Útěk k Bohu 

Příběh o tom, jak naše rodina opustila soutěž o úspěch, aby mohla hledat pravé 

křesťanství a jednoduchý život. 

 

Překlad: Zuzana Cáhlová 

Jazyková úprava: Ida Novotná, Jaroslav Jurica, M. Latka, 

Tisk: DUOTISK s.r.o. – www.biblickearcheologickenoviny.cz (www.b.a.n.cz) 

Všechny texty převzaty z Bible Kralické, pokud není uvedeno jinak. 

 

Copyright 2004 by Jim Hohnberger a Jurica Jaroslav 

Všechna práva vyhrazena 

ISBN 01 02 03 04 - 123456789 

Obsah 

Předmluva 3 

 

Kapitola 1 Nádherné úsilí 6 

 

Kapitola 2 Náboženství – stačí to? 11 

 

Kapitola 3 Jednoduchý život 17 

 

Kapitola 4 Svazek rozhodnutí 29 

 

Kapitola 5 Kde jsi ty – tam je Bůh 42 

 

Kapitola 6 Vidění Toho, kdo je neviditelný 49 

 

Kapitola 7 Selektivní slyšení 63 

 

Kapitola 8 Náš největší nepřítel 77 

 

Kapitola 9 Opravdu věříš? 85 

 

Kapitola 10 Bůh vše a ve všem 93 

 

Kapitola 11 Čtvrtý zpětný bod 102 

 

Kapitola 12 Nerozhodný 109 

 

Kapitola 13 Poslední velký krok 114 

Doslov… 123 

 

Věnování 

 Všem, v této historické době, u nichž v duchovním životě vzrůstá touha osobně poznat 

Boha a nejsou uspokojeni, dokud se nenaučí denně chodit se svým Mistrem. 

 

Poznámka: 

 Příběhy obsažené na následujících stránkách jsou pravdivé. Vztahují se ke skutečným 

místům a skutečným lidem. Jména jsou většinou pozměněna kvůli ochraně soukromí osob. 

Některé události byly zkráceny v zájmu jasnosti a stručnosti. Cílem je, aby čtenáři jasně viděli 

a chápali, co se stalo a jaké pravdy se z toho mohou naučit. 

 

.

Předmluva 

 „Jime, skutečně bys měl sepsat své přednášky do knihy,“ naléhali Jack a jeho žena 

Judy. 

 Myšlenka na takovou věc mě překvapila. Navrhnout mi sepsat knihu, bylo pro Jacka 

snadné, byl totiž spisovatel. Byla to jeho druhá osobnost. Já jsem se ve škole naučil anglicky 

jen tolik, kolik bylo absolutně nezbytné, abych prošel. Potom jsem všechno rychle zapomněl. 

 Já? Psát knihu? Absurdní! Poděkoval jsem jim a už jsem na to nemyslel. Mé vlohy a 

schopnosti byly v ústní komunikaci a ne v psaní. Myšlenka se ale vracela. Všude kde jsem se 

ocitl, naléhali na mě přátelé a známí, abych napsal knihu. Dokonce i dopisy, které jsme 

obdrželi, vyznívaly stejně. 

 Myslel jsem si, že mi chce Bůh něco sdělit. Poklekl jsem k modlitbě a téměř nevěřícně 

jsem se zeptal: „Pane, Ty opravdu chceš, abych napsal knihu?“ Cítil jsem v mých myšlenkách 

jasné vnuknutí „Ano, Jime, chci,“ Byl jsem překvapen, udiven a šokován. „Ale já to 

nedokážu, Pane. Nemám tuto schopnost. A navíc, nemám čas! Díky závazkům v naší 

služebnosti je můj život plánován dvanáct až osmnáct měsíců dopředu. Nevím, jak to mohu 

zvládnout, Pane!“ 

 Snažil jsem se myšlenku zavrhnout, ale neustále mi přicházela na mysl. Viděl jsem, že 

Bůh použil několik lidí, aby mě přiměli ke psaní. Věděl jsem, že je to jedna z Jeho 

nejběžnějších metod k vykonání Jeho díla. 

 Povolá-li Bůh někoho k úkolu, je to obvykle člověk, který je k této práci 

nekvalifikován. Musí být závislý na Bohu, aby to dokázal uskutečnit. Potom si často 

přivlastňuje slávu a zásluhu za to, co vykonal Bůh. Šalamoun vybudoval chrám v Jeruzalémě. 

Byl to velkolepý úkol. Pracovaly zde desítky tisíc pracovníků. Při zasvěcení budovy řekl: 

„Tento dům, který jsem postavil, je nazván mým jménem.“ 

 Šalamoun si přivlastnil slávu za to, co vykonal Bůh skrze tisíce pracovníků a chrám 

nebyl nazván Božím jménem. Až do dnešního dne je znám jako Šalamounův chrám. Nechci si 

přivlastnit slávu za psaní této knihy, protože vím, že bez Božího zásahu bych to nedokázal. 

 Nakonec jsem řekl Pánu, že pokud chce, abych napsal knihu, ať mi to řekne ještě 

někdo jiný. Tentokrát jsem nechtěl vysoce vzdělané lidi. „Pane, chci ten nejprostší nástroj, 

který můžeš najít. Pokud promluvíš skrze někoho takového, potom se pokusím napsat knihu.“ 

 Na podzim roku 1995 jsem přijel na sérii přednášek do Kalifornie. Na letišti mě 

vyzvedli velice milí lidé a řekli mi o Eleanor. Byla to ubohá starší žena, která umírala v 

domově důchodců. Milovala mé přednášky a prožila pokoj s Bohem, který nepoznala do té 

.

doby, dokud neslyšela má kázání. Sdělili mi: „Jime, je velice nemocná a nemůže přijít na 

přednášku, ale chce tě vidět. Znamenalo by pro ni mnoho, kdyby ses u ní zastavil a viděl ji, 

třeba jen na několik minut.“ 

 Po ujištění, že máme v programu dostatek času, mi bylo jasné, že bych měl Eleanor 

vidět. Zamířili jsme do domova důchodců. Když jsem vstoupil do místnosti, žena, kterou jsem 

předtím nikdy nepotkal, zvolala: „Jim Hohnberger! Nemůžu tomu uvěřit! Pojď sem!“ A 

potom pokračovala: „Pán mi řekl, že bys měl napsat knihu.“ Ukázala na poličku, kde leželo 

několik sérií kazet s mými přednáškami a řekla: „Měl bys je všechny sepsat do knihy. Prosím, 

Jime, slib mi, že to uděláš. Mít je v knižní formě je pro nás velmi důležité. Prosím, slib mi, že 

to uděláš!“ 

 Můj hlas byl přidušen a slzy zalily mé oči, protože jsem věděl, že stojím na svaté 

půdě. Tuto umírající ženu vybral Bůh, aby mě přiměla k jednání. Bylo 8. září 1995. 

 „Eleanor, ty jsi odpověď na moji modlitbu,“ dokázal jsem jí odpovědět. Eleanor cítila, 

že setkání se mnou bylo pro ni požehnáním. Usnula v Pánu 4. října téhož roku. 

 Bůh říká: „Předtím než zavoláš, Já odpovím.“ Nikdy jsem to necítil jasněji, jako v této 

zkušenosti se psaním knihy, kterou držíte ve svých rukou. Nyní, když jsem věděl, že kniha je 

prioritou, bojoval jsem s myšlenkou, jak získat k psaní nepřerušovaný čas. Jako obvykle držel 

Bůh věci pevně ve svých rukou. Jen jsem měl být trpělivý. 

 Krátce po této události prodal můj syn nemovitost jednomu podnikateli žijícímu mimo 

náš stát. Tento muž byl dojat chováním mého syna. Zavolal mi, zda by k nám mohl přijet na 

několik dnů, aby mohl poznat a pozorovat naši rodinu. Chtěl vidět, co jsme dělali, že jsme 

vychovali takového vynikajícího mladíka. Souhlasili jsme a těšili jsme se na jeho návštěvu. 

 Když od nás odjížděl, řekl: „Jime, vlastním vilu na ostrově St. Croix. Pokud by tvá 

rodina někdy potřebovala místo na odpočinek, můžeš ji bezplatně použít na jak dlouho 

chceš.“ Překvapilo mě to. Takto bych získal nerušený čas k psaní. 

 Bůh věděl a dokonce plánoval věci tak, že jsme nakonec odletěli námi používanou 

leteckou společností a strávili celý měsíc požehnaného pokoje a klidu na St. Croix. 

 Každé ráno jsem trávil při modlitbách, tichém rozjímání a psaní. Odpoledne jsem byl s 

rodinou na pláži. Byl to uklidňující a příjemný čas, který zanechal mou mysl čistou k vnímání 

Ducha svatého. Opustil jsem ostrov s konceptem knihy. 

 Jak mám ale z kostry kapitol a příběhů vytvořit rukopis? To bylo nad mé síly. Věděl 

jsem, že potřebuji redaktora, ale kde ho najít? Několik profesionálních redaktorů mi nabídlo 

své služby, ale pokaždé, když jsem se za to modlil, mi Pán ukázal: „Ne, tohle není on.“ 

.

 Potřeboval jsem pomoc. Měl by to být někdo, kdo má stejnou zkušenost s Pánem a 

slohový styl, který se hodí k mému. Kde bych někoho takového našel? 

 „Předtím než zavoláš, Já odpovím.“ Opět se toto zaslíbení hojně naplnilo. Před 

několika lety jsem se setkal s manžely Timem a Julií Canutesonovými, kteří toužili po 

zkušenosti, o které jsem hovořil. Jak jsem jim radil, začali jsme se lépe poznávat. Viděl jsem 

změny, které dělali ve své rodině, když nechali ve svých životech pracovat Boha. Několik 

dalších let jsme si dopisovali a byl jsem překvapen, jak je Timův konverzační slohový styl 

podobný mému. Často jsem cítil, že čtu své vlastní myšlenky. Viděl jsem, že získávali 

zkušenost, kterou hledali. 

 Na podzim roku 1998 přijela Julie na naše shromáždění ve státě Virginie. V mých 

myšlenkách jsem cítil vnuknutí Ducha svatého, že přišla osoba, kterou mám požádat o pomoc. 

Julie milovala angličtinu a z předchozích návštěv jsem věděl, že mají zájem o vydavatelství. 

Přistoupil jsem k ní. Nadšeně chtěla vidět, co jsem napsal. 

 Nevěděl jsem, jak to bude časem probíhat. Poslal jsem jim nejprve několik prvních 

kapitol a dostal jsem je zpět úplně odlišné. Brzy jsem přišel na nápad, že jim pošlu jen 

koncept a kazetu, na které budou mé myšlenky, cíle a záměry pro danou kapitolu. Po čase 

přinesla pošta konečný produkt k mému posudku. Po několika kapitolách jsem byl potěšen. 

Nadšeně jsem sledoval práci Boží ruky. 

 Tato kniha neměla být výhradní prací Jima Hohnbergera, ale společným projektem 

lidí, které Bůh povolal. Pozoroval jsem Tima a Julii při práci. Vrhli se nadšeně do tohoto 

projektu. Neočekávali uznání ani finanční odměny, aby jejich výdaje byly pokryty. Když jsem 

viděl tento skromný přístup, věděl jsem, že Bůh vybral správné lidi. Co jsem očekával jako 

složitý úkol, se stalo radostí. 

 Dnes stojím užaslý nad tím, co Bůh vykonal. Všichni, kteří jsme uvedeni jako autoři, 

víme, že jsme tuto knihu nenapsali. Je to Boží kniha od začátku až do konce. Když vás 

pobízím, abyste si ji přečetli, nepropaguji sebe, protože vím, že byla napsána v Boží čas a s 

Božím vedením, ne mou rukou nebo k mé slávě. 

 Nechť všichni, kteří čtou tuto knihu, pochopí její záměr ... ukázat cestu, jak uniknout k 

Bohu. 

 

.

KAPITOLA 1 

 

Nádherné úsilí 

 

Nadto stane se, že prvé než volati budou, já se ohlásím; ještě mluviti budou, a já vyslyším. 

Izaiáš 65:24 

 

 „Jime, co tady nahoře vlastně děláš?“ ptal se Warren. 

 Četl jsem jeho myšlenky. Byl přesvědčen, že v horách marním svůj život, zatímco 

dole ve městě bych mohl vydělávat velké peníze. Přijel, aby se podíval na nějakou nemovitost 

v přírodě. S jeho těhotnou ženou jsme se kodrcali v mém voze lesními cestami, abychom našli 

vhodnou nemovitost. 

 „Víš, Warrene,“ začal jsem, „jsem křesťan a přišli jsme tady, protože….“ 

 „Zastav, Jime!“ Warren mě přerušil. „Já nejsem křesťan a nevěřím v křesťanství. 

Nechci o tom nic slyšet!“ 

 V omezeném prostoru mého vozidla bylo náhle cítit chladné nepřátelství. Může Bůh 

získat člověka jako je tenhle? myslel jsem si. Přesto jsem měl nutkání říct něco více a s tichou 

modlitbou jsem řekl: „Warrene, potřebuji jen pár minut tvého času a už nikdy neřeknu slovo o 

křesťanství. Bůh, kterého jsem poznal tady v těchto horách, tě moc miluje i přesto, že Ho 

odmítáš. Jednou, až Ho budeš potřebovat, bude tady pro tebe. Jednoho dne budeš potřebovat 

mého Boha!“ 

 Jestli byly věci v mém vozidle chladné, tak po těchto slovech byly naprosto ledové. 

Zdálo se, že jsem mým komentářem situaci ještě zhoršil. Ukončili jsme náš obchod a Warren 

odjel. Ale vzpomínka na naši konverzaci mi připomínala mé vlastní odcizení od Boha. 

Ozvěna mých vlastních slov zněla v mých uších: 

 Jednou, až Jej budeš potřebovat, bude tady pro tebe. Jednoho dne budeš potřebovat 

mého Boha. 

 16. prosince 1948 

 „Pane,“ řekl zjevně unavený lékař, aby získal pozornost muže, který vypadal 

unavenější a ustaranější než on. 

 „Ano?“ Henry nadějně odpověděl. Seděl ve starší čekárně s přetrvávajícím pachem 

tabáku a všudypřítomným závanem strachu a očekávání, který je příznačný pro tyto místnosti. 

 „Je to chlapec!“ usmíval se lékař. „Čtyři kila a dvě stě čtyřicet gramů, chlapeček!“ 

 „Skvělé! Jak se daří mé ženě?“ ptal se Henry, již oživen zprávami o svém synovi. 

.

 „Byl to obtížný porod.“ Obava byla zjevně viditelná v odborníkově tváři. „Můžete ji 

nyní vidět,“ odpověděl dřív, než byla položena otázka. 

 Ležel jsem v matčině náručí a neměl jsem ponětí o tom, že v momentě mého početí 

jsem se stal spoluúčastníkem konfliktu mezi Bohem a satanem. Když jsem byl formován v 

lůně, dal Bůh, ve své nekonečné moudrosti, do pohybu osobitý plán, jak vzbudit v mém srdci 

touhu a potřebu po Něm. Věděl, že budu přiveden do světa, který je ve sporu s Ním, ve 

vzpouře proti Jeho principům, Jeho vůli a Jeho cestám. Věděl také, že budu přirozeně 

následovat své vlastní zájmy a sklony a že samotná myšlenka poddat svou vůli a své jednání 

pod Jeho nadvládu mi bude úplně cizí. Věděl příliš dobře, že Satan bude oponovat každému 

úsilí, které On vykoná. Bez ohledu na tento spor, uvedl Bůh do pohybu své plány. Po čekání, 

které trvalo téměř šest tisíc let lidské historie, aby se Jim Hohnberger narodil, teď přišla 

příležitost, aby se snažil a získal mou lásku. Bůh o mě usiloval, jako usiluje o každého z nás. 

Je to nádherné úsilí lásky, zrozené v srdci Božím. 

 Bernice a Henry Hohnbergerovi byli potěšeni svým třetím dítětem. Vzali mě do svého 

skromného domu ve městě Appleton, ve státě Wisconsin. Byli rozhodnuti udělat vše, abych 

vyrostl v poctivého a dobrého občana. Jako nemluvně jsem neměl žádné pojetí o milujícím 

Bohu a přesto ke mně mluvil skrze mé rodiče. Naučili mě mé první lekce o Boží povaze. 

 Narodil jsem se sobeckou vůlí, která chtěla prosadit své, a to ihned! Když jsem měl 

hlad – brečel jsem. Když jsem chtěl vyměnit plenku – brečel jsem. Kdykoli se mi něco 

nelíbilo – brečel jsem, abych dosáhl svého. 

 Někdy jsem brečel, protože mě dali do postýlky a já jsem chtěl být nošen. Maminka se 

mohla podřídit mému pláči nebo mě mohla učit poddat mou vůli jejímu jednání. Když se 

podvolila a vzala mě, učila mě, že pláčem dosáhnu svého, a tak byla má sobecká vůle, 

rostoucí v mém malém srdci, posilněna. Když svým jednáním řekla: „Ne, já tě nebudu držet, 

musíš být ve své postýlce,“ učila mě poddat mou vůli Boží vůli tím, že svou vůli poddávám 

její vůli. Rodiče stojí na místě Boha a posloucháním svých rodičů se učí poslouchat Boha. 

Tak začal velký a namáhavý boj v mém životě. Někdy vyhrál spor satan a někdy Bůh, ale 

vždy jsem rostl a učil se. 

 Již od narození roste v každém z nás touha najít pocit naplnění a radosti. Pokud není 

vedena moudrými rodiči a milostí Boží, pak ho často hledáme ve věcech. Věci nejsou špatné. 

Když Bůh stvořil zem, naplnil ji věcmi, aby přinášely lidem radost. Ale lidé vidí jen hodnotu 

ve věcech a nevidí, kdo je dárcem těchto věcí. 

.

 Pro mě to bylo mé nové, dvojitě chromované, třírychlostní kolo značky Schwinn. Ó, 

jak jsem to kolo miloval! Bylo nejlepší v okolí. Pomalu jsem se učil lpět na věcech, které 

jsem vlastnil. 

 Pocity naplnění nemáme jen z majetků, ale také ze společenského postavení, moci, 

pýchy a potěšení. Davy lidí věří, že radost přichází s dosažením prominentního postavení, 

které zahrnuje moc a slávu. Jiní věří, že být provdán za určitou osobu nebo navštívit exotické 

místo přinese trvalou radost. Další touží po svobodném životě doufajíc, že jim svoboda 

přinese opravdové štěstí. 

 Všechny tyto pocity jsou pro náklonnost našeho srdce zdrojem soutěže. Bůh to 

všechno vidí a usiluje, abychom v Něm našli naplnění: „Nadto stane se, že prvé než volati 

budou, já se ohlásím; dešti mluviti budou, a já vyslyším.“ (Iz 65:24). 

 Chvála Pánu, že zasévá v našich srdcích touhu po pravém naplnění, které může být jen 

velmi slabě uspokojeno způsoby tohoto světa. Všude kolem nás máme důkazy navenek 

úspěšných lidí, kteří našli bohatství, moc a slávu – vše, co svět říká, že přináší radost. Přesto 

jsou tito lidé jedni z nejbídnějších. Často končí své životy ubohými, drogami navodilými 

sebevraždami. V tomto sporu o lidské duše používá ďábel všechen lesk a zlato světa, aby nás 

svedl. Klame nás, aby i naše nejhorší výběry vypadaly dobře. Proniká do našich myslí a 

bombarduje naše smysly skrze média, časopisy a billboardy. Apeluje na naše touhy, chtíče a 

chutě, aby nás mohl zotročit. Stačí se podívat na reklamy tabáku a alkoholu, abychom viděli, 

jak se lidé zotročují. Reklamy totiž navozují myšlenku, že lidé, kteří kouří nebo pijí alkohol, 

se stanou populárními a žádoucími. Ti se naopak ocitají v otroctví látky, která je okrádá o 

zdraví, peníze a štěstí. 

 Bůh je hendikepován v tomto boji o naše srdce. On nikdy nelže. On nikdy neuvádí v 

omyl. Říká: „Aj, stojím u dveří, a tluku. Jestliže by kdo uslyšel hlas můj a otevřel dveře, vejdu 

k němu, a budu s ním večeřeti, a on se mnou.“ Zj. 3:20. 

 Bůh apeluje na náš intelekt, rozum a svědomí. Naše odpověď musí být dobrovolná. 

Bůh nechce roboty. Bůh nám může vložit touhu po Něm do našich srdcí, ale odpověď je zcela 

na nás. Bůh nikdy nenutí naši vůli. 

 Nevěděl jsem, že mám problém se svým „JÁ“, které chce své. Bůh mě však sledoval a 

ucházel se o mě třicet let, než jsem po Něm konečně pocítil svou potřebu. Trvalo dalších deset 

let, než získal mé zalíbení a potom dalších asi šest let, než byla plně poddána citadela mého 

srdce a já jsem byl Jeho. 

 V bibli se hovoří o muži jménem Abraham, kterému se zázračně narodil syn v jeho 

pokročilém věku. Jako mnoho dlouhoočekávaných dětí byl i tento chlapec velmi milován 

.

svým otcem a rychle se stal jeho pýchou a radostí života. Abraham poznal Boha – neměl jen o 

Něm jen znalosti. Byl úzce spojen s Bohem. 

 Potom Bůh požádal Abrahama, aby obětoval svého syna. „I řekl: Vezmi nyní syna 

svého, toho jediného svého, kteréhož miluješ, Izáka, a jdi do země Moria; a obětuj ho tam v 

oběť zápalnou na jedné hoře, o níž povím tobě.“ 1. Moj. 22:2. 

 Proč Bůh žádal takovou věc? Ubohý Abraham! Jak musel trpět, když pomyslel, že mu 

bude jeho milovaný syn odňat. S těžkým srdcem se rozhodl uposlechnout. Bůh ho nechal trpět 

až k bodu, kdy věděl, že už stařec nemůže ustoupit. Potom Bůh zakročil a řekl: „Je to v 

pořádku, Abrahame. Nikdy jsem nechtěl tvého syna jako oběť. Izák, tvůj syn, se zmocnil místa 

v tvém srdci, které náleží jen Mně. Chtěl jsem ho odstranit z trůnu tvého srdce, abych tam 

mohl neomezeně vládnout.“ 

 Abraham se naučil, že Boží dary pro nás nemohou být důležitější než Ten, kdo je 

daroval. Bůh to činí s každým z nás. Nechtěl Izáka jako oběť. Chtěl Abrahama. Bůh nechce 

tvé věci, ale pokud tyto věci ovládnou trůn tvého srdce, musí být sesazeny z trůnu. 

 Často nechceme odevzdat své věci Pánu, protože máme o ně strach. Hlavně když jsou 

dlouho pěstovanými modlami. Ale nemusíme mít tyto obavy. Ježíš nepřišel, aby zničil, ale 

aby zachránil. Všechno co Mu odevzdáme, je v bezpečí, ale co Mu neodevzdáme, je v 

nebezpečí. 

 O šest měsíců později. 

 Cestoval jsem po středozápadě Spojených států amerických. Když jsem byl na 

návštěvě u jedné rodiny, zvonil telefon a paní domu řekla: „Jime, to je pro tebe.“ 

 „Ahoj, Jime. To jsem já, Warren.“ 

 „Warrene,“ skoro jsem zakřičel a vzpomínal na naši konverzaci v autě. „Jak jsi mě 

tady našel?“ 

 „Nebylo to jednoduché,“ řekl. Náhle se jeho sebevědomý hlas změnil: „Měli jsme dítě, 

Jime.“ 

 „Báječné! Co jste měli?“ 

 „Měl jsem syna....“ jeho hlas se protáhl. 

 „Co se děje, Warrene?“ zeptal jsem se. 

 „Jime,“ řekl s bolestí v hlase, „můj syn se narodil se třemi dírami v srdci. Potřebuji 

tvého Boha, Jime! Potřebuji tvého Boha!" 

 Warrenův hněv a strach zmírnila jeho potřeba Boha. Jeho příběh mi nahnal slzy do 

očí. Podílel jsem se s ním na radostných pocitech, kdy Bůh usiluje o lidské srdce. 

.

 Když jsem poprvé požádal Sally o ruku, byly její potencionální odpovědi omezeny. 

Mohla přijmout nebo odmítnout. Přijmout znamenalo větší risk. Kdyby odmítla, neprožila by 

radost ze sladění našich srdcí a naše manželství by nebylo v nebi utvořeno – jaká by to byla 

smutná alternativa! 

 Takto usiluje milující Bůh o trůn v našem srdci. Nemáme tucet možností, ale jen 

jeden dobrý výběr a jednu velmi ubohou alternativu. Vybral jsem si Jeho úsilí, které neustane, 

dokud s Ním nebudu stát tváří v tvář. Poznal jsem Ho a miluji Ho. Jaká bude tvá odpověď? 

 

 

.

KAPITOLA 2 

 

Náboženství - stačí to? 

 

„Toto jest pak věčný život, aby poznali tebe samého pravého Boha, a kteréhož jsi poslal, 

Ježíše Krista.“ 

Jan 17:3 

 

 „Ale mami, musím jít? Nemám rád chození do kostela. Nikdy z toho nic nemám.“ 

 Maminka samozřejmě odmítla mou prosbu, a tak jsem neochotně navštěvoval kostel 

každý víkend. Kostel byl pro mě velkým břemenem. Musím přiznat, že byly časy, kdy jsem 

proklouzl do zadní části kostela, vzal jsem bulletin a rychle odešel do parku, abych tak 

přečkal hodinu. Domů jsem potom přišel s „důkazem“ mé přítomnosti. 

 Nebylo to proto, že by se moji rodiče nesnažili. Poslali mě do křesťanských škol a 

brali mě do kostela každý týden, ale pro mě byl kostel příliš vyumělkovaný, příliš formální, 

příliš nudný. Musel jsem tam chodit, a tak jsem se již v raném věku naučil „hrát hru“. Možná 

to sami znáte. Mnoho křesťanů dělá to, co se od nich očekává - vypadají navenek dobře, ale 

jejich srdce to tak necítí. Možná to ani nedokážou vysvětlit, ale nenaplňuje to jejich skutečné 

potřeby, a přesto se přizpůsobí, protože je to „správné“. 

 Když jsem nebyl pod vlivem mých milujících rodičů, přestal jsem chodit do kostela. 

Následoval jsem své zájmy a cesty. Už jsem měl dost chození do kostela a zbožného chování. 

Když jsem to všechno shrnul, viděl jsem, že mi to nepřineslo žádný užitek. Bůh pro mě nebyl 

víc než pro mé přátele, kteří v Něj nevěřili. Proč pokračovat ve hře? 

 Tak jsem šel svou cestou a Bůh rozuměl. On věděl, že kostely, které jsem navštěvoval, 

propagovaly raději sebe než Jeho. Neobviňoval mě, že jsem odešel. Jen čekal na správný 

okamžik, aby získal mou pozornost. 

 Bylo mi třicet, úspěšně jsem ukončil vysokou školu a strávil jsem pět let prodejem 

počítačových systémů. Potom jsem vlastnil agenturu pojišťovací společnosti, která se 

specializovala na pojištění aut, vlastníky nemovitostí, životní a zdravotní pojištění. 

 Byl jsem mladý a agresivní. Měl jsem překrásný dům, nová auta, dobrý příjem a 

prosperující společnost. Hnal jsem se za americkým snem a věřil, že štěstí pochází z věcí, 

které činí život zajímavý, pohodlný a vzrušující. 

 Šalamoun, nejmoudřejší člověk, který kdy žil, to shrnul správně, když prohlásil, „Vše 

je marnost“ (Kazatel 1:2). Marnost je prázdnota, vidina něčeho, co se nedá uchopit. Usiloval 

jsem o tuto prázdnotu, o tento americký mýt a Bůh potřeboval získat mou pozornost. Ale jak? 

.

On jednoduše čekal a když přišel správný čas, pobídl mě, abych prodal životní pojistku svému 

zubaři. Netušil jsem, jak drasticky se změní můj život po tomto Božím vnuknutí. 

 Můj zubař byl jedním z mých klientů. Pojistil jsem jeho společnost, dům, zdraví a 

auto. Chtěl jsem mu také prodat životní pojistku. Dohodl jsem si s ním schůzku, abych mu ji 

nabídl. Neměl zájem, což mi nedávalo smysl, protože jsem věděl, že je to rozumný člověk. 

„Proč nemáš zájem o životní pojištění?“ ptal jsem se. 

 „Protože věřím, že Pán přijde dřív, než ho budu potřebovat a obdržím jeho výhody,“ 

odpověděl mi. 

 Smál jsem se mu! Slyšel jsem různé výmluvy při pojišťovacím obchodu, ale tahle byla 

směšná. Myslel jsem, že žertuje. „Co je ten pravý důvod?“ sondoval jsem. 

 „To je ten pravý důvod.“ 

 „Kde jsi přišel na takovou myšlenku?“ 

 „Z bible. Nečetl jsi nikdy bibli, Jime?“ 

 „Bible! Proč, to je jen svazek otčenášů a zdrávas Marias!“ 

 „Ó ne, to není.“ 

 A tak začala hodinu a půl dlouhá diskuze. Ne o životním pojištění, ale o životním 

ujištění. Zaujalo to moji pozornost. Můj zájem byl podnícen a má zvědavost byla probuzena. 

Potom se podíval na hodinky a řekl: „Mime, musím jet domů. Mám závazky. Nemohl bys 

k nám přijít se svou ženou ve středu večer? Můžeme pokračovat v naší debatě.“ 

 „Můžu se tě na cokoli zeptat a nebudeš dotčen?“ 

 „Samozřejmě,“ ujistil mě. 

 „To zní skvěle!“ řekl jsem. „Přijdeme!“ 

 Ve středu večer nás Paul a Ethel Connerovi příjemně přivítali. Po několika minutách 

návštěvy v jejich obývacím pokoji Paul navrhl, abychom se přesunuli do jídelny, kde jsme se 

všichni čtyři posadili kolem velkého stolu. Přemýšlel jsem, jací to jsou zvláštní lidé. Seděli 

jsme u stolu a nenabídli nám něco k pití nebo k jídlu. Paul se omluvil a pro něco odešel. 

Myslel jsem si, že si zpožděně vzpomněl na pivo, ale on přinesl čtyři bible! Ó, ne! Myslel 

jsem si: „Musí to být nějaký fanatik. Ani papež nevlastní čtyři bible!“ 

 Pavel nám podal bible a řekl: „Jime, otevři svou bibli u Daniele.“ 

 „Co je to Daniel?“ zeptal jsem se. 

 „To je kniha ve Starém zákoně.“ 

 „Co je to Starý zákon?“ 

 „Ty jsi opravdu nežertoval, když jsi řekl, že nečteš bibli,“ řekl Paul s úsměvem. 

.

 Sally a já jsme opustili jejich dům o půl dvanácté v noci. Nikdy předtím jsme neslyšeli 

tak překvapující pravdy. Rozezvonily zvonek v mém srdci a vzbudily u mne touhu po Bohu. 

 Pozvali nás, abychom přišli znovu příští týden. Začal jsem se těšit na středeční večer. 

Paul byl studentem bible. Dokázal ji představit velmi živě. „Proč mi nikdo v našem kostele 

neřekl tyto věci?“ naléhal jsem. 

 „Já nevím,“ řekl jednoduše Paul. „Měl by ses jich zeptat.“ 

 Rozhodl jsem se to udělat. Znal jsem dva kněze. S jedním jsem chodil na lov a s 

druhým jsem chodil pít. A tak jsem se jednoho z nich zeptal na bibli. 

 „S kým jsi ji studoval?“ zeptal se. 

 „S doktorem Connerem a jeho ženou.“ 

 „Ne, Jime. Já nemám na mysli lidi, se kterými jsi studoval, ale z jaké církve 

pocházejí?“ 

 Odpověděl jsem mu a on řekl: „ Jsou to fundamentalisté, Jime.“ 

 „Co to je?“ zeptal jsem se. 

 „Fundamentalisté věří, že se má brát čtení bible skutečně, že se mají snažit a činit 

přesně to, co říká bible.“ 

 Byl jsem zmaten. „Co je na tom špatného? A co jsme my, když nejsme 

fundamentalisté?“ 

 „Jime, my jsme tradicionalisté. Věříme, že bible byla napsána před tisíci lety a musí 

být vykládána dnešní společnosti ve světle církevních tradic. Proto nemusíme žít stejným 

způsobem jako žili lidé v barbarských biblických dobách.“ 

 „Ó! To dává smysl.“ 

 Posíleni touto informací jsme pokračovali s Connerovými ve studiu bible. Každou 

středu večer po dobu osmnácti měsíců. Neměl jsem ponětí, že bible obsahuje takové pravdy. 

Na konci každého studia se mě Ethel otázala: „Jime, nešel bys tento víkend do sboru?“ 

 „Ne, dokud nebudu naprosto přesvědčený, že je to pravda.“ Tato odpověď se pro nás 

stala téměř tradicí, a tak byla jednoho dne šokována, když jsem oznámil: „Tento víkend jdu 

do sboru. Nemůžu se už dočkat, až se setkám se svatými, kteří žijí tuto pravdu!“ 

 Byl jsem nadšený! Bylo to velké vzrušení. Pokud tyto pravdy nadchly mne, potom 

setkání s těmi, kteří žijí podle těchto pravd, bude báječná událost. Paul a Ethel tak nadšeně 

nevypadali. Ve skutečnosti vypadali trochu nervózně. 

 „Jime,“ řekla Ethel, „je tu několik věcí, o kterých ti musíme říct dříve, než půjdeš do 

sboru....“ 

.

 Snažili se mi vysvětlit, co brzy poznám sám. Ne všichni svatí jsou svatí. Později jsem 

zjistil, že se v bibli o tom hovoří: „Avšak nemůže zmařeno býti slovo Boží. Nebo ne všichni, 

kteříž jsou z Izraele, Izraelští jsou.“ (Řím. 9:6), „Nebo ne ten jest pravý Žid, kterýž jest zjevně 

Židem; aniž to jest pravé obřezání, kteréž bývá zjevně na těle; Ale ten jest pravý Žid, kterýžto 

vnitř jest Židem, a to jest pravé obřezání, kteréž jest srdečné v duchu, a ne podle litery; 

jehožto chvála ne z lidí jest, ale z Boha.“ (Řím. 2:28, 29). Silná slova, ale jak málo jsem si 

uvědomoval, že jsou přiléhavá i pro mě. 

 Během osmnácti měsíců jsem si oblíbil Boží slovo. Bůh používal Svá slova, aby 

vzbudily mém srdci k Němu odpověď. Nicméně jsem padl do jedné z pastí, které staví satan 

před ty, kteří hledají Boha. Cítil jsem totiž, že mi intelektuální souhlas s pravdou stačí k tomu, 

abych se stal křesťanem. Pravdy obsažené v Jeho slovech se staly mým náboženstvím. 

 Po celý život jsem toužil poznat někoho, kdo by mi ukázal, jak se stát křesťanem. 

Nyní jsem cítil, že jsem ho našel. Měl jsem silnou vůli a pravdy objevené v Božích slovech, 

které jsem uplatňoval ve svém životě. Byl jsem zapálen pro mé pravdy. Byl jsem upřímný a 

čestný. Velice jsem se ale mýlil v tom, jaký je opravdový křesťan. 

 O mé zapálení pro pravdu jsem se chtěl podělit s mojí rodinou. Snažil jsem se jim 

ukázat, že jejich učení nebyla biblická. Nelíbilo se jim to. Nechtěli přijmout mé pravdy. 

Nebyli schopni vyložit nebo ubránit své názory biblicky, ale odmítali přijmout mé. 

 Tak jsem se vracel znovu a znovu zpět. Nakonec mi má rodina dala jasně najevo, že 

nechce mít nic společného s mým novým náboženstvím. Dokonce jim ani nevadilo, že se 

mnou nemají nic společného. 

 „Já mám pravdu a vy ne. Já mám pravdu a vy věříte bludu,“ opakoval jsem. Právem se 

ode mne úplně odvrátili. 

 Ostatní mé zapálení pro pravdu pochopili. Brzy jsem dával biblická studia jiným 

dychtivým duším, které jako já přijaly úžasné pravdy bible za své náboženství. Stal jsem se 

starším místního sboru a navenek jsem byl dobrým křesťanem. 

 Nicméně i mi, tvrdohlavému Němci, začínalo být jasné, že v mém křesťanském životě 

není něco v pořádku. Ve sboru jsem přednesl nádherné kázání o vítězství nad hříchem a 

potom jsem doma křičel na svou ženu a byl podrážděný ke svým dětem. Věděl jsem, že to 

není správné, ale ani mou silnou vůlí jsem v této oblasti nezískal vítězství. 

 Bible to popisuje takto: „Z jedněch a týchž úst pochází dobrořečení i zlořečení. Ne tak 

býti má, bratří moji. Zdaliž studnice jedním pramenem vydává sladkou i hořkou vodu? Zdaliž 

může, bratří moji, fíkový strom nésti olivky, aneb vinný kmen fíky? Tak žádná studnice slané a 

sladké vody spolu vydávati nemůže.“ Jakub 3:10-12. „Zdá-li se pak komu z vás, že jest 

.

nábožný, avšak v uzdu nepojímá jazyka svého, ale svodí srdce své, takového marné jest 

náboženství.“ Jakub 1:26. 

 Pán ke mně začal hovořit skrze tyto verše a do mé mysli se vkrádalo podezření. 

Chybělo mi něco? Jsem skutečně obrácený? Byl jsem v církvi, ale nebyl jsem v Kristu. 

Začalo mi být jasné, že je-li myš v krabici od sušenek, nečiní to z ní sušenku! Po několika 

letech se nakonec Pán dostal k mému tvrdohlavému duchu a řekl: „Jime, musíš se zastavit a 

ujasnit si, co děláš. Potřebuješ se ujistit, že jsi obrácený.“ 

 „Já? Proč, Pane, já jsem starším sboru! Přivedl jsem desítky lidí do Tvé církve. Já a 

neobrácený?“ 

 „Ano, Jime, jsou tady určité věci, kterým prostě nerozumíš.“ 

 Přišel jsem k poznání, že ortodoxie nebo správné názory založené na doktrínách, jsou 

jen slabou částí pravého náboženství. Dnes existují milióny lidí, kteří se hlásí ke křesťanství, 

kteří uznávají „správné“ názory. Ale byla někdy opravdová duchovnost v tak hlubokém 

úpadku jako dnes? 

 Správná biblická interpretace je absolutní nutností pro každého křesťana. Přesto 

můžeme bibli interpretovat takovým způsobem, že vedeme posluchače k systému „pravd“ 

nežli k Bohu. 

 Nejen slova obnovují duši, ale i Bůh samotný a dokud posluchači nenaleznou Boha v 

osobní zkušenosti, budou jen v úrovni „pravd.“ Bible není koncem, ale prostředkem, 

nástrojem k přivádění lidí k osobnímu vztahu k Bohu. Dnes k nám Kristus hovoří stejnými 

slovy, jakými mluvil s povrchními náboženskými učenci své doby: „Ptejte se na Písma; nebo 

vy domníváte se v nich věčný život míti, a ta svědectví vydávají o mně. A nechcete přijíti ke 

mně, abyste život měli.“ Jan 5:39,40. 

 Měl jsem teologické vědomosti a mohl jsem přednášet biblické výklady v naučených 

termínech, ale když bych se setkal tváří v tvář s pravým živým křesťanstvím, mé velké 

poznání by se ukázalo jako hloupost. 

 Kdybych mohl stát u kříže a mluvit s Marií Magdalénou, jaký by asi byl náš rozhovor? 

 „Máří, vidím, že jsi neopustila Ježíše jako někteří ostatní. Činíš tyto dobré skutky 

skrze přičtenou nebo propůjčenou spravedlnost? Pokud jsi obdržela spravedlnost od Boha, 

potom musíš být ospravedlněna. Kdy jsi byla ospravedlněna?“ 

 „Co? Kdo? O čem to mluvíš?“ mohla by se mě zeptat. „Miluji Jej! On je mým Pánem, 

mým Spasitelem! On mě vykoupil!“ 

 Kdo z nás vyznával pravé náboženství? Starší sboru nebo nevěstka? Znal jsem 

všechny teologické termíny, ale ona měla zkušenost srdce. 

.

 Organizovaná náboženství se mohou osvědčit jako náhražka pro zachraňující znalost 

Boha. Velké nebezpečí však leží v samolibosti a spokojenosti. Přijali jsme doktríny a 

navštěvujeme týdenní shromáždění. Cítíme se spokojeni, protože jsme bezpečně ve stádu. 

Jsme přece v církvi a v Jeho Slovu, a tak jsme nalezli Boha. Ale našli jsme Jej? Členství v 

církvi a vyznání jsou špatné synonymy pro zkušenost znovuzrození. Všichni kolem nás mají 

zhruba stejnou zkušenost jakou máme my, a tak nevidíme nebezpečí a necítíme potřebu hlubší 

zkušenosti. Tato situace nyní existuje v téměř všech církvích a organizacích. Tato falešná 

víra, že jsme našli náboženství skrze pouhé znalosti, vyznání a návštěvy sboru, nám dovoluje 

jednat s Bohem jako s výhodou a ne jako s jádrem našeho každodenního života. 

 Církve z větší části zahlušují i poslední stopy svého pravého náboženství. Nabízí 

ujištění a pohodu bez jakéhokoli opravdového, živého spojení s Bohem. Členové jsou 

nemluvňaty, která jsou učena být spokojena s dudlíkem místo se „skutečnou věcí.“ 

 Možná máte pocit, že jsem proti církvi, ale není tomu tak. Církev mě nepřivedla k 

Bohu, ale byl to můstek, který mi otevřel oči a započal mé myšlení. Byl to jakýsi katalyzátor, 

který mi ukázal směr, upevnil mě v některých principech a zajistil mi určitou strukturu. Bez 

toho bych asi nevstoupil na stezku hlubšího života. Za to jí budu vždy vděčný. 

 Ale toužím, aby lidé z těchto církví viděli, že se na něco zapomnělo: Bůh je osoba a 

může být poznán a zakoušen všemi. Obcování mezi Bohem a duší je tlukot srdce opravdové 

křesťanské zkušenosti! Každý den, hodinu, okamžik za okamžikem nás Bůh vede, posiluje a 

inspiruje nás žít „Nebo zemřeli jste, a život váš skryt jest s Kristem v Bohu.“ Kolosenským 

3:3, aby byl „…všecko ve všech“ 1 Kor. 15:28. Cítil jsem, že mi tato zkušenost chybí. 

Nechápal jsem to, ale toužil jsem po ní v nejhlubší duši. 

 Bůh vložil tuto touhu do mého srdce a chtěl mi dát tuto zkušenost, ale On věděl, že 

projdu v mém životě velkými změnami. Bůh věděl, že Jej nikdy nenajdu v „církvích“ a 

„náboženstvích“ světa se svou pýchou, okázalým předstíráním a sebe-proklamováním. Proto 

mi dal stejné poselství, jaké dal Ježíš svým učedníkům. Řekl: Pojďte vy sami obzvláštně na 

pusté místo, a odpočiňte maličko. Nebo bylo množství těch, kteříž přicházeli a odcházeli, takže 

ani k jídlu chvíle neměli.“ Mark 6:31. 

 Dal mi první klíče k této zkušenosti. Musel jsem odpovědět Jeho nádhernému úsilí o 

mé srdce a odhodlat se Jej najít. „A hledajíce mne, naleznete, když mne hledati budete celým 

srdcem svým.“ Jeremiáš 29:13. 

 Potom mi Bůh řekl: Jime, musíš být ochotný upravit svůj rozvrh dne, omezit své 

nekonečné závazky, zjednodušit svůj život, abys mohl „... Žalm 46:10. 

 

 

.

KAPITOLA 3 

 

Jednoduchý život 

 

„Nebo tak řekl Panovník Hospodin, Svatý Izraelský: Obrátíte-li se, a spokojíte-li se, 

zachováni budete. V utišení se a v doufání bude síla vaše. Ale nechcete.“ 

Izaiáš 30:15 

 

 

 Jejich shromáždění bylo největším, jaké kdy svět viděl. Z každého koutu země přišli 

vystrašení delegáti, kteří byli v nebezpečí,že budou zničeni. Tento večer bude klíčovým 

v jejich další práci. Je organizován jejich prazvláštním vůdcem. Delegáti mluví tiše jeden k 

druhému a opakovaně vyjadřují naději, že někdo změní situaci. Snad to dosáhne mluvčí 

večera. 

 Tak dlouho, jak si jen pamatují, byl jejich vůdcem. A navíc je jedním, kterého chtějí 

všichni imitovat. Má obojí. Jejich náklonnost a jejich věrnost. Za ta léta se stal jejich bohem. 

Ohromující aplaus vyráží spontánně z delegátů, když se před nimi objeví a zaujímá své místo 

na pódiu. Dívá se do moře dychtivých, vzhůru vzhlížejících tváří a jako politik se sytí 

uznáním davu. Jak se ovace zklidňují, zhluboka se nadechne a začíná. 

 „Poslouchejte, vy ďáblové! Nemůžete zakázat křesťanům chodit do jejich církví. Oni 

tam půjdou! Nemůžete jim zabránit, aby věřili jejich doktrínám nebo odříkávali jejich 

modlitby. Oni to budou dělat! Musíme změnit naše taktiky, pokud se chceme těšit z úspěchu. 

 Čas je klíčem k úspěchu, moji přátelé. Můžeme jim povolit jejich doktríny, jejich 

modlitby a jejich návštěvy sborů, pokud budeme kontrolovat jejich čas. Čas je základní 

složka, protože bez něho nikdy nenajdou zachraňující spojení s Ježíšem!“ řekl a zlomyslně 

vychrlil poslední slovo. 

 Satan pokračoval: „Ať si myslí, že jsou zachráněni. My zatím budeme kontrolovat 

jejich čas a oni se stanou našimi jako ti, kteří nikdy nevkročili do církve. Jak to provedeme? 

Jednoduše. Zaměstnejte je nepodstatnými věcmi života a naplňte jejich mysl nespočetnými 

plány. Povzbuďte je utrácet, utrácet, utrácet a potom pracovat, pracovat, pracovat, aby to 

mohli zaplatit. Zaplňte jejich poštovní schránky nabídkami kreditních karet, aby mohli 

všechno zaplatit. 

 Učte je, že radost pochází z věcí a přimějte manžele pracovat osm, deset, dvanáct 

hodin denně, šest až sedm dní v týdnu. Nechť mají dvě zaměstnání, pokud je to nezbytné. 

.

Učiňte zjevným jejich manželkám, že je nezbytné pracovat. Řekněte jim, že neexistuje jiný 

způsob, pokud chtějí udržet standart jejich rodin. Potom způsobte, aby manželky pracovaly 

dlouho, měly doma hodně odpovědností a večer neměly žádnou energii pro své manžele nebo 

děti. 

 Přestimulujte mysl všech, aby neslyšeli Ježíše šeptajícího do jejich svědomí. V každé 

domácnosti, na pracovišti a v obchodě bombardujte jejich smysly hraním hudby. Zasahujte je 

každý den špatnými zprávami, kamkoli se otočí. Použijte novin, časopisů, rádia a televize 

dvacet čtyři hodin denně. 

 Narušte morální strukturu manželství a mladých lidí smyslnými symboly, které 

navozují nečisté myšlenky. Umístěte je na billboardy, do filmů, na titulní strany novin a 

časopisů a samozřejmě do televize. Použijte televizní „talk show“ jako přehlídku 

nejúchylnějších členů společnosti v jejich obývacích pokojích. Nechť se hladově sytí na 

sprostých podrobnostech nemorálního způsobu chování, dokud nezačnou vidět zlo pouze jako 

další alternativu. 

 Nechť se zabývají nesmysly, malichernostmi a problémy světa. Rozebírejte chyby 

bohatých a slavných. Otočte jejich mysl od vážných realit života k marným nadějím se 

sázkami, loteriemi a kasiny. Zaplňte jejich poličky knihami a magazíny. Tyto znamenají čas; 

a čím více času tráví čtením, tím méně času tráví s Bohem. 

 Zaplňte jejich obydlí počítači a zasvěťte je do elektronického světa, kde my 

kontrolujeme většinu pramenů. Posílejte jim spoustu e-mailů. Ponořte je do „tlačenice“ nikdy 

nekončících informací. Dejte jim „notebook“, aby pracovali nepřetržitě. 

