Kdo odvalil ten kámen?

Prolog

Tato studie je - v některých směrech - neobvyklá a provokativní a proto se autor domnívá že je vhodné, aby stručně vysvětlil, jak se stalo že tato kniha dostala formu jakou má. V určitém smyslu ani jinou dostat nemohla - protože je vlastně doznáním - je to vnitřní povídka člověka, který měl původně v úmyslu napsat jednu knihu a shledal že je nucený - prostou silou okolností, napsat knihu zcela jinou. Není to tím, že by se sama fakta změnila, protože ta jsou zapsána nesmazatelně na pomnících a stránkách lidské historie. Ale výklad, který měl být položený na fakta, se poněkud změnil. Tak nějak se změnila perspektiva - ne náhle, jakoby zábleskem vnitřního poznání, ale pomalu, takřka nepozorovatelně, tvrdošíjností faktů samých. Tato kniha, jak byla původně naplánovaná, zůstala vysoká a suchá jako bárky na Temži, když vyplouvají aby pozdravily přicházející moře. Autor jednoho dne zjistil, že nejenom nemůže napsat tu knihu jak ji kdysi v mysli počal, ale že by ji nenapsal, i kdyby mohl! Napsat povídku o té změně a podat pro ní důvody, je hlavním účelem následujících stránek.

1.
Kniha, která odmítla být napsána.

Věřím, že by se mnoho spisovatelů přiznalo, že mají schovaný - někde v jejich nejtajnější zásuvce - hrubý náčrt knihy, která, ať už z jakéhokoliv důvodu, nikdy nespatří světlo světa.... Většinou je to Čas - ten bělovlasý delikvent - který umístí své veto na slíbený úkol. Ten hrubý náčrt je napsán v okamžiku nadšení a vznášejícího se vidění; chviličku na něm pracujeme a pak je odložen na stranu pro nějaké volnější "zítra," které nikdy nepříjde. Jiné a mnohem nutnější povinnosti se protlačí navrch - setkání a různé odpovědnosti se znásobí - a ten drahocenný náčrtek sklouzne dále a hlouběji do své finální schovávačky. A tak léta plynou až jednoho dne se autor probudí k poznání, že ať už jeho druhé úspěchy byly jakékoliv - tato kniha napsaná nikdy nebude... Ale tento případ byl zcela odlišný....
Nebylo to tím, že by scházela inspirace, nebo že by to volné "zítra" nepřišlo. Bylo to spíše tím, že když se inspirace dostavila, vedla do nových a neočekávaných směrů. Bylo to, jako když člověk vykročí na cestu aby prošel lesem po velmi známé cestě, a pojednou vyjde tam, kde nikdy nečekal! Bod vstupu byl ten stejný - byl to bod výstupu, který se změnil.... Dovolte mi vysvětlit co tím myslím. Když jsem, jako mladý muž počal vážněji studovat život Krista, činil jsem tak s velmi rozhodným pocitem že, smím-li to tak říci, Jeho historie ležela na velmi nejistých základech.
Když se vrátíte zpět ve své představě do pozdních devadesátých let minulého století, shledáte že převládající intelektuální postoj té doby, byl klíčem pro většinu mých myšlenek. Je pravda že ten absurdní kult, který popíral dokonce i historickou existenci Ježíše, už neměl žádný vliv. Avšak práce vyšších kritiků - hlavně německých kritiků - úspěšně zavedla převládající dojem mezi studenty, že ta část, která nám říká o Jeho životě a smrti je velmi nespolehlivá. Že ten jeden záznam z těch čtyř, byl dokonalou apologetikou napsanou mnoho let - možná desetiletí po tom, co ta první generace zemřela... Jako většina mladých lidí zahloubaných v jiných věcech, jsem neměl nic, čím bych si ověřil a nebo utvořil nezávislý úsudek o těchto prohlášeních ale už ta skutečnost, že téměř každé slovíčko evangelia bylo předmětem dohadování a rozporů, zabarvila převážně myšlenky té doby.



Domnívám se, že bych jen velmi obtížně mohl uniknout jejich vlivu.... existoval však jeden aspekt, který se mne dotknul velmi blízko. Už jsem počal v té době mít hluboký zájem o fyziku. Člověk nemusel studovat příliš dlouho než objevil, že vědecká myšlenka je tvrdohlavě - dokonce dogmaticky - v opozici k zázračným prvkům evangelií. Velmi často těch pár věcí, které textuální kritika ponechala, převzala věda a totálně je podkopala.
Já osobně jsem nedával stejnou váhu k závěrům textuálních kritiků, jako k té základní podstatě všeho "zázračného." Domníval jsem se že dokumentární kritika se mýlit může, zatím co zákony vesmíru přece nepůjdou proti sobě tak zcela svévolně a nelogicky. To se zdálo být velmi nepravděpodobné. Cožpak Huxley sám neprohlásil že "zázraky se nedějí," a Matthew Arnold se svým slavným evangeliem "Sweet Reasonableness" nestrávil dlouhý čas pokusem vyvinout Křesťanství bez zázraků?
Ovšem pro osobu Ježíše Krista jsem měl hluboký, dokonce uctivý pocit. Zdál se mi být téměř legendární osobou čistoty a šlechetného mužství. Hrubé slovo o Něm, nebo pojímání Jej lehce se mne vždy silně dotknulo. Jsem si vědom toho, jak daleko je tento postoj od plně dogmatického Křesťanství - ale je to poctivé přiznání, jak to alespoň jeden mladý student cítil - v těch letech formování - když povrchní věci často zakrývaly hlubší a mnohem trvalejší reality, které ležely hlouběji.... Bylo to asi v tomto čase - více kvůli mému klidu mysli, než kvůli publicitě - kdy jsem dostal nápad napsat krátký monograf na to, co se mi zdálo být vrcholně důležitou a kritickou fází v životě Ježíše Krista - posledních sedm dní - i když jsem později poznal, že dny těsně po Ukřižování jsou právě tak důležité. Titul, který jsem vybral byl "Jesus, the Last Phase," úmyslná připomínka na slavnou historickou studii, od Lord Rosebery-ho.
Rozhodl jsem se pro posledních sedm dní života Ježíše z následujících důvodů:
1) Toto období se zdálo být pozoruhodně nezatížené zázračnými prvky, které jsem - na základě vědeckém - podezříval.
2) Všichni pisatelé evangelií věnovali této době mnoho času a v tom hlavním se nápadně shodují.
3) Proces a poprava Ježíše byla stále se ozývající historickou událostí, potvrzenou - nepřímo - tisíci politickými důsledky a ohromnou literaturou, která se z nich zrodila.

Zdálo se, že když se mi podaří najít pravdu a) PROČ tento muž zemřel tak krutou smrtí z rukou Římanů, b) JAK ON SÁM se na tu událost díval, a hlavně: c) JAK SE při této zkoušce CHOVAL, budu velmi blízko vyřešení tohoto problému. Takový - krátce řečeno - byl účel plánované knihy. Chtěl jsem vzít tuto poslední fázi Ježíšova života - celé to rychlé a pulsující drama - s jeho ostrým, jasným pozadím starověku a s jeho úžasným psychologickým a lidským dopadem - a strhnout z něj všechny přirostlé primitivní pověry i dogmatické hypotézy a vidět tuto nesmírnou Osobu takovou, jakou opravdu byla.

Nebudu se zde zdržovati popisem, jak plných deset let později přišla příležitost ke studiu života Krista tak, jak jsem si dlouho přál: Prozkoumat původ této literatury, prosít celou evidenci a utvořit si vlastní úsudek na problémy, které předkládá. Jenom prozradím, že to zapříčinilo revoluci mých myšlenek. Z té povídky Starého Světa se vynořily skutečnosti, které jsem vždy považoval za nemožné.

Pomalu, jistě a nezadržitelně rostlo mé přesvědčení, že to drama těch nezapomenutelných týdnů lidské historie bylo podivnější a hlubší, než se mi zprvu zdálo. Byla to právě ta "podivnost" mnoha význačných věcí, která jako první zachytila a udržela můj zájem. Teprve později se ukázala neodolatelná logika jejich významu. Chtěl bych v následujících kapitolách vysvětlit, proč ta první kniha se nikdy neuskutečnila, jaké byly ty skryté balvany na kterých se zhroutila a jak jsem přistál na zcela jiném pobřeží...


2.
PRAVÁ KAUZA PROTI OBŽALOVANÉMU.

V pokuse rozmotat přadeno vášní, předsudků a politických intrik, do kterých jsou poslední dny Ježíšova života zapleteny, vždy se mi zdálo jako zdravým principem - jít přímo k srdci záhady tím, že prostuduji povahu obvinění vzneseného proti Němu. Pamatuji se, jak tento pohled se jednou vetřel do mysli s novou a nečekanou silou. Pokoušel jsem se představit si co by se stalo, kdyby za dva tisíce let ode dneška vznikla velká kontraverse o někom, kdo byl ústřední postavou kriminálního procesu řekněme v roce 1922. Za tu dobu většina hlavních dokumentů by upadla v zapomnění. Starý, vybledlý výstřižek z "Times" nebo "Telegraph," nebo potrhaný zbytek soudní knihy popisující případ, by mohl přežít někde ve sbírce starožitností. Z těchto a možná dalších fragmentů, musí být načrtnuty potřebné závěry. Není jisté, zda lidé žijící tak daleko v budoucnosti a kteří by se chtěli dozvědět pravdu o tom člověku, půjdou nejprve ke kritické otázce obvinění, na základě kterého byl ten člověk vůbec před soud postaven.
O co tam vlastně šlo? Co říkali jeho obviňovatelé a co proti němu přinesli? Pakliže jako v tomto případě, bylo obvinění několik, potom se zeptají, jaká byla ta pravá kausa proti vězni... Jakmile si postavíme tuto otázku do popředí vyšetřování, vystoupí určité věci, které vrhnou nové a nečekané světlo na problém. To nám pomůže pochopit, jaké tyto důležité věci jsou, když si uvědomíme jednu singulární povahu samotného procesu. Nejenom že se odehrál v hodinu která neměla precedent pro takový proces, ale celý proces byl poznamenaný zkrz nazkrz podivnostmi zvláštního druhu.
Podívejme se nejprve na důležitý prvek času: Všichni historikové se shodují v tom, že zatčení Ježíše se odehrálo v Getsemanské zahradě v pozdní hodinu toho večera před dnem Ukřižování. Je silné ospravedlnění pro víru, že se to nemohlo stát dříve než v jedenáct třicet. Tento odhad je založený na délce času potřebné ke všem těm zaznamenaným událostem od počátku Večeře - pravděpodobně v domě - a příchodu ozbrojenců do zahrady na úpatí hory. Máme tři skutečnosti, které nevyhnutelně poukazují na pozdní hodinu:
1) Učedníci byli viditelně unavení a dokonce i takový silný rybář jako Petr, zvyklý chytat pozdě do noci, nemohl přemoci ospalost.
2) Jak Matouš, tak i Marek poukazují na tři oddělené periody spánku, přerušené příchodem Krista z Jeho prodlouženém hovoru s Otcem, pod blízkými stromy.
3) Fakt že byla tma dokazuje použití pochodní a tak je Kristus mohl vidět z dostatečné dálky: "Vstávejte, pojďme. Přichází zrádce".. Marek 14:42...

