Orientace v knize:

1) SETKÁNÍ S BOHEM. (Bůh se nám stane osobním, když se s ním osobně setkáme str. 15). Boží síla ke změně jednání. Nepochopeníod těch, kdo setkání neprožili str. 202). Poslání. Bůhčlověka pověří posláním. Zpočátku malým, někdy i velkým.(Bůh má s každým nějaký plán. Cestu má každý jinou. Kdo hledá, najde str.27). Bručko se musí stát jedním z indiánů, aby byli ochotni Boží lásku přijmout. (rozhovorBručka s náčelníkem na str. 37).

2) PRVNÍ KONTAKT SODLIŠNÝMI BYTOSTMI. Hlas flétny. (Bručkův první rozhovor oMotilonech str. 48). První kontakt s Jukony zprostředkuje hra naflétnu str. 52). Hudba a význam hudby. (To, co zasahuje city je lepší komunikací, než to, co zasáhne rozum). Mezi sebe ho Jukoni přijali poté, když dělal to, co oni hrál s nimina flétnu. ZPĚV A CHVÁLY

3) JAK SI ZAMILOVAT ŠEREDY. Bručko mezi Jukony. Posila v těžkostech skrze modlitbu (Bručko terčem šípů a nenávisti válečníků str. 53 ). Bručko pomáhá nemocným jukonským dětem azpůsobí tak , že ho Jukoni přijmou na celé 4 měsíce mezi sebe(str. 54 ). Bůh mluví i skrze mulu 2x Bručka shodila a utekla,když se chtěl vrátit zpět do své civilizace str. 56. (Jako Bileámova oslice). Pro Bručka se Jukoni stali lidskými bytostmi, ne tehdy, když se on staral o jejich děti, ale ažkdyž byl zraněn a nemocný a oni se ujali jeho. („Dokud lidineznáš, nesuď je“str.57)

4) BOŽÍ POMOC VEVĚCECH VELKÝCH I MALÝCH. Bručko mezi Motilony. (Motiloni Bručkanezabili. Neumřel ani na jejich nemoci. Při cestě zpět Bručkazachránili dřevorubci a ti ho zavezli do civilizace) velkévěci. (Jeden z Motilonů mu nosil jídlo. Při cestě zpět po řece připlaval trs banánů. Vojáci ho na vlastní náklady dopravilitam, kam se potřeboval dostat) to jsou ty drobnosti. str. 63, 65,67) 5) DAR. Filosofie daru. Dar naklání srdce. Výměna darůznamená předporozumění. Je dobré za sebe nechat mluvit dary (viz. Jákob před setkání s rozzlobeným Ezauem. Bručkova netrpělivost a výměna darů str.71). Naše chyby má Bůh mocpřeznačit a použít si na dobré. (Bručkovu hloupost si Božímoudrost přesto používá. Bručka našel Motilon, co mu nosilkdysi jídlo str.72)

6) BRATRSTVÍ. Od samoty a nudy přes kamarádství k přátelství a nakonec i bratrství. Bratrem se nerodíš, tím se musíš stát. Narodit se jako něčí bratr je málo. Bratrství vzniká z přátelství. Přátelství se rodí vztahem (Bručko a Bobarišorase stali bratry str. 82). Z bratrství se může stát takovádůvěra, že svému bratrovi předám i své tajné jméno a s ními absolutní vládu nad svým životem. (Bobarišora prozradilBručkovi své tajné jméno str. 83). Ježíš se stane tvýmopravdovým bratrem až tehdy, kdy mu prozradíš své skutečnéjméno. 2

7) JEDEN Z NÁS.Případ z epidemií zánětu spojivek. Bručko nalezne kristovskýzpůsob, jak nabídnout indiánům pomoc a přitom je neznásilnit neznámými léky jiné civilizace. Opět je jedním z nich. Infikuje se od jednoho z nich zánětem, onemocní ajde za místní kouzelnicí, aby ho léčila. Při tom požádá, aby mu vedle svých zaříkávání kápla do oka jeho lék.str.92-93 („Ve všem nám podoben, muž bolesti, zkoušený nemocemi, podroben všem bídám, jako my lidé...“). Získaltak její důvěru. V kouzelnici pak i spolupracovnici a dalšíhopřítele. Bručkovo „kázání“ u díry nad níž dva Motilonihledali Boha je pak jimi přijímáno. Kázání upravil do smyslového vnímání Motilonů. Bůh se stal člověkem, jedním znás, jako Motilon mravencem v jejich staré legendě. Tak námlidem umožnil sám sebe najít. str.100. Bobby se po nějakém čase Bručka zeptal: „Jak mohu jít po Kristově stezce?“Bobbyho obrácení str. 102.

8) BOJ SE ZLEM. Jak se bojuje se Zlem. Kapitola „Noc Jaguára“ není jen o zlých mocnostech, ale také o zlu, které je v nás a které na nás čas od času zaútočí. My zlo dnes umíme pojmenovat termíny z psychologie, ale neumíme nad ním zvítězit stejně tak, jako to neuměli Motiloni. Bobby odrazil útok zlého Ježíšovou písní. Zpíval ji celou noc. Bručko se k němu přidal str. 105. Poprvé v historii motilonských rodů nikdo za noci „Jaguára“ nezemřel. Ostatní Motiloni začali o Bobbyho píseň jevit zájem.(Modlitba, zpěv, proklamace veršů z Bible ...)

9) SVĚDECTVÍ, KTERÉ VEDE K VÍŘE. Bobbyho trpělivost a čekání se svědectvím na vhodnou příležitost. Ta přišla až přislavnosti. Čtrnáctihodinový zpěv o Ježíšovi při Slavnosti Šípů. Svědectví, které Bobby řekl způsobem Motilonůmpřijatelným str.107) se pak zpívalo od domu k domu rychle apřirozeně. Píseň předávali jedni druhým. Šířila se sama adostala se ke všem Motilonským domům.

10) LÁSKA SILNĚJŠÍNEŽ SMRT. Smrt Bobbyho dcery. Utrpení se nevyhýbá ani těm, kteří přijali Krista str.115). Láska je však silnější než všechny útrapy světa. „Lásku ani smrt nepřemůže“ str. 116-117). Život v motilonské pospolitosti změny k moudrosti,k vzájemné pomoci a k přátelství str. 119). Setkání sGlorií. Bručko potkává dívku Glorii. Jejich společné začátkystr. 120-126). Partnerku Bručko hledal podle společných zájmů a stejných představ o společném budoucím poslání.Odloučení prověřuje trvanlivost vztahu. Oběť pak je důkazem nesobeckosti. 3

Bruce Olson BRUČKO krácená verze 4 Bobarišorovi, který odešel, když tatokniha vznikala.

Předmluva k českému vydání

VE VĚTŠINĚ Z NÁS, Čechů konce tisíciletí, vzbudí slovo misionář negativní emoce. Není divu. Slyšeli jsme o misionářích, kteří nutili domorodce stavět hranaté domy místo oválných a kteří na mnoho způsobů pošlapali kulturní identitu těch, jimž měli pomáhat. Bruce Olsona však misionáři odmítli pohrdli jím. Odborníci přes misii odmítli toho, kdo bylskutečně poslán. Olson je misionářem, který opustil svoukulturu, aby se k ní již nikdy nevrátil. Dnes je to užpětatřicet let. Řeknemeli „misionář, který se stal Indiánem“,zní to absurdně asi jako „chladivý oheň“ jako oxymoron. Bruce Olson se však stal Bručkem právě proto, že mělposlání, v němž neztratil odvahu vytrvat. Kromě vzrušujícího příběhu a pozoruhodných poznatků ze života pralesních Indiánů odmění kniha čtenáře nezodpovězenými otázkami, které se čtou mezi řádky. Jde hlouběji pod kůži nežfilosofické zamyšlení nad životem. Je konfrontací. Jenekompromisní výzvou dnešní postmoderní kultuře. Mám touhu i naději, že české vydání povzbudí ty z nás, kteří prožili obrácení obdobně jako Bruce Olson, aby změnili svůj pohled na misii. Těším se, že šíření evangeliav cizích krajích přestane být něčím, co se jich osobně přímonetýká, a že nasadí své srdce a finance a že se někteřískutečně rozloučí s naší zemí a kulturou, aby vyjeli vstříc neznámé budoucnosti, odhodláni pomoci těm, kteří to opravdu potřebují.

TomášDittrichPředmluva

Zázrak začíná

S BRUCEM OLSONEM jsemvečeřel na chicagském letišti O'Hare. Byl to štíhlý mladík schlapeckým obličejem a před nedávném oslavil své dvacáté narozeniny. Psal se rok 1967. Toho dne mi zavolal přítel, že předchozí večer slyšel Brucovo vyprávění o jeho zážitcích z kolumbijské a venezuelské džungle.Příběh ho tak zaujal, že Olsona přemluvil, aby s odletem z Chicaga do Minneapolis počkal, a já si mohl jeho vypravování taképoslechnout. Hodiny jsem fascinovaně seděl a poslouchal nesmělého mladíka, který popisoval, co prožil v jihoamerickém pralese mezi Indiány na úrovni doby kamenné. Nakonec s rozzářenýma očima prohlásil, že si myslí, že Bůh chce vzdálené a přírodní národy zasáhnoutzpůsobem, který se zcela liší od obvyklé misijní práce. Běhemlet jsem už slyšel vypravování jiných neohrožených misionářů,kteří pronikali do lesů, džunglí a dokonce i arktických oblastí, aby tam zvěstovali evangelium Ježíše Krista.Jejich příběhy mě pokaždé neuvěřitelně upoutaly. Ale tento prudký mladík mě fascinoval něčím jiným. Pracoval jsem jako vydavatel křesťanského časopisu, kde jsme otiskli už mnoho vzrušujících příběhů o misionářích. Mnohdy mi všakvadilo to, že jsme svým čtenářům nemohli dokázat, že jsoupravdivé. Často jsme příběh zmírňovali, protože se námzdálo, že čtenáři situaci bez lepších dokladů nepochopí.Chyběly nám například dobré dokumentární fotografie. Když se blížil čas, aby se Bruče chystal k odletu, řekl jsem mu: „Máš ohromně zajímavé zkušenosti. Blahopřeji,žes Pána poslechl a šel k Motilonům. Škoda, že nemáš fotky,které by něco z tvého vypravování dokreslily.“ Bruceovizablesklo v očích. „Ale já je mám.“ Sáhl do aktovky, vytáhl tlustý pořadač s volnými listy a rozevřel ho přede mnou. Pomalu jsem otáčel stránky a téměř nemohl uvěřit,že barevné fotografie zachycují skoro všechny stránky každodenního života v motilonském domě. Jedna série ukazovala stavbu dlouhého motilonského kmenového domu od počátečního sekání a svazování bambusových tyčí. Bambusovépruty vytvářejí tak pevnou konstrukci, že unese několik desítek závěsných sítí, v nichž Motiloni spí. Dalšínenaaranžované fotografie zachycovaly, jak se rodiny scházejí kvaření a společnému jídlu. Některé obrázky dramatickyukazovaly, jak si Motiloni získávají potravu s lukem a šípemloví ptáky a opice. Jiné fotografie ukazovaly stavbu hráze, která přehradila proud řeky a uvěznila ryby. Snad nejkurióznější byly fotografie, na kterých Motiloni ulovenéryby neukládali do proutěného koše, ale drželi je mezi zuby adál v rybolovu pokračovali. „Jestli chceš, použij ty fotky,“řekl Bruče. „Ale až si je projdeš, tak bych je rád dostalzpátky.“ Z tohoto rozhovoru vyšel v časopise Christian Life rozsáhlý titulní článek, jak si Bůh úžasně použil neškoleného mladíka ke zvěstování evangelia Indiánům, kteří ho dosud neslyšeli. Článek oslovil jednoho z významných nekřesťanských vydavatelů natolik, že okamžitě poslal Olsonovi šek na velkou peněžní částku. Byla to záloha na knihu, kterou pro něj měl Olson o svýchzkušenostech napsat. Olson však šek se svou charakteristickoupokorou vrátil. Později mi to vysvětlil: „Nechtěl jsem mít kvůli Motilonům žádné výhody a vydělávat na nich. Navíc mohuříct s jistotou jen o jednom Motilonovi, že přijal JežíšeKrista jako svého osobního Spasitele a Pána. Věřím, že Bůhbude jednat dál, a nechci Jeho plány narušit.“ S Brucem Olsonemjsme udržovali kontakt další léta. Občas jsme měli možnostposlat mu nějakou finanční podporu, aby nakoupil léky a naučilMotilony je používat. Olsona nepodporovala žádná misijní organizace, a tak byl na takových příspěvcích závislý. Opodporu jsme proto žádali i naše čtenáře. Jednou mi Bruče napsal, že přijíždí do Spojených států. Doprovází ho Motilon, v jehož životě se jako první projevila práce Duchasvatého. Jmenoval se Bobarišora. Bruče chtěl vědět, jestli by s námi mohli strávit několik dní. Mohli jsmetak od něho a Bobarišory. získat další materiály. „Ale prosím vás, nezařizujte žádné vystoupení ve sboru,“ upozorňoval. „Tohle je Bobarišorova první zkušenost mimo džungli. Nechci, aby ho to vyděsilo.“ Na naše zaměstnanceměl Bobarišora obrovský vliv. Usměvavá tvář malého, tmavéhoa statného Indiána svědčila o vnitřním pokoji a klidu a o tom,že získal nový život v Ježíši Kristu. V časopise jsme z Bobarišorovy návštěvy otiskli reportáž spolu s dalšími svědectvími, jak Duch svatý mezi Motilony úžasně jedná. Díkytomuto článku vzrostla podpora Bruceovy práce. Několik sborů odpovědělo na výzvu a pomohlo Bruceovi, aby svouslužbu rozšířil. Nezařizoval už jen zdravotní centra a školy, ale seznámil Motilony také s chovem dobytka a dalšími zemědělskými technikami, které doplnily lov a rybolov, na něžbyl kmen dosud odkázaný. Současně se stupňoval i zápas za záchranu duchovní a sociální celistvosti kmene. Zdálo se, že Motiloni jsou ve svých horách v bezpečí, ale do oblasti10 začali přicházet kolonisté. Mnozí z nich uprchli z věznic ve velkých městech. Tvrdili, že si Indiánipůdu, na které žijí, nezaslouží. A protože Motiloni neměli státní občanství, nebyli legálními vlastníky. Kolonisté si začali na území, na kterém Motiloni žili přes čtyřista let, dělat nárok. Jednoho dne mi Bruče Olson zatelefonoval.Byl na letišti na Miami. „Věřím, že přišel čas, abychnapsal knížku, která ukáže, jak Bůh mezi Motilony jedná. Potřebujeme takový důkaz, abychom mohli bránit motilonská práva na území, kde přijali víru v Ježíše Krista a kde seprojevilo její ovoce.“ Bruče věřil, že taková kniha mu pomůže při stycích s kolumbijským a venezuelskýmprezidentem a se zástupcem Spojených národů, které žádal opomoc proti tlaku kolonistů. „Pomůžeš mi tu knížku napsat avydat?“ zeptal se. Výsledkem bylo první vydání této knihy podnázvem „Zabiju tě pro ten kříž“ nakladatelství CreationHouse. Brzo začaly přicházet ohlasy čtenářů: knihu nadšeně přivítali především mladí lidé. Psali námstudenti, kteří se připravují na misii, i ostatní věřící.Bruče Olson získal celosvětovou pozornost. Jeden významný francouzský antropolog však zpochybnil, že by kmen na úrovni doby kamenné mohl takto přijmout evangelium JežíšeKrista. Bruceovu zprávu však potvrdily jiné významné autority. Úspěch trval a kniha byla doplněna událostmi dor.1978 a přejmenovaná na Bruchko (v českém překladu Bručko — pozn. nakl.). Od té doby se vydávají stále nová vydání, aby se vyhovělo poptávce. Kniha už byla přeloženado sedmi jazyků. Bruče Olson se stal slavným misionářem, i kdyžještě nedosáhl padesátky. Bruče ovládá patnáct jazyků. Jeholingvistické studie se objevily v prestižních odborných časopisech. Jako jeden z prvních pracoval s počítačovým překladem kmenových jazyků. Přátelil se se čtyřmi prezidentyKolumbie, přednesl projev před Organizací spojených národů aOrganizací amerických států a získal mnoho vyznamenání zapřínos k zdravotnímu a sociálnímu blahobytu jihoamerickýchIndiánů. Když jsem dostal zprávu, že kolumbijští komunističtípovstalci zajali Bruče Olsona jako rukojmí, šokovalo mě to. Vtextu rozšířeného osmnáctého vydání Bručka, z něhožvychází český překlad knihy, je tato událost zachycena. Sleduje nelehký život v džungli i těžkosti v zajetí Kamilistickénárodně osvobozenecké armády, partyzánské skupiny známé jakoELN. Přináší také nejnovější zprávy o pokrocích, jak se z primitivního motilonského kmene stali vůdci pralesních kmenů. Motiloni vynikají ve zvěstování dobré zprávy JežíšeKrista a zaujímají přední místa v boji za záchranu indiánské půdy a dědictví. Jednoduše: tato zpráva jevýznamná. Robert Walker, publisherProlog

Partyzáni

Do zápěstí se muzařezával nylonový provaz. Ruce měl spoutané za zády apřivázané ke stromu. Byl válečným zajatcem v jednom z táborů ELN, komunistické Národně osvobozenecké armády. Tábory ležely ukryté v pralese vysoko v horách na hranicích mezi Kolumbií a Venezuelou. Okolní džunglí se nesla ozvěnaptačího zpěvu a hýkání osla. Některé zvuky byly melodické, jiné zněly divoce. Bzučení sarančat vytvářelo clonu, v níž se chvilkami všechno utápělo. Hustou vegetací nad hlavouse vzhůru prodíral kouř z ranních ohňů. Partyzáni se shluklido skupinek, společně jedli nebo probírali, co je ten den čeká.Občas se podívali na svého vězně. Snad čekali, že je bude prosit o milost. Dnešní den byl zvláštní — vybraná popravčíčeta zastřelí Bruče Olsona za „zločiny proti lidu“. To,že Bruče zajali, nikoho nepřekvapilo. Vůdci ELN se už létasnažili získat dostatečnou podporu ke svržení vlády. V džungližilo více než dvacet indiánských kmenů, ale jejich příslušnícineměli státní příslušnost. Když Motiloni, s nimiž Bruče Olson pracoval a žil dvacet osm let, začali pronikat do vládních kruhů, změnilo se to. Díky jeho vzdělávacímu programu se z Motilonů stali významní mluvčí všech pralesních kmenů. Partyzáni z ELN předpokládali, že Bruče jim otevře k Motilonům cestu. Před několika lety ho protopožádali, aby se připojil k jejich jednotkám. Když jim odpověděl, že to jako křesťan udělat nemůže, rozhodlise, že ho zajmou. Doufali, že ho přesvědčí násilím. V říjnu1988 mířil Bruče a několik Indiánů dolů po proudu řeky Rio deOro, aby navštívili jednu z motilonských farem. Bruče si na cestách vždy dával pozor, aby se vyhnul partyzánským táborům. Když skupina přistála u břehu, spatřili zničehonic dva partyzány s puškami v rukách. Střet byl jednoduchý Bruče ani Motiloni neměli zbraně. Bruceovimotilonští přátelé směli odejít, ale on upadl do zajetí. Dva ozbrojení strážci ho vzali mezi sebe a zahnali ho z pobřežní mýtiny do džungle. Teď byl Bruče nepohodlněpřivázaný ke stromu. Z obličeje, krku a rukou mu hmyz vysávalkrev. Sledoval, jak se partyzáni pohybují po táboře. 12 V zajetí už strávil téměř devět měsíců. Krutost partyzánům nescházela, vyslýchali ho celé hodiny. Nehádal ses nimi při tom jako ostatní vězni. Spíš se snažil vysvětlit, že je učedník Ježíše Krista, který se nemůže stát členem organizace nebo hnutí, která k dosažení svých cílůpoužívají násilí. Převýchovný proces v sobě zahrnoval mučení fyzické i psychické. Mnoho partyzánských zajatcůtvrdé zacházení nevydrželo a zhroutilo se. Bruceovi však dalPán sílu, aby utrpení chápal jako součást Božího plánu,skrze nějž Bůh může jeho věznitelům zjevit svou lásku. Stejně ji Bůh ukázal během společných let Motilonům. Dlouhé měsíce v zajetí měl Bruče možnost partyzány sledovat azačal k nim cítit soucit. Nesouhlasil však s jejich filosofií, která k dosažení cílů používala násilí, a viděl, že ve svých požadavcích, aby se kolumbijští chudí měli lépe, zjednodušují. Začal tedy nenápadněnavrhovat věci, o kterých si myslel, že jim jako jednotlivcům mohou prospět. Kuchařům ukázal, jak mohou uvařit dobré jídlo z pralesního ovoce, bobulí a housenek. Když táborový zdravotník uviděl, že se Bruče vyzná v medicíně,požádal ho, aby mu pomohl vybírat a aplikovat léky a starat se vtáboře o zubní hygienu. Bruče byl vděčný Bohu především za ty, kteří se zapojili do diskusní skupinky, kterou nažádost vůdců osady vedl. Na setkáních se probírala zdravotní péče, politika, historie, čtení a psaní. Po několika měsících zajetí Bruceovi dovolili, aby u sebe měl Bibli. Když partyzáni viděli, že čte, chtěli, aby jim Písmovysvětlil. Bruče jim odpověděl, že musí počkat do neděle. Věděl totiž, že jako obyvatelé katolické země k tomu pak budou mít větší úctu. V neděli se tedy se svými otázkamivrátili a Bruče jim vysvětlil, že Bůh je tak miluje, že se rozhodl poslat svého Syna na zem, aby zemřel za jejich hříchy. Ohromilo ho, když viděl, že evangelium mnoho partyzánů oslovilo. Nakonec se v životech více než poloviny znich projevilo, že Ježíše opravdu přijali jako svého Spasitelea Pána. Život v partyzánském táboře není jednoduchý. Bruče postupně drželi v dvanácti osadách pravděpodobně ho přesouvali z bezpečnostních důvodů. Zajali ho v obdobídešťů. Měl stále promočené oblečení. Většinu času apředevším v noci ho hlídali ozbrojenci. Často mu svazovali ruceza záda. Stálým společníkem v džungli je i nemoc. Bruče se nevyhnul především malárii. Během let však Motilonůmukázal, jak léčit nejen malárii, ale i stále se vracející epidemie spalniček, žloutenky a ostatních nemocí, které obyvatele džungle sužují. Před nedávném ovšem v jednom z táborů těžce onemocněl. Tehdy začaly nejtěžšíchvíle od doby, kdy ho uvěznili. Zkoušel obvyklé postupy, kterév takových situacích používal, ale před několika týdny hopostihl těžký záchvat diverticulosy a začal silně krvácet. Zesláblý a vyčerpaný si uvědomil, že slyší neodbytně krásnou ptačí píseň. „Ale jak to, že teď?“ podivil se.Tento ptačí druh v noci nezpívá. Bruče nevěděl, jestliblouzní. Celou noc omdléval a zase se navracel k vědomí. Píseň se však nesla nocí dál. Nejvíc ho udivovalo, že se mu melodie zdála, tak povědomá. Zdálo se mu, že pták napodobovalmelodii mollové písně o vzkříšení Ježíše Krista, kterou zpívali Motiloni. V podlouhlém motilonském domě míval síť zavěšenou na trámu, lehával v ní a podivoval se nad Boží láskou, která těmto domorodcům taknádherným způsobem odhalila Boží plán spásy. Stali se z nichjeho bratři a sestry v Kristu. Pohltilo ho duchovní nadšení, které mu té noci pomohlo překonat hroznou bolest. Druhého dneráno mluvili i partyzáni o podivném ptačím zpěvu, který je vnoci budil. Jednoho dokonce napadlo, že to mohl být anděl, poslanýk jejich vězni, a ne obyčejný pták. Bruče na to také myslel. Teď se díval, jak velitelé svolávají muže, aby byli svědky jeho popravy. Mnozí se zdráhali, nejvíce ti, kteří se účastnili diskusních skupinek. Velitelé však byli neúprosní: všichni partyzáni musejí vědět, co se stane, když někdo odmítne poslouchat příkazy jejich vůdců. I kdyžsituace vypadala hrozivě, cítil Bruče pokoj. Takový pokoj, kterýmůže dát jen Bůh. Bruče však musel připustit, že se vůdci partyzánů snažili, jak jen uměli. Hodiny hopodrobovali bolestivé převýchově. Měli naprostou jistotu, žejestli se jim podaří Bruče přemluvit ke spolupráci se silamiELN a k tomu, aby do jejich revoluční činnosti zapojil Indiány, čeká Národně osvobozeneckou armádu úspěch. Nakonec však partyzáni pochopili, že jejich převýchovné metody se míjejí účinkem, a to je rozzuřilo. Tehdy změnili jeho statut z „politického vězně“ na „válečného zajatce“ a vznesli proti němu úplně nesmyslná obvinění.Vinili ho mimo jiné z účasti na obchodování s drogami, z vyvraždění tisíců Motilonů, zotročování Indiánů a práce pro CIA. Byly to samé „zločiny“ proti lidu. Před třemi dny dostal Bruče ultimátum: buď se k nim připojí, nebo ho zastřelí. Šesti popravám už musel přihlížet. Nebyla to příjemná podívaná. Většina nebohých obětí před smrtí brečela a prosila o milost nebo vyznávala svou nevinu. Během posledních osmadvaceti let přezkoušelo jehovíru nebezpečí smrti už několikrát. Bůh ho pokaždé v takových chvílích posiloval. Bruče přišel do kolumbijského pralesa, protože věřil, že ho tam Bůh chce mít.Věřil, že dokud bude toto poslání následovat, Bůh se o nějpostará v každé situaci. 14 Poprava mu však nikdy nehrozila. Bruče viděl, jak velitelé předávají popravčím pušky a vtom se mu znovu vybavil ptačí zpěv a nevyslovitelné poselství, které přinášel. Poslal mu Bůh této osudové nociptáčka právě kvůli této chvíli? Je to možné. Ježíš přeceřekl, že ho nikdy neopustí a nezapomene na něj. Neměl důvodu mu teď nevěřit. Když Bruče pohlédl na partyzány v jejichpotrhaných uniformách, mohl se jen smutně pousmát. Mnoho se jich účastnilo rozhovorů o Bibli. Více než polovina z nich nějakým způsobem Ježíše vyznala jako svého Spasitele. Bruceovi jich bylo líto. Kdyby se odmítli zúčastnitna jeho popravě, zastřelili by je. Rozdaly se náboje a Bručeslyšel cvaknutí, jak zapadávaly do pušek. Velitelé vydali povela partyzáni pomalu zvedli pušky. Pak zazněl rozkaz: „Palte.“Bruče očekával, kdy se do jeho těla zaryjí kulky, ale žádný výstřel nepřišel. Stříleli slepými náboji. Později mu velitelé vysvětlili, že si uvědomili, jakou udělalichybu, když ho zajali. Bruče se domnívá, že „poprava“ byljejich poslední pokus přimět ho ke spolupráci. Z médií se partyzáni dozvěděli, že Motiloni vzbouřili celou Kolumbii,takže se na jeho obranu postavil celý národ. Vůdci ELN pochopili,že tento zápas prohráli. Veřejnost požadovala jeho propuštění. „Bůh jedná logicky,“ pomyslel si. Dovolil Bruceovi, abyMotilonům ukázal cestu k věčnému životu skrze víru v JežíšeKrista, a pak Motilony použil, aby zachránil Bruče. Násilí je však v džungli stále přítomné. Bruceovi se to mnohokrát připomnělo. Jasně si vzpomněl na hrozivý strach, který pocítil, když na něj a jeho motilonskéhopřítele Bobarišoru křičel rozzuřený Humberto Abril: „Zabijutě!... Za ten kříž tě zabiju!“ A ukázalo se, že to bylaprorocká výhrůžka alespoň částečně. Robert WalkerKapitola první

Kdo je můj Bůh?

Kdo je můj Bůh? ptaljsem se. Bylo mi čtrnáct. Kdo je to? Odpověď jsem nedostal. Přes školní dvůr se ke mně nesl jen dusot a pískání fotbalového zápasu. Snad tisíckrát jsem si přál, abych byl trochu pohyblivější a mohl si taky zahrát. Kromě myšlenek na sport se mi však v hlavě honilo ještě něco jiného. Vnucovalo se to celé dny. Znovu a znovu jsem se ptal: Kdo je můj Bůh? V kostele se mluví o lutherskémBohu, ve škole se učíme o Bohu všech křesťanských církví, jetu i Bůh, o němž si čtu v Bibli. Ale který z nich je tím mýmBohem? Ze zmrzlého minnesotského nebe ke mně nezazněla žádná odpověď. Dal jsem se tedy na cestu domů. Zdálo se,že odpověď nezná nikdo. Když jsem minulou neděli sebral odvahu a zašel za učitelem nedělní školy, se širokým úsměvem se mězeptal: „Copak jsi nesložil konfirmační slib?“ O konfirmacijsem věděl všechno. Když jsem se na ni připravoval, učil jsem se nejrůznějším teologickým výkladům. Jenže já jsem chtělznát Boha. Můj otec by byl raději, abych o takových věcechnepřemýšlel. Neptal jsem se ho sice, ale věděl jsem, jak by mi odpověděl. Podíval by se na mě svýma jasněmodrýma očima a řekl mi, že plýtvám časem jeho i svým. Možná měl pravdu. Existence jiného než nelítostného lutherského Boha se zdála dost nepravděpodobná, avšak pouhé pomyšlenína něj mě děsilo. Do tváří mě bodal ledový vítr. Jeho vítr, napadlo mě. Kopal jsem do trsů uschlé zahnědlétrávy, které rostly vedle chodníku. Dnes ráno na nich ležel sníh a v zastíněných částech příkopu zůstalo několik ostrůvkůledu. K čemu jsem se vůbec narodil? Jsem příliš vytáhlý,příliš krátkozraký, příliš neohrabaný, dokonce ani neumímhrát fotbal. Když dostanu přihrávku, míč do mě vrazí avšichni se baví na můj účet. V duchu jsem si představil Kenta Langeho. Pihovatý obličej zarámovaný tmavými vlasy a ústa zkřivená smíchem. Můj nejlepší kamarád. Žaludkem mi projelo chladivé mrazení. Měl jsem pocit, jako bych příliš rychle zhltnul zmrzlinu. Proč jsem si to tak bral? Vždyť to byla jen hra. Doma si vytáhnu knížky, pomyslel jsem si, a na všechny tyhle problémy zapomenu. Miloval jsem chvíle, kdy jsem na posteli vyrovnal knihy a obklopilse jejich různými jazyky. Už dvě noci jsem četl Bibli, abych si procvičil řečtinu. Měl jsem velké, krásnětištěné vydání v kožené vazbě a moc rád jsem v němlistoval. Bibli a hlavně Starý zákon jsem četl už léta. Teďjsem se začal učit řecky, a tak jsem se se zájmem podíval i naNový zákon. Starý zákon jsem však měl raději. Jeho příběhymě okouzlovaly a jeho bitvy ve mně vyvolávaly úžas. Někdy jsem v neděli odpoledne přečetl najednou mnoho kapitol. Proroci na mě působili jinak. Často mě vyděsili tak, že jsem Bibli rychle zavřel a nevzal ji do ruky dříve, než jsemujistil sám sebe, že je to „kniha snů“ a ne opravdovéproroctví. Boží soud jsem si uměl představit příliš dobře:Země se otevírá, lidé jsou strháváni do propasti s věčnýmohněm a Ježíš přichází se svou armádou zářících a nelítostných andělů; Boží vojsko s meči ničí celé stvoření pro jeho hříšnost. Myšlenky na Boha mě děsily. Když jsem se někdy rozčílil a přestal se ovládat, uvědomoval jsem si, co dělám. Zachvátil mě strach, žaludek se mi svíral, ale nedokázal jsem přestat. Pokračovaljsem dál v boji a po celou dobu se cítil hrozně. Později jsem sipomyslel: Bože, budu odsouzen. Litoval jsem toho, ale přitom jsemvěděl, že stejnou věc udělám znova. Nový zákon působiljinak. Už dvě noci jsem četl Janovo evangelium. Zmátlo mě to.Ježíš se ani zdaleka nezdál takový, jak mi ho popisovali.Zaměnil jsem snad Ježíše s Bohem, kterého jsem se bál? Kamkoliv Ježíš přišel, tam se lidé měnili a vždycky klepšímu. Uvažoval jsem o naší nedělní škole, kde jsme znalvšechny děti. Celý život jsem s nimi chodil do kostela, aleneviděl jsem, že by prošly nějakou proměnou. Nikdo z nás senezměnil. Pravda je, že se o změně hodně mluvilo. Kazatel nám říkal: „Musíte se změnit, protože Bůhzatratí zemi i s jejími hříšníky. Buďte svatí, protože Bůhje svatý. On to po vás žádá. Nebýt dokonalý znamená ztratitjeho věčnost.“ Zatracení mi nahánělo strach. Někdy k nám v sobotu přišel Kent a vypravovali jsme si horory, kteréjsme četli a viděli. Zkoušeli jsme se navzájem postrašit, pochechtávali se a schovávali hlavy pod polštář. Líbilo se nám, že se bojíme. Ale dříve či později jsme se dostalik Božímu soudu, k hořící propasti a k nebesům, svinovanýmjako kniha, a pak jsme ztichli. Věděli jsme, že to není nápadrežiséra nebo spisovatele. Toto byla pravda, to se skutečněstane. Když jsem přišel domů, maminka vařila v kuchyni večeři. Byl jsem vymrzlý ze suchého ledového větru. Sundal jsem si kabát a pověsil ho na věšák. Vešel jsem do kuchyně a třel si zmrzlé ruce. Maminka si odhrnula jeden pramen svých světlých vlasů a podívala se namě. „Jak bylo ve škole, Bruci?“ „Dobře,“ řekl jsem.„Kde je Dave?“ Podívala se na mě. „Pohádal se s otcem. Daveje ve svém pokoji.“ Najednou jsem pocítil nesmírnou únavu. Unás doma se pořád někdo hádal. Nejlepší bylo, když jsmespolu nemluvili. Vyšel jsem po schodech do svého pokoje a všiml si, že jsou vyleštěné do tmavě červené barvy jako zralé třesně. To se mi líbilo. Všechno mělo být v pořádku, věci by měly být spořádané a čisté. Proč taková nemůže být i naše rodina? Na pohled se zdálo všechno v pořádku. Moje maminka pocházela ze Švédska a vypadala jako dokonalá socha. Žádný spolužák neměl tak krásnou matku. Otec byl pohledný muž se silnýmičelistmi a vždy s pečlivě upravenými tmavěhnědými vlasy. Jenzřídka jsme však spolu vycházeli dobře. Šel jsem do pokoje auklidil si učebnice. Pak jsem vytáhl jiné knihy a rozložil je napostel. Měl jsem anglickou Bibli, řecký Nový zákon a nějakéknihy, které mi pomáhaly porozumět řeckému textu. Položiljsem své vytáhlé tělo na postel; nohy mi přečnívaly. Knihykolem mě vytvořily kruh. Byly to ty nejbližší věci, které jsem doma měl, a cítil jsem se mezi nimi mocpříjemně. Do večera jsem si četl. Maminka mě zavolala kvečeři a já sestoupil do mlčícího rodinného kruhu. Stále jsempřemýšlel o tom, co jsem právě četl. Otec zpozoroval, že nicneříkám. „Proč něčím nepřispěješ do hovoru?“ zeptalse. Dával si pozor, aby mluvil pečlivě. „Zrovna jsem myslelna něco jiného,“ odpověděl jsem. „A na co?“ Bezmocnějsem pohlédl na matku. Nechtělo se mi mluvit. „Bruci,“pokračoval otec, „nedívej se na svou matku. Teď s tebou mluvím já.“ Musel jsem se tedy pokusit o vysvětlení. Řekl jsem, žejsem četl Nový zákon a moc mu nerozumím. „Samozřejmě,“ odpověděl. „Vždyť pochází z doby před dvěma tisíci lety. Nemůžeš očekávat, že bude dávat smysl ještě dnes.“ Zaskočilo mi. Už mě nebavilo poslouchat, jak se otec s věcívypořádá jednou větou. Co o tom věděl? Díval jsem se dotalíře. Bylo jednodušší, když jsme se spolu vůbec nebavili. Hned, jak jsem se mohl vytratit, šel jsem zpátky do svého pokoje.Nic se mi nedařilo. Vzal jsem si Bibli, ale slova se míhala po stránce. Obličej mi hořel.18 Sundal jsem si brýle a lehlsi na postel. Pitomý brejle, pomyslel jsem si, když jsem sepodíval na tlustá skla. Nosil jsem je od nepaměti a nenáviděljsem je. Překážely mi, nemohl jsem kvůli nim sportovat avrstevníci se mi posmívali, že jsem čtyřvoký nebo brouci oko. Sklonil jsem hlavu. Copak má smysl nechat se vytočit kvůlibrýlím? Určitě existuje někde někdo, kdo by mi mohl pomoci.Apoštol Jan se setkal s Ježíšem a poznamenalo ho to navždy.Všechna evangelia hovoří o lidech, které změnilo setkání sJežíšem, a já jsem také toužil po proměně. Jenže můj Bůhse nenamáhá, aby se mnou něco udělal. Mimochodem, kdo je můjBůh? Kde je? ptal jsem se sám sebe. Řekl jsem si, že budu čístdál a možná se dozvím odpověď. Ve skutečnosti jsemneočekával, že bych mohl najít cokoliv, co by mi pomohlo.Koneckonců, Bible tu byla, ještě než přišli luteráni. Pochvíli jsem narazil na verš, který mě šokoval. Mým tělemprojel elektrický záchvěv. Posadil jsem se a četl ho znovu: „Syn člověka přišel hledat a zachránit ztracené.“ Věděl jsem o Božím soudu, o tom, že mě Bůh bude soudit pro mé nepravosti, jenže tento verš říkal, že Ježíš přišel zachránit ztracené. Okamžitě jsem věděl, o kom se tu hovoří. O mně. Ale jak mě Ježíšzachrání? A před čím? Udělá snad nějaký zázrak? Smysl mizačaly dávat i verše, které jsem předtím četl v epištoleŘímanům: „... uvěříšli ve svém srdci, že ho (Krista) Bůh vzkřísil z mrtvých, budeš zachráněn.“Zachráněný je opakem ztraceného. To je všechno? zapochyboval jsem. Jen věřit? Neměl bych ještě vykonat něcovelikého? Neměl bych žít dokonalý život? Takovou představujsem získal ve svém sboru. Probíral jsem se vším, co jsem u sebe neměl rád. Své nálady někdy mě celéhozaplavily nepříjemné myšlenky. Mohl by to Ježíš změnit? Možná uměl před dvěma tisíci lety proměnit vodu ve víno. Ale co to znamená pro Bruče Olsona? Připomněli se mi všichnilidé v evangeliích, které Ježíš proměnil, jenže co majíspolečného se mnou? Hodiny plynuly. Zdálo se, že odpovědi na mé otázky neexistují. Byl jsem unavený; hodiny nanočním stolku ukazovaly dvě ráno. Najednou jsem jasně věděl,že se o odpovědi na tyto otázky nemusím starat. Něco mě táhlo,abych se pokusil ke Kristu promluvit. Samozřejmě, že jsem semodlil už předtím, ale jen formálně, když jsem v kostele četlmodlitby. Teď to bylo jiné. Ležel jsem na posteli obličejem dolů a mluvil k Ježíši. Má slova byla docela jednoduchá,ale ta první, která jsem kdy Ježíši řekl. „Ježíši,“začal jsem. „Četl jsem, že se v tvé přítomnosti každýproměnil. Já se chci také změnit. Chci pokoj a plnost jako Pavela Jan a Jakub a další učedníci. Chci se zbavit svého strachu a vtom okamžiku jsem pocítil ve svém pokoji něčí klidnou apokojnou přítomnost. Bylo to malé a tiché a zároveň velké apovznášející, všeobjímající. „Pane, já se tě bojím,“ pokračoval jsem. „Ty víš, že nemám rád ani sám sebe. Všechno kolem mě je v nepořádku a ve mně taky. Ale, prosím tě, já toužím po změně. Nemohu toudělat sám. Nechápu, jak bys se mnou mohl něco udělat. Ale kdyžjsi mohl změnit všechny ty lidi v Bibli, Ježíši, tak snad můžeš změnit i mě. Prosím tě, Ježíši, dej se mi poznat. Dej mijistotu.“ V tu chvíli jsem věděl, že jsem zachráněn. Cítiljsem se mizerně, zlomeně a bylo mi špatně ze sebe samého. Ale zároveň jsem pocítil, že se do mě vlévá pokoj.Nebyl to pasivní a mrtvolný klid. Tiše končila vnitřní válka.Žil jsem a dostával jsem život. Cítil jsem, že budu schopný mít rád sám sebe. A věděl jsem, že nikdy nebuduchtít, aby mě tento pokoj a klid opustil. Ležel jsem ohromen na posteli, příliš užaslý, než abych se pohnul nebo dokonce přemýšlel. Mluvil jsem k Ježíši dál a věděl jsem, že je tady. Ježíš tu byl. Nemusel jsem se už starat o Boha lutherského a křesťanského nebo nějakého jiného. To nebyl můj problém. Ježíš byl mým Bohem, mým osobním Bohem. Vždyť jsem s ním právě mluvil.

Kapitola druhá

Konflikt

Ten nádherný vnitřníklid mě neopustil ani druhý den ráno. Nejraději bych všem o Ježíši hned vyprávěl, vždyť i moje rodina a kamarádi ve sboru ho potřebují znát! Ježíš je určitě úplně změní. Naše mládež se scházela v neděli odpoledne v luterském kostele. Nemohl jsem se jí dočkat, a tak jsem tam přijel chvíli před začátkem. V přízemí kostela postávalo a povídalo si jen několik chlapců. Hned jsem zamířilke tříčlenné skupince, kterou jsem znal. Začal jsem jim o všemvypravovat. Usmíval jsem se a očekával, že budou mít takyradost, jenže kluci nasadili opatrné a odměřené výrazy. Bylo mi jasné, že něco není v pořádku, ale netušiljsem, co. Po chvíli se k naší skupince připojili další kluci a všichni mě vážně poslouchali. Když jsem skončil, neozval seani hlásek. Po chvíli ticha se jeden z kluků podíval na dřevěný strop a poznamenal: „Takže tys našel zvláštnídveře do nebe, co, Bruci?“ „Fakt, Olsone, najednou jsi celejzduchovněl,“ přisadil si další. Pokoušel jsem se bránit, žeto tak není. „Ježíš je pro všechny, nejen pro mě. Nevytahujuse, že jsem něco zvláštního.“ Bezmocně jsem se podíval nakruh studených a odměřených obličejů svých vrstevníků. Mocjsem si přál, aby mi porozuměli! Jenže oni se na mě dívali,jako kdybych utekl ze zoologické zahrady. Do místnosti vstoupilpastor Peterson, a tak jsem se k němu otočil. Doufal jsem, že měpochopí a klukům vysvětlí všechno lépe než já. „Hoši, cose děje?“ zajímal se pastor. Byl to vysoký muž se začervenalým, úzkým obličejem. Když mluvil, pohyboval se mu ohryzek nahoru a dolů. Pak stejnou otázku položil přímo mně. Vysvětlil jsem mu, o co se jedná. Shovívavě poslouchal a přikyvoval. Ulevilo se mi. Nakonec mi pastor Peterson řekl:„Výborně, Bruci. Rád slyším, že máš takový zážitek a žetě to takhle naplnilo. Ale nezapomínej, že už jsi byl konfirmovaný v luterské církvi, přímo v téhle budově. Svůj život jsi odevzdal Pánu v okamžiku konfirmace, a tvůjkřesťanský život začal dokonce už dávno předtím při křtu,když jsi dostal své jméno.“ 21 „Jenže přijímání anikonfirmace pro mě žádný zlom neznamenaly, nic se se mnounestalo, byl jsem stále stejný,“ namítl jsem. Vzpomněl jsem si,jak jsem šel z konfirmace domů. Měl jsem na sobě bílé oblečení a pokoušel jsem se v sobě vyvolat pocity, že seněco stalo. Ve skutečnosti jsem však byl zklamaný, protože jsemdoufal, že zažiji něco lepšího. Přátelský obličej pastora Petersona se změnil. Najednou se tvářil stejně odměřeně jako kluci. „Olsone, já se za každého přikonfirmaci modlím. Chceš mi snad říct, že moje modlitby jsou kničemu? V platnost svého konfirmačního slibu musíš věřit.Tvá konfirmace měla smysl a byla opravdová.“ Jeho obličej zčervenal ještě o trochu víc než obvykle. Byl bych raději, kdybych s tou věcí vůbec nezačínal, ale nemohl jsem si pomoci a musel jsem pokračovat: „Tak jo, teď už v něj věřím.Ježíš je opravdu v mém životě. Změnil jsem se a zajímám seo lidi víc než předtím.“ Slova se ze mě drala ven. Chtěljsem je zastavit, ale nešlo to: „Ježíš je můj život. Možnájím byl i předtím, ale nevěděl jsem to.“ Později si mě pastor Peterson pozval k soukromému rozhovoru. Mluvil se mnou dost tvrdě: „Poslouchej, Olsone, někde jsi přišel kpodivným duchovním názorům. Dej si pozor na fanatiky a sundej simasku, nejsi jiný než ostatní.“ Seděl jsem tiše. Unavovalo mě vysvětlovat, jak to ve skutečnosti je, a nechápaljsem, proč taková dobrá a v zásadě jednoduchá věc lidi takhlevytáčí. Pastor Peterson se ke mně naklonil. „Bruci, když nato přijde, křesťanství je morální příkaz, který nászavazuje, abychom konali dobro a milovali své bližní. To jepodstata křesťanství.“ Po tomto setkání jsem začalposlouchat jeho kázání. Mluvil o reformách, o křesťanskéetice, ale nikdy se nezmiňoval, kde na to má křesťan vzít sílu.Mluvil o změně a předkládal nám vynikající model, jacíbychom měli být, jenže nikdy neřekl, jak toho dosáhnout. Jásám jsem ideálu křesťana nevyhovoval a věděl jsem to. Ale můjživot se postupně proměňoval. Můj vztah s Bohem se urovnal a jávěděl, že Bůh, kterého znám, je skutečný. Dříve jsem bývalohromně vzteklý. Když jsem poznal Ježíše, byl můj problém s výbušností vyřešen. Nevyvedly mě z míry dokonce ani posměšky kamarádů z mládeže. Jejich jízlivosti mě frustrovalya zraňovaly, ale já jsem si jen přál, aby mohli také poznatJežíše osobně. Změnil se i můj postoj ke škole. Najednou mězajímalo, co studuji a jestli to nějak souvisí s Ježíšem. Když matka viděla, jak se můj prospěch zlepšuje, začalachodit ráda na třídní schůzky. Odjakživa mě bavily jazyky.Učil jsem se latinu, řečtinu a hebrejštinu. Teď jsem měl dalšídůvod je studovat. Řecky a hebrejsky jsem četl Bibli v originále a latinsky spisy raných křesťanů. Zatímco škola pro mězískávala smysl, situace ve sboru mě opravdu bolela. Na bohoslužbách jsem seděl a potil se. Chtělo se mi nahlas křičet, že pastor Peterson Ježíše nezná! K večeři Páně jsem už nechodil. Učil jsem se totiž, že přijímatse musí ve společenství věřících a já jsem žádnéspolečenství se sborem ani pastorem necítil. Kentu Langeovijsem nic neřekl. Vlastně jsem se s ním už moc nevídal, protožepřestoupil na jinou školu. Asi dva týdny poté, co jsem poznalJežíše, přiběhl k nám domů. Byla sobota. Kent lapal po dechu askoro nemohl mluvit. „Bruci, stala se naprosto neuvěřitelnávěc,“ začal ze sebe konečně vyrážet. „V kostele nás stále vybízejí k tomu, abychom do svého srdce pozvali Ježíše. Tak jsem ho včera požádal a on přišel! Vůbec jsem nevnímal, co se během bohoslužeb dělo. Jen vím, žeJežíš tam byl. V kostele. V mém srdci.“ Zavřel jsem oči atělem mi projela vlna úlevy a radosti. „To je skvělý,“zaradoval jsem se a vyprávěl mu, jak jsem poznal Ježíše já.Stáli jsme proti sobě a oba zároveň mluvili. Kent na mě z legrace skočil, kutáleli jsme se po pokoji, zápasili,strkali do sebe a při tom si porovnávali naše zkušenosti. „Kente, já nemůžu uvěřit, že jsme oba dva ...“ Stál jsem adíval se na něho. „Cos to ale povídal o vašem sboru? Že tistále říkali, abys přijal Ježíše do svého srdce? U nás vkostele se takhle nemluví, nikdo tam o tom nikdy neslyšel.“ Kent mi tedy popsal jejich sbor. Já jsem měl zkušenost jen se suchým luterským kostelem. Ten Kentův musel být určitěúplně jiný a podle něj tam skoro všichni lidé přijali Ježíšeza svého Pána a Spasitele. Příští neděli jsem se tam šel s Kentem podívat. Budova se sice zvenčí nelišila odjiných kostelů, ale mně připadalo vzrušující, že jdu poprvév životě do sboru jiného vyznání. Uvnitř to nevypadalo jakov kostele. Chyběly kostelní lavice a propracované ozdoby naoltáři, místnost připomínala spíš školní halu. Přišlo užhodně lidí, ale místo toho, aby tiše seděli na svých místech, povídali si. Shromáždění mi připomínalo úl ohromných bzučících včel. Do našeho luterského kostela lidé vcházeli mlčky a hned si sedali, aby se pomodlili. Sedlijsme si s Kentem dozadu na rozkládací židle. Kentův otec, kterýbyl ve sboru kazatelem, se postavil dopředu. „Sešli jsme se dnes, abychom chválili Boha za to, co v našich životechudělal skrze svého Syna Ježíše Krista,“ řekl. „Pojďme mu proto společně zazpívat píseň číslo 38.“ Každý vytáhl svůj zpěvník. Kent nalistoval příslušné místo, piano začalo hrát, varhany se rozezvučely ashromáždění se dalo do zpěvu. Takový zpěv jsem nikdy předtím neslyšel. Někdo za námi začal dokonce tleskat a ostatní se k němu přidávali! Šokovalo mě to. Co se to děje? Kam sepoděla vážnost? Po písni se pan Lange vrátil na pódium. „Jedobře, že jsme tleskali ke chvále Pána. Ta píseň je plnápravdy o tom, co Pán udělal.“ A pokračoval: „Sešli jsme sednes v Božím domě. Jestli věříte, že Bůh je skutečný,řekněte amen.“ Halou zahřímalo zvučné amen. Jenže pan Lange si položil ruku na ucho a zeptal se: „Neřekl tadyněkdo amen? Neslyšel jsem.“ Tak to zopakovali ještě hlasitějinež poprvé. Seděl jsem jako na trní. Určitě se všichni dívajína toho jediného, který mlčel na mě. Vzpomněl jsem si, jak mi jednou u nás ve sboru spadl během bohoslužeb nazem zpěvník. Moje matka mě tehdy zadržela: „Psst. Nesbírej ho teď a zůstaň stát.“ A tady lidé hlasitě křičí amen! Začala hrát hudební skupinka a brzo všichni kolem mě podupávali nohama do rytmu. Pak pan Lange požádal sbor, abyněkdo vydal svědectví. „Bůh je tu dnes s námi,“ řekl.„Víme to, protože společně čteme Jeho Slovo a zpíváme mu chvály. Potřebujeme však svědectví. Kdo chce říci, jak Bůh jednal v jeho životě?“ Očekával jsem, že se nikdonepřihlásí, ale okamžitě se postavil nějaký muž. Mluvil o svých rodinných problémech. „Chválím Boha za jeho pomoc. Ty starosti celou rodinu stmelily dohromady. Bůh nám dáválásku, abychom mohli překonat to, že jsme každý jiný. Každýden k sobě máme blíž a blíž.“ Potom se postavila celá jeho rodina byli to čtyři kluci přibližně v mém věku. Táta každého objal, pak se začali objímat všichni navzájem a nakonec objali i lidi sedící okolo. Sálzatleskal. Takové chování přece není normální. Ale já simoc přál, abych byl na jejich místě, abych se taky s našírodinou modlil a aby mě otec objal a přijal takového, jaký jsem. Následovalo kázání. Najednou se muž, sedící vedle mě, opřel dozadu a do kázání zasáhl hlasitým amen. Překvapením jsem málem spadl ze židle amen zaznělo taknaprosto neočekávaně a tak blízko mě. I když se mi shromážděnízdálo dost podivné, něco mě na něm přitahovalo. Lidé ve sborumuseli znát Ježíše. Ve středu večer jsem šel na bohoslužbyznovu, ve čtvrtek pak na modlitební shromáždění a v pátekznovu na bohoslužby. V neděli jsem v tom sboru strávil celý den.Nemohl jsem se nasytit. Z Bible jsem se naučil hodně, ale pan Lange mi ukázal věci, o kterých se mi ani nezdálo. Bylo mi jasné,že nastanou potíže s rodiči. Přišly zanedlouho. Když jsem jim řekl, že Ježíš vstoupil do mého života, dost je to rozrušilo.Především otec se s tím nemohl smířit. Byl přesvědčenýmluteránem a luteránství pro něj znamenalo solidnost. To, co se nedalo vysvětlit v luterské terminologii, bylo pro něj24 nepochopitelné nebo nepřijatelné. Podle něj jsem o Ježíši mluvil jen proto, že jsem chtěl dokázat, že jsem lepší nežon. Návštěvu mezidenominačního sboru se mi snažil znechutit. Pokaždé, když jsem přišel domů, vzhlédl od svýchpapírů a jízlivě podotkl: „A náš zbožný syn se navrátil,z království Božího. Copak nám hříšníkům dnes Bůhvzkazuje?“ Tohle opakoval každý večer, prostě pokaždé, když jsem přišel ze sboru domů. Nemohl jsem to vystát.Vždycky jsem utekl do svého pokoje, tam zabořil hlavu do polštářea snažil se z hlavy vypudit ozvěnu jeho hlasu. Otec taky tleskalrukama, aby sbor napodobil (ze začátku jsem se totiž rodičům pokoušel popsat, jak to tam vypadá) a zpíval: „Ó, ano, Ježíši, jsme spaseni. Ó, ano, Ježíši, přijď dnes sem knám“. Mezidenominační sbor ležel osm kilometrů od našehodomu a já jsem tam musel chodit pěšky. Kvůli matce jsem šel každou neděli ráno nejprve do luteránského kostela, apak vyrazil na další bohoslužby. V zimě pro mě býval každý druhý krok utrpením. Vítr mi vyhrnoval nohavice arukávy kabátu. Chlad ze zmrzlého chodníku pronikal i přespodrážky bot a postupně se rozlézal do všech částí těla. Ve sboru se mi ohromně ulevilo. Bylo tam teplo a vítaly měpřátelské obličeje. Otevřel jsem Bibli, pohodlně se uvelebil aodpočíval. Cítil jsem se jako kočka, která se zrovna schoulilake spánku. Moje mysl však zůstala pozorná a Boží slovo jsem pokaždé četl s radostí. Po shromáždění jsem se zdržel co nejdéle, ale když mi někdo nabídl, že mě zaveze domů,vždycky jsem odmítl. Byl jsem příliš hrdý nebo přílišstydlivý. Můj otec se snažil všemožně moje styky se sborem překazit. Jeden večer jsem vyrazil domů pozdě. Cestoujsem musel přejít most Lake Street Bridge větru nic nestálo vcestě, a tak mi s ohromnou silou vmetal sníh do obličeje. Pod sebou jsem slyšel hvízdání větru, který se proháněl nad zmrzlou vodou. Potřeboval jsem si oddechnout, ale neodvážiljsem se zastavit. Vzpomněl jsem na příběhy lovců, kteříumrzli, protože se zastavili ke krátkému odpočinku, a už nemělisílu vstát. Za mostem zářila světla domů, které vypadaly vesněhu jako nádherné bílé mušle. „Ježíši,“ zašeptaljsem, „pomoz mi.“ Pokračoval jsem dál, vyšel kopeček, minulty svítící domy a moje cesta byla konečně u konce. V našem domě se nesvítilo. Oddechl jsem si, že už jsem doma, vzal jsem za kliku, ale nemohl jsem ji pořádně chytit moje zmrzlé palčáky klouzaly po chladné mědi. Rukavice jsem si tedy musel svléknout. Nešlo to. Moje prsty přílišztuhly. Nakonec se mi podařilo rukavice stáhnout dolů pomocízubů. Dveře byly zamčené. Zkusil jsem to znovu, abych se přesvědčil; nebylo pochyb. Rodiče zapomněli, že nejsemdoma. Hrozně se mi nechtělo je budit, ale jinak bych se dovnitřnedostal, a tak jsem zazvonil. Pozoroval jsem okno jejich ložnice ačekal, až se v něm ukáže světlo. Neukázalo se. Zazvonil jsemznovu, ale žádná odpověď. Moje matka ten zvuk ve spánku možnáneslyšela, ale otec měl příliš lehké spaní. Věděl jsem, žeje vzhůru. Zavolal jsem na něj. „Tati, to jsem já, Bruče. Pojďmi otevřít, prosím tě, mrznu.“ Odpověď žádná. Proti svévůli jsem začal brečet a slzy mi přimrzaly k obličeji. „Tatí,prosím tě, to jsem já, Bruče. Pusť mě dovnitř.“ Hlubocejsem se nadechl a zadržel dech. Trochu jsem se tím uklidnil. Znovu jsem se podíval na tmavé okno. Vypadalo jako přivřené oko, kterémě pozoruje. Nakonec jsem si vzpomněl na Langovy. Určitě mě usebe nechají přes noc. Jenže k nim jsem musel víc než třikilometry pěšky, znovu mě čekala ta cesta, kterou jsem zrovnapřekonal. „Prosím tě, tati,“ volal jsem a čekal. Znovu se neozvala žádná odpověď. Otočil jsem se a utekl.Běžel jsem ze všech sil, co nejdál jsem mohl. Těžce jsem oddychoval a při každém nadechnutí mě mrazivý vzduch bodal doplic. K Langovům jsem se dostal roztřesený a vyčerpaný. Vstalia uložili mě do tepla. Tahle příhoda byla ze všech nejhorší,ale problémy neskončily. Nikdy jsem nevěděl, jestli bude domaotevřeno nebo zamčeno. Moje matka se ocitla v pasti. Otce se bálaa měla na něj jen malý vliv, aby ho trochu umírnila. Jednou jsem přišel odpoledne domů a našel maminku v kuchyni.Stála skloněná nad kamny a z nádherných očí se jí řinulyslzy, které po bezvadné tváři stékaly na plotýnky. Ulekljsem se: „Mami, co se děje?“ Hlas se jí třásl. Dvakrát sepokusila promluvit, ale nemohla. Nakonec řekla: „Bruci, co násudrží pohromadě?“ Odpověď jsem znal, už jsem se pokoušelji ukázat ostatním, ale když se mě teď matka přímo zeptala,zdálo se mi těžké ji vyslovit. „Mami, potřebujeme se stát opravdovými křesťany. Ježíš je jedinou nadějí pro našeživoty,“ řekl jsem. Nečekal jsem, že ji rozzlobím. Alepohlédla na mě tak, že mi bylo jasné, že je zraněná irozzlobená a nejen na mě, ale na celý život. „Bruci,“ odpověděla mi. „Jak můžeš něco takového říkat? Vždyť ten tvůj Ježíš je zdrojem poloviny našich problémů.Předtím jsme se když už nic jiného mohli aspoň tolerovat, aleon všechno rozházel.“ Uvědomil jsem si, že má pravdu. Tehdyjsem však ještě nevěděl, že Ježíšův kříž neznamená jenradost a pokoj, ale i soužení. Soužení, které přinášínaději. Ale měl jsem ještě mnoho příležitostí, abych topochopil.

Kapitola třetí

Misionář?

Do mezidenominačníhosboru jsem začal chodit pravidelně. Když mi bylo šestnáct, uspořádal náš sbor konferenci, na kterou přijeli misionáři z celého světa. O misijní práci jsem do té doby nicnevěděl, ale konference ve mně probudila zájem. Poprvé v životějsem se setkal s tajemným pojmem „velké poslání“. Jeden večer podával svědectví misionář Rayburn z Nové Guineje. Byl to malý, zavalitý muž a stále se tvářil veliceudiveně. Na své vystoupení do sboru si oblékl jasně zelenépuntíkované tričko, černé kalhoty a špinavé tenisky. Dost měpřekvapilo, že se neoblékl trochu lépe. Brzy jsem však zjistil,že i přes svůj podivný zevnějšek nám má co říct. Kostel se zaplnil do posledních míst. Já jsem právě četl knížku o Nové Guineji, a tak jsem se těšil na zprávy z prvníruky. Pan Rayburn promítal film, který tam natočil. V jednéscéně jedl nějaký muž krysu. Z úst mu visel krysí ocas a pak,ffft, ocásek zmizel. „Ten chlápek na obrázku jí krysu. Neníto křesťan,“ komentoval situaci pan Rayburn. Chudák, napadlo mě, když jsem si vzpomněl, jak špatně jsem na tom byl před tím, než jsem uvěřil. Jiné části filmu ukazovaly extrémní chudobu uprostřed moderních velkoměst. Viděli jsme i domorodce v jejich podivném oblečení, domech a jejich podivné jídelní návyky. Pan Rayburn se nás snažilvyburcovat: „Tito lidé hladovějí, zabíjejí je různé nemoci,žijí v nevědomosti, jedí krysy. Ale ze všeho nejvíc hladovějípo Ježíši Kristu. Oni umírají ztraceni, bez poznání Ježíše Krista, který jediný je může vysvobodit z jejichhříchu.“ Ale tím neskončil, pokračoval dál. „Můžete sitady pohodlně vysedávat ve svých křeslech? Zajímá vás vůbec,že ti lidé scházejí ve špíně? Oni umírají odsouzeni kvěčnému zatracení! A co děláte vy? Možná máte natolik soucitné srdce, abyste dali nějaké peníze do nedělní sbírky. Možná od vás tito lidé hladovějící po evangeliudostanou dolar. Ale Ježíš po tobě chce víc, nestačí mu, když o misii jen mluvíš. Tvojí zodpovědností je evangelium zvěstovat, jinak krev těchto lidí padne na tvouhlavu.“ Tu noc mě pronásledovaly zlé sny. Zdálo se mi o muži, který jedl krysu. Vytáhl si z úst krysí ocas a ten se proměnil v bič. Šlehal mě s ním a křičel: „Moje krev padá na tvou hlavu! Moje krev padá na tvou hlavu!“ Probudil jsem se celý zpocený. „To nemůže být pravda,“říkal jsem si. „Bůh takový není, On je Bůh lásky, On měmiluje.“ Vzápětí mě napadla otázka: „A miluješ ty Jeho?“ „Ano, miluju. Samozřejmě, že ho miluju. Jak bych ho mohlnemilovat?“ „Tak by ses měl stát Jeho služebníkem.“ „Služebníkem? Já mu přece sloužím. Studuji Písmo a všemkamarádům jsem řekl, co pro mě znamená. Není to snad službapro Něj?“ Druhý den ráno jsem se osobně setkal s panem Rayburnem. „Plýtváš tady časem,“ řekl mi. „Celý svět jde do zatracení a tvoje odpovědnost je zvěstovat mu spásu.“ Celé týdny po konferenci jsem zápasil s Bohem. „Ale proč chceš, abych se stal misionářem?“ ptal jsem se.„Proč ti nemůžu sloužit tady v Minneapolis?“ Už jsem si naplánoval, že se stanu profesorem jazyků a že si udělám doktorát z filologie. Jenže něco uvnitř mi stále říkalo: Tohlepo tobě Bůh nechce. „Bože, ti misionáři jsou tak směšní,“argumentoval jsem. „Na kazatelnu nosí tenisky. A zprávy píšoupříšernou angličtinou! A ta jejich teologie! Pořád mluví opeklu a zatracení. Kde je láska k lidem, se kterými žijí? Jsouto zkrachovalé existence, Pane. Nejsou schopni žít normálně, atak se dali na misii. Ale já tady můžu něčeho dosáhnout. Říká mi to každý. Tak proč bych měl pracovat s nahými a hladovějícími lidmi?“ Bůh mi nikdy neřekl proč.Ale proměnil mé srdce. Můj příjemný a rozumný sen, že sestanu profesorem lingvistiky, vystřídala bláznivá myšlenka, žepůjdu do cizích zemí a povím divochům o Ježíši. Věděl jsem, že to moji rodiče nepochopí, vždyť ani já sám jsem nerozuměl tomu, co se se mnou stalo. Žil jsem normálním životem, chodil do školy, seděl a snil ve třídě, četl Bibli, a přece se něco stalo. Bůh mi vložildo srdce něco, s čím jsem nikdy nepočítal: Soucit. Nemohl jsemho odehnat. Bůh přede mě nekladl žádné požadavky, nenutil mě. Ale neodolatelně mě začaly přitahovat cizí země i cizí kultury. Hodně jsem četl a moji pozornost získala Jižní Amerika. Pomalu jsem se začal s jihoamerickými lidmi ztotožňovat. Brzo jsem si uvědomil, že taokouzlující země a její lid proniká dokonce do mých snů, anakonec jsem se Bohu vzdal. Řekl jsem Kentu Langeovi o tom, že mě Bůh povolal na misii do Jižní Ameriky. „Ty? Tymisionářem?“ Kent se pobaveně rozesmál. „Bruci, to je přecenemožné. Nepamatuješ si snad na naše skautské časy, jaký jsibýval hrdina?“ Zasmál jsem se taky. Skauti se scházívali vmetodistické modlitebně. Moji rodiče mě pokaždé vysadili u jejího vchodu, já jsem vešel dovnitř, zase vyšel ven, stavil se v King's Pharmacy, koupil si tam knížku a četl ji do doby, než jsem mohl jít domů. Aktivity venku měopravdu nikdy nepřitahovaly. Odrazovali mě i ostatní přátelé ze sboru. Připomínali mi moje fyzické problémy: V dětstvíjsem prodělal bronchitidu a stále jsem nebyl příliš silný. „A navíc, Bruci,“ přesvědčovali mě, „čeká tě ohromná kariéra lingvisty. Přece své nadání takhle nezahodíš.“Tento argument by mě skoro přesvědčil. Postupně jsem změnilnázory na úroveň misionářům Ke svému překvapení jsem se vpožadavcích misijní společnosti dočetl, že musejí absolvovatbiblický institut nebo vyšší školu s podobným zaměřením. Své rozhodnutí jsem proto odložil a ke konci roku 1959 jsem odešel studovat do Penn State. Ke svému povolání ať profesora lingvistiky, nebo misionáře jsem potřeboval vysokoškolské vzdělání. Z fascinujícího zájmuo Jihoameričany jsem se nemohl vymanit a hltal jsem knihy o jejichdějinách a kultuře. Přitahovaly mě zvlášť dvě země:Kolumbie a Venezuela. Výuka v Penn State mě bavila a prospíval jsem dobře. Bylo mi tam však smutno, protože jsem získal jen několik přátel. A navíc se mi bez ustání do hlavy vracela myšlenka, že bych se měl chystat na cestu do Kolumbie nebo Venezuely. Po roce studiajsem přestoupil na universitu v Minnesotě. Doufal jsem, že to zlepší vztahy v naší rodině. Ale i když jsem teď žil doma,zůstalo vše při starém. Modlil jsem se, aby se změnil vztahrodičů ke mně a můj vztah k nim. Věděl jsem, že problém jei ve mně. Ale otec zůstal neoblomný, a já jsem se neuměl s takvelkým tlakem vyrovnat. Naše vztahy kolísaly mezi dvěmakrajnostmi. Buď jsme se chladně ignorovali, nebo se otevřeně hádali. Rodiče stále nedovedli pochopit, že už jsemdospělý. Lidé z Jižní Ameriky mi leželi na srdci čím dáltím víc. Dříve jsem jim chtěl pomáhat z povinnosti, ale teď jsem po tom opravdu toužil. Nakonec jsem se jednouvečer rozhodl, že nebudu čekat, až dostuduji. Navštívím JižníAmeriku co nejdřív. Snad to trochu upokojí mé srdce. Nejdřívejsem se obrátil na známou misionářskou společnost ve Venezuele. Moje žádost procházela zdlouhavým a pomalým procesem a studiummně lezlo na nervy. Jednou jsem se rozhodl, že opustím Spojenéstáty, a tak jsem neviděl žádný důvod, proč bych měl dál doškoly chodit. Moje vzrušení před cestou se stupňovalo apohlcovalo mé myšlenky. 30 Nepochyboval jsem, že do Venezuely jet mám. I když se cesta zdála iracionální, měl jsemjistotu, že dělám správnou věc. Šel jsem po cestě, kterou mi ukázal Bůh. Odpověď z misionářské společnosti přišla teprve po dlouhé době. Obálku jsem otevřel s ohromným vzrušením. Vypadl z ní jeden list: „Vážený pane Olsone, je nám líto, ale musíme vám oznámit, že vás v současné době nemůžeme přijmout do našich služeb. Věřím,že budete mít pochopení, ...“ Dopis jsem nedočetl, nemohljsem. Vůbec jsem nechápal význam těch slov. Zíral jsem na ně, jako kdyby to byly nesrozumitelné hieroglyfy. Do pokoje vstoupila moje matka a všimla si, že se mnou něco není vpořádku. „Co se děje, Bruci?“ zeptala se a položila mi svouruku na čelo, jestli nemám horečku. Zavřel jsem oči a dlouze se nadechl. „Nic, mami,“ odpověděl jsem. „Jen nějaké špatné zprávy.“ Zkoumavě na mě pohlédla. Já jsemjí to však nemohl vysvětlit, určitě ne teď. Otočil jsem se aodešel z pokoje. Když jsem překonal první šok, cítil jsem se lépe. Záležitost byla vyřízená přinejmenším pro tuto chvíli. Už jsem si nemusel dělat starosti, jestli mě Bůh chce mít v Americe. Na pár dní se mi ulevilo.Zapsal jsem se na nové přednášky na Minessotské univerzitě aopravdu se těšil, jak budu zase studovat. Vrátil jsem se kestarému snu, že se stanu profesorem jazyků. Začal jsem tam, kdejsem skončil. Na Jižní Ameriku jsem mohl zapomenout jako na zlýsen po probuzení. Jenže Bůh mě nenechal v klidu. Často jsemstudoval v klubovně a stále jsem slyšel výzvu: „Bruci, já těpotřebuji v Jižní Americe.“ „Ale, Pane, já jsem to přecezkoušel. Nepamatuješ si? Odmítli mě.“ „Kdo tě odmítl?“ „Přece ta misionářská společnost.“ Napadlo mě, že se Bůhusmívá, pobaveně s pochopením. „Bruci, ale já jsem těneodmítl. Já chci, abys jel do Jižní Ameriky. Následuj mě.“ „Bože, to je bláznovství. Jak tam můžu jet sám? Copak chceš,abych tam šel bez pomoci? Bez oficiálního pověření?“ „Bruci, nezapomeň, že já jsem v Jižní Americe taky.“ A tak jsem pomalu a nepříliš ochotně pochopil, co ode mne Bůh žádá. Nevolal mě do misijní služby, jakou má například pan Raybuin. Povolal mě k sobě samému, abych byljako Jeho Syn, Ježíš Kristus, a chtěl, abych ho teď hnednásledoval do Jižní Ameriky. Bylo mi jasné, že rodiče to nepochopí. Už myšlenka, že bych jel se zavedenou misijní společností je rozrušila. A abych jel sám... to je absurdní.31 Nic jsem jim proto neřekl a jel si sám pro pas avízum do Chicaga. Peníze mi stačily jen na lístek na vlak. Najídlo a nocleh mi už nic nezbylo. Celou cestu jsem se modlil, abyse o mě Bůh postaral. Do Chicaga jsem přijel hladový s třiceticenty v kapse. Nechal jsem za sebou ohromné hlučné nádraží a vyšel na ulici. Na chvíli jsem se zastavil, abych se zorientoval. Bylo horko a foukal vítr. Podíval jsem se na zem a koutkem oka zahlédl něco zeleného. Vypadalo to jakopeníze. Sebral jsem to a rozbalil. Desetidolarová bankovka! „Bože, děkuju,“ zašeptal jsem. Rozhlédl jsem se aočekával, že se k penězům někdo přihlásí. Nikdo v okolínebyl. I kdybych se snažil sebevíc, toho, kdo ji ztratil, bychnenašel. Mohl jsem si ji nechat. Později mi jeden přítel daljméno a adresu misionáře ve Venezuele. Napsal jsem mu a poprosil,zda by byl ochoten mě vyzvednout na letišti. V dopise jsem sepředstavil jako student, který se zajímá o misii. Nadšeně miodepsal a slíbil, že mě bude na letišti určitě očekávat. Pak mě provede Caracasem a najde ubytování. Matku trochuuklidnilo, že se o mě někdo postará. Rodičům jsem ukázal fotografie Caracasu a snažil se jim ukázat vysokou životníúroveň a civilizovanou západní kulturu, je však nic nemohlopřesvědčit. Podle nich leží za hranicemi Spojených států aEvropy jen barbarské země a já hazarduji se svým životem. Aleodjet mě nechali a dali mi peníze na letenku do Caracasu asedmdesát dolarů na výdaje. Věřil jsem, že mi to bude stačit. Letadlo jsem téměř zmeškal. Sbor se mnou uspořádal velkérozloučení a já na něm vytrousil letenku. Našla se a dostaljsem ji právě včas. Stačil jsem se už jen krátce rozloučit srodiči a Langovými. Pak jsem vyšel po schůdkách a vlezl doletadla. Letuška mi ukázala moje místo, já si sedl a pokoušel siodpočinout. Zničehonic mě zachvátila panika. Co to provádím?Vždyť je mi devatenáct! Měl jsem sedmdesát dolarů, neuměljsem španělsky a neměl žádné jasné plány. Jen pokyn od Boha, který téměř všichni ostatní považovali za projev mého šílenství. Alespoň mě bude čekat misionář Saunders,kterému jsem psal. Natáhl jsem se v křesle a pozoroval, jak seletadlo vzdaluje od země. Z pravidelných obdélníků polí astromů se postupně stala jednolitá zelená plocha, ale nakonec ita úplně zmizela z dohledu a letadlo se zahalilo do mraků.

Kapitola čtvrtá

Setkání s Indiány

V letadle vedle mě seděl malý chlapec a zvědavě mě pozoroval. „Ahoj,“ oslovil jsem ho. Chlapec otevřel ústa a vychrlil příval španělských slov. Rozesmál jsem se a rukama mu naznačil, že nerozumím. Zmlkl a zkoumavě si mě prohlížel. „Americano,“ukázal jsem na sebe. Vzal jsem si od letuškyšpanělské noviny a pokoušel se je číst nahlas. Chlapec nedalnijak najevo, že by mi rozuměl. Přesto jsem se nenechal odradit a pokračoval dál. Zničehonic řekl: „Bien, bien.“ Pochopil jsem, že jsem něco vyslovil správně, jenže jsem neměl ponětí, co to znamená. Musel jsem se smát sámsobě. Učil jsem se řečtinu, hebrejštinu, sanskrt, ale nikdy nešpanělštinu. „Bůh někdy není moc praktický,“ napadlo mě. Hodiny ubíhaly a moje nervozita se stupňovala. Konečně jsme sepřiblížili k Venezuele. Přitiskl jsem se k okénku, abych viděl,jak se letadlo snáší k zemi. Klesali jsme a za okamžik jsemspatřil pobřeží a hory v dálce. Letadlo chvilku kroužilo nadoceánem a pak přistálo na moderním letišti na pobřeží. Vystoupil jsem z letadla a omráčilo mě neuvěřitelné horko. Nežjsem stačil dojít k letištní hale, propotil jsem se skrz naskrz. Zařadil jsem se do fronty na pasovou kontrolu a nervózně vyhlížel pana Saunderse. Přes skleněnou stěnu jsem dobře viděl Venezuelce, kteří přišli na letiště uvítat svépříbuzné. Zahlédl jsem známou postavu a oddechl si. V celnímprostoru jsem strávil dvě hodiny, pak jsem vyšel ven a zjistil, že jsem se zmýlil. Na devatenáctiletého kluka ze Spojených státůnikdo nečekal. Vzal jsem tedy svá zavazadla, posadil se a čekal,až se pan Saunders objeví. Musí přijít každou chvíli. Byljsem stále ve střehu, abych ho přivítal. Když jsem zaslechlněčí kroky, ihned jsem zvedl hlavu, ale pokaždé jsem zjistil, žeje to jen vrátný nebo venezuelský obchodník, a tak jsem sezabořil zpátky do křesla. Nemohl jsem uvěřit, že by na mě panSaunders zapomněl. Něco ho muselo zdržet. Jenže pan Saundersnepřišel ani později. Po nějaké době jsem v hale zůstal jen já a uklízeč vytírající podlahu. Nevěděl jsem si rady. Bál jsem se, že když na chvíli odejdu, pan Saunders seobjeví a mineme se. Na druhou stranu mi připadalo nenormální,abych seděl v prázdné hale a čekal. Přál jsem si, abych byldoma. Nakonec jsem zavazadla odtáhl k přepážce, kde se prodávaly letenky, a zeptal se, jestli někdo nehledal pana Olsona. Muž za přepážkou pozorně poslouchal a pak ze sebe vysoukal jedinou anglickou větu, kterou uměl: „Nerozumím anglicky.“ A vrátil se ke své práci. Rozhlédl jsem se po hale a nahlas zavolal: „Umí někdo anglicky?“ Nikdo nezareagoval. Zanedlouho okolo procházel starší kněz vevolné černé sutaně. Rozběhl jsem se k němu, chytil ho za rukáva dotáhl ho až k přepážce s letenkami. Mluvil jsem na nějlatinsky a on mi rozuměl! Měl jsem z toho opravdovou radost. Knězspěchal, přeložil tedy moji otázku i odpověď, ale zmizel dřívnež jsem se stačil zeptat na něco dalšího. Muž u přepážky o Bruci Olsonovi ani panu Saundersovi nic nevěděl. V hlavě se mi honily myšlenky: Co budu dělat? Mohl jsem jenčekat. Pan Saunders přece musí přijít. Nepřišel. V jednu hodinu v noci jsem zůstal v hale opět sám. Pracovník americké letecké společnosti Pan Am mě přišel anglicky upozornit, že musím odejít, protože žádná další letadla v noci nelétají a na letišti přes noc zůstat nemohu. Skončil jsem nedaleko v luxusním hotelu. Myslel jsem jenna to, kolik mě bude stát noc. Sedmdesát dolarů tady utratím zatýden. Druhý den jsem vstal brzy ráno a šel se projít po okolí.Slunce jasně svítilo a už začínalo být horko. Přemýšleljsem, co udělám. Bylo jasné, že musím šetřit, a tak jsemnesnídal ani neobědval. V pět hodin jsem však dostal tak hroznýhlad, že jsem neodolal a jídlo si koupil. S panem Saundersem jsem se mohl spojit jen poštou. Jenže peníze by mi došlydřív, než se k němu dopis dostane. Potřeboval jsem se s někýmporadit, ale neuměl jsem španělsky. Pak se přihodila zvláštní věc. Další ráno mě zastavil usměvavý mladík s černýma těkavýma očima a zeptal se mě, jestli jsemAmeričan. Velice špatnou angličtinou se mi představil jako Julio a řekl mi, že studuje na caracaské univerzitě. „Co děláš ve Venezuele?“ zajímal se. „Chci pracovat mezi Indiány,“ vysvětlil jsem mu. „Měl mě vyzvednout misionář z Orinoka, ale vůbec se neukázal. Něco se s ním muselostát.“ Julio se zamračil a ukázal na hotel. „Doufám, že sesneubytoval tady?“ Pokrčil jsem rameny. „Kde jinde? Já Caracasneznám.“ 34 „No, z tohoto místa ho moc nepoznáš. To je takpro “ „Pro Američany? Vždyť já přece jsem Američan.“Zasmál jsem se. „OK,“ se smíchem přitakal Julio, „ty jsi Američan. Tím hůř pro tebe. Ale tady bys nemělzůstat. Pojď k nám, my tě rádi ubytujeme.“ Srdce mi poskočilo radostí. Za chvilku jsme už táhli moje zavazadla na autobus a projížděli nádhernými horami až keCaracasu. Julio mě upozornil, že Caracas je nejmodernější město v Jižní Americe. První pohled na něj mě šokoval:Na horském úbočí se krčily tisíce chatrčí z lepenky apřekližky. Doma mě Julio představil svojí matce, příjemné otylé ženě. Anglicky neuměla, ale posunky mi naznačila, že mě vítá. Po ní jsem se seznámil s kopou Juliovýchbratrů a sester. Ubytovali mě v prvním patře v pokoji, kde bylajedna holá žárovka. Pevně přibité okno se nedalo otvírat, byljsem však vděčný, že mám kde bydlet. Brzo jsem se stal středempozornosti. Začal jsem se učit španělsky a neustále se Julia a jeho sourozenců ptal, jak se co řekne. Poprvé jsem ochutnal kolumbijské jídlo a zjistil jsem, že je vynikající. Po několika dnech jsem začal být neklidný. Když byl Julio z domu, skoro jsem se nedomluvil a neměl jsem čím vyplnit čas. Chtěl jsem Juliově rodině nějak pomoci, ale nevěděl jsem jak. Často jsem se tedy potuloval po ulicích Caracasu a přál si, abych si mohl s lidmi popovídat. Bylo mi také dost nepříjemné, že mě Juliovarodina živí a zadarmo ubytovává. Viděl jsem, že dalšího člena rodiny už živit nemohou a podvědomě jsem začal cítit, žepřekážím. Jednoho dne se mě Julio zeptal: „Chceš opravdu s Indiány žít?“ Už jsme předtím o tom spolu mluvili. Julio považoval Indiány za kuriozitu a jejich kulturu zajímavou tak pro sběratele. „Ano, chci,“ odpověděljsem. „Seznámím tě tedy s doktorem, který žije nedaleko řeky Orinoko. Je zaměstnancem vládní indiánské komise, a navíc je to Američan. Jeho žena se přátelí spřáteli naší rodiny.“ Julio mě odvedl do malé kavárny apředstavil doktoru Christianovi. Byl to vysoký, štíhlý mužkolem čtyřicítky. Seděl v malém proutěném křesle, dlouhé nohy natažené, v jedné ruce skleničku a v druhé cigaretu. „Takvy se zajímáte o Indiány?“ zeptal se. „Proč?“ Na chvílijsem se zarazil. Musel jsem si nejdříve v hlavě srovnat odpověď. „Chtěl bych vidět, jak žijí. Možná bych jim později mohlnějak pomoci.“ Doktor se usmál a naklonil se ke mně. „Myslíte, že jim můžete pomoct? Umíte něco, copotřebují?“ Neměl jsem na to okamžitou odpověď. Doktor Christian držel svoji skleničku a upřeně se na ni díval. „Ani je nebudete mít rád,“ řekl. „Jsou špinaví35 a nevzdělaní. Není na nich nic zvlášť ušlechtiléhokromě toho, že ačkoliv žádají o pomoc, stejně se o své věcistarají sami.“ „Proč tam tedy pracujete?“ zeptal jsem se. Zasmál se a pokrčil rameny. „Dobrá otázka. Je to zaměstnání.Jsem doktor a musím se někde uplatnit. Je to docela zajímavápráce a můžu při tom cestovat.“ Následovala chvíle ticha.Julio odešel. „Mezi kterými Indiány pracujete?“ zajímal jsemse. „Mezi několika kmeny, kteří žijí u řeky Orinoko.“ Začal mi o nich vypravovat. Jeho vztah k Indiánům bylnajednou úplně jiný. Koutky mu pocukávaly smíchem, Indiányopravdu miloval. Byl jsem z jeho vyprávění ohromený. Pak se na chvíli odmlčel a zkoumavě si mě prohlížel. „Dobře,“ řekl mi, „jestli to myslíš vážně, můžeš jet se mnou.Jedu příští týden a zůstanu tam jeden a půl měsíce.“ Zachoval jsem chladnou tvář, ale moje srdce se rozbušilo. Potřásli jsme si rukama a dojednali podrobnosti. Pak jsem odešel. Když už mě od kavárny odděloval blok domů, zavýskl jsem, rozběhl se po ulici a proplétal se mezi chodci. Za týden jsme odletěli do Puerta Ayacucha. Tam jsmenaložili zboží, zásoby a léky na nákladní auto. Z městavedla jen jedna cesta a po ní jsme měli jet asi šedesátkilometrů k přístavišti kánoí na horním Orinoku. Na nákladní auto se tlačila spousta lidí a pokřikovala při tom na sebe. Připevnili jsme svůj náklad a vyšplhali se s ostatními nahoru. Lidé se pevně přidržovali postranic.Někdo nechal kolovat velký džbán s vínem. Podal jsem jej svému sousedovi. Každý něco vykládal. Auto se pohnulo a vyjelo po úzkém pruhu špinavé silnice. Vjeli jsme mezi stromy a město okamžité ztratili z očí. Před námi ležela jensavana, přerušovaná ostrůvky džungle. Jízda na nerovnésilnici byla vyčerpávající a do Samariapa jsme dojeli unavení a celí rozlámaní. V Samariapu cesta končila. K hornímu Orinoku jsme museli pokračovat lodí. Vyložili jsme náklad a snesli ho k bahnité a špinavě žluté řece ke dvěma kánoím doktora Christiana. Obě loďky z vydlabaného kmene jsme naplnili zásobami na příští měsíc a se dvěma lodivody vyrazili proti proudu. Naši průvodci byli zvyklířídit kánoe ve dne i v noci. Cesta k první indiánské osadě trvala přes týden. Jeli jsme a nechávali za seboukilometry řeky. Brzy jsem přestal vnímat jednotlivé záhyby inebezpečné dřevěné klády, které trčely z vody. Na obou březích rostla hustá vegetace. Příležitostně jsme zahlédli malou36 osadu. Většinou jsme však neviděli sebemenšíznámku lidského osídlení. „Většina osadníků žije výše upřítoků, je tam menší nebezpečí záplav,“ vysvětlil mi Dr.Christian. Cesta mě neuvěřitelně vzrušovala a neúnavně jsemse vyptával na Indiány i misionáře. Doufal jsem, že se s nějakými misionáři seznámím. V této oblasti pracoval ipan Saunders, a tak jsem měl naději, že se setkám i s ním.Určitě bude přátelský a omluví se, že mě zapomnělvyzvednout na letišti. Doktor Christian se na mě zničehonic podíval. „S těmi misionáři se nikdy nedá dobře vyjít,“řekl mi. „Jsou to blázni.“ „Proč?“ zajímal jsem se. Mávl rukou. „Uvidíš.“ Konečně jsme se dostali k první indiánské vesnici na horním Orinoku. Ze břehu jsem vidělmalou skupinku kruhových chatrčí, ale Indiáni v dohledu žádní nebyli. Pociťoval jsem určité obavy, ale doktor Christian nevzrušeně přivázal kánoi ke stromu. Vystoupili jsme aobklopil nás odporný pach lidských výkalů. Když jsme šli nahoru do vesnice, všiml jsem si špíny, která se hromadila jenmalinký kousek od lidských obydlí. Všude bzučela mračna much. Doktora Christiana to nijak neudivilo. Ve vesnici násuvítalo několik domorodců a doktor s nimi prohodil pár slov, která se naučil během předchozí návštěvy. Zbytek Indiánůvyděsil zvuk našich kánoí a schovali se v džungli. Z úkrytu se odvažovali vycházet po jednom. Doktor Christian vyšetřil nemocné, napíchal injekce, rozdal léky a doporučil zlepšithygienu. Když doktor Christian mluvil v jejich jazyce, rozzářilyse Indiánům oči. Doktor měl z jejich společnosti zjevně radost. Každého ošetřil s velkou trpělivostí a všechno se snažil vysvětlit, jak nejlépe to uměl. V této osadě jsmezůstali jen jeden den a pak jsme pokračovali po Orinoku až ksoutoku s Mavacou. „Musíš s Indiány žít, abys je pochopil.“ Když jsem si to uvědomil, zamrazilo mě. Přesto jsem se rozhodl, že v Mavace zůstanu tři týdny. Doktor Christianmezitím pojede k dalším kmenům a cestou zpátky mě vyzvedne.Chtěl jsem zůstat v této oblasti, protože tu pracoval panSaunders. Setkání s panem Saundersem mě však zklamalo. „Jakjsi přišel na to, že pojedeš do Jižní Ameriky bez pověřenímisijní společnosti?“ řekl mi na uvítanou. „Chtěl ses dostat do Jižní Ameriky a pověsit37 se na nás. Ale nemyslisi, že se o tebe budeme starat, mladíku. Starej se sám o sebe.“Pak se otočil a odkráčel pryč. Na misijní stanici jsem se zdržel jen krátce. Většina misionářů se přede mnou měla na pozoru. Řekli mi, že „dosáhli jistého úspěchu ve zvěstování evangelia Ježíše Krista Indiánům“, ale že „ostatní Indiáni nové křesťany šikanují“. Zbytekkmene obrácené Indiány zavrhl. Misionáři mi nenabídli žádnéubytování, a tak mě doktor Christian vysadil v severní částiřeky Mavacy u skupiny Indiánů. Misionáři mi o nich řekli, že to nejsou křesťané. Indiáni uměli trochu španělsky. Já jsem v té době mluvil poměrně mizerně, a tak jsme se dost těžko dorozumívali. Ve srovnání s mojí prvnízkušeností na mezinárodním letišti to však byla pohoda. Historky misionářů mi k těmto Indiánům moc nesedly. Nevěřiljsem, že tihle lidé by někoho mohli šikanovat. Byli příliš nevinní. Dovolili mi, abych je doprovázel na lov. Když midošly síly, někdo se mnou zůstal vzadu. Když jsem se zamotal do plazivé rostliny nebo zakopl o kořen, pomohli mi vstát. O všechno se dělili. Jedl jsem jejich jídlo, spal v jejich houpacích sítích. Jak by tihle Indiáni někomu mohliubližovat? V neděli jsem jednomu Indiánovi navrhl, že bychommohli všichni společně jít do kostela a poslechnout si tampříběhy o Bohu. Kostel byl nedaleko od jejich tábora. Indiánse na mě podíval a zamračil se: „My tam nechodíme.“ „Pročne?“ zeptal jsem se. „Křesťané jsou divní.“ Odmítal miříct více, ale zavedl mě k urostlému a silnému muži, kterýbyl náčelníkem vesnice. Když se dozvěděl, co mě zajímá,rozesmál se. „Poslouchej,“ řekl mi, „křesťané o nás nemají zájem. Proč bychom se my měli zajímat o ně?“ „Ale jak víte, že se o vás nezajímají? Vždyť jsou součástívašeho kmene.“ „Ne, oni přestali dělat všechno, co má snámi něco společného,“ odpověděl. „Místo našich písnízpívají takové divné kvílivé. Všechny jsou úplně falešné a nedávají žádný smysl. A viděl jsi jejich kostel? Je čtvercový!Bůh přece nemůže žít ve čtvercové budově. Kruh je znakemdokonalosti.“ Ukázal při tom na stěnu chatrče, ve kteréseděl. „Kruh je nekonečný. Bůh taky. Ale ten křesťanský Bůh je plný hran a hrotů, které se proti nám ježí. A navíc se křesťané legračně oblékají.“ Vzpomněl jsemsi na Indiány, které jsem viděl na misijní stanici. Naučili se nosit šaty s knoflíky, boty a zpívat západní písně. Učiltakhle Ježíš? ptal jsem se sám sebe. Je tohle křesťanství? Comá evangelium společného se severoamerickou kulturou? V biblické době žádná se veroamerická kultura neexistovala. Misionáři možná dělají chybu. Určitě jim dělá radost, když vidí Indiány oblečené jako Američany zpívat Rock of Ages, ale je to jediný způsob, jak se dá Ježíšoslavit? Lze najít jistou míru uspokojení v tom, že část Indiánů je odříznuta od svého kmene? Začal jsem o tom pochybovat. Rozhodl jsem se, že Indiánům řeknu opravdové evangelium. Bylo to však těžké. Neuměl jsem pořádněšpanělsky a musel jsem překonat jejich nedůvěru a podezřívavost vůči „zahraničním misionářům“. Zdvořile naslouchali mému vysvětlování a pak ukázali směrem, kde žilipokřesťanštělí Indiáni, a zakroutili hlavami: „Nechcemedopadnout jako oni. Náš život je dobrý.“

