Skrytá tvář charismatismu 2


II. Svědectví

1.   Úplně od začátku…


Uvěřila jsem v r. 1990 skrze svého spolužáka ze třídy na místním gymnáziu. Moje uvěřování bylo pozvolné…nejednalo se jednorázový moment, spíš o postupné překonávání předsudků vůči víře, křesťanům, církvi, bibli, Bohu, dál o překonávání logických protiargumentů až do finální kapitulace před Boží láskou. Moje úplně prvotní setkání s křesťanskou praxí se podobalo spíše okultním praktikám. Pozvaly mě dvě církev navštěvující spolužačky do bytu, kde „hledaly Boží tvář“.  Absolutně jsem netušila, co mě čeká a tak trochu s nedůvěrou přijala pozvání na tuto akci. Obě dívky po výměně informací, co je nového „ve sboru“ vzaly do rukou každá svojí barevně podtrhanou a zjevně používanou  bibli, poklekly a daly se do modliteb.


Obsah těch modliteb už si přesně nepamatuji, jen to, že se dostalo i na mě, obstoupily mě, kladly na mě ruce a žádaly zjevení do mého života, pak mi četly nějaké verše, které dle mého nesouvisely vůbec s ničím a pojímaly to jako šifrovanou zprávu od Boha…tzn. zaznělo-li nějaké slovo, které mohlo mít souvislost s moderní dobou, vzrušeně ho opakovaly a zkoušely vymýšlet, co by to mohlo znamenat. Z této návštěvy mi šla hlava kolem, bylo to vzrušující- kontakt s netušeným nadpřirozeným světem. Zároveň jsem začala chápat, že Bůh je někdo, kdo může promluvit jen skrze bibli, a protože ty biblické formulace se týkají vlastně něčeho jiného(jiných příběhů a jiných lidí), pak se v tom musí hledat jako v tajném kódu, co vlastně ten Bůh chce říct.

Dívky mě pozvaly do církve, ale tam se mi moc nechtělo, představovala jsem si ji jako chladné kostelní místo, kde je oficialita a liturgie. Dlouho jsem váhala. Myšlenka na to, že se v církvi děje něco podobného jako mi předvedly ty dívky, mě ale lákala.

Pozvání jsem po čase přijala spolu s mou velmi dobrou přítelkyní. To shromáždění bylo v malé modlitebně a bylo tam mnoho lidí. Tělo na tělo. Vpředu stál nepřitažlivě vyhlížející bělovlasý muž, který ale nevypadal, že by byl svým vzhledem nějak zlomen. Naopak mluvil s odvahou, jistotou, oslovoval posluchače „Ty“ a zvyšoval hlas, takže člověk brzy cítil, že je vinen v plném rozsahu obžaloby. Prožila jsem obrovskou vinu, kterou jsem nesla za svůj dosavadní bezbožný život. A na výzvu jsem šla dopředu, aby se za mě modlil. Věřím, že toho dne jsem opravdu přijala Ježíše. Moje kamarádka také.  Když jsme se vrátily na místa, konaly se nějaké závěrečné písně. Viděla jsem, jak moje kamarádka bledne. Omdlela. Ona  trpí nízkým tlakem. Omdlévala často, já ji zažila omdlít mnohokrát- většinou ve vydýchaných stísněných prostorách. Věděla jsem, že se prostě musí položit na zem, zvednout nohy a bude v pořádku.

Kamarádka ležela na zemi a kolem ní začali pobíhat muži v oblecích (starší, jak jsem se pak dozvěděla) včetně toho kazatele. Jeden z nich zavolal silným hlasem…“toto je věc duchovního boje, kdo jste slabí ve víře, opusťte raději tuto místnost!“ Dostala jsem strach. Cítila jsem, že slabá ve víře budu asi já, tak jsem raději odešla. Čekala jsem dole, zezhora se ozývalo hlasité volání (něco jako příkazy) a spousta dalších hlasů mumlala svá zaříkávání (tedy tak to znělo). Zase mi šla hlava kolem, potřebovala jsem to nějak vstřebat. Mluvila tam se mnou spousta lidí, někteří už byli v letech. Lichotilo mi, že se mnou mluví dospělí jako rovní s rovnou (bylo mi 16).

.....

2.   Vladěnka

.....
Byla tam i Vladěnka (říkejme jí tak). Byla to žena ve středním věku a ptala se na to, co jsem prožila, a proč prý jsem šla dopředu. Bylo to zvláštní úplně cizímu člověku vyprávět své niterné pocity, ale povzbudila mě v tom předchozí „svědectví“, kdy lidé veřejně mluvili o poměrně intimních záležitostech svého života, a tak jsem jí vše vyprávěla. Jí připadalo, že je třeba tu vinu nějak konkretizovat a vyznat konkrétně každý hřích, na který si vzpomenu a pozvala mě a mou kamarádku na setkání ve sborovém domě, kde jsme měly procházet „zpovědní zrcadlo“. Později, když jsem na tomto setkávání vyznávala své hříchy, nemohla jsem se zbavit dojmu, že jsem na ně hrdá. Ten pocit viny ze shromáždění byl ten tam. Kdo se mohl v mém věku pochlubit tak barvitými sexuálními zkušenostmi a takovým úspěchem u mužů?…asi žádná žena tam v církvi. Tohle nepíšu, abych šokovala, chci tím jen ilustrovat, že můj vnitřní stav byl jaksi pozadu za tím vnějším konáním. Ježíšova proměna ve mně zatím nepostoupila tak daleko, abych dokázala litovat jednotlivých hříchů. Celé toto setkání mi bylo nepříjemné, protože jsem se musela tvářit, jak je mi líto a omlouvat se za věci, které mi zlé nepřipadaly (prý je to věcí rozhodnutí nikoli pocitů, no tak dobře). Moje skutečné křesťanství se skládalo z toho, že jsem byla fascinovaná osobou Ježíše, věděla jsem, že jeho oběť potřebuju a modlila jsem se  k němu, ale dál zatím v té době nepostoupilo. Nicméně jsem nastoupila do vlaku, který jel, a tak prvotní setkání nahradily skupinky a shromáždění. Ne, zdaleka jsem nechodila na všechny. Církev mě dusila,  musela jsem se tvářit jinak, než jsem cítila (jde přeci o vědomá rozhodnutí, pocitům nemám dávat sluch- mi bylo řečeno), ale když jsem pak někdy přišla (na základě pocitů viny, bylo mi řečeno (Vladěnkou), že chodit do církve je Boží požadavek na člověka), tak jsem čelila dotazům Vladěnky, proč nechodím častěji a vymýšlela jsem trapné výmluvy. Jednou na skupince, na kterou jsem se s vypětím všech sil dokopala jít se mě Vladěnka ptala, jak moc čtu Boží slovo. Četla jsem jen velmi málo a to ještě stylem, jestli mi chceš Bože něco říct, tak tam, kde to otevřu…Tušila jsem, že s tím neuspěju (ptala se mě častokrát a já se svěšenou hlavou už mnohokrát slíbila, že se polepším a budu číst častěji), už jsem otvírala pusu, že něco zalžu, ale pak jsem se sama sobě zhnusila..lžu v církvi o bibli. A tak jsem řekla pravdu, že čtu málo. Vladěnka naléhala, ať čtu víc a řekla, že jestli nebudu číst víc tak duchovně umřu..modlitba a čtení jsou projevy života. Cítila jsem se opravdu hrozně, jak to křesťanství flákám a rozhodla se, že budu číst a modlit se minimálně tak, abych nemusela lhát, až se Vladěnka příště zeptá.
.....

3.   Křest aneb jak se může cítit konvertita

.....
Vladěnka mě pozvala na vyučování ke křtu. Křest tak, jak mi byl popsán, mi připadal jako nehorázná šaškárna, ale byla jsem vyučená o jeho vnitřním významu, že je to demonstrace duchovnímu světu (pohřeb mého starého člověka), že patřím Kristu a tak jsem se rozhodla, že to budu absolvovat a že to překousnu kvůli Ježíši. Byla jsem docela dobrý student a tak jsem věrouku zvládla levou zadní a na všechny otázky správně odpovídala (i před staršími). Nezapomenu na  ten den křtu. Od rána jsem bojovala s myšlenkou, že tam nepůjdu (bylo to v bazéně). Byla jsem ale předem instruovaná od Vladěnky, že tyto myšlenky přijdou a jsou od satana, který mě nechce pustit ze svých spárů.  Nechtěla jsem, aby si Vladěnka myslela, že jsem tak slabá, že to se satanem nevyřídím, a tak jsem šla. Všechno ve mně se vzpíralo, cítila jsem, že ti lidé, co tam na břehu bazénu zpívají písně a zvedají ruce jsou cizí, připadalo mi, že se radují, že mě polapili a že se už nebráním a že proto mají radost a tleskají. Připadala jsem si v pasti, dělala jsem něco, o čem jsem nebyla vnitřně přesvědčená, ale měla jsem jen jejich argumenty a tak mi to přišlo správné. Vždyť to, co je správné je přece mnohokrát nepříjemné. Při křtu měl můj pastor zjevení, že Bůh mi dává nové jméno „Poslušná“. Po křtu mi ti cizí lidé gratulovali a objímali mě, vítali mě do rodiny, oslovovali mě „sestro, či sestřičko“, šel mi mráz po zádech, ale říkala jsem si, že je to můj starý člověk, který se hlásí k životu, ač mrtev. Ano, poslušná, absolvovala jsem křest z poslušnosti……. Vladěnce. Po křtu jsem podlehla velké depresi. Věděla jsem, že mé pokrytectví v církvi se nafukuje do rozměrů, kdy buď církev opustím (ale to jsem se bála kvůli Bohu..on to přece žádá, že tam mám chodit, nehledě na to, že umřu, když nebudu mít společenství Božího lidu) a nebo se sebou něco udělám, začnu to brát víc vážně budu ochotněji a víc poslouchat Vladěnku, abych nemusela lhát a cítit se ze sebe tak mizerně a budu chodit na všechna shromáždění, skupinky a mládež. Věděla jsem, že tu první možnost chce satan a tak jsem se rozhodla pro tu druhou. Začala jsem zintenzivněním četby bible. Spoustě věcem jsem nerozuměla a tak jsem bombardovala Vladěnku dotazy. Vypadala, že jí dělám opravdu radost a tak jsme byly obě spokojené. Po čase jsem se ujala vedení chval na skupince a protože jsem s Vladěnkou trávila hodně času, pocity viny ustoupily. Připadala jsem si nyní dokonale svatá a poslušná, věděla jsem, že žiju správně a že i Bůh musí vidět, jak jsem se překonala a jak moc času věnuju církvi, bibli a modlitbě. Měla jsem od Vladěnky odpovědi na spoustu otázek a tak mi svět začal být dokonale jasný: My věříme Bohu a tak jsme jiní, lepší než nevěřící, platí pro nás jiná pravidla hry. Když jednáme správně a nehřešíme, daří se nám dobře. Když někde stojíme špatně, nebo zhřešíme, přijde trest. To bylo i odpovědí na otázku, proč se některým lidem ve sboru nedaří dobře…mají skrytý hřích, odmítají přijmout Boží radu. apod.  Byla jsem klidná a žila jsem bezstarostně, protože jsem nehřešila a tak se mě týkalo jen požehnání a Boží přízeň. Byla jsem na sebe hrdá. Byla jsem indoktrinované dítě.

V té době se stala tragická nehoda…při které zahynuli dva výrazní sourozenci našeho společenství…manželé. Oba byli proroci. Ona vydávala nedávno svědectví, že jí Bůh uzdravil rakovinový nádor o velikosti vejce z dělohy. Nechápala jsem to, byla jsem ve zmatku. Tak Bůh jí uzdraví nádor, aby se pak zabila při nehodě? Jak to? Prosákla ke mně informace, kterou ten, kdo mi jí sděloval měl prý od pastora (a já tomu věřím, protože dotyčný byl u pastora doma pečený vařený), a sice, že prý dotyční měli skrytý hřích, o kterém mi ale nechtěl nic podrobnějšího říct. No, tak pak už mi to bylo jasné a uklidnila jsem se.

Nezmínila jsem (neb to není až tak důležité), že těsně před mým zapojením se do církve jsem začala vztah s nevěřícím hochem. Nejprve jsme ho pojali ryze světsky, ale pak on také uvěřil a pokoušeli jsme se o křesťanský vztah. Po dvou letech chození mě opustil kvůli jiné křesťance a já prodělala svou první vážnější krizi víry. Bylo to totiž poprvé, co muž opustil mě, předtím za nevěřícna jsem vždycky ukončovala vztahy já. „Jak to mohl Bůh dopustit?“, a „vždyť jsme „prožili“, že k sobě patříme“ atd. atd.,  to byly otázky, které mě mučily. V té době jsem byla tak psychicky na dně, že jsem téměř žila doma u Vladěnky. Chodila jsem tam denně. Možná jsem měla dávno říct, že Vladěnka byla žena pastora. Naše rozhovory o Bohu, víře, lidech v církvi, o jejím muži, o životě nebraly konce. Pomáhala jsem jí doma s miminkem, žehlila jsem, pozorovala, jak to chodí u pastorů. Moc si to už nepamatuju, snad jen to, že pastor je člověk, který není doma. Vzpomínám si na ustaraný, strhaný a nervózní obličej Vladěnky, jak sama řešila vysokou horečku miminka a k tomu další dvě děti. Když pastor občas přišel domů, býval v dobré náladě a míval nadhled. Vladěnka bývala rozladěná.  Postupem času mě pastor začal přibírat k různým překladům v komunikaci s cizinci a začala jsem spolupracovat spíš s ním. Jeho život mi připadal zajímavější. Jednou mě dokonce uvolnili ze školy, abych mohla překládat na setkání maminek.
.....

4.   Otec

.....
Poměrně brzy na to se začal rodit vztah mezi mnou a mým nynějším manželem. Pastorovi se to zdálo moc krátce po mém rozchodu s tím předchozím hochem a tak vydal doporučení, že bychom spolu neměli chodit alespoň tři měsíce, abychom dokázali, že své city ovládáme, a že slepě nenásledujeme zamilovanost.


Chtěl také, aby neutrpěla má pověst. Proč by nás mělo takové doporučení zajímat? To doporučení bylo pro nás směrodatné a závazné. Vliv pastora byl veliký. Věděli jsme, že každý, kdo se mu vzepřel, nějak špatně dopadl. Můj muž ho měl za otce a učitele, a nedělal by nic, s čím by otec nesouhlasil, konzultoval s ním naprosto všechno (mně bylo tak 19, manželovi 23). Odměnou za tuto synovskou oddanost mu bylo, že byl přizýván na setkání, na která jezdil jen pastor sám, či jen vybraní. Byl téměř pobočníkem a nepsaně se s ním počítalo jako s nástupcem. To mi imponovalo, věděla jsem od Vladěnky, že jediné, co má opravdu smysl je sloužit Bohu na plný úvazek, ale že to je úkol jen pro vyvolené a velmi odvážné, obětavé a charakterní lidi. Proto jsem se rozhodla, že se stanu manželkou pastora (ó svatá prostoto).  Doporučení pastora jsme tedy vzali vážně a po třech měsících (a bylo to těžké, i když občas jsme selhali a napsali jsme si, někdy jsme se i sešli- pastor nám to později vytknul s tím, že jsme „nerespektovali jeho vůli“-citát) jsme s blahosklonným přikývnutím „otce“ začali spolu chodit. Náš vztah nebyl obecně moc dobře přijímán. Co nás ale trápilo, bylo to, že jsme nevnímali ani nadšení ze strany „otce“. Vznášeli jsme různé dotazy, abychom zjistili, kde je problém. Problém byl v tom, že se náš „duchovní růst“ prý zpomalil. Trávili jsme spolu hodně času a už jsme nebyli tak angažovaní. Než abychom organizovali něco pro církev, tak jsme spolu někam zmizeli. Jednou, na sborové dovolené nám to pastor řekl na rovinu. Jste zahledění do sebe, váš vztah nenese ovoce. Nesloužíte.  (Rozuměj, v té době jsme nevynechali jediné shromáždění, modlitební, biblický seminář, skupinku, manžel vedl křtěnce, podílel se na vyučování na mládeži,  já vedla chvály a podílela se na činnosti evangelizační skupiny Načisto, ještě jsem vedla skupinku dívek z gymnázia). Jenže jsme nesloužili jako pár. Navštěvovali jsme tehdy jednoho starého bratra, občas mu manžel umyl chodbu, ale toho bratra spíš těšilo s námi mluvit, vyprávěl nám o válce, o komunistech, o všem možném a my jeho vyprávění milovali. (ten bratr mě nazýval Johanka z Arku J).  Pastor to nevěděl. Když jsme mu to řekli, byl překvapen a vypadalo to, že to mění situaci. Tehdy jsme pochopili jeden z rysů „vykazatelnosti“. Podávat podrobný přehled vykonaného ….(co na tom, že to Bůh vidí, ale musí to vidět i pastor).

Jistě v této chvíli čtenář dávno pochopil, že mluvím-li o otci, nejedná se o otce biologického. Můj vztah k biologické rodině se mým uvěřením hodně zhoršil, můj skutečný otec-komunista a matka pod jeho vlivem neměli pro mou víru pochopení , ale nic mi nezakazovali s tím, že mě to pustí. …Já jsem se ostře vůči nim vymezila- že si budu dělat, co chci a kdy chci a chodit budu, kam chci…Jejich vliv na mě úplně vymizel, vztahy zoficiálněly, brala jsem je jako ty nechápající nevěřící a mezi námi narostla propast. Ale zpět k mému vyprávění.

Doba počátků mého vztahu s manželem je zároveň doba rozdělení sboru na dvě části z důvodu nárůstu členské základny. Jedna část se přenesla do blízkého města a stala se samostatnou stanicí. Můj manžel, tehdy hoch, ač bydlel v tom blízkém městě, rozhodl se zůstat v mateřském sboru (jako jediný), aby nepřerušil vztah s otcem, a kvůli mně. Staršovstvo tehdy kompletně odešlo do blízkého města, zůstal jen jeden starší. Nebudu tu vypisovat, jak se tento jediný starší dostal brzy do konfliktu s pastorem, stal se řadovým členem a nakonec z církve odešel úplně, to je zase jeho příběh. Ani nebudu vypisovat, jak pastor sestavil staršovstvo z řad loajálních mladíků a na prvním setkání vymezil jejich pravomoce památnými slovy: „Nemyslete si, že mě budete řídit.“ Kdyby chtěli vypsat jak postupně upouštěli od spolupráce s kazatelem, neboť jim nebyla delegována žádná pravomoc a stejně finálně o všem rozhodoval pastor, byl by to zase jejich příběh.

.....

5.   Oni a my v rámci sboru

.....
V době, kdy jsem trávila hodně času v blízkosti Vladěnky a jejího manžela nahlédla  jsem do jejich způsobu uvažování. Pamatuji na jeden rozhovor, kdy se Vladěnka ptala (bylo to po nějakém hlasování ve sboru, mimochodem hlasování (o čemkoli) bývala zpravidla jednomyslná)jestli tam byl ten a ten…a pastor to nějak zhodnotil a použil formulaci, že nikdo z „nich“ tam nebyl. Asi to není přesné, ale ptala jsem se a dozvěděla jsem se, že ve sboru nejsme jen „my“, ale jsou tam i „oni“, lidé, kteří čekají na chybu, kteří jsou v opozici a nesouhlasu, a kteří čekají na pastorovo uklouznutí, aby si smlsli. Rozhodla jsem se, že budu obezřetná. Kromě vnějšího (satan) je tu tedy i vnitřní nepřítel.
.....

6.   Oni a my v rámci církve

.....
Krátce po svém uvěření, už po tom, co jsem se rozhodla sekat dobrotu, jsem navštívila nedělní bohoslužbu v R……….. v ČCE.. Věděla jsem, že když v neděli jednou vynechám, tak tím výrazně utrpí můj duchovní život, a to bylo pro mě nepřijatelné, a tak  jsem (v 17letech) vyrazila sama do 4km vzdáleného města, abych vyhledala duchovní pokrm. Po cestě na mě troubili kolemjedoucí řidiči tiráků, jeden za jízdy onanoval. To mě odrovnalo a žíznící po duchovnu jsem s úlevou vpadla do tamější modlitebny. Jenže. Nikdo mě předtím nevaroval. Čekala jsem stejný styl zbožnosti jen jiné lidi. Tady hrály divné varhany a zpívaly tři staré babičky unylé táhlé písně. „Kde jsou kytary? Kdy přijdou ostatní?“ šlo mi hlavou. Pak vstoupil kněz v dlouhé sutaně a něco mluvil, moc jsem tomu nerozuměla, ale začínala jsem tušit, že tam mají nějaký problém. Po bohoslužbě, po krátkém rozhovoru s kazatelem jsem se vydala na zpáteční cestu, notně duchovně frustrovaná. Po svém návratu domů jsem to zděšeně vyprávěla pastorovi a dozvěděla se, že se zřejmě jednalo o tzv. „mrtvou“ církev, kterých je všude plno. Neměla jsem problém tomu věřit, protože tam skutečně mrtvo bylo. Dodatečně jsem do dopisu napsala pár rad tomu ubohému kazateli z ČCE, něco v tom smyslu, že se má přijet podívat k nám, jak se to má dělat, a že nemá bejt línej a trochu popracovat na evangelizaci a trochu to tam rozhejbat. Škoda, že ten dopis už zřejmě neexistuje, bylo to určitě poučné čtení pro kdejakého pastora… J)))))

Tento můj exces indikuje jistý neojedinělý nešvar, které lze nalézt v charismatickém pojetí víry. Je to pýcha. Lidé mají pocit, že svým přímým kontaktem s Bohem (skrz prorocké a jiné duchovní dary) mají navrch nad necharismatickými věřícími. A ještě je to pýcha mladých. Pastor byl vždy více orientován na mladé „tvárné“ lidi, které motivoval vizemi, ve kterých jim představoval budoucnost, ve které oni sehrají „významnou roli“ pro sbor, region, republiku. Loajální mládežníky povzbuzoval, že mají mnoho moudrosti, a proto mohou vést druhé. Proto nikdy nebylo v mém sboru výjimkou, že někdo opravdu mladý vedl ve skupince postarší členy, či samotní starší (členové staršovstva) byli ve věku kolem 20 let. Mladá loajální sestra třeba vede starší maminky, atp.

Otec s Vladěnkou pořádali tzv. „návštěvní kola“, nevím, jestli to vyplývá z povinnosti kazatele, možná ano. Jedná se o oficiální návštěvu v rodinách.. Když pastor dokončí jedno kolo, začne druhé. Mohla by to být teoreticky celkem milá rodinná návštěva, kdyby dotyční nekladli „kontrolní otázky“. Jedná se o otázky typu jak funguje Váš modlitební život, jestli se spolu modlíte jako manželé, případně proč Vaše děti nechodí do dorostu, příp. proč jste vy nebyli na bohoslužbě atp.

.....

7.   Oni a my v rámci CB

.....
Když mi bylo 18, po  maturitě, jsem dostala nabídku (já a ještě asi 3 sestry od nás ze školy) jet na evropský sjezd křesťanské mládeže do Německa. Jela jsem. Celá akce byla pořádaná CB a mě velmi překvapovalo, jak bratří z jiných sborů CB projevují zbožnost jinak než my,  např. chvály (vedla jsem v té době chvály na skupince a měla za sebou svůj první seminář, na kterém jsem já!! vyučovala vedení chval méně pokročilé chváliče).


Mladí hudebníci z CB, kteří tam byli se mnou to tak ale nebrali. Písně byly pro ně proložením mluveného slova, žádné „opravdové uctívání“, - dlouhé chvály proložené duchovními zážitky, proroctvími, prostě nic. Šla jsem si promluvit J s jejich vedoucím uctívačem (byl alespoň o generaci starší než já) a trochu mu domlouvala, že takhle se to dělat přeci nedá…Usmíval se, a pak mě vyzval, že si to mám příště vzít na starost. Což já s radostí přijala. Mezi námi mladými se to tak nějak porovnalo. Ale byl tam s námi jeden starší kazatel CB, který naše charismatické projevy těžce nesl a docela nás stíral. Když jsme se v autobuse loučili, vzal mikrofon a říkal: že nám přeje abychom se v našem městě rozrostli nejen co do kvantity, ale i kvality a abychom šli v té zbožnosti více na hloubku. Nechápala jsem, oč mu jde, a proč je na nás tak vysazený. Když jsem přijela domů a vyprávěla jsem to pastorovi, vysvětlil mi, že se nediví a že my charismatici to máme v CB těžké, protože jsme jiní a že někteří neuznávají dary ducha a proto jim s nimi lezeme na nervy. Vyprávěl, co si zakusil od podobných lidí v rámci CB a že mu proto byla zadržována ordinace, coby kazateli. Pochopila jsem, že nepřátel je víc a že jsme vlastně takoví průkopníci pokrokového přístupu k Bohu, že nás mnozí nechápou a chtějí nás od naší zbožnosti odradit (dokonce v rámci církve), ale my se nedáme!!


Jako mládežník jsem se také zúčastnila severočeské mládežnické konference CB v Děčíně. Byla už jsem trochu poučená, že se tam asi setkáme s těmi, kteří se neprojevují tak jako my, ale že se máme chovat, jak jsme zvyklí. Měli jsme tam s kapelou chvály. Překvapila mě reakce „publika“ nikdo radostně nevyskočil a nezvedal ruce. Vnímala jsem to jako „deku“ a tak jsme přitlačili a rozjížděli to alespoň hudebně. Začali se zvedat první odvážlivci a strhla se revolta a poměrně dost mladých nakonec stálo se zdviženýma rukama. Viděla jsem některé zachmuřené obličeje vedoucích a měla radost, jak jsme jim zavařili a že Bůh je oslaven, tak jak být má…celým tělem. J))

V rámci seminářů jsem si vybrala učení o vedení Duchem svatým. Na můj vkus to bylo ale málo odvaz…čekala jsem, že se budou popisovat modlitby očekávání, kdy prostě čekáte na Boží řeč a soustředíte se, nebo se vysvětlí cesta do svatyně, jak začnete chválit rychlými písněmi, pak pomalejšími, nakonec přejdete do uctívací improvizace a čekáte Boží navštívení, ale nic takového se nekonalo.

Ke konci konference se modlil jeden kazatel, majitel původně zachmuřeného obličeje, a prosil Boha, aby mu pomohl překonat předsudky, které má vůči charismatické zbožnosti aby dokázal vidět, čím ho v rámci té zbožnosti chce Pán obohatit. Byla jsem za tu modlitbu ráda a jsem za ní ráda i dnes, ale mnohem víc jí rozumím.
.....

8.   Svatba, promoce, první dítě…

.....
Tak konečně byla svatba. Tedy moje svatba. Různými peripetiemi s bydlením jsme se ocitli v blízkém městě, ve kterém byl nově vzniknuvší sbor našeho mateřského. Nepřešli jsme tam. Věděli jsme, že Bůh opravdu jedná a žehná pouze v našem mateřském sboru. A tak jsme dojížděli. Z této doby si pamatuji jen, že jsem si dlouhými cestami v tramvajích uhnala zánět močového měchýře. Dokončili jsme školy, odpromovali a já se vrhla do práce, manžel na civilku. Asi po roce jsme sehnali byt v místě naší mateřské církve a odstěhovali se tam. Byl to byt v romské čtvrti, chodby byly plesnivé a počůrané, sousedé hluční, pravidelně se scházeli v jednom z bytů a slavili, tančili čardáš až do rána a poslouchali hlasitou hudbu. Později, když se nám narodilo miminko, našla jsem svůj kočár v chodbě ze strany ohořelý, děti sousedů se nám vloupaly do auta a hrály si tam. Ale co naplat, chtěli jsme být blízko sboru, kde jsme sloužili, a do kterého jsme předtím museli několikrát týdně dojíždět. Věděli jsme, že máme prominentní postavení, a že se s námi „počítá“, chtěli jsme být tam, kde jedná Bůh. A Bůh žel jednal převážně a téměř výlučně ve sboru našeho „otce“ a právě skrze něj.  Manžel byl už v té době starší. Jenže chodil ze staršovstev stále frustrovanější a zoufalejší. Deptal ho neřád, konec setkání byl mnohdy až po půlnoci a on ráno vstával do práce. Cítila jsem, že jeho loajalita klesá, ale já v té době řešila kojení, a tak jsem se na něj spíš zlobila, a potažmo i na staršovstvo, že mi ho frustrují. Z vyprávění vím, že starší mladíčci byli už v té době pár let ženatí, pár let starší a měli děti, jejich pozice se změnila tak nějak společensky (svobodný hoch se změnil v otce rodiny), a tak nějak očekávali, že i jejich pozice v rámci staršovstva se změní v pouhého kývače na právoplatného člena. Pokusů bylo mnoho, ale otec neustoupil ani o krok a nepustil místo ani pravomoce. A tak různě vznikaly hospodářské rady, které měly převzít určité pravomoce, a pak se zase rozpadaly, protože zjišťovaly, že jsou tu jen k tomu, aby potvrzovaly něčí rozhodování. Ale toto by musel dopodrobna zpracovat někdo z nich.

Někdy v té době se konal víkendový výjezd starších do hor bez manželek. Volného víkendu využila Vladěnka k tomu, že pozvala všechny manželky starších k sobě domů a připravila jim program „sdílení a společných modliteb“. Ke konci setkání Vladěnka řekla: „Tak a teď bych ráda, kdybyste každá řekla, v čem je největší slabina či nešvar vašeho muže a budeme se za ně v tom modlit (udala příklady: třeba že se přejídá, či příliš kouká na televizi atp.)“. Zděsila jsem se: „To tu mám jako donášet na vlastního manžela?“ Ohradila jsem se tedy a řekla, že se to neslučuje s tím, že máme dbát na dobrou pověst svého manžela. Notně jsem se u toho orosila, protože nebývalo zvykem, že by někdo otevřeně vyjadřoval nesouhlas. Vladěnka se orosila také, ale dál už nenaléhala.

Časem jsme začali s manželem vést domácí skupinku.
.....

9.   Desátky

.....
Jednou si mi stěžovala jedna sestra, že dostává k svátku dárkem od babičky 300 korun a protože musí ze všeho platit desátky, tak jí zbyde jen 270kč. Štvalo jí to tak, že se domluvila s babičkou, jestli by jí rovnou za ty tři stovky nemohla koupit dárek . Vyřešily to a desátky pak dávat nemusela.

Desátky jsou kapitola sama o sobě. Člověk se vždy cítil provinile, kdyby je neměl dát, lidé se trumfovali ve finanční obětavosti, někteří dávali desátky z hrubého příjmu. Suma peněz z desátků byla samozřejmě tajná, ale často se stávalo, že si kazatel spočítal, že třetina (či polovina) sboru neplatí desátky!! a rozhořčeně nám to sdělil z kazatelny. 
.....

10.   Vztahy

.....
Sestra Blanka mi byla určena jako vedoucí v jedné z mých aktivit. Jednou jsem k ní přišla na pohovor ohledně naší společné služby. Bylo to asi úplně poprvé od jejího ustanovení do vedení. Byly jsme dlouholeté známé a kamarádky. Navštěvovaly jsme se často.  Po počátečním rozhovoru o dětech a rodině, mě sestra usadila ke stolu, znervózněla, začalo jí vysychat v krku a přiškrceným hlasem mi oznámila, že teď už se mnou chce ale mluvit jako vedoucí, a že by ráda, abych jí podala zprávu o své práci v svěřené oblasti. Bylo mi jasné, že teď je to oficiální, a že se chopila toho „mě řídit“, jen mi nebylo jasné, proč dvě kamarádky nad sebou musejí šéfovat a bavit se oficiálně. Ale nedivím se jí, v mém sboru byl vždycky vedoucí NĚKDO.  

.....

11.   Pojetí jednoty

.....
Jednou mi vyprávěla jedna sestra, která pracovala jako prodavačka v supermarketu, že chytá zloděje. Říkala, že je jedna z mála, která se nebojí a klidně ty zloděje i fyzicky chytne a drží a že jim jde po krku. Sestra je drobná, štíhlá žena. Dál vyprávěla jak chodí sama do parku venčit psa v noci o půlnoci. To už mi připadalo divné. Řekla jsem jí, že to není moc rozumné, že svět je zlý…Sestra opáčila, že kdyby nevěřila, že jí chrání Bůh, tak by nejen přestala chodit do parku, ale chytat i ty zloděje. Řekla, že věří, že jí Bůh ochrání a že se jí nemůže nic stát. Namítla jsem, že existují i křesťané, kterým se přihodilo něco zlého. A ona na to, že zřejmě byli někde v hříchu, ale ona ví, že je chráněna. No prostě jsme se neshodli, já připouštěla Boží ochranu, nicméně jsem to nechtěla pokoušet, sestra byla skálopevně přesvědčená o své pravdě. Když jsme tak diskutovaly..padl vrcholný argument..“Ale já tomu věřím stejně jako sám P (astor)!!“ zvolala ta sestra…A já na to:  „no to je mi ale úplně jedno. Já tomu tak nevěřím.“

Nic by na tom asi nebylo, kdyby nenásledoval asi do 14 dnů telefonát. Volal P. a chtěl se sejít. Myslela jsem, že se jedná o nějakou přátelskou návštěvu, ale nejednalo. Bylo to předvolání na základě udání. Ne, takhle to samozřejmě lze vidět až nyní…jejich terminologií se stalo toto: ta sestra znejistěná naší disputací se začala věroučně hroutit a vyhledala první pomoc u svého „pastýře“, ten jí pastoroval a vše zatepla donesl Pastorovi. Ten si mě předvolal a ptal se, jestli je pravda, že jsem vyjádřila nesouhlas takovou a takovou formou. Celé jsem mu to vyprávěla a nakonec mu sdělila, že s ním nepotřebuji ve všem souhlasit. Že některým věcem můžeme přeci věřit i odlišně. Pastor řekl, že věci vidíme vlastně stejně, osvětlil mi, jak to je správně a pak vyjádřil zarmoucení pokud bychom měli postupovat v jakési nejednotě a vyzval mě, abych se v podobných otázkách raději přišla poradit.
.....

12.   Extrémní démonologie (studna)

.....
Protože jsme byli charismatici, navštěvovali jsme charismatické konference, které byly u nás ve sboru hojně propagovány. Byla to jednak konference KMS v Praze, ale také severočeská (charismatická) konf. či Mokon (modlitební konference). Konference CB zmiňovány nebývaly, či jen okrajově a účast na nich z našeho sboru byla spíše výjimečná. Jednou můj manžel jel na Mokon a zažil tam úsměvnou historku..Při modlitebním zápase se na něj obrátila jedna sestra, která uváděla do praxe (do prorockého jednání) slyšené slovo, které hovořilo o tom, že je třeba hloubit studny…


Sestra se chopila duchovní „sbíječky“ a začala trhavými pohyby naznačovat hloubení studny sbíječkou. Na manžela se obrátila s prosbou, aby jí duchovně kryl záda. Nevím, co jí přesně odpověděl, ale myslím, že nějak vycouval. 

Tyto příběhy nebyly až tak výjimečné ani v rámci našeho sboru. Jednou mému manželovi volala jedna sestra, že potřebuje duchovní pomoc. Pomoc spočívala v tom, že se měl můj manžel, v té době starší a vedoucí skupinky, jít modlit za matraci, která měla být údajně duchovně nečistá, protože na ní nedávno zemřel nějaký člověk.

Duchovní mocnosti byly součástí všedního života a boj s nimi byl častý. Jedna moje spolužačka přišla poprvé do církve…byla modelka. Bratři si ji pozvali na učednické setkání, kde se jali z ní vymítat duchy..protože byla modelka,  a tak vymítali ducha sexuální nečistoty, dále ducha soběstřednosti a další. Nemusím asi dodávat, že se už nikdy v církvi neukázala.

Boj proti duchovním mocnostem v povětří se stal výsadou pro zasvěcené (ty, kteří v rámci hierarchie moci vystoupali dostatečně vysoko)…bojovalo se proti mocnosti hokeje (u nás ve městě se hraje první liga), dál proti mocnosti, která stála za kulturními společnostmi, které pořádají různé koncerty…zábava totiž odvádí lidi od evangelia.  Dále se vedl duchovní boj v rámci regionu, proti duchovní mocnosti Seveřanovi…Můj sbor totiž věří na probuzení, které má přijít v těchto dobách..důvod, proč stále nepřichází se různě mění..většinou se jedná o nějaký neodhalený hřích z minulosti či neodpuštění. A tak se konala konference na téma smíření Čechů a Němců. V jejím závěru se křičelo na Seveřana, že je poražen. Letos se prý konference znovu opakovala.

Charismatický život bývá proložený právě takovými událostmi jako jsou regionální či celorepublikové charikonference. Jedná se o jakési „duchovní injekce“ křesťanského života. Zpětně se hodnotí míra jejich požehnanosti. Požehnané jsou, přijde-li Duch svatý a jedná-li. To, že jedná, se pozná podle jeho projevů (pláč, smích, třesení, řev zúčastněných (neboli démonů v nich), padání na tvář, mocnost (hlasitost) proklamací, spontánnost při chválách- jestliže se skáče, Duch působí radost).

Vrátím se na moment do období „ještě za svobodna“, ale už ne tak za „naivna“, tedy do doby, kdy se ze mě stal poučený charismatik. Když se stanete poučeným charismatikem a ocitnete se na delší dobu v jiném městě, obloukem se vyhnete tradiční  mrtvé církvi a  hledáte si spíše charismatické církve, protože tam je Vám nejlépe. Chodila jsem na vysokou školu do jiného města a přečetla jsem si tam jednou plakáty s pozvánkou na nějakého cizince, který přijel kázat do místní charicírkve. Jednalo se o evangelizaci. Rozhodla jsem se tam jít a podívat se, jak to dělají jinde. Jen co jsem dosedla začaly agresivní chvály. Asi jen první píseň byla česky, ostatní byly v andělských jazycích. Všichni stáli v náboženském vytržení a křičeli a zvedali ruce a do toho virbl bicích. Šílená vřava. To bylo i na mě, ultracharismatika, který byl připraven každého obracet na charismatismus, moc. Přede mnou stál kluk od nás z města, o němž jsem věděla, že byl u jehovistů. Stál a řval jak tygr. Ruce nahoře. Měla jsem silný podezření, že je zmanipulovanej. V tý církvi byl evidentně poprvý. Zaklepala jsem mu na rameno a řekla mu, že stání a řvaní není povinný, že si může klidně sednout. Řek mi něco v tom smyslu, že nemám otravovat, že řve rád. Později jsem ho pozvala k nám do sboru. Ten mu zpočátku moc nevyhovoval, málo se tam řvalo, láskyplně vzpomínal, jak jezdil z mého studijního města úplně bez hlasu a vyřvanej, ale časem se v mém mateřském sboru zabydlel, dnes je tam vikářem na plný úvazek, pravá (levá?) ruka pastora.

Po evangelizaci jsem zašla za místním pastorem ho pozdravit a zeptat se, o který verš v Písmu opírají chvály v jazycích na evangelizaci (čili akci pro nevěřící). Vždyť apoštol píše (1. Kor. 14, 16), že hlasitá modlitba (chvála) v jazyku před nezasvěcenými lidmi ničemu neprospívá, nemá-li výklad. Pastor mi neodpověděl, jen se zeptal, z které jsem církve a když jsem mu to řekla, jen vědoucně pokýval hlavou a dál se se mnou nebavil. Asi myslel, že jsem z mrtvé odnože, snažila jsem se předhodit jméno svého pastora, ale ani to na něj neudělalo valný dojem, zřejmě jsem si to rozlila tím dotazem.
.....

13.   Trojí lid

.....
Kdo žil v našem společenství, musel jasně rozpoznávat, že společně zde žijí lidé okrajoví, tzv. „nedělní křesťané“, (ti se v ničem neangažovali, od všeho si udržovali mírný odstup, a i když byl vystupňován nátlak na jejich účast tam i tuhle, nátlaku odolávali a zdálo se, že je jim to všechno jedno. Do jejich osobní víry nikdo neviděl, ale panovalo povědomí, že to není nikterak slavné a když se mluvilo o „křesťanech podle jména“ , tajně se tušilo, o koho se jedná), dále křesťané, kteří se angažovali dostatečně, ale nebyli tak úplně vždycky loajální a následující hlavní myšlenkovou linii sboru (jednalo se o lidi, kteří uvěřili v jiných sborech či prošli jinými církvemi, a tak nebyli odkojeni „domácím mlékem“, vůči těmto se pak zachovával přístup…“aby se vlk nažral a koza zůstala celá“….interně se politika charakterizovala slovy…. my silnější (co jsme odkojeni domácím mlékem a plně následujeme vizi a myšlenkové vzorce, věříme stejně…tedy jsme stejné mysli) musíme nést slabosti těch slabších) no a třetí skupinu tvořili učedníci. Učedníci se rekrutovali hlavně z řad náctiletých…Já jsem jako náctiletá také prošla učednickým výcvikem…Vím, že jsme se v rámci učednických setkávání modlívali za ty, co špatně volí ve svém životě (místo aby byli u Ježíšových nohou…tedy na učednickém setkávání, tak se nechávají zahltit starostmi o tento časný život a jsou doma s rodinami).
.....

14.   Učedník

.....
Jak tedy takový správný učedník vypadá? (nikdy to takto nikdo neformuloval, ta charakteristika je vypozorovaná z toho, jak vedení podávalo o někom „pozitivní“ svědectví, čili v některých činnostech ho podporovalo, či naopak nepodporovalo, někdy šlo i o vedení pohledem). Takže správný učedník se nechá vést…to je jeho nejzásadnější povahový rys, nechává vedoucímu nahlédnout do svého soukromí, nic nezatajuje, přijímá vedení i radu moudřejšího, (často ovšem stejně starého či o pár let staršího) vedoucího či samotného vůdce.

Biblicky se vzdělává (jedná se o znalosti, které si osvojuje na  seminářích pořádaných mateřskou církví). Sám usiluje o to přijmout nějakou službu v rámci sboru. (pokud nejsou žádné na skladě, nějaké se vymyslí). Prokazuje vysokou pracovní morálku (výhradně ale v církvi…pokud by ji prokazoval v rámci péče o vlastní dům či živnost, bude napomenut, že se zabydluje a nestará se o věci Páně). Při společných modlitbách se učedník modlí často nahlas, jeho modlitby jsou smělé, očekává v nich probuzení a čím větším nesmyslům věří (čím nereálnější obrazy budoucnosti vykresluje), tím je považován za duchovnějšího a jeho víra za větší (tato smělá modlitba bývá pak doprovázena souhlasným mručením, či výkřiky Haleluja či Amen ze strany pastora a ostatních). Pokud se jedná o dívku, je na ní patrné, že se nestará o věci vnější krásy, ale zdobí se dobrými skutky (dívky se tedy spíše nemalují, ani nijak moderně neoblékají- tedy pokud ano, nejedná se o vzor), pokud se jedná o chlapce, neměl by být otylý (pak je patrné, že má příliš rád dobré jídlo, a to by neměl…), neměl by mít dlouhé vlasy (vždyť víme, co je psáno), ať už muž či žena, je-li to učedník, pak by neměl vypít víc jak jednu láhev vína za měsíc (cca)…neměl by příliš sledovat televizi ( povoleny jsou zprávy a přírodopisné dokumenty, ve kterých se vlastně oslavuje Boží stvoření- ovšem vyjma těch založených na evoluci), pokud nemá doma televizi, je dáván za příklad, neměl by si příliš pěkně zařizovat bydlení, měl by číst výhradně křesťanskou literaturu, nejlépe pouze bibli, neměl by pít pivo (denně jedno=alkoholismus), neměl by chodit do tanečních, ani na plesy, neměl by tančit s nikým, kdo není jeho manželka, neměl by onanovat a dívat se na filmy, kde se objevuje nahota. Pokud si zakoupí motorové vozidlo, mělo by se jednat o ojetinu (aby se nestal kamenem úrazu méně movitým bratřím). Myčka by se kupovat neměla (její koupě indikuje v rodině lenost a změkčilost).

Povoleno a záhodno je, hlasitě i potichu (hlavně často) se modlit, číst bibli nejlépe několikrát denně, prokládat svůj den duchovními písněmi. Čas od času by se měl postit.  Účastnit se nejlépe všech duchovních setkání, které pořádá církev, ve volném čase je možné evangelizovat své nevěřící přátele, či rodinu. V rámci pobavení, je možné domluvit si návštěvu u sourozenců, kterou je ovšem třeba vždy zahájit a zakončit modlitbou. Se studiem se to přehánět nemá, lépe je navštívit křesťanskou akci než strávit čas studiem, neboť Pán vidí, jak správně volí jeho služebník a ve škole pak požehná či sešle zázrak.  (Vypadá to, jakože si z toho dělám legraci, dnes už trochu jo, ale ani jednu věc jsem si nevycucala z prstu, všechny jsou podloženy nějakým incidentem či vyjádřením pastora na dané téma.)
.....

15.   Kauzální víra

.....
Jak už jsem popsala výše (příběh o dopr. nehodě), v mé mateřské církvi se věřilo kauzálně. Ještě to více vysvětlím:

Princip charakterizovaný následujícími verši :...dbej na Hospodinova přikázání a nařízení, která ti dnes udílím, aby s tebou bylo dobře.

Hleď, dnes vám předkládám požehnání i zlořečení: 

Dt 11,27 požehnání, když budete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, které já vám dnes přikazuji,

Dt 11,28 a zlořečení, když nebudete poslouchat příkazy Hospodina, svého Boha, sejdete-li z cesty, kterou vám dnes přikazuji, a budete-li chodit za jinými bohy, k nimž se nemáte znát   

nese jasné poselství- žij dobře, konej dobro, zachovávej přikázání a Hospodin bude na Tvé straně,  bojovat za tebe, porážet Tvé nepřátele, žehnat a odklánět nebezpečí, úrazy a nemoci. 


To, že věci opravdu takto fungují mají dokreslovat další a další příběhy, kterých denně můžete být v té dané církvi svědky. V podstatě o nich jsou také mnohá svědectví, která si věřící navzájem vydávají.  Za mnohé stojí za zmínku příběh jednoho staršího, otce dvou dětí, který onemocněl rakovinou. Před sálem plným lidí (asi 500) mu můj pastor řekl: Tato nemoc tě postihla, neboť v tvém životě je skrytá svévole, čiň pokání a Bůh tě uzdraví. Bratr jak jinak…činil pokání..Můžu pokračovat příběhem o jedné sestře, jejíž švagrová nemohla otěhotnět,  a křesťanka prohlásila, že je to proto, že žije s partnerem na hromádce a Pánbůh jí tak nepožehná, protože nežije podle Boží vůle". Nakonec když pak dotyčná po letech přece jen otěhotněla, zmíněná křesťanka byla rozhněvaná na Pána Boha.  Jiná nevěřící žena, která žila s partnerem na hromádce onemocněla záhadnou chorobou a ochrnula a doslechla od „mých“ křesťanů, že to je trest Boží za to, že není vdaná a žije s přítelem.

Kauzální víra staví Pána Boha do pozice mafiánského bosse, který dohlíží, kdo jak plní jeho příkazy, a pokud neplní, má neomezený arzenál trápení, který za trest na lidi posílá.

Kauzální víra je v mém bývalém sboru stále živou koncepcí vztahu k Bohu, zde je ukázka kázání mého bývalého pastora pouze několik týdnů stará. 
.....

16.   Vlny

.....
Prožila jsem v charismatickém sboru 15 let. Za 15 let se všechno vyvine, posune, přerodí, i já jsem se změnila. Co je ale zarážející, je že moji „duchovní rodiče“ se příliš nezměnili, tedy ne v tom podstatném. Stále věří stejně jako před 15 lety, když si poslechnu nejnovější kázaní mého bývalého kazatele na internetu, je to v podstatě stále totéž kázání jako před 15 lety. Byla bych ale nespravedlivá, kdybych řekla, že se nic v char. sboru nemění.

Po nějakém čase přicházejí něco jako novátorské vlny. Mám za to, že to je takové zpestření, něco, co se musí věřícím čas od času předhodit, aby věděli, že to nové přichází od Boha, a že je to známka toho, že  jejich sbor není Bohem zapomenut a že s ním Bůh jedná.  Věřící se pak mají s čím vyrovnávat a nemusejí se zabývat jinými (třeba zásadnějšími)  záležitostmi. Můj pastor se vždycky ptá všech cizinců, kteří přijedou do sboru sloužit, kam podle nich směřuje Duch. (Co zrovna dělá Duch svatý). A tak u nás ve sboru coby novinka přišlo postupně zpívání v jazycích, padání pod mocí DS, torontské požehnání se záchvaty smíchu, pláče, mávání sakem, třesením, hopsání při chválách, mávání prapory, tanec v duchu, zouvání bot, padání na tvář, demonstrace duchovní vlády skrz zvedání mečů, promenády s pastýřskou holí a její zvedání apod. Teď tam jistě mají zas nějakou novinku, ale nejsem in, takže nepovím. 
.....

17.   Manželství v charismatismu

 .....
Manželství v charismatismu je obsáhlé téma a stálo by za samostatné zpracování formou diplomové práce. První problém je vůbec někoho najít, tedy vůbec manželství uzavřít. Jste vyučeni takovým způsobem, že sňatek mimo sbor (do oblasti jiného duchovního vlivu) je jen málo myslitelný. Lze to jen do charismatických sborů (pokud jste tedy loajální a pravověrní). Takže je rozšířený fenomén svobodných stárnoucích sester. Do autoritářsky pojaté církve totiž proudí jen málo mužů a když, tak jsou specifičtí (pardon bratři). Jedná se o muže náchylné k submisivitě. Většina z nich bývala za nevěřícna podpatofelných. Oni totiž musejí překousnout vůdce a vedení, a to často muž se zdravým sebevědomím a zdravým pojetím mužství a autority vůbec nepřekousne. Anebo překousne, ale jen do určitého věku.  Takže muži když už ve sboru vůbec jsou, tak nějak oslabení- většinou traumaty z dětství, opuštěni svými otci, či naopak s autoritářskými otci. Vůdce jim pak nahradí, co jim v dětství chybělo, či naopak, co jim chybí v dospělosti, když už by měli být nezávislí, a oni si se svobodou nevědí rady. Vůdce tedy tvoří jistého „nadsamce“. Autoritu, která případně řeší manželské neshody a kterou si manželé vzájemně vyhrožují, že mu na sebe řeknou to a to. Manželé se v určitém smyslu navzájem kontrolují, jestli žijí dostatečně duchovní život, jestli se dostatečně připravují na svěřenou službu, jestli si plní své povinnosti dané rodinným životem. (samozřejmě ne všude, ne všichni, opravdu hezká manželství nevylučuji, i když taková osobně neznám).

Obecně v charismatismu se povzbuzuje pozitivní přístup- lidé si říkají „svědectví“ o tom, jak se jejich životy zlepšují a jak se jim daří, po té, co nějak prakticky uchopili nějakou biblickou pravdu, či po modlitbách. Negativní svědectví se nenosí a tak se případné problémy v manželství tutlají, nebo řeší jen s vedoucími sboru. Jít na staršovstvo je přitom pro mnohé členy tak velký strašák, že se mnozí snaží žádné problémy nemít.

Přitom ale mnohé problémy pramení přímo z pojetí učednictví. Muž, který se příkladně věnuje rodině a s dětmi tráví mnoho času, manželku bere tančit či na večeři není příkladem hodným následování v prostředí charismatického sboru. Duchovní king (učedník) je naopak ten, kdo třeba i rodinu ošidí, ale pracuje neúnavně na Božím království. Takže ženy mají muže, které potřebují doma, třeba po narození dítěte, ale muži jim dávají najevo, že jejich místo je v církvi (podléhají manipulaci vůdce). Toto je obrovská třecí plocha, která způsobuje velkou část manželských problémů u charismatiků. Někteří muži, jejichž manželské problémy se táhnou mnoho let, dokonce do církve od manželek utíkají. Raději tráví večer s jinými bratry v modlitebním zápase za manželky, než aby byli s nimi (manželkami).

Manželství jsou mnohdy držena pohromadě ne láskou a vnitřní integritou, ale vnějšími mechanismy- strachem z odsouzení okolí při případném rozvodu, strachem z toho, že by byli manželé veřejně  napomínáni staršími, strachem z nemožnosti další plnohodnotné kariéry v církvi, atd.

Velkou neplechu dělá také instantní pojetí rolí muže a ženy bez ohledu na osobnosti manželů.

Stává se, že pomine-li tlak ze strany autoritářského vůdce, manželství se pak rozpadnou.
.....

18.   Vyprávění se chýlí ke konci 

.....
Přerušila jsem svoje chronologické vyprávění, abych popsala věci, které mi byly čím dál nepochopitelnější a vzdálenější. Hodně jsme vše s mužem probírali, četli i jiné knihy, než ty které frčely ve sboru, a čímdálvíc jsme si připadali ve sboru jako cizinci. Oblasti, ve kterých jsme měli jiný názor narůstaly. Nakonec docházelo k situacím, kdy jsem zjistila, že vůči mým duchovním rodičům ve mně klesá respekt. Projevilo se to jednou, když jsem seděla se svým dítětem v místnosti pro maminky přilehlé k sborovému sálu.


V místnosti nebyl odposlech kázání (reproduktor ze sálu), a tak bylo jen velmi obtížné slyšet, co se říká uvnitř (zvlášť když děti broukaly, u hry si povídaly a občas třískaly hračkami). Jedna sestra pootevřela dveře do sálu a alespoň vystrčila ucho. Ten den tam hlídala někomu dítě i Vladěnka. Protože jsem jí znala, věděla jsem že nás bude okřikovat, a tak jsem se chovala co možná nejtišeji. Ale toho dne přijela do sboru moje kamarádka a spolužačka – křesťanka,  která žije v Německu a já z návalu nadšení, že ji zase po letech vidím,  jsem promluvila trochu hlasitěji  (než šeptem) a ptala se jak se má. Vladěnka mě okřikla (bylo mi třicet), že mám být zticha a apelovala na úctu k PánuBohu, kterou tím mám projevit. Dožralo mě to a nějak jsem se ohradila, jak už nevím, ale nějak ze mě ten hněv vytryskl. Odpoledne jsem jí volala a omluvila se, ale tehdy jsem pochopila, že jsem už někde jinde.   

Těchto posledních kapek bylo více, nesourodost narůstala a já zjistila, že jsem já a se mnou spojovaní lidé sledováni, že se i o mně (nás) donáší, že se pak dozvídám vzkazy z kazatelny, že se o nás začíná mluvit jako o „elitě“, cítila jsem, jak jsme nepohodlní tím, že jsme jiní. Atmosféra houstla. Zjistila jsem, že pokud chci zůstat ve svém sboru, budu muset jít do otevřeného konfliktu a nebo se uchýlit k pokrytectví. Říkat to, co vím, že chtějí slyšet. Snažila jsem se nesouhlas polykat a nevyvolávat spory, přesto začal probublávat v mnoha oblastech sborového dění- ostrá diskuze na výjezdovém setkání vedoucích sboru (tam tehdy došlo k situaci, kdy jedna sestra a jeden bratr- vedoucí třicátníci- vyjádřili názor, že autorita má odpovědnost za člověka a za jeho rozhodnutí, neb v ho v těch rozhodnutích vede a podporuje… vůči tomu jsme se tehdy ohradili),  několik ostrých výměn s vikářem na domácí skupince atd.. Od svého uvěření jsem slýchávala o rozkolnících, kteří ničí a rozdělují církev- svým nesouhlasem, byl to pro mě odjakživa strašák a mnohdy mi bylo kladeno na srdce, že především my vedoucí musíme být zajedno a zastávat jednotné názory. Byla jsem poučena, že pokud nesouhlasím, svůj nesouhlas musím sdělovat v soukromí a  s nikým o něm nehovořit.  Vyprávěly se příběhy o okolních bratřích rozkolnících, kteří „rozbili“ sbor nebo se o to alespoň pokusili. Mluvilo se o tom pohřebním hlasem- a  bylo jasné, že jsou to přinejmenším satanovi služebníci, kteří správně nerozpoznali „pomazaného“ vůdce a nepoddali se jeho autoritě. Od uvěření jsem byla přesvědčená, že já se tímto rozkolníkem nesmím nikdy stát,  i když budu sebevíc nesouhlasit. To mě také vedlo k rozhodnutí, že i když se rozhodnu pro nesouhlas odejít, nebudu o důvodech svého nesouhlasu nahlas hovořit před „nezasvěcenými“ ovečkami, aby nedošlo k rozdělení sboru.

V té době jsem si co chvíli musela hledat a opakovat důvody, proč zůstat. Nakonec zbylo jen to, že ve sboru je přece „postaráno o mé děti“. Jenže když jsem sledovala, jak jsou starší děti a dorostenci postupně vpravováni do kauzálního pojetí víry, pochopila jsem , že pokud své děti tomuto vystavím, nenávratně tím poškodím jejich vnímání Boha a nakonec i tento důvod zůstat pominul. Naopak se přerodil v zásadní důvod odejít. Události kolem našeho odchodu, po něm a dopisy s ním spojené jsou vystavené na našich stránkách www.zelo.cz . Ze strany mého sboru se tam objevuje nesouhlas (pochopitelně) a neporozumění. Měli prý jsme stanovit jasné důvody. Jak je doufám zjevné z mého vyprávění, ty důvody začaly narůstat v podstatě mým vstupem do církve v r. 1991, bylo jen otázkou času, kdy připustím pochybnosti stokrát zametené pod koberec, kdy přestanu spolunatírat lesklou, zářivou a slavnou fasádu charismatického hnutí a kdy se střízlivě podívám sama na sebe, svou církev a lidi kolem sebe.

Je mi jako po dlouhém spánku, jako po procitnutí z drogového vlivu, jako po odpojení z Matrixu, kdy z reality kolem Vás se Vám chce zvracet. Stojíte uprostřed svého vymezeného času a zjišťujete, že jste byli dříve tak uzavření do církve (ve které se přátelství vyskytuje velmi zřídka, spíš jen služební vztahy-podřízený, nadřízený, vedoucí, užší, širší tým, učednický tým) že jste vlivem své dřívější  bigotnosti přišli o všechny přátele, nemáte rodinu, kterou jste sami odstřihli. Nemáte ani známé. Nemáte koníčky, které jste položili na oltář službě. Vaše myšlení má jen podněty plynoucí z předchozí zkušenosti, ale nemáte si o tom s kým promluvit, protože lidi, kteří to prožili si to nepotřebují opakovat a lidi, kteří to neprožili tomu nevěří a nebo vás označí za zahořklé a mající neodpuštění. Co vám zbylo je ohromná nedůvěra ke komukoli, kdo cokoli s jistotou tvrdí. Plachost, snad i strach, někdy hněv, že se to stalo zrovna vám.
.....

19.   Závěr

.....
Pokud bych to měla shrnout, život v charismatickém sboru mě poškodil. Snažil se mi vštípit krátkozraké, mělké a černobílé uvažování. Křesťanství reprezentuje (ač ne verbálně, ale svou praxí) jako systém pravidel a vnějších projevů, které má správný křesťan dodržovat a vykazovat. Mezilidské vztahy degraduje na pracovní vztahy mezi šéfem a podřízeným. Navozuje v lidském životě atmosféru, ve které se člověk cítí neustále sledován a hodnocen. Nabízí možnost karierního postupu v rámci vnitrocírkevní hierarchie, čímž znovu podporuje v lidech to nejhorší, karierismus, pomluvy, slídění po věcech druhých, donášení (ačkoli se to tak nejmenuje, ale naopak se to odměňuje stylem „jsem rád, že jsi mě upozornil“). Zneužitím biblických textů tento styl zbožnosti vyvolává v lidech nepřirozenou poslušnost „autoritám“, které ve skutečnosti žádnou autoritu nemají (myšleno přirozenou), vyvolává v lidech strach z Božího trestu při neuposlechnutí. Tento systém ztěžuje porozumění opravdové evangelijní zvěsti o milosti v krvi Ježíše Krista. Deformuje přístup k Bibli. Vytváří podhoubí pro pokrytectví, vybízí k nadměrným výkonům (ať už je to pracovní nasazení či finanční obětavost). Člen je vysáván, aby byl potvrzen, je mu vsugerováno, že jeho fyzická rodina mu neposkytla to, co měla, proto mu Bůh poslal tuto náhradní rodinu a ta ho emocionálně naplní a poskytne mu zázemí. On pro ní na oplátku bude pracovat a bude ji bránit proti všem možným nepřátelům. Dále tato zbožnost vypůsobuje ve svých členech vědomí výjimečnosti, nadřazenosti, lidé jsou jakoby „vidoucí“, ojedinělí, pronásledovaní, jejich církev je ta jediná správná.  Kauzálním pojetím víry jsou lidé trápeni mnohdy v už tak těžkých životních situacích.

Přežila jsem charismatický sbor a zachovala jsem víru. Po mém odchodu na mě čekaly mnohé nezodpovězené otázky, na které jsem měla dříve tak evidentní odpovědi. Člověk se cítí jakoby podveden, láska není ve skutečnosti láska, ale kontrola, manipulace a sledování, milost není ve skutečnosti milost, ale je třeba podat patřičné výkony, svoboda není ve skutečnosti svoboda, ale pohled z vězení skrz mříže,  obecenství s Bohem není žádné obecenství s Bohem, ale skupinově navozená atmosféra a prorokování není žádné prorokování, ale vyřčená vlastní přání a lidské myšlenky, uzdravení v podstatě není uzdravení, ale zdroj deptání při neuzdravení (nemáš dost víry), jednota není jednota, ale stejnost názorů, patolízalství a rektální alpinismus a víra v Krista není ve skutečnosti víra v Krista, ale víra ve skupinu, ve zprostředkované projevy jakéhosi „duchovna“.

Je třeba dodat, že necítím vůči lidem, o kterých tu píšu zášť. Příběhy, které jsem sepsala se možná odehrály s malými odlišnostmi (ne na slovo a minutu přesně) a ti lidé se většinou jmenují jinak, než jsem napsala. Vím, že ti lidé takto myslí, takto věří, takto žijí a to, že manipulují vnímají jako službu. Nejspíš mají i čisté svědomí a dělají to s nejlepšími úmysly. Byla jsem jedna z nich. Připustila jsem v sobě nejubožejší motivy. Známky podobného jednání jsem viděla i u druhých. Ale jestli si to připustí oni sami, nebo jestli budou říkat: Zlo konečně odešlo, sbor se pročistil (jak to konec konců už zaznělo), je jejich věc.

Moje svědectví není objektivní zhodnocení charismatismu a ani si jej neklade za cíl. Je to subjektivní zkušenost, jak jsem ji zažila já v konkrétním sboru v jednom městě, jak jsem charismatismus slyšela a viděla praktikovat v rámci regionálních a celorepublikových konferencí, tak jak jsem poznávala jiné křesťany charismatického vyznání z jiných částí republiky.  

Nejsem bez viny. Myslím, že tu píšu zcela otevřeně o svém pokrytectví a jistě i karierismu. Sama sobě se zpětně protivím, byla jsem tou pionýrskou vedoucí, která je tahounem a která nejspíš každému leze na nervy. Jenže ne v pionýru, ale v podobné organizaci.  Byla jsem mladý člověk, který hledal Boha a potkala jsem lidi, kteří přesvědčivě tvrdili, že ho znají, že s ním denně rozprávějí  a že mě zasvětí a naučí, jak ho poznávat, čemu o něm věřit. A já protože jsem byla dítě, jsem se poddala jejich vedení s důvěrou. Jenže jsem po patnácti letech zjistila, že stojím tam, kde stát nechci,že tím dítětem jsem defakto stále, že Bůh v jejich podání vypadá, jako zlý mafiánský boss, který stojí jen o slušně vychované křesťany, který udílí milost jen neobráceným, pak už se musí makat, který občas upustí nějakou pohromu na toho, kdo se vzepře či uklouzne, poznala jsem, že jejich teologie má trhliny a v mnohém nefunguje a že už mi nestačí jejich vysvětlení. Nejsem na sebe hrdá, naopak- stydím se.

 Patnáct let je pro mě velká část života, a proto jsem měla potřebu svou charismatickou epochu nějak uzavřít, nějak se s tím vyrovnat. Je mi zároveň jasné, že jsem jen jedna z řady těch modrých sukýnek a červených šátků, v ničem výjimečná. Jsou lidé, kteří by toho měli mnohem víc na vyprávění, ale nemají takovou vyřídilku, jsou lidé, kteří by popsali totéž i víc, ale jsou tak znechuceni, že s křesťany nikdy více, anebo nemají náturu, nechat si po tom všem ještě nadávat, jsou lidé, kteří cítí, že něco je špatně, ale leží to na nich jako deka, jako „Boží požadavek na člověka“- setrvat v takové církvi. Jsem ráda, pokud jsme já nebo IC, nebo ti, co budou psát dál mohli mluvit alespoň místy i za tyhle lidi.   Přeju hodně síly všem, pro které bude Skrytá tvář charismatismu impulsem zhoubné rysy rozpoznat, pojmenovat a vypořádat se s nimi.





Podřízené stránky (1):Skrytá tvář charismatismu 3