Nikdo si nepřečte záznamy o této obzvláštní události, aniž by si uvědomil, že toto malé shromáždění v zahradě bylo zcela jiné než ta předešlá, o kterých dává náznak Jan. Tito lidé tam zůstali na žádost Krista dlouho po tom, co už by normálně spali v Betanii na postelích. Čekali na Jeho žádost na něco, na co On čekal také - a co už tak dlouho přicházelo. Když budeme předpokládat že Večeře skončila v devět třicet, a do zahrady mohli dorazit tak v deset, zatčení se těžko mohlo odehrát před půl dvanáctou. To nám dává přibližný odhad času předběžného soudu.

Je všeobecný souhlas mezi archeology a studenty topografie starého Jerusaléma, že existovalo staré křídlo schodů, které svažovaly z horního města k bráně vedoucí k rybníku Siloam u jihovýchodního konce městských hradeb. Nehemiáš se zmiňuje:"až po schody vedoucí dolů z města Davidova." (3:15); později píše: "u Studniční brány, která byla naproti nim,vystoupili po schodech města Davidova, tam, kde hradba vystupovala nahoru.." 12:37...



Ozbrojenci měli dva přístupy. Jeden byl skrze údolí Kildron k začátku schodů, a odtud k domu velekněze. Ten druhý vedl po hlavní cestě Betanijské do nového města a potom údolí Tyropea k příbytku kněze. I když tradice nijak silně nepoukazuje na první, je jasné že vést Ježíše skrze obydlené čtvrtě nižšího města by bylo nejenom nevhodné, ale byla by to obchůzka, která by způsobila ztrátu času. A v této podivné noční události byl čas důležitým faktorem.......
Kdybychom tedy, nějakým magickým vrácením stovek let stáli u výchozího bodu ve starém Jerusalému kolem půlnoci - nebo trochu později - v tu pamětihodnou noc Nisan 14, potkali bychom malou skupinu lidí, vedoucí podivně nebránějící se postavu tmou, podél soutěsky, která šla podél příkré východní zdi chrámu, vzhůru historickou cestou u jihovýchodního konce městských hradeb k hlavnímu sídlu Jeho zapřisáhlých a notorických nepřátel....
Jak se přihodilo, že ten nejskvělejší Hebrejec své generace, se nalézá v této nebezpečné a hrozivé situaci v hluboké noci, v předvečer jednoho z největších židovských svátků? Jaké byly ty tajné a skryté síly, které tak urychlily Jeho zatčení? Proč byl zvolený tento podivný a nevýhodný moment? A nade všechno: Jaká byla ta nejhlavnější část obžaloby proti Němu? ....Vyžaduje to víc než jednu kapitolu odpovědět tyto otázky, na které nestačí ani tato kniha.
Ale dvě skutečnosti vystupují jasně ze záznamů tohoto procesu a volají po podrobnější studii. První je podivná povaha té jediné definitivní obžaloby proti Ježíši. To druhé je doznání, na kterém je založený rozsudek.... Myslím si že děláme velký omyl, když předpokládáme - jako mnoho křesťanských autorů, - že všechno to, co tu noc kněží dělali, bylo vyloženě ilegální. Ovšem, části tohoto procesu, - ať už z jakéhokoliv pohledu, jsou jasně v rozporu se židovským zákonem. To by jistě přiznal každý kompetentní student Mišny a židovských institucí té doby...
Na příklad: Bylo ilegální pro chrámovou stráž, která je oficiálním nástrojem velekněze, aby provedla zatčení. To měl být dobrovolný akt svědků. Bylo proti zákonu soudit hrdelní případ (kde je možnost trestu smrti) v noci. Pouze "peněžní procesy" se mohly odehrávat po západu slunce. Bylo ilegální, potom co se výpovědi svědků ukázaly být nevěrohodné, aby soudci provedli křížový výslech obžalovaného. Jejich povinností bylo zatčeného propustit - a pakliže svědectví byla vyloženě falešná, svědkové měli být odsouzeni k smrti ukamenováním!

Tyto okolnosti leží na povrchu situace. Ale pod těmito zřejmými případy nezákonnosti v procesu s Ježíšem, běží silný spodní proud legality - téměř puntičkářské dodržování určitých nevýznamných bodů zákona - něco, co je poučné pro každého nestranného studenta historie. Fakta se vynořují velmi nápadně, když studujeme jednotlivé cesty, po kterých se podstata obvinění pohybovala. Jak každý, kdo pozorně prozkoumal záznamy ví, že existovaly tři hlavní body obžaloby proti Ježíši, během postupných fází procesu. Dají se uvést takto:

1) Hrozil zničením Chrámu.

2) Prohlašoval že je Božím Synem.

3) Podněcoval lid proti Césarovi.

Ten třetí bod obžaloby můžeme okamžitě vypustit. To nebyla skutečná stížnost Židů. To bylo uvedeno pouze z politických důvodů. Římský zákon nikdy neuznával jako trestné činy to, za co byl Ježíš odsouzen k smrti - a přece bez Piláta nemohla být poprava vykonána. Bylo proto nutné přinést nějakou politickou obžalobu, která by ospravedlnila římského prokurátora k vynesení nejvyššího rozsudku, který již vlastně mlčky povolil. Židé zvolili jako obžalobu konspiraci proti císaři - jedinou, která mohla mít jakoukoliv váhu v očích zástupce římské moci. I tato téměř nevyšla, a zhroutila by se úplně, kdyby býval Pilát měl silnější ruce (a vůli).


Ale, jak už jsme se zmínili dříve: Nezáleží na tom jakou obžalobu Židé před Pilátem vznesli. Věc která nás nejvíc zajímá, je - jaká byla ta skutečná obžaloba Židů, kterou proti Němu měli? Soustředíme-li se na to, potom obdržíme velmi dobrý obraz toho, co vlastně bylo za celým tím případem. Musíte si uvědomit, že podle dlouho zavedeného hebrejského zvyku, stranou žalující byli svědkové. Žádná jiná forma trestního stíhání nebyla legální a ten první, jasně viditelný akt půlnočního dramatu - potom co přivedli Vězně - bylo přivolání svědků. Jak Matouš tak i Marek jsou v tomto jednoznační.
Marek říká: "Mnozí nesli falešná svědectví proti Němu" (15:26) Matouš píše: "Mnozí falešní svědkové přišli." (26:60) Marek potvrzuje že důkazy svědků si odporovaly, a tak musely být zamítnuty.... Pro ty, kteří nejsou obeznámeni s jemnostmi židovského soudnictví, a speciálně se singulární orientací zákona ve prospěch obžalovaného, se muže zdát být podivné že potom, co si dali jistě dost práce aby sehnali svědky, soud tuto evidenci odmítl. Pakliže to co svědek vypovídal byla vyložená lež, potom nemělo být vůbec obtížné tato svědectví zharmonizovat ještě před procesem aby, jak říká stará frazeologie "souhlasila dohromady."
Skutečnost že soud odmítnul svědectví, dokazuje fundamentální přístup k svědkům. Dokonce i Kaifáš sám měl nějaké neodolatelné nutkání sledovat tradiční charakteristický hebrejský zvyk "hrdelního procesu." Jaká byla ta terminologie nás velmi podrobně učí Mišna. Existovaly tři druhy svědectví , uznávané zákonem:
1) Plané svědectví
2) Stojící svědectví
2) Dostačující svědectví.

Mezi nimi byl velmi praktický rozdíl. "Plané" bylo irelevantní, bezcenné, a okamžitě rozpoznané soudcem jako takové. "Stojící" byl důkaz vážnější povahy, který "stál" pokud nepotvrzený, nebo vyvrácený. "Dostačující" bylo v případě, kdy svědkové "souhlasili" jeden s druhým. "I ten nejmenší nesouhlas mezi svědky," píše známý židovský autor, Salvator, "se považoval jako zničující pro celé svědectví".
Je proto jasné že ať už se jednalo o cokoliv v tomto neuznaném svědectví o kterém se zmiňují Matouš a Marek, nedostalo se dál než do úvodní fáze procesu. To může znamenat pouze že: Buď byla jasně proti informacím, které měl soud a nebo byla invalidována z technických důvodů. Markova poznámka "nesouhlasily spolu", by poukazovala na to druhé.... Ale teď přichází něco podivného. Když předběžní a neuspokojiví svědkové byli propuštěni, předstoupí dva muži s definitivním nepřímým důkazem: Marek říká "Někteří povstali a přednesli falešná svědectví proti Němu: Slyšeli jsme jak říká „Zničím tento chrám, který je postavený rukami a ve třech dnech postavím nový bez pomocí rukou“ (14:57-58) Matouš který v tomto případě Marka necituje, potvrzuje: "Potom přišli dva a řekli „Tento muž řekl: Jsem schopen zničit Boží chrám a postavit jej ve třech dnech.“ (26:61-62) Ať už se stalo cokoliv jiného, zdá se být jisté, že v tu pamětihodnou noc přišli dva a s pochodněmi před Jeho tváří, Ho obvinili že použil těchto nebo podobných slov. Toto je velmi důležitý fakt a já žádám čtenáře, aby si jej ponechali na chvíli v paměti.....