Kapitola pátá

Pomoc na poslední chvíli

Po třech týdnech se pro mě zastavil doktor Christian a společně jsme odjeli doPuerta Ayacucha. Zůstal jsem tam v apartmá, které měli Christianovi pronajaté, a doktor pokračoval dál do Caracasu. Opětjsem se ocitl sám a bez peněz. Paní Christianova přeplnilaapartmá vázami a čínskými figurkami a já jsem se mezi nimicítil stísněně. Bylo mi nepříjemné, že jsem narušilsoukromí někoho jiného. Orinocké džungli bych dal přednost. Pohraniční městečko Puerta Ayacucha se mi přesto líbilo, a tak jsem si každé ráno vyšel na procházku. Podélchodníku rostly mandlovníky a vytvářely příjemný stín. Na ulicích většinou nikdo nebyl, a tak jsem se mohl modlit a přemýšlet. Misijní společnost, ke které patřil panSaunders, vlastnila ve městě rozlehlý dům. Náhodně jsem se seznámil se synem jednoho z misionářů. Bob měl pískověžluté vlasy a velký chlapecký úsměv. Bylo mu osmnáct, jen orok méně než mně, a tak jsme se spolu rychle skamarádili. Několik měsíců jsem byl odkázán na španělštinu a teď jsem konečně mohl mluvit anglicky. Byla to nádhera! S Bobem jsme si vyprávěli vtipy a různéhistorky. Za chvíli se k nám připojil Tom, další syn zmisionářské rodiny. Byl o něco starší, ale měl skvělý smysl pro humor. Jeho nápady nás rozesmívaly skoro po celou dobu, kterou jsme strávili společně. K večeru Tom řekl:„Musíme jít s Bobem zpátky na večeři.“ Zpozoroval, že semi vůbec nechce s nimi rozloučit. „Podívej,“ pokračoval, „mocbych si přál, abys k nám mohl na večeři, ale můj otec... On byto nedovolil.“ „Jo,“ povzdechl jsem. Totéž mi řekli iostatní misionáři. Mysleli, že kdyby ke mně byli pohostinní,zavázali by se a museli by se o mě starat. Vrátil jsem se dotmavého a prázdného apartmá, posadil se do křesla a dal si ruce za hlavu. Z poličky jsem přitom shodil porcelánovou vázu. Ozvala se tříštivá rána. Rozklepaly se mi ruce, smetl jsemstřepy a vyhodil je. Toužebně jsem si přál, abych mohl býtněkde s přáteli, a ne sám v hotelovém apartmá. Ale kam jsemměl jít? Lehl jsem si na postel. „Pane,“ modlil jsem se, „nemám vůbec nic. Žádné peníze, žádné přátele. Křesťané se se mnou nebaví. Nejsem misionář, který40 by měl nějaké zázemí. Nikdo se mnou nechce nic mít. Prosím,pomoz mi, dej, ať se z toho nezblázním.“ Druhého dne se Bob ani Tom na ulici neukázali. Rozhodl jsem se, že se pro ně zastavím na misijní stanici. Zaklepal jsem a mezi dveřmi se objevila jen malá skulina. „Co chcete?“ ozval sehlas. „Rád bych mluvil s Tomem,“ odpověděl jsem. Tom přišel ke dveřím a na první pohled mi bylo jasné, že se cítí trapně. „Promiň. Ale zakázali mi s tebou chodit ven,“řekl mi. „Proč?“ „Můj otec povídal, že tě vyloučilize společenství. To znamená, že by se s tebou žádný misionářneměl stýkat.“ „Vyloučili? Ale proč?“ Neuměl jsem se ovládnout a slyšel jsem sám sebe, jak zvyšuji hlas. Tompokrčil rameny. „Neposloucháš je. Řekli ti, aby ses vrátil doSpojených států a tam se stal členem misijní společnosti. Pakse můžeš vrátit a pracovat tady.“ „Ale jak se mám dostatzpátky? Koupí mi snad letenku? A odkdy bych měl poslouchat jejichpříkazy?“ Zrychloval se mi dech. Tom tam stál celý nesvůj.Zaváhal a řekl mi: „Myslím, že už bych se o tom s tebou dálneměl bavit. Ahoj.“ Zabouchl dveře. Šel jsem k náměstí acítil se osamělejší než kdykoliv předtím. Nejraději bych někam utekl. Ale kam? Na náměstí jsem si sedl na sluníčko nalavičku a přál si, abych se tam mohl navždy vyhřívat. Asi za hodinu si ke mně přisedl katolický kněz a začal si se mnou povídat. Dozvěděl jsem se, že je Ital, který učí nastřední škole angličtinu. Jeho životní touhou bylo pracovat mezi Indiány, ale nikdy se nedostal k hornímu toku řeky, aby viděl, jak žijí. Vyprávěl jsem mu o cestě s doktorem Christianem a můj příběh ho fascinoval. Vůči katolíkům a především duchovnímjsem měl do té doby předsudky, ale do tohoto rozhovoru jsem se tak zabral, že mi přestalo vadit, že mluvím s knězem. Když odešeldo školy, zůstal jsem dál sedět na slunci. Cítil jsem se mnohemlépe. Po chvíli se ke mně přiblížila skupinka chlapců.Obklopili mě, rozpačitě se na mě usmívali a jeden po druhém mi potřásli rukou se slovy: „Hello“. Díky jejich přízvuku to znělo spíš jako „Heyloc.“ Po tomto obřadu jeden vykročil dopředu, upřel oči k nebi a zarecitoval: „Rádi bychom vás přivítali na naší hodině angličtiny, abychom si pokonverzovali.“ Snažil jsem senesmát a s vážnou tváří jim poděkoval. Chlapci mě odvedli do školy, kde jak jsem očekával učil onen kněz. Přes hodinu jsem jim tam vypravoval o Americe. Po škole se kemně kluci natlačili. Jeden z nich došel pro svého bratra, který studoval na univerzitě a na prázdniny přijel domů. Představilijsme se. Jeho bratr byl malý svalnatý člověk s hustým obočím a bronzovou kůží. Vypadal dost divoce, ale choval se velice jemně. Jmenoval se Rafael. Pozval mě, abych se ubytoval u nich doma. Samozřejmě jsem s tím souhlasil. Později jsem se dozvěděl, že ve slušných latinskoamerickýchrodinách je nemyslitelné, aby se o tak mladého člověka nepostarali. Věřili, že až jejich děti budou z domova, někdo jim to oplatí. Mě však tehdy důvody moc nezajímaly. Měljsem radost, že se se mnou konečně někdo baví. Rafaelova rodina bydlela v nejchudší části města v jedné místnosti. Všude lezli švábi, všichni jsme spali v houpacíchsítích, ale vůbec mi to nevadilo. Druhého dne mě Rafael vzbudilještě před rozbřeskem. „Vstávej,“ řekl mi, „dneszačínají oslavy Vánoc.“ Vyšli jsme ven a připojili se kzástupům na ulicích. Byla to legrace. Chladil nás ranní vzduch,lidé na ulicích pobíhali sem a tam, odpalovali rachejtle adělbuchy, naráželi do sebe, povídali si a pokřikovali. Připomínalo mi to 4. červenec v Minnesotě. V pět hodin sevšichni vydali ke kostelu. „Pojďme na mši,“ řekl Rafael. Zavrtěl jsem hlavou. „Já nemůžu, jsem protestant.“ Stiskl mipaži. „To nevadí. Pojď taky.“ Podíval jsem se na něj. Bylto můj přítel. Jak bych mohl odmítnout doprovodit ho na mši? Proněj a jeho rodinu mše znamenala hodně. Sel jsem tedy taky. Oslavy vánoc zůstaly divoké až do konce. Vstávali jsme brzy, na ulicích jsme odpalovali rachejtle, pak jsme šli na mši a celevychutnávali atmosféru. Když se k místním misionářům doneslo, že chodím na katolickou mši, zavrhli mě úplně.Moc jsem nechápal, co to znamená, protože ze společenství měvyloučili už předtím. Podle mě se tedy nic nezměnilo, alepřesto mě jejich slova zranila. Misionářům bych se nezavděčilvůbec ničím, uklidňoval jsem se. Snad jen tím, kdybych odjelale to neudělám. Aspoň ne teď. Začínal jsem chápat, co měBůh učí. Co na tom, že mě misionáři odmítli! Co na tom, že lidé, na které jsem spoléhal, se nechovali podle mého očekávání! Ježíš mě nezavrhl. On mě přivedl meziVenezuelany, plnil jsem Jeho plán a On každou zkušenost použijek mému dobru. Po vánocích Rafael někam odjížděl a pak sevracel na univerzitu v Caracasu. S jeho rodinou jsem sám nechtělzůstat, a naplánoval jsem si proto, že odjedu taky. „Ale kamchceš jít?“ ptal se mě Rafael. Řekl jsem mu, že se taky chystám do Caracasu a možná se mi tam podaří zapojit se do americko venezuelské kulturní výměny, o které mi řekl doktor Christian. „Ale kde najdeš ubytování?“ zajímal se Rafael. „Nemůžeš jen tak jet do Caracasu a procházet se po ulicích. Jsou tam nepokoje a město je dost protiamericky naladěné.“ Dal mi adresu soukromého penziónu, ve kterém žil, a doporučující dopis jeho majitelům. „Je to nejlepší místo v Caracasu,“ řekl mi. „Levné a čistéa na starém městě. Bydlíme tam všichni.“ Rafaelovi jsemzamlčel, že na cestu do Caracasu nemám peníze. Věděl jsem, žese to nějak vyřeší, a tak jsem si zamluvil letenku. V den odletujsem bezradně postával v Rafaelově domě s kufrem v ruce. Už jsem se rozloučil se všemi novými přáteli a teď jsem přemýšlel,co mám dělat. Pro amerického mladíka bez peněz byl Caracaspříliš daleko. Vtom mi Rafaelův malý bráška přinesl dopis.První od doby, kdy jsem odjel s doktorem Christianem z Caracasu. Langovi mi napsali jen pár řádek, ale přiložili k nim šek na sto dolarů slíbenou podporu ze sboru. Dostal jsem je přesně v okamžiku, kdy jsem je potřeboval anidříve, ani později. Na jednoduchém letišti jsem zaplatilletenku a odletěl do Caracasu. Netušil jsem, že hned první denmálem přijdu o život.

Kapitola šestá

Komunisté

V Carakasu propukly protivládní demonstrace a den před mým příletem bylovyhlášeno stanné právo. Taxi jsem sehnal jen s problémy a pocestě do penziónu jsem si všiml všudypřítomných vojenskýchhlídek. Penzión, který mi doporučili přátelé ležel blízko Plaza de Simon Bolivar. Byl to starý dům z nepálených cihel. Přestože teplota nepřesahovala 28°C, zdi byly kvůli izolaci silné několik desítek centimetrů.Dostal jsem tam malý pokojík s okny do ulice. V penziónu žili především studenti a nebyla v něm příliš domácká atmosféra. Úzké chodby, osvětlované skleněnou střechou, bylyvymalované zářivými barvami. Na místě, kde se chodba rozšiřovala, stálo několik stolů to představovalo jídelnu.Při večeři se na stoly prostřelo jídlo a rozhádaní studenti se posadili na staré nepohodlné židle. Připomínalo mi tokarneval. Příští den se pouliční nepokoje přesunuly až k penziónu. Když jsem se oblékal, zaslechl jsem vzdálenýhluk, ale nenapadlo mě, že se někde střílí. Na ulici jsem zvuky, které tlusté stěny zkreslily, jasně rozpoznal. Do rytmického skandování davu se ozývala střelba. Zůstal jsemstát ve dveřích. Zničehonic se z vedlejší ulice vynořiloněkolik vojáků a před sebou hnalo dav. Náhle se vojáci zastavili a rozštěkaly se kulomety. Všiml jsem si, jak kulkypři dopadu na dlažbu víří prach. Blížili se a něco miříkalo: „Uteč.“ Nohy mi ale úplně zdřevěněly a nemohl jsem se pohnout. Okolo utíkal nějaký mladík, zničehonic sezhroutil a tváří padl na zem. Znovu zazněla střelba a na zemise v tratolišti krve ocitli další dva lidé. Dav se rozprchl, alena rohu dál váhavě postávalo několik lidí. Jeden z nich, tmavý chlapec s rudým páskem kolem krku vzal kámen a rozběhl se proti vojákům. Zastavil se, aby jím hodil. Vtom se ztichlékulomety znovu rozštěkaly. Chlapcovo tělo se vymrštilo dovzduchu, zakrvácená paže odletěla a odkutálela se ve špíně.Konečně jsem se pohnul. Můj mozek vysílal tělu příkazy:„Pohni se.“ A ono se po chvíli opravdu pohnulo. Zabouchl jsem dvojité vchodové dveře, zamkl je, zastrčilzávoru a vyběhl do svého pokoje. Zavřel jsem okno, abychneslyšel, a položil se na postel. Byla mi zima. Celý den jsem tamvleže poslouchal rachocení pušek. Druhý den jsem dostal horečkua zůstal v posteli. Když moji přátelé odešli do školy, udělalo se mi opravdu zle a dostal jsem horečku kolem čtyřicítky. Přišel ke mně doktor a předepsal mi nějakéléky. Ani jsem se neptal, kde se dají koupit, protože jsem na něneměl peníze. Později jsem se dozvěděl, že je zaplatil jeden student, Lucio Mondragon. Každý den se na mě přišel podívat, převyprávěl mi jeden nebo dva vtipy a zaseodešel. Léky mi pomohly. I když jsem nebyl úplně v pořádku,začal jsem už trochu chodit. V té době jsem se náhodněseznámil s místním tulákem a začal jsem k němu každý denchodit na „hodinu španělské konverzace“. V noci jsem se učil ze staré učebnice. V pokoji jsme bydleli dva, ale můj spolubydlící se po dvou měsících odstěhoval. Musel jsemtedy platit dvojnásobné nájemné. Lucio si všiml, že pokudvůbec nějaké peníze mám, není jich moc, a nabídl mi, že semůžu přestěhovat k němu nahoru. Dokonce mi pomohl se stěhováním. Lucio byl pohledný štíhlý mladík s nervózními a rychlýmipohyby a s černými vlasy, které mu padaly do čela. Když otevřel dveře svého pokoje, oslnila mě rudá barva. Pochvíli jsem si uvědomil, že ta červeň má tvar srpů a kladiv vyplňovaly jednu stěnu od podlahy až ke stropu. Lucio vešel akrabici s mými věcmi položil na zem. „Tohle je tvoje postel,“ ukázal. „Všechno v pokoji používej, jak chceš. Klidně si pouštěj rádio.“ Zapnul ho. Ozvala sekubánská stanice Rádio Havana. Lucio se na mě pobaveně podíval.„Raději nezkoušej naladit něco jiného. Je to krám a bylo bytěžké naladit zpátky tu správnou stanici.“ Dozvěděl jsemse, že Lucio byl členem socialistické strany a vedl její místní organizaci mezi studenty. Na univerzitě vládla silněprotiamerická nálada. Lucio mi to neustále předhazoval a snažilse mě tím vyvést z míry napůl z legrace, napůl ze skrývanéhovzteku. Tulák, se kterým jsem se pravidelně stýkal, byl dost podivnou osobností a určitě mě neučil nejspisovnějšíšpanělštinu. Občas jsem některými výroky mezi studentyvyvolal smích. Jeden z nich se mě zeptal: „Nemluvíš zrovnanejzpůsobněji, Olsone. Proč se neučíš španělsky nauniverzitě?“ Dostat se na univerzitu mi připadalo nemožné, ale rozhodl jsem se, že to zkusím. Moc zahraničních studentů tam nestudovalo, a tak vysoký, blonďatý Američantam působil jako pěst na oko. Brzo mě znali skoro všichni. Nejlépe se ke mně choval Lucio a ostatní extrémisté. Žili pro své ideály a viděl jsem, že jim chudí v jejich zemi opravdu leží na srdci. Já jsem měl45 schudými také soucit ale přesto mezi námi došlo k několikaprudkým hádkám. Podle Lucia jsem byl například přímo odpovědný za všechno, co dělala americká vláda. „Jsikapitalistický prase,“ řekl mi jednou v kavárně, kde jsmeseděli ještě s dalšími studenty. „Doufáme, že vybudujeme zemi, ve které se bude dobře žít chudým i bohatým. A co děláte vy Američani? Přicházíte a vykořisťujete. Vezmete si suroviny a nic nenecháte. A naši vládu ovládáte a uplácíte svými penězi.“ „Počkej,“řekl jsem. „Já to nedělám.“ „Jo, takže ty nejsi oporousvojí vlády? Jsi snad revolucionář?“ „Ne, to neříkám.“ „Tak proč jsi tady, když tě k tomu nevedou důvody kapitalistů?Jsi špehoun a snažíš se vyčmuchat, jak pracujeme, a pak tovyužít proti nám. Zrovna tak, jak to vaše vláda udělala veVietnamu a na Kubě. Nemám snad pravdu?“ „Ne,“ řekl jsem.„Jsem tu, abych pomohl Indiánům. Jestli to nějak půjde.“ Během rozhovoru se seběhli studenti, aby si nás poslechli. Teď se rozesmáli. Podle nich Indiáni neměli žádnou cenu. Ani je nezahrnovali do svých úvah o vzpouře. Pohrdavě jsem se na ně podíval. „A kdo jste vy? Elegantníkomunisté, kteří chtějí budovat rovnost, bořit starý řád avytvořit svůj vlastní, a přitom nevěnují pozornost Indiánůmpravým Venezuelanům. Ti mají opravdové potřeby! Není to vášlid? Vybíráte si svůj lid stejně jako ti bohatí, kteří dnesvládnou abych použil vašich slov.“ Lucio se mě snažilotravovat neuvěřitelnými názory. Vytvářelo to mezi námi napětí. Nikdy jsem nevěděl, jestli si dělá legraci, nebo tomyslí vážně. Byli jsme přátele, ale jeho život byl plnýnenávisti, která se občas obrátila proti mně. Jednou jsme se šli koupat na krásnou venezuelskou pláž v Caria del Mar. Pohádali jsme se a Lucio mně začal nadávat. Doplavali jsme nahloubku, stříkali po sobě a z legrace se strkali. Ale oba jsme cítili, že mezi námi leží něco divného. Zničehonic Lucio povídá: „Zabiju tě, ty kapitalistický prase.“ Chytil mě a stáhl pod vodu. Ze začátku jsem se moc nebránil. Byl jsem si jistý, že mě za chvílipustí. Nepustil. Držel mě dál s ohromnou silou. Zrychlil se mitep a začal jsem se dusit. Stále mě držel pod vodou. „Umřu,“napadlo mě. Cítil jsem to. Ze všech sil jsem se snažil vyprostita konečně jeho sevření povolilo. Zápasil jsem, jak nejvíc jsemmohl, a unikl jsem. Lucio se ponořil pod vodu a zmizel mi z očí. Byl jsem slabý a strašně smutný. Doplaval jsem ke břehu a lehl si do písku.46 Lucio zůstal ve vodě dalších dvacetminut a pak za mnou přišel. Nepodíval jsem se na něj. „Nechtoho,“ řekl mi. „Pojďme odsud.“ Domů jsme šli mlčky. Dlužil jsem na nájemném, ale náš domácí se o tom nikdy nezmínil. Ani přátelé v kavárně po mně nechtěli, abych za sebe platil. Závisel jsem na ostatních lidech anebylo mi to moc příjemné. Ptal jsem se Boha, co mám dělat, ale žádnou odpověď jsem nedostal. Z Ameriky minikdo žádné peníze neposílal a nedalo se očekávat, že se tozmění. Pracovat jsem ve Venezuele také nemohl, protože jsem přijel na turistické vízum. Na jednom večírku jsem se seznámil s Miguelem Nietem z ministerstva zdravotnictví. „Co děláte ve Venezuele?“ zeptal se a pak mi řekl, že hledáučitele angličtiny pro budoucí studenty harvardské medicíny se zaměřením na tropické nemoci. „Měl byste o to zájem?“ zeptal se. Samozřejmě, že jsem měl. „Ale, pane Nieto, ve Venezuele můžu pracovat pouze ilegálně,“odpověděl jsem. Usmál se. „To nevadí. Zaplatíme vám dopředu. Kdyby byly nějaké problémy, žádná psaná smlouva nebude existovat. Jen naše spolupráce by už nemohla dál pokračovat.“ Do ruky mi vtiskl bankovku. „Tohle jeváš plat na první měsíc. Přijďte za mnou zítra naministerstvo zdravotnictví.“ Byl jsem tak šťastný, že jsemcestou domů málem na ulici tančil. Měl jsem práci. Budu mítdost peněz zaplatit za sebe všechny účty. V roce 1961 se sešelv Punta del Este prezident Kennedy s jihoamerickými prezidenty, abyjednali o vztazích mezi svými zeměmi. Na univerzitě zavládlo napětí. Ohromné, jasně zářivé plakáty protestovaly proti spojenectví s USA. Na jednom plakátě byl strýček Sam jako strakatý dudák, který jihoamerickým prezidentůmházel dolary, a hlavy států ho oddaně následovaly. Na univerzitě se blížily volby a Lucio vedl volební kampaň za radikální socialisty. Sestavení socialistické koalice hostálo mnoho hodin práce. Často se domů vracel brzo ráno aodcházel ještě před úsvitem. V té době jsem začal sympatizovat s cíli komunistického hnutí. Viděl jsem neomalené chování turistů, kteří se proháněli autobusem apyšně si vykračovali po ulicích. Viděl jsem arogantní chovánízaměstnanců amerického velvyslanectví. Nemohl jsem na ně být hrdý. Komunističtí studenti měli přinejmenším opravdový zájem o svou zemi. Cizinci určitě takový vztah ke svévlasti neměli. Luciova koalice volby na univerzitě vyhrála. „Teď něco uvidíš, Olsone. Fakt,“ ujistil mě. Brzyzjistil, že vítězství ve volbách je nejhorším nepřítelemvšech reforem. Jen několika studentům šlo o věc tak jako Luciovi. Koalice se začala během několika měsícůrozpadat. Utápěla se v malicherných potyčkách a bojích o moc a musela čelit neustálým výhružkám, že ji někdo opustí. Nakonec si Lucio musel přiznat neúspěch. Jednou večer seboupraštil na postel a vzteky nadával. „Olsone, jaký to má všechno smysl? Bez ohledu na to, jestli jsou moje myšlenky dobrý nebo ne, vždycky mi to někdo zkazí.“ Poprvé v životě se mě zeptal na můj názor. Nevěděl jsem hned, co mám odpovědět. „Vím, co myslíš, Lucio,“ řekl jsem pomalu. „Každý chce, aby ses přizpůsobil jehopředstavám.“ Podíval se na mě z postele. „Jak to víš?“zeptal se. „Dělal jsi někdy něco v politice?“ „Ne,“ odpověděl jsem. „Ale když jsem poznal Ježíše, stalo se mi to samé. Můj otec je bohatý bankéř, to víš. Chtěl,abych to někam dotáhnul, abych měl dobrou práci a všechno, coon považoval za důležité. A v mém sboru po mně chtěli, abychvšechno vysvětloval tradičním způsobem.“ „Ale, Lucio,“vysvětloval jsem, „Ježíš mi ukázal, že to není všechno.Proto jsem tady a plánuju svou pomoc Indiánům. Myslíš, že můj otec a přátelé to chápali? Mysleli, že jsem sezbláznil, a snažili se mi to vymluvit. Ale Ježíš mi ukázalnové věci. Tobě je může ukázat taky. Může ti dát pravýsmysl života.“ „Ne, ne,“ odporoval Lucio. „Křesťanství jsme tu zkoušeli. Nefunguje. Církev je spokojená s tím, jak věci jsou. Je největším vlastníkem půdy a má největší příjmy z celé Venezuely nebo dokonce z celé JižníAmeriky.“ Hovořili jsme spolu dlouho do noci. Lucio znal všechnyargumenty proti, ale uvědomoval si, že v životě musí být něco víc, něco, čeho se nelze dotknout, něco, co mu můžepřinést pokoj. Cítil, že to znám. Cítil ze mě vnitřní klid.Klid, který není mrtvolnou strnulostí, ale klid, který mi dávánevysvětlitelnou moc a smysl života. Za tři dny vběhl dopokoje. „Olsone,“ zvolal, „fakt to funguje? Říkal jsi mi pravdu?“ „O čem?“ „O Ježíšovi. Nelhal jsi mi?“ „Ne,Lucio, nelhal.“ Seděl tiše se založenýma rukama. „Dobře,“povzdechl a díval se přitom na podlahu. „Dobře. Udělám to.“ „Co uděláš, Lucio?“ Odhodlaně se na mě podíval: „PřijmuJežíše. Chci, aby řídil můj život.“

Kapitola sedmá

V ohrožení života

Samota mě ničila. Celé hodiny jsem se toulal po ulicích jen proto, abychzahlédl lidské tváře a zaslechl hovor. Začínáš blbnout, říkaljsem si. Jsi přihlouplý Minnesoťan, kterému se stýská podomově. Do Spojených států jsem se však vrátit nechtěl. JižníAmerika si mě celého podmanila. Scházel mi opravdový přítel, někdo, kdo by mě dobře znal, bratr. Svoji touhu jsem neuměl vyjádřit slovy, ale přesto byla silná. Nějak jsem věděl, že Lucio nikdy mým bratrem nebude. Navíc mě tížilo vědomí, že chodím na univerzitu. Každému jsem řekl, že jsem do Jižní Ameriky přijel kvůli Indiánům. Na univerzitě jich však moc nenajdu. Můj nadřízený z ministerstva zdravotnictví Miguel Nieto věděl, že se o Indiány zajímám. Jednoho dne si mě zavolal k sobě do kanceláře a zeptal se: „Slyšel jste někdy o kmenuMotilonů?“ Ukázalo se, že mě čeká rozhovor zcela zásadníhovýznamu. Objevil jsem, proč mě Bůh poslal do Jižní Ameriky. Od Nieta jsem se dozvěděl, že první kontakty mezi Motilony a civilizací zprostředkovaly šípy. Nikdo neumí motilonský jazyk a nikomu se nepodařilo proniknout k nim tak blízko, abypopsal jejich hmotnou kulturu. Motiloni žijí v džungli v nepřístupné oblasti na hranicích mezi Venezuelou a Kolumbií. O tu oblast má zájem jedna velká americká naftařská společnost. Jenže pokaždé, když její zaměstnanci vkročí na motilonskou půdu, sesypou se na ně šípy. Mnoho lidí bylo zavražděno nebo zraněno. Bylo by přirozené, abych na Motilony zapomněl, ale nešlo to. Ovládla mě neuvěřitelná zvědavost. Nemohl jsem se jí zbavit, i když jsem si vymýšlel ty nejlepší argumenty. Co bych mohl udělat pro bandu divokých a primitivních Indiánů? Přesto jsem věděl, že Bůh chce, abych k nim šel.Bál jsem se však a snažil se tomu uniknout. Zapomněl jsem, jak Bůh může neposlušnému člověku ztížit život. Nemohl jsem se soustředit a nic dělat, myslel jsem jen na Motilony. Přesto jsem se k nim nemínil vydat! Jednou jsem čekal na úředníka na ministerstvu zdravotnictví a nějaký kolemjdoucí odhodil na sousední židli noviny. Přelétl jsem je očima a zachytil slovo Motiloni. Zpozorněl jsem. Článekhovořil o tom, že se mezi nimi rozšířila rozsáhlá epidemiespalniček. Zaměstnanec naftařské společnosti nalezl jeden z jejich domů opuštěný a v něm víc než dvacet mrtvých.Následoval detailní popis rozkládajících se mrtvých těl.Běhal mi z toho mráz po zádech. Něco se ve mně zlomilo. Protičemu bojuji? Čemu se bráním? Ti lidé potřebují pomoc. Studoval jsem tropické lékařství a možná jim budu užitečný. Zatýden jsem už seděl v autobuse do Machiques, městečka v podhůří And. Odjezd se mi trochu zkomplikoval. Měl jsem problémy s vízem, které se vyjasnily až v prezidentské kanceláři.Navíc jsem se těžko loučil se svými studentskými přáteli.Mysleli, že nejsem normální. Nakonec jsem však na cestu vyrazils dobrou náladou. Autobus byl nacpaný k prasknutí nejen lidmi,ale i zvířaty. Na klíně mi skoro celé tři dny spalo velké prase. Cestu jsem snášel mnohem lépe, než když jsem odjížděl z Caracasu do oblasti Orinoka. Španělsky jsem užuměl dost slušně a mohl jsem si povídat se spolucestujícími. V autobuse jela tlustá venkovanka se zarudlým obličejem, která o Motilonech něco slyšela, a tak jsem od ní získal potřebné informace. Vypravovala mi spoustu barvitýchpříběhů o lidech, které zranily dlouhé a těžké šípyMotilonů. „Nepřibližuj se k nim,“ řekla mi a pohrozila miprstem. „Zabijí tě.“ Stejnou radu jsem dostal i od obyvatelMachiques. Měl jsem však jistotu, že mě Bůh k Motilonům povolal, a navíc mě vzrušovala představa nového dobrodružství. Jasně jsem si pamatoval na výlet do Orinoka. Živots tamějšími přátelskými Indiány byl úžasný. Předpokládal jsem, že všichni Indiáni jsou stejní. Vydatse do džungle taky nemůže být tak těžké. Vždyť jsem si tozkusil už v Orinoku. Ušetřil jsem si peníze na zásoby arozhodl se, že začnu krátkou, asi týdenní návštěvou. Do And se z Machiques dá jít jen pěšky, a tak jsem si koupil „opravdu spolehlivou“ mulu, jak mi o ní řekl předchozímajitel. Místní lidé mi ukázali cestu, po které jsem brzo ránovyrazil. Stezka byla zřetelně rozeznatelná a pozvolně stoupala nahoru do And. Neustále jsem čekal, kdy narazím napřátelské Motilony, kteří mě pozvou do své vesnice, celý denjsem bezstarostně jel a zastavoval se jen, když jsem si chtěl dát k svačině kus chleba. Když se slunce pomalu sklánělo k západua nádherná zeleň džungle začala tmavnout, padla na mě únava. Byl jsem zklamaný, že jsem nepotkal žádné Indiány a že budu muset strávit noc venku. Popoháněl jsem mulu a doufal, že se přece jen do indiánské vesnice dostanu. Náhle jsem se zarazil. Ztratil jsem cestu. Přede mnou byly jen popínavé rostliny a liány. Vrátil jsem se na stezku, ale nešel jsem po ní daleko. Po několika stech metrech znovu zmizela. Znovu jsem se vrátil. Bylo mi divné, že jsem sešel z cesty dvakrát po sobě, protože předtím jsem se jí držel bez problémů. Asi to způsobilo šero. Navíc už cesta nebyla dobřeznačená a proměnila se v uzoučkou zarostlou pěšinku mezistromy. Když jsem se dostal zpátky na cestu, dával jsem si velkýpozor, kudy vede. Ušel jsem dalších několik metrů a zjistil, žetam stezka končí! Křížem krážem jsem prošel celé okolí, prodíral jsem se mezi keři a plazivými rostlinami a táhnul za sebou unavenou a zatvrzelou mulu. Po cestě ani stopy. Zmizela. Stál jsem a rozhlížel se kolem sebe. Srdcese mi rozbušilo. Obklopovalo mě jen ticho, tmavé stromy a plazivérostliny. Na všech stranách totéž. Snažil jsem se rozpomenoutna své skautské časy. Jak skaut pozná, kde je? Nemohl jsem sivzpomenout. Napadlo mě, že mohu počkat do rána a určit směr podle slunce. Uklidnilo mě to. Je to jednoduché, stačípočkat do rána. Jenže jsem nevěděl, na jakou světovou stranumám jít ani v jakém směru leží Machiques. Asi jsem z Machiquesvyšel na východ, ale jistý jsem si tím nebyl. Tma pomaluhoustla. Rozeznával jsem už jen obrysy stromů. Nevzal jsem si ssebou nic na spaní, a tak mě čekala noc na holé zemi. Ještě ženebyla zima. Uvázal jsem mulu, vybral si místo na spaní a lehlsi. Snažil jsem se najít co nejpohodlnější pozici a při tom jsem si vrazil do zad trn. Okamžitě jsem vyskočil. Chtělo se mi brečet a byl jsem unavený. Co to vůbec provádím?Za denního světla džungle vypadala nádherně, ale teď minaháněla strach. Mezi stromy jsem slyšel cupitání a šmejdění.Nocí zazněl kvílivý křik. Nespal jsem. Nemohl jsem se dočkat, až vyjde slunce. Noc mi připadala nekonečně dlouhá. Jednou se mi málem podařilo usnout, něco mi však v téchvíli přistálo na obličeji a okamžitě odskočilo do křoví.Stoupl mi adrenalin v krvi a dokonale mě to probudilo. Sledoval jsem, jak tma postupně přecházela ve stále světlejší šeď. Vstal jsem, když už jsem rozeznával barvy. Přes noc miztuhly svaly a v ústech jsem cítil příšernou pachuť. Zevčerejšího oběda mi zbyla konzerva sardinek a svíčka, abych sije ohřál. Pomyšlení na jídlo ve mně vyvolalo příšernýhlad, protože jsem večer vůbec nic nejedl. Rychle jsem přehrabalzavazadla a našel tu konzervu. Nevzal jsem si s sebou otvírák. Konzervu jsem se pokusil otevřít nožem, ale zlomil se. Z malého otvoru, který se mi podařilo nožem udělat, jsem hltavě vysál olivový olej. Musím se najíst! Nemůžu jítbez jídla! Mohl bych umřít hladem! S konzervou jsem zkoušelbouchat o skálu, ale nepomohlo to. Nakonec jsem ji hodil do křoví. Ztratil jsem hodinu. Stále jsem neznal cestu, a neměl jsem ani ponětí, jak najít cestu zpět, ale zpátky jsemstejně nechtěl. V dálce za horami vycházelo slunce. Rozhodl jsem se, že se vydám tím směrem. Vyrazil jsem avzdorující mulu táhnul za sebou. Bez stezky se šlo pomalu. Mulase neustále zaplétala do popínavých rostlin a lián. Některékeře měly dlouhé trny, které se mi zapíchávaly do rukou anohou. Vytahoval jsem si je a ranky po nich mi šeredně natekly.Cítil jsem, že dostávám horečku. Stoupal jsem do hor a listnatý porost postupně řídl. Všude poletovali nádherníduhově modří motýlci a křičeli ohnivě rudí papoušci. Vzduchse pomalu ochlazoval. Přestal jsem mít hlad, ale zeslábl jsem. Odzačátku cesty mě kousali komáři, takže teď už každouodkrytou část těla pokrývaly zarudlé kousance. Tuhle noc jsemuž usnul, i když mě několikrát vzbudil ošklivý sen. Bylo mi zima a neměl jsem s sebou žádné teplé oblečení. Ráno jsemzahájil zvracením. Podíval jsem se na své ruce a nepoznával je. Zarudlé a nateklé končetiny vypadaly spíš jako kus syrovéhomasa. „Pane, proč?“ ptal jsem se. „Co tady dělám?“ Přesto jsem odvázal mulu a pokračoval. Svahy byly přílišpříkré, a tak jsem musel z muly sesednout a táhnout ji za sebou.Motal jsem se a skoro nevnímal. Zastavil jsem se před hlubokým údolím. Pohlédl jsem na hřeben na druhé straně aspatřil tam několik chatrčí. Byla to indiánská vesnice. DíkyBohu. Našel jsem Motilony. Sešel jsem do údolí a pak se pomalu anamáhavě vyšplhal na druhou stranu. Cesta trvala několik hodin. Ohlížel jsem se, protože jsem čekal, že se Indiáni objeví za mnou. Nedával jsem proto pozor, kam šlapu, amálem jsem uklouzl a spadl. Konečně jsem se dostal ke kruhuchatrčí. Oddechl jsem si, když mi naproti přišlo několik lidí. „Jsem tady!“ zakřičel jsem a bylo mi jedno, jestli mi rozumínebo ne. Obklopilo mě asi dvacet Indiánů. Zírali na mě a oněčem se dohadovali ve svém jazyku. Zkoušel jsem na ně mluvit španělsky. Nikdo neodpověděl.52 Zkusil jsem tedyněkolik frází, které jsem se naučil od orinockých Indiánů.Opět žádná odpověď. Všichni vypadali staří a vrásčití.Prohlíželi si mě, šťouchali do mě a smáli se. Většině chyběly zuby. Když otevřeli ústa, viděl jsem jejich červené bezzubé dásně. Vešel jsem do vesnice a přišly se na mě podívat i ženy a děti. Nikdo mi nerozuměl.Vlastně mě ani nezkoušeli poslouchat. Věděl jsem, že musejímít náčelníka. Možná s mladými muži odešel na lov. Rozhlížel jsem se a čekal, až přijdou. Oni však nepřicházeli.Už mě unavovalo stát v kruhu smějících se senilních starců,žen a dětí. Bylo mi špatně a byl jsem zesláblý. Jak se snimi mohu domluvit? Pro své vlastní potěšení jsem si s sebouvzal malou flétnu. Možná se jim bude líbit, když zahraji. Vyndal jsem flétnu ze svého tlumoku, posadil se a začal hrát.Téměř všichni se začali pohybovat do rytmu. Když jsem přestal,dal si jeden stařec ruku před ústa a napodoboval moji hru, aby miukázal, že mám pokračovat. Zahrál jsem melodii, kterou jsem se naučil od Indiánů v Orinoku. Jeden muž zničehonic vytáhl druhou flétnu a melodii napodobil. Zahrál jsem druhý hlas a on ho přehrál taky. Za chvíli jsme hrálispolečně. Potom zahrál on melodii, kterou jsem nikdy neslyšel.Napodoboval jsem ji notu po notě. Mezitím se kolem násshromáždila celá vesnice. Hra na flétny pokračovala. Začalo měto unavovat, ale nikdo neodešel. V půl čtvrté ráno jsme konečněskončili. V noci dost pršelo. Vzali mě do jedné chatrče, leželjsem tam a poslouchal těžké oddychování muže vedle sebe. Aspoň že jsem byl v bezpečí a s lidmi, kteří vypadalipřátelsky. Náčelník se neukázal ani druhý den ráno. K snídani jsem dostal vařené kořeny divokých rostlin a příšernou tekutinu. Přinutil jsem se to pozřít. Vyhladověl jsem tak, že bych snědl cokoliv. O flétnový koncertuž nikdo neprojevoval zájem a každý si hleděl své práce. Dětisi hrály. Jeden stařec seděl na sluníčku a opíral se o chatrč.Když jsem se na něj podíval, usmál se. Zamířil jsem k němu.„Jak se máte?“ zeptal jsem se anglicky. Začal mluvit ve svémvlastním jazyce. To jsem chtěl. Pokoušel jsem se ho napodobit. Zdálo se mu to legrační a řekl mi několik dalších slov. Pokusil jsem se je zopakovat. Opět se zasmál. Ta hra hobavila, a tak jsme v tom pokračovali další dvě hodiny. Poprvé v životě jsem se pokoušel porozumět jazyku bez jakýchkoliv znalostí. Fascinovalo mě to a brzy jsem zapomněl na všechno53 ostatní. Pomalu jsem začínal rozlišovatněkteré zvuky. Myslel jsem si, že za čas stejně lehce porozumímvýznamům. Neočekávaně, bez varování jsem dostal do zad ránu a spadl tváří na zem. Omráčilo mě to. Nade mnoustál nějaký muž, ječel příšerně vysokým hlasem a v obourukou držel bičíky, kterými mě mlátil. Z úst mu kapala bílápěna. Snažil jsem se odkutálet a uniknout ránám, ale objevilose tam několik mladých mužů a dlouhými ostrými šípy mětlačili směrem k tomu šílenci. Potom mě dva válečníci chytili a hodili do chatrče, v níž jsem strávil noc. Nikdo za mnou nevešel. Ležel jsem na zemi, bolelo mě celé tělo a svíral mě ohromný strach. Na rukou a nohou mi poranách biče naskakovaly podlitiny. Zčistajasna prorazil slaměnoustěnu chatrče šíp. Zastavil se o protější stěnu. Dalšíšíp. Muži obklopili chatrč ze všech stran a stříleli po mně.Šípy se o zeď zpomalily a neměly sílu proniknout kůží, ale byly těžké, a tak mi při dopadu způsobovaly ošklivémodřiny a krvavé puchýře. Po čtvrt hodině jsem se zhroutil nazem a rukama si zakrýval oči. Muž, který mě šlehal bičíky,se postavil do dveří chatrče a něco na mě křičel. Pochopil jsem, že to je náčelník. V ruce držel luk a v něm připravený dlouhý šíp. Vypadal jako šílenec. Přitiskl jsem se k zemi a anglicky škemral: „Prosím, ne. Ne.Prosím, ne.“ Odešel. Chvíli se nic nedělo a mně se opětvracela naděje. Náhle se ozvalo „fííí“ a zasáhl mě dalšíšíp. Na chvíli mě oslepila bolest. Lítaly další šípy a celá scéna začala vypadat dost neuvěřitelně. Hodila by se spíš do filmu než do reálného života. Můj strach sestále stupňoval a vtom mi přišlo na mysl, abych se modlil. „Bože,“ volal jsem. „Jak dlouho to bude pokračovat? Musímtohle snášet?“ Představoval jsem si budoucnost; s Indiány senedomluvím, čeká mě jen mučení a smrt. Vtom se stalo něcozvláštního. Jakoby mě něco omráčilo. Spatřil jsem Ježíše na kříži. Rozplakal jsem se. „Ježíši,“ řekl jsem, ohromena naplněn bázní. „Ty jsi tím prošel. Museli jsme ti připadat odporní, jako mně připadají odporní tito Indiáni. Lidská nenávist proti tobě taky neměla žádný důvod.“ Ležel jsem tiše. „Bože, dám ti, co můžu. Dám ti svou sílu a svůj život. Vyrovnám se se vším, se všemiproblémy. Třeba i zemřu, ale prosím tě, dej, ať mohu Motilonůmříct o tvém Synu.“ Asi jsem se s touto modlitbou obracel k Bohui předtím, ale teprve teď jsem to myslel opravdu vážně. Cítiljsem, že smrt je blízko. Dopadlo na mě několik dalších šípů,ale už mi nenaháněly strach. Po chvíli nějaký starší Indián náčelníka zkrotil. Později jsem se dozvěděl, že náčelník byl opilý, což bylo u něho i dalších členů jehokmene dost obvyklé. Znovu jsem vyndal svoji flétnu a začal hrát.Přes noc jsem ji nechal v chatrči. Její jemný zvuk mě utěšoval a zdálo se mi, že zmírňuje bolest v rukou a nohou. Po chvíli mě někdo venku začal ve hře doprovázet. Náčelník mi dal jasně na srozuměnou, že nejsem ve vesnicivítaným hostem. Nebyl důvod, proč bych tam měl zůstat. Zabaliljsem si své věci, nasedl na mulu a vydal se zpět do Machiques. Když jsem už vjížděl do džungle pod vesnicí, zavolal na mě nějaký starší muž. Naznačoval mi, že mám zůstat apak zmizel v chatrči. Vynesl ven dítě. Vrátil jsem se a podívalse na ně. Byl to asi čtyřletý těžce nemocný chlapec. Když ostatní viděli, že si dítě prohlížím, vynesli ven ostatní nemocné děti. Obklopil mě kruh vážných obličejů. Měl jsem s sebou malou lahvičku antibiotik, ale váhal jsem, jestli je mám použít. Byly už půl roku prošlé. Jenže ty děti by mohly bez léků zemřít. Antibiotika provšechny nestačila, a tak jsem rozdával poloviční dávky. Vůbec jsem neměl jistotu, že jim to pomůže, ale nic jiného jsem udělatnemohl. Odstrojil jsem svou mulu a rozhodl se počkat, jak to sdětmi dopadne. Prosil jsem Boha, aby pokud na to léky nestačíděti uzdravil. Minul první den a zdravotní stav dětí se nijaknezměnil. Další den se však jednomu dítěti udělalo lépe. Za pár hodin se projevovaly známky zlepšení u všech. Za týden už si všechny spokojeně hrály. Když náčelníkviděl, že se snažím jeho kmenu pomoci, změnil svůj postoj. Později jsem se dozvěděl, že ten den, kdy mě našel ve svévesnici, zastřelili bílí osadníci dva jeho muže. Měl důvodnevítat mě s radostí. Moje návštěva se protáhla. Začal jsemse učit jejich jazyk. Brzy jsem však zjistil, že nejsem uMotilonů. Nic ze života těchto Indiánů neodpovídalo popisu Motilonů. Sami sebe nazývali Jukoni. S Motilony jsem se setkal až za rok. Čekalo mě u nich ještě horší přijetí.

Kapitola osmá

Úplatek

Ustrojil jsem mulu azkontroloval, zda sedlo drží pevně. Sledoval mě malý hlouček Jukonů. Nejistě jsem se na ně podíval. Stačí, abych jim řekl „Nashledanou“? Nebo bych jim měl potřást rukou a každého obejmout? Jukoni se na mě netečně dívali ana tvářích se jim neobjevil ani náznak zájmu. Zvedl jsemruku. „Nashledanou. Je mi líto, že odcházím.“ „Lháři,“řekl jsem si v duchu. Vylezl jsem na mulu a vyjel. Naposledy jsemse ohlédl a zamával. Z vesnice jsem sjížděl po prudké cestě dolů. Indiáni mi řekli, že se tudy dostanu docivilizace. Mohl jsem být spokojený. Udělal jsem víc, než jsemmusel. Plánoval jsem jen, týdenní návštěvu a nakonec jsem tamzůstal čtyři měsíce. Už jsem se nemohl dočkat, až se dostanuzpátky do civilizace. Chlapče, zase si pokecáš v angličtině, těšil jsem se. A dáš si pořádné jídlo. Měl jsem neodolatelnou chuť na cocacolu nebo na hamburger. Jukoni se živili neuvěřitelně odpornou stravou. Každý den měli to samé, kukuřici a alkoholickou čiku. Čiku připravovali tak, že rozkousali kukuřici, naplivali ji do vydlabané tykve a nechali ji tam zkvasit. Chuť přesně odpovídala výrobnímupostupu. Byl studený mlhavý den. Vrcholky hor okolo vesnice seztrácely v mracích. Nikdy bych neočekával, že se budu těšitdo teplé a vlhké džungle v nížině. Ale ty čtyři měsícejsem se bez přestání třásl zimou. Nemám důvod se cítit provinile, že odjíždím, říkal jsem si. Byl jsem nemocný. Už dva měsíce jsem měl v moči krev. Potřebuji lékaře. Mula se namáhavě vlekla a já jsem se vzdaloval od Jukonů. Největším nepřítelem se mi stala nuda. Když po mně střílelišípy, dalo se to vydržet. Trvalo to jen chvilku. Ale každý denvstávat a dostávat stejné jídlo, cítit stejný smrad a býtmezi lidmi, s nimiž mě nic nespojovalo, to na mě bylo příliš. Byl čas odejít. Svou povinnost jsem splnil. Nemohu za to, že nikdo nepřijal Krista. Naučil jsem se z jejich jazyka tolik,abych jim o Něm mohl říct. Víc už jsem udělat nemohl. Pomalu jsem sjížděl ze srázu a pak vyjel na hřeben. Muž, který mi mulu prodal, nelhal. Bylo to dobré a spolehlivé zvíře. Jestli mi Indiáni ukázali správnou cestu, určitěse ven z džungle dostaneme. Mula se zničehonic postavila na zadní. Snažil jsem se udržet, ale nešlo to. Vyhodila mě do vzduchu. Moje ruce tápaly, aby se něčeho zachytily, ale nic nenašly. Mula už pode mnou nebyla. Dopadl jsem prudce na pravé rameno a zaslechl při tom, jak mula pádíporostem pryč. Pomalu jsem se zvedl. Při pádu jsem si potlouklrameno. Bolelo. Tlumok se otevřel a věci ležely podél pěšiny.Do vesnice to trvalo jen hodinu, ale hrozně se mi nechtělo zpátky.Napadlo mě, že bych mohl jít pěšky. Třeba bych to zvládl. Ale ve skutečnosti mi bylo jasné, že bez muly bych to neušel. Jenže mula se vracela do vesnice. Musel jsem tam taky. Byla to dlouhá cesta a rameno mě šeredně bolelo. Hlavně se miale nechtělo vracet na místo, které jsem zrovna opustil. Nijakjsem netoužil po tom, abych se s Indiány znovu viděl. Ve vesnicise vyplnila moje neblahá předtucha. Mula přišla dříve než já,a tak si všichni domysleli, co se stalo. Přišli mi naproti asmáli se! Velký bílý muž spadl z muly! S tlumokem mi nikdonepomohl. Chůze mě unavila a nemohl jsem pohnout ramenem, alenemínil jsem zůstat ve vesnici, kde se mi všichni posmívají.Osedlal jsem proto znovu mulu, naložil na ni náklad a vyjel. Tentokrát to šlo lépe. Nechápal jsem, proč se mula vzepjala a shodila mě. Muly to většinou nedělají. A tahlebyla zvlášť pokojná. Jel jsem asi tři hodiny a začal se cítitlépe. Brzy už budu v civilizaci. Náhle mula zastavila a svěsilahlavu. Kdosi mi poradil, abych v takové chvíli přitáhnul otěže. Udělal jsem to. Mula vyhodila zadníma nohama a já jsem jí přelétl přes hlavu. Přistál jsem ve studené bahnitékaluži. Mula neutekla, a tak jsem se hned postavil, abych ji chytil. Jenže ona se vzepjala a kopla mě. Kopytem mězasáhla do paže a do obličeje. Z úst mi vytryskla krev a stékalami po krku na oblečení. Bolest mě téměř oslepila. Přál jsem si, abych ztratil vědomí, ale nestalo se to. Bolest se stupňovala. Měl jsem pocit, že jsem ve skořápce,která vibruje. Po chvíli jsem si na bolest zvykl a začal vnímat.Mula zmizela. Tiskl jsem si ret, abych zastavil krev. Nemohl jsemse vrátit do vesnice. Musel jsem ven z džungle. Půjdu pěšky, ale ne teď, už je pozdě. Strávím zde noc a vyrazím ráno. Vnoci jsem se třásl a spal jen přerušovaně. Půlka čelisti minatekla a ztratila tvar. Ráno se mi udělalo hrozně zle. Pochopiljsem, že musím zpátky do vesnice. Co se mi tím Bůh snaží říci? Jukoni mě přece neměli rádi. Byli rádi, že57 odjíždím. Tak proč bych neodjel? Proč Bůh dopustil, aby mě mula dvakrát shodila? Vzpomněl jsem si na problémy s misijní společností. Odmítli mě, ale Bůh mě neodmítl.Teď se stalo totéž. Jukoni si zrovna nepřáli, abych zůstal, aleBůh ano. Musím poslouchat Boha. Ten den prudce pálilo slunce. Cítil jsem, že mám horečku, a motala se mi hlava. Měl jsem pocit, že se na slunci upeču. Na oblečení se mivytvořila tvrdá vrstva z bláta a krve. Jen moje hlava mipřipadala lehoučká. Vrávoral jsem. Když jsem sešel dolů do údolí, nalezl jsem tam potůček, kterého jsem si předtím nevšiml. Položil jsem se do něj a chladil se. Voda změkčila moje oblečení i kůži. Bez hnutí jsem tak zůstalaspoň hodinu. Odpoledne se už sklánělo ke konci. Do vesnice jsem se musel dostat před soumrakem. Byl jsem slabý,velmi slabý, nemohl jsem ani vstát. Zkoušel jsem se zvednout, alepokaždé jsem si lehl zpátky a trvalo mi několik minut, než jsem sebral sílu na nový pokus. Nakonec jsem přece jen vstal. Blížiljsem se k vesnici a volal jsem: „Pomozte mi! Prosím!“ Už minezáleželo na tom, jestli se mi budou smát. Přišlo mi naprotiněkolik Jukonů; byl s nimi i náčelník, ale nesmáli se. Do vesnice mě donesl sám náčelník a pomohl se o mě postarat. Vstal jsem až za týden a už se mi nechtělo odjet. Indiáni se pro mě stali lidskými bytostmi. Postarali se o mě, když jsem to potřeboval. Zůstanu a uvidím,jestli jim mohu nějak pomoci. Ne že bych to teď měl jednodušší. Nudil jsem se i nadále. Stále jsem měl úplavici a v ranní moči krev. Ale naučil jsem se lépe indiánskýjazyk a už jsem se uměl slušně domluvit. Ohromně to pomohlo.Čím víc jsem rozuměl, tím víc jsem Indiány chápal, a čímvíc jsem je chápal, tím víc jsem jim chtěl pomoci. Dříve jsemněkteré věci považoval za projevy nevzdělanosti nebo hlouposti,ale teď jsem poznal, že to tak není. Neustále jsem sipotřeboval opakovat: Dokud lidi neznáš, nesuď je. Opět jsem začal myslet na Motilony. S epidemií spalniček jsem jim už samozřejmě nemohl pomoci, ale cítil jsem, že bych se k nimměl i přesto vydat. Vracela se mi touha, kterou jsem měl předsetkáním s Jukony. Když jsem se Jukonů zeptal na okolní kmeny, vzpomněli si na jeden nepřátelský kmen, kterýnazývali „Naftoví lidé“. Dávalo mi to smysl. Věděl jsem, že Motiloni žijí v oblastech tak bohatých na naftu, že na několika místech dokonce vyvěrá na povrch. Byl to jeden zněkolika znaků, podle kterého jsem usoudil, že „Naftoví lidé“jsou Motiloni. 58 Poprosil jsem Jukony, aby mě k Motilonům zavedli. Oči se jim rozšířily strachem. Jeden Jukon mi to pak vysvětlil: „To neuděláme. Neodvážíme se k nim přiblížit. Zabili by nás.“ Přesto jsem trval na svém. „Najih od nás žije jiný jukonský kmen. Možná tě tam někdo z nichdovede,“ poradil mi. „Můžeš to tam zkusit.“ Tentokrátjsem s odjezdem neměl takové problémy jako minule. Bůh si přál, abych odešel, i když jsem zatím mezi Jukony nevykonal, nic velkého. Nikdo Krista nepřijal, ani jsem jim nepomohl zlepšit jejich životní podmínky. Jejich kultura mi bylastále vzdálená. Nedokončil jsem to tu, ale cítil jsem povoláník Motilonům. Měl jsem jistotu, že mě k nim volá Bůh. Rozloučil jsem se a odešel ke kmenu na jih. Nechtěl jsem tamzůstat dlouho, ale při prvním rozhovoru jsem zjistil, že mluvíjiným nářečím. Vůbec jsem jim nerozuměl. Indiáni se ke mněchovali přátelsky a dovolili mi ve vesnici zůstat. Dostával jsemjídlo a spal v jejich chatrčích. Po měsíci jsem se už uměltrošku domluvit, a tak jsem je poprosil, aby mě zavedli kMotilonům. Zděsili se. „To ne. Neodvážíme se k nim přiblížit.Možná tě k nim zavede někdo z toho kmene na východ od nás.“ Jezdil jsem tedy od kmene ke kmeni a pokoušel se někoho přesvědčit,aby mě dovedl k Motilonům. Napadlo mě, že bych se mohl na cestuvydat sám, ale s džunglí jsem měl takové zkušenosti, že užbych se do ní sám neodvážil. Vždycky jsem se dozvěděl, že měk Motilonům zavede někdo jiný. Nakonec se mi přece jen několikIndiánů podařilo přemluvit. Po jednom dni cesty jsem však těžce onemocněl a museli jsme se vrátit. Vzpomněl jsem si na případ s mulou a napadlo mě, že mi Bůh ukazuje, že kMotilonům nemám chodit. Když jsem však o tom přemýšlel dál,získal jsem jistotu, že tentokrát to tak není. K Motilonům jsem nešel kvůli svému vlastnímu pohodlí. Šel jsem tam, protože jsem cítil, že mě k nim volá Bůh. Nevzdal jsem totedy. Nakonec jsem si vyhlédl mladého silného Jukona. Byla s ním ohromná zábava a měl pověst, že za patřičnou odměnuudělá cokoliv. Dostal jsem nápad. Jukoni milovali třpytivé věci. Když jsem k nim přijel, fascinovaly je zipy. Západní oblečení se mi už dávno rozpadlo a nosil jsem jukonské tradiční pončo, ale zipy z kalhot jsem si schoval dospodku tlumoku. Počkal jsem dva měsíce a pak jsem zip vyndal a přivázal ho na provázek. Toho mladého muže jsem tajně odvedl do džungle a ukázal mu zip. Povlával na provázku proti slunci a blýskal se. 59 Indián ho chtělchytit, ale já jsem stáhl ruku. „Dám ti to,“ nabídl jsem mu, „jestli mě dovedeš k Motilonům.“ Na obličeji se mu zračilvnitřní boj. Když pomyslel na Motilony, odmítavě se zamračil, ale každý pohled na třpytivý zip v něm vyvolával větší a větší žádost. Nakonec pokrčil rameny: „Zavedutě tam. Proč ne?“ Chytil jsem ho kolem ramen. „To je skvělý!Vyrazíme zítra.“ Zachmuřeně přikývl.

Kapitola devátá

Hrozivé uvítání

Druhého dne brzy ránonás vyrazilo sedm. Když jsme opouštěli vesnici, slunce teprvevycházelo za horami a vzduch byl stále ještě chladný a svěží. Promluvili jsme jen zřídka. Celý den jsme neúnavně pochodovali po téměř neviditelných stezkách přes horské hřebeny, a ani na rozcestí se nikdo neradil kudy dál. Cestujsme nepřerušovali ani kvůli jídlu. Nezastavili jsme ani pozápadu slunce, ale šli tak dlouho, dokud byla stezka aspoň trochu rozeznatelná. Druhého dne jsme se na cestu vydali ještě před rozbřeskem. V tomto náročném tempu jsme sepohybovali šest dní. Krajina i podnebí se začaly postupněměnit. Ve vyšších polohách And rostly stromy jen roztroušeně, zde jsme procházeli hustou džunglí s vysokými stromy. Ze stromůvisely liány a některé vypadaly jako silná lana. I zvuky byly vdžungli jiné. Křičeli tu na nás papoušci, opice vřískaly apřitom se nám vyhýbaly a přeskakovaly ze stromu na strom. Kdyžjsme večer konečně zastavili, zhroutil jsem se pokaždé na zem.Každé ráno bylo stále těžší a těžší vstávat za šera. Jukoni však nedávali sebeméně najevo únavu. I kdyžjim vadilo horko a při chůzi se jim pot řinul po tvářích, nezpomalili. Mířili jsme k hřebenu na kraji motilonského teritoria, odkud je celá oblast snadno přehlédnutelná. Tammě Jukoni nechají, ať se starám sám o sebe. Když jsme sezačali k motilonskému území přibližovat, ztichli Jukoni ještěvíce. Jednou jsem zahlédl nádherně zabarveného papouška a něcoo něm prohodil. Jukoni mi okamžitě přikryli rukou ústa. Indián,který mě umlčel, se neusmíval a ruku odtáhl teprve, když seujistil, že neřeknu ani slovo. Nemuseli jsme už překonávat vysoké kopce And, ale jen malé pahorky a kopečky. Korunystromů byly tak husté, že jsme skoro neviděli oblohu. Potíže nám teď způsobovaly řeky. Okolo jejich břehů se vytvářelybažiny a někdy nám trvalo celé hodiny, než jsme objevili bezpečné místo, kudy jsme mohli přejít. Sedmý den pochodujsme vstali a vydali se na cestu beze slova. Blížili jsme se k vyvýšenině na okraji motilonského území, a tak jsem přes všechnu únavu61 přidal do kroku. Kvůli tomuhle jsem se přece vydal do džungle. Za chvíli se setkám s prvnímMotilonem. Náhle Jukoni zkameněli a zvedli hlavy, jako by něcocítili ve vzduchu. Stál jsem taky bez hnutí, ale slyšel jsem jensvůj vlastní dech. Zdálo se mi, že dýchám stále hlasitějipříliš hlasitě. Nic jiného jsem neslyšel. Vtom se Jukonirozeběhli směrem, odkud jsme přišli. Chvíli jsem nechápal, cose děje, ale pak jsem se neobratně rozběhl za nimi. Nechápaljsem, před čím utíkám. Vběhl jsem přímo mezi liány, zapletl se do nich a upadl na tvář. Pokoušel jsem sevstát, ale opět jsem se do lián zamotal. Vtom jsem ve stehně pocítil ostrou bolest. Celého mě ochromila. Zhroutil jsem se. Všechno jsem vnímal zpomaleně dokonce i své lapání po dechu.Podíval jsem se na svoje stehno. Prostřelil ho šíp a teď mi znohy trčel dlouhý hrot. Z otvoru vytékala jasně červená krev,moje krev, a stékala po noze dolů. Nemohl jsem od šípu odtrhnout oči. Zdálo se mi to neskutečné. Ten šíp musí vězet v noze někoho jiného. Ale byla to moje noha. Zvedl jsemoči a málem se mi zastavilo srdce. V kruhu kolem mě stáli nazí, tmaví muži s napjatými luky. Mířilo na mě devět šípů. Úplně jsem na nohu zapomněl. „Nestřílejte! Ne!“ řekljsem jim v jukonštině a škemral přitom očima o milost. Jejichoči byly černé jak uhlí a nezračila se v nich žádná odpověď.Luky pryč nedali. „Prosím,“ zkusil jsem španělštinu.„Přicházím k vám jako přítel.“ „Přítel,“ řekl jsemlatinsky. Nespustili mě z očí, ale šípy z luků vyjmuli. Jedenz nich se ke mně přiblížil. Přikrčil jsem se strachy. Sklonilse k mé noze a uchopil hrot šípu. Položil nohu na moje stehno a šíp vytrhl ven. Zatmělo se mi před očima a nemohl jsem se nadechnout. Podíval jsem se na nohu. Z rány po šípuvolně visely kousky masa. Celou dobu se mi zdálo, že už to víc bolet nemůže, ale bolest se naprosto neuvěřitelněstupňovala. Ten muž vzal vyjmutý šíp a postrčil mě s ním do zad. Snažil jsem se nevěnovat mu žádnou pozornost.Chtělo se mi jen ležet a umřít. Strkal do mě dál. Chtěl, abych se zvedl. Nakonec jsem to udělal. Popoháněl mě šípem a já se vrávoravě pohyboval. Zbytek mužů se seřadil do zástupu a vydali jsme se hlouběji domotilonského území. Pochodovali jsme tři hodiny. Nedá se ani popsat, jak mě noha bolela, ale pokaždé, když jsemzpomalil, ucítil jsem v zádech hrot šípu. Šli jsme po dlouhém a strmém kopci nahoru a cítil jsem, že za chvíli omdlím. Slyšel jsem pravidelný krok mužů a raději nemyslel na svou budoucnost. Noha bolela, jakoby mi ji vpolovině uřízli. Konečně jsme dosáhli slunečného vrcholku hory a tam jsem spatřil nekultivovanou mýtinu.Uprostřed ní stála ohromná hnědá mohyla. Dosahovala výšky asi dvanácti metrů a u země měla tmavé obdélníkové otvory. Zamířili jsme přímo k jednomu z otvorů a vešli dovnitř.Nejdřív jsem ve tmě vůbec nic neviděl. Slyšel jsem nějakou malou ženu, jak hubuje děti, a dětský pláč.Postupně si mé oči přivykly na přítmí. Strčili do mě, abychse položil na malou rohož. Zena i děti odešly. Nade mnou stáli jen muži a v šeru vypadali divoce a nebezpečně. Najednou jsem pochopil, o čem vypovídají statistiky zabitých pracovníků naftařské společnosti. Přivedli mě sem,aby mě zabili? Muži se o něčem dohadovali, pak se obrátili aodešli. Rozhlédl jsem se po místnosti. Nebyla kruhová, jak jsem předpokládal, ale obdélníková se šesti vchody. Tvořily ji palmové kmeny, které byly zapuštěné do země a jejich vrcholky svázané k sobě. Vznikaly tím krásně jednoduché oblouky, pokryté za hnědlými palmovými listy.Očima jsem po nich přejížděl sem a tam. Zdálo se mi, že sestávají lehčími a že s nimi jemně pohybuje vánek. Uklidňovalomě to. Bolest ve zraněné noze jsem necítil. Ještě jsem sistačil uvědomit, co se stalo, a zasmát se tomu. Pak jsem omdlel. „Blouzním,“ řekl jsem nahlas. „Co s tím?“ Znovu jsem sezasmál. Když jsem se probudil, byl už asi druhý den. Nemohl jsemzjistit, jak dlouho jsem ležel v bezvědomí, protože ženy aniděti mi nevěnovaly žádnou pozornost. Potil jsem se a mělhorečku. Noha mi natekla a rána po šípu začala hnisat. Zvedljsem se a vzepřel se na lokty, ale zamotala se mi hlava, a tak jsemsi znovu lehl a pozoroval vysoké oblouky na stropě. Vypadaly jako z katedrály. Tiché povídání pracujících ženznělo jako modlitby. Dostal jsem průjem. Když to na mě poprvépřišlo, zkoušel jsem vstát a sám jít ven. Rychle mě shodilizpátky na rohož. Nakonec jsme se posunky domluvili a jedna ženamě doprovodila ven. Indiáni chodili na záchod hned za dveře. Šel jsem taky, celý červený, protože mě ta žena pozorovala. Nazáchod jsem musel stále častěji. Celý den jsem v polospánkuproležel na rohožce. Začaly mi natékat žlázy v podpaží.Nedali mi nic k jídlu. Odpoledne mě z dřímoty probudily zvuky,které mi připomínaly válečný pokřik. Posadil jsem se aočekával nejhorší. Dovnitř se nahrnuli muži, ječeli a v rukou drželi dnešní úlovky opice a papoušky. Vzrušeně si mezi sebou povídali. Zvířata otáčeli nad ohněm, aby z nich opálili peří a chlupy. Místnost zaplnil štiplavý adráždivý kouř. Potom ženy zvířata uvařily. I když mi bylo špatně od žaludku, měl jsem šílený hlad. Žádné jídlo jsem však nedostal. Večer se Indiáni uložili dohoupacích sítí. Zatímco spali, byl jsem vzhůru a potil se. Měl jsem dojem, že se celá místnost houpe a spadne mi na hlavu. Stehno mě neuvěřitelně bolelo. Zanítilo se a já sije nemohl ani umýt. Uvědomil jsem si svou bezmocnost a rozbrečelse. Když jsem plakal, trochu se mi ulevilo. Začal jsem se modlit. Už dlouho jsem se takhle nemodlil. S otevřenýma očima jsem tiše promlouval k Bohu a pozoroval při tom jemné pohyby motilonských houpacích sítí, které visely vysokonad zemí. Bůh mě utěšil. Dal mi poznat, že dělám to, co sipřeje. Druhý den odpoledne ke mně přišel malý chlapec a v ruce držel složený palmový list. Usmál se a list rozevřel. Kroutily se na něm různé housenky. Tvarově ivelikostí se podobaly párku. Nevěděl jsem, co mám dělat.Pokrčil jsem rameny a zatvářil se nechápavě.“ Jedna zhousenek spadla z listu na podlahu. Chlapec ji rychle zvedl, ukousl jí hlavičku a zbytek rozkousal a spolkl. Znovu otevřellist. Měl jsem jíst housenky. Zvedl se mi žaludek. Jenže jsem měl hlad, a jestli je odmítnu, kdoví kdy mi nabídnou dalšíjídlo. Nejistě jsem se natáhl a vzal si jednu z nejmenšímhousenek. Kroutila se mi v ruce. Zavřel jsem oči, dal si jejíhlavičku mezi zuby, ukousl ji a rychle vyplivl. Vnitřnostihousenky se dostaly na povrch. Věděl jsem, že jestli se podívám,nebudu schopen to pozřít, a tak jsem si to celé strčil do pusy akousal. Bylo to jako guma. Nechutnalo to špatně: jako slanina.Vzal jsem si další a pak další. Žaludek se vzbouřil. Začalami být zima. Cítil jsem, jak se mi červi pohybují v žaludku.Najednou začali vycházet ven stejnou cestou jako dovnitř. Když jsem nakonec zvedl oči, chlapec tam už nebyl. Později mi přinesl nějakou uzenou rybu. Tu jsem snědl a nevyzvracel. Od té doby jsem dostával dost jídla, ale žádné housenky. Dny míjely a nemoc se zhoršovala. Stále jsem se nesměl vzdálit z rohože, ale stejně bych asi nebyl schopný vstát a odejít. Jedna ze žláz v podpaží mi nateklatak, že jsem nemohl přiložit ruku k tělu. Stehno se mi nehojilo. Když jsem byl vzhůru, pozoroval jsem ženy při domácích pracícha muže při výrobě šípů. Většina mužů vypadala krutě. Strkali do mě a smáli se mi, když jsem poskakoval. Jedenz nich si však vzal do hlavy, že mě bude ochraňovat. Kdykolivpřišel, ostatní se odtáhli. Výrazně a zvláštně se smál avypadal legračně. Při chůzi měl prsty na nohou obrácenésměrem k sobě a vedle úst jizvičku. Každý den, když se vrátilz lovu, se na mě usmál a něco mi řekl. Často mi nosil jídlo. Měsíc jsem živořil na pokraji života. Průjem se stálezhoršoval. Zeslábl jsem tak, že jsem nemohl ani pořádně sedět. Museli mi pomáhat ven.64 Jeden den jsem pocítil,že musím odejít. Byl jsem si jist, že to chce Bůh. Ale toznamená, že ztratím kontakt s Motilony. Jak bych to mohl vzdát,když už jsem si tohle všechno prošel? Na druhou stranu k čemubude, když zemřu? V noci vyšel měsíc. Viděl jsem, že venku svítí. Tiše jsem vstal. Vrávoral jsem, protože se mimotala hlava. Nikdo mě nezastavil, všichni spali. Po špičkáchjsem šel ke dveřím. Nikdo se nepohnul. Vyšel jsem ven do noci asrdce mi bušilo strachy. Na chvíli jsem dokonce zapomněl, že jsemnemocný. Od domu vedla stezka dolů z kopce. Chtěl jsem se dostat k vodě, abych zahladil své stopy. Noha mě bolela v místě, kudy prošel šíp, a byla ztuhlá. Museljsem ji po nerovné cestě vláčet za sebou. Kameny mě bodaly donohou. Na úpatí hory jsem se zastavil. Protékala tudy maláříčka, v níž jsem si umyl nohu. Voda v ráně pálila a vehnala mi do očí slzy. Poslouchal jsem, jestli mě někdonepronásleduje, ale nikdo za mnou nešel. Musím se držet řeky, buď po proudu, nebo proti, jinak se ztratím. Proti proududojdu k horám, a na druhé straně hor žijí lidé. Nevěděl jsem,kam bych došel po proudu vydal jsem se tedy proti proudu. Čtyřidny jsem šel bez jídla. Bál jsem se jedovatých tropickýchrostlin a ze břehu jsem neviděl nic, o čem bych s jistotou věděl,že můžu jíst. Spalovala mě horečka; chvílemi mi bylo zima a chvílemi horko. Zvednout nohu mě stálo neuvěřitelnou námahu. Někdy jsem se musel brodit vodou, jindy jsem šel po skalnatých březích. Řeka se stáčela do hor. Často jsem ji musel přebrodit, abych mohl obejít skálu, často mě ledový proud strhl, a než jsem se z něho stačil dostat, uhodil mnou o skálu nebo o balvan. Bylo by jednodušší, kdybych se nechal řekou unášet. Nohy mi otekly, protože jsem slézal ostré skály. Několikrát mě zastavil vodopád, po jehož obou stranách se tyčily útesy. Museljsem lézt po kluzkých balvanech porostlých mechem a tápavě hledat, kde se zachytit rukama, abych nespadl. Pátého dne odpoledne jsem si zničeně sedl do rozsedliny mezi dvěma balvany, zády jsem se opřel o vlhký a studený kámen a odpočíval. Podíval jsem se na své ruce. V chladné vodě mi zmodraly nehty,ruce a prsty dostaly bílou barvu. Celé tělo sténalo bolestí,hlady mě bolel žaludek. Rozklepal jsem se a nemohl jsem třesenízastavit. Zíral jsem do vody a rozostřily se mi oči. Zdálo semi, že voda neteče, ale stojí. Mohu jít dál? Nevěděl jsemjak. Potřeboval jsem se najíst a odpočinout si. Na hladině se houpalo něco zářivě žlutého. Nemohl jsem zaostřit oči a myslel jsem si, že blouzním. Promnul jsem si oči a začalrozeznávat vodu proud unášel trs banánů. Zachytil jsem je, kdyžpluly okolo. Nemohl jsem tomu věřit, byly dokonce zralé; nezralébanány jsou velice hořké. Dalo mi dost práce, abych jenevyzvracel, ale když už jsem je začal trávit, cítil jsem, jakmi dodávají sílu a naději. Vstal jsem a vydal se na dalšícestu proti proudu. Za pár hodin jsem došel k přírodní nádrži,kde se řeka rozdělovala do několika malých pramínků. Po stěně nádrže jsem vylezl nahoru a konečně se dostal na vrchol hor. Před sebou jsem viděl zalesněné srázy, ani známka po lidském osídlení. Mezi stromy nikde žádná mýtina neprosvítala, viděl jsem jen další kilometry stejnédžungle, ze které jsem právě vyšel. Zhroutil jsem se na vyvrácený kmen. Má nějaký smysl, abych šel dál? I kdyby tam někde žili lidé, jak bych je našel? Celou dobu, kdyjsem byl na útěku, jsem si říkal, že stačí, abych se dostal nahoru do hor, a budu zachráněn. Ale teď jsem viděl, že na tomnejsem o nic lépe než předtím. Žádná záchrana mě tunečekala. Vzpomněl jsem si na banány. Dal mi je Bůh proto, abyse mi posmíval? Aby mi dal naději, a pak mi ji zase vzal? Připomněla se mi slova: „Připravím ti stůl před tvými nepřáteli.“ Bůh mi připravil hostinu uprostřed džungle,hostinu z banánů. Zapomene na mě teď? Díval jsem se na kilometry džungle. Někde tam musí žít lidé, kteří mi mohou pomoci. Bůh mi ukázal trs banánů, když jsem je potřeboval.Může mě k těm lidem zavést. Nebudu tvrdit, že jsem věděl s jistotou, že mě k nim Bůh zavede. Ale přinutil jsem své bolavé a nemocné tělo, aby se z kmene zvedlo a znovu se vydalo na cestu. V údolí pode mnou jsem našel korytopramínku a vydal se po něm. Šel jsem jako ve snách. Připadalomi to jako špatný sen, ze kterého se nemohu probudit. Podélkoryta jsem kráčel celý den. Raději bych se nechal odnést vodou,ale šel jsem dál. Nejprve jsem ten zvuk nepoznal. Znělo tovysoce a výrazně jako datel, ale byl hlasitější a pomalejší. Pozorně jsem se zaposlouchal. Zdálo se mi, že ten zvukdo džungle nepatří. Něco mi napovídalo, že je důležitý. Bylmi povědomý, ale neuměl jsem ho pojmenovat. Už jsem ho někdeslyšel. Rozhodl jsem se, že zjistím, co to je. Když jsem sepřiblížil, konečně jsem si vzpomněl. Byl to zvuk sekyry.Člověk! Zařídil to Bůh? Přivedl mě do civilizace? Vykročil jsem směrem za zvukem, kulhal jsem, ale nohy se pokoušely o belhavý běh. Pak jsem spatřil dva muže, jak sekají do kmene obrovského stromu. Zavolal jsem na ně, ztratil jsemrovnováhu a spadl do špíny.

Kapitola desátá

Do civilizace a zase zpátky

Kdo to je?“ zaječeljeden z těch dvou mužů. Patrně si myslel, že jsem Indián. Ležel jsem za keřem, takže mě nemohli vidět. „Pomozte mi!“ volal jsem. „Pomozte!“ Nechali práce a šli se na měpodívat. „Co se děje?“ zeptal se jeden z nich. „Doktora,“bylo jediné slovo, které jsem zvládl říct. Udiveně se na sebe podívali, pak mě zvedli a opřeli o strom. Dali mi kukuřičnou placku a trochu cukru. Otevřel jsem ústa, abych jimpoděkoval, ale zjistil jsem, že nemohu mluvit. Placku jsem jedl dlouho, neměl jsem sílu pořádně kousat. Muži přivedli mulu, naložili mě na ni a odvezli do nedalekého domu. Manželka jednoho z nich mi přinesla dobré červenébanány, další dvě kukuřičné placky a hrnek silné, sladkékávy. Posilnilo mě to. Zatímco jsem si cpal jídlo do úst,zeptal jsem se, jak daleko jsem od Machiques. „Machiques? Nikdyjsem o tom neslyšel.“ Překvapilo mě to. Machiques bylo známéměsto. „Které město leží nejblíž?“ zeptal jsem se. „Talamaque.“ „Jak je to,daleko?“ Slyšel jsem to jménopoprvé. „Dva dny chůze.“ „A jaké další město je vokolí?“ „Rincon Honda.“ „Cože? Já jsem v Kolumbii?“ Neměl jsem čas se příliš divit, protože jsem v několika minutách usnul. Probudil jsem se na posteli. Neviděljsem ji už déle než rok. Sluneční paprsky dopadaly pod stejnýmúhlem, jako když jsem usnul. „Spal jsem jen pár minut,“ pomyslel jsem si. Pak jsem si ale uvědomil, že jsem prospal celýden. Vstal jsem, umyl se a oblékl. Cítil jsem se lépe, i kdyžjsem byl stále slabý. Podíval jsem se do zrcadla vypadal jsem jakstrašidlo! Oblečení, které jsem dostal od Jukonů, bylo roztrhanéna cáry. Nedivil jsem se, že se mě ti muži zděsili. Ten denjsem odpočíval. Moje tělo nebylo zvyklé na potravu, a tak jsemjedl jen malé množství. Jinak se mi začal zvedat žaludek. Dostal jsem mapu67 a pokusil se podle ní určit, kudyjsem během posledního roku procházel. Druhého dne mě osadníci odvezli do Talamaque. Zbyly mi nějaké venezuelsképeníze a podařilo se mi je uchovat po celou dobu, co jsem byl vdžungli. Vyměnil jsem je za kolumbijské pesos a koupil za ně pár dobrých bot, khaki kalhoty a košili. Špinavé aroztrhané oblečení jsem nechal ve zkušební kabině v obchodě ana ulici jsem vyšel jako nový člověk. Chtěl jsem se z pohraničí dostat do hlavního města Bogoty. Tam se rozhodnu, co dál. Neměl jsem však na cestu dostatek peněz, a tak jsem si koupil jízdenku na vlak jen do poloviny. Nezůstalomi vůbec nic, ale nedělal jsem si starosti, jak zbytek cestypřekonám. Nějak se to vyřeší. Bylo nádherné sedět ve vlaku a vozit se, bez námahy, bez starostí. Nikdy předtím jsem si vlaku nevážil. Teď se mi zdálo, že jedeme neuvěřitelnou rychlostí. Dal jsem si nohy na protější sedadloa odpočíval. V polovině cesty vlak zastavil a nastoupili do něj vojáci. Procházeli naším vozem a kontrolovali doklady. „Pane, co to dělají?“ zeptal jsem se muže přes uličku. Pokrčil rameny. „Hledají komunistické partyzány. Někdy je ve vlaku načapají.“ Přistoupil ke mně malý, podsaditývoják s mrožím knírem. „Mohu vidět vaše doklady, prosím?,, Zavrtěl jsem hlavou. „Žádné nemám. Promiňte.“ „Nemáte?Proč?“ „Právě jsem vyšel z džungle.“ Lidé se začali otáčet a prohlíželi si mě. Voják se na mě díval dost nepřívětivě. „Raději pojďte se mnou,“ řekl mi. Dovedl mě ke svému nadřízenému. Taky mi nevěřil. Musel jsem z vlaku vystoupit. Velitel poslal do Bogoty telegram, žezajal podezřelého cizince, který byl patrně v džungli. Odvedli mě do vojenského prostoru a dobře mě tam nakrmili. Potom mi velitel oznámil, že mě musí poslat na výslech doBogoty. Pokrčil jsem rameny. V skrytu duše jsem se však smál.Neměl jsem peníze a vlak jsem si zaplatil jen do poloviny. Teď měživí vojáci a posílají mě tam, kam jsem se chtěl dostat. MámPřítele na nejvyšších místech. V Bogotě jsem svůj příběh vyprávěl několika vysokým úředníkům. Všechno mi nevěřili, ale o tom, že jsem byl v džungli, jsem je přesvědčil. Poslali telegram na americké velvyslanectví, které o mně samozřejmě nikdy neslyšelo, protože jsem v Kolumbii zaregistrován nebyl. Nemohl jsem úředníky přesvědčit, aby to zkontrolovali ve Venezuele. Byli přesvědčeni, že tu hle část příběhu jsem si vymyslel. 68 „Nikdo,“ řekli mi, „kdo se dostane na motilonské území,odtamtud nevyjde živý.“ Chtěli mě nachytat, a tak mě poslali k doktoru Gregoriu Hernandezovi de Alba, předsedovi Kolumbijského výboru pro indiánské záležitosti. Doktor Hernandez četl studii o Jukonech, kterou napsal nějaký kolumbijskýantropolog, a tak mě zkoušel, co vím o jejich kultuře. Všechno,co jsem řekl, samozřejmě sedělo. „Dobře,“ řekl. „Věřímvám. Žil jste s Jukony.“ „Ale co s Motilony?“ zeptal jsemse. „Nevěříte, že jsem u nich byl?“ Pokrčil rameny a usmálse. „Před vámi se s Motilony nikdo nesetkal, a tak vás nemohuvyzkoušet.“ Podal mi ruku. „Ale to nevadí. Přesto vámvěřím.“ Oficiálně se za mě zaručil, a tak jsem dostal povolení v Kolumbii zůstat. Daroval mi taky nějaképeníze a pomohl najít ubytování. Po několika dnech jsem se v baptistickém kostele seznámil s americkými manželyMartinovými. Pozvali mě, abych se k nim nastěhoval, a dali mipeníze na oblečení i ostatní výdaje a představili mě mnohasvým přátelům. Většinu času jsem strávil procházkami poBogotě. Každý den jsem se cítil lépe. Bylo skvělé, žejsem se domluvil. Cítil jsem se jako doma a čím víc jsem na tomyslel, tím míň se mi chtělo se k Motilonům vracet. Život vdžungli byl těžký. Strávil jsem v ní téměř dva roky, většinu času jsem byl nemocný, jedl příšerné jídlo,pokud jsem vůbec jedl, a neuměl se domluvit. . Proč bych se měl vracet? Co mě to táhlo zpátky? Dobrá, myslel jsem si. MámIndiánům říct o Ježíši. Kvůli tomu mě tam Bůh posílá. Jak to udělám? Nechystal jsem se jít do džungle a udělat z Indiánů Američany, jak se o to pokoušejí někteřímisionáři. Ale bude mezi těmi všemi indiánskými mýty alegendami místo pro Ježíše? Muž neopustí svou manželku proto, že má starosti s tím, aby ji uživil. Do džungle jsem se vracet nechtěl, ale věděl jsem, že tam půjdu. Musím, protože Bůh to po mně chce. Mnohokrát mi to ukázalzcela jasně, a tak se o tom nedá pochybovat. A co je důležitější dal mi k Motilonům lásku, která byla vzhledem k tomu, co jsem u nich zažil, nepochopitelná. Bylo tonelogické, ale když mě někdo poprosil, abych mu vypravoval o svém dobrodružství, stále častěji jsem mluvil oMotilonech, jak žijí, a stále méně o tom, co jsem prožíval. Miloval jsem je a byl jsem na ně hrdý. Přesto si mě Bogota získala. Miloval jsem ji také a chtěl jsem zůstat co nejdéle. „Dobře, Pane, půjdu zpátky,“ řekl jsem. „Ale nevím, jak. Jestli chceš, abych se vrátil, zařiď, abych setam dostal.“ 69 Martinovi, u kterých jsem bydlel, pracovali v Texaco Oil. Zajímal je můj příběh a pan Martin chtěl, abych ho vypravoval hlavnímu manažerovi Kolumbijské naftové společnosti, která patřila firmám Texaco Oil a Mobil. Souhlasil jsem, protože Martinovi ke mněbyli velice milí. Vedoucí manažer Frank Lerory mi naslouchal se zájmem. Když jsem domluvil, opřel se do křesla a zamračilse, jako by mi chtěl říct špatné zprávy. „Pane Olsone,najali jsme dva vynikající antropology, aby navázali spojení s kmenem, kterému se říká Motiloni. Určitě jste slyšel, že jsouto Motiloni, kdo napadají naše zaměstnance.“ „Antropologové však v obou případech našli Jukony a tvrdili, že to jsou Motiloni.“ Pokrčil rameny a zvedl ruce. „Proč bychom mělivěřit vám?“ Řekl jsem mu, jaké jsou rozdíly mezi životemJukonů a Motilonů. „Dobře, řekl bych, že jste oblast přeletělv letadle. To dokáže každý.“ Naštvalo mě to. „Je mi jedno,jestli mi věříte, nebo ne. Přišel jsem, protože mě o topoprosil pan Martin.“ Podíval se na mě znuděně. „Co byste odnás chtěl?“ „Od vás nechci nic,“ řekl jsem. „Přišeljsem jen proto, že mě o to požádal můj přítel.“ Mávnulrukou. „Tak děkuju, že jste přišel.“ Vstal jsem a předodchodem mu ani nepotřásl rukou. „Počkejte,“ zavolal na mě.„Chcete se na motilonské území vrátit?“ Obrátil jsem se.Okamžitě jsem si uvědomil, že jsem se za to před několika dnymodlil. „Ano,“ odpověděl jsem krátce. „Pozítří posíláme ke Zlaté řece letadlo,“ řekl. „Jestli chcete, můžete letět taky. Je to blízko jejich území.“ Pomalu jsem přikývl. „Děkuju. Vím to. Moc bych chtěl letět.“

Kapitola jedenáctá

Netrpělivé čekání

Po měsíci stráveném v Bogotě se mi džungle zdála tichá a klidná. Utábořil jsem se nedaleko malého potůčku a čekal, až mě Motiloni najdou. Můj tábor ležel nedaleko křižovatky tří motilonskýchstezek. Věděl jsem, že nejsem daleko od jejich vesnice, ale vydat se do ní by bylo nebezpečné. Místo toho jsem napěšiny položil pro Motilony dárky tak, aby je našli. Ve srovnání s minulým pobytem v džungli jsem s sebou měl opravdu luxusní vybavení. Vzal jsem si igelit, aby mě chránilpřed deštěm, a jídlo, které mi vydrží aspoň týden. Dokoncejsem si přinesl tři knihy: Bibli, Doktora Zivaga a antropologickouknihu o Jukonech, která se jmenovala Red Cloth Green Jungle. Byljsem sám se sebou docela spokojen. Za chvíli budu zpátky uMotilonů, říkal jsem si. Do té doby si budu užívat džungle,trochu číst a odpočívat. Civilizaci jsem nechal daleko za sebou. Od Zlaté řeky, kde končí území naftařskéspolečnosti, mě proti proudu vyvezl nějaký farmář. Odvážil sejen část cesty a zbytek jsem procházel džunglí sám. Neustálejsem ztrácel cestu, vracel se a snažil se vyznat se v těžko rozeznatelných a zamotaných indiánských stezkách. Nakonecjsem se utábořil. Každý den jsem zkontroloval dárky napěšinách. Na jedné stezce jsem mezi stromy uvázal dlouhý kusčervené látky, na další jsem uvázal malé balíčky soli a cukru a na třetí položil naplocho mačety. Položil jsem jenaplocho, protože mi jeden zaměstnanec naftařské společnostiřekl, že Motiloni při vyhlašování války zapíchávají svéšípy hroty do země. Chtěl jsem, aby bylo jasné, že jsem přišelv míru. Překontrolování dárků mi zabralo velkou část dne, protože jsem se musel prodírat větvemi a liánami, které rostly přes cesty. Pak jsem se vrátil na své stanoviště. Utábořil jsem se na vyvýšenině pod mahagonovýmistromy, jejichž kořeny vyčnívaly jako pilíře katedrály. Byloto příjemné místo s jedinou vadou brouky. Odpoledne jsem obvyklerybařil, na ohni si uvařil něco k jídlu, abych měl dostenergie, a pak si četl. Uplynul první týden, pak druhý, ale nicnenaznačovalo, že by se darů někdo dotkl. Týdny se protáhly na měsíc. Došlo mi jídlo a začal jsem se cítit vdžungli stísněně. Křik zvířat mi v noci často nedovolovalspát. Věděl jsem, že ve tmě na svou kořist číhají jaguáři.Někdy jsem zaslechl řvaní a rozklepal se. Ve dne z vysokýchstromů kapala voda. Stromy byly tmavé a pochmurné a já si přál,aby mi hustá vegetace nezakrývala slunce. Vládl tu děsivý klid.Zdálo se mi, že se přede mnou celá džungle ztišila. Kdybych promluvil, slovo by se odráželo v nehybném vzduchudonekonečna. Někdy, abych se toho ticha zbavil, postavil jsem se avykřikoval věty ve všech jazycích, na které jsem si vzpomněl. Začal jsem pochybovat, že dárky splní svůj účel. Na obchůzkupo pěšinách jsem se vydával každý den a pokaždé jsemočekával, že uvidím nějakou změnu. Dárky však vždycky ležely tak, jak jsem je položil. Moje netrpělivost rostla. Každý den jsem se několik hodin probojovával k dárkům, pakjsem na ně sotva pohlédl a znechuceně odešel. Knihy jsem četldokola a už mě unavovaly. Chtěl jsem, aby se něco stalo. Moje netrpělivost byla absurdní. Svůj život jsem se rozhodl věnovat Motilonům, ale přitom jsem nemohl vystát pár týdnůčekání v džungli. Proč ten spěch? Přes všechny racionální úvahy jsem byl nakonec štěstím bez sebe, když dárky podvou měsících zmizely. Nemohl jsem tomu skoro věřit.Zkontroloval jsem, jestli jsem na správném místě. Nebylo pochyb,to místo jsem znal jako své boty. Znal jsem každou větvičku akaždý strom. Dárky někdo vzal. Položil jsem tam další dary.Druhý den také zmizely. Umístil jsem tam nové dary. Tentokrátjsem místo nich našel luk a šíp. Byl to dobrý pokrok. Chtějísi se mnou dárky vyměnit. Rozhodl jsem se tedy, že až tentokrát dárky položím, zůstanu nablízku, abych zjistil,jestli je přijmou ode mě osobně. Byl jsem si jist, že mě vdžungli pozorují. Chtěl jsem je vidět taky. Posadil jsem se na stezku a čekal. Hodiny ubíhaly. Nic jsem neviděl ani neslyšel. Měl jsem s sebou svoje rybářské náčiní a blízkotekl potok, tak jsem se rozhodl, že půjdu na ryby. Nejspíšuslyším, jestli si pro dary přijdou. Když jsem se vrátil od potoka, dary zmizely. Místo nich tam byly čtyři dlouhéšípy zapíchnuté hroty do země. Motiloni mě varovali. Měl bych utéct, abych si zachránil život. Ale jestli tentokrát uteču, už je asi nikdy neuvidím. Promrhal bych měsíce a léta. Můj závazek by se stal jen jedním z mých nesplněnýchrozhodnutí. Klekl jsem si a modlil se. Zdálo se mi logické, abychto udělal. Když jsem vstal, dostal jsem nápad. Jeden šíp podruhém jsem vytáhl ze země a položil je naplocho. Navrch jsemdal nějaké dary. Možná je to přesvědčí, že jsem přišel v míru. Po cestě do svého tábora jsem nacházel další varování.Ležela zde bílá košile, rozřezaná a roztrhaná na cáry. O kus dál jsem našel rozříznutý kořen manioku a vevnitřkusy špíny. Roztrhají mě na kusy? Zaslechl jsem šelest mezi stromy. Zastavil jsem se a zaposlouchal. Šelest taky ztichl. To se mi zdálo, pomyslel jsem si. Šel jsem dál. Ale určitě jsem něco nedaleko cesty zaslechl. Někdo mě sledoval. Očima jsem prohledal hustou zelenou vegetaci, ale nic jsem neviděl. Pokračoval jsem v chůzi, stálé se rozhlížel aočekával, že v zádech ucítím šíp. Vzpomněl jsem si na jedinou motilonskou větu, kterou jsem se minule naučil. Byl jsem si dost jistý, že to znamená „pojď sem“. Zakřičel jsem to na Indiány. „Rvajakuba dobukubi! Rvajakubadobukubi!“ Zavolal jsem to několikrát. Pak jsem znovu uslyšelten šelest, ale vzdaloval se ode mě do džungle. Nastalo ticho. Později jsem zjistil, že „dobukubi“ znamená „ty lenochu, který za nic nestojí“, a tak jsem volal „Pojďte sem, vy líní a bezcenní lidé“. Dva měsíce se obrátily vniveč hloupou chybou, o které jsem navíc ani nevěděl.Nesmírně mě to frustrovalo. Ráno jsem měl velkou naději, aleteď se rozplynula. Rozběhl jsem se po cestě do svého tábora.Škrábaly mě trnové keře a liány. Už jsem si přál jen jedinéabych se odsud dostal. S Indiány jsem skončil; jsou hloupí airacionální. Běžel jsem, supěl vzteky, ale necítil jsem žádnouúnavu. Stesk ze samoty posledních dvou měsíců se ve mněuvolnil. Cítil jsem, jak mi keře rozdírají ruce a tvář, ale skoro jsem z toho měl radost. Chtěl jsem odejít a na Indiány zapomenout. Vběhl jsem na mýtinku, kde jsem se utábořil,a chvíli tam vztekle postával. Pak jsem uchopil svou sekyru aběžel k vodě. Začal jsem kácet balzový strom. Udělám si vora odpluji odsud. Pracoval jsem horečnatě. Strom se brzo začalkývat a spadl do řeky. Hned. jsem se přesunul k dalšímu. Sekyra se začala zasekávat hluboko do kmene. Spadl. Dal jsemse do dalšího. Vtom jsem zvedl hlavu. Nade mnou stálo šest Motilonů s napjatými luky. Bez přemýšlení jsem upustilsekyru a schoval se za strom. Pozorně jsem si je prohlédl.Nevypadali, že by mě chtěli zabít. Jen čekají a mají přitompřipravené luky. Vystoupil jsem zpoza stromu. Ukázal jsem jim,že mám prázdné ruce. Vztek mě opustil. Sledoval jsem, jestli sejim na tváří objeví nějaký výraz, ruce se mi lehce třásly. Pomalu své luky dali dolů. Jeden z nich si stoupl dopředu. Špičky jeho nohou mířily k sobě. Zadíval jsem sepozorněji do jeho obličeje. Vedle úst měl jizvičku. Usmáljsem se na něj a doufal, že mě pozná. Taky se na mě usmál.Usmál jsem se víc, on taky. Poznal mě a řekl něco ostatním.Uklidnili se. Pak se dlouze a hlasitě rozesmál. Na druhé straněhor jsem ho podle jeho smíchu rozpoznával. Byl to jedinýpřátelský člověk, se kterým jsem se za horami setkal. Teď jsemho potkal tady, stovky kilometrů daleko. Muži se mezi sebouzačali o něčem dohadovat. Poznal jsem, že se nezlobí. Dokoncemě ani moc nehlídali. Muž s výrazným smíchem mi naznačil,abych je následoval. Tentokrát jsem necítil v zádech oštěp. Když jsme se dostali do domu, vyvolal jsem tam velký rozruch.Motiloni se kolem mě shromáždili, strkali do mě a sahali na mě.Nejvíc je upoutaly chlupy na nohou a rukou. Už předtím jsem sivšiml, že Motiloni žádné nemají. Nějaký mladík se dotkl mé ruky, pak mezi prsty uchopil jeden silný světlý chlup a vytrhl ho. „Au,“ řekl jsem. Hrozně to bolelo, jenže všichni se tomu smáli. Začali si natahovat moje šortky akošili, jako by si nebyli jistí, jestli nejsou součástí mého těla. Pak mě štípali a prohmatávali moje svaly. Vytrhávali midalší chlupy. Bolelo to, ale viditelně se tím bavili. Brzy jsem se musel smát sám sobě. Dostal jsem dobrou náladu. Neublížími. Znovu jsem se s nimi setkal, mám novou příležitost se sMotilony sblížit. Večer jsem dostal jídlo a závěsnou síť naspaní. Visela na trámu vysoko nad zemí a napoprvé se mi nepodařilo do ní vylézt. Když jsem při prvním pokusu spadl,všichni se smáli. Ale nakonec jsem se tam vyšplhal, a i když jsem se necítil příliš bezpečně, zkoušel jsem siodpočinout. Díval jsem se na strop a pečlivě si prohlíželznámé trámy. Vtom jsem uviděl, jak směrem ke mně slézá po provazu jedné sítě malá myška. Měla takový zvláštní, plochý tvar, pro zvíře netypický. Když přiběhlana dosah ruky, poznal jsem, že to je ohromný šváb, asi dvanáctcentimetrů dlouhý. Vyjekl jsem a srazil ho na podlahu. Nikdo jiný tomu nevěnoval pozornost. Lehl jsem si zpátky do sítě a nervózně se zasmál. Dům se ztišil. Jen příležitostnějsem zaslechl útržek raženého motilonského jazyka. Znělo tojako písnička. Brzy tomu budu rozumět, pomyslel jsem si. Kapitola dvanáctá Deprese DALŠÍ DEN jsme se představili jmény. Ukázal jsem na sebe. „Bruče Olson,“ vyslovil jsem pečlivě. Většinu lidí kolem mě to asi zmátlo. Jeden muž se pokusil jméno zopakovat: „Bručalonga.“ Zavrtěl jsem hlavou. „Bruče Olson. Bruuuce Olsun.“ Zkusilto znovu. „Bručko.“ „Bruče Olson,“ trval jsem na svém. Usmál se a souhlasně pokýval hlavou: „Bručko.“ Otočil se anadšeně sdělil jméno muži vedle sebe: „Bručko.“ Ten ho pečlivě zopakoval. „Bručko.“ Za chvíli se moje jménovšude rozšířilo. „Bručko,“ opakovali a ukazovali na mě. Tak jsem byl Bručko. Stala se ze mě slavná osobnost. Napodobovalimoji řeč, prohmatávali moje svaly anebo masírovali žaludek. Někdy, když jsem ležel v závěsné síti, vyškrábaly seza mnou nahoru dvě nebo tři děti, něco brebentily a lezly po mně, jako kdybych byl velká socha. K jídlu jsem dostával spoustuuzených ryb a vařených maniokových kořenů. Chutnalo tovýborně. Obvykle mi jídlo přinesl na velkém banánovém listumuž, který mě poznal jako první. Jmenoval se Arabadoyka. Slezl jsem ze sítě, a zatímco jsem jedl, stál vedle mě seširokým úsměvem a spolu s dalšími diváky mě pozoroval. Zdálo se, že Indiány zajímá všechno, co dělám. A neustále se smáli, zpívali, nebo si povídali. Brzo ráno muživyráželi na lov a ženy se daly do své práce. Děti si hrály na babu nebo vyráběly malé šípy a střílely s nimi do terče. Kdyžse muži vrátili s úlovkem, připravovalo se jídlo a všichni se radovali z vůně pečeného masa a přes celý dům na sebe pokřikovali. Každá rodina si vařila své vlastní jídlo a jedla ho s viditelným potěšením. Když měli dost a břicho se jim vyboulilo, procházeli se a popleskávali ho téměř jako hrdé matky, které srovnávají svá miminka. Zdálo se, že mě všichni mají rádi. Byl jsemnadšený. Snažil jsem se naučit motilonský jazyk, ale zjistiljsem, že to bude trvat dlouho. V Minnesotě jsem pracoval vchlapeckém klubu a naučil jsem se tam malý trik, jak vyjmout oko a očistit ho. Vzpomněl jsem si na něj, když za mnou75 do sítě vylezlo několik malých chlapců. Všechny jsem jevzal, postavil na zem a připravil se na představení. Přišlo sepodívat i několik dalších dětí. Dal jsem si prsty okolo oka akroutil s nimi sem a tam. Přitom jsem skřípal zuby. Pak jsem okozavřel a předstíral, že jsem ho vyndal z důlku, dýchl na ně a vyleštil ho košilí. Vložil jsem ho zpátky do důlku, našroubovala upravil, aby do důlku padlo, a otevřel ho. A! Je to mnohemlepší. Už vidím lépe. Děti to představení milovaly. Chtěly, abych to samé ukázal i s druhým okem. Tak jsem to předvedl. Potom jsem si vyndal obě oči. Když jsem si je nasazoval zpět, překřížil jsem ruce. Oči jsem otevřel,jenže byly opačně. Byla to ohromná senzace. Většina dětíběžela pro ostatní děti nebo rodiče, aby to všichni viděli. Těšilo mě, že mě takhle přijímají. Když se lidé začali shromažďovat, napadlo mě, že to představení lze využít k tomu, abych se naučil jazyk. Sáhnul jsem tedy napolici, která se táhla po celém obvodu stěn, a vzal si poznámkový blok s tužkou. Když jsem trik předváděl, poslouchal jsem, co silidé povídají, a co nejpřesněji jsem to zaznamenal. Když jsemsi vyjmul obě oči, děti řekly něco jako „teď si je dákřížem“, a tak jsem získal příklad budoucího času. Když jsem si dal jedno oko do úst a spolkl je, objevil seMotilonům na obličeji překvapený výraz. „On to spolknul!“ vyrazil ze sebe jeden chlapec. Tak jsem získal minulý čas. Potom jsem začal jakoby škytat, abych oko dostal zpět. Tak jsem vytěžil minulý čas s důsledky pro současnost. Představení jsem několikrát předvedl všem Motilonům v domě. Oči jsem měl samou modřinu, ale blok se mi zaplňovalmotilonskými slovy. Vzpomněl jsem si na další hru, která mi pomohla. Usekl jsem si paži nad rukávem a pak z něj rukuvystrčil, jako by byla ulomená. Motiloni se smáli, pak sekli dosvé vlastní paže a zatáhli za ni. Nic se nestalo. Popletlo je toa já jsem jim nabídl: „Já vám to udělám.“ Zasmáli se a řekli: „Ne, ty bys nám ulomil ruku,“ a utekli odemě. Nebo jsem napjal ruku a švihal s ní do kruhu, jako by byla vlokti nalomená a volně visela. Samozřejmě, že to Motilonyoklamalo, protože ten trik neznali. Měli neuvěřitelnoutrpělivost a dívali se na představení znovu a znovu. Ale hrynakonec omrzí každého. Po několika týdnech už o něneprojevovali zájem Motiloni ani já. Snažil jsem se v domězapojit do života dospělých. Jednou jsem pozoroval Arabadoyku, jak vyrábí šípy, a dokonce jsem se pokusil vyřezat vlastní. Samozřejmě jsem to zkazil, ale Arabadoyka se mnou měl trpělivost. Práce76 byla zajímavá, jenže vyžadovala zkušenost. Za několik dní jsem se začal rozhlížet pojiné činnosti. Sledoval jsem ženy, když tkaly. Normálně bynedovolily, aby se k nim posadil muž a sledoval je, ale protože jsem byl cizinec, smířily se s mojí přítomností a sebevědomě se chichotaly. Tkaní bývalo mým koníčkem, a tak jejich práce strhla mou pozornost. Na svoje sukně ženy sbíraly divokou bavlnu, předly vlákno a tkaly hrubou látku. Čas trávily společně a hodně přitom napovídaly. Samozřejmě jsem tomu vůbec nerozuměl, ale zvykal jsem si na zvuk jazyka. Myslel jsem si, že mi to pomůže. Přál jsem si, abych měl svůj vlastní stav a mohl pracovat s nimi,ale bylo mi jasné, že to není dobrý nápad. Kdybych tkal,odradilo by to muže, protože tkaní je ženská práce. Výrobašípů i pozorování tkadlen mě bavilo jeden, dva, tři dny, aledál už jsem to nemohl vystát. Přál jsem si, aby den trval tři hodiny, a zbytek času jsem mohl prospat. Během dnejsem celé hodiny proležel v síti, zíral na strop a přál si,abych usnul. Začal jsem chodit spát hned po večerním jídle.Jenže pak jsem se probouzel ve dvě ráno. Přinutil jsem se tedy, abych večer zůstal vzhůru. Někoho jsem pozorovalnebo jsem se snažil přimět, abych do doby, nezbude čas uložit sek spánku, poslouchal nějaké nesmyslné povídání. Dny mi zahalovala pochmurná deprese. Motiloni byli veselí a jemní lidé. Jednou jsem sledoval matku, která tkala a při tom měla naklíně malou dcerku. Dítě dalo ruce na látku a zamotalo nitětak, že plátno úplně zničilo, ale matka jí za to aninevynadala. Prostě dcerku odložila na stranu, trpělivě napravilaškodu a ukázala jí, jak může pomáhat a česat vlákno. Jindyjsem viděl, jak se poprali dva bratři. Jejich matku to rozrušilo,vzala hlavu kuřete a jemně s ní jednoho z chlapců přetáhlapřes nohu. Skoro se ho ani nedotkla. Když chlapec viděl, že je jeho matka nešťastná, začal křičet. Tvrdší postihjsem nikdy neviděl, a nebylo, ho také nikdy potřeba. Ale některé věci se mi nelíbily. Ve společném domě žilo asi osmdesát Motilonů. Mohli by si výborně pomáhat, ale každárodina se starala jen o sebe. Když některé rodině přebývalo jídlo, vyhodila je bez ohledu na to, jestli sousední rodina hladoví, nebo ne. Mezi rodinami neexistovaly žádné blízké vazby; některé rodiny žily vedle sebe a neznaly se anijménem. Obyvatelé domu se neustále měnili. Rodina se prostězvedla a bez oznámení odešla. Jindy se zničehonic objevily novérodiny a usadily se s námi. Nikdo si jich nevšímal a nestaral se,jestli tam jsou, nebo ne. Často tam žili celé týdny a nikdonevěděl, kdo to je. Nikdy jsem také neviděl slzy ani výraz bolesti nebo smutku. Zdálo se, že Motilonům tyto city scházejí. Jejich úsměvy a neustálý smích mi začaly připadat naprosto nesmyslné. Když se to tak vezme, nemají tihleIndiáni žádný cit, na který bych se mohl spolehnout, říkaljsem si. Bibli jsem četl dokolečka a už mě to skoro nudilo.Věděl jsem, které verše budou následovat, jaké myšlenky a modlitby mě nad těmi verši napadaly minule. Je pravda, žeBůh ty modlitby vyslyšel, koneckonců jsem žil v pokoji mezi pověstnými Motilony. Ale nadšení mě opustilo. Měl jsemMotilonům říct o Ježíši Kristu. Dělám to? Z jejich jazykajsem ovládal jen několik nejzákladnějších frází. Přemýšlel jsem o životopisech známých misionářů. Nic z jejich zkušeností mi nepomohlo. Dovedl jsem přestát těžkáprotivenství, ale co si počít s hroznou a beznadějnou nudou? Přemýšlel jsem o misionářích, které jsem potkal v Minneapolis, a těch, které jsem kritizoval na Orinoku. Po čtyřechletech odjedou domů na dovolenou a vypravují tam, kolik lidípřivedli k víře. Tahle hloupá myšlenka ve mně vyvolaladepresi. Jsem v Jižní Americe už tři roky. Kolik lidí se obrátilo? Měl jsem přátele na univerzitě, ale ti se nedají počítat mezi obrácené. Byli jsme jen přáteli, s nimižjsem hodně prožil. Po třech letech jsem neměl žádné peníze, ani mi žádná misijní společnost nekoupí lístekdomů. Vlastně jediné místo, o kterém jsem si mohl být jistý,že tam dostanu najíst, bylo mezi Motilony v džungli. Ztrácel jsem naději. Každé ráno mě pronásledovaly myšlenky na jídlo. Motilonské jídlo bylo stejně jednotvárné, nebo možná ještě horší než jídlo Jukonů. Nepoužívali anisůl, ani cukr a chutnalo to vždy stejně. Když mi dali jen opičí maso nebo housenky, tak jsem to celé vyzvracel. Měl jsem čím dál víc blech a kůži mi pokrývala vyrážka ze špíny. A proč byla motilonština tak těžká? První dny jsem si myslel, že dělám pokroky, ale ukázalo se, že jejich jazyk jemnohem těžší než jukonský. Nechtěl jsem strávit první třiměsíce bez komunikace jako u Jukonů. Vždycky jsem se snažilulehčit si práci. Jednoho rána, naprosto znechucený, že nemámco dělat, jsem vylezl ze sítě a šel ven. Když jsem vycházel zedveří, uklouzl jsem a téměř upadl. Šlápl jsem do lidskéhovýkalu. Seškrábal jsem ho z boty co nejlépe a sedl si napařez. Bylo jedenáct. Slunce mi stálo skoro nad hlavou, bylo horko a dusno. V blízkosti domu nebyly žádné stromy,které by dávaly stín. Nad lidskými výkaly bzučely mouchy. Proč to museli udělat zrovna před vchodem? Nemohli to udělatněkde, kde to nikomu nevadí? Vtom vyšla ven nějaká ženavyhodit odpadky: slupky od banánů a ananasů a nedojedené zbytkyryb a opic. Podle jejich měřítek byla čistotná. Jiná žena odpadky nevyhodila týden. Ležely na podlaze tak dlouho, dokud na nich nezačaly růst houby. Takovéhnusné špinavé místo! Sevřelo se mi hrdlo. Zavřel jsem oči,abych to tu neviděl. Z domu vyšla stará žena a šla ke mně s velkým bezzubým úsměvem. Kulhala a přitom něco brebentila. Hrozně smrděla. Podíval jsem se na její rozcuchané, husté černé vlasy lezly po nich vši. Prsy jí viselyvolně dolů. Vstal jsem a šel jsem pryč. Bylo mi špatně. Šla za mnou, vzala mě kolem pasu a objala. Pak se zasmála hloupým, šíleným smíchem. Pohlédl jsem na její špinavé ruce, s odporem jsem je ze sebe sundal a odešel malý kousek do džungle. Šla kus za mnou a chichotala se. Neuměl jsemjí ani říct, aby mi dala pokoj. Taková hloupost, a já to neumím vyjádřit. Nemám tu jedinou spřízněnou duši. Jak dlouho tobude trvat? Tři měsíce? Čtyři? Domluvím se za rok? V jednéstaré křesťanské písni se zpívá: „Když neuneseš kříž,nemůžeš nosit korunu.“ Uvědomil jsem si, že kříž nést nechci, že chci rovnou korunu s drahokamy. Že sekříži chci vyhnout. Znovu jsem se podíval na tu starou ženu.Najednou jsem nevěděl, jestli o tu korunu vůbec stojím.

Kapitola třináctá

Bratrství

Ležel jsem v síti asledoval, jak po stropu lezou švábi. Co dnes budu dělat? Zvládnu udělat něco užitečného, něco, čím bych těmto lidem pomohl? Nějaký chlapec mi přinesl jídlo. Slezl jsem ze sítědolů, ale vůbec jsem na jídlo neměl chuť. Chlapec se na mědíval s velkým, roztomilým úsměvem. Uvědomil jsem si, že jsemho už někde viděl. Vlastně mi jídlo nosil dost často. Dostaljsem se dolů, abych se najedl. Chlapec tam pořád postával, a takjsem mu naznačil, že se má posadit. Byl tmavý a svalnatý a neměl ještě bederní roušku, kterou nosídospělí muži. Mohlo mu být tak třináct. Nabídl jsem mu jídlo,ale odmítl. „Jak se jmenuješ?“ zeptal jsem se. „Kobaydra,“odpověděl. Na víc jsem se zeptat neuměl, i když jsem s Motilony žil už téměř rok. Seděli jsme, a zatímco jsemjedl, navzájem jsme se pozorovali. Po celou dobu mu z tvářenezmizel onen úsměv. Nejraději bych ho objal. Ten den šli mužii ženy na ryby. Nikdy jsem s nimi nešel, ale když tentokrát odcházeli, Kobaydra ke mně přišel a vzal mě za ruku. „Pojď snámi,“ vybídl mě. K řece to bylo asi šest a půl kilometru.Cesta mě unavila. Řeka byla široká a mělká, ve středu rozdělená dlouhou písčitou mělčinou. Bylo horko a nejraději bych si zaplaval, a navíc jsem byl hrozně špinavý,ale nikdo nezastavil. Muži šli proti proudu, ženy po proudu. Zaváhal jsem a následoval muže, kteří mi mezitím zmizeli z očí. Slyšel jsem jejich křik, prodíral se za nimi ostružiním, a když jsem je konečně zahlédl, nosili už do řeky ohromné kameny a budovali přehradu. Řekl jsem si, že jim pomohu. Stoupl jsem si tedy do říčky a snažil se odtlačit kámen zhruba stejné velikosti, jako nosili Indiáni. Nemohl jsem s ním pohnout. Namáhal jsem se,tlačil, ale nešlo to. Dobrá, usoudil jsem, tenhle balvan musíbýt těžší než kameny, které zvedají oni. Rozhlédl jsem sepo nějakém menším kameni a lekl jsem se. Těsně za mnou stál se svým sladkým úsměvem Kobaydra. Prošel kolem mně, ten těžký kámen lehce zvedl, přenesl ho a položil do přehrady.Urazilo mě to, ale Kobaydra se na mě usmíval, ukázal mi svésvaly a zasmál se. Zasmál jsem se taky a dali jsme se do prácespolečně. Přehradu jsme budovali skoro celé dopoledne. Nejdříve jsme narovnali kameny a pak jsme vzali velké listy akameny jimi pokryli. Voda začala proudit po druhé straně písčitémělčiny. Ženy mezitím vybudovaly malou přehradu dole, aby rybynemohly uplavat. Potom se muži začali ohánět dlouhými, lehkýmioštěpy a rozběhli se po řece dolů. Ryby zasahovali s neuvěřitelnou přesností. Křičeli a smáli se, házeli oštěpy do vody, a když je vytáhli, na jejich hrotech se mrskalyryby. Seděl jsem na břehu, pozoroval je a osychal. Kobaydra zamnou přišel a nabídl mi svůj oštěp. Chtěl, abych to zkusil. Zavrtěl jsem hlavou. Kobaydra přikývl: „Ano.“ Jeho úsměvuse nedalo odolat, takže jsem nemohl odmítnout. Kobaydra šel dovody za mnou. Mezitím se zvířilo bahno, a tak jsem žádné rybyneviděl. Kobaydra mě chytil za paži a ukázal do proudu. Podíval jsem se, ale nic jsem neviděl. Nepřestával tamukazovat. Nakonec jsem si všiml, že tam je ryba. Pozorně jsem zvedl oštěp, namířil ho a hodil. Oštěp se však vychýlil ze své dráhy a padl do vody podélně. Voda vystříklaa rybu jsem nezasáhl. Znechutilo mě to. Vylovil jsem tedy oštěpa podal ho Kobaydrovi. Stále se usmíval a vrátil mi ho. „Vezmisi to,“ řekl. „Zkus to znova.“ Měl jsem přítele. Od tohodne se věci zlepšily. Kobaydra mi nosil jídlo skoro každý den. Pokaždé jsem se těšil, že s ním posedím a pojím. Přesvědčil mě, abych ho doprovázel, když šli muži na lov. Měl jsem tedy co dělat. Konečně jsem viděl, jak mužižijí. Na lovu byla legrace, zvlášť když jsem stopu sledoval sKobaydrou. Chtěl jsem Kobaydrovi i ostatním mužům ukázat, žemě lov opravdu zajímá. Nemohl jsem jim to říci, protože jsemneznal ta pravá slova, a tak jsem hodně hlasitě křičel, kdyžto dělali oni, chodil za nimi a napodoboval jejich způsoby vyjadřování. Z křiku mě začalo bolet v krku, až jsem jednouráno skoro nemohl mluvit a můj hlas zněl o něco níže než obvykle. Odpoledne jsem dostal hlad a šel Kobaydru poprosit o banán. Odešel pryč a přinesl mi sekeru, což mě zmátlo. Věděl jsem určitě, že to slovo znamená banán. Poprosil jsem o něj znovu a Kobaydra mi opět podal sekeru. Najednou jsem dostal nápad. Zacpal jsem si nos a poprosil znovu vyšším hlasem. Tentokrát jsem od Kobaydry dostal banán. Motiloni mluví tonálním jazykem! Podle všech lingvistickýchteorií tonální jazyky v Jižní Americe neexistují. Teď jsem sepokoušel se jeden z nich naučit. Bez flétny neudržím melodii,jak to zvládnu? Ale s Kobaydrou jsem si mohl povídat a nemusel se stydět. Hodiny jsme proleželi v sítích neboseděli venku. Zapisoval jsem si, co říká, a postupně se mi rozšiřovala slovní zásoba. Kobaydrův otec měl v kmenu významnépostavení byl to jediný Motilon s bílými vlasy. Měl pochopenípro naše přátelství a pomáhal nám, abychom mohli společnětrávit hodně času. Jednou za mnou přišel a řekl mi, abych honásledoval. Vyšli jsme ven, kde stál Kobaydra, který vypadaldost nervózně. Spolu s ním byli další dva Motiloni. Mlčky sevydali do džungle, a já šel za nimi. Co se děje? Kráčeli jsme asi čtvrt hodiny a pak se na malé mýtině zastavili. Kobaydrův otec vážné vyndal bederní roušku. S trochou vzrušení jsem si uvědomil, že se účastním obřadu, při kterém se Kobaydra stává mužem. Nevěděljsem, jak to obvykle probíhá, ale všiml jsem si, že Motilon jejeden den chlapcem, pak zničehonic začne nosit bederní roušku avšichni ho považují za dospělého muže. Během krátkého obřadu si Kobaydra bederní roušku oblékl. Jeho úsměv téměř přešel v hlasitý smích. Byl opravdu hrdý. Obřad jsme sledovali tři. Jeho otec se k nám obrátil. „Jmenuje se Bobarišora.“ Obrátil se ke mně a řekl: „Od nynějška se tento muž nejmenuje Kobaydra. Jmenuje seBobarišora.“ Zkusil jsem to zopakovat, ale zapletl se mi jazyk. „Bobarišora,“ opakoval jeho otec znovu a pomalu. Podíval jsemse na Bobarišoru, který se usmíval. Zkusil jsem to znovu, ale znělo to „Bobišou“. Tak jsem si to zkrátil. „Bobby,“ řekl jsem a zasmál se. Tohle jméno se hodilo k jeho příjemnéa otevřené povaze. Ostatní to zopakovali. Líbilo se jim to apozději si na to zvykl celý kmen. Všichni ho znali pod jménem Bobby, i když Bobarišora zůstalo jeho pravým jménem. To, že mě k obřadu pozvali, mělo velký význam, protože se ho mohli účastnit jen nejbližší příbuzní a přátelé.Věděl jsem však už o motilonské kultuře hodně, a tak jsem si uvědomil, že přece jen něco chybělo. Obvykle se s pozvanými uzavírala smlouva, ale se mnou nikdo žádnou neuzavřel. Celý motilonský sociální systém byl založen na smlouvách mezirodinami. Když s někým uzavřeš smlouvu, znamená to, že souhlasíš, že budete mít všechno společné společné jídlo, obydlí i rodinu. Ale smlouva je ještě něco vícstanete se bratry. Už jsem předtím viděl, jak se smlouvyuzavírají. V jedné části obřadu si lidé vymění šípy.Chtěl jsem s Bobbym smlouvu uzavřít a cítil jsem, že on se mnou taky. Jenže já jsem neuměl vyrobit kvalitní šíp, a výměna šípů celý vztah zahajovala. Požádal jsem Bobbyho bratra, aby za mě nějaké šípy vyrobil a zařídil záležitosti kolem smlouvy. Když se den obřadu přiblížil, znervózněl jsem. Chtěl jsem Bobbyho potěšit a bál jsem se,že udělám chybu. Ale věci vycházely dobře. Bobbymu jsem předalšípy; vzal si je a okázale je prozkoumal. „Krásné šípy,“pravil vážně. „Přijímám tě za svého bratra.“ Pak jsem sivzal šípy od něj. Byly dlouhé, těžké, s nádhernýmidekoracemi. Bobby vyráběl šípy celý život, ale s těmito sidal zvláštní práci. Pak jsme zazpívali tradiční píseň bratrství. Bylo mi dobře. „Jsme bratři,“ zpíval jsem a díval se přitom na Bobbyho. Na rtech se mi objevil úsměv tak široký a svobodný jako jeho. „Jsme bratři a nicna světě nás nemůže rozdělit.“ Trávili jsme spolu stálevíc času. Když jsem odešel z domu, abych se prošel po motilonských stezkách, beze slova mě následoval. Znamenalo to hodně. Znamenalo to, že mě považuje za svého vůdce, za svého osobního náčelníka. Často jsme společně lovili. Jednou jsem šlápl na trn asi třináct centimetrů dlouhý. Sundal jsem si tenisku a kolem dokola se rozstříkla krev.Bobby kolem mě běhal a přitom sténal tak dlouho, než jsem přestal křičet a krev zastavil. Motiloni na sobě nikdy nedají znát, že cítí bolest, ale Bobby mi dal najevo soucit a chtěl mi pomoci. Po několika týdnech jsme šli džunglí a Bobby se za mnou beze slova zastavil. V první chvíli jsem si nevšiml, že stojí, protože kráčel velmi potichu. Když jsem si to uvědomil, otočil jsem se. Vypadal trochu rozrušeně a měl otevřená ústa, jako bychtěl něco říct. „Bobby,“ zeptal jsem se. „Co se stalo?“ „Nic,“ zamumlal pro sebe. Pak pokrčil rameny, vrátil se na cestu a mlčky jsme pokračovali. Ticho mě znervózňovalo,přemýšlel jsem, co se mohlo stát. Pak jsem za sebou zaslechljeho hlas. „Bručko, jmenuju se: 'V nebesích'.“ Obrátil jsem se a nechápal. Opět tam stál bez hnutí s pootevřenými ústy, jako by viděl ducha. Cítil jsem, že mi řekl něco důležitého, ale nerozuměl jsem tomu. „To je mojejméno,“ řekl. „Ale co Bobarišora?“ Potřásl hlavou. „Ne, moje pravé jméno je: „V nebesích“. To je mojetajné jméno.“ Pak mi vysvětlil, že všichni Motiloni mají svétajné jméno. To je jejich pravá identita. Znají ho jen jejichotcové a někdy i několik dalších lidí. Jméno je tajné, protože ten, kdo ho zná, má nad člověkem absolutní moc. „Atys mi ho prozradil?“ zeptal jsem se. „Prozradil jsi mi svojetajné jméno a dáváš mi moc nad svým životem?“ Přikývl.Stáli jsme a dívali se jeden na druhého. Byl to jeden znejvážnějších okamžiků mého života,. Pak se Bobby znovuusmál. Vzal jsem ho za ramena a rozplakal se. Šel jsem až doJižní Ameriky, do Kolumbie, do džungle, abych tam našel něco, počem toužím, aniž bych očekával, že to tady naleznu: Pravéhopřítele. Někoho, kdo mi bude bratrem. Pokrevním bratrem. Nalezl jsem ho. Byl mezi námi věkový rozdíl, každý jsme měli jinou barvu kůže, jinou víru všechno. Ale něco nás spojovalo hluboká, bratrská láska. Nevěděl jsem,kam nás to zavede. Ale Bůh nám to vložil do srdcí.

Kapitola čtrnáctá

Kanibal?

I když jsme se sBobbym stali bratry, špína nezmizela, blechy stále kousaly,hmyz dál přenášel nemoci a pořád jsem měl průjem. Vadilo mito však čím dál míň. Přijali mě. Získal jsem rodinu. SBobbym jsme začali obcházet jednotlivé domy, ve kterých Motilonibydleli společně. Na cestách jsme se měli výborně. Dokonce i džungle vypadala krásnější, když jsme v ní s Bobbym procházeli, povídali si nebo si společně zpívali. Motilonské domy ležely na rozsáhlém území. Někdytrvala cesta z jednoho domu do druhého několik dní. Bobby patřilk nejsilnějším mladým motilonským válečníkům. Dělalo mipotíže udržet s ním na cestách krok. Když si všiml, že už dál nemůžu, beze slova zastavil a odpočinuli jsme si. Bobby všakbyl hrdý. Od nikoho by si nic nevzal. Když jsme přišli do domu, trvalo někdy celé dny, než přijal jídlo. Kdyby se najedl, ukázalby svou slabost, a žádnou slabost nelze tolerovat. „Bobby, pročnejíš?“ ptával jsem se. „Nemám hlad,“ odpovídal. Bobbymutak záleželo na tom, aby byl silnější než všichni ostatní, žemu to vždy nepřinášelo mezi Motilony oblibu. Byl vůči soběnemilosrdný, ale ke mně se choval mile a jemně. Po návratu zcesty jsme se dozvěděli, že Bobbyho otec zemřel. Oznámil mi toBobby a nedal při tom najevo sebemenší pohnutí. Dotklo se mě toa podivil jsem se. Jeho otec byl příjemný starý muž. Přijal mě do své rodiny, pomáhal nám budovat našepřátelství s Bobbym. Teď ležel mrtvý. Zemřel minulou noc a stále ležel ve své síti. Zdálo se, že se o něj nikdo nestará.Poprvé jsem byl svědkem motilonského pohřbu a nemohl jsem uvěřit, že jsou tak lhostejní. Mrtvé tělo zabalili do závěsné sítě, vynesli ho do džungle a pověsili na strom dovýšky. Za chvíli se na obloze začali slétat supi, aby se natělo vrhli. Nikdo neplakal. Všichni vypadali, jako by se nicnestalo. Do deníku jsem si zapsal: „Tihle lidé jsou ze železa;smrt pro ně nic neznamená. Neznamená to pro ně žádnou duchovní událost. Zdá se, že na ně nijak nepůsobí skutečnost, že mrtvý člověk už nikdy nebude chodit po této zemi. Jak jim mám zvěstovat Ježíšovu lásku, když seani nepokoušejí milovat se navzájem?“ Kamkoliv jsem namotilonském území přišel, slyšel jsem jméno Abaratatura. Vždycky o něm mluvili s obdivem a úctou. V motilonštině znělo jméno neuvěřitelně rytmicky a působilo až trochumagicky. Nakonec jsem se Bobbyho zeptal, kdo to je. Bobby sezamračil. „Je to velký válečník a lovec. Motiloni si ho veliceváží. Možná by se dalo říct, že je to náčelníknáčelníků.“ „Kde žije?“ „V Kororonkayře. Je to odsuddaleko, až v horách.“ „Bobby, co kdybychom ho navštívili?Rád bych ho viděl.“ Bobby se zasmál a zakroutil hlavou. „Chceš, aby tě zabil? Nenávidí bělochy.“ Trochu mě zamrazilo. Skoro jsem zapomněl, že Motiloni zabíjejí a že zde mohu mít nepřátele. Jednou jsme s Arabadoykou leželi v sítích a povídali si. Napadlo mě, že bych se ho mohl zeptat na Abarataturu. „Proč by mě chtěl zabít? Musí přece vědět, že nejsem nebezpečný. Určitě slyšel, žezde žiju.“ „Myslí si, že jsi ten kanibal s kouzelnou flétnou,“ řekl mi Arabadoyka. „Takže tě zabije dřív,než ty zabiješ jeho.“ „Cože?“ podivil jsem se. „O čemto mluvíš?“ Protáhl se. „Říká se, že jednou přijde bílýmuž, který bude hrát na kouzelnou flétnu a Motilony zavede dopasti, kde budou zaživa snědeni.“ Věděl jsem, že Motilonimají hodně pověstí, ale znal jsem jich jen pár. Tahle pro měbyla novinkou. „Kvůli tomu mě Abaratatura nenávidí? Myslí si,že jsem kanibal?“ „No, vždyť ty hraješ na flétnu, že jo?“zasmál se. „Většina z nás si nemyslí, že jsi kanibal. Alekdyž jsi tu byl poprvé, tak jsme si to mysleli. Abaratatura už byl na cestě, aby tě zabil, ale ty jsi utekl. Přišel den po tvémútěku.“ Vzpomněl jsem si na tu noc. Bylo mi špatně, ale přesto jsem vyklouzl z domu. Nerozuměl jsem tenkrát tomu,co dělám, a až teď jsem pochopil, že mi ten nápad vložil dohlavy Bůh, aby mě zachránil. „Když jsi nám nezpůsobil žádné zlo,“ pokračoval Arabadoyka, „většina začala věřit, že se tě nemusíme bát. Někteří si dokonce mysleli, že přinášíš Boží banánový kmen.“ „Co toznamená?“ „Podle jiné předpovědi přijde vysoký muž sežlutými vlasy a přinese kmen banánovníku. Z něho vyjde Bůh.“ . „Myslíš, že to jsem já?“ Pokrčil rameny. „Nenosíš ssebou banánovník.“ 86 „Dobrá,“ řekl jsem. „CoAbaratatura? Rád bych ho viděl.“ Arabadoyka zakroutil hlavou.„Nechoď tam. Zabije tě.“ Toho nápadu jsem se nemohl zbavit. Za několik týdnů se k Abarataturovi vydala skupinamužů. Prosil jsem, aby mě vzali s sebou. Odmítli, ale trval jsem na svém, až nakonec neochotně souhlasili. Cesta byla dlouhá. Vyrazili jsme neuvěřitelně rychlým tempem a nezastavovalise ani na jídlo. Živili jsme se syrovými maniokovými kořeny,ještěrkami a brouky. Po osmi dnech jsem začal cítit ostrou bolestv hrudníku a zvracel jsem pokaždé, když jsem se pokusil něco sníst. Připadalo mi, že mám ústa naplněná vatou.U každého potůčku jsem pil až k prasknutí, ale nepomáhalo to a v puse jsem stále neměl sliny. Devátý den mi připadal jako bezkonce. Nakonec, ačkoliv jsme měli jít ještě několik hodin,poprosil jsem své společníky, aby pro dnešek zastavili. Arabadoyka mi přinesl nějaké jídlo, pokusil jsem se najíst, aleneudržel jsem to v žaludku. Nenapadalo mě, jaká nemoc tohle způsobuje. V duchu jsem procházel svoje lékařskéknihy a snažil se najít chorobu, ke které by se hodily takovépříznaky. Arabadoyka ke mně přišel a vzal mě za ramena. Zdálose mi, že jeho postavu vidím zdálky jako ve snu, jeho úsměv mipřipadal nějak pokroucený. „Bručko,“ řekl mi. „Máš nádherné oči! Jak jsi dokázal, že mají takovou úžasnoubarvu?“ Chvíli mi trvalo, než jsem si v hlavě srovnal, co říká. Jeho obličej ztrácel pevné rysy. „Jakoubarvu?“ zeptal jsem se. „Jsou žluté. Nádherně žluté.Můžeme si i my takhle nabarvit oči?“ Žluté oči. Žloutenka!Potřebuji si pořádně odpočinout! Potřebuji lékaře. Ale zpátky k řece to bylo osm dní cesty a do civilizace by to trvalo další týden. Tak dlouhou dobu nepřežiji. Můžu jít dál? V Kororonkayře mě žádná pomoc nečeká a navíc existuje nebezpečí, že mě tam zabijí. Nemám sílu sebránit. Ať se rozhodnu jakkoliv, nemám naději. Kmeny stromů v džungli se mi houpaly před očima, bylo mi zle. Teďmi vypovídá službu i žaludek, pomyslel jsem si. Umřu. Vzpomněljsem si na slib, který jsem dal Bohu, když mě zajali Jukoni.Slíbil jsem, že nechám Boha, aby řídil můj život. Kam mě teďBůh vede? Rozhodl jsem se, že půjdu dál. Můj život byl vBožích rukou, zařídí to tak, jak On sám chce. Několik dalších dnů jsem prožil v polospánku. Moje kůže dostala tmavě žlutou barvu. Každý krok znamenal neuvěřitelnou námahu. Potácel jsem se87 a stálo mě velkéúsilí, abych udržel rovnováhu. Jednou jsem omdlel. Když jsem se probudil, ležel jsem na stezce a nade mnou se skláněly obličeje Motilonů. Postavil jsem se na nohy a šel dál. Poněkolika hodinách jsem omdlel znovu. Když jsem přišel k sobě,jeden z mužů kouzelník nade mnou kvílel a zpíval. Vyděsilo mě to, ale byl jsem příliš slabý a nemohl sepohnout. Jeho obličej se přiblížil a připadal mi obrovský anelidský. Vzal nůž a řízl mě do čela. Cítil jsem, jak mi poobličeji stéká krev, ale nemohl jsem se pohnout, abych hozastavil. Pak vzal vydlabanou tykev, vysypal z ní nějaký světlýprášek a vmasíroval mi ho do rány na čele. Přitom stálezpíval své zaříkávání. Zvedl jsem ruce nad hlavu a podařilo se mi ho zastavit. Řekl jsem, že si myslím, žemně tahle léčba nepomůže, protože nejsem Motilon. Škemraljsem, aby skončil. Kouzelník se ale nade mnou nakláněl dál, azatímco jsem mluvil, třásl mýma rukama i hlavou. Začali se o tom dohadovat. Kouzelníkovi můj postoj neudělal radost. Nakonec rozhodli, že má skončit, dokud s jeho léčbou nebudusouhlasit. Dva Motiloni mě vzali v podpaží a nesli mě, přičemž mi nohy vláčeli po zemi. Chvílemi jsem upadal do bezvědomí. Cesta se zdála bez konce. Každý den jsmešli dál, Motiloni se střídali a nesli mě. Moc jsem nevnímal, cose děje, moje tělo jako by se řídilo samo. Někdy jsem seděl nazemi a rozplácl se. Pak mě vzali podpaží nějaké ruce,narovnali mě a já spadl znovu. Bolelo to. Otevřel jsem pusu,abych zasténal, ale neozval se žádný zvuk. Na konci druhéhotýdne jsme došli do Kororonkayry. Několik kilometrů od místního domu nás čekala skupinka mužů, kteří dostali příkaz, aby mě zabili. Náčelník se dozvěděl, že přicházím, arozzuřilo ho to. Slyšel jsem rozhovor, ale připadalo mi, že se nese z velké dálky. Všemu jsem naslouchal, jako by se měto netýkalo. Bylo mi jedno, jestli zemřu. „Je nemocný,“ řekljim Arabadoyka. „Nemůžete zabít nemocného muže. A kromě tohoje to dobrý člověk. Nic vám neudělá.“ Prozkoumali mě. Bylojasné, že jsem nemocný. „Dobrá,“ řekl jeden z mužů. „Vezmeme ho k Abarataturovi.“ Znovu mě uchopily nějaké ruce atáhly po cestě nahoru do vršku. Na vrcholu hory jsme vstoupili na mýtinu, kde jsem spatřil motilonský dům. Z jedněch dveří vyšel muž. „Zabijte ho,“ volal. „Zabijte tohokanibala!“ Byl to Abaratatura. Arabadoyka se mezi nás postavil.„Nemůžete ho zabít,“ řekl. „Umírá.“ Motiloni nikdy nezabijí člověka ani zvíře, kteří umírají přirozenou smrtí. Myslí si, že by to začarovalo jejich šípy, které by selámaly za letu, a Motiloni by zemřeli hladem. 88 Abarataturu tozarazilo. „Jak to myslíš, že umírá?“ řekl. „Určitězemře, když jím projde můj šíp.“ „A tvoji lidé umřou hladem,“ namítl Arabadoyka. „Prokleje to vaše šípy, protože ten muž umírá.“ Abaratatura ke mně přišel. Nemohlto popřít. Odplivl si, s odporem se na mě podíval a nařídil, aby mě uložili do sítě. Nepromluvil na mě. Mělvznešené chování a jeho příkazy se plnily okamžitě. V domějsem zůstal dva týdny. Téměř celou dobu jsem spal, a když jsemse probudil, modlil jsem se, abych mohl znovu spát. Bolest mi pronikala až do morku kostí. „Umírám,“ myslel jsemsi, ale necítil jsem strach. Zdálo se mi to zajímavé. Umírám.Jaké to asi bude? Ta myšlenka se mi stále vracela do hlavy. Jednoodpoledne jsem se probudil a v domě vládl zmatek. Děti běhaly,ženy křičely. Zaslechl jsem výkřik: „Flétna přichází!Kanibal nás sní!“ Lidé prchali ze dveří, strkali do sebe a běželi se schovat. Abaratatura vzal svůj luk apřišel ke mně. „Měli bychom zabít kanibala, než pro nějpřijde flétna,“ řekl. Slyšel jsem, před čím utíkají, i když mi chvíli trvalo, než jsem to poznal. Byla tohelikoptéra. Proč lítá tady? Zvuk se blížil a Stával sehlasitějším. Abaratatura zaváhal, bál se, ale chtěl mě zabít. Pak utekl ze dveří a v domě zůstal jen Arabadoyka.Oči se mu rozšířily a taky se už chystal utéct v domnění,že jsem ho zradil. „Prosím, vynes mě ven,“ poprosil jsemtéměř neslyšným hlasem. Zaváhal a pak mě namáhavě zvedl zesítě, vynesl ven a položil na mýtinu. Potom utekl do džungle. Viděl jsem helikoptéru, ale nemohl jsem zvednout ruce,abych na ni zamával. Mohl jsem jen doufat, že světlá hlava zaujmepilota a on se slétne podívat. „Bože, prosím tě, dej, aťpřistane,“ modlil jsem se. Helikoptéra mě přeletěla, otočilase a přistála na mýtině. Zvířila přitom listí a odpadky.Vystoupil z ní nějaký muž a šel ke mně. „Olsone,“ oslovil mě. „vypadáte hrozně, jste jako kostra.“ Byl to doktor Hans Baumgartner. Seznámil jsem se ním, když jsem jel předlety s doktorem Christianem na Orinoko. Nemohl jsem se ani pořádně usmát. Spolu s pilotem mě odnesli do helikoptérya odvezli do nemocnice v Tibu. Po čtyřech dnech v nemocnici jsemzačal vnitřně krvácet. Doktoři mi řekli, že kdybych zůstal vdžungli bez léků dalších šest hodin, zemřel bych. DoktorBaumgartner a pilot se na mě přišli podívat. „Neumíte sipředstavit, jak nás překvapilo, že vás vidíme, pane Olsone. 89 Helikoptéra patří naftařské společnosti. Jejím pilotem jeManuel. Ten den ji nikdo nepotřeboval, a tak jsme si vyletěli navyhlídkový let. Chtěli jsme přeletět motilonské území a něconafotit.“ „Umíte si představit, že se někdo chystá udělat fotky divokého kmene na úrovni doby kamenné a před indiánským domem nalezne blonďatého Američana?“ Museli jsme se tomu smát. Ale já jsem věděl, že Někdo je za mnou poslal. V nemocnici mě léčil Alfredo Landinez. Stali jsme se dobrými přáteli. Zajímal se o Motilony,napsal dokonce studii o tom, jak lze vyjímat motilonské šípy.Mluvilo se o tom i na harvardské fakultě tropického lékařství. Po několika týdnech v nemocnici jsem se doktora Landineze zeptal,kdy se mohu vrátit do džungle. „Léčení potrvá dalších šest měsíců,“ odpověděl. „Téměř jsi přišel o játra. Další rok se budeš doléčovat.“ „Cože?“ podivil jsem se. „To se budu moct do džungle vrátit až za rok a půl?“ Zavrtěl hlavou. „Do džungle se už nikdy nevrátíš. Tvoje játra jsou poškozená natrvalo.“ Podíval jsem se na své ruce, které měly pomerančovou barvu. Dostával jsem transfúze, protože jsem stále vnitřně krvácel. „To se mýlíš,“ odporoval jsem. „Já se tam vrátím.“ „Tak nashle,“ ironicky se na mě usmál a poklepal mě porameni. „Drž se svého.“ Z nemocnice mě propustili za další tři týdny. Doktor Landinez nemohl uvěřit, že jsem v pořádku. „Bruci,“ řekl mi, „prosím tě, nechoď zpátky do džungle.“ Už jsem se chystal na cestu.„Proč ne?“ zeptal jsem se. „Nejsi úplně v pořádku. Můžese ti to znovu zhoršit. Nebude tam nikdo, kdo by se o tebepostaral, a zemřeš.“ Zakroutil jsem hlavou a usmál se. „Už jsem ti řekl, že nezemřu. Bůh mě uzdraví mnohemlépe, než by se to kdy podařilo tobě.“ Pokrčil rameny. „Chtěl bych tě ale o něco požádat,“ řekl jsem mu. „Víš,že se trochu vyznám v medicíně. Potřebuju pro Indiány nějakéléky, nikdo se o ně nestará. Vím, že je ilegální mi je dát,navíc je nemám čím zaplatit, ale Motiloni je potřebují.“ Ačkoli Alfredo riskoval místo a kariéru, vzal léky naftařskéspolečnosti a dal mi je. „Jakou cenu má moje zaměstnání,“ řekl mi, „když při tom nepomáhám lidem? Možná tonikomu nepomůže. S léky vždycky riskuješ poskytuješ je a doufáš, že nepřijdou na zmar.“ Za týden jsem se vydal dodžungle. Měl jsem kompas a věděl jsem, kam jdu: přímo k domuAbaratatury. Třetího dne jsem se začal cítit špatně. Dohrudníku se mi vrátila bolest, moč ztmavla. Usínal jsem a cítilse hrozně. „Otče,“ modlil jsem se. „Přivedl jsi mě sem,abych ti sloužil mezi Motilony a já pro ně mám léky. Prosímtě, Bože, uzdrav mě.“ Druhého dne jsem se probudil a bylo midobře. Nic už mě nebolelo a moč byla v pořádku. Vstal jsem ašel dál. Když jsem se přiblížil k Abarataturovu domu, čekalmě na cestě. Někdo mě viděl a ohlásil mu, že přicházím.

Kapitola patnáctá

Spolupráce s kouzelnicí

Z děsil jsem se.Pokusí se mě zabít? Znovu jsem se na něj podíval. Abaratatura neměl žádnou zbraň. „Mysleli jsme, že jsi zemřel a že tvé tělo odnesli supové,“ řekl. Ale Bůh tě zachránil.“ „Ano,“ přitakal jsem. „Zachránil.“ Abaratatura došel k závěru, že jeho osobně ani ostatní Indiánynechci podvést, a tak jsem mohl v jeho domě zůstat. Za svéhomě tedy přijali i zdejší Motiloni. Bobbymu jsem poslal vzkaz,aby přišel za mnou. Krátký pobyt v civilizaci mě utvrdil, žepatřím do džungle. Z civilizace jsem si však donesl něco, co mi zpříjemňovalo život obojek proti blechám. V Kolumbii se tyto obojky poprvé objevily krátce předtím, než jsemse dostal do nemocnice. Když jsem si obojku na psovi všiml, zeptal jsem se doktora Landineze, co to je. „To je obojek proti blechám,“ vysvětlil mi. „Je to úplná novinka. Psovi to dáš kolem krku a šest měsíců to zabíjí všechnyblechy, které má.“ „To je skvělé,“ řekl jsem. „Musímsi ho opatřit.“ Doktor Landinez se na mě nechápavě podíval.„Ty máš v džungli psa?“ „Ne, to ne,“ odpověděl jsem azasmál se. „Psy nemáme, ale buď si jistý, že máme blechy.“ Znovu jsem se rozesmál a už ze mě o tom nic rozumného nedostal. Teď jsem obojek nosil kolem krku a škrábal se dalekoméně. Na srdci mi ležely léky, které jsem s sebou přinesl.Motiloni neustále podléhali různým chorobám. Věděl jsem, želéky by mnohé z nich uzdravily, jenže Motiloni léčili podlesvého a neměli důvod věřit, že já medicíně rozumím lépe. Několikrát jsem nemocným léky nabídl, ale nevzali si je. „Nechto na kouzelnici,“ říkali. „Ona zná naše zvyky a metody.“ Někdy se uzdravili. Pak kolem mě chodili a usmívali se, jako by michtěli říct: „Vidíš, nejsme tak hloupí, jak sis myslel.“ Moje příležitost nastala, když se mezi Motilony rozšířila epidemie infekčního zánětu spojivek. Tato nemoc se snadno léčí antibiotiky. Během kratičké doby si téměř všichniMotiloni mnuli oči a cítili se špatně. Kouzelnice začala nemoc zaříkávat zpěvem a denně tomu věnovala téměř dvacet hodin. Velice jí na lidech záleželo. Po týdnu bylo jasné, žejejí zaříkávání nepomáhá. Šel jsem za ní, abychom si o tom promluvili. Kouzelnice ležela na rohoži a odpočívala. Na obličeji se jí objevily vrásky z únavy. „Mám lék,který se jmenuje Terramycin,“ řekl jsem. „Když to lidemnakapeš do očí, vyléčí je to.“ „Lektvary jsem užzkoušela,“ odpověděla mi. „Nepomáhají.“ „Ale tenhle je jiný,“ namítl jsem. „Tenhle pomáhá. Viděl jsem už mnohokrát, jak to zabralo.“ Vypadala, že ji to trochu zajímá.„Odkud ten lektvar je?“ „Od kouzelníka z mého lidu.“ Pokrčila rameny, její zájem opadl. „Vy jste bílí, vy používátejiné věci než my.“ Vstala, otočila se ke mně zády a dala seznovu do zpěvu. Vydal jsem se na procházku, abych mohl přemýšlet. Zánět spojivek není nebezpečný, ale infekcenakonec může vést k mnohem horším věcem. Musí se to vyléčita já vím jak. Mohl jsem udělat jediné přesvědčit někoho, abylék zkusil. Dokázal bych tím, že moje metody na rozdíl odkouzelničiných pomáhají. Jenže tak bych se stal pro kouzelnici konkurencí. Buď bych zničil ji i její postavení mezi Indiány, nebo by se zbavila ona mě. Věděl jsem,že misionáři často považují kouzelníky za služebníky démonůa snaží se odstranit jejich vliv. Neměl jsem však pocit, že by to platilo i tady. Motilonská kouzelnice se nemodlila k démonům. Snažila se lidem pomoci a modlila se k Bohu, jak nejlépe to uměla. Nechtěl jsem zničit její práci, chtěl jsem jí pomoci. Dostal jsem nápad. Vrátil jsemse do domu a našel muže s ošklivým zánětem spojivek. Promnuljsem mu koutek oka a trochu hnisu si vnesl do svého oka. Za pětdní jsem dostal zánět spojivek. Zašel jsem za kouzelnicí apoprosil ji o pomoc. Zazpívala tedy nade mnou jako nad ostatními. Pochopitelně mi to nepomohlo o nic víc než jim. Šel jsem za kouzelnicí znovu a řekl jí, že chci, aby mi přizaříkávání do oka vetřela Terramycin. Moc tomu nevěřila, ale nakonec souhlasila, že to zkusí. Vzala si tedy tubu Terramycinu, trochu mi namazala do oka a přitom zpívala modlitby, aby mě Bůh uzdravil. Za tři dny jsem měl oko v pořádku a cítil se dobře. Všem ostatním bylo samozřejmě stále mizerně a kouzelnice dál prozpěvovala své monotónní modlitby. Čekal jsem, až nastane příležitost, abychom si spolu znovu promluvili. Nechtěl jsem ji nijak urazit. Jednou večer jsem si všiml, jak odchází z domu.93 Byla únavou celá ohnutá. Vyšel jsem za ní ven do tmy achytil ji za ruku. Otočila se. Držel jsem v ruce tubu Terrammycinu. „Proč nezkusíš tenhle lektvar?“ zeptal jsemse. „Moje oko jsi tím vyléčila a možná to pomůže i tvémulidu.“ Během tří dnů uzdravila všechny, a tak se její postavení v domě ještě posílilo. Byla hrdá, že se svým zpěvem a novým lékem uspěla. Stala se mojí dobroupřítelkyní a taky pomocnicí, která zaváděla nové léky. Kouzelnice začala používat jednoduchá antibiotika. Byl to ohromnýkrok k vyplnění mého předsevzetí, že budu Motilonům pomáhat.Ve špíně okolo domů se však ve velkém držely zárodky chorob,Motiloni hygienu příliš nedodržovali ani v jiných oblastech života, a choroby je proto ohrožovaly téměř neustále. Léky, které jsem donesl, na některé nemoci nestačily. „Z čeho jsou všechny tyhle nemoci?“ zeptal jsem se jednou kouzelnice. „Vypadá to, že nemají konce.“ Překvapilo ji, že to nevím. „Zlí duchové tak ukazují svoji sílu. Proto zaříkávám. Voláme k Bohu, aby zlé duchy vyhnal.“ „Aproč to vždycky neudělá?“ Její obličej zesmutněl akouzelnice se otočila. „Podvedli jsme ho,“ řekla mi nízkým,smutným hlasem. Stál jsem tam a nerozuměl, o čem mluví, alecítil jsem, že mi říká něco, co bych měl pochopit. „Jakjste podvedli Boha?“ zeptal jsem se. „Přišel muž a tvrdil osobě, že je prorok,“ vysvětlila mi. „Řekl, že nás vezme zaobzor, kde jsou lepší loviště. Jmenoval se Sakamaydodži.Opustili jsme Boha a šli za ním.“ „Kdy se to stalo?“ zeptaljsem se tiše. Chvíli mlčela a pak mávla rukou. „Před mnoha amnoha lety. Jen jsme o tom slyšeli, ale víme, že nás podvedl,proto jsme daleko od Boha.“ Později jsem k ní šel a řekl jí,že chci, aby se podívala na některé zlé duchy, kteřízpůsobují nemoci a smrt. Vzal jsem s sebou mikroskop, dal do nějtrochu špíny a ukázal jí to. „Ano, vidím, jak tam tancují,“řekla a začala zpívat své zaříkávání. Na špínu jsem naliltrochu desinfekce a požádal ji, aby se podívala znovu. Viděla, že desinfekce zárodky zničila. Když zjistila, že její zpěv zárodky nezabil, otřáslo to s ní. Desinfekci začala postupně používat v každodenních motilonských obřadech. Když se například postaví dům, probíhá očišťovací obřad. Všichni Motiloni, kteří se v domě usazují, bouchají do stěn proutky a zpívají, aby vyhnali zlé duchy. Navrhl jsem kouzelnici, aby během obřadu použila desinfekci. Každý si všiml, že se zdravotní stav obyvatelvýrazně zlepšil. Kouzelnice také přiměla porodní báby, abypoužívaly desinfekci, a tak se snížila úmrtnost při porodech. Nové léčebné postupy se rozšířily i do ostatních domů. Byl jsem doktoru Landinezovi stále vděčnější za jehoochotu zásobovat nás léky. I strava Motilonů se změnila klepšímu. Dosud byli Indiáni odkázaní na lov a sběr divokýchrostlin, ale ve spolupráci s Abarataturou jsem je naučil pěstovat obilí a starat se o dobytek. Během několika let vzniklo osm zdravotnických center (v každém domě jedno), kde se píchaly injekce, dávala antibiotika a jiné léky. Střediska také dohlížela na to, aby se v motilonských domech dodržovala hygiena, a kromě toho se každý dům věnovalzemědělství a měl vlastní školu. Ve zdravotnických centrech,farmách a školách nepracovali bílí civilizovaní lidé. Jedinýmcizincem mezi Motilony jsem byl já. Motiloni sami píchali injekce a vybírali správné léky. Mnozí si myslí, že žádný jiný primitivní kmen neprošel tak rychlým rozvojem. Co taknevídanou rychlost umožnilo? Důvody jsou dva. Ten první je velmi jednoduchý: Nikdo po Motilonech nechtěl, aby se vzdalisvé kultury a stali se bělochy, ale nové věci se do staré kultury citlivě začleňovaly. Například očkování kouzelnicepředstavila jen jako novou formu pouštění žilou. Motiloninemocným pouštěli žilou, protože bolest z krvácení přehlušila utrpení způsobené nemocí nebo umíráním. Protože se očkování takto vysvětlilo a prováděla ho kouzelnice, která se těšila obecné důvěře, všichni s nímsouhlasili. Tempo očkování pak záviselo jen na tom, jak rychle se stačily dodávat nové vakcíny a jehly. A protože kouzelnice viděla zárodky a chápala jejich nebezpečí,následovala vhodná hygienická opatření. Zemědělství nebylopro Motilony takovou novinkou jako léky. Kdyby však narušovalo jejich tradiční způsob života, nepřijali by ho. Za zajištění potravy tradičně odpovídal Abaratatura s ostatními náčelníky. Museli to proto být oni, kdo novýnávrh představí. Jejich nápad se ujal bez problémů a nezpůsobilžádné otřesy, které obvykle ekonomický rozvoj doprovázejí. Nikdo se nebouřil proti náčelníkům azavedenému pořádku, ale s novinkami přišli sami náčelníci. Zmínil jsem se však, že existují důvody dva. Tím druhým jepůsobení svatého Ducha. Bez něho by žádný pokrok nebylopravdový a trvalý. Už jsem se dotkl toho, že se Motiloni příliš jeden o druhého nestarali. Muži nesli odpovědnost za sebe a svou rodinu, ale za nikoho jiného. Těžko jsemtuhle vlastnost snášel, a to především u Bobbyho. Chtěl jsem, aby se léky dostaly ke všem kmenům a všichni se naučili pěstovat nové rostliny. Bobby mě na mých inspekčních cestách doprovázel. Na cestách jsme spoluprožili nádherné chvíle a znovu se podívali na místa, která už jsme kdysi navštívili. Vedli jsme vážné rozhovory o tom, co očekáváme, že život přinese nám i ostatním. Bobby doufal, že se stane válečným vůdcem Motilonů jako Abaratatura, já jsem doufal, že přivedu Motilony k pravdě. Povídali jsme si o tom, společně lovili a zpívali.Rozuměli jsme si tak dobře, že jsme i beze slov poznali, co druhýcítí. Ale na rozdíl ode mě se Bobby nestaral o ostatní členy kmene. Jednou propukla ve dvou vzdálených domech nějakávážná epidemie. Jejich obyvatelé urychleně potřebovali léky. „Bobby,“ řekl jsem, „ty doneseš léky do Ikvujkarory a já půjdu nahoru do hor. Můžeme se tam pak sejít.“ Vypadal, žese ho to dotklo. „Chci jít s tebou, Bručko.“ Zamračil jsemse. „Bobby, to nejde. Není dost času, abychom šli oba dva na obě místa.“ „Tak půjdeme jen do jednoho.“ Nakonec šel Bobby sám, protože jsem mu to řekl. Dobrovolně by to neudělal. Zranilo mě to a nemohl jsem to pochopit. Ostatní se chovali jako Bobby. V jednom domě umírali lidé, protože obyvatelům vedlejšího domu se nechtělo jim donést léky. Kdyžonemocněl majitel krávy, často zvíře zahynulo, protože se o něnikdo nepostaral. Musel jsem být všude, kde někdo potřeboval pomoc, a stávalo se to pro mě stále těžším břemenem.Bobby mi pomohl, když jsem ho o to požádal, ale jen proto, žejsme byli přátelé. Unavovalo mě to. S Motilony jsem žil čtyřiroky. Ukázal jsem jim sice některé dobré věci, ale musel jsemstále pracovat, aby běžely dál. Začal jsem se ptát, jaký tomá smysl. Proč bych se měl starat o to, jestli je několikMotilonů nemocných? Jakou cenu mají jejich životy? Mohou zemřít a na celém světě nebudou nikomu scházet. Seděljsem před domem a přemýšlel o tom. Věděl jsem, že odpověď jestejná jako před čtyřmi lety. Není důležité, co si myslí o životech Motilonů a o mé práci lidé. Vzpomněljsem si, co mi řekl Bůh: „Možná tě všichni zavrhnou, ale jáne.“ Možná se to týká i Motilonů. Bůh je nezavrhl. Miluje jea proto jsem šel do džungle: Abych jim mohl předat zkušenost sBohem a Jeho lásku. Stále jsem neměl ponětí, jak to udělat. Věděl jsem, čemu věří Motiloni. Nechápali bynic, co bych jim mohl říct o Ježíši. Mysleli by, že se to hodíjen pro bílé, a ne pro Motilony. A co kdyby někteří svůj životodevzdali Ježíši? 96 Skončili by jako Indiáni na Orinoku, kteřípřinesli mezi Indiány rozdělení a zničili jejich sociálnísystém? Jenže oni Ježíše potřebují. Jak jim mohu představitopravdového Ježíše, a ne své osobní představy a kulturnípředsudky? Musí to za mě udělat Ježíš. Jinak to nepůjde.Neznám správná slova, která mají pravou moc. Ježíš ale skrzemě může mluvit a může mi ukázat pravý čas. Sklonil jsem hlavu. Do krku mi pražilo slunce. „Ježíši, tihle lidé Tě potřebují. Ukaž se jim. Zbav mě mých představ a promluv knim jejich jazykem, aby Tě mohli poznat. Ježíši, staň seMotilonem.“

Kapitola šestnáctá

Motilon jménem Ježíš

Už jsme byli třetíden na cestě a blížili se k Norekayře. Odpoledne se chýlilo kekonci. Přede mnou kráčel Bobby a další dva Motiloni. Husté liány a keře zakrývaly jejich tmavě hnědá těla. Byla to krásnáčást dne. V ustupujícím světle zeleň vypadala jako ze sametu. Pochodovali jsme rychle. Za několik kilometrů už budeme v domě.Vtom jsem před námi zaslechl křik a příšerné ječeni. Zdálose mi, že tam musí řvát spousta lidí. Ještě nikdy jsem nictak hrozného neslyšel. Přidal jsem do kroku a v duchu se probíralléky, které jsem nesl v batohu. Když jsme se přiblížili, křik mi připadal ještě hroznější a bezmocnější. Nikdy jsem žádného Motilona neslyšel tak ječet. Indiáni nezasténali ani při největší bolesti. Bobby i ostatní však kráčeli po cestě dál a nevěnovali tomu sebemenšípozornost. „Zastavte!“ zavolal jsem. Bobby i ti dva Indiáni seotočili. „Co to je za křik?“ zeptal jsem se. „Neměli bychom se jít podívat, co se děje?“ Bobby upřel očina zem. Další z mužů, kouzelník, který se věnoval léčení, potřásl hlavou. „Nemůžeme nic dělat.“ „Ale co se tamděje?“ Všichni tři mlčeli a zírali na mě svýma tmavýma atichýma očima. Džunglí se dál nesl křik i jeho ozvěna.Roztřásl jsem se. „Podívejte, „ řekl jsem, „vás možnánezajímá, co to je, ale mě ano. Jdu se podívat, jestli tam můžu pomoct.“ Neodpověděli. Jsou smutní, pomyslel jsem si. Je tamněco smutného a oni se s tím nedokážou vyrovnat. „Nemusítechodit se mnou,“ dodal jsem. „Ale já to chci vidět.“ Stáli bez hnutí. Otočil jsem se a sešel ze stezky do džungle směrem za hlukem. Po pár metrech jsem za sebou uslyšel zvuk šliza mnou. Křičící muži byli blíž, než jsem si myslel. A byli jen dva. Jednoho jsem dobře znal byl to náčelníksvého domu a divoký bojovník. Zabil zaměstnance naftařskéspolečnosti jen proto, že chtěl jejich ochranné přilby navaření.Nosil náhrdelník z knoflíků svých obětí a náhrdelník ze zubů jaguára,98 kterého šípem zabil. Teď stál naddírou, kterou vykopal. Byla téměř dva metry hluboká. Zoufalýma pátravým hlasem volal dolů: „Bože, Bože, vylez z díry.“ Druhý muž se vyšplhal na vrcholek vysokého stromu. Strkal si doúst listy, žvýkal je a přitom křičel. „Bože, Bože, kterýjsi za obzorem. Přijď.“ Nikdy jsem nic podobného neviděl.Mohlo to vypadat směšně, ale něco mi bránilo, abych tozlehčoval. Vedle mě se postavili moji tři společníci a vypadali, že jim je smutně a trapně. „Věděl jsi o tom?“zeptal jsem se Bobbyho. Přikývl. „Co se děje?“ Vysvětlilmi, že bratr muže, který křičel do díry, zemřel mimo území,které patří k jeho domu. Kousl ho jedovatý had a zemřel dříve,než ho stačili donést zpátky. Podle pověsti to znamená, že sejeho jazyk, jeho duch a jeho život nikdy nedostane k Bohu za obzor.Tenhle muž teď hledá Boha. Chce ho přimět, aby oživil bratrůvjazyk a dal jeho tělu život. „A proč si myslí, že Boha najde,když bude křičet do díry?“ Bobby pokrčil rameny. „Můžetam být stejně jako kdekoliv jinde.“ Na obličeji i v jehoslovech se odrážela beznaděj. Takhle mě tedy Bůh vedl. Přivedlmě sem, abych jim řekl, jak mohou nalézt Boha. Možná tuhle příležitost zařídil sám. Zachvěl jsem se, když jsem si uvědomil, že mám po pěti letech čekání příležitost promluvit o Kristu. Ale stejně bych asi od této situace nemělpříliš očekávat. V duchu jsem se modlil. Muž přestal křičet do díry a přišel k nám. Měl rozcuchané vlasy a tělo po kryté špínou. Jeho oči byly tmavé jako hluboká propast. „Nemá to smysl,“ řekl. „Jsme podvedeni.“ „Jak dlouho tu jste?“ zeptal jsem se tiše. „Od rozbřesku.“ „A proč říkáš, že jste podvedeni?“ Vypravoval mi znovu příběh o falešném prorokovi, kterého Motiloni následovalia jehož falešné sliby je odvedly od Boha. „Od té doby Bohaneznáme,“ dodal tiše. Druhý muž se pak snažil vysvětlit motilonskou pověst, proč má bratrova smrt tak hrozné důsledky. Všemu jsem neporozuměl motilonské legendy jsou komplikované jako jakákoliv jiná teologie ale pochopil jsem něco nového. Motiloni mají velmi silný pocit ztracenosti. Neustále jsem přemýšlel, co jim Kristus nabízí. Vycházeli spolu mnohem lépe než Američané ale život je víc než jen dobré vztahy. 99 Vzpomněl jsem si natu noc, kdy Ježíš vstoupil do mého života. Zdála se mi takvzdálená. Jeden krátký okamžik byl kořenem, ze kteréhovyrostlo všechno ostatní. Bůh mi daroval pokoj do srdce aopravdový smysl života. Motiloni tady hledají Boha. Jak jim mohuvysvětlit věci jako milost, oběť, vtělení? Mohl jsem jim vypravovat jednoduchý příběh, tomu by porozuměli. Ale jakjim mohu vysvětlit opravdovou duchovní pravdu? Dali se do živéhorozhovoru. Muž, který byl na stromě, slezl dolů a připojil se k nám. Připomněl nám příběh o prorokovi, který přijde a přinese kmen banánovníku, z něhož vyjde Bůh. Moc jsemnechápal, jaký má ten příběh smysl. „Proč by měl Bůhvyjít z kmene banánovníku?“ zeptal jsem se. Nastalo udivenéticho. Dávalo jim to smysl, ale neuměli to vysvětlit. Bobby šelk banánovníku, který rostl nedaleko. Kus usekl a hodil ho směremk nám. „Z tohoto kusu Bůh přijde,“ řekl. Byla to část vetvaru kříže. Přikutálelo se nám to k nohám. Jeden z Motilonů se sklonil a praštil do kmene mačetou. Náhodou se rozpadl na dva kusy. Jedna půlka se postavila a druhá serozpadla. Uvnitř kmene byly listy. Brzy by už začaly pronikat vena rozvinovat se, kůra se už loupala. Listy ležely ve středukmene a vypadaly jako stránky knihy. Najednou mi hlavou blesklnápad. Kniha! Kniha! Sáhl jsem do batohu a vytáhl svou Bibli.Otevřel jsem ji a převracel stránky. Držel jsem ji proti mužům. Ukázal jsem na listy v banánovém kmeni a pak znovu na Bibli. „Tohle to je,“ řekl jsem. „Mám to tady.Tohle je Boží banánový kmen.“ Muž, který byl předtím nastromě, mi Bibli vytrhl, začal trhat stránky a cpát si je dopusy. Myslel, že když stránky sní, Bůh bude v něm. Když se nic nestalo, začali se mě ptát. Jak jsem jim měl vysvětlit evangelium? Jak jsem jim mohl vysvětlit, že Bůh,Ježíš, byl jako oni? Najednou jsem si vzpomněl na jejich pověst,jak se muž stal mravencem. Po lovu seděl na cestě a díval se,jak si mravenci budují svůj dům. Chtěl jim pomoci, aby si udělalistejně pěkný dům, jako mají Motiloni, a tak začal kopat ve špíně. Ale protože byl tak velký a pro ně neznámý, mravencise lekli a utekli. Pak se zázračně stal mravencem. Přemýšlel jako mravenec, vypadal tak a mluvil mravenčím jazykem. Žil smravenci a oni mu začali důvěřovat. Jednoho dne jim řekl, že není opravdovým mravencem, ale Motilonem, který se užjednou pokoušel vylepšit jejich domov, ale vyděsil je. Mravenci mu tehdy řekli něco jako: „Nekecáš? Byl jsi to ty?“ A smáli se mu, protože vůbec nevypadal jako ta obrovská a děsivá věc, která tehdy odstraňovala špínu. V tom okamžiku se znovu stal Motilonem a začal špínu tvarovat do tvaru motilonského domu. Tentokrát ho mravenci poznali a nechali ho pracovat, protože věděli, že jim neublíží. Aproto jak říká pověst mají mraveniště tvar podobnýmotilonským domům. Tenhle příběh mě napadl a poprvé jsem siuvědomil jeho význam. Velký a silný se musí stát malým a slabým, aby mohl pracovat se slabými bytostmi. Přesně tovypovídalo o tom, co Bůh učinil v Ježíši Kristu. Ale existuje ještě mnoho dalších věcí, které ovlivňují motilonské myšlení. Jak si mohu být jistý, že to pochopí správně? Jistotu jsem neměl, ale cítil jsem, že mi Bůh dává příležitost, abych promluvil. Slovo, které Motiloni používají, když chtějí říct „stal se mravencem“, jsem upravil a použil pro slovo „vtělení“. „Bůh se vtělilv člověka,“ řekl jsem. Zalapali do dechu. Nastalo napjaté atajemné ticho. Myšlenka, že by se Bůh stal člověkem, jeohromila. „Kudy chodil?“ zeptal se kouzelník. Každý Motilon má svou vlastní stezku, která je znakem jeho osobnosti. Když se chceš s někým setkat, musíš jít po jeho stezce. Bůhmá také své vlastní stezky. Když se chceš setkat s Bohem,musíš jít po jeho stezce. Krev mi pulsovala a srdce bušilo. „Ježíš Kristus je Bůh, který se stal člověkem,“řekl jsem. „Může vám ukázat Boží stezku.“ Na obličeji sejim objevil výraz úžasu, téměř strachu. Muž, který křičeldo díry, se na mě podíval. „Ukaž nám Krista,“ zašeptalchraptivým hlasem. Nevěděl jsem, co odpovědět. „Zabili jsteho,“ řekl jsem. „Zničili jste Boha.“ Jeho oči se rozšířily. „Já jsem zabil Krista? Já? Jak jsem to udělal? A jak někdo může Boha zabít?“ Chtěl jsem jimříct, že Ježíšova smrt je osvobodila od života beze smyslu, od smrti, z moci zla. „Jak získalo zlo, smrt a klam moc nadMotilony?“ zeptal jsem se. „Ušima,“ odpověděl Bobby. Jazykje pro Motilony velice důležitý, je to základ života. Kdyžušima vejde zlý jazyk, znamená to smrt. „Víte, že po lovudivokých kanců náčelník vyřízne „kus kůže zvířete apřetáhne si ho přes hlavu, aby si přikryl uši a zlý duchdžungle do něho nemohl?“ zeptal jsem se jich. Přikývli apozorně poslouchali. „Ježíš byl zavražděn,“ vysvětlovaljsem. „A tak, jako se přetahuje kůže přes náčelníkovuhlavu, aby mu přikryla uši tak můžete Ježíšovu krev přetáhnout přes svoje nepravosti, aby je Bůh neviděl.“ 101 Stál jsemtam, díval se na ně a beznadějně doufal, že mě pochopí. Pakjsem na jejich tvářích uviděl, že porozuměli. Řekl jsem jim,že Ježíš byl pohřben, a to je rozesmutnělo. Muž, který hledal jazyk svého bratra, se rozplakal. Poprvé v životě jsem viděl Motilona plakat. Ale myšlenka, že Bůh je mrtvý a oni jsou ztraceni, mu do očí vehnala slzy a začalvzlykat. Vzal jsem Bibli, otevřel ji a řekl. „Bible říká, žeJežíš vstal po smrti k životu a je živý.“ Jeden z mužů mivytrhl Bibli z ruky a přiložil si ji k uším. „Nic neslyším,“ řekl. Vzal jsem si ji zpátky. „To, co říká Bible, zůstávánavždy stejné. Je to jako ty papíry, na které jsem si napsal, coříkáte. Každý den říkají to samé. Bible říká, že Ježíšžije. To je kmen Božího banánovníku.“ Ukázal jsem jimstránku a řekl jim, že ty malé černé značky to říkají. „Mezi Motilony se nikdy nikdo nevrátil z mrtvých,“ odporovalimi. „Vím to,“ odpověděl jsem. „Ale Ježíš se vrátil. To je důkaz, že je Božím Synem.“ Ptali se měna hodně věcí. Něčemu jsem úplně neporozuměl, ale měl jsem jistotu, že mým prostřednictvím mluví Bůh. Tu noc jsem semodlil. „Bože, dej, ať Tvoje Slovo zjeví svou moc. Dej, ať sedotkne jejich životů.“ Připomněl jsem Boží zaslíbení, žeJeho Slovo se nikdy nevrátí bez odpovědi. Zdálo se, že zde nijak nezapůsobilo. S Bobbym jsem chodil dál, rozdával léky kouzelníkům a ukazoval jim, jak mohou zlepšit svoji práci. Jednou večer se mě ale Bobby začal vyptávat. Seděli jsme u ohněa na jeho tvář dopadalo světlo byla vážná. „Jak mohu jít po Ježíšově stezce?“ zeptal se. „Žádný Motilon po ní nikdy nešel je to nová věc nikdo mi nemůže poradit.“ Vzpomněl jsem si na problémy, které jsem měl jako chlapec. Někdy mi připadalo skoro nemožné, abych si udrželvíru, když se proti tomu stavěla má rodina i přátelé. Tohleteď Bobby prožívá. „Bobby, pamatuješ si na první Svátekšípů?“ zeptal jsem se ho. Tehdy jsem poprvé viděl všechny Motilony, kteří se shromáždili, aby mohli zpívat své písně. Tento svátek byl nejdůležitější událostí vmotilonské kultuře. Přikývl. Plamen se na chvíli rozhořel auviděl jsem, jak na mě napjatě upírá své oči. „Pamatuješsi, že jsem se bál vylézt do sítě, která visela vysoko, kdyžjsem měl zpívat? Bál jsem se, že lano praskne. Řekl jsem, že zazpívám, jen pokud budu moct jednou nohou zůstatna zemi.“ „Vzpomínám si, Bručko.“ „Co jsi mi tehdyřekl?“ Zasmál se. „Řekl jsem, že musíš mít obě nohy nahoře, že musíš být zavěšen.“ „Ano,“pokračoval jsem dál, „musíš se zavěsit. S tím, kdo chcenásledovat Ježíše, je to stejné. Žádný člověk ti neřekne,jak můžeš jít Jeho cestou, jen Ježíš to ví. Ale když tochceš zjistit, musíš si provazy své sítě upevnit v Něm azavěsit se na Boha.“ Bobby mi nic neřekl. V očích se muodrážel plamen ohně. Pak vstal a odešel do tmy. Druhý den ke mně přišel. „Bručko,“ oslovil mě, „chci svou síť zavěsit na Ježíše. Jak to můžu udělat? Nevidím ho a nemohuse ho dotknout.“ „Už jsi mluvil s duchy, že?“ „Ano,“odpověděl. „Teď už vím, jak na to.“ Druhého dne se mu naobličeji objevil velký úsměv. „Bručko, svou síť jsem upevnil na Ježíše. Mluvím teď novým jazykem.“ Nechápaljsem, o čem mluví. „Naučil jsi se ode mě trochu španělsky?“ Zasmál se čistým a sladkým smíchem. „Ne, Bručko, jámluvím novým jazykem.“ Pak jsem to pochopil. Pro Motilony jazyk představuje život. Jestli Bobby žije nový život,znamená to, že mluví nově jeho řeč se bude soustřeďovat na Krista. Dali jsme si ruce na ramena. Myšlenky se mi zatoulaly a vybavil jsem si chvíli, kdy jsem se setkal s Ježíšem a cítil, že do mě proudí nový život. Můj bratr Bobby se s Ježíšem setkal stejným způsobem. Vydal se sJežíšem na cestu. „Ježíš byl vzkříšen z mrtvých!“křičel Bobby a jeho hlas se v džungli rozléhal široko daleko.„Chodil po našich cestách. Setkal jsem se s ním!“ Od toho dne bylo naše přátelství obohaceno společnou láskou k Ježíši. Neustále jsme o Něm hovořili, Bobby měl spoustu otázek. Ale nikdy se nezeptal, jakou měl Ježíšbarvu vlasů nebo jestli měl modré oči. Bobby o odpovědi nepochyboval: Ježíš byl tmavý a měl tmavé oči. Nosil bederníroušku a chodil na lov s lukem a šípy. Ježíš byl Motilon.

Kapitola sedmnáctá

Noc jaguára

Dopoledne jsme byli nalovu a teď jsem ležel v síti. Ženy vařily a ve vzduchu se mísilnakyslý kouř ohňů s vůní pečených opic. Uspávalo mě to. Zachvíli se bude jíst. Už jsem měl hlad. Na druhém konci domu seněco dělo, a tak jsem se vzepřel na lokty, abych se podíval. Kolem štíhlého mladíka Abakuriany se shromáždil hlouček mužů a žen. Zaslechl jsem několik slov: „Jaguár ... nemohljsem se pohnout...“ Vypravoval to vzrušeným hlasem. Dva muži,kteří leželi v sítích kousek ode mě, vstali a šli k hloučku“.„Hej, Chanti,“ zavolal jsem na jednoho z nich, „co se děje?“ Přišel k síti, kde jsem ležel. Vypadal nervózně. „Ty jsi toneslyšel?“ zeptal se chraplavým hlasem. „Jaguár promluvil.“ „Jaký jaguár?“ divil jsem se. Zmátlo mě to. „Co říkal? Očem to mluvíš?“ „Jaguár promluvil! On mluvil!“ Zatřásl jsem hlavou. „Chanti, tygři nemluví. A i kdyby mluvili, kdo by se staral o to, co říkají?“ „Jestli ten jaguármluvil,“ řekl mi, „jsme v průšvihu. Velkém průšvihu.“ „Tak jo, díky,“ řekl jsem a nechal ho odejít. Celý dům byl vzhůru nohama. Všichni nechali své práce. Ti, kteří se neprodrali k Abakurianovi, stáli na okraji davu a bavili se, nebo odešli ke dveřím a upřeně hleděli ven. Vylezl jsem ze sítě. V jedněch dveřích stál náčelník. Vzaljsem ho ven. „Chci s tebou mluvit,“ požádal jsem ho. „Co to znamená, že jaguár promluvil?“ „Znamená to, ženás čekají velké problémy,“ odpověděl. „Jaké problémy?Co mohl jaguár tak nebezpečného říct?“ „Jdu do džungle,abych si s jaguárem promluvil. Řekne mi to.“ „Ale náčelníku,“odporoval jsem, „tygři nemluví. To je nesmysl.“ Vrhl na měkrátký a tvrdý pohled. „Podívej,“ vysvětloval, „ty odžungli nic nevíš. Neumíš lovit, nevíš, co se dá jíst.Neumíš najít stezku. Z čeho usuzuješ, že se vyznáš vjaguárech?“ Na to jsem mu nemohl nic odpovědět. Trochu jsemznervózněl a překvapilo mě to. Podíval jsem se na něj. Vážně hleděl do džungle. Pak důstojně104 narovnal ramena a odešel. Díval jsem se za ním přes mýtinu, dokudnezmizel mezi stromy a obrátil jsem se zpět. Místo, kde zmizel,pozorovali všichni. Byl pryč až do pozdního odpoledne. Všichni čekali na jeho návrat, nikdo nepracoval. Několikmužů zkoušelo vyřezávat šípy, ale přerušovali práci azírali do prázdna. Skoro nikdo nemluvil. Lidé chodili neklidněpo domě a jejich nepokoj se přenesl i na mě. Zdálo se mi, že důmdusí těžká a neviditelná ruka. Když se náčelník vrátil,okamžitě se kolem něj všichni seběhli. Nepromluvil, dokud u něho nebyli všichni. Vypadal unaveně a zničeně a mně připadalo, že zestárnul o deset let. „Jaguár řekl, že dnesv noci vyjdou skalní duchové a napadnou tenhle dům. Životyzhasnou, jazyky zmizí. Přijde smrt.“ Nastalo tíživé ticho.Náčelník odešel a vlezl si do své sítě. Lidé se pomalu rozcházeli. „Co se to děje?“ nechápal jsem. „Z čeho pramení takový strach? Co to znamená, že jaguár promluvila že skalní duchové vyjdou ven?“ Bylo mi jasné, že se blížíněco hrozivého. Tihle lidé obvykle na pověry nedali a ještěnikdy jsem je neviděl opravdu zděšené. Setkání s jedovatýmhadem nebo nebezpečným zvířetem pro ně nebylo nic neobvyklého.Nikdy neprojevili strach ani v nejmenším. Jestli se teď bojí, znamená to, že To opravdu budí hrůzu. Co To je? Jakse Tomu mohou postavit? Bobbyho jsem našel před domem. Hleděl do dálky. Když jsem přišel, pohlédl na mě. „Bručko, může mi někdo vzít z úst Ježíše?“ zeptal se. Zaznamenal jsem v jeho hlase strach. „Bobby, co se děje? Co toznamená, že jaguár promluvil? Co to znamená, že vyjdou skalníduchové?“ „Duchové vyjdou ze skal,“ vysvětloval mi, „snažíse zabíjet. Někdy umře jen jeden, někdy zemře spousta lidí. VOkbabudě umřelo před dvěma měsíci sedm lidí.“ „Jakzemřou?“ ptal jsem se. „Co je zabije?“ „Duchové je zabijí,Bručko,“ řekl mi. „Zemřou ve svých sítích, protože zlí duchové od nich odtrhnou jejich jazyky.“ „Bobby, a to pokaždéněkdo zemře?“ „Vždycky,“ ujistil mě. Cítil jsem tíživouatmosféru. Co to znamená? Proč jsem na sobě cítil takový tlak? „Může mi někdo vzít z úst Ježíše?“ zeptal se Bobby znovua díval se přitom do džungle. Nevěděl jsem, co mu mám odpovědět. S démonickými silami jsem neměl žádnézkušenosti; bál jsem se taky. „Může ďábel zabít někoho, kdo chodí po Ježíšově cestě?“ ptal se dál. „Bručko,co mám dělat?“ „Nevím, Bobby. Musíš si s Ježíšempromluvit sám. On jediný zná odpověď na tvé otázky. Promluvíti rovnou k srdci.“ Zaváhal a odešel do džungle. Okamžitě jsem toho začal litovat. Proč jsem mu něco neporadil? Cojsem to za duchovního otce? Ale nevěděl jsem, co bych mu mělporadit. Odešel jsem na dlouhou procházku do džungle. Bál jsemse a navíc jsem byl zmatený. „Tygři přece nemohou mluvit,“řekl jsem Bohu. „Co se to tu děje?“ Když jsem se vrátildomů, byla téměř tma. Vstoupil jsem na mýtinu a uslyšel jsem podivné, vysoké kvílení a zaříkávání. Dům se kýval ze strany na stranu, jako by byl sám posedlý ďáblem. Zaříkávání bylo zmatené a pomíchané. Stoupalo nahoru adolů, nejdříve získávalo na síle a pak ji ztrácelo. Ve vzduchu vládlo napětí. Skoro jsem se bál vstoupit. Ohně vydávalyděsivou rudou záři. Všiml jsem si, že se dům opravdu kývá. Všichni muži se houpali nahoře ve svých sítích a zpívali, aby odrazili ďábla. Ženy seděly na zemi a bouchaly o sebe velkými kameny. Muži i ženy přitom pevněsvírali zavřené oči. Kde je Bobby? Je tady? Najednou jsem o něj dostal strach. Byl to jediný Motilon, který chodil poJežíšově stezce. Podlehl tomuto strachu a pověrám? Vtom jsem uviděl jeho síť. Ležel v ní a houpal se. Chtěl jsem se otočit a odejít do džungle, ale něco mě zadrželo. Je topřece můj bratr. Chytil jsem se tyče, která podpírala dům, a začal šplhat nahoru. Bobbyho síť visela skoro šest metrů nad zemí. Bambus se pod mojí vahou prohýbal, až jsem se bál, že praskne. Ale nejdůležitější věcí na světě teď bylo, aby byl Bobby v pořádku. S námahoujsem vylezl nahoru a když už jsem byl dost vysoko, podíval jsem se do Bobbyho sítě. Měl otevřené oči a na tváři velký úsměv. Zpíval jinou píseň než ostatní: Ježíš je vmých ústech; mám novou řeč. Ježíš je v mých ústech; nikdo mi ho nemůže vzít. Říkám Ježíšova slova. Kráčím vJežíšových stopách. Jsem Ježíšův chlapec; naplnil mižaludek a už nehladovím. Visel jsem na bambusové tyči a Bobbyse na mě podíval. Byl zachráněn znal Ježíše. Dělal to, co jsem mu tehdy měl poradit. Bobby odrazil útok zléhoducha Ježíšovou písní. 106 Připojil jsem se k němu a zpívali jsme celou noc. Přišel rozbřesk a nikdo nezemřel.Nikdo si nepamatoval, že by se už někdy stalo, aby duchové vyšliven a nikdo nezahynul. Nikdo se o Bobbyho písni nezmínil, ale všiml jsem si, že se o něj i jeho vztah s Ježíšem začínají ostatní Motiloni víc zajímat. Zájem nedávali najevo viditelně, protože to mezi nimi není zvykem, ale výsledekbyl jasný. Bobby se začal měnit. Následující měsíce po svémobrácení ztrácel postupně svoji hrdost. Když navštívil jiný dům, přijal hned jídlo a nepřemáhal se, aby ukázal svou sílu. Jeho zatvrzelá povaha mu nevynesla přílišnouoblibu, i když si ho ostatní muži vážili. Teď si všimli, žese chová jinak, a zajímalo je, proč. Byl jsem netrpělivý. Toužil jsem, aby jim to Bobby řekl. Určitě by k nim mohl promluvit s mnohem větším úspěchem než já. Snažil jsem se ho povzbudit, aby o svých zkušenostech hovořil, arozrušilo mě, že to nedělal. Mlčí kvůli tomu, že se o druhéMotilony nestará? Nebyl jsem si tím jistý. Ve skutečnosti jsemchtěl, aby svědčil tak, jak si to představuji já, ale tehdy jsem si to neuvědomoval. V motilonském životě nemají novinky žádný velký význam, pokud nejsou prezentovány veformálním obřadu. Byl jsem nadšený z toho, že se Bobbyobrátil, a chtěl jsem, aby svědčil tak, jak se to dělá vSeverní Americe. Chtěl jsem, aby svolal shromáždění neboaspoň své přátele a všem řekl o Ježíši. Ale díky Bohu Bobby počkal, až podle motilonských zvyklostí nastane pravýčas. Začalo se mluvit o tom, že se blíží další Svátek šípů.V celém domě zavládlo vzrušení; festival byl jedinoupříležitostí, kdy se setkají všichni Motiloni. Budou seuzavírat smlouvy, vyměňovat šípy, a muži, kteří budouvstupovat do smluv, mezi sebou uspořádají soutěž ve zpěvu. Vylezou do svých sítí a budou zpívat tak dlouho, dokud budou mít sílu, staré legendy, příběhy i novinky. Takové písně trvaly často až dvanáct hodin, aniž bysi dělali přestávky na odpočinek, jídlo a pití. Do domuzačali proudit lidé. Bylo tam hodně hluku a jídla, stařípřátelé se mezi sebou vítali a sdělovali si, co prožili. Na Bobbyho se lidé začali dívat jinak. Už se rozneslo, žev noci, kdy vyšli ven skalní duchové, nikdo nezemřel. Pohlíželina něho s úctou smíšenou se zvědavostí. Zajímal se o něho především starší náčelník Adžibakbayra. Vypadal rezervovaně a důstojně, ale ve skutečnosti byl dost zvědavý. Hned první den Svátků šípů vyzval v písňovésoutěži Bobbyho jako svého protivníka. Bobbyho to potěšilo anabídku okamžitě přijal. Oba vylezli do sítí asi šest metrů nad zemí a začali se houpat sem a tam. Bobby zazpíval první a Adžibakbayra ho kousek po kousku napodoboval. Zpívali i ostatní muži, kteří mezi sebousoutěžili. Bobby zpíval o tom, jak byli Motiloni podvedeni a sešli z Boží stezky. Vypravoval o tom, jak kdysi znali Boha, ale byli chamtiví a šli za falešným prorokem. Pak začal zpívat o Ježíši. Ostatní muži přestalizpívat a ztichli, aby si ho poslechli. „Ježíš Kristus se stalčlověkem,“ zpíval Bobby. „Chodil po našich stezkách. Je toBůh, ale můžeme ho poznat.“ V domě se rozhostil naprostý klida zněla v něm jen Bobbyho kvílivá píseň a Adžibakbayrovoopakování. Lidé natahovali uši, aby slyšeli. Ve mně všakzuřila duchovní bitva. Tu píseň jsem nenáviděl, zněla hrozně pohansky. Bobby zpíval v mollové tónině a mně to znělo jako čarodějnická hudba. Uráželo to evangelium. Ale kdyžjsem se rozhlédl po lidech okolo a po náčelníkovi, který sehoupal v síti, viděl jsem, že ji poslouchali, jako by na tom závisel celý jejich život. Bobby jim v té písni říkal duchovníPravdu. Jenže já jsem stejně chtěl, aby se to dělalo podle mýchpředstav. Pak jsem slyšel, že Bobby zpívá o tom, že Ježíšmu dal nový jazyk. Zdálo se mi, že se mě Bůh ptá: „Copakopravdu nevidíš, že to je skutečné svědectví?“ „Ale,Pane,“ ptal jsem se, „proč mě ta píseň tak drásá?“ Vtom jsem pochopil, že to způsobil můj hřích. Zamiloval jsem si motilonský způsob života, ale když se začalo jednat o duchovní záležitosti, myslel jsem si, že moje cesta je tajediná. Ale nemusela to být nutně Boží cesta. Bůh mi říkal: „Já také miluji motilonský způsob života. Já jsem ho stvořil. A já jim řeknu o svém Synovi tak, jak já chci.“ Uvolnil jsem se a konečně jsem v Bobbyho písni našel opravdovépotěšení. Bobby zpíval osm hodin, deset hodin. Pozornost posluchačů však nepolevila. Dům potemněl, zapálily se ohně.Po čtrnácti hodinách nakonec přestali zpívat a unavení slezlize svých sítí. Adžibakbayra se podíval na Bobbyho. „Přinesl jsi nám něco opravdu nového,“ řekl. „Taky sechci zavěsit na Ježíše. Chci Jeho krev přetáhnout přes své nepravosti.“ Tu noc došlo k duchovní revoluci. Zprávu o Ježíšinikdo neodmítl, všichni chtěli, aby je odvedl za obzor. Všichnijásali. Chvílemi všechno ztichlo a lidé si povídali v malýchskupinkách. Jindy začali zničehonic zpívat. Trvalo to dlouho donoci. Bůh promluvil. Promluvil v motilonském jazyku a kultuře. Nemusel mě použít.

Kapitola osmnáctá

Každodenní zázraky

To, že Motiloni přiSvátku šípů přijali Ježíše, jsem považoval za zázrak. Srdcemi přetékalo chválou. Později jsem zaslechl zprávy z jiného Svátku šípů. Bobbyho píseň zazněla i tam a všichni ji s radostí přijali. Nemohl jsem tomu uvěřit. Lidépřijímali Slovo, poslouchali Boha a začaly se dít i jiné věci,které jsem nazýval „zázraky“, protože prostě bylynadpřirozené. Motiloni však měli o zázracích jinou představu. Věci, které mě uváděly v úžas, přijímali jako samozřejmost. Například uzdravování. Když Motiloni přijali Ježíše, došlo v této oblasti k ohromným změnám. Pokaždé, když dávali injekce, léky a masti, zpívali a prosili, aby je Ježíš uzdravil. Účinek lékůchápali jako zázrak od Ježíše. To on to pro ně udělal.Modlitby se staly součástí léčby. Někdy se dostavilypřekvapivé výsledky. Jednou jsem přišel do domu, kde ležel nemocný muž. Před týdnem ho uštkl jedovatý had, ale už byl téměř v pořádku. „Myslel jsem, že vám došly lékyproti hadímu jedu,“ podivil jsem se. „Kde jste je vzali?“ „Žádné jsme neměli,“ odpověděl mi kouzelník. „Jak setedy mohl uzdravit?“ „No, měli jsme tady nějaká antibiotika.Tak jsme mu je dali a prosili Boha, aby ho uzdravil. Jak vidíš,Bůh nás vyslyšel.“ Ohromilo mě to. Antibiotika na hadí jedvůbec nezabírají. Ale neříkají tohle Motiloni o každémuzdravení? Bůh nedělá v léčení rozdíl, ať použijemesprávný lék, nebo ne. Toho muže vyléčil Bůh, nikoliv léky. Byl jsem rád, že Bůh mezi Motilony jedná takovým viditelným amocným způsobem, jenže jsem chtěl vidět, že také měníjejich srdce. Jinak bych nemohl uvěřit, že téměř všichnipřijali evangelium. Někdy jsem si říkal: Vypadá takhle opravdové obrácení? Nepřidali si jen ke svým legendám další? Bůh dovolil, abych viděl mocné změny v jejich životě. Nemusel jsem už pochybovat, že tady jedná On. Jednou jsem sevrátil z cesty a zjistil, že si Atabakdora zlomil páteř. Přilovu na opice spadl ze stromu. Neměli jsme žádné prostředky, jak mu po109 moci, a tak jsme ho dopravili donemocnice v Tibu. Nejdříve jsme ho museli tři dny nést po cestěa dál se plavit. Když jej v nemocnici zrentgenovali, doktor mi oznámil, že má zlomenou krční páteř a několik měsíců musí ležet bez hnutí. Byl jsem jediný, kdo uměl španělsky i motilonsky, a tak zůstalo na mně, abychAtabakdorovi zprávu sdělil. Ležel v posteli na zádech, podloženýtak, aby měl páteř uprostřed prohnutou. Nebylo to pohodlné a onsi stěžoval, že mu sestry nedovolují se hýbat. „Doktor mi právě řekl, že takhle musíš ležet tři měsíce,“ řekl jsem mu. „Jestli nebudeš ležet, nikdy se neuzdravíš.“ „Ne, Bručko,“ odpověděl. „To nejde. Nemůžu tady ležettakhle natažený.“ „Musíš, Atabakdoro. Jestli nebudeš ležet,neuzdravíš se.“ Přiměl jsem ho, aby mi slíbil, že budedoktora poslouchat. Nesliboval mi to rád a nebyl jsem si jistý,jak dlouho slib dodrží. Hovořili jsme o tom s Bobbym, alenenapadlo nás, jak situaci vyřešit. Kdyby Atabakdora opravduchtěl, vydržel by v klidu ležet tak týden. Ale tři měsíce? Toje nemožné! „Podívej se, Bobby,“ řekl jsem, „muži, kteřís Ježíšem chodili po jeho pozemských stezkách, někdy pomazalinemocné olejem a modlili se za uzdravení. Myslím, že bychom toměli s Atabakdorou taky zkusit.“ „A funguje to, Bručko?“zajímal se Bobby. „Bůh takhle léčí?“ „Nevím, Bobby.Nikdy jsem to nezkoušel.“ Ve skutečnosti jsem moc nevěřil, žeby mazání olejem pomohlo. Ale bylo mi jasné, že Atabakdora tři měsíce v klidu nevydrží a nemohl jsem se smířit s představou, že bude do konce života mrzákem. Koupili jsmenějaký olej a zašli do nemocnice. Atabakdoru zranění bolelo, sedativa příliš nezabírala, ale přesto se na nás usmíval. „Chceme se za tebe modlit,“ sdělil jsem mu. Bobby i já jsme namočili prsty do oleje a chvíli jsme tampostávali. Bobby čekal, že začnu. „Nevím, kam olej namazat,“ znejistěl jsem. „Někam na hlavu, ale nevím, kam.“ „Namaž to na čelo,“ poradil mi Bobby. Udělali jsme to a pak jsme Atabakdorovi vložili ruce na hlavu. Bobby se modlil. „Bože,“ říkal, „Atabakdoru bolí záda. Potřebujese uzdravit, aby zase mohl chodit s ostatními Motilony na ryby a na lov a ty ho můžeš bolestí v zádech zbavit.Chtěli bychom, abys to udělal. Prosíme tě ve jménu Ježíše.“ Atabakdorovi jsme ještě řekli pár slov a odešli. Něco jsemmusel zařídit v Kukutě, a tak jsem starost o Atabakdoru nechal na Bobbym. Záležitost mi zabrala tři dny. Po celou dobu jsem si oAtabakdoru110 dělal starosti. Když jsem se vrátil, hned jsem zašel za Bobbym. Vypadal znechuceně. „Atabakdora ležetani nezkusil, Bručko,“ oznámil mi. „Povídal, že se mu na zádech neleží pohodlně a že rovně ležet nebude.“ Šli jsmese na něho podívat do nemocnice, ale postel byla prázdná. Polekal jsem se. Možná se při chůzi poranil a teď je na operačnímsále. Vtom do pokoje vešel Atabakdora. Když nás uviděl, zatvářil se provinile jako dítě, které chytili, jak krade sladkosti. Beze slova si lehl do postele a předvedlse nám v patřičné poloze s prohnutými zády. Jakmile si lehnul,vešla hněvem zrudlá sestra. Ukázala na něj a hlasitě mivyčetla, že jsem mu dovolil vstát. Atabakdora ležel bez hnutí s blaženým výrazem na tváři. Sestra vypočítala, co všechno se mu může stát, a odešla. Atabakdora se usmál. Teď bylo na mě, abych mu vynadal.„Atabakdoro, tobě je jedno, jestli se uzdravíš? Jestlinezůstaneš v klidu, možná už nikdy nepůjdeš na lov.“ Rozmrzelo ho to: „Bručko, já prostě v posteli zůstat nemůžu. Je to nepohodlné. Poslechl jsem tě a zkusil to třidny. To mi stačilo.“ „Bručko, a proč by měl dál zůstávatv posteli, když už ho záda nebolí?“ zapojil se Bobby. To mě nenapadlo. Zašel jsem za doktorem a požádal ho, aby Atabakdoru znovu zrentgenoval. Nechtělo se mu, ale přemluvil jsemho. „Dobrá,“ souhlasil nakonec. „Jestli vám to uděláradost, zkusím to.“ Druhého dne za mnou přišel se zmatenýmvýrazem. „Je to ten samý Indián, kterého jsme přivezlipůvodně?“ „Samozřejmě,“ ujistil jsem ho, „myslíte, ževám vyměňujeme pacienty?“ „Jestli je to tentýž muž, tak semu záda uzdravila. Je to neuvěřitelné, ale na páteři nemá ani náznak po zlomenině. Je to zázrak. Musím se podívat, jakou léčbu přesně podstoupil. Nikdy mě nenapadlo, že naše práce může být tak efektivní.“ Zasmál jsem se.„Nemyslíme, že tady zapůsobilo něco účinnějšího než vaše léčebné metody?“ „Co?“ zeptal se. „Bůh.“ Odešela kroutil přitom hlavou. Zpráva mě naplnila úžasnou radostí.Zašel jsem za Bobbym a řekl mu, co se stalo. „Bobby, uvědomuješsi, že to je zázrak?“ Bobbyho to moc nevzrušilo. Podle něj Bůhuzdravil jen obyčejnou bolest v zádech. Spoustu lidí bolí záda.Den si poleží ve své síti, pak vstanou a pokračují v práci.Atabakdoru záda bolela o trochu víc. „Ale, Bobby,“ snažil jsme se ho přesvědčit, „rentgen ukázal, že jeho krční páteř byla zlomená.“ „Co je to rentgen?“ „Dobrá, Bobby,nemůžu ti to vysvětlit. Ale Bůh ho uzdravil.“ „Bručko, coje na tom zvláštního? Viděli jsme přece tolik uzdravení, ženás to nemůže překvapit.“ V roce 1967, asi rok poté, co se první Motilon stal křesťanem, za mnou přišloněkolik mužů v čele s Arabadojkou a chtěli si promluvit.Rozhodli se, že chtějí o Ježíši povědět Jukonům. Už jsemna to myslel, a tak jsem jednou zajel do jukonské vesnice, ve kteréjsem strávil rok. Byl jsem tam asi hodinu a zjistil, že se něcozměnilo. Brzy jsem se dozvěděl co. Jedna z žen, které jsem sepokusil zvěstovat Ježíše už při své první návštěvě, mělavidění. Na jeho základe přijala Ježíše většina obyvatelvesnice. Přestali se opíjet čichou a život ve vesnici se viditelně zlepšil. Naplánoval jsem si, že Jukonům řeknu oJežíši, ale teď mi ho zvěstovali oni. Překvapilo mě však, že Jukonům chtějí o Ježíši povědět Motiloni. Mezi oběma kmeny vládlo po celá léta trpké nepřátelství. Stačí popsat, jakou si Jukoni našli zábavu: Na motilonskou stezku nastražili přes deset centimetrů dlouhýtrn, schovali se mezi keři a čekali, až po cestě poběží nějakýMotilon a na trn šlápne. Pak se vysmáli jeho bolesti a utekli. Teď chtěli Motiloni Jukonům říct o Ježíši. Nechápali, žemotilonština není jediným existujícím jazykem. Předpokládali,že Jukoni mluví stejně jako oni, ale jejich jazyky byly úplně jiné. Neuměl jsem si představit, jak se jim podaří cokoliv o Ježíši říct. Nechtěl jsem je však odradit. Navrhljsem jim proto, aby šli ke kmenům v nížině, protože tam o Ježíši ještě neslyšeli. Za několik dní se vydali na cestu. Modlil jsem se, aby je tahle.zkušenost neodradila a aby Bůh utěšil jejich zklamání, až se nedomluví. Bylipryč několik týdnů. Když se vrátili, byl jsem zvědavý, co sestalo, a šel jsem tedy za Arabadojkou. „Jak to probíhalo?“zeptal jsem se. Vyráběl zrovna šípy a vzhlédl ke mně se svým známým, trochu křivým úsměvem. „Výborně,“odpověděl. „Ježíše ještě neznali,“ „A rozuměli vám?“ „Ano, řekli jsme jim toho o něm hrozně moc.“ „Vy jste snimi mluvili?“ „Samozřejmě.“ Arabadojka mému překvapenínevěnoval žádnou pozornost. „Jak bychom jim jinak mohli oJežíši říct?“ „No, ale jak víte, že vám rozuměli?“ Znovu vypadal nechápavě. „Řekli nám, že tomu rozumí. Měli z té zprávy úžasnou radost, Bručko.“ „To jsteotevřeli ústa a mluvili s Jukony, oni rozuměli a mluvili s vámi avy jste jim rozuměli?“ „Samozřejmě.“ Jukonský jazyk nenídialektem motilonštiny. Je to úplně jiný jazyk. Kdo umí jeden, v žádném případě nemůže automaticky rozumět druhému. Věděl jsem však, že Arabadoyka a ostatní nelžou, Motiloni ležtéměř neznají. Navíc ke lhaní neměli žádný důvod. A je skutečností, že mezi Jukony v nížině jsou dnes křesťané. Mohl jsem z toho vyvodit jen jediný závěr. Svatý Duch způsobil, aby Motiloni mluvili jukonštinou arozuměli jí. Považoval jsem to za zázrak, ale pro Motilony jezázrak všechno, co Bůh dělá. Mezi Motilony jsem se naučiločekávat, že se o nás Bůh postará bez ohledu na situaci. Běhemjedné epidemie spalniček mi došla antibiotika. Spalničky patří mezi jednu z nejvražednějších nemocí mezi Indiány a bez antibiotik jsem byl vůči ní zcela bezmocný. Několik Indiánůuž onemocnělo a epidemie se rychle šířila. Byl jsem si jistý, že nám Bůh nějak léky zajistí. Nikdy jsem o tom nepochyboval, i když jsem neměl v bance konto ani možnost sitam půjčit peníze. Šel jsem do Tibu a věděl, že tam nějaké peníze získám. Probral jsem se celou svou poštou.V dopisech nebyl ani haléř. Přesto jsem cítil, že Bůh ví, jak problém vyřešit. Už jsem se předtím v podobné situaci ocitl a Jeho Duch mě utěšoval, že v tomto případě to takydobře dopadne. Odešel jsem tedy do Kukuty, otevřel tam svojidopisní schránku a našel šek na pět set dolarů. Nepřekvapilo mě to. Prostě jsem řekl: „Děkuju, že ty peníze přišly.“ Šek jsem si nechal proplatit a koupil potřebné léky, stály však pět set šedesát pět dolarů. „Mám s sebou jen pět set dolarů, ale jestli počkáte, doplatím zbytek,“ požádal jsem prodavače. Souhlasil. Udělal jsem mu velkou tržbu a on nechtěl příležitostpromarnit. Den před odjezdem z Kukuty jsem znovu zkontroloval poštovní schránku. Byl v ní šek na sto dolarů.Doplatil jsem léky, a ještě mi zbylo na to, abych si koupil dobréjídlo a další věci, které budu potřebovat na cestu v džungli.Léky stačily, aby zastavily epidemii a vypořádaly se skomplikacemi. Největším zázrakem, který jsem viděl, však byla změna motilonských životů. Indiáni nalezli v JežíšiKristu smysl života. Zmizel individualismus, který jim bránil, aby si vzájemně pomáhali. Teď se o druhé starali s opravdovým sebezapřením. Vedlo to nejen k dalšímu duchovnímu růstu, ale i růstu ekonomickému. Bez vzájemnépomoci by všechny plány ztroskotaly, ale díky ní byly různéproblémy řešeny. Měl jsem projev v Organizaci spojených národů. Promluvil jsem na shromáždění Svazu americkýchstátů. Osobně jsem se přátelil s posledními čtyřmi prezidenty Kolumbie. Zkušenosti s Motilony mě naučily, jak se vyrovnat s jinými kulturami, i tomu, jak uskutečnit změny klepšímu a nepoškodit při tom sociální struktury. Snažil jsemse o své zkušenosti podělit. Ale těm, kteří chtějí pomoci primitivním kmenům, nemohu říci nic důležitějšího než toto: „Pokud Indiáni nenaleznou smysl svého života v Ježíši Kristu, příliš jim nepomůžete. Bez Něho se každý rozvoj pokřiví a ztroskotá. Lidé, kteří se pokusí změny udržet, zahořknou, a ti, kterým na tom nezáleží,skončí v apatii a nepřátelství.“ Ale Ježíš může způsobithlubokou změnu. Nejen duchovní, nejen částečnou, ale opravdovou změnu, která přichází teď a s viditelnou mocí. On je zdrojem všeho, on je Bůh každodenních zázraků.

Kapitola devatenáctá

David a Jonatan

Před domem jsem potkalGeorge Kamibokbayru. Odvedl mě stranou. „Měl bys hned zajít zaBobbym,“ požádal mě. „Jeho dcera je těžce nemocná a museliji odvézt do nemocnice v Tibu.“ Vstoupil jsem do domu. Bobbyseděl na rohoži, díval se do země a tvářil se smutně. Položiljsem mu ruku na rameno. Vzhlédl ke mně a znovu se začal dívat dozemě. „Slyšel jsem, že tvá dcera onemocněla,“ řekl jsem. Přikývl. „Před třemi dny jsme ji odvezli do Tibu.“ „Pročses vrátil?“ „Musím se postarat o svou ženu. Víš přece, žeje těhotná. Navíc tady mám své povinnosti, musím se starat ozásoby a dopravovat ven věci na prodej. A k čemu bych byl v Tibudobrý?“ „Jenže,“ podotkl jsem s lehkým úsměvem, „nezdáse, že bys tady byl o něco užitečnější.“ Znovu se na mě podíval. Jeho obličej vypadal unaveně a staře. „To je pravda. Musím na ni pořád myslet.“ Postavil se vedle mě.Podíval jsem se na jeho ženu Atakádaru. Stála tam a starostlivě Bobbyho pozorovala. Vyrostlo jí už břicho, ale stále měla štíhlý obličej a tmavé oči krásné ženy. Bobbyho milovala. Přestože její dcera onemocněla a odvezliji pryč, dělala si větší starost o Bobbyho než o dceru. Znovujsem se podíval na Bobbyho. „Pojďme se za tvou dceru společněpomodlit,“ navrhl jsem mu. „Potom půjdu do Tibu a podívám se,jestli bych tam nějak nemohl pomoci. Ty bys měl zůstat tady apostarat se o Atakádaru.“ Za čtyři dny jsem stál u dívčinypostele. Její tělíčko vypadalo jako splasklý balónek kůžejí volně visela na kostech a oči měla potažené slabýmpovlakem. Vedle mě stál doktor. „Co jí je?“ zeptal jsem se. Byl to mladík, který zrovna ukončil medicínu. „Nevíme,“odpověděl. „Může se jednat o kombinaci několika nemocí. Nevím, jestli jí budeme umět nějak pomoci.“ Zamrazilomě. „Tím myslíte, že umře?“ „Kdo ví,“ řekl. „Jestlise nám nepodaří zjistit, co jí je, pravděpodobně umře.“ Vyšel jsem z nemocnice a vzpomínal, jak mi ji Bobby podával do sítě. Posadil jsem si ji na břicho a zpíval jí písničky. Ona se smála a legračně si k tomu mumlala. Vzpomínal jsem, jak se Bobby oženil s Atakadarou. Stalo se to krátce po tom, co přijal Krista. Atakadara byla nejkrásnějšía nejchytřejší dívka v domě. Bobby jí po svém přítelivzkázal, že se mu líbí a pokaždé, když se potom potkali, obase začervenali. Atakadara se do Bobbyho zbláznila. Bobby byl pěkný, silný, mladý válečník. Dalo by se říci, že byl v kmenuvýhodnou partií. Jednoho dne si Atakadara odstěhovala svoji síťk Bobbymu a stali se manžely. Jejího otce to rozzlobilo. Zeť ho vůbec nezajímal. Chtěl, aby jeho dcera zůstala srodinou, ale ona odmítla. Musel jsem se smát, když jsem sivzpomněl, jak jsem se tehdy cítil. Bál jsem se, že Bobbyhomanželství bude našemu přátelství překážet a že už k soběnikdy nebudeme mít opravdu blízko. Ale věci dopadly přesně naopak. Atakadara se stala mou sestrou, a když se jim narodila dcera, byl jsem podle motilonských zvyklostí jejímdruhým otcem. Stala se z nás jedna rodina. Bobby byl výborným otcem i manželem. Mezi Motilony nebylo zvykem, aby se muž a žena spolu sdíleli, ale mezi Bobbym a Atakadarou vzniklo od začátku manželství pevné pouto. Bobby přivedl Atakadaru ke Kristu dokonce ještě před Svátkem šípů. Nebyli jen manželé, ale i přátelé. Často si lehli do jedné sítě a hodiny si povídali. Jejich hlasy byly slyšet dlouhodo noci. Nyní se jejich dcerka ocitla na pokraji smrti. Ale Bůh jimusí uzdravit. Pro Bobbyho a Atakadaru znamenala příliš mnoho. Když mi druhého dne doktor řekl, že v noci zemřela, omráčilomě to. Musel jsem to říct Bobbymu. Když zprávu uslyšel,zbledl. Beze slova odešel do džungle a vrátil se až v noci. Nemluvil, a Atakadaře ani mně nevěnoval pozornost. Zadva dny Atakadara porodila holčičku, ale Bobby o ni projevil jen nepatrný zájem. Každý den chodil na dlouhé procházky do džungle a když se vrátil, nikdy se ani nezmínil, kde byl. Mluvil jsem na něj, ale obvykle si mě nevšímal. Byla to první opravdová zkouška, kterou jako křesťan procházel.A byla to tvrdá zkouška. Atakadaře ani novému dítětineprojevoval žádnou lásku. Modlili jsme se za něj, ale smutek hoúplně přemáhal po celé dva týdny. Potom si začal všímat své dcery. Přinesl jsem ji k němu a vložil mu ji do rukou. Pochoval ji a pohoupal. Za týden ji nosil všude a pouto mezi ním a Atakadarou bylo ještě silnější než kdykoliv předtím. Jednoty, která mezi nimi vládla, si všimli i ostatní. Bobbyho tchán, který se s manželstvím nesmířil, se připojil k jejich společnému jídlu. Viděl, že se zmýlil. Později se z něho stal křesťan předevšímproto, že viděl manželství své dcery. Bobbyho rodina se dálrozrůstala. Po roce měl Bobby prvního syna a udělalo mu tovelkou radost. Rodina v něm však nevyvolávala sobectví. Mysleljsem si, že možná začne pracovat jen pro svou rodinu, a ne proostatní. Ale stal se opak. Zdálo se, že jeho láska k rodině přetéká na všechny okolo a Bobby ostatním pomáhal čím dál tím víc. Během jedné pochůzky pomotilonském území jsme se setkali s chlapcem, který se jmenoval Odo. Celá jeho rodina zemřela během nějaké epidemie a z něho vyrůstal problematický mladík. Obcházel jednotlivé domy, kde vždycky dostal něco k jídlu, ale nikdeho opravdově nepřijali. Nebyl to milý chlapec. Považoval zasamozřejmost, že mu ostatní dají najíst a postarají se o něho, a nebyl vůbec vděčný, když to udělali. Často vyvolával výtržnosti a problémy. Všimli jsme si ho s Bobbym, ale protože jsme tím místem jen procházeli, příliš jsem mu nevěnoval pozornost. Bobby ale ano. Řekl mi, že až budeme odcházet, vezme Oda s sebou. „K čemu,Bobby? Bude nám jen překážet.“ „Potřebuje někoho,“ odpověděl Bobby. „Možná, že když půjde s námi, pomůže nám s něčím a my pomůžeme jemu.“ Když jsme Odovi navrhli, aby šel s námi, začal být podezřívavý. „Proč chcete, abych s vámi šel?“ Bobby si jeho podezření nevšímal. „Potřebujeme někoho, kdo by nám pomohl. Mámehodně práce a sami dva to nezvládneme. Každý ví, že jsischopný, a tak předpokládáme, že se rychle zaučíš.“ Odonás prozkoumal pohledem a snažil se zjistit, co od něj chceme.Nakonec přikývl: „Dobrá.“ Ze začátku to s ním nebylo jednoduché. Bobbyho trpělivost ve mně vyvolávala úžas.Nikdy se nezlobil ani nebyl viditelně rozrušený. Po několika týdnech jsem si všiml, že se Odo mění. Pohyboval se stále v Bobbyho blízkosti. Místo toho, aby nám překážel, začal nám pomáhat. Když jsme se vrátili do našeho domu, šel Odo s námi a stal se členem Bobbyho rodiny.Dříve byl špinavý, teď se myl dokonce i tehdy, když se o tomBobby ani nezmínil. Za několik měsíců přitahoval pozornostlidí, ne však kvůli špatnému chování, ale jako neobyčejně vyspělý mladý muž. A protože Bobbyho napodoboval, začal se starat o druhé. Tato doba patřila mezi nejpokojnější a nejkrásnější období mého života. Bobby a já jsme byli stále spolu a neexistovalo mezi námi žádné tajemství. Z Bobbyho se stával významný motilonský náčelník a nikdy jsem mu nemusel radit, co má dělat. Když si ke mně pro radu přišel, řekl jsem mu, že se musí rozhodnout sám. K naší práci se připojili idalší mladí muži, kteří přijali Krista a záleželo jim na ostatních. Vyvinula se pravidla, jak a kdo rozhoduje. Bylo nádherné vidět, jak práce pokračuje. Rozvíjelo sepěstování obilí, nemocní se uzdravovali a další a dalšíMotiloni nacházeli své skutečné poslání v Kristu. Nejlepšíze všeho byla doba, kterou jsem trávil s Bobbym. V Bibli se píše, že „David miloval Jonatana víc než jakoukoliv ženu“. Nikdy jsem tomu nerozuměl. Ale dokonalá bratrská láska existuje, a taková byla moje láska k Bobbymu. Stále rostlaa já si přestal dělat starosti, kam to povede. Prostě jsem chtěls ním a jeho rodinou trávit čas a radovat se z věcí, které námvšem Bůh dával. Nejkrásnější chvíle přicházely po večeři, když jsme sedávali okolo ohně nebo leželi vesvých, sítích, Bobby a Atakadara blízko sebe, Odo a já o kusdál. Mezi námi pobíhaly Bobbyho děti a radostně se chichotaly. Zpívali jsme motilonské písně a povídali si o tom, co se během dne stalo. Když jsme měli nějakédobré jídlo, masírovali jsme si žaludky a já jsem někdy šel kBobbymu a se smíchem ho popleskal po břichu. Vypravovali jsme sivtipy, staré motilonské pověsti a nikdy nechyběly příběhy o Ježíši a o tom, co vykonal, když jako člověk kráčelpo motilonských stezkách. Někdy jsem vytáhl Bibli a něco jim o úryvku z ní řekl. Nakonec ohně vyhasly, vše ztichlo a začalpadat noční déšť. Jeden po druhém jsme šli spát. Jednohodne se mě Bobby zeptal, jestli by se nedalo udělat něco, aby Bibli rozuměli i Motiloni. Chtěli o Ježíši vědět víc. Do té dobyjsem dost svého času trávil tím, že jsem jim o něm vypravoval a odpovídal na jejich otázky. Věděl jsem, žesám Bibli do motilonštiny přeložit nemohu, protože jsem stáleještě do motilonského jazyka a pověstí dokonale nepronikl. S Bobbyho pomocí by to však bylo možné, protože jsme sedorozumívali bez problémů. Začali jsme s překladem Markovaevangelia. Naučit se nový jazyk a přeložit do něj celou knihu mezi tím je velký rozdíl. Zvlášť když se jedná o evangelium. Během svých cest z džungle jsem si nakoupil literaturu o lingvistice a překladatelství a seznámil se s mladíkem z Corscasy, který chtěl k překladu použít počítač. Protože jsem se o lingvistiku vždy zajímal, práce mě nesmírně upoutala. Nejzajímavějšína překladu byla práce, kterou jsme dělali s Bobbym. I když vzniklo motilonské písmo, stále existoval problém, jak biblické obrazy převést do srozumitelné podoby. V tom pomáhalBobby. Jak může necivilizovaný indiánský kmen porozumět, co je to milost, když pro ni nemají ani slovo? Někdy jsem sepokusil křesťanskou myšlenku upravit pro motilonskou kulturu. Už se mi podařilo vysvětlit slovo víra, kterou jsem přirovnal k tomu, že svou síť zavěsíme na Krista, a slovo vtělení, když jsem odkázal na motilonskou pověst o mravenci. Když se mi práce podařila, Bobby mě o tom ujistil. Jindy řekl: „Ne, takhle to není, Bručko, Ježíš takový není.“ A já jsem musel zkoušet znovu. Bobby mi taky vysvětlil určité prvky motilonské kultury, kterým jsem předtím nerozuměl. Motiloni například používají jen takováosobní jména, která mají nějaký význam. Neexistují u nich jména jako Kent nebo Kim, která jsou jen jmény a ničím jiným. Biblické postavy musely dostat jména, která dávají smysl. Abraham se tedy stal „Mužem, který zná Boha“,Jan Křtitel „Hlasatelem“ a „Obyvatelem džungle“, Ježíš „Jediným Božím Synem, který je s námi“. Pokaždéjsme strávili hodiny kolem ohně, mluvili o osobnosti a vymýšleli,jaké jméno se k ní nejvíc hodí. Přidávali se k nám i ostatní Motiloni, aby nám s rozhodnutím pomohli. Pro Motilony byla nesrozumitelná i některá podobenství například to o muži, který postavil dům na skále, aby byl pevný. Když ho Bobby poprvé uslyšel, navrhl, aby sevyškrtlo. „Tohle není pravda, Bručko. Pevný dům se musípostavit na písku, jinak se sloupy nezapustí dostatečně hlubokoa dům se rozpadne.“ A tak jsme podobenství upravili. Koneckonců Ježíš podobenství svým posluchačům vysvětlil.Nechtěl by, aby mu Motiloni taky porozuměli? Oba jsme byli hrdí, když jsme překlad dokončili. Ale práce teprve začala: Byl jsem jediný, kdo to uměl přečíst. Bobby začal učit některé děti. Každé odpoledne jsme mělivyučování v chládku na okraji džungle. Starší muži všakzačali být nespokojení. Asi po měsíci učení mi Bobby řekl, že musíme přestat. Šokovalo mě to. „Cože? Vždyť jsmezrovna začali,“ odporoval jsem. „Chtějí to starší a náčelníci, protože si myslí, že není správné, aby se děti učily něco, co oni sami neumí.“ Dostal jsem zlost. „Takže přestaneme učit evangelium jen kvůli pár starýmžárlivým mužům?“ rozhněval jsem se. Bobby neodpověděl, jenvypadal smutně. Nejraději bych se zabil, že jsem to řekl.Evangelium nepatřilo mně, bylo to evangelium Motilonů. Žádná dobrá zpráva by neměla zničit jejich sociální systém. Přestali jsme vyučovat děti a požádali dospělé muže, aby seučili místo nich. Vznikla mezi nimi velká soutěž. Neučili setak rychle jako děti, ale snažili se. Asi po měsíci se užcítili natolik jistí, že dovolili, aby se učily i jejich děti. Místo, aby každá generace žila svým odlišným životem jak je tomu často jinde rodiče se o své znalosti dělili s dětmi. Jednotu kmene to ještě posílilo, místo aby ji tozničilo. Zanedlouho umělo poměrně dost Motilonů číst i psát.Markovo evangelium ze sebe sypali, jak nejrychleji jim to jejich jazyk dovoloval. Krátké slabiky motilonštiny znělyjako střelba ze samopalu. Jenže textu vůbec nerozuměli. Jeden ze starších náčelníků proto navrhl pravidlo, které se teď používá v každé třídě. Pokaždé, když někdo přečte verš, někdo jiný mu položí otázku, která severše týká. Například Motilon může přečíst: „Neboť Bůhtak miluje svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v něho věří, nezahynul, ale měl život věčný.“ Když neumí na otázku o tomto verši odpovědět, přečte ho znovua zkouší mu porozumět. Když porozumí, začne se ptát sám sebe: Co to znamená pro mě osobně? Práce pokročila, alejá jsem začal být zase nepokojný. Jak dlouho mě tu Bůh ponechá?

Kapitola dvacátá

Gloria

Během prvních pětinebo šesti let s Motilony jsem neměl téměř žádný kontakt sokolním světem. Když jsem však začal s Bobbym pracovat na překladu Markova evangelia, koupil jsem si rádio a přinesl ho dodomu. Několik nocí jsem ležel a poslouchal hlasatele, který mluvil o věcech, jež se mi zdály téměř neskutečné.Samozřejmě jsem si ještě pamatoval, jak to v okolním světěvypadá, ale zdálo se mi, že zbytek světa je někde velmi daleko. Jednu noc jsem ležel v síti, kousek ode mě byl luk a šípy,kterými si ulovím zítřejší večeři, a přitom jsem poslouchalvysílání, jak se první člověk prošel po Měsíci. Něco mě táhlo, abych se zbalil a odešel tam, kde místo jaguárů a divokých prasat vládnou auta a letadla. Ale zároveň jsem v sobě cítil podivné uspokojení, jako kdybych měl tajemství, které nikdo nezná, tajné místo, kam nikdo jinýnemůže. Když jsem poprvé vyšel z džungle ven, jen několiklidí mi uvěřilo, že jsem se dostal do kontaktu s Motilony.Přesto se o mé práci dozvěděly noviny. Když jsem se po časeznovu dostal do civilizace, navštívilo mě několik reportérů,aby se mě na práci u Motilonů zeptali. Jejich články vzbudily poměrně velkou pozornost. Zanedlouho se Motiloni stali kolumbijskými hrdiny. Několik Motilonů mědoprovázelo na cestě pro zásoby a jeden z nich, Aksdukacyara, byl vyhlášen kolumbijským „Mužem roku“. Do té doby noviny jenzdůrazňovaly to, že Motiloni zabíjejí zaměstnance naftařskéspolečnosti. Postupně však novináři začali chápat, žeMotiloni prostě bránili své území proti lidem, kteří jim jechtěli vzít, a tak zničit jejich způsob života. Veřejnémínění se změnilo. Jak se často stává začalo klást vinu bez rozdílu na všechny usedlíky v oblasti. Nerozlišovalo se mezi těmi, kteří chtějí farmařit, a těmi, kteří narušují motilonské území. Osadníci začali tvrdit, že jsem si všechno vymyslel. Byl jsem v džungli, a když jsem se vydal ven pro další dodávku léků, novinové titulky tvrdily, že vykořisťuji Indiány a nutímje, aby pro mě těžili zlato a drahokamy. Musel jsem se smát. Představil jsem si sám sebe, jak sedím v proutěné židli s vysokým opěradlem, jsem oblečený v bílém obleku s kloboukem, srkám nějaké pití a Motiloni mě obsluhují. Mluvil jsem o tom s doktorem Landinezem. „Co s tím můžu dělat?“zeptal jsem se. „Poslouchej,“ radil mi, „nedělej vůbec nic. Je přirozené, že se o tom tolik mluví. Motiloni jsoufascinující a nikdo nemůže dokázat nic, co se o nich říká. Dělej svou práci, k Indiánům buď upřímný a nech každého, aťsi myslí, co chce. Jestli si budeš dělat starosti, co si o tobě lidé myslí, nikdy neuděláš žádnou pořádnoupráci.“ Vrátil jsem se do džungle. Zájem o Motilony pokračoval, ale protože neexistoval způsob, jak získatinformace, celá aféra utichla. V roce 1970 v helikoptéře přelétávala oblast vládní komise, která měla řešit územní problémy mezi Kolumbií a Venezuelou. Překvapilo je, že v jednom z domů našli zdravotní centrum a školu plnou Motilonů. Noviny je na nic podobného nepřipravily. Podařilo se jim zeptat se Motilonů, kdo je za to odpovědný. Bylo to těžké, protože neuměli motilonsky. Motiloni přirozeně řekli: „Bručko.“ To dokazovalo, že jsemlhal. Noviny napsaly, že opravdovým hrdinou, který pomohl rozvoji Motilonů, je někdo, kdo se jmenuje „Bručko.“ Po několika měsících přivezla do oblasti helikoptéra jinou komisi. Naštěstí se potkali s Motilonem, který uměltrochu španělsky. „Chceme mluvit s Olsonem,“ řekl jeden zčlenů komise. „Žádného Olsona neznáme,“ odpovědělMotilon lámanou španělštinou. Muže to překvapilo. „Olsontady nežije?“ „Ne,“ potřásl hlavou Motilon. „Tady žijíMotiloni.“ „Olson, vysoký, blonďatý muž?“ „Bručko!“ Od té doby jsme se těšili příznivému zájmu veřejnosti. Jenžeten neuzdraví nemocné a nenaplní hladové žaludky, ani se nepostará o to, že vás nikdo nevyžene z domu. Jediné, copopularita zajistila, bylo nepřátelství osadníků. V té době došlo k hromadnému útěku z jednoho kolumbijského vězení. Mnoho uprchlíků přišlo do divoké oblasti okolo motilonského území, protože tam po nich nikdo nepátral. Začali zakládat farmy a v Motilonech samozřejmě viděli hrozbu. Kvůli Motilonům nemohli území ovládat celé a na víc Indiáni byli ochotní spolupracovat s kolumbijskou vládou, a to uprchlíky vystavovalo nebezpečí, že přijdou osvobodu. Jejich zášť stále rostla i přesto, že Motiloni mnohébandity ošetřili. Původní osadníci se střídavě přiklánělina obě strany. Uprchlé trestance neměli rádi, ale zároveň zahořkli, protože z nich noviny udělaly kvůli jejich zápasu o půdu ničemy. A pravdou je, že motilonskou půdu získat chtěli. Často proto sympatizovali s trestanci apostupně začali být otevřeně nepřátelští. Kontakt s okolnímsvětem, který úplně zahubil mnohé primitivní kmeny, byl pro Motilony hrozbou. Motiloni se s ní museli vyrovnat. Já jsem se mohl jen modlit, aby až přijde čas našli svou oporu v Kristu Ježíši a postavili se každému, kdo by sepokusil změnit jejich život. Mně kontakt s okolním světempřinesl jednu nádhernou skutečnost Glorii. Její bratr,důstojník kolumbijské armády, velel vojenské základně v Tibu.Tento vysoký, robustní muž se zajímal o džungli, i když v nínikdy nebyl. Plánoval, že až dostane dovolenou, vydá se dodžungle, jak nejdál to zvládne. Setkal jsem se s ním v Tibu několikrát a snažil se ho odradit. Zdálo se mi, že si myslí, že džungle je něco jako příjemný národní park, vekterém může uspořádat piknik. Nebylo jednoduché ho přesvědčit,že tomu tak není. S Glorií jsem se seznámil v roce 1965 na jednézvlášť náročné cestě do Tibu. Spěchal jsem pro léky proMotilony, a tak jsem se cestou nezastavil, abych si ulovil něco kjídlu. Za celou dobu jsem neviděl nic, co by se dalo jíst. Šeljsem bez přestání a neměl jsem ani dostatek vody. Udělal jsemchybu, jejímž následkem jsem zeslábl. Třetího dne jsem byl, tak vyčerpaný, že jsem musel zastavit dříve. Věděl jsem, že potřebuji jídlo, ale neměl jsem sílu vstát a nějaké siopatřit. Upadl jsem do přerušovaného spánku. Snil jsem odžungli. Byla nádherně zelená a plná motýlů. Jeden mi vletěldo úst a nemohl ven, protože mu zvlhla křídla. Cítil jsem, jakmává křídly a zápasí, aby se dostal ven. Napůl jsem seprobudil. Byl jsem jako omráčený. V ústech jsem měl motýla.Podivné, napadlo mě, raději ho vyndám. Dal jsem si ruce do úst a něco chytil. Začal jsem to vytahovat. Čím víc jsem táhl, tím víc vycházelo ven. Už jsem byl úplněprobuzený. Cítil jsem, jak se to celou cestu krkem mrská. Kdyžjsem to konečně vytáhl a podíval se, zvedl se mi žaludek. Bylto střevní červ asi čtyřicet pět centimetrů dlouhý. Dostaltakový hlad, že vylezl mým hrdlem nahoru, aby našel něco kjídlu. Od té doby jsem na cestě pokaždé něco jedl, už jen proto, abych udržel parazity v klidu. Druhý den jsem siudělal čas, abych si něco ulovil. Do Tibu jsem se dostal za pár dní úplně vyčerpaný. Tam jsem se setkal s Glorií. Studovala v Bogotě práva a přijela sem navštívit na pár dnísvého bratra. Byla štíhlá a pohledná, na sobě měla džíny akožené sako a černé vlasy si učesala do culíku. Spěchal jsem zpátky s léky, a tak jsem jí příliš nevěnoval pozornost. Jejíbratr se ale nevzdal myšlenky, že se podívá do džungle. Mělpřed sebou pět dní volna a chtěl, abych je s Glorií vzal s sebou. Navrhl mi to při společném jídle. Pohlédl jsem na Glorii dívala se do talíře. „Myslím,“ řekl jsem, „ženechápete, že džungle není místo pro piknik.“ Gloria prudce zvedla hlavu. „Já to chápu,“ řekla. „Proč si myslíte, že jste jediný, kdo tam může přežít?“ „Džunglenení místo pro ženu. Nevydržíte dva dny na cestě,“ vyštěkljsem. „Tak to zkuste,“ řekla mi. Trochu jsem se rozzlobil. „Dobrá,“ řekl jsem. „Můžete jít, dokud budete stačit. Ale já nemám čas, abych si hrál na ošetřovatelku. Až nebudete stačit, vrátíte se, ale sami.“ Když jsme druhého dne odcházeli, uvědomil jsem si, že jebláznovství brát je do motilonského domu, kde bydlím. Místotoho jsem je zavedl k domu, který ležel blízko Tibu. Znamenalo todvoudenní výlet na lodi. Když jsem viděl, jak lehce se s cestou vypořádali, styděl jsem se, že jsem jim neukázal, jak tvrdá džungle opravdu je. Do domu jsme se dostali v den rybolovu. Přehrady už stály a muži začali házet po rybách oštěpy, běhali v řece, křičeli a cákali vodu. Gloria se k nim chtěla přidat. Musel jsem se smát, ale daljsem jí oštěp. Ponořila se po pás do vody, šla dolů po proudu a přitom jen tak občas sledovala hladinou. Za půl hodiny se vrátila celá mokrá a s velkým úsměvem. Na konci oštěpu měla nabodnutou velkou rybu. Motiloni si ji kvůli tomu zamilovali. Žádná jiná žena nikdy nešla naryby a nic nechytila. Ten večer jsme seděli v domě okolo ohně a vypravovali si příběhy o Motilonech. Jedna z motilonských žen přistoupila ke Glorii, dotkla se jejích dlouhých vlasů a pochválila jí je. Pak se usmála a zeptala se:„Ty jsi Bručkova žena?“ Začervenal jsem se a Gloria chtělavědět, na co se Indiánka ptala. Řekl jsem jí, že se ptala,jestli je Gloria mladá žena. Nic jiného mě v tu chvílinenapadlo. „To je přece jasné, že jsem mladá žena,“odpověděla mi se smíchem Gloria. „Na co se ptala opravdu?“ Začervenal jsem se znovu a odmítl to prozradit, ale ti dva si mědobírali tak dlouho, dokud jsem to neřekl: „Chtěla vědět,jestli jsi má žena.“ Podívala se na svého bratra a oba seusmáli. „No jasně,“ odpověděla. Prožili jsme báječný týden. Gloria pomáhala ženám tkát a dělala s nimi všechny práce. Motilonský způsob života ji nadchl a Motiloni siji zamilovali. Na konci týdne stála Gloria uprostřed mýtiny, rozhodila rukama a ukázala kolem sebe. „Co můžudělat?“ zeptala se. „Co tím myslíš?“ „Jak tady můžupomoci?“ Nebral jsem ji vážně. Každý chtěl pomoci. „Můžeš vystudovat medicínu,“ řekl jsem uštěpačně, „a pak přijít zpět a pomoci tu se zdravotnictvím.“ Neviděl jsemji dalších pět let a musím se přiznat, že jsem na ni úplnězapomněl. Napsali jsme si několik dopisů, ale naše korespondence především kvůli mně skončila. V roce 1970 jsem šel v Bogotě po rušné ulici a někdo mi poklepal po zádech. Otočil jsem se byla to Gloria. Vypadala tak, jak jsemsi ji pamatoval, ale byla o něco starší a dospělejší. „Kdejsi byl?“ zeptala se mě se škádlivým úsměvem. „V džungli,samozřejmě,“ odpověděl jsem. „A proč jsi mi nepsal?“ „Kdo má čas na psaní? Měl jsem moc práce.“ „Nikdo nemátolik práce.“ Šli jsme spolu. Zeptal jsem se, jak pokračují její právnická studia. Gloria zastavila a téměřse rozplakala. „Co se děje?“ zeptal jsem se. Myslel jsem si, žeji třeba z práv vyhodili, a styděl jsem se. „Jsem teď na medicíně,“ odpověděla. „Řekl jsi mi, že jestli chci pomoct Motilonům, měla bych jít na medicínu. S právy jsemskončila.“ Nemohl jsem si pořádně vzpomenout, jestli jsem jí to řekl. Ta rada mě napadla jen náhodou. Ale v tu chvíli jsem si uvědomil, že Gloria chce Motilonůmopravdu pomáhat. Od té doby jsem se u ní a její matky při každé návštěvě Bogoty zastavil. Otec jí zemřel před lety. Chodili jsme spolu do naší oblíbené maďarské restaurace, popíjeli tam kávu a hodiny si povídali. Když jsem se do Bogoty nedostal, mluvili jsme spolu alespoň vysílačkou, a to hlavně o Motilonech. Povídali jsme si takéo Ježíšovi. Gloria byla nadšená, že evangelium přineslo Motilonům naději, ale nechápala, že by něco mohlo znamenat ipro ni. „Myslím jinak než Motiloni,“ řekla mi jednou v malé kavárně. „Já Ježíši nerozumím. Nemyslím, žebych ho mohla opravdu poznat.“ „Copak nevidíš, jak jenádherný?“ ptal jsem se. „Nevidíš, jak tě miluje?“ Prudce zatřásla hlavou. „Nemohu se ztotožnit s jeho utrpením. Já jsem trpěla. Viděla jsem umírat svého otce a bratra.Myslím, že vím, co je to smrt. Ale Ježíš vstal z mrtvých.Není to tak? „Vstal. Ale já svoje utrpení překonat nemůžu.“ Položila hlavu na stůl. Dal jsem jí ruku kolem krku. „Můžeš,“ujišťoval jsem ji. „Nevím přesně jak. Pokaždé je to jiné.Ale můžeš ho překonat. Každý, kdo chce, může, protože Bůh to pro tebe a s tebou udělat chce.“ Nechala hlavuležet na stole a nic neřekla. Později jsme šli v Bogotě dokatedrály. Uprostřed mše se Gloria modlila a zničehonic mě objala a políbila. Plakala. „Nádherný, On je nádherný!“ vydechla. Paní vedle nás to upoutalo. „Stalo se něco?“zeptala se. Zasmál jsem se. „Nic špatného,“ odpověděl jsem,„jen oslavujeme Boha.“ Zanedlouho Ježíše poznala i Gloriinamatka. Následovala rodinná scéna, kdy obě plakaly a objímalyse. Sledoval jsem je a cítil se trochu trapně. Gloriino studiummedicíny se blížilo ke konci. Mladí lékaři musí v Kolumbii strávit rok na neplacené venkovské praxi. Znal jsem se s ministrem zdravotnictví, a tak jsem ho požádal, jestli by Gloria mohla odsloužit rok v Tibu. Měli jsme tam malý dům pro Motilony, kteří potřebovali intenzivnější lékařskou péči, než jakou mohli dostat v lékařskýchstřediscích u svých domů. „Je mi líto, Bruci,“ omlouval semi. „Ale nemůžeme tam poslat svobodnou ženu, je to přílištěžký terén.“ Chvíli jsem stál bez hnutí. Zdálo se mi, ževzduch okolo znehybněl a auta na ulici se zastavila. Trvalo todlouhou chvíli, ale pak jsem věděl, že to mohu lehce říct. „To není problém. Budeme se brát.“ Když jsem ta slova říkal, překvapilo mě to více než později Glorii, když jsem ji žádal o ruku.

Epilog

Od doby, kdy Bůhpřivedl Bruče Olsona poprvé mezi Motilony, uplynulo přes třicet let. Nemoci, bolest, osamění ani nebezpečí smrti dodnes nepominuly. Přes to všechno byl však Ježíš oslaven aJeho dílo skrze Bruceovy bratry a sestry pokračuje. K dobrému napomohlo dokonce i jeho devítiměsíční zajetí a mučení komunistickými partyzány z ECN vletech 1988 až 1989. Motiloni po léta sdíleli svou víru s Indiány Bari, Kujba,Juko a Tjunebo z oblasti Catatumbo. Nikdy se jim však nepodařilo získat Indiány k tomu, aby vzájemně spolupracovali, a to vzdor tomu, že Bruče v této věci prosil Boha o průlom. Všechpět skupin však v době jeho zajetí odložilo stranou rozdíly, a usilovalo o záchranu jeho života. Společně vnovinách uveřejňovaly otevřené dopisy, požadující jehoosvobození. Ve zvláštním nedělním vydání bogotského deníku El Tiempo se všech pět skupin podílelo na celostránkovém článku pod názvem „Volání norského Motilona po svobodě“. Bůh skutečně může udělat víc, nežo co dovedeme prosit nebo co nám může přijít na mysl. Kvůlizájmu a podpoře ze strany všeho domorodého obyvatelstva Kolumbie slovo „Olson“ v zemi zdomácnělo a stalo se předmětem mnoha novinových článků a televizních komentářů. Po časeto tak pomohlo zabezpečit jeho propuštění na svobodu. (Vzhledem ke svému norskému původu se dnes Bruče Olsson jako kolumbijský občan píše se dvěma „s“, zatímco jako Američan a autor knihy pouze s jedním pozn. red. českéhovydání) Bruceovo zajetí bylo také příležitostí, aby seprokázalo, že Motiloni to zvládnou i v jeho nepřítomnosti. Nejenže zajistili podporu dalších kmenů, ale psali dopisy americkým příznivcům, aby je průběžně informovali o jeho situaci. Rovněž jejich systém zemědělství, zdravotní péče a družstevnictví zůstal zachován. Pokračovali i vesvých studijních a překladatelských programech. Ne, že by seproblémy vyřešily ani ne tři měsíce po Bruceově propuštění dal někdo do jeho auta na veřejném parkovišti bombu. Bombaponičila budovu, zraněn však nebyl nikdo. Kvůli podobným věcem zvažoval v mysli i na modlitbách, zda by nebylo provšechny zúčastněné lépe, aby Kolumbii opustil. Přijal však ve víře, že v díle, k němuž ho povolal Bůh, musí pokračovat,127 a to ostatní nechat na Něm. Nebylo to snadné rozhodnutí vždyť mezi vírou a pošetilostí srdce jejen těsná hranice. Bůh je však svrchovaný. Bruče věří, žesi Bůh přeje, aby zůstal s Motilony. Je pro to řada důvodů. Druhá generace motilonských křesťanů je stejně dynamická jako jejich rodiče, možná dokonce ještě dynamičtější.Motiloni mají dnes přímé kontakty s třemi desítkami dalších indiánských kmenů v Kolumbii. Evangelium smíření šíříve dvaadvaceti jazycích. Osmnáct kmenů se chopilo Ježíšovypřítomnosti a zná Ho jako Spasitele a roste v Jeho milosti a v porozumění Jeho psanému slovu. Komunita azdravotní středisko Kororonkayra byly vybudovány po tříletém svážení stavebního materiálu na mulách. Cesta od konce silnice na staveniště trvala dva dny. Pracují zde dvě starší a dvě nově vystudované motilonské zdravotnísestry. Středisko bylo uchráněno i v době, kdy záplavové deštězničily celou okolní oblast. Posloužilo stovkám osadníků apomohlo jim přijít k Ježíši Kristu. Již téměř dvacet let poskytuje Bruče spolu s motilonskou pospolitostí stipendia studentům středních, obchodních i vysokých škol. Vroce 1992 například sponzorovali na studiích v šesti kolumbijských městech nejméně osmdesát studentů. Titostudenti přišli z třiadvaceti různých etnických skupin. Všichnise připravovali sloužit jako domorodí misionáři první generace. Aktivními příslušníky kmene, kteří šíří evangelium, je dnes asi čtyři sta vystudovaných Motilonů(počet byl upraven z dvou set padesáti podle statistických údajůk r. 1996 pozn. české red.). Naučili se snoubit poznatky vědyse svými tradicemi a hodnotami. Motiloni mají mezi sebou agronomy, sestry na svých dvaceti osmi zdravotních stanicích,ředitele svých šesti družstev, která pokrývají přes 86%výdajů pralesní komunity Motilonů Bari, učitele jazyků, lesníky a další profesionály. Mezi Motilony jsou taképrávníci, tak důležití pro vedení sporů a právní ochranu domorodého kmenového území. Tito právníci zastupují kmeny na vládních úřadech. V Tibu, správním centru v severovýchodním Santanderu, byl vybudován Dům dvanácti kultur. Trojpodlažní stavba má půdorys tvaru písmene C. Zabezpečuje ubytování pro cestující z pralesa i do pralesa, kanceláře pro zastoupené kmeny, sklad zásob a překladiště. Jako dvojjazyčné centrum dvou kultur prodomorodá studia v lingvistice je také sídlem vydavatelství, kterémá vydávat první domorodé vícejazyčné noviny pro kmenová etnika severo východní Kolumbie. Noviny AcsoBari budou přinášet zpravodajství ze všech osmnácti kmenových svazů, které přijaly závazky šíření evangelia a rozvoje komunity. Šéfredaktorem bude žurnalista Džayro Sababana Sačayra, jeden z domorodých absolventů, který je horlivým křesťanem. Napsal již dvě dvojjazyčné knihy, používané ve školách v pralese. Je naděje, že Dům dvanácti kultur může v budoucnu spolu s vysokými školamizabezpečovat společný program, nabízející studia o dorozuměníkultur a transkulturální komunikaci. Maria Eugenia Kuadudura, dcera Bobbyho (Bobarišory), Bruceova indiánského bratra, a dva další mladí lidé absolvovali v roce 1990 Národní školu pedagogiky jako učitelé ve dvou jazycích. Spolu s osmnácti již dříve vystudovavšími učiteli vyučují na školách v džungli. Dalších pět Motilonů, čtyři Tunebové a osm Qyadžibů vystudovalo střední zdravotní školu a slouží ve zdravotních střediscích, která vybudovali. Připojili se ke čtyřiceti čtyřem Indiánům,kteří tento obor vystudovali před nimi. Motilonských (barijských) zdravotních středisek je přes padesát, dvojjazyčných škol pětačtyřicet a zemědělských středisekčtyřicet dva. Mladí Motiloni také ovlivňují život v Kolumbii. Roberto Dacsarara, absolvent právnické fakulty, se stal prvním domorodým ředitelem Úřadu pro Indiány (Officeof Indián Affairs) vlády severovýchodní Kolumbie. Fidela Wayserseru zvolily kmeny severovýchodní Kolumbie jako svého zástupce v parlamentu. Jako indiánský zastupitel bude pracovat na reformě legislativy pro domorodce v severnímSantanderu. Jde o první dva rodilé Indiány, kteří kdy v Kolumbii dosáhli politické funkce. Co se týče zemědělství, začaly kmeny pěstovat hodnotnější plodiny, a odstranily tak měsíce hladu, kdy není k dispozici ovocerostoucí ve volné přírodě. To se týká také zásob potravinve stádech dobytka, která jsou zdrojem masa i mléka. Všichni ze čtyř set studentů, kteří dokončili střední školu, pokračovali odborným vzděláváním v oblasti zemědělství, živočišné výroby, pedagogiky, mechanizace, těžby dřeva, lesnictví a lesního inženýrství. Ti všichni žijí mezi svými kmenovým příbuznými nikdo z nich neopustil džungli, abyžil ve městě. Všichni slouží po vzoru Ježíše. Bruče Olsona Motiloni nekáží „sociální evangelium“. Vírou se narodilido Boží rodiny. Toto duchovní „znovuzrození“ vedepřirozeně k tomu, že se lidé zaměří na to, aby žili asdíleli Ježíšův vzor. Motiloni nás ujišťují, že tomu plně rozumějí. „To je reálný rozvoj odpovídající potřebámspolečenství,“ řekl kolumbijský prezident, když viděldynamický vývoj Motilonů, kteří k řešení svých problémů využívají vědecká řešení. Dospěl k závěru, že právětato skutečnost přinesla mír. Arabadoyka, který s prezidentem mluvil, byl však zneklidněn. Bylo mu jasné, že mezikmenové porozumění a soužití nepřinesla preventivní lékařská péče ani tropická zemědělská výroba. „Je toproto, že náš kmen nyní následuje šlépěje nového vůdce,“vysvětloval mu Arabadoyka. Chodit ve šlépějích některéhopříslušníka kmene totiž znamená uznávat ho jakopředstaveného. Prezident s úsměvem přitakával, že je tomisionář Bruče. „Né, né,“ řekl Arabadoyka. „Je toSajmaydodžii Bateradakura.“ „Kdo?“ „Ježíš Kristus,“vysvětlil Arabadoyka. Také proslulý summit Země v roce 1992 vRio de Janeiru se neobešel bez svědectví o tom, co Bůh pro Bari(Motilony) vykonal. Zúčastnili se ho dva hrdí představitelé pralesní rodiny, Fidel Waysersera a Roberto Dacsarara. Během čtrnácti dnů prožitých v Riu se setkali se zástupci jinýchzemí. Byli mezi nimi také lidé z brazilského pralesního kmene,okrášlení péry papoušků a červenými a bílými rouškami.Všichni tančili. „Kde jste nechali vaše peří?“ zeptal seDacsarary jeden z fotografu. „Přišel jsem, abych diskutoval abojoval ve věci práva domorodců na jejich území z poziczápadního práva,“ zněla odpověď. Fotograf neskrýval svůjúdiv. „Přišel jsem také vyjádřit podporu ochraně životního prostředí. Péra a bederní roušku jsem nechalviset na krokvici obydlí naší pospolitosti pod krytinou zpalmových listů. Budu se z nich zase radovat při tanci s větremprovívajícím mými vlasy, až se vrátím domů do Fatujtribary.Když však přicházím do města, oblékám se stejně jako ostatní. Přijeli jsme hledat řešení problémů, které přinášejí planetě Zemi utrpení.“ Indiáni z brazilských kmenů stěží rozuměli portugalsky, tím méně španělsky. To, co říkal Dacsarara, jim však bylo jasné. Příští den na sobě měli západní plandavé kalhoty a košile. Poskončení summitu se tito Brazilci sešli s Motilony, aby se zprvní ruky dozvěděli, jak Ježíš Kristus proměnil jejich životy i společnost. To je pouze malá část misijního úsilí zrozeného v motilonském církevním společenství, které směřuje k národům za hranicemi Kolumbie. V současné době mají Motiloni na třicet misijních týmů mezi evangeliem nezasaženými kmeny v severovýchodní Kolumbii. Nejméně dva pastoři z motilonského křesťanského společenstvívystudovali teologii v Bogotě. To, co se naučili prakticky v životě v pralese, kde je obklopovalo Boží stvoření,objevovali rozčleněné do hlásek latinky na stránkách Bible, která byla pro jejich kolumbijské studentské kolegy doposud pouhou teorií. Pro křesťanské svědectví bylo tedy místo itam. A na druhé straně kolbiště členové guerilly Ozbrojených sil za národní osvobození (UC-ELN), kteří dali svá srdce Ježíši Kristu v době Bruceova vězení, opustili toto násilnické hnutí. Nikdo z nich není indiánského původu. Fronta Armanda Cacuy, považovaná za jednu z nejnásilnějších kolumbijských bojůvek, se kvůli tomu stala povážlivě neefektivní. Revolučním trestem za dezerci je poprava. Heslem UC-ELN je: „Zpátky ni krok, svobodanebo smrt.“ Své křesťanské členy však Fronta tohoto závazkuzprostila. Nazvali je „nositeli pokoje“. Něco takového sedosud nikdy nestalo. Jedním z Bruceových nejvýznamnějších úspěchů mezi Motilony bylo vytvoření jejich územní rezervace. Kolumbijský stát podle rozhodnutí Incora č. 102 s trvalou platností oddělil pro společenství Motilonů Bari v oblasti Carmen, Convencion, Terama a Tibu území o rozloze 108 909 čtverečních kilometrů. Pro Bruče je to všakjen malá věc v porovnání s tím, co bylo zabráno pro Božíkrálovství. Bruče tedy zůstává mezi Motilony. Řekl, žejestliže se Ježíš nevrátí za jeho života, bude jednoho dneviset ve své síti z vrcholku velikého stromu v pralese stejně jako jeho bratři a sestry Motiloni. Tehdy jeho tělo stejně jako tělo Bobbyho sežerou supi a odnesou ho do nebe. Jeho duševšak již bude s Ježíšem. V mezidobí vás Bruče a jehomotilonská rodina prosí o modlitby a podporu. Na službě Bruče Olsona se můžete účastnit tak, že budete na jeho práci přispívat prostřednictvím Christian Life Missions.

Vaše finanční příspěvky Bruceovi pomohou v rozvoji jeho práce. Při platbě šekem uveďte, že jde o příspěvek na práci Bruče Olsona mezi Bari (Motilony). Pište na adresu: Christian Life Missions Department BR-93 P. O. Box 952248 Lake Mary,FL 32795-2248 USA. Janice G. Franzen

Doslov indianologa

Musím se přiznat, žev poslední době jsem jako český velvyslanec v Kolumbii neměl příliš možností věnovat se četbě. Přes nepřízeň volného času jsem však nemohl odmítnout nabídku napsat doslov k této knížce. Tušil jsem, že je o něčem, k čemu mámvelice blízko již téměř třicet let. Tušil jsem, že budevelmi důvěrně informovat o kultuře a životě lidí, kteřížijí tak vzdáleně od nás snad tisíce let a přece jsou tublízko, kteří se nám zdají být barbary, a přece jsou nevinní jako děti, kteří nám vymírají doslova před očima, a přece o tom nechceme vědět, kteří znova dokazují, že dějiny se stále opakují, a my nejsme schopni sepoučit. Knížku jsem přečetl doslova jedním dechem, jako uždlouho žádnou jinou. Seděl jsem zahrabán pod teplou dekou vestudeném domku na severu Bogoty, bez možnosti topení, nemluvíme li ovšem o krbu, který dojem tepla jen předstíral, zatímco venku řádila zdejší zima: deště, kroupy,průtrže mračen, záplavy, sesuvy půdy. A do toho jako zdejší folklór na všech stranách kolem hlavního městaguerilla, která už dávno ztratila politické ideje a jakýsipůvodní marxistický kredit a vrhla se bez jakýchkoliv skrupulína trh narkotik, únosy lidí, přepady a zabíjení, a narkokartely,jejichž činnost prorostla do všech sfér, takže se doslovavnucují slova „nechť zvedne kámen, jenž je bez viny...“.Bručko mne vrátil zpět na mé cesty a pobyty mezi Indiány,Bručko mi dočasně navrátil moji indiánskou identitu, Bručko miznovu dokázal pravdu o Indiánech. Odkázán jen sám na sebe,uprostřed pralesů a velkých řek, bez každodenního hučení televize, novin, walkmanů, silniční dopravy, počítačů, telefonů a internetů, začnete přemýšlet o sobě a o světě,o přežití a žití. Proč a jak? Věřím, že kdo projde dlouhodobou osobní zkušeností v osamocení, obklopen „jen“ přírodou a přírodními lidmi, třeba Indiány, vrátí se zcela pozměněn do konce života. Právě tam si začneuvědomovat základní principy světa a života, jedině tam můžedoopravdy pochopit Indiána a jeho způsoby života, protože jedinětam náhle získá čas na přemýšlení. Díváme li se na Indiána s jeho původními zvyky z teplé a měkké lenošky dobře zařízeného bytu, zdá se nám jeho život barbarský,bídný, špinavý, sprostý, nevychovaný, špatný, nelidský až hnusný, jak to zpočátku viděl i Bručko. Jak to, ženeumí děkovat a prosit, jak to, že nepřeje dobrý den a dobrounoc, jak to, že se při loučení neobjímá, neplácá po zádecha nelibá, jak to, že je mu jedno, kolik dostane od obchodníků za ulovenou zvěř či banány, jak to, že se stále přihlouple směje, jak to, že řádně nevyjadřuje své city, jak to, že nepřemýšlí, co bude zítra nebo pozítřídělat, jak to, že ... Indiáni všech tří Amerik mají k soběpo duchovní stránce velice blízko. Co je pro ně zcela zásadní?Žít si volně, jak ti ptáci nad nimi, žít si zcela svobodně, nikým a ničím neomezováni. Indián nesnáší hranice a ostnaté dráty. Nenávidí naši nervozitu a honbu pod tlakemčasu. Šílí z naší hlučnosti. Nesnáší rozkazy a zvýšený hlas. Vždyť ani jejich náčelník nemá žádnou imperativní moc nad jednotlivcem. Každý si může dělat, cochce, jak sám uzná za vhodné, a přesto není v osadě chaos arozbroje. Každý vedle své svobody podvědomě uznává i svobodu druhého. Indián je tolerance sama. Od narození uznává základní principy přežití osady, cítí, že jeho skupina, jeho osada, jeho kmen je sídlem jeho života a jeho vlastního přežití. Moderní terminologií můžeme říci, že Indián je přirozeně loajální. Náčelník nerozkazuje, nedává příkazy, nenutí. Náčelník vlastněnemá žádná práva, jen povinnosti, nezmiňujeme li se pouze o jednom právu, a to je jít první do války, a přece svoji skupinu,skupinku, osadu či velký kmen řídí a organizuje. Je to on, kdo nalézá nejvhodnější místo pro stavbu osady, je to on, kdo první začne stavět velký společný dům maloka zasazením obrovského sloupu, je to on, kdo nalézánejlepší loviště či místa pro políčka conuco, on musí svoje lidi umět i bavit, vyprávět legendy a mýty, tancovat, zpívat, je nejlepším lovcem a válečníkem. V čem tkví tajemná síla vůdce? V jeho přirozené autoritě, která vyrůstá z jeho schopností. Indián uznává vlastnosti a charakter úspěšného jednotlivce a neví, co jeto závist. Když vše funguje, lidé osady jsou s ním spokojeni,když přichází neúspěch, vinen je on, náčelník. Nikdo seneptá na objektivní příčiny, vina je vždy jasná, a je li těchvin příliš, náčelník končí a skupina volí nového vůdce.To je jejich, ano, vnucuje se slovo demokracie. Demokracie prostavšech adjektiv a špín naší slavné civilizace. Náčelník všaknemusí odejít někam pryč do politického azylu či na „smetiště dějin“. Bylo by přece škoda jeho schopností, a tak zůstává v osadě „ve výslužbě“, v raděstarších. Přijít mezi Indiány a žít s nimi není vůbecjednoduché. Nemají žádný důvod věřit bělochovi jeho dobré úmysly, vždyť převážná většina, téměř všichni kolem, jsou tak špatní a zlí. Po staletí přicházejístovky a stovky, aby jim vzali půdu, les, život. Kdo jim zauplynulých pět set let přináší něco jiného? Jsou to jenjednotlivci, kteří se museli postavit na jejich ochranu přednelidským tlakem svých bělošských „bratrů“. Z dávných let to byl například španělský kněz Bartolomé de las Casas, který už počátkem 16. století jako prvníveřejně hlásal, že Indiáni jsou lidi a ne zvěř, že i oni majíjako my, běloši, duši. Začalo období misionářů, kteří šli do pralesů a hor za spásou Indiána. Samozřejmě i misionáři jsou lidi a mnohdy i jejich způsoby nebyly z našeho dnešního hlediska zcela košer. Zpočátku se zhrozili jejich nahoty, mnoho ženství a znalostí pouze zlých duchů. Začali Indiány přizpůsobovat ke svému obrazu, a vlastně postupně ničit jejich kulturu. Přirovnámeli k nim však krvelačné dobrodruhy ženoucí se za zlatem, diamanty a smaragdy, či později novodobé podnikatele, ženoucí se stejnou silou za uranem, vzácným dřevem, kaučukem, za půdou či elektrickou energií z nově stavěných přehrad, byli to stále vzácní lidé, kteřísvůj život obětovali určité idei. Ale i mezi nimi byla řada misionářů, kteří nebránili Indiánům v jejich způsobu života, žili s nimi a pomáhali jim připravovat se na střetnutí s naším světem. Učili je psát, počítat,mluvit španělsky či portugalsky. Zapisovali jejich legendy abáje. Protože byli křesťany, snažili se přizpůsobit, a nenaopak. Mezi ně patřil Otec Indiánů, jak nazývali IndiániSamuela Fritze z Trutnova, který se koncem 17. a počátkem 18. století čtyřicet let plavil na piroze po Ucayali, Maraňonu a Amazonce, mezi španělskou a portugalskou Amerikou, aby mohl navštěvovat jejich osady. A přece Cocamové, Tukunové, Omaguové, Kotové, Yaguové či Manaové neztratili své kužmy, ozdoby, malování, domy, svůj způsob života ani své legendy, báje či názory na uspořádánísvěta. Protestoval proti jejich odvlékání do portugalského otroctví v Brazílii, či na práce do španělských zlatýchdolů v Peru a Bolívii. V této souvislosti nelze zapomenout nadalší syny naší země, kteří odcházeli v průběhu 17. a 18.století do vzdálené Ameriky, aby žili s Indiány, pomáhali jim z čistého srdce a zemřeli daleko od svého rodiště. Patří k nim především Šimon Boruhradský, Jan Steinhofer, Václav Eymer, Jiří Hostinský či Josef Neumann pracující v mexických misiích. Vedle S. Fritze byl v amazonských misiích i Jindřich Václav Richter. Jan Neumann v misiích paraguayských, František Boryně, Jindřich Kordule a Jan Rchr v misiích hornoperuánských, Vojtěch Bukovský v misiích venezuelských, mám li se zmínit alespoň o některých z nich. Candido Mariano Rondon da Silva byldalší osobností, která hájila Indiány bez vedlejších čiosobních zájmů. Jeho názor byl i na počátku 20. století docela kacířský: „Už to, že my běloši jsme tady, v Americe, je proIndiány frustrujcí a zničující.“ V roce 1910 založil Službu na ochranu Indiánů a zakázal zaměstnancům zabíjetIndiány i v sebeobraně! Pouze takovou cestou lze Indiánům dokázat naši dobrou vůli a získat si jejich dávno ztracenoudůvěru. Generál Rondon se stal živou legendou Brazílie askutečným hrdinou brazilského národa. Během svých cest po Amazonu jsem potkával další osobnosti. Misionáře, kteří ve stínu tropické džungle, v úplném odloučení od našeho světa, plnili134 svůj osobní úkol: Pomoci Indiánům bez nároků na nějakou slávu, odměnu či jiné světské požitky, bez ohledu na svoji národnost či příslušnost k řádu, bez ohledu na to, zda chtějí léčit jejich těla nebojejich duše. Vzpomínám na setkání s panem Viliamem Adámkem vroce 1989, který již desítky let žije na horním toku Rio Negroa věnuje se tamním obyvatelům, pro které připravuje učebnice, nebo na rozhovory s Emilio Burqosem v roce 1973, Španělem tehdypracujícím v misii El Pilař na řece Madre de Dios a později na horních přítocích řeky Ucayali, kde nešťastnězahynul. Na Gabino Kallatu, aymarského mladíka, který chvíli po dobu mého pobytu v roce 1973 učil v osadě Eceejů Palmareal na peruánské straně nedaleko trojmezí bolivijských, peruánských a brazilských hranic, na doslovakonspirativní schůzku v roce 1989 se Španělskými misionáři vbrazilské Roraimě chránící „své“ Indiány Macushi přednájezdy pistolníků a námezdních vrahů, na americkéhomisionáře, s kterým jsem se sešel v roce 1969 v osadě Manacapuru na březích řeky Solimoes těsně před soutokem s Rio Negro, ale jehož jméno jsem zapomněl, což však nenívůbec důležité, neboť tito lidé neočekávají žádnou publicitu. Nikdy jsem nepociťoval nutnost vyzvídat, zda jsou katolíci, evangelíci, baptisté či adventisté, vždy jsem jim věřil jako lidem, kteří svůj život věnovali nejen Bohu,ale i Indiánům. Zvláštní pozornost si jistě zaslouží i takzvaní laičtí misionáři, lidé, kteří opustí nášpohodlný život a odejdou mezi Indiány. Jedním z nich bylnapříklad španělský lékař a otec Conchity del Rio, peruánské archeoložky, který po léta léčil Indiány na řeceMadre de Dios v zapadlém koutě Peru, hlavně Eceeji, které mi v roce 1973 Conchita doporučila k mému pobytu a studiu. Nikdy nemohu zapomenout na dva mladé Brazilce, kteří svoupostavou a vzhledem mohli být „lvi salonů“ v moderních klubech Rio de Janeira nebo Sao Paula a svým vzděláním,znalostmi i inteligencí by jistě mohli získat lukrativní post. Apřesto tito chlapíci několik let svého života věnovali rozvoji a pomoci indiánskému obyvatelstvu Roraimy, zejména skupině Macushi, bez ohledu na nebezpečí ze strany mocnýchlatifundistů, snažících se stále rozšiřovat své pastviny naúkor indiánských osad, bez ohledu na drsné prostředí a tvrdépodmínky, bez ohledu na to, že téměř všichni obyvatelé Roraimy s přivandrovalými dobrodruhy z celého světa sevěnovali spíš dolování zlata a hledání diamantů a Indiáni sjejich přáteli představovali pro ně škůdce bělošské společnosti bránící jejich zbohatnutí, které je nutno zlikvidovat. V takové společnosti jsem se vždy cítil velice dobře a pocit, že takoví lidé skutečně existují, mnevelmi povznášel. Věřím, že podobných osobností je více.Potěšilo mě, že prostřednictvím této knihy jsem mohl poznat dalšího člověka, který se odhodlal hájit část naší lidské civilizace, kultury, která by bez těchto lidíodumírala mnohem rychleji. Cesta za svým snem, svojí představoubývá často svízelná a nelehká. Odjezd a cesta Bruče Olssonado Jižní Ameriky je mi však velmi důvěrná a blízká svým způsobem, jak říkáme my Pražáci, „na blint“, bez přípravy,bez styků a známých a mnohdy i bez peněz. Vždy mne lákal tento způsob cestování, který otevíral obrovské možnostipoznat pravou tvář lidí. Tímto, způsobem jsem cestoval jako študák už před čtyřiceti lety ještě po vlastech českých aslovenských, později i po Evropě a od roku 1968 - 1969 i po Americe. A musím opět dát zcela za pravdu Bručkovi, že vždy se našla nějaká dobrá duše, která hrozící problém náhle vyřešila. Když jsem se vracíval domů i zesebedivočejších cest, říkal jsem si v duchu, děkuje Bohu, žedobrý člověk ještě žije. V Latinské Americe i ti nejchudší,anebo především právě oni, jsou schopni pomoci, nabídnout místo k přespání a něco k jídlu. Bručko se setkával se stejnými zkušenostmi a reakcemi zdejších obyvatel, jako jápozději. Člověk zde přežije i přes všechnu tu bídu anebezpečí. Cesta za Indiány je ještě o něco složitější nežcesta do Latinské Ameriky, a to nejen kvůli infiltraci bezohledné guerilly, zločineckých narkokartelů, nelítostných podnikatelů, dobrodruhů a podvodníků nejrůznějšího kalibru do indiánských oblastí, které jsou pro jejich aktivity a rejdy vhodným prostorem vzdáleným justici a moci centrálních vlád zemí. Vstup k Indiánům, do jejich osad, je cesta přesvědčování, že jsme jiní než ti ostatní v průběhu pěti staletí. Tak hluboce zažitá nedůvěra se jen velmi těžce překonává a je logické, že zpočátku se člověk setkává se zarytým nepřátelstvím,které se ne všem podaří překonat. Důležitý je i způsob „přesvědčování“ o našich dobrých úmyslech, který vpřípadě znalosti jejich zvyků a způsobu života má většínaději na úspěch. Tradiční dárky, které jsou sice logickou a nedílnou součástí návštěv a dobré výchovy u všech kultur a civilizací na naší Zemi, někdy nemusí v první fázi prorazit indiánskou nedůvěru a zatvrzelost. Vzpomínám si, jak jsem „vyzrál“ nebo jak jsem „podrazil“Kofány. Vsadil jsem na šokovou terapii už i proto, že jsem byl v Americe ještě na výjezdní doložku, tedy na omezenou dobu. Nemohl jsem čekat jako Bručko několik týdnů, ba měsíců, až se Motiloni osmělí a vezmou si nastražené dárky. Věděl jsem, že veškerá činnost je mezinimi rozdělena na základě sexuální dělby práce. V případě,že určitou činnost dělá opačné pohlaví, než je zvykem,představuje to vždy nějaký výstřelek. Vyrobí li například chlapec hliněnou nádobu, není k používání, ale pro zábavu, při které se nádoba se smíchem rozbije. Takové jednání si vždy žádá pozornost. Vybral jsem si tedy činnoststarých žen a dívek, sběr suchého klestí na oheň. Zdá se to být jednoduché, ale kdo zná tropický deštnýprales, ví, že sehnat suché klestí není zrovna žádná legrace.Je to řádně136 namáhavá práce s mačetou, neřkuli svézt pak těch několik otýpek na vratké piroze po divoké řece, v tom případě, Río Aguarico poblíž kolumbijských hranic, k vysokému břehu osady. Před týdnem byl vstup do osady zcela nemožný, nyní s klestím v podpaží mi už nikdo s oštěpem v ruce nebrání. Rozdělil jsem suché dříví k jednotlivým chýším, zatímco vyjevení Kofáni netušili, co se bude dít. Ten velký běloch nám nosí dříví!?Co máme dělat? Čí je to dříví? Co za to chce? Osada bylazcela vyprázdněna, všichni byli uvnitř svých obydlí a čekali.Napjatou situaci vyřešily děti, které velmi často byly takovým mostem mezi mnou bělochem a jimi Indiány. Postupně vyběhly vena začaly si se mnou hrát. Mezi bambusovými škvírami stěn chýšíjsem sledoval, jak se lesknou bělma očí. Cesta porozuměnízačala. K Eceejům jsem se dostal mnohem méně dramaticky,vlastně jsem přijel s ústním doporučením od Conchity del Río, dcery jim známého španělského lékaře, který zachránil spoustu životů jejich příbuzných. Důvěru celé osady i náčelníka Ramaya jsem si pak získal poměrně rychle, ale přesto jsem je zase rychle ztratil. Vzájemné vztahy, třeba přátelské a manželské, se musí neustále obnovovat, to znamená, že také mohou den ze dne skončit, když někdo udělá závažnou chybu. Každý dobrý běloch jepro Indiány přirozeně i lékařem, který může pomoci v léčeníchorob, které jsme sem zavlekli a na které místní šaman nestačí. V horní části osaady Palmareal umíral Shaitá, starý muž, který měl zřejmě úplavici, a já jsem mu bez předběžného projednání s kouzelníkem Yohahé, s kterým jsem ještě neměl žádné vztahy, podal Chloramfenikol ze Slovakofarmy Hlohovec. Jistě chápete, že taková antibiotika u člověka nedotčeného naším způsobemléčení razantně zaberou a i umírajícího doslova vyrvou ze spárů smrti. Shaitá však už viděl smrt, jak prohlásil Yohalié, neboť tak uzavřel svůj neúspěšný boj s nemocí.Shaitá měl zemřít, a přesto za pár dní odjel s dalšími muži na rybolov, což samozřejmě nepřidalo na autoritě a důvěry hodnosti kouzelníka. Udělal jsem závratnou chybu a měljsem za to pykat postupnou ztrátou důvěry a následnou likvidacíči vyhnáním. Díky dobrým vztahům s náčelníkem, poslednímčlověkem, který mi po napjatém měsíci nepřestal věřit, jsemzískal radu a vypravil se za kouzelníkem věci napravit. Bručko se pohyboval a dosud i pohybuje v poněkud žhavějším prostředí umocněným aktivní činnosti guerilly, narkotrafikantství a prospektory nafty. Vysoké zájmy mají svoje síly a Indiáni pro ně neznamenají zcela nic. Jen opravdu silná osobnost, jakou Bručko jistě je, je schopna postavit se opravdu proti všem a veřejně anoncovat zločiny, ať už chystané nebo uskutečněné. Jedině tehdysi lze získat určitou podporu. Žít s Indiány není cestarůžovým sadem. Často, zvlášť zpočátku se zdá, že Indián je krutý individualista, že se nepřizpůsobuje možnostem fyzicky slabšího a prostředí neznalého bělocha.Je to tvrdá škola přírody, kterou si každý z nich musel prožítna vlastní kůži, a jedině tak lze v tropické džungli a vlastně kdekoliv v přírodě přežít. Chce li s ním někdo žít, musí se přizpůsobit jejich stylu života i chování, kteréje tvrdé. Příroda je totiž tvrdá a krutá a neodpouští žádnouchybu. V pralese se musíte pohybovat jako oni, rychle sepřizpůsobovat jejich pohybům a chůzi. Nikdy vás neupozorní nanebezpečí, ale je schopen vás zachránit, což zase provede bezřečí, aniž by očekával díky. Jinými slovy, každý se musírychle naučit starat se o sebe, neboť jedině tak je pak schopenpomoci i jiným. Ano, Indián je individualista s konzervativním smýšlením. Ale individualista vytvářející společnost osady, skupiny, kmene, s hlubokým přesvědčenímspojitosti jeho bezpečí a přežití své společnosti.Konzervativní smýšlení Indiána je také přirozené a vlastně i logické. Indián si nepřeje nějaké změny, neboť jeho způsob života je vyvážený a nepotřebuje žádnénovoty, které by ho pouze negativně narušovaly. Navíc žije v konzervativním prostředí přírody, které je neměnné:Druhý den opět vyjde slunce, v potoce opět poteče voda a v ní budou ryby, a v lesích opět bude zvěř a na savanách zase poroste tráva. Tato neměnnost přírody, na které je závislý, mu dává pocit jistoty jeho existence, kterou mu nemůže dát nikdo jiný. Ničí li někdo jeho životní prostředí, cítí se zároveň i on přímo ohrožen na životě. Samozřejmě, že Indián takhle vůbec nepřemýšlí, to jen my si neustále jeho chování a jednání rozebíráme, vysvětlujeme a škatulkujeme. On jedná přirozeně apodvědomě, svoje chování či svůj projev si nepřipravuje, všemu jde zcela automaticky. Zmínil jsem se, že Indián nečeká díkya že tím pádem ani neumí prosit. Náš názor na chování je samozřejmě silně ovlivněn našimi konvencemi, které vznikaly po staletí a které jsou odrazem naší civilizace. Podobnějako náš názor na gramotnost, inteligenci a další pojmy. Podle našich představ je Indián negramotný a pro mnohé jeještě i barbar. Snad proto, že vedle toho, že neumí číst a psát a jen stěží umí počítat, že nemá doma televizi, lahvové pivo v ledničce, že pobíhá nahý, je směšně pomalovaný a nosí dlouhé červené péro papouška ary v nosní přepážce, nechce být bohatý, do pralesa chodí bos, jí rukama a při jídle vydává nejrůznější zvuky těla, i když přiznejme si zvuky přirozené a dokonce i zdravé, které si taky někdy v soukromí a docela rádi dovolíme. Indián je gramotný vzhledem ke své kultuře, umí stovky a stovky věcí a dovedností, které nejsme schopni ani pochopit. Umí se orientovat v pralese,poznává stopy zvířat i lidí, rozeznává ptáky a zvěř nadálku, doslova cítí ryby ve zkalené vodě řek, aby vždy dobře zacílil, zná všechny stromy, keře, rostliny, umí je zpracovávat a využívat, zná stovky a stovky medicínských přípravků a duchovních léčení, podle určitých událostí a stavů přírody umí předpovídat počasí, bohatství a úspěšnost lovu, rybolovu, přítomnost zvěře, až se zdá, že přírodu nějakým záhadným nadpřirozeným způsobem ovládá. To je jeho gramotnost, jehopoznání zákonitostí přírody. Teprve až po čase soužití s Indiány zjistíte jako Bručko dokonalost a logičnost Indiánova chování. Pak vám už nebude vadit, že neděkuje, neprosí a nezdraví, neboť když někomu chce něcodát, tak mu to dá, aniž by čekal, že ho o to bude někdo prosita pak za to děkovat. Dáte li vy dárek, což se od návštěvy čeká, dají dárek i oni, a tak se dárky dávají neustále. Není to krásné? Dát a dostat, dávat a dostávat. Za čas se vám bude vše zdát zcela normální, běžné, bezvadné a vlastně jedině správné a možné, jak zdežít a přežít. Navíc je tu stále legrace a pohoda, žádný stres a spěch. Legrácky, až kanadské žertíky, jsou nedílnou součástí života. Když někdo upadne a rozbije si ústa,všichni se smějí, spadne li do rokliny s vodou, je to ještěvětší psina (což se mi párkrát stalo). A taky jako Bručkovi akaždému bělochovi s radostí trhají chlupy na prsou a na rukou asnaží si je z legrace přilepit na svá holá těla, jako by chtěliříci: „Vidíte, jste chlupatí jak opice, zato my jsme od nichvývojově mnohem dál než vy!“ A když vám to náhodou po večeři pšoukne, zatímco se budete už vyvalovat v hamace a kolem zrovna půjde krásná dívka, jako tehdy, když jsem byl u Yawalapitiů a dívka se jmenovala Aňuka, s radostípřijmete její obdivný výkřik: „Výborně, Atapana!“ Bručko si Motilony i ostatní získal svým jednáním a schopností se přizpůsobit a vůlí jim pomáhat. Pak se setkal s jejichpřátelstvím a pohostinností, která je pro tropický pralesAmazonie snad nedílnou součástí. Pomoc potřebují hlavněetnika, ke kterým se blíží naše civilizace, ta ostatní se umípostarat sama o sebe. Vedle učení je nejlépe dodávat jim hrdostna jejich kulturu a na jejich jazyk. Stanete se pak jedním z nich.A když jsem četl, jak Bobby řekl Bručkovi své tajné jméno: „Bručko, jmenuji se V nebesích.“, šel mi mráz po zádech z obrovského štěstí a radosti, kterou asi Bručko tehdy pocítil. Asi jako tehdy u Yawalapitiů, když ke mněpřistoupila stará žena Ayrika, objala mne vychrtlýma rukama, přitiskla mne na svou kostnatou hruď a prohlásila mne svým synem. Byl jsem Atapana a mojí matkou se stala Ayrika a otcem kouzelník Guňitze. Byl jsem šťastný jakoBručko. Sen o džungli, který se mi před třiceti lety splnil,mne stále láká, i když dnes sedím v jiném křesle než dříve.Není to jen pro pocit svobody a volnosti, jakou mají zvěř a ptáci, ale možná i pro jakousi nevyslovitelnou chuť pomoci Indiánům. Jsem rád, že někteří svůj sen o džungli apomoci Indiánům nesou ve svém životě dál jako Bručko. Mnislav Zelený Atapana

Autoři předmluv a doslovu

Mnislav Zelený -Atapana(1943) studoval v letech 1960 - 1965 na Vysoké školezemědělské v Praze fakultu ekonomie, v letech 1967 - 1974Filosofickou fakultu na Univerzitě Karlové, katedru etnologie, a vroce 1973 postgraduál amerikanistiky na Universidad Nacionál Mayorde San Marcos v Limě, který mu zejména posloužil k realizaciněkolikaměsíčního výzkumu mezi Eceeji v Madre de Dios asepsání diplomové práce uznané jako doktorské. Současněstudoval peruánskou archeologii na Katolické univerzitě v Limě aúčastnil se archeologické práce na pobřeží Peru. V roce 1969 orientace na etnické skupiny Indiánů v Amazonii a Andách. V roce 1972 výzkum u etnické skupiny Kofán,povodí řeky Aguarico, pralesní část Ecuadoru. V roce 1973 pobyt a výzkum indiánské etnické skupiny Eceeje, povodířeky Madre de Dios, pralesní část jižního Peru. V roce 1989 pobyt a výzkum skupiny Yawalapiti na Alto Xingu v Brazílii:přijat mezi Yawalapiti jako Atapana, adoptován do rodiny. Podvacet let (1972 - 1992) působil jako volný novinář, fotografaspisovatel. Tato jeho činnost byla věnována popularizaci oblastiLatinské Ameriky. Zúčastnil se mnoha cest po Latinské Americe, ve kterých se zaměřil na ekonomickou, sociální a historicko kulturní problematiku oblasti. Je autorem asi dvou setčlánků orientovaných na Latinskou Ameriku a také jehopřednášková činnost je velmi bohatá. Byl organizátorem mnohafotografických a sbírkových výstav o zemích LA, z nichž k nejúspěšnějším patřily výstavy v Náprstkově muzeu, Slovenském národním muzeu či ve Středočeskémmuzeu v Roztokách. Externí spolupráce s Čsl. rozhlasem vyústilav realizaci několika rozhlasových her o našich významnýchkrajanech či velkých postavách Latinské Ameriky (Simon Bolivar).Jeho publikační knižní činnost se datuje od roku 1967. Od tédoby se autorsky podílel na různých encyklopediích, v roce 1994 mu vyšla Indiánská encyklopedie, přehledné dílo nejen o dějinách a kulturách předkolumbovské Ameriky, ale i o současné situaci a stavu původních obyvatel. V roce 1990se stal prezidentem Latinskoamerické společnosti. V současné době působí jako velvyslanec ČR v Kolumbijské a Ekvádorské republice se sídlem v Bogotě. Manželka PhDr. EvaZelená je historičkou umění. Děti Petra (24) a Marek (20) jsoustudující. Tomáš Dittrich (1957) vystudoval Fakultu architekturyČVUT, pak pracoval jako projektant a historik architektury ve Státním ústavu pro rekonstrukci památkových měst a objektů. Je autorem článků o dějinách středověké a lidové architektury. Od roku 1990 pracuje jako šéfredaktor časopisuKřesťanské misi]ní společnosti Život víry. Vydal knížku Ze smrti do života (1994). S manželkou Martou má třiděti. Robert Walker založil časopis His a pracoval jako asistentprofesora žurnalistiky na Wheaton College. V roce 1943 se stal vydavatelem časopisu Christian Life, který se později v roce 1987 spojil s časopisem Charisma. V roce 1945 založil Spolek křesťanských spisovatelů (Christian WritersInstitute) a v roce 1956 nevýdělečnou nadaci Christian LifeMission, která zajistila více než 100.000 dolarů na práci BručeOlsona v Jižní Americe. Walker se svou ženou Jean žije veWheatonu (stát Illinois). Janice G. Franzen absolvovala Severní baptistický teologický seminář. Pracovala jako výkonný redaktor časopisu Christian Life, dnes působí ve vedení Christian Life Missions, organizace, která pravidelně přispívá na práci Bruče Olsona. S Brucem se setkala na počátku sedmdesátých let, když Creation House publikoval prvnívydání knihy pod názvem Pro ten kříž tě zabiju. Knihuredakčně upravovala s velkou citlivostí, pamatujíc na autorovypodněty. Dopisuje si s ním po léta.