 Ujistěte se, zda má každý mobilní telefon, děti nevyjímaje. Zaplňte jejich dny 

telefonáty, novinkami v oblasti sportu a hudby. Zaplňte jejich cinestary pochybným filmovým 

žánrem. Udělejte rušno v politické a sociální sféře. Dejte jim bezdrátové a radiové telefony, 

aby snadněji neustále hovořili. Zařiďte, aby jejich telefonní záznamníky byly přeplněny 

zprávami. 

 Zahrňte děti aktivitami, sportovními programy ve škole a po škole, tancem, baletem, 

skautem, kluby, hodinami hudby, večírky a párty. Stresujte je narůstajícím množstvím 

domácích úkolů v ranějším a ranějším věku. Pošlete je do školek a programů pro malé děti a 

oddělte je od vlivu rodičů. Nechte je žít co nejvíce odděleně, aby neměly nic společného s 

mámou nebo tátou jakmile dospějí. Stresujte je tak, aby hledaly únik v sexuální aktivitě, 

užívaly cigarety, alkohol nebo jiné drogy. 

 Povzbuďte dospělé, aby přeháněli své rekreace. Posílejte je na drahé dovolené, které 

pak pracně splácejí. Uvalte na ně břímě hypoték a půjček všeho druhu, aby ještě více 

.

pracovali a neměli čas na svou rodinu. Nechte je chodit, chodit, chodit, aby se vrátili ze svých 

rekreací vyčerpáni, roztěkáni a nepřipraveni pro nastávající týden. Nedovolte jim jít do 

přírody. Místo toho je pošlete do zábavných parků, sportovních akcí, koncertů a kin. Nechť je 

vaším mottem tento výrok: Prázdniny je učiní dostatečně vyčerpanými a dostatečně chudými, 

aby zase museli pracovat! 

 Pokud uniknou těmto nástrahám, použijte proti nim jejich vlastní církve. Dejte jim 

tolik služebností, odpovědností a problémů k řešení, aby netrávili čas v dobrých skutcích. 

Když se shromáždí k duchovnímu společenství, zapleťte je do pomluv a nízkých řečí, aby 

odcházeli se znepokojeným svědomím a nestálými emocemi. Přivádějte krize za krizí do 

jejich sborů, aby byli zaměstnáni uhašováním ohňů a nezbyl jim žádný čas na zapálení 

plamene evangelia v jejich vlastních srdcích. Povzbuďte je ke studiu doktrín a evangelia. 

Nechť navštěvují semináře, vedoucí sekce a rozsáhlé církevní konference. 

 Usnadněte cestu pro velké vnitrocírkevní shromáždění za účelem reformace. Ujistěte 

se, že na prvním místě mluví o postavení rodiny, o hodnotách rodiny. Potom je zaměstnejte 

velkými společenskými otázkami jako např. potrat. Nechte jim jejich konzervativní životní 

styl. Ale za všechnu cenu a jakýmkoli způsobem je zadržte, když jako hříšníci budou 

potřebovat spasení a půjdou k bibli a k Bohu. Pokud to učiní, je pro nás všechno ztraceno. 

 Čas je naší velkou zbraní a naším největším přítelem, moji přátelé. Užívejme jej 

moudře a nechme lidi déle spát v jejich klamech. Potom bude svět s církví náš a my získáme 

věčné vítězství!“ 

 Oběma rukama pobízí satan své přisluhovače: „K vítězství! K vítězství! K vítězství!“ 

Ozvěna a výsledky tohoto vzrušujícího setkání se dnes dostávají k nám. 

 Bylo to důležité shromáždění! Možná jsem neuhodl všechny podrobnosti, ale vy 

posuďte výsledky. Zlí andělé dychtivě odcházeli za svými povinnostmi. Všude působili na 

křesťany, aby byli zaměstnáni, zaměstnáni, zaměstnáni a spěchali tu a támhle. Nežijeme 

jednoduché životy, moji přátelé. Naše životy jsou příliš přeplněné. Celý systém je 

přestimulovaný. Byl ďábel v tomto schématu úspěšný? 

 Satanu se podařilo dostat celý svět do rychle jedoucího vlaku. Tento vlak jede rychleji 

a rychleji s každým ubíhajícím dnem. Satan není ochoten zpomalit tento vlak, aby mohl 

někdo vystoupit. V tomto vlaku jsem strávil více než třicet let mého života a nic jsem o této 

cestě nevěděl. 

 Vidíte, my lidé jsme pozoruhodně zběhlí v tom, že nevidíme to, co je jasné. Se Sally 

jsme si začali uvědomovat, že potřebujeme čas na oddech. Začali jsme plánovat něco, co 

.

jsme nazvali „přestávka.“ Koncem června roku 1982 jsme nasedli s dětmi do vlaku a ujížděli 

na severní poloostrov Michiganu, abychom kempovali na břehu jezera Imp. 

 V tomto ročním období tam nebyl téměř nikdo. Jen několik metrů od jezera jsme si 

postavili stan. Pětiletý Matthew a čtyřletý Andrew začali okamžitě házet do vody kameny. 

Zatímco byli zaměstnáni, Sally a já jsme seděli na pláži a snažili se odpočívat. Bylo po 

spěchu. 

 Byl jsem na dovolené. Deset dnů se svou rodinou bez problémů, telefonátů a 

zodpovědností. Přesto jsem cítil, když jsem seděl na pláži, jakoby mé tělo závodilo. Otočil 

jsem se k Sally a řekl: „Zlato, nemohla bys mi změřit puls?“ 

 „Jistě,“ řekla a vzala mé zápěstí do ruky. Vrátila se do své důvěrně známé role 

zdravotní sestry. „Je to 88.“ 

 „Je to správné?“ zeptal jsem se. 

 „Ne, Jime,“ řekla. Její hezký obličej se trochu zamračil. „U muže, kterému je 33 let a 

který jen sedí na pláži, to není dobré.“ 

 Na stejném místě jsem o několik dnů později házel se svými syny žabky do vody. 

Obdivovali mou snahu s úctou, jakou může mít jen malé dítě pro výkony svého otce. Cítil 

jsem se odpočatý, občerstvený a zklidněný. 

 „Zlato, mohla bys mi změřit puls?“ požádal jsem ji znovu. Výsledek byl 68. Byl jsem 

ohromen! Počty byly jednoduché. Jen relaxováním se můj srdeční puls zpomalil o 20 tepů za 

minutu. To byl rozdíl téměř 29 000 tepů za den. Začalo mi svítat, že žiji pod velkým stresem a 

co tento stres dělá mému tělu. 

 Tato prostá událost udala tón zbytku našich desetidenních prázdnin. Jaký byl můj 

skutečný život? Poprvé jsem zapochyboval o mém úspěchu. Pokud jsem minulý rok vydělal 

100 000 dolarů, musím vydělat tento rok 150 000 dollarů a příští rok čtvrt miliónu? Kde to 

skončí a co to pro mne znamená? 

 Když jsem pozoroval chlapce, jak si házeli do vody kamínky, zasáhlo mě šokující 

uvědomění a bolestně jsem řekl Sally: „Neznám své vlastní syny.“ Věděl jsem, kdo jsou. Znal 

jsem jejich jména. Znal jsem jejich velikost kalhot. Staral jsem se o jejich jídlo, ale neznal 

jsem je jako jednotlivce. Za čím jsem se vůbec hnal? Co nás to stálo? 

 Vrátili jsme se zpět do civilizace znepokojeni a plni pochybností o naší životní cestě. 

 Mou úspěšnou práci v pojišťovnictví „odměnilo“ mé vedení plně hrazeným výletem 

do Reno ve státě Nevada. Všechno, co mi bylo v tomto zkaženém městě nabízeno, bylo proti 

mým křesťanským zásadám. Zeptal jsem se proto společnosti: „Mohl bych dostat peníze 

místo výletu?“ 

.

 „Ne.“ 

 „Mohu jet na výlet někam jinam?“ 

 „Ne. Buď výlet nebo nic.“ 

 Sally a já jsem se podívali na mapu Nevady a zjistili jsme, že jižně od Rena je 

Yosemitský národní park. „Vezmeme si rezervované letenky a hotelový pokoj, ale budeme 

chodit každý den do Yosemite,“ navrhl jsem. 

 Mohli jsme tak strávit nějaký čas spolu, a tak jsme souhlasili. Začátkem srpna jsme 

opustili Wisconsin a směřovali do Grand hotelu v Renu. V Yosemitském parku jsme 

zaparkovali a kráčeli ke křišťálově průzračné bystřině stékající z hor. Tak nás to zaujalo, že 

jsme hodinu a půl seděli a poslouchali píseň vody a skal. Vůně borovic byla tak silná, že jsme 

měli pocit, že ji můžeme s každým nádechem vzít přímo do našich plic. Zdolali jsme naše 

první hory. Já v mých kožených polobotkách! 

 V tom klidném prostředí, vedle pokojných bystřin, při zdolávání majestátných hor a v 

údolích plných karafiátů a lilií, jsme slyšeli Boha. Mluvil k nám takovým způsobem, jakým 

jsme Jej nikdy předtím neslyšeli. Po několika dnech zněl Jeho hlas neuvěřitelně hlasitě. „ Jime 

a Sally, vystupte z vlaku.“ 

 Uvědomili jsme si, že nerozhodnout se, znamená rozhodnout se. Pokaždé, když nás 

Bůh postaví před výběr, činíme rozhodnutí. I v případě, že se rozhodneme neučinit nic. Bůh 

řekl: „A stalo se, když je vedli ven, řekl jeden: Zachovej život svůj, neohledej se zpět, ani se 

zastavuj na vší této rovině; ujdi na horu, abys nezahynul.“ 1 Moj. 19:17. 

 Čin byl nutný. Na cestě domů jsme se rozhodli, že se pokusíme žít jiným způsobem. 

Cítili jsme, že nás k němu Bůh volá. Když Bůh stvořil člověka, postavil ho do připravené 

zahrady. Nemohli jsme žít v zahradě Eden, ale cítili jsme, že se můžeme přiblížit k 

původnímu Božímu plánu. Bude to prospěšné pro naše duchovní, duševní a fyzické zdraví. 

Rozhodli jsme se následovat Boží volání a jako Abraham před mnoha lety jsme následovali 

našeho Boha do Zaslíbené země. 

 Byli jsme rozhodnuti jednat. Nabídli jsme náš dům a podnik k prodeji. Potom jsme 

vytáhli mapu Spojených států amerických a plánovali, kam bychom šli. Již na počátku jsme 

věděli, že některé oblasti pro nás nejsou vhodné. Ani jeden z nás neměl rád horké a vlhké 

podnebí jihu. Naskytly se možnosti v jiných oblastech. Průzkum se brzy zúžil na tři 

geografické oblasti: horní poloostrov Michiganu, severní Maine a klidný severozápad. Před 

několika lety jsme navštívili Národní park Glacier a tento skvost kontinentu nás velmi 

přitahoval. 

.

 V září jsme navštívili Montanu a pozorně zkoumali oblast kolem parku. Obávali jsme 

se, že se usadíme v oblasti, která se brzy osídlí a my se budeme muset stěhovat znovu. 

Nakonec jsme na západním konci projížděli oblastí nejkrásnějších divokých údolí, která 

hraničila na východě s Národním parkem Glacier a na západě s pohořím Whitefish. 

 Zjistili jsme, že devadesát osm procent země je majetkem federální vlády. Bylo 

zřejmé, že údolí nebude nikdy příliš osídlené. Dívali jsme se jeden na druhého a oba jsme dali 

palce nahoru. Našli jsme naše údolí. Šli jsme do Montany! 

 Údolí je dlouhé sto kilometrů. Uprostřed protéká nádherná divoká řeka. Žije v něm 

175 obyvatel. Byl tam na prodej pouze jeden čtyřicetiakrový pozemek. Agent realitní 

kanceláře nás informoval, že je to na prodej již pět let! To byla ve skutečnosti dobrá zpráva, 

protože jsme museli nejdříve prodat náš dům a potom něco koupit. Když se pozemek 

neprodal pět let, byla velká pravděpodobnost, že se neprodá dříve, než prodáme náš dům. 

 V údolí nebylo mnoho možností, jak se uživit. Ale zpočátku jsem nepočítal s tím, že 

budu pracovat. Chtěli jsme využít nadbytku z prodeje našeho domu. Zůstal bych několik 

prvních let doma, pomáhal Sally s chlapci a měl čas vyvinout opravdové spojení s Bohem. 

Byli jsme si jisti, že nás Pán vede. Vrátili jsme se do Wisconsinu s definitivními plány na 

přesun do Montany. 

 Ale naši přátelé a rodina tomuto činu tvrdohlavě oponovali. Samotná myšlenka se jim 

zdála fanatická, extrémní a hloupá. 

 Ale byli jsme rozhodnuti vymanit se z vlivů, které nám bránily plnému a bezmeznému 

oddání se Bohu. Pro naše děti jsme chtěli zajistit nejlepší prostředí. 

 Ti, kteří nám nejvíce oponovali, byli členové našeho sboru. „Váš standart je příliš 

vysoký!“ tvrdili. „Nemůžete to uskutečnit!“ Ostatní lidé schvalovali naše počínání více než 

naši bližní křesťané. 

 Nebyli jsme přeživatelé. Chtěli jsme se zbavit věcí, které odpoutávaly naši pozornost a 

bránily nám rozvíjet vztah k Bohu, po kterém jsme tak toužili. Eliminovali jsme z našeho 

života věci, které byly dobré a dokonce i věci, které byly lepší, abychom mohli získat to, co 

bylo nejlepší! Plánování mělo několik kroků. Nejdůležitější byl prodej našeho domu. Chtěli 

jsme to uskutečnit v březnu, abychom stihli postavit a připravit nový dům do časné horské 

zimy. Později, dokonce i s profesionálními staviteli, bychom závodili s počasím. Ale březen 

uplynul bez jakéhokoli náznaku prodeje i přesto, že jsme dům hodně inzerovali. Nechápal 

jsem, co se děje. Věděl jsem, že nás Bůh povolal a cítil jsem, že nás v našich plánech vede. 

Nyní jsem byl zmaten. Přátelé a příbuzní se nám začali vysmívat a snažili se nás přesvědčit, 

že to byla chyba. Náš dům se v naší lhůtě neprodal. 

.

 „Pane,“ řekl jsem, „nepochopil jsem, co jsi chtěl?“ Nakonec jsem prodej zrušil. Byl 

jsem zmaten a zmalomyslněn. 

 Na začátku května mi telefonoval agent realitní kanceláře: „Viděl jsem, že jsi před 

několika týdny nabízel svůj dům k prodeji. Mám zákazníka, který by měl o tento druh 

pozemku zájem. Mohl bych ho k tobě přivést?“ 

 „Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděl jsem. Přivedl svého klienta, kterého velmi 

zajímal náš dům. Strávil u nás spoustu času. Prohlížel si pozemek a zařízení, které jsem dobře 

udržoval. Nabídl nám o šest tisíc dolarů víc, než byla naše požadovaná cena, když mu 

ponecháme traktor a sekací stroj. Zaplatil za ně plnou maloobchodní cenu, přestože již byly 

použité. Znovu vyvstala naděje. Znovu byly naše plány uvedeny do pohybu. 

 Dalším úkolem bylo zorganizovat prodej ostatního domácího zařízení, abychom se 

zbavili nadbytku z našich životů. A měli jsme spoustu nadbytku! Sally zůstala doma, aby 

prodávala a já jsem vyjel do Montany, abych koupil pozemek! 

 Jakmile jsem přijel do největšího obchodu v Polebridge, kde je umístěn jediný veřejný 

telefon, zavolal jsem agentovi realitní kanceláře a zjistil, že pozemek je stále na prodej. „Jedu 

se na to ještě jednou podívat a potom přijedu napsat nabídku,“ řekl jsem. 

 Po opětném prohlédnutí pozemku a uznání, že vskutku shledává naše potřeby, jsem se 

o půl třetí odpoledne vrátil do obchodu a telefonoval agentovi. 

 „Je mi líto,“ řekl, „ale pozemek byl prodán o půl druhé odpoledne.“ 

 To nemohla být pravda! V šoku a nevíře jsem sdělil zprávu Sally. Potom jsem sklesle 

kráčel na malý kopec a modlil se. „Jime, nasedni do auta a jeď do údolí,“ řekl Pán. Nemaje 

nic jiného na práci, otočil jsem se a jel severně ke Kanadě. Moc jsem se litoval. 

 Přijel jsem na severní konec údolí. Jel jsem po něčí cestě a nevěděl, proč to dělám. 

Starší muž, očividně v důchodu, sekal venku něco jako trávu, kdyby tam nějaká byla. Místo 

toho sekal svůj plevel. Zeptám se ho na pozemky, přemýšlel jsem. Šel jsem k němu a vysvětlil 

jsem mu, co hledám. Okamžitě řekl: „Prodám ti svůj pozemek.“ 

 „Je to na prodej?“ zeptal jsem se. 

 „Od nynějška,“ odpověděl. 

 Provedl mě celým pozemkem a malým srubem. Pomalu mi začalo svítat. Bůh měl pro 

nás vybrané jiné místo. Dům o velikosti osmdesát devět metrů čtverečních a pozemek dvacet 

dva hektarů. Vzhlížel k Národnímu parku Glacier a hraničil s pozemkem lesní správy 

Spojených států. Až později jsme si uvědomili, že nás Pán ušetřil od stavby domu. Přivedl nás 

do hor, abychom budovali raději své charaktery než dům. 

.

 Když jsem se vrátil do Wisconsinu, začaly zapadat jednotlivé části do sebe. Sally byla 

zaneprázdněná. Vydělala přes deset tisíc dolarů na prodeji našeho zařízení. Také můj podnik 

byl prodán. Nový majitel mé firmy však nenašel místo mě jiného agenta, takže podmínky 

prodeje vyžadovaly, abych alespoň částečně pomáhal v agentuře do té doby, dokud mě 

nenahradí jiný agent. 

 Začátkem srpna se dům prodal a my jsme se přestěhovali do našeho srubu v Montaně. 

Ještě jsem se ani neusadil a už jsem se musel vrátit do podniku. Sally a chlapci pokračovali 

sami v organizaci nejmenšího domu, jaký jsme kdy vlastnili. Bylo to pro ni nesmírně těžké. 

Musela být matkou a otcem dohromady. Oba jsme pocházeli z městského prostředí a tady 

byla sama v divočině. 

 Další dva týdny jsem tvrdě pracoval v agentuře, abych se mohl vrátit do Montany. 

Tam jsem se zase snažil připravit vše na nastávající zimu a zajistit zásobu dřeva. Tak to 

pokračovalo. Jeden týden ve Wisconsinu a další dva v Montaně. Řídil jsem auto třicet hodin 

bez přestávky jednu cestu, až jsem byl na pokraji vyčerpání. 

 Nakonec mě nahradil nový agent a já jsem jel poslední jízdu zpět domů do Montany. 

Nikoho jsem tam nenašel! To mě zmátlo, a tak jsem jel k sousedům, se kterými jsme se 

spřátelili, abych zjistil, jestli něco neví. A oni věděli! Starali se o mé dva syny. Má žena, jak 

mě informovali, se nervově zhroutila a byla dole ve městě u doktora se zápalem plic. Trvalo 

to tři měsíce, než se plně zotavila. 

 Konečně jsme byli spolu jako rodina v našem dřevěném domku v divoké přírodě. Po 

zaplacení domu a všech dluhů nám zůstalo trochu peněz – osmnáct tisíc dolarů. Rozdělili 

jsme je na tři části a rozhodli jsme se, že budeme žít za šest tisíc dolarů ročně. Žili jsme 

jednoduše. Nemohli jsme si dovolit žádný přepych. 

 Potom se mi to stalo. Stres, pod kterým jsem žil v posledních několika měsících, si 

vybral svůj dluh. Zůstal jsem jeden měsíc ležet se zápalem plic a byl jsem nemocný, velmi 

nemocný. Byl jsem tak slabý, že jsem mohl stěží vstát. Sally si zlomila nohu na třech místech, 

a tak jsme měli odpovídající lékařské výdaje. 

 Voda pro dům byla čerpána z potoka, ale počasí bylo tak neobvykle chladné, že potok 

zamrzl až ke dnu. Měli jsme dvě malé děti a žádnou vodu kromě té, kterou jsme získali ze 

sněhu. Museli jsme používat suché WC venku. Bez přítoku vody nám potom zamrzl i septik. 

Nyní jsme nemohli vylít do kanalizace ani to málo vody, které jsme získali ze sněhu. 

 Naše auto se pokazilo. Sally si zlomila podruhé nohu a potom si zlomila prst při 

používání sousedovy ždímačky. Propanovou nádrž jsme naplnili pětisty galony plynu, který 

.

sloužil k pohánění našeho generátoru, jenže netěsným ventilem jsme do následujícího týdne 

ztratili všechen plyn. 

 Proč se to dělo? Byl Bůh stále při nás? Odstěhovali jsme se do hor, abychom hledali 

Boha a měli jsme od samého začátku jen problémy a potíže. Pomalu jsme si uvědomovali, že 

se nás satan snaží zmalomyslnět a přimět odstěhovat se zpátky do civilizace, kde voda 

nezamrzá, doktoři jsou blízko a vymoženosti zpříjemňují život. Zjistili jsme však, že ve všech 

potížích je poselství. Pokud se satan tolik obává našeho nového domova, potom jsme na 

správné cestě. 

 Věděli jsme, že nás chce satan zničit, ale pokud budeme věrni, Bůh nás ochrání. 

Pomalu přešla první zima. Konečně přišlo jaro a s ním obnova našich vodních zásob. Špinavé 

prádlo jsme vozili do města a Sally již chtěla prát doma. Neuvědomili jsme si však, že je 

septik stále zamrzlý, a tak se voda rozlila na všechny strany. Sally a chlapci si již natolik 

zvykli na obtíže, že se smáli, když stěhovali z dosahu vody pytle s obilninami a jiné cennosti. 

 Trvalo to nějaký čas, ale v divočině jsme se umoudřili. Naučili jsme se předejít 

zamrznutí vody a připravit dostatečnou zásobu dřeva pro zimu. 

 Náš život v divočině nás nezachránil, moji přátelé. Nebylo to magické vyléčení. 

Kdybyste nás mohli pozorovat v prvních letech, viděli byste zápasící rodinu. Stanovili jsme si 

rozvrh a těžce pracovali, abychom uspokojili potřeby naší rodinné jednotky. Sally a já jsme si 

našli čas pro sebe a začali uzdravovat naše manželství. 

 Nakonec jsme získali kontrolu nad naším časem. V čase přemýšlení a uvažování přišla 

příležitost přijít blíže k Bohu. Bůh používal náš život v divočině jako nástroj, kterým nás 

k sobě přivedl. Nebyli jsme rozptylováni zaneprázdněným životem, kterým jsme žili předešlá 

léta. Nástroje, které nám Bůh dal – rozvrh, žádné rozptylování, přísná disciplína 

jednoduchého života a velkolepost Jeho stvoření – začaly brzy vydávat výsledky. 

 Byli jsme táhnuti k Bohu a jedni k druhému. Kdybyste nás znali předtím a mohli nás 

navštívit nyní, viděli byste počátky sklizně radosti z těžkých rozhodnutí. Řekli byste s námi: 

„Stojí to za to!“ 

 Mnozí vidí potřebu drastické změny, ale jen menšina je schopna vyprostit se z 

okolností. Manželka jednoho kazatele nám nedávno napsala: „Když jsem vám volala, bylo to 

proto, že jsem nedávno přišla k přesvědčení, že potřebuji zpomalit, najet na rozvrh a strávit 

mnohem více času při modlitbě a ve Slově Božím. Uvědomila jsem si, že mě můj manžel v 

mém rozhodnutí nenásleduje. Nicméně jsem se potřebovala sama rozhodnout. Pochopila jsem 

koncept dobrého, lepšího a nejlepšího. Opravdu jsem si chtěla vybrat nejlepší. 

.

 Cítím se jako chycena v pasti. Naplánovala jsem si být biblickou učitelkou a vedoucí, 

vedoucí služebností ve dvou sborech, koordinátorkou zakládání fondů pro dva sbory, vedoucí 

zdraví a střídmosti, pomocnicí pro veřejnost, vedoucí a učitelkou Prázdninové biblické školy 

pro dva sbory, redaktorkou zpravodaje a občas bulletinu. 

 Také pracuji ve sboru a každý měsíc navštěvuji se svým manželem kazatelská 

shromáždění. Musím navštěvovat semináře pro vedoucí a zhruba dalších šest seminářů 

týkajících se mé služebnosti. Každý rok organizuji s mým manželem shromáždění vedoucích, 

kterých se musím účastnit, protože mám vyjmenované funkce v jednotlivých sborech. 

 Jak o tom píšu, připadá mi tento rozvrh, který musím v mém vlastním životě 

vykonávat, bláznivý. Musím se starat i o domácí povinnosti, v nichž můj manžel systematicky 

nespolupracuje. Rovněž mám na starosti finance naší domácnosti a často asistuji mému muži 

jako sekretářka. Co mám ukončit? Kde mám začít? Můj život je neustálým honěním se po 

nedokončených úkolech a nespokojených lidech.“ 

 Kdo uložil na ženu kazatele tato břemena? Určitě ne Bůh. Ona si jen vybrala 

očekávání druhých. Moudrý křesťan napsal: „Pán nikdy ....(Poselství k mládeži, 135) „The 

Lord never compels...hearts pure and sweet and sympathetic.“ 

 Nedávno jsem kázal na shromážděních. Ihned po kázání mi jedna mladá žena podala 

papír s poznámkou: „Zavolej ihned Marii!“ Marie je blízká rodinná přítelkyně, se kterou jsem 

nehovořil léta. Přemýšlel jsem, proč by mě tady Marie hledala? Během pěti minut jsem 

vytáčel její číslo. Její manžel odpověděl: „Chvála Bohu, že jsi zavolal! Marie chce s tebou 

mluvit!“ 

 „Co se děje, Johne?“ 

 „Nemohu ti nic říct, Jime. Nechám Marii, aby ti to řekla.“ 

 Marie byla v slzách. „Jime, jsem ti tak vděčná, že jsi zavolal. Právě jsem přišla od 

doktora. Oznámil mi, že mám sepsat poslední vůli. Jsem na konci. Mohu přijet a strávit u vás 

měsíc? Potřebuji pomoc!“ 

 „Ano, přijeď!“ 

 „Určitě? Nechceš se za to pomodlit? Myslela jsem, že se nejdříve za všechno modlíš.“ 

 „Marie, modlím se za to už deset let. Nemusím si už více klekat. Pozoroval jsem tvůj 

životní styl a viděl, co ti způsobuje. To je odpověď na moje modlitby. Vyzvednu tě na 

vlakovém nádraží. Přijeď!“ 

 Když Marie přijela, měla žaludeční vředy, předrakovinové buňky a anémii. Nikdy 

předtím jsem neviděl nikoho, kdo by byl tak blízko fyzickému a nervovému zhroucení. Měla 

.

čtyřicet šest let a její ruce se neustále chvěly. Její oči měly vzdálený pohled. Přivezl jsem ji do 

našeho horského domku a umístil ji do pokoje pro hosty. 

 Co se stalo s naší přítelkyní? Vyrůstali jsme ve stejném městě, ve stejné ulici. Byla 

chycena do amerického – neřeknu „snu“ ale – „mýtu“. Pracovala čtrnáct hodin denně, šest až 

sedm dnů v týdnu. Chtěla najít domov snů. Potom cítila, že jej musí vybavit vybraným 

(znamenitým) nábytkem. Život ji začal kontrolovat. Ničilo ji to. Potřebovala doktora, aby se 

probudila! 

 Moderní americký sen je mýtem, ale mýt neexistuje pouze v Americe. Existuje v 

Austrálii, na Novém Zélandě, ve Velké Británii, v Evropě, Japonsku, Brazílii a po celém 

světě. Lidé jsou do něj chyceni a ničí to jejich životy. 

 Řekl jsem Marii: „Nebudeme ti kázat. Máme odlišný životní styl než ty. Můžeš se 

účastnit čehokoli chceš a můžeš cokoli odmítnout.“ Naše celá rodina se o ni začala starat a 

Marie se zapojila do našich každodenních povinností. Účastnila se našich pobožností ráno a 

večer. Zpívala s námi. Chodila s námi na vycházky, jedla naši stravu, večer hrála s chlapci 

mikádo a domino a připojila se k naší rodinné chvilce čtení. 

 Má žena, zdravotní sestra, se jí věnovala v oblastech zdraví a její zdraví se začalo 

zlepšovat. Jak zpomalila, byla v jejím srdci znovuzrozena touha po Bohu. Po třiceti dnech mi 

sdělila: „Víš, Jime, můj zdejší pobyt mohu shrnout třemi slovy: méně je více.“ 

 Vidíte, měli jsme menší dům než ona. Měli jsme méně nábytku, méně oblečení, méně 

v garáži, méně všeho, co svět nabízí, ale měli jsme více toho, co svět nemůže nikdy dát. V 

našem domově jsme měli lásku. Měli jsme společenství. Měli jsme čas jeden na druhého. 

Přeji si, aby se to mohlo říci o každém křesťanském domově. 

 Už slyším, jak někdo říká: „Jednoduchý život je těžký a nudný, Jime.“ Těžký možná, 

ale nudný? Hned za našimi zadními dveřmi můžeme pozorovat losa a soba. Horští lvi se stále 

pohybují na svobodě. V těchto posledních zachovalých lesích se potulují medvědi. Jednoho 

dne, když jsem věšel prádlo, jsem ucítil zezadu silné šťouchnutí. Velký jelen strčil svůj nos do 

mé zadní kapsy a hledal sušenky, kterými je občas krmíme. Měli jsme požehnanou příležitost 

ochočit si divokého medvěda. Nechal se námi hýčkat a dokonce se vyšplhal na houpačku, aby 

seděl s mými chlapci! Získání přátelství s divokými zvířaty je troška nebe! Není to lepší než 

ZOO? A když jste blíže přírodě, jste blíže k Bohu. 

 Naši chlapci se nikdy nenudí. Vše, co pro ně musíme udělat, je říct jim ano. Ano, 

můžete jít stanovat, jezdit na kánoi i na běžkách! Ano, můžete vyjít a slézat nějakou horu a 

stopovat soba! Ano, můžete jít zkoumat hluboké lesy! Ano, ano, ano! A ano, my půjdeme s 

vámi. 

.

 Dětem v jiných prostředích je řečeno ne, ne, ne! Rebelování je započato. Je mnohem 

lepší, když jsou možnosti našich dětí omezeny přijatelnými volbami. 

 Jednoduchost je přísná disciplína. Činíme to s Kristem, abychom Jej mohli přivést do 

našich manželství a rodin. Není to jen nějaká nová reforma, kdy si myslíme, že jsme 

zachráněni, protože žijeme nejjednodušším životem na světě. Kristus žil jednoduchým 

životem a On je naším příkladem. Tichá jednoduchost Kristových prvních třiceti let Ho 

připravila na tři a půl roku aktivní služby. 

 Co vám říká Duch svatý? Říká vám: „Vystupte z vlaku!“ Bůh zaslibuje: „Nebo bydliti 

bude lid můj v obydlí pokojném, totiž v příbytcích nejbezpečnějších a v odpočívání 

nejpokojnějším,“ (Izaiáš 32:18). 

 Potřebujeme se vrátit a najít svůj pokoj, najít spojení s Bohem. Když zakusíme pokoj a 

jistotu, budeme vědět, že Bůh je s námi v každém okamžiku. Pokud chceme najít živé a 

životně důležité spojení s Ježíšem Kristem, musíme zklidnit své životy. Musíme 

zjednodušovat. „Nebo tak řekl Panovník Hospodin, Svatý Izraelský: Obrátíte-li se, a 

spokojíte-li se, zachováni budete. V utišení se a v doufání bude síla vaše. Ale nechcete.“ 

(Izaiáš 30:15). 

 Ne každý je povolán, aby se přestěhoval do divočiny, ale každý je povolán dělat 

zkušenosti s Bohem. Můžete začít právě tam, kde jste. Zjednodušovat váš život a najít si čas 

pro Boha a rodinu. Nepotřebujete k tomu zvláštní talent nebo určitou sumu peněz, ale pouze 

rozhodnutí. 

 Text z Izaiáše končí se smutným komentářem: „Ale nechcete.“ Přátelé, prosím, 

nedopusťte, aby to bylo řečeno o vás! Dnes je ten den, nyní je ta hodina. Můžete si vybrat 

únik k Bohu a najít odpočinek. 

 

 

 

 

.

KAPITOLA 4 

Svazek rozhodnutí 

 

„….vyvolte sobě dnes , komu byste sloužili…“ 

Jozue 24:15 

 

 Naše úsilí o zjednodušování přineslo velkolepé výsledky. Zaneprázdněnost a 

rozptylování života byly odstraněny. Nestačilo mi to však k tomu, aby mi to přineslo trvající 

radost nebo pokoj. Věděl jsem, že nás Pán vedl do divočiny hlavně kvůli našemu duchovnímu 

rozvoji. Po celá léta jsem studoval komplexní teologické koncepty, ale mé studie mi nikdy 

nevyprodukovaly takové charakterové změny, jaké jsem ve svém životě toužil mít. Stále jsem 

pracoval a myslel si, že větší znalost, větší celkové pochopení a dokonale porozuměná 

teologie je vše, co potřebuji k utvoření přeměny v mém životě. 

 S touto myšlenkou jsem si zakoupil pět knih od pěti velmi slavných a uznávaných 

teologů. Zde v divoké přírodě jsem měl čas i dispozici k získání znalostí spasení. Dychtivě 

jsem začal číst. Když jsem dočetl poslední knihu, usadil se ve mně zmatek, jaký jsem nikdy 

předtím nepoznal. Bylo mi zřejmé, že ani jeden z těchto vedoucích učenců nesouhlasí s 

ostatními. Pokud oni nemohli porozumět nebo se neshodli na evangeliu, jakou naději jsem 

měl já? 

 Věděl jsem ve svém srdci, že evangelium nemůže být tak komplikované, jak ho udělal 

člověk. Zdravý rozum mi říkal, že pravé evangelium mě zachrání od těch oblastí v mém 

životě, kde se má síla vůle ukázala slabá. Toto evangelium mi poskytne sílu, se kterou mohu 

kontrolovat mé pocity, mé myšlenky a mé touhy. Skrze vedení Pána jsem už učinil mnoho 

změn v mém životě a stále jsem toužil po pokoji s Bohem. Stále jsem doufal v plné ujištění o 

spasení. 

 Dříve byly naše životy na okraji města příliš komplikované, příliš zaneprázdněné. Až 

v divoké přírodě mi začalo svítat, že má teologie trpěla stejnými problémy, jaké trápily náš 

život v civilizaci. Bylo na čase znovu zjednodušovat. 

 Vrátil jsem se zpátky k bibli, abych ji studoval s modlitbami. Tentokrát jsem k ní 

nepřicházel, abych dokázal nějaké teologické názory nebo získal nějaká pochopení doktrín. 

Šel jsem k Božímu slovu jako hříšník v potřebě spasení. Věděl jsem, že pokud nenajdu lepší, 

hlubší, živější zkušenost, schopnou zachránit Jima Hohnbergera od sebe samého, jsem 

ztracený! Když jsem přistoupil k bibli s tímto pokorným a učenlivým duchem, stala se pro mě 

živou fontánou. Z jejích stran vytékala evangelia, která byla jednoduchá a měla praktickou 

aplikaci v mém životě, jako měl životní styl v divočině, k němuž nás Bůh povolal. 

.

 Bible mě naučila poselství o evangeliu, která jsou ve své nejjednodušší formě v 

rozhodnutích jednoduchá, přímá a každodenní. Z těchto rozhodnutí, kombinovaných 

dohromady, se potom skládá celá délka a šířka křesťanské zkušenosti. V této kapitole se chci 

s vámi podělit o rozhodnutí, která přeměnila můj život. 

 Někdo může namítnout, že evangelium příliš zjednodušuji. Nevěřím, že je to možné. 

Evangelium by se mělo přednášet tak jednoduše, aby ho mohly chápat i malé děti. 

 Jiní mě mohou obvinit z učení o spasení našimi skutky. Není to pravda! Před 

objevením pravého evangelia jsem se snažil po celý můj „křesťanský“ život být dobrým, 

změnit se pomoci mé vlastní lidské síly. Naprosto dnes chápu marnost takové zkušenosti. 

Přesto se nestydím za evangelium Krista, které nejen může, ale i vyprodukuje změny v životě 

jakéhokoli muže, ženy nebo dítěte, které je přijme. Tyto změny jsou nezbytným ovocem 

evangelia. 

 Ti, kteří zamítají fakt, že křesťan může být opravdu poslušný a činit dobré skutky, 

nikdy neokusili milost a nezakusili sílu, která nepochází z nich. „Tomu pak, kterýž mocen jest 

zachovati vás bez úrazu a postaviti před obličejem slávy své bez úhony s veselím,“ (Juda 24). 

 Pokud jste více kritičtí, tak se vám asi nebudou líbit následující stránky. Ale pokud 

jako já toužíte po něčem lepším, než jste zakusili, pokud chcete plné ujištění o spasení, toužíte 

po pokoji s Bohem a následném pokoji ve vás samých, potom otevřete tyto stránky a 

objevujte se mnou tento svazek rozhodnutí. 

 Čerstvě oddaný muž seděl se svou ženou v odjezdové hale letiště Salt Lake City. 

Čekali na svůj let s otevřenou biblí na klíně. Muž byl nedávno vysvěcen na evangelického 

kněze a jeho dychtivost a nadšení byly zřejmé. Byl to pár, který nešlo přehlédnout. Byli velmi 

zamilovaní a otevřená bible je odlišovala od běžných cestujících. 

 Al, zasvěcený mormonský podnikatel, je také postřehl. Seděl jen o kousek dál, protože 

čekal na stejný let. Zkoumal pár diskrétně, jak jen to bylo možné, a odvracel své oči, když se 

podíval jejich směrem. Al byl velmi slušný muž a nechtěl být považován za nevychovaného, 

když by se na ně upřeně díval. Příliš pozdě zjistil, že mladý pár o jeho zájmu ví. Náhle zavřeli 

bibli, mladý muž vstal a kráčel odhodlaně k němu. 

 Al navštívil naši rodinu před několika měsíci. Byl úspěšným podnikatelem v západní 

Montaně, nedaleko od nás. Přišel k nám se dvěma mladými mormonskými misionáři. 

Předpokládal jsem, že mě chtějí osvítit mormonismem, ale Bůh měl jiné plány. 

 Al se velmi zajímal o náš životní styl v přírodě a o naše chápání evangelia. Nakonec se 

z nás stali dobří přátelé. Ostatní dva misionáři byli zticha a v rozpacích, když Al zahlušil 

důvod jejich návštěvy svým zájmem o naše náboženství. Zjistil jsem, že Al je fascinující muž. 

.

Nezávislý myslitel, který se nebojí zvážit svou vlastní víru a hodnoty. Tento vzácný povahový 

rys se mi líbil, a proto jsem s ním chtěl udržovat kontakt, kdykoli to bude možné. 

 Jednoho dne jsem projížděl kolem Alovy kanceláře a rozhodl jsem se ho navštívit. Byl 

upřímně rád, že mě vidí a po pozdravech začal vzpomínat na zážitek z letiště. 

 „Promiňte, pane,“ řekl mladý kazatel, když přišel k Alovi, „postřehl jsem vaše pohledy 

naším směrem. Mohu se vás na něco zeptat?“ 

 „Určitě,“ odpověděl Al, zatímco si vyčítal, že tento mladý tichý pár vyrušil. 

 „Pane, kdyby naše letadlo havarovalo a všichni bychom měli zemřít, byl byste si jistý 

věčným spasením?“ 

 „Myslím, že bych byl,“ odpověděl můj přítel. 

 „To není dost přesvědčivé,“ řekl nadšeně mladý muž. „To musíte vědět. Dovolte mi 

zeptat se znovu. Pokud byste měl dnes zemřít, byl byste spasený?“ 

 „Já nevím,“ byla Alova upřímná odpověď. 

 „Poslyšte,“ řekl kazatel a listoval skrze stránky své bible. Četl Jana 3:15,16: „Aby 

každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný. Nebo tak Bůh miloval svět, že Syna 

svého jednorozeného dal, aby každý, kdož věří v něho, nezahynul, ale měl život věčný“ Jan 

6:47: „Amen, amen pravím vám: Kdož věří ve mne, má život věčný..“ A nakonec Jan 11:25: 

„Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, by pak i umřel, živ bude.“ Kazatel 

vítězoslavně dodal: „Nyní, kdybyste měl dnes zemřít, byl byste spasený?“ 

 „Ano, věřím tomu,“ řekl Al. 

 „Potom,“ řekl mladý kazatel povzbuzeně „jste křesťanem a máte věčný život.“ 

 „Já vím,“ řekl Al mladému muži. „Opravdu obdivuji vaše nadšení. Míval jsem 

takovou dychtivost, když jsem šel na své misie.“ 

 „Misie!“ zaskuhral mladý muž. „Vy jste chodil na misie! Proč jste mormon?“ zeptal se 

nechutně. 

 „Ano,“ řekl Al, zmaten náhlou změnou. 

 „Proč jste neřekl, že jste mormon?“ 

 „Nezeptal jste se.“ 

 „Je mi líto,“ řekl kazatel, „ale mormoni v nebi nebudou.“ S těmito posledními slovy se 

otočil a odešel. 

 Al dovyprávěl svůj příběh, pomalu se ke mně otočil a řekl: „Jime, jsem zmatený. 

Můžeš mi to trochu více objasnit?“ 

 „Budu se snažit,“ odpověděl jsem. Bylo jasné, že Al bojoval s hlubší otázkou, jak 

vědět, skutečně vědět, jestli je spasený nebo zatracený. 

.

 Pane, modlil jsem se v myšlenkách, dej mi moudrost a slova, která uspokojí tohoto 

muže. Pomoz mi překlenout bariéry, které stavíme mezi sebe, kvůli našemu rozdílnému 

členství v organizacích a doktrínách. Otočil jsem se a věnoval mu plnou pozornost. Řekl 

jsem: „Mohu dostat papír k ilustrování?“ Al mi podal kus papíru. Vytáhl jsem své pero a 

začal. 

 „Al, křesťanský život se neskládá z doktrín, učení, reforem nebo z členství v církvi. 

Neskládá se dokonce ani z věrouk, ale křesťanský život je svazek rozhodnutí. Když ti Bůh 

přivede pravdu nebo světlo poznání, vždy s tím přichází rozhodnutí. My se musíme 

rozhodnout, jestli poddáme vůli Bohu nebo odmítneme. Když má Bůh všechna má vědomá 

rozhodnutí, potom má mě. 

 Řekněme, že se křesťanský život v celé úplnosti skládá ze sta rozhodnutí,“ řekl jsem a 

napsal jsem číslo na papír. „Pamatuješ si zloděje na kříži?“ zeptal jsem se Ala. 

 Zakýval, a tak jsem pokračoval: „Ten zloděj nevěděl všechno o křesťanském životě. 

Možná si byl vědom deseti rozhodnutí, ze kterých se skládá křesťanský život. Pro těchto deset 

rozhodnutí, o kterých věděl, byl plně poddán Bohu. Kristus mu mohl nabídnout plné ujištění 

spasení, ne protože měl velké poznání, ale protože se rozhodl odevzdat se Bohu ve všech 

svých vědomých rozhodnutích. Kdyby žil déle, měl by příležitost jít dále ve své křesťanské 

zkušenosti a jeho rozhodnutí by se prohloubila a rozšířila, aby zahrnula celý rozsah jeho 

křesťanského života. 

 Potom tam byl Kaifáš, židovský velekněz, který chtěl Ježíše zabít. Znal mnoho pravd z 

bible. Obdržel mnoho světla, možná sedmdesát rozhodnutí,“ řekl jsem, zatímco jsem psal 

čísla. „Přesto, řekněme, učinil svobodná rozhodnutí poddat svou vůli Bohu pouze v padesáti 

rozhodnutích. Měl více rozhodnutí než zloděj, ale byl ve vzpouře s Bohem. Pokud by visel na 

kříži, Ježíš by mu nemohl dát plné ujištění spasení. Proč? Nepoddal Bohu všechna svá 

vědomá rozhodnutí a neodevzdal Mu naprosto svou vůli, jako to udělal zloděj.“ 

 „Al,“ řekl jsem, „věříš, že Ježíš přišel na tuto zemi jako tvůj zástupce a zaplatil cenu 

za tvé hříchy?“ 

 „Ano, věřím.“ 

 „Miluješ Pána celým svým srdcem, myslí a duší?“ 

 „Ano, miluji.“ 

 „Potom,“ řekl jsem, „jsi přijal Ježíše za svého zástupce. To je správné, ale není to 

úplné. Ve svém životě musíš mít Ježíše za svého Pána. Jsi Mu plně odevzdaný ve svých 

vědomých rozhodnutích? Jsi v pokoji s Bohem?“ 

 „Ne, nejsem,“ odpověděl Al potichu. 

.

 „Potom jsi nepřijal Krista za svého Pána. Bez přijetí Jeho jako Pána není tvá touha, 

mít Jej jako svého Spasitele, dostačující, aby ti přinesla pokoj s Bohem v přítomném životě 

nebo spasení v životě, který má přijít. 

 Vidíš, Al, křesťanský život není otázkou znalostí nebo aktivity, ale je důležíté, zda 

všechna tvá vědomá rozhodnutí jsou poddána Boží vůli. Zloděj na kříži Mu všechna vědomá 

rozhodnutí plně odevzdal. Proto jej Bůh vlastnil na sto procent, přestože mohly být v jeho 

životě oblasti, které potřebovaly opravit, o kterých nevěděl. 

 Pokud člověk, jakýkoli člověk, tvrdohlavě a neustále odporuje, dokonce jen v jediné 

oblasti, potom ho tento odpor připojí ke vzpouře proti Bohu, kterou započal samotný satan. 

Nezáleží na tom, zda chceme, aby byl Ježíš naším Spasitelem, nezáleží na tom, jak mnoho 

cítíme, že je naše srdce k Němu přitahováno láskou. Odhodlaný odpor Jeho vlády nás 

nakonec zničí jako Lucifera.“ 

 „Vidím, Jime, že jsem to nikdy předtím nechápal,“ řekl Al a zřetelně zápasil s 

pochopením nového poznání. „Děkuji ti.“ 

 Můj rozhovor s Alem skončil. 

 V jednom biblickém příběhu udělali dva muži v jednom dni rozhodnutí, ze kterých se 

můžeme poučit. První byl Petr. Následoval Ježíše po většinu Jeho aktivní služby. Měl velkou 

příležitost a byl vystaven velkému světlu. Ačkoli byl prostý rybář, jeho osvícení Ježíšem mu 

dalo hodně vědomých výběrů jako veleknězi. Ve většině z nich se Petr poddal. V několika 

malých oblastech se nepoddal. Jeho touha po sebe-vyvyšování, jeho vypěstovaná národní 

hrdost a jeho tvrdohlavá sebejistota nebyly poddány Bohu. Tak se brzy dostal do pozice, kdy 

zapřel, že Ježíše znal. Byl Kristovým učedníkem a zklamal, protože nepoddal všechna svá 

vědomá rozhodnutí. 

 Ježíš je tím druhým mužem, který stál toho dne před rozhodnutími. Poddal se a 

podřídil vůli Otce ve svých rozhodnutích, ale v jeho prosbách k Otci v Gethsemane je zřetelný 

boj. „A poodšed maličko, padl na tvář svou, modle se a řka: Otče můj, jest-li možné, nech 

odejde ode mne kalich tento. Avšak ne jakž já chci, ale jakž ty chceš. Opět po druhé odšed, 

modlil se, řka: Otče můj, nemůže-li tento kalich minouti mne, než abych jej pil, staniž se vůle 

tvá.“ (Matouš 26:39,42). 

 Musel si vybrat jako my. Pokud si přivlastníme Ježíšův postoj „ne má vůle, ale Tvá se 

staň,“ povede nás to ke správnému výběru. Často to tak necítíme. 

 V tomto bodě jsou mnozí zmateni a nacházejí těžkosti v křesťanském životě, protože 

být křesťanem není jen jedno rozhodnutí. Okamžik za okamžikem se neustále rozhodujeme, 

zda se necháme plně vlastnit Bohem. 

.