Nyní je bezprostředně důležité se dozvědět, zda ti dva si toto svědectví zcela vymysleli a nebo jen překroutili pro vlastní účel skutečné, či podobné Kristovo prohlášení. I kdyby nebyly žádné jiné informace k dostání - já osobně bych váhal uvěřit, že tak definitivní prohlášení bylo pouhým výmyslem. Je mnohem nebezpečnější překroutit něco co jeden slyšel od druhých, než o něm vyloženě lhát. Překroucení vyvolá okamžitou podporu od podrážděných a rozhněvaných mužů. Jenom ti nejdrzejší by podporovali vyloženou lež. Vždy tomu tak bylo a bylo tomu i v tomto případě. Tito lidé slyšeli Kristovo prohlášení na nádvoří chrámu a nebylo nic nebezpečnějšího než podat pokroucenou nebo zavádějící verzi u Jeho soudu.


Ale je zde ještě jeden a pro mne velmi přesvědčující důvod, proč můžeme považovat svědectví těchto dvou jako odraz něčeho, co Kristus skutečně kdysi veřejně prohlásil. Oba prohlásili, že slyšeli Vězně použít některá slova, která když dokázána, přináší obžalobu z čarodějnictví a svatokrádeže. Za čarodějnictví byl trest smrti, za svatokrádež smrt ukamenováním a obnažení těla. Z hlediska nepřátel Ježíše by těžko někdo nalezl smrtelnější obžalobu proti Němu. Ale i tak bylo svědectví odmítnuto..... Proč? Musí zde být uspokojívé a historické vysvětlení. Kdyby to svědectví těch dvou bylo vyloženým výmyslem - kdyby tento nápad vzniknul v mozku Kaifáše a svědkové by byli nacvičení zahrát tuto roli - jejich "vystoupení" by určitě neskončilo fiaskem! Konec konců, svědkové měli promluvit jen pár slov a i ta nejzákladnější rozvážnost by zajistila, aby plně souhlasili jeden s druhým. A případ s Kristem mohl být vyřízený rychle až k rozsudku.
Ale to zde nenalézáme. Vidíme situaci ve které soud, navzdory nelegálnímu zasedání - z důvodu velmi pozdní doby - promarnil velkou část času na soudní proces, který nevedl nikam. Na konci tohoto složitého slyšení svědků, Ježíš Kristus byl de fakto neobžalovaný a v každém případě neodsouzený. Celému jednání hrozilo zhroucení a hlavním důvodem byl židovský zákon.... Dvě skutečnosti se vynořují z toho jasného historického faktu. Kaifáš neměl zcela převažující moc v této radě a existovaly zřejmě velmi silné vlivy ve prospěch přísného dodržování zákona - obzvláště ve věci svědků. Je si třeba uvědomit, že rozsudek tohoto tribunálu nebyl konečný. Cokoliv tito lidé v tu noc rozhodli, muselo být schváleno druhý den plným shromážděním Sanhedrinu. Tam už byly potíže zřejmě dříve, když Nikodém, člen Sanhedrinu, protestoval proti odsouzení bez slyšení. Židé mohli ospravedlnit ilegalitu nočního výslechu na základě vysoké politické nutnosti a blízkosti svátků. Ale každá vážnější trhlina v obvinění, mohla vést k nucenému propuštění Vězně v okamžiku, kdy obrovské davy by se k Němu jistě přidaly.
Skutečnost, že se svědectví tak pečlivě prosévalo, naznačují také opatrná prohlášení svědků samých. Pod židovským systémem soudnictví, kdy se zvažovalo ve prospěch obviněného, bylo velmi nebezpečné svědčit v hrdelním procesu. Trestem za falešné svědectví byla smrt. Proto takových procesů mnoho nebylo. Ale stejně silný náznak, ze všech těch jednotlivých jednáních je každopádně toto: Pakliže svědectví nebyla předem připravena; pakliže neshoda překvapila a rozčílila velekněze, je v tomto případě jasné, že jde o věrohodná svědectví, která mají definitivní vztah ke skutečnosti. A tak, i kdyby autor Janova evangelia pro nás nezanechal to, co můžeme nazvat "oficiální" verzí toho, co se u soudu odehrálo, byli bychom nuceni uvěřit, že Ježíš při nějaké historické příležitosti použil slova, která se podobala tomu, z čeho Jej obvinili...
Co bylo to prohlášení, které bylo důvodem obžaloby? Co vlastně Ježíš řekl, co dalo vznik těmto nepřímým svědectvím? Jsou tři verze, ze kterých můžeme volit. Podle Markova "svědka," Ježíš vědomě hrozil zničit chrám a znovu jej - kouzelně - postavit ve třech dnech. Slova jsou velmi jasná: "Zbořím tuto svatyni udělanou rukama a ve třech dnech vybuduji jinou ne udělanou rukama." (14:57-58). Matoušův svědek modifikuje a značně obvinění změkčuje. Myšlenka kouzelné výměny chrámu zde je, ale Ježíš je představovaný jako někdo, kdo pouze tvrdí, že tu moc má: Tento muž řekl,"Mám moc zbořit Boží svatyni a ve třech dnech vybudovat".
Můžeme, v nepřítomnosti pravé verze toho, jaké to původní prohlášení bylo, přijmout ať tu či onu verzi jako pravou? Jistě ne, pakliže nechceme porušit celý Synoptický obraz historického Ježíše. Uvažujte o jejich důležitosti. Ježíš prý říká, že svou silou a z vlastní vůle, by mohl strhnout Herodův chrám, nebo způsobit aby se rozpadnul, zmizel a nahradit jej jiným. Něco takového lze, pochopitelně dokázat pouze pomocí abnormálních nebo magických sil, daleko za hranicí toho co bylo kdy o Kristovi řečeno, za hranicí nejbujnějších snů pomateného vyvolavače duchů. Ano, dalo by se říci, že žádná duševně zdravá osoba, obzvláště ze spirituální a mravní oblasti, ke které Ježíš patřil, by neučinila prohlášení podobného druhu. Mohli bychom si představit nějakou fanatickou, duševně zaostalou osobu, jejíž mentalita se pohybuje pod normálem, která by pronesla, v jakémsi šíleném záchvatu něco v jistotě, že nikdy nebude požádána aby tak učinila. Ale Vězeň tohoto procesu je mimo jakoukoliv takovou definici! Na míle daleko! V celém Jeho popisu není ani stopa po takové charakteristice. Na druhé straně je mnoho poukazů na pevnou, stálou a ukázněnou mysl. Zdá se že miluje pravdu, upřímnost a má takovou vnitřní pokoru, která je znakem blízkosti Boha. Nenávidí předstírání, pokrytectví a chloubu.


Verze těch dvou svědků musí být - při nejmenším považované za podezřelé, dokud nebudou posílené nějakým silnějším svědectvím. Ale evidence, kterou máme k disposici, vede zcela jiným směrem. Podle Jana, to co Ježíš skutečně řekl bylo:"Znič tento chrám a ve třech dnech jej znovu postavím," a pisatel důrazně dodává:"ale on mluvil o chrámu svého těla."(2:19-21) Pochopitelně, žádný student tohoto problému nepopře že to je obtížné prohlášení - ať už si je vyložíme jak chceme. Ale pakliže musíme rozhodnout mezi těmi třemi prohlášeními, jedna skutečnost na mně dělá dojem a to, že všechny obsahují frázi "tři dny." Nemyslím si, že ta ohromná váha této okolnosti byla plně pochopena.
V normálním životě, jsme-li konfrontováni několika různými popisy toho co se odehrálo, je dobré a užitečné prozkoumat nejprve část, na které se svědkové shodují. Pravděpodobnost, že takové body souhlasu často představují něco solidního a originálního, je velmi silná. Obzvláště to platí v tomto případě, kdy svědkové jakoby přišli z různých stran a jsou v jasné neshodě na ostatních částech případu. Zvláštnost fráze "ve třech dnech" leží ve skutečnosti, že se vyskytuje velmi zřídka v záznamech o Kristově učení - a to pouze za okolností které vzbuzují u kritiků vážné pochyby - co se týče věrohodnosti těchto pasáží. Vezměme, na příklad tři události z Marka: 8:31: "A začal je učit že Syn člověka musí hodně trpět a být zavržen od starších, kněží a učitelů Písma, být zabit a po třech dnech vstát z mrtvých".. 9:31 "Učil své učedníky a říkal jim: Syn člověka je vydáván do rukou lidí a zabijí ho. Až bude zabit, po třech dnech vstane".. 10:33 "Hle, vystupujeme do Jerusaléma; Syn člověka bude vydán předním kněžím a učitelům Písma. Odsoudí ho k smrti a vydají pohanům. Budou se mu posmívat, plivat na něho, zbičují ho a zabijí. Po třech dnech vstane z mrtvých"...
Moderní čtenář přichází k těmto stránkám v určité instinktivní neochotě přijmout cokoliv, co je nad oblastí jeho normální zkušenosti a pravděpodobně prohlásí: Chápu, že Ježíš mohl předvídat svou smrt. Musel přece vidět, jaký bude pravděpodobný výsledek té zvětšující se mezery mezi Jím a náboženskou autoritou, a není nepravděpodobné, že mohl na to připravit také své učedníky. Ale tyto přímé poukazy na Jeho vzkříšení musely být napsané až po Jeho smrti a nejsou částí původních prohlášení..
Přiznejme si poctivě, že to tak - na první pohled vypadá. Když potom prozkoumáme blíže minuty toho procesu s primitivními znaky autentičnosti, jeho pečlivé - a nakonec bezvýsledné slyšení nepřátelských svědků - uděláme překvapující objev, že ta slova "ve třech dnech," která "přece nemohla být Kristem vyslovena" jsou přesně ta slova, která podle svědků utvořila právě srdce osudného výroku, za který byl obžalován. Byla by to podivná náhoda, kdyby jedna věta, na které nepřátelé Krista založili své smrtelné obvinění se nikdy nevyskytla v Jeho učení za poslední dva roky.
Co jsme tedy objevili? Shledali jsme Vězně obžalovaného z nároku tak fantastického, tak absurdního, že i kdyby bývali soudci svědectví neodmítli, my bychom je přijímali jen s těmi nejsilnějšími pochybami. Přesto v běhu těch okolností se zdá vyvstávat fakt, že On pravděpodobně řekl něco ještě pozoruhodnějšího! Ve skutečnosti řekl: "Když mně zabijete, ve třech dnech vyjdu z hrobu!“ Já nevidím žádný únik z logiky tohoto závěru! Můžeme věřit že se mýlil, že měl nějaké podivné mentální zaujetí, které občas projevil slovy. Ale není pochyb o tom, že tyto věci řekl...

Ale my máme k prozkoumání ještě jednu skutečnost tohoto pozoruhodného procesu: Ježíš z Nazareta nebyl odsouzen na základě výpovědi Jeho žalobců, ale na základě doznání, které z Něj bylo pod přísahou vynuceno! Bylo jasné že po výslechu svědků a po konečném odmítnutí jejich svědectví, celý ten případ počal na sebe nabírat ilegální formu. Nezákonnost spočívala v tom, že předseda soudu se pokoušel získat přímým výslechem Vězně podklady k Jeho udsouzení - něco co svědkové nebyli schopní zajistit. Toto ovšem bylo v přímém rozporu jak s literou zákona, tak i s jeho duchem. Moc obvinit, v hebrejském "hrdelním procesu," měli pouze svědkové. Byla to jejich povinnost vykonat zatčení a předvést obžalovaného před soud. Povinností soudu bylo chránit zájmy obžalovaného jak to bylo možné, zároveň dojít k spravedlivému a nestrannému rozhodnutí podle předložené evidence.


Že tato soudní ochrana nebyla poskytnutá Vězni, je jasné už i při povrchním prozkoumáním záznamů. Přichází k nám v podrážděném tónu velekněze, který Vězně oslovuje, když se rozpadla celá stavba svědků: "Neodpovíš nic na to,z čeho tě obviňují? (Marek 14:60) Sama o sobě, tato otázka - možná - nebyla závadná. Jako obviněný, měl Ježíš právo přednést jakoukoli skutečnost ke své obraně. Až do nyní zůstal zcela tichý. Bylo proto vhodné se Ho zeptat, zda má něco, co by mohlo osvětlit Jeho případ. Je to to neskrývané nepřátelství k Vězni, které dává tušit co asi přijde. Protože, v příštím okamžiku se zdá, že se velekněz zbavil veškeré maškarády legality.
Kaifáš stojí na svém místě, uprostřed shromáždění a staví Krista pod nejslavnější formu přísahy hebrejské Ústavy: "Zapřísahám tě při živém Bohu!" (Matouš 26:63) Na toto Ježíš, jako zbožný a zákon dodržující Žid musel odpovědět. Mišna (první část Talmudu) píše: Když řekne, zapřísahám tě při Všemohoucím, při Šábatu, při Milosrdném a Laskavém, při Trpělivém, při Soucitném - nebo kterýmkoliv z božských titulů - musí odpovědět!
Kaifáš ztrhnul veškerou tu zvláštní frazeologii do které hebrejská mysl oblékla koncept Mesiáše, a dává stručnou a přímou otázku: "Jsi ty Kristus, syn Požehnaného? Odpověď Vězně byla právě tak přímá. Zde máme všechny tři verze:

"Já jsem".. Marek 14:62
"Ty jsi řekl"..Matouš 26:64
"Říkáte že já jsem.." Lukáš 22:70..

Jak Baring-Gould poukazuje, tyto tři odpovědi jsou zcela totožné. Fráze "Ty jsi řekl," "Říkáš že jsem," které se modernímu pojetí zdají být vyhýbavé, nemají takové zabarvení v židovské mysli. "Ty říkáš" byla tradiční forma, jakou odpovídal kultivovaný Žid na vážnou či smutnou otázku. Slušnost zakazovala přímé "ano" nebo "ne.." Kristus dal tedy odpověď s velkou konečností a důrazem. Kaifášovo uspokojení z toho, že jednou ranou obdržel od Vězně toto ohromné a (ze stanoviska Vězně) strašně nebezpečné přiznání, je zřejmé. Čověk pomalu slyší tón triumfu v jeho hlase, když se podívá kolem na shromáždění rabínů a zvolá: "Nač ještě potřebujeme svědky? Všichni jste slyšeli, rouhal se!" (Matouš 26:65)
Proč náhle celý ten proces přibral tak markantně nezákonnou formu v relativně pozdní hodinu, potom co tolik drahocenného času zabral výslech svědků? Když to vynucené přiznání Vězně stačilo k zajištění rozsudku, proč byli svědkové vůbec vyslýcháni? Odpověď k této otázce leží bez pochyby ve zvláštní povaze taktického a soudního problému, před kterým Kaifáš stál. Že se ta mocná saducejská rodina, ke které velekněz patřil, plně rozhodla odstranit Ježíše je jasné - a nic než Jeho smrt je nemohla uspokojit.
A přesto, podivně, dokonce i dokázaný případ čarodějnictví nebo rouhání nestačil. Kaifáš musel hledět přes všechny ty námitky v Sanhedrinu a Mojžíšův Zákon, na mnohem mocnější překážku: Moc a toleranci Říma. Nikdo nevěděl lépe než Kaifáš, jaké by byly osobní i politické důsledky z příchodu skutečného Mesiáše v lidském těle. Že by se to také týkalo určitého druhu království s Jerusalémem a svatými místy jako Jeho dvůr, je zřejmé.
Dále by se muselo počítat s okamžitými a krvavými srážkami s římskými garnisony po celé zemi. Znamenalo by to ohromné povstání celého lidu a potom nějakou trestnou akci se strany Římanů silou, která o čtyřicet let později obrátila Jerusalém v ruiny. Všechny tyto faktory patří k širokému náčrtu situace tak, jako že po noci přijde den. Tato fakta nemohla uniknout bystrým očím těch, kteří byli odpovědní za udržení těžko vydobytých židovských privilejí pod římskou okupací. Kaifáš, jako výkonný velekněz, se ukázal být velmi zkušený v politickém umění když prohlásil: "Je lepší, když jeden člověk zemře za lid, než aby celý národ zahynul." (Jan 11:50) Ale osobní důsledky pro Kaifáše a jeho rodinu byly sotva přijatelnější. Nevíme, jaké změny v Ústavě Sanhedrinu by nastaly pod vládou pravého Mesiáše. Zřejmě by byly značné. Ale jedna věc je jistá: svrchované postavení velekněze, jako rozhodčího národního osudu, by jistě utrpělo pád.


Ať už by si zachoval cokoliv z formy Hebrejské Ústavy, pravým vládcem by vždy byl Mesiáš. Jako zachránce národa a svrchovaný zástupce Boha Israele, Jeho právo rozhodovat o politických věcech by bylo konečné a absolutní. Obraz Nazaretského Tesaře, který zaujmul veškerou moc, musel být pro některé muže (i ženy) velmi znepokojivý. A tak problémem bylo jak uzavřít celý ten proces tak aby přežil kritiku nejenom Sanhedrinu, ale také Říma. Za tím účelem bylo veškeré svědectví jistě řádně vyslechnuto a odmítnuto jako nepostačující. Potom přišli dva svědci, kteří se zdáli být zcela slibní. Jednalo se o dva trestné činy, každý z nich nesl sebou trest smrti. A opět ta osudově slabá stránka. Je možné, že by to prošlo v Sanhedrinu, ale u římského prokurátora? Pravděpodobně ne. Bylo třeba nalézti něco mnohem vážnějšího než zřejmě planá hrozba zničit a znovu postavit chrám, co by Pilátovo schválení trestu, který byl výslovně odejmut z jurisdikce Židů. Celý ten proces se zdál být na umření, když bystrý mozek Kaifášův přišel na něco, co by mohlo zachránit situaci. Bylo to nezákonné, ale byl to poslední zoufalý pokus člověka, kterému se jeho plán hroutil. Použil Přísahu Svědectví, u které i mlčení bylo neodpustitelným zločinem. Podařilo se to až za hranici jeho snů, protože to nebojácné "Já jsem," bylo základem obvinění před římským prokurátorem... César mohl být zcela lhostejný k tomu, co nějaký potulný kazatel pronesl o chrámu. Nemohl být ale zůstat lhostejným, když si někdo činil nárok na trůn! V okamžiku, kdy Ježíš tato slova pronesl, na Kaifášově mysli se již tvořila věta: "Propustíš-li tohoto muže, nejsi přítelem Césara!"

3.
Co se stalo ve čtvrtek před půlnocí?
Na předešlých stránkách jsem poznamenal, že čas hrál zvláštní a rozhodnou roli v událostech, které předcházely Kristovu smrt. Chceme-li se dopátrat pravdy, musíme zkoumat a oči mít stále upřené na hodinách. Hlavně tak musíme činit v případech dvou důležitých prvků tohoto případu: Jednání Židů s Jidášem a později s Pilátem. Oba dva hráli podivnou, na první pohled nevysvětlitelnou roli v událostech těch dvanácti hodin, které uzavřely pozemský život Ježíše Krista. Začněme tedy nejprve uvažovat o případu Jidáše:
První věc, která přijde u postavy Jidáše na mysl je otázka: Proč Kaifáš a jeho přátelé shledali potřebným Jidáše vůbec použít? Proč tento chlapík pojednou přichází na scénu? Co jim mohl nabídnout, co nebylo v jejich oficiálních právech? Proč by vydávali dokonce i tak nepatrnou částku krvavých peněz aby si zajistili jeho služby? Otázky jsou důležité a mají hluboký vliv na pochopení celého případu. Považovat Jidáše za pouhého obyčejného udavače, který byl připraven (za odměnu) zavést autority na skryté místo svého dřívějšího přítele a vůdce je absurdní! Ježíš se neschovával! Od okamžiku kdy opustil Betanii pátek odpoledne, nezdá se, že by se snažil zakrýt své pohyby.
Zdá se, že navštívil hostinu u Šimona Malomocného na svou počest - buď v sobotu, nebo v úterý večer. Tři následující dny - neděle, pondělí a úterý - Ježíš otevřeně cestoval do Jerusaléma a každý večer se vracel zpět do Betanie. Je směšné se domnívat, že když už od neděle velký počet lidí věděl kde se právě zdržuje a davy obléhaly cestu, kudy procházel do Jerusaléma, že by Židé potřebovali Jidáše, aby jim prozradil kde se Ježíš nalézá! Tak na co vlastně čekali - co mohl zaopatřit pouze Jidáš?
Je běžné odpovědět na tyto otázky následovně:"..protože se báli lidu.."Nezdá se, že by měli přílišné obavy. Zdá se že je to pouze polovina pravdy a ta druhá byla utajena..... Nesmíme zapomínat že evangelia byly napsaná z materiálu sebraným hlavně od osob kolem Krista. Jidáš zemřel aniž by své tajemství prozradil a židovští vůdci by byli ti poslední, kteří by jej prozradili. Ale navrhovat že vše co Jidáš učinil, bylo to že zavedl zatýkací skupinu na osamělé místo, aby mohli Ježíše potají zatknout je absurdní. To mohli udělat kdykoliv podle vlastní volby času v Betanii, když ještě všichni spali, nebo na nějakém isolovaném místě jerusalémské cesty každý večer kromě středy. Takový pohled nevidí jemné psychologické faktory, které jsou v tom zahrnuté.


Abych zabránil neporozumění v důležitém bodu, dovolte abych řekl že jsem poslední kdo by popřel důležitost obav z reakce lidu. Nikdo neví, nikdo ani vědět nemohl, jaké budou politické důsledky ze zatčení osoby Toho, kterého většina obyvatelstva jako Mesiáše z proroctví. Celá situace neměla precedent s velmi citelnou a delikátní povahou. Všechno co tito muži dělali, bylo učiněno s kradmým pohledem přes rameno k nevypočítatelné skutečnosti - vůli lidu. Ale pouhý strach z lidí nevysvětluje některé podivné prvky v této záležitosti. Něco, co Jidáš řekl kněžím, zapříčinilo obrat událostí v posledním okamžiku, aby se vše bralo cestou, která prezentovala maximum legálních a oficiálních potíží. Donutilo je to k nejpodivnějšímu setkání - neozbrojený muž v osamělé a opuštěné zahradě a Jeho pronásledovatelé - impozantní a dokonce směšná ukázka síly doplněná opatrností - to všechno se nedalo přehlédnout.
Co to všechno znamenalo? Osobně jsem přesvědčený, že pod tímto zdánlivým strachem z lidu, byl někde hluboko mnohem mocnější strach - strach ze samého Krista! Aby se to nezdálo být podivné a nezvyklé, podívejme se na samotná fakta. Je nemožné oddělit tyto lidi od mentálního omezení a pověr jejich doby. Ať už čtenář věří že Kristovy zázraky byly skutečné, nebo pouze legendární přípisky pověrčivé a nevědecké doby, faktem zůstává, že osobní pověst Ježíše Krista v Jeho době byla nesmírná! Pověsti o hojení slepých, paralytiků a duchem posedlých byly známy široko daleko. Přicházely ze všech koutů země a byly přijímány dokonce i ve vrcholných kruzích Jerusaléma. Ani Jeho nepřátelé o tom nepochybovali...
Je velmi obtížné číst evangelia nezaujatě, obzvláště konečné kapitoly a neuvědomit si zář záhady, která obklopovala osobu Ježíše Krista, a která formovala z velké části jednání Jeho nepřátel. Měli co do činění s neznámou, nevypočítatelnou veličinou a podle toho také plánovali. Během posledních čtyřech kritických dnů Ježíš - kdyby býval chtěl - mohl proměnit město v nepředstavitelný stupeň zmatků i vzrušení a Jeho nepřátelé jednali jako lidé, kteří jsou pod tlakem nějakého tajného strachu. Není vidět žádné rychlé a rozhodné uchopení situace do svých rukou, jak by se dalo očekávat od mužů, kteří zaujímali místa moci. Na jejich jednání bylo vidět váhání a nerozhodnost. Dokonce i po tom strašném a zničujícím udání, ponechali iniciativu Kristu. Ano, jedním z hlavních faktů tohoto podivného příběhu je skutečnost, že Kristus měl iniciativu až do konce celého děje!
Osobně se nemohu vyhnout pocitu, že v jednání s Ježíšem, tito lidé povědomě očekávali že se něco stane, co neměli odvahu ani definovat. Zdáli se být na pochybách zda dokonce i velký zástup ozbrojenců bude dostatečný k provedené zatčení. Nakonec je zcela možné, že Ježíše vůbec nelze zatknout! Tento pohled je jasně posílený v jejich jednotlivých jednáních s Jidášem.. Není nic jasnějšího než skutečnost, že během týdne před Jeho zatčením se objevila nějaká překážka, zábrana, která vedla k odložení celé události na později i když se ve skutečnosti jejich potíže zvyšovaly. První rozhovor s Jidášem se zdá dobrým příslibem, protože Marek píše: Když to uslyšeli, zaradovali se a slíbili mu peníze. A on hledal vhodnou příležitost, jak jim Ho vydat. (14:11).
Sledujeme-li chronologii evangelií, toto se stalo nejpozději v úterý, po večeři u Šimona Malomocného. Ale prozatím se nic otevřeného neudálo až do čtvrtka v noci, když Jidáš vyšel po Večeři do tmy Jerusaléma. V té chvíli jejich váhání zmizelo a počala horečná činnost. A právě nyní se prvek času stává tak důležitým a osvětlujícím. Kdyby bývalo zatčení Ježíše nastalo krátce po Jeho příchodu s učedníky do zahrady, potom by se zdálo být správným předpoklad že Jidášova část ujednání byla omezena na informování autorit, kde Ho lze najít pozdě večer a přijít s ozbrojenci za účelem identifikace. Tento názor předpokládá že to byla zamýšlená část jejich plánu: Zatknout Ho v noci před svátkem a vyloučit nebezpečí reakce lidu.

Ať už tento pohled vypadá jakkoliv přijatelný, nesnese přezkoumání. Fakta ukazují zcela jiným směrem! Dejme tomu že dohoda mezi kněžími a Jidášem byla takto: "Chceme Ho zatknout ve čtvrtek večer. Zůstaň s Ním tak dlouho dokud si nebudeš jistý kde zůstane, potom přijď rychle k nám a my uděláme zbytek!" Je jasné že komplot tohoto druhu naznačuje, že všechny potřebné přípravy pro tak důležitou událost jsou hotové. Ozbrojenci chrámové stráže, kteří by měli provést výpravu byli vyrozuměni a jsou v pohotovosti. Během několika minut po obdržení zprávy by mohli vyrazit.


Stalo se tak? V žádném případě! Neobvyklé a silně sugestivní odklad v posledních hodinách byl faktorem mezi časem kdy Jidáš odešel od skupiny po Večeři a dobou než silná skupina ozbrojenců vešla do Getsemanské zahrady. Jaké je historické vysvětlení tohoto zdržení? Zkoumejte tuto situaci pozorně a povšimněte si podivností, protože je plná podivných a jinak neodpovídajících skutečností...
Za prvé a popředně je zde zdržení asi tak třech hodin od odchodu Jidáše z Horního Pokoje do příchodu ozbrojené skupiny do zahrady. Že toto časové rozpětí mohlo sotva být kratší je zřejmé, když dáme dohromady nepochybně historické události, které do toho zasáhly. Již jsem se zmínil o časové délce, která musela v zahradě projít, aby do sebe mohla zahrnout tři opakovaná vzbouzení učedníků. Už samotná skutečnost že vůbec spali, ukazuje na velmi pozdní hodinu a dlouhé noční bdění, které nakonec zapříčinilo jejich únavu a ospalost.
To přemohlo jejich přirozenou touhu neusnout a sdílet se svým Pánem veškeré nebezpečí, která mohla přijít. Nevíme, jak dlouho bojovali s ospalostí a únavou a je pravděpodobné, že když už usnuli, mezi jednotlivým probuzení uplynulo jistě nejméně půl hodiny. Spojeno - přibližně půl hodinou chůze z města nás přivádí tak ku dvěma hodinám. K tomu je třeba přidat čas pro konversaci v Horním Pokoji po tom, co Jidáš odešel a - pakliže Janův záznam je důvěryhodný, potom ještě ta nádherná noční modlitba na ulici, než se skupina dostala k bráně města.
Pakliže si kdokoliv usedne v šeru nějakého tichého večera a bude si číst skrze tuto část příběhu a bude reagovat na něj jak tak pokračuje, shledá že je překvapivě věrná životu. Ovšem také pozná, že se tok událostí nedá zrychlit nebo popohnát. Čtenář bude stále pokoušen zabloudilými slovíčky a narážkami a ještě více zpomalí běh děje, namísto aby jej zrychlil. Mohli by jste si, na příklad představit že by učedníci - okamžitě po příchodu do zahrady - kam přišli z nějakého neznámého důvodu - aby okamžitě ulehli a spali? Lidé tak nejednají! Určitě tam byla chvíle kdy si šeptali otázky a nejasné domněnky. Byla tam jistě doba úzkostného očekávání a údivu až do chvíle, kdy jeden po druhém upadli ve spánek.
Nyní je třeba vysvětlit tu významnou - při nejmenším tří hodinovou mezeru aby se objasnily pohyby tohoto dramatu. Každopádně je důležité vědět, co dělal po tu dobu Jidáš a obzvláště, když se konečně výprava dala do pohybu, jak Jidáš věděl kde Krista najde! V určitém smyslu je to ústřední otázka té události! Když to dozvíme, budeme mít klíč k této nejpodivnější epizodě historie. Primárně, dojem, který záznamy dávají je že zpráva, kterou Jidáš Židům přinesl, je zaskočila nepřipravené. Já osobně tomu pocitu nemohu uniknout a další obraz to jen prohlubuje. Pakliže Židé plánovali odložit Kristovo zatčení až do posledního okamžiku ve čtvrtek a provést jej bez ohledu na následky, viděli bychom znaky připravenosti a organizace. Tito lidé nevěděli kam jít pro Vězně! Možná že budou muset jít až do Betanie. Ano, pravděpodobnost pro tuto eventualitu byla velmi silná. Kdo mohl tušit, že ten Hledaný čeká ve vedlejší zahradě? V tom případě by Ho byli okamžitě zatkli během několika minut po odchodu Jidáše od Večeře.
Namísto toho se dostáváme do zdržení které jde do hodin a do okolností, které mohli plány výpravy zcela zmařit. Kdyby On byl normální uprchlík, byli by se setkali s nezdarem... Čím blíže zkoumáme fakta této epizody, tím silnější se stává domnění, že Jidášova návštěva tu noc, i když ne zcela neočekávaná, postavila jejich problém do nového neodkladného světla. Vyvstala potřeba času pro poradu, pro velká rozhodnutí, pro improvizaci prostředků a když se konečně výprava vydala na cestu, učinila tak v nekratším možném čase, odpovídajícím těmto uspěchaným přípravám. Pevně věřím, že popis, jak jej máme z evangelií, nedovolí jiný výklad.
Jsou dva faktory v této velmi zajímavé situaci, zcela historické které, jak tak zapadají do sebe, vysvětlují to zdržení. První je to, že zpráva, kterou Jidáš přinesl od Večeře, obsahovala nový a překvapující kus informace která kompletně vyřešila váhání a pochyby vládců. Druhý je skutečnost, že Kristus sám je vyzval a usnadnil své vlastní zatčení. Ať už byla ta skutečná slova která On použil jakákoliv, hlavní obsah konverzace Jidáše se Židy musela být: "On myslí na smrt a hovoří o ní. Půjde do zahrady na úpatí Olivetské hory a bude tam na mně čekat. Udělejte rychlé přípravy a já vás k němu zavedu".


Není únik z tohoto závěru, protože je podepřen z obou stran tichým ale nepopíratelným svědectvím chování dvou hlavních herců v tomto dramatu. Máme záznamy, které sledují pohyb obou skupin. My víme, že Jidáš dovedl výpravu neomylně do háje v Getsemanské zahradě navzdory extrémně pozdní době. My víme, že Ježíš v tomto háji čekal - až do vysílení jeho učedníků - a býval by zřejmě čekal až do rozbřesku.... Nedostáváme se většinou do situace, kde se něco naznačuje jenom pro nedostatečné vysvětlení. Nesnažme se skočit na konkluzi, že byla nějaká dohoda mezi Ježíšem a Jidášem! Já si vůbec nemyslím, že tomu tak bylo. Ježíš byl dokonalý psycholog a Jeho neodvolatelné rozhodnutí vydat se do rukou svých nepřátel, bylo uskutečněno mnohem jemnější cestou. Ale když Jidáš odcházel z Horního Pokoje za domněle nevinným účelem (*), věděl najisto dvě fakta: a) Ježíš jde do Getsemanské zahrady. b) Jeho duch je již nasměrovaný na ten kříž. Tyto dvě veliké skutečnosti přicházející v nahodilé kombinaci byly jeho velkou příležitostí a vrcholným pokušením..... (*) Přidává mnoho k pravděpodobnosti události když si uvědomíme, že dohoda o setkání v Getsemanské zahradě vznikla zcela přirozeně při normálním běhu událostí. Jidáš měl zřejmě nějaké povinnosti ve prospěch celé skupiny které vyžadovaly jeho nepřítomnost na krátký čas a bylo zcela přirozené, že se domluví na místě setkání před tím, než se všichni odeberou přes kopec do Betanie. Getsemanská zahrada byla zvláštně vhodná pro takové setkání, protože stála v trojúhelníku mezi dvěma cestami do vesničky. Obě stezky na kopci vedly do Betanie..konec autorovy poznámky)... Jidášův bystrý mozek rychle pochopil, že toto byla lepší zpráva než jakou doufal přinést svým novým pánům. Veškeré zábrany zmizely. Tuto noc jistě nebude Ježíš zatčení odporovat, protože jeho nálada toho dne byla pro odevzdání se. K dosažení výsledku zůstalo jen rychle jednat... S tímto novým faktem na mysli, Jidáš podle lidské pravděpodobnosti, běžel přímo do domu velekněze. Jeho osobní záležitosti - pakliže je vůbec hodlal provést - mohly počkat. Nejdůležitější nyní bylo, aby státní mašina byla uvedena do pohybu co nejdříve. Jaký potom bude vliv této zprávy na Kaifáše a na malou kliku Saducejců, jejichž zájmy byly tak blízce spojené se smrtí Krista? Naštěstí tuto otázku můžeme zodpovědět dosti přesně, protože existovaly dvě základní skutečnosti této situace, které převážily každou jinou úvahu a ovládaly jejich jednání. V první řadě by bylo smrtelné jejich plánům neúspěšný pokus zatčení. Tím mám na mysli to, že kdyby jejich neúspěch mohl být - i vzdáleně připsán nadpřirozenému zásahu - jejich prestiž by byla zcela ztracená... Za druhé: Bylo by ještě nebezpečnější Ježíše zatknout a držet Ho sedm dní Svátků bez soudu, jak bylo přikázáno. Toho se prostě neodvážili. Jerusalém, o svátcích, se svou populací ze všech koutů, byl vždy rozbouřený a náchylný k rychlé reakci.
Mužům, kteří stáli před takovou alternativou, zpráva kterou přinesl Jidáš Iškariotský, zlepšila jejich problém na jedné straně a zvýšila praktické potíže desetkrát. Zvýšila protože jim dávala jistotu zatčení. Řekla jim, že čas jejich příležitosti nadešel... Zvýšila jejich potíže tím, že přišla v takovou pozdní dobu, že budou čelit tomu druhému smrtelnému nebezpečí.. Praktická otázka která se okamžitě vynořila, byla pravděpodobně: "Budeme moci provést tuto záležitost skrze nevyhnutelná legální stádia v čase tak, aby se mohla zajistit poprava před zítřejším západem slunce?
Byl to veliký a složitý problém, jehož odpověď nebyla jednoduchá. Nevěřím, že by mohla být snadno odpověděna dokonce i samotným veleknězem, i když měl podporu světské moudrosti a dlouhodobé zkušenosti svého tchána Ananáše. Ten plán si vyžadoval poradu - při nejmenším - se zástupci z jiných skupin, ze kterých se Sanhedrin skládal. Tato situace neměla precedent a neúspěch - i jen o vlas, zahrnoval v sobě velmi nebezpečné důsledky... Cokoliv jiného tedy muselo být uděláno, větší část těchto tří hodin byla ztracena v uspěchaných poradách, mezi veleknězem a jinými skupinami, které mohly zajistit schválení Sanherdrinu. Všechno to je napsáno jasně mezi řádkami vyprávění. Ale, bylo tam ještě něco jiného? Osobně si myslím že ano.
Jakýkoliv výklad dáme okolnostem vedoucím k zatčení Ježíše Krista, zdá se mi zcela jasné, že než byl vydán příkaz skupině ozbrojenců napochodovat do zahrady, nějaké diskuse se musely odehrát mezi židovským vedením a Pilátem! Je to proti všemu, co víme o charakteru Piláta, a povaze římské okupace věřit, že by bylo možné hodit na Piláta - brzy pátek ráno - bez jeho předešlé znalosti případu a bez jeho souhlasu případ vzít....


Ta skutečnost, že ani jeden z pisatelů evangelia nepíše o nějaké dohodě s Pilátem není těžká k pochopení. Oni psali každý ze svého pohledu. Pilátův souhlas se židovskými plány byl pro ně něco bezvýznamného, o co by neměli zájem. Ale v okamžiku, kdy se postavíme do pozice kněží, uvidíme jak životně důležitá byla spolupráce Piláta. Pakliže se kdo domnívá, že záznamy nepotvrzují naší domněnku, dovolte abych vám navrhnul zamyslet se nad malou ale pozoruhodnou okolností. Existuje velmi hluboce zakořeněná tradice, podpořena ovšem Janovým evangeliem podrobným popisem římského procesu, že Pilát navzdory tradici vyšel ven aby se setkal s Židy, a vyslechl jejich stížnosti proti Cizinci. Jestliže tento fakt něco znamená, je to skutečnost že kdyby nebyl tento případ urgentní a svrchovaně důležitý, Pilát by nikdy tento den žádný soud neprovedl! Bylo by zcela absurdní, v běžném sledu událostí, otevřít soud, když ani hlavní úředníci, ani svědkové nemohli být přítomní. Fakt, že Pilát ten den zasedal - bez jakýchkoliv námitek - na otevřeném prostranství, bylo jasné že jde o veliký případ...
A tak, chceme-li se dostat do mysli kněží a podívat se na velmi komplikovaný problém který měli řešit, vidíme že nějaká komunikace s Pilátem byla nutná. Najednou jim spadla do klína příležitost jak zatknout Ježíše za velmi příznivých okolností. Byla noc a obyvatelstvo bylo zaneprázdněné přípravou na svátek. Kromě toho se zdálo že Vězeň je - podivně - ochotný a nějakým podivným způsobem se zdá usnadňovat jejich plány. Z čistě politické strany byla cesta volná. Dveře, o kterých si mysleli že je budou muset vyrazit, byly otevřené... Ovšem na druhé straně byly ohromné legální problémy. Jenom dát dohromady shromáždění soudu po západu slunce, sehnat potřebné svědky a zajistit plnou účast Sanhedrinu na druhý den ráno, vyžadovalo tvrdé uvažování a rychlou organizaci. Mnoho se muselo ponechat náhodě a naději na skončení podle plánu. Ale ty hrubé náčrtky plánu musely být zhotoveny před počátkem akce. Akce, která měla vyzkoušet jejich štěstí... Ale i když holé minimum základu bylo dohodnuto - zatčení, noční jednání které by zabezpečilo odsouzení, ranní shromáždění Sanhedrinu aby ratifikovalo nález .... stále ještě zůstávala svrchovaná otázka na kterou musí dostat definitivní odpověď: Budou schopní zajistit římské odsouzení včas, aby to zaručilo ukřižování před Svátkem. Bude Pilát ochotný vyslechnout případ za zvláštních okolností, na kterých oni musí trvat? Bude žádat plný proces nebo se mohou spolehnout že pouze potvrdí jejich nález z předešlé noci? Takové otázky by se normálně řešily skrze oficiální cesty jako rutinní záležitost. Každopádně museli mít nějaký časový rozvrh pro procesy židovských vězňů, jejichž případy vyžadovaly prověření prokurátorem. V případě takového kalendáře byl Pilát určitě konzultován.. Extrémní nutnost tohoto případu vyloučila použití těchto cest. Bylo již pozdě večer. Pakliže to odsouzení mělo hladce projít, bylo nutné, aby se vytvořila nějaká dohoda s prokurátorem o vyslechnutí případu příští ráno. Existoval pravděpodobně jediný člověk v Jerusalémě, který mohl požádat o audienci s Pilátem v hodině Pilátova soukromého času. Tím člověkem byl Kaifáš, velekněz a byl to - ve vší pravděpodobnosti - Kaifáš, který tam šel. On jediný mohl vysvětlit, v plné autoritě svého svrchovaného úřadu, státní důvody v tomto procesu.. Mohlo by se zdát malou událostí jestli titulární šéf navštívil Piláta nebo ne, ale když události nabrali směr, o kterém budeme diskutovat v příští kapitole, shledáme, že nezaznamenaná návštěva měla hluboký a daleko dosahující vliv. Mám na mysli velmi podivné chování Piláta, které příští den, během kritických hodin, rozhodlo o osudu Krista.
4.
Psychologický rovnoběžník sil.
Pakliže si někdo myslí, že přibližováním se k procesu Ježíše z Nazareta, se přibližuje k něčemu jednoduchému a zřejmému, dělá veliký omyl... Tato věc je nesmírně subtilní. Pohled zvenku ukazuje ticho stojící vody ale pod tím zdánlivým klidem jsou hluboké, skryté proudy které z toho dělají nesrovnatelně největší a hluboce zajímavou psychologickou studii v historii. Záhady Krista se nezbavíme, přineseme li ji před římskou soudní stolici - my ji desetkrát zvětšíme.. První náznak toho, že je něco podivného na této povídce, co není přímo ukázáno vypravujícími, není vidět na chování Židů, nebo samotného Vězně, ale v chování Piláta. Vzpomínám si, jak jsem čítával všechna čtyři evangelia ne jednou ale mnohokrát v pokusu objevit co to bylo, co povědomě označilo povídku o tomto procesu jako velmi zvláštní.


A pokaždé když je čtu, roste přesvědčení že ten schovaný element ležel v tom, co musím pro nedostatek slov nazvat neuspokojivým porovnáním Pilátova chování jak popsaný v evangeliích s jeho známým charakterem a předešlými skutky... Víme alespoň něco ze životopisu tohoto strohého, briskního a nekulturního vojáka Římského Impéria. Tradice (která nemusí být spolehlivá), říká, že se narodil ve španělské Sevile. Přišel z bojovné rodiny, byl členem "ordo equester" (něco jako "řád rytířů na koni) a po nějaký čas sloužil pod Germanicusem v Germanii. Zdá se, že během delšího pobytu v Římě okouzlil srdce římské dívky, která měla velmi vysoké konekce. Byla to Claudia Procula která mu byla souzena, a o které si povíme víc. Jako nelegitimní dcera Claudie, třetí ženy Tiberia, Claudia Procula byla pravnučkou Augusta Césara. Je jasné, že toto spojení s vládnoucí skupinou posloužilo Pilátovým osobním ambicím a v roce A.D.26, na doporučení Sejanuse, byl jmenovaný prokurátorem v Judeji. Při přijmutí tohoto postavení, Pilát zažádal o velmi nezvyklé povolení, aby si mohl vzít s sebou svou ženu Claudii. Povolení dostal. Toto jsou nepočetná ale sugestivní fakta o Pilátovi před jeho příchodem do Judeje. Ale když se dostaneme k deseti kritickým rokům jeho života, o které nejvíce historii jde, dostaneme světlo, které Piláta osvětluje z nových směrů. Tři hlavní epizody vystupují z těchto bouřlivých let. Byla to aféra římských standard a znaků, aféra t.zv. "Corbanu" a aféra votivních erbů. K těm by se ještě mohl přidat případ samaritánského podvodu (imposture), což zavinilo Pilátovo odvolání a nakonec vyhnání. Když budete pečlivě a nestranně číst soudobé klasické popisy těch událostí, a budete se všímat hlavně zpráv o jeho chování, učiníte si velmi definitivní obraz jakéhosi drsného, spíše netaktního a velmi tvrdohlavého muže. Člověka. pro kterého autorita znamenala prosazování vlastní vůle spíše než odpovědnost a ohledy na jiné. Není vidět ani stopa po taktu v zacházení s cizinci a podřízenými lidmi, který tak charakterizoval Julia Césara a jiné vznešené a moudré Římany. Pilát byl ztělesněním té osobní agresivity, se kterou lidé v autoritě - která je nad jejich síly - často používají, aby dosáhli svých cílů. Jeho tvrdohlavost a totální nedostatek politického vidění se ukazuje silně v aféře římských znaků. Nevíme co ho přimělo, aby poslal standardy a jiná insignia Legie do Jerusaléma. Ale ta skutečnost, že je tam poslal v noci nasvědčuje, že očekával potíže. Když potom potíže přišly, Pilát byl prakticky obklíčen v Cesareji po šest dní a šest nocí, a neudělal zřejmě žádný pokus dosáhnout nějakého řešení diskusí nebo dohodou. Jeho jedinou reakcí bylo obklíčit deputaci vojskem. Když potom shledal, že by mohl prosadit svou vůli pouze totálním masakrem (tak fanatické bylo odmítání jakýchkoliv znaků či obrazů v Jerusalémě), Pilát kapituloval a znaky byly z Jerusaléma staženy.
Je výhodné, že máme možnost porovnat chování Piláta v této příhodě s chováním jiného římského vojáka Petronia v téměř totožné situací. Toto popisuje obšírně Josefus Flavius. Charakteristický rys tohoto případu je jasné Petroniovo pochopení, že jsou hluboko usazené morální síly v pozadí židovské demonstrace, se kterými musí počítat i politická moc Říma. Petronius se snažil odstranit překážky soukromou konferencí. On měl mnohem silnější tlak na svou osobu než Pilát, protože byl osobně pověřený šíleným císařem, aby standardy v židovském chrámu umístil. Neučinit tak, mohlo vyvolat nepříjemné důsledky. Když ale Petronius narazil na stejnou skálu jako Pilát, napsal zprávu Caiusovi. To ho označilo nejenom jako velmi odvážného člověka, ale najisto zdvihl prestiž Říma na Blízkém Východě... Ale pointu kterou jsem chtěl ukázat, je rozdíl mezi Petroniem a jeho jednáním v té delikátní záležitosti a Pilátovou akcí ve velmi podobné situaci. Ukazuje na nezměrný rozdíl dvou myslí, které byly světy od sebe. Všechny Pilátovy aféry byly vyřizovány se stejným nedostatkem mentální pružnosti a pochopení..
Vezměte na příklad aféru "Corban," jinak posvátné pokladnice. Ten projekt, pro který Pilát zabavil ty peníze, byl chvályhodný - financování vodovodu od Šalamounových bazénu, do středu města. Židé byli zainteresováni do jisté a bezpečné dodávce vody jako každý jiný. Tento problém zaměstnával mozky králů i státníků po staletí a více než jeden židovský pokus byl proveden. Otázka nalezení peněz pro tento potřebný projekt by nebyla obtížná, kdyby se Pilát obrátil na autority. Ale on vyraboval "Corban" fond pouze na náboženské účely. Když obyvatelstvo přirozeně protestovalo, Pilát vyprovokoval zbytečně krvavou aféru tím, že poslal své vojáky, přestrojené za civilisty mezi dav. Tu stejnou povahu a nesmiřitelnou mysl ukázal Pilát v aféře votivních erbů či znaků, (votivní předmět = obraz, socha či jiný předmět darovaný bohům). které nechal instalovat v Herodiánském paláci.


V Pilátovi nebyl ani ten nejmenší pokus pochopit či ocenit ten hluboko usazený náboženský charakter protestu proti těm předmětům - nechtěl o tom ani diskutovat. Až teprve když byl poslán dopis od zástupců národa Tiberiovi, potom po Tiberiově výtce, Pilát nechal sporné předměty odstranit. Potom je tu poznámka v evangeliích o aféře, kdy Pilát smíchal krev nějakých Galileanů s jejich obětmi. Nemáme tušení k čemu to poukazuje, ale souhlasí to s tím, co víme o jeho povaze a podobá se to k aféře Samaritánů o které se zmiňuje Philo... Takové jsou obrazy Pontia Piláta, jak se tak vynořují z jediných nezávislých a světských záznamů, které o něm máme. Jsou překvapivě konsistentní co do typu povahy. Teď když se podíváme do záznamů evangelií o procesu s Ježíšem Kristem který tento člověk řídil, dostaneme okamžitý a neomylný dojem, že ta osobnost kterou jsme poznali z předešlého popisu není přesně taková jakou vidíme nyní. Tak nějak se nezdá být tím pravým Pilátem - nafoukaným, panovačným, agresivním, který zde soudí Pána Života. Zdá se být tak ustaraný aby upokojil Židy a na druhé straně neochotný vyhovět jejich přání. Dává dojem člověka, který je rozpolcený dvěmi nesmiřitelnými silami.... Osobně se domnívám, že Pilát se toho celého případu nechtěl ani dotknout. V jeho mysli panovala jediná myšlenka: Krista osvobodit, nějakým způsobem, za každou cenu. Tento motiv vidíme všude: Pokus to celé hodit na Heroda, třikrát prohlášení neviny Vězně, umývání rukou, nakonec zoufalý pokus nabídnout za výměnu Barabáše. Teprve když se ozvalo to nebezpečné volání:"Ty nejsi Césarův přítel!" nový a větší strach zvítězil nad tím, který hryzal v jeho mysli. Jaké je vysvětlení tohoto zřejmě nekonsistentního chování člověka, který normálně měl velmi silnou vůli a který jen tak lehce nesnášel opozici? Jak to, že Pilát, tyran světské historie, vypadá jako nerozhodný člověk na stránkách evangelií? Nemyslím si, že se kdy dopátráme vysvětlení tohoto jevu, dokud nezvážíme různé osobní záležitosti se strany Piláta a obzvláště to, co se pravděpodobně odehrálo v jeho vlastní domácnosti v ten večer před procesem. Vzpomeňme si , jak jsme při sledování podivného zdržení došli k přesvědčení, že Pilát musel být varován o tom, co se mělo odehrát a to interview se nemohlo odehrát dříve než v jedenáct v noci. Ať už jsou důkazy pro tu noční schůzku jakkoliv silné, jsou podpořené malou ale velmi významnou okolností - faktem, že Claudia Procula byla tu noc v Herodiánském paláci. Je mimořádně sugestivní skutečnost, že jediná zmínka o Claudii v tomto kontextu která přežila staletí, je poznámka že "snila o Ježíši Kristu noc před Jeho smrtí.."
Pokud pohlížíme na římský soud s Ježíšem jako rozvíjející se podél tradičních linií (jak se často odvozuje z evangelií), podle kterých Židé - bez jakékoliv předběžné dohody - přivedli Ježíše v pátek ráno před Piláta, potom poznámka o Claudii Procula se zdá být totálně nelogická a obsah nepravděpodobný. Ale v okamžiku, kdy dáme události do přirozené souslednosti - pravda se nám podívá do očí. A proto rozvažte ten nejpravděpodobnější tok událostí v té nezapomenutelné noci.... Pilát byl ve městě - ne na krátkou návštěvu - ale plných deset dní svátků. Pravděpodobnost že Claudia přišla s ním je velmi silná - i kdybychom neměli Markův definitivní záznam o tom, že tomu tak bylo. Přátel v cizím městě měla jistě málo. Člověk Pilátova postavení musel být velmi omezený ve výběru známostí a proto Pontius a Claudia byli většinou odkázáni sami na sebe.
Nebudeme příliš "vedle" když si je - tu osudnou noc představíme, jak sedí kolem krbu v prostranném pokoji jejich privátním obydlí, protože víme že Petr si hřál ruce nad ohněm - ten večer bylo chladno. Abychom si mohli plně uvědomit co se stalo potom, je třeba si upamatovat podivné časové omezení, které nám tento problém nutí. Víme ze záznamů evangelií, že Pilát vyslechl případ časně ráno v pátek. Uspěchaná návštěva Jidáše u velekněze se pravděpodobně udála mezi osmou až devátou ten večer, protože večerní shromáždění pokračovalo po tom, co Jidáš odešel a my máme ještě dvě hodiny čekání v Zahradě. Pakliže rozhodnutí o zatčení Ježíše zapříčinila zpráva Jidáše (a my máme velmi silné důvody tomu věřit), je jasné že Pilát musel dostat návštěvu mezi - řekněme - devátou a půl dvanáctou. Jak jinak by se mohlo naplánovat Pilátovo slyšení případu bez předešlé schůzky? Jak už jsme poznamenali v předešlé kapitole - v celém Jerusalémě byla pravděpodobně jediná osoba, která mohla bezpečně navštívit Pilátův dům v tak pozdní hodinu a to pouze z urgentních politických důvodů. Tím člověkem byl sám velekněz. Ano, nevidím jinou možnost, jak by jinak mohla být zajištěna osobní přítomnost Pilátova v tak krátké době - kdyby nebylo návštěvy velekněze, nejvyšší autority židovského státu.


A proto se zdá, že jsme bezpečně v rámci pravděpodobnosti když budeme předpokládat, že někdy mezi devátou a jedenáctou hodinou (pravděpodobně blíže k jedenácté), význačná osoba navštívila Herodiánský palác. Je možné, že byl návštěvník uveden do soukromých komnat Pilátových - ale pravděpodobnější je, že Pilát vyšel do předních pokojů aby se s ním setkal. Nyní, jak to tak chápu, v několika nejistých minutách (pro zástupce jerusalémské moci), byl nastíněn plán pro příští hodiny. Velmi důležitý politický zločinec má být zatčen v tuto noc. Celý soud musí skončit příští ráno, a bylo velmi pravděpodobné, že skončí trestem smrti. Byl by Pilát svolný tento případ vyslechnout v časnou hodinu, aby byl čas vše ratifikovat a tak zajistit smrt Odsouzeného před západem slunce? Je zcela pravděpodobné, že se konverzace dotkla také jednoho velmi ožehavého předmětu: Problém znečištění. Lidem, kteří zastávali vysoké úřady, nebylo dovoleno aby v tento zvláštní den vstoupili do domu Cizince. Ale ta záležitost byla velmi naléhavá. Pakliže nebude soud vykonán, druhá alternativa byla (vzhledem k ohromnému počtu návštěvníků Jerusaléma v té době) bylo zcela možné povstání. Byl by, Pilát - za těchto okolností - ochotný setkat se s deputací venku, která by mu tam sdělila výsledek jednání židovského soudu? V diskusi o otázkách jako je tato, jistě uplynulo dvacet až třicet minut a po odchodu návštěvníka se Pilát jistě vrátil k teplému krbu. Dovedl by si ten kdo zná ženskou povahu, představit že by Claudia nebyla zvědavá na obsah pozdního rozhovoru? Nebyla by ženou, kdyby nebyla zvědavá a my si můžeme být jistí že nežli šla tu noc na lože, dozvěděla se obsah konverzace, totožnost Vězně a důvody (ať už postačující nebo ne) k Jeho zatčení. Zajímala se o všechno, co věstilo potíže mezi Pilátem a Židy. A tak potom, když byla sama určitě měla na své mysli Ježíše. Když se na druhý den vzbudila s myšlenkou na živý, bolestivý sen a shledala že Pilát již odešel, poslal za ním zprávu, o které se zmiňuje Matouš: Neměj nic s tím spravedlivým! Dnes jsem pro něho ve snu mnoho trpěla" 27:19. Až potud máme logický a srozumitelný sled událostí. Je pokračování také logické? Navrhuji že je. Protože charakteristika, která nás okamžitě napadá při čtení zprávy Claudie je naléhavost, neodkladnost. Slova prozrazují někoho, kdo je psal ve spěchu a kdo chce naznačit že zpráva je vážná. Ano, bylo by obtížné sestavit zprávu kratší, která by obsahovala přesně tutéž informaci, kterou Claudia chtěla Pilátovi sdělit. Chtěla ho především varovat: Nedotýkej se toho! Zdá se že měla víc než pouhý dojem, že Pilát vydá Krista Jeho nepřátelům a to hned na počátku přelíčení. Proto ta potřeba rychlého varování.
Není snad třeba připomenout něco tak zřejmého jako že pakliže Claudia věděla o zatčení a o všech okolnostech o kterých jsem se zmínil, to samo o sobě je dostatečnou příčinou pro podobný sen. Ale chtěl bych zavést pozornost k významnému detailu: Ten sen by nebyl jistě pro Claudii tak hrozný kdyby nevěděla, nebo alespoň neměla silné podezření, že Pilát schválí nález židovského soudu. Celý smysl zprávy je: Neměj nic s tím spravedlivým! Dnes jsem pro něho ve snu mnoho vytrpěla.
Ať už tato slova dáme dohromady jakkoliv, mohla být pouze napsána ženou, která se snaží odvrátit něco, čeho se obává že se stane. Fakta směřují k jednomu závěru: Claudia měla důvod věřit, že Pilát bude ratifikovat rozhodnutí židovské rady bez jakéhokoliv slyšení - nebo s minimem soudních formalit. Jinými slovy: Pilát se už rozhodl tak učinit a dal na to své slovo již v noci... Přiznám se, že jsem byl ve vlastní mysli na tento závěr připravený už pro tu zvláