SYSTEMATICKÉ PRONÁSLEDOVÁNÍ ZAČALO NERONEM.

 Hněv Státu proti Křesťanům byl poprvé systematicky nařízen,  když Nero potřeboval někoho, na koho by svedl Velký Požár Říma  v roce AD. 54. Zrodila se domněnka (možná mylná), že oheň nařídil  sám Nero. Jedním z mála očitých svědků té doby, byl historik Tacitus již od počátku rozvážně naplánovaného pronásledování  Křesťanů za římských císařů.

Tacitusnapsal několik zajímavých poznámek v jeho "Annals and  Histories": Ale ani lidskou pomocí, ani usmiřováním bohů se nedala  zahladitzlá pověst, že požár byl založen na rozkaz. Aby tedy  potlačiltu pověst, Nero nastrčil jako viníky a potrestal  nejvybranějšími tresty ty,jež lid pro neřestný život nenáviděl  a nazýval je"Chrestiani". Původcem toho jména Kristus, byl za  vládyTiberiovy prokurátorem Pontiem Pilatem popraven. Tato zhoubná  pověrabyla sice na čas utlumena, ale znovu propukla nejen v Judei,  kolébcetoho zla, ale i v Římě, kde se všechny ohavnosti nebo  hanebnostishromažďují, a nalézají hojně ctitelů. Byli tedy  nejdříve pochytáni ti, kteříse přiznávali, později však na jejich  udání jich bylo převelikémnožství usvědčeno, ne tak zezločinu žhářství, jako spíše z nenávisti k lidskému pokolení.

 A ještě když umírali, tropili si z nichposměch tak, že  jsouce pokryti kožemidivokých zvířat, byli rváni od psů a tak hynuli, nebo byli přibiti na kříže nebo určeni k plamenům, a když  se setmělo, byli páleni k nočnímu osvětlení.Nero propůjčil k tomu  divadlu své sadya pořádal hry v cirku, při nichž se v obleku vozataje míchal mezi lid nebo stál na voze. Proto, třebaže šlo  o viníky, zasloužející nejvyšších trestů,vzmáhala se utrpnost  s nimi, protožebyli utráceni ne ve veřejném zájmu, ale pro ukrutnost jediného člověka....

  Přesto že okamžitá persekuce, zplozená zfalešného obvinění  císaře Nera setýkala pouze Říma a nakonec polevila, faktem zůstává, že se odehrál precedent, který usnadnil pozdější opakování  (W.H.C.Frend, "The Rise ofChristianity", 1984). Falešná obvinění která vznikla pod perzekucí, sloužila k dalšímu prohloubení  podezření. Není proto překvapující že kdyžse objevily mlhavé  zprávy o křesťanskévíře v "univerzální lásku" a o oslavování  eucharistu, byly tyto překrouceny do pomluv o incestu  a kanibalismu... Tato nepřátelská náladaproti Křesťanům byla vždy  okamžitě kdostání, když bylo zapotřebí se zalichotit autoritám,  nebo se osobně pomstít individuálním Křesťanům...

  Vytrvalejší, více promyšlený a zdánlivělogický základ pro  perzekuci se zrodilza vlády Domitiána (AD 81-96), persekuce, která  je popsána v Tacitových písemnostech. Politický řečník apozději  Prokonsul v Asii, Tacitus siuchoval život a i úřad tím, že držel jazyk za zuby během teroru Domitiánovy vlády, vyjma chvil, kdy  císař požadoval pochlebování... Zatím coKřesťané byli pod přímou  speciálníperzekucí, vlastně každý žil ve strachu z císařových  rozmarů a hněvu. Stylem, který připomíná komunistické vládynaší  doby, Tacitus píše, jak důvěra apřátelství byly zničeny  přítomnostíneznámých udavačů všude. "Měli jsme přijít o paměť tak  jako o hlas - kdyby bylo snadnějšízapomenout než mlčet", napsal po vítaném zavraždění Domitiána v r. 96. To dodalo možnost vypsat vše,  co se odehrálo a co zůstalo v paměti...

 Mnohem chtivější přijmout božské přívlastkynež jeho  předchůdci, Domitián o soběmluvil jako o "Pánu a Bohu". Tradiční  přísaha věrnosti "při věrnosti génia (strážném duchu)císaře  " společně s uctívánímcísařova obrazu, byl přísný požadavek pro zkoušku loyality, kterou svědomitý Křesťan považoval za rouhání a  tudíž odmítl... Někteří se dokonce domnívali,že Domitián byl tím  předpovězenýmAntikristem. Dopis od Plínia Mladšího, guvernéra  Bithynie císaři Trojanovi popisuje zkoušku, kterou si vymyslel,jak  rozhodnout, zda obviněný Křesťanemje nebo ne:

 Ti, kteří popřou, že jsou, nebo že kdy byliKřesťany, a budou  opakovat předepsanévzývání bohů, nabídnou bohům dary s vínem a zapálí kadidlo před vaším obrazem, který jsem nechal přinést pro  tento účel zároveň s obrazy bohů, a kteřínakonec Krista proklejí  - něco, jak seříká, žádný pravý Křesťan neučiní, takové potom  propustím. (Colman J.Barry, "Reading In ChurchHistory", 1960).  Výbuchy násilíproti Křesťanům během druhého století vedly k mučednické smrti křesťanských vůdců jako byl Ignatius z Antiochu,  Polycarp ze Smyrny, nebo Justin Martyr.Vzrůstající pronásledování  pomáhalozesilovat pocit cizince a poutníka na této Zemi. Křesťané,  i když dočasně žili na Zemi, byli veskutečnosti občany nebe..

 Nenávist, kterou Křesťané denně cítili,zesílila jejich  ztotožnění se sKristem, v tom, že On trpěl a byl nenáviděn. Kromě  toho pronásledování pomohlo očistit Církev tím, že se nakonec  skládalapouze z těch, kteří skutečně Krista znali a milovali.  Příslušnostk Církvi té doby znamenala možnost ztráty všeho  a získání (v tomtoživotě) ničeho! Ti, pro které láskak Bohu, Jeho  pravdě a k věčnému životuneměla cenu hanby, opovržení, věznění, mučení a smrti - takoví by jistě nestáli o to, aby je někdo nazýval  Křesťany!

 CIZINCI NA ZEMI - OBČANÉ NEBE.

 Příklad čistého života a neochvějné věrnostiKristovi i před  tváří smrti či mučení,se nakonec ukázalo být inspirací, která přivedla další hledače pravdy do "stáda". Tertulián topopisuje  jeho známou větou: "Krev mučedníků je semenemCírkve". Připomíná  svýmpohanským protivníkům:"Den za dnempláčete nad stále se  zvětšujícím počtem Křesťanů. Stále sistěžujete, že váš stát je  plný Křesťanů" (Tertulián,"To the Nations). ..Následujícířádky,  které napsal vedoucí kongregaceté doby, jak se Křesťané druhého století - i když jejich počet stále vzrůstal - viděli ve vztahu  k pohanské společnosti. Je to sotva pohled těch, kteří mají za cíl  převzítsvět:

 Zatím co žijí v řeckých či barbarskýchměstech, podle jejich  osudu a následujízvyky země jak v jídle tak i v oděvech, přesto občanství, které dávají tak zřetelně najevo, je nádherné  a i podivné. Žijí sice v zemích svého zrodu,ale jako někdo, kdo  pouze prochází...snáší úděl cizinců. Existují zde v těle, ale  podle těla nežijí. Tráví svou existenci na zemi, ale jejich  občanství je v nebi... Dodržují ustavenézákony, a ve svých  životech tyto zákonyještě předčí. Milují všechny lidi a - jsou pronásledováni všemi... (Epistle of Diognetus).

 Dokonce i bez pronásledování byl zaručenkřesťanský princip  "separace"biblickým standardem čistého života, který si udržovali  i uprostřed vyloženého pohanství. Jak jedenhistorik vysvětluje:  Tertuliánpožadoval, aby se Křesťané drželi odděleni od nečistoty  modloslužebné korupce světa. Nesmínavštěvovat surová veřejná  vystoupení...nesmí sloužit v armádě, civilní službě - ani dokonce  ve školství. Křesťan by si neměl vydělávatna živobytí čímkoliv, co  by - ivzdálené sloužilo modloslužebnictví. (H.Chadwick, "The Early  Church", 1967). První Křesťané - kteří by naprosto jistě shledali  dnesvšeobecně přijímané standardy Křesťanství za skandální - byli  velmiopatrní aby se přesně drželi toho, co jim Kristus řekl: "být  vesvětě ale nebýt ze světa, protože jsou z tohoto světa Bohem  vybráni"...

 Pronásledování sloužilo k zřetelnémurozdělení mezi Křesťany,  kteří o tento svět zájem neměli, azbytkem světa, pro který tento  svět bylvším... Nebylo možné nazývat seKřesťanem a - žít tak jako  žije svět! Pouze ti, kteří se opravdutohoto světa vzdali budou  ochotnipodstoupit mučení a i smrt spíše, než by zapřeli svého  Spasitele a Pána. Na druhé straně"Křesťané", kteří už jako svět žili, již Krista vlastně zapřeli, a je nepravděpodobné, že by  nalezli odvahu před katem, když ji neměli vechvíli svodu  popularity a bohatstvítohoto světa ...

Navzdoryjejich poslušnosti ke stávajícím zákonům, křesťanský  koncept "cizinců a poutníků" na tomto světě, pouzezvyšoval  podezření, že nejsou tak plnězaměřeni na blaho Říma. Ten silný  pocitodcizení od zbytku společnosti, byl v určitém smyslu  podvratný - něco, čemu nepolitičtí Křesťané zcela nerozuměli aco  v žádném případě takénezamýšleli..... Paradox Církve se nacházel ve skutečnosti, že ačkoliv to bylo revoluční náboženské hnutí,  přesto zůstalo bez jakékoli vědomé politickéideologie. Mířilo na  celou společnostvšech sociálních vrstev - a na druhé straně zde  byla jasná charakteristikatotálního nezájmu o jakoukoliv moc  v tomto světě ...A přesto: Tato nepolitickáa pacifistická obec  měla ve své moci transformovat sociální apolitický řád Impéria!

 PESIMISMUS A NADĚJE.

 To, co dnes někteří vnímají jako"revoluční" povahu evangelia, která by mohla být použita jako faktor při převzetí společnosti pro  Krista, to nemělo žádnou přitažlivost proprvní Křesťany. Jejich  srdcebyla zaměřena na slíbený, bezprostřední příchod jejich Pána.  Heslo:"Změnit svět" - tím méně ovládnout svět - nemělo pro ně  žádnýsmysl v tomto kontextu.... Před-Milenialismus byl  převládajícím pohledem Církve po dobu nejméně třech století;víra,  že právě tak jako Kristus musízřídit své Království "uvnitř", to znamená vládnout v srdcích - tak musí i jednou osobně vládnout nad  mileniálním královstvím. Kristův návrat byločekáván každým  okamžikem. Očekáván, žese vrátí a zřídí vládu spravedlnosti a míru a že bude vládnout viditelně z Jerusaléma po tisíc let, jak píše  Apokalypsa 20. Všichni ranní Otcové Církve, jako Irenaeus,  Tertulián,Justim Martyr, Hippolytus a další, byli nekompromisní  před-milenialisté,a před-Milenialismus byl nepopíratelnou teologií  Sjezduv Niacei (Council of Niacea, AD 325).

 Na příklad ve druhém století, Justin Martyrargumentuje s  pomocí Bible, že"Mesiáš má dva příchody. Jednou přišel v pokoře ,  slabosti, odmítnutí a ukřižování, jakněkteré verše Písma  předpovídaly. A Onse musí vrátit ještě jednou "v majestátu, moci  a soudu", jak předpovídají jiné verše Bible. Justin nevěřil,že se  Druhý Příchod už odehrál v AD.70,ale že je to vzdálená událost  vbudoucnosti, která zároveň zahrnuje tisíciletou vládu Ježíše  Krista z Jeho trůnu v Jerusalémě.... JakJ.N.D. Kelly, jeden  z nejpřednějšíchautorit na víru ranné Církve připomíná, že "mileniální", jinak "chiliastická" doktrína, jasněpřevládala  u prvních Křesťanů.(Kelly,"Doctrines")..... Navzdory tomu všemu,  vedoucí Reconstructionalisté tvrdí, že "ortodoxníKřesťanství bylo  vždy post-mileniální aamileniální... kteří jsou vlastně to stejné až na to, že °postmilenialisté° věří, že svět bude konvertovaný  a °amilenialisté° to nevěří". (DavidChilton,"Days of Vengeance: An Exposition of the Book of Revelation", 1987).

 Tito lidé jdou tak daleko, že vyhlašujípřed-milenialismus  herezí, která se prývyvinula v pozdější historii Křesťanství. (R.J. Rushdoony, "Thy Kingdom Come: "Studies in Danieland  Revelation", 1970)..... Takovátvrzení jsou prohlašována s učenou arogancí, ale bez jakékoliv biblické či historické podpory. Ve  skutečnosti, žádnýopravdový znalec ranné historie Křesťanství  nesouhlasí s jejichtvrzením, - kromě několika Katolíků, kteří tak  činíze zřejmých důvodů..

 Dokonce i Daniel Whitby, který je uznávanýjako "otec  post-milenialismu(kolem 1700), připouští že ranná Církev, až do Sněmu v Nicaei (AD 325), se držela pre-milenialismu (Ice &House,  "Dominion"). V knize"Dominon Theology: Blessing or Curse?", Wayne  House a Thomas Ice věnovali celou kapitolumilenialismu. Jejich  studie jedoporučena těm, kteří chtějí tento problém prostudovat  hlouběji...

 Během prvních tří století byla velmirozšířená víra, že konec  je blízko -pro některá "znamení", která se všude množila.  Předtucha Kristova bezprostředního návratuse zdála být oprávněná  nejenom podlepříkazů Bible, ale také podle zvyšující se perzekuce  a rouhání namířené proti Kristovi římským státem. Jaká ještě  jasnější znamení by kdo chtěl?

 Pravděpodobně někdy mezi AD 70 a 130ohlašovala "Epištola Barnabáše": Přišel čas, kdy všechno, včetně toho Zlého, bude  zničeno... čas, kdy Jeho Milovaný si pospíšía přijde si pro své  dědictví. A protobděme v tyto poslední dny".(Epistle of Barnabas).  "Toto je poslední doba", píšeSt.Ignatius na počátku druhého  století.V první polovině čtvrtého století St, Anthony prohlásil že  "Arianismus je poslední herezí, apředchůdcem Antikrista". (Life of St. Anthony"). Běhemhistorie Křesťané dělali podobná prohlášení,  což sloužilo pouze kzvyšování skepticismu ohledně Rapture...

 V době, kdy tato kniha jde do tisku rostepočet těch, kteří  prohlašují - někteřídokonce s dogmatickou jistotou - že Kristus se pro svou Nevěstu vrátí během roku 1988 (opět 1948 + 40 !),  nejpravděpodobněji na poslední denžidovského Svátku Trubek, někdy  v září!Samozřejmě, toto vyvolalo další zklamání těch, kteří  očekávají Rapture a další:"neříkal jsem to?" od jejíchkritiků.  Přes to všechno není nic"vadného" v tom, když se někdo snaží odhadnout, kdy Rapture přijde. Jak jinak bychom mohli brát vážně  "znamení" Jeho Návratu, které námdal nejenom Ježíš, ale také Jeho učedníci?

 Od poloviny třetího století se zdálo, žejelikož se Kristus  ještě nevrátil, jezapotřebí najít nový výklad veršů, které o tomto  námětu jednají. Dále zde byla potřeba opravit zmatek, kterýbyl  vyvolaný potulnou sektouMontanistů. Lidé uvěřili jejich proroctví a opustili domy, rodiny, zaměstnání a putovali na poušť, kam se  - údajně - měl vrátit Kristus.(Frend,"Christianity")... Výsledkem toho všeobecného zklamání, počal růst amilenialismu, během poloviny  třetího století.

 Amilenialisté popírali Kristův návrat a Jehovládu nad  pozemským království. Nebe bylo stále nadějí - ale trochu  vzdálenější.Amilenialismus ospravedlnil pozemské impérium, které  církevníautority nadšeně budovaly - už od doby Konstantina. To je  tensen, který je oživován v protestantském světě - jak Gary North  vysvětluje:"přeměnit naší odpadlou civilizaci na Boží království".  Tento "sen" mezi Protestantyrepresentuje další "odkaz" Katolicismu, který Reformace neodstranila...

 VELKÁ PERZEKUCE A ROSTOUCÍAPOSTASIE.

 Pronásledování třetího století bylo mnohemtvrdší, než ta  předešlá. Clement píše o"opékání, napichování na kůly, a sekání hlav" Křesťanů v Alexandrii těsně před tím, než on sámuprchnul  z Alexandrie v r. 203.(Clement, "Miscelanies"). Perzekuce přicházely ve vlnách, mezi kterými byla období relativní tolerance.  Toto násilí nepostihlo pouze Křesťany, alevládlo nad celým  Impériem, které pomalupohlcovalo. Philip Hughes píše: Mezi Markem Aureliem a Deciem (180-250) zaznamenává historie jména 16  imperátorů, ze kterých pouze jeden neskončilnásilnou smrtí.  V rozmezí třiceti letmezi Deciem a Diokleciánem (251-284) bylo dalších jedenáct vládců - ani jeden nezemřel na posteli. Bitevní  pole z nich možná polovinu zabilo - zbytekbyl zavražděn - ať už  vojskem, které jezvolilo, nebo vojáky jejich rivalů. Přesto že Gallienus vládnul po celých osm let, během té doby bylo zvoleno  devatenáct různých "císařů"různými armádami. (Philip Hughes, "History of the Church", 1983).

 A stále víc a víc: Kdykoliv, v dobách krizí,kdy se samotné  Impérium ocitlo vnebezpečí, zdálo se užitečné, aby vláda měla více  kontroly nad podanými. Tento rozvíjející se totalitární systém  vytvořil pohanský pohled na vládce jako naboha, tím více  přesvědčivým. Loyalita ktradičním pohanským kultům - včetně kultu vládce - se stala určitou formou vlastenectví. Jak vysvětluje  Hughes: uprostřed zmatků opakovanýchobčanských válek a tlaku na  Impérium,zapříčiněný politickým a sociálním vřením "staré rodné  náboženství" bylo po staletí jedinýmspolečným výrazem "národního uvědomění". ( Hughes, "History of the Church", 1983).Křesťanské  odmítnutí těchto kultů sestalo, základem pro obvinění ze zrady  arozpoutávalo všeobecnou nenávist, proti této "nevlastenecké"  menšině.

 Růst Křesťanství, které proniklo do každéhokoutu Impéria, a  pravděpodobně obnášeloasi tak deset procent obyvatelstva, se ukazoval stále větším nebezpečím, než jak se zdálo dříve. Postrašen  skutečností, že "pohanské chrámy bylyhromadně opouštěny  a křesťanské kostelyrostly jako houby po dešti, (W.Byron Forbush, editoriál k "Fox°s Book of Martyrs", 1962) nový císař DeciusAD  250, vynalezl mnohem účinnější systémpro identifikaci Křesťanů.  Mezi těmi,kteří byli umučení v této vlně persekuce byli: biskupové  z Říma, Antiochu a Jerusaléma spolu s tisícidalších, včetně sedmi  císařovýchvojáků, kteří odmítli bohům obětovat. (Fox°s Book).

 Nadějena nebe dávala mučedníkům odvahu. Věřili, že "život je  Kristusa zemřít je zisk", protože si byli skálopevně jisti, že  "býtz těla, znamená být s Kristem" - s Tím, který jim dal věčný  života na jehož přítomnost se těšili. Rapture nebyla vnímána jako  útěkod utrpení která byli ochotni snášet, ale jako radostný  prospektuchvácení a setkání se se Spasitelem, kterého milovali až  ksmrti... Ani jedno město, ani jedna vesnice neunikla"informuje  Hughes, "ale císařovýmúmyslem nebylo ani tak zničení Křesťanů, jako jejich obrácení se zpět ke starému náboženství, skrze dlouhé  procesy, opakované výslechy a používánívšech mučících prostředků v  naději nazlomení odporu". Dále popisuje Chadwick: Decius  požadoval, aby každý vlastnil potvrzení (libellus) o tom, že  obětoval bohům před speciální komisí. Tytocertifikáty byly úmyslný  pokus pochytitvšechny a byl to - prozatím - ten největší útok,  který Církev zažila. Zvláštěmezi těmi kteří měli nějaký majetek,  počet apostatů (těch, kteřípopřeli svou víru aby si zachránili  životy) byl velmi značný...(H.Chadwich, "The Early Church").

 Perzekuce, která následovala po krátkémoddechu, byla řízena  císařem Valeriánem(253-260), šla ještě dál za požadavek přísahy loyality k tradičním bohům. Zakazovala jakékoliv křesťanské  uctívání a speciálně se zamířila na popravyvůdců v kongregacích.  Pravě tak, meziřadovými Křesťany byly obrovské ztráty. Ale to nejhorší na ně ještě čekalo!... VelkáPerzekuce, jak byla později nazvána, začala v roce AD 303 za císaře Diokleciána a jeho  spoluvládce Galeria.

 Bylo to něco jako utrpení Křesťanů pod vládoukomunistů v tomto století. VšechnyBible měly být odevzdány, všechny kostely měly být zničené, jakékoliv křesťanské uctívání zakázané, kněžstvo  uvězněno, a všichni občané Impéria měli obětovat pohanským bohům podtrestem smrti. Nelidskost této persekuce závisela od horlivosti  místních autorit ale v jednom případě, vPhrygii, kde byla celá  populacekřesťanská, jedno celé město bylo totálně vyvražděno.  (Hughes, "History").

 Vněkterých oblastech, když měli pouze dvě možnosti  -odpadlictví nebo smrt - většina těch, kteří se prohlašovali za  Křesťany,popřela svou víru. Mnozí se omlouvali tím že to byla  vlastnějen "formalita" přijmutí certifikátu od magistrátu, který vědělže oni vlastně bohům nikdy neobětovali, a že to byla pouze rozumnáúčelovost. Trauma, které prožívali Křesťané během těchto perzekucívedlo k mnoha neshodám, jak jednat s těmi, kteří "technicky"či opravdu zapřeli svou víru nebo spolupracovali vjakémkoliv směru s autoritami, a chtěli se později vrátit do kongregace.Tento problém byl tak kontroverzní, že nakonec se vytvořilyv Římě dvě skupiny, každá se svým biskupem!

KONSTANTIN A CÍRKEV VÍTĚZNÁ.

 Na vrcholu té nejnebezpečnější perzekucepřišlo osvobození z překvapujícíhosměru, ve formě nového císaře. Konstantin, skvělý  vojevůdce, převzal kontrolu západní části Impéria, zatím co  Licinius si podmanil část východní.Konstantin, který byl uctívačem  bohaslunce jako jeho otec, se "obrátil" ke Křesťanství po  "zázračné visi". Před rozhodnoubitvou u Milviánského Mostu AD 312, semu údajně na nebi zjevil velký kříž se slovy "v tomto znamení zvítězíš". A potom ještěnásledující sen zpečetil jeho rozhodnutí. Podle jeho rozkazu byly štíty jeho vojáků označeny  křížem - "znamením Boha".Konstantin porazil mnohem silnější vojska Maxentia a jako vítěz vpochodoval do Říma v přesvědčení, že vítězství bylo dobyto pod ochranou JežíšeKrista, kterého Konstantin přijal jakonové božstvo.

Jsou historikové kteří tvrdí, žeKonstantinovo "obrácení"  mělospíše politickou motivaci, jelikož jak on, tak i Licinius došli k přesvědčení, že ta, tak dlouhotrvající vendeta proti Křesťanům"ohrožovala budoucnost Státu" a tak společně podepsali  v AD 313, Edikt Milánský, který dávalKřesťanům všechna práva.  Významný jefakt, že Konstantin odložil svůj křest až do chvíle  před svou smrtí, a celou tu dobu si podržel titul"pontifex  maximus" - veleknězpohanského státního náboženství. Frend dále dodává: Kromě toho skutečnost, že nechal zavraždit mladé muže, kteří mohli mít nárok na jeho trůn,nepoukazuje na chování pravého Křesťana.

 Křesťanství se nakonec stalo oficiálnímstátním náboženstvím  Římského Impéria,edikty Theodisiusa AD 380 a 381. Všechny ostatní náboženské formy byly zakázány a přísně trestány, jako kdysibylo  Křesťanství. Pohanství byloformálně zakázáno Konstantinopolským Ediktem v 392 a v 529 Justinian zřejmě zasadil pohanství smrtelnou  ránu tím, že nařídil zrušení filosofickýchškol v Aténách. Jak ale  Frend píše, "partnerství mezi Církví aStátem, způsobilo Církvi  mnohem více nevýhod než výhod. Kromě toho,Impérium padlo teprve až když se stalo křesťanským...

V každém případě pokřesťanštění světa, vekteré skládá COR  takové naděje,nepřineslo žádné výhody pro římský svět, jaké prý by  přineslo tomuto dnešnímu světu, podle přívrženců"křesťanského"  světa. Impérium a církev velmi rychle utvořilyalianci k perzekuci  pohanů a"odpadlíků" s tou stejnou vášní se kterou kdysi prováděli  pohané perzekuci na Křesťanech. Takovésmutné a překvapivé výsledky  by málokdopředpověděl v době, kdy Konstantin "přijal" náboženství,  které jeho předchůdci chtěli vyhladit. Aninení pravděpodobné, že  by si kterýkolivKřesťan přál škodu, která z toho nakonec vyplynula.

S takovým překvapujícím obratem událostí užna počátku  čtvrtého století, Eusebius,biskup ve své rodné Caesarei, nakonec Konstantinův mentor a první historik církve se zdál žít v přesvědčení, že evangelium Ježíše Krista,tak jak doufal i Origen,  postupnězvítězí po celém světě. Jako mnoho lidí dnes, Eusebius věřil, že křesťanské vítězství bylo nevyhnutelnéuž pro jasné  sociální a politickévýhody, které vyplývaly z křesťanské praxe.. Takové výhody se musí stát zřejménakonec každému a každý je bude požadovat! Římské Impérium, jak věřilEusebius, bylo Bohem  předurčeno abyhrálo klíčovou roli v pokřešťanštění světa. Jednota  všech lidí skrze stát a církev, bude tím klíčem... Pokušenípro  všechny Křesťany přijmout totolákavé scenário bylo obzvláště  silné,když Konstantin, po porážce a smrti svého kdysi přítele  a později nepřítele Licinia, se stal jedinýmvládcem celé Římské  Říše. Když se Křesťanství pozdvihlo na statutpreferovaného  náboženství, velké procento obyvatelstva se stalo "Křesťany". Pravda, někteří byli přitahováni ke Kristovi prázdnotou Pohanství  apřirozenou žízní po osobním styku s Bohem. Mnozí ale se stali  "Křesťany"pouze formálně, protože nyní to byli Pohané, kteří  prožívaliperzekuci. Pokřesťanmštění světa v naší době, by bez pochybvyprodukovalo veliké množství oportunistů jako kdysi.

Bohužel, ta nová a i vzrušující možnost, žese celý svět  stane"křesťanským", začala být chápána jako spirituální Druhý Příchod Ježíše Krista! A jako taková, převzala místo Rapture (která  byla v srdcích Křesťanů v dobáchpronásledování a perzekuce) a tak  ospravedlnilarostoucí amilenialismus.. Naděje na nebe byla oloupenao křesťanskou specifiku: Možnost jít tam - živý - v každém okamžiku!A co se "Křesťanského" Římského Státu týče, začalo se ukazovat, že značná část Pohanství si nasebe natáhla tenký, "křesťanský" lak a přežívala v mnohem nebezpečnější formě.Will  Durant poznamenává: Pohanstvípřežilo - ve formě starých rituálů  azvyků schválených, přijmutých nebo transformovaných shovívavou  církví. Důvěrné a důvěřivé uctívání svatých,nahradilo kult  pohanských bohů. SochyIsis a Horuse byly přejmenovány na Marii a Ježíše. Římské Lupercalie a svátek Očisťování se staly Svátky Zrození, Saturnalie byly nahrazené oslovouVánoc. Starodávný  festival Mrtvých sese přejmenoval na Svátek Dušiček. Kadidla, světla, květiny, procesí, obleky kněží a hymny, které se líbily  kultům, byly "očistěny" v rituálucírkve, brzy začali jak kněží,  tak ilidé používat znamení kříže, jako magického odháněče démonů..

 Člověk by mohl těžko vyčítat Křesťanům tédoby, jejich  nadšený optimismus. Ano,zdálo se, že Křesťanstvo je na dobré cestě k zřízení království Krista bez Krista. Rekonstruktionisté mají rádi prohlášení Athanasia, biskupa zAlexandrie z poloviny čtvrtého  století:Jelikož Spasitel přišel, aby žil v našemstředu, nejenom  že modloslužebnictví se už nerozšiřuje, aleje ho méně a méně - až  nakonec zmizí úplně. A démoni, pokud seještě odvažují klamat lid  svými orakly a kouzelnictví, jsou vyháněniznamením kříže jakmile se o něco pokusí...

Nadruhé straně, zatím co modlářství ubývá, a všechno co  oponujevíře v Krista slábne, učení Spasitelovo vzrůstá všude!  (Chilton, "Paradise").... Pochopitelně, toto nadšenéocenění  Anasthasia - ať už byl jakkolivvelkým mužem, se ukázalo být zcela neoprávněné! Démoni, zcela úspěšně podvádí denně miliony lidí, modlářství kvete - dokonce i na"vědeckém" Západě - aKřesťanství  ztratilo svou pozici na celém světě. Nadšené předpovědi  "dominionistů",které dnes všude slyšíme, budou právě tak "vedle".

 "KŘESŤANSKÝ CÍSAŘ - PŘEDCHŮDCEDNEŠNÍCH PAPEŽŮ.

Konstantin počal nešťastný precedent, kterýjeho "Křesťanští  Císaři"následovníci převzali a později byl uskutečňován papeži.  Jehochybný předpoklad, že má být vůdcem v teologických sporech  (Arles 314 a Niacea v 325) na příklad, položil základ k nebiblické neomylnostia autoritářství, které bude později připsáno papežům. Veskutečnosti, samotní papežové rozšiřovali ve Středověku padělaný dokumentnazvaný "The Donation of Constantine" aby dali nějaké  zdánílegitimity papežským mocím které používali a které jim "údajně"byly dány císařem.

Vdokumentu Konstantin, údajně vyléčen z malomocenství SylvestremPrvním, nařizuje dekretem, že římský biskup má být  hlavoucelosvětové církve. Věnoval Sylvestrovi a jeho následným  papežůmsvůj palác a další nemovitosti v Římě svou imperátorskou  mocvčetně jako božský statut (z pohanských dob), se kterým "KřesťanskýCísař" byl považovaný za strážce teologické čistoty.  Eusebius,který použil svůj vliv aby dostal od císaře podporu pro  svéduchovní odchylky a projekty. Popsal nestydatě a úlisně  atributyKonstantinovy skoro-božskosti:

Nášcísař, Kristův přítel, jednající jako znalec Božího Slova,  povolávácelou lidskou rasu k Boží moudrosti, prohlašuje do uší  všecha vyhlašuje mocným hlasem zákonů pravdy a zbožnosti všem,  kteřížijí na zemi... ustaven (císař) jako podoba nebeské  svrchovanosti,on ...ztvárnění jeho pozemské vlády do podoby  Božského originálu...  Božímonarchie.

Nechťtedy náš císař je vyhlášen sám hoden ..kdo jediný je svobodný...nad žízeň po bohatství ...povýšený nad sexuální touhu,  kterýzískal vítězství nad vášněmi, který je pánem nad zbytkem lidí,jehož charakter je formovaný podle Božského originálu  SvrchovanéhoVládce a jehož mysl odráží - jako v zrcadle - zář jeho ctností.A proto je náš císař dokonalý v rozšafnosti, v dobrotě, ve  spravedlnostiv odvaze , ve zbožnosti, v oddanosti k Bohu..  (Eusebius, "Oration On the Tricenalia of Constantine").

Toto jsou slova dvořana, který vychvalujesvého pána, aby za  to dostal odměnu.Jak historik Hughes, který je katolickým knězem,  připomíná: Pravda o Konstantinovi je zcela jiná. Ve způsobuživota  zůstal do konce života Pohanem,kterým se narodil. Jeho zuřivé záchvaty, krutost, která - jednou vyvolána, neušetřila ani život  jeho ženy, ani jeho syna. To všechno jsounepříjemní svědkové  nedokonalosti jehoobrácení.. (Hughes, "History"). Jeho tři synové,  Constantin II, Constantius II a Constans,následovali příkladu  svého otce azabrali si - každý třetinu Impéria po tom předvedli  "křesťanský" rodinný masakr. Potom vyzdvihli"pokřesťanštění"  Impéria donových "výšek"...

Ať už bylo Eusebiova pochlebování jakékoliv,nakreslilo  cestu, po které církev - pospojení se Státem začala chápat roli císaře. V této nové "křesťanské" formě, kterou nejvyššíúřad ztělesňoval pro Konstantina, jehosyny a pro všechny kteří  následovali ponich, spirituální a kněžský aspekt, ne nepodobný  uctívání, které tento úřad požíval v Pohanství. Ano, pohanskýtitul  "pontifex maximus",který měl Konstantin, se stal ještě silnějším ve vztahu ke Křesťanství a později jej počali používat papežové.  Ti, v určitém smyslu si vzali císařovy boty,když o sto let později  bylo"papežství schopné vyplnit vzduchoprázdno které vzniklo na  Západě z důvodů oslabení císařské moci".(Frend, "Christianity").. Eusebius udává, že se Konstantin dokonce považoval za biskupa, když  jednou oslovil skupinu biskupů takto:"Vy jste biskupové, jejichž pravomoc je uvnitř církve. Já jsem biskup také, který byl  ustanoven Bohem dohlížet na ty, kteří jsouvně církve". (Eusebius,  "Lifeof Constantine").

A tak to byl Konstantin, který zahájil,pronesl úvodní řeč a  hrál dominantníroli prvního ekumenického sjezdu církve (Council of  Nicaea - AD 325) - a i na dalších sněmech které následovaly. Tím  začal nebezpečný precedent "sněmyorganizované Impériem pod  záštitoucísařsko-papežských vládců. (Hughes, "History"). Tato  podivná změna byla podporována tou stejnou bezohlednou a krutou  imperiálníautoritou, která je ještě nedávno mučila a zabíjela  a nyníbyla přijata jako požehnání od Boha... Byli ovšem i tací,  kteří se - již od samého počátku cítilinepříjemně v této nové  alianci. Hughesse dotýká tak trochu tohoto pocitu, když popisuje  "Council of Nicaea": "Těm 318 biskupům ze všechkonců Impéria, kteří se zúčastnilivelkolepých oslav za kterých Sjezd počal, se musela  ta celá záležitost zdát být velmi neskutečná. Nebylo tomutak dlouho co většina z nich trpěla zasvou víru - někteří ještě nedávno, zaperzekuce Licinia... Viděli své spolupracovníky umírat  hroznou smrtí. Mnoho z nich oslepeni aochromeni, nesli z těchto  procesů natělech důkazy své věrnosti ke Kristu..... Nyní se  všechno změnilo: Čestní hosté moci, která se ještě nedávno pokoušela o jejich vyhlazení, bylidoprovázeni vojáky, na které měl  možnámnohý z nich nepříjemné vzpomínky. A tak katoličtí biskupové se počali scházet s veškerou pompou, aby sivyříkali různé názory  před očima světa.(Hughes, "History").

 POKŘESŤANŠTĚNÍ CIVILIZOVANÉHOSVĚTA.

Bohužel, církvi to netrvalo dlouho, než sizvykla a přizpůsobila  se novémustandardu. Nakonec ji ta sláva a moc zkorumpovala. Jelikož Konstantin "pomohl rozšíření Křesťanství", je iještě dnes  považovaný v Řecké Ortodoxnícírkvi za "třináctého apoštola, rovného mezi rovnými, s celou úctou, jaká se projevuje Petrovi a Pavlovi". Konstantin se dokoncenechal pohřbít v Chrámě Apoštolů,  vhlavním městě Konstantinopoli.....

Polovina "křesťanského" Pohanství,která stále dřímá v katolické  aortodoxní církvi je viditelná v popisu Eusebia, který vysvětluje že Konstantin: "předpokládal svelkolepou vášní víry, že jeho tělo bude sdílet titul s ostatními apoštoly a tak že by se měl, i po smrti stát - s ostatními apoštoly -subjektem uctívání, které by se mělodít na počest všech těchto svatých, a proto nabádal lidi aby  se shromažďovali k jejich zbožňování předoltářem, který zde  Konstantin nechalpostavit" (Eusebius, "Life").

Na druhé straně lze Konstantinovi přičístfakt, že jeho obrácení vneslo alespoňnějaké křesťanské hodnoty do římského právního systému. Ukázal svou upřímnost v tom, že se "snažil  vyjádřit křesťanské ideály v některých zesvých zákonů, které měly  chránit děti,otroky, zemědělce a vězně. Jeden edikt zakazuje  vypalovat zločincům znamení na tvář, protože "člověk jestvořen k  obrazu Božímu".(Chadwick, "Early Christianity"). Toto byly výhody,  které vycházely z "pokřesťanštění"římské civilní správy...Jsou  podobnétěm prvkům, které jsou v církvích dnes a které jsou  užitečné. Ovšem takovénezajistily skutečné dobro na národní, tím méně na mezinárodní škále. Ve skutečnosti: svět se stal horším.

Abybyla zachovaná "jednota víry", ti kteří nesouhlasili sjednotlivinami ortodoxie, za kterou stál císař, byli nyní  popravováni"ve jménu Krista". Skutečnost, že toto nové státní  náboženstvíbylo čas od času vnucováno pod hrozbou smrti - právě takjako kdysi bylo pod stejnou hrozbou potlačováno - měla být dostatečnouevidencí toho, že se děje něco strašně nesprávného!  Zřejmězcela slepí k separaci od světa, kterou Kristus zamýšlel,  bylitakoví, kteří pohlíželi s optimismem na pokřesťanštění Impéria  mělikonečnou visi ještě větší a ještě slavnější říše, která  pokračujebez přerušení, se stejnýmimperiálním dědictvím...

Církev se stala nejmocnějším jednotlivým faktoremv životech  lidí v Impériu. Madona asvatí nahradili pohanské bohy jako patroni měst. (Frend, "Christianity"). S císařem ustaveným vKonstaninopoli  na východě, papež měltéměř absolutní moc - ne pouze jako hlava církve, ale také jako císař Západu. Papež Leo I vysvětluje v jednom  kázání: "Svatý Petr a svatý Pavelnahradili Romula a Réma jako  patroniŘíma". Vise nebe a speciálně viseRapture se utopila v moři  nadšení nad vidinou"křesťanského" světa.

V tomto novém pohledu, jak navrhuje Frend: Křesťanský Řím se stallegitimním nástupcem Říma pohanského. Mnoho Křesťanů vidělo vítězstvíKřesťanství - náboženství budoucnosti - jako znamení pokroku...Bůh udělal Řím pro svůj vlastní účel aby tak sjednotil  lidskourasu a připravil cestu pro Krista. "Řím byl připravený nabídnoutsvůj vliv samému nebi"..(Frend, "Christianity").

Tato ambice se nenaplnila. Křesťanství, které bylo patronizovanéImpériem, bude jeho Achilovou patou, když ke konci  čtvrtéhostoletí a na počátku století pátého, mnoho křesťanských autoritopouští úřad a zvolí život asketů. Křesťanské Impérium,  kterébylo tak mocným a atraktivním snem, se ukázalo být neuspokojivýmhned jak se uskutečnilo. Snadnost žití a komfort  zaváděly do církve korupci,kterou kdysi persekuce vyčistila.  Zklamáni pokrytectvím, mnozí hledalisvatost a čistotu  v nepřirozeném odchodu ze skutečnéhoživota... Dokonce i zbývající  Pohané byli tím ovlivněni. Velké rodiny sestáhly na venkovská  sídla a císař neměl možnost naverbovatřímské občany do své armády,  a počal se spoléhat s obranou Impéria nabarbarské žoldáky.  Desetitisíce vstoupili do klášterů, atisíce dalších přijmuli ideál celibátu.

Jak opět Frend komentuje: Jak tak barbarskéarmády stály na  hranicích - vznikalynové názorové trendy, ve kterých se asketické ctnosti spojily s osobní zbožností - a na druhé straně vznikal  odpor vůči veřejné službě či úřadu. Tímvznikala tragedie, protože  členůmsenátorské aristokracie byla svěřována vláda nad Impériem.  V kritické době, v poslední čtvrtiněčtvrtého století, příliš mnoho  členůvzdělané vrstvy národa opustilo tradiční role vůdců a vydalo se na hledání osobní spásy. "Romaaeterna" nemohl přežít odmítnutí světa. Řím padnul pro útěkZápadní elity ze světa, nad kterým měli  pomáhat vládnout.. (Frend,"Christianity").

SNÉST NEBE NA ZEMI - DVĚ STRANYJEDNÉ MINCE.

Dnešní křesťanští aktivisté mohouargumentovat tím, že to byla  právě"nepozemskost a pietismus (proti kterým oni bojují s politickým a sociálním aktivismem), kterézpůsobily pád Římské  Říše. Oni se snaží nevidět korupci, kterou"pokřesťanštění" Impéria  přineslo do církve a na druhé straněskutečnost, že Impérium samo,  bylo oslabeno aliancí s Křesťanstvím. Pravébiblické Křesťanství Nového Zákona nebylo určeno aby vládlonad sekulární společností - a Církev nikdy neměla vejít dopartnerství se světem za tímto účelem!! V životě Krista, který je našímpříkladem není ani vzdáleně cokoliv, co by na něco takovéhopoukazovalo! Nic!

Jistě,v určitém směru, církev čtvrtého století na tom byla  pochopitelnělépe, než za časů perzekuce. Křesťané se nyní mohli  svobodněscházet a společně uctívat, kdežto před tím to museli  dělatve skrytu a s velkým nebezpečím. Dále bylo nyní možno hlásat  svobodněKristovo evangelium. Zatím co se jistě vyskytly případy  "obrácení"ze sociálních důvodů, jistě bylo dost těch, kteří byli  skutečněspaseni, kteří by byli nikdy evangelium neuslyšeli. Kromě  toho,teď bylo možné vyvrátit mnohé lži a pomluvy, které byly o  Křesťanstvírozšiřovány...

Alenavzdory těmto výhodám, spojení mezi církví a římským  světemnebylo dobré ani pro jednoho z nich! To co se zdálo být  požehnánímcírkve se vlastně změnilo na nikdy dříve nevídanou  příležitostpro Satana pokroutit celou pravdu. V blízkém spojení  politikya náboženství to, co bylo dobré pro jednoho, bylo dobré prodruhého. A tím, následovně politické úvahy začaly nenápadně ovlivňovatkřesťanský život a doktrínu protože co bylo nejlepší pro Stát,zasahovalo ohromně do náboženského světa. Církev sklidí velmi  hořkéovoce za to, že zanedbala Jakubovo vážné varování: "Kdokoliv je přítelem světa, je nepřítelemBoha" Jakub 4:4...

 Pod krutou perzekucí prvních století byladoktrinální čistota  vášnivě bráněnacírkevními vedoucími - i když někteří jednotlivci  podlehli - nejenom kompromisu, ale i někdy svou víru popřeli,aby  si zachránili život. Až teprve popularita Křesťanství, která urychlilaa upevnila pokroucení doktríny, což už vlastně začalo  v doběapoštolů. Kompromis, když už přišel, byl ospravedlněn jako nutnýaby se upevnila nová pozice a moc církve..

Tomustejnému nebezpečí čelíme dnes, když sílí aktivismus,  kterývykládá Veliké Poslání jako sociální a politickou akci  a zaměňujepojem "spasit svět" s záchranou duší! Udělali by dobře,  kdyby se poučili z minulosti a neopakovaliomyly, které církev tak  často dělala...

Chadwick poznamenává: Indiferenci vůči "trhu marnosti" bylo snadnějšízachovat pro ty, kteří očekávali konec světa  v bezprostřední budoucnostinež ti, kteří očekávali že se historie  bude valit dál a dál, akteří měli majetek, plánovaný pro jejich děti... Když se stalozřejmým, že čas nebude tak krátký, jak se předpokládalo - nejistotaživota v perzekuci, udržovala v paměti  bývalých pronásledovaných,porozumění, že skutečné hodnoty nejsou  v "dobrotách"tohoto světa...

Nečistáaliance církev-stát, která počala za Konstantina, nese svénakažené ovoce až podnes. Dokonce i Reformace, místo aby tuto hrubouchybu napravila, má tendenci ji udržovat. Podívejte se, na příkladevropských církví podporovaných státem. Až na nepatrné  světlévyjímky kongregace tu a tam, tyto spirituálně mrtvé instituceudělaly pravděpodobně víc pro zničenou víru generací, než všechnyargumenty kritiků a ateistů dohromady! Mnohem zrádnější je sekulárnímyšlení nebo "světskost", která je přijímána jako "křesťanská"v důsledku spojení církve a státu. S koncem perzekuce, odměnytohoto světa vypadaly větší a atraktivnější než ty, které slibovalovzdálené a stále více neskutečné nebe, do kterého se dalo  vejítpouze skrze bránu smrti. Nebe se stalo - když ne zcela nereálné- tak až druhé v důležitosti za důležitostí budování  "křesťanské"společnosti...

Korupce moci.

Pokřesťanštění Římského Impéria odstranilohrůzy perzekuce,  která periodickyvěznila i vraždila velký počet věřících. Vstoupit  do církve bylo imperativem pro ty, kteří chtěli získatsociální  a politické postavení.Nevyhnutelně: "členové římské aristokracie se stali zakladateli a mecenáši kostelů - právě tak oddánivěci  papežství, jako byli jejichpředchůdci oddáni Pohanstvu. Sémě zkázy jak pro církev, tak i pro stát bylo zasazeno..... Prominentní  postavení církve, zaručené tou stejnouimperiální mocí, která  chtěla ještěpřed krátkou dobou církev zničit, vyvolalo nový druh  perzekuce. Přísný John Chrysostom na příklad, pronesl kázání  o Jezebel, které bylo - bez nejmenšíchpochyb - namířené proti  císařovněEudoxii, která nedávno "vyvlastnila" nějaký majetek od  právoplatného majitele. Jako výsledek,císařovna nechala Chrysotoma  z jehomísta pro nějakou technikalitu propustit a poslala do exilu v Arménii. Něco takového bylo nemyslitelné vdobách pronásledované církve....

Oloupenoo nezávislost, která byla nutná pro integritu víry,  kterouperzekuce nebyla schopná zničit, Křesťanství, ve své nové úlozepreferovaného (a později oficiálního) náboženství Říše,  přibralonečistoty důsledkem svého hledání pozice a moci... Takové  světské"choutky", dříve nepředstavitelné se nyní zdály být životně důležitév novém stavu událostí a tím také byly omlouvány.

KORUPCE PODPOŘENÁ.

Rostoucí kompromis s hodnotami světa bylurychlován zvyšující  se koncentracícírkve, která počala ze zdánlivě legitimních důvodů  již v dobách silné perzekuce. Biskupové, kteří dohlíželi nadokrsky  získávali postupně neoprávněnouautoritu, zatím co místní starší (pastoři) stále ztráceli původní prominenci.... S vedením, tak  pevně zakotveném v rukou centrálníhierarchie, odměny korupce se  stávalyvětsí a následky takového počínání pro církev se stávaly  čím dál tím vážnější...

 Samozřejmě, korupce se může šířit nejenom odshora dolů, ale  také od zdola nahoru! Speciální postavení panny Marie vKatolicismu  a Ortodoxii, postavení které se udrželo až podnes, vzniklo  - zvelké části - z prostého lidu. Byla to ta populární zbožnost,  kterátrvala na zbožňování Marie jako na Matce Boží, zatím co  teologovéměli tendenci tomuto pohledu odporovat. Ve čtvrtém  stoletítermín "Theotokos" (boho-rodič) se už stal populárním  názvempro Marii mezi prostými lidmi. Proti takovému - téměř  zbožštění,Patriarch z Konstaninopole Nestorius argumentoval, že  Mariebyla pouze "anthropotokos" rodič či matka člověka Ježíše  a jeholidské přirozenosti - ne jeho božské přirozenosti. Ale  vzájmu míru a v uvědomění si silných citů na obou stranách tohoto  sporu,navrhnul, aby byl použit neutrální název "Christotokos".  Byloto něco, co se masám nelíbilo, a Nestorius byl vyhnán z úřadu.

 Takové pokroucení Písma nevzniklopochopitelně pouze vinou  lidí, ale takéorganizační strukturou církve. Centralizace povzbuzuje korupci jak shora tak i zdola. Žádný dav na světě by nebyl schopen pohnout Pavlem od pravdy vjeho době. Za prvé, ani on ani žádnýjiný apoštol - včetně Petra - nikdy nechtěl, a ani  nezaujmul takové postavení autority, jako si osvojili biskupové  Říma, Antiochu, Alexandrie, Konstantinopolea Jerusaléma. To se  nakoneckonsolidovalo ve dvou papežích: jeden nad Katolicismem  v Římě a druhý nad Východní Ortodoxií vKonstantinopoli... Ve dnech  apoštolůneexistovala žádná centrální autorita, která by vládla nad  církví a na kterou by mohl dav vykonávatnátlak. Taková hierarchie,  sabsolutní mocí, nemá podporu v celém Novém Zákoně! A přesto tato  strukturanebyla odstraněna Reformací. Místo toho se udržela v jiné  formě- či formách - a byla příčinou doktrinální korupce v téměř každédenominaci.

Žádná epištola Nového Zákona nebyla napsánajako by přicházela od někoho, koho jakona příklad biskupa nebo papeže se  musíto či ono učení či doktrína přijmout bez odmluvy, pod hrozbou  exkomunikace. Naopak, jako Jakub a Jan, taki Petr píše výzvu pro sobě rovné,nepíše svým "podřízeným":"staršímezi vámi vyzývám já, který jsem spolu-starší" 1 Petr5:1. Jako bázi pro svůj dopis nenabízínějakou náboženskou pozici, moudrost či moc, ale fakt že  byl "svědkemKristova utrpení... očitý svědek Jeho majestátu".. 2  Petr 1:16... Právě tak Pavel oslovuječtenáře jako bratry,  spolupracovníky, aapeluje na jejich svědomí před Bohem, na jejich  individuální inspiraci od - a jejich podřízení se Božímu Duchu -ne  na nějakou svou hodnost. Aby sevyhnuli jakémukoliv náznaku  autorityvšichni, kromě Jakuba, používají výraz "parakalćô"  (prosit, zapřísahat). Pavel to dokonce velmičasto opakuje (Římanům  12:1, 1 Korint1:10, Galatským 4:12, Filipským 4:2-3, 1 Petr 2:11).

JEDNOTA PRO SPÁSU JEDNOTY.

Byli to římští císaři, kteří vlastně přidaliposlední tečku k  organizační struktuřetím, že ustanovili římského biskupa jako papeže. V následování precedentu Konstantina se stalo za vlád jeho  nástupců že "poslední rozhodnutí vpolitice náboženství činil císař".(Chadwick, "Early Church"). Císař ospravedlniltento krok  nejenom v oblasti nábožensképolitiky, ale také teologie tím,že  doktrinální neshody by mohly vést kpolitické krizi. Toto hraní o klíčovépozice v církvi se stalo pro hierarchii nejenom výhodné  ale také nutné podbízet se imperiální moci.K tomuto účelu, papež  Leo I, připsalsekulární autoritě "neomylnost", která bude později  přiznána papeži. Leo lichotí novému císařijak patolízalským, tak  i heretickýmprohlášením: "Pod inspiracíSvatého Ducha nepotřebuje císař lidské instrukce a je neschopendoktrinálního omylu"

Císařové považovali politickou jednotu zaprůvodní fakt  jednoty náboženské ajejich zájem o první, je nutil starat se i o to druhé.. "Neshody mezi Křesťany, (pro které nebyl čas vdobách perzekuce), nebyly nějakouúsměvnou záležitostí, které by se nepřipisoval význam, ale politickým a sociálním problémem, o jehož vyřešení měl císař vždy velký zájem. Politika vešla do církve. Od  té doby účelnost a kompromis přehlasovalpravdu a pravou doktrínu.  Převládajícípolitika - a co bylo ještě horší -teologie - závisela  na tom, komuprávě císař naslouchal... Na počest svého patronátu  byl císař považovaný za náměstka Ježíše Krista - tento titulzdědí papežové po rozpadu Římské Říše.Jelikož císař, jako "pontifex maximus" (další titul, který jednou převezmou papežové), jednal dříve jako velekněz pohanského kultu, bylotedy zcela přirozené že bude nyní právětak fungovat jako "de facto" hlavaŘímsko Katolické  církve. Ve všech záležitostech, včetně doktríny,měl pochopitelně císař poslední slovo. Konstantinto vysvětluje takto: Co víc lze udělat,víc v souhlase s mou praxí, než po vyhnání omylu a zničení náhlých rychlých rozhodnutí, přimět všechnylidi aby souhlasili na následovánípravého náboženství, jednoduchosti života a odevzdání se Všemocnému Bohu a uctívání Ho.

Zní to hrozně chvályhodně. Ovšem, jednota pro záchranu jednoty,aby se vytvořila teologická harmonie, politický mír asociální klid, znamená, že pravda zaujme až druhé místo v pořadí!  Ve skutečnosti láska pro pravdu se stalapřekážkou ve vývoji církve, právě tak,jako byla vždy překážkou v politice. Integrita a pravda byly vždy pošlapány pod botou armády mávající praporem  jejich vlastní kompromisní verze Kristovaevangelia - armády, která  pochodovala vutopické jednotě, k zdánlivě obdivuhodnému cíli  Světového Náboženství, které by bylo přijatelné každým... Římsko  Katolickácírkev se prohlásila být jediným představitelem aochráncem tohoto univerzálního náboženství po mnoho století; a s energickoucelosvětovou diplomacií nynějšího papeže Jana Pavla II, seznovu silně pokouší stáhnout k sobě nejenom Protestanty, ale ivšechna ostatní náboženství do jedné ekumenické ohrady.

Pravda, ne všichni byli okamžitě nadšenitímto návrhem.  Existovaly frakce, kterése od Říma odtrhly, ale nakonec podlehly svodu moci. Na příklad většina severo-afrických frakcí se nedívala  nijak laskavě na křesťanské společenství scivilní autoritou.  Prostě mělypodezření, že císařský zájem o náboženské záležitosti  byl určitou formou potlačení pravého Křesťanství. Podle nichto  fundamentální nepřátelství státuvůči církvi se nezměnilo. Frend vysvětluje: Tito Křesťané nechápali, a ani neměli nijaký zájem o  Konstantinovu konverzi. Pro ně to byl případĎábla, který trvá na  tom, že"Kristus miloval jednotu", o používání peněz a darů na  podvrácení věrných, které nemohl zničit votevřené perzekuci,  a nyní se vracízpět jiným způsobem"....

Jednota pro jednotu se stalo hlavním bodemsnahy i dnes  - hlavně mezicharismatiky. Opravy vážných doktrinálních omylů jsou odmítány v tvrzení, že "být sjednocený v lásce jemnohem  důležitější než být biblickysprávný. A přesto hlavním tématem všechepištol je oprava omylů a učení zdravé doktríny.. Ta bitva je  za pravdu a nemůže být bojována bez jasné anekompromisní  identifikace a odmítnutítoho, co je falešné. Výtváření rozporů je Biblí odsouzeno, ale neplatí to na pevný postoj za správnou  doktrínu, ale k zavádění falešného učení! "Dávej pozor na ty, kteří  působírozbroje a nesváry proti doktríně, kterou jste se naučili, avyhněte se jim" Římanům 16:17. Nakonec píše:Celé Písmo je dáno  z Boží inspirace pro opravu a poučení, abyse Boží člověk stal  dokonalým a konal dobré skutky" 2Timoteovi 3:16-17....

CENA "ČLENSTVÍ": SLEPÁPOSLUŠNOST.

Aliance mezi církví a státem která nemáprecedent, počala  Konstantinem něco, co jak uvidíme, porušilo jasné učení Bible. Nastolila destruktivní vzor, kterýsužuje do dnes nejenom  Katolickou, aleprávě tak i Protestantskou církev. Spojení císařské  autority s církví a zasahování vládců dokonce i do záležitostí  teologie, vytvořilo podmínky velmi příznivépro praxi, která už se  počala rozvíjet:Vnucovat společnosti dogmatické výklady Bible, které byly nadiktovány kontrolními orgány profesionálního kněžstva.

Jako odměnu za slepou poslušnost k dogmatům,církev nabídla prostému lidu jistotunebe - za podmínek že byla dávána patřičná úcta kněžství a jeho výkony v udělování svátostí byly finančně  podporovány a návštěva kostelů byla alespoňsymbolická. A tak se stalaKatolická církev udělovatelem spásy na místě Krista ačlenství, zároveň s poslušností, nahradilo osobní styk se Spasitelem.

Římsko Katolický katechismus až dodnesprohlašuje: "Toto je jedinácírkev, Kristem založená pro spásu lidí. Všichni jsou povinnípatřit k církvi, kterou Kristus založil, podílet se na  jejíchzásluhách a tak získat věčný život. Ti kteří Kristovu církev  znají,nemohou být mimo církev spaseni. Jediná církev dnešních dnů,  kterámůže prokázat své tvrzení že je božskou církví, kterou Ježíš  Kristuszaložil, je církev Katolická". (Reverend Peter Geiermann,  C SS. R. "The Convert°s Catechism ofCatholic Doctrine", 1977).

Jakologické pokračování, katechismus dále učí že jednotlivec neníschopen sám o sobě Bibli porozumět. Z toho důvodu je zcela zbytečnéBibli číst, jelikož Katolická církev je jediným správným vykladatelemPísma... Na příklad, "The Convert's Catechism of  Catholic Doctrine" prohlašuje: Římsko Katolická církev je jedinou  církví...jediným ochráncem a vykladatelem Písma... Člověk může získatznalost Božího Slova pouze od Římsko Katolické církve askrze církví řádně ustavené cesty.

V důsledku toho nebyl individuální člencírkve nadále vyzýván,  aby poznal BožíSlovo pro sebe, hledal pomoc avedení Božího Ducha,  ale aby vzhlíželpro odpovědi a vysvětlení k "jediné pravé církvi"  a k jejím autoritám.. Zatím co mnohoKatolíků tvrdí že mají určitou nezávislost jejich myšlení, jeto, v konečné analýze, opět církev,  ke které se drtivá většinaobrací pro spásu. Kromě toho aktuální  učení církve (o čemžKatolíci nemusí mít ani potuchy),vyžaduje  přesně totéž, co každý typický mysl-kontrolující kult, který  požadujeod svých členů, aby si "odložili" své mozky před dveřmi  anechali "guru", či "proroka aby myslili za ně...

Jakmilezískala imperiální moc, Římsko Katolická církev se pokoušelaprovádět takovouto kontrolu bez jakékoliv omluvy po staletí!Opět malý příklad z toho stejného katechismu: Jakmile  přijmul tázající princip Božské Autoritykterá přebývá v církvi, je tazatel připraven přijmout cokoliv, coBožská Církev učí ohledně  Víry, Morálky a Způsobů spásy... Kdykolivnějaká elitní skupina  počne mluvit za Boha a všichni ostatní musíuposlechnout bez  možnosti zkontrolovat si pravdivosttakového učení pro sebe, potom Boží hlas vindividuálním svědomí byl umlčen. V takovém prostředí bujíhereze. A taková situace je dnes nejenom v Katolické církvi, alei v mnoha Protestantských denominacích. Dá se snadno vystopovat zpětdo doby pokřesťanštění Římské Říše, které přineslo podrobení sehierarchické autoritě, což dávalo takový dobrý smysl v té době, zaúčelem zachování míru...

Berojský duch, (Skutky 17:10-12) který bylnazvaný ušlechtilým  tím, že zkoumalkaždé učení skrze Písmo, zemřel za dnů Konstantina  a jeho následovníků rozváženým zadušením rukami církve, která  v několika stoletích "sevře do svénáruče" celou Evropu. Jakmile přesvědčila svět, že spása záležela na členství v církvi a účasti  na svátostech - hrozba exkomunikace mohlabýt použita k zastrašení "neortodoxních" a neposlušných, velkých i malých..

OTÁZKA AUTORITY A VÍRY.

Takováabsolutní autorita je zcela nebiblická a přesto je  prováděnaKatolickou církví podnes. Katolický apologet Karl Keating  například argumentuje, že "my můžeme vědět že Bible je inspirovaná  Bohempouze proto, že to tak tvrdí Katolická církev". (Karl  Keating, "Catholicism andFundamentalism: The Attack on °Romanism° by °Bible Christians° ", 1977). Keating dále píše: Katolíci věří  vinspiraci protože tak učí církev - tak bych to otevřeně řekl  - a vtom stejném smyslu církev má autoritu vykládat a vysvětlovat  inspirovanýtext.... Fundamentalisté žádnou takovou autoritu nemají  -kromě sebe"...

Dokoncese zdá, že i Augustin, tak veliký myslitel, podlehnul  tétosmrtelně nebezpečné iluzi, která zbavuje člověka osobního  svědomía odpovědnosti poznat Boží Slovo za vedení Svatého Ducha...  PřestožeAugustin svědčil o zápasech ve svém svědomí a o důvodech,  kteréjej přivedly ke Kristu, Keating tvrdí, že v pozdějších letech  Augustinzměnil pohled a cituje ho: "Nebyl bych evangeliu uvěřil,  kdybymne k tomu nepohnula autorita Katolické církve". Toto je tak zřejmálež, že nikdo nemá omluvu pro to, že ji uvěřil!

Tak za prvé: Dopis Římanům, kapitoly 1, 2 a 3nám jasně  říkají že celé lidstvo, skrzesvědectví stvoření a svědomí chápe že Bůh existuje a že je morálně odpovědné Jemu po tom, co překročili  Jeho zákony a nikdo nemůže být ospravedlněnvlastní snahou bez Jeho  milosti. Jedále zcela jasné, že i kdyby člověk od určité doby  začal dodržovat Boží zákon, nemá nic, čím by zaplatil za hříchy  minulé...

 Jan nám říká, že Ježíš je "to pravésvětlo, které osvětluje  každého člověka"..A tak všichni lidé vědí ve svých srdcích, když slyší evangelium Ježíše Krista, že toto je pravdivé.. Jiná cesta k Božímu odpuštění není!Člověk neodmítá evangelium z nějakých intelektuálních důvodů -odmítnutí vzniká v neochotě se podřídit  morálním následkům toho, očem lidé vědí, že je pravda... Zdali  nějaká pravá církevexistuje či neexistuje je zcela irelevantní...

Nenívšak pravdou, že nám Bibli dala církev? Není! Většina  Křesťanůse domnívá, že se katoličtí biskupové sešli v místě  nazvanémNicaea, a dohodli se na složení Nového Zákona (Starý Zákon  byl už před tím schválený Kristem tím, že zněj citoval)  a i Protestanté uznávají Písmo na této bázi. Toto je běžné nepochopenía je stále propagováno katolickými apokologety právě takjako skeptiky, kteří se pokouší podkopat autoritu Bible na této bázi...Ve skutečnosti, už dříve vznikla nevyslovená dohoda mezi věřícími,která uznala všech 27 knih dnešního Nového Zákona, už dlouhopřed Nicaeou! Po pravdě řečeno, celý sjezd neměl co říci okánonu Písma, i když účastníci citovali z téměř všech knih velmi často..

Sjezd v r. 365 požadoval, aby pouze"kanonizované" knihy jak Starého, tak i Nového Zákona byly citovány v kostelích, ale nebyl uvedenjejich seznam - to značí, jak pevně byl Novozákonní kánon ustaven.Sjezdy byly vzdálené tomu, aby rozhodovaly o kánonu N.Z.,  pouzeuznaly knihy, které Křesťané již všeobecně přijali. K těmto knihámse odvolávali ve sporných teologických sporech již za doby  Klementaz Alexandrie (155-212)! Třetí Sněm v Kartágu (395), podává  první prohlášení o kánonu Nového Zákona, azmiňuje se o dvaceti  sedmi knihách -tak jak je máme dnes. To stejné učinil Sněm v Hippo  (419). Jak církevní historik Henry T. Thiessen poukazuje:

Jepozoruhodná skutečnost, že žádný ranný Sněm nevybíral  knihy,které by měly tvořit Nový Zákon. Knihy, které dnes máme,  rozdrtilykaždého rivala ne pomocí nějaké autority, ale svou  vlastníváhou a hodnotou! To samo o sobě je důkazem pravosti  aautentičnosti knih, které přežily...Bylo to až ke konci čtvrtého  století,kdy se o tom vůbec diskutovalo. (Henry Clarence Thiessen,  "Introduction to the NewTestament", 1943).

 EVANGELIUM A AUTORITA CÍRKVE.

Svatý Duch, který pomáhá všem Křesťanům abysi uvědomili  autoritu Písma, začíná unevěřícího s uvědoměním si hříchu  apoznáním že evangelium je pravda. Na Den Letnic (Pentecost) se  tři tisíce Židů stalo Křesťany skrze Petrovokázání, aniž by byla padlajedna jediná zmínka o nějaké "pravé církvi"... Petrpouze  mluvil o Kristu ukřižovaném zanaše hříchy a vzkříšeném z mrtvých.  Vevelikém vylití Božího Ducha v Samárii, další tisíce se stali  Křesťany - evangelista Filip jim prostě"kázal Krista".(Skutky  8:5). Není ani náznak toho, že jim nejprvedokázal, že existuje  pravá církev a na základě JEJÍHOSVĚDECTVÍ oni uvěřili evangeliu!  A tomu habešskému dvořanu, který četl Izaiáše 53, počal Filip stím  stejným a učil jej o Ježíši.Habešský dvořan uvěřil - ne proto, že  bylpřesvědčen o existenci neomylné Katolické církve, která jediná  mumohla Bibli vysvětlit, ale pomocí moci Božího Slova, skrze  přesvědčivousílu Božího Ducha!! Je to velmi ubohý obraz velkého  Augustina, pakliže popřel tuto základnípravdu!!

Apoštolovéa Křesťané prvního století "se rozešli a všude kázaliSlovo" (Skutky 8:4) těm, kteřínikdy o církvi neslyšeli. Ani nenavrhovali, že by měl každý evangeliuuvěřit, proto že ji církev  schvaluje! Pavel a jeho spolupracovnícineučili o církvi ale o ukřižovaném Kristu! (1 Korint2:2). Ve skutečnosti pravé  evangelium"kterým jste také spaseni" (1Korint. 15:1-4), které je  "Božímoc k záchraně každého kdo uvěří" (Římanům 1:16) ani výraz  "církev" neobsahuje - tím méněnáznak jakéhokoliv "členství v ní"  a slepého následováníkaždého učení církve...

Neomylnost,kterou si přivlastnili papežové a nebiblické autoritářství kterévykonává Katolická církev, popírá lidské, Bohem danémorální svědomí a osobní odpovědnost, podle kterých každý ví, žeevangelium je pravdivé a že od něj se požaduje aby mu věřil. Vyžadovatslepé podřízení se nějaké elitní hierarchii ničí nejenom evangelium,tak i duše pro které Kristus zemřel. Přes to všechno, "vyznání víry" se kterým každý,kdo se stane Katolíkem musí  souhlasitzahrnuje kromě jiného i následující:

"Vyznávám a pevně přijímám apoštolské acírkevní tradice  a jiné konstituce apředpisy církve. Přijímám svaté Písmo vtom  smyslu, v jakém bylo a stále je drženo Svatou Matkou Církví, jejíž  povinnostíje posuzovat pravý smysl a vykládat Svaté Písmo a já ho nikdynepřijmu ani nebudu vykládat jinak než jaký je jednomyslný výkladOtců. (Zapomíná se, že "Otcové" nikdy jednomyslní nebyli!).

Uznávám Svatou Římskou, Katolickou a Apoštolskou Církev jako matku a učitelku všech... a slibuji apřísahám pravou poslušnost  ŘímskémuPontiffu, následovníku sv. Petra, Prince Apoštolů  a Náměstka Ježíše Krista.... Dálepřijímám, bez váhání vše co nám  bylo dáno definováno a prohlášeno SvatýmiKánony, a všeobecnými  Sněmy - obzvláště Svatým Sněmem v Trentu aVatikánským Všeobecným  Sněmem speciálním způsobem, co se týkáprimátu a neomylnosti  Římského papeže. Této stejné Katolickévíře, mimo kterou nelze spásu obdržet, kterou svobodně avolně vyznávám, a které se držím, té samé slibuji a přísahám věrnost ...až doposledního dechu mého  života...

Dnešní moderní katechismus má své kořeny vautoritářství,  které přišlo do církveskrze nečistou alianci s římským imperialismem. Koncem čtvrtéhostoletí individuální Křesťan ztratil  právo následovat vedeníBožího Ducha k porozumění Bible. Odvážit se vzít na potaz oficiálnídogma znamenalo exkomunikaci z církve.  Jelikož ta byla v pevnémspojení se státem, znamenalo to také  exkomunikaci zespolečnosti. Nepřekvapuje poznámka historiků, že  papeži "drželi Evropu ve své síti".

Písmo samozřejmě neschvaluje anarchii ať užpolitickou či spirituální. CírkevNového Zákona, jejíž hlavou je Kristus, má své autority: apoštoly, proroky, starší, pastory, kteří měli autoritu  nad ostatními. Všichni ale byli bratři, nikdo nebyl pánem nad  druhými.Každý měl považovat toho druhého za lepšího než sama sebe,  a každý měl sloužit tomu druhému. Podvedením Božího Ducha, měl být  jedendruhému podřízený "v bázni Boží" (Efezským 5:21). Všichni  mohli prorokovat a cokoliv kdo řekl, bylo topodrobeno zkoumání a bylo li třeba,potom i opravě od posluchačů. Víra nebyla diktována  hierarchií, ale získávána působením Božího Ducha naindividuální srdce. Pavlův přístup jasně ukazuje jak daleko odpravdy Písma jsou  ti, kteří žádají papežskou či církevníautoritářství:

 "Prosímvás tedy já, vězeň v Pánu, abyste žili způsobem  hodným tohoto povolání kteréjste obdrželi s veškerou pokorou  a mírností, s trpělivostí se nadále snášeliv lásce a pilně  zachovávali jednotu Ducha ve svazkupokoje.... A nezarmucujte Ducha  Svatého Božího, který vás zapečetil ke dnivykoupení....Všechna  hořkost, hněv zuřivost, křik a rouhání aťjsou od vás odňaty  zároveň se vší špatností...Buďte k soběnavzájem laskaví, milosrdní  a odpouštějte si navzájem, tak jako i Bůh vKristu odpustil vám"...

 Efezským 4:1-3, 30-32....

 CÍRKEV VÍTĚZNÁ?

 Ve své nové, přednostní úloze,"Křesťanství" se stalo nutností pro politiky všeho druhu, a dokonce i pro vojenské "šarže",když se  chtěli dostat nahoru v tomnovém, křesťanském impériu. Nejžádanější bylo vedoucí místo v církvi - dobré konekce byly nezbytné pro  jakoukoliv světskou kariéru. Pochopitelně "obrácení"motivované  takovými úvahami měly málo společného s vírou v Ježíše Krista...  Potom, co přežila perzekuce svých nepřátel, církev byla nyní  "zpohanšťovánasvými přáteli....... Katolická církev se už nikdy  nevzpamatovalaz napůl-obráceného Pohanství, které absorbovala  vprocesu partnerství s Římskou Říší. To, co se nejprve zdálo být  vítězstvímpro perzekucemi unavené Křesťany, bylo ve skutečnosti  ohromujícíporážkou!

Chadwick píše: Koncem čtvrtého století církevprakticky  vládla společnosti. Vesvětském postavení a společenským vlivem, biskupství - i v jen trochu důležitých městech - se stalo slibnou  kariérou, po které by mohl člověk toužit i zdůvodů jiných, než  náboženských...Mnohé místní kostely se staly podstatnými majiteli  půdy, a podporovaly chudé. Prostý lid od biskupa očekával, že on  bude jejich pastorem ve věcech duchovních aadvokátem v oblasti  sekulární...

 Kompromis se světem byl obhajován na bázitoho, že svět dal  církvi prestiž avliv, nutný pro rozšiřování evangelia. Skutečnost  byla ovšem taková, že církev byla v překvapivě krátkém čase tak  zkorumpovaná ve svém chtíči po moci, žepřestala prezentovat světu  příkladpravého Křesťanství... Na příklad za času papežství  v Damašku (366-84), "luxus papežských zábav předstihnulradovánky  císařské" (Frend,"Christianity"). Společenské postavení důležitého  kněžstva neuvěřitelně rostlo - až se stalopředmětem závisti  bohatých rodin. Kdo byse divil, že počaly posílat své syny na toto nové prestižní "zaměstnání"?

Krevkřesťanských mučedníků byla skutečně semenem pravé  církve.Kde perzekuce kdysi pročistila, moc nyní zkorumpovala. Tato  smutnáskutečnost byla už vidět dlouho před Konstantinovým  "obrácením".Dokonce i v krátkých periodách mezi perzekucemi se  zvyšovalypřípady poklesu morálky. Už někdy v první polovině  třetíhostoletí poukazoval Origen na falešnou motivaci některých  "konvertů"jako na zdroj korupce uvnitř církve:

"Připouštím, že v dnešní době přitakovém množství lidí  přicházejících kvíře - dokonce lidí zámožných, kdy dámy vytříbeného chování a vysokého postavení, příznivě pohlíží na  přívržence víry, člověk by se mohl odvážitpodezření, že někteří se  stali vedoucímiv křesťanském učení aby získali prestiž. Ovšem, na  počátku, kdy bylo riskantní stát se učitelem, takovépodezření  nemělo opodstatnění..(Origen,"Contra Celsum").

 RANNÁ KORUPCE A NÁROKY NANEOMYLNOST.

Římsko Katolická církev tvrdí, že je tou"nejstarší" církví,  a prototou "pravou" církví a tudíž církví "neomylnou". Tytonároky  jsou diskreditovány skutečností,že už od samého počátku byla  Katolickácírkev zamořená všemi druhy perverzí. Neexistovala  záruka, že ranná církev neupadne do omylů a je jasně falešné,činit  takové nároky dnes!

Abycírkev zůstala čistá, musela by mít vůdce, kteří přiznají  svounedokonalost v poznání a potřebu opravy. Vyhlašování dogmat,  stavěnítradicí na stejnou úroveň s Písmem a předstírání  neomylnosti,nemohlo ochránit před omylem! Právě naopak! Takové jednáníomyl zaručovalo - omyl, který zapustí kořeny a poroste!

Jeden z takových vážných a fundamentálníchomylů se objevil  již v době Pavlovaživota jako učení, že "vzkříšení se už stalo"  (2 Timoteovi 2:18). Před svou smrtí Pavelpíše smutně Timoteovi:  "Ty víš, ževšichni kteří jsou v Asii, se ode mne odvrátili" (2  Timoteovi 1:15). Apoštol Jan píše:"Užnyní je mnoho antikristů" (1  Jan2:18-19) "falešných učitelů, kteří se vzdálil tak daleko od  víry, že dokonce popírají, že Ježíš jeKristem" (1 Jan 2:22-23,  4:1-3).

Takové omyly nebyly přijímány bezvýznamnýmičleny, ale byly  propagovány i vlivnýmivedoucími. Petr varoval Křesťany své doby před falešnými učiteli, kteří podvodně zanesou do církve"kleté  hereze" a "mnohésvedou" (2 Petr 2:1-2). Právě tak Juda píše  o falešných učitelích kteří "se vloudili" a kteřímuseli být  odmítnuti těmi, kteří"vytrvale zápasí o víru, která byla jednou  pro vždy svatým svěřená" (Juda 3,4). A apoštolové varovali,že  ještě horší omyly se vkradou docírkve, až oni odejdou. A že tomu  takbude nejvíce během posledních dnů..

 Nenípotom překvapující, že korupce doktríny už získávala  půduuvnitř církve dlouho před Konstantinem. Seznam populárního  falešnéhoučení v sobě zahrnoval kult svatých, apoštolskou  posloupnost, křestnemluvňat, polo-magický pohled na efektivnost  fyzického provedení křtu,přijímání a velebení celibátu. To poslední nazývá Frend "konečnou bariérou mezi kněžstvem alaiky".

 SKÁLA VĚKŮ A SKÁLA CÍRKVE.

A proto je pošetilé tvrdit, že ŘímskoKatolická církev je tou  pravou aneomylnou církví z důvodu svého ranného vzniku, když už  tehdy - v dobách apoštolů - bylo tak mnohoherezí a korupce! Ani  papežská"neomylnost" nemůže být zdůvodněna nějakým nárokem  řetězové posloupnosti zpět k Petrovi.Neuplynulo mnoho času mezi  prohlášením:"Na této skále (na mně) postavím svou Církev ...a dám  tiklíče od nebeského království" (Matouš 16:18-19) a slovy:"Jdi  ode mně, satane, jsi mipohoršením, protože nemáš na mysli věci  Boží, ale lidské!" (verš23). Pavel, který měl mnohem více obrácených lidí, kongregací a mnohem více Písma ke svému jménu, byl  nucen Petra přísně opravit! (Galackým2:11-21).

Je hrozným omylem se domnívat, že Petr, kterýbyl ve  skutečnosti velmi slabou oporoupro církev, nebo pro řadu papežů,  byltou Skalou, na které stojí Církev. Tuto pozici zaujímá sám  Ježíš Kristus.

 Už ve Starém Zákonu (Deuteronomy 32:4) je Bůhprohlašovaný  jako Skála. "Buďpožehnaná moje skála, povýšen buď Bůh, skála mé  spásy" (2 Samuel 22:47). "Jen On je má spása, máskála" (Žalm  62:3) a mnoho jiných.Je zcela jasné, že pouze Kristus, který je Bohem právě tak jako člověkem, může být Skálou Církve v Novém  Zákoně. Pavel sám prohlašuje, že Církev jepostavena na základu  apoštolů a prorokůa Ježíš hlavní základní kámen. (Efezským 2:20).

Daleko od toho, že by určil Petra jako skálu,na které bude  Církev postavena, Ježíšnaznačuje rozdíl mezi Jím a Petrem.  Vřečtině je to slovní hříčka mezi "Tyjsi Petr (petros = malý  kousek skály) a na této skále (petra =skalní masiv) postavím svou  Církev"... Ale i bez znalostiřečtiny, je tento význam jasný jak ze Starého Zákonu (citáty již uvedené) a z Nového, jako na příklad  v podobenství o skále, na které "moudrýčlověk postavil svůj dům"  která není Petr, ale Ježíš Kristus a Jehoučení. (Matouš 7:24-29).

Petr jasně poukazoval na Krista a ne na sebekdyž psal: Proto  stojí vPísmu: "Hle, pokládám na Siónu základní kámen, vyvolený  avzácný; a kdo v něj uvěří, nebude zklamán. Vám tedy, kteří  věříte,je drahý ale pro nevěřící je to kámen, který byl staviteli  odmítnuta který se stal kamenem základním, kamenem úrazu  a pohoršení těm, kteříneposlouchají slovo a jsou neposlušní"....

 1 Petr 2:6-8..

 KULT "SVATÝCH".

Označení "Svatý" Petr jako kdyby"svatý" byl titul vyhražený pro několik málo lidí, je další omyl Katolicismu. Tento okrádá  individuálního Křesťana o jeho postavení ajistou důvěru v Krista.  Je zcela jasné - ze všech epištol, že"svatý" je titul pro VŠECHNY  Křesťany - každý z nichposvěcený Bohem (čili vybraný z lidstva pro  Jeho Boží účel). Pavlovyepištoly - na příklad - jsou adresovány  "svatým" =normálním, obyčejným Křesťanům té doby jako: "svatí  v Korintu (1 Korint.1:2, 2 Korint.1:1),"svatým, kteří jsou v Efezu"  Efezským 1:1, "svatým, kteří jsou v Kolose", Koloským 1:2...

Přesto všechno vznikla víra, že"svatý" je speciální titul, udělený církví po smrti "super-Křesťanům". Tato víra bylaposílená  během perzekucí vyprávěním ošlechetných mučednících, kteří zemřeli věrní své víře - a tak vznikl kult "svatých". Tito hrdinové  ahrdinky byli uctíváni a žádáni o ochranu a intervence v tomto  životěa o pomoc v získání nebe v životě příštím. Jak Hughes,  katolický kněz a historik vysvětluje:Nejstarší ze všech slavností  bylykaždoroční vzpomínky na mučedníky - shromáždění v místním  kostele u hrobek těch nejvýznamnějších, těchkteří dokázali pravou  víru svýmiživoty...

Něco tak přirozeného rostlo velmi rychle - ikdyž kulty  mučedníků byly v podstatězáležitosti lokální rázu - tak třebas na příklad Sv. Vavřinec z Říma, nebo sv. Kryšpín z Kartaga, získali  nebývalou popularitu i v jiných kostelích. SKonstantinovým mírem,  hrdinství kterénalezlo svou korunu v mučednictví, se počalo vyvíjet v přísnosti klášterů...Příští svatí budou uctíváni po  smrtibohoslužebně, jeich modlitby oficiálné žádány. Byli to  počátek asketismu, první z nich byl velkýSv. Martin z Tours, který  zemřel v roce397. (Hughes, "History")....

Hierarchie která měla kontrolu musela vědět,že jakákoliv  komunikaces mrtvými je absolutně Biblí zakázána (Leviticus 19:31,  Deuteronomy 18:11, 1 Samuel 28:3,7, 1Letopisy 10:13-14, Izaiáš  8:19-20a.t.d. Překročení tohoto příkazu přinášelo soud. Na příklad  na krále Saula poslal Bůh smrt z rukou jehonepřátel, protože se  snažil komunikovats duchem zemřelého proroka Samuela (1 Letopisy 10:13-14).

Odborníci v této zakázané nekromantii senazývali media  a kouzelníci. Saul jekdysi všechny vyhnal ze země (1 Samuel 28:3). Proroci neustále varovali lid před nekromantií. Izaiáš káral  Israel, že obracet se k mrtvým, prokazujepopření Božího zájmu o ně  a o Jehoochotě slyšet jejich modlitby: "Řeknouvám: Dotazujte se  duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají amumlají. Cožpak se lid  nemá dotazovat svého Boha? Na živé se máptát mrtvých?"  (Iza.8:19).Navzdory jasnému učení Bible, církev byla ochotná  uspokojit a dokonce i podpořit populární pověru, aby siudržela  kontrolu nad masou.

Chadwick vysvětluje, jak proč kult svatýchbyl přirozeným  důsledkem zpohanštěléhoKřesťanství ovlivněným sociální strukturou společnosti té doby: Ve starověké společnosti závisel úspěch od  toho zda máte patrona, který by řekl tosprávné slovo správnému  úředníku a takzajistil to teplé místečko, nebo svobodu, když jste  měli potíže s výběrčími daní, či přímo se soudem.... Vývojuctívání  svatých místo"patronů" byl přirozenou transformací k "patronům",  kteří budou vlivní v nebi na rozdíl od těch,kteří bývali vlivní na  zemi..(Chadwick, "Early Christianity").

Kultsvatých se ukázal být dobrým obchodem, když se počaly  prodávatostatky, které - údajně patřily, nebo byly nějak spojeny  sesvatými. Zachované "slzy Panny Marie", částečky toho "pravého  kříže"(kterých bylo nakonec tolik, že se za ně postavila celá  katedrála), zaručeně pravé odstřižky nehtů apoštolů (celý barel od  samotného Petra) se staly předměty obchodu, kekterým věřící  projevovali nebiblickou úctu. (Charles MacKay, "Memoirsof  Extraordinary PopularDelusions", 1841).

Začátkem pátého století, jak jeden historikpíše: Obchod  v ostatcích rostl ať už tobyly objekty "prestižní", jako ostatky  Sv.Štefana, které Paulus Orisius přivezl z Palestiny pro Augustina  v roce 416 a nebo "ostatků"nějakých "obyčejných" svatých. Ten celý  obchod se začal zneužívat - ale to byl nakonec znak doby.  Frend,"Christianity".

 PAPEŽSTVÍ: PŘEVYŠUJÍCÍ ŘÍMSKOUCÍSAŘSKOU MOC.

Navzdory argumentům těch, kteří nás chtějípřesvědčit o tom,  že pokřesťanštěnísvěta je částí Velikého Poslání (Skutky 1:8), pokřesťanštění Římské Říše nezpůsobilo politicko/ekonomickou  prosperitu - ale postupný úpadek. Jak se takImpérium rozpadlo na  části, už nikdynebylo řízeno centrální vládou v Římě. Namísto toho  vládli vasalové, polo-císaři, kteří získali kontrolu nadčástmi  rozpadající se mocenskéstruktury... Na rozdíl od civilních autorit, které přežily pouze tím, že integrovaly do částí moci,  náboženská autorita - Římsko Katolickácírkev a její papež, si  podrželiústřední lokaci a moc, kterou vládla z původního ústředí  císařství v Římě....

 Jak to popisuje Frend: Mezitím ten středkola, papežská  instituce přežila.Nepadla tak jako padl pohanský Řím a skrze několik prvních desetiletí pátého století - navzdory selhání  pontifikátu papeže Zosimuse, papežstvípostupně rozšířilo svou  autoritu nadpřežívajícími kostely na Západě. (Frend, "Christianity").

 Vzduchoprázdno, které vzniklo rozpadnutímŘíše Římské, musela  vyplnit církev -jediná římská instituce, která byla schopná tak  učinit. V jejich nyní plně zpolitizované roli, noví římští  pontifové vzali na sebe nejenom tituly, aletaké "příchuť a funkce císaře", když vyplnili prázdno po pádu císařské moci.Není pochyb  o tom, že žezlo římských císařů převzalipapežové. R.W. Southern  poukazuje na tože: "Převládající ideálem v přestavbě byl názor že  spojená autorita Říše by měla být nahrazenaspojenou autoritou  papežskou......Southern popisuje následující staletí jako: ..období historie Západní Evropy, kdy církev opravdu mohla  prohlašovat, že je jediným skutečným státem,kde lidé (bez ohledu  na své názory nanáboženskou a světskou moc), jednali za předpokladu, že církev je tou hlavní politickou autoritou. Během  celé středověké éry byla v Římě jedináspirituální a dočasná  autorita, kterávládla mocí, která zdaleka převyšovala cokoliv co  měl k disposici kterýkoliv Římský císař"..("WesternSociety and the  Church in MiddleAges").

 Vatikán vybudoval svou mocenskou strukturu napřízraku  padlého Římského Impéria. Vmnoha směrech církev splnila nutnou sociální a politickou funkci. Kdykoliv bylo zapotřebí vzdělání,  pomoc nemocným, kdykoliv se jednalo osociální potřeby, morální kód  činadzemskou naději - to vše bylo udržováno při životě církví.  Nepřekvapuje tedy, že její režim bylpřijímán. Ovšem nejsilnější  motivacíbylo tvrzení - které Katolická církev prohlašuje podnes:  To že ona je "branou do nebe", cožpřinutilo každého, aby se církvi poklonil.

 Walter James připomíná: Papež kontrolovalnebeskou bránu,  skrze kterou všichnivěrní, včetně jejich vládců, doufali jednou  projít. V těch dnech bylo málo takových, kteří pochybovali - ato  dávalo papežům morální autoritu,kterou už od té doby nikdo neměl.  Papežové,jako Innocent III. drželi Evropu pevně na otěžích...skrze církev, její biskupy, kněze i mnichy pevně napojené  na Řím, papežství bylo schopné vytvořit vEvropě jednotu akce  a názoru, která užnebude nikdy opakována..

 GRANDIÓZNÍ "DĚVKA".

 Dokonce i současní vládci byli nuceni - ať užjakkoliv  nedobrovolně - pokleknout předpapežem. Ta vše-pronikající moc, se  kteroucírkev vládla nad masami lidí, i její nesmírné bohatství  činilo z církve hrozivou moc, se kterou - ipro krále - bylo lépe  se spojit nežbojovat. Ovšem, mnohem hrozivější byla všeobecně  přijatá víra, že církev může zamezit vstup do nebe komukoliv,kdo  jí oponuje. Téměř neodolatelná moccírkve se demonstrovala již před  pádemImpéria.

 Vezměte na příklad veřejné pokoření císařeTheodosia v r.390  Ambrožem, který nebylani papežem, ale biskupem Milánským, (kde císař sídlil). Jako odplatu za nepokoje v Tesalonice, Theodosius  nechal pobít 7000 lidí, včetně žen a dětí, vmístní aréně. Aby  unikl exkomunikaci,císař uposlechl požadavek Ambrože a udělal velmi ponižující veřejné pokání....

 Nejenom obyčejní lidé, ale i vlivní vojenštíhrdinové  - dokonce i císařové - setřásli při hrozbě exkomunikace  vpřesvědčení, že církev drží klíče k nebi. Colman J. Barry  připomíná: Ambrož, z velké části, zřídilZápadní princip, který  poukazuje nafundamentální omezení tradiční autokratické moci když  hlásá: "Císař je uvnitř církve,ne nad ní"...

 Během Středověku ta úžasná moc, kterou vládlacírkev "nad  králi země",pokračovala v růstu. A tak povstala ta"grandiózní  děvka", zobrazená Janem v Apokalypse17. s hlavním sídlem ve městě,  "které stojí na sedmi kopcích" akterá vládne "nad králi této  země". (verš 18). Identifikace je nepochybná! Janova vise  zApokalypsy 17 se naplňovala v pozoruhodném způsobu. Podívejte se  naobraz císaře Jindřicha IV. jak čeká u Canossy - bosý ve sněhu  - abysi mohl usmířit papeže Řehoře VII. v r. 1077. Během jednoho  stoletíse sen tohoto papeže splnil .Monolitická super-struktura  svázalaefektivně vladařskou a morální kostru středověké  společnosti tak, žeretrospektivně, člověk vidí jako odraz zrcadla  dvanácté století pod Katolickoucírkví ve snu císařské vise, která  byla ztracena ve století pátém.

 Je to sice pozoruhodné, ale pravdivé - adalší naplnění  biblického proroctví -že římsko katolický papež, následník starověkých římských imperátorů, má tuto moc až podnes. Většina národů - včetně USA - udržuje diplomatické styky s Vatikánem.

 Dokonce i bývalý Sovětský Svaz udržoval"kontakty na vysoké  úrovni" sVatikánem posledních dvacet let - viz setkání papeže  a Gorbačeva. Jako ostatní, i Gorbačev byl tlačen nutností - ion  znal a respektoval moc Vatikánu....Na rozdíl od - asi 60 milionů  Luteránů,papež vládne nad více jak 800 miliony Katolíků - téměř  trojnásobek poddaných Michaila Gorbačeva. Nemůže být žádných pochyb  oidentitě "bohatě odděné ženy, která sedí na šarlatově zbarveném  zvířeti",z Apokalypsy 17, - ta děvka..."se kterou smilnili  králové této země".(1:2,5).

Katolická Encyklopedie udává: Je to uvnitř města Říma,  nazvanéhoměstem sedmi pahorků, kde je celá oblast státu Vatikán..  (The Catholic Encyklopedia, 1976).

Samotná existence, velikost a vliv ŘímskoKatolické církve je  téměř takpozoruhodné naplnění proroctví, jako zachování Israele a  jejího návratu do Palestiny. Bible taképředpovídá, že za  "posledníchdnů" bude oživeno světské Římské Impérium, které se  bude skládat z deseti národů Západní Evropy.V tomto novém Impériu  povládneAntikrist, který bude uctíván jako bůh světového  náboženství.

Je málo pochyb o tom, že toto falešné,odporné náboženství  "posledníchdnů" nazvané "Záhada Babylón" (Apokalypsa 17:5) bude  mít své hlavní sídlo ve Vatikánu. Spojenáhistorie Římské Říše a  Římsko Katolickécírkve podává úžasnou předpremiéru toho, co Jan  v Apokalypse předpovídá pro konečnou dobu.

 ŘímskoKatolická církev s jejím nárokem na "klíč" od nebeské  brány,s doktrínou očistce a s odmítnutím Rapture, potlačila na  dlouhástaletí naději na nebe. Její totální dominance teologických  věr povíce jak 1000 let skrze exkomunikaci, mučení a smrt, vedla  k náboženské a morální korupci takových rozměrů, že dokonce  i"svět" couvnul v hanbě a hrůze! Taková byla ta tak nevhodná půda,  dokteré měla později zapadnout seménka Reformace a tím i "šťastné  naděje".

 Babylón Veliký.

 Ať už "Donation of Constantine"padělkem je - jak většina  historikůusuzuje - nebo není, to je zcela bezpodstatné. Důležitým  faktem je, že papežové a celá hierarchieřímsko katolické církve  tento dokumentrozšiřovala, jako způsob legitimizace svého bohatství, síly a celé té pompy kolem. "Donation" prohlašuježe  Konstantin přemístil hlavní sídloŘímské Říše do Konstantinopolu  (dnešníIstanbul) a daroval Západní Říši - s celou císařskou  autoritou - papeži Sylvestrovi aby "povznesl ApoštolskouStolici  požehnaného Petra ve slávě amoci nad celou Říši"...

 Dále tento dokument pokračuje: A přikazujemeaby Biskup  Římský měl primát nadhlavními Stolicemi v Antiochu, Alexandrii, Konstantinopoli a Jerusalému právě tak, jako nade všemi kostely  ( církvemi) celého světa. Papež, který právěvykonává tento úřad,  bude nejvyššímmezi všemi knězi světa a vše, co se týká uctívání  Boha či zabezpečení křesťanské víry bude učiněno podle jeho  rozhodnutí.

 Za tuto službu darujeme papežům - kteří budouvládnout nad  Apoštolskou Stolicí až dokonce světa - náš císařský palác, naši korunu a tiáru, také šarlatový plášť a tuniku... Dále jim předáváme  císařská žezla, oštěpy i prapory... různécísařské dekorace  a všechna našecísařská práva a zároveň město Řím, okresy a města  Itálie a západních oblastí a vkládáme pravomoc nad těmito dorukou  papeže a jeho následovníků papežůkonečným císařským dekretem.

 ROZPAD A OŽIVENÍ.

 Císařství, které bylo předáno papežům, bylojiž odsouzeno k  rozpadu a zůstalo vestavu neustálých proměn po staletí, jak tak prožívalo invaze a změny v mocenských pozicích. Jak připomíná  Frend: K roku 450 byla navždy ztracenáBritánie, Severní Afrika  padla ArijskýmVandalům, většina Galska a Španělska byla administrována Arijskými vládci. V Porýní, kde se usadili barbaři,  Křesťanství bylo na ústupu... Trvalo tostaletí, než Západní Evropa  dosáhlastandardu prosperity, kterou měla ke konci století  čtvrtého.... Někdy kolem pádu Říma, dlouhé "indiánskéléto"  Západního křesťanského aklasického světa se přesunulo do zimy temnářského Středověku. Zvítěziligermánští nájezdníci a teologie  Augustina (Frend,"Christianity").

 Navzdory disintegraci Impéria, papežství simoc udrželo a ještě  ji zvětšilo dokrálovství tak ohromného, že o něčem takovém žádný  římský imperátor ani nesnil. Nakonec "Svatá ŘímskáCírkev", která  se prohlašovala za"království Boží", dokonce prožila slavné a  trvalé oživení. Představuje obraz z budoucnosti kdyAntikrist  obnoví partnerství s falešnoucírkví.

 Když povstání vyhnalo papeže Leo III. z Říma,tento utekl ke  dvoru Karla I. Velikého(Charlemagne), jehož armády jej později znovu nastolily na papežský trůn. Když se potom Karel Veliký  účastnil mše v katedrále sv. Petra na HodBoží Vánoční v r. 800,  papež jejkorunoval na císaře Západu. Tento titul byl později uznán  jak východním císařem v Konstantinopoli, taki kalifem v Baghdadu.  Toto byl velmichytrý tah, protože obnovení celosvětové nadvlády  Říma bylo snem nejenom středověkých papežů a císařů, ale také  jejich poddaných.. (Chadwick,"EarlyChristianity").

 Moc Karla Velikého hrozila zastínit papežskouautoritu. Avšak  po této korunovaci,pevné partnerství s papežem pracovalo téměř čtyřicet let na vytvoření křesťanského Společenství, jaké kdysi  navrhnul Augustin. Efektivní císařská taženív Severní Evropě  následovalo nucenépokřesťanštění Pohanů a tím se rozšířilo Římsko  Katolické Panství. Jedna Encyklopedie to podává takto: Ideál  Universální Církve a Universálního Císařství- pracující v harmonii  jakou Katolickácírkev požívala od Pádu římského císařství na Západě dostávala podobu reality. Karel Veliký vyjádřil svůj názor  na "stát a církev" v dopise papežiLeovi III.:

 Je naším úkolem - bránit ozbrojenou mocí -Kristovu Církev  kdekoliv před útokyPohanů i nevěřících a posílit poznání Katolické  víry. Na Vaší straně, nejsvatější otče je, abyste pomáhalnaším  armádám, ruce vztyčeny k Bohu jako kdysi Mojžíš, aby vaším zásahem  a vedením a darem Božím měli Křesťanévítězství kdekoliv a kdykoliv  nadnepřáteli Jeho Svatého Jména - aby jméno Ježíš Kristus, mohlo  být oslaveno po celém světě...

 SEN, KTERÝ ZTROSKOTAL NA LIDSKÉPOVAZE.

 Pro mnohé bylo oživení "Svaté ŘíšeŘímské" důkazem, že  nadešlomilenium. Následující léta lidské ideály se zdály přetvářet  svět kolem sebe. Církev měla pod kontroloucelou společnost.  Středověká církevměla vládnoucí aparát přesně jako stát: Zákony,  soudy, daně a daňové výběrčí, velký administrativní aparát, mocnad  životem a smrtí nad občanyKřesťanství a jejich nepřáteli - ať už  uvnitř či vně... Papežové si činili nárok na vyhlašování ařízení  válek proti nevěřícím. Sbíraliarmády, řídili tažení a uzavírali smlouvy v obraně jejich územních zájmů. Papež Innocent III  (1198-1216) si zřejmě neuvědomil Janovu visi"velké děvky"  z Apokalypsy,když si zajišťoval celkem jasnými slovy autoritu  církve nad světskou mocí:

 Právě tak jako Bůh, Stvořitel vesmíru,ustavil dvě světla na  nebi - jednokteré bude vládnout nad dnem a menší pro vládu v noci,  právě tak ustavil oblohu Universální Církvedvěmi jednotkami, jednu  aby vládla dnemna dušemi a menší, které vládne v noci nad těly...  A tak právě jako měsíc dostává světlo od slunce a proto jemenším  jak v kvalitě tak i kvantitě,tak královská moc je odvozená  zpapežské autority - z její slávy a důstojnosti.... Z milosti Boží  nyní existuje pevný mír a spolupráce mezi Církvía Impériem. Stav  světa, který serozpadá, bude restaurován naší pílí a péčí, jelikož  papežská autorita a královská moc jsou plně postačující k tomuto  účelu. (Rev. Peter Geierman, "TheConvert°s Catechism of Catholic Doctrine", 1977).

Přesto, že církev prohlašovala že připravujelidi na nebe,  papežská vise byla jasnězaměřená na věci ryze pozemské... Katolická církev předstírala, že reprezentuje hodnoty spirituální,  zatím co shromažďovala materiální statky amoc. Místo aby se dívala  dopředuk mileniálnímu království, které jednou založí sám Boží Syn  ažse vrátí, církev viděla sama sebe jako království, ve kterém  vládnousvrchovaní papežové a vykonávají moc nad vládci této země!  Kromětoho, toto jejich "království" bylo nestydatě pozemské, zcela  oddanévášním těla a věcem tohoto života, zatím co církev tvrdila,  žepřipravuje lidi pro nebe!

Nikdyneexistoval žádný pokus o vybudování pravého Božího království,dokonce ani snaha o vylepšení tohoto světa! Mniši se  stáhlido klášterů, zatím co zbytek, včetně mnoha kněží a papežů  žilpro své uspokojení. A když - jak se občas připustilo - byly  spáchányhříchy, byla zde církev, aby obstarala rozhřešení, což jí  dávalostrašnou moc nad životy jak prostých, tak i králů. Církev  uzavřelabránu do nebes těm, kteří by jinak mohli vejít skrze Toho,  kterýkdysi řekl:"Já jsem tou branou. Když kdokoliv vejde skrze  mně,bude spasený" (Jan 10:9).

Namístotoho církev otevírala bránu pouze za poplatek!  Kristovoodsouzení rabínů Jeho doby platilo nyní na církev, která  tvrdila,že Jej zastupuje: "Bědavám, učitelé Písma a farizeové,  pokrytci - protožezavíráte království Nebes před lidmi; sami totiž  nevstupujetea těm, kteří by vstoupit chtěli, vstoupit nedovolíte.  Bědavám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci - protože vyjídáte  domyvdov a okázale se dlouho modlíte; proto dostanete větší  odsouzení.Běda vám, učitelé Písma a farizeové, pokrytci! Obcházíte  souši moře, abyste získali jednoho proselytu; a když se to stane,  udělátez něj syna Pekla dvakrát horšího, než jste sami! Matouš  23:13-15.

Zatím co Augustin sám byl velmi uctívaný,většina jeho teologie, kterou mnohopovažovalo za příčinu pádu Římského Impéria, nebyla už přijímána. Augustin napsal své "Boží Město" s výzvouke  Křesťanům, jako poutníkům a cizincůmna zemi, aby hledali svou  naději vobčanství nebeském. Napsal to jako reakci na zplundrování  Říma 24 srpna 410 armádou Gothů, kterou vedlbarbarský vládce  Alaric. Řím nebyl znásilněný po dobu 800 letpohanské vlády a nyní padne za vlády křesťanských císařů!Takový byl pláč, volání a výčitky po římských ulicích ty dny.Pohané žádali od Křesťanů: "Řekněte nám důvod Kristovapříchodu! Vysvětlete nám, jakou výhodu  to přineslo pro lidskourasu! Nejsou věci mnohem horší od doby, kdy Kristus přišel - nebylyty staré doby lepší?"

S oživením "Svaté Říše Římské" se"staré dobré časy" vrátily  adokonce překonaly očekávání. Toto bylten sen, který církev  prosazovala! Před-milenialismus s nadějí naRapture byl odložen  přes staletími. Konec konců, Kristus senevrátil a ta Jeho "krátká  chvilka"už dávno prošla! Amillenialismusneměl odpůrců a tak se  nakonec stal tak optimistickým, že sepomalu z něj stal  post-millenialismus - i když tento pohledbyl formalizován až tak  kolem 1700. Barry poznamenává: Rannákřesťanská víra, že Kristův  návrat jeimminentní, se pomalu ztrácela. Podtlakem života se  Křesťanství stalo křesťanskou kulturousvěta, integrální částí  celku.

Mnohým se zdálo, že ta stará vise AmbrožeMilánského, kterou  vyjádřil na pohřbuTheodosia, se pomalu uskutečňuje. Ambrož vyjádřil naději, že Římské Impérium, z důvodů svatosti svých vládců  bude věčněvládnout nad světem v partnerství s církví - každý  z nich obdařený speciální mocí a autoritouod Boha, které budou  zaručovatbezpečnost a blahobyt všech.... Tato naděje se rozpadla  v prachu poraženého Říma, ale nyní bylaoživena - a zdálo se že na  trvalo! Navrcholu úspěchu, papež Bonifác VIII. znovu obnovil názor  Innocenta III. a vyhlásil svrchovanou mocnad dočasnými vládci.  Jeho "BullaUnam Sanctum" (1302) papež prohlašuje: A proto oba meče  jsou pod mocí církve: spirituální imateriální - jeden používaný  církví,druhý pro církev; první knězem, druhý králem, ale z vůle  kněze a s dovolením kněze. Je totiž nutné,aby jeden meč byl pod  druhým a aby dočasná moc byla podřízenamoci spirituální. (Karl  Keating,"Catholicismus and Fundamentalismus").

Takovátomoc nebyla pro církev nikdy zamýšlena! Smutným výsledkembyla korupce církve, která v několika stoletích dosáhla  svéhovrcholu. Římsko-katolická administrativa ohromného světového  systémubyla - bohužel - vedená lidmi, kteří měli stejnou  náchylnostpro chtivost po penězích a dobrý život, jako celková  populace.Jak to správně vystihnul Will Durant: Velký sen se zlomil  napovaze člověka.....

VZRŮSTAJÍCÍ NESPOKOJENOST.

Stížnosti, zamířené na papeže, preláty akněze z důvodů  jejich chtivosti pobohatství se zvětšovaly. Machiaveli, když vytvářel příklad svého úspěšného prince, který skutečně věděl jak  využít svěřenou moc, našel svůj obraz vpapeži Alexandrovi VI.  (1492-1503),který "nedělal nic jiného kromě podvádění lidí,  nemyslel na nic jiného, byl vždy schopný k tomu najít příležitost.  Žádný jiný z lidí nesliboval či nepřísahalvíc - žádný jiný z lidí  své slibyneplnil méně". (Henry Clarence Thiessen,"Introduction to  New Testament", 1943).....

O papeži Janu XII. (955-964) Liutprand zCremony napsal:  "Papež Jan jenepřítelem všeho - Lateránský palác, který kdysi  v sobě hostil svaté, a je nyní vyloženým bordelem, nikdynezapomene  spojení papeže s konkubínousvého otce, sestrou jiné konkubíny Stephanie.... Ženy se bojí přijít a modlit se na prahu svatých  apoštolů, protože slyšely, jak nedávno Jannásilím donutil nějaké  poutnice do svéložnice - manželky, vdovy, panny."(Geierman,  "Catechism").

Napočátku čtrnáctého století již církev zcela ztratila  veškeroudůvěru jako vzor a příklad křesťanského života. S hlubokým  studemobviňuje Dominikán své bratry-kněze:"Ti, kteří mají být otci  chudýchse válí v přežranosti a opilosti po celé dny" (Frend,  "Christianity"). Jeden z biskupů se vychloubal svýmisexuálními  výkony s abatyšemi a jeptiškami. Stal se prý otcem 14 dětí ve 22  měsících.Všechny své potomky zajistil skrze majetek církve.  (Chadwick, "Early Christianity").

AnglickýJohn Colet byl šokován lehkým životem a bezbožností  papežei kardinálů, když jednou navštívil Řím. Ze své kazatelny londýnskéKatedrály sv. Pavla kde byl děkanem, zahřměl svá obvinění protivedoucím v katolické církvi, kterou tolik miloval:"Jaká odpornábezbožnost těchto mizerných kněží, kterých naše doba má tak mnoho!Kněží, kteří se nestydí spěchat z náručí nečisté děvky do svatyně,k oltáři Krista, k Božímu tajemství!" (Chadwick, "Early").

Celýsvět byl vystaven podívané na války, které se bojovaly zapeníze získané prodejem výhodných náboženských úřadů.  Nelegitimnípapežští potomci byli zaopatřováni ze stejných zdrojů.  Neméněskandální bylo najímání umělců k zhotovení velkých  uměleckýchděl a restaurace katedrály sv. Petra z prodeje odpustků těm,kteří byli příliš chudí, než aby mohli vykonat pouť do Říma, čividět nějaké dílo Michelangela. Udržet svou moc nad masou lidí,  bylotřeba je držet v nevědomosti co se Boží milosti týče. K tomu  účelubyly mše recitované v latinském jazyku a Písmo drženo od  prostýchlidí. Synoda v Toulouse (1229) vydala,kromě jiného toto  nařízení: Obyčejný lid nemá povolenovlastnit knihy Nového a Starého Zákona, kromě žaltáře,breviáře a knihy o Požehnané Panně, a to pouze v latinském jazyce!!!

Vletech 1378-1414 existovala dokonce dvě papežství, která rozdělilaevropskou loyalitu a vytvořila nesnesitelné finanční  břemenopodporou dvou papežských dvorů.. Náladový, arogantní papež UrbanVI. měl za sebou Řím, zatím co papež Klement VII žil  vluxusním papežském paláci v Avignonu, Francii. Zvolení tím stejnýmshromážděním kardinálů, každý z nich se prohlašoval za toho  pravéhonástupce sv. Petra a - pochopitelně bojovali nelítostně  mezisebou. Jak se tak zveřejnily urážky proti křesťanské  skromnostia zbožnosti, Petrarch popisuje papežský dvůr v Avignonu:  "Žijiprávě ve Francii, Babylónu Západu. Slunce, na své denní pouti  nemůževidět nic odpornějšího než tento obraz od břehu Rhony. Zde  vládnounástupci chudých rybářů z Galileje.... ověšeni zlatem aodění v purpuru, kteří se chlubí kořistmi princů a národů...  luxusnípaláce obklopené hradbami - namísto přístřeší obrácené  bárky....Namísto svatého ticha nacházíme hostitele kriminálníka  s jehonechvalně známými společníky. Namísto střídmosti  a střízlivosti - honosnébankety ..namísto bosých noh apoštolů,  koně pokryté zlatem, krmenézlatem, a pakliže se Pán brzy nevrátí,  budou také zlatemokováni". (Frend, "Christianity").

 LÁSKA K PENĚZŮM JE KOŘENEM ZLA.

Nesmírných částek peněz bylo zapotřebí kudržování luxusního života církve ajejí říše - a metody, kterých se používalo v "vybírání" nutných poplatků, se staly otevřeným skandálem pocelé  Evropě. Úplatky byly běžnýmzpůsobem života ve Vatikánu, a dokonce i kardinálové získávali svá "povýšení" zaplacenímpožadovaného poplatku. Aeneas Sylvius,ještě než se stal papežem, napsal že vŘímě se dá koupit všechno a že "bezpeněz by církev nesvedla  nic". (Hughes,"History").

Nicholas Clemanges píše s hanbou:"Papeži ustavují své  "výběrčí"v každé provincii - hlavně takové, o kterých ví, že jsou  ti nejobratnější ve vymáhání"poplatků", vzhledem k jejich zvláštní horlivosti, píli a tvrdé povaze. Krátce řečeno: Takoví,kteří nikoho neušetří, u nikohoneudělají vyjímku a budou schopní vymačkat zlato i z kamene... Takovým lidem udělovali papežové právo k prokletí (anathema) kohokoliv, dokonce ipreláty a právo vyloučit  z"křesťanského" společenství kohokoliv, kdyby - během určité doby  neuspokojil jejich žádost o peníze.

Pocelá staletí nebyly církevní úřady přidělovány na základě čistéhokřesťanského života, schopnosti a spirituální dospělosti, alebyly prodávány tomu, kdo nabídl nejvíc!!! Osoby, které mohly církevobohatit - i když morálně zkažené - byly často postaveny na vysokámísta. Každý ten "úřad" stál pořádnou částku v penězích či  pozemcích.Ovšem, nikoho nezajímala skutečnost, že místní fary či  vyššíjednotky zřídka kdy spatřily své spirituálně nekvalifikované  a vždynepřítomné vůdce.

Církevměla k disposici tisíce důmyslných metod, jak ulehčit  kapsámpomýlených duší, které byly přesvědčeny že spásu lze obdržet  pouzeskrze svátosti - které, pochopitelně byly k dostání za přiměřenýpoplatek. Taková výnosná formule byla opakována opět a  opětbezpočetnou řadou náboženských autorit a i kultů. Doktrína  "séměvíry" kterou začal Oral Roberts a je nyní používána celým charismatickýmhnutím je takovou protestantskou obměnou toho, co už dávnoKatolíci vyzkoušeli jako bezpečnou metodu získávání financí.  I kdyžnezachází tak daleko aby nabízelo spásu, toto učení  přesvědčilostatisíce, že je tou nejlepší cestou, jak obdržet  odpověďna modlitby za prosperitu, zdraví a úspěch....

Tytovysoce nátlakové techniky pro získávání financí - a to nejenomod Robertse ale i od některých TV evangelistů a i pastorů,  i kdyžjsou o něco více vynalézavé, hrají na stejnou strunu strachu,kterou využívala římsko katolická církev už od Středověku. Jsouvěci, které se nikdy nemění. Ovšem, dnešní vatikánští úředníci  vyvinulimnohem účinnější způsoby - jednají nyní ve velmi podivných finančníchmachinacích, zatím co navenek udržují vůči světu zdání  zbožnosti.

Mnohotakových případů týkajících se velmi pochybných finančních transakcí, bylojiž odhaleno, spojení církve s nechvalně známou P-2 tajnouZednářskou Loží, Mafie a - pravděpodobně  i s vraždou papeže JanaPavla I. který zamýšlel hluboké reformy za  účelem odstranění těchtopraktik. Ve vatikánském štábu bylo více  jak 100 Svobodných Zednářů- ani jeden nebyl odstraněn. (David A. Yallop, "in God°s Name:An Investigation Into the Murder ofPope  John Paul I".).

Jevelmi ironické že nynější papež, zatím co přijmul jméno JanPavel II, je velmi daleko od reforem, které chtěl vykonat Jan  PavelI a sám pokračuje v pochybné politice církve. Kromě toho dává  veVatikáně přístřeší - když ne vrahům předešlého papeže, tak alespoňpodílníkům na tomto činu - těm, kteří pomáhali odstranit  stopytéto vraždy. Dále poskytuje ochranu zkorumpovaným úředníkům,  kteréJan Pavel I plánoval odstranit - včetně některých, kteří byli  dokoncecivilními úřady obviněni. Tito by byli dávno zavření, nebýt  papežskéochrany. (Yallop, stejná kniha).

 PRODEJ SPÁSY.

 Pokudby se posuzovalo podle vynalézavosti, hanebnosti  a skandálnosti - žádnýsystém na získávání a vymáhání peněz nestojí  ani po kotníky prodejiodpustků, který se stal hlavním zdrojem hotovosti pro papeže běhemdoby vedoucí k Reformaci. Základ k tomu byl položen v r. 593,když papež Řehoř I. dostal sice nebiblický, ale zato velmi výnosnýnápad: Existuje místo, které se jmenuje očistec, kde dušemrtvých musí trpět aby byly očištěny od svých  hříchůa plně osvobozeny od dluhu "věčného trestu". Když se tato  ideaukázala být velmi úspěšnou, byla vyhlášena jako dogma římsko katolickécírkve na Sjezdu ve Florencii v r. 1439 a dodnes zůstala jakodůležitá část Katolicismu.

 A takti lidé, kteří o sobě tvrdili že zastupují Krista a jsouvůdci Jeho pravé církve, se skrze své tradice vzdálili od  pravéhoPísma, na kterém Křesťanství stojí a dogmaticky prohlásili,  žeKristova smrt na kříži neočistila dostatečně duši pro vstup do nebe.Jako dodatek k tomu, co Kristus vytrpěl, i my musíme za naše  hříchytrpět - jak v tomto životě, tak i v "očistci". A přesto ten, kteréhonazývají prvním papežem, kdysi prohlásil: Vždyť i Kristus  dal svůj život jednou pro vždy za hříchy,spravedlivý za  nespravedlivé,aby nás přivedl k Bohu". 1 Petr 3:18.

 Mnohé verše jasně prohlašují, že ti kteříuvěřili v Krista, a  přijmuli Jej jakoPána a Spasitele, jsou provždy očištěniod viny  a následku hříchu - očistění,které mohl udělat pouze On. "Krev JežíšeKrista, Jeho Syna, nás očisťuje od všeho hříchu" 1 Jan 1:7.  "Kdyždokonal očistění hříchů"..Židům 1:3.

Navzdory tomu, Katolicismus hereticky odmítátato ujištění a moderní katolickýkatechismus prohlašuje: V tomto životě se můžeme vyhnout dočasnému trestu za hřích modlitbami, postem, rozdáváním almužen, a.t.d. (Geierman,"Catechism")... Očistec je stav, kde dočasně trpí ti, kteří jsou vinní lehčími hříchy, nebo  kteří zemřou aniž by plně uspokojilipožadavek trestu za odpuštěné hříchy" (tamtéž).

JakBible, tak i Bohem daný smysl pro spravedlnost, volá vprotestu proti učení, že "odpuštěné hříchy" vyžadují další  potrestání!A přesto Karl Keating, jeden z vůdčích katolických apologetůučí: Kristovo utrpení, i když plně postačující za naše hříchy,nás ponechává jakoby v dluhu cti, který splácíme utrpením vlastním.Není proti smyslu Vykoupení říci, že musíme trpět za naše hříchy- je to věc spravedlnosti". (Keating, "Catholicism"). Je to  další svědectví o výmluvnémoci Katolicismu když Keating, který je právníkem,přijme ve jménu Boha přesně tu nespravedlnost, které  dokoncei lidské zákony se snaží zabránit: Dvojitý trest za stejný zločin(double jeopardy).

Kristovotriumfální zvolání: "Dokonáno jest!" je v řečtině  NovéhoZákona výraz účetnický, který znamená, že dluh byl plně zaplacena spravedlnost byla uspokojena. Vše co zbývá pro nás, je  uvěřitsvědectví Písma a přijmout milost, která je zdarma nabídnuta  Bohemna základě toho, že náš dluh byl zaplacen Kristem. Učit že  ještězbývá další "splátka" v podobě nedefinované délky a neurčité  povahyutrpení - ať už na tomto světě nebo v místě nazvaném očistec  - jejasná kontradikce jak logiky tak i Písma! Kromě toho, pakliže Kristusnebyl schopný zaplatit plně za naše hříchy, potom v žádném případěnebude také schopný dokončit to, co začal!

Teorieočistce byla vymyšlená, aby rozšířila moc církve nad dušemilidí. Jak se tak postavila mezi lidstvo a Tím, který řekl:  Přijďteke mně ..Já jsem ta Cesta..." církevotevírala dveře pouze  těm, kteří vstoupili do jejích řad,poslouchali její pravidla  a plnili její pokladnice. Doktrína očistcebyla jediným logickým rozšířením složitého"milost-udělujícímu" systému, který papežové, kardinálové,biskupové a kněží postupně rozvíjeli po staletí.  Výsledkem toho se stalo,že Římsko Katolická Církev nahradila Ježíše Krista jako cestuku spáse - a nesmírně zbohatla prodáváním odpuštění hříchů...

Jak sevůbec mohlo stát, že taková jasně nebiblická doktrína  mohlavůbec být přijata??? Hlavním důvodem byl ten fakt, že stále méněa méně Křesťanů bralo Berojskou odpovědnost (Skutky 17:11)  aprivilegium skutečné studie Božího Slova vážně, aby si ověřili samipro sebe, zda to či ono učení církevních autorit odpovídá duchuPísma. A jako výsledek tohoto zanedbávání, tato výsada byla nakoneczakázána... Jak tak církev operovala skrze svou hierarchii  vůdců,prohlásila se za jediného vykladače Písma, za ochránce pravé víry aza jediného "udělovače svátostí". Nikdo nesměl uvést vpochybnost její dogmata.

Vizkatolický katechismus: Ježíš Kristus učinil svou Církev  ochráncema vykladatelem Písma. Katolická církev je strážcem  zjevenépravdy, jak je obsažená v Božské Tradici a Svatém Písmu.  Člověkmůže získat znalost Božího Slova pouze od Katolické  Církve.....Zatím co mezinárodní intriky, korupce a zatajování  těchtoskutečností jsou neuvěřitelné, teologické omyly z minulosti  jsouprávě takovým zlem. Zlem ještě mnohem více nebezpečnějším  v tomsmyslu, že udržují nespočetné miliony Katolíků ve spirituální  temnotěa vede k odloučení od Boha...

NEUVĚŘITELNÁ DOKTRÍNA ODPUSTKŮ.

Idea"odpustků" byla vynalezená Alexandrem z Hales ve 13 století.  Nespočítatelnébohatství bylo nahrabáno z poplatků, které byly předepsané poutníkům, kdyžpapež Bonifác III. prohlásil "Velké  Jubileum", ve kterémslíbuje odpuštění dočasných trestů za hřích všem těm, kteří učinilipokání, vyzpovídali se ze svých hříchů  a navštěvovali po patnáctdní, baziliky sv. Petra a Pavla v Římě.  Jak píše William Canton: Pocelý rok 1300 nebylo nikdy méně než  200 000 poutníků a početmnohdy překračoval dva miliony. (William Canton,"The Bible and the Anglo-Saxon People", 1914).

Nicse neprodává lépe, než podvodné odpuštění hříchů!  Doktrínaodpustků, jak stojí dnes, byla prohlášená za dogma papežem KlementemVI. v r. 1343. Klement prohlásil, že "jedna kapka Kristovykrve stačí vykoupit celou lidskou rasu". Zbytek té krve  roliténa kříži - "její účinnost zvýšená zásluhou Požehnané Panny askutky svatých "ustavuje" poklad, který byl Bohem svěřený sv.  Petrua jeho následovníkům - aby byl použitý k plnému, nebo  částečnémuodstranění dočasných trestů za hříchy věrných, kteří učinilipokání a vyznali své hříchy". (Z dekretu Klementa VI.).  Papežskoubulou v r. 1476 papež Sixtus VI. "rozšířil tuto privilej naduše v očistci (snižující dobu utrpení), za podmínky, že jejich příbuzní nakoupíodpustky pro ně. (Earle E.Cairns, "Christianity  Through the Centuries: A History of theChristian Church", 1981).

Zde jevidět nelogičnost a hereze učení: Zatím co jedna kapka Jehokrve postačuje na vykoupení lidstva, celý ten zbytek krve nepostačujeosvobodit spasené od dočasných trestů v očistci! Další urážkaBoha spočívá v tvrzení, že Kristova krev se stává účinnější  skrzezáslužné skutky svatých - a že vlastně nemá žádnou hodnotu,  pakliženení dispensována a aplikována svátostně katolickým kněžstvem- pochopitelně za určitý poplatek.

Dvojčatadoktrín očistce a odpustků se ve skutečnosti  navzájem vylučují. Potom cobylo prohlášeno, že (jako dodatek k  tomu, co Kristus na kříživytrpěl) je od nás ještě požadováno  utrpení, Katolická Církevnabízí snížení doby útrap v očistci (bez  útrap!) výměnou za několik"Zdrávas Maria", či účast na jiných rituálech a svátostech,jako na příklad opakování Mše. V době kdy začala Reformace, seodpustky prodávaly čistě za hotové - nic jiného požadovánonebylo!!! Z toho je jasné, že spirituální osud člověkase formoval podle obsahu jeho peněženky! Pro pokorné achudé byl očistec mnohem větší hrozbou než pro ty, kteří si hřích  dovolitmohli! Velmi ochotní uvěřit falešným slibům, hříšníci stáli vefrontě na nákup odpustků a tím i cesty do nebe. Byl to už od začátkuobchod se lží - ale fungovalo to!

Vpraxi to znamenalo odsávání peněz nutných pro místní  potřeby,ve prospěch papežských válek a soukromých projektů. Nejvíc se takstávalo v Německu, které bylo již tehdy hospodářsky silné....V té stejné době už rostl počet budoucích reformátorů,  kteřírozeznávali problémy. Bylo jim jasné, že celá ta doktrína očistcea odpustků je vyloženou urážkou Boha Otce a Syna, který neslna sobě hříchy světa!! Tato dvě dogmata, zcela neznámá první  Církvi,se vysmívala všemu, co ten kříž dosáhnul. Ovšem, postavit  secírkevní hierarchii vyžadovalo velikou odvahu. Riskovala se tím  nejenomexkomunikace, ale často i sám život! Odejít z církve nebylo přánímvětšiny budoucích reformátorů. Doufali ve změnu zevnitř.  "Vše,co je zapotřebí je přece Bible, namísto církevní autority!  A takprimární pokřik byl "Sola Scriptura!" (pouze Bible!) Zdálo se  to být všechno takjednoduché!!!!

Reformace....

JohnWycliffe (1239-1284) byl meziprvními, který se rozhodl  podřídit se pouze Božímu Slovu. Výmluvný,silný "jitřenka  Reformace", Wycliffe argumentuje že jeto Ježíš Kristus, ne papež  kdo je pravou hlavou Církve - a že Bible,ne církev je nejvyšší  autoritou... Wycliffe napsal prvníanglickou Bibli, aby jeho  krajané ji mohli číst sami pro sebe apochopit ji sami pro sebe.  Dále dal dohromady skupinu evangelistů,nazvaných Lollards, aby  kázali evangelium přímo z Písma po celéAnglii. I když Parlament  odsoudil jeho názory v 1382 a v r. 1401nařídil trest smrti za  kázání evangelia, Wycliff sám mučednickésmrti unikl.

Naevropské pevnině, Jan Hus (1369-1415) rektorPražské  University, byl Římem exkomunikován pro učení Wycliffových článků  víry:Osobní vztah ke Kristu a přístup k Bohu skrze Něj pro všechny věřícía potřeba pro autority církve, podřídit se autoritě Písma.  Husovaneochvějná opozice k prodeji odpustků v r.1412 v Praze (za účelemfinancování války papeže s neapolským králem), přivodila plnousílu papežského hněvu proti Husovi. V r. 1414 byl Hus povolán doKostnice, aby se odpovídal na Všeobecném Sněmu, který byl svolán kvyřešení církevních reforem. Přestože obdržel slib bezpečného návratudo Prahy, který podepsal císař Zikmund, Hus byl zatknut a  uvězněn.

POŽEHNANÍ JSTE, KDYŽ VÁSPRONÁSLEDUJÍ...

Běhemcelého dlouhého procesu, Husovy mocné argumenty  podporované Písmem odkrylynebezpečnou hrozbu katolické církvi: Že spása je jen z Božímilosti skrze víru, že skrze skutky nebude ospravedlněný nikdo a žečistý křesťanský život je to co potěší  Boha - bez ohledu nahodnost či moc... První argument činí  nepotřebným celý tensystém zbytečných "prostředníků" (kněží,  biskupů, kardinálů a papežů) a lukrativní obchod s prodejem spásy  zapeníze. Druhý by vyžadoval odstranění většiny katolické  hierarchiez důvodů morálních. Samotná existence katolické církve  záviselana odstranění takových idejí! Husa odsoudili, degradovali,  jehoduši poručili Ďáblu a jeho tělo plamenům. V té stejné diocési Kostnicekněží, kteří reprezentovali systém který odsoudil Husa,  přivádělina svět 1500 nelegitimních dětí každý rok - a to se  nemluvío široce praktikované homosexualitě!

Největšípodíl viny spadá na katolickou církev, za zavedení  životníhostylu, který porušuje jak Písmo, tak i přirozenou  sexuálnítouhu člověka: "Biskup má býtbezúhonný, muž jedné ženy,  řádného chování.."1 Timoteovi 3:2 Církev ukázala svůj nesouhlas s takovýmmorálním bahnem ne tím, že by odstranila vinné kněze, ale tím žezvýšila "poplatek za konkubíny" a zvýšila také "kolébkovou daň!!!"

Dvatýdny před jeho dnem 6 července 1415, Hus napsal z vězení:Jsem velmi posilňován tím co Kristus řekl: "Požehnaní jste vy,když vás lidé nenávidí"... vyzývá nás radovat se v těchto  potížích.Není těžké to číst nahlas a učit o tom, ale velmi obtížné tožít... Nejsvatější Kriste, přitahuj mně, slabého jak jsem.. k sobě,protože když Ty nepřitahuješ, nemůžeme Tě následovat. Dej mi statečnésrdce, pravou víru, pevnou naději a dokonalou lásku, abych proTebe mohl položit můj život v trpělivosti a radosti, Amen.

VeFlorencii v letech kolem 1490 dokonce i světským bohatcům sepohnulo svědomí. Pod ohnivým kázáním Dominikána Girolamo Savonaroly,který oprávněně nazval Římsko Katolickou církev "děvkou, která jeochotná prodávat spásu za peníze".(G.G.Coulton,"Five Centuries of Religion", 1923). Pod jeho vlivem Florenťané sezavázali k reformaci svých životů.  V dramatické transformaci, nad kterou bybledli závistí všichni ti, kdo propagují Křesťanství v moderníchměstech, obyvatelstvo reagovalo na vášnivou výzvu Savonaroly kasketickému svatému životu. Pro krátký divoký moment v historiidekadentní Florencie obcházely florentské děti od domu k domu,aby posbíraly ke spálení  všechny ty marnivé tretky, které Savonarolaodsoudil.

Nadšeníbrzy vychladlo a přirozená vlastnost lidského srdce seprosadila zpět napovrch. Pouze lidé, kteří jsou zrozeni z Ducha askutečně Krista milují, budou schopní dodržovat Jeho přikázání.  Křesťanskérekonstrukce dnešního světa - jak ji navrhují někteří evangelisté- nebude mít o nic více úspěchu nežli měla marná a  prchavárekonstrukce florentské společnosti za Savonaroly. Když se tentomnich odvážil kritizovat papeže Alexandra VI. pro jeho ničemnost,Savonarola který už měl zákaz kázání, byl exkomunikován, aodsouzen k smrti. Savonarola byl souzen, oběšen a spálen (1498)  zavelikého potlesku populace, která teprve nedávno, pod jeho vedenímspálila "marnivost", se rychle "unavila" předstíráním  čistotya svatosti, pro které skutečné srdce neměla.

POSLEDNÍ KAPKA.

Německozačínalo být neklidné pod botou papežů - ani ne tak zdůvodů spirituálních. Ty nehrály příliš velkou roli, protože náboženstvíse stalo více formou, než obsahem. Důvodem byl stálý  odlivfinancí z Německa do Říma. Krize nastala, když papež Leo X.  (1513-1521) učinil nový program, který mocně zaútočil na německé  pokladnice.Leo, syn Lorenza Magnificentního, pravil svému bratru připříležitosti svého povýšení na papežskou stolici: "Bůh nám papežstvídal - pokusme se jej prožít v radosti"... Leo potřeboval financena jeden z jeho oblíbených projektů: Opravu a rozšíření katedrálysv.Petra - monument bohatství a korupce římského Katolicismu, která dodnesstojí ve své aroganci moci a zlata.

 V tenosudný rok 1514, určitý arcibiskup Albert, který měl  podkontrolou již dvě provincie se schválením Říma, obrátil svůj chtivýzrak na třetí, neobsazené arcibiskupství v Mohuči (Mainz):  Aby obešel technikalitucírkevního zákona, který zakazoval držení vícenásobných úřadů,Albert, který byl přitom zároveň princem  z Hohenzollernů - zaplatilpapeži slušnou sumu za speciální  "dispenzaci" která bylegalizovala jeho ambiciózní plány. Jako zvláštní "bonus knormálnímu poplatku", Leo si vyžádal od Alberta  slib kveliké částce peněz a pomohl mu toto zaplatit tím, že vyjednalpro Alberta půjčku od bohaté rodiny Fuggerů v Augšpurku.

PapežLeo potom vydal papežskou bulu, která opravňovala prodejodpustků v Sasku. Polovina peněz (po odečtení komise) šla  Albertovi, druhá Fuggerovi - čímž se půjčka pohodlně zaplatila. Albertsvěřil tento program do schopných rukou dominikánského mnichajménem Johann Tetzel, jehož bezohledné prodejní metody vždy přinášelyvýsledek. Agenti od Fuggera cestovali s Tetzelem, aby se ujistiliže Fugger svých 50% dostane. Sám Tetzel dostával asi tak tisícdolarů (tehdejší hodnoty) za měsíc - což byl na tu dobu královskýplat!

V roce1517 dorazil Tetzel do Juterbocku a zpráva o úspěšném prodejiodpustků se dostala až k sluchu neobyčejného augustiánského  mnicha,který právě přednášel na blízké univerzitě ve Wittenberku.  Devadesáttři slavných článků (tezí), které Martin Luther ve zlosti  přibilna vrata zámeckého kostela ve Wittenberku 31 října 1517,  bylyhlavně útokem proti zneužívání odpustkového systému jak jej představovalTetzel - i když ne výslovně proti odpustkové doktríně!  Lutherv té době nedošel ještě tak daleko ve svém myšlení. Brzy ale  budepřinucen k rozchodu s církví, když tato odmítne všechno volání  poreformaci....

MARTIN LUTHER.

Odpočátečního rozhořčení na extravagantní sliby a obchodem s odpouštěnímhříchů jak jej prováděl Tetzel, což bylo v očích Luthera vyloženou urážkouBoha, Lutherův spor s církví - kterou tak miloval - zahrnul i stálehořící problém svrchované autority Písma na rozdíl od Sněmů,nařízení a tradicí, jak tvrdili papežové. Ve své ohnivé debatě s MistremEckem v Lipsku Luther prohlásil, že  "prostý laik ozbrojenýBiblí, je více důvěryhodný než papež či sněm bez ní". (RolandH. Bainton,"Here I stand - A Life of Martin  Luther", 1950).

Kdyžho obvinili ze spirituální pýchy proto, že vynáší vlastnínázor nad názor církve, Luther odvětil: "Kdysi Bůh promluvilústy osla... Jsem vázán, ne pouze prohlašovat ale také  obhajovatpravdu mou krví nebo smrtí. Chci věřit svobodně - ne být otrokemžádné autority - ať už sněmu, univerzity či papeže"...  Sdůvěrou prohlásím to, co vidím jako pravdu - ať už byla řečena  Katolíkemnebo heretikem, ať už byla schválená nebo odmítnutá  jakýmkolivsněmem". (Bainton).

Kdyžbyl povolaný do Říma, papežem Leo X. Luther se rozmýšlel dostatečnědlouho, aby papež, pod tlakem rostoucího nesouhlasu vNěmecku příkaz odvolal. O něco více než rok po tom, co Luther  přibilsvé teze na dveře ve Wittenbergu papež, ve snaze o smíření,  oficiálněodmítl některá z extrémních prohlášení, která prodavači odpustkůprohlašovali. Připustil, že odpustky "neodpouští ani hříchyani vinu" a že moc papeže byla omezená "k prosbě k Bohu, aby přidalmrtvým duším, zásluhy Ježíše Krista a svatých". (Durant,  "Reformation").

Pochopitelněnikdo nevrátil peníze těm, kteří darovali své peníze v naději vpravdivost dogma o možnosti odpuštění hříchů za finanční příspěvek... KdyžLuther byl požádán na shromáždění ve Worms, odvětil: "Pokudmně nedokážete můj omyl z Písma - nemohu.  Nepřijímám autoritupapežů a sněmů - ti už se mnohokrát neshodli. Mojesvědomí je vázáno Písmem. Nemohu a neodvolám nic, protože jít protisvědomí je nejenom nesprávné ale také nebezpečné". Nechť mně pomůžeBůh, Amen". (Bainton).

Exkomunikacia veřejné spálení Lutherových spisů bylo, jak se očekávalo první odvetoupapeže Lea X. Lutherova odpověď byl  "Otevřený dopiskřesťanské šlechtě". Zcela jasnými slovy poukazuje na to,že církev se musí zbavit tří hlavních omylů: Musí odstranit rozdílmezi kněžstvem a laiky a tak obnovit každého jednotlivého Křesťanak jeho právu na kněžství. Dále musí uznat právo každého Křesťanana vykládání Písma podle vlastního svědomí. Za třetí musí vrátitPísmo na postavení finální autority, kterou církev uchvátila...

Vesvém svědomí se Luther dostal za bod, odkud už nebylo návratu.Ovšem, v tom kompletním odtržení nebyl Martin Luther nikdy schopnýse zbavit všeho, čeho se zbavit měl! Mnoho z toho, co bylo výlučně"římské" zůstalo, a je částí Lutheránství podnes, jako na  příkladregenerace křtem a křtění nemluvňat. Kromě toho - netrvalo dlouhoa ten stejně nízký morální standard se ukázal mezi následovníkyLuthera. Přesně to, co zapálilo Reformaci, se dostalo doreformační církve! Dále: Martin Luther, ať už byl jakkoliv veliký,nikdy se nedovedl zbavit výlučného katolického rysu:  antisemitismu!

 NEÚSPĚCH POKŘESŤANŠTĚNÍ.

Vesvém konfliktu s papežem, Luther se nešťastně spojil s německýmiprinci - kteří byli jen šťastní přijmout Lutheránství jakoospravedlnění svých sobeckých účelů: podržet si zlato, které by jinakputovalo do Říma. Zároveň s tím ale přicházel dobrý afundamentální pohled na víru pouze v Krista, jedinou víru která spasí- bez církevních prostředníků. Lutheránství, které bylo proti církvi,která vládne světskou mocí, se velmi rychle smířilo s novým spojenímcírkve a státu... Přes všechny dobré úmysly vůdců,  ProtestantskáReformace se brzy ocitla ve stejném partnerském postavení s imperiální mocí- něco, co vlastně přivodilo pád Římské  Katolické církve.

Jakpíše Will Durant ve své "Historii Reformace": Teoreticky církeva stát zůstaly nezávislé - ale ve skutečnosti nová  protestantskácírkev byla podřízená státu. Lutheránské hnutí, které  zamýšlelopodřídit celý život teologii, nevědomě a nechtěně dalo vpohyb všudypřítomnou sekularizaci, která je téma moderního života.

Německošestnáctého století nebylo zdaleka jednotnou zemí.  Skládalose z asi z 250 principalit, každá pod vládou prince, který mělprávo na rozhodování o tom, jaké bude náboženství jeho země.  Oslavována"Protestanty" jako významné vítězství reformovaného  náboženství"Smalcaldická Liga spojila devět německých princů kobraně Protestantismu proti hrozícímu útoku imperiálních sil papeže.Brzy bude Evropa rozdělená (a tak zůstává podnes) mezi vládce a teritoria loajální ať už Protestantismu nebo Katolicismu  a vtomto smyslu budou vedeny krvavé války.

Lutheropustil svou původní nechuť k násilí a jeho obhajobu individuálnísvobody a rozhodl se, že meč byl nutný nejenom proti papeži,ale jako nástroj pro prosazení "nové pravdy". Dával tím na  vědomíže Reformace která vyrostla jako inspirace víry mučedníků,  semusí nyní spoléhat na ochranu meče, který držela světská moc.

VSelské Válce (1524-26) princové, sLutherovou podporou,  pobili téměř 130 tisíc lidí, aby potlačilipovstání, za které byl odpovědný jejich hlad po bohatství.Poražení sedláci pragmaticky a na půl srdce slíbili svou věrnost státnícírkvi, která tak převládá v protestantské Evropě a kterástále zabraňuje poznání  osobního vztahu s Kristem který, podlestížnosti Luthera, byl nemožný pod vládou Katolicismu. Na druhéstraně princové schválili nové náboženství ne proto, že toužili popravdě, ale protože posílilo jejich moc a dalo jim podíl nazkonfiskovaném majetku bývalé církve. Lutherův přítel Melanchtonsmutně řekl že "pod  pláštěm evangelia princové vyplundrovalikostely"...

Tentopohled platil, i když méně násilná forma Reformace  -Presbytariáni, pod vedením John Knoxe, přišli do Skotska. Durant  píše:Nyní, když šlechta mohla odmítnout dogma očistce, vzniklo obvinění,že byli v určitém ohledu okradeni o části svého dědictví,  kdyžjejich předkové platili - ať už penězi či pozemky - za mrtvé, kteřípodle nové teologie byli neodvolatelně spasení nebo zatracení ještěnež byl svět stvořený! A tak zabavení církevního majetku by mohlobýt krásně pojmenováno jako "znovu nabytí ukradených věcí".  Velkávětšina skotských klášterů zůstala uzavřena a jejich majetek  byl"znovu nabytý" šlechtou. (Durant, "Reformation").

Jak setak historie pomalu uzavírala nad Lutherem, ta nová  super-struktura,kterou on vytvořil, začala vyžadovat tu stejnou obhajobu a omluvy, kteréjeho svědomí odmítlo přiznat Katolické  církvi. Martin Luthernyní obhajoval úlohu vojenské síly při vynucováníProtestantismu s tou stejnou vášní, s jakou kdysi odsuzovalpoužívání vojenské moci na udržování Katolicismu. Zcela zapomenutazůstala Kristova slova Pilátovi: "Mékrálovství není  z tohoto světa. Kdyby mé království z tohotosvěta bylo, potom by mojí služebníci bojovali". Jan18:36... Ve skutečnosti bylo velmi  obtížnéslyšet Jeho hlas přes bojový ryk a hluk děl, jak tak  Protestantéa Katolíci mordovali jeden druhého.... Na obhajobu novéhoautoritářství a partnerství se světskými silami Luther argumentuje: "Rukakterá mává světským mečem není lidskou rukou, ale rukouBoží".. Je to zřejmě Bůh, ne člověk, kdo věší, láme na kole,  usekáváhlavy, bičuje. Je to Bůh, který vede války. Durant bystře poznamenává:V tomto novém pozdvižení státu jako jediného udržovatele pořádku,leží semeno absolutistických filosofií Hobbse a Hegela a předzvěsťImperiálního Německa....

 Jan Kalvín.

Jedenz nejodváženějších experimentů, které z Reformace vyšly  - ikdyž také skončil nezdarem jako všechny ostatní pokusy - byla  vlastněteokracie zřízená Kalvínem v Ženevě, do které se  přistěhoval v r.1536 vestáří 27 let. Jeho charakteru se nedalo nic vytknout. Člověk téměř cítíbezmocný povzdech papeže Pia V když říká: "Síla tohotoheretika spočívá v tom, že peníze pro něj neznamenají nic. Kdybychměl takové služebníky, moje vláda by se  rozšířila od moře kmořím".(Philip Schaff, "History of the  Christian Church:The Swiss Reformation", 1893).

Kalvínovomanželství bylo čisté, plné lásky a věrnosti.  Skromný plat 100 korun zarok mu stačilo na šetrný život, jehož  cílem bylo královstvízaložené na vládě Boží a jednoduchém,  poctivém žití.. Pronepřátele Kalvína musela být jeho dokonalá  neúplatnost skutečnoufrustrací! ... Kalvínův genius byl pozdviženým oceněním Boží slávy. Jehopohled byl skutečně pohled na Boha, jako na střed veškeré existence. Ačím více člověk chápal  Boží majestát, tím jasněji viděl vlastnínedostatky.

Kalvínto popsal velmi srozumitelně v "The Institutes of the  ChristianReligion". Kniha byla původně napsaná jako výzva Francisovikráli Francie, aby se poctivě a nezaujatě podíval na  víru aaspirace francouzských Protestantů. Nakonec se stala obhajobouprotestantské doktríny všeobecně a predestinace zvláště.  Ovšemi v tomto hrála svou roli politika: Kalvín doufal získat podporukatolického Francise, který se právě chystal sjednat  spojenís lutheránskými princi, proti katolickému císaři Karlu V.

Kalvínovopřesvědčování a i styl byly myšlenkově bohaté a přijatelné pro ty, kteříviděli praktické výsledky. "Lutheránská  víra" se zdála být vmnoha případech příliš vzdálená standardu čistého Božího života.Luther sám napsal opovržlivě že "sedláci,  občané i šlechta jsou ještělakotnější a mají ještě méně disciplíny než za papežů". (E.H.Broadbent,"The Pilgrim Church", 1955).To přiznání pochopitelně potěšilo Katolíky, ale pro Kalvína to bylo dalšímdůkazem, že ani Katolicismus, ani Protestantství ale pouze  Božímilost je schopná vyprodukovat čisté životy: "Mysl člověka se tolikodcizila Boží spravedlnosti, že počíná, touží po tom a vytváří  pouzeto, co je bezbožné, perverzní, nečisté, hanebné" (John T.  McNeil, "John Calvin's The Institutesof the Christian Religion").

Člověkse diví, kde vzal Kalvín čas psát tak hluboce a tak mnoho.Jeho díla jsou nejenom v kontrastu k tomu sebe oceňujícímu systému,kterému se říká Křesťanství dnes, ale zároveň nás usvědčujíz mělkosti a hříchu právě tak, jako přesvědčily čtenáře jehodnů... Potom co nás přesvědčil o naší zkaženosti a nutnosti  volatk Bohu jako jediné naději, Kalvín šel dále: Omezil tuto milostsvou doktrínou o predestinaci, což je ústředním učením Kalvínismu."Jak Písmo jasně ukazuje, tak i my učíme, že Bůh vybral prosvůj věčný a neměnný plán ty, které už dávno předurčil pro spásua ty, které na druhé straně předurčil ke zkáze. Proto  usuzujemeže pokud se týká spasených, tento plán byl založený na milosti,která byla udělena zdarma, bez ohledu na lidskou hodnotu. PodleJeho spravedlivého, i když pro nás nepochopitelného soudu uzavřelbránu k životu těm, které odevzdal ke zkáze". Calvin,  "Institutes").

 DOBRÝ Z PŘINUCENÍ.

Nikdonebude popírat že Bůh má právo - jako Stvořitel a Pán vesmíru,rozhodovat suverénně o všem, podle vlatní vůle. Ani nebudemepopírat Jeho právo poslat za hříchy do pekla. Ovšem, Písmo jasněučí, že "Bůh nechce, abykdokoliv zahynul" 2 Petr 3:9, ale "přejesi, aby byli všichni spaseni a poznali pravdu". 1 Timoteovi  2:4. Kristovoprohlášení k Nikodémovi, že "Bůhneposlal svého Syna svět odsoudit, ale aby skrze Něj svět mohl býtzachráněn" Jan  3:17, se zdá zahrnovat každého! V žádnémpřípadě to nepřipouští ideu, že Bůh se rozhodl ponechat některélidi v jejich hříchu!  Kalvinismus takto reprezentuje vážnoukontradikci a my budeme tento  problém řešit později.

Pakližezlo, které vidíme všude kolem nás je z Boží vůle,  potomKalvín odmítl mít to zlo pod svou vládou! Pokusil se odvážně donutitŽenevany, aby žili podle biblických standardů bez ohledu na  to,zda byli k takovému životu Bohem předurčení nebo ne! Dobrota  kterouKalvín učil, mohla přece přijít pouze z Boží milosti, zatím coKalvín se ji pokusil vytvořit donucením! Jednota víry i pro ty,  kteřížádnou víru neměli, se stala zákonným nařízením...  Svrchovanýmorgánem jak v náboženských, tak i civilních věcech byla městskárada, nad kterou měl Kalvín kompletní kontrolu. Souhlas svyznáním víry podle městské rady, byl podmínkou pro obdržení  občanstvía podrobení se sociálním a morálním nařízením, bylo podmínkoupokračující platnosti tohoto občanství. Výsledek, který seukázal nejenom v zbožnosti ale také v prosperitě, lákal kdekoho doŽenevy. Jeden pastor z Luteránského Německa napsal v r.1610:  "Vtomto městě je institut, který který týdně vyšetřuje i malé  přestupkyobčanů. Nikdo nekleje, nehraje hazard, nežije v luxusu.  Podvodje zakázaný a o velkých hříších se neslyší.

Jakýnádherný obraz křesťanského náboženství! V slzách si  musímpřiznat, že přesně toho je zapotřebí v Německu - a je to  totálnězanedbáváno! Kdyby nebylo rozdílu v náboženství, zůstal  bych vŽenevě do smrti". (Schaff, "History") ...Na chování se dohlíželo právě tak, jako na víru, protožedobré chování bylo cílem správné víry. Kalvín sám - přísný a tvrdý,snil o společnosti tak dobře regulované, že její ctnost budedůkazem správné teologie  a zahanbí Katolicismus, který vytvořil atoleroval luxus a uvolněnost Říma. (Durant,"Reformation").

Některérestrikce vynucované v Ženevě, se zdály být na hranici směšnosti! Políbenídítěte na noc, příliš mnoho talířů na stole, příliš vysoký účes,příliš mnoho krajek, zakázaná barva šatů  - to všechno bylo důvodem k"pohovoru" a respektivě k trestu.  V určitém smyslu SovětskýSvaz za Gorbačeva, hlavně za doby  "glasnosti", byl lákavější nežKalvínská Ženeva:

Zvláštnítřídou byly "zločiny" proti Kalvínovi. Bylo zločinem sesmát při jeho kázání, bylo zločinem hádat se s Kalvínem na ulici.A začít teologickou kontroverzi s Kalvínem se mohlo ukázat  býtvelmi vážným zločinem. Ve skutečnosti tato nařízení se nedala dodržet.Každý musel navštěvovat kostel. Nikdo nesměl opustit město  bezudání důvodu, který byl přijatelný sněmu. Skupiny "věrných"  mělyprávo vstoupit do cizích domů, vyzkoušet služebnictvo zkatechismu, přikázat rodičům aby poslali děti do školy.

Mučeníbylo běžným jevem u kriminálních procesů, ta nejmenší odchylkaod pravověrnosti byla okamžitě trestána. Za šedesát let bylov Ženevě upáleno 150 heretiků! Rodiče udávali své děti nejenom promalé přestupky, ale i pro zločiny! Udavači byli všude. Ještě nikdynebyla společnost pod takovými zákony! Morální chyby byly pronásledovanévelmi přísně. V době vrcholu vlády sněmu, přes 400  lidíbylo obžalováno pro morální přestupky za jeden rok v Ženevě.  Trestyse pohybovaly od vyhoštění až po useknutí hlavy. Urážka  Boha,modloslužebnictví či smilstvo byly hlavní zločiny. Jeden zpopravených bylo dítě, které usvědčili z udeření rodiče! Člověk jménemGruet byl mučený po dobu tří let, přiznal se a byl popraven zavyvěšení neuctivého plakátu na Kalvínovu kazatelnu.

ODVÁŽNÝ POKUS O REKONSTRUKCISPOLEČNOSTI.

Poslušnost,kterou Bůh podle Kalvína mohl předurčit ale nepředurčil, se Kalvínrozhodl vynutit - ne skrze milost - ale skrze to nejtvrdšíuplatnění zákona. To kdysi tak noblesní: "Sola  Scriptura"se tak nějak proměnilo v "Sola Kalvinismus". A znovu přišladoba, kdy mohla být Bible vykládána pouze vládnoucí církevní  autoritou:Nové kněžstvo, se stalo pod Kalvínem mnohem mocnější než  kterékolivjiné od dob starodávného Israele. Skutečným zákonem  křesťanskéhostátu - řekl Kalvín - musí být Bible. Kněžstvo je tím  vhodnýmvykladačem tohoto zákona. Civilní vláda je tomuto zákonu  podřízenáa musí jej vynucovat tak, jak byl vyložen.

Kalvínbyl tak důkladný jako kterýkoliv papež v odmítnutí individualismuvíry! Zcela odmítl princip soukromého posudku, kterýmtoto náboženství začalo. On viděl fragmentaci Reformace na stovkysekt - v Ženevě nedovolil ani jednu. Zde bylo shromáždění učených,kteří formulovali víru. Komu se to nelíbilo, ten se mohl vystěhovat.Stálá nepřítomnost při protestantských službách, nebo odmítánípřijímání podléhalo trestu. Hereze se stala opět  velezradou proti státu abyla trestána smrtí. Katolicismus, který toto kdysi učil, se sámstal herezí....

MichaelServetus, který unikl z vězení katolické Inkvizice, byl upálenýna hranici v kalvínské protestantské Ženevě za to, že  popřelTrojici. R.Tudor Jones komentuje trakt, který Kalvín napsal  abyobhájil toto rozhodnutí (The Defence of the orthodox faith in  the Sacred Trinity) takto: Je to Kalvín, který skutečně mrazí.  Tentodokument je právě tak hrůzný, jako Lutherův trakt proti vzbouřenýmsedlákům. (R.Tudor Jones, "The Great Reformation").

I kdyžKalvín byl - bezpochyby velkou osobností, nepochopil  tohlavní: Nebyl ochotný povolit tu stejnou svobodu, jakou jasně povolujeBůh! Kalvín nevěřil, že člověk má sílu volby uposlechnout  Boha arozhodnout se pro dobro - ale jeho pokus donutit lidi aby bylidobří se nepovedl! ..Pavel prezentuje toto dilema těmito slovy:..neboť chtít dobro dokáži, ale konatnedovedu". Římanům  7:18. Nejde o to že by člověk nemohl vidětpravdu, a dokonce po ní  toužit, ale to že mu schází síla, kteroumůže dodat pouze Bůh...  Tato síla nemůže být vytvořena zákonem alemilostí, láskou a skrze naplnění Svatého Ducha. Zatím co Kalvín měljistě velikou lásku pro Boha, ukázal velmi málo milosti v jednáníse svými bližními ve  prospěch Boha.

JakLuther, tak i Kalvín se opíral o moc bezbožných vládců,  něco,co kdysi reformátoři v Římě odsoudili. Proč měl být použit světskýmeč k donucení neochotných, které Bůh nezvolil pro svou milostnikdo nikdy nevysvětlil! Dopis, datovaný 22 října 1548 Lordu  Somersetovi,zkorumpovanému poradci krále Edwarda, je obzvláště odhalující.Kalvín poukazuje na ty, kteří Edwardovi oponují jako na  "tvrdohlavépřívržence pověr římského Antikrista". Kalvín dále pokračujev radě, jak jednat s rebely proti Koruně a s doktrinálními heretiky:"Takoví si zaslouží potlačení mečem,  který je věrný vám, protožeoni neútočí pouze na krále ale také na  Boha, který krále na trůnposadil a vás pověřil ochranou - jak jeho  osoby, tak i jehomajestátu." (Beard, "Reformation").

Byloto víc než ironické, když dva hlavní reformátoři byli takneústupní při uplatňování diktatury nad Protestanty - stejné  diktatury,kterou používal Katolicismus a který byl příčinou  Reformace.Zatím co Luther i Kalvín upadli do stejného omylu tím, žeuzavřeli partnerství se světskými autoritami nikdy nebude  protestantskákongregace či denominace mít moc nad králi země jako kdysiměl a stále má Katolicismus. Protestanté neměli papeže, ani netvrdiliže jsou branou do nebe. Protestanté poukazovali lidi na Kristajako na "cestu, pravdu a život". Bylo na každém jednotlivci  abyuvedli ve skutečnost svou spásu" Filipským 2:12. Strachem  z Boha - ne z církevních autorit...

Ještěnikdy v historii se nikdo nepokusil o tak odvážnou "rekonstrukci"společnosti jako se stalo pod zdatným vedením  Kalvínovým. Ani nikdy nikdonebyl tak kvalifikovaný jako on - ani  nikdy nebyly takovépříhodné podmínky pro takový pokus. A přesto Pokřesťanštění neuspělo aniv malé oblasti Ženevy, ze stejného důvodu, pro který by se setkalo sneúspěchem dnes. Pouze malá část lidstva je ochotná(předurčená, podle Kalvína) přijít vpokání ke Kristovi, aby byla znovu narozená v Duchu Božím. Jen tak ječlověk  schopný uposlechnout Boží zákony. Mnohé Písmo to objasňuje:"Neboť  co bylo nemožné zákonu,protože tělo bylo slabé, poslal Bůh svého  Syna v lidské podobě jakooběť za hřích a odsoudil hřích v těle,  aby požadavek Zákona bylnaplněný v nás, kteří chodíme podle Ducha  a ne těla... Myšlení těla jev nepřátelství s Bohem neboť se Jeho  zákonu nepodřizuje. Ti,kteří jsou v těle, se Bohu zalíbit nemohou.  Ale vy nejste v těle,protože Duch žije ve vás". Římanům 8:3-8..

OVCE MÍR V DŽUNGLI NEUDRŽÍ!

Lidskáhříšnost vytvořila nemožné dilema. Ti, kteří se dnes snažípokřesťanštit svět tím, že se spojili s bezbožnými - ať už cíl jejakkoliv dobrý - se jednou dostanou před stejný problém.  Srdce,dokonce i "pokřesťančeného" člověka je stále "nade vše zrádnéa zoufale zkažené". Jeremiáš 17:9. Jak poznamenává Roland  H.Bainton v knize o životě Martina Luthera:"Donucování nelze eliminovat, protože společnost nelzepokřesťanštit" (Bainton, "Luther").

A přesty všechny zkušenosti z minulosti - novou visí evangelických církví v USA,je rozjet se na mrtvém koni za "vítězstvím"! Zdá se to býtpodivné a neskutečné, ale ten nemožný cíl pokřesťanštění světa,se dnes předkládá jako pravý smysl Velkého Poslání! "Dnešní Křesťanstvímusí převzít společnost právě  tak, jako kdysi ji převzal Katolicismus ajak se Protestanství  pokoušelo". Prostě splnit "Bohemurčenou vedoucí úlohu aby "Boží  vůle byla na zemi, jako jena nebi". (Manifesto Covenant of the Coalition on Revival, April 25 1987).

Baintondále cituje ještě stále bojovného Luthera, který však  jižztratil iluze, a jehož slova by si měl uvědomit každý, kdo hledátu stejnou "rekonstrukci" společnosti, která nevyšla ani  reformátorům,ani jiným, kteří se o ní kdy pokoušeli: Svět a lidské  masyjsou a budou vždy nekřesťanské, přesto že byly pokřtěné a jsou nominálněkřesťanské... A proto člověk, který by se odvážil vládnoutcelé společnosti nebo světu skrze evangelium - by byl jako ovčák,který dá do jedné ohrady vlky, lvy, orly a ovce. Ovce sice mírudrží, ale samy dlouho nevydrží!! Svět nemůžete ovládnout růžencem!(Bainton, "Luther"). Nenídobrým znamením skutečnost, že Rekonstrukcionisté, jejichž vliv rosteze dne na den, mají Kalvína jako svého hrdinu "bez chyby"a doufají přemodelovat společnost podle Kalvínovaexperimentu, který neuspěl....

Je možné zapomenout?

Navzdoryvšem extrémům a nedůslednostem, Reformace vykonala  mnohodobrého. Tisíce lidí nikdy nesouhlasilo s výstřednostmi  Lutherači Kalvína a ani nesouhlasilo se spojením církve a státu.  MnohoKřesťanů také rozpoznalo a odmítlo zbytky Katolicismu, které  siProtestanství ponechalo. Eventuálně z Reformace vyšly nezávislé  skupinyjako Baptisté, různí "Bratři" a "Svobodné" církve, které  nakoneczplodily evangelické hnutí, dnes dominující americkému  Protestantismu.E.H.Broadbent píše:

Lidése většinou domnívají, že když se Reformace realizovala, rozdělilaEvropu na Protestanty a Katolíky. Není tomu tak! Velký  početKřesťanů, kteří nepatřili ani k těm, ani k oněm, byl zcela přehlédnut.Vytvořily se nezávislé církve, které nespoléhaly na světskoumoc. Byly tak početné, že Státní církve se obávaly o své  posicea někdy i existenci.... Důvodem, že tak důležitá hnutí mají  jenmalé místo v historii té doby je skutečnost, že Velké církve Státu- Protestanté i Katolíci - zničily podstatné části literatury "Bratrů",(jak se většina z nich nazývala), apřepsaly tak historii  v negativním smyslu.....

Reformaceodstranila očistec, odpustky, obrazy svatých, kult  svatých,modlitby za mrtvé a většinu korupce, která vznikne vždy,  kdyžse lidé bezpodmínečně podřídí elitní hierarchii... Vlastně zůstalypouze dvě nařízení: Křest a Eucharist (později známý pod  názvem "přijímání", či"Večeře Páně"). Obě tatonařízení se stala  příčinou vleklého sporu a rozpolcení uvnitřReformace a přispěla  k hrůzné podívané válek a mučednictví mezisamotnými Protestanty.  Jednota víry, dokonce i mezi těmi kteřístejnou víru vyznávali,  nebyla snadno dosažitelná!

HNUTÍ "SVOBODNÉ CÍRKVE.

Největšíkontroverzi mezi Protestanty způsobila otázka křtu.  Katolickáforma křtu nemluvňat byla zachovaná jak mezi Lutherány  aKalvínisty, tak i mezi Anglikány a Presbyteriány v Anglii  aSkotsku. Zůstalo ale mnoho Křesťanů, kteří jasně chápali že křest  jepouze pro věřící, kteří osobně přijali Ježíše Krista jako Pána  aSpasitele (..pakliže věříš celýmsrdcem, můžeš být pokřtěný".  Skutky 8:36-39... a křtemvlastně veřejně tento fakt potvrzovali...

TitoKřesťané věděli ze zkušenosti, že křest nemluvňat vedl  kfalešnému přesvědčení, že tak nějak pokřtěné dítě, se z mystické mocikřtu, stává Křesťanem ...I když bylo později v životě  vyžadovánobiřmování, toto se stalo v mnoha případech pouhou formalitou.  Většina těch, kteří odmítali křest nemluvňat a křtili  pouzevěřící, byla nazývána "Anabaptisté" (neboli"překřtění").  Jejich utrpení z rukou Katolíků iProtestantů bylo nelidsky kruté.

Jakéneuvěřitelné "dćjĆ vu", ve smyslu nových mučedníků měl  světopět před očima! Anabaptisté požadovali pouze to, co Reformace  původněprohlásila: Svobodu jednoduchého uctívání stranou všech  politickýchskupin a machinací a žít si své životy v pokoře  avzájemné lásce.. Nepolitický charakter "bratří" - jak se sami  nazývali,dovedl občas jejich pacifismus až do extrému. Ať už jim  byloublížováno jakkoliv - proti majetku či osobě - odmítali, až na malévyjímky - pozdvihnout na svou obranu meč, nebo pomoc soudu.

Protyto "nezávislé" Křesťany, vzájemná láska kterou Písmo učí,  znamenalasdílení majetku - i když jen na dobrovolné bázi. Toto muselovypadat velmi přesvědčivě jak pro Protestanty, tak i pro  Katolíky,když viděli společnost věřících, kteří neměli žádný zájem jak omoc, tak i o majetek! Toto byla ta stejná slabá stránka, kterákdysi přinesla hanbu Římu a na kterou si velmi rychle zvykla Lutheránskácírkev pod patronací Státu a jeho mocných princů..

Téměřunikátní bylo horečné očekávání Anabaptistů návratu JežíšeKrista! Pomáhalo to lépe snášet bolest ztrát - ať už šlo omajetek nebo o život. Kromě toho oživení zapomenuté naděje  Kristovaiminentního návratu nemalou mírou ovlivňovalo chování ačistotu celého Anabaptistického hnutí. Přesto že jejich očekávání založeníKristova království na zemi bylo velmi mocné, dávali vždy jasněnajevo, že toto království bude vytvořeno Kristem - ne jimi v Jehonepřítomnosti!... Dokonalí ovšem nebyli - Anabaptisté měli takésvé hereze! Někteří popírali Trojici, jiní žili v polygamii aalespoň jednou se pokusili založit Boží království.

V roce1534 odštěpená skupima se násilně prosadila jako vojenská teokracie vMunstru, Westfálsku. Grandiózní plány pro Nový Jerusalém byly dány dopohybu a všichni Lutheráni či Katolíci dostali volbu: Překřtění,nebo vystěhování ...Jan z Leydenu,  bývalý krejčí, byl korunovaný na"Krále Božího lidu v Novém Chrámu" v ceremonii, která sevyznačovala pompou a symbolismem královského úřadu. Jeho královský oblekbyl vybraný z přepychových šatů, které zůstaly po předešlýchvládcích. Nový monarch vyhlásil trest smrti  zavelmi triviální přestupky. Jedním z nich bylo "stěžování si".

Všechnose zdálo být úspěšné a zajištěné, když do města počal přitékatstálý proud chudých a majetku zbavených lidí, kteří byli okouzleníradikálním komunismem a posilovali místní armádu pro budoucíkonflikt. Ke konci stejného roku bylo celé hnutí zrazeno zevnitřa biskupovo vojsko dobylo město. Nikdo z jeho odvážných, byť ipomýlených obránců nepřežil...

TRANSSUBSTANCIACE.

Zatímco křest zůstal přibližně tak jak byl před tím, velmi radikálnízměny byly provedeny Reformátory v pochopení a praxi  Eucharistu.Byla to ta druhá svátost, kterou Protestanté převedli  zjejich minulosti - z toho, co zvali "tou pravou církví". Hlavní  změnouv Eucharistu bylo reformační odmítnutí katolické doktríny  "transsubstanciace":to, že požehnáním chleba a vína se chléb změní ve skutečné tělo Kristovo avíno ve skutečnou krev". (The Canons and Decrees of the Council of Trent, 1978). Toto nebyla jen nějaká teologická technikalita,ale ten nejdůležitější problém celé Reformace - na kterémani jedna ze stran nebyla ochotná uhnout.

Pročje transsubstanciace tak důležitá, že její odmítnutí  vedlovětšinou na smrt upálením? Je to prto, že katolická doktrína  učí,že Ježíšova oběť na kříži stačí pouze na hříchy, které ji  včase předcházely! A tak každý hřích potřeboval další Kristovu  oběť,právě tak jako starozákonní zvířecí oběti byly stále  nabízeny.Jelikož Kristus není doslovně stále a stále ukřižovaný na  Golgotě,tato "znovuoběť" byla možná pouze v případě, že Eucharist  opravduobsahoval Jeho skutečné tělo a skutečnou krev. A proto dogmatransubstanciace.

Písmotakovou herezi předpokládá: Dopis Židům 10:1-18 na příkladprohlašuje, že starozákonní oběti se musely opakovat,  protože"nemohly odstranit hřích". Kristova oběť "jednou pro vždy" jepředložena jako kontrast. Že tato oběť byla nabídnuta "jednou"  a užji není potřeba opakovat, je podáváno jako důkaz že byla Bohem  přijatajako plné výkupné za lidský hřích. Tento celý argument  končízávěrem: "Kde je odpuštěníhříchů, tam už není oběti za  hřích".. Je jasné, že to údajné "znovu obětování" v katolické mši  jePísmem odsouzeno jako podvodné.

Židům6:4-6 podává ten stejný argument v jiné formě:  Prohlašuje, že kdybybylo možné ztratit spásu, bylo by potom nemožné být opětspasený, protože by to vyžadovalo, aby byl Kristus znovuukřižovaný při každém pádu věřícího do hříchu! Pakliže Jeho  oběťnebyla dostatečná udržet spaseného ve spáse, potom musí být  ukřižovánopět a opět!

 Katolicismustvrdí, že Mše dosáhne té "znovuoběti", kterou  Písmoodmítá. Dogma transsubstanciace tímto představuje popření pravéhoevangelia Ježíše Krista které učí, že jsme spaseni vírou vJeho smrt, pohřeb a vzkříšení, jako skutečné historické události!  Tytoskutečnosti se odehrály jednou v konkrétním čase, na  konkrétnímmístě a plně zajistily odpuštění hříchů... Podle dopisu  Židům,učení že Kristus musí být obětován znovu a znovu, "vystavuje  BožíhoSyna otevřené hanbě"...

Byloby extrémně nesmyslné obětovat se na kříži za účelem zajištěníspásy, kterou my sami nebyli schopní zajistit, ale kterou  bychomsi mohli udržet pouze dobrým životem! Jelikož každý spasený  člověkby tuto spásu nevyhnutelně ztratil protože každý hřeší,  Kristusby byl zemřel zbytečně - bez ohledu na to, kolikrát bude  znovuukřižovaný - nikdy by nebylo oběti dost!! Není divu, že tato  římskokatolická doktrína nespecifikuje kolik Mší je zapotřebí  sloužit,aby dostaly jednu jedinou duši z očistce! Ani sám papež si není vtomto směru jistý - ať už za sebe, nebo za druhé...

SNĚM V TRENTU.

Vletech 1545 - 1563 se sešel církevní sněm v Trentu aby  formulovaloficiální reakci na Reformaci. V zásadě sněm odmítl všechnoza čím stála Reformace a znovu potvrdil doktríny, které bylyrozporné. Reformační volání "Sola Scriptura", kněžský stav všechvěřících, a spása pouze skrze víru, byly odsouzeny jako hereze,za které byl trest smrti. Bible byla prohlášena za nepostačující,pokud není suplementovaná tradicí církve a novými dogmaty.Víra sama - bez dobrých skutků, rituálů a svátostí prostřednictvímcírkve spasit nemůže. Dále je zapotřebí očistění od hříchuskrze utrpení jak na zemi, tak i v očistci.

Pokudse týče klíčové doktríny odpustků, která vlastně  Reformaci začala, Sněmvyhlásil následující: "Pakliže někdo tvrdí,  že po obdržení milostiospravedlnění, je vina odstraněna a dluh  věčného trestu každémukajícímu hříšníku vymazán tak, že už žádný  dluh dočasného trestu kodstranění - ať už v tomto světě či očistci  nezbývá - a brány nebesmohou být otevřeny - ten budiž prokletý....  My potvrzujeme že očistecexistuje, že duše tam podržené, mohou  obdržet pomoc skrze prosbyvěrných a že biskupové budou dohlížet na  to, aby prosby žijících -to znamená mešní oběti, modlitby, almužny  a další zbožné skutky bylyoddaně vykonávány v souladu se zákony  církve"...

Byloznovu potvrzeno že kříž Ježíše Krista nepostačuje plně k vyřešeníproblému hříchu. Oběť musí být opakována a opakována  katolickýmklérem a doplněna svátostmi církve, bez kterých nikdo do nebenemůže. Jeden soud byl stále opakovaný sněmem nad každým, kdo  bynepřijmul všechny "Canons and Decrees": "Budiž na věky zatracený"("Let him be anathema"). "Canonsa Decree Trentu  zůstávají jako standard Římsko Katolickécírkve až po dnes. Moderní  katechismus vyžaduje, aby každý Katolík"přijal bez váhání vše, co  bylo předáváno po staletí - speciálně to,co schválil "Svatý Sněm Trentský".

 "Vyznánívíry" které musí každá osoba, vstupující do církve  bezpodmínečněpřijmout zní: Přijímám a souhlasím ve všech částech všechno,co bylo definováno a prohlášeno Svatým Sněmem v Trentu -  co setýče Původního Hříchu a Ospravedlnění, křtu za odstranění  hříchůa podobně...

"Vyznávám,že Mše, která je Bohu nabízena, jeskutečnou a výkupnou obětí za živé či mrtvé; že svátost Eucharistu je reálné,  pravéa substanciální tělo a krev s duší a božstvím našeho Pána JežíšeKrista. Dále že se skutečně stane to, co církev nazývá  transsubstanciací,že se stane změna v podstatě chleba do Těla,  a vína do Krve. Vyznávámtaké, že v obou případech přijímám zcela a úplně JežíšeKrista". (S takovým pochopením toho, čemu se říká  "přijmout Krista", je velmiobtížné přesvědčit Katolíka, aby uvěřil jednoduchému evangeliu).

Vyznánípokračuje: "Pevně věřím, že existuje očistec a že duše,které tam jsou zadržené, mohou dostat pomoc skrze modlitby věrných.Právě tak věřím, že svatí, kteří vládnou s Ježíšem Kristem,mají být uctíváni a žádáni o pomoc aby nabídli Bohu  modlitbyza nás a že jejich ostatky mají být uctívány. Dále věřím, žeobrazy Ježíše a Matky Boží, věčné Panny, právě tak jako všech svatýchmají být drženy ve cti a uctívání. Dále věřím, že Ježíš  Kristusponechal na církvi, aby udělovala odpustky a že jejich používáníje křesťanskému lidu prospěšné"...

PostaveníMarie velmi ztěžuje průměrnému Katolíku pochopit,  žeKristus zaplatil plně za jeho hříchy, že má věčný život jako dar  skrzevíru v Kristovo evangelium a že každý Křesťan má plný přístup  kBohu jen skrze Ježíše Krista. Katolík se necítí hoden modlit se  přímoke Kristu, nebo Otci skrze Krista, protože byl namísto toho  učen,že se má spoléhat na Mariinu milost a intervenci u Otce  aSyna. Vezměte, na příklad růženec: Kdykoliv se Katolík modlí  růženec,Apoštolské vyznání víry se pronáší jednou, "Otče náš"  šestkrát,"Sláva Otci, Synu a Duchu" šestkrát a zdrávas Maria  53x!!!

Totojasně vyznačuje její prvenství v katolickém nebi.  Růženeczakončuje: Buď zdráva, svatá Královno! náš živote naše  sladkosti,naše naděje! K Tobě voláme my, zavržené děti Evy. Tobě  posílámenaše vzdechy, naše truchlení, a pláč v tomto slzavém  údolí.Otoč, proto k nám své milosrdné oči; a po tomto našem exilu,  ukažnám požehnaný plod Tvého života, Ježíše. Ó milosrdná,  Ómilující, Ó sladká Panno Marie.. Modli se za nás, svatá matko  Boží,abychom se stali hodnými Kristových slibů....

Katolík,který má skutečnou jistotu nebe je velmi vzácný.  Nebe lze dosáhnout -pakliže vůbec - až po dlouhém a strastiplném  pobytu v očistci. "Tolikpřece záleží na svátostech udělených  církví, na podmínkáchčlověka ve chvíli smrti, na věrnosti  přežívajícíchpříbuzných, kteří zařizují Mše za duši po smrti, na  intervencipočetných svatých a vlivu Marie. Málo - pakliže vůbec  jaká- naděje je vkládána na Ježíše Krista, na Toho, který  sestoupilz nebe, který nám o tom řekl, který zaplatil dluh za naše  hříchyaby nás do nebe vzít mohl a který je jedinou cestou do  Otcovadomu, který "má mnoho příbytků".

 KATOLÍCI, CHARISMATICI AEKUMENISMUS.

Katolismuspočal bitvu proti Reformaci a ta zuří až podnes,  možná s ještě většídůkladností než dřív. Většina Protestantů je buď misinformována nebo užzapomněla na všechny ty vážné problémy a domnívá se, že pouze"nedostatek jednoty" je tím problémem. Jsme  bombardovánivoláním "po jednotě", hlavně od charismatických vůdců,  asnahy jako "Pentecost 1988" pracují pro tyto konce."Christianity Today" komentuje tuto událost takto:Protestanté, Katolíci,  Orthodoxní a evangelíci odložili svérozdíly na stranu aby se sešli  v Arlingtonu, Texasu k "ShromážděníKřesťanů".

Jedenzklamaný konservativec který se účastnil prohlásil: Ve středuse končilo. Zazpívali jsme si "Jediný Základ Církve" - tedy čtyřisloky. Verš o "falešných synech v církvi", potom "nepřítel azrádce" a "potíže herezí" tam scházely....

Charismatickéhnutí bylo obzvlášť zranitelné vůči ekumenickému spojení s Římem - hlavně odté doby, co Katolíci začali "mluvit  v jazycích". Člověk sejenom diví, pročti, kteří byli údajně  "pokřtěni v DuchuSvatém", ještě více milují modlitby k Marii  a k různým"svatým", znovuobětování Krista v "oběti Mše" a jiné vážnéhereze které jsou destruktivní vůči evangeliu a opakem toho, coBoží Duch prohlašuje v Písmu.

Charismatickévedení poukazuje k tomu, co je podle nich vylévání Svatého Ducha posledníchdnů v obnovení Jeho darů "starým denominacím - Episkopální,Presbyteriální, Metodistická,  Lutheránská, a ......ŘímskoKatolická". Charismatické "Bible  Ministries", založenéOral Robertsem, spolu s nejznámějšími a  nejviditelnějšímicharismatickými vedoucími vytvořili heslo:  "Jednota a láska skrzeznamení a zázraky". Jako kdyby víra znamenala "věřitčemukoliv" - na rozdíl od závazku či povinnosti  bojovatza pravdu, Paulk navrhuje, že Pavlova "jednota víry",  (Efezským 4:13) nemá nic do činění s doktrínou!!! A velmi typicky  -další vlivný charismatický autor doporučuje "jednotu", která  nepřicházískrze povinnost k pravdě, ale skrze pocity, prožitky  apředpokládané zázraky:

"Nastanezáplava moci Svatého Ducha na celou Církev, Katolickou i Protestantskou.Ta stejná jednota, která byla v den Letnic, bude opět mezi Křesťany všechnárodů. Masová uzdravování začnou po celém světě, démoni budouvyháněni, zázraky budou zcela běžné".. (M.Whyte  "Search for the New Testament Church,1984).

Nenípochyb o tom, že hlavním pokřikem mezi těmi, kteří si říkajíKřesťané, je "jednota". To stejné, svádící téma bylo principiálnízbraní, se kterou chtěla římsko katolická církev zastavit Reformaci:"Děláte roztržku v Matce Církvi"! Lutherovi  bylopřipomínáno, že má mít na mysli "jednotu svaté, katolické aapoštolské církve. "Jednota" je atraktivní hlavně pro ty, kteří sipřejí být "pozitivní" za každou cenu. Dnes je to hlavní zbraň v bojio reformační cestu zpět... Charismatici stojí v popředí rostoucíhohnutí za navrácení Protestantů zpět k jednotě s Římem. Jedenz mnoha význačných pokusů v tomto směru byl "North American Congresson the Holy Spirit and World Evangelisation" v New  Orleansuv polovině 1987. Ze 35 tisíc charismatických účastníků bylo51 procent Katolíků, kde kněží hráli hlavní role ve vedení  aproslovech. (W.Ewin,"Evangelism, the Trojan Horse of 1990°s")..

Kdyžněmecký evangelista Reinhard Bonnke vyzval aby vstali ti,kteří chtějí přijmout Krista - k jeho nesmírnému úžasu téměř polovinaaudience povstala a naznačila, že nezná osobně Ježíše Kristajako Spasitele a Pána! Tito lidé, po celé tři dny chválili Boha,mluvili v jazycích a účastnili se všech aktivit, které byly připravenypro věřící, kteří již pokřtěni v Duchu Svatém jsou !!  OhromenýBonnke se snažil vysvětlit, že vyzval pouze ty, kteří  ještěneobdrželi věčný život skrze Ježíše Krista. Všichni z těch, kteřípřed tím povstali, zůstali stát...

VinsonSynan, předseda Kongresu byl otázán ohledně tohoto podivnéhoparadoxu. Proč nebylo nikde v předešlých proslovech a  prohlášeníchjasně vysvětleno, co to znamená být znovu narozený a poznatJežíše Krista jako Spasitele a Pána. Vinson Synan údajně odstrčiltuto otázku jako jeden z těch teologických rozdílů,  jejichžvyřešení může trvat roky a které by neměly stát v cestě ekumenickéjednotě těmito slovy: "NA TO JSME JEŠTĚ NEMĚLI ČAS"...

JEDNOTU? ZA JAKOU CENU?

Fakt,že omyly, které byly kdysi považovány za tak vážné, že Protestantédávali své životy v boji proti nim,  jsou dnes odsunovány stranou v zájmu"jednoty" - nečiní dobrou předpověď pro  budoucnost.Kdyby byl Martin Luther na živu, byl by jistě šokován zjištěním,že Lutheránská Světová Federace, která zahrnuje 93%  z 58.6milionů má své ústředí při WCC (World Council of Churches)  EkumenickéhoCentra v Ženevě a že blízce spolupracuje se Světovou  RadouCírkví (WCC). Tato organizace má již dlouhou historii  ignorovánípravdy a doktrín při hledání jednoty. Člověk si maně vzpomínána ekumenického ducha nacistického Německa, který dovolil vedoucímvůdcům nevidět nic vadného v Hitlerovi, i když on sám  vyjádřilsvé úmysly zcela jasně.

CharlesColson o těchto dnech píše: Věřící byli tak zamilovaní dopočátků svého ekumenismu že, k zklamání Bonnhoeffera odmítli  vytknoutdůtku německé církvi dokonce i po tom, co "German  Christians(krycí jméno pro nacistickou organizaci) převzala kontrolu celé církve. (Colson,"Kingdoms).

Naneštěstí, v očích mnoha křesťanských autorit, doktrína už neníkonstrukcí pro pravdu, ale "nepřítelem jednoty a lásky". Známý charismatickývedoucí Earl Paulk - předpokládaný evangelík  - prohlašuje, že"jednota vyžaduje překročit hradby doktrín, které násrozdělují". Rukou v ruce nejenom s Katolíky, ale i s Mormony,  Paulkpíše: Jaké by to bylo shromáždění, které by svedlo dohromady liberálníevangelíky jako jsme my, konzervativní teology  z "HolinessHnutí", Jižní Baptisty (Jih USA),Katolíky, Adventisty  Sedmého Dne, a Mormony?" Mnozí ztěchto skupin se stali tak odlišnými, že jsou spíše považováni zanepřátele než bratři  a sestry ve víře. Jak bychom mohlipřekročit hradby, které byly vybudovány tak vysoko"?(Earl Paulk, "Unity").

Papežové,kardinálové, biskupové a další z katolické hierarchie jsou velmipotěšení, když mohou povzbudit spolupráci mezi Katolíky aProtestanty. Ovšem, v tom stejném čase jsou velmi zaměstnánibojem proti "nebezpečné doktríně" spásy skrze víru vdokončené dílo Ježíše Krista.

Katolickýapologet Karl Keating má semináře a přednášky po celé zemi aby"poučil" Katolíky o nebezpečí evangelického učení a jakčelit Protestantům. Nedávno sjezd katolických biskupů vyzvalo národníhierarchii, aby vytvořila plán biblické výchovy jako protiakcivůči "jednoduchosti biblického fundametalismu". Biskupové vydaliprohlášení, jak v angličtině, tak i ve španělštině kde si stěžují,o velkém pokroku, který fundamentalismus udělal v řadách  Katolíků,zejména mezi španělsky mluvícím obyvatelstvem. (Valley  Daily News, October 2 1987). Ekumenismus požaduje velmi vysokou cenu -bohužel jsou někteří křesťanští vedoucí, kteří jsou ochotní tutocenu za "jednotu" zaplatit...

Mezitak zvanými Protestanty dnešní doby jsou ty sporné problémyReformace zřejmě zapomenuté, nebo již nejsou považovány za důležité.Robert Sculler popisuje své pocity, z pozorování papeže PavlaJana II sloužit Mši v Los Angeles takto: "Plakal jsem téměř skrzecelou Mši, protože v ní nebylo nic, co by neharmonizovalo s mýmvlastním systémem víry". (Christian News, June 13 1987). Schullerzřejmě považuje věčné otázky Reformace za přežité, protože navrhujepopulární psychologii jako nový standard pro církev:

Tamkde Reformace šestnáctého století obrátila svou pozornost nasvaté Písmo - jako na jediné neomylné pravidlo pro víru a život, tam"nová reformace" zaměří svůj zrak na "svaté právo každého  člověkana sebe-ocenění". (Robert Schuller, "Self Esteem: TheNew  Reformation", 1982).

Každýodchod od "Sola Scriptura" Reformace - ať už jakkoliv dobřemíněný (jako na příklad dobře zamýšlené volání po znovu "poklášterštění" protestantkécírkve v nedávno vydané "Christianity Today" může být velminebezpečné! Řeholnictví nemá původ v Písmu alev Katolicismu! Byl také jedním z faktorů, které přivedly pád ŘímskéŘíše a přineslo mnoho omylů a přehmatů v církvi. Obnovení klášterůby postrčilo Protestanty na cestu, která vede zpět do Říma....Ať už papež veřejně prohlašuje cokoliv aby zmátl  Protestanty, on sámvášnivě věří, že skrze svátosti jako je Mše, Katolická církev,"mimo kterou nikdo spasen nebude" je sama schopná  véstvšechny lidi dobré vůle do nebe s božskou jistotou".  (Geierman, "Catechism").

Návratvšech "oddělených bratří" do té "jediné církve" je tou  jednotou,kterou hledá papež. Schuller je zřejmě ochotný - v zájmu  jednoty- přehlédnout všechny ty problémy, pro které byly tisíce umučenyběhem Reformace, když píše Los Angeleskému kardinálu  TimothyManningovi: Pro Protestanty je už čas přijít k pastýři  (papeži) azeptat se: Co musíme udělat, abychom se mohli vrátit  domů?(Battle Cry, Nov/Dec.1987, Los Angeles Herald Tribune).

SVĚTOVÝ VYSLANEC EKUMENISMU.

PapežJan Pavel II. hlava církve, která vybudovala katedrálu sv.Petra a všechnu tu nádheru kolem z peněz, vybraných z poplatků zaodpustky, většinou obléká svůj apel pro "jednotu" do slov, která zakrývajíúmysl přivést všechny zpět v podřízení Římu. Jakýkoliv menšícíl by byl popřením jeho úřadu a dlouho trvajícím tvrzením  Říma,že je "jedinou církví dnešní doby, která může prokázat své  tvrzení,že je tou božskou církví, kterou založil Ježíš Kristus. Je toKatolická církev, se svou hlavou a vládcem Biskupem Římským.  (Geierman, "Catechism").

Třetíhokvětna 1987, papež Jan Pavel II. měl projev na jeho oblíbenýnámět: Náboženská jednota... Významné bylo místo, které si protento projev vybral. Byl to Augšpurk, Německo - místo zrodu LutheránskéAugšpurské Konfese v r. 1530. Katolicismus odmítl a odsoudilvšechno do poslední tečky Sněmem v Trentu o dvacet let později...Noviny navrhovaly, že papež nabídl olivovou ratolest  Německu,které je většinou luteránské. Ve skutečnosti opak byl  pravdou...

Papežskáúvaha, že "náboženské války byly nutné, aby zavedly církevzpět k původním hodnotám - jednoduše potvrzuje odmítnutí  Reformace.Vyzval Katolíky, aby věřili, že "Bůh jednou přivede  všechnykřesťanské denominace zpět dohromady". Tím "dohromady" měl  papežna mysli jen jedno: Návrat "oddělených bratří" Protestantismu dostáda a vzdání se všeho, za co mučedníci zemřeli... Ve svém  projevuna rozloučenou, papež spojil "prospekt svobodné a sjednocenéEvropy s křesťanskou jednotou". Naznačil "největší úkoly našídoby" jako "křesťanské kořeny v Evropě, světový mír asjednocení všech křesťanů"... Jan Pavel ukázal své odhodlání a sebedůvěru,když pravil na ekumenickém shromáždění Protestantských  aOrtodoxních autorit: "Duch lásky může překonat jakékoliv odcizení.Děkujme za všechny kroky, které nás přivedly blíže kjednotě v poslední době".... Los Angeles Times naznačil, že dobře rozumítomu, co papež nazývá "jednotou", když napsal: Ve vzácné  předpovědiúspěchu ekumenického hnutí mezi Katolíky a Protestanty,  papežřekl Helmutu Kohlovi v řeči na rozloučenou: "Jsem si jist, že problémydenominačního rozdělení mohou být - s potřebnou  trpělivostí a vytrvalostípostupně překonány".

DŮLEŽITOST DOKTRÍNY.

Každýudělá dobře když si uvědomí cenu, která byla za svobodu  svědomízaplacena. Jedna z nejcennějších výsad, kterou Křesťané  dnespožívají, je právo jít přímo k Bibli a sám pro sebe rozhodnout  cotato učí!!! Jistě, Bible také učí podřízení se vedoucím církve,  alene na úkor svědomí a biblické pravdy! Stále se musí udržovat  rovnováha.Pavel nám připomíná, že "celéPísmo je vdechnuto Bohem  a je užitečné pro doktrínu, pro výchovu, proopravu". 2 Timot.3:16.  Evangelisté, pastoři i starší - ať užjakkoliv prominentní - musí  být přístupní a ochotní přijmout opravytaké! Pakliže ne, potom zbývá chmurná alternativaprotestantského papežství!!

Zanedbávánídoktríny je znamení naší doby. Velmi vážné doktrinální omyly senejenom do církve dostaly, ale jsou dnes  otevřeně učeny populárnímicírkevními vůdci. Nutná oprava těchto  lidí není viděna jako něcoco vede k pravdě, ale je kritizována  jako rozvratná... Věcpravdy a zdravého stavu církve je výsledně  v nebezpečí.. Boží Slovo jeředěno, rozmělněno v kázáních, kázající  si hrají s každýmslovíčkem, ale - velmi vzácně je použito pro doktrinální či opravnéúčely. "Hlásej Slovo - vhod činevhod,  usvědčuj, domlouvej, napomínej v trpělivosti a ve správné doktríně. Jednoupřijde doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení". 2  Timot.4:2-3. Zdá se, že už jsme se té doby dočkali... Pastor  protestantskéreformované církve píše: Charismatické hnutí, pro svůjtotální nezájem o doktrínu, je tou nejmocnější silou pracující  prospojení Protestantů a Katolíků. Protestanté, kteří tolerují  falešnédoktríny nechápou, že jejich předkové dali všechno  - iživoty právě za doktríny! Tito už nechápou slova Lutherovy  mocnéhymny: "Majetek i rodinu ať ztratíme a tento smrtelný život  také -za doktrínu". D.Engelsma:Church Today and Reformation Church.

MŮŽEME SI DOVOLIT ZAPOMENOUT?

Mezitisíci mučedníky, kteří položili své životy za pravdu azdravou doktrínu Reformace Protestantismu, tři nejznámější jsou  angličtíbiskupové Thomas Cranmer, Hugh Latimer a Nicolas Ridley.  Zároveňs mnoha jinými, byli uvěznění v nechvalně známé "Věži". Pod  mučeníma za stálého vymývání mozku Cranmer, který byl věrným přívržencemHenryho VIII. ale později se stal vůdcem Anglické  Reformace,stále kolísal. Nakonec šestkrát odvolal než připravil  svémučitele o jejich konečné vítězství, když posledním prohlášením  "potvrdilfinálně svou evangelickou víru" těmito slovy: "Pakliže se máruka provinila tím, že psala proti mému srdci, pak tato ruka budepotrestána první - protože čeká-li na mně hranice - ta ruka  budepálena jako první (tento slib Cranmer splnil!). Pokud se  papeže týká, odmítám ho jako Kristovanepřítele a Antikrista".  (Durant, "Reformation").

Vdočasném návratu Anglie ke Katolicismu za vlády "Bloody QueenMary", 288 Protestantů bylo upáleno na hranicích během 4 let.  (Bishop J.C. Ryle: "Why Were OurReformers Burned?, 1982). V tom  náhlémobratu slyšíme opět hlas Dostojevského "Velkého  Inkvizitora",jak tak stojí ve dveřích cely a dívá se na mlčícího  Vězně.Dal Ho zavřít za to, že On si dovolil - na samých schodech  katedrály- otevřít oči slepce a na prosbu plačící matky vzkřísil  mrtvédítě v jeho rakvi.... Inkvizitor vytýká Vězni:

 Pročpřicházíš, abys nám bránil? Nevím kdo jsi a je mi zcela  lhostejné,zda to jsi opravdu Ty, nebo jen Jeho podoba - ale zítra  Těodsoudím a upálím na hranici jako největšího z heretiků... A ti  samílidé, kteří dnes líbali Tvé nohy, na nejmenší můj pokyn poběží  abudou navršovat uhlíky na Tvou hranici!"(Dostojevský:"Bratří  Karamazové").

 Vesvém dojemném "Proč byli naší reformátoři upáleni?" Biskup  J.C.Rylenám připomíná: "Hlavním důvodem proč byli upáleni bylo odmítnutízvláštní doktríny Římské církve. Na této doktríně  (transubstanciace) - téměř v každém případě - závisel život nebo smrt.Pakliže ji přijmuli, žili - když odmítli, zemřeli". Ryle potomcituje "slova soudu" proti početným mučedníkům jak byla pronesenanad biskupem Ridley-em: "Řečený Nicholas Ridley,  stvrzuje,schvaluje a tvrdohlavě se drží určitých názorů, tvrzení  aherezí, v opozici k Božímu Slovu a přijaté víře církve, a popírá,  žepřirozené tělo Kristovo a Jeho krev je ve svátosti oltářní; dále žepodstata chleba a vína se po požehnání nemění".. (Ryle,"Why?").

ThomasCranmer, který přesně pod takovým rozsudkem zemřel,  bylprvním protestantským arcibiskupem z Canterbury a autorem první oficiálníprotestantské modlitební knížky. Ironicky, lord Ramsey,  posledníarcibiskup z Canterbury který zemřel v r. 1988 byl známý  prosvou touhu "spojit světové církve" a tím zvrátit Reformaci  spojeníms Římem. Jsou tací, kteří zapomenuli. Ne tak biskup Ryle,  kterýnapsal v r. 1880 se zřejmým velkým pohnutím: "Přál bych si,  aby sičtenáři uvědomili, že upálení Mariánských (Bloody Mary)  mučedníkůje čin, který Římská církev nikdy neodsoudila, neomluvila se zaněj, či dodnes neprojevila lítost. Nikdy neprojevila lítost zajednání s lidmi z Vaudois nebo Albigenses, nikdy neprojevila  lítostza vraždy Španělské Inkvizice. Nikdy neprojevila nejmenší  lítostnad upálením Anglických Reformátorů. Měli bychom si to  zapsatdo srdcí a nechat pevně zakotvit: ŘÍM SE NIKDY NEMĚNÍ!!!!