 Den za dnem mám žít pro Ježíše. Mým cílem je být v Jeho vůli, Jeho cestě. Mnozí se 

toho snaží dosáhnout skrze svou vlastní lidskost. Vydají se na cestu se svou silnou vůlí a se 

zaťatými zuby rozhodnuti, že budou žít křesťanský život. Vždy to končí porážkou. 

 Jak je potom možné žít každý den, každou hodinu, každý okamžik ke slávě Boží? Je to 

velmi jednoduché. Musíme žít tak, jako žil Ježíš. Každé ráno trávil Ježíš čas s Bohem. My si 

musíme také udělat čas a odevzdat se Mu na počátku každého dne. Nemůže to být uspěchaná 

věc. Musíme mít dostatek času pro obcování s Bohem a skutečně poslouchat, co nám říká. 

Bůh k nám hovoří skrze bibli, přírodu, prozřetelnost a vnuknutí v mysli. Potom můžeme být 

ujištěni, že není nic, co by nám mohlo bránit ve slyšení Jeho hlasu a můžeme věřit, že On nás 

povede. 

 Když ráno opustíme místo tiché zbožnosti, vezmeme Boha sebou, abychom s Ním 

mohli obcovat po celý den. Potřebujeme se naučit ptát: „Pane, co chceš, abych činil?“ 

(Skutky 9,6) Bůh chce, abychom si uvědomili, že nejsme sami. Potřebujeme pomoc z 

vnějšího zdroje na začátku dne i po celý den. Když se naučíme být citliví k vnuknutím Ducha 

svatého na naše srdce a naučíme se odevzdávat naši vůli Jeho vůli, potom můžeme říci „živ 

jest ve mně Kristus.“ (Galatským 2:20). 

 Ale pokušení přichází. Pravděpodobně stejné pokušení, kterému jsme se často předtím 

poddali. V minulosti jsme zatnuli zuby a snažili se v pokušení obstát. Buď jsme neselhali 

nebo jsme se nedonutili poslechnout. V takové zkušenosti nebyl žádný pokoj nebo radost. 

Přátelé, opravdový spor pokušení probíhá v srdci. Nejprve se musíme rozhodnout, zda 

chceme zůstat poddáni Bohu. Pokud se rozhodneme poddat se, potom naše „já“ umírá. 

Zvítězili jsme a Bůh nám potom dodá sílu, když se střetneme s pokušením. 

 Tato zkušenost je těžká, protože naše „já“ musí zemřít, ale je to jediná cesta křesťana k 

pokoji a radosti! 

 Rozhodnutí nám nedají žádnou zásluhu u Boha. Nejsme spaseni našimi rozhodnutími. 

Samotná touha udělat rozhodnutí a poddat se Bohu, je dar Jeho milosti. Spasení je plně dar 

Boží. Naše rozhodnutí poddat se, dává Bohu svobodu, aby přeměnil naše životy skrze službu 

Jeho milosti na lidská srdce. 

 Vědět to je životně důležité. Většina lidí, kteří přijali jméno Krista, žije ve zvláštním 

splynutí Krista a svého „já“. Bojují o řízení života. Tento druh křesťanského života je jako jojo, 

neustále nahoru a dolů. Být zrozen z Ducha, znamená dovolit Kristu, aby byl jediným 

vůdcem života. Když toto splynutí skončí, nastane pokoj v duši. Potom poznáme skutečnou 

vědu spasení a jazyk nebe. Ponecháme Kristu plný přístup ke všem našim rozhodnutím a 

potom z Jeho milosti, skrze živou víru, řekneme Bohu Ano a Ne svému „já.“ 

.

 Každé rozhodnutí, ke kterému jsme přivedeni, nám nabízí možnost, abychom se 

rozhodli, zda poddáme naši vůli a cestu Bohu. Bible o tom hovoří jako o umírání našeho „já.“ 

Kristus to ilustroval tímto způsobem: „Amen, amen pravím vám: Zrno pšeničné padna v zemi, 

neumře-li, ono samo zůstane, a pakli umře, mnohý užitek přinese.“(Jan 12:24). Jak roste 

zrno? Musí být nejprve pohřbeno v hrobě a po zbytek rostlinného života čerpá svou sílu z 

tohoto hrobu. Křesťané musí žít stejným způsobem. Zakořeněni v Kalvárii – ne jen souhlas s 

Kalvárií, ale opravdově vstoupit do zkušeností Kalvárie. 

 Ne, nemůžeme zemřít za hřích, jak to udělal Kristus, ale můžeme zemřít hříchu. Pavel 

o tom napsal v Galatským 2:20: „S Kristem ukřižován jsem. Živ jsem pak již ne já, ale živ jest 

ve mni Kristus. Že pak nyní živ jsem v těle, u víře Syna Božího živ jsem, kterýžto zamiloval 

mne a vydal sebe samého za mne.“ 

 Pavel také řekl: „Na každý den umírám,“ (1 Korintským 15:31). Zjevně Pavel 

skutečně neumíral denně, ale mínil tím opravdovou křesťanskou zkušenost, kdy musíme 

denně zemřít tělu. Povzbuzuje nás: „Tak i vy za to mějte, že jste zemřeli zajisté hříchu, ale živi 

jste Bohu v Kristu Ježíši, Pánu našem.“ (Řím. 6:11). 

 Rozhodnutí umřít svému „já“ a poddání se Boží vůli je velmi dobře znázorněno 

v Písmu svatém. Pravděpodobně 2. Korintským 4:11 to říká nejlépe: „Vždycky zajisté my, 

kteříž živi jsme, na smrt býváme vydáváni pro Ježíše, aby i život Ježíšův zjeven byl na 

smrtelném těle našem.“ Toto je skutečné křesťanství. Dovolte mi ilustrovat. 

 Jednoho studeného zimního rána, ne tak dávno, jsem se probudil v mou obvyklou 

dobu a strávil jsem více než dvě hodiny studiem bible a modlitbou. Hledám ráno Boha. Jsem 

si jistý svou vlastní slabostí a uvědomuji si, že má včerejší zkušenost mě neuchrání od 

dnešních zkoušek. Každé ráno před snídaní se scházíme s rodinou k pobožnosti a prosíme o 

Boží vedení a o ochranu po celý den. Je to pro nás zvláštní čas. Táhne nás k sobě silnými 

pouty lásky, která trvají po celý den. 

 Po naší rodinné pobožnosti jsem se podíval z okna. Byl to nádherný pohled. Venku 

bylo čtyřicet centimetrů bílého načechraného sněhu. Manželka pekla vafle a na plotně jsem 

zahlédl bublající borůvkovou omáčku. Miluji vafle a borůvková omáčka mi připomíná polevu 

na dortě. Zatímco se vafle smažily, rozhodl jsem se, že prohrnu pluhem cestu. Myslel jsem 

přitom na mé oblíbené jídlo k snídani. 

 V horském údolí, kde žijeme, míváme spoustu sněhu; mnoho, mnoho každou zimu. Je 

několik způsobů, jak ho můžeme odstranit. Mohu použít sněhovou lopatu – těžký způsob – 

nebo mohu použít náš velký sněhový odhrnovač. Je lepší, ale krátce po našem přestěhování 

.

do divočiny jsem zjistil, že nejlepší bude pluh, který umístím na svůj automobil Toyotu Land 

Cruiser. 

 Žili jsme z velmi malého příjmu a vydat tři tisíce za pluh s hydraulickým zvedáním 

bylo absolutně nad naše možnosti. Vyrobil jsem proto pluh sám ve tvaru V z dřevěných trámů 

a pokryl jej plechem. Připojil jsem ho k přednímu nárazníku auta, aby splýval s cestou, a tak 

jsem odhrnoval sníh a ušetřil si spoustu času. 

 Byl jsem velmi spokojen. Pluh nebyl nádherný, ale úsilí, které mi ušetřil, bylo 

obrovské. Jel jsem po cestě dolů a sníh odlétal z pluhu na obě strany. Těšil jsem se z krásné 

zimní scenérie a měl jsem báječný den s Pánem. Cesta je dlouhá třetinu míle a na konci jsem 

viděl velkou hromadu sněhu, kterou tam zanechal velký sněhový pluh. 

 Vnímal jsem tichý hlas Boží, který mě varoval, abych se ji nesnažil projet. Zamítl 

jsem ho. Rozjel jsem se proti hromadě sněhu. Pluh se nadzvedl, vypadl ze závěsu a já jsem na 

něho najel předními koly. Kola zůstala ve vzduchu a volně se protáčela. 

 Mé auto s pohonem na čtyři kola se stalo nepohyblivým. Uvázl jsem a v zatáčce 

blokoval silnici. Začal jsem se obávat, že pojede-li někdo touto cestou, může do mě snadno 

narazit. Když začala ve mně vzrůstat tato obava, Pán zavolal do mého srdce. 

 Jime, odevzdej Mi to, řekl tichý hlas. 

 Toho rána jsem se rozhodl, že Mu odevzdám všechna svá rozhodnutí. Nyní jsem měl 

toto rozhodnutí obnovit a dokonce, ačkoli nenávidím nesnáze, jsem se rozhodl odevzdat Mu 

mé myšlenky a pocity. Potom jsem rychle dodal: „Pane, jsem v nebezpečné pozici. Já vím, že 

naše silnice není velmi frekventovaná, ale nedovol, prosím, aby do mě někdo narazil.“ 

 Mohl jsem učinit jen jedinou věc. Dostat se pod vozidlo a nadzvednout přední část 

auta. To mi umožní oddělit pluh a odstranit jej z cesty. Potom můžu postavit vozidlo na cestu 

a znovu ho spojit s pluhem. 

 Plazil jsem se pod přední částí auta a okamžitě mě přepadla nová frustrace s 

pokušením pustit se Ježíše a dát průchod svým pocitům. Když jsem odhrnoval načechraný 

bílý sníh a plazil jsem se pod horký motor, všechen sníh, který zůstal na podvozku, tál. Cítil 

jsem se jako ve sprše. Kapky dopadaly dolů na moji tvář a krk. Špína z podvozku dráždila mé 

oči. Chtěl jsem se litovat a říct, já chudák. 

 Poddej Mi to, volal Bůh svým tichým hlasem do mých myšlenek. 

 „Ale, Pane,“ odpověděl jsem. „Nelíbí se mi to!“ 

 Jime, není důležité, zda se ti to líbí, ale záleží na tvé ochotě odevzdat Mi i tvé 

podráždění. Vidíte, sebe-odevzdání je podstatou učení Krista. Stále jsem se učil tuto těžkou 

lekci. 

.

 „Dobrá, Pane, můžeš mít tyto okolnosti,“ odpověděl jsem. „Jen nedovol, aby do mě 

někdo narazil.“ 

 Vtom jsem uslyšel vozidlo jedoucí dolů po silnici. Ó, ne! Jak jsem spěchal, abych se 

vyprostil z podvozku auta, udeřil jsem se hlavou o konec motoru. Byl to velmi silný úder, po 

kterém vyskočí na hlavě boule. „Pane,“ řekl jsem, „to není férové a nelíbí se mi to!“ 

 Odevzdej Mi tyto pocity, Jime. Nepoddej se jim. Jsem s tebou. 

 Opět jsem se měl rozhodnout a opět skrze milost Boží jsem se poddal Bohu a získal 

vítězství nad mými myšlenkami a pocity. Víra není jen věřit v Boha, ale také odevzdání všech 

mých rozhodnutí Jemu – každý den, každou hodinu, okamžik za okamžikem. 

 Díval jsem se na vozidlo na silnici. Zjistil jsem, že zastavilo a dva muži vyšli ven. Byli 

to lesníci a přijeli na průzkum. Podívali se na můj pluh, ani mě nepozdravili a dělali si z něho 

legraci. Chtěl jsem je srovnat, ale Pán ke mně znovu promluvil a požádal mě, abych Jemu 

odevzdal své podráždění. 

 „Proč si nepořídíš opravdový pluh?“ řekl jeden z mužů. 

 Cítil jsem, jak ve mně vyvstává hněv. Mé „já“ chtělo vystoupit a bojovat. Ježíš ke mně 

znovu volal, abych Mu vše odevzdal. Jeho milostí skrze víru jsem se rozhodl odevzdat Mu mé 

pocity. Evangelium je docela jednoduché. Je to jen umět říci „Ano“ Bohu a „Ne“ svému „já.“ 

To je víra, která pracuje. 

 „Podívejte,“ řekl jsem, „uvázl jsem tady. Myslíte, že byste mohli zaháknout řetěz na 

přední část pluhu a vaším vozidlem ho vytáhnout zpod mého vozu? Potom ho zaháknu zpátky 

na své vozidlo a odjedu ze silnice, abyste mohli pokračovat v cestě“. 

 Souhlasili a během několika minut jsem pokračoval v práci. Poděkoval jsem jim a oni 

odjeli svou cestou. Vtom přišel za mnou nejmladší syn Andrew. Manželka věděla, jak dlouho 

trvá odhrnutí cesty, a tak si myslela, že mám nejspíš problém a poslala jej dolů, aby mě 

zkontroloval. 

 Když viděl, že jsem v pořádku, zeptal se: „Co se stalo?“ 

 „Je to dlouhý příběh,“ řekl jsem mu. 

 „Hlavně, že jsi v pořádku,“ pokračoval Andrew, „jdu dolů k sousedům. Jsou pryč a já 

jsem jim slíbil krmit Odie.“ 

 Cítil jsem se, jako bych právě dobojoval bitvu a zvítězil. Bylo teprve devět hodin ráno 

a já jsem byl vyčerpán. V minulosti by jakákoli nesnáz stačila k opuštění Ježíše a dala by 

průchod mému „já.“ Příliš dobře si vzpomínám, jak jsem opustil Ježíše a dal se na cestu 

frustrace. Ventiloval jsem se na mé ženě a rodině. Byl jsem na ně nabručený (mrzutý, nevrlý, 

.

podrážděný), jakoby to byla jejich vina. Vidíte, co činí hřích v našich životech. Činí nás a 

každého kolem nás nešťastnými. 

 „Andrew,“ řekl jsem, „proč nenaskočíš, já tě odvezu dolů. Můžeš nakrmit psa a já 

odhrnu jejich cestu. Když přijdou domů, budou potěšeni, že nemusí odhrnovat sníh.“ 

 „Skvělé!“ řekl Andrew a jeli jsme dolů k sousedům. Otáčel jsem se po jejich dlouhé 

šikmé cestě, odhrnul jsem většinu sněhu z vozovky a dostal jsem se ke čtyřem spadlým 

stromům, které ležely na cestě ve sněhu. 

 Uváznul jsem! Nemohl jsem couvat dozadu, kvůli podomácku vyrobenému pluhu, a 

nemohl jsem pokračovat dopředu. Cítil jsem, že jsem neměl toho rána vstát. Znovu jsem si 

měl vybrat, zda odevzdám své pocity a myšlenky Bohu. Jen neustálým zřeknutím se našeho 

„já“ a neustálou závislostí na Kristu můžeme žít křesťanský život. 

 „Andrew,“ řekl jsem konečně, „běž a nakrm jejich psa a já radiem požádám maminku, 

aby sem poslala Matthewa s motorovou pilou, abychom mohli odstranit stromy a mohli jet 

domů.“ Andrew odešel do domu. Sally slíbila, že pošle Matthewa za námi. Vystoupil jsem z 

auta, abych zjistil situaci. Vtom jsem si všiml, že mám prázdnou pneumatiku. 

 „Ne, Pane. To je příliš mnoho. Nechci mít prázdnou pneumatiku!“ naříkal jsem a 

slyšel jsem satanův výsměšný návrh. „Vzdej to! Nemá to cenu.“ Právě tak rychle jsem ale 

uslyšel i Boží povzbuzující hlas: 

 Můžeš se mě držet, pokud chceš. 

 „Dobře, Pane. Dám to Tobě. Jsem unavený, Pane.“ Vytáhl jsem hever a začal měnit 

kolo. Andrew se mezitím vrátil. 

 „Odie mě nechce pustit ke dveřím!“ vysvětloval. 

 Chtěl jsem se rozzlobit. Další problém. Znovu jsem pocítil vnuknutí Pána, abych byl 

potichu a mluvil jemně se svým synem. Matthew by tu již měl být, ale nebyl nikde v dohledu. 

Mé „já“ chtělo znovu povstat a zlobit se na mého syna, protože tu nebyl v době, kdy jsem 

cítil, že by tu měl být. 

 Jime, Boží, stále tichý hlas ke mně hovořil v pokoji mé mysli, poddej tyto myšlenky 

Mně. Držel jsi se Mě tak dlouho. Nevzdávej to nyní. Já tě nikdy neopustím, ani se tě nezřeknu. 

Prosím, nezřekni se Mě, Jime. 

 „Dobrá, Pane. Já jen půjdu a podívám se po něm.“ 

 Vyšli jsme, abychom věděli, co se stalo s Matthewem. Ani jsme nevyšli na cestu, když 

přišel vzdychající a nesoucí motorovou pilu. Bylo vidět, že těžce pracoval. Byl pokryt 

pilinami a třískami. 

 „Tati, řezal jsem stromy ležící na naší silnici a – „ 

.

 „Nevadí, synu.“ řekl jsem. „Budeme o tom hovořit později.“ Dojmy od Pána byly jiné. 

Motorová pila byla nyní zde a já jsem téměř cítil vafle. 

 „Matthew,“ řekl jsem, „nastup si a řiď vozidlo. Já zatím půjdu před tebou a pořežu 

stromy na cestě.“ Brzy byl odstraněn poslední strom. 

 Řekl jsem chlapcům: „Poslouchejte, vyčistím jim plochu před jejich garáží. Matthew, 

běžte dolů do domu a nakrmte psa. Odie tě zná moc dobře. Jsem si jistý, že tebe dovnitř 

pustí.“ 

 Jak jsem dokončil poslední odhrnování před garáží, viděl jsem, že chlapci mají 

problémy. Pes je nechtěl pustit na verandu, aby jej nakrmili. 

 „On nás nechce pustit dovnitř,“ řekl Matthew. 

 V mém těle vyvstalo okamžitě pokušení zlobit se na ně a chtěl jsem říct: „Nemůžete 

učinit něco sami?“ Pán mě ale neopustil. Byl tam stále, prosil o mé srdce. Ďábel říkal: Nech 

ho jít! Jdi dopředu a nech ho jít! Bůh tam byl také. Šeptal mi: Drž se, Jime! Drž se Mě. 

Nemusíš Mě nechat jít a říkat slova, která bys litoval. Nikdo z nás ho nemusí opustit. Je to 

vždy otázka rozhodnutí. 

 „Poslyšte, chlapci,“ řekl jsem. „Budu držet psa a vy poběžíte dovnitř a dáte mu co 

nejrychleji jídlo a vodu. Potom pojedeme domů a posnídáme. Mám hlad!“ Pak jsem pro sebe 

dodal: „Pane, prosím, nedopusť, aby mě ten pes pokousal! To by bylo příliš moc!“ 

 Odie není malý pudl ke hraní. Je to lovecký pes z Aljašky, který loví losy. Je velký a 

drsný. Chytil jsem ho a sevřel mu hlavu. Vrčel, čenichal a bojoval jak mohl. Chlapci mu dali 

v rychlosti jídlo a vodu. Vyběhli z domu v pořádku. Jakmile jsem jej pustil, běžel ke své 

misce a začal jíst. Unaveně jsem nasedl do auta a zavřel dveře. 

 „Počínáš si skvěle, tati!“ povzbudili mě moji chlapci. Nikdo nezná naše boje lépe, 

kterými procházíme, než naše rodiny. Moji chlapci věděli, že jejich otec by byl normálně ve 

velkém problému. Toho rána jsme však čelili jen jeho zlomku. 

 „Chvála Pánu,“ stačil jsem unaveně říct. „Ale jsem unavený. Cítím se, jako bych sám 

bojoval 1. a 2. světovou válku. Díky Bohu, že je to za námi, všechno za námi,“ řekl jsem a jel 

po naší silnici domů. 

 Ámos 5:19 nám vypráví o muži, který měl spoustu problémů. Utíkal od lva a potkal 

medvěda. Utekl oběma a nakonec se dostal do domu, kde položil svou ruku na zeď a uštknul 

ho had. Takové bylo moje ráno. Utíkal jsem od lva, vyhnul jsem se medvědu a hádejte, kdo 

na mě čekal? 

 Správně – had. Křesťan si nemůže nikdy odpočinout a říct, že je to za ním. Ďábel ho 

chce dostat, i když je unaven a začíná relaxovat. Sotva jsem dokončil slova: „Díky Bohu, je to 

.

vše za námi,“ můj pluh spadl dolů. Dům byl téměř v dohledu. „Pane,“ dýchal jsem pro sebe, 

„tohle není fér! Jsem velmi unavený. Cítím už vafle a nyní je tu další problém.“ 

 Máš pravdu, Jime. Zkoušky, které máš dnešního rána nejsou fér, a taky nebylo fér. že 

jsem měl opustit nebe a zemřít za tvé hříchy. Jime, férovost nemá nic společného se situací. 

Máš volbu! Tohle může být nefér, ale můžeš Mi to stále odevzdat a získat vítězství. 

 „Velmi dobře, Pane,“ řekl jsem, „můžeš to mít.“ Šel jsem do garáže, abych vzal 

kladivo a nějaké hřebíky. Andrew vytáhl odhrnovač sněhu, aby vyčistil plochu kolem garáže. 

Matthew šel domů, aby pomohl mamince. Já jsem pokračoval v boji s pluhem. Aby se sníh 

nedostával dovnitř pluhu a nezatěžoval ho, zkonstruoval jsem falešné dno, upevnil jsem ho 

hřebíky a šel domů. 

 Jak jsem došel ke garáži, uviděl jsem, že Andrew tlačí odhrnovač sněhu kolem rohu 

garáže. Odhrnovač sněhu se netlačí! Má pohon! To mohlo znamenat jen jedno. Byl zkažený! 

NE! Už jsem nemohl unést další problém. Cítil jsem se unavený a slabý. Můj cukr v krvi byl 

pokleslý. Třásl jsem se a kráčel k Andreowi. Slyšel jsem Boha volat k mému srdci, abych se 

mu odevzdal. Místo toho jsem dal průchod podráždění, nevrlosti a hněvu: „Kdo to udělal?!“ 

 Andrew se strnule zastavil a neřekl nic. Matthew a Sally vyšli z verandy, aby nás 

zavolali ke snídani. Všichni viděli a slyšeli, co se stalo. Zvedl jsem odhrnovač a sklonil se 

dolů na kolena, abych našel problém. Mohl jsem slyšet Boha volajícího k mému srdci. Vrať 

se, Jime. Dej věci do pořádku! 

 Ale já jsem si nebyl jistý, jestli chci. Viděl jsem, že malý šroubek, který držel ozubená 

kola v kontaktu s osou, chyběl. Žijeme v divočině a dostat nový šroubek pro nás znamená 

tříhodinovou cestu do města. Zavřel jsem oči a řekl: „Pane, jestli je pro mě nějaká milost, 

prosím, buď ke mně milosrdný a odpusť mi.“ 

 Otevírajíce své oči jsem zahlédl koutkem oka malou černou skvrnu. Šel jsem k ní a 

viděl, že je to šroubek. Pán mi umožnil, abych viděl do dálky čtyř metrů. Jak dobrému Bohu 

sloužíme! Nahradil jsem chybějící šroubek a šel k opožděné snídani. 

 Měl jsem na tváři široký úsměv. Moje rodina nemohla věřit svým očím! Snadno jsem 

četl jejich myšlenky. Jak se můžeš smát? Právě jsi Ho nechal odejít. Všichni jsme viděli, jak 

jsi to udělal! 

 „Podívejte,“ řekl jsem mé rodině, „vím, že přemýšlíte, proč jsem tak šťastný, ale dnes 

jsem se za těžkých okolností držel Ježíše jako nikdy předtím. Zvítězil jsem nad mou 

vznětlivostí, kterou jsem nikdy předtím neporazil. Ano, vím, že jsem zklamal s odhrnovačem 

sněhu, ale nečekal jsem hodinu, den nebo dokonce několik dní, abych se vrátil k Pánu. Ihned 

jsem prosil o odpuštění a žádal o Jeho milost. Nyní chci o to požádat vás. Jsem nadšený! Ne 

.

protože jsem zklamal, ale protože vidím Pána pracovat v mém životě a vím, že Ten, jenž 

započal ve mně dobrou práci, ji také dokončí!“ 

 Chvála Bohu, že nás okolnosti nemusí kontrolovat. Když se naučíme vybrat si Krista 

jako prvního, posledního a nejlepšího, brzy se naše rozhodnutí stane zvykem a zvyky utvářejí 

naši povahu. 

 Například: naší rodině byla dána možnost strávit měsíc na ostrově St. Croix. Tento 

ostrov, bývalé vlastnictví Holandska, udržuje několik evropských zvyklostí. Jedna, kterou 

jsme nejvíce pocítili, byla jízda auta po levé straně silnice. Po zapůjčení auta na letišti jsem 

řekl celé rodině, že mi musí pomoct řídit auto, protože úplně všechno bylo na opačné straně. 

Byl jsem velmi neobratný. Musel jsem se nutit, abych se nevracel do svých starých řidičských 

zvyků. 

 Po třiceti dnech jsem zjistil, že mohu řídit dokonce bez přemýšlení. Nyní bylo snadné 

řídit novým způsobem. Na cestě zpět do Spojených států jsme se obávali, že budeme mít 

problém přizpůsobit se starým zvyklostem. Nebyl to těžký přechod. Mohli jsme řídit jako 

dříve. 

 Tuto lekci můžeme pohotově aplikovat do křesťanského života. Je těžké změnit 

způsob, kterým jsme vždy odpovídali Bohu. Mnozí, kteří začnou chodit s Bohem, zjistí, že je 

to nemotorné a ukřižuje to jejich vůli. Chtějí to ukončit. Ale pokud vydrží, zjistí, že je 

jednodušší poddat se. 

 Právě tak, jak jsme zjistili, že můžeme znovu řídit ve Spojených státech amerických, 

tak zjistí křesťan, že se může kdykoliv vrátit zpět do starého života hříchu. Rozhodnutí je 

Bohu velmi drahé a On nikdy nikomu nebere sílu k rozhodnutí. Místo toho nám dal svazek 

rozhodnutí. Tato rozhodnutí určují náš životní osud a naši přítomnou radost. Únik k Bohu je 

předání všech našich rozhodnutí Jemu, dokud se tento zvyk nestane naším charakterem a my 

jsme potom plně Jeho! 

 

 

.

KAPITOLA 5 

 

Kde jsi ty –tam je Bůh 

 

„V pravdě Hospodin jest na místě tomto, a já jsem nevěděl.“ 1. Mojžíšova 28:16 

 

„A aj, já s vámi jsem po všecky dny, až do skonání světa. Amen.“Matouš 28:20 

 

 

 

 Ocitli jsme se na konci světa v Polebridge - (Montana). Osmdesát kilometrů od 

nejbližší asfaltové silnice a elektrického vedení. Několik kilometrů severněji byla kanadská 

hranice. 

 V našem údolí žije velmi málo lidí, takže nehoda nebo úraz může být vážnou, životu 

nebezpečnou situací. Dlouhý čas tady nemusí nikdo projíždět. Proto neustále důvěřujeme 

našemu Božímu společníkovi. Nikdy nás neopustí! 

 Podzim v horách je nádherné období perlivých dnů a úžasných barev. Jednoho 

zvláštního dne učila moje žena doma chlapce a já jsem jel řezat dřevo na otop. Zkušenost byla 

dobrým učitelem. Chtěl jsem zajistit dostatek dřeva pro začínající zimu a pracovat na svém 

dlouhodobém cíli - udržovat zásobu dřeva na dva roky dopředu. Chtěl jsem být připraven na 

situaci, kdybych byl zraněn nebo nemocen a nemohl bych tuto těžkou fyzickou práci 

vykonávat. Zásoba na dva roky by poskytla dostatečné zásoby k zabránění krize. 

 V údolí u jezera Teepee jsem si již dříve všimnul suchých stromů.Zaparkoval jsem své 

auto a uviděl na malém hřebenu, ne víc jak devět metrů vysoko, spadlý strom, který byl 

zaklíněn mezi dva další stromy. Měl asi půl metru v průměru, byl šedý a suchý. Nejprve jsem 

kácel stromy, pro které jsem přišel, a potom jsem se k němu vrátil. 

 Stoupal jsem k malému hřebenu. Postavil jsem se ke kmeni a začal jsem pracovat. 

Řezal jsem půlmetrové špalky do našich kamen. Každé poleno, jak spadlo na zem, jsem 

potlačil patou, aby se skutálelo prudkým svahem dolů. Polena se zastavila blízko mého vozu. 

 Byl to skvělý způsob. Po chvíli jsem se dostal k části, která byla zaklíňena mezi 

stromy. Začal jsem řezat, abych odstranil korunu. Cítil jsem, že bych měl přejít na opačnou 

stranu stromu. Zamítl jsem to. Můj způsob řezání špalků byl přece znamenitý. 

 Nicméně, toho rána jsem žádal Pána, aby mě vedl a řídil. Toužil jsem, aby byl mým 

společníkem a řekl jsem Pánu, že pokud mi dá vnuknutí něco vykonat, poslechnu Jej. Dojem 

přišel znovu a tentokrát jsem se zastavil. „Pane, jsi to Ty? Žádáš mě, abych se přesunul na 

opačnou stranu?“ Potichu jsem se modlil. 

 Ano, Jime, přišla zřetelná odpověď. 

.

 „Dobrá, Pane,“ řekl jsem a mířil na opačnou stranu stromu, „ale je to absurdní.“ 

 Jakmile jsem dokončil řez na opačné straně, zíral jsem v úžasu na velkou kládu, která 

spadla na místo, kde jsem před několika okamžiky stál. Neuvědomoval jsem si, že byl strom 

zaklíněn mezi stromy s obrovským tlakem. Bylo to v podstatě napružené péro, čekající na mě, 

abych ho odřízl posledním smrtelným řezem. 

 Pocítil jsem slabost, když jsem si uvědomil, jaký by to mělo následek, kdybych se 

nepřesunul. Kláda by přeměnila pohybovou energii v drtivou srážku s mýma nohama v úrovni 

mých kolen. Shodila by mě z okraje hřebenu s běžící motorovou pilou v mých rukou a přistál 

bych asi o devět metrů níže. Pravděpodobně bych byl usmrcen úderem a následným pádem s 

pilou. Pokud ne, byla by má šance přežití velice malá. Nikdo totiž přesně nevěděl, kde jsem. 

 Bez jakýchkoli pochyb jsem pochopil, že mě Pán uchránil přinejmenším od vážného 

zranění, ne-li před smrtí. Uvědomil jsem si, že byl připraven pomoci mi dříve, než jsem si 

vůbec uvědomil, že jeho pomoc potřebuji. 

 Efezským, kapitola 2, verš 8 to říká tímto způsobem: „Nebo milostí spaseni jste skrze 

víru, a to ne sami z sebe, dar jest to Boží,“ Milost je neustálá Boží přítomnost v mém životě. 

Uchází se o mě, naléhá na mě, vábí mě, snaží se mě zachránit. Pokud budu poslouchat, Duch 

mě povede, posilní a ochrání. 

 Jestli to všechno Bůh činí, co je potom můj díl? Musím se neustále poddávat vedení 

Ducha. To je víra! Je to vědomé rozhodnutí spolupracovat s Jeho přítomností. To je ten celý 

rozdíl. Buď být shozený z okraje strmého hřebenu nebo držet krok s naším Božím 

pomocníkem. 

 Národní park Glacier a okolní oblast má ze všech čtyřiceti osmi států největší 

koncentraci medvědů grizzly. Každý rok se dovídáme o napadených návštěvnících parku. 

Medvědi nečtou přehledné mapy. Kdyby četli, věděli by, že po překročení řeky opouštějí 

Národní park Glacier a vstupují na pozemek Lesní správy Spojených států, který ohraničuje 

náš pozemek. Ale pro tato stvoření lidské hranice nic neznamenají. Jejich počínání je často 

nepředvídatelné. 

 Když jsme se přestěhovali do hor, navrhovali nám přátelé, abychom se proti této 

hrozbě ozbrojili. Odmítl jsem tento návrh. Nemohl jsem uvěřit, že by stejný Bůh, který nás 

zavedl tak daleko, mohl dopustit, abychom byli napadeni a snědeni medvědem. Domníval 

jsem se, že Pán bude vždy se mnou, protože to byla Jeho milost, která mě a Sally přivedla do 

tohoto téměř nedotknutého údolí divočiny. 

 Sally měla v této oblasti špatné zkušenosti z minulosti. Když byla malá, dělali si z ní 

její starší bratři legraci. Vyprávěli jí o medvědu, který žije pod její postelí, může vyskočit a 

.

chytit ji. Do té doby, než byla dost stará na to, aby pochopila nesmyslnost takové představy, 

žila ve strachu, že se to opravdu stane. Takže má drahá žena přišla do divočiny v Montaně s 

dlouhodobým a dlouho pěstovaným strachem z medvědů. 

 Potíž byla v tom, že v Montaně nebyli medvědi předmětem dětské fantasie; byli krutou 

realitou. Skuteční medvědi na ni nemuseli vyskočit z pod postele, ale mohli vystoupit z lesa 

bez sebemenšího varování. Jen ti, kteří byli v kontaktu s divokými medvědy ví, jak se 

dovedou po lese tiše pohybovat. 

 Zbavit se vypěstovaného strachu je těžké. Sally to musela zvládnout a byl to pro ni 

boj. Četla: „láska dokonalá ven vyhání bázeň;“ (1. Janova 4:18). Také četla: „Já pak 

Hospodin budu jejich Bohem, a služebník můj David knížetem u prostřed nich. Já Hospodin 

mluvil jsem. A učině s nimi smlouvu pokoje, způsobím, že přestane zvěř zlá na zemi; i budou 

bydleti na poušti bezpečně, a spáti i po lesích.“ (Ezechiel 34:24, 25). Čas od času měla tyto 

staré obavy a jediným únikem bylo, že je odevzdala Bohu a důvěřovala ve svého věrného 

společníka. Pomalu se učila, že kde je Bůh, strach nemusí přebývat. Neustále bojovala proti 

starým zvykům a sklonům až do dne, kdy se setkala se svými nepřáteli tváří v tvář. 

 Na jaře nám řekli přátelé o medvědici, která se pohybuje v naší oblasti spolu se třemi 

medvíďaty.Trojčata jsou méně obvyklá než dvojčata, a tak jsme doufali, že je uvidíme. 

Předali jsme Bohu naše touhy při ranní pobožnosti a modlili se, aby nám dal Pán příležitost 

vidět tuto medvědici a její medvíďata. 

 Samozřejmě, že Sally dodala „bezpečně, Pane.“ Po pobožnosti jsme spatřili medvídě 

na malém stromku asi čtyři a půl metru od okna. Dole na zemi byla další dvě medvíďata se 

svou velkou matkou medvědicí. Dívali jsme se na ně z okna a viděli jsme, jak medvědice 

pohybovala nozdrami při zkoumání vůní, které k ní doléhaly. 

 „Ó, podívej,“ komentovala Sally, „určitě cítí vafle, které se smaží.“ A byla to pravda! 

Uchváceně jsme hleděli, jak pomalu kráčí k naší verandě. Bylo teplé jarní ráno a jediná věc, 

která jí bránila vejít do domu, byly tenké přepážkové dveře. Mohla je snadno projít, kdyby 

chtěla. 

 Praktická Sally šla rychle ke dveřím, aby zavřela i těžké vnitřní dveře. Otevřela 

přepážkové dveře, aby se podívala ven a viděla, že medvědice leze přes zábradlí na verandu. 

Medvědice mohla jít na verandu po schodech, ale lézt přes zábradlí jí připadalo lepší. Lidé 

nechápou medvědí zvyklosti. 

 Sally ustoupila a zavřela přepážkové dveře, ale už nestačila zavřít vnitřní dveře. 

Hleděli jsme na ni s otevřenými ústy, jak stála ve dveřích a medvědice přišla před ní. Sally 

vypadala strnule. Dělily je pouze přepážkové dveře proti hmyzu.Jedna si prohlížela druhou. 

.

 Potom Sally začala mluvit: „Tvá kožešina se ale leskne! Jsi překrásná!“ Moje žena 

sladce hovořila s medvědicí! Nemohl jsem tomu uvěřit a zdálo se, že se to medvědici líbí. 

Sally pokračovala. Obdivovala na medvědici všechno. Od deseti centimetrových drápů až po 

velké zuby, které vycenila. Potom se otočila k nám a zavolala: „Pojďte, pojďte se na ni 

podívat!“ Nebyli jsme tak dychtiví přijít blíže. Po chvíli dopadla medvědice na všechny čtyři, 

přelezla zpět zábradlí a opustila verandu. Shromáždila svá medvíďata a vydala se po svém. 

 Náhle si Sally uvědomila, co se stalo. Otočila se ke mně a zvolala: „Jsem volná! Jsem 

volná!“ A taky že byla! Její strach byl překonán. Když jsme o tom později mluvili, zeptal 

jsem se jí, proč reagovala na medvědici takovým způsobem. Řekla mi velmi věcně: „Proč Pán 

přivedl medvědy? Věděla jsem, že je to bezpečné.“ Boží milost ji vysvobodila vnitřně. Byla 

vskutku svobodná! Jeho neustálá přítomnost jí pomohla zvládnout její zkoušku. Medvědi 

pokračovali příležitostně ve svých návštěvách a nám to umožnilo vyvinout trvalé přátelství s 

jedním z medvíďat. Ale to je medvědí příběh pro budoucí knihu. 

 Tato zkušenost navždy změnila její postoj k medvědům. Ale dovolte mi zeptat se: 

„Přiblížil se k nám Bůh toho dne více a učinil zázrak? Anebo si Sally jednoduše uvědomila 

Jeho neustálou přítomnost s námi?“ Přátelé, neustálé uvědomění si Boží přítomnosti otevírá 

cesty srdce, abychom viděli a chápali mocnou Boží práci v náš prospěch. 

 Vidíte, většina z nás si představuje Boha, jak sedí na svém trůnu v nebi a nastavuje k 

nám ucho, aby příležitostně pozměnil události života jako odpovědi na naše prosby. Většina z 

nás vidí Boha jako někoho vzdáleného. Jako pozemského vládce, který je ochoten přijít 

pomoci, pokud potřebujeme, ale zřídka se stýká s obyčejnými lidmi. Navštivte jakékoli 

přežívající království a mluvte s jeho občany. Zjistíte, že se cítí příjemně v blízké přítomnosti 

královské rodiny. 

 Kdybyste byli schopni číst myšlenky ostatních, zjistili byste, že mnoho, pokud ne 

většina lidí, se necítí příjemně při pomyšlení na vždy přítomného Boha. Když poznáme realitu 

Boha jako našeho neustálého společníka, nastane odpovídající změna v našem chování. 

Nevhodné chování, jenž by mohlo probíhat bez královy přítomnosti ustane, když je král 

přítomný. To je běžná reakce člověka, který přišel k poznání, že je v přítomnosti někoho, kdo 

je mocnější než On. Ti, kterým je toto prostředí nepříjemné, kteří nepřijmou vyšší standartu, 

budou se distancovat od krále. 

 Hříšník může vynechat Boha nebo zapřít Jeho existenci, ale nemůže se před Bohem 

ukrýt. Když Adam a Eva zhřešili, snažili se ve své panice ukrýt před Stvořitelem. Přesto je 

Bůh nezničil. Hledal je, stále je miloval a staral se o ně. Alkohol, drogy, nemorálnost, 

materialismus a intelektuální zřeknutí mohou otupit vaše smysly, ale nikdy vám nedovolí 

.

udělat nemožné – skrýt se před Bohem. Bible je naplněna příběhy lidí, kteří se snažili utéci od 

Boha: Adam a Eva, Pavel, Jonáš a jiní. Nikomu z nich se nepodařilo ukrýt před Bohem. 

Písmo říká: „Tamž bych zašel od ducha tvého? Aneb kam bych před tváří tvou utekl?“ (Žalm 

139:7). 

 Bible říká, že Bůh není přijímačem osob. To znamená, že nejedná s někým lépe než s 

ostatními. Bůh nemá oblíbence. Často lidé říkají: „Přál bych si, aby ke mně Bůh hovořil 

takovým způsobem, jakým to činil za starých biblických časů. Věci by potom byly 

jednodušší.“ 

 Přátelé, dnes to není složitější! Pokud Epoch, Eliáš a Pavel mohli chodit s Bohem, 

potom vy můžete také. Pokud Bůh touží chodit po celý den s Limem Hohnbergrem, který je 

jeden z nejpomalejších žáků, jeden z nejtvrdohlavějších lidí na zemi se silnou německou vůlí 

a povahou, potom touží být i vaším společníkem a vůdcem! 

 Pokud je to tak jednoduché, proč potom bojujeme? Proč tak málo lidí nalezne v Bohu 

svého neustálého společníka? Problém, kterému čelíme, je přístup. Staráme se o své vlastní 

záležitosti. Zdráháme se nechat vést naším milujícím nebeským Otcem. Potřebujeme přístup 

Samuele, který řekl: „Mluv, Pane, tvůj služebník poslouchá.“ 

 Tento postoj je jednou z nejúplnějších závislostí na Něm. On vidí a zná to, co my ne. 

Nedostatek ochoty poslouchat Boží hlas odepírá Jeho vedení. Je to náš nedostatek poddajnosti 

v poslouchání Jeho hlasu, který činí křesťanský život tak obtížný. Pokoušíme se být citliví na 

Božího ducha, ale máme sklony k popírání Jeho vedení. Sklon důvěřovat svým vlastním 

vědomostem, místo Božím dojmům a vedení, mi téměř zamezil vidět vše krásné kolem sebe. 

 Cestoval jsem před několika lety dodávkou po Novém Zélandu. Je to nádherná země. 

Na chvíli jsem zastavil a těšil jsem se z pohledu na hory, farmy a ovce. Nečekaně jsem ucítil 

slabý, tichý hlas Ducha, který mě pobízel, abych zavřel oči a krátce si odpočinul. Bylo půl 

jedenácté dopoledne, a tak jsem zamítl tuto myšlenku, protože jsem si myslel, že vím více než 

Bůh. 

 Také jste někdy reagovali stejným způsobem na Boží vedení? Jsem vděčný, že mě 

Bůh neopustil, když jsem Jej ignoroval. Znovu přišel pocit, abych na chvíli odpočinul svým 

očím. Jsem pomalý žák, ale při vzpomínce na kládu, která mě téměř zabila, jsem byl ochoten 

uvažovat o druhém dojmu. 

 Zavřel jsem oči a položil hlavu dozadu. Stále jsem pochyboval, že je nějaký důvod pro 

tento dojem. Bum! Plesk! Čelní sklo se roztříštilo na malé kousky. Kus skály spadl ze svahu a 

zasáhl okno přímo přede mnou. Okno nebylo bezpečnostní, takže se roztříštilo na drobné 

.

střepiny, které byly v mých vlasech, uších, v mé košili, dokonce i v mém nose. Seděl jsem a 

chvěl se. 

 Věděl jsem, že mě Pán ochránil od vážného zranění. Zachránil můj zrak! Jak dobrému 

Bohu sloužíme! Rozklepal jsem se při pomyšlení, že jsem téměř ignoroval Jeho vedení. Stále 

se zavřenýma očima jsem poděkoval Bohu za to, že je mým neustálým společníkem. Jsem Mu 

velmi vděčný, že není jen pozorovatelem, ale je se mnou v mých potížích, při všech mých 

denních činnostech. 

 Ježíš chce řídit tebe a mě po celou dobu na této zemi. Můžeme se na Něj spolehnout, 

protože kde jsme – je Bůh! 

 Když je člověk přesvědčen, že je u něj Bůh vždy přítomen, potom pro něj Bůh může 

učinit velké divy. Tak tomu bylo v příběhu o třech židovských zajatcích popsaném u Daniele 

v kapitole třetí. Objevili se u zasvěcení velké zlaté sochy, kterou nechal Nabuchodonozor 

zhotovit. Všichni se museli této soše krále poklonit a všichni, kromě Šadracha, Mešacha a 

Abdenága, se poklonili. Král byl rozlícen tímto otevřeným vzdorem a postrašil je smrtí 

ohněm, pokud neuposlechnou. Nakonec měli být svázáni a vhozeni do ohnivé pece, aby 

zemřeli v plamenech. Mělo to být varování pro ty, kteří odmítnou poslechnout krále. 

 Klidně odpověděli: „Nebo aj, buďto že Bůh, jehož my ctíme, kterýž mocen jest 

vytrhnouti nás z peci ohnivé rozpálené, a tak z ruky tvé, ó králi, vytrhne nás.“(Daniel 3:17). 

Tato situace je nedostala do stavu beznaděje a bázlivosti, ale do tiché a naprosté důvěry, že 

Bůh bude s nimi. Král Nabuchodonozor byl tak nahněván jejich odpovědí, že nařídil, aby byla 

pec rozehřátá jako nikdy předtím a tři mládenci byli do ní vhozeni. Tento unáhlený čin, 

provedený nekontrolovaným charakterem zvyklým řídit se po svém, stál životy několika 

nejsilnějších vojáků, kteří zemřeli od žáru, když vhazovali zajatce do pece. 

 Král dlouho nejásal nad svým triumfem nad neposlušnými Židy. Když se díval do 

pece, zvolal: „On pak odpovídaje, řekl: Aj, vidím čtyři muže rozvázané, procházející se u 

prostřed ohně, a není žádného porušení při nich, a čtvrtý na pohledění podobný jest synu 

Božímu.“ (Daniel 3:25). Bůh byl na jejich straně viditelně přítomen, aby je povzbudil, vedl a 

ochránil. Byl tam po celou dobu. Nebe dnes není vzdálenější, než bylo tehdy, ale Bůh pro nás 

může učinit málo, když ztratíme smysl naší neustálé závislosti na Něm. 

 Příběh o třech Židech je živou demonstrací toho, co znamená život víry. Vždy záviseli 

na vnější síle a neustále se poddávali slabému, tichému hlasu Toho, který s nimi chodil. 

 Zatímco jsem psal tuto knihu, zakusil jsem sílu vždy-přítomného Boha a Jeho 

ochraňující ruky. Byl mokrý podzim, denně silně pršelo. Země byla nasáklá. Sally a já jsme 

měli letět do Dallasu v Texasu na shromáždění. V noci se déšť změnil ve sníh a časně ráno 

.

bylo na zemi asi dva a půl centimetru sněhu. Cesta se změnila v klouzavou směs ledu, štěrku 

a sněhu. 

 Jelikož žijeme v divočině, musíme opustit dům před rozedněním, abychom stihli ranní 

lety. Tohoto zvláštního rána jsme byli na cestě již o půl páté ráno. Jeli jsme dolů známou 

cestou v divoké přírodě. Přijeli jsme k ostré zatáčce ve tvaru koňské podkovy. Svažovala se 

dolů a my jsme začali klouzat. Když začnete klouzat v autě s náhonem na čtyři kola, 

nekloužete na jednu nebo druhou stranu, ale vozidlo klouže dopředu bez sebemenší kontroly. 

 Naneštěstí byly přímo před námi velké stromy. Pokud by se nám podařilo stromy 

minout, nebyli bychom na tom lépe, protože svah byl v tomto místě prudký a my bychom se 

převrátili do potoka. 

 Představoval jsem si skřípavou srážku se stromy a následné rozvinutí airbagu. Zvolal 

jsem: „Pane, ne!“ A potom jsme sjeli se silnice v šedesáti kilometrové rychlosti. 

 Náhle jsme zastavili. Auto spočívalo na prudkém kopci vedle silnice. Stromy byly jen 

několik centimetrů od dveří Sally. Vystoupil jsem z vozidla, vzal jsem baterku a zkontroloval 

naši pozici. Vůz zůstal stát s jedním kolem ve vzduchu. 

 Zkoumal jsem na silnici stopy po našich pneumatikách. Nemohl jsem lidsky vysvětlit 

naše štěstí. Stopy od pneumatik vedly přímo do stromů, a přesto něco nebo někdo nám 

v posledním okamžiku změnil směr. Nebyla tam žádná přírodní překážka. Svah nás měl 

postrčit ještě více do stromů, ale vždy-přítomný Bůh nás zachránil. O několik hodin později, 

když služba z města vyprostila naše vozidlo, jsme zjistili, že na vozidle nebylo ani škrábnutí. 

