V Herlíkovicích jsem byl od první návštěvy ještě několikrát v zimě i v létě. S různými lidmi s různým zaměřením moje cesta k Pánu však dospěla ke svému konci až v únoru 1985, kdy jsem netuše, co mě čeká jel do Herlíkovic s maninským sborem. Má stará přirozenost se vzpírala co mohla. Jako jediný jsem pravidelně docházel do hospody ve Strážném a připadal si neustále jako černá ovce mezi bílými.

Na jednom z posledních večerních shromáždění zazněla při nějaké příležitosti věta: „Kdo se svých hříchů odříká a na Pána Ježíše spoléhá a já sem věděl, že není v místnosti člověka, který by k tomu řekl větší AMEN než já a od té doby přišla víra do mého srdce jako vichřice a obrátila celý můj život naruby“. V ten moment ožila všechna slova, která jsem do té doby četl v písmu a ukládal je do různých koutů jako něco, co někdy (možná až po smrti) budu potřebovat. Počátky mé víry byly nádherné a pochopitelné. 

Pochopitelná a přehledná období mé ranné víry se však s příchodem do města, kde jsem žil a s integrací mezi lidi podobného vyznání změnila na období nepřehledná a nepochopitelná. 

Obrátil jsem se tedy ve společenství, které bych označil spíše jako charismatické. Celkem logicky jsem později ve svém bydlišti vyhledal sbor, který vykazoval podobné znaky a i lidské souvislosti s KS. Začal jsem navštěvovat místní CB. Zpočátku jsem vnímal charismatické křesťany jako lidi, kteří svůj charismatismus hrdě deklarovali a snad i jisté charisma vykazovali,  ale později zbyl  už jen obal nádoby s názvem a biblický obsah už celkem vymizel. 

Zde bych ale  chtěl zmínit pozvolný posun v mém přístupu. Chci popsat osudový detail, který se nenápadně vloudil do mého života, a který zřejmě zapříčinil i dlouhodobou duchovní a zřejmě i duševní slepotu a ta začala určovat směr mého života jak kormidlo přitlučené hřebíkem na velmi a velmi dlouhou dobu. Krátce po obrácení jsem se oženil s dívkou, se kterou jsem se znal již dlouho před svým i jejím obrácením. Stalo se tedy to, že váha mého pohledu upřeného na věci duchovní se přenesla spíš na pohled směrem do rodiny. Učil jsem se žít v manželství, učil jsem se být otcem. Ztratil jsem tím na citlivosti a vnímavosti a postupem času se do cesty mezi mě a boží tvář postavilo cosi, co je boží tváři hodně podobné, neb je to učiněné k jeho obrazu,  leč je to tvář lidská. Vina za nepatření na boží majestát pak jednoznačně padá na toho, kdo výměnu věcí pravých za nepravé nezaznamenal. Boží milostí jsem dlouhodobě toto oddělení od božího vedení přežil. Jiné slovo bych už snad ani  nepoužil, protože bohatství plného božího života s tím, co člověk žijící takto  zacloněný život je od sebe daleko až předaleko, tak, že se snad ani potkati  nemohou. Vnější popis věcí je jednoduchý a člověk stojící mimo tyto věci si říká,  že snad ani není možné, aby byl někdo takto uveden v nějaký omyl. Biblické slovo o tom, že nebudeme-li jako děti nevejdeme do božího království, má své naivně dětské pokračování. Spolu s mlékem božího slova však dítě může začít přijímat i dominanci někoho, kdo by rád Pána Boha někdy zastoupil (kdyby třeba Pán nebyl zrovna na příjmu) a postupně už dominance přeroste v autorizované zastoupení. Autorizované ovšem pouze z té lidské strany. Nevím o žádném biblickém případu, kdy by mělo být boží dítě bezvýhradně vedeno, káráno, posuzováno, určováno člověkem, který se k tomu předurčil. Celá situace je velmi nebezpečná v tom, že dítě samo má velmi málo božího sebevědomí k tomu, aby takovouto samoautorizaci prohlédlo.

