11. kapitola

                                  

Myslím, že to poslední, co jsem zahlédl předtím, než jsem musel zavřít oči, které mě hrozně pálily, byla rozradostněná Laurie, jež se náhle objevila. Podobný výraz na její tváři nevídám tak často, o to víc mě to překvapilo v tento den. 

Nemohl jsem se dočkat, abych znovu otevřel oči, a tak se přesvědčil, zda opravdu souhlasí, co jsem viděl. Předtím mi totiž pořádně slzely, když se mi větrem do nich dostal nepříjemný obláček kouře. S protáhlým obličejem jsem čekal jen na to, kdy bolest v očích poleví. Přes přivřené oči ke mně doléhaly zvuky okolí, smích a hovor asi 40 lidí, kteří zaplnili naši zahradu kolem grilu. Dříve než jsem stačil otevřít oči, ucítil jsem Lauriinu ruku na svém rameni a naslouchal, co mi šeptá do ucha. 

„Že neuhodneš, s kým jsem se právě bavila?“ pronesla poněkud škádlivě. 

Byla mimořádně uvolněná, jakou jsem ji doposud neznal, přestože zde bylo na zahradě plno lidí. 

„Tak tady tedy jsi“, řekl jsem a zamrkal očima tak, abych měl opět jasný pohled. „Kuřata budou ugrilovaná asi za dvacet minut a zdá se, že i vše ostatní je už připraveno.“ 

„Zůstaň v klidu“, ušklíbla se, „jsme tu přece proto, abychom se pobavili a ne, abychom pracovali.“ 

Její úšklebek prozrazoval, že se právě chová poněkud mimo svůj běžný způsob, stejně jako já. 

„Tak už pojď, a že neuhádneš, kdo se tady zastavil?“ 

„Nemám tušení. Že by tvoje sestra?“ 

Lauriina sestra je totiž pro ni nejmilejším tvorem na světě, ale nenavštěvují se často, jelikož žije poměrně daleko, až 5 hodin jízdy od nás. 

„Ale ne!“, zareagovala Laurie a přitom pokrčila trochu rameny, aby mi pak řekla: „To by mě taky potěšilo. Ale ne, přijel totiž John!“ 

„John?“ 

Procházel jsem ve svých myšlenkách celou řadou příjmení a nemohl jsem přijít na to, který John ji tak nadchl. Avšak její trochu posměšný a zároveň zoufalý výraz ve stylu -nekoukej se na mě přece tak hloupě­‑ zapůsobil na mne tak , že mi konečně došlo, kterého Johna má na mysli. 

„To si děláš legraci! Tak kdepak je?“, zeptal jsem se zvědavě a rozhlédl se po okolí. Bylo mi to přece jen trapné, že jsem na to hned nepřišel. Od našeho posledního setkání uplynul totiž už téměř rok. Vlastně jsem se vzdal myšlenky, že ho snad ještě někdy uvidím. 

„Ještě se trochu občerstvuje po cestě“, odvětila Laurie, „ale řekl nám, že zůstane, a že si s námi společně dá jídlo.“ 

„Proč jsi pro mě hned nepřišla?“ 

„Chtěla jsem, ale on si myslel, že budeš tím vším tady zaneprázdněn, a sám mi chtěl pomoci s přípravou salátů a omáčky. Přitom jsme si perfektně povídali. Díky tomu mám pocit, jako bych se s ním už znala celý život. Mohla jsem se ho na hodně zeptat a s mnohým se mu svěřit. A dokonce mi pomohl, abych porozuměla některým věcem, se kterými jsem si v posledních letech nevěděla rady, které mě doslova tížily. Už se ani nemohu dočkat, abych ti to všechno vyprávěla.“ 

„A já se zase nemohu dočkat, abych si to od tebe vyslechl.“ 

„Navíc se sama sebe ptám, jestli tvůj první dojem, jaký na tebe John udělal, nebyl přece jen správný.“ 

„Myslíš si snad teď i ty, že jde o samotného apoštola Jana? Co mi k tomu řekneš?“ 

„Přesně ani nevím. Má v sobě jakoby něco hlubokého, co dodává druhému jistotu. Když s tebou mluví, cítíš, že se o tebe skutečně zajímá jako o konkrétní osobu. S někým podobným jsem se zatím nesetkala. Říká ty nejpodivnější věci, jež se zdají až neuvěřitelné, protože uvádějí často v pochybnost to, co jsi ve víře zatím pokládal za samozřejmé. Tím tě dovede k tomu, abys všechno, co se ti dosud jevilo jisté, viděl najednou z úplně jiného úhlu pohledu.“ 

„Už jsem ti to také říkal …“ 

„Já vím, ale doposud jsem ještě nevěděla, že může působit na člověka tak osvobozujícím vlivem. Nemyslíš, že by to mohl být skutečně apoštol Jan?“ 

„Proč se ho na to prostě sama nezeptáš?“, poznamenal jsem s úšklebkem, protože jsem tušil, že to neudělá. 

„Připadala bych si jako idiot“, řekla a zároveň ukázala rukou k domu, ze kterého právě vycházel John. 

„Tak tady konečně jsi!“, halasně pronesl John, když se k nám přiblížil. 

„Tak jsem se doslechl, že se z tebe stává významný pomocník v naší kuchyni“, přivítal jsem ho a zároveň jsem ho objal kolem ramen. „Je skvělé, že jsi tady mezi námi.“ 

„Taky jsem rád, že tě zase vidím! Sejde se tu dnes asi velká společnost?“ 

„Původně jsme to vlastně neměli ani v úmyslu. Chtěli jsme pozvat jen pár lidí. Postupně jsme ale ztráceli přehled, protože stále přibývalo lidí, kteří se ptali, zda i oni mohou přijít.“ 

Zadívali jsme se na pestrou společnost na zahradě. Několik lidí přihlíželo v příjemném stínu, jak se v levém rohu nadšeně hrála odbíjená. Ostatní se vesele šplouchali v bazénu. Na dalších stinných místech se lidé porůznu bavili. Nedal se přehlédnout ani tenisový stolek s množstvím jídla a pod ním několik beden s chlazenými nápoji. 

„Máte to tu prima. Nebudu tady navíc jako rušivý prvek?“ 

„Možná rušivý prvek“, zavtipkoval jsem, „ale přesto jsme rádi, že tu s námi zase pobudeš. Už je to tak dlouho, co jsi tu byl naposledy, že jsem se sám sebe ptal, jestli tě ještě někdy vůbec uvidíme.“ 

„Vlastně jsem sem přijel, abych navštívil úplně někoho jiného. Jde o lidi v jednom sboru, kde se v poslední době moc nedaří – mají spory ohledně některých rozhodnutí ve vedení sboru. Ale Otec je vede právě tímto nesnadným obdobím, aby v nich něco nového vytvořil. Řekli mi, že slyšeli i o vás, a chtěl jsem ti proto dát jejich telefonní číslo.“ 

Z kapsy vytáhl list papíru: „Nabídl jsem jim, že tě požádám, abys jim zavolal.“ 

„To uděláme rádi“, řekla Laurie, vytrhla mu papír z ruky a poodešla. 

„Tak jak se ti vlastně vede, Jaku?“ 

„Je to každopádně téměř dobrodružství, Johne. Od té doby, co jsme se naposled viděli, to šlo až neuvěřitelně nahoru a pak zase s kopce dolů.“ 

„To znamená, že jsi tedy to místo pastora vzal!“ 

Na to jsem už vlastně úplně zapomněl, takže jsem při té myšlence téměř vybuchl smíchy: „No to určitě!“ 

„Takže ne? A proč? Měl bys přece stálý příjem, důvěryhodné zaměstnání a našlápnuto k osobní seberealizaci… Nebyly to právě tyto skutečnosti, jež byly pro tebe tak důležité, když jsme se poprvé setkali?“ 

„Člověče, to už je skutečně tak dlouho!“ 

V myšlenkách jsem začal procházet ty čtyři roky, které uběhly od doby, co jsem Johna poprvé potkal. Připadalo mi to hrozně dlouho. 

„Johne, budeš si myslet, že jsem asi blázen, ale tyto věci už pro mě nejsou nějak důležité a skoro o nich nepřemýšlím. Náramně mě teď baví následovat Pána, žít život v Kristu a ostatním lidem při tom pomáhat. Takže si dnes už nedělám žádné starosti ohledně kariéry a nebo o tom, co si druzí myslí.“ 

„Ale, copak se to stalo?“, zeptal se John. 

„Vlastně ani nevím, jak bych to nejlépe vyjádřil. Už když se rozhlédneš tady, bude ti zřejmé, o co jde. Bůh nás dal dohromady a s mnoha lidmi teď zažíváme, jak cítí touhu po Pánu Ježíši, s jakou jsme se doposud v naší víře zatím nesetkali. Prožíváme s ostatními, jak ti noví, co přicházejí, Pána poznávají a postupně v Něm rostou. Sotva se najde ještě rozhovor, kde by Pán Ježíš nějakým způsobem nehrál zásadní roli.“ 

„A podařilo se ti, aby se tvůj bývalý pastor a Diana znovu setkali a vše aby se vyřešilo?“ 

„Ano, a nedovedeš si ani představit, jak jsem byl nadšený tím, jak to všechno dopadlo. Až bude trochu více času, tak ti o tom povyprávím“, řekl jsem a pohybem hlavy jsem naznačoval, že by kolemstojící lidé mohli náš rozhovor vyslechnout. 

„To mě bude skutečně zajímat. Pracuješ ještě vůbec v realitní kanceláři?“ 

„Trochu, jen když mě lidé sami o to požádají. Nemám už ale zájem v tomto podnikání profesně pokračovat. Většinu času věnuji tomu, abych pomáhal lidem na jejich cestě k Bohu. Také mě už několik skupinek pozvalo, abych jim vypravoval o svých zkušenostech s prožíváním víry. Dosti času mně také zabírá pomoc při řešení problémů lidí, kteří prožívají těžké okamžiky v životech. Mám velkou radost z toho, když mohu s nimi spoluprožívat, jak Otec mění jejich životy, jak jim pomáhám dostávat se z prokletí, které jim vnucovalo pocit, že byli vyloučeni z Otcovy náruče. 

Když nyní čtu v evangeliích o životě Ježíšově, vidím mnohem jasněji, že právě toto On dělal – osvobozoval lidi od ostychu, aby se mohli vnitřně otevřít a odevzdat svému Otci. Zároveň také prožívám stále rostoucí skutečnou svobodu i ve svém vlastním životě. Je to asi ten největší dar, který jsem od tebe dostal, Johne. Netrápí mě už různé pocity viny, že ve svém snažení selžu, a také mě už netíží falešný pocit zodpovědnosti vůči závazkům a povinnostem, které jsem si sám nasadil do své mysli. A nepředhazuji už něco podobného ani jiným lidem jako dříve.“ 

„Tak to je ohromné.“ 

„Dříve jsem si vůbec nebyl vědom toho, že mnohé, co podle mne patřilo ke službě, byla jen manipulace s lidmi. Často šlo jen o to, že jsem jim vnucoval pocity viny, že nedělají to, co odpovídá stanoveným měřítkům, a že tak nemohou dosáhnout všeobecné uznání.“ 

„Právě tohle je náboženství, Jaku! Je to vlastně systém vytvářeného pokrytectví, často s nejlepšími úmysly, ale s nejhoršími následky.“ 

„Ale ono to fungovalo, přinejmenším navenek.“ 

„Ano, ale ta svázanost se tím ještě více prohlubuje. V konečném důsledku jsou pak lidé právě svazováni pokryteckými pocity falešné sounáležitosti a pohybují se mezi dvěma extrémy, od sebelítosti až po své přeceňování. Nemohou proto dospět k pravé svobodě a už vůbec ne k životu s Pánem Ježíšem. Nabývají mylného dojmu, že Bůh si přeje s nimi vztah, jež bude spočívat na základě příčiny a důsledku: Když budou dobří podle stanovených pravidel, bude k nim On také dobrý.“ 

„Teď už také chápu, proč se Pánu tak mnoho lidí odcizilo. Minulý měsíc jsem navštívil dva nevyléčitelně nemocné lidi. Oba byli zcela zoufalí, jelikož se domnívali, že udělali ve svém životě něco nesprávně, čímž si svůj úděl zasloužili, ačkoliv jim vůbec nebylo jasné, oč mělo jít. Trvalo docela dlouho, než se podařilo proniknout pod povrch jejich předsudků a mylných závěrů. Nakonec oba přiznali, že byli vlastně rozzlobeni na Boha, protože je nevyléčil, ale zároveň trpěli pocity viny, že je takové myšlenky vůbec napadly.“ 

„Většina z nich nikdy nepřizná tento hněv, protože mají strach z toho, že by se jim mohlo přihodit ještě něco horšího, a tak setrvávají dále ve svém pocitu, že Bůh je vůči nim nespravedlivý. Nikdy nebudou sami schopni tomu porozumět – jako ty tehdy v nemocnici.“ 

„Dobře si ještě na to pamatuji, Johne. Je to úžasné, jak mě Bůh postupně mění. Někdy mi to dokonce není zřejmé až do doby, než se dostanu do situace, ve které najednou zjišťuji, že reaguji úplně jinak než dříve. Toho nového Jakea, kterého takto postupně On tvoří, si naplno užívám.“ 

„Je to podobné jako s motýlem, co vyletí ze své kukly, Jaku. Není to smutné, že jsme si dříve mysleli, že bychom mohli lidi nějak přimět k tomu, aby se duchovně změnili? Oč by bylo lepší, kdybychom jim pomohli více důvěřovat Otci, aby pak mohli sami zažívat, jak je On sám postupně mění a buduje? Nelze přimět housenku, aby se sama od sebe stala motýlem a nutit ji k letu. Musí být proměněna vnitřně.“ 

„A dělá mi to mnohem větší radost, když mohu pomáhat lidem od falešného studu a pokrytectví, než abych je tím jako dříve zatěžoval. Není divu, že křesťanské společenství bývá prezentováno často jako povinnost. Kdo by také chtěl trávit čas s lidmi, kteří člověka vedou neustále k pocitům viny nebo k plnění vyžadovaných očekávání?“ 

„Proto je život ve sborech ve svém důsledku často zaměřen na výkon a působí na lidi manipulativně. Není to tady mnohem lepší?“ otázal se John a zaměřil se pohledem na lidi kolem. 

Nebylo mi úplně jasné, co tím přesně myslí, ale přikývl jsem. „Dokonce jsem začal zveřejňovat průběh našich rozhovorů na internetu, Johne. Doufám, že proti tomu nic nemáš. Reakce byly až neuvěřitelné. Lidé z celého světa měli za sebou podobné zkušenosti. Přemýšlejí úplně nově o životě v Kristu a také o tom, jak má vypadat život v pravých křesťanských sborech. Podle všeho už část lidí prohlédla prázdnotu zažitých náboženských způsobů. Nemohu ani spočítat, kolik z nich mi už vyprávělo, jak můj příběh a zkušenosti odrážejí různým způsobem i jejich cestu k Bohu; tedy kromě toho, co jsem pak prožil s tebou. Jeden člověk dokonce začal propadat zoufalství, když se mu nedařilo chápat život v Kristu, že se začal zlobit, proč se s tebou ještě sám nesetkal, když ty jsi vlastně…, ach jo…“ Zadrhl jsem se ve své řeči, protože jsem si uvědomil, že bych tuto větu neměl raději vyslovit do konce. 

Ale John mě z toho nenechal jen tak lehce vyklouznout: „Když já jsem vlastně co?, Jaku. Co jsi mu tedy vlastně všechno vyprávěl?“ 

„Vyprávěl jsem mu to tak, že zůstávalo celkem nejasné, jestli ty vlastně nejsi samotný apoštol Jan. Sám víš, že jsem si na začátku v tomhle nebyl jistý, a proto jsem mu to vyprávěl s dávkou naivní upřímnosti.“ 

„A k jakému závěru jsi došel?“ ušklíbl se John. 

„Sám nevím. Ježíš řekl Petrovi, že by to bylo i možné. A sám asi uznáš, že se v mém životě událo několik neuvěřitelných věcí od té doby, co jsme se setkali. Připadá mi, že tu pravou cestu znáš tak jako nikdo jiný. Potvrdil jsi také některé mé nejniternější naděje a zároveň mi pomohl, abych je byl schopen prožít ve skutečné svobodě. Proto pro mě teď není otázka, kdo vlastně jsi, už tak důležitá. Ale připouštím, že mě to stále zajímá, už jen proto, že ty sám jsi to nikdy nepopřel.“ 

John se pousmál, ale právě v okamžiku, kdy chtěl něco říci, jsme byli přerušeni. Přihrnul se k nám totiž Marvin a nečekaně Johna objal zezadu kolem ramen: „Ale podívejme, kdopak tu je!“ 

John se s úsměvem pootočil: „Ty jsi Marvin, že ano?“ 

„Ty si mě ještě pamatuješ? To je obdivuhodné! Zahlédl jsem tě tu totiž s Jakem a neodolal jsem, abych se u vás nezastavil. Nevěděl jsem, že sem dnes přijdeš.“ 

„Nikdo to tady nevěděl. Prostě se to tak seběhlo. Ty jsi také kdysi býval pastorem, že ano?“ 

„Nevšímej si mých hříchů a já si tvých také nebudu všímat“, zažertoval Marvin. 

„Ale klidně můžeš mé hříchy zmínit, jak je libo. O to víc pak pocítím tu velikost Pána“, odvětil mu John. 

Marvin trochu zrozpačitěl, jelikož mu hned nedošlo, co tím John vlastně myslel. Pak si mezi sebou vyměnili ještě několik dalších bonmotů, než se na mě obrátil John: „Je tu dnes mezi vámi asi také ještě několik lidí z tvé tehdejší domácí skupinky. Jak to vlastně u vás vše probíhalo, Jaku?“ 

„Není vlastně nic konkrétního, o čem by se dalo mluvit, Johne. Od tvé návštěvy se už pravidelně nescházíme. Sám nevím přesně proč, přesto že přátelské vztahy zůstávají, sejdeme se jen občas. O důvodech proč tomu tak je jsem zatím nepřemýšlel, ale někdy mě napadne, jestli bych se o to přece jen neměl začít zajímat.“ 

„Mě to už začíná zajímat“, řekl Marvin. 

„A proč?“, zeptal se John. 

„Protože nemám pocit, že bych dělal něco, co by mělo smysl.“ 

„Co by to mělo být?“ 

„Když řeknu nevím, tak to může znít trochu směšně“, řekl Marvin. Pokýval hlavou a zároveň si povzdechl: „Přesto jsem neměl nikdy tolik dobrých zkušeností s lidmi, které by přinášely ovoce, jako tomu je dnes. Prožívám s lidmi ve svém okolí, ale i na pracovišti, jak otevírají svá srdce Pánu. Připadá mi, jako bych měl stálé společenství s lidmi.“ 

„A to nepřináší užitek?“ 

„Nevím, zda bych to právě tak označil. Zdá se mi, jako by tomu všemu chyběl jasný směr a cíl. Někteří lidé přesto nenacházejí společenství tak, jak je prožívám já. Připadají mi, že bloumají bez správného nasměrování, protože jim chybí právě pravidelná setkávání. Kdyby se naše bývalá skupinka ještě scházela, pozval bych je ke společenství.“ 

„A co by se tím změnilo?“, otázal se John. 

„Nevím. Myslím, že by našli právě zakotvení ve skupince.“ 

Zdálo se, že Marvin čekal na reakci Johna. Když však John nereagoval, pokračoval, protože mlčení mu bylo nepříjemné: „Potřebují něco…“ 

Opět se na chvíli odmlčel, ale John se stále ještě nedal zlákat k odpovědi. „…potřebují získat určitou identitu, aspoň si myslím já.“ 

„A toho se dá dosáhnout pravidelným scházením, nebo by se tím pouze zakrylo, že jim něco jako identita chybí?“, konečně zareagoval John. 

Otočil jsem se k příjemně vonícím kuřátkům na grilu a byl jsem vděčný, že to nejsem právě já, kdo je grilován. 

„Domnívám se, že by je to mohlo vést správným směrem, a že by pak byli motivováni.“ 

„A to všechno se projeví, když se budete pravidelně scházet?“, zeptal se John. 

Marvin upřel na Johna poněkud zmatený pohled. Nebylo jasné, zda ví, co má říct. 

„Snad by to pomohlo, nebo ne?“, ozval se Marvin podrážděným, ale zároveň i zklamaným hlasem. 

John položil ruku na Marvinovo rameno: „Nechtěl bych, aby to vedlo k tvému zklamání, ale je důležité, abys tyhle věci řádně promyslel. Setkávání s předem stanoveným cílem, aby společenství získávalo určitý směr, se nakonec může ukázat jako zavádějící a vůbec to nemusí pomoci. Lidé budou na skupinku přicházet s představou, že právě na tom nejvíc záleží, když se budou pravidelně scházet, ale časem se to může ukázat jako zcela nedostatečné.“ 

„Pročpak?“, Marvinův hlas zněl poněkud mírnějším tónem. 

„Protože skutečná motivace musí vycházet z toho, abychom poznávali Pána. Pouhá setkávání se mohou stát jen náhražkou.“ 

„Měli bychom snad jen tak společně sedět a nedělat nic?“, ozval se opět Marvin, tónem neskrývajícím zklamání a určitou frustraci. 

„Říká snad někdo, že byste neměli nic dělat? Připomínám jen, abyste se nescházeli pro pouhé scházení. Často, když lidé pozorují, že se Bůh ve sboru projevuje, chtějí sami také začít něco budovat nebo vytvářet nějaké nové hnutí. Chovají se podobně jako Petr při proměně Ježíšově. Tenkrát Petra napadlo, že by mohl ještě sám něco k tomu přidat a začal s programem budování. Pokud chceš jít v Duchu Pána, Marvine, musíš se osvobodit od přeceňování vlastních schopností a možností.“ 

„Svých vlastních…co?“, zasmál se Marvin, „co tím vůbec myslíš?“ 

„Myslím tím, že budování sboru je Jeho prací, ne tvou nebo mou. Nemysli si, že můžeš něčeho dosáhnout jen na základě své vlastní geniality. O to se už mnozí pokoušeli v posledních 2000 letech na tisícero způsobů, vždy však se stejným výsledkem. Samozřejmě, zpočátku to způsobuje radost a nadšení, že Bůh proměňuje naše životy, ale nakonec se často nedokážeme dostatečně bránit pokušení, abychom do toho nezapojovali vlastní snahy a vše sami nějak neorganizovali. Ale to nemívá dlouhého trvání. Dochází pak často k situaci, že se lidé dostávají do vleku svých vlastních představ, že sami musí chránit Boží působení ve svém společenství. Ve svých důsledcích může tato snaha vést nakonec k tomu, že Pána vlastně odsouvají v Jeho poslání na vedlejší kolej, protože se snad sami považují za moudřejší. Nejsme však natolik moudří, abychom sami mohli kontrolovat jakými způsoby v nás Bůh činí proměnu.“ 

„To bych přece také nechtěl“, ohradil se Marvin. 

John prohodil s úsměvem: „A právě proto o tom teď spolu vedeme tuto debatu.“ 

„Ale co by pak měla být vlastně církev nebo sbor, Johne, když by nemělo jít o to, abychom se pravidelně scházeli ve společenství?“ 

„Neříkám přece, že byste se neměli scházet, Marvine, říkám jen, že samotné scházení nepřinese to, co očekáváš. „Rozhlédni se kolem sebe“, Johnova ruka obkreslila kruh po okolních lidech, „copak zde se lidé také dnes společně nesešli?“ 

„To pokládáš za církev, Johne?“, Marvin byl stejně tak překvapen jako já. 

„No, já jsem si také myslel, že to je společnost, která se sešla ke grilování“, přidal jsem se. 

„A vidíte, já říkám, že církev je právě zde. Právě tady jsou lidé, kteří Pána milují. Jsem si celkem jistý, že právě během tohoto setkání budou mnozí z nich mezi sebou hovořit o tom, jak Pán působí v jejich životech. Pán Ježíš řekl, že stačí, když se setkají dva nebo tři lidé a nikde se nezmínil o tom, že by to mělo být ve stejný čas, na stejném místě nebo každý týden podle nějakého dohodnutého způsobu. Zdá se, že na to nepohlížel tak, že by lidé měli něco vytvářet nebo někam chodit, ale že by měli žít svůj každodenní život s Ním. – Nepřipadá vám, že už to tak děláte? Pokud žijeme v Jeho těle, můžeme se navzájem denně povzbuzovat a dodávat si sílu, abychom Ho ještě více milovali a zároveň žili život v dobru. Mělo by to být stejně jednoduché jako tady společně grilovat.“ 

„I bez bohoslužeb a biblických hodin?“, zeptal se Marvin. 

„Měli bychom mít na mysli hlavně to, jak v nás Otec působí, že ano? A uctívat Boha neznamená jen, že se budeme účastnit bohoslužeb, jež zahrnují chvály a modlitby, Marvine. Uctívání také znamená, že žijeme každodenní život v duchu Kristovy oběti a také, že Mu dovolíme, aby se zviditelnil v našich životech. V tom právě spočívá ona radost, že můžeme žít v Božím Království – můžeme při tom sledovat, jak On v nás působí. Ale myslím, že když někdo svolá lidi třeba právě sem, aby si zazpívali, chválili Boha nebo se modlili, může to být také až nepopsatelně krásné. Zdá se, že lidé tam naproti se modlí, vidíte?“, John ukázal na hlouček lidí na terase, kteří stáli v kruhu a drželi se za ruce. 

„Ale to neodpovídá tomu, co jsme se učili, že je církev.“ 

„Jistě! Proč to má být tak jednoduché? Jak bychom mohli prožívat sborový život v radosti? Musíme přece více pracovat na církvi a pociťovat naši vlastní bídu. Nepřipadá vám, že když na tyto názory přistoupíte, budou pak vaše srdce okradena o život Království Božího?“ John pokýval hlavou a povzdechl si: „Už dost těžkostí přináší každodenní život každému z vás. Nebylo by lépe, abyste jako věřící společně sdíleli své životy v lásce a vzájemném povzbuzování?“ 

„Ale jak potom budou růst noví věřící, Johne? To nebude potřeba biblické výuky?“ 

„A copak děláme právě teď? Snažím se vám pomoci, abyste objevili to, co vás osvobodí tak, jak si to doposud vůbec neumíte představit. Copak to není výuka?“ 

„Ale všichni u toho nejsou přítomni. Někteří to promeškají.“ 

„Možná zmeškají tento rozhovor, ale nemyslím si, že přijdou o to, co Bůh dnes v nich chce tvořit. V tom je On skutečně dobrý.“ 

„Chceš tím naznačit, že by bylo lépe nekonat setkání kvůli tomu, abychom se vzájemně sdíleli?“ 

„Nejde o to, co je lepší. Jde o to, co je opravdové. Je mnoho cest, jak církev může sloužit. V současné době kráčíte asi jen po jedné z nich. Pokud ale bereme církev jako skutečnou součást našeho života, více než jako nějaký druh aktivity, pak může sloužit dobře, ať už na lidi v našem okolí působí rozdílně. Neřekl bych, že to je lepší. Ale není to jistě ani horší. Dnes můžete zažít možná i mnoho neuvěřitelných věcí právě proto, že jste se společně sešli. 

Někdy se život sboru projevuje nejlépe právě prostřednictvím rozhovoru, jaký dnes vedeme. Jindy se ale také projeví v rozhovorech s více lidmi, což umožňuje i toto vaše společné setkání. Pokud byste brali v úvahu jen jednu možnost, zanedbáte pak jiné možnosti, kterými chce Otec působit. Místo abyste uvažovali o tom, jaký způsob setkání nebo působení skupinky chcete mít, měli byste se raději ptát, co lidem nejvíc pomůže, aby mohli růst v Jeho Duchu. Mimochodem Jake vyslovil před několika minutami pár dobrých myšlenek právě k tomuto tématu.“ 

„Cože?“, pronesl jsem s podivením a zároveň jsem si nabíral poslední pečínku z grilu. Nebylo mi úplně jasné, co má John na mysli. „Nemluvili jsme přece o církvi, nebo ano?“ 

„Jistěže jsme o ní mluvili. Samotný fakt, že se lidé zbaveni ostychu ve sboru učí nacházet pravý vztah k Otci a v Něm žít, je přece samotným smyslem života sboru. Když najdete svůj způsob, jak můžete tento život společně všichni nejlépe sdílet, pak se stanete Jeho Tělem.“ 

Právě když chtěl Marvin položit další otázku, vzal jsem mísu s pečínkami a naznačil jsem ostatním, že mají jít se mnou tam, kde byl připraven zbytek pohoštění a kde se také shromáždilo nejvíce lidí. Všechny jsem srdečně uvítal a zároveň jsem Johna poprosil, aby se s námi společně pomodlil. Pousmál se na mne a po krátké chvilce rozmýšlení pohlédl ke stolu a souhlasně přikývl. 

„Nejlepší bude, když si každý vezme prázdný pohár“, řekl John. Vzal sadu papírových pohárů a předával je dále lidem kolem sebe. Poté vzal se stolu chléb a začal jej lámat na malé kousky, které také předával dále: „Každý si vezměte kousek.“ Vzal džbán naplněný šťávou a pokývl na Laurie, která džbán předtím postavila na stolek vedle okna. Naplnil poháry lidem vedle sebe a předal pak džbán Jeremymu, který naléval ostatním. Když měl každý svůj pohár naplněn, pozvedl John chléb ve své ruce a ostatní udělali totéž. Jménem všech John děkoval Bohu za veškerou péči, za jídlo na stole, za odpuštění hříchů, za společenství a především za život v Synu. 

John řekl: „Jeho tělo bylo obětováno, aby Jeho Duch mohl žít. Myslete na to a také na Něj, až budete jíst.“ Pak pozvedl pohár: „Toto je krev Jeho Smlouvy, která smývá naše hříchy a obnovuje našeho ducha. To je poslední večeře, kterou oné noci se svými učedníky pojedl a přitom dal zaslíbení, abychom tak i my činili na Jeho památku.“ 

Pak pokračoval: „Na našeho Krále, našeho Spasitele, našeho Pána v Domě Otcově.“ 

Po krátké odmlce se k němu připojili ostatní, aby také vyjádřili svou vděčnost Pánu Ježíši. 

John končil slovy: „Až budeme tváří v tvář Tobě …“ Pozvedl svůj pohled k nebi a obrátil se k lidem s přípitkem. Všichni mlčky vypili své poháry a v úctě před Jeho milostí a vzájemnou láskou zůstávali na místě. Ticho bylo postupně přerušováno hlasitými objetími. 

S plnými talíři jsme pokračovali v rozhovoru s Johnem a několika dalšími lidmi, kteří přišli na terasu. Někteří, které neznal, se stihli ještě představit, pak nás už Marvin vrátil k tématu, ze kterého jsme byli předtím vyrušeni: „Líbí se mi tvůj pohled na církev, Johne, ale měli bychom to tak dělat každý týden?“ 

„Co ty na to, Jaku?“ 

„Ano, ale jen když se budeme scházet v Marvinově domě a on nám bude připravovat jídlo“, navrhl jsem. 

„Bylo by asi lepší, Marvine, abys nepřemýšlel o tom, co máš každý týden konkrétně dělat, ale spíše o tom, co od tebe očekává Pán Ježíš. Vypadá to, že máš srdce pro lidi, kteří se cítí být přehlíženi. To je skvělé. Ale nemysli si, že musíš najít něco pravidelného a vytvořit rutinu, co by lidi motivovalo, raději se nech vést Pánem Ježíšem, abys poznal, jak je máš povzbuzovat a připravovat na život s Pánem. V podstatě je to jednoduché.“ 

„Co třeba pozvat je na večeři?“ 

„Ano, můžeš dokonce některé pozvat a večeři spojit s biblickou hodinou, když to budeš mít na srdci.“ 

„Tak to už mě také napadlo, ale připadalo mi, že by to mohlo působit divně.“ 

„A co třeba pozvat několik lidí, kteří budou mít zájem, k tobě domů, a s nimi pak prostudovat v průběhu šesti týdnů některá hlediska našeho života v Bohu? Myslím, že by to dost lidí mohlo oslovit.“ 

„A co pak, až by to skončilo?“ 

„Cokoliv ti od Něj bude dáno, že bys měl dělat, to dělej dál. Nezapomeň, že musíš v prvé řadě připravovat lidi k životu s Bohem. Pak se váš sbor stane součástí Kristova Těla. Ale abys mě nepochopil špatně. Také by se mi líbilo, kdyby křesťanská skupina byla v určitém pohybu tak, aby její členové společně naslouchali Bohu, sdíleli své životy i těžkosti, vzájemně se povzbuzovali, byli zde jedni pro druhé a činili vše, co jim Bůh různými způsoby dá na vědomí. Ale nemůžeš něco takového organizovat s lidmi, kteří na to ještě nejsou dostatečně připraveni. Učednictví a následování Pána je podmínkou k vytvoření skutečného společenství. Když ty sám se budeš stále učit, jak Ježíše následovat a zároveň v tom pomůžeš i dalším lidem, pak zažiješ, jak celý život sboru vyklíčí a přinese ovoce.“ 

„Ale jak by to mělo vlastně vypadat?“ 

„Různě. Znám lidi, kteří se scházejí, aby společně chodili na vycházky do lesa a snídali v přírodě. Znám rodiny, které se nastěhovali do téže městské čtvrti, aby si užívali toho, že mohou prožívat volný čas společně. Znám několik skutečně zdravých domácích církví, které mají pravé křesťanské společenství a znám i lidi, kteří se k tomu scházejí ve velkých budovách. Znám jiné, kteří působí jako tým na stavbách domů pro chudé, jiní zase při evangelizačních shromážděních vaří nebo provozují prospěšné aktivity a zároveň seznamují lidi se životem Ježíšovým v okruhu své působnosti. 

Mohou to být někdy tak rozdílné věci, protože Bůh už svou podstatou je velmi tvořivý. Pokusíš­‑li se pouze kopírovat, můžeš po počátečním nadšení zjistit, že to může být jakoby bez života, protože to není to pravé. Církvi se daří nejlépe tam, kde se lidé plně zaměří na Pána Ježíše, na rozdíl od těch, kteří všechno své úsilí směrují k prospěchu sboru. 

Máte skvělou možnost naučit se žít v radosti z Pána. Pokračujte jednoduše v životě, lásce a naslouchání, pak vás On přivede k pojetí sboru, který bude nejvíc odpovídat Jeho záměrům. Nemějte zbytečné obavy z toho, že nemůžete přesně označit a ukázat prstem: „To je církev.“ Protože vy sami jste církví. Nedělejte si starosti a prostě žijte v této realitě.“ 

„Jestliže je církev tak jednoduchá záležitost, Johne, jakou roli vůbec mají mít její vedoucí? Nepotřebujeme starší a pastory a apoštoly?“ 

„K čemu?“ 

„Nemusí být někdo za působení a organizaci církve zodpovědný už jen proto, aby lidé vůbec věděli, co mají ve sborech dělat?“ Marvin byl rozrušením málem bez sebe. Téměř jsem se svíjel smíchy, protože jsem věděl, že asi neuslyší to, co by slyšet chtěl. 

„Proč? Aby lidé mohli následovat někoho jiného místo Pána Ježíše? Nevidíš, že už přece máme Toho, který nás má vést? Církev staví Pána Ježíše ve všem na první místo a odmítá, aby někdo jiný zaujímal jeho pozici.“ 

„To tedy znamená, že vedoucí nejsou vůbec důležití?“ 

„Ne tak, jak tě to učili. Dnes nějak nikdo nebere v úvahu, že by mohl existovat život sboru bez organizace a bez vedoucího, který jiným určuje svou představu. Někteří chtějí vést, zatímco druzí chtějí být jen vedeni. Tento systém přivedl Boží lid k takové pasivitě, že si již většina lidí nedokáže představit, že by žili bez nějaké „lidské“ vůdčí osobnosti, která je pro ně autoritou. A pak se divíme, proč náš duchovní život je tak nedostatečný. Přečti si ještě jednou Nový Zákon a sám zjistíš, že je v něm mnohem méně kladen důraz na vedení církve.“ 

„Ale byli přece starší a apoštolové a pastoři, nebo snad ne?“ 

„Ti sice byli, ale nebylo tomu tak, že by stáli v čele, a že by se tenkrát lidé nechali vést jejich osobními představami. Zůstávali většinou v pozadí a činili přesně to, co máš právě ty na srdci, Marvine; pomáhali lidem žít pravý život Krista tak, aby právě On jako Pán je mohl vést! Starší tam tenkrát nebyli kvůli tomu, aby udržovali v chodu nějakou lidsky vymyšlenou mašinerii, ale aby vychovávali následovníky a pomáhali jim hledat pravý vztah k živému Bohu. Právě proto nás Pán žádá, abychom druhým pomáhali stát se jeho následovníky. Proto také řekl, že to bude právě On, kdo bude budovat Svou Církev. Měli bychom se soustředit na naše poslání a Jeho poslání bychom měli přenechat právě jenom Jemu.“ 

„Ale kde dnes najít takový způsob vedení?“ 

„Nesmíš hledat vedoucí sboru tak, jak je dnes zvykem, ale poohlédnout se po bratrech a sestrách, kteří jsou už na cestě hledání Pána dále než ty. Možná, že je pak objevíš ani ne tak daleko od sebe – třeba v tomto městě a možná i na této zahradě.“ 

„Ale podle čeho je poznat?“ 

„Otázka, kterou bych si spíše položil: Jsou opravdu ve vedení sboru praví lidé jen proto, že mají nějaký titul, nebo že byli někým jmenováni? Jako bychom neznali více tak zvaných pastorů nebo starších, kteří zatím vůbec nedozráli svému poslání. Neřekl nám snad Pán Ježíš, že v Jeho společenství nebudou vykonávat tuto službu lidé, kteří by chtěli jiným vládnout, ale naopak ti, kteří chtějí jiným sloužit? Když to vezmeme v úvahu, je opravdu tak těžké poznat ty pravé?“, tázal se John. 

„Nebylo by jednodušší, kdyby měl každý na sobě nějakou cedulku, která by ho označovala?“, řekl Marvin za všeobecného veselí. 

Právě v té chvíli kolem nás procházela svobodná matka středního věku, jež se chtěla připojit ke skupince lidí, kteří seděli poblíž na trávníku. Pousmál jsem se na ni a pozdravil ji, čehož ona využila, aby mi tichým hlasem řekla: „Mohu se tě na něco zeptat, Jaku?“ 

„Samozřejmě, Christie.“ 

„Dělám si totiž starosti o své auto“, řekla. „Když jsem sem přijížděla, tak motor vydával takové podivné zvuky. Proto bych byla ráda, kdyby se někdo na to mohl podívat.“ 

„Rád bych to pro tebe udělal, ale bohužel v autech se moc nevyznám. Znáš Boba, toho v modré košili?“, zeptal jsem se a ukázal na Boba, který stál poblíž. 

Otočila se a souhlasně přikývla: „Moc dobře ho neznám, ale už jsem se s ním párkrát viděla.“ 

„Ten se vyzná v autech líp než kdokoliv tady z nás. Po večeři ho požádám, aby se postaral o tvé auto.“ 

„To by bylo prima“, řekla uklidněně a poodešla. 

Uvědomil jsem si, že našemu krátkému rozhovoru naslouchali všichni kolem mne. John se na mě podíval. „Vždyť je to tak jednoduché“, podotkl a ukázal na mě. 

Nikdo z nás pořádně nevěděl, co tím myslí. Bylo to zřejmé z našeho poněkud rozpačitého mlčení. „Proč asi poslal Jake Christie za Bobem?“ 

„Protože je to blázen do aut“, poznamenal jeden z okolostojících. „To přece ví každý, že auta jsou jeho vášeň.“ 

„Christie to ale asi nevěděla a Jake ji prostě na něho odkázal. Najít Boží dary členů sboru může být někdy i lehké. Pán Ježíš nám může darovat schopnosti, které bychom měli pěstovat a užívat nejen pro sebe, ale i pro druhé. Když v tom takový člověk roste, sami poznáváte, jaké dary poskytuje On sám těm druhým. Není žádným tajemstvím, že většina lidí to často nepozná a pak se o tom neví. Pokud na někoho narazíš, kdo neví o obdarování druhých, můžeš mu pomoci tím, že mu o tom řekneš anebo ho na takového člověka přímo odkážeš. O něco podobného žádal Pavel Timotea a Tita. Určitě tehdy nevytvářeli a nejmenovali nějaký řídící tým. Bylo tomu asi spíše tak, že prostě dobře znali ty, kteří byli nositeli pravdy evangelia, a bylo na nich poznat, že se odlišují od druhých. Pavel chtěl zabránit, aby mladší ve sboru nebyli uváděni v omyl těmi, kteří o sobě tvrdili, že právě oni něco znamenají, čím ve skutečnosti nebyli.“ 

„A funguje to?“, řekl trochu nevěřícně Marvin a potřásl hlavou. 

„Lépe než všechno ostatní, co zatím znám“, odpověděl John. „V tomto můžeme Pánu Ježíši plně důvěřovat! On je zdaleka ten nejlepší manažer sborového života, než kdokoliv z nás. Žijte v Něm, čiňte co vám klade na srdce a užasnete, co On tímto způsobem mezi vámi vytvoří.“ 

„Lidé nás pokládají už i tak za blázny“, podotkla Laurie. 

S hlasitým zasmáním se John náhle pozvedl a začal se omlouvat, že už bude muset opět odejít. 

Bylo slyšet okolní hlasité zklamání, protože všichni jsme čekali, že se ho budeme moci ještě zeptat na mnoho dalších věcí. 

„Mohli bychom v tom někdy zase pokračovat?“, zeptal se Marvin. 

„Rád, pokud bude příležitost, ale jen já sám o tom přece nerozhoduji.“ 

„Máme na srdci ještě tolik záležitostí, na které bychom se rádi zeptali!“, dodal někdo další. 

„Pak se ptejte Pána Ježíše“, odpověděl jasně John. „Mohl bych ještě celý den odpovídat na vaše otázky, aniž by to ale něco skutečně změnilo. Tento život se nedá pochopit plně rozumem; je třeba ho postupně objevovat v celém jeho průběhu. Naslouchejte Pánu a všechny tyto věci vám budou postupně jasné, tak jak to bude pro vás potřebné.“ 

A po těchto slovech odhodil svůj použitý talíř k odpadkům a odebral se vedlejší branou opět do světa.

                                                             

Uběhl už nějaký čas, co jsem naposledy stál na pódiu a mluvil ke spoustě lidí, kteří seděli poslušně v řadách. Cítil jsem se proto dost nesvůj, když jsem přijal pozvání pastora Bryce ze sboru v Cornerstone, abych promluvil k členům jeho sboru o své rostoucí víře a důvěře k Otci. 

Znal jsem Bryce jen letmo z několika dřívějších setkání pastorů, a proto mě jeho telefonát před dvěma měsíci dost překvapil. Řekl mi, že o mně slyšel dost zajímavých věcí, a proto by se chtěl se mnou setkat, abychom si pohovořili. Nevěděl jsem přesně, co vlastně zaslechl nebo co ho zajímá, ale pomyslel jsem si, že by mohlo být docela zábavné si to poslechnout. Po našem prvním setkání u oběda následovalo brzy několik dalších, ze kterých mi bylo stále více zřejmé, že zažíval podobné pocity zklamání a nespokojenosti se svým dosavadním křesťanským životem, jako já před několika lety. 

Byl to pro mě šok. Když jsem ho tehdy poznal, byl začínajícím pastorem pro mládež a od té doby to dotáhl až na staršího sboru. Jeho sbor rychle rostl, neboť k němu přecházeli lidé z jiných dvou velkých sborů, které utrpěly tím, že z nich odešli oblíbení pastoři. Z jednoho odešel pastor do většího sboru a z druhého musel odejít v důsledku nějakého skandálu. Cornerstonský sbor se pak stal úspěšným místem pro evangelikály široko daleko nejen díky strhujícímu a občas i humornému stylu kázání, které Bryce předváděl, ale i kvůli oblibě hudebníků, kteří doprovázeli bohoslužby téměř na profesionální úrovni. Mívali v neděli až tři bohoslužby v poměrně velké budově a začali dokonce uvažovat, že postaví větší, protože lidí stále přibývalo. Myslel jsem si, že právě na to bude Bryce patřičně ješitný. 

Ukázalo se, že nebyl. Při našem prvním setkání mi řekl, že se blíží k okamžiku jistého duchovního odumření, a že si zároveň dělá v tomto směru starosti i o členy svého sboru. Stále větší organizační nároky plynoucí s rostoucího společenství začaly postupně pohlcovat jeho pravý vztah k Bohu. „Docházím k závěru, že není přímá úměra mezi úspěchem mé služby a stavem mého vlastního vztahu k Bohu. Vypadá to dokonce tak, jako bych měl svá nejlepší kázání v době, kdy sám selhávám ve vztahu k Bohu. Pomalu si začínám myslet, že služba ve sboru je místem, kde se sám před Bohem skrývám.“ 

Řekl dále, že by rád opět našel své dřívější nadšení pro Boha, které ho do této služby přivedlo, ale že neví, jak na to. Když se druhým ve sboru svěřoval o svém duchovním hladu, ujišťovali ho, že vlna úspěchu, na které se právě nese, je přece důkazem Božího požehnání, a že na své pochyby by neměl dát. Na chvíli to pomohlo, ale jeho osamělost a vnitřní zápas se stále sílícími pochybnostmi nakonec převážily a vehnaly ho do pocitu hněvu a deprese. Většinu z těchto pocitů zanechával za zdmi svého domova, kde se mu rodina stávala zázemím, aniž by ostatní cokoliv zpozorovali. 

Ani jeden z nás dvou neměl tušení, k čemu by tato situace mohla ještě dále vést, ale oba jsme věděli, že cesta, po které se vydal, bude znamenat riziko. Zdůrazňoval, že v žádném případě se nespokojí s ničím menším, než s opětovným získáním pravého vztahu k Bohu. Dokonce mě pak požádal, zda bych nemohl promluvit při nedělních bohoslužbách v jeho sboru. 

Bylo právě po bohoslužbě. Laurie a já jsme se s Brycem rozloučili a šli jsme cestou k parkovišti, které osvětlovalo jasné odpolední slunce. Několik zbývajících okolostojících lidí mi děkovalo za to, že jsem dnes mezi ně přišel. A tu jsem ho uviděl. Od parkoviště přicházel John s šibalským úsměvem ve tváři. Objali jsme se a připadalo mi, že Laurie je ještě více než já potěšena, že ho opět vidí. Upřímně řečeno, bylo mi ale trochu trapné, že ho potkávám právě tady. 

„Copak ty tu děláš?“, zeptal jsem se. „Nech mě hádat“, dodal jsem ironicky, „zrovna jsi spadl s nebe na tohle parkoviště, když jsi mě tady uviděl.“ 

„Ne, není na tom nic tak zvláštního, jak by se mohlo zdát. Včerejší večer jsem strávil s Dianou a Jeremym. Do rukou se mi dostaly jejich noviny, a v nich jsem si přečetl, že tu máš dnes kázat. Tak jsem si řekl, že bychom se mohli setkat. Je to jen pár minut, co mě sem přivezli. Zdá se mi, že oba jsou už na tom dobře.“ 

„Řekl bych, že víc než dobře. Nikdy jsem ještě nebyl svědkem toho, že by dva lidé jako oni tak rychle rostli ve svém vztahu ke Kristu. Máme z toho radost, že je můžeme na této cestě provázet.“ 

„Řekli mi dokonce, že opět navázali styky s Jimem a jeho ženou. Těší mě, když Bůh přináší pravé smíření, i když tomu předcházejí velká zklamání a bolesti.“ 

„Tak to je vynikající zpráva“, vpadla do řeči Laurie, „ale divím se, proč nám neřekli, že přijedeš do města.“ 

„Také to nevěděli“, pousmál se, a mně bylo jasné, co tím myslí. 

Zeptal jsem se ho, zda bychom ho mohli pozvat k jídlu, ale odpověděl, že nemá tolik času. Za pár minut sem někdo pro něj přijede z Los Angeles. „Tak si aspoň promluvme tady, dokud to půjde“, řekl John a vedl nás na parkoviště, kde pod stromy bylo příjemné místo k posezení u stolku s jídlem. Když jsme tam přicházeli, zaslechl jsem nad sebou křik divokých husí. Podíval jsem se k nebi a zahlédl jich na tucet v krásné sestavě letky, která směřovala na jih. Byl nádherný podzimní den. Za chvilku nato následovalo další hejno v podobném seskupení. 

„Tak čím to, že jsi právě tady?“, zeptal se John. 

„Přistihl jsi mě“, řekl jsem a žertem jsem zvedl ruce jako bych se vzdával, „bratříčkuji se s nepřítelem.“ 

„Tak to nemyslíš přece vážně“, pousmál se John, „aspoň doufám, že ne.“ 

„Ne, to ne. Ale když jsem se tady na to připravoval, říkal jsem si, co by sis o tom asi myslel, že budu právě tady. Existují lidé, kteří tyto instituce srovnávají s egyptským zajetím Izraelitů. Nejsem si jist, jestli nepatříš k lidem, kteří mají podobný názor.“ 

„Ne tak úplně“, odpověděl John a zasmál se. 

„Jak k tomu vlastně došlo, že jsi tady?“ 

Vylíčil jsem Johnovi, jak došlo k mému setkání s Brycem, jak mě pozval, abych tady promluvil. 

„A jaké to tady bylo?“ otázal se John. 

„To by ses musel zeptat spíše lidí ze zdejšího sboru.“ 

„Bylo to úžasné“, dodala Laurie, „dokázal je v jednom okamžiku přimět k smíchu a v příštím k pláči, když mluvil o tom, co znamená žít v Otcově lásce.“ 

„Ale bylo to pro mne docela trapné, Johne. Dříve by mi to tak nepřišlo, ale dnes už se mi zdá ta forma, v jaké to tady probíhá, dost neúčinná.“ 

„Proč myslíš?“ 

„Podobně jsem to sice i já takto praktikoval celá léta, Johne, ale dnes si nemyslím, že by to příliš přispělo k tomu, aby to lidem pomohlo naučit se žít ve skutečné svobodě s Pánem. Jistě se dá i tímto způsobem pár semínek pravé víry zasít, ale jen zřídka se stalo, že někdo došel k Pravdě. Po určité době zůstávají lidé ve skutečnosti k tomu úplně hluší. Dokonce i tehdy, když něco slyší, co je hodně osloví a ovlivní, většinou pak v průběhu všedních dnů na to zapomenou a vracejí se ke svému dosavadnímu způsobu života. Oproti tomu vše, co jsme si my dva mezi sebou řekli, vedlo ke skutečné změně mého způsobu myšlení i života. Vím, že to nebylo jen v obsahu těch slov, která jsi říkal, ale hlavně v tom, kdy jsi mi je říkal. Co jim propůjčilo tolik síly, nebylo jen to, že ses snažil zodpovědět mé otázky v době, kdy jsem sám se sebou bojoval, ale i v tom, že jsi mi kladl patřičné otázky, které mne vedly k pochopení mé situace. Nevím, zda se něco podobného dá docílit formou kázání lidem.“ 

„To přirozeně ne, ale to neznamená, že by to, co jsi tu dnes vykonal, nemělo vůbec cenu. Vše, co v tomto směru děláme, má svůj význam, ale jak jsi sám řekl, nebylo to dnes na tomto místě to nejdůležitější. Z dlouhodobého hlediska nepomáhá způsob bohoslužby, asi jako byla ta dnešní, prožívat lidem pravý život s Pánem, a ani je to nevede k hlubšímu pochopení evangelia, alespoň však docházejí k závěru, že Bůh skutečně existuje.“ 

„Sama vím, že v jednom takovém společenství jsem našla trochu pravdy a také svou touhu po Bohu“, dodala Laurie. 

„A naplnilo to tam tvou touhu po Bohu, Laurie?“ 

„Občas jsem si myslela, že ano. Když se ale ohlédnu zpět, a víc se nad tím zamyslím, tak mě to plně neuspokojovalo a nakonec vedlo k určitému pocitu zklamání. Měla jsem touhu poznat Boha jiným způsobem, než mi to umožňovalo pojetí oficiální církve, která je všeobecně chápána spíše jako nějaká instituce. Možná to ale přispělo nakonec k pocitu, že je to i moje chyba. Myslela jsem si totiž, že jsem vše správně nepochopila a také, že jsem v tom sboru nevyvinula dostatečné úsilí.“ 

„To se stává, když se nějaká instituce pokouší dělat něco, co nedokáže. Pokud jen koná bohoslužby a přicházejí stále další lidé, dospěje pak k tomu, že i když na začátku byl dobrý úmysl, odchýlí se nakonec od pravého duchovního života v Kristu. Nabízí jen jeho iluzi tím, že organizuje život ve sboru tak, aby sice lidé měli poučení a zážitky, ale ve skutečnosti nedokáže lidem správně poradit, jak mají žít ve spojení s Pánem svůj každodenní život plný problémů a starostí. 

Jedním z nejpodivnějších úkazů na křesťanství je, že se často v různých společenstvích uzavírá samo do sebe a vytváří jakousi instituci. Ale kdo by chtěl dobrovolně a rád vyrůstat v sirotčinci? Lidské srdce ve své přirozenosti touží po rodině. To je přece ono místo, kde se děti dovídají vše podstatné o sobě, o svých nejbližších, odkud také odcházejí do světa s poučením, jak se mají chovat, aby ve světě obstály. Ale instituční pojetí křesťanství se jeví více jako ten sirotčinec, kde se vše točí jen kolem prospěchu celku. Člověku se tam nejlépe vede, když dodržuje pravidla. Tímto způsobem nás však Pán Ježíš k Otci nevede. K pravému spojení s Bohem potřebuje člověk rodinu, bratry a sestry, které má vždy kolem sebe, když je potřebuje, takže nemusí čekat na nějaké plánované setkání nebo konferenci.“ 

„Právě tím jsi mi hodně pomohl. Připadá mi, jako bys byl vždy u mě právě ve chvílích, když jsem tě potřeboval, a to i tehdy, když jsi se mnou reálně nebyl, kdy bych to velmi uvítal. Pomáhal jsi mi poznávat, jak mám jít za tím, co mi Bůh klade na srdce. Celkově jsi mi pomohl najít cestu, jak kráčet s Pánem. Svůj život spojený s Pánem Ježíšem bych už za nic jiného nevyměnil.“ 

„Ani já ne“, dodala Laurie, „ale k čemu jsou pak tyto instituce vůbec dobré?“ 

„Možná k tomu, aby všichni ti, kteří jsou spojeni s náboženstvím, byli natolik zaměstnáni dodržováním pravidel, že už nebudou mít sílu k tomu, aby nakazili křesťanstvím zbytek světa“, řekl jsem s afektovanou ironií v hlase. 

„Tak to by nebyl tak špatný nápad“, smál se John spolu se mnou, ale rychle se vrátil k vážnému tónu. Obávám se ale, že je to trochu složitější. Biblická výuka ve sborech jistě napomáhá zasévat dobrá semínka, stejně tak jako například tento sbor může napomoci k vytvoření dobrých vztahů mezi lidmi, kteří se vydali na společnou cestu. To vše jistě Bůh použije k užitku. Ovšem tato mince má i svou druhou stranu. Časem může být institucionální pojetí zneužito a požadavky, které jsou kladeny na členy společenství, aby se přizpůsobili, pak nabudou převahy nad ostatním užitkem. Pokud k tomu dojde, povzbuzuji lidi k tomu, aby z takového sboru raději odešli. I tak však platí, že i některé z těchto sborů mohou zůstat na relativně zdravých základech. Atmosféra rodiny, lásky a vzájemného sdílení se ale může dostat do rozporu s institucionálními požadavky a je řada sborů, kde se to již stalo. Vzpomínáš si ještě na svá první léta ve tvém bývalém sboru?“ 

„Já si na to také pamatuji!“, zareagovala Laurie a její tvář se opět rozjasnila. „Takže všechno tam také nebylo špatné?“ 

„Určitě ne. Obvykle tomu tak bývá, že když se utváří nová skupinka, zaměřuje se více na Pána, než na institucionální požadavky společenství. Ale časem se počáteční nadšení pro Pána dostane do pozadí, když prosté přání následovat Pána Ježíše podkopají finanční problémy a snaha po navyklém chodu a pořádku. Rutina pak otupí vztahy, a pokud samotné nároky provozu pohltí velmi mnoho energie, směřuje takové společenství ke stále větší duchovní bezvýznamnosti.“ 

„Myslíte si, že Bůh se na to skutečně dívá tímto způsobem?“ Postřehl jsem, že se John právě zadíval někam za má ramena, ale sám jsem nezpozoroval, že by se k nám ještě někdo připojil. Pak jsem se otočil a uviděl jsem za sebou stát Brycea. 

„Už jsi tady dlouho?“, zeptal jsem se. 

„Právě jsem přišel. Když jsem přicházel ke svému autu, viděl jsem, že tady sedíte, a tak jsem si říkal – je to tam skutečně ten slovutný John?“ 

Přisvědčil jsem mu a představil je navzájem. 

„Mohu se k vám přidat? Právě v tomto bodě mám i já mnoho pochybností.“ 

„Budeme jen rádi“, přizval ho John a trochu si poposedl, aby mu udělal vedle sebe místo. 

„V posledních několika měsících jsem se s Jakem několikrát sešel a byly to vždy skvěle prožité hodiny. Líbí se mi, jak v něm Pán působí“, řekl Bryce. 

„Myslíš?“ 

„Znal jsem Jakea před lety jen povrchně. Tehdy jsem žil v domnění, že se na lidi kteří nemají stejný názor jako on, dívá svrchu. Pak se ke mně donesly jisté fámy o tom jak odešel ze svého sboru, a že pak už nehledal jiný sbor. Tenkrát jsem si pomyslel, že se také stal obětí svého povolání ve službě. Před několika měsíci jsem zaslechl jeho jméno častěji v rozmluvách lidí, a to, co jsem slyšel, se mi začalo líbit. Pak jsem mu zavolal, abychom se sešli a byl jsem překvapen. To nebyl ten starý Jake, kterého jsem dříve znal. Hodně se změnil a vše o čem mluvil, odpovídalo mým vnitřním prožitkům a představám. 

Čím déle ale následuji Pána Ježíše, tím méně mě to vede k tomu, abych všem těm požadavkům tady vyhověl“, řekl a ukázal směrem k vysoké budově, která zářila ve slunci. „Když pomyslím na rostoucí počet členů sboru, ke kterému tady dochází, nevede to vůbec k nějakému mému uspokojení. Čím více lidí k nám přichází, o to víc se mi zdá, jako bychom se vnitřně vyprazdňovali. Je to výborné místo, kam se dá dobře schovat – člověk tam může pravidelně přicházet a cítit se dokonce požehnán. Přesto si říkám, že i tak se nám tady podařilo několik dobrých věcí a snad to mě udržuje, že tady nadále zůstávám. Ale mám zase období, ve kterých se trápím pochybnostmi. Rád bych toho všeho tady zanechal a odešel, kdybych si byl jistý, že je to z Božího pohledu skutečně tak bezvýznamné, jak jsi o tom před chvilkou mluvil.“ 

„Nechápej mě prosím tě špatně. Nemyslel jsem, že bys ty nebo tady ti lidé byli pro Boha bezvýznamní. Tak tomu není. Tou bezvýznamností jsem měl na mysli, že pro Boha nejsou důležité nějaké instituce, ale že Mu jde o člověka, o lidi. Chce je poznat, a právě proto si přeje, aby měli mezi sebou pravé společenství. Po celý jejich život je bude k takovému společenství zvát.“ 

„Takže nemáš problém s tím, o čem jsem tu mluvil, Johne?“, zeptal jsem se s dávkou ulehčení. 

„Samozřejmě, že ne, Jaku. Nemám problém jít tam, kam chodí Bůh, a určitě bude i tady přítomen, aby k sobě zval lidi.“ 

Bryce pokračoval: „Když se ovšem podívám na celou činnost, která tu probíhá, a na všechny peníze, které do toho dáváme, pak duchovní plody, které tu vznikají, jsou dosti slabé. Noví lidé sem nepřicházejí proto, aby poznali Boha. Noví lidé přicházejí z jiných sborů, které se potýkají s problémy. Neznám tu nikoho, kdo by šel stejnou cestou jako Jake. Je tu jen několik lidí, kteří sdílejí mou touhu po Bohu, ale jsme tím vším ostatním tak zaměstnáni, že už nám na to podstatné nezbývá čas.“ 

Bryceův hlas přeskakoval vnitřním napětím, jak jsem to již u něj několikrát pozoroval, kdy bojoval sám se sebou. 

John stiskl Bryceovi ruku: „Ani tomu nemůže být jinak. Pokud lidé najdou zalíbení v podobném zaběhnutém stylu bohoslužeb a jsou na něm duchovně závislí, neuvědomí si, že tento způsob je bude omezovat. Stane se pouhou náhražkou za skutečný život v Kristu a může jen vytvořit klamnou představu Božího společenství, neboť vše je pak založeno na zásadě, že lidé konají jen to, co je potřebné, aby takovou instituci udrželi v chodu.“ 

„Nemohlo by se to ale zlepšit? Jsem vnitřně rozpolcený mezi svou zodpovědností, pokusit se toto společenství znovu duchovně obnovit, nebo okamžitým přáním ho opustit. Ani jedno z toho se mi nezdá být dobrým řešením. Pochybuji, že se ten sbor dá ještě změnit, respektive že já bych toho byl schopen. Jsou tam již i takoví lidé, kteří začali zpochybňovat mé schopnosti sbor vést, třeba už jen proto, že otevřeně hovořím o svých vnitřních zápasech. Také vlastně nemám tušení, čím bych se měl pak živit, kdybych skutečně odešel.“ 

John se po jeho slovech na chvíli odmlčel a ani já jsem k tomu nic neřekl. Uvědomil jsem si, že to je pro něj zásadní otázka, se kterou vnitřně bojuje. Neměl jsem na ni odpověď a napjatě jsem čekal, co John řekne. Během chvilky mlčení jsem opět zaslechl křik divokých husí, vzhlédl jsem k nebi a viděl, jak velké hejno směřuje na jih, aby se připojilo k husám, které tím směrem již předtím odletěly. 

„Co mám dělat? Mám to pokládat za zlo a od něj utéct? Nebylo by lepší, kdyby lidé jako Jake mi tu byli na blízku, aby trochu snížili množství těch, kteří dále chtějí sloužit jen instituci?“ Usmál se na mne, jelikož jsme již o tom dříve vedli diskusi. Dokonce se mě tenkrát zeptal, zda si umím představit, že bych se mohl stát jeho spolupracovníkem. 

„Již 2000 let se lidé pokoušejí církev reformovat, ale vždy se stejným výsledkem: vytvoří nový systém, který má nahradit starý, ale průběhem času se ukáže, že se stane jen náhražkou dosavadního. Povšiml sis, že těm, kteří sdílejí tvou touhu po změně, však chybí opravdové zanícení pro obnovu a reformu dosavadní institucionální církve?“ 

„Ano, toho jsem si povšiml. Mám dojem, že lidé, kteří se zdají být duchovně na výši a kterých si vážím, se nechtějí příliš podílet na mé snaze něco změnit. Jsem tím dost zklamán. Prakticky to znamená, že ve vedení sboru máme lidi, kteří příliš dobře Boha neznají, ale zato mají své pevné přesvědčení, jak bychom naše společenství měli organizovat.“ 

„To by ti mělo něco napovědět.“ 

„Napovídá mi to asi, že nejsou ve skutečnosti tak duchovně na výši jak jsem si myslel, když nejsou ochotni mi v mém úsilí pomáhat.“ 

„To je asi jedna z možností, ale třeba by raději chtěli věnovat svůj čas tomu, aby pomáhali jiným, než aby vedli nekonečné diskuse ve staršovstvu.“ 

„Toho jsem se také trochu obával“, poznamenal Bryce s trpkým úsměvem, který prozrazoval určité zklamání. „Tím vlastně zůstává sbor v rukách lidí, kteří opravdově nepoznali Boha, a s těmi lze těžko pracovat na zásadních změnách.“ 

„Vzniká tu problém. V církvi chápané jako instituce jde spíše o to, získat osobní moc a umět se prosadit ve společenství, než o duchovní růst. Takže těm, kteří chtějí skutečně poznávat Boha a růst v Pánu, takto pojatá církev nemůže vyhovovat.“ 

„Jsou chvíle, kdy si nejsem jistý, jestli mám vůbec věnovat své dary a schopnosti k tomu, abych pomáhal udržovat v chodu něco, co je sporné zda vůbec přináší užitek Božímu Království. Navíc mě to poměrně dost okrádá o čas, který bych mohl jinak trávit s dětmi ve své rodině.“ 

„Pociťuješ to tak?“ 

„Já možná ani tak ne, ale moje žena to už tvrdí delší dobu a snad má i pravdu. Navíc, z čistě lidského hlediska, mě všechny ty záležitosti a činnosti sboru tak pohlcují, že to, co se děje v mé vlastní rodině, už ani sám pořádně nevnímám.“ 

„Určitě není chybou, že nasloucháš své ženě, ale důležitější pro tebe je více naslouchat Pánu Ježíši. Bryci, já to vidím tak, že se pokoušíš učinit rozhodnutí o své budoucnosti podle nějakých uznávaných zásad, místo toho, abys prostě naslouchal Božímu slovu. Ptám se tě: Žádá tě Pán, abys zde zůstal, nebo tě žádá o to, abys odsud odešel?“ 

„Doufal jsem, že mi vyjmenuješ aspoň pár zásad, jež by mi mé rozhodování ulehčily.“ 

„To bych tě přece připravil o možnost, abys sám mohl prožívat, jak Bůh vkládá svou vůli do tvého srdce“, odpověděl John s přátelským pousmáním. „To nikdy! Jde přece o záležitost mezi tebou a Pánem. Když budeš Jeho vůli spolu s Ním postupně objevovat, přispěje to k tomu, aby tvůj vztah k Otci rostl. Nehledej sám správnou nebo špatnou odpověď na otázky, které si kladeš, jinak bys musel třeba odsoudit druhé, kteří to dělají jinak než ty. Je možné, že si Pán přeje, abys tu zůstal, abys zdejší lidi měl v lásce, a abys je svou touhou po Bohu povzbuzoval.“ 

„A nebo je deprimoval“, dodal Bryce. 

„To může vést k obojímu“, zasmál se John. „Možná také ale Pán chce, abys odsud odešel a učinil poznání, že se o tebe sám postará tak, jak si to ani neumíš představit. Sám nemám tušení.“ 

„Právě v tom mám největší pochybnosti. Prostě to nevím. Každý den váhám, zda odejít nebo ne, podle momentální nálady a okolností, které zrovna v ten den prožívám.“ 

„Proto by ti pomohlo, kdybys svůj pohled odvrátil od nálad a okolností, a abys ho zaměřit na Pána. On tě vším provede a zároveň s Ním dojdeš k Jeho cíli.“ 

„Nevím“, posteskl si Bryce a potřásl hlavou. „Možná mám jen obavy z toho, že bych ztratil zaměstnání a peníze pro rodinu.“ 

„Opravdu jde o to?“, zeptal se John. 

„Bylo by neupřímné, kdybych řekl, že o to nejde. Získal jsem pro tuto práci vzdělání a nevím, jestli bych se nějak jinak uživil.“ 

„To by ses divil, jaké poslání pro tebe Otec připravil a jak tě sám zaopatří. Jediné, co máš učinit, je to, abys Mu své obavy předal a požádal Ho, aby ti ukázal pro tebe cestu.“ 

„To jsem už také udělal, dokonce tisíckrát“, odvětil Bryce a opět potřásl hlavou. 

„Pak k tomu ještě asi nedozrál čas“, řekl jsem ke svému vlastnímu překvapení a zahlédl jsem, jak se John na to usmál a opatrně přikývl. 

„Co to znamená, Jaku?“ 

„Část cesty spočívá v tom, že budeš dělat to, co On ti ukáže. Máš přece k němu důvěru, tak Ho nechej konat. Kdyby tě požádal, abys už dnes odešel, věděl bys, že tak máš učinit i přes své obavy. Pokud ti ještě nedal pokyn, tak čekej. Nepřestávej Ho milovat a každý den Ho následovat. Měl by ses s radostí naučit tomu, jak v Něm spočinout, to znamená, dělat to, o čem víš, že bys měl dělat a nedělat to, co je ti jasné, že dělat nemáš. To bylo i pro mne největším, ale zároveň někdy bolestným poučením, které mě přivedlo nakonec k tomu, že mě Bůh plně osvobodil.“ 

„Já bych ale přece jen rád uslyšel odpověď na to, co je správné nebo nesprávné“, projevil Bryce svou skepsi. 

„To bychom rádi uslyšeli všichni“, řekl jsem a projevil tak určité pochopení pro to, z čeho plynula Bryceova skepse. „Alespoň dokud neuvidíme Pánovo rozhodnutí ve skutečnosti. Bude to přece Jeho rozhodnutí, ne tvoje, a pak to bude jasné nám všem.“ 

„Prostě se Ho ptej, se kterými lidmi se máš dát na cestu“, navrhl John. „Nesnaž se volit to, co bys ty sám chtěl nebo o čem se domníváš, že by bylo pro tebe nejlepší. Následuj své stále rostoucí přesvědčení, které ti bude Pán postupně klást do tvého srdce.“ 

„Nakonec se to nemusí projevit ani jako tvé rozhodnutí; někdy mohou za tebe rozhodnout i druzí“, dodal jsem. 

„Ano, Pán často jedná i tímto způsobem“, přisvědčil John. 

„Co tím myslíš?“ 

„Například já sám jsem se nerozhodl, že odejdu z vedení svého bývalého sboru, ale byl jsem vypuzen, vzpomínáš si, Brycei?“ 

„To nezní zrovna pěkně“, poznamenal Bryce ironicky. 

„Jake má pravdu“, řekl John, „mnohdy vůbec nevíme, co Bůh zamýšlí, neboť vzniknou následky událostí, které se teprve odehrají, a je dost lidí, jejichž životy mohou být pak ovlivněny tvým životem.“ 

„To by znamenalo, že skutečně existuje cesta, kterou pro nás Pán Ježíš den za dnem připravuje a vkládá ji do našich srdcí a mysli“, zauvažoval Bryce. 

„Ano, tak tomu je, Brycei, a když se jednou naučíš žít tímto způsobem, nebudeš se už chtít vrátit zpět. Pán Ježíš je skutečně tak dobrý, že ti ukáže, kudy se vydat, zvláště tehdy, když se rozhodneš plnit Jeho přání a ne své vlastní, které se ti může zdát na první pohled lepší nebo jednodušší.“ 

„Například, když považuji za důležitější své finanční zabezpečení, než nadšení pro víru“, zamumlal si Bryce sám pro sebe, ale tak, že to slyšeli i ostatní kolem. 

„To je asi osobně nejobtížnější. Občas to bývá označováno jako protestantská pracovní etika“, žertem poznamenal John. 

„Tak mnoho jsem ze sebe už vydal v tomto sboru, že nevím, Johne, jestli bych byl schopen odejít, i když bych věděl, že to Pán ode mne požaduje“, pronesl sklesle Bryce. 

„Chápu, že to nevíš. Budeš ale překvapen, co jednou uděláš, až ti bude jasné, kterou cestou máš jít. Jednoho dne budeš mít třeba možnost tvořit mnohem cennější dílo, než o které se snažíš tady.“ 

„Ale co bych měl zatím teď dělat, dokud v tom ještě nemám jasno?“ 

„Jdi dál za svou touhou po Bohu. Snaž se být přitom k sobě co nejvíc upřímný. Měl bys dělat každý den to, co cítíš, že ti Pán klade na srdce.“ 

„A co, když se tím dostanu do určitého rozporu, který může vyvolat konflikt?“ 

„Jaký máš na mysli?“ 

„Nevím přesně. Setkal jsem se ale již s jistou nespokojeností, že nedostatečně motivuji lidi k pomoci při práci s dětmi ve sboru. Když je vedu k tomu, aby se především spoléhali na Boha, domnívá se druhý pastor, že vlastní práci vlastně zanedbávám.“ 

„Věř mi, že to sám dobře znám“, odpověděl John poněkud posmutnělým hlasem, „ale musíš Pána následovat, i kdyby to mělo vyvolávat kolem tebe konflikty. Buď nadále vlídný a plný pochopení ke každému, ale kvůli rozporům nejdi do kompromisů, které by měly zachovat za každou cenu klid ve sboru. Vůbec nevím, jak to nakonec všechno s tebou dopadne, ale počítej s tím, že se to odehraje různými způsoby, o kterých dnes nemáš ani ponětí.“ 

„Ale to by mě také mohlo úplně odrovnat.“ 

„To by mohlo. Ale pokud Ho chceš skutečně následovat, máš snad jinou volbu? Když půjdeš za svou touhou po Bohu, bude tě tato cesta formovat a připraví tě Brycei na všechno, co tě čeká. Především ti dodá odvahu.“ 

„V případě, že bych měl nakonec přece jen odejít, mám pak také vyzývat ostatní k odchodu?“ 

„Proč, k čemu by to bylo dobré?“ 

„Abych je zachránil a ukázal jim pravou cestu.“ 

„Odkázat je na Ježíše je vždy užitečné. Ale říci lidem, aby odešli, to je problematické. Co by se bylo stalo, kdyby ti něco podobného řekl Jake před pěti lety?“ 

„Pomyslel bych si, že to je takový rebel, který chce jen rozštěpit sbor a nechtěl bych s ním mít nic společného.“ 

„Pochybuji, že by ti to tenkrát bylo pomohlo. Vedlo by to možná k tomu, že by to vše cenné, co v tobě Bůh za posledních pět let vykonal, bylo z tvé strany přijímáno spíše negativně.“ Bylo vidět, že se Bryce na chvíli hluboce zamyslel. „Vidíš Brycei, že každá pravda má svůj čas. Pokud někomu sdělíš pravdu v době, kdy na ni ještě není připraven, můžeš ho tím spíše odradit, i když by tvé úmysly byly jakkoli dobré.“ 

„Jak mám poznat, že lidé ještě nejsou na pravdu připraveni?“ 

„Přece si sám nemyslíš, že by stovky lidí byli na pravdu připraveni ve stejný den nebo dokonce ve stejném čase,“ zasmál se hlasitě John, což přimělo Bryceho rovněž k smíchu. 

„Tomu rozumím, ale jak se to má s jednotlivými lidmi?“ 

„O to musíš požádat Pána Ježíše, aby ti to ukázal. On ti pomůže poznat, zda je dotyčný připraven na pravdu nebo zda to ještě musíš odložit. Dbej na to, abys měl na mysli vždy jen to nejlepší pro každého z nich. Jde o to, abys někoho nevyužil jen pro potvrzení svého vlastního rozhodnutí, přičemž bys ho nutil ke stejnému názoru jaký máš ty. To prostě nefunguje. Zároveň si dobře všímej toho, na jaké otázky se lidé ptají. To by ti mělo pomoci poznat, zda jejich touha po Bohu roste. Právě s Jakem mám tu zkušenost, že jsem mu začal sdělovat Boží pravdy a pak jsem sledoval, jak si s nimi uměl poradit. Když mně naslouchal a snažil se ptát na podrobnosti, zasvěcoval jsem ho do tajů Božích pravd stále dál. Když jsem pozoroval, že jeho zájem neproniká dál, na nějakou dobu jsem zanechal svého úsilí! Snažil jsem se mu pomoci službou a neměl jsem zapotřebí, abych si sám něco dokazoval.“ 

Jeho odpověď mě překvapila a ptal jsem se sám sebe, co mi uniklo, jelikož jsem nepochopil, kam tím vlastně míří. Napadlo mě také, zda právě proto Pán Ježíš často hovořil v podobenstvích a metaforách, aby lidem lačnícím po Boží pravdě umožnil rychleji proniknout k její samotné podstatě, aniž by tím odradil ty, kteří ještě nebyli ve víře tak daleko, aby to byli schopni také hned pochopit. Říkal jsem si, že se na to budu muset ještě blíže podívat. 

„Nakonec to bude asi tak: Pokud chci najít sbor, který odpovídá tomu, co říká Bible, musím dosavadní sbor buď změnit anebo z něj odejít.“ 

„Nebo přestat takový sbor hledat.“ 

„To myslíš opravdu vážně?“ 

„Pokud budeme chápat společenství jako nějakou instituci, nebude takový sbor nikdy obsahovat vše, co má tvořit pravou církev. Proto nemá cenu hledat sbor podle toho, jak je organizován coby instituce, ale hledat společenství, ve kterém je na prvním místě vztah mezi věřícími a Bohem a věřícími navzájem. Nový Zákon nám říká zcela jasně, co patří mezi priority takového sboru: Pán Ježíš jako jediná hlava a středobod všeho, vzájemné povzbuzování věřících mezi sebou, rovněž vedení, jež bere v úvahu nejen celé společenství, ale i jednotlivce a zároveň široká účast všech na společně sdílené svobodě tak, aby všichni rostli v Kristu.“ 

„Podobně, jak to mám já s Jakem?“ 

„Přijdou také jiní, které ti Bůh daruje, pokud Ho budeš jednoduše následovat“, dodal John. „Někteří ti budou na tvé cestě pomáhat, jiným budeš pomáhat na jejich cestě ty, ale většinou to bude tak, že budete společně sdílet život v Kristu.“ 

„Ale kdybychom zorganizovali sbor tak, aby to odpovídalo touze po Bohu, kterou máme…“, Bryce se náhle odmlčel, jakoby přemýšlel, jak má tuto větu dokončit. S hlavou poněkud sklopenou pak tiše pronesl: „Nebo je snad organizace a uspořádání sboru v rozporu s touhou po Bohu?“ 

„Ne, tak tomu není. Ne všechno je na organizaci a uspořádání sboru špatné. Jednoduchá organizace, která nám umožní, abychom mohli společně sdílet život v Kristu, může přece přinést velký užitek. Problémem se to může stát, když se organizace a uspořádání sboru dostanou příliš do popředí, takže se stanou náhradou za potřebnou závislost všech členů sboru na Pánu Ježíši.“ 

„To tedy znamená, že nemusím hledat dokonalý sbor nebo se pokusit takový vytvořit?“ 

„Tak jak jsi to řekl, bych ti mohl dát za pravdu. Ale Pán Ježíš už přece vytvořil dokonalé společenství bez poskvrny. Patří do něj také každý z tohoto místa a všichni věřící na celém světě, kteří rostou všichni společně v Kristu. Je ale také v pořádku, když bereš v úvahu, jak se tato církev každodenně projevuje. Nepokoušej se ale do společenství dostat něco, co bys chtěl sám kontrolovat. Tak to prostě nefunguje. Pán Ježíš pokládal Církev již za danou skutečnost, a nechtěl po svých následovnících, aby ji teprve začali budovat. Kristova Církev roste všude kolem nás, ale ty to prostě jen nevidíš, protože zatím nemáš přímo před očima její nádheru a velikost, která se projeví.“ 

„Mohu to nějak změnit?“ 

„Existuje jen jedna cesta – zůstat soustředěn plně na Pána. Tam, kde zaujímá Pán Ježíš první místo, vzniká společenství jednoduše a nádherně. On sám tě postaví ve Své Církvi tam, kde to pokládá za nejdůležitější. Tak, jak bude růst Tělo Kristovo, jednoho dne zjistíš, že jsi obklopen lidmi, kteří chtějí společně a vědomě žít v Jeho společenství. Člověk může jen žasnout, když se to děje, ale přesto musíš svůj zrak stále upírat jen na Pána. Dokonce i ty skupinky, které měly na začátku Pána ve středu svého dění, se někdy lehce ocitají v pokušení začít organizovat život společenství vlastními silami, až téměř k duchovní smrti. Když Pán Ježíš přestává být středem našeho úsilí, pak se prakticky začne vytrácet naše spojení s Jeho Tělem.“ 

„Vůbec nevím, co mám na to říct.“ Na Bryceově tváři se jasně odrážely stopy jeho vnitřního boje. „To se skoro vymyká všemu, co jsem se doposud učil. Moje výuka směřovala k jednomu: udržovat kontrolu. Cítím se teď neschopný žít ten život, o kterém je tu řeč.“ 

„Na tom jasně vidíš, jak nás má tento systém ve své moci.“ John potřásl hlavou s pochopením pro Bryceův vnitřní boj. „Jde o systém, o kterém se domníváme, že bychom jej mohli přivést k životu naší vlastní iniciativou a snahou. To je také důvodem, proč tento systém nemůže přinést život, po kterém toužíš. Pravý život najdeme jen ve společenství s Pánem.“ 

„A jen tehdy, když se vzdám kontroly.“ 

„Nebo jen iluze, že něco kontroluješ, Brycei“, řekl jsem. „Nejtěžším poučením na této cestě pro mě bylo, když jsem zjistil, že jsem vlastně tu kontrolu neměl ve svých rukou. Pouze jsem se to domníval.“ 

John seděl mlčky, takže jsem pokračoval: „Pravé společenství je něco, co se nedá vlastními silami vytvořit. Je to něco, co nám Bůh daruje.“ 

„Ale není to pak v úplném rozporu skoro se vším, co jsem tu zatím vykonal?“ 

„Myslíš?“, odvětil tázavě John. 

„Začínám si to myslet. Jsme až příliš zaujati vlastními představami. Nemanipulujeme lidmi sice otevřeně, ale vlastně nic z toho, co děláme, nevede lidi přímou cestou k životu podle Písma. Sice stále o tom mluvíme, že chceme, aby tak lidé žili, ale v konečném důsledku jde vždy o to, aby sbor rostl a měl úspěchy. Neučíme lidi, aby se úplně jednoduše a prakticky spoléhali na Boha, spíše aby hledali jistotu, že jsou součástí všeho toho, co tady společně konáme.“ 

„Pak je snad načase vést život sboru konečně jinak“, podotkl John. 

Bryce se na chvíli uklidnil: „Je mi jasné, že to nejlepší, co za takové situace můžeme vytvořit, je ještě hodně vzdáleno cestě, po které se vydal Jake. Když společně zpíváme, říkáme tomu „chvály“, a když se společně sejdeme, říkáme tomu „společenství“, to vše v přesvědčení, že stačí už jen, když tak činíme, bez ohledu, zda to prožíváme i v našich srdcích. Vedli jsme lidi k tomu, aby závazně a pravidelně chodili na naše shromáždění a aktivně se na nich podíleli, přičemž jim dáváme pocit uznání už jen proto, že přišli.“ 

„Bez ohledu zda Pána skutečně poznávají, nebo ne“, řekl jsem. 

„Přesně tak! K tobě jsem, Jaku, měl v posledních měsících bližší vztah, než ke komukoliv jinému, koho tady již léta znám. Vím, že k tobě, Jaku, mohu být upřímný, pokud se týká mých přání a tužeb, a přitom se necítit být odsuzován. Zdá se mi, že lidé zde hledají spíše vedlejší pohnutky.“ 

„Svoboda, která dává možnost být upřímný a zároveň za něco velkého bojovat, je klíčem k pravému přátelství“, řekl John. 

„Tady jsme se o to pokoušeli tím, když jsme lidem říkali, že to je jejich povinnost chodit pravidelně na naše shromáždění a do některé z našich skupinek.“ 

Uvědomil jsem si, že to už je skoro věčnost, kdy jsem takhle taky uvažoval. „Jak by pouhé povinnosti mohly vytvářet pravé vztahy, Brycei? Povinnosti se zdají být zapotřebí tehdy, když skutečný život sboru je bez ducha. Pokud lidé žijí skutečně v Kristu, využívají každou příležitost, aby byli s ostatními bratry a sestrami ve společenství. Není to něco, co by cítili, že musí dělat, ale něco, bez čehož si už nedovedou představit svůj život.“ 

„Právě v tom se to vždy projeví, nemám pravdu? Když usilujeme o to, žít v Kristu, pak se vyřeší i ostatní záležitosti. Když tomu tak není, nebude naše touha po Bohu naplněna, bez ohledu na to, co vše jiného pro to děláme.“ 

„Zcela určitě. On je tou příčinou, která nás dává dohromady a žádné povinnosti nebo závazky to nemohou nahradit.“ Když jsem to říkal, bylo mi to jasnější, než kdykoliv předtím, kdy jsem o tom uvažoval. „Stále více jsem přesvědčen o tom, že Církev, kterou Pán Ježíš buduje, staví do stínu jakékoliv lidské pokusy ji kopírovat.“ 

„Máš tím na mysli, že neexistuje možnost, abychom se jako Boží lid shromažďovali tak, aby to odpovídalo představě novozákonního sboru?“ 

„Ale ano, existuje jedno shromáždění, které tomu odpovídá“, řekl John s jistotou, jež mě zcela překvapila. 

„Opravdu? Tak to mě zajímá“, řekl jsem. 

Bylo to ve chvíli, kdy naši pozornost zaujal křik divokých husí, jejichž hejno prolétalo nad blízkými stromy. Zatajil se nám až dech, když jsme pozorovali, jak se neustále mění tvar hejna, které nabíralo směr na jih. 

„Pochopili jste to!“, řekl John a usmál se, když jsme svůj pohled od nebes sklopili opět k zemi. 

„Co jsme měli pochopit?“ 

„Tady vidíte to shromáždění. Všechny husy letí na jih, kde je teplejší podnebí. Není důležité, se kterou skupinou každá z těch husí právě letí, ale je důležité, že všechny společně letí tím správným směrem.“ 

„Znamená to snad, že bychom snad všichni měli letět na jih?“, zeptal se Bryce, jenž nepochopil, co tím John myslel. 

„Asi se domníváš, že naše shromáždění by mělo být setkáním, kde by nám mělo jít o to, najít ten nejlepší způsob, jenž by zaručoval výsledek, který běžné setkání samo o sobě zaručit nemůže. Měl bys ale vědět, že Pán Ježíš trvale kolem sebe shromažďuje své stádo oveček. Všude na světě procházejí křesťané zkušeností, že jejich touha po Bohu přesahuje jakékoliv jiné lidské touhy, a že každá náhražka, kterou vyzkoušeli, je vede ještě k většímu zklamání. Když jsou ale plně soustředěni na Pána, rostou v Něm každým dnem stále více, a zároveň docházejí k poznání, že je vnitřně naplňuje jít společně s ostatními ve společenství s Ním stejnou cestou. Divoké husy letí společně v osvědčeném a měnícím se tvaru hejna ne proto, že by jim to někdo uložil, ale proto, že tento společný způsob letu nadlehčuje tíhu každého jednotlivce tak, aby všechny mohly doletět včas ke svému cíli.“ 

John obrátil svůj pohled opět k obloze, stejně tak i my, abychom pozorovali tentokrát čtyři různá hejna, která směřovala na jih. „A všechna tato hejna doletí společně na určené místo. To je přesně to, co Pán Ježíš stále chtěl – stádo, které směřuje k Němu. Přitom nese každý nejen své břemeno, ale i část břemene druhých, kteří jsou na cestě k Bohu. 

Pak jde o skutečné, pravé shromáždění. Nezáleží na tom, kdy, kde a jak se setkáte, ale na tom, aby se každý z vás svým srdcem co nejvíce přiblížil k Pánu a vytvořil tak s Ním společenství. Pokud se vám to podaří, nepůjdete po této cestě dlouho sami. Budete nacházet jiné, kteří jdou stejným směrem, a na této společné cestě si pak budete všichni navzájem pomáhat. Právě proto škodíte sami sobě, pokud hledáte lidí, kteří chtějí svá setkání organizovat jen určitým způsobem, a nebo pokud hledáte věřící, kteří jsou ve všem úplně stejného smýšlení jako jste vy. Každý člověk, se kterým se na této cestě setkáte, ať už věřící nebo nevěřící, ať už člen nějakého sboru nebo člověk žijící mimo křesťanské společenství, se může stát vaším budoucím poutníkem na této cestě. Pokud se všichni budete navzájem milovat tak, jak si to Pán přeje, budete se společně účastnit toho pravého velkého shromáždění. 

Cíl ale zůstává stejný, je jím přece Pán! Cílem proto nemůže být ani způsob a organizace našich setkávání nebo plnění nějakého předem stanoveného programu, ale ani zajištění osobního výdělku nebo vlastního hmotného zabezpečení.“ 

Všichni jsme mlčeli, ačkoliv v každém z nás doznívala Johnova slova. Bylo mi jasné, že to, co právě vyslovil, bylo mnohem důležitější, než jsme si v této chvíli uvědomovali. Setrvali jsme ještě chvíli v tichém rozjímání a přitom jsme přihlíželi tomu, jak se divoké husy v dálce pomalu ztrácejí z našeho pohledu. 

„Já vlastně stále ještě nevím, co udělám“, postěžoval si Bryce s trochu nuceným úsměvem, který prozrazoval nejistotu. 

„Ty to ale přece už jistě víš“, řekl John rozhodným hlasem, ale zároveň s milým úsměvem. 

„No ano, vím“, opětoval úsměv Bryce. „Stačí následovat Ho každý den! Jak jednoduše to zní, ale přitom právě v tom spočívá skutečná svoboda, že to je tak?“ 

„Ano, je to tak. A nejlépe se ti to bude dařit, když se zcela otevřeš pro všechno, co Bůh v tobě chce učinit. Není Jeho záměrem, aby to bylo pro tebe obtížné. Jeho snahou je, abys dosáhl Božího Království a mohl jej plně prožívat. Působí to i jemu radost, když tě k sobě vede, není to namáhavá povinnost a nejde o prázdné sliby.“ 

Po těchto slovech přijelo na parkoviště auto, které mělo odvézt Johna do Los Angeles. Když John odcházel, obrátil se na mě Bryce se slovy: „Teď už vím, proč ho máš tak rád, Jaku.“ 

„S nikým podobným jsem se ještě nikdy v životě nesetkal.“ 

„Já také ne, Jaku, já také ne.“ 

Kapitola 13.

Setkání na rozloučenou

Už z dálky jsem uviděl důvěrně známou postavu sedící na lavičce, tam, kde proběhl před více než třemi lety náš první rozhovor. Ráno mi totiž John zavolal a požádal mne, abych se s ním setkal večer v šest právě v parku, kde celý náš příběh začal. V autě jsem přemýšlel o všem, co jsem za ta léta s Johnem prožil a s úsměvem jsem jel vstříc dalšímu setkání s pocitem vděčnosti za Johnovu moudrost, která mi tak pomohla, ale zároveň i za jeho pochopení a určité slitování se mnou samým. Řada našich společných setkání vedla k tomu, že se můj vztah k němu začal podstatně měnit. Postupně mizela moje naléhavá počáteční potřeba zasypávat jej stále novými a novými otázkami. Jak čas běžel, užíval jsem si jednoduše a přirozeně jeho přátelství, jaké jsem doposud v životě nepoznal. Po každém setkání s Johnem jsem si uvědomoval, jak hluboce roste moje důvěra a oddanost Pánu.

Když jsem vystupoval z auta, ucítil jsem na tváři jarní vánek, který sem zavál příjemnou vůni citrusových plodů z blízké zahrady. Blížil jsem se k Johnovi, který vedl zanícený rozhovor s nějakým mladým mužem, jenž pravděpodobně nechtěl přerušit svůj pravidelný běh a proto poklusával na místě, zatímco spolu hovořili. Došel jsem až k nim, právě si podávali ruce a mladý muž hodlal dál pokračovat ve svém běhu. John vyskočil z lavičky, aby mě přivítal.


„Ahoj, Jaku, díky, že sis našel čas. Chtěl jsem tě ještě jednou vidět než odejdu.“


Objali jsme se.


„Než odejdeš? Ty přece stále odcházíš.“


„Asi ano“, zasmál se, „ale obvykle ne tak daleko.“


„Opravdu? Kam chceš odejít?“


„Chci odejít na delší dobu do Afriky, abych tam navštívil pár lidí a myslím, že se sem už asi nevrátím. Ještě jednou jsem s tebou chtěl mluvit.“


Sevřelo se mi srdce. Nedovedl jsem si představit, že už nebude mou trvalou, i když jen nepravidelnou oporou v mém životě.


„To je ale škoda“, řekl jsem, „ale moje ztráta bude ziskem pro druhé. Jsem si jist, že budeš pro ně stejným požehnáním, jako jsi byl pro mě.“


„Vždycky sis to ale nemyslel.“


Ještě jsem si dobře vzpomínal na období prvních setkání s Johnem, jenž mě hodně deprimovalo. Čím častěji jsem mu naslouchal, tím rychleji se totiž rozpadaly mé dosavadní životní hodnoty.


„Je to tak, na začátku to pro mě určitě nebylo lehké. Docela jsi mě přiváděl do potíží.“


„Ne, to si vykládáš špatně. Nikdy jsem ti přece neřekl, že máš něco konkrétního udělat. Jenom jsem ti sděloval své názory na tvou situaci, přitom také kladl některé otázky, a tím jsem chtěl poukázat na možnosti, které máš. Rozhodnutí ale bylo vždy na tobě samotném.“


„Pravda, rozhodl jsem se vždy nakonec sám, ale často to nedopadlo dobře.“


„Jak by také mohlo. Byl jsi totiž veden svými dvěma požadavky, jež však byly ve vzájemném rozporu.“


„Co tím myslíš?“


„Měl jsi sice nesmírnou touhu poznat Boha a následovat Ho. Ale také jsi zároveň toužil po lidech kolem sebe, kteří by ti vytvářeli jistotu tvého zázemí. Obojí prostě nebylo slučitelné s pravou cestou k Bohu. Naše jistota spočívá v tom, že Pán je stále s námi, ale nezávisí na okolnostech kolem nás. Tvoje touha být obklopen lidmi, kteří ti budou vytvářet milující zázemí, by vedla jen k tomu, že bys byl stále méně tím člověkem, kterého z tebe Bůh chce mít. Když jsi pak začal uskutečňovat to, co ti Bůh kladl na srdce a následoval ho, muselo se to ostatní přirozeně zhroutit. Tomu se nedalo zabránit. Není vůbec lehké sledovat někoho, kdo musí tak těžkou zkouškou procházet.“


„Ale jsem rád, že už to mám za sebou.“


„Máš pravdu, Jaku!“, řekl John a usmál se.


„Neměl jsem ani tušení, jak se může stát Pán Ježíš skutečně konkrétní cestou pro mne i pro celou mou rodinu. Také jsem netušil, jak moje představa o následování Krista byla překroucená a pomýlená. Jsem rád, že jsem si nakonec správně vybral. Přestože všechno, co s tím souvisí, bylo pro mě bolestivé, můžu nakonec říci, že právě to je ta cesta a život, po kterých mé srdce vždy toužilo. Dokonce i ty mnou pociťované nejlepší dny, kdy jsem sloužil jen samotnému náboženství, mě nenaplňovaly pocitem úspěšnosti, ale naopak vedly k depresi, poněvadž jsem si myslel, že stále nedělám dost pro Boha a že On nedělá dost pro mne. To se teď úplně změnilo. Dokonce i za ty dny, které přinášejí těžkosti, jsem vděčný, protože Bůh mě tak vede k tomu, abych zcela osvobozen mohl žít plně v Něm. Není dne, kdy bychom já a Laurie neusínali s vděčností za všechno, co Bůh v nás a pro nás činí ve společenství s lidmi, se kterými nás svedl dohromady.“


„To je nádherné. Spokojenost na této cestě je jedním z nejkrásnějších darů.“


„Ale je toho více než tohle. Dříve jsem byl spíše soustředěn na to, co chci po Bohu, a jak bych Jej měl přimět k tomu, aby má přání plnil. Dnes už chci Boha poznávat a nechat se Jím měnit tak, aby můj život odpovídal Boží představě. Těžko se to vysvětluje. Předtím jsem se pokoušel jednat jako křesťan. Dnes navíc zjišťuji, že dělám a říkám věci, které mě samotného překvapují. Pán mě změnil, Johne, a já si na tom nemohu připsat žádnou svou zásluhu.“


„Tak to má také být, Jaku.“


„Je škoda, že jsem na to potřeboval tak dlouhou dobu, abych vše pochopil.“


„Otec není ohraničen časem, Jaku. Přináší mu radost když nás může proměňovat, i když to z lidského hlediska trvá nějakou dobu. Zkušenost, ke které jsi dospěl, ti už nikdo nevezme, bez ohledu na to, kterými cestami tě Bůh dále povede a které lidi ti dá, aby tě na této cestě provázeli.“


„Život v Kristu pro nás znamená vše, po čem jsme, Laurie a já, dlouho toužili, i když vlastně to neodpovídá tomu, jak jsme si to dříve konkrétně představovali. Včera jsem prožil neobyčejné setkání, Johne, a budí to ve mně stále větší úžas, jakými cestami nás Bůh vede.“


„Copak se stalo?“


„Musel jsem se účastnit nějakého soudního jednání a vůbec jsem se na to netěšil. Během soudní přestávky jsem si četl časopis Time. Kolem mne byla v místnosti prázdná řada židlí. Najednou si ke mně přisedla mladá hezká žena. Byl jsem překvapen, že si vybrala místo právě vedle mě a neměl jsem tušení co asi může chtít. Obrátil jsem se čelem k ní, abych ji pozdravil. Představila se mi jako Nicole. Trochu jsme se bavili o naší práci, našich rodinách a o nepříjemných povinnostech u soudního jednání. Nebylo mi moc jasné, kam by měl náš rozhovor dál směřovat, takže jsem se po chvíli opět začetl do časopisu.


Najednou jsem ucítil, že mi položila ruku na paži. Když jsem se k ní obrátil, začala plakat a pak si mi postěžovala, že ji otec nenávidí. Zeptal jsem se jí jaký má k tomu důvod. Vyprávěla mi o příšerné hádce, kterou spolu měli včera večer. Vylíčila mi některé podrobnosti, které mě vedly k dojmu, že asi mnohé z toho, co jí otec řekl, nepochopila. Šlo totiž o něco podobného, jako kdysi v případě mé dcery, kdy jsem reagoval skoro stejně a nemyslel to vůbec zle, přitom ona si to vyložila také špatně. Proto jsem Nicole naznačil, že možná nepochopila otcova slova správně.


Abych jí pomohl, poradil jsem jí, aby se na to podívala z hlediska svého otce. Myšlenka, že to snad mohl myslet jinak, ji docela překvapila., Takže vy si myslíte, že mě táta má rád?‘, zeptala se. Řekl jsem jí, že ho neznám, a že jen ona sama může najít na tuto otázku odpověď. Podotkl jsem, že by se jí určitě vyplatilo, kdyby si v tom zjednala jasno. Řekla pak, že se u otce hned staví, jakmile skončí její nepříjemná povinnost u soudu, a zjistí, jak to skutečně myslel.“


„To je skvělé“, řekl John.


„Ale to ještě není všechno, to nejlepší teprve přijde. Za pár minut ji pak povolali do soudní síně. Když se loučila, vzal jsem ji za ruku. Vnitřní hlas mi napovídal, abych se jí na něco zeptal., Odpověděla byste mi na jednu otázku?‘ Souhlasně přikývla., A jak vycházíte se svým nebeským Otcem?‘, zeptal jsem se.


Bylo zřejmé, že neměla tušení, o čem mluvím. Podívala se na mě poněkud zmateně. Nakonec se zeptala, zda mluvím o Bohu. Řekl jsem, že ano. Na její reakci nikdy nezapomenu. Téměř na mne vyjela:, S tím vším jsem musela vyrůstat. Nenávidím Ho.‘


Usmál jsem se na ni a řekl:, Nicole, nevím, zda správně nebo mylně posuzujete vašeho pozemského otce, ale vím zcela určitě, že pokud jde o vašeho nebeského Otce, jste v Jeho chápání zaručeně úplně vedle. Máte Otce, který vás měl, má a bude mít rád vždy více, než kdokoliv jiný na této planetě.‘ Tvář se jí rozjasnila údivem a zeptala se mne, zda tomu tak skutečně je, a pokud ano, co by měla udělat. Protože musela hned odejít, stačil jsem jí jen říci:, Na vašem místě bych co nejdříve Boha poprosil o to, aby se vám dal osobně poznat, pokud je skutečně tak laskavý, jak jste to ode mne teď slyšela.‘ Ujistila mě, že to udělá a odešla. Vím, že Bůh už ji nespustí ze svého pohledu. Pro mne bylo velmi příjemné, že jsem mohl být toho součástí a vést s ní rozhovor, aniž bych si později dělal výčitky, zda jsem jí řekl všechno, co jsem měl a mohl.“


„Čím více pokoje nalezneme my sami, o to snadnější je pro Boha nás použit, abychom se v Jeho jménu mohli dotknout druhých. To je skutečně báječné!“


„Nejsem zdaleka jediný, je mnoho dalších, kteří se učí jít touto cestou svobody a radosti. Vzpomínáš si ještě na tu domácí církev, kterou jsi tehdy večer navštívil?“


„Jistě. Už jsem se tě chtěl zeptat, co tam z toho vzešlo.“


„Nevím úplně přesně, jak bych ti na to měl odpovědět. Stále se ještě scházíme, ale nepravidelně. Už to ale není takové, jako při dřívějších shromážděních. Naučili jsme se žít více jako rodina a trávit čas s lidmi, které k nám Bůh přivádí. Příběh s Nicole je jen jedním z mnoha, které prožíváme, tak jak nás Pán používá jako dar jiným. Laurie a já jsme se právě začali setkávat každé úterý večer se skupinou nových věřících, kteří si přejí, abychom podpořili jejich touhu dále prohlubovat jejich vztah k Bohu. Máme z toho velkou radost.“


„A co Bryce?“


„Nevím ještě, jak to dopadne. Stále se setkáváme a skvěle si vždy popovídáme. Dělá určité pokroky, ale trochu ustrnul na místě a svádí boj mezi tím, co má v srdci a mezi tím, co od něj ostatní očekávají. Vznikla tím jistá dělicí čára mezi těmi, kteří mají stejnou touhu po Bohu jako on, a mezi zbytkem, který se tím cítí být určitým způsobem ohrožen. Příští měsíce budou pro něj rozhodující.“


„Budeš mu nablízku?“


„V každém případě, i když cesta, na kterou se dal, nebude vůbec lehká, a kdo dnes ví, jak to všechno dopadne.“


„Po všech těch zkušenostech, které máš za sebou, bych se ani moc nedivil, kdybys měl chuť před tím, co tam nastane, sám utéct.“


„Část mé osobnosti by k tomu měla sklony. Ale nemohu ho v tom nechat samotného.“


Stále víc nás začaly rušit hlasy lidí, kteří se velmi hlučně bavili, jak se k nám přibližovali. Ještě dříve, než jsme mohli porozumět tomu, o čem vlastně mluví, bylo jasné, že jsou velmi rozladěni, či dokonce rozzlobeni. Byla to skupina asi deseti lidí, kteří nesli chladicí boxy. Děti, které měli s sebou, se od nich postupně oddělily a šly si hrát do blízkého parku. Ti lidé směřovali k altánku, který se nacházel pod stromy nedaleko místa, kde jsme seděli na lavičce. Tam chtěli pořádat piknik. Když k nám došli ještě blíž, zněla jejich slova jasněji a část toho, o čem mluvili, jsme už dosti dobře slyšeli.


„Kdybych ještě jednou měl vydržet takové bohoslužby, tak bych z toho snad umřel“, tvrdil jeden z příchozích.


„To já taky!“, připojil se k němu další.


„Měli byste si dát pozor na pusu“, namítla jedna z žen.


„A proč? Uhodí snad do nás hrom?“


„Ne, ale mohlo by se to donést pastorovi Windovi, a pak byste toho litovali.“


„Když jsem před časem přišel do sboru, zdálo se tam všechno tak živé, a já měl pocit, že si tam lidé skutečně navzájem rozumějí a pomáhají. Ale teď mě stíhá jeden pocit viny za druhým. Asi skutečně děláme pro Pána málo. Scházíme se k bohoslužbám už čtyřikrát týdně. Jsem celý vyhořelý, zdá se mi, že už jim nemám co dát.“


„No, ale snad nemluvil vůbec o tobě.“


„Že ne? Proč potom ale cítím pocit viny?“


„To nevím. On to myslí dobře, a i když snad často nemívá pravdu, je přece Boží pomazaný.“


„Jestli to ještě jednou uslyším, tak…“, začal muž větu, dokud ho někdo nepřerušil.


Další slova zněla tak bolestivě, že jsem se musel obrátit, abych viděl, kdo je vyslovil. Šlo o postavou nejmenší ženu ve skupině. Doposud mlčela, takže její naléhavá slova vybuchla jako zvuk vody z protržené hráze: „Jakýpak Boží pomazaný! Vždyť jemu jde jen o to, aby si vybudoval svou vlastní kariéru a starší ve sboru, jako ty, jen sedíte a jen přihlížíte. Ničí to mě i mou rodinu a každému je to jedno!“


Ti, kteří s ní šli, zůstali stát se zatajeným dechem. Dokonce i samotná žena byla svými vlastními slovy zaskočena. Když jí došlo, co vlastně řekla, vzala hlavu do svých dlaní a bylo slyšet její vzlykot. Dvě ženy k ní přistoupily, aby ji utišily, ostatní bezradně postávali.


Znovu jsem pohlédl na Johna. Měl zavřené oči, jakoby se modlil; jeho tvář se stáhla bolestí. Když opět otevřel oči, krátce se pousmál a obrátil se ke mně: „Chceš se o to postarat sám, nebo to mám udělat já?“


„O co se postarat?“, zeptal jsem se nejistě.


John pokývl hlavou směrem k altánku, kde byla skupina lidí, kteří se ještě před chvilkou tak hlučně projevovali, ale teď stáli v trapném mlčení.


„Neměli bychom se do toho asi míchat.“


„Nemyslím si, že by šlo teď o nějaké vměšování z naší strany“, namítl John.


„Takže bys chtěl, abych s nimi promluvil?“ Neměl jsem vůbec představu, jak bych to měl udělat.


„Myslím, že to je úkol právě pro tebe, nebo se na to necítíš“, popíchl mě s pousmáním John. „Stejně už musím odejít.“


Po těchto slovech vstal a podával mi ruku.


„Na shledanou, Jaku“, řekl s tak nečekanou rozhodností v hlase, že mi to až vehnalo slzy do očí.


„Uvidíme se ještě někdy?“


„Pravděpodobně už ne, alespoň ne na této straně věčnosti.“


„Velké díky za všechno, co jsi pro mne udělal“, řekl jsem s potlačovanými slzami. „Nedovedu si představit, jak bych to všechno zvládl, kdybys mi nepomáhal.“


„Nebyl jsem to já, Jaku“, řekl John a přerušil naše objetí, aby se sehnul k lavičce pro svou tašku.


„Celou dobu to byl Otec a ten používá různé způsoby, aby učinil to, co učiněno být má.“


„Přesto jsem byl rád, že jsi to byl ty.“


„Také jsem byl rád, že jsem to mohl být já. Teď ale potřebuje pár lidí tvou pomoc, Jaku, pokud ses už k tomu rozhodl…“ a znovu pokynul hlavou směrem k lidem stojícím u altánku.


„Rozhodnutý jsem, ale netuším, co bych jim měl přesně říct.“


„Pán ti dá v pravý okamžik tu moudrost, když k nim přistoupíš s láskou.“


Po těchto slovech mi přátelsky poklepal po rameni a vydal se na cestu parkem. Pozoroval jsem, jak se jeho postava vzdaluje a najednou jsem už znal odpověď na otázku, která mě tak dlouho pronásledovala. Už jsem věděl, kdo vlastně byl John. Ta hádanka byla až neuvěřitelně jednoduchá. Pozvedl jsem hlavu a zároveň si povzdechl nad tím, jak dlouho mi trvalo, než jsem na to přišel.


Odcházel jsem pak ke stolům s jídlem, které byly nedílnou součástí nadcházejícího pikniku a přitom jsem přemýšlel, co a jak nejlépe říct těm lidem. Mezitím jeden z mužů ukázal prstem na ženu, která předtím tak zlostně a bolestivě vybuchla: „Měla by ses stydět, Sally. Ježíš by nikdy takhle nemluvil.“


V tu chvíli mi přišla na mysl správná slova, jaká bych měl použít. Slova, jež jsem slyšel už tak dávno, že mi přišla jakoby z úplně jiného života.


Došel jsem k té skupince lidí a řekl tím nejmírnějším hlasem jakého jsem byl schopen: „Vy opravdu asi nevíte, jaký Pán Ježíš ve skutečnosti je. Je to tak?“


A to byl začátek mého rozhovoru s nimi a zároveň začátek mnoha dalších rozhovorů a příběhů, které už vám nemám čas vyprávět.


KONEC






O autorech


Wayne Jacobsen je na cestách světem, aby lidem pomáhal nacházet, co Pán Ježíš skutečně učil o životě v Otci a o společenství křesťanů, založeném na pravých vztazích. Jeho knihy a články lze najít na internetové adrese www.lifestream.org Více než dvacet let působil jako redaktor časopisu Leadership Journal a v současnosti publikuje na thegodjourney. com týdenní přehledy jako podcast, který je určen pro ty, kteří přemýšlejí nad rámec tradičně organizovaného náboženství. Se svou ženou Sárou žije ve městě Moorpark v Kalifornii.


Kontakt:
Lifestream
7228 University Drive
Moorpark, CA 93021, USA
waynej@lifestream.org
www.lifestream.org


Dave Coleman působil jako pastor a kaplan v hospici. Zasvětil svůj život pomoci druhým, s důrazem na lepší pochopení cesty k Bohu a života s Pánem. V křesťanské výuce se podrobně věnoval problémům v manželství a především nastínil možnosti, jak by měl člověk žít v Boží milosti a tím naplňovat Boží plán. Kromě toho bezplatně pracoval v rehabilitačním středisku pro alkoholiky. Se svou ženou Donnou žije ve městě Visalia v Kalifornii.


Kontakt:
dwcdlc@earthlink.net


Překlad: Veverka http://sotva.blogspot.cz

Příloha: Proč už „nechodím do církve“

Appendix – Why I Don’t Go To Church Anymore

Od Wayna Jacobsena

Tento článek vyšel poprvé v květnu 2001 v časopise „BodylifeMagazin“ (www.lifestream.org), odkud se pak dostal do celého světa. Článek má zájemcům zprostředkovat autorovu perspektivu života křesťanského sboru. Zároveň se snaží poskytnout argumenty, jež by měly pomoci vysvětlit vizi autora knihy o tom, jak vytvořit církevní život v Duchu Kristově, budovaném na růstu vzájemných vztahů mezi členy církve a na jejich osobním vztahu k Pánu, více než je zvykem v tradičním pojetí sborového života.

Milí spolukřesťané,

Mám pochopení pro vaše pochybnosti vůči mně a oceňuji vaši snahu pokládat mi otázky, jež vám působí starosti. Jsem si vědom, že způsob mého pohledu na církevní sbor je dosti nekonvenční; někteří si myslí, že dokonce nebezpečný. Věřte mi, že chápu tyto rozpaky, protože i já sám jsem dříve podobně uvažoval a dokonce jiné v tomto duchu vyučoval.


Pokud jste sami spokojeni se současným stavem organizovaného náboženství, nebude se vám asi líbit, co si zde přečtete. Mým cílem není, abych vás přesvědčil, abyste se dívali na současnou církev a život sborů stejně jako se dívám já, ale abych odpověděl na vaše otázky co nejotevřeněji a nejupřímněji. I když nakonec nedospějeme ke stejnému názoru, doufám, že pochopíte, že naše rozdílné pohledy na život Kristovy církve nás, jako její členy, nemusí rozdělovat, nebo dokonce odcizovat.

Do jaké církve/sboru chodíte?

Tuhle otázku jsem nikdy neměl rád, i když bych samozřejmě mohl na ni konkrétně odpovědět a uvést církev, ve které jsem. Vím, jaké to má kulturní a společenské souvislosti, ale podle mě to celé spočívá na nesprávném předpokladu, že církev nebo sbor jsou místa, kam se dá jít za určitými zážitky jako do nějaké organizace, která to vše připravuje. Myslím, že Ježíš pohlíží na církev zcela jinak. Mluvil o ní ne jako o místu, kam se chodí, ale popisuje ji jako způsob života, který se projevuje ve vztahu k Němu a Jeho následovníkům.


Když se mě zeptáte, do jaké církve/sboru chodím, vypadá to tak, jako byste se mě ptali, k jakému Jacobsenovi chodím. Jak na to odpovědět? Jsem Jacobsen a tam, kam chodím, je součást Jacobsena. Sbor nebo církev jsou rovněž takovými výrazy. Těmito slovy se neoznačuje nějaké místo či nějaká instituce, ale skupina věřících a jejich způsob, jak se k Bohu a k sobě navzájem chovají. Když tohle pustíme ze zřetele, dojde k určitému překroucení představy o církvi, a tím nám také uniká radost, kterou především v sobě církev/sbor zahrnuje.

Nepokoušíte se tuto otázku jen obejít?

Vím, že to zní snad malicherně, ale slova jsou důležitá. Jestli spojíme pojem „církev“ jen s jistými shromážděními ke konci týdne nebo s určitými institucemi, které se jako církve ustavily, unikne nám, co to vlastně znamená žít jako sbor v Kristově Těle. Pokud si myslíme, že se staneme částí Kristovy církve, když jednou za týden navštívíme určité bohoslužby, může nás to svést k falešné představě jistoty. Naopak zase slyším některé lidi říkat, že by vlastně opustili „církev“, kdyby do určité církve nebo sboru přestali chodit.


Pokud ale církev je něčím, co jsme my, a ne místem, kam chodíme, jak ji pak můžeme opustit, aniž bychom opustili samotného Krista? A pokud pokládám jen určitý sbor za část Kristovy Církve, neodděluji se pak od nespočetných bratří a sester, kteří nejsou ve stejné církvi/sboru jako já?


Představa, že ti, kteří se každé nedělní ráno shromažďují, aby se podíleli na chvalozpěvech a vyslechli kázání, jsou částí církve, zatím co ti, kteří tak nečiní, nejsou, by byla Ježíšovi cizí. Nejde o to, kde se v neděli v určitý čas zdržujeme, ale zda žijeme po celý týden s Pánem a s ostatními věřícími.

Nepotřebujeme ale pravidelné společenství?

Neřekl bych, že je potřebujeme. Pokud budeme na nějakém místě, kde nejsou s námi jiní věřící, určitě se i tak Ježíš o nás postará. Proto to vyjádřím poněkud jinak: Budou mít lidé, kteří rostou v poznávání živého Boha, také touhu po pravých a cenných vztazích s jinými věřícími? Zcela určitě! Pozvání do Božího království není pozváním do izolace. Ze zkušenosti vím, že všichni, kteří činí pokroky v následování Krista, mají také touhu po autentickém společenství s ostatními věřícími. Poznávají, že to, co sami vědí o Božím životě, je vždy omezeno, a že právě největší možné Boží zjevení lze najít právě ve společenství.


Občas je těžké tento druh společenství vůbec najít. Čas od času procházíme obdobími, ve kterých skutečně nenacházíme další věřící, kteří by s námi naši touhu po Bohu sdíleli. To platí zvláště pro ty, kteří zjišťují, že jejich vztah k Pánu chřadne, pokud se přizpůsobují očekáváním náboženských institucí. Snad někteří byli i vyloučeni samotnými věřícími, se kterými je dříve spojovalo upřímné přátelství. Ale nikdo, kdo prochází tímto obdobím, to nepovažuje za nic příjemného. Naopak je to neuvěřitelně bolestivé a každý pak hledá jiné věřící, dychtící po Bohu, se kterými by opět mohl spojit svůj život.


Za nejlepší projev sborového života pokládám, když se několik lidí, bydlících blízko sebe, rozhodne, že půjdou společnou cestou k Bohu a vytvoří křesťanskou skupinku, ve které je pojí upřímné přátelské vztahy a vzájemná touha naslouchat Pánu.

Neměli bychom závazně patřit k nějakému místnímu společenství?

Podobné tvrzení slyšíme dnes dost často, protože se má za to, že se dá podobná věta najít v Bibli. Zatím jsem to ale v Bibli nenašel. Mnozí z nás byli poučováni, že bez „duchovního přístřeší, poskytovaného církví coby Tělem Kristovým“ nemůžeme přežít, protože bychom buď propadli falešným učením nebo by nás čekal návrat k hříšnému životu. Ale nelze najít totéž i uvnitř našich místních sborů?


Znám mnoho lidí, kteří žijí mimo náboženské struktury, jejichž vztah k Bohu stále více roste, jakož i jejich vztahy k jiným věřícím. Podobný rozvoj by přitom těžko našli v nějaké institucionálně zavedené církvi. Neztratil jsem nic ze své touhy po Pánu Ježíši nebo ze své náklonnosti k Jeho společenství, naopak tohle vše u mě v posledních letech skokem rostlo.


Bible nás vyzývá, abychom se navzájem odevzdávali jedni druhým, nikoliv, abychom byli zavázáni nějaké instituci. Pán Ježíš poukazuje na to, že vždy tehdy, když se dva, nebo tři lidé kdekoliv sejdou v Jeho jménu, tam je On uprostřed nich. Pak každý z nás může poznat živou víru v takovém společenství.


Je pro nás prospěšné pravidelně osobně prožívat projevy živé víry v podobném místním společenství? Samozřejmě, že ano. Dopustili bychom se však závažné chyby, pokud bychom se domnívali, že se musíme účastnit jen setkání v podobných sborech, a nebo, že bychom museli patřit ke stejné pojaté organizaci nebo sboru. Společenství se přece projeví vždy tehdy, kdy se lidé vydávají společně na cestu poznávání Pána Ježíše. Samozřejmou součástí je pak otevřené, upřímné sdílení jedněch s druhými, skutečný zájem na duchovním rozvoji všech. Všichni se pak vzájemně povzbuzují tak, aby společně následovali Pána Ježíše, přestože On nás vede každého zvlášť.

Nechrání nás ale naše instituce před falešnými učeními?

Bohužel musím vaši představu opravit, neboť každé rozšířené mylné učení, jež za poslední dva tisíce let bylo Božímu lidu vnuceno, má svůj původ v organizovaných skupinách s duchovními vedoucími, kteří se domnívali, že lépe znají Boží myšlení, než všichni ostatní. A naopak „církví“ bylo svého času odmítáno téměř každé Boží hnutí, které vzniklo mezi těmi, kteří po Pánu upřímně toužili. Jeho zastánci byli vylučováni, exkomunikováni nebo popravováni, protože následovali Boha.


Naděje, že lze najít v nějaké instituci jistotu, se jeví bohužel jako zcela scestná. Ježíš netvrdil, že „chodit do církve“ by nás ochránilo, ale zdůrazňoval, že On je naší ochranou, když mu plně důvěřujeme. Pomazal nás svým Duchem, abychom dovedli rozeznat pravdu od nepravdy. Jeho pomazání v sobě pěstujeme, když poznáváme ve slově Božím Jeho cesty a stále více rosteme v Jeho lásce. Právě to nás pomůže dovést k poznání, zda křesťanské skupinky/sbory, ve kterých jsme, působí či nepůsobí v Jeho Duchu.

Tradiční církve tedy nejsou ty pravé?

V žádném případě! V mnoha z nich jsem poznal věřící, kteří Boha milují a touží po tom, aby rostli v Jeho lásce. Každým rokem navštívím řadu různých sborů, ve kterých pokládají vztah k Pánu i upřímné vztahy mezi věřícími za důležitější, než samotný pojem „náboženství“. Pán Ježíš je středem jejich společného života a ti, kteří tam působí jako vedoucí, jsou skutečnými služebníky Božími, kteří nemají sklon k politickým či jiným „šachovým tahům“. Takový stav povzbuzuje všechny k tomu, aby si vzájemně v lásce sloužili.


Modlím se, aby stále více křesťanských společenství prošlo vnitřní obnovou v duchu touhy po poznání Pána Ježíše, jež povede k pravému zájmu jedněch o druhé a zároveň k ochotě sloužit světu v Boží lásce. Ale je třeba také dodat, že taková společenství jsou v našich městech spíše vzácnou výjimkou, a že mnohá z nich v tomto pojetí vydrží jen krátkou dobu, než bezděčně začnou hledat institucionální odpovědi na společenské potřeby církve, místo toho, aby stále zůstávaly závislé především na Pánu Ježíši. Pokud se vám to stane, že jste právě v takovém sboru, který se vydal jiným směrem, neměli byste se cítit zavrženi, když vás pak Bůh vede jinou cestou, která se liší od cesty, jíž se vydal váš dosavadní sbor.

Měl bych také já přestat chodit do „církve“?

Bohužel také tato otázka míří vedle. Víte, já nevěřím, že byste „chodili do církve“ víc než já. Každý z nás je přece částí Církve Kristovy, a proto by každý z nás měl na místě, do kterého ho Pán Ježíš povolal, činit právě to, za jakým účelem ho tam povolal. Ne všichni přece vyrůstají ze stejného prostředí.


Když se setkáváte v určitou dobu na určitém místě se skupinou věřících a tato setkání vám pomáhají přibližovat se k Pánu Ježíši a zároveň umožňují jít za tím podstatným, co Bůh ve vás vytváří, pak byste za takových okolností nemuseli vůbec přemýšlet o odchodu. Nezapomínejte však, že v tomto případě nejde o projev církve jako instituce. Jde jen o jeden z projevů církve v místě, kde právě žijete.


Nenechte se také vést k domnění, že pouhou účastí na setkáních sboru prožíváte ten jediný pravý život ve společenství. To se může stát jen tehdy, když vás Bůh spojí s více bratry a sestrami, s nimiž můžete budovat vzájemné křesťanské vztahy, jakož i s nimi sdílet vzestupy či možné pády na společné cestě k Bohu.


To se může stát v tradičně pojatých křesťanských komunitách, stejně tak, jako mimo ně. V posledních letech jsem se setkal s mnoha lidmi, kteří prožili zklamání v tradičních společenstvích a teprve pak se duchovně pozvedli, když sdíleli Boží lásku a život v domácích křesťanských skupinkách.

Řešením jsou tedy domácí skupinky?

Samozřejmě, že ne. Ale musíme si vyjasnit jednu věc: Ačkoli všeobecně lidem více vyhovuje modlit se a naslouchat kázání nadaných pastorů ve větších křesťanských shromážděních, přesto však skutečné prožívání sborového života lze jen ztěží zažívat právě v nich. V samotných počátcích křesťanství pokládala církev více jak 300 let za bezvadné místo pro shromáždění právě rodinný dům. Domovy totiž odrážejí vždy skutečný život rodiny – a to měl v této souvislosti na mysli i Pán Ježíš, když hovořil o Církvi jako o svém Těle.


Setkávání v domácích skupinkách však určitě není všelékem. Sám jsem zažil pár setkání v domácích skupinkách, jež byly přímo strašné. Zažil jsem ale také některá setkání ve velkých skupinách v církevních domech, kde probíhal skutečně nefalšovaný sborový život. Čas, který chci pravidelně prožívat v církvi pojaté coby pravé Kristovo Tělo, si však představuji jako prožitek co nejtěsněji spjatý s živými lidmi v živém sboru. Vím, že to ale právě v dnešní době není příliš oblíbené. Lidé dnes považují za mnohem jednodušší odsedět si předem připravenou bohoslužbu a po jejím skončení hned odejít domů, bez toho, aniž by se zajímali o druhé, nebo dokonce svěřovali své problémy ostatním.


Ale v konečném důsledku je podle mne důležité to, zda lidé v takovém společenství jdou společnou cestou k Bohu, zda následují Krista, zda si vzájemně pomáhají, a pak ani nezáleží na tom kde, jak a nebo jak často se scházejí. Větší význam pro mne má to, v jakém stavu se nacházejí vztahy mezi věřícími a jejich skutečné sepětí s Pánem, než průběh setkání nebo příprava společných akcí. Právě takové lidi hledám a raduji se z toho vždy, když je nacházím. V našem novém domově v Moorparku jsme například už několik takových lidí našli a doufáme, že jich ještě hodně najdeme.

Není to jen vaše reakce na to, že se cítíte být vnitřně zraněn?

Mohlo by tomu tak být, ale upřímně řečeno, nevěřím tomu, i když teprve čas může ukázat, že tomu tak opravdu není. Každého, kdo působí aktivně ve sborovém životě, se občas něco tak silně dotkne, že se cítí být až bolestně vnitřně zraněn. Jsou ale dva druhy zranění. Existují bolesti, jež jednoduše poukáží na problém, který pak správným ošetřením může být vyřešen – jako je například bolestivě vyvrtnutý kotník. Pak ale existují bolesti, jež mohou být vyléčeny jen tak, že se od jejich příčiny pokusíme vzdálit, jako například, když se dotkneme horké plotny.


Pravděpodobně máme všichni za sebou určité zkušenosti, jež jsme zažili ve snaze přizpůsobit svůj duchovní křesťanský život institučnímu pojetí v nějakém společenství. Většina z nás zůstává nějakou dobu v naději, že se to zlepší, když sami přispějeme k tomu, aby se něco v životě takového sboru změnilo. Často se také stává, že v tomto období naší snahy dosáhneme jistého částečného úspěchu. Brzy však zjistíme, že konformní pojetí, jež taková instituce vyžaduje, je přímo v protikladu s potřebou svobody, která je nutná k tomu, abychom jako věřící trvale rostli v Kristu. To se týká téměř každé křesťanské komunity, jejíž vývoj se postupně formoval v průběhu dějin křesťanství.

Hledáte dokonalou církev?

Nehledám a také nečekám, že takovou na této straně věčnosti najdu. Nekladu si za cíl dokonalost, jen se snažím najít lidi, kteří mají ve svém životě na prvním místě Pána. Jednou věcí je, že se lidé společně snaží o ideál, za který bojují, ale druhou věcí je poznání, že každý člověk pak spatřuje svůj ideál trochu v něčem jiném.


Neskrývám skutečnost, že mám velkou starost o další vývoj organizovaného křesťanství. Většina z toho, co dnes nazýváme církví, sestává většinou jen z dobře zorganizovaných setkání, při kterých mají věřící mezi sebou jen minimální vzájemný kontakt. Jsou utvrzováni v tom, aby se stále více spoléhali na systém nebo na vedoucí církve, než na Pána Ježíše. Vynakládáme více energie na to, abychom přizpůsobili naše jednání tomu, jak to vyžaduje instituce, než abychom pomáhali lidem na cestě tak, aby byli pod symbolem Kristova kříže proměňováni!


Mám už po krk sdílet společenství s takovými lidmi, kteří chápou církev jen jako dvě hodiny týdně strávené vyznáním hříchů, zatímco pak celý týden žijí čistě světskými záležitostmi.


Mám dost těch, kteří se spoléhají na vlastní spravedlnost, ale nemají soucit s trpícími lidmi ve světě. Také mám dost těch, kteří zneužívají slabých jedinců ve „své“ církvi a manipulují s nimi tak, aby uspokojili své egoistické potřeby. Rovněž mám dost všech kázání, ve kterých nejde o nic víc než o otrocké plnění jakýchsi náboženských povinností a jež zcela opomíjí svobodu Boží lásky. A nakonec mám dost všech míst, kde se zdůrazňují hlavně požadavky církve coby instituce, a kde se vztahy mezi věřícími a jejich přístup k Bohu stále více dostává na okraj zájmu.

Nejsou však pro naše děti potřebné aktivity, které pro ně církev organizuje?

Podle mého názoru děti nejvíce potřebují, aby se přirozeně postupně včleňovaly do pravého společenství, které je založeno na upřímných vztazích věřících mezi sebou a hlavně na jejich stále rostoucím vztahu k Pánu. Je známo, že asi 92 % všech dětí, které vyrostly v nedělních školách na všech pro ně připravených akcích, nakonec stejně opouštějí „církev“ v době, kdy se osamostatňují a odcházejí od svých rodičů. Místo kázání o etice a dodržování nějakých předpisů, musíme našim dětem především ukázat na praktických příkladech našich životů jak je třeba vzájemně žít v Boží lásce.


Dokonce někteří sociologové tvrdí, že nejdůležitějším faktorem, který může mít vliv na to, jak si jednou mladý člověk povede ve společnosti, je, zda už v dětství měl možnost navazovat osobní přátelské kontakty i s dospělými, se kterými nebyl v příbuzenském vztahu. Tuto potřebu nemůže nahradit žádná nedělní škola. Znám v Austrálii společenství křesťanů, kteří po dvaceti letech, během nichž jako rodina vzájemně sdíleli život v Kristu, mohli nakonec říci, že ani jedno z jejich dětí nebylo v dospělosti ztraceno pro víru. Vím, že se to mnohým nebude zamlouvat, ale pokládám za mnohem důležitější, aby naše děti zažívaly pravé společenství se všemi věřícími, než aby čas v církvi trávily spoustou jistě skvělých zábavných aktivit, které však přece mohou najít i jinde.

Jak by podle vašeho názoru měl vypadat živý sbor?

Vyhledávám vždy věřící, kteří chtějí následovat živého Krista tak, aby On byl středem jejich života, jejich lásky a veškerého jejich konání. Takoví lidé působí věrohodně jako praví následovníci Krista, protože jiné osvobozují a neváhají je vést k tomu, aby otevřeně kladli jakékoliv otázky, a aby i nepříjemné problémy nazývali nepokrytě pravými jmény, aniž by je přitom ostatní museli označovat za ty, jež rozkládají křesťanské společenství. Hledám lidi ve sborech, kde nevyhazují peníze za zbytečně drahé budovy nebo za okázalé aktivity. Hledám křesťanské skupiny, kde lidé vedle sebe nesedí jako cizinci, ale všichni jsou zapojeni do bohoslužby doslova jako Královské kněžstvo a nikdy nepřihlížejí jen pasivně z povzdálí.

Neposkytujete tím lidem jen výmluvu, aby seděli doma a vlastně nic nedělali?

Doufám, že ne, i když připouštím, že nebezpečí v tomto směru existuje. Vím o lidech, kteří opustili tradiční křesťanské sbory, aby toto své svobodné rozhodnutí nakonec zneužili tak, že se dali na cestu uspokojování jen svých vlastních přání a na společný život spojený s křesťanským společenstvím zcela rezignovali. Nemám také pochopení pro ten typ lidí, kteří přecházejí z jednoho sboru do druhého a hledají nejnovější módní křesťanské výkřiky jen pro egoistické uspokojení své osoby. Většina lidí, které potkávám a se kterými mluvím, neodešla z institucionálně pojatých církví snad proto, že by jim chyběla touha po životu s Pánem Ježíšem, ale právě proto, že tradiční církve nemohly uspokojit jejich velkou touhu po Bohu a po skutečných upřímných vztazích mezi věřícími. Tito věřící hledají autentické formy života v křesťanském společenství a často za to musejí zaplatit obrovskou cenu, než je najdou. Věřte mi, že my všichni bychom to měli lehčí jednoduše plout s tradiční většinou, ale ten, kdo už jednou zažil živé společenství s pravými věřícími, se nemůže spokojit s něčím horším nebo průměrným.

Nemůže vaše pojetí církve vést k jejímu vnitřnímu rozvratu?

Samo o sobě ne. Ti, kteří požadují, aby se ostatní přizpůsobili tomu, co právě jen oni pokládají za pravdu, ti spíše způsobují rozkol. Většina z nás, kteří jsme na této cestě k Bohu, bývají často nařčeni z toho, že působí rozkladně z toho důvodu, že se jevíme určitým nebezpečí pro ty, kteří našli svou jistotu v náboženském systému církví. My se ale většinou přece nepokoušíme přemlouvat jiné věřící k tomu, aby snad svůj sbor opustili. Pokládáme církev, coby Tělo Kristovo, za dostatečně široké společenství, jež je schopno shromáždit veškerý Boží lid tak, jak každého zvlášť Pán povolává.


Jednou z častých výtek na adresu tradičních amerických církví je ta, že hodina nedělních bohoslužeb se stává časem největšího vyčlenění stejně smýšlejících lidí v americké společnosti. Setkáváme se tam totiž jen s těmi, kteří vypadají stejně jako my, a kteří mají zároveň rádi stejné věci, jež máme rádi my. Dnes už mám ale příležitost setkávat se i s lidmi z pestřejšího společenského spektra a zároveň v širším pojetí církve ve smyslu Kristova Těla. Nepožaduji, aby všichni měli stejný pohled na církev jako mám já, ale zároveň doufám, že ti, kteří zastávají pohled jiný, se časem vzdají myšlenky, že bychom se měli přizpůsobit jejich názorům.

Kde najít podobné živé křesťanské společenství?

Na to není snadná odpověď. Můžete je najít dokonce ve svém vlastním sboru nebo už za rohem vašeho domu, či na vašem pracovišti ve vedlejším oddělení. Až se třeba budete podílet na péči o chudé, potřebné a nemohoucí ve svém bydlišti, můžete využít možnost „nakazit“ své bližní stejnou touhou po Bohu a upřímných vztazích mezi lidmi.


Neočekávejte však, že podobné společenství bude přijatelné pro organizační strukturu církví. Je sice organickou součástí Církve Kristovy, ale záleží jen na Pánu, zda tuto skupinku podobně smýšlejících křesťanů někam začlení. Důvěřujte Pánu, že do vaší blízkosti přivede pár lidí, s nimiž budete moci jít společnou cestou. Tito lidé asi ještě nechodí do stejného sboru jako vy, možná to jsou zatím jen vaši sousedé nebo kolegové v práci, které si Bůh jednou najde a daruje je vám. Nevznikne pak takovým propojením věřících pod Božím vedením to pravé ovoce?


Nepočítejte s tím, že to bude lehká a snadná cesta. Vyžaduje to určitou dávku rozhodnosti mezi vámi všemi, abyste byli přirozeně poslušní Pána. Možná to bude vyžadovat trochu cviku, zbavení se zaběhnutých zvyklostí, abyste se skutečně osvobodili a Pán pak mohl tvořit ve vás a kolem vás vše, co pokládá za nejcennější. Vím, že někteří lidé se nemohou smířit s tím, že už každou neděli při bohoslužbách nesedím na svém místě jako dřív. Mohu vám však s jistotou říci, že i moje nejhorší dny, jež jsem prožíval už mimo organizovanou církev, byly vždy lepší než ty, které jsem zažil v tradičně pojatém a organizovaném společenství. Je to podobné, jakoby někdo jen hovořil o golfu, nebo skutečně golf pořádně hrál. Tak je to i s Boží Církví. Nepotřebujeme už dnes přednášky o církvi, ale pravé lidi, kteří v církvi skutečně dle Božího slova působí.


Na celém světě objevuje stále více lidí, že to jde. Také vy můžete být jedni z těch, kteří se nechají Bohem vést na to pravé místo v Kristově Církvi a tam působit tak, jak si to sám Pán přeje.