 Všichni, včetně mě, se potřebujeme modlit a pěstovat vzrůstající uvědomění o Boží 

přítomnosti. Potom budeme lépe odpovídat na Jeho jednání a vedení. Když si uvědomíme 

Jeho přítomnost,bude s Ním naše srdce pohotověji komunikovat a poznáme Jej ve stále 

vzrůstajících stupních. Naše spolupráce bude dokonalejší skrze víru, lásku a zkušenost 

(praxi). Nicméně, bude to vyžadovat spoustu odvahy vymknout se ze sevření našeho času. 

 Jedním z nejdražších pojmenování Ježíše v celém Písmu je Emanuel, což znamená 

„Bůh s námi.“ Potřebujeme se učit, že Bůh není někde na dalekém nebeském místě a občas se 

dívá na nás dolů. Když Ježíš opustil zemi, zaslíbil nám poslat Utěšitele, Ducha svatého, aby 

mohl být vždy s námi. To mě velmi těší. Dnes už se nemodlím k Bohu jako k nějakému 

dalekému místu, ale poznávám Jej jako mého neustálého společníka. A On je! 

 

 

.

KAPITOLA 6 

 

Vidění Toho, jenž je Neviditelný 

 

Věrou opustil Egypt, neboje se hněvu královského; nebo jako by viděl Neviditelného, tak se 

utvrdil. 

(Židům 11:27). 

 

 

 Po bitvě u Gettysburgu se generál Robert E. Lee setkal s úředníkem, který analyzoval 

chyby. 

 „Mladý muži,“ odpověděl mu Lee, „proč jsi mi to neřekl před bitvou? I tak hloupý 

muž jako jsem já, teď všechno ví.“ 

 Většina z nás vnímá Leeovo podotknutí jako nevítanou součást života. Kdybychom 

jen mohli předtím vědět, co víme nyní. Kdo se zpětně podívat na svou minulost a udělané 

chyby bez bodavé bolesti? Má pocity lítosti nad hloupými chybami v posuzování, nad 

promarněným požehnáním a nad ztracenými příležitostmi? Zatímco čtete tyto řádky, ubíhají 

okamžiky jeden za druhým do věčnosti a vyrývají záznam, na který se budete zpětně dívat v 

budoucnosti. Bude vaše budoucnost plna lítosti jako vaše minulost? 

 Přátelé, přál bych si, aby existoval způsob, jakým bych vám ukázal film o mém 

křesťanském životě. Nikdo mě nikdy neučil věci, o které se s vámi nyní dělím. Trvalo mi léta 

– skutečně léta – zkoušek, omylů a mnoha chyb, než jsem si určité principy uvědomil. 

 Nyní chápete, že jsem nebyl spokojený s intelektuálním poznáním, ale spíše jsem 

toužil po pravdě, která má praktické uplatnění v mém životě. Doufám, že mohu podnítit 

stejnou touhu ve vaší duši. Podněcuje mě to, protože náboženství bez praktické, každodenní – 

okamžik za okamžikem – aplikace do života je téměř neužitečné. 

 V raných dobách křesťanské církve bylo naše náboženství silné a živé. Měnilo životy 

tak, že lidé stáli v úžasu. Bylo to náboženství se silou. 

 Církve naší doby zklamaly své členy a znesvětily (poškodily, přestoupily) důvod své 

existence. Proč se od všech křesťanských církví odvrací mnoho lidí se znechucením? Proč je 

ve sborech tak málo mládeže? Proč je počet rozvodů mezi křesťanskými páry tak vysoký? 

Zastavili jste se někdy, abyste se upřímně zeptali sami sebe na tyto otázky? 

 Vedoucí církve to udělali a sestavili nové programy ve sborech, aby oživili slabé 

oblasti. Téměř všechny z nich jsou skličujícím selháním! Proč? Protože řeší raději symptomy 

než problém. Velkou pohromou pro křesťanství je také to, že málo křesťanů (velmi, velmi 

málo, dokonce i mezi těmi, jenž jsou kazatelé) vlastní evangelium, které je schopné přeměnit 

jejich celý život. 

.

 Je to smělé prohlášení. Dovolte mi proto demonstrovat: 

 Jednou jsem byl pozván, abych mluvil ke skupině kazatelů. Nejsem profesionální 

kazatel. Co bych měl říci těmto „expertům“? Stál jsem na pódiu a řekl jsem: „Přál bych si, 

aby se pokaždé, když se kazatel postaví za kazatelnu, za ním ukázala velká obrazovka, na 

které by se promítalo, jak žil v předchozím týdnu – jak jednal doma se svými dětmi a ženou, 

jak odpovídal na pokušení a zkoušky. Postavili byste se a kázali za takových podmínek?“ 

 „NE!“ odpověděli kazatelé. 

 „Potom, moji přátelé, jste nenašli evangelium. Pro Ježíše by to za takových podmínek 

nebyl problém. Věděl, že Jeho činy jsou přímé a čisté jako Jeho učení.“ 

 Historie rané církve je zaznamenána biblicky v knize Skutkové apoštolů. Skutkové – 

ne doktríny apoštolů, ne věrouky apoštolů, ne kázání apoštolů, ale skutky – jsou znakem 

pravého evangelia, protože „podle skutků je poznáte.“ 

 Drahý čtenáři (čtenářko), byl(a) bys ochoten podstoupit takovou prohlídku? Pokud ne, 

potom tě pobízím, abys udělal(a) s touto knihou něco odlišného, než s knihami, které jsi 

četl(a). To, co držíš ve svých rukou je pracovní kniha (návod) na projekt, který postavíš ve 

svém vlastním životě. Je na tobě, čtenáři(ko), abys vzal(a) zde popsané zkušenosti a učinil(a) 

je součástí tvé zkušenosti. Vezmi si zde předložené myšlenky a pomalu nad nimi přemýšlej, 

žvýkej je a asimiluj je praktickým způsobem, dokud se nestanou tvými vlastními. 

 Vyžaduje to velmi málo. Potřebuješ si jen vypěstovat pocit Boží přítomnosti po celý 

den a být motivován jednat podle Jeho vedení. Příliš jednoduché? Dívej se a uvidíš. 

 Jednou večer mi telefonoval muž, kterého jsem potkal před několika lety. Spolu se 

svou rodinou nás navštívili, aby viděli náš pozemek v divoké přírodě a náš životní styl. 

Podělili jsme se s nimi o praktické evangelium, které jsme aplikovali v našich životech, ale 

moc je to nezajímalo. Nyní mi říkal: „Jime, byl bych rád, kdyby k nám přijela tvoje rodina na 

víkend. Vím, že jsi přišel k poznání praktického evangelia a my teď potřebujeme pomoc.“ 

Řekl jsem mu, že se za to budu modlit. Posléze, když jsem cítil, že mám od Pána povolení tak 

učinit, zavolal jsem Robovi zpátky a stanovili jsme datum návštěvy. 

 Přijeli jsme v pátek večer a Rob se chtěl se mnou projít. Rob mi neřekl celý příběh. 

Neudělal, jak by mohl nazvat právník „plné přiznání“. Dozvěděl jsem se, že těsně předtím, 

než mi zavolal, mu jeho žena oznámila, že s ním skončila. Nebyla na něj vzteklá. Bylo jen po 

všem. Nezbyly žádné city. Plánovala jej opustit a vzít si děti. Rob se jí zeptal, jestli by 

nezůstala, kdyby se opravdu změnil. Souhlasila. Pokud by se skutečně změnil, potom by 

zůstala. Tak měl Rob víkend na to, aby se změnil, jestli chtěl zachránit své manželství. 

.

 „Robe,“ řekl jsem, když mi řekl celý příběh, „Bůh, kterého jsem poznal v horách, má 

tak mocné evangelium, že budeš-li se chtít stát novým stvořením, staneš se jím. Ale Robe,“ 

pokračoval jsem, „nemohu ti zaručit, že tvá žena tě neopustí.“ 

 „Co mám udělat?“ zeptal se. 

 „Jednoduše si vezmi tento text a aplikuj jej do svého života. Najdeš ho u Jakuba 1:19: 

„A tak, bratří moji milí, budiž každý člověk rychlý k slyšení, ale zpozdilý k mluvení, zpozdilý k 

hněvu.“ 

 Rob se na mě podíval.„Tak?! Četl jsem to mnohokrát! To mi má zachránit mé 

manželství?!“ 

 Tento problém má s Písmem mnohý z nás. Čteme ho a jdeme po svém. Nikdy se 

nezastavíme, abychom přemýšleli o tom, jaký to má význam pro naše praktické uplatnění v 

životě. 

 Pokračoval jsem:„Robe, co znamená ´nechť je každý rychlý ke slyšení´? Budeš si 

muset vypěstovat citlivost slyšet hlas Boží, uvědomovat si Boží přítomnost po celý den. 

Poprvé ve tvém životě dovolíš někomu jinému, aby vedl tvé činy. Musíš se naučit filtrovat co 

víš a vidíš skrze neviditelného Boha, který ví to, co ty nevíš. Vše na tomto světě je 

naplánováno tak, aby rušilo víru v neviditelného Boha. Viditelný svět je nepřítelem 

neviditelného Boha. Viditelný svět bere tvou pozornost, obtěžuje tvé smysly a naléhá, abys ho 

poslouchal. Budeš muset zlomit tento zvyk a místo toho poslouchat hlas Boží, „To jest ta 

cesta, choďte po ní, buď že byste se na pravo neb na levo uchýlili.“´ (Izaiáš 30:21). Nyní, 

Robe, co znamená pomalý k mluvení? Znamená to, že filtrujeme každé naše slovo skrze 

Boha, aby nás mohl vést.“ 

 Rob nebyl zvyklý filtrovat svá slova. Ve skutečnosti to byl jeden z hlavních důvodů, 

proč měl takové potíže se svou ženou. Chápal jsem ho – znal jsem to – ale nyní vidím, co se 

mnou tento filtrující proces udělal. 

 Pamatuji si, jak jsem jednoho rána v garáži čistil a brousil jednu z mých motorových 

pil. Když jsem ji naplnil benzínem a olejem, vrátil jsem ji na určené místo, aby byla 

připravena k použití v budoucnu. Rád pracuji rukama, ale nemám rád pach petrolejových 

produktů na mé kůži. Proto jsem šel do zadních dveří domku, kde je blízko koupelna, abych si 

mohl umýt ruce, než začnu dělat něco jiného. 

 Mydlil jsem si ruce, byl jsem šťastný a měl jsem dobrý den s Pánem. „Co děláš, 

drahý?“ zeptal se sladký hlas ze dveří. 

 Uviděl jsem Sally. Okamžitě jsem cítil, jak mé „já“ chce vystoupit a říct: „Co myslíš? 

Nevidíš, že si umývám ruce? To je hloupá otázka!“ V minulosti bych to takto řekl. Mé 

.

manželství by utrpělo. Zatímco vyvstávalo mé „já“, slyšel jsem říkat hlas: Jednej s ní jemně, 

Jime. Který hlas poslechnu? Hlas mého „já“, který si chce stěžovat na pošetilou otázku nebo 

hlas Boží? Jsem tak vděčný, že jsem řekl: „Umývám si ruce, drahá.“ 

 „To je v pořádku, zlato. Jen jsem přemýšlela, jak se ti dnes daří,“ odpověděla má 

sladká žena a harmonie mezi námi zůstala neporušena. 

 Proč chceme, když se oženíme, aby naše ženy dělaly a nazývaly všechno přesně tak 

jako my? Potřebujeme pochopit, že v našich ženách nám dal Pán nádherný rozdíl a vyvážil 

tak naše životy. Nepoložil bych dotaz stejným způsobem jako ona. Důvod, proč mě má žena 

přitahovala byl, že myslí, jedná, vypadá a dokonce i voní jinak než Jim Hohnberger. To je, 

pánové, dobrá zpráva! 

 Chtěl bych, aby všichni muži věděli, že moje manželství a můj přístup k této báječné 

osobě, kterou jsem si vzal, se drasticky zlepšil od doby, kdy jsem poznal a naučil se cenit tyto 

rozdíly. Pokud chcete zlepšit vaše manželství, naučte se pěstovat smysl Boží přítomnosti s 

vámi a odpovídejte na ni. Funguje to pokaždé, ale Rob to teprve musí objevit. 

 „Nyní, Robe, se podívejme na poslední část textu,“ pokračoval jsem. „Pomalý k hněvu 

znamená, že pokud nás naše ženy nebo děti provokují, vybereme si zůstat v Kristu. Necháme 

se Jeho duchem kontrolovat a nebudeme se hněvat, jako jsme to dělali příliš často v minulosti. 

Odevzdáme tyto skličující pocity Bohu a dovolíme Mu, aby je odstranil z našich životů dříve, 

než zničíme ty, které milujeme.“ 

 Naše dlouhá vycházka byla přerušována častými slzami. Večer šel Rob do postele se 

spoustou myšlenek. A tak začal jeden z nejzvláštnějších víkendů, jaký jsem kdy zažil. 

 Když jsme se příštího dne probudili, přemýšlel jsem, jak to bude probíhat. Modlil jsem 

se za tento pár, kterému žádný člověk nemohl pomoci, ale o který Všemocný usiloval. Toho 

rána byla před námi na stole nádherná snídaně. Seděli jsme u stolu. Před Robertem stála velká 

mísa kouřící ovesné kaše.Po požehnání se Rob postavil a začal si nabírat kaši. 

 Přemýšlel jsem, jestli Rob uvažoval nad filtrováním svých činů skrze Boha. Náhle se 

zastavil, chvíli počkal a potom podal misku mému synovi. Potom servíroval mému druhému 

synovi, mé ženě, mi a potom jeho ženě a jeho dětem. Jak to udělal, odvážil jsem se podívat na 

jeho ženu. Hleděla s otevřenými ústy na svého manžela. Věřím, že to bylo v jejich manželství 

poprvé, kdy viděla Roba servírovat jako prvnímu někomu jinému než sobě. Rob začínal být 

rychlý ke slyšení. Duch Páně manifestoval Sebe v Robově svědomí a Rob začínal 

spolupracovat s Tím, který je neviditelný. 

.

 O něco později ho při jídle hrubě přerušila jeho pětiletá dcera, když mluvil. Pamatujete 

si, o čem jsme včera hovořili? Být pomalý k mluvení a pomalý k hněvu. Rob však odpověděl 

své dceři hrubě, nevrle a hněvivě. 

 Potom náhle mlčel. Nikdy předtím jsem nikoho neviděl dělat to, co poté Rob učinil. 

Na okamžik sklonil hlavu. Když se podíval na svou dceru, byl to Duch svatý, který ho měnil. 

Podíval jsem se na jeho ženu a viděl, jak žasne nad změnami u svého „beznadějného“ muže. 

Seděl jsem tam a pozoroval. Dokonce i já jsem nemohl uvěřit této změně. 

 Viděl jsem tohoto muže proměněného před mýma vlastníma očima! Neviditelný Bůh 

ho vedl a radil mu. Rob pracoval na svém spasení se strachem a třesením. „A tak, moji milí, 

jakož jste vždycky poslušni byli, netoliko v přítomnosti mé, ale nyní mnohem více, když jsem 

vzdálen od vás, s bázní a s třesením spasení své konejte. Bůh zajisté jest, kterýž působí v vás i 

chtění i skutečné činění, podle dobře libé vůle své.“ (Filipenským 2:12-13). 

 Přeji si, abych se s vámi mohl podělit o celý víkend, který takto dále pokračoval. Bylo 

to úžasné! Během diskuse na konci víkendu měl Rob příležitost udělat si legraci ze své ženy. 

Znáte to, jen takový roztomilý trpký vtip, nad kterým se všichni smějí, ale žena trpí a pláče 

uvnitř, protože je zraněna. Když to takhle pokračuje rok za rokem, stane se zatvrzelá, 

nezbudou v ní žádné city a chce se rozvést. V tichu, které následovalo po netaktním píchnutí, 

se Rob podíval na svou ženu a v okamžiku upřímně pravil: „Proč ti to dělám? Dělám ti to po 

celou dobu našeho společného života. Odpustíš mi?“ V jeho tváři byste viděli lítost a 

sebezošklivení. Z jejích očí se vylily slzy, protože byla konečně vězněm naděje. 

 V neděli odpoledne jsme se sešli dohromady. Chtěl jsem vědět, co Robova žena udělá. 

Opustí jej? Ne, rozhodla se, že ho neopustí. 

 „Konečně vidím slabý záblesk naděje, že by to mohlo fungovat,“ odpověděla. Opustili 

jsme je s jasnou nadějí na budoucnost, ale také s vědomím, že satan může přijít s novou 

zkouškou. 

 Mojžíš měl také problémy. Byl pověřen vést celý národ Jimů Hohnbergrů do 

Zaslíbené země. Celý národ tvrdohlavých, neústupných jednotlivců. Nepřál bych tento úkol 

nikomu! Ale Mojžíš „vytrval, vidíce Toho, kdo je neviditelný.“ Naučil se vidět viditelné – 

nedostatek jídla a vody, vzpoury, hady, modlářství – skrze oči neviditelného Boha. Když to 

tak učinil, všechny problémy se potopily do temna. Nic nebylo příliš těžké pro Boha! Pokud 

si vypěstujeme tuto dovednost a budeme důvěřovat Tomu, kdo zná a vidí vše, uvidíme více 

Boží ruky v prozřetelnostech našich životů. 

 Po více než dvou letech v divočině jsem věděl, že si budu muset najít nějaký druh 

zaměstnání, ale stále mi nebylo jasné, co bych měl dělat. Věřil jsem, že můj vše-znalý 

.

nebeský Otec ví, co bych měl dělat. Bylo to však na počátku mé zkušenosti a měl jsem potíže 

následovat Jeho vedení. Bůh musel vytrvat, aby získal moji pozornost. 

 Zatímco jsem dělal nějaké pochůzky ve městě, potkal jsem Paula, majitele místní 

realitní kanceláře. Pracovali jsme spolu, když jsme poprvé uvažovali o stěhování do 

Montany. I přesto, že nám nemohl pomoci, byl typickým přátelským „zápaďákem“ a vřele mě 

pozdravil. Potom řekl: „Víš, přemýšlel jsem o tobě v poslední době. Uvažuji o rozšíření mé 

kanceláře v oblasti venkovských pozemků a pozemků v divočině a myslím, že bys měl pro mě 

pracovat.“ 

 Poděkoval jsem mu, ale nabídku jsem odmítl. Strávil jsem většinu svého života 

v obchodní činnosti a věděl jsem, že prodej nemovitostí by vyžadoval, abych měl licenci. 

Nemohl jsem také prodávat pozemky bez telefonu. V té době mohl být jediným telefonním 

spojením v našem údolí rádiový telefon a ten byl tak drahý, že jsem o tom ani neuvažoval. 

 Ale myšlenka neodešla a pokaždé, když jsem šel do města, jsem potkal Paula. V 

obchodě nebo na ulici mě vždy podnítil, abych přemýšlel o práci pro něj. Nakonec jsem 

souhlasil setkat se s ním a diskutovat o možnostech. Byl jsem ale přesvědčený, že je to ztráta 

času. Paul se však nenechal odmítnout. 

 Navštívil jsem ho v jeho kanceláři spolu se Sally. „Tak, co mě to bude stát, abys pro 

mě pracoval, Jime?“ 

 „Dobrá,“ začal jsem, „nemám licenci. Musel bys zaplatit všechny mé výdaje za 

licenci, včetně knih a poplatků za zkoušky.“ Paul jen kýval. Tak jsem pokračoval: „Když 

jsem přišel do hor, pracoval jsem velmi těžce, abych získal kontrolu nad svým časem. Pokud 

se stanu vaším členem, musíš mi slíbit, že nebudu nikdy žádán účastnit se setkání. Musí mi 

být umožněno pracovat pouze tak moc nebo tak málo, jak já chci. Také bys musel zaplatit 

všechny poplatky za sdružení a pokrýt všechny mé výdaje za propagaci.“ 

 „Je to vše, co chceš, Jime?“ 

 „Ne. Musel bys zajistit a zaplatit všechny výdaje spojené s rádiovou telefonní linkou v 

mém domě.“ 

 „Je to vše?“ zeptal se. 

 „Ano,“ odpověděl jsem. 

 „Skvělé!“ s jásotem zalovil v zásuvce u svého stolu, vytáhl dvě knihy a podal mi je. 

Držel jsem v rukou studijní příručku pro zkoušku na licenci. 

 „Ty jsi se zbláznil,“ podařilo se mi nakonec vykoktat. Nabídl jsem mu ten nejhorší 

obchod na světě. Žádný podnikatel by nevydal tolik peněz bez záruky na jejich získání zpět. 

.

 Paul se na mě jen usmál a řekl: „Dej mi vědět, až budeš připraven na zkoušku.“ 

Později jsem zjistil, že se Paul o mě informoval u několika podnikatelů ve Wisconsinu. 

 Řekli mu: „Jim Hohnberger udělá tu nejlepší práci. Nech jej pracovat samostatně.“ 

 Později jsem si uvědomil, že Bůh pozměnil události a snažil se získat moji pozornost. 

Rozhodl jsem se, že budu přistupovat k prodeji nemovitostí stejným způsobem, jakým jsem se 

snažil přistupovat k mému celému životu. „Pane, co chceš, abych činil?“ Když jsem se potom 

setkal s klientem, vzhlížel jsem k Pánu, aby mě vedl v mém výběru pozemku. 

 Řekl jsem na počátku Paulovi, že se zbláznil, ale bylo tomu tak? Brzy jsem se stal 

nejproduktivnějším agentem v kanceláři a naše kancelář se stala nejlepší v celém státě. Téměř 

jsem zahodil možnost prodávat nemovitosti. Nezávislost na Bohu byla vždy kletbou života 

Jima Hohnbergera. Učím se denně méně spoléhat na sebe a modlím se, aby mě Pán učinil více 

citlivým na Jeho vedení. Naneštěstí jsem tak pomalým žákem, že občas zoufám, jestli se to 

vůbec někdy naučím. Vidíte, Bůh touží vést každého z nás po cestě životem, ale někdy nám 

Jeho vedení nedává smysl. Pochopíme to až ve zpětném pohledu. 

 „Jime, šel bys nahoru do skleníku než půjdeš na vycházku a zavřel ho na noc,?“ 

požádala mě Sally jednoho večera. 

 „Jistě,“ řekl jsem a vykročil do kopce ke skleníku. Skleník musí být větrán za teplých 

dnů, aby nebyl přehřátý. Noci v horách mohou být mrazivé, dokonce i v létě, a tak se musí 

ventilační otvory zavřít kvůli citlivým rostlinám. Bylo šest hodin večer, když jsem ukončil 

zavírání skleníku. Provětrám se tak a uklidním před naším rodinným setkáním o půl sedmé. 

Toho večera jsem změnil plán. Nešel jsem kolem řeky, ale rozhodl jsem se, že se projdu 

kolem zadního okraje našeho pozemku. 

 Jak jsem vyšel, ucítil jsem ve své mysli vnuknutí: Jime, musíš říct své ženě, kde jdeš. 

Mohl bys být napaden medvědem. Připadalo mi to trochu směšné. A vůbec, byl jsem na 

dohled od svého domu. Tak jsem to zamítl. Vnuknutí přišlo znovu. Znovu jsem je zamítl, ale 

byl jsem znepokojený a stále jsem s tím ve své mysli zápasil. 

 Ušel jsem asi dvě stě metrů. Přišel jsem k prudkému malému svahu na mém pozemku, 

známému jako lavička. Když jsem slézal svah, ucítil jsem zamrazení, které nemělo nic 

společného s počasím. Najednou jsem uviděl medvědici grizzly s medvíďaty. Stála na svých 

zadních tlapách devět až deset metrů nalevo ode mě a hleděla přímo na mě. Protože dobře 

neviděla, nakláněla se dozadu a dopředu, aby na mne dobře zaostřila. 

 Díval jsem se na medvědici a promítl se mi v mysli biblický příběh o Eliašovi a 

neuctivých chlapcích, které Bůh potrestal skrze dvě medvědice. Dvě medvědice daly políčky 

.

čtyřiceti dvěma chlapcům. Nemohl jsem si pomoci. Přemýšlel jsem, jestli i já nebudu 

plácnutý pro neuposlechnutí tichého hlasu Ducha Božího. 

 Podíval jsem se okolo na blízké stromy a přemýšlel. Není možné, abych to dokázal! 

Navíc jsem vytušil, že musím přistoupit k tomuto viditelnému problému skrze sílu 

Neviditelného. 

 Ježíš řekl: „Nebo ovce mé hlas můj slyší, a já je znám, a následují mne.“ (Jan 10:27). 

Uvědomil jsem si, že nestačí vědět, že Bůh ke mně mluví. Nestačí vědět, že mě touží vést v 

mém životě. Měl jsem Jej následovat, ale já jsem Ho zklamal. Modlil jsem se: „Pane, odpusť 

mi! Co chceš, abych činil nyní?“ 

 Skloň se dolů, Jime, do úrovně svahu, aby tě neviděla, a potom jdi rychle do domku 

pro hosty. Ale i v tomto bodě jsem plně neuposlechl. Děkuji Bohu, že nás neopustí i když Ho 

neuposlechneme. Jakému dlouho-shovívavému Bohu sloužíme! 

 Moje maminka mi vždy říkala: „Jime, ta tvá zvědavost tě jednou přivede do velké 

nesnáze.“ A tak jsem utíkal na úpatí malého kopce a přemýšlel jsem, co asi dělá medvědice. 

Byl jsem v půli cesty k domku, když jsem uviděl pařez, na který jsem se rozhodl vylézt a 

zjistit, co medvědice dělá. Díval jsem se zpět a zjistil, že nebyla tam, kde jsem předpokládal. 

Místo, kde stála, bylo prázdné. Medvíďata poslala nahoru na strom. 

 Díval jsem se kolem sebe a uviděl jsem ji stát na zadních tam, kde jsem před chvíli 

byl. Dívala se přímo na mě. Znal jsem medvědy dobře a věděl jsem, že na mě zaútočí. Slyšela 

svá medvíďata ječet na stromě a záblesk v jejích očích mi napověděl, že nebyla potěšena 

Jimem Hohnbergrem! Podíval jsem se na domek pro hosty a řekl jsem si: „Nemám šanci tam 

doběhnout!“ 

 Máte představu, jak rychle může grizzly běhat? Běží mnohem rychleji než Jim 

Hohnberger se spoustou adrenalinu v krvi! Žalm 34:6 říká: „Ten ubohý muž volal,....“ Tohle 

je Bůh, kterému chci sloužit! Vy nechcete? Bůh, který zachraňuje ty, kteří k Němu volají. 

 V zoufalství jsem se modlil. 

 Jen se mě drž, Jime. Budeš vpořádku. 

 Medvědice dopadla na všechny čtyři a zabručela na svá medvíďata. Uměla poslouchat 

a přiběhla. Byl červen a byla ještě velmi malá, o něco větší než dva míče chmýří. Ale koncem 

léta se stanou nebezpečnými jako jejich maminka. Se svými medvíďaty po straně se ještě 

jednou na mě otočila a zachrčela své znechucení. Potom pomalu odkráčela do lesa. 

 Zlomit zvyk ignorování neviditelné přítomnosti Pána, může být učiněno jen skrze 

prostředek víry. Každý z nás potřebuje vyvinout duchovní uvědomění, aby se to stalo 

nejdůležitější věcí v jeho životě. 

.

 Nejsem jediným, kdo spěje do problému, když ztratím z pohledu vždy-přítomného 

Boha. Moje rodina trpí také. Bylo tomu tak vždy od okamžiku, kdy hřích vstoupil do světa. 

Když Eva přišla k Adamovi se zakázaným ovocem. Adam věděl, že neuposlechla Boha. 

Přesto si myslel, že ji miluje a samotná myšlenka na odloučení byla nemožná. Rozhodl se jíst 

zakázané ovoce, aby zůstal s ní i za cenu toho, že jejich jediná společná budoucnost bude 

smrt. Sledujte, jak se jeho přístup změnil, když jeho vůle a cesty nebyly poddány Bohu. 

 Když byl konfrontován svými vlastními činy, obviňoval Evu a potom Boha za to, že ji 

stvořil! „ I řekl Adam: Žena, kterouž jsi mi dal, aby byla se mnou, ona mi dala z stromu toho, 

a jedl jsem.“ (1. Moj. 3:12). 

 Zjistil jsem, že je to obvykle má žena, která nese důsledky mé frustrace, když ztratím z 

pohledu přítomnost Boha. Nicméně jsem také zjistil, že nic tak nezlepšilo naše manželství, 

jako filtrování „viditelného“ skrze vliv „neviditelného“ Boha. 

 Věci se hodně změnily během let, kdy jsem začal prodávat nemovitosti. Nyní pracuji 

výhradně pro Boha. Hovořím a píšu. Dělím se s lidmi o věci, které mě naučil. Naše rodina 

dostává pozvání, aby mluvila o evangeliu na mnoha odlišných místech po celé zemi. 

 Právě jsme přiletěli domů po šedesáti dnech strávených v Austrálii a na Novém 

Zélandu, kde jsme se setkali s mnoha báječnými lidmi a sloužili jejich potřebám. Často 

bydlíme u rodin, které nás zvou. Za těch šedesát dní jsme nikdy nejedli sami. Vrátili jsme do 

Kalispell v Montaně vyčerpáni. Cítili jsme se jako ručník, který prošel starodávnou 

ždímačkou. Všechna energie byla vyždímána a toužili jsme po samotě a jednoduchém 

potěšení z jídla v soukromí. 

 Jeli jsme po North Fork Road a viděli jsme, že napadlo více než půl metru sněhu. 

Přijeli jsme na naši cestu. Bylo zde tolik sněhu, že ho vůz tlačil před námi. Jel jsem k domu a 

požádal jsem Sally, aby šla dovnitř, zapálila v kamnech a připravila jednoduché jídlo. 

 „Matthew,“ řekl jsem, „vyprázdním auto a ty se o ty věci postarej.“ Souhlasil a 

nakonec jsem požádal Andrewa, aby šel do garáže, vzal odhrnovač sněhu a odhrnul sníh z 

cesty a kolem garáže. Každý šel za svým úkolem. Brzy mě pozdravila příjemná vůně jídla, 

když jsem vstoupil do domu se zavazadly z auta. 

 Více rukou udělá práci rychleji. Znovu se to potvrdilo. Auto bylo prázdné a chtěl jsem 

jen zkontrolovat, jestli nezůstalo něco pod sedadly. Viděl jsem, že Andrew dokončuje 

odhrnování a chystá se dát odhrnovač zpět do garáže. Vedl jsem chlapce k tomu, že nemají 

vracet na své místo nářadí špinavé, ale v takovém stavu, aby bylo připraveno k příštímu 

použití. To znamená, že doplní palivo do věcí jako jsou motorové pily a naplní je olejem. 

Znamená to také, že vezmou kartáč a očistí odhrnovač sněhu, než ho dají do garáže. 

.

 Byl jsem zaneprázdněný hledáním pod sedadly, když jsem uslyšel strašný rachot kovu 

o kov. Nemusel jsem ani zvednout hlavu, abych věděl, že je to odhrnovač sněhu. Když jsem 

se podíval, uviděl jsem, že hrot tyče točil zachyceným kartáčem. Andrew klečel na kolenou a 

snažil se kartáč vyjmout. Rychle jsem šel k němu se slovy pokárání na jazyku. Když jsem stál 

vedle něj, nepodíval se na mě. Pravděpodobně měl strach z mé reakce. 

 Zamyslete se na chvíli. Právě jsme se vrátili z kázání o praktickém evangeliu z 

druhého konce světa a on měl nyní strach z reakce svého otce. Jsem vděčný, že se na mě hned 

nepodíval. Během několika požehnaných okamžiků jsem slyšel hlas Boží: „Jime, zeptal ses 

Mě, co bys měl udělat? 

 „Hm, ne, Pane. Vím, že udělal chybu a myslel jsem, že bych mu měl dát malou lekci, 

aby se z této chyby poučil,“ řekl jsem a ospravedlňoval jsem sám sebe. 

 Jen se na něj usměj, Jime. 

 „Jen se usmát?! To snad nemyslíš vážně, Pane! Proč? Byl to můj drahý kartáč a on ho 

právě zničil!“ 

 Jen se usměj, Jime. Přirozené následky jsou dostačující. To vše proběhlo ve zlomku 

vteřiny. Andrew se poté podíval nahoru a já jsem se na něj usmál se slovy: „Pojď, jdeme jíst.“ 

 Později u jídla mi Andrew řekl: „Tati?“ 

 „Ano, synu.“ 

 „Je mi to líto. Byl to hloupý nápad.“ 

 Víte, všichni jsme v životě udělali hloupé věci. Pán měl pravdu. Přirozené následky 

jeho činu byly dostačující, aby se to již víckrát nestalo. Andrew by už nikdy nic takového 

neudělal. Pokud bych ho chtěl poučit, jak chtělo mé „já“, lekce by mohla být ztracena. Mohl 

by se zaměřit na obranu proti otcovu hněvu než na lekci sebeovládání. Co by si Andrew 

myslel o evangeliu, kterému věřím a o kterém jsem kázal šedesát dnů, kdyby mě neudrželo od 

vyslovení slov, kterých bych litoval? Vím, co by si myslel a měl by pravdu! „...“ (Jakub 1:26). 

 To je problém dnešního křesťanství. Většina mládeže vidí, že náboženství jejich 

rodičů za zavřenými dveřmi je zbytečné, a když jsou staří, odcházejí od tohoto 

nepoužitelného náboženství. Bylo mi řečeno, že některé sbory ztrácejí sedmdesát pět procent 

své mládeže. Nemělo by nás to překvapit, protože jsme se nenaučili rozpoznat neviditelnou 

přítomnost Boha. Neumíme se poddat Jeho něžným pobídkám. Bůh touží, abychom aplikovali 

tyto principy ve svých osobních vztazích, s přáteli i cizími lidmi, které potkáváme na ulici. 

Ale zahrnuje to i ty, kteří s námi nejednají laskavě? Nechám na vás, abyste to posoudili. 

.

 Když žijete v horách, vůz s pohonem na čtyři kola není luxus nebo módní auto matek 

z předměstí. Je to absolutní nutnost, abyste byli v zimě mobilní. Moje rodina nemůže být 

v divočině odříznuta. Proto jsem citlivý na mechanické potřeby mého auta. 

 Když přišel čas, abych nahradil moji Toyotu Land Cruiser, jel jsem do města a 

zakoupil nové auto. Krátce po koupi jsem začal slyšet nedobrý zvuk u jednoho z předních kol. 

S autem jsem dojel k obchodníkovi s požadavkem opravy, protože vůz byl v záruce. Auto rádi 

opravili. Ke konci záruky jsem zaslechl stejný zvuk u dalšího předního kola. Opět jsem si 

sjednal schůzku u stejného obchodníka, aby prověřili můj vůz. 

 Slabostí mého charakteru je vznětlivost, když mi jdou věci špatně. Uvědomuji si to, a 

proto se starám, aby šlo všechno hladce. Sjednal jsem si proto schůzku hned na ráno v osm 

hodin. Vysvětlil jsem problém Brentovi, asistentovi ředitele servisu, a zeptal se ho, jak dlouho 

bude prohlídka trvat. 

 „Asi hodinu,“ odpověděl. 

 Rozhodl jsem se jít do města a zařídit pár věcí. Naplánoval jsem si své dopoledne tak, 

abych nepřišel zpátky do servisu dříve než ve čtvrt na deset. Byl jsem si jistý, že auto už bude 

hotové a já nebudu mít příležitost být nahněvaný. 

 Když jsem se vrátil vyzvednout auto, zahlédl jsem, že stojí na stejném místě, kde jsem 

je zanechal. Možná ho tam zaparkovali po opravě, ale trochu mě to znepokojilo a se špatnou 

předtuchou jsem vstoupil do servisu. 

 „Je všechno opravené?“ zeptal jsem se Brenta, když přišel k přepážce. 

 „Ještě jsem ho nemohl zavést dovnitř,“ odpověděl. 

 Cítil jsem vzrůstající frustraci. „Kdy si myslíš, že se na to podíváš?“ 

 „Nevím. Myslím si, že s tím nic nemáš, Jime.“ 

 Znovu jsem ucítil, jak stupeň frustrace stoupá. Chtěl jsem obhájit svá práva. Byl jsem 

v nebezpečí. Ne kvůli lidem v servisu, ale kvůli mému „já“, které chtělo mít nade mnou 

kontrolu. 

 Odevzdej mi to, šeptal Pán do mých myšlenek. 

 Dobrá, Pane. Můžeš mít tuto frustraci. „Brente,“ zeptal jsem se uspokojivým hlasem, 

„jak můžeš vědět, že tam není nic špatného, když ses na to ani nepodíval? Mohl by ses v něm 

alespoň projet? Zvuk je neomylný .“ Zdráhavě souhlasil. Projel se s autem a byl zpět za velmi 

krátkou dobu. 

 „Myslím si, že tomu nic není,“ řekl věcně. 

 „Neslyšel jsi ten zvuk?“ zeptal jsem se. 

.

 „Ano, slyšel. Myslím, že je to tím, že je to auto s pohonem na čtyři kola a teď jezdí na 

suché vozovce místo na sněhu, kde by to trochu klouzalo.“ 

 To bylo nejzvláštnější vysvětlení, které jsem kdy slyšel. „Ale je to stejný zvuk, jaký to 

dělalo na druhé straně, když to bylo špatné,“ prosil jsem. 

 „Ne, je to odlišné.“ 

 Pane, to není fér! On udělal předem takový nerozumný závěr! 

 Jen přebývej ve Mně, Jime. Bez ohledu na to, jak s tebou druzí jednají mě nemusíš 

nechat odejít. 

 „Brente, pokud vyměníš střed a zvuk přestane, uvěříš, že to byl ten problém?“ zeptal 

jsem se. 

 „Ne,“ odpověděl. 

 „Ne, že nechceš vyměnit střed? Nebo nesouhlasíš, že je to ten problém?“ 

 „Nesouhlasil bych ani s jedním,“ řekl Brent a začínal být nervózní. 

 „Dobře, Brente, nemohu tě donutit, abys vyměnil střed.“ 

 „Ne, nemůžeš,“ souhlasil nuceně. 

 „Brente, mám naplánováno odjet příští týden do Evropy. Moje žena zůstane sama s 

tímto vozem. Jsem si jistý, že je to stejný problém jako s prvním kolem. Když se vrátím zpět, 

už nebude vůz v záruce.“ 

 „To je tvůj problém!“ odpověděl. 

 „My prostě nesouhlasíme, že ano?“ zeptal jsem se. 

 „Ne, nesouhlasíme.“ 

 „Myslím, že jediné, co mohu udělat, je vzít auto zpět domů a přivézt ho, když se to 

zhorší.“ 

 „Myslím, že ano,“ řekl. „Tamhle můžeš zaplatit“ komentoval a podával mi účet. 

 Šel jsem k pokladně s pokleslými pocity ve svém srdci. Pane, modlil jsem se tiše, za 

celý můj život se mnou nebylo tak neférově zacházeno a nyní mám za to také zaplatit. To je 

prostě příliš! 

 Důvěřuj Mi, Jime a vše mi odevzdej. 

 Ó, je to tak obtížné, když cítíme, že naše práva byla pošlapána a naše „já“ se brání 

špatnému, které nám bylo uděláno. 

 Nevěděl jsem, že Sam, ředitel servisu, sledoval celou situaci a v tomto okamžiku ke 

mně přišel. „Jime, jsi spokojený s rozhodnutím, které bylo učiněno?“ 

 „Jak bych mohl být?“ řekl jsem a vysvětlil mu celou situaci. 

.

 „Když tvé auto nechám přivézt dovnitř, vyměním střed a zvuk neodejde, jsi ochoten 

zaplatit za práci?“ 

 „Jistě,“ odpověděl jsem. „Ale když zvuk ustane, jsi ochoten souhlasit, že střed byl 

problém a pokryješ to zárukou?“ 

 Sam souhlasil a vůz zavezl dovnitř. Střed byl vyměněn a zvuk zmizel! Bůh měl situaci 

ve svých rukou a měl pro mě řešení po celou dobu. Nepotřeboval jsem se obhajovat, když byl 

Bůh vesmíru se mnou. Jen jsem se Jemu potřeboval odevzdat. 

 Vnímáte, právě nyní, neviditelnou přítomnost Boha volajícího k vašim srdcím? Chce 

být vaším osobním Pomocníkem. „To jest ta cesta, choďte po ní, buď že byste se na pravo neb 

na levo uchýlili.“ (Izaiáš 30:21). Chce vám pomoci žít bez tlaku vašeho „já“, bez tlaku světa. 

Vaše životy budou ukazovat, že máte sílu Boží a ne jen formu zbožnosti. 

 Většina sborů v současnosti ztratila tuto sílu a to je důvod, proč se mnoho lidí od nich 

odvrací. Lidé touží po síle, která je zachrání od nich samotných, která jim učiní život 

radostným. Netouží jen po nepřesvědčivých, zaslíbených radostech v budoucnosti. 

 Tato zkušenost je na dosah nám všem. Neznal jsem ji, dokud jsem si neumínil ve svém 

srdci, že budu spolupracovat s neviditelným Bohem denně, každou hodinu, okamžik za 

okamžikem. Tehdy začala má zkušenost kvést. Dnes kvete a produkuje ovoce, když přistupuji 

k viditelnému skrze neviditelného Boha. Píšu jako ten, který usiluje. „Když nepatříme na ty 

věci, kteréž se vidí, ale na ty, kteréž se nevidí. Nebo ty věci, kteréž se vidí, jsou časné, ale které 

se nevidí, jsou věčné.“ (2. Kor. 4:18). 

 Když jsem poprvé začal vidět a chápat tuto zkušenost, denně jsem se modlil, „Pane, 

pomoz mi být tak citlivý na Tvou přítomnost, že i to nejslabší šeptání Ježíše pohne mou duší.“ 

Nyní mohu psát jako ten, kdo zakusil hlubší život a vyzrává v něm. A nejsem jediný. Jak 

cestuji po světě, potkávám lidi, kteří jsou ochotni vydat úsilí na získání této zkušenosti. 

 Mnozí po ní touží, ale protože to vyžaduje neustálé sebe-odříkání, jen někteří ji 

naleznou. Láme mi to srdce, protože mnozí už přišli blízko, okusili tuto zkušenost a cítili tak 

jednotu s Bohem. Viděli, že Bůh o ně usiloval celý jejich život a rozuměli změnám v životním 

stylu, které měli uskutečnit, aby jejich odevzdání Bohu bylo snadnější. Byli si vědomi, že 

všechna jejich rozhodnutí musí být poddána Bohu a také rozpoznali, že Bůh byl vždy s nimi, 

aby je vedl a řídil, pokud ho budou ochotni následovat. Ale nikdy se nezměnili. Bylo to spíše 

intelektuální cvičení než záležitost srdce. Nedopusťte, aby se vám to stalo. Rob byl motivován 

učinit tuto zkušenost, aby neztratil celou svou rodinu. Mnoho lidí je ve stejném nebezpečí, ale 

neuvědomují si to. Jakou potřebují motivaci? 

.

 Dva týdny po naší návštěvě u Robovy rodiny jsem začal přemýšlet, jak se jim daří. 

Upadl Rob zpět do svých starých cest nebo si stále uvědomoval Boží přítomnost a poddával 

se Jeho vedení? 

 Potom Rob zavolal: „Jime, má žena se stala mým nejlepším přítelem! Nebudeš tomu 

věřit, ale za poslední dva týdny jsme spolu hovořili denně pozdě do noci. Víš, ona mi má také 

co říct. Nikdy jsem to nevěděl. Nikdy jsem jí nedal šanci. Chci ti poděkovat. Můžeš náš 

příběh použít a pomoci tak ostatním vidět a věřit. Nevěděl jsem, že má žena také přemýšlela o 

odchodu. Opravdu jsem to nevěděl. Když jsem to nevěděl já, potom jsou i jiní muži, kteří 

neví, že jejich ženy o tom uvažují.“ 

 Rob hovořil o risku dočasné ztráty, ale daleko horší by byla ztráta vaší (vašeho) 

partnerky (partnera) nebo vašich dětí do nebeského království. Opravdu věříte, že můžete 

vystoupit na vyšší úroveň duchovní existence než sami praktikujete? Zaslouží si to vaše úsilí? 

Kristus myslel, že si to vaše úsilí zaslouží, protože řekl: „Pro jejich dobro se posvěcuji.“ 

Neměli bychom to samé udělat pro ty, které milujeme? 

 Rob se pomalu učil vidět v každé životní situaci Toho, kdo je neviditelný a chtěl Jím 

být veden. Všichni můžeme vlastnit tuto zkušenost, ale jsme zvyklí reagovat na viditelný svět 

okolo nás. Potřebujeme se přeučit, abychom slyšeli hlas Boží a uvědomovali si Jeho 

přítomnost v každé situaci. Bůh čeká na naše uznání a spolupráci, aby nás mohl vést, utěšovat 

a řídit. To je klíč k životu bez zklamání. 

 

 

.

KAPITOLA 7 

 

 

Selektivní slyšení 

 

Mluv, Hospodine, nebo slyší služebník tvůj. 

 

1.Samuelova 3:9) 

 

 

 „Mé ruce klouzaly po laně a má chodidla šla pomalými, váhavými kroky. Byly tak 

pomalé, že mě můj pětiletý průvodce mohl snadno předstihnout. S každým krokem přicházelo 

uvědomění, že jsem vstoupil do světa, kde vládne temnota a sluch byl tím nejvzácnějším 

smyslem.“ Vyprávěl mi můj přítel o unikátní stezce, kterou šel se zavázanýma očima. 

 „Mé ruce byly studené ve čtyřiceti stupních tepla,“ pokračoval, „ale odmítl jsem 

navléci si rukavice, protože jsem měl strach, že ztratím vícesmyslový přístup. Mé ruce, více 

než mé nohy, mi řekly o ušlé vzdálenosti, jak jemně klouzaly po laně. Občas oznámil uzel 

další ukončení části provazu. Zatáčky mohly být pocítěny jen ze změn úhlu provazu. 

 Provázela mě vůně půdy nedávno obnažené tajícím sněhem a sladká vůně cedru, která 

oznamovala jeho přítomnost podél stezky. Většina pachů byla příjemná, dokud jsem neucítil 

zápach mršiny. Asi to bude mrtvý srnec, přemýšlel jsem. Pach byl silný a uvědomil jsem si, 

že zdechlina byla velmi blízko. Znervózňovalo mě, že můžeme třeba vyplašit medvěda, 

probuzeného teplým obdobím a vábeného pachem smrti. 

 Jak jsem šel, stával jsem se závislý na mých uších. Křupání sněhu pod podrážkou mě 

upozorňovalo na kluzké podmínky. Bublavý zvuk horského potoka, velmi blízko, mě pobídl 

přemýšlet, jestli nevstoupím do ledové vody. Ale nejujišťujícím zvukem byl hlas mého syna, 

který byl ve svých pěti letech mým vůdcem. „Je tu více sněhu, tati,“ nebo „dávej pozor na 

tento pařez!“ varoval. V duchu jsem se usmál a přemýšlel, že nemohu dávat pozor na nic. 

Potom jsem najednou do mého syna narazil. Záměrně se postavil před pařez, aby mě ochránil 

před nebezpečím. Má naprostá závislost na něm byla nemotorná a děsivá. 

 Někdy jsme šli v tichosti a po krátké chvíli jsem se obával, že je daleko přede mnou a 

nechal mě samotného zápasit s neviditelnými překážkami. Zavolal jsem ho, jen abych zjistil, 

že je přímo vedle mne. Prosím, neopusť mne, řekl jsem prosebně. I jeho očima jsem mohl 

tápat po cestě podél vedoucího lana. S touto představou jsem šel ujištěn, že by mě varoval a 

ochránil před nebezpečím. „Ó, tati, nikdy bych tě neopustil!“ Odpověděl a nevěřil, že bych 

mohl o takové myšlence přemýšlet. 

.

 Přišel jsem ke konci provazu, konci mé cesty. Odstranil jsem šátek z očí a byl oslněn 

denním světlem. Když jsem se mohl přizpůsobit a lépe zaostřit, uviděl jsem smějící se tvář 

mého vůdce, který směřoval ke mně. Byl vyrovnaný v jistotě, že mě mohl ochraňovat.“ 

 Bůh chce vést vás a mne úplně stejným způsobem. Možná v Něj máme malou důvěru. 

Pravděpodobně jsme Jemu nikdy nesvěřili celý náš život. Možná jsme nikdy nepoznali 

někoho, kdo naprosto důvěřoval Bohu. Přesto není Bůh uražen. Ví, že jsme kvůli naší 

přirozenosti nakloněni odmítnout Jeho vedení. Ale stále stojí připraven pomoci. 

 Vidíte, Bůh zná všechny problémy, všechny bolesti srdce, kterým budeme v životě 

čelit. On má řešení na všechno a cítí s námi v našich těžkostech. 

 Bible říká: „Nebo nemáme nejvyššího kněze, kterýž by nemohl čitedlen býti mdlob 

našich, ale zkušeného ve všem nám podobně, kromě hříchu.“ (Židům 4:15). 

 To je dobrá zpráva! Ježíš ví, čím procházíme, jak se cítíme, jak jsme snadno unaveni. 

Rozumí bolestem srdce, jenž dokonce i ten nejbližší lidský přítel nemůže sdílet. Říká: 

„Protož skrze něho obětujme Bohu oběť chvály vždycky, to jest ovoce rtů, oslavujících jméno 

jeho.“ (Židům 13:5). 

Závislost je klíčem, který uvolňuje Boží ruce, aby nám mohl pomoci. Můj přítel byl závislý 

na instrukcích syna, který mohl vidět! Tento příběh mi byl velmi působivě sdělen při jednom 

z mnoha letů, když cestuji na shromáždění a semináře po světě. Naučil jsem se oceňovat 

letecké kontroly jako nikdy předtím. Jsem rád, že vidí všechna nebezpečí a překážky na svých 

radarových obrazovkách. Mají vše na starosti a pilot jedná pouze podle jejich instrukcí. Ale je 

to více než technologie. Jsem vděčný za odpovědnost, kterou jednotliví kontroloři cítí, aby 

zajistili bezpečnost těch, které mají na starosti. 

 Jednou naše letadlo přistávalo na mezinárodním letišti v Salt Lake City. Kontroloři 

dělali svou práci a naše přistání, díky dovednosti našeho pilota, dopadlo úspěšně. Země se 

přibližovala, byli jsme asi sto metrů nad zemí. Vtom mě neviditelná ruka zemské přitažlivosti 

zatlačila do mého sedadla, protože letadlo zrychlilo a letělo strmě nahoru. Co se stalo? Pilot 

nás informoval, že kontrolor zahlédl to, co přístroje nezjistily. Přistávací kolo nebylo pořádně 

vysunuté. Zatímco posádka opravovala závadu, ani jediný pasažér neprotestoval proti 

upozornění kontrolóra. Jeho varování nás zachránilo před havárií. 

 Když však někdo navrhne, že by měl Bůh řídit naše životy, že bychom měli 

poslouchat Jeho varování a důvěřovat Jeho vedení, abychom se vyhnuli zkáze, rozčílí nás to a 

jsme vzdorovití a podráždění. Důvod je jasný. Nevnímáme naše nebezpečí nebo necítíme 

potřebu být veden. Neříkáme, že nepotřebujeme Boží vedení a obvykle přiznáváme, že 

potřebujeme Boha, ale naše činy neodpovídají našemu vyznání. 

.

 V křesťanských kruzích se stává populární: „Mající způsob pobožnosti, ale moci její 

zapírajíce, a od takových se odvracuj“ (2. Timoteova 3:5). Fráze „Co by udělal Ježíš?“ se 

stala populární křesťanskou kulturní ikonou zobrazenou na všem, od triček po hračky. 

Propisky, odznáčky (plakety), plakáty, všechno znázorňuje toto poselství. Je předmětem 

kázání a mládežnických skupinek. Zní to dobře. Vypadá to správně, a přesto je to převlečená 

lidskost za křesťanství. Člověk je nabádán ve své velké moudrosti, aby rozhodl, jak by jednal 

Ježíš v jakékoli životní situaci. 

 Když se Ježíš rozhodoval, co má nebo co nemá dělat, řekl: „...Nebo nehledám vůle 

své, ale vůle toho, jenž mne poslal, Otcovy.“ (Jan 5:30). Neustále spoléhal na Otcův pokyn 

(řízení), aby ho vedl. 

 Často jsem se ptal lidí, co by udělali na Ježíšově místě, když obdržel zprávu, že Jeho 

nejlepší přítel Lazar umírá. Vy i já bychom běželi a uzdravili našeho přítele, ale Ježíš to 

neučinil. Zůstal tam, kde byl a nechal svého nejlepšího přítele zemřít. Vidíte, Bůh plánoval 

pro Lazara něco lepšího, než být uzdraven z nemoci. My bychom zmařili tyto plány, protože 

nejsme navyklí být pod kontrolou Boha. Nevypěstovali jsme si duchovní citlivost, jakou měl 

Ježíš. 

 Bůh říká: „Přestaňtež doufati v člověku, jehož dýchání v chřípích jeho jest. Nebo zač 

má jmín býti?“ (Izaiáš 2:22). Tzn. odpoutejme se od každého člověka, od našeho velkého, 

pyšného rozumování a intelektu. Neřiďme sami sebe, ale směřujme k Bohu a pěstujme svou 

denní duchovní citlivost, dokud se nestane naším způsobem života. 

 Myšlenka, která se zdá rozumná v teorii, se často ukáže absurdní, když je postavena 

do skutečného života. Např. letěli byste s pilotem, který by se rozhodoval na základě svých 

domněnek místo toho, aby se zeptal kontrolóra? Pokud pro nás není tento příklad dosti 

ujišťující, proč potom přijímáme takové praktiky do duchovního života? Pravděpodobně je to 

proto, že celá naše náboženská zkušenost je nevyvážená. 

 Máme představu, že vyvážený život se skládá z Boha a ze mne. Dělíme se a 

kontrolujeme svůj život. Bůh táhne nahoru a já dolů. To může být vyváženost, ale nevede to 

nikam. Musíme zvážit, jestli má naše náboženství skutečnou aplikaci v životě. Vede nás 

neustále vzhůru? Pokud ne, potom to, co nazýváme náboženstvím, je nešťastný život 

neustálého tahání dopředu a dozadu. Je to náboženství, které nám umožňuje rozumově 

souhlasit s pravdou, abychom zklidnili naše přemýšlení a ospravedlnili naše skutky. Je to ten 

nejhorší druh klamu, kdy si myslíme, že jdeme cestou k nebesům, zatímco stojíme na stejném 

místě a ve stejném stavu jsme připraveni na zničení jako předtím, než jsme našli věc zvanou 

náboženství! 

.

 Pamatujete si na Roba, kterého jsme potkali v předešlé kapitole? Robova náboženská 

zkušenost se potřebovala stát praxí. Prosté intelektuální poznání z něj neudělalo nové stvoření 

v Kristu. Prvním krokem pro každého, kdo chce mít život proměňujícího křesťanství, je 

„rychlý ke slyšení“ (Jakub 1:19). Ochota poslouchat je klíčem, který otevírá dveře k efektivní 

komunikaci ve všech našich vztazích. Její nedostatek je největší překážkou. 

 Harold vyrůstal v prostředí, kde se ctil model náboženství. Když byl starší, odmítl 

doktrínový postoj skupiny, ve které byl vychován, kromě jedné věci: jednoduchého životního 

stylu na venkově. Byl stále drahý jeho srdci, jeho snem. Ve čtyřiceti byl typickým 

Američanem. Žil ve svém druhém manželství a vychovával tři děti ze svých dvou sňatků. On 

a jeho druhá třicetiletá manželka Jennifer žili v bohaté části Connectitcutu, poblíž New York 

City. Oba byli profesionály a společně vydělávali spoustu peněz. Jejich životní styl však 

vyžadoval mnoho výdajů. 

 Nyní, v polovině života, vzrůstá Haroldova nespokojenost a pociťuje vnitřní 

prázdnotu. Společně s Jennifer skáče z jedné církve do druhé a snaží se najít naplnění. 

Jennifer, naladěna slaběji než její manžel, také hledá a také je nespokojena s životem. Ani to 

nepřekvapuje, protože pro nevlastní matku dvou dětí z Haroldova prvního manželství je život 

často stresující. Oba prošli spoustou obtížných přizpůsobení, která formovala jejich smíšenou 

rodinu. Budoucnost by měla být lepší. Nyní má Jenifer vlastní malé dítě. Mateřství bylo 

touhou jejího srdce. Kdyby jen mohla zůstat doma. Kdyby jen mohla mít více dětí. Kdyby jen 

ekonomika nevyžadovala, aby pracovala, potom by pravděpodobně byla šťastna. 

 Harold našel v sousedním státě pozemek. Skládal se z více než sta akrů polí, lesů a 

jezera. Dům byl starý, ale ve skvělém stavu stejně jako stáj. Byl to dokonalý pozemek na 

venkově. Nebyl drahý a když ho Harold uviděl, napsal nabídku přímo na místě. 

 Velmi málo manželek by bylo potěšeno, kdyby se jejich manžel rozhodl zakoupit 

pozemek bez jejich souhlasu a Jennifer dokonce pozemek ani neviděla. Harold snil o velké 

usedlosti a chtěl postavit nový dům. Jennifer, vždy praktická, si rychle uvědomila, že nikdy 

nebude moci zůstat doma se všemi dodatečnými výdaji. 

 Několik měsíců se Jennifer snažila přivést Harolda k pochopení jejích obav. On je ale 

smetl na stranu. Harold neposlouchal. Myslel si, že jeho moudrost je větší, jeho zkušenost 

širší. Tlak mezi nimi narůstal a Jennifer odmítla podepsat souhlas ke koupi. Tady bylo 

poselství pro Harolda, ale on ho neviděl a odmítl slyšet varování. Zakoupil pozemek bez ní. 

Mnoho manželek zakusilo toto selektivní slyšení, ale my muži jsme často necitliví k jejich 

obavám. 

.

 Změny přišly pomalu a postupně. Jennifer špatně spala, byla zasmušilá a nespokojena 

v práci. Radost byla jen hořkou vzpomínkou. Začala si stěžovat na svého manžela a otevřeně 

uvažovala o rozchodu. Malé věci, které v lásce přehlížela, se staly nepřekonatelnými horami. 

 Harold si konečně uvědomil, že se jeho zraněná žena stává k němu necitlivá. Viděl, že 

něco není v pořádku. Myslel si, že má příliš stresující práci a doporučil jí, aby si našla jinou. 

Jeho neschopnost vidět svou vlastní sobeckost a bezcitnost, neochota naslouchat své ženě, 

potvrdily v jejím srdci to nejhorší, co si o něm myslela. Nyní to vydávalo své ovoce ve sklizni 

její necitelnosti. 

 Harold musel mít jeho sen. Nyní platili dvě hypotéky. Jednu za svůj dům v 

Connecticutu a druhou za svůj sen. Sen Jennifer, že ukončí práci a zůstane doma, zhořel v 

popel na oltáři tvrdohlavé pýchy a umíněné necitelnosti Harolda. Jak dlouho to takto potrvá? 

Můžeme se jen domnívat. Není to smutné? Určitě bychom nebyli tak necitliví. Nebo jsme? 

 Když jsem se ucházel o Sally, byl jsem velmi citlivý na její názory, její poznámky, její 

myšlenky a její touhy. Byla neustále v mé mysli. Seděl jsem ve třídě se svými sešity, psal 

jsem opakovaně její jméno a zdobil je srdíčky. Brzy po svatbě jsem však s ní začal jednat jako 

s výhodou. Co se stalo? Komunikoval jsem s ní, když mi to vyhovovalo a když nastal nějaký 

druh krize. Manželství postupně ztrácelo své nadšení, svoji čerstvost. Samotné kvality, jenž 

činily manželství živé, vibrující a radostné se ztratily. 

 V přijímání Kristova jména se křesťané opravňují být s Ním i v manželství. Mnoho z 

nás, příliš mnoho z nás, kteří jsme si vzali Jeho jméno, však jednáme právě takovým 

způsobem, jako jednal Harold a já v našich manželstvích. Buď ignorujeme Boží vedení a 

jdeme za svým cílem nebo jednáme s Bohem jako s výhodou. Trávíme s Ním čas, když je 

nám to vhodné a rychle k Němu běžíme, když přijde krize. 

 Moje manželství se zlepšilo, když se zlepšila kvalita komunikace mezi Sally a mnou. 

Měl bych říct, když jsem se jí naučil skutečně naslouchat. Tento princip platí u každého 

vztahu. Efektivní komunikace vždy začíná posloucháním druhé strany. Můj vztah s Bohem 

demonstroval tento princip. Poslouchat hlas Boží je téměř ztraceným uměním v dnešní 

společnosti. Tak pojďme objevovat cesty komunikace mezi Bohem a člověkem. 

 Většina lidí myslí na bibli, když přemýšlí o Bohu komunikujícím s lidskou rasou. 

Bible určitě dopravuje do našich myslí porozumění Boha a ukazuje nám cestu k získání 

vztahu s Ním. „Všeliké zajisté Písmo od Boha jest vdechnuté, a užitečné k učení, k trestání, k 

napravování, k správě, kteráž náleží k spravedlnosti.“ (2. Timoteova 3:16). 

 Přesto nás stejná kniha varuje před tím, že Písmu může být špatně porozuměno nebo 

může být špatně aplikováno. „Pilně se snažuj vydati sebe Bohu milého dělníka, za nějž by se 

.

nebylo proč styděti, a kterýž by právě slovo pravdy rozděloval.“ (2.Timoteova 2:15, důraz 

přidán). 

 Bylo napsáno mnoho knih o biblickém studiu a někdy to může být matoucí. Bez 

ohledu na to, co jste zkusili nebo nezkusili v minulosti ve svém studiu, mi dovolte, abych vám 

doporučil přijít k Božímu Slovu s touhou, aby vám Bůh zajistil praktické vedení pro 

nadcházející den. Přijďte k Písmu jako hříšník v potřebě spasení a přebývejte v Boží 

přítomnosti. Upokojte se a vězte, že On je Bůh. (Žalm 46:11). Pokud toto učiníte, bible se pro 

vás stane více než svatou historií, více než návrhem, jak žít svatý život. Často z jejích stran 

uslyšíte hlas Boha hovořícího k vám osobně. 

 Pravé náboženství je takové, které přeměňuje celý život. Je to experimentální 

náboženství. Není to pouze teorie, ale něco, co zakoušíme praktickým způsobem. Zde bible 

svítí ve své nádheře. Bible nám zajišťuje kotvu a spolehlivý zdroj našeho chápání. 

 Příroda stále ukazuje cestu ke svému Stvořiteli. Na hranici přírodního světa jsem se 

naučil poznávat hlas Boha. Rozptylování „civilizovanou“ společností je eliminováno a lidská 

mysl je více schopna slyšet hlas Boha. I přesto, že je zjizvena a zdeformována hříchem. 

Příroda stále zjevuje moudrost a pořádek našeho Boha. Mezi slávou a majestátem stvoření 

můžeme vnímat mocnou sílu našeho Boha a cítit naši vlastní nedostatečnost. 

 Lidská mysl však může i ty nejvznešenější zkušenosti překroutit na naši vlastní zkázu. 

Charles Darwin cestoval do nádherných oblastí. Byl obklopen nádhernými a neobvyklými 

Božími stvořeními a cítil k sobě hovořit přírodu. Ale poselství, která cítil, neporovnal s 

Písmem. Nebyl ochoten otestovat své teorie, jak to Bůh přikazuje: „K zákonu a svědectví! 

Pakli nechtí, nechať mluví vedlé slova toho, v němž není žádné záře.“ (Izaiáš 8:20) Nevstoupil 

by do temnoty a nemyslel by si, že našel nové a vzrušující světlo. 

 Bůh k nám také hovoří skrze Jeho prozřetelnost. V Jeho nádherné snaze o naši 

náklonnost upravuje okolnosti v náš prospěch. Nechce nás kontrolovat jako rodič, ale 

připravuje okolnosti tak, aby Jeho děti, vy a já, mohli udělat správná rozhodnutí. Pamatujete 

si, jak jsem si šel zakoupit pozemek a jak mi byl v poslední minutě prodán? Vedl mě Bůh? V 

tom okamžiku jsem to tak necítil, ale On mě vedl a k vám bude také tak hovořit skrze 

prozřetelnosti života. 

 Je zde i druhá strana prozřetelných vedení. Nazval bych je „rouna.“ V knize Soudců, 

kapitola 6. a 7., je příběh o Gedeonovi, kterého Bůh vyzval, aby vysvobodil Jeho lid. Gedeon 

slyšel instrukce Pána, ale nedoufal ve své schopnosti a talent, a tak požádal Pána, aby potvrdil 

dané nařízení užitím kusu vlny – rouna. 

.

 „Tedy mluvil Gedeon k Bohu: Vysvobodíš-li skrze ruku mou Izraele, jakož jsi mluvil, 

Aj, já položím rouno toto na humně. Jestliže rosa bude toliko na rouně, a na vší zemi vůkol 

sucho, tedy věděti budu, že vysvobodíš skrze ruku mou Izraele, jakož jsi mluvil. I stalo se tak. 

Nebo vstav nazejtří, stlačil rouno, a vyžďal rosu z něho, i byl plný koflík vody. Řekl také 

Gedeon Bohu: Nerozpaluj se prchlivost tvá proti mně, že promluvím ještě jednou. Prosím, 

nechaž zkusím ještě jednou na rouně. Nech jest, prosím, samo rouno suché, a na vší zemi 

rosa. I učinil Bůh té noci tak, a bylo samo rouno suché, a na vší zemi byla rosa.“ (Soudců 

6:36 – 40). 

 Použil jsem v mé zkušenosti rouna? Ne, nikdy jsem nepoložil vlnu na zem. Možná by 

to bylo lepší, kdybych to v některých případech udělal, ale dovolte mi, abych se s vámi 

podělil o jeden příklad. 

 Lovil jsem s puškou srnce. Tenkrát jsem si myslel, že už jsem křesťanem. Zatímco 

jsem lovil, slyšel jsem hovořit Pána v tichých pauzách mé mysli. Tichý hlas mi řekl: Odlož 

svou pušku, Jime. 

 Věděl jsem, že to byl Pán a věděl jsem, co chce, abych udělal. Ale já jsem mu 

odporoval. Téměř vzdorovitě jsem Pánu řekl: „Dobrá, když chceš, abych přestal lovit zvěř, 

přiveď ke mně někoho s fotografickým přístrojem a 35 mm teleobjektivem, protože chci dále 

chodit ven do lesů. Musí mi to přinést za poloviční cenu.“ 

 Po této modlitbě jsem se cítil docela v bezpečí. Dal jsem Pánu vzdorovité rouno, 

nemožný úkol, bezvěrnou prosbu mého neodevzdaného srdce. Dnes bych se tak nemodlil! Ale 

tenkrát jsem byl takový. 

 Po nějakém čase jsem obdržel telefonát od mladého muže, který pracoval mezi lidmi. 

Prodával křesťanské knihy dům od domu. Vřele mě pozdravil a zeptal se, jestli by se u mě 

nemohl zastavit. „Určitě, jen přijď,“ řekl jsem. 

 Krátce nato přijel s obyčejnou hnědou kartónovou krabicí. Byl jsem opravdu zvědavý. 

Nepospíchal, aby mě informoval o obsahu krabice. Pohodlně se usadil a klidně promluvil: 

„Musím ti vyprávět jeden příběh.“ 

 „Pokračuj!“ zvolal jsem. 

 „Byl jsem venku prodávat knihy a navštívil jsem jednu rodinu. Měli velký zájem o 

kompletní sérii Biblických příběhů pro děti. Ale nemohli si je dovolit zakoupit. Jsou to jedny 

z nejdražších knih, které prodávám. Jedná série stojí okolo tří set dolarů. Nedokážu ti ani 

vyjádřit, jak moc je chtěli. Mohl jsem to vidět v jejich očích. Nebyly to jen děti, Jime. Rodiče 

je také chtěli. Opravdu jsem chtěl, aby si je mohli dovolit koupit, ale nevěděl jsem, jak jim 

pomoci. V tomto okamžiku mi otec učinil nabídku. Řekl: „Mám tady fotografický přístroj. 

.

Zrovna před nedávnem jsem jej koupil a má i teleobjektiv. Zaplatil jsem za něj více než šest 

set dolarů, ale dokonce bych ho za ty knihy vyměnil.“ 

 Můj mladý přítel se odmlčel. „Jime,“ řekl ve vší vážnosti, „odkoupíš si ten 

fotografický přístroj?“ 

 Nemohu slovy vyjádřit, jak uboze jsem se cítil. Slzy mi tekly po mých tvářích, když 

jsem psal šek, protože jsem věděl, že jsem se tu modlitbu neměl modlit. Přesto mi Pán 

rozuměl. Zbavil jsem se pušky a od té doby jsem už nikdy nelovil. 

 Pravděpodobně nejvíce nepochopeným způsobem, kterým k nám Bůh hovoří, jsou 

dojmy v naší mysli. Mnoho lidí mi řeklo: „Nikdy neslyším mluvit k sobě Boha. Jak Ho slyšíš 

ty?“ A já vždy odpovídám: „Ano, slyšíš! Ale ty nerozpoznáváš tichý Boží hlas nebo ignoruješ 

Jeho dojmy.“ 

 Všimli jste si, že lidé, kteří žijí blízko vlakové trati už neslyší projíždějící vlaky, 

zatímco návštěvníci jsou téměř ohlušeni jejich zvukem? Můžeme udělat stejnou věc s Bohem. 

Když neustále ignorujeme Jeho dojmy, smísí se do zvuků v pozadí a téměř je nerozpoznáme. 

 Mám přítele, kterého nazvu Arnold, abych zachoval jeho soukromí. Přišel ke mně po 

kázání a řekl: „Jime, říkáš, že Bůh k tobě hovoří, ale já jsem Jej nikdy neslyšel tak, jak hovoří 

k tobě.“ 

 „On k tobě hovoří a ty jsi Jej slyšel,“ řekl jsem. 

 „Slyšel jsem Jej?“ otázal se skepticky. 

 „Určitě jsi slyšel,“ povzbudil jsem ho. „Když jsi byl naposled v obchodě a upoutaly tě 

pomlouvačné časopisy se spoře oděnými ženami na obálce, co ti řekl Pán ve tvé mysli?“ 

 Byl jsem si docela jistý odpovědí. Arnold možná necítil „skutečnou“ komunikaci s 

Pánem, ale věděl jsem, že se prohlašuje za křesťana. A ten, kdo je vážně křesťanem, se 

nedívá na obrázky odpadu a triviálností, které vystavují bohatí a slavní. Pán usměrňuje jeho 

myšlenky a snaží se ho uchránit od takového smetí. 

 „Řekl, nedívej se!“ odpověděl Arnold. 

 „Co jsi udělal?“ 

 Ticho. 

 „Co jsi udělal?“ zeptal jsem se znovu, ale on mi neodpověděl 

 Moji přátelé, není to tím, že neslyšíme hlas Boha, ale tím, že jsme sami sebe vycvičili 

neodpovídat Mu. Nazývám to selektivní slyšení. Nakonec máme pocit, že náš život je bez 

Jeho vedení. 

 Nicméně ne všechno, co nás napadá, je vnuknutí Páně. Jsou tři oblasti, odkud tyto 

myšlenky přicházejí. Za prvé: naše myšlenky může podnítit Boží hlas. Za druhé: zdrojem 

.

může být naše vlastní „já“, které se skládá z našich vášní, chutí a tužeb. Za třetí: žijeme ve 

světě, který byl a je pokoušen ďáblem, aby nás vedl k hříchu. Jak ale máme filtrovat 

myšlenky, které k nám přicházejí? 

 Dojmy mohou a měly by být přivedeny na světlo Božím hlasem. Např. když mě Pán 

požádal, abych se přesunul při řezání na opačnou stranu klády, aby mohl zachránit můj život. 

Co jsem tenkrát prožil, byly začátky seznamování se slyšením Božího hlasu. 

 Čím více posloucháme Jeho hlas, tím lépe ho rozpoznáme. Pokud mě vnuknutí žádá k 

sebezapření – pokud dává potřeby a city ostatních před mé vlastní – mohu Ho klidně 

následovat. Potřebujeme pochopit, že lidská mysl, slabá a selhávající, je jediným 

prostředkem, kterým s námi může Bůh komunikovat. Ti, kteří touží po komunikaci s Vládcem 

vesmíru, by se měli vyhýbat všemu, co oslabuje funkci mysli. Užívání mysl-upravujících 

chemikálií k dosažení vyššího stavu bytí, by nás mělo učinit velmi skeptickými ke zprávám, 

které poskytují jednotlivci v těchto stavech. Bůh je Bohem rozumu a pobízí nás, abychom 

používali rozumovou sílu, kterou nás obdaroval: „Poďtež nu, a poukažme sobě, praví 

Hospodin: Budou-li hříchové vaši jako červec dvakrát barvený, jako sníh zbělejí; budou-li 

červení jako šarlat, jako vlna budou.“ (Izaiáš 1:18). 

 Někteří křesťané, se kterými hovořím, jsou při těchto vnuknutích neklidní, protože se 

hodně podobají poselstvím, která obdrželi členové v hnutí New Age. 

 Zpěvák a skladatel John Denver to jednou vysvětlit takto: „Tak poslouchám hlasu 

uvnitř, protože vím, že je tam, aby mě vedl.“ 

 Mám přátele, kteří jsou v hnutí New Age a jejich životní styl je podobný mému. Jsou 

prosti dluhu. Žijí v překrásných domech v divoké přírodě. Jí zdravou stravu. Tak jako já slyší 

vnuknutí ve svých myšlenkách, která mohou uposlechnout. Odmítají však upravit své životy 

podle Božího slova. Nerozlišují mezi hlasy a neuznávají, že některé mohou být od ďábla. 

Duchové, kteří jim dávají tato vnuknutí, jim dokonce radí, kterou košili by si měli obléknout. 

Často jsem je vybídl, aby ducha neposlechli. Žádný z nich by to ale neudělal. Bojí se reakce. 

Bůh nepoužívá zastrašování, ale váže nás k Sobě provazy lásky. Ti, kteří slouží duchům hnutí 

New Age, nemají svobodu, ale slouží bohu jejich myšlenek. Velmi mě to rmoutí, protože stojí 

tak blízko, a přesto tak daleko od pravdy. 

 Jakkoli toužíme po Božím vedení v našich životech, je zde nebezpečí, že budeme k 

Bohu přistupovat bez ochoty poslechnout Ho. Pokud naše vlastní vůle není neutralizována, 

potom máme sklon užívat námi pěstované myšlenky a cíle jako kritérium, kterými 

posuzujeme Jeho vnuknutí a myšlenky. Když máme myšlenku, která je v souladu s našimi 

předpojatými idejemi, potom si jednoduše myslíme, že to musí být poselství od Boha. 

.

 Pravděpodobně největší překážkou k svobodné a otevřené komunikaci s Bohem je 

nedostatek jedinečnosti. Bůh chce jít s námi po celý den jako náš neustálý Společník. Chce, 

abychom s Ním hovořili během dne a záviseli na Jeho moudrosti. Ať už jsme sami, pracujeme 

nebo jsme na návštěvě u přátel. Možná stavíte Boha po svém boku jako já, když mám udělat 

nějaký úkol. Téměř říkám: „Dobře, Ježíši, Ty sedíš zde. Já jdu něco dokončit.“ 

 A přesně to se mi stalo, když jsem slyšel hlas mého syna linoucího se nahoru po 

schodech: „Tati, maminka by chtěla prát prádlo, ale generátor nechce fungovat!“ 

 Deset malých slov započalo krizi v mém životě. Byl jsem u svého stolu a studoval 

Boží slovo. Určitě nemohl přijít lepší čas na pokušení než při studiu Bible. Nebo mohl? Může 

naše „já“ zápasit s pokušením, když studujeme Písmo? Určitě může! Okamžitě v mém těle 

vyvstaly znepokojené pocity, protože jsem nechtěl být přerušován. Venku bylo čtyřicet 

stupňů pod nulou a nechtěl jsem jít do garáže a zápasit s chladným kusem železa, které 

odmítlo fungovat. 

 Zavřel jsem bibli a šel ven ke generátoru. Podíval jsem se na něj a cítil bitvu v mém 

srdci. Ještě na to nejsi připraven, slyšel jsem Pána hovořícího v mých myšlenkách. Co chtěl 

udělat můj silný německý temperament? Nakopli jste někdy studený kus železa? „Já“ se 

nezajímá, kdo bude zraněn, když může ventilovat své pocity a frustrace. 

 Šel jsem do zadní části domu a vzal jsem si pero a papír, abych napsal následující: 

Nezávislost na Bohu – kletba života Jima Hohnbergera! 

 Potom jsem padl na svá kolena a modlil jsem se k Pánu, dokud jsem nebyl podvolen 

ve svém duchu. „Pane, máme problém,“ řekl jsem. A bylo báječné vědět, že On nese 

břemeno! „Nevím, co je s tím přístrojem, ale Ty víš a já budu záviset na Tobě, když mne 

povedeš.“ Potom jsem se cítil lépe! Nepřistupoval jsem k problému sám. Nyní byl Pán 

vesmíru po mém boku. 

 Vracel jsem se ke generátoru a ucítil jsem vnuknutí zkontrolovat uhlíky. Dal jsem se 

však do kontroly karburátoru. Po pěti studených minutách zbytečného rozčilování jsem 

nenašel nic špatného. V mých myšlenkách byl stále dojem o vadných uhlících. A opět jsem 

začal na špatném místě, kontroloval jsem sytič. Nic špatného jsem tam nenašel, tak jsem 

přešel ke káblům. Stále ten dojem o vadných uhlících neodcházel a tak jsem je konečně 

zkontroloval. Našel jsem uvolněný šroubek, který zabraňoval chodu. 

 Šel jsem tenkrát k Pánu pro pomoc. Dokonce i slovně jsem vložil mou závislost na 

Něho. Pak jsem ale ignoroval Jeho vedení. Mluvíme o selektivním slyšení, ale já jsem se 

nenaučil učinit Jeho hlas a Jeho informaci nejvyšším a všechny jiné hlasy – dokonce můj 

vlastní „velký“ rozum – dát do závislosti na Něho. 

.

 Před několika lety pro nás vyrobil Andrew staromódní dřevěnou houpačku. Byl to 

nádherný dar a používáme ji každý den v „čase houpání,“ jak to rádi nazýváme. Vpoledne, 

Sally a já, odložíme práci a spolu si na ni sedneme. Je to čas pro Sally. Přijít a sdílet se. 

Někdy hovoříme o hlubokých záležitostech. Jindy jen o jednoduchých událostech dne. Je to 

stanovený čas s mojí královnou. Čas poslouchat, skutečně ji poslouchat. Je to čas, který jsem 

se naučil nesmírně cenit. 

 Jednoho dne, právě v čase houpání, mě navštívil přítel. Pozdravili jsme se a on nám 

vysvětlil své poselství. 

 „Máš naspěch?“ zeptal jsem se. 

 „Musím jet zpátky do města, ale nejsem ve velké honičce,“ odpověděl. 

 „Skvělé,“ řekl jsem mu. „Mohl bys jít do domu, vzít si vodu na pití, jestli chceš, a 

vybrat si nějakou knihu na pár minut? Mám schůzku s mojí ženou.“ 

 Dlouze se na mě podíval a potom odešel do domu. 

 Moje manželka potřebovala vědět, že je pro mě důležitější než nečekaný návštěvník. 

Upřednostňování je jedním z klíčů k odemknutí vibrující komunikace s Bohem stejně jako s 

našimi manželkami. Satan pracuje velmi tvrdě, aby zlomil komunikaci v našich manželstvích, 

protože bez ní začnou umírat. Ještě více chce satan zlomit komunikaci mezi duší a Bohem! A 

použije jakýchkoliv prostředků, aby to udělal. Odvádí naši mysl čímkoliv a blokuje naše 

smysly stejným způsobem, jako komunistické země blokovaly vysílání Hlasu Ameriky. V 

naší moderní společnosti plné hluku a zbytečných informací musíme vynaložit hodně úsilí, 

abychom udržovali komunikaci s Bohem. 

 Po semináři v Tennessee jsme letěli z Nashville na další setkání. Protože jsme přijeli o 

několik minut dříve, rozhodl jsem se nechat rodinu vystoupit, naše zavazadla nechat u 

odletového vchodu a vrátit vypůjčené auto. Nechtěl jsem se plést se zavazadly v kanceláři 

půjčovny aut. Zaparkovali jsme přímo před vchodem odletové haly. Obvykle je zde těžké 

zaparkovat, ale dnes jsme dostali nejlepší místo. 

 Jak jsem najížděl k obrubníku, cítil jsem vnuknutí, vzít si sebou klíče. Neviděl jsem 

ale důvod, proč to dělat. Mohu přece odemknout kufr malým spínačem uvnitř. Ale Bůh se 

nevzdal a jak jsem vystupoval z auta, znovu jsem cítil vnuknutí otevřít okno. Bylo však 

chladné ráno a věděl jsem, že po vyprázdnění zavazadel bude teplé auto příjemné. Ignoroval 

jsem tento dojem. Odevzdal jsem zavazadla a přišel zpět, abych vrátil auto do půjčovny. 

Našel jsem všechny dveře auta zamknuté. Jediný klíč, který jsme měli, byl zasunut v 

zapalování. Okamžitě jsem si uvědomil, proč mi Pán vnukl, abych vzal klíče. Řekl jsem: „Ó 

Pane, je mi to líto!“ Moje nezávislost na Bohu se vždy jmenuje P-R-O-B-L-É-M. 

.

 Věděl jsem, že letadlo nepočká na Jima Hohnbergera, když se zpozdí. Byl jsem ve 

velkém problému, protože náš odlet byl asi za hodinu. Také auto po více než pěti minutách 

odtáhnou. Běžel jsem do haly, vzal Andrewa a řekl mu, aby hlídal auto, kdyby ho chtěli 

odtáhnout. Já jsem běžel dolů do půjčovny aut. 

 Řada u přepážky v půjčovně byla obrovská. Věděl jsem, že mé letadlo odletí dříve, 

než se dostanu k přepážce. Nyní jsem byl v krizi. Byl jsem motivován poslouchat instrukce od 

Boha. Tak jsem se tiše modlil: „Pane, co bych měl udělat?“ 

 Jen jdi k přepážce a zeptej se na ředitele. Ano, ostatním lidem se to nebude líbit a 

budeš v rozpacích, ale bude to vpořádku. 

 Tak jsem šel k přepážce a nechal si zavolat ředitele. Řekl mi, že nemají náhradní klíče, 

ale že by nějaké mohli získat, kdybych zjistil sériové číslo vozu. Běžel jsem zpět k autu. 

Policejní úředník mi už psal pokutu. Můj syn stál na straně. Vysvětlil jsem mu situaci. 

Policejní úředník měl slitování a povolil mi ještě několik minut, než odjedu s autem. 

 Rychle jsem opsal číslo a běžel zpět do půjčovny. Ředitel byl úžasný. Celý proces 

trval jen patnáct minut. Brzy jsem byl zpět v autě s novým klíčem. 

 Když jsem byl s Andrewem opět v autě, chtěl jsem se ho zeptat: „Proč jsi zamknul 

auto?“ Udělal bych to, kdyby ke mně Pán v mé mysli silně nepromluvil, abych byl zticha. 

„Ale Pane,“ namítal jsem „je jasné, že to udělal. Já jsem to neudělal a on byl poslední v autě. 

Pravděpodobně ho zamknul ze zvyku.“ 

 Jen buď zticha, Jime. Brzy zjistíš, jak se to stalo. Nepromluv slova, kterých bys litoval, 

odpověděl Pán. Ujel jsem kousek, když se všechny dveře automaticky zamkly. Nakonec jsem 

zjistil, že tento Chevy má časový spínač, který zamkne všechny dveře. Vrátil jsem vypůjčené 

auto, nastoupil do letadla a byl vděčný, že jsme vše stihli a že mě Pán uchránil od 

nesprávného nařčení mého syna. Byl jsem ale smutný. O víkendu jsem kázal, jak má být 

člověk citlivý na hlas Páně a já sám jsem ignoroval Jeho vedení a způsobil jsem problém 

mým selektivním slyšením. 

 Často nám věci, o které nás Bůh žádá, abychom udělali, nedávají žádný smysl. Bůh mi 

neřekl, že mám vzít klíč sebou, protože se auto samo zamkne. Spoléhá na naši důvěru v Něj, 

že uposlechneme Jeho instrukce. Nazývám to experimentálním náboženstvím. V každé z 

těchto zkušeností jsem se něco naučil a rostl jsem v mém poznání, i když jsem neposlechl 

dokonale. Když jsem nenásledoval Jeho vedení, znovu působil na moji mysl Jeho tichý hlas, 

abych rychle uposlechl Jeho instrukce. 

 Jednoho dne jsem odhrnoval sníh z naší cesty a moje rodina pracovala na odlišných 

úkolech v domácnosti. Po nějaké chvíli měl Matthew dojem, že mi to trvá déle, než obvykle 

.

potřebuji na odhrnutí cesty. „Možná bych měl sednout do snowmobilu a zkontrolovat jej,“ 

řekl si v duchu. Matthew miluje řízení snowmobilu, a proto měl strach, že tento „dojem“ jít 

zkontrolovat otce, je jen výmluva, aby přestal pracovat a dělal něco, co má moc rád. 

Několikrát po sobě tento dojem přišel a několikrát jej zamítl. Potom jsem přišel dovnitř celý 

zmrzlý a pokrytý sněhem. Vůz se mi totiž pokazil na konci cesty a já jsem se musel vrátit 

domů přes obrovské hromady sněhu. 

 Matthew si potom uvědomil, že ten dojem přišel od Boha. Ale zkušenost nebyla 

zbytečná, protože se z ní později poučil. Jak to vím? Když jsem cestoval se Sally a 

Andrewem, byl Matthew sám doma. Jednou jsem mu zavolal, abych jej zkontroloval. „Jak se 

ti vede?“ zeptal jsem se. 

 „Učím se poslouchat, tati.“ Potom mi řekl svůj příběh. Měl ukázat nějakému klientovi 

pozemek nahoře za horským průsmykem. Když opouštěl dům, cítil silný dojem, aby si vzal 

sebou baterku. To je nesmysl, řekl si v duchu. A vůbec, vrátím se domů brzy před západem. 

Ale dojem přišel znovu a rozpoznal hlas Boží. Šel zpět domů a vzal si sebou baterku. 

 „Kdy ses vrátil domů?“ zeptal jsem se. 

 „O půlnoci.“ 

 Velký hřebík – jaké se používají ke spojování dřevěných srubů – si našel cestu do 

jedné z jeho pneumatik. Jeho příběh rozechvěl mé srdce. Už jako mladý poznal závislost a 

duchovní citlivost k Bohu, kterou jsem neznal, když mi bylo asi třicet. 

 Bylo by pro nás jednodušší poslechnout Pána a udělat to, co nám říká, kdyby nám řekl 

za Svou instrukcí „proč“? Podle mé vlastní zkušenosti ne. 

 Když přichází podzim a mrazy, mám úkol ne zrovna oblíbený, vyprázdnit vodní 

systém v našem domku pro hosty. Práce to není špatná, ale úzký prostor pod domkem je 

temný, vlhký a plný pavučin. Je to místo, kde očekáváte myš, která na vás vyskočí. Přejete si 

mít přítele, který by tento úkol za vás dobrovolně vykonal. 

 Jednoho studeného podzimního dne jsem zvedl padací dveře do úzkého prostoru a 

slézal jsem dolů pod domek, abych odvodnil roury. Potřeboval jsem hodně zručnosti, a tak 

jsem své rukavice odložil na zem. Okamžitě jsem ucítil vnuknutí, abych si je dal do kapsy, 

protože bych je tady mohl zapomenout. Mám ale skvělou paměť a nezapomínám věci. Tak 

jsem toto vnuknutí zamítl a dokončil svoji práci. 

 Vracel jsem se k domu, sáhl pro rukavice a kde byly? „Ó, ne! Zapomněl jsem své 

rukavice pod domkem,“ zabědoval jsem. Neměl jsem na vybranou. Musel jsem se pro ně 

vrátit zpět. V tomto případě Pán pobídl mou mysl, dokonce mě varoval, co by se mohlo stát, 

ale myslel jsem si, že to vím lépe. 

.

 Vždy jsme postaveni před rozhodnutí, zda poslechneme Boží vnuknutí. Musíme to 

udělat na základě živé víry a našich znalostí. Když budeme experimentovat s praktickým 

náboženstvím, dovolovat Bohu větší kontrolu v našich životech, potom budeme důvěřovat 

Jeho hlasu. Když ignorujeme Jeho vedení, způsobíme zmatek. Ale Bůh nás neopustí a 

z těchto chyb nám dá vzácné lekce. Experimentujte s Bohem, pokládejte na Něj více a více 

své váhy, vykročte ve víře a důvěřujte Jeho vedení. 

 Pokud to učiníte, najdete v Něm neselhávajícího Vůdce a nejlepšího Přítele na 

životních cestách na tomto světě i v budoucím. 

 

 

 

.

KAPITOLA 8 

 

 

Náš největší nepřítel 

 

On,musí růsti, já pak menšiti se. 

(Jan 3:30) 

 

 William Murphy byl atraktivní, dobře situovaný muž. Už jako čtyřicetiletý byl vysoce 

postavený ve velké mezinárodní společnosti. Jednoho dne u oběda pocítil tupou, neustávající 

bolest v čelisti. Brzy následovalo nucení na zvracení. Řekl své ženě, že se necítí dobře a chtěl 

opustit restauraci a jít domů, ale upadl na podlahu. 

 Lékaři zjistili, že má velice špatný srdeční rytmus, ale dokázali ho stabilizovat. 

V nemocnici se probral z bezvědomí. Během týdne absolvoval různé testy a procedury. 

Diagnóza? Infarkt a blokování v tepně. Čekala ho operace blokády. Předešlo by se tak 

dalšímu srdečnímu záchvatu a bypass operaci. 

 Operace proběhla hladce a byl převezen do po-operační jednotky, kde na něj čekala 

jeho žena. Připojil se k nim kardiolog, aby jim pomocí obrázků lépe znázornil, že devadesát 

pět procent blokování tepny bylo redukováno na méně než pět procent. Specialista měl však i 

špatné zprávy. 

 Váš cholesterol - tuky ve vašem krevním oběhu jsou stále velmi vysoké, více než 

dvojnásobné. Potřebujete brát medikamenty snižující cholesterol. Také jsem požádal o 

spolupráci dietologa. Musíte být na přísné dietě, dokud se tyto stupně nesníží. Asi za šest 

měsíců vše posoudíme. A nakonec, vykouřil jste vaši poslední cigaretu.“ 

 Doktor odpověděl na několik otázek a opustil místnost se slovy: „Uvidíme se zítra.“ 

 William se otočil ke své ženě a řekl rozhodně: „Nechci takhle žít!“ 

 Předešlý týden přemýšlel o možnosti smrti. Nyní když se vidina smrti vzdálila, tento 

jinak inteligentní a rozumný muž, nebyl ochoten podstoupit kroky nutné k jeho 

dlouhodobému přežití. 

 Každý si myslel, že Williamovo kouření, strava, stresující zaměstnání, životní styl a 

jeho rodinná historie byly příčinou jeho stavu. Nakonec tyto rizikové faktory nebyly jeho 

hlavním nepřítelem. Největší Williamův nepřítel, jeho sobeckost, nad ním zvítězil. Nebyl 

neochoten obětovat se. Touha byla silnější než rozum a chuť silnější než intelekt. Když 

William v raném věku zemřel, bylo na jeho úmrtním listě napsáno „smrt následkem 

přirozených příčin.“ William však byl zavražděn svou vlastní tvrdohlavou sobeckostí. 

.

 Když jsem přišel do divočiny, byl jsem velmi podobný Williamovi. Můj duchovní 

život byl v intenzivní péči, potřeboval vzkříšení. Myslel jsem si, že v horách uniknu před 

mnoha nepřáteli – rizikovými faktory. Myslel jsem si, že světské vlivy médií byly mým 

nepřítelem. Myslel jsem si, že kazatelé, kteří káží bludy z kazatelen – falešní pastýři, jak je 

nazývá bible – byli nepřáteli. Myslel jsem si, že starosti a „zaneprázdněnost“ rychlého, 

každodenního života byly mým nepřítelem. Myslel jsem si, že mi to vše brání žít křesťanský 

život. Tyto věci jsou nepřátelé a brzdí rozvoj pravého křesťanství. Měly by být co nejvíce 

eliminovány z našich životů, aby byl jejich vliv minimální. 

 Když jsem se přestěhoval do divoké přírody, objevil jsem, že i v tom nejideálnějším 

prostředí, které jsem si dokázal představit, jsem byl stále stejnou osobou, jaká opustila 

Wisconsin. Přijel jsem, abych bojoval s mými hříchy, abych zjistil, že tyto hříchy jsou 

symptomy mého skutečného problému. Řeknu vám, byla to hořká pilulka na spolknutí, když 

jsem si uvědomil, že opravdovým problémem, skutečným nepřítelem, skutečným rizikovým 

faktorem, kterému jsem čelil, jsem byl „JÁ“! 

 „JÁ“ jsem byl problém! Mé individuální hříchy byly jen nevítaným ovocem mého 

„JÁ“, které kontrolovalo můj život. Mnozí, kteří dychtivě doufají a touží být křesťany, padají. 

Bůh musí vlastnit celé srdce, všechna má rozhodnutí musím podvolit Jemu. Nemá zájem jen o 

některá má rozhodnutí nebo o většinu mých rozhodnutí, ale On chce všechna. Klíčem k 

duchovnímu životu je odevzdání všeho pod nadvládu Ježíše Krista. „Nikdo nemůže sloužit 

dvěma pánům,“ řekl Ježíš. Proč? „Žádný nemůže dvěma pánům sloužiti. Nebo zajisté jednoho 

nenáviděti bude, a druhého milovati, aneb jednoho přidržeti se bude, a druhým pohrdne. 

Nemůžte Bohu sloužiti i mamoně.“ (Matouš 6:24). 

 Když jsem se oženil se Sally, souhlasil jsem, že se vzdám všech svých předchozích 

přítelkyň. Dal jsem jí veškerou náklonnost. Zřekl jsem se svých dřívějších zájmů, svého 

starého svobodného života. Kdybych měl v manželství se Sally poměr s předchozí přítelkyní, 

co by se stalo s mým vztahem k Sally? Vy to víte, že ano? Nezůstali bychom spolu velmi 

dlouho. Možná bych omluvil své jednání a prohlásil: „Ale jsem za ni stále oddán. Je to moje 

žena. Jsem jí zavázán.“ Je to absurdní myšlenka. 

 Většina křesťanů se snaží držet svých dřívějších lásek, zatímco objímají Krista. 

Kritizují kohokoli, kdo by se pokusil pochybovat o jejich odevzdání se Kristu. A vůbec, jsou 

to dobří lidé. Činí dobré věci. Jsou znovuzrození, aspoň to tak tvrdí. 

 Příklad mladého bohatého mládence byl účelně zahrnut do bible. Byl to dobrý muž a 

vůdce. Dnes by na něj mnoho lidí vzhlíželo a říkalo by, že je znovuzrozený. Chtěl však být v 

.

manželském svazku s Kristem a zároveň mít poměr se svým „JÁ“. Nechtěl opustit svou 

dřívější přítelkyni pro Krista. Chtěl řídit svůj život a svá bohatství sám. 

 Sedmkrát v Písmu Kristus poukazuje na Jeho kříž jako na náš. Termíny, které Kristus 

nabízí pro učednictví jsou velmi jasné. „Jestli ....“ (Lukáš 9:23). Smrt svého „JÁ“ málo 

chápe církev i jednotliví křesťané. 

 Nestačí jen jednou umřít, ale je to každodenní umírání mé vůle a mých cest. Smrt 

nastává, když ochotně nahradím mou vůli vůlí Boha, bez ohledu na má přání a touhy. Když se 

ochotně vzdám práva řídit moje „JÁ“, potom budu skutečně patřit Bohu. 

 Toto byla Kristova zkušenost, když se modlil „Ne má vůle, ale Tvá se staň“ (Lukáš 

22:42). Božím záměrem bylo, abych i já získal tuto zkušenost. Od prvního dne uvedl v chod 

nádherné úsilí o můj život. V tradičním západním dvoření není žena získána mužem, dokud 

nenese jeho jméno. Převzetím jména zaručuje svou ochotu odevzdat nejen své peněžní 

prostředky, své životní cíle nebo svoje soukromí, ale i ochotu sdílet nejintimnější oblasti 

společného bytí. Dává své „JÁ“ tomu, koho miluje. 

 Málo z těch, kteří se prohlašují za křesťany, touží po takové hluboké důvěrnosti k 

Bohu. Proč? Protože je to proces a moderní církev úplně ztratila z pohledu tento fakt. 

 Když se s někým seznámíte, nezačnete u oltáře, ale snažíte se získat jeho náklonnost. 

Bůh s námi činí totéž. Postupně se vyvíjí vaše city k jiné osobě. Zpočátku má málo místa ve 

vašem srdci. Potom se stane pro vás více důležitá a vy ji dáváte více. Růst pokračuje, dokud 

nesplynete v jedno tělo po sňatku. 

 Náš vztah s Bohem probíhá stejným způsobem, jakým jsme vedeni do manželství. Je 

to splynutí dvou v jedno. 

 Pohled světa na populární křesťanství dnes mate tento proces, takže kdokoli vyjádří 

zájem o Krista, je považován za křesťana. Bible často hovoří o „církvi“ oddané Kristu. V 

tomto světle použijme analogii námluv, abychom lépe pochopili proces stát se křesťanem, 

skutečným křesťanem. 

 V životě je označen stav před manželstvím svobodou. Nazveme to stavem jedna. Je 

zde obvykle otevřenost k úvahám o vztahu k někomu jinému. V křesťanství by byl tento 

svobodný stav život bez Boha. Život by byl řízen pouze námi, bez konzultací s Bohem. 

 Potom ve stavu dva někdo přijde a vyjádří o nás zájem. Něco řekne nebo učiní, vzbudí 

naši pozornost a my jsme ho ochotni vpustit do našeho života, možná jen trošku. Tak je to s 

Bohem. Ukáže nám svou lásku a péči. Jeho zájem v nás vzbudí touhu dovolit Mu, aby měl 

malou část našeho života. Mnozí si myslí, že se stali křesťany v tomto stavu, ale je to pouze 

začátek. 

.

 Zájem vyjádřený ve stavu dva vytvoří náklonnost, jenž roste v námluvy – stav tři. V 

tomto stavu je zrozena touha spojit naše životy. Obvykle je oznámeno zasnoubení. Přesto je 

jednotlivec stále svobodný. Sám se kontroluje a může změnit svou mysl. 

 Člověk, který uvažuje o Kristu, má podobnou zkušenost. Bůh se mu dále dvoří. 

Jednotlivec poznává svoji závislost a učí se důvěřovat Bohu. Začíná se učit odevzdávat vůli 

Bohu. Je zde touha učinit Boha životním partnerem. Přesto je naše „JÁ“ stále pod kontrolou a 

plně-odevzdané „manželství“ se neuskutečnilo. 

 Čtvrtý a poslední krok je manželství. Oba jednotlivci jsou ochotni opustit všechny 

ostatní a potřeby druhého dají nad své vlastní. Smísí své vůle, aby se stali jedním tělem. Je to 

každodenní odevzdání se jiné osobě. 

 Když se člověk rozhodne plně odevzdat Bohu, stává se křesťanem a je v podstatě 

„ženatý (vdaná)“. V tomto manželství musí naše „JÁ“ zemřít a Bůh zaujme v našem srdci 

nejvyšší místo. Jen při plném odevzdání se, má přijetí Kristova jména nějaký význam. 

 Udržet a prohloubit toto odevzdání je křesťanova nová pobídka; přesto svoboda 

rozhodnutí stále zůstává. Provdaná osoba se může kdykoliv rozhodnout, že bude nevěrná. 

Rozdíl mezi stavem tři a čtyři je v tom , že ve stavu tři nebylo učiněno odevzdání se. Bůh nám 

nikdy neodejme právo změnit svou mysl. Nikdy nenutí do vztahu s Ním. Místo toho nás 

neustále táhne svou láskou. 

 Mohl by ses zeptat: „Jime, tvrdíš, že člověk není křesťanem dokud nedosáhne stavu 

čtyři?“ 

 Má odpověď je: „Ano. Nikdo není křesťanem, na základě vyznání nebo znalostí. Jsme 

křesťané, když je naše závislost plně vložena na Boha.“ 

 „Ale Jime,“ mohl bys říct, „celý křesťanský svět má odlišný standart. Mám na mysli, 

že všichni chápeme, co říkáš na teoretické úrovni, ale musíš se setkat s lidmi. Pravděpodobně 

je to všechno velmi dobré a správné na intelektuální úrovni, ale je to opravdu praktické?“ 

 Je to velmi praktické. Projděte se mým typickým dnem a uvidíte, že je to zkušenost, 

po které jste toužili celý život. 

 Můj den začíná v devět hodin večer. Je to proto, abych vstanul ráno včas a mohl strávit 

čas s Bohem. Tento čas je pro mě důležitý. Jsem na to důtklivý (naléhavý, vášnivý), protože 

jsem zjistil, že Bůh je důtklivý na mě! Je to nádherný čas, když k Němu přijdu jako k mému 

nejlepšímu Příteli a jsem posilněn a naplněn Jeho milostí pro nastávající den. Každé ráno 

trávím dvě a půl hodiny modlitbou a tichým přemýšlením o Jeho Slově. Žádám mého 

nebeského Otce, aby mě připravil na boje, které přede mnou leží, o kterých nic nevím. On ví, 

.

co přichází. On naplánuje můj únik. Mým ubohým a těžko chápavým smyslům zjevuje, jak 

moc mě miluje. 

 Během této doby nestuduji za účelem informace nebo učení. Přicházím ke Slovu 

Božímu jako hříšník, který potřebuje spasení. Přicházím, abych zachytil záblesk Toho, kdo je 

mocnější než jsem já. Když se díváme na majestátné hory nebo velkolepost velkého kaňonu, 

normální reakcí je úžas a údiv. Dokud drogy nebo alkohol neotupují naše smysly, vidíme 

nicotnost a bezvýznamnost člověka. Tento pohled chci získat každé ráno, když si uvědomuji, 

jak jsem slabý a bezmocný. Potom jsem ochoten mít Jej vedle sebe celý den, protože vím, že 

bez Něj nemohu nic učinit. 

 Ó, přátelé, tyto časné ranní hodiny jsou více než naše modlitby nebo čtení bible. Je to 

čas k utváření životně důležitého spojení s Bohem. Zkusili jste někdy použít toastovač, který 

nebyl zapojen? Všichni jsme to jednou udělali. Když nefungoval, vyhodili jste jej? 

Samozřejmě, že ne! Zapojili jste jej. Dali jste životní spojení do zdroje síly. Tohle 

potřebujeme udělat s našimi pobožnostmi. Zapojit je! 

 Mnozí, kteří mají ranní pobožnosti, jsou právě takovými nezapojenými toastovači. 

Řeknou své modlitby a možná si přečtou bibli, ale nikdy nenajdou živé spojení se zdrojem 

síly. Přebývejte v Boží přítomnosti. Hledejte Jej jako potápějící muž, který hledá záchranu. 

Nedychtěte po vědomostech o náboženství nebo bibli, ale hledejte poznání Boha samotného; 

protože On říká: „Budete Mě hledat a naleznete Mě, když Mě budete hledat celým svým 

srdcem.“ 

 Po ukončení tichého času s Bohem je vždy příležitost pro mé „JÁ“, aby povstalo. 

Jednoho zvláštního rána jsem po snídani spěchal, abych dokončil mé domácí povinnosti, než 

mě vyzvedne jeden přítel. Rozdělili jsme si domácí povinnosti, aby vše neleželo na mé ženě. 

Chlapci ustlali postele a pomáhali s vařením i s úklidem. 

 Když jsem procházel pokojem mého syna, zahlédl jsem, že jeho postel ještě není 

ustlaná a cítil jsem vnuknutí, že bych to měl udělat za něj. Měl jsem naspěch a snažil jsem se 

tento dojem zavrhnout. A vůbec, je to jeho povinnost a chci, aby se učil být zodpovědný. 

Dojem přišel znovu a s ním také připomenutí, že jsem Bohu slíbil udělat vše, co mi řekne. 

Tak jsem ustlal postel mého syna a pospíchal, abych dokončil své úkoly. 

 Jednou z mých povinností bylo připravit dřevo do kamen. Protože žijeme v divoké 

přírodě, topíme a vaříme se dřevem. Rád sekám dřevo a ve skutečnosti to neberu jako úkol. U 

této práce může moje mysl putovat. Přemýšlel jsem o jednom příteli, který se mnou 

nesouhlasil. Viděl jsem všechny jeho chyby a ospravedlňoval moji pozici. Stejný hlas, který 

se mnou ráno hovořil, volal k mému srdci. 

.

 Jime, potřebuješ se modlit za svého přítele a nevstoupit do sebe-obhajování. 

 „Dobře, Pane, za co bych se měl modlit?“ Vidíte, mé „JÁ“ téměř nepostřehnutelně 

povstalo a nyní jsem nejistě odporoval. 

 Jime, chci, aby ses modlil, abys mohl učinit něco, co tě bude stát tvůj čas, tvé 

schopnosti nebo tvé peníze. 

 V okamžiku jsem se rozhodl odevzdat Bohu. Mé „JÁ“ zemřelo a modlil jsem se. 

Během několika týdnů mi Bůh odpověděl a dal mi příležitost učinit pro tohoto muže něco, co 

mě stálo jen můj čas a schopnosti. 

 Myšlenky jsou místem, kde jsou bitvy vyhrané nebo ztracené. Moji přátelé, ten den 

jsem čelil v mým myšlenkách několika bitvám. 

 Když jsem dokončil své úkoly, zahlédl jsem, že můj přítel právě přijíždí k domu. 

Uvítal jsem jej ve dveřích. Šel jsem do prádelny, kde visela moje bunda. Co si myslíte, že 

jsem uviděl? Byla tam hromada prádla, kterou má žena právě vyprala. Bylo přichystané k 

pověšení. 

 Jime, chci, abys tvé ženě pověsil prádlo. 

 „Ale to není na mém listu povinností, Pane, a můj přítel na mě čeká. Je to prádlo mé 

ženy. 

 Jime, chci, abys to prádlo pověsil. Jime, je to také tvé prádlo. 

 V mých myšlenkách jsem měl bitvu. Měl bych poslechnout? Pokud to udělám, co si o 

mně pomyslí můj přítel? Bude muset na mě čekat. Spor se udal velmi rychle. Jsem šťastný, že 

jsem odevzdal své myšlenky vševědoucímu Bohu. Pozval jsem mého přítele dovnitř a nabídl 

mu sklenici vody. „Za chvíli jsem zpátky,“ řekl jsem mu a odcházel jsem s košem prádla. 

 U šňůry na prádlo běsnila nová bitva. Chtěl jsem být rychle hotov. Byl jsem ochoten 

vykonat dobrou práci a vytřepat všechny záhyby, jak by to udělala moje žena? Biblický 

princip říká: vše co tvá ruka najde k práci, vykonej celou svou silou. Mé „JÁ“ chtělo povstat a 

říct „může být vděčná, že to vůbec věším.“ Pán byl se mnou, v tomto zdánlivě nedůležitém 

čase, a povzbuzoval mě, abych se poddal a poslechl. Hluboko uvnitř jsem věděl, že je to 

jediná cesta k opravdové radosti. 

 Opatrně jsem věšel každý kus prádla a uvědomil jsem si, že mě někdo pozoruje. 

Pohled dozadu potvrdil to, co jsem očekával. Můj přítel stál u okna se sklenicí vody v ruce a 

nevěřícně na mě zíral. Za chvíli jsem nasedl do jeho auta a jeli jsme svou cestou. 

 „Jime, proč věšíš prádlo tvé ženy?“ zeptal se mě. 

 „Za prvé,“ odpověděl jsem, „není to prádlo mé ženy. Je to naše prádlo. Za druhé, Bůh 

mi řekl, abych to učinil.“ 

.

 „Co tím míníš, že Bůh ti řekl, abys to učinil?“ zeptal se. 

 „Míním, že Bůh ke mně hovořil v mých myšlenkách a chtěl, abych pověsil prádlo,“ 

řekl jsem mu. Téma konverzace pokračovalo celé ráno. Neměl jsem ponětí, že uposlechnutím 

Božího vnuknutí budu moci vysvětlit duchovní věci mému příteli. Když jsme se vrátili k nám 

domů, projevil můj přítel touhu chodit stejným způsobem s Bohem. Vidíte, Bůh přesně ví, co 

je zapotřebí k získání každého člověka. Problémem je získat Jima, aby s Ním spolupracoval. 

 Rozloučil jsem se s mým přítelem a šel domů se záměrem, že strávím nějaký čas u 

biblického studia a modlitby. Ale jak jsem vešel dovnitř, cítil jsem, že má žena bojovala. 

Vyučovala chlapce, měla vařit odpolední jídlo a čekalo ji žehlení hromady prádla. 

 Pomož své ženě, Jime, přišel ten starý známý hlas. 

 „Ale, Pane, plánoval jsem si studovat.“ Může být naše „JÁ“ zahrnuto do studia bible? 

Určitě může, obzvlášť když přijde něco jiného, co překročí naše plány. Nemám rád žehlení 

prádla, dokonce ani trošku. Žehlím prádlo, ale činím to jen z principu. 

 Vyžehlil jsem několik košil. Potom jsem se dostal k jedné z halenek mé ženy, která 

měla spoustu malých řasení na přední straně. Není jednoduché vyžehlit ji perfektně, jako by ji 

vyžehlila Sally. Když jsem dokončil halenku, Sally opustila své přípravy jídla a přišla se na 

mne podívat. Přesahovalo to její očekávání! Nemohl jsem tomu uvěřit! Chvála Pánu Bohu! 

Jásal jsem a poprvé jsem pocítil radost z žehlení prádla. 

 Byl jsem téměř u konce s žehlením, když nás Sally zavolala k jídlu. Bylo to báječné 

jídlo. Uvařila můj oblíbený hrášek, kukuřici, divokou rýži a domácí sušenky. Nevěděl jsem, 

že mě za chvíli čeká další bitva s mým „JÁ“. Když jsme si sedli ke stolu, zahlédl jsem na něm 

malou sklenku doma zavařených rajčat. Vám to možná nepřipadá důležité, ale já miluji doma 

zavařená rajčata. Rád je jím k rýži nebo ke kukuřici. Byl tam však problém a věděl jsem to od 

prvního okamžiku. Ve sklenici byla pouze jedna porce a po mé straně seděl můj nejstarší syn, 

který je má taky rád. 

 Sklonil jsem se k modlitbě, ale mé „JÁ“ křičelo: Rychle je vezmi! Vezmi je dříve, než 

to udělá Matthew. Zasloužíš si je. A vůbec, přece jsi za ně zaplatil. Taky k vám někdy 

hovořilo vaše „JÁ“ tímto způsobem? 

 Ani vám nemusím říct, co mi Pán řekl, že ne? Jen jsem tam seděl a díval se, jak 

Matthew rajčata snědl. Přežil jsem. Není to úžasné? Kdybych uposlechl hlas mého „JÁ“, 

mysleli byste si, že je můj život na rajčatech závislý. 

 Po jídle synové umývali nádobí. Sally převzala zbytek žehlení a já jsem si sedl do 

křesla s mou biblí. Nepatrný zvuk oznámil pád něčeho plastického na zem. Byl to uzávěr od 

škrobového spreje a spadl na nohy Sally. Zvedni ten uzávěr své ženě, Jime, zašeptal známý 

.

hlas mého Společníka. Nejprve jsem chtěl argumentovat a říct: „Je to přímo u jejích nohou. 

Vše, co musí udělat, je zvednout ho. Pohodlně odpočívám. Proč bych to měl dělat?“ Pán do 

takovýchto sporů s námi nevstupuje. Jednoduše před nás předkládá povinnosti a je na nás, 

abychom Jej následovali bez omluvy nebo stěžování. 

 Položil jsem bibli vedle sebe a vrátil jsem křeslo do původní pozice. Přešel jsem k 

žehlícímu prknu, položil uzávěr na žehlící prkno a vrátil jsem se do křesla. Jak jsem se usadil, 

setkal jsem se s milujícím pohledem Sally. Ten pohled mi řekl všechno. Věděl jsem, že 

pochopila mé sebezapření, jenž vyžadovalo vstát z křesla. Uvědomění si její sympatie a fakt, 

že moje jednoduchá laskavost prohloubila její lásku ke mně, zaplatily mé úsilí. 

 Večer ke mně přišel můj syn. Viděl jsem, že byl něčím hluboce dojat, ale neměl jsem 

ponětí, co to bylo. Nejprve se zdráhal a potom řekl: „Viděl jsem, že jsi mi dnes ráno ustlal 

postel,“ začal. „Celý den jsem čekal, že si to připíšeš ve svůj prospěch, ale ani ses o tom 

nezmínil. Mohli bychom si pohovořit o tvém křesťanství.“ 

 Nyní jste se poznali s mým nejhorším nepřítelem – se mnou! Každý máme nepřítele k 

bojování. Co uděláte se svým nepřítelem – se sebou? Je snadné zasmát se věcem, které činíte 

sobě, ale v závěru to není nic k smíchu. Když dovolíte svému „JÁ“, aby řídilo vaše životy, 

zabíjíte sami sebe jako ten, jenž páchá sebevraždu. 

 Strávil jsem spoustu života hledáním cesty, abych se učinil šťastným. Dovolte mi říct, 

byl to zdrcující život! Když neodevzdáme sebe a nedovolíme naší staré hříšné přirozenosti 

zemřít, potom v nás všechen konflikt a nespokojenost života povstává a ničí potěšení naše i 

všech kolem nás. 

 Máme schopnost vybrat si jakýkoli stupeň existence. Svoboda rozhodnutí a schopnost 

cvičit naši vůli, je největší dar, kterým Bůh obdařil lidstvo. Správně používaná lidská síla 

rozhodování nás spojuje s Bohem vesmíru a skrze Jeho sílu a řízení se staneme požehnáním 

světu. Nesprávně používaná síla rozhodování dovede lidi k činům, kdy se celý svět chvěje 

hrůzou. Podívejte se zpět do historie. Zkoumejte diktátory, jejichž jména se slučují se zlem a 

zjistíte, že v každém případě to začalo nepatrným a nedůležitým rozhodnutím prosadit své já. 

 Slova Jamese Russela Lowella: 

 Jednou každému člověku a národu 

 Přijde okamžik rozhodnutí, 

 V boji pravdy se lží, 

 Za dobrou nebo špatnou stranu;.... 

 A rozhodnutí je navždy 

 Mezi temnotou a světlem. 

.

KAPITOLA 9 

Opravdu věříš? 

 

Věřím, Pane, spomoz nedověře mé. (Marek 9:24) 

 

 

 Kvalitní voda je požehnáním života v přírodě je velmi. Rozhodl jsem se zjednodušit si 

život a instalovat gravitační vodní systém. Tento systém nefunguje u každého pozemku, 

vyžaduje správné sklony. Pro obydlí v přírodě není nic lepšího. Nevyžaduje to žádnou energii 

a nemá to žádné části, které se mohou zlomit. 

 Náš pozemek je jedním z těch šťastných. Výškový rozdíl mezi pramenem a obydlím je 

asi deset metrů a vzdálenost od domu je asi jeden kilometr.Potřebovali jsme vybagrovat 

hluboký příkop a položit vodovodní rouru. Při pokládání roury jsem zjistil, že potřebuji zajet 

do města pro nějaké nářadí. Pojedu-li do města brzy ráno, koupím zařízení a instaluji ho dříve, 

než přijede v devět hodin bagr. Ten začne příkop zahrnovat. 

 Vstával jsem ve svůj obvyklý čas o půl páté ráno. Tříhodinová cesta do města mě v mé 

mysli nutila ke spěchu i v mém osobním čase s Pánem. „Pane, obvykle trávím ráno s Tebou, 

ale dnes musím něco udělat.“ 

 Pán mě v mé mysli pobídl myšlenkou: Jime, potřebuješ strávit čas se Mnou a ujistit 

se, že máš životní a ne příležitostné spojení. Zůstaň se Mnou, dokud tvé „JÁ“ nebude zcela 

podmaněno. 

 Podvolil jsem můj plán Pánu, zůstal jsem a měl jsem s Ním svůj osobní čas. Opustil 

jsem dům a přemýšlel o předmětu mé ranní pobožnosti, jenž byl Jan 15:5: „Já jsem vinný 

kmen a vy ratolesti. Kdo zůstává ve mně, a já v něm, ten nese ovoce mnohé; nebo beze mne 

nic nemůžete učiniti.“ Přemýšlel jsem, jak úzké a životní spojení mají větve s vinným 

kmenem, když jsem jel směrem do města po opuštěné North Fork Road. 

 Náhle vyskočil z příkopu přímo přede mnou velký jelen. Neměl jsem čas šlápnout na 

brzdy. Narazil jsem přímo do něj v osmdesátikilometrové rychlosti. Uslyšel jsem dunivý 

náraz a tříštění skla. Kapota se zdeformovala a chladič se poškodil. Začala z něho vystupovat 

pára a vytékat chladící kapalina. Vrtule ventilátoru dřela o zdeformovaný chladič.Zastavil 

jsem na kraji silnice. 

 Poslední věc, kterou jsem měl chuť učinit, bylo přebývat ve „vinném kmeni.“ Přesto 

jsem slyšel něžný tichý hlas, který ke mně volal. Jime,právě nyní Mě potřebuješ. Věříš, že 

jsem stále s tebou a mohu tento problém pro tebe vyřešit? 

 „Pane, necítím to tak. Mé plány na zakoupení potřebných součástek jsou ztracené. 

Brzy má přijet bagr a já nebudu doma. Můj vůz je zničen. Ventilátor dělá velký hluk. Pára 

.

syčí. Nejen že nebudu doma v devět ráno, ale budu rád, když to stihnu do tmy. Ne, Pane, 

nevypadá to, že jsi nyní se mnou.“ Chtěl jsem vystoupit z auta, abych zhodnotil škodu, ale 

Bůh měl pro mě jako obvykle jiné plány. 

 Jime, vzpomínáš si na snídani, kterou ti tvá žena zabalila? 

 „To nemůže být pravda! Můj vůz je zničen a Ty chceš, abych zde seděl a jedl!“ 

 Jime, jestli se teď nenajíš, nebudeš mít později čas. Tvůj cukr v krvi poklesne. 

Zeslábneš a budeš více popudlivý. Potřebuješ vytáhnout snídani a jíst pomalu a v klidu. 

 „Jíst pomalu?! Pane, to nedokážu ani doma natož tady v mém rozbitém autě!" 

 Jen Mi důvěřuj, Jime. 

 „Ale, Pane.“ 

 Žvýkej pomalu, Jime. 

 Tak jsem tam seděl a snažil se pomalu jíst. Po dvaceti minutách jsem byl se snídaní 

hotov. Přemýšlel jsem, jestli se zjeví anděl, ale žádný se neukázal. Jime, vzpomínáš si na to 

jablko, které ti tvá žena zabalila? 

 „Pane,“ vysvětloval jsem, „jablko také?“ 

 Tak jsem tam seděl a pomalu jedl mé jablko. Když jsem byl s jablkem hotov, zahlédl 

jsem vozidlo lesní správy jedoucí po silnici opačným směrem. Když se auto zastavilo, vděčně 

jsem si uvědomil, že řidiče znám. 

 „Teda,“ přišel se k mému oknu, „docela jsi tady uváznul.“ 

 „To ano,“ souhlasil jsem. 

 „Poslouchej,“ odpověděl, „mám rádiový telefon ve svém voze. Chceš, abych pro tebe 

zavolal odtahové vozidlo?“ 

 „Ano, prosím.“ 

 Zavolal a pokračoval ve své cestě. Já jsem tam zůstal a přemýšlel nad faktem, že 

zrovna teď jel někdo po této opuštěné silnici a že měl rádiový telefon ve svém voze. Tohle 

bylo dávno před mobilními telefony a rádiové telefony měl jen málokdo. 

 Cítil jsem vnuknutí, že bych měl vyjít z auta a posbírat sklo a úlomky, které se 

roztříštily na silnici. Takto neuvedu nikoho do potíží, když bude projíždět kolem. Sebral jsem 

poslední část a přijelo odtahové vozidlo z města. 

 „Kam chceš, abych to dovezl?“ zeptal se řidič, když upevňoval mé auto. 

 Vzpomněl jsem si, že jsem prodal pozemek příjemnému člověku, který vlastnil Body 

Shop. Dal jsem řidiči jeho jméno. Při jízdě v kabině odtahového auta jsem si uvědomil, že 

budu muset zajistit nějaké auto z půjčovny. Znovu přišlo pokušení mít obavy. Neměl jsem 

.

totiž žádné pronajímací pojištění a cítil jsem, jak v mém srdci vyvstává znepokojení. To mě 

bude stát spoustu peněz! 

 „Co se stalo, Jime?“ zeptal se mě majitel Body Shopu, který mě poznal, když jsem 

vešel do dveří. 

 „Srazil jsem jelena,“ odpověděl jsem. 

 „Hm, musím říct, že jsi do něj pořádně narazil,“ řekl, zatímco si prohlížel zkušeným 

okem škodu. „Co budeš dělat?“ 

 „Já nevím,“ řekl jsem. 

 „Ale já vím,“ odpověděl. „Před několika dny jsem obdržel svazek kupónů pro 

bezplatné půjčení aut z jedné půjčovny. Jsou tvoje!“ 

 „Děkuji Ti, Pane,“ bylo vše, co jsem si pro sebe řekl. Řidič odtahového auta přišel za 

mnou do kanceláře a nabídl mi, že mě vezme do půjčovny aut, což jsem s radostí přijal. 

Vypůjčil jsem si auto, koupil součástky a vše jsem včas stihl. 

 V určitém bodě, každý kdo věří v Pána, se musí sám sebe zeptat: „Skutečně věřím?“ 

Věřil jsem ráno skutečně, že jsem větev přebývající ve „vinném kmenu“? Větev neztrácí 

žádný čas obavami, protože se vinný kmen stará o její potřeby. Jednoduše se zaměřuje na růst. 

Žádná z mých obav se toho rána nekonala. Pán se postaral o všechny podrobnosti a učinil to 

bez mé pomoci. 

 Kristus hovořil k lidem o malicherných obavách těmito slovy: „Nepečujtež tedy, 

říkajíce: Co budeme jísti? anebo: Co budeme píti? anebo: Čím se budeme odívati? Nebo toho 

všeho pohané hledají. Ví zajisté Otec váš nebeský, že toho všeho potřebujete. Ale hledejte vy 

nejprv království Božího a spravedlnosti jeho, a toto vše bude vám přidáno.“ (Matouš 6:31- 

33). 

 Skutečně věříme? Divím se. 

 Zmínil jsem se, že v naší oblasti žije mnoho medvědů. Odmítl jsem návrh ozbrojit se 

za účelem ochrany. Místo toho jsem se rozhodl záviset na Pánu, aby mě ochránil a varoval, 

když budu v nebezpečí. Mnoho lidí chápalo tento přístup k závislosti na Bohu jako troufalost. 

Já jsem věděl, že někdy a někde bude můj plán otestován. Potom budu mít příležitost potvrdit, 

že zda opravdu věřím mému Bohu. 

Příležitost přišla, ale ne způsobem a ne v době, kdy jsem to očekával. Přál bych si, abych 

mohl Pánu říct: „Zítra v jedenáct hodin budu připraven na test trpělivosti.“ Ale tak to 

nefunguje. 

 Jednoho dne se v lese slétávali krkavci. Obvykle to znamená, že zemřelo nějaké zvíře. 

Moji chlapci měli obavy, že jeden ze srnců, které jsme si ochočili a krmili z ruky, mohl 

.

zemřít. Zeptali se, jestli by nemohli prozkoumat okolí a zjistit, co se stalo. Dal jsem jim 

svolení a šel jsem s nimi. Jak jistě víte, mladí chlapci nechtějí jít stejným tempem jako jejich 

otec. Nechal jsem je jít proto předem k místu, kde krkavci krákali. Cesta se rozdělila na dvě 

rovnoběžné stezky. Chlapci šli jednou stezkou a já jsem nevědomky vešel na druhou stezku. 

 Myšlenka, že bych u zdechliny mohl potkat medvěda grizzly, mi nepřišla na mysl. Ale 

přišlo to na mysl medvědovi. Moji dva chlapci byli mladí a nadšení. Dělali dostatek hluku. 

Uslyšel je medvěd a rozhodl se odejít na stezku, po níž jsem šel já. Medvěd a já jsme se 

zblízka setkali tváří v tvář. Medvěd se postavil na zadní, vrčel a prskal. 

 Vždycky jsem věděl, že se to jednoho dne stane. Ve skrytu duše jsem vždy uvažoval, 

jak bych v tomto okamžiku zareagoval. Otočím se a budu utíkat nebo spadnu na zem a zakryji 

svoji hlavu, jak radí všichni odborníci na medvědí útok? Možná bych zkusil vylézt na strom 

nebo v zoufalství spadnout na kolena. Žádná z těchto myšlenek mi ale nepřišla na mysl. 

 Jak jsem stál tváří v tvář nejobávanějšímu zvířeti divočiny, nepociťoval jsem strach, 

ale Někoho silnějšího, stojícího po mém boku. Ulomil jsem malou větvičku z větve přede 

mnou a řekl jsem: „Pane, je celý Tvůj!“ 

 Přátelé, asi tomu těžko uvěříte, ale puls mi divoce neskákal, adrenalin se mi nezvýšil a 

ani na mém čele nevyvstal pot. Cítil jsem jen tiché ujištění, že jsem v rukou mého neustálého 

Přítele a Společníka. Věděl jsem, že Vládce vesmíru je mým Útočištěm a Ochráncem. 

 Jedním z mých oblíbených zaslíbení v celém Písmu je: „Obcování vaše budiž bez 

lakomství, dosti majíce na tom, což máte. On zajisté řekl: Nikoli, nenechám tebe tak, aniž tě 

opustím; abychom s nadějí (směle – KJV) říkali: Pán spomocník můj, aniž se budu báti, by mi 

co učiniti mohl člověk.“ (Židům 13:5-6, zvýraznění doplněno). 

 Stále jsem se díval na medvěda. Obával jsem se, že mě chlapci budou hledat a přijdou 

za mnou po cestě zezdola. Chtěl jsem zavolat a varovat je, aby zůstali, kde stojí. Zavolejte 

však před medvědem grizzly a zaútočí. Moje volba byla jednoduchá – jako rodič jsem měl za 

úkol ochraňovat své chlapce. 

 „Chlapci! Zůstaňte tam, kde jste!“ zakřičel jsem. Grizzly dopadl na všechny čtyři a 

chtěl na mě zaútočit. Najednou se otočil, aby se podíval za sebe. Chlapci, učeni od dětství 

přijít okamžitě, když jsou voláni, zaslechli „chlapci“ a ani nečekali na zbytek a ihned 

přiběhli. 

 Byly to jejich hlasy a hluk lámajících se větví, jenž odradily medvěda od útoku. Brzy 

se objevili na opačném konci. Medvěd byl v tomto okamžiku rozlícený i zoufalý. Chtěl 

uniknout těmto zvláštním stvořením a šel širokým obloukem kolem mě. Po celou dobu vrčel a 

prskal. Potom se obrátil a utíkal od nás pryč. 

.

 Při střetnutí s medvědem jsme udělali všechno špatně. Přesto jsme byli ochráněni díky 

milosti živého Boha, který má pod kontrolou všechna stvoření tohoto světa a kráčí po našem 

boku. 

 Nedávno jsem měl letět do Akronu v Ohiu. Z mého místního letiště v Kalispell není 

žádný přímý let. Všechny lety směřují skrze leteckou křižovatku v Salt Lake City. Můj let do 

Salt Lake City byl nevýznamný a jak jsem nastupoval do letadla, neměl jsem ponětí, že 

všechno půjde špatně. 

 Kapitán oznámil, že máme mechanický problém a že náš let bude opožděn. Okamžitě 

jsem se modlil: „Pane, víš že přestupuji na let do Akronu. Prosím, pomož těmto mužům 

rychle odstranit závadu.“ 

 Cítil jsem, že to bude pro mě zkouška. Měl jsem jen čtyřicet pět minut na přestup. 

Večer jsem měl mít přednášku a když zmeškám přípoj, všichni lidé budou muset čekat. Tak 

jsem se modlil: „Pane, Ty znáš potřeby těch lidí. Nedopusť, aby ďábel triumfoval. Vím, že 

můžeš nechat toto letadlo vzlétnout s dostatečným časem v zásobě. Prosím, Pane, pomož 

těmto mužům dostat letadlo nahoru včas!“ 

 Uběhlo dvacet minut, potom třicet, potom čtyřicet a kapitán oznámil, že vzlétneme za 

pět minut. „Pane, čtyřicet pět minut. Zmeškám můj let. Letadlo bude odlétat, když já přiletím. 

Není žádný čas nazbyt, ani jedna minuta.“ Jak jsem vylil své srdce Pánu, vnukl mi tuto 

myšlenku: 

 Jime, věříš, že jsem s tebou? 

 „Hm – ano- kážu o tom.“ 

 Věříš, Jime? Skutečně věříš, že mohu ten let pro tebe pozdržet? 

 „Annooo,“ řekl jsem s malou úzkostí. „Věřím, že můžeš.“ 

 Věříš, že to udělám? 

 To je mnohem hlubší otázka, že ano? „Ano, věřím.“ 

 Uděláš vše, co můžeš, abys stihl let? 

 „Ano, Pane.“ 

 Potom ten let pro tebe pozdržím. 

 Tak jsem se zeptal procházející letušky: „Mohla byste požádat pilota, aby zavolal na 

letiště a pozdržel přípoj?“ 

 „Pane,“ řekla jemně, „máme více než čtyři sta lidí na palubě. Nemůžeme tohle dělat 

pro čtyři sta pasažérů.“ 

 „Ale,“ vysvětloval jsem, „není to babička a děda, kteří na mě čekají na letišti. Je to sál 

plný lidí a já jsem mluvčí a když tam nebudu,-„ 

.

 „Je mi líto, Pane.“ 

 Viděl jsem, že ji těžko přesvědčím. Možná jsem špatně položil otázku, a tak jsem 

zkusil jinou letušku, ale dostal jsem stejnou odpověď. Teď jsem změnil taktiku. 

 „Paní, mohl bych být první osobou, která vystoupí z letadla, když přiletíme k 

terminálu?“ 

 Podívala se na mě, jako by říkala: „Páni, ty jsi nějak sobecký.“ Když jsem jí vysvětlil 

můj problém, byla velmi ochotná. „Ano, hned jakmile letadlo přiletí, projdete těmito dveřmi 

a já tam budu stát s vámi. Půjdete, když se dveře otevřou!“ 

 „Skvělé,“ řekl jsem si pro sebe, „Bůh je se mnou a lidé z letiště spolupracují. Bůh to 

letadlo pozdrží.“ Cincinnati je velké letiště s mnoha terminály a nekonečným počtem 

průchodů. Požádal jsem letušku, aby mi vysvětlila, kam mám v tom obrovském komplexu 

přesně jít, abych stihl svůj let. Bylo to o tři terminály dál! Svlékl jsem si svetr a dal si ho přes 

ruku. Se svetrem a taškou jsem čekal u dveří. 

 Před několika lety ukazovala komerční reklama fotbalistu, který běžel skrze letiště. 

Skákal přitom přes zavazadla a uhýbal před ostatními pasažéry. Pamatujete si na ni? To jsem 

byl já! Skákal jsem a uhýbal a běžel. Byl jsem udýchaný, když jsem dorazil do odbavovacího 

prostoru. Ptám se: „Kde je letadlo?“ 

 Byla tam jen letuška, která odpověděla: „Pane, odjelo před pěti minutami ke startovací 

dráze.“ 

 „Ale Bůh řekl, že ho pro mě pozdrží!“ řekl jsem. 

 Podívala se na mě a já bych vám přál vidět její výraz. 

 „Pane?“ řekla tázavě. 

 „Paní, musíte zavolat pilotovi a přivést letadlo zpátky, protože já musím být na palubě. 

Bůh mě ujistil, že ten let pozdrží. Nemůžete přistavit vozidlo s žebříkem? Musím se dostat na 

palubu!“ Ale ona to neudělala. 

 Podívala se na mě, co jsem zač? Věděl jsem, že Bůh je Bohem všech a že není pro Něj 

nic těžkého. Věřil jsem tomu! Slyšel jsem skutečně ke mně hovořit skutečně Boha? Je 

opravdu Bohem všeho, jak říká bible? Opravdu měl zájem na tom, abych byl včas na setkání? 

Odešel jsem od letušky a sedl jsem si na jedno křeslo v odletové hale. Sklonil jsem hlavu a 

modlil se: „Ale Pane, řekl jsi –„ 

 Jime, opravdu věříš, že jsem Bohem všeho? Skutečně věříš, že mohu letadlo přivézt 

zpět, když se rozhodnu? 

.

 Řekl jsem: „Pane, já....nevím. Nejsem si jistý. Nevím, myslel jsem, že ano. Udělal 

jsem všechno, co jsem mohl, jak jsi mě požádal. Věřil jsem, Pane. Opravdu jsem věřil, ale 

důkaz je před mýma očima.... Ano, věřím Pane, ale pomoz mé nevěře.“ 

 Jak jsem tam seděl v křesle, poklepala mi letuška na rameno. Řekla: „Pane,“ podíval 

jsem se na ni a ona pokračovala, „nechápu to, ale letadlo se vrací zpět k nástupnímu 

prostoru.“ 

 „Chvála Pánu!“ řekl jsem a vstal jsem. „Co se stalo?“ 

 „Já nevím,“ řekla. „Já nevím.“ 

 „Musíte to zjistit!“ požádal jsem ji. 

 „Zjistím, zjistím. Chci to také vědět!“ 

 Vzala si telefon a potom mě přivolala, aby mi všechno vysvětlila. Muž, který naváděl 

letadlo ke startovací ploše, si všiml, že přední pneumatika je prodřená, a tak se letadlo muselo 

vrátit. Stalo se to v době, kdy jsem seděl v křesle se skloněnou hlavou a Bůh se mě ptal: 

Skutečně věříš, Jime? 

 Doufám, že tu letušku někdy potkám, protože se jí musím na něco zeptat. Byl jsem tak 

nadšený, že se můžu dostat na palubu, že jsem nic neřekl, ale chtěl jsem se jí zeptat: „Věříš 

mému Bohu?“ Chtěl bych se jí na to zeptat, protože jsem četl z pohledu jejích očí, že si o mně 

myslela, že jsem nějak „divný.“ Ale možná, že nebudu mít nikdy příležitost. Tak se chci 

zeptat vás. Opravdu věříte v mého Boha? 

 Přátelé, Bůh mě vysvobodil od medvěda grizzly. Zajistil mi vše potřebné, když byl 

můj vůz zničen. Vrátil pro mě letadlo. Věříte, že je i vaším osobním Bohem? Myslíte si, že 

vás může vysvobodit ze všech vašich potíží? Skutečně věříte, že má Bůh řešení v každé 

těžkosti nebo problému, kterému čelíte? 

 Ne, nevěříte! A to je důvod, proč máme problémy v našich domovech, s našimi dětmi, 

s našimi partnery a v našich sborech. Proč nevidíme ruku Boží v našich životech? Kde je 

problém? Myslíte si, že problém je v Bohu? Problém jsme my! My jsme tak zaneprázdněni 

hledáním našich vlastních řešení v naší vlastní moudrosti, že nikdy nejdeme k Bohu celého 

vesmíru, který má řešení. Nejdeme k Pánu a neřekneme: „Pane, potřebuji Tě. Prosím, 

vysvoboď mne krok za krokem z mých problémů.“ 

 „Proč,“ zeptal jsem se Pána, „jsi nenechal stát letadlo u vrat? Uvěřil bych.“ 

 „Protože v nejtemnější hodině nejvíce zářím, Jime. Pamatuj, že Zachariáš 4:6 říká: 

„Ne silou, ani mocí, ale Duchem mým, praví Hospodin zástupů“. Jime, bylo to proto, abys 

pochopil, že ti nepomohlo přesvědčování letušek ani tvůj fantastický běh skrze letiště. Nechal 

.

jsem tě vše udělat proto, abych viděl, jestli mě poslechneš a budeš se Mnou spolupracovat. 

Ale v tom, co můžeš udělat ty, není žádná síla. Je to vše na Mně. 

 Bůh nás často nechává projít nejtemnější hodinou, aby nás mohl vysvobodit, 

připomenout nám, že je velkým Bohem vesmíru. Když hledáme Boha neustále ve všech 

věcech, potom můžeme zakusit Jeho sílu. Křesťanský život nespočívá jen v odevzdání se do 

Jeho vedení, ale také obdržením Jeho moci. „Kteříž pak koli přijali jej, dal jim moc syny 

Božími býti, totiž těm, kteříž věří ve jméno jeho,“ (Jan 1:12). 

 Bůh chce dát Svým dětem sílu vysvobodit se od všech problémů, zkoušek a potíží. 

Izaiáš 58:11 říká: „Nebo povede tě Hospodin ustavičně.“ Chcete to? Bůh chce řídit váš život, 

vaše záležitosti. Necháte se vést? Potom budete mít osobní zkušenost s Bohem. Budete mít 

příběh k vyprávění. Možná to nebude o letadle, ale zaručuji vám, že bude vyprávět o tom, jak 

vás Bůh vysvobodil z vašich potíží. Můžete to potom říct ostatním, aby mohli také uvěřit. Bůh 

mi umožňuje tyto zkušenosti, aby i ostatní mohli věřit, ne jen já sám. 

 Dovolte mi znovu se zeptat: „Skutečně věříte mému Bohu?“ 

 

 

.

KAPITOLA 10 

 

Bůh je vše a ve všem 

 

Ne že jsme sami o sobě způsobilí, abychom si něco mysleli o sobě, ale naše způsobilost je z 

Boha. 

(2.Korintským 3:5 NBK) 

 

 „Jime, mohl bys příští měsíc přijít na setkání agentů realitních kanceláří a podělit se 

s nimi o tajemství tvých úspěchů?“ zeptal se mě majitel realitní kanceláře. 

 „Budu potěšen,“ odpověděl jsem a šel šťastně po svém. Byl jsem polichocen. Když 

jsem začal svou praxi s nemovitostmi v divoké přírodě, hodně profesionálních agentů se 

vyjádřilo, že budu v horách hladovět. Nyní jsem byl nejlepším agentem v jejich řádu, částečně 

proto, že v mém údolí nikdo jiný nepracoval. Získal jsem všechny seznamy a sjednal všechny 

prodeje. Zabýval jsem se prodejem celý svůj život a cítil jsem, že rozumím vztahu mezi 

zákazníky a prodejci. Určitě jsem se mohl podělit o metody a techniky, které mi pomohly 

učinit moji praxi úspěšnou. 

 Vše bylo vpořádku až do mého tichého času s Pánem příštího rána. Pán mi dal otázku, 

na kterou jsem neměl připravenou odpověď. 

 Jime, řekneš agentům skutečný důvod tvého úspěchu? Anebo se s nimi jednoduše 

podělíš o část úspěchu, kterou vykonala tvoje lidskost? 

 „Ale, Pane,“ protestoval jsem a chtěl se vyhnout směru naší konverzace, „nechtějí 

slyšet o Tobě – Muži stojícímu za mými metodami. Zajímají je jenom moje techniky.“ 

 Věděl jsem, že podnikatelé a podnikatelky neočekávali nic duchovního a v mé mysli 

zuřila bitva. Co by se stalo, kdybych jim řekl skutečné tajemství mého úspěchu? Představil 

jsem si, jak mě žádají, abych odešel přímo uprostřed mého projevu. Věděl jsem, že by mě 

nevyhodili, ale všichni agenti by mě odmítli a odvrátili by se ode mne. 

 „Ne, Pane. Já to prostě nemohu udělat!“ Ale myšlenka neodcházela. Nakonec jsem 

řekl Pánu, že jim řeknu skutečné tajemství mého úspěchu. 

 Plánovaný den přišel. Chvěl jsem se, jak jsem stál na pódiu a díval se na všechny 

shromážděné jednotlivce. Přemýšlel jsem, jak bude moje tajemství přijato. Cítil jsem, že má 

závislost musí být na Bohu. 

 Nebylo to poprvé v mém životě, kdy jsem se ocitl v bitvě, kdy jsem cítil v mém srdci 

směs strachu a závislosti na Bohu. Než budu pokračovat, chci se s vámi podělit o několik 

příběhů. 

.

 Byl jsem se Sally v zatopeném lomu. Rovnoměrný přívod vzduchu ve vodě zněl 

zvláštně. Sally, můj potápěčský partner, vypadala upraveně a profesionálně i bez 

nadnášejícího kompenzátoru. Naše kompenzátory byly objednané, ale nedošly. Nově 

certifikovaní jsme přijeli do lomu, abychom praktikovali naše dovednosti. Měli jsme oblečené 

staromódní záchranné vesty s přísavkou, skrze kterou jsme mohli přidat vzduch, když bylo 

potřeba. Oba jsme nosili opasky se zátěžemi, ploutve, masky a nádrže, které byly samozřejmě 

vybaveny regulátory obsahujícími měrky a přísavky. 

 V lomu jsme absolvovali naši potápěčskou průpravu. Spoustu času jsme věnovali 

učení, jak regulovat nadnášení. Lidské tělo, když má plíce naplněny vzduchem, se přirozeně 

nadnáší. To znamená, že když je pod vodou, má sklon vznášet se ke hladině. Zůstat pod 

vodou, znamená použít jednu ze dvou metod. První je chod. Potápěč používá své vlastní síly, 

aby udržel své tělo pod hladinou. Přesně tím samým způsobem, jak to dělá dítě v plaveckém 

bazénu, když se potápí a chce získat nějaký předmět na dně bazénu. 

 Potápěči, kteří chtějí strávit delší čas pod hladinou, mají raději druhou možnost – nosí 

zátěže. Potápěč musí tvrdě pracovat, aby udržel balanc mezi zátěží táhnoucí ho dolů a 

přirozeným nadnášením, které ho tahá nahoru. Kompenzátory umožňují potápěči zvýšit nebo 

snížit jeho nadnášení přidáním vzduchu do vesty. Staromódní, vzduchem plněné záchranné 

vesty, které jsme se Sally nosili, fungovaly stejným způsobem. 

 Byl jsem na dně lomu v patnácti metrové hloubce. Uvědomil jsem si, že nejsem 

nadnášen, ale tlačen ke dnu, kde jsem rozdmýchával mračna kalu, která mi zatemňovala 

pohled a činila potápění méně příjemným. 

 Znal jsem principy potápění. Když přidám trochu vzduchu do své vesty, nezůstanu na 

dně. Otevřel jsem proto regulátor a foukal vzduch do vesty. Z nějakého důvodu jsem nebyl 

schopen dostat do vesty více vzduchu. 

 Jak jsem se později naučil, důvodem byla hloubka. Čím hlouběji jste pod vodou, tím 

více tlaku působí na každý krychlový centimetr vašeho těla. Nemohl jsem dostatečně silně 

vydechnout, abych překonal tlak obklopující záchrannou vestu, takže žádný vzduch nešel do 

vesty. Vydechl jsem a potřeboval se nadechnout. Chtěl jsem vzít regulátor, ale nemohl jsem 

ho najít. Neuvědomil jsem si, že se dostal za mne. Jako amatér jsem byl připraven panikařit. 

 Měl jsem jen několik možností. Mohl jsem sundat přístroj a tím najít regulátor, ale 

nebyl jsem velmi obratný v takových manévrech. Mohl jsem jít hledat Sally nebo jiného 

potápěče, ale žádný nebyl v dohledu. Věděl jsem, že jakýkoli potápěč – dokonce i ten, který 

mě nikdy předtím neviděl – by se mnou podělil o svůj vzduch. Poslední možností bylo 

vyplavat nahoru, kde jsem věděl, že je vzduch. Rozhodl jsem se pro přímý výstup. 

.

 Tato možnost měla problém. Potápěč nemůže vyplavat rychleji než jeho bubliny. 

Hrozí mu velmi bolestivý, někdy životu nebezpečný stav, kdy má příliš mnoho nitrogenu v 

krvi. Neměl jsem ale žádný vzduch ve svých plících, abych vydechl nějaké bubliny. Udal 

jsem si sám tempo, které mi připadalo správné. 

 Co když odpadnu z nedostatku vzduchu? Moje tělo potřebovalo kyslík. Moje vesta 

byla vybavena nábojnicí k nafouknutí vzduchem. Věděl jsem, že úplné nafouknutí by mě 

vyneslo na hladinu i kdybych byl ve stavu bezvědomí. Zbavení se opasku se zátěží by 

umožnilo vestě vymrštit mě na hladinu ještě rychleji. 

 Asi v polovině cesty nahoru se to stalo! Nekontrolovaně jsem se snažil dýchat a byla 

tam jen voda. Vím, jak se potápějící člověk musí cítit. Uvolnil jsem nábojnici. Vesta se 

nafoukla a opasek spadl. Vynořil jsem se na hladinu kašlající, prskající a bylo mi na zvracení. 

Plaval jsem na hladině a byl jsem vděčný za moře vzduchu, které mě obklopovalo. 

 V nepřátelském prostředí, které nebylo přizpůsobeno životu člověka, jsem byl plně 

závislý na dýchacím zařízení. Když jsem se opasku zbavil, chtělo mne prostředí, ve kterém 

jsem se nacházel, chladně a nemilosrdně zničit. 

 Tak je to s námi, moji přátelé. Všichni žijeme ve světě plném hříchu. V prostředí, 

které pro nás Bůh nikdy nezamýšlel. Musíme vložit naši závislost na Boha – na náš dýchací 

přístroj. Když ztratíme ze zřetele naši závislost, ocitneme se v moři hříchu, oceánu plném 

nebezpečí, jsme chyceni v nejhlubším moři. 

 Je tady problém. Vy i já to víme ze zkušenosti. Život je velmi smělý! Všechny druhy 

myšlenek a pocitů vyžadují naši pozornost. Svůdná krása reklamních modelek vzbuzuje náš 

zájem. Decibely a hypnotické rytmy moderní hudby naléhají, abychom poslouchali. Naše 

vlastní „JÁ“ k nám přichází s požadavky a přáními s pohlcující intenzitou. Pokud 

nezůstaneme ve stavu závislosti na Bohu, není divu, že ho opouštíme. 

 Většina z nás má hluboce zakořeněnou touhu po komunikaci s Bohem. Ale většinou 

končíme u komunikace se sebou samotnými. Proplétáme se svými myšlenkami a strachujeme 

se, co by se mohlo stát v budoucnosti. Analyzujeme naši situaci a nejsme schopni navázat 

opravdovou závislost na Bohu. Vyvodíme si své vlastní závěry a ignorujeme tichý hlas Boha, 

který mluví skrze naše svědomí. Velká většina z nás je jako Joyce v následujícím příběhu. 

 „Joyce, jak se ti daří?“ ozval se Sářin hlas na poště. 

 „Ahoj, Sáro. Abych ti řekla pravdu, jsem utahaná.“ 

 Tyto dvě ženy byly přítelkyně, členky stejného sboru, ale byly vždy rozdílné. Joyce 

dělala kariéru a žila sama se svými dětmi díky jejím zklamaným manželstvím. Sára byla 

maminka v domácnosti ve šťastném manželství. Sára se podívala se sympatií na svoji 

.

utrápenou přítelkyni. Bylo zřejmé, že život řídil Joyce místo toho, aby Joyce řídila svůj život. 

Sára věděla, že když si vyvinula svůj řád, byla schopna kontrolovat požadavky svého života. 

Jemně Joyce navrhla, že by pravděpodobně našla klidnější život, kdyby přijala řád. 

 Joyce věděla, že Sára je přísně zorganizovaná a je to správné pro její rodinu, ale 

neschvalovala fakt, že její život je mimo její kontrolu. Jako moudrá, světa znalá žena, 

hovořila se Sárou, jako kdyby mluvila s dítětem, se kterým jí dochází trpělivost. 

 „Ty prostě nechápeš, co to znamená, být svobodná maminka,“ řekla zkušeně Joyce a 

použila často opakovanou frázi, která se pro ni stávala zvykem: „Já mám řád. Je jen 

spontánnější než tvůj.“ 

 S tím odešla a Sára se za ní smutně dívala. Byla překvapena „spontánním řádem“ a 

zraněna jejím chováním. 

 „Jen kdyby byla ochotna poslouchat,“ vysvětlovala později Sára, „mohla bych jí 

pomoci, ale ona prostě nebyla ochotna.“ Tenkrát se Joyce pohrdavě odvrátila od rukou, které 

chtěly pozvednout její břímě. 

 Proč používám tento příběh? Všichni jsme byli Joyce velmi podobní. Promysleli jsme 

si naše situace, naplánovali je a byli jsme přesvědčeni, že nemáme jinou možnost. Když nám 

Ježíš navrhne jiný směr činnosti, jsme často jako Joyce. Zanecháváme jej smutného, 

zraněného a toužícího zvednout naše břemena, ale nemůže nám pomoci, protože my nejsme 

ochotni. 

 Biblická historie Božího lidu je přehrána v životě každého z nás. Židovský národ 

odmítl Boží vedení a usmrtil posly, které Bůh poslal. My odmítáme Jeho vedení a zavrhujeme 

ty, kteří k nám přinášejí poselství pokárání. Jak často by se na nás dala aplikovat slova 

pronesená Kristem o Jeruzalémě? (Matouš 23:37-38). 

 Jak cestuji po světě, nocuji ve spoustě opuštěných domovů – domovů lidí, kteří 

upřímně věří, že jsou křesťané a setkávám se s mnoha lidmi, kteří jsou vězni svých myšlenek. 

Často žijí v minulosti, užírají se včerejšími chybami. Tráví své dny v sebe-ospravedlňování. 

 Tito jednotlivci často připouštějí, že dělají chyby, ale jsou slepí k faktu, že se z nich 

nic nenaučili. 

 Žena, která za mnou jednou přišla, to živě demonstruje. Měl jsem sérii přednášek a 

pozoroval jsem její utrápenou postavu, jak se těžce plahočila mezi řadami sedadel. Její oči 

byly upřené do země. Vypadala, jako by nesla břemeno celého světa. „Bratře Hohnberger,“ 

začala, „chtěla bych s tebou mluvit o mém manželovi.“ Viděl jsem, že je sama. Nezahlédl 

jsem poblíž muže, který by vypadal, že k ní patří. Pociťoval jsem vnuknutí, že její manžel 

není zdrojem jejích problémů. 

.

 „Mohl bych se tě na něco zeptat?“ požádal jsem ji. Ona kývla, ačkoli ji zneklidnila 

moje nečekaná žádost. „Jak dlouho se zabýváš negativními myšlenkami o manželovi?“ 

Upřeně se na mě podívala, a tak jsem pokračoval. „Mohu to vidět na tvém obličeji. Ty jsi 

nikdy nepřemýšlela o manželovi svobodně. Nemám pravdu? 

 „Ano,“ přiznala. Neměla svobodu. 

 „Nyní chceš, abych s tebou hovořil o manželovi, ale on tady není. Jestli chceš o něm 

hovořit, přiveď ho sem. Mohu ti však říct, jak najdeš ve svých myšlenkách svobodu a jak 

k němu najdeš správný přístup. Jestli chceš o tom se mnou hovořit, budu více než šťasten.“ 

 Negativní myšlenky dlouho ovlivňovaly její výraz ve tváři. Vypadala zahořkle a 

nešťastně, protože byla zahořklá a nešťastná. Chtěla hovořit o chybách svého manžela a jak 

jej reformovat. Kdyby reformovala svůj život, byl by to nejlepší způsob, jak by partnera 

přiměla k reformě. Proč by taky chtěl mít její manžel něco společného s jejím náboženstvím, 

když byla očividně utrápená? 

 Pokud myšlenky nejsou pod kontrolou Krista, klameme sami sebe, když si myslíme, 

že jsme křesťané. Naše myšlenky a naše pocity utvářejí naši povahu, a proto je nesmírně 

důležité, aby je Kristus kontroloval. Pokud jsme My ochotni poddat naše myšlenky, potom 

nás nebudou déle kontrolovat. Ale není to jen poddání našich myšlenek. Je to ochota poddat 

se úsudku našeho Pána, když k nám volá, abychom Jemu odevzdali jakoukoli myšlenku. 

 Dříve jsem si myslel, že mě takový stav učiní utrápeného, sníží mě dolů na úroveň 

robota. Když jsem to ale zkusil, zjistil jsem, že je to zvláštní svoboda, která přichází s 

neustálou závislostí. Věci najednou začnou pracovat ve váš prospěch takovým způsobem, o 

jakém jste nesnili a najdete v životě radost. Dovolte mi ilustrovat. 

 Na našich cestách jsme se jednou ocitli poblíž bydliště maminky od Sally. Naplánovali 

jsme si proto krátký pobyt u ní. 

 V půjčovně aut na letišti byli přede mnou tři zákazníci. Ubohá žena u přepážky asi 

nedávno nastoupila a zápasila s počítačovým systémem, zatímco si zákazníci stěžovali na její 

pomalost a byli hrubí. Nakonec byla řada na mně. Byl jsem posledním zákazníkem. Nikdo 

nebyl za mnou a bylo zřejmé, že je unavena. Ukázal jsem svoji rezervaci a zdálo se, že je 

všechno špatně! 

 Jime, omluv se této ženě, že jsi trnem v jejím oku. Pobídl mě Pán v mých myšlenkách. 

 „Omluvit se? Pane, za co? Nic jsem jí neudělal, to se nehodí.“ Tuto tendenci k 

sebeospravedlňování připouštíme často, abychom odsunuli Boha na bok a snažíme se sami 

řídit své vlastní životy. Mohl jsem ospravedlnit své pocity. Byl jsem také unavený. Měl jsem 

před sebou dlouhou cestu a mé „JÁ“ chtělo, aby tato žena se mnou jednala správně. 

.

 Jime, chci aby ses omluvil, ne pro to, co jsi udělal, ale pro dobro této ženy. 

 Stále jsem nebyl plně přesvědčený, ale otočil jsem se k ženě a řekl jsem: „Je mi líto, že 

jsem trnem ve vašem oku.“ 

 Podívala se na mě s údivem a potom odpověděla: „Pane, já...ehm...já míním, že ne.“ 

 „Myslíte, že můžeme tento problém vyřešit?“ zeptal jsem se jemně. 

 „Pane, jsem si jista, že můžeme!“ 

 A to také udělala. Zavolala mezinárodní rezervační číslo a dvakrát telefonovala svému 

nadřízenému. O hodinu později jsem odešel se správným autem a správným tarifem. „Vím, že 

to byl těžký den, ale držte se Ježíše,“ řekl jsem jí, když jsem opouštěl přepážku. „On má sílu 

pomoci vám.“ 

 Nikdy nezapomenu na její odpověď. Příjemně se usmála a řekla: „Děkuji vám 

mnohokrát za to, že mě chápete!“ 

 Ztratil jsem hodinu času, kterou jsem už chtěl trávit na cestě do našeho cíle, ale věděl 

jsem, že mě Bůh použil k povzbuzení této ženy a k doteku jejího srdce! Opustil jsem letiště na 

vrcholu světa! 

 V tomto procesu jsem přeměňován i já. Žasnu nad moudrostí a milostí Otce, jak 

pečoval o tuto ženu v jejím těžkém dni a použil mě k tomu, abych ji podpořil slovy sympatie. 

 Vraťte se mnou na okamžik zpět do jednoho zimního večera před více než deseti lety, 

kdy jsem se poprvé učil závislosti na Boží moudrosti. Bylo krátce po páté hodině a slabé 

zimní slunce zapadlo. Tma usedla nad naším údolím a měsíc slabě zářil. „Tati, pojďme jezdit 

na běžkách!“ navrhl mi Matthew, když jsem odpočíval v křesle. 

 Vzpomínáte si, co jsem říkal o okamžitých problémech života? Jak potlačují naši 

závislost na Bohu? Mé „JÁ“ chtělo říct: „Co tím míníš? Právě jsem se osprchoval a poslední 

věc na světě, kterou bych chtěl dělat, je jít ven a spotit se. Jsem v pohodlí a nechci!“ 

 „Matthew, už jsem se osprchoval...“ začal jsem. 

 Jime, zeptal ses Mě, co bys měl udělat? 

 „Hm, ne, Pane, ale...“ 

 Jime, měl bys jít se svým synem lyžovat. 

 Věděl jsem, že křesťanský život je o rozhodnutích, a proto jsem řekl: „Tak pojďme!“ 

Přál bych vám vidět jeho obličej. Moje první poznámka o sprše mu totiž řekla moje 

rozhodnutí a on se ke mně otočil s pocitem „Já vím, že bys nešel.“ Nyní se jeho tvář rozzářila 

a utíkal se připravit. 

 Křesťanský život na základě principů je lepší než na základě pocitů. Moje pocity totiž 

nebyly ustálené. 

.

 Matthew vedl stopu do kopce a já jsem stoupal za ním. Potil jsem se. Myslel jsem na 

pohodlí teplého, suchého domku a na nohy na pohovce. „Pane, je to jen k mému pokoření?“ 

modlil jsem se. Nepřišla žádná odpověď. 

 Nakonec jsme jeli dolů a já jsem převzal vedení. Když jsme přijeli do jehličnatého 

lesa, byl měsíční svit téměř zatemněn a ve vzduchu visela tma. Cítil jsem vnuknutí zastavit a 

čekat na Matthewa. Když přijel, ucítil jsem další vnuknutí. Dal jsem mu následující otázku: 

„Synu, kdybys tu teď byl sám, jak by ses cítil?“ 

 Byla skoro tma, ale přesto jsem na jeho tváři viděl odpověď, aniž co řekl. „Děkuji ti, 

Pane,“ řekl jsem v duchu. Ani jsem netušil, že Mattheowa slova potvrdí můj dojem. 

 „Tati, byl bych k smrti vystrašen!“ 

 Můj nejstarší syn Matthew se bál tmy! 

 Bůh to věděl po celou dobu, ale já ne. Uposlechnutím Boha a rozhodnutím jít s ním 

lyžovat, jsem tento problém uviděl a skrze Boží milost mu pomohl překonat strach. Nebylo 

mi to úplně cizí. Cítil jsem s ním, protože jsem měl strach ze tmy celý život, dokud jsem se 

nestal křesťanem. 

 Mnoho lidí se bojí, že na ně zaútočí nějaká neznámá příšera. Křesťan nemusí mít 

takovéto obavy. Strach je prvkem zla a když ho pociťujeme, máme požádat Pána, aby nás z 

těchto pocitů osvobodil. Křesťan musí stejným způsobem odevzdat Pánu i jiné pocity jako 

uraženost, zlost nebo hořkost. 

 Hovořil jsem s Matthewem a poradil mu, jak má překonat tyto obavy. Matthew se 

potom toho návodu držel a dychtivě toužil po vysvobození. Viděl jsem, jak uplatňuje nové 

principy. 

 Jednoho večera ho maminka požádala, aby něco odnesl do garáže. Souhlasil, ale měl 

velký strach. Když se vracel, zaslechl hlas Boží, který mu tiše vnukl: Proč to nezkusíš s 

baterkou? Zkusil to a byl potěšen, že může chodit ve tmě beze strachu. 

 Krok za krokem se jeho strach ze tmy rozplýval. Prosím, chápejte správně tento bod. 

Matthew nepřekonal svůj strach sám nebo s naší pomocí. Obrátil pocity strachu k Ježíši a 

nechal je tam. Zvítězil nad satanem a přestal se znepokojovat myšlenkami strachu. 

 V té době jsem měl letět z Montany na Středozápad a musel jsem přestupovat v Salt 

Lake City. Můj let do Salt Lake City byl opožděn a spojující let jsem nestihl. Musel jsem 

čekat, než se dostanu na jiný let, a tak jsem si sedl. Modlil jsem se, aby Pán skrze Jeho 

prozřetelnost něco učinil. Potřeboval jsem odletět včas, abych neuvedl do potíží ty, kteří mě 

měli na letišti vyzvednout. Seděl jsem v čekací hale a zahlédl přepážku pro mimořádné lety 

.

jiné letecké společnosti, než se kterou jsem letěl. Pán mi vnukl myšlenku: „Jdi se 

zaregistrovat“. 

 Nelétal jsem s touto leteckou společností často. Vyplatí se mi to? Bůh často takto 

jedná. Požádá nás činit něco, co nám nedává žádný smysl. Skutečný důvod je zastřen. Šel 

jsem k přepážce, protože jsem se učil následovat Boha. 

 Řekl jsem letušce, že bych se chtěl zaregistrovat. Požádala mě o moji letenku. „Kdy 

chcete odlétat? Mohu vám dát let, který za chvíli odlétá“ Nakonec jsem byl všude včas. 

 Proč Bůh použil registrování pro mimořádné lety? Zamyslete se, jaká by byla moje 

reakce, kdyby mi řekl: „Jime, jdi k přepážce mimořádného leteckého programu a letuška ti dá 

ihned let.“ Argumentoval bych s Bohem. Bylo absurdní myslet si, že letuška pro mimořádné 

lety má lepší informace o letech než letuška u přepážky s letenkami. 

 Bůh je tak milý, že nás chrání před námi samotnými. Vidí po celou dobu úspěšný 

konec a ve Své moudrosti zařizuje události v náš prospěch. 

 Jak úžasnému Bohu sloužíme! Škoda že Ho zná jen málo křesťanů. Je to udivující, ale 

většina církví dnes nepropaguje Krista ale sebe. Církve, církevní školy a university vyrostly 

v mocné byrokratické instituce, které zapomněly na hlavní důvod jejich založení. 

 Dnes se církev obrací spíše k sobě než k Bohu. Peníze se staly hnací sílou všech těchto 

vlád a všechno, co brání volnému přísunu kapitálu, se odstraňuje. Přesvědčuje členy, že jsou 

znovuzrozeni a jsou zachráněni a neučí je ve všem naslouchat Bohu. Jednou se bude muset 

z tohoto zanedbání zodpovídat. Spojování lidí s církví a ne s Bohem bylo již pokáráno 

Kristovým životem a Jeho službou. Kristus neodporoval židovské církvi, ale měl zájem na 

tom, aby s Ním získal jednotlivec živé a pulsující spojení. Bylo to důležitější než členství v 

církvi. 

 Dnešní kazatel stojí často před stejným rozhodnutím jako já, když jsem stál před 

agenty realitních kanceláří. Budu s nimi sdílet populární, očekávané poselství nebo se s nimi 

podělím o mou zkušenost? Co má šanci přeměnit jejich životy? Budu riskovat nepopularitu a 

kritické komentáře? 

 Začal jsem hovořit o dobrých technikách prodeje a o vztahu mezi zákazníky a 

prodejci. Potom jsem řekl: „Pokud následujete kroky, které jsem pro vás dnes odpoledne 

vytyčil, budete mít úspěch ve své praxi, ale ne takový, jaký jsem měl já. Je to jako s receptem 

na sušenky mého syna. Každý je má rád a on dává základní recept každému, kdo ho o něj 

požádá. Když však doma sušenky upečou, stěžují si, že nechutnají tak dobře jako jeho. Je to 

proto, že můj syn používá tajnou přísadu, kterou nemůže nikdo opsat. Přátelé, v mém úspěchu 

je také tajná přísada. „Tajemstvím je stálé živé spojení s Pánem Ježíšem Kristem. Ptám se 

.

Pána, jaký je nejlepší pozemek pro mého klienta. To mi umožňuje postavit stranou mé ambice 

a zájem o můj zisk a říct klientům, že tohle není typ oblasti, ve které chtějí žít. Že jejich žena 

nechce žít tak daleko od města, že je to příliš vzdálené. Někdy říkám jiným klientům, že 

přesahují své možnosti. Určitě by jim banka dala půjčku, ale už se nestará o jejich další 

spokojenost. Já ano. „Prodejte nejprve váš pozemek a potom kupujte.“ 

 „Přátelé, mým tajemstvím úspěchu je Bůh! Umožňuje mi jednat v Jeho jménu. Je to 

dostupné každému z vás, kdo si to přeje.“ 

 Pamatujete si, jak jsem se strachoval kvůli tomu, jak zareagují? Nejméně devadesát 

procent přítomných přišlo ke mně a děkovalo mi za prezentaci. Řekli mi, že jim to 

připomnělo jejich výchovu v dětství a mnozí dodávali: „Proč děláš agenta realitní kanceláře? 

Měl bys být kazatel!“ Málo jsem si uvědomoval, jak prorocká byla jejich slova. 

 A co vy? Vím, že se nemůžete těšit z života, který jste měli. Je těžké dýchat bez 

kyslíkového přístroje. Nechcete zkusit vložit svou závislost na Boha? Dovolíte Mu být 

„vším“ ve všem, co činíte nebo o čem přemýšlíte? Nabádá nás: „Pojďte ke Mně všichni, kteří 

obtíženi jste.“ 

 Pojďte na vzduch. Pojďte a učiňte Jej vaším vším. „Oblecte Pána Ježíše Krista.“ On je 

vaším dýchacím přístrojem. On je jediný, který vám umožní přežít v tomto světě hříchu. A 

potom, až Jej přijmete, nikdy Jej neopusťte! 

 

 

 

.

KAPITOLA 11 

 

Čtvrtý zpětný bod 

 

I dokudž kulhati budete na obě strany? Jestliže jest Hospodin Bohem, následujtež ho; pakli 

jest Bál, jdětež za ním. A neodpověděl jemu lid žádného slova. 

(1. Královská 18:21) 

 

 

 

 Z očí mi tekly nekontrolovaně slzy. Jednotlivé kapky tvořily malinké říčky, které 

stékaly dolů po mých lících a kapaly na postel. Jiné kapky tekly na můj nos, a potom se 

rozpleskly na mé bibli. Nevím, jak dlouho jsem tak seděl. Netrvalo dlouho a probudila se 

Sally. „Drahoušku, proč pláčeš?“ zeptala se. 

 Kde mám začít, přemýšlel jsem. Začnu s tím setkáním o víkendu? Mám jít zpět k 

pozvání? Jak jí to mám vysvětlit, když byla nevědomě zahrnuta od úplného začátku? Nakonec 

jsem se rozhodl začít na nejlepším místě...na začátku! Tak jsem se zhluboka nadechl a začal 

jsem vyprávět příběh o čtvrtém zpětném bodu. 

 Slovníky definují slovo „zpětný“ těmito slovy: Věc, která se otáčí. Centrální, 

rozhodný, kritický bod. Toho rána jsem přišel k definitivnímu rozhodnutí. Byl to ve 

skutečnosti jeden z několika záchytných bodů v mém životě. Čtvrtý, o kterém jsem si byl 

vědom, v mém vztahu k Bohu. 

 Když jsem se poprvé učil o Slově Božím a viděl, že to nejsou pověsti, rychle jsem 

uchopil první záchytný bod v mém vztahu k Pánu. Pokud se budu řídit Jeho Slovem a budu 

vážně uplatňovat Jeho pravdy v mém životě, musím učinit podstatné změny ve způsobu 

života. Byl jsem ale ochoten nechat Boha vládnout v mém životě? 

 Rozhodl jsem se učinit změny a přijmout Jeho zjevenou vůli v mém životě. Začal jsem 

se jinak dívat na sebe a na moji rodinu. Přestal jsem kouřit a pít alkohol, protože jsem si 

uvědomil, že je mé tělo chrámem Božím. Kristus za mě zemřel, zaplatil za mě cenou Svého 

života, a proto nemohu činit, co já chci. Studoval jsem více bibli a snažil se dělit o nové 

poznatky s druhými. Moje nadšení - tak dobře míněné - však zasadilo klín předsudků mezi 

moji rodinu a mě. Dramaticky se změnil směr mého života. Mým prvním zpětným bodem 

bylo přijetí Slova Božího jako plné autority do mého života. 

 Druhý otočný bod přišel, když mě chápání Božího Slova připojilo k odlišné církvi, než 

ve které jsem byl vychován. Někteří lidé mění náboženství jako trička, ale pro mě to byl 

vážný krok. Věděl jsem, že se skutečné náboženství nemá brát na lehkou váhu. Byl jsem 

.

vychován ve víře mými upřímnými rodiči, ale moje náboženství nebylo praktické, nemělo 

život-měnící sílu. 

 Třetí bod zlomu přišel, když mě Bůh přesvědčil, že se potřebujeme odstěhovat do 

přírody a být skutečně obráceni. To byl boj, protože mnozí, o kterých jsme si mysleli, že jsou 

dobří křesťané, oponovali našim plánům a usilovně se nás snažili přesvědčit, že děláme 

chybu. Nyní nepochybujeme, že jsme učinili správné rozhodnutí. 

 Mohli bychom říci, že pokaždé, když se rozhodujeme, stojíme na rozhodném bodu. Je 

to do určité míry pravda. Ale tyto body, o kterých mluvím, jsou velká a život-měnící 

rozhodnutí, která mění směr naší osobní historie. 

 Když Mojžíš poslal dvanáct zvědů do země Kanán, deset z nich předneslo lidem 

zmalomyslňující zprávy. Jen dvě byly nadějné. Národ se ocitl v rozhodující situaci! Jejich 

rozhodnutí, otočit se zpět a být zmalomyslněný, zmařilo celé generaci příležitost těšit se ze 

zaslíbené země. 

 Po několika letech v přírodě jsem se náhle ocitl v bodu zlomu. Našli jsme vše, co jsme 

šli do přírody hledat. Poznávali jsme Boha a byli jsme k němu stále blíže. Učit se poddat své 

„JÁ“ a zůstat odevzdaný Bohu vydalo očividné výsledky. Přešli jsme od stavu „mít 

manželství“ ke stavu „mít skutečné manželství“! Rodina se změnila ve „skutečnou rodinu“! 

Práce v realitní kanceláři mi zajistila velký příjem. Neměli jsme žádný dluh a já jsem pracoval 

jen tři dny v týdnu. Vlivy vnějšího světa jsme, včetně mé práce, udržovali na minimu. Do 

města jsme jezdili dvakrát za měsíc. 

 Měli jsme to! Žili jsme náš sen! 

 V okamžiku úspěchu Pán řekl: Jime, chci aby ses vzdal svého zaměstnání. Chci, abys 

plně pracoval pro Mě ve služebnosti. Cílem této služebnosti bude obnovování životů, 

obnovování manželství a obnovování rodin. 

 Pamatuji si, jak jsem Bohu řekl: „Pane, já nemohu! Mám svůj život, Pane! Žádáš mě o 

příliš mnoho!“ 

 Byl jsem úspěšný v prodeji nemovitostí. Měl jsem příjem a čas na kázání byl pro mne 

vedlejší. Pán chtěl ode mne příliš mnoho. 

 Přemýšlel jsem o tom a bojoval s rozhodnutím. Podíval jsem se na život Mojžíše, 

který se měl stát králem a faraónem, kterého Bůh požádal, aby všeho zanechal. Potom na 

Petra a ostatní rybáře, které Ježíš k sobě povolal. Byli požádáni následovat chudého a 

nepoznaného Mluvčího. Tato rozhodnutí byla důležitými mezníky v jejich životech. A tak 

jsem zjistil, že povolání ke služebnosti je i pro mě výchozí bod. 

.

 Milý čtenáři, ty máš také zpětné body ve svém životě. Nevím, o co tě Bůh žádá, ale ty 

to víš a Duch svatý to ví také. 

 Problém přichází, když nás Bůh požádá o něco, o čem si nejsme jisti, že to chceme 

udělat. Potom vstupujeme do „stát opodál“ s Bohem. Některým lidem „stát opodál“ ztrpčí a 

následně usmrtí jejich lásku k Bohu. Každý má alespoň jeden bod zlomu ve svém životě. 

Mohu říct s jistotou, že ty také. Bůh tě žádá, abys s ním jednal. Chce, abys s Ním šel. Modlím 

se, aby ti to Duch svatý vložil na první místo v tvých myšlenkách. Modlím se, aby ti Bůh 

nedal pokoj a odpočinek, dokud se Jemu plně neodevzdáš. Já jsem také neměl pokoj. Těšil 

jsem se ze způsobu života, ke kterému nás Bůh povolal a nyní jsem se měl rozhodnout, co 

bude se „stát opodál“ mezi mojí duší a Bohem. Bohatý mládenec v bibli také „stál opodál“ k 

Bohu a stálo ho to všechno. Nyní jsem se měl rozhodnout, zda budu pracovat pro Boha nebo 

budu spokojený se šťastným životem, který jsem našel. 

 Kdybych šel do služebnosti na plný úvazek, jak bych uživil svoji rodinu? Odkud by 

přicházely peníze? Věděl jsem, že Pán se postará, ale opravdu to udělá? Vážně to po mně 

chce? Byl jsem ochoten položit se do Jeho rukou, aniž bych věděl, odkud přijde podpora pro 

mě a moji rodinu? Cítil jsem, že potřebuji nějaké potvrzení. Vzpomněl jsem si na Gideona 

v bibli, jak použil k potvrzení o povolání Bohem rouno. Tak jsem se modlil: „Pane, potřebuji 

rouno pro toto povolání ke služebnosti, ale nevím, o co Tě mám požádat.“ 

 V té době mi zavolala jedna známá, aby mě pozvala do její církve. „Jime,“ řekla 

omluvně, „chceme, abys přijel, ale jediný dostupný termín je čtvrtý víkend v červenci. Jsou 

prázdniny, takže přijde pravděpodobně méně než dvacet lidí. Chápeme, že asi odmítneš přijet 

pro tak málo lidí.“ 

 Jak mluvila, přišlo ke mně od Pána vnuknutí: Toto je tvé rouno, Jime. 

 Tak jsem řekl: „Samozřejmě, že přijedu.“ 

 Potom jsem se modlil k Bohu: „Pane, jestli mě opravdu povoláváš mluvit k lidem na 

plný úvazek, chtěl bych, aby tam bylo více lidí. Třicet nebo dokonce čtyřicet lidí by byl 

zázrak, a tak Tě žádám, abys přivedl padesát lidí – dvaapůlkrát více než je pravděpodobný 

počet.“ 

 Ten den jsem byl ve sboru první. Byl jsem motivován. Chtěl jsem vidět, jak Pán 

odpoví na moji modlitbu. Opravdu mě Pán povolal být kazatelem? Sally a já jsme seděli 

vpředu. Když přišel čas, abych mluvil, bylo ve sboru osm lidí. „Dobrá, Pane,“ řekl jsem si, 

„myslím, že jsem dostal tvou odpověď.“ 

.

 Dveře se otevřely a vstoupila čtyřčlenná rodina. „To je stále jen dvanáct, Pane.“ Přišli 

jiní tři lidé. „To je patnáct.“ Potom dva další a jedna čtyřčlenná rodina. Brzy to bylo dvacet 

osm, potom třicet čtyři a čtyřicet a brzy to bylo čtyřicet tři. 

 Snažil jsem se kázat, ale mé emoce byly nepokojné. Snažil jsem se sledovat své 

poznámky, ale nebylo snadné současně počítat a kázat. Přemýšlel jsem, To se nemůže stát, a 

přece se to stalo. 

 Počet vzrůstal – čtyřicet osm a potom padesát jedna, pak šedesát. Stále jsem kázal a 

počítal, ale nezastavilo se to. Počet vzrostl na sedmdesát tři a brzy se vyšplhal na sedmdesát 

osm. Nakonec jsem to vzdal. Křičel jsem ve svém srdci: „Pane, já přestávám počítat! Mám 

svoji odpověď!“ Lidé stále přicházeli, až byl malý sbor plný. 

 Kázal jsem těmto lidem ze srdce. Byl jsem zapálen, protože jsem věděl, že mě k tomu 

Bůh povolal. Po kázání jsem se mnohých ptal: „Proč jsi dnes přišel?“ 

 „Neplánovali jsme dnes přijít,“ řekl mi někdo, „ale necítili jsme se na kempování, jak 

jsme plánovali.“ 

 „Já nevím,“ řekl jiný. „Cítili jsme, že tu dnes musíme být.“ 

 „Měli jsme jiné plány,“ sdělil mi jeden pár, „ale někdo nám zavolal a řekl: Tento 

víkend přijde do sboru jeden člověk. Slyšeli jsme jeho kazetu a bylo to opravdu dobré! Jel 

přes tisíc šest set mil a bude tu jen jeden den. Změňte své plány, měli byste přijít. Tak jsme 

změnili své plány a přišli.“ 

 Bůh ke mně hovořil skrze jejich počínání. Jime, požádal jsi o padesát, ale já ti dávám 

více než padesát. Chci, abys pracoval pro Mě! 

 Cestou ze sboru jsem mluvil s těmito drahými lidmi a opakovaně jsem přemýšlel: 

Jakému Bohu já sloužím! 

 „Pane, Ty mě žádáš, abych šel ven a byl rybářem lidí. Co chceš, Pane, abych lidem 

kázal?“ 

 Jime, chci, abys je učil praktické evangelium, jak žít s vírou. Uč je přebývat ve Mně, 

žít milostí a aplikovat to do každodenních životů – do jejich manželství, do jejich rodin, do 

jejich sborů a do jejich kontaktů se světem. Nechť chápou podstatu evangelia, což je živá 

zkušenost se Mnou. Nechť porozumí, že to má být jejich trvalá zkušenost - okamžik za 

okamžikem, hodinu za hodinou, den za dnem. 

 Jime, ve Zjevení 12:11 je zaznamenáno:„Ale oni zvítězili nad ním skrze krev Beránka, 

a skrze slovo svědectví svého, a nemilovali duší svých až do smrti.“ Tvé kázání nebude 

obyčejné kázání, které je dnes tak populární ve sborech. Budeš kázat ze své vlastní osobní 

.

zkušenosti – spojené s Kristovou silou. Krev Beránka tak bude představena před lid při 

každém tvém kázání. 

 Jime, chci abys opustil báječný život, který jsi našel se Mnou v horách. Volám tě, abys 

ses podělil o tvá svědectví s ostatními, aby i oni našli praktické evangelium a aby přetvořili 

své životy tak, jak byl přetvořen tvůj. 

 Té noci jsem uléhal do postele s vědomím, že mě Pán žádá opustit výnosné povolání s 

nemovitostmi, kterému mi tak požehnal. Když jsem se ráno o půl páté vzbudil, seděl jsem v 

posteli s biblí na kolenou a celý jsem se třásl. Včerejší báječná emotivní zkušenost byla pryč a 

nyní tu byla skutečnost. Udělám to? 

 Nakonec jsem řekl: „Pane, Gideon měl ještě druhé rouno. Jestli nemám nikdy litovat 

tohoto rozhodnutí, potřebuji druhé rouno. Pane, vím, že jsem řekl, že pro Tebe budu pracovat, 

když pošleš lidi, ale Gideon také řekl, že půjde s prvním rounem a potom žádal o druhé 

znamení. 

 Pane, je to těžké povolání. Je to zbytek mého života. Nikdy jsem nic podobného 

nedělal.“ řekl jsem Mu. „Chtěl bych, abys mi to potvrdil Tvým slovem.“ 

 Nyní to bylo těžké, protože se v bibli nikde neříká: „Jime Hohnbergere, máš se stát 

kazatelem evangelia.“ 

 Seděl jsem s biblí, modlil se a zkoumal své srdce, abych si byl jistý, že mezi mnou a 

Bohem nic není. Poté jsem začal listovat v bibli. Stranu za stranou. Více než po hodině jsem 

přišel ke knize Efezským, kapitole třetí. Jakoby se mnou zatřásl Duch svatý a řekl: Toto je 

pravé místo. 

 „Pane, cítím, že bych zde měl číst.“ 

 Začni v pravém odstavci, Jime. 

 Moje oči padly na verš sedm: „Kteréhož já učiněn jsem slouha z daru milosti Boží 

mně dané, podle působení moci jeho.“ 

 Chvěl jsem se od hlavy až k patě! Mluvte o potvrzení! Nyní jsem věděl, že mě Bůh 

povolal a že mě Jeho milost udrží. Seděl jsem v posteli se slzami tekoucími po tváři, dokud se 

Sally neprobudila. Řekl jsem jí, co se mi stalo. 

 „Sally,“ řekl jsem, „když přijedeme domů, nebudu už prodávat nemovitosti. Nemohu 

to dále dělat, protože mě Bůh požádal, abych to předal jinému muži.“ 

 Do naší oblasti se přestěhoval jeden křesťanský muž s rodinou z Kalifornie. Neměli 

mnoho a muž se snažil postavit na nohy. Mohl jsem mu prodat moji praxi s nemovitostmi se 

všemi seznamy za desítky tisíc dolarů. Bůh mi však řekl, abych mu ji dal a pracoval s ním 

.

jeden den v týdnu po jeden rok, aby měla jeho rodina stejnou příležitost, jakou jsem já dostal 

od Boha. 

 Namítal jsem: „Pane, někdo by mi za to zaplatil padesát nebo šedesát tisíc dolarů. 

Mohlo by to být moje podkládací vajíčko. Tyto peníze bych využil v příštích dvou letech a 

moje služebnost by se zatím rozeběhla.“ 

 Ale Pán řekl: Ne, Jime. Tvoje závislost musí být na Mně a ne na podkladovém vajíčku 

v bance. 

 Tak jsem šel domů. Rodině jsem řekl můj příběh. Modlili se za to a o týden později 

jsem učil muže prodávat nemovitosti. Za dva měsíce se zaučil a já jsem mohl přejít k mému 

závazku, pracovat s ním jednou za týden. V září jsem byl připraven zeptat se: „Pane, co mám 

teď učinit? Zde jsem, pošli mě.“ 

 Povolání přišlo z Kalifornie. Žádali mě, abych přijel a pracoval s pěti nebo šesti 

rodinami, které měly problémy. To je tvé první povolání, Jime, řekl mi Pán. Šel jsem a 

radostně jsem s rodinami pracoval. Přijel jsem domů s dobrým pocitem, protože rodiny 

pochopily praktické evangelium a začaly ho aplikovat do svých životů. S malými změnami už 

začali prožívat báječné výsledky nového života podle principu spolupráce s Bohem. 

 Později jsem byl pozván do domu mého přítele, abych hovořil s mužem, který jej 

navštívil. Muž byl kazatel a chtěl uspořádat shromáždění pro více než padesát kazatelů z 

celého světa. Hovořili se mnou o problémech ve sborech a já jsem s nimi nesouhlasil. Řekl 

jsem jim, že problémy založené na otázkách učení a praktikování jsou jen symptomy 

skutečného problému. Sbory totiž ztratily ze zřetele praktické evangelium, které je schopné 

přeměnit životy. Nečekal jsem, že mě tento kazatel požádá, abych přednesl otevírající a 

uzavírající poselství ke kazatelům na shromáždění. 

 Nikdy na to kázání pod názvem „Kdo jsem já“ nezapomenu. Kazatelům jsem řekl, že 

jsou naprosto neschopni činit práci, ke které byli povoláni, protože nejsou neustále závislí na 

Bohu. Když jsem skončil úvodní poselství, muži byli v slzách a moje kázání změnilo směr 

celé konference. 

 Po této konferenci přišla pozvání z Evropy, Nového Zélandu, Anglie a z mnoha států v 

USA. Divil jsem se, odkud přicházela. Bůh to věděl. Od toho dne jsem hovořil ve čtrnácti 

zemích a ve většině států USA. Následovaly články v časopisech a bylo mi umožněno podělit 

se o evangelium v satelitní televizi. Vložil jsem svoji ruku do díla a už jsem ji nevzal zpět. 

 A co vy, moji přátelé? Zastavili jste se? Žádá vás Bůh, abyste Mu něco odevzdali? 

Máte zpětný bod, kde se nedržíte Boha? Nepokládejte to stranou. Se vším se musíme jednou 

setkat tváří v tvář. Nechcete to vyřešit právě nyní? 

.

 Často končím sérii přednášek otázkou, co učiní posluchači s poselstvími, která slyšeli. 

Jestli věří, je to hlubší otázka než dotaz. Činy jsou vždy výsledkem pravé víry. Moje srdce 

bylo nadšeno a často mi vytryskly slzy, když se nespočet rodin rozhodlo učinit evangelium 

praktickou skutečností v jejich životech. Ptal jsem se jich otevřeně, protože jejich rozhodnutí 

povzbuzovala ostatní a zároveň upevňovala učiněná rozhodnutí v mém srdci. 

 Tak vás pobízím, abyste svůj klíčový bod, o který vás Bůh žádá a který byste Mu 

odevzdali, napsali. Jestli chcete, můžete použít dolní řádky nebo jej napsat na jiný papír. 

Rozhodněte se dnes, protože nyní je ta hodina a nikdy nebude hlas Ducha silnější. 

 Můj bod rozhodnutí s Bohem. 

 Pane, uvědomuji si, že jsem „stál opodál“ v následující oblasti: 

 Odevzdávám se Ti dnes! 

 Tvé dítě. 

 

 

 

 

.

KAPITOLA 12 

Nerozhodný 

 

Téměř bys mne k tomu naklonil, 

(Skutky Apoštolů 26:28) 

 

 

 Věděl jsem, že letní sídlo mého přítele Pavla je nádherným místem na málo osídleném 

ostrově. Při vzpomínce se mi ještě dnes zrychluje puls. Ostrov ve tvaru vulkánu strmě 

vystupoval z moře. Měl být naším prázdninovým domovem. 

 Již delší dobu jsme se těšili na tento výlet. Rodina potřebovala čas k odpočinku. Doma 

to bylo obtížné. Když jsme potřebovali přestávku, mohli jsme vypnout telefon. Byli jsme stále 

pod tlakem domácích prací. Proto jsem nakonec požádal Pavla o použití jeho obydlí. Pavel 

byl nejen můj přítel, ale také můj zkušený a spolehlivý rádce v prodeji nemovitostí. Nikdy 

předtím jsem jej o nic takového nepožádal. 

 „Pavle, moje rodina je unavena! Potřebujeme místo, kde bychom si mohli odpočinout, 

relaxovat a kde nás nikdo nezastihne. Mohli bychom použít tvoje obydlí na ostrově? 

Nemůžeme ti tam s něčím pomoci? – Nepotřebuješ něco opravit nebo uklidit? Můžeme tak 

být i dárci a ne jen příjemci.“ 

 Pavel byl očividně potěšen. „Nikdo mi nikdy nebyl ochoten udělat něco na oplátku. 

Všichni jen chtěli využít mé obydlí na ostrově. Jime, budu potěšen, když tam strávíš s rodinu 

nějaký čas a jsem si jistý, že se pro vás něco najde.“ 

 Naše loď dorazila do přístaviště. Do hezkého domu na kopci jsme nanosili naše 

zavazadla. „Chlapci,“ nařídil jsem, „připravíte jídlo a když bude hotové, přijďte nám to dolů 

oznámit. Jdeme si sednout do přístaviště.“ 

 Může vám to připadat trochu divné, ale my jsme naučili zaměstnávat v kuchyňských 

pracích i naše chlapce. V mnoha rodinách je maminka pro děti služkou. Žádný manžel by 

neměl dovolit, aby takováto situace pokračovala. Celá rodina musí matce pomáhat nést 

břemeno domácnosti. Děti se tak učí udržovat domácnost a získávají matku a manžel 

manželku. Ta má potom čas a energii hrát si s nimi a více se jim věnovat. 

 Snažte se pozvednout ze své ženy nebo ze své matky každé břemeno. Odplatou vám 

bude její láskyplná pozornost. Pokud se rodina podílí na každodenních domácích pracích, má 

z toho každý prospěch. 

.

 Velmi dbám na to, aby byla manželka a maminka srdcem domova. Je to pro ni 

nejzaručenější recept na štěstí. Doma hraje rozhodující úlohu a potřebuje dostatek energie a 

nadšení k vyplnění jejího Bohem daného poslání. 

 Chlapci připravili výborné jídlo a potom se vydali zkoumat ostrov. 

 My jsme si odpočinuli v přístavišti. V malé zátoce odrážela čistá a čirá voda slunce, 

jako by byla každá vlnka korunována zářícími diamanty, které se při pohybu třpytí. Pokoj, 

spokojenost a tichá konverzace přišly zcela přirozeně. Těšili jsme se z možnosti dělit se jeden 

s druhým. Náhle přiběhli dolů po strmých schodech Matthew a Andrew. S nadšením a 

vzrušením, jaké mohou mít jen deseti- a dvanáctiletí chlapci volali: 

 „Tati, mami, musíte je vidět!“ 

 „Musíme vidět co?“ 

 „Skokanské můstky!“ 

 Postupně jsme se od chlapců dověděli, že na západní straně ostrova jsou vysoké útesy. 

Na těchto útesech jsou upevněny skokanské můstky. Jeden je vysoký jako jednoposchoďový 

dům a druhý je dvakrát vyšší. Chlapci byli nadšeni a chtěli z těchto můstků skákat. 

 „Můžeš z nich skočit, tati?“ 

 „Samozřejmě, že mohu,“ odpověděl jsem bez velkého přemýšlení. 

 „Tak pojďme!“ žadonili. 

 „Počkejte chvíli! Zastavte se na minutu!“ přerušil jsem je. „Myslím, že bychom měli 

nejprve poobědvat a potom se tam půjdeme podívat.“ 

 Ve skutečnosti jsem váhal. Věděl jsem, že mohu z můstků skočit. Skákal jsem už z 

vysokých můstků a věděl jsem, že se nezraním. Pavel je nechal upevnit za nějakým účelem a 

určitě se z nich skákalo do vody. Neměl jsem strach, že by voda nebyla dostatečně hluboká. 

Chlapci mě chtěli vidět. Chtěl jsem je potěšit, ale stále jsem váhal. Nebyl jsem si jistý, zda tím 

chci projít. 

 Po obědě umyli chlapci nádobí – v rekordním čase. Byli nadšeni. Mělo to být velké 

dobrodružství. Přišli ke mně a řekli: „Jsi připraven z můstků skočit, tati?“ 

 Stále jsem váhal, a tak jsem se na čas zamyslel. „Když jsem vyrůstal,“ řekl jsem jim, 

„bylo mi řečeno, že se má po jídle aspoň půl hodiny čekat, než se jde plavat, aby se předešlo 

bolestem. Půjdu za hodinu.“ 

 Musím přiznat, že jsem nevěděl, jestli je tento fakt pravdivý. Byla to jen výmluva, 

která mi umožňovala vyhnout se rozhodnutí. Chlapci byli zklamáni mým odkladem, ale za 

hodinu byli zpátky se stejnou otázkou: 

 „Jsi už připraven, tati?“ 

.

 „Dobrá,“ řekl jsem. „Pojďme.“ 

 Na druhé straně ostrova byli tak rychle, jako kdybych je vystřelil z kanónu. Sally a já 

jsme šli trochu pomaleji. Když jsme přišli ke skokanským můstkům, stáli už chlapci u 

nejvyššího můstku. „Tady nahoře, tati!“ volali. 

 „Dobrá, už jdu.“ 

 Šplhal jsem k vyššímu můstku. Stoupl jsem si na okraj a podíval se na překrásnou 

čirou vodu nádherného horského jezera. Když stojíte na skokanském můstku, zdá se vám 

výška dvakrát vyšší. Stál jsem tam, díval se dolů a chlapci na mě křičeli: 

 „Skoč! Skoč! Skoč! Proč neskočíš?“ 

 „Jen mi dejte minutu, abych odhadl situaci. Budu počítat do deseti a potom skočím.“ 

 Chlapci se chytli této myšlenky, chtěli mě popohnat a začali rychle počítat: „Jedna, 

dvě, tři, čtyři, pět, šest, sedm...“ 

 „OH!“ zvolal jsem k nim. „Děkuji, ale budu si počítat sám.“ 

 Byl jsem mučen dvěma odlišnými touhami a láskami. Na jedné straně jsem miloval 

chlapce, chtěl jsem je potěšit, chtěl jsem jim splnit jejich očekávání, být jejich hrdina. Ale 

moje „JÁ“ nechtělo odvrhnout strach a udělat rozhodující krok. Tak jsem tam stál mezi 

nebem nahoře a zelenou vodou dole. 

 Rozumově jsem věděl, že i ostatní učinili na můstku tento krok. Chtěl jsem to udělat 

nejen pro sebe, ale i povzbudit chlapce. Bitva zuřila. Musel jsem se rozhodnout skočit ze své 

vlastní vůle. Stejnému konfliktu čelíme, když jsme povoláni odevzdat se do vůle Boží. 

 Kdykoli si máme vybrat mezi tím, co chce naše „JÁ“ a tím k čemu nás volá Bůh, 

nastává konflikt. Naší obvyklou reakcí je váhání. Víme, že nás Bůh povolává k plnému 

odevzdání se a přesto váháme. Víme, že i jiní učinili tento krok plné závislosti na Něm. Víme, 

že Bůh nikdy nezklame ty, kteří v Něj doufají. Přesto se držíme zpátky. 

 Jsme jako děti Izraele, když opustily otroctví v Egyptě, ale ještě nevstoupily do 

Zaslíbené země. Také máme před sebou dlouhou cestu. Pravděpodobně jsme opustili špatné 

zvyky nebo špatné přátele. Otočili jsme se od světských zábav, hudby a módy a zjistili jsme, 

že jsme vyšli z naší minulosti, ale nevešli jsme do naší budoucnosti – života skrytého s 

Kristem v Bohu (viz Kolossenským 3:3). 

 Když se dívám zpět na svůj život, vidím, že moje cesta k plnému odevzdání nebyla 

jedním velkým krokem. Byly to malé krůčky změn. Ne proto, že to tak chtěl Bůh, ale protože 

to byl způsob, jakým jsem odpovídal. Můj život byl často jako verše napsané Theodorem 

Monroe: 

 

.

Ó, hořká bolest a žal 

 Jak jen čas může vůbec být 

 Kdy jsem pyšně řekl Ježíši, 

 „Jenom já a z Tebe nic.“ 

 

 Přesto mě našel: uviděl jsem Jej 

 Krvácejícího na proklatém kříži 

 A mé roztoužené srdce řeklo slabě, 

 „Trochu mě a trochu Tebe.“ 

 

 Den za dnem Jeho něžná milost, 

 Uzdravující, pomáhající, plná a svobodná 

 Přivedla mě níže, zatímco jsem šeptal, 

 „Méně mne a více Tebe.“ 

 

 Výše než nejvyšší nebesa, 

 Hlouběji než nejhlubší moře, 

 „Pane, tvá láska konečně zvítězila; 

 Nic ze mne a vše z Tebe.“ 

 

 Nechtěl bych působit dojmem, ani bych si neopovážil říct, že jsem si poslední krok 

v mém životě plně uvědomil, ale řekl bych, že vidím pokrok a jsem vězněm naděje. Vím, že 

Ten, kdo ve mně započal dobrou práci, bude pokračovat až do dne Ježíše Krista (viz 

Filipenským 1:6). 

 Co vám teď říká Bůh na vašem skokanském můstku? Vím, že nad něčím váháte. 

Nejspíš to má něco společného se závazkem, který jste napsali v minulé kapitole. Nebo je to 

citlivá oblast, kterou Bůh přivedl do vaší mysli, když jste se podívali na řádky závazku, ale 

obávali jste se odevzdat to Bohu. 

 Toužíte odevzdat tuto citlivou oblast, ale když ji necháte tak, těžko budete šťastni. 

Satanova největší lež je věřit, že budeme šťastni pouze tehdy, když budeme jednat po svém. 

Tím nás všechny podvádí. Nedůvěřujte svým pocitům. Jednejte na základě principu. Váš 

intelekt musí rozhodnout, že pocity a emoce jsou pod vaší kontrolou. 

 Pokud to učiníte, objevíte, že jste otevřeli tajemství šťastného křesťanského života. 

Naleznete jako já, že krok, od kterého jste ustupovali, byla cesta ke štěstí a radosti. 

.

 To jsem také zjistil, když jsem skočil z můstku! Bylo to úžasné. Křičel jsem, výskal a 

volal při letu vzduchem. Když jsem dopadl do osvěžující vody, cítil jsem se živější než kdy 

předtím. Vylezl jsem nahoru a skočil jsem znovu a znovu. 

 Syn Matthew přišel ke mně a opatrně se zeptal: „Myslíš, že bych také mohl skočit, 

tati?“ 

 „Samozřejmě, že můžeš,“ odpověděl jsem. 

 Šel na můstek a prošel skrze svůj vlastní váhající proces. Nakonec to udělal. Viděl 

jsem, že má strach, ale statečně se držel a dopadl do vody jako šíp. 

 Potom přišel ke mně Andrew a řekl: „Tati, chtěl bych také skočit z můstku, ale mám 

strach. Šel bys se mnou?“ 

 „Určitě půjdu, synu. Dej mi svoji ruku. Budu s tebou po celou dobu.“ 

 Byl k smrti vystrašen! Nepostrkoval jsem jej, ale stál jsem při něm. Procházel vlastním 

váháním a potom jsem ho nechal počítat. Pak jsme společně skočili. Přál bych vám vidět 

výraz na jeho tváři. Mysleli byste si, že přemohl svět! 

 Potom jsme se všichni tři otočili k Sally, ale ona nám dala lekci statečnosti. „Když jste 

šli vy, já jdu také!“ A tak šla! 

 Všichni jsme překonali naše váhání a získali vítězství nad pocity a emocemi, které se 

nás snažily zadržovat. Opravdový křesťanský život je jako můstek. Často vyžaduje skok víry. 

Rozhodnout se a neotočit se zpět, jako jsme po skočení nemohli zpět na můstek. Byli jsme 

zavázáni! To hledá Bůh v každém z nás. 

 Jděte kupředu! 

 Vykročte a udělejte poslední velký krok! 

 

 

 

.

KAPITOLA 13 

  

Poslední velký krok 

 

A když poddáno jemu bude všecko, tedy i on Syn poddá se tomu, kterýž jemu poddati má 

všecko, aby byl Bůh všecko ve všech. 

(1. Korintským 15:28) 

  

 Studoval jsem skálu před námi a plánoval příští fázi výstupu. Tiché volání Matthewa 

přerušilo mé přemýšlení. Podíval jsem se na něj dolů a ihned jsem věděl, že je v potížích. 

Lezli jsme na vrchol ledovce v Národním parku Glacier. Byl to jeden z našich „otec a syn“ 

výletů. 

 Věřím, že pro otce je někdy důležité být sám s jedním ze svých dětí a dělat s ním jeho 

oblíbenou činnost. Spojuje to naše srdce dohromady a otevírá cesty komunikace. Matthew si 

vybral výstup, který vyžaduje lana a bezpečnostní zařízení. 

 Následoval moji cestu, dokud pode mnou neuvázl. Byl jsem větší, takže jsem dosáhl 

na další výčnělek a vytáhl se nahoru, ale Matthew, který byl v té době menší než já, nemohl 

dosáhnout dostatečně vysoko, aby dokončil svůj manévr. Rychle jsem se k němu sklonil a 

natáhl mu moji ruku. „Chytni se, synu. Vytáhnu tě.“ 

 V jeho obličeji jsem viděl zápas strachu a pochybností. Může to otec skutečně učinit? 

Má sílu? Co se mi stane, když mě upustí? 

 „Chytni se, Matthew! Mám sílu. Udržím tě před upadnutím,“ povzbudil jsem jej. 

Podíval se dolů. Výraz ve tváři vyjadřoval bitvu, která bouřila v jeho myšlenkách. Byl 

ochoten učinit krok víry a důvěřovat mi, že udělám to, co jsem slíbil? 

 Jeho ruka se chytla mé a pevně jsme se drželi. V okamžiku stál vedle mě na výčnělku. 

Po chvíli, když jsme se vydýchali, jsme zhodnotili náš výstup. Zdolali jsme Iceberg Teak, ale 

úspěch by nebyl možný, kdyby Matthew neudělat krok úplné závislosti na svém otci. 

 Ke kroku úplné závislosti jsme povoláni všichni. Cítíte to ve vašich srdcích jako já. 

Víte, že vás Pán volá k závislosti a odevzdání, ale stále se držíte zpátky. Proč? Je těžké najít 

správná slova na odpověď. 

 Úplná závislost na Bohu a ochota odstoupit od našeho „JÁ“ činí křesťanský život 

praktický a navždy život mění. Plná závislost na Bohu by měla být první lekcí křesťanského 

života. Jen když plně důvěřujeme Kristu a odevzdáme se Mu, můžeme být nazýváni křesťany. 

Pro většinu z nás – dokonce i pro ty, kteří se prohlašují za křesťany – to zůstává iluzí. Fikcí a 

snem, nerealizovaná zkušenost. 

.

 Toužíme být křesťany. Uděláme vše, ale nevložíme naši závislost na Boha. S téměř 

nadlidským úsilím studujeme doktríny a učíme je ostatní. Zapojujeme se do práce pro 

komunitu a evangelizaci. Také navštěvujeme pobožnosti, pořádáme prázdninové biblické 

kurzy, účastníme se seminářů o obohacení manželství a přijímáme služby ve oboře. 

 Činíme naše náboženství osobní. Trávíme čas u osobních pobožností a sloužíme 

ostatním. Vypadáme dobře a konáme mnoho dobrých činností. Je nám zatěžko uznat, že jsme 

udělali všechno, kromě jedné věci, na které nejvíce záleží. Neudělali jsme poslední velký 

krok, jediný čin, který by nás přeměnil uvnitř. 

 Posledním velkým krokem k tomu, abych se stal skutečným křesťanem, je pěstovat 

nedůvěru v sebe a rovnoměrně vyvíjet závislost na Bohu. 

 Nikdy není pro nikoho pozdě, aby udělal krok k úplné závislosti. Po několika letech, 

kdy jsem si myslel, že vedu křesťanský život, jsem slyšel Boha v mé mysli: Jime, pokud chceš 

být křesťanem, musíš učinit tento krok. 

 Zamyslel jsem se, co znamená opravdové křesťanství, a musím přiznat, že jsem od 

toho utekl. „Ne, Pane, to nemohu učinit,“ modlil jsem se. „Nemohu souhlasit s tím, že Ti dám 

nade mnou úplnou kontrolu. Proč? Budu ubohý, Pane!“ Věříte mi, že jsem to Bohu řekl? 

Chtěli byste vědět, co mi na to odpověděl? 

 Skutečně, Jime? Myslíš, že andělé v nebi jsou ubozí? Mají ke Mně stejný vztah, k 

jakému tě volám. Vykonávají Moji vůli a ne svou vlastní, a přesto zůstávají svobodnými 

morálními členy. Poslouchají, protože se tak rozhodli a tato poslušnost jim přináší větší 

radost a štěstí, než tvé pozemské myšlenky nebo slova. 

 „To byla hloupá myšlenka, že Pane?“ 

 Ano, Jime. Byla od ďábla. Jedna z těch, které vedly nejvznešenějšího anděla v celém 

nebi, aby proti Mně rebeloval. 

 Nyní jsem stál tváří v tvář rozhodnutí, plně se odevzdat Bohu. Bůh mě volal, abych 

učinil poslední velký krok ke skutečnému křesťanství. Nikdy nezapomenu na boj s mou 

vlastní vůlí. Seděl jsem doma a četl více než sto biblických textů. Všechny všeobecně mluvily 

o stejné věci, že síla Boží je dostupná právě nyní, dnes! Potřeboval jsem však poddanou 

závislost na Bohu, abych měl přístup k této síle. 

 Nepotřeboval jsem více znalostí doktrín. Nepotřeboval jsem více dobrých skutků. Můj 

růst už nemohl pokračovat, pokud jsem neučinil „poslední velký krok.“ 

 „Dobrá, Pane,“ zakončil jsem, „zítra budu záviset na Tobě. Zítra ráno bude můj život 

odlišný. Ráno začíná můj nový život!“ 

.

 Nevím, jak to Bůh činí, ale často, když se časně ráno probudím, cítím Jeho přítomnost. 

Není to viditelná ani slyšitelná přítomnost. Cítím, že volá k mému srdci, abych vstal a obcoval 

s Ním. Nemohu vysvětlit, jak může být přítomen u mne a ve stejnou dobu u mnoha, mnoha 

dalších – ale On může a On je. A pokud jste ochotni, touží i po intimní komunikaci s vámi! 

 První ráno mého nového života, jsem se probudil několik minut po čtvrté. Sedl jsem si 

a cítil, že Bůh ke mně volá a připomíná mi můj závazek, být dnes Jeho. Modlil jsem se: 

„Dobré ráno, Pane!“ Tak začal převzácný čas, který jsem tenkrát strávil s Bohem. Chtěl mě 

připravit pro nastávající den a mé modlitby pokračovaly. 

 Sally se probudila a zeptala: „Čemu se tak usmíváš, drahý?“ 

 „Zlato,“ řekl jsem, „dnes půjdu celou cestu s Bohem. Plně se Mu odevzdám a budu žít 

pod Jeho vedením.“ 

 „Skutečně?“ 

 „Ano.“ 

 „Opravdu drahý? Uvidíme!“ řekla opovrženě. 

 To byla moje první zkouška. Moje žena se vysmívala mému závazku. Nemohl jsem jí 

to zazlívat, protože znala tvrdohlavého, horkokrevného Němce, za kterého se provdala. Moje 

minulá rozhodnutí a sliby věrnosti Bohu byly jako provazy z písku, které se rozsypaly v 

okamžiku, kdy byly pod stresem. Nikdy jsem nenašel sílu, která by mě zachránila ode mne 

samotného. „Je to v pořádku, drahoušku,“ pokračoval jsem. „Mám už dost závislosti a 

nezávislosti na Bohu. Mám dost částečného křesťanství!“ A tak jsem zahájil svůj první den 

opravdového křesťanství. 

 Přál bych si, aby existoval způsob, jakým bych vám mohl ukázat můj první den 

skutečného křesťana. Ani video by nemohlo ukázat zkoušky a bitvy bojované v mých 

myšlenkách. Musel jsem se správně rozhodnout a potom konat správné činy. Obsáhlo by to 

celou knihu, abych se s vámi podělil o vše, co se toho dne stalo. Dovolte mi, abych se s vámi 

podělil aspoň o několik zkušeností. 

 Seděl jsem u svého stolu a slyšel jsem chlapce, jak se přou v obývacím pokoji. 

„Tisíckrát“ jsem jim řekl, aby nezačínali. Rychle jsem k šel nim. Cítil jsem, jak ve mně stoupá 

podráždění. Rodiče do této léčky podráždění často upadnou, protože musí dětem často 

opakovat, aby nedělaly to nebo ono. Nápravu však potřebují spíše rodiče. 

 Jime, nemůžeš jednat se svými dětmi, dokud tvé „já“, tvé pocity a emoce nebudou 

plně odevzdány Mně. 

.

 Věděl jsem, že Pán měl pravdu. Ale je těžké odnaučit se to, co chceme a místo toho 

plnit vůli Pána. Odešel jsem do koupelny a zůstal tam tak dlouho, dokud mé „JÁ“ nebylo 

poddáno. Potom jsem mohl hovořit s mými syny s respektem, který si zaslouží. 

 „Chlapci,“ řekl jsem jim, „chtěl bych s vámi hovořit o vašem chování. Pán ke mně 

promluvil a řekl mi, co bych měl učinit. Jsem si jistý, že jste před vašim konfliktem také 

slyšeli tichý hlas Boží, který volal k vašemu svědomí a říkal, co byste měli učinit. Musíme být 

citliví k Jeho tichému hlasu a učit se rychle ho poslechnout. Nebudu tady věčně, abych vás 

vedl a napravoval, ale nebeský Otec vás povede po celý život, pokud Ho budete ochotni 

poslouchat. Prosím, neodmítejte Boží vedení.“ 

 Opustil jsem chlapce s hlubokou vděčností, že jsem se poddal Boží vůli. Hoši pocítili 

rozdíl v mém chování a reagovali jinak, než v mých předchozích pokusech, kdy jsem jim 

huboval a domlouval. 

 Po obědě jsem cítil vnuknutí, že bych měl umýt nádobí. Nádobí nebyla moje 

povinnost, byla to povinnost chlapců. Ale slíbil jsem Pánu, že učiním vše, co bude chtít. 

„Jistě, Pane,“ odpověděl jsem ve svých myšlenkách. „Jestli chceš, abych umyl nádobí, rád to 

udělám.“ 

 Vzal jsem svůj talíř a příbor, šel ke dřezu a pustil horkou vodu. Chlapci si uvědomili 

svoji příležitost, a tak rychle uklidili stůl, přichystali mi nádobí a zmizeli. 

 Umýval jsem nádobí a těšil se z mého dne s Pánem. Sally učinila nejpodivnější věc, 

kterou jsem u ní kdy viděl. 

 Nikdy neodpočívá. Máme problém zastavit ji od práce. Dnes tomu bylo jinak. Sedla si 

do křesla a dívala se na mne. 

 Co následovalo? Pravděpodobně bude na místě slovo na vysvětlení. Život v přírodě 

přináší mnoho změn a vaření na kamnech je jednou z nich. Jsem velký nadšenec pro vaření 

nad hořícím dřevem. Jídlo mi tak chutná lépe. 

 Sklenici s jablečným pyré měla Sally připravenou v troubě. Když jsem ji po jídle začal 

umývat, zahlédl jsem, že se trocha jablečného pyré na sklenici v troubě připekla. Bylo to na 

vnější straně. S poloviční silou jsem drhnul připečené jídlo. 

 Sally a já myjeme vždy nádobí odlišně. Já je umývám, aby bylo hotové a Sally je 

umývá, aby bylo správně umyté. Neříkám to, abych se omluvil, ale abych vysvětlil, že je to 

slabost v mém charakteru. Říkal jsem si: „Nepotřebuji s tím strávit celý den. A vůbec, 

sklenice je uvnitř čistá a na tom záleží.“ S touto myšlenkou jsem sklenici opláchnul a postavil 

ji na odkapávač. 

.

 Sally najednou vstala, kráčela ke mně a zacílila přímo na sklenici. Vzala ji do rukou a 

postavila proti světlu přímo před mým obličejem! Nemohl jsem tomu uvěřit. Jako by mě moje 

mírná žena záměrně provokovala! Mé pocity byly v bitvě. 

 „Jime, Jime, Jime, naučíš se to někdy?“ Sally mlaskla a pokyvovala hlavou. 

 V minulosti jsme kvůli tomu často bojovali a já jsem říkal: „Alespoň umývám nádobí 

– neměla by sis stěžovat, jak ho umývám.“ Každý kousíček mého „JÁ“ to chtěl znovu říct, ale 

učinil jsem dnes závazek být Božím mužem. Volal mě, abych mu své pocity odevzdal. Vzdal 

jsem se svých pocitů a měl jsem pokoj. 

 Všechno se to stalo ve zlomku vteřiny. Sally upustila sklenici do dřezu a mě postříkala 

voda s pěnou. Cítil jsem vzrůstající hněv. Mé „já“ chtělo, abych jí to vrátil. Jsme velmi rychlí 

ke švihnutí bránit naše práva a naše pocity. Jsem vděčný Bohu, že mě nezavrhl a pomohl mi 

odevzdat Jemu své pocity. 

 Bylo to tak těžké. Nedržet je uvnitř, ale skutečně je odložit. Bůh nechtěl, abych je jen 

odevzdal. Chtěl, abych se vzdal svého práva vytáhnout je, když Sally udělá něco, co mě 

znepokojí. Bůh činí úplnou práci v našich životech a pokud Jemu dovolíme, naprosto odstraní 

to, co Jemu odevzdáme. 

 Vytáhl jsem sklenici z vody a radostně jsem řekl Sally: „Máš pravdu. Potřebuje to více 

pozornosti.“ Skrze milost Boží bylo vítězství moje. 

 Sally se na mě podívala v údivu. „Funguje to!“ zajásala 

 „Ano, funguje,“ řekl jsem, když jsem se na ni usmíval a vzpomínal na naši ranní 

konverzaci a její pochybnosti. 

 „Jak často k tobě Bůh hovoří?“ zeptala se mě. 

 „Nevím,“ odpověděl jsem. „Nesedím a nepočítám to na kalkulačce.“ Příští den jsem to 

pro ni počítal. V deset ráno jsem za ní přišel a řekl: „Až do tohoto okamžiku jsem napočítal, 

že mě Pán osmnáctkrát volal, abych Mu odevzdal své myšlenky. Nyní přestávám počítat.“ 

 Poslední velký krok vyžaduje úplné odevzdání se Bohu. Kristus to dobře ilustroval v 

podobenství o perle velké ceny. Získat tuto perlu, vyžadovalo vše, co člověk vlastnil. Získat 

Krista jako živou část našeho života, vyžaduje obětování všeho. Je to odvážný krok víry. 

 Podobný krok, který jsme učinili na vysokém můstku v předchozí kapitole. Skočili 

jsme z můstku a nemohli jsme se vrátit zpět. Rituál obřízky byl stejnou lekcí. Když se jednou 

tento krok učinil, nemohl se vrátit zpět. 

 Odpoledne jsem plánoval pořezat poslední hromadu dřeva. Rád řežu dřevo, takže to 

není práce, které se obávám. Nebyl jsem však připravený na vnuknutí, které mi Pán dal, když 

.

jsem měl naloženu polovinu přívěsného vozíku. Jime, chci abys odvezl tuto hromadu dřeva k 

Mitchovi. 

 Mitch byl můj přítel, který žil v jiném údolí. Mám Mitche rád, ale to mě nikdy 

nenapadlo. Byl schopen pořezat si sám vlastní dřevo. Nebyl upoután na lůžku. Také to byla 

dlouhá cesta na tuto denní hodinu. Vyžadovalo by to tříhodinovou cestu a čas na vyložení 

vozíku. „Pane? Mám zavézt hromadu dřeva k Mitchovi?“ 

 Ano, Jime. Povzbudí jej to. 

 Nerad to přiznávám, ale bojoval jsem, abych se vzdal mých plánů a vybral si Boží 

vůli. Nakonec jsem se rozhodl poslechnout. Naložil jsem vozík a připravil jsem se na cestu k 

Mitchovu domu. 

 Jime, řekl ten známý hlas, když nakládáš dřevo do vozíku pro sebe, kolik ho nakládáš? 

 Podíval jsem se na vozík. Obsahoval hezkou hromadu dobře uspořádaného dřeva, 

naloženého do úrovně boků. Ihned jsem věděl, o co mě Bůh žádá. Když jsem nakládal vozík 

pro sebe, naložil jsem ho více. „Rozumím, Pane,“ modlil jsem se. „Chceš, abych jednal se 

svým bratrem, jako sám se sebou, že ano, Pane?“ 

 Tak jsem vytáhl motorovou pilu a pořezal více dřeva. Rozsekal ho a potom ho 

poskládal na vozík, dokud nebyl úplně naložený. Zavolal jsem mému příteli, abych věděl, 

jestli bude doma. Jedno z jeho dětí mi oznámilo, že nebudou doma. „Mohu mu něco 

vzkázat?“ zeptalo se. 

 „Ne, ne, to je vpořádku. Ani mu neříkej, že jsem volal,“ ujistil jsem ho. „Myslím, 

Pane, že tam nebude nikdo, kdo by mi pomohl dřevo vyložit nebo mě pochválil za mé úsilí a 

řekl mi, jaký jsem dobrý křesťan.“ 

 Jime, chci abys tam přesto jel. 

 „Ale, Pane –„ 

 To je v pořádku, Jime. Chci, abys tam jel. Chci, abys činil Moji vůli a důvěřoval mi. 

 Tak jsem jel devadesát minut k mému příteli. Přesně, jak mě jeho dcera varovala, 

nikdo nebyl doma. Vyložil jsem dřevo sám. Na cestě domů jsem se střetl s Mitchem a jeho 

rodinou. Když jsme projížděli kolem sebe, otevřeli jsme okna. První slova z jeho úst byla: 

„Co tady děláš, Jime?“ 

 Moje „JÁ“ chtělo dostat několik poklepání na rameno a vyvstala ve mně touha říct: 

„Jen jsem ti složil hromadu dřeva.“ Ale hlas mého Boha, mého Otce, Abba, jak jej bible 

nazývá, s něžnou pevností Otce řekl: Jime... 

 Pravý křesťanský život je o odevzdání se a to jsem si zvolil. „Jsem právě na cestě 

domů,“ řekl jsem rychle a doufal, že přirozeně. 

.

 „Jsem rád, že tě vidím,“ řekl, když jsme se loučili. 

 Jednou jsem kázal toto poselství ve sboře v Dallasu. Povzbudil jsem lidi, aby učinili 

tento „poslední velký krok“ k odevzdanému životu v Kristu, když se stala jedna z 

nejneobvyklejších věcí. Právě jsem dokončil kázání a posadil se. Kazatel tamního sboru šel na 

pódium, aby oznámil závěrečnou píseň a pomodlil se závěrečnou modlitbu. Najednou jeden 

muž pomalu vstal ze svého místa a šel mezi řadami dopředu. Kazatel stál oněměle za 

kazatelnou a naprosté ticho vládlo sálem. Mladý muž si klekl u kazatelny s vděčnou prostotou 

a tiše sklonil svoji hlavu. 

 Podle toho, jak byl oblečen, nebyl členem sboru. Ve skutečnosti vypadal, jako kdyby 

právě přišel z ulice. Jeho paže byly zjizvené a jeho obličej strašně znetvořen. Kazatel přišel 

ke svým smyslům a uvědomil si, že tento ubohý mladý muž se rozhodl udělat přesně to, oč 

jsem požádal shromáždění – udělat Poslední velký krok. Chtěl učinit závazek. Mohli jste cítit 

Božího ducha, když nádherný hlas kazatele povstal v modlitbě. 

 

 Všeho vzdám se pro Ježíše, 

 vše já jemu v oběť dám. 

 Chci mu sloužit věrně, tiše, 

 jak on někdy sloužil nám. 

 

 Sbor: Vše ti v oběť dám, 

 vše ti v oběť dám, 

 vše pro tebe Spasiteli, 

 vše pro tebe dám. 

 

 Všeho vzdám se pro Ježíše, 

 k nohám jeho složím teď 

 svět mře v rozkoši a pýše, 

 Jezu přijmi mne a veď. 

 

 Všeho vzdám se pro Ježíše, 

 pastýřem buď cele mým; 

 bránu otevř mi své říše, 

 nadchni svatým Duchem svým. 

 

.

 Všeho vzdám se pro Ježíše, 

 vezmi tělo, duši mou; 

 k sobě táhni výš a výše, 

 plň mne láskou, silou svou. 

 

 Všeho vzdám se pro Ježíše, 

 aj, již ve mně svatý žár 

 teplem lásky Boží dýše 

 má spása, tvůj vzácný dar! 

 

 Bylo to naprosto přirozené. Žádné volání nebylo učiněno, žádné slovo nebylo řečeno, 

žádný emotivní apel a přesto Duch svatý hovořil hlasitěji než jakýkoli lidský hlas. Téměř 

jedna třetina přítomných přišla dopředu a poklekla vedle mladého muže. Po těle mi běhal 

mráz. Věděl jsem, že musím s tímto mladým mužem mluvit a znát jeho příběh. 

 Vzal jsem jej stranou. Dozvěděl jsem se, že se jmenuje „Christopher.“ V pomalé, 

nezřetelné mluvě s vadou řeči, mi ostýchavě povyprávěl svůj příběh. Řekl mi, že ho jako dítě 

trestala maminka vařící vodou. Jizvy na kůži viditelně svědčily o pravdivosti jeho příběhu. 

Několika uváženými slovy pokračoval: „Někdy mě zamkla do šatny na jeden nebo dva dny. 

Když mě pustila ven, dovolila, aby mě moji bratři bili palicemi. Když jsem byl starší, nemohl 

jsem to déle vystát. Odstěhoval jsem se a připojil ke gangu.“ 

 Vždycky jsem se divil, co motivovalo mladé lidi, že se přidali ke gangu. Nyní mi to 

Christopher vysvětlil. V gangu našel – poprvé ve svém utrápeném životě – plné přijetí a 

„dokud nás smrt nerozdělí“ věrnost. Gangy, naneštěstí, nebyly méně násilné než jeho předešlý 

domov. 

 „Byl jsem dvakrát bodnut a jednou postřelen,“ pronesl jednoduše. „Byl jsem také ve 

vězení. Když jsem se dostal ven, potkal jsem lidi z tohoto sboru a ti mi řekli o Ježíši. Řekli 

mi, že Jemu mohu důvěřovat, jako jsem nikdy nikomu v mém životě nedůvěřoval. Zajímalo 

mě to, více než jsem si chtěl přiznat, ale také jsem měl strach. Každý, komu jsem kdy 

důvěřoval, mě zradil. Tak jsem jim řekl: Jestli mi Ježíš někdy zalže, zabiji Ho! Ale oni mě 

ujistili, že On nikdy nelže. Řekli mi také o setkáních, kde učíte lidi, jak mají chodit s Ježíšem. 

Pane Hohnberger, to o čem jste mluvil tento víkend – nechat Ježíši úplnou kontrolu v našem 

životě – znamená být křesťan?“ 

 „Ano, Christopher.“ 

 „Potom chci být křesťanem.“ 

.

 Snažil jsem se získat od Christophera adresu, abych s ním mohl udržovat kontakt, 

naléhal jsem na něj, aby mi dal telefonní číslo, ale on odporoval. „Jak s tebou můžu udržovat 

kontakt?“ zeptal jsem se nakonec. 

 „Hm,“ začal, „já žiji pod mostem.“ 

 Ucítil jsem bodnutí jeho poznámky. Nikdy jsem nepoznal někoho, kdo by pocházel z 

tak drsného prostředí jako Christopher. Přesto byl první, který vykonal „poslední velký krok“ 

k odevzdanému životu s Bohem. 

 A my, kteří sedíme ve velkém světle a požehnání, odmítáme poslechnout Boží volání 

milosti. Jak jsem mohl tak dlouho odmítat? Styděl jsem se za svou tvrdohlavou pýchu. 

 To je Christopherův příklad. Existuje pro nás nějaká omluva, kterou můžeme dát 

Bohu, když neučiníme tento poslední velký krok? Vím, že chcete tuto zkušenost. Vím, že po 

ní toužíte. Také vím, že k vám Bůh volá, abyste učinili rozhodnutí. Toužit nestačí; musíte se 

rozhodnout. Musíte učinit poslední velký krok. 

 Dokážete si představit zklamání, jaké Bůh musí prožívat, když nás vidí váhat a 

nakonec se otočit do temnoty, kde nevidíme rozdíl mezi životem a smrtí? 

 Poslouchejte Jeho apelující slova, abyste učinili poslední velký krok a unikli k Bohu. 

„Osvědčuji proti tobě dnes nebem a zemí, že jsem život i smrt předložil, požehnání i 

zlořečenství; vyvoliž sobě tedy život, abys živ byl ty i símě tvé.“ (5. Mojžíšova 30:19) 

 

 

 

 

.

Doslov 

 

 Od doby, kdy jsme se přestěhovali do divočiny, uběhlo téměř sedmnáct let. Z našich 

malých chlapců jsou dnes muži. Nyní se mohu podívat zpět na poslední dvě dekády mého 

života, které jsou obsaženy v této knize. Když jsme tenkrát oznámili naše plány na 

přestěhování, říkali nám někteří lidé, že to není praktické. Vysvětlili jsme jim, že chceme 

zajistit pro naše chlapce to nejlepší a chránit je, ale říkali nám, že je to nemožné. 

 Nyní vám mohu nezvratně říct, že je to možné! Funguje to! Program, který jsme si 

dali, najít Boha a spojit se dohromady jako rodina, naprosto funguje! Znovu a znovu nám lidé 

říkali: „Jen počkejte, až budou chlapci starší. Potom budou odporovat vašemu životnímu 

stylu.“ 

 Později, když lidé viděli, že dospívání proběhlo bez vzpoury, změnili své skandování: 

„Počkejte, až budou dospělí.“ 

 Dnes jsou dospělí a my si už těchto hlasů nevšímáme, protože víme, že co jsme 

udělali, funguje. A bude to fungovat i u vás, ať už žijete v divočině nebo se chcete odstěhovat 

na venkov, abyste aplikovali stejné principy. 

 Dnes jsou Matthew a Andrew úspěšní pracovníci realitních kanceláří a specializují se 

na pozemky v přírodě a na venkově. Jejich charaktery, které byly trpělivě utvářeny v přírodě, 

zaujaly pozornost mnoha klientů. Někteří mě kontaktovali a chtěli vědět, jak jsme dokázali 

vychovat takové vynikající mladé muže. Tajemství je jednoduché. Sally a já jsme je 

nevychovali. Dovolili jsme Bohu, aby tak učinil skrze naši spolupráci s Ním. Radujeme se s 

chlapci z jejich úspěchů a jsme neustále pokořeni vědomím, že jen skrze milost Boží dosáhla 

naše rodina takových výsledků. 

 V současné době žijeme všichni čtyři v našem malém dřevěném domku poblíž 

Národního parku Glacier. Chlapci vykonávají svá zaměstnání doma i v kanceláři ve městě. 

Stále se těší ze společnosti svých rodičů. Naše společenství je dnes sladší, protože všichni 

víme, že náš společný čas jednoho dne skončí. Chlapci se brzy ožení a budou utvářet své 

vlastní domovy. Nelitujeme toho. Jsou připraveni a my také. Sally, moje královna, a já jsme 

připraveni povzbuzovat je v každém stádiu života. 

 Potom, co mě Pán povolal ke službě na plný úvazek, jsme založili Restoration 

International s rodinou, která se rozhodla následovat Boha až do krajnosti. Tato nezisková 

služebnost je učí ostatní, jak najít a žít praktické evangelium, aby přetvořilo a obnovilo 

manželství a rodiny. Věříme, že podstatou Kristova evangelia je obnovení. 

.

 A co budoucnost? Dosáhli jsme všeho, co jsme si určili dosáhnout v našem 

manželství? Naučili jsme se chodit s Bohem? Ano a uvědomili jsme si náš cíl - vychovat naše 

chlapce v pravé křesťany. 

 V pubertě byl Matthew uchvácen představou, že nalezne skryté jezero v kanadské 

divočině. Stalo se to jeho snem, jeho cílem a zůstalo mu to po několik let. Nakonec ho našel a 

když se vrátil do civilizace, přemýšlel o nových oblastech ke zkoumání, kde prožije nová 

dobrodružství. 

 Takto Sally a já vidíme naši budoucnost. Ukončení jednoho snu neuhasíná vizi 

dalšího. Výstup na jednu horu podnítí touhu zdolat větší výšky. Hoří v nás touha vidět, co se 

skrývá za dalším kopcem. Zkušenost křesťanského života stále stoupá. Vždy nalezneme nové 

výšky nesobeckosti a nové hloubky umírání našeho „JÁ“. Každá nová zkušenost přináší větší 

povinnosti a větší radosti ve společnosti Krista, našeho stálého Společníka. 

 Mým přáním, mou modlitbou a touhou mého srdce je, abyste i vy mohli uniknout 

k Bohu a jít s Ním výše. Amen. 

 

 

 

 

.

Rozhovor s Jimem Hohnbergerem 

 

 O: Když jsi poprvé zjistil, že něco není v pořádku s tvojí duchovní zkušeností, co 

tě vedlo k tomu, aby ses rozhodl, že zjednodušení vašeho života je odpovědí? 

 

 Hohnberger: Nebyl jsem vychován v církvi, ve které jsem nyní. Poté, co jsme přišli 

do Boží církve ostatků, jsme se stali velmi aktivními ve sdílení se s pravdami, které nás 

přivedly do této církve. Ale začal jsem si uvědomovat, že spousta mých křesťanských 

zkušeností je vnější – návštěva sboru, dávání biblických studií, atd. Stal jsem se starším sboru. 

Kázal jsem přes tři roky. Jednou večer jsem přišel domů a dostal jsem se Sally do velkého 

boje. Můj tříletý a pětiletý syn křičeli. Nevěděli, co se děje. Byli příliš malí, aby chápali. Sally 

šla na vycházku. Když přišla zpět, řekl jsem jí: „Drahoušku, co se děje?“ 

 Později jsem zavolal do kanceláře. (Vlastnil jsem v té době pojišťovací agenturu.) 

Sdělil jsem mým zaměstnancům, že na deset dnů odjíždím pryč. Sally a já jsme vzali cestovní 

přívěs a jeli jsme k jezeru Imp na horní poloostrov Michiganu u Watersmead a strávili jsme 

tam deset dnů. 

 Když jsme měli námluvy, byli jsme šíleně zamilovaní. Měli jsme nádhernou romanci. 

Ale když jsme se vzali, naskočili jsme na kolotoč. Mysleli jsme si, že ke štěstí potřebujeme 

větší dům – prošli jsme třemi domy. Nakonec jsme žili v cedrovém domě o velikosti dvě stě 

sedmdesát osm čtverečních metrů na sto šedesáti tisících čtverečních metrů pozemku 

podobnému parku s malým jezerem. Měli jsme dobrá auta, měli jsme velký příjem. Byl jsem 

starším sboru, byl jsem velmi aktivní v komunitě, ale vzdalovali jsme se. Jedinou věcí, kterou 

jsme neměli, bylo mít jeden druhého. Prošli jsme všechny léčky toho, čemu se říká úspěch, 

ale klesali jsme. 

 Za těch deset dnů jsme se znovu zhodnotili. Podívali jsme se na ostatní ve sboru. Ne z 

kritického pohledu, ale chtěli jsme vidět, co se od nich můžeme naučit. Co jsme viděli, se nám 

nelíbilo. Úspěch nebyl ve směru, ve kterém jsme šli. Chtěli jsme mít znovu náš čas (jedinou 

věc, kterou jsme nyní neměli) a použít jej ke hledání vztahu s Bohem a ne s církví. Chtěli 

jsme učinit naše manželství a děti prioritou. Viděli jsme, že musíme vystoupit z rychlého 

kolotoče, na kterém jsme ve Spojených státech žili. Evropa, Austrálie a Kanada jsou na něm 

také – nejsou to jen Spojené Státy. 

 O: Většina lidí, která je na této rychlé cestě, ani nežije životním stylem, který jsi 

právě popsal. Žijí na okrajích měst s malinkou zahrádkou. Říkáš, že jsi musel vystoupit 

z kola, ale vaše situace s nádherným dřevěným domem na velkém pozemku vypadala 

.

idylická. Připadá mi to více relaxační než život lidí, kteří žijí ve městě a pracují padesát 

až osmdesát hodin týdně. 

 

 Hohnberger: Spousta lidí mi řekla: „Musí se všichni odstěhovat do přírody, aby tohle 

získali?“ Když se dívám zpět na posledních osmnáct let, věřím, že každý potřebuje tuto 

zkušenost, ale nemusí se přestěhovat do divočiny, aby ji získal. Musí se naučit kontrolovat 

vše, co přichází do jeho života. Ať už bydlí v bytě v Chicagu anebo v Bronxu v New Yorku 

nebo na venkově. Pozoroval jsem spoustu lidí, kteří se snažili následovat naši metodu a 

přestěhovali se na venkov, ale jejich život byl horší než předtím. Tak jako my přinesli 

městský životní styl na venkov. 

 

 O: V jednom bodě hovoříš o svých časných ranních pobožnostech a mluvíš o tom, 

že trávíš dvě a půl hodiny s Bohem. Někteří lidé řeknou, že to je dobré pro tebe, protože 

žiješ v přírodě, ale co my, kteří žijeme v Los Angeles nebo Torontu nebo Indianopolis? 

Jaký druh pobožnosti můžeme mít? 

 

 Hohnberger: Dovolte mi odpovědět. V naší služebnosti Restoration International 

jsme aktivní již osm let. Největší chybou, kterou lidé činí, je následování metod. Metoda, 

kterou by měli učinit, je vysednout z řidičského sedadla – a dovolit Bohu, aby měl kontrolu. 

 

 O: To je hlavní metoda? 

 

 Hohnberger: To je metoda. Lidé se tě snaží napodobit, když slyší, jak jsi vychoval 

své děti, jak komunikuješ se svou ženou, jak ses přestěhoval do přírody. A nefunguje to u 

nich. Důvodem je to, že jsou stále pod kontrolou. 

 Vidíte, celý spor mezi Bohem lidmi je v tom, že chtějí všechno sami řídit. To je 

problém lidstva. Přestěhováním do přírody se nezmění. Existuje spousta domorodců v Africe, 

kteří jsou v přírodě více než Hohnberger. Přesto nejsou pod vlivem Božího ducha. Prostředí 

může pomoci. Je prospěšné žít v klidném, pokojném prostředí, ale lidé chtějí z prostředí, které 

je jen nástroj, učinit odpověď. 

 Metoda je prostá: Jim Hohnberger musí odevzdat Bohu svou sebekontrolu a nechat 

působit Božího ducha na své svědomí. Musí dovolit Bohu, aby jej vedl po celý den. To je 

křesťanský život ve skořápce. 

 

.

 O: A dvě a půl hodiny? 

 

 Hohnberger: Nazývám to desátek mého času. Většina lidí nemůže mít tolik času. To 

je skutečnost a já musím vycházet z reality. Ale když jsem všechno prodal a odstěhoval se do 

Montany, měl jsem dost času. Byl jsem v odlišné situaci, než je většina. Řekl jsem Bohu, že 

Mu zasvětím tento čas. Důležitá ale není délka času, ale čeho dosáhnete v čase, který dáte. 

Tohle bych chtěl zdůraznit. Přesně jako provazochodec, když se musí naučit chodit po laně. 

Může mu to trvat dny, ale může to zvládnout za několik minut. Tak je to, v určitém slova 

smyslu, také s naším chozením s Bohem. 

 

 O: Říkáš, že pokud naše „JÁ“ vládne, nemá délka modlitby a studia žádnou 

hodnotu? 

 

 Hohnberger: Jsem rád, že jsi to zmínil. Někteří lidé si myslí, že když zasvětí Bohu 

dvě a půl hodiny, potom jsou křesťané. Ale to není pravda. Znám spoustu mužů, kteří studují 

bibli. Odcházejí po svých třech, čtyřech či pěti hodinách s Pánem a jednají se svými 

manželkami jako se špínou. Křesťanství je více než intelektuální souhlas s pravdou a zahrnuje 

odevzdání všech rozhodnutí člověka do vůle Ježíše Krista. 

 

 O: Vaše služebnost tě přivádí do všech oblastí církve – k liberálním i 

konzervativním. Jak efektivně sloužíš různým druhům „kempů“? 

 

 Hohnberger: Konzervativní členové se přou s liberálními členy, protože jejich učení 

není stejné jako jejich, ale jsou většinou zaměřeni na sebe. A liberálové se přou s 

konzervativci, protože jsou kritičtí, povýšení a nadutí. A jsou také většinou zaměřeni na sebe. 

A Bůh říká: „Poslouchejte, vy konzervativci a liberálové. Oba máte stejný problém. Měli 

byste být zaměřeni na Ducha.“ 

 Byli jsme přivítáni do různých kempů, protože naše touha je zachraňovat lidi. Naším 

nepřítelem nejsou různé skupiny liberálů, konzervativců či Generální konference, ale naše 

srdce. Co se stane, když v našich vlastních srdcích vládne šelma? Konzervativním skupinám, 

které vyvěšují znamení moci šelmy říkám: „Můžete mi zavolat vaši ženu a zeptat se jí, jestli u 

vás doma panuje ve vašich srdcích šelma? Pokud ano, tak strhněte vaše billboardy. 

Zapomeňte na vyzvedávání šelmy ze Zjevení a jejího čísla 666 a učte se jednat s šelmou ve 

vašich vlastních srdcích!“ 

.

 Poselství, které kážeme, strhlo politické bariéry, jenž v současné době existují. 

 

 O: Existují skupiny, ke kterým byste nekázali? 

 

 Hohnberger: Věřím, že pokud máme evangelium, máme je nést těm, kteří je nemají. 

Presidenti konference mi zavolali a řekli: „Vidíme, že mluvíš v této služebnosti. Rádi bychom 

tě požádali, abys tam nešel.“ Odpověděl jsem: „Věříš, že mám evangelium?“ a oni řekli „Ano, 

věříme.“ „Tak jak ho mají obdržet?“ Když opravdu vlastníte evangelium, najdete způsob, jak 

ho přinést i těmto lidem a ne je jen zavrhovat. 

 Na jedno z našich stanových shromáždění přijelo asi pět set padesát lidí, sto z nich 

nebylo naší víry. Bylo to propagováno na billboardech, na dálnicích a v novinách. Některé 

ženy z okolí přicházely na naše shromáždění v krátkých kalhotách a nátělnících s velkými 

výstřihy. Přišli za mnou velmi konzervativní lidé ve velmi konzervativním oblečení a řekli: 

„Bratře Hohnberger, chceme, abys oznámil standart oblečení na tomto stanovém 

shromáždění.“ „Proč?“ zeptal jsem se. A oni řekli: „Vidíte tady tu ženu?“ Odpověděl jsem: 

„Ano, vidím ji.“ „Odvádí naši pozornost.“ Namítl jsem: „Chci jen, pánové, abyste rozuměli, 

odkud přicházím. Kdyby sem přišla v plavkách, je na mém shromáždění vítána. Já jdu po 

jejím srdci, ne po jejím oděvu. A pokud spojíme její srdce s Ježíšovým srdcem, o zbytek bude 

postaráno. To je moje filosofie.“ 

 

 O: Tato kniha byla napsána v neobvyklém prostředí, že ano? 

 

 Hohnberger: Jel jsem na ostrov St. Croix abych ji napsal. Nejsem spisovatel. 

Angličtina byla něco, čím mě trápili po celou dobu ve škole. Moje maminka říkala, že musím 

dávat pozor, ale já jsem říkal: „Mami, nikdy to nebudu potřebovat.“ Jak málo jsem tenkrát 

věděl. 

 Snažil jsem se už dříve napsat tuto knihu. Začal jsem a potom přestal, ztratil jsem nit. 

Nakonec jsem řekl: „Pane, potřebuji nepřerušovaný čas. Můžeš jej zajistit?“ Jeden muž, 

kterému můj syn prodal nemovitost – docela bohatý muž ne naší víry – mi zatelefonoval. Řekl 

mi: „Jak jsi vychoval tvého syna? Nikdy jsem se v obchodním světě nesetkal s takovým 

člověkem. Tvému synovi je jen dvacet jedna let. Mohl bych k vám přijet?“ Tento muž je 

majitelem banky, hypotékové společnosti a má obchodní domy a pozemky v mnoha 

oblastech. Má také vilu na St. Croix, kde je velmi dobré potápění. 

.

 Začal se mnou bavit a ptal se mě, zda mě něco tíží. Řekl jsem: „Víš, snažím se psát 

knihu.“ A on řekl: „Poslouchej, jestli potřebuješ nepřerušovaný čas, proč nepoužiješ moji 

vilu?“ „Kde to je?“ zeptal jsem se. Odpověděl: „Na St. Croix.“ A potom nám Pán umožnil 

bezplatný let pro celou rodinu. Jeli jsme tam na měsíc. Každé ráno jsem psal a potom jsme se 

šli potápět. 

 

 O: Chvála Pánu. Jaký způsob psaní knihy! 

 

 Hohnberger: Nevěřil bys tomu. Potápím se v hloubce čtyřicet metrů a víš, co dělá 

moje mysl? Nemůže vypnout, když je mozek zapnutý. Jsem dole, můžu vidět žraloka, ale 

moje mysl píše sedmou kapitolu . Potápím se v celé té kráse a můj mozek stále píše knihu. 

 

 O: Jime, máš série přednášek na kazetách a také jednou za čtvrt roku vydáváte 

bulletin. Kam lidé mohou psát objednávky? 

 

 Hohnberger: Restoration International Inc., 1550 Mountain Meadow Rd., Kalispell, 

MT 59901. (888) 446-8844. Mohou také použít naši novou webovou stánku: 

www.restoration-international.org. 

 

 O: Závěrečná otázka. Jime, co je tvou největší lekcí, kterou ses naučil v divočině? 

 

 Hohnberger: Ua. Potřebuji Ježíše v každém okamžiku celého dne. A pokud Jej na 

okamžik nechám jít, padám zpět do starých cest. Přirovnal bych to k sestupu z vrcholu 

pomocí lana. Jednoduše hodíš dobře zakotvené lano přes útes. Dokud se držíš lana, jsi v 

bezpečí. Pokud se ho upustíš, co se děje? V křesťanském životě je to stejné. Pochopil jsem, že 

křesťanství je více, než příslušet ke správné církvi, žít správným životním stylem v divočině 

nebo vědět o šelmě a medvědech v Danielovi a Zjevení, o proroctví a druhém příchodu. 

Křesťanství je o tom, že se musíme držet lana, jenž je Ježíš. Dokud se ho držím, mohu 

bezpečně rapelovat tímto světem. V mém křesťanském životě dojdu modlitbou k bodu, že Jej 

nikdy neopustím. 

 

AMEN!