 Autorizovaný dealer božích věcí většinou také žije ve své vlastní (tedy sebou vytvořené) realitě a do svého podniku pouští jen řádně proškolené a bezmezně loajální stoupence. Tito proškolení a systémem neustále prověřovaní bratři a sestry už mají tu nevýhodu, že jiný systém neznají, a tak se jim ten jejich (a je jim i tak neustále prezentován) jeví jako jediný a nejlepší. O některých lidových příslovích nevím, že by měla svá zakotvení v Písmu, ale skoro bych si je tam přál najít. V již zmíněném případě by to bylo přísloví, že stokrát opakovaná lež se stává pravdou (tak tohle by opravdu v Písmu být nemohlo). Děti vyrůstající v takovémto společenství jsou opravdu oddané svým rodičům. Smutnou stránkou výchovy takových dětí je však určitá jejich deprivace vycházející z jejich užitnosti. Zní to velice nehezky a utilitárně. Posuzovat někoho jenom podle toho, jak je užitečný? Když jsem nad tím dlouze přemýšlel a snažil se dobrat základního smyslu životů těchto dětí. Tak buď byly na velmi vysoký úvazek používány, a to k cílům rodičem vytyčeným a na slovo poslouchaly a sloužily, nebo nebyly využity vůbec a měly jen symbolickou  nebo žádnou službu. Nic mezi tím neexistovalo. O čem to svědčí. Řekl bych o  zbožštění užitečnosti a její neoddělitelné provázanosti s oddaností ústřední postavě. Vnějšími projevy tohoto utilitárního pojetí víry byly -neustálý důraz na službu, protěžování těch, kteří sloužit mohli a chtěli s ústupem na ty, co chtěli, ale mohli méně až posléze na ty, co jen mohli, což bych hodnotil jako normální světský podnik.“Ostatní ať si žijí ve výčitkách svědomí, že neslouží.“ V praxi je to ale většinou jen služba pro službu. Příklad - na sborové dovolené byla jen duchovní služba, kdyby to šlo 24 hodin denně a pár babiček, které tato "služba" už tolik neoslovovala bloumalo bezcílně a bezprogramově po okolí. (babičky jsou vůbec jen do počtu aby se vykázalo, že jejich přítomnost ukazuje na normálnost a věkovou vyváženost sboru). Zaměřenost na mládež je v tomto případě jak inzerát z nabídky práce : Přijmeme nové zaměstnance pro posílení našeho mladého kolektivu (což jinými slovy znamená nad 35 nemáš šanci ).

 Nerad čtenáře zahlcuji jen suchými teoriemi, ale suchou realitu popsat nějakými čtenářsky poutavými alegoriemi snad ani nelze. Nejzajímavější a nejosudovější snad může být pouze to, že jsem sám (proti veškerým bezpečnostním rizikům) tento systém akceptoval, ba co víc uvedl jsem do něj i svou rodinu. A troufám si říci, že z toho vyplynula její skorodestrukce a ne-li, tak alespoň její (možná doživotní) nestabilita a poznamenanost tímto monosapientistickým systémem. Na tomto místě bych ještě zmínil, že frontman těchto věcí se z učedníka, který již záhy po svém "duchovním" narození zkušeně školil i podstatně starší bratry stal již opravdu ostříleným mistrem ve svém oboru a kázání ex katedra bylo a je jeho samozřejmým projevem, nebo možná druhou přirozeností. Co se však v kázáních, z většiny v týdnu někde nasbíraných myšlenek, neobjevovalo takřka nikdy byly slova jako omluva, udělal jsem špatně asi jsem se zmýlil, nevím. Je to ale zcela logické. Má-li zde svého autorizovaného dealera někdo všemocný, vševědoucí, svrchovaný nemá jeho pozemský zástupce zákonitě disponovat stejnými atributy? Písmo hovoří o tom že, chce-li někdo být velkým má být služebníkem druhých a chce-li být největším, má být jejich otrokem(Mk 10:43,44 KMS). V Iz 42 je také popsán úplně jiný služebník, na něhož se pán spolehne. Mám teď velké dilema, co je špatně. Buď je špatně vykreslen obraz služebníka. Nebo si mám být nejist osobou samého stvořitele? Již v raném stadiu docházky, do již zmíněného společenství jsem měl pochyby, které vyvěraly z nadměrné nadřazenosti duchovního vůdce. Odpovědí ať už vyřčenou či jen naznačenou bylo prosté slovo REBEL, které bylo použito, jakmile se někdo byť jen zlehka slovem dotkl osoby vůdce. Nevzpomínám si, že bych někdy měl možnost vlastnit osobní názor, který by mohl být nějak přijatelný. Nemám ovšem na mysli názory (či nápady), z nichž vyplývala nějaká manuální potřeba. Ty byly přijatelné skoro vždy a vřele přijímány, samozřejmě včetně realizace. Jeden bratr z jiného dceřiného (nebo synovského?) společenství jednou řekl, (a byla to prý samozřejmě legrace), že mnozí mají dar dávání, on však má dar přijímání. S tímto darem jsem se setkával ve svém životě pak velmi často a naprosto bez legrace.

 Mám-li ještě vnést trochu chronologie do doposud neuceleného popisu věcí, začnu od počátku. Po obrácení v r.85 jsem se v r. 86 oženil a vstoupil s několika bratry a sestrami do společenství CB v jednom cca 40 tisícovém městě. Je pravdou, že administrace mateřským sborem (byli jsme jen stanice) byla slabší. Takřka vůbec a dlouho se z jeho strany neprojevilo nějaké pochopení, že jsme relativně mladí a bylo nám slouženo takřka výhradně jen seniory, kteří přeci jenom vykazovali jistou zkostnatělost zaběhlé denominace. Při jednání s těmito staršími bratry se výrazně angažoval jeden bratr z našeho středu. Konec osmdesátých let vykazoval určitou bouřlivost sám o sobě, tak nějaké drobné šarvátky na denominačním poli (CB versus KS) jsme skoro ani nezaznamenali. Určitá radikalizace našeho vedoucího bratra se však začínala projevovat, když se začal stýkat s jiným bratrem z JB. Pojednou se začínaly objevovat radikální názory, varování, příkazy, zákazy a hlavně relativně latentní šmírování. Zmíněný bratr žil s rodiči, ale velmi špatně to snášel a přemýšlel o samostatném bydlení. Z té doby mám v paměti společnou dovolenou, kdy jsme byli pozváni na chalupu k starším věřícím kamsi do Jeseníků, a kde si pamatuji zmíněného bratra pouze v kohoutí pozici proti starší ženě ze zmíněného páru věřících.. Tak to probíhalo skoro celý týden. Vůbec jsem netušil, o co šlo, ale bylo mi jasné že toto charizmaticky nadřazené podání jakékoli argumentace je pro tuto starší paní nepřijatelné.. Takovou situaci jsem snad v životě u nikoho nezaznamenal. Tuto situaci však uvádím jen jako pilotní děj toho, co se odehrávalo na jiných setkáních s jinými duchovními „vůdci“ tohoto národa zhruba mezi léty 86-90 i dále. Prezentace boží moudrosti touto formou mi sice připadala akční, ale její efektivita mi nějak unikala. 

Bydleli jsme v té době v bytě 1 + k.k., kde bylo v zimě zima a v létě horko. Několikrát jsme tuto situaci předložili ke společným modlitbám u nás ve sboru. V bytě jsme mívali v zimě i jedenáct stupňů. Přestali jsme situaci připomínat, až když manželka vedoucího bratra řekla něco v tom smyslu, abychom s tím už neotravovali. Když jsem si poté vyslechl, že oni sami nejsou v dobré bytové situaci, když mají skoro celé patro rodinného domu a rodiče jim pomáhají (hlídat děti apod.-byli na tom co do počtu dětí stejně jako my v 1 + k.k. a bez rodičů), už jsem s nimi bytovou otázku neřešil.

V té době si pamatuji ještě jeden výrazný vírácký zážitek ze života našeho frontmana. Topil v mateřské školce. Po příchodu na pracoviště (nevím jestli zažehl, či prohrabal oheň)  zalezl do spacáku. Za kotel se pak modlil, aby nezhasl a dělal zkušenosti s vírou. Nerad bych vypůsobil dojem, že bratr nikdy nic dobrého neudělal. Určitě dělal spoustu dobrých skutků široko daleko, kam až mé oko nedohlédlo. Já jsem dokonce byl (myslím, že to bylo prvně a zřejmě také naposled) velmi vděčný za to, že mi přinesl do nemocnice (když jsem měl zápal plic) jednu víráckou kazetu, která mě naprosto doopravdy za účasti penicilínu postavila na nohy.

Ve spojení se svým bratrem ve zbrani z JB se ale začal frontman našeho společenství chovat mírně militantně a já jsem začal pociťovat, že některé postoje jsou diametrálně odlišné od toho, co bych chtěl v životě mít, a jak bych chtěl svůj život prožívat.   Autoritativní jednání však jako důsledek dosavadního směřování naší vírácké úderky neslo (a zřejmě dosud nese) negativní ovoce v rodině i v mnohých racionálních postojích. Ve svých obavách a ventilovaných pochybnostech jsem kupodivu nebyl sám a tak někteří bratři i sestry učinili rozhodnutí, že takto dále pokračovat nechtějí. A po emotivní přestřelce skupina několika lidí odešla a dodnes  se schází nezávisle. Zásah charizmatickým prostředím se však ukázal být pro budoucno výrazně určujícím. Do srozumitelné mluvy převedeno jako by poté nebylo možno zakotvit v jiném společenství než opět ve společenství podobného druhu. Co víc v okruhu 40 km byly jen ztradičnělé denominace a již zmíněné vírácké úderky. Zásah do duchovní nedospělosti tímto způsobem se i po dlouhé době ukazuje naprosto fatální v negativním slova smyslu. 

Před zmíněným rozkolem a rozchodem ještě došlo k mému totálnímu selhání, kdy jsem se opil do němoty. Tři nejduchovnější bratři to řešili napomenutím. K bratřím bych dodal, že při napomínání spolu měli naprostou koinónii, od té doby už ji ale mezi sebou nemají. Jakoby základem pro jednotu bylo něčí selhání.  Byl jsem dočasně odepsaná existence a jen budoucnost a mé postoje  ukáží, zda nejsem zatracen navždy. Já jsem se však již preventivně tak cítil a  kamenné tváře mých milých bratří dávaly mému pocitu za pravdu. Po již zmíněném rozkolu a rozchodu jsme se přestěhovali do nedalekého města, kde vznikalo jiné společenství ze stejného vrhu. Zvláštností vedoucího tohoto malého společenství byla zjevná neloajálnost vůči vedoucímu bratrovi ze sboru, s kterým jsme se rozešli. Vedoucím zmíněného společenství byl jeden z bratří, kteří mě napomínali pro opilství. Zapálenost bratří  z tohoto společenství byla nakažlivá, takže se obrátilo několik mladých lidí z jejich okolí. Na začátku 90. let také proběhla evangelizace s Harvest teamem a na té se také obrátilo několik mladých lidí. Zapálenost byla pozitivní. Měl- li bych však  hodnotit komplexně musím zmínit i negativní věci, a sice to, že zapálení bratři nově  obrácené moc nevedli, ale spíše těžili z jejich novoobrácenecké euforie. Když tato euforie opadla bratři opadli též a nově obrácení odpadli do světa. 

One man systém fungoval spolehlivě i zde. Měl pouze jinou variantu než v bývalém společenství. Zde byl ve vedení  místo „bratra ve zbrani“ „bratr přítel“, který příteli (vedoucímu bratrovi) slova křivého neřekl. Neřekl mu ani slova rovného. Spolu pak tvořili jednotu až takřka biblickou. K těmto dvěma bratřím se obrátil ještě jeden. A ti pak skoro jako jeden muž utvořili staršovstvo stejně smýšlejících. A jestli neumřeli kralují tam dodnes. Vzhledem k tomu, že jsem byl věkem nejstarší mohlo by se zdát, že bych mohl být, co do vhledu, také přínosem. Bratři nebyli zcela totožného názoru a myslím, že kdyby jim to nebylo úplně blbé před ostatními a záleželo to pouze na nich, staršími by byli pouze oni svobodní a mladí. Ale blbé jim to nejspíš bylo, a tak jsem se do staršovstva dostal i já, jak tradováno asi jako Pilát do Kréda. Koulení očima, když jsem měl na "staršovstvu" nějakou připomínku mě spolehlivě odradilo i od návštěvy divadla Spejbla a Hurvínka (abych si nepřipadal jak na staršovstvu). 

Byl jsem ženat a duchovně stár jen 8-9 let a už tak mimo. Nepronášel jsem mnoho připomínek, ale i to málo mě řadilo mezi duchovní dinosaury, kteří mohou posloužit tak maximálně jako fosilní palivo. Moje chuť kohokoli touto formou vést, či tvarovat byla minimální a poté, co jsem jednou dodělal transparenty na jakousi evangelizaci a poté ji nenavštívil, jsem byl označen za brzdu sboru a potažmo i duchovního rozvoje. A protože mi v té době při autonehodě zemřela máma neměl jsem ani promile ambicí na nějaký tělocvik s mladšími předcvičovateli. Tím skončila moje duchovní kariéra v charizmatické a již zmíněné "církvi". Poté jsem asi dva roky vůbec nejevil známky duchovního života. Nikdo si mě nevšímal a já nikoho.

 Je až s podivem, kolikrát člověk vstoupí do stejné řeky. Klasik sice lpí na detailech, že to není táž řeka, či, že to není týž člověk, ale my, kdo jsme jednu a tu samou řeku přeplavali napříč sem a tam několikrát, sjeli jí od pramenů k deltě (a byly i pokusy opačné) víme, že zde je klasik tak trochu úplně mimo a neví o čem hovoří. Co tímto narubysmem míním. Zhruba kolem roku 97 jsme opět vstoupili do sboru, který jsme kvůli dominantním sklonům jeho vůdce v r.90 opustili. Neprobíhalo zatmění slunce ani měsíce. Jiráskovo temno patřilo navždy literárním dějinám. Temno v naší hlavě však jako by bylo výjimkou potvrzující pravidlo, že všude jinde je světlo.

Uvěřili jsme jiným členům tohoto obnoveného společenství, že dotyčný vůdce prošel změnou charakteru. Že už nešpicluje,  nehodnotí lidi zkratkovitě podle jejich jednotlivých pochybení, či provinění proti jakékoli liteře či pravidlu, nechová se jako buran vůči těm, kteří byli o krok před ním, aby to vypadalo, že má stejnou duchovní smělost, nepomlouvá méně loajální členy a nevytváří kolem nich dielektrikum izolace od ostatních členů atakdále atakdále. Měl jsem sice vnitřní dilema, protože jsem ze svého života věděl, že charakter je největší oříšek na boží louskáček. Nicméně stalo se. 

Kdo zná alespoň rámcově mechanizmy charizmatických společenství již nyní ví, že když umožní vzestup dominantího vůdce, jde spíše než o charizmatickou obnovu, o charizmatickou destrukci a to člověka, a to kompletně. Jedná se o pokus zkřížit demokracii s totalitou s tím, že genetický potenciál vytvářející biologickou polévku je natolik nepředvídatelný, že není možno určit ani promile pravděpodobnosti jakéže to dítko bude. Dominatním genem se ukazuje být charakterová výbava vůdce. Důraz vůdce na jedinečnost svého směřování a vize společenství ho povyšuje a nadřazuje ostatním věřícím z národů a denominací, ač jsou různých a nachází odezvu v ambicích mnohých. Největší hřivnou však se autorizovanému vůdci nejeví, ani nějaké osobní obdarování, ani duchovní dary (od kterých je charizmatické hnutí odvozeno a ve kterém se jich poslední dobou zoufale nedostává), ani cokoli jiného ať už duchovního, či nedej B. duševního. 

Hlavní je loajalita spojená s pracovitostí pro blaho celku. Blahem celku jsou míněny všechny záměry vůdce a zpátky ni krok. Pracovitost pro blaho své a celku je všeobjímající vůdcova myšlenka i když skrytá za následováním boží vůle. Prezentace požehnanosti společenství bývá častou  vsuvkou na pravidelných  ....službách. V jejím jménu jdou desítky elévů do boží služby, aby si vydobyli ostruhy zkušených božích mužů i žen. V církvích, kde tento postup i s jeho motivy hodnotí více lidí se lidé toužící sloužit Bohu, dříve či  později nějak uplatní i přes jejich chyby a nedostatky. 

V hybridním společenství, které se snažim tu lépe, tu hůře popsat stačí plochý přístup po stranické linii a jste ve vedení ani nevíte jak. Hodnotím to, dle kázání jednotlivých členů vedení, které vykazovalo jasné unisono a dostal- li příležitost kázat někdo mimo ústřední výbor, nebylo to výrazně jiné. Jinak řečeno společenství nevedli nějak nadprůměrně obdarovaní lidé. Jediný nadprůměrný rys, který byl úzkým vedením vykazován, byla semknutost kolem ústřední postavy.

 Ve jménu duchovní čistoty toto užší vedení donáší svému nadřízenému všechny podezřelé pohyby i pochyby. Mnozí jdou v loajalitě tak daleko, že vidí špatné úmysly i tam, kde si je někdo z méně loajálních členů jen myslel. Používám při popisu věcí v této chvíli jedno pravidlo, které je přímo úměrné vzdálenosti takového autokratického uskupení od jeho původní mateřské denominace a sice: Ze špatných úmyslů jsi podezřelý stále, z dobrých nikdy (nebo jen ve vůdcem uznaných výjimkách). Nicméně jsme v tomto společenství zakotvili i přes četné otazníky, které se vznášely na mém myšlenkovém nebi. 

Zkoumal jsem, jak asi hluboko mohu spustit kotvu po již prodělané zkušenosti s deklarovanou hlubinou, ale porokázanou mělčinou. Mám zato, že při prvním odchodu jsme přišli nebiblicky o kotvy, náklad i o loď, ale život jsme zachránili. Příště už to tak být nemuselo. Příchod do sboru byl právě ve znamení zkoumání. Vůdci se nedala upřít aktivita. Celé společenství se obměnilo. Staré struktury buď (navzdory biblickým pravidlům o růstu) zmizely v propadlišti dějin, nebo byly řadovými a výrazně nevýraznými  pouze členy, nebo obdržely symbolickou funkci. Zato výchova nových členů byla jasnou stezkou prostředkem společenství a v něčem mi připomínala prvomájový  průvod (případně obrázky z Orwellovy Zvířecí farmy) kdy někteří nesou korouhve na  čelních místech průvodu, jiní stojí na tribuně a blahosklonně mávají, či kynou rukou  a jiní podle stupně důležitosti i zájmu stojí od provazových zábran až po vzdálené  průchody z nichž s určitou skepsí pozorují dění. Pevná ruka režiséra byla patrna naprosto všude. Kdo byl režisérem však nám kaleidoskop, který jsme stále ještě měli místo dalekohledu neukázal.

Celý pobyt v tomto společenství provázely podivné ztráty lidí většinou problémových. Prapodivná duchovní eugenika duchovně, duševně i tělesně postižených lidí byla řešena šmahem a s takovým přehledem, že jsem si mnohdy nezapamatoval ani jejich tváře. Teprve když jsem někoho takového potkal jsem si řekl vždyť ten k nám chodil, kam tak rychle zmizel? Pominu-li odchod prvního  staršího do opozice viděl jsem také zmizet po dvakrát i staršího sboru. (frontman sice nikdy neuznal, že by to byli starší protože je nikdy neustanovil a  proč by také měl. Sám se ustanovit a pak dále se jen utvrzovat a jiné odstavit případně neustále průběžně odstavovat. Co není zakázáno je přeci povoleno.. Byli to však lidé kteří jeho cíle a hlavně jejich realizaci viděli poněkud přitažené za vlasy a  kritikou mu vytvářeli naprosto zdravou protiváhu a proto museli odejít). V zač. 90 let při prvním odchodu někdo použil slovo totalita. Vzhledem k tomu, že jsem Orwella i Alexandra Solženycina četl dříve jak Pejska a kočičku, některé paralely byly opravdu namístě. Vzpomínám, že aktivita pana vedoucího v individálním rozmnožování duchovní charisliteratury a objíždění duchakcí byla skoro extrémní a  nebylo ji možné v ničem stačit. Byli jsme stále nedostateční. 

Jeho nadšení pro věc z  které takřka vždy kynula pro nás nějaká nedostatečnost a téměř nikdy čest, nás v té době demotivovala bleskovým způsobem. Latentní šmírování, pomluvy členů  které je od  sebe izolovaly protože ti jimž byla pomluva (neboli pravda) na druhého sdělena  si připadali  nadřazeně  když se jim vůdce svěřuje s takovými důvěrnostmi . Po novém příchodu do společenství  jsem sledoval i tuto linii. Novým zjištěním bylo jen to, že ať už z důvodu množství,  nebo taktiky neprobíhala tak bleskově a byla více skrytá. Po desetiletí řadového  členství jsem nebyl shledán vhodným k ničemu mimo  nějaké manuální práce. V těch jsem byl zřejmě duchovní veličina. Ke konci pobytu se  má  situace ve společenství  výrazně zkoncentrovala. Nemohl jsem už pracovat manuálně. Z ukončení práce z níž kynula podstatná část rodinných příjmů začaly  vznikat rodinné  a poté i sborové  potíže Padala i ostrá, nikoli však vyloženě hrubá  slova jak se hlavní  raper domníval a tlumočil celku. Na jedné skupince jsem byl okřiknut  mladou a  svobodnou sestrou (1 Tim 5:1 KMS) za nějaký skoro banální projev. (Zde bych  jen podotkl, že  za třičtvrtě  roku neměl  program na skupince muž). Celou situaci jsem  přešel. 

Nedlouho  poté jsem  ale byl pozván a napomínán sestrou, která skupinu vedla, že jsem byl na  schůzce hrubý. Dotyčná sestra na inkriminované skupince nebyla.  Nebyli  přítomni ani svědci ani obžaloba (1 Tim 5:19 KMS) a ani později  nikdo nic takového  nepotvrdil. Zde bych jen podotkl, že na to, jaké vývrtky se děly, když se někdo biblicky  vychýlil od slova a hlavní frontman byl u toho. To se jednalo nikoli o požírání velblouda po předchozím aktu lisování komára za účelem získání důkazního materiálu. Zde bylo pasírováno podstatně menší stvoření a požírána kreatura zvící několikapatrového domu.  Tento fakt je i v podobných společenstvích naprosto běžným jevem. S nadřazeným  nadhledem přecházet biblická pravidla a místo nich podsunout důležitost osoby. 

Hlavní  postavy po vzoru Kim Čong Ila disponují takřka starozákonní nedotknutelností a neomylností. To už není bratr, ale šéf. Je li někomu těžko tyto věci rozeznat mě nikoli: Měl jem tři  bratry a bezpočet nadřízených a z tohoto množství poznatků si osobuji  vyvodit jednoduchý a prostý úsudek a závěr že to není bratr, ale nadřízený. Se svými bratry byť nevlastními jsem měl, mám dobrý vztah . Se svými nadřízenými (mimo nadřízené po stranické linii) také. Může mi někdo, kdo má jednoho bratra s nímž se nestýká a takřka žádného nadřízeného po velmi, velmi dlouhou dobu  kázat o vztazích? Jsem přesvědčen, že nikoli.

Společenství, o kterém píši je dobrovolným uskupením, které odešlo z KS Praha. Není integrováno do žádného denominačního celku či jakýchkoli křesťanských struktur, na které by bylo možné se obrátit s nějakým požadavkem na řešení. Rozporoval jsem tehdy všechny body vyloučení a písemně je poslal těm, kdo vylučovací dopis podepsali.

Obdržel jsem jen k mým připomínkám se nevyjadřující nebo uštěpačné odpovědi. Prezentace tohoto laického práva mě nikterak neuspokojila, takže jsem požádal, aby mi byly sděleny autority pana vedoucího. Ze zaslaných adres jsem zjistil, že v Čechách žije pouze jedna. Ta jediná se doposud vyjádřila, že o tom sice slyšela, že je takto soudruhem vedoucím takto prezentována, že se to ale nezakládá na skutečném stavu věci a to je asi tak vše. Ostatní autority se mi dosud neozvaly.

A předpokládám, že pokud se opravdu ozvou (samozřejmě bez jakékoli nutnosti  nějakého časového horizontu), že jejich pravomoce k našemu Obecnímu Frantovi(O.F.) budou zhruba na úrovni 

Autorita:"Nazdar pastore."

O.F.: "Těbuch Jime." 

Autorita:"Tě taky, seš požehnanej."

O.F.:"Já vím (případně "To si piš", nebo Moravě,"Vo tim žádná")"

Autorita: " Tak zase někdy".

Předpoklad, že by si "autorita" nechala předložit seznam vyobcovaných členů a chtěla by znát jejich názor a že by snad věnovala promile své šedé kůry na zájem o práva vyobcovaných natož něco z toho zvážit by se zřejmě jevilo i žilovi vernovi jako fantastická a naprosto fiktivně nepředstavitelná  utopistika. Také jsem kontaktoval písemně občana USA, kterého jsem prý nectil a který si vybral (zřejmě v bezvědomí) za obhájce hlavního frontmena nejpožehnanějšího společenství v ČR. Zřejmě z důvodů jazykových, což má logiku protože Američan neumí česky a vrchní raper zase anglicky. Není pak divu, že za předpokladu, že budu zticha jako desítky jiných odejitých, se nemůže nikdo nic dovědět. (o stavu autorit na českém kapitálovém trhu vás při jejich neobvyklém pohybu budu nadále informovat)

Co se týká cti k autoritám, na tyto postoje měl pan vedoucí neomylný názor, který měl jednoduchou rovnici a sice. Jeho hodnocení jsou čirá pravda a jím hodnocená hodnocení jsou naprosto nečirá lež. Dlouhou dobu před odchodem byl hlavní frontmen KS D.D. probírán jako člověk, který se znemožnil, k čemuž by prý nedošlo, kdyby poslouchal rady šéfa zmíněného společenství. Láska, s kterou vedoucí společenství mluvil o jiných duchovních autoritách tuzemské scény, svědčila víceméně o tom, že kdyby to měly v hlavě trochu v pořádku, už by před ním dávno panáčkovali případně by mu dělali na estetiku zaměřenou údržbu klik.

V žádném religiozním tisku ani z doslechu jsem nezaznamenal v této zemi (mimo JB Liberec - mimochodem společenství, z něhož pocházejí bratři (nebo spíš bradva, neb byli jen dva) kteří vypracovali mnou zmíněnému společenství audit ( bylo to v době kdy ještě byli v KS takže to byl takový akt důvěry k vlastní denominaci),  který mi byl předložen jako důkaz, jak je na tom společenství dobře ) existenci společenství, které by mělo možná stejně velkou skupinu lidí, kteří v rámci udržení duchovní čistoty, museli z daného společenství odejít. Mohu doložit minimálně dvacet lidí, (ovšem pokud se najde autorita která může opravdu nosit titul autorita). Tyto lidi, toto čistotu milující společenství vyvrhlo ze svého okraje (a některé i ze svého středu), ať už vyloučením nebo jejich odchodem z rozumu.

Společenství, jemuž vytváří pravidla jediný člověk, který nad sebou nemá žádný přímý průběžný a adekvátní dohled, či autoritu (o níž nemám-li říci, že vyloženě lže musím říci slušně "kecá"). Jím deklarovaná autorita z tuzmska se projevila na jeho adresu takto: "Nesdílím pastorský model sboru, kde je pastor jedinou autoritou bez staršovstva“, mám-li použít žánrový obrázek z fabriky.

"Mistr a učeň" 

Mistr: "Franto nesdílím s tebou představu, že převinutí motoru je jeho zabalení, do pemprsek.

Franta: " Víte mistře já vás poslechnu na slovo, ale takhle to dělám já.

Zde je to společenství, jemuž stát dovolil existovat, a to zřejmě jen s jediným požadavkem na transparentnost finanční politiky (kterou bych raději vypustil, ale poznámku si neodpustím a sice cca stotisícový dar sboru v západním sektoru Německa ( Gal : 2:10 - ale já tomu říkám kámošing). 

Volí za své spolupracovníky jen ty, kdo jeho doktríny podporují a schvalují jeho definici církve, bez ohledu na to jaké vymezení a pravidla použil pro církev její ustanovitel Ježíš Kristus. Osobně jsem přesvědčen, že toto společenství není (pokud kdy bylo) společenstvím lidí svobodných v Kristu, ale společenstvím prvotně evangelizovaných, leč druhotně zmanipulovaných lidí k osobním cílům vedoucího tohoto původně charizmatického útvaru. A jako takové své ovečky jednak izoluje od pravd, které vyznávají statisíce jiných v Kristu spasených. A za druhé tyto lidi indoktrinuje exkluzivitou svého pojetí, jakže má vypadat Církev. Lidé tohoto společenství jsou varováni před stykem s lidmi z jiných denominací a disponují pouze názory, které jsou důsledkem již zmíněné indoktrinace. Jsou konfrontováni s pojetím víry, které je vydáváno za biblické, ale konfrontace s jinými výklady či názory není příjímana. A tak je těžko předpokládat, že názor na tu kterou věc vznikl tříbením, které je osobní věcí každého člověka (křesťana předně). 

 Nemám iluze, že se členové společenství, ať už jednotlivě, či frontálně neozvou, ve smyslu my jsme svobodní a neindoktrinovaní, ale rád bych si zaprorokoval. "Uvidíme". Také si dovoluji odhadnout aktivity pana vedoucího, a to buď typu absolutní mlčení a nebo již jednou použitý útok skupiny na jednotlivce (tentokrát ne úplně v míru). 

 Děkuji samozřejmě i běžným členům zmíněného společenství na celé kauze zainteresovaným, že svým pojetím právně laického orwellovského přistupu k spravedlnosti a právu, umožnili tuto publikaci.

Děkuji i za pozitivní přístup provozovatelům Grana. Za prostor pro tato svědectví protože jsem přesvědčen, že problém plochého charizmatizmu je podstatně prorostlejší než se domnívají oficiální místa.

A nakonec děkuji Petříkovi Vlčkovi, že díky jeho nekonstruktivně negativnímu přístupu upozornil na charizmatický problém daleko více lidí, než se jich původně rozhodlo problematikou zabývat.

A úplně nakonec kdyby se někdo podivoval nad tím, že po popsaných láskyplných projevech mých bývalých bratří nemůže v mých slovech najít láskyplný přístup mohu těmto dozorcům a hledatelům lásky říci: 

Nepátrejte, nehledejte opravdu tam není. Takto jsem byl za ta léta programově vyučen.

***

EX POST - Aneb příběh co možná nejsrozumitelněji formulovaných otázek a vůbec žádných odpovědí.

V popisu svého odchodu z jistého charispolečenství uvedeného ve Skryté tváři charizmatizmu jsem avizoval, že budu ještě čtenáře informovat o dodatečném vývinu dění. Pro upřesnění: šlo o situaci, kdy jsem po tom, co jsem byl odejit ze zmíněného charoútvaru, byl o tomto odchodu uvědoměn cca týden po datu, k němuž jsem byl vyloučen.

Protože byl z morálního hlediska (a řekl bych spíše i z pohledu obyčejné a nenáročné lidské slušnosti) celý akt vyloučení provázen prapodivným přístupem jak pana vedoucího tak jeho kolektivu (který se snad dodnes domnívá, že se nachází na vysoké duchovní a možná i biblické úrovni), požádal jsem vedení tohoto podivného uskupení o sdělení adres autorit, které nad tímto společenstvím bdí a svou vysokou odborností a zodpovědným duchovním přístupem zaštiťují společenství před diletantstvím, duchovním amatérismem a nespravedlností. Dokument s adresami je k dispozici ve značně okleštěné podobě v mém příspěvku Skryté tváře. 

V mé komunikaci s vedením již uvedeného společenství je patrná určitá moje idealistická naivita vycházející z předpokladu, že někdo k mým otázkám doloží alespoň nějaké adekvátní odpovědi. Tuto naivitu jsem však po prvním kole (kdy jsem aktérům odpovídal bez jakéhokoli efektu na vylučovací dopis) nahradil  obyčejným služebním postupem, o kterém jsem se domníval, že je naprosto samozřejmý a normální. Mimo uvedenou korespondenci jsem napsal v té době i dopisy takřka všem podepsaným. Mezi bezbřehým vyjádřením loajality panu vedoucímu jsem však žádné konkrétní odpovědi na své otázky nenašel o tom, že by chápali potřebu dodržení nějakého spravedlivého postupu, nemluvě.

Poté co jsem obdržel seznam autorit a jejich adres jsem se na tyto "AUTORITY" obrátil (v jim srozumitelném jazyce a na naprosto přesně napsané adresy) s tím, aby mi sdělily rozsah pravomocí k panu vedoucímu. 

Je to již několik měsíců a až na autoritu, která jako jediná pocházela z Čech (která však o tom, že by byla panu vedoucímu autoritou nic nevěděla ) se žádná z duchovních veličin neozvala.

Z výše uvedených skutečností si dovoluji vyvodit pouze jediný závěr. A to ten, že tento nadmíru požehnaný křesťanský duchovní  vedoucí, o němž celý příběh pojednává je jen a pouze naprosto obyčejný podvodník, lhář a výborný manipulátor.

Nedávno v jedné diskuzi ke Skryté tváři někdo naznačil, že je to jen vyřizování účtů. A mě napadá, že je-li to tak, tak co je na tom špatně? Přijde-li komukoli faktura za vodu, zaplatí ji jeho soused? Dobré účty prý dělají dobré přátele. Káže-li někdo o podřizování se a sám se nikdy nikomu nepodřizoval a nemá žádného nadřízeného, jak může být důvěryhodný? Jak může být považován za toho, kdo platí své účty? Vzhledem k tomu, že nade mnou zmiňovanou autoritou není (a zřejmě ani nikdy nebyl) nikdo, kdo by od ní vyžadoval spočet, proč bych se měl domnívat, že je jeho duchovní účetnictví v pořádku?

Těší mě, že novela trestního práva, která tento rok nabývá na účinnosti řadí zdraví (a to samozřejmě i duševní) na přední místo a postihuje ty, kteří jej poškozují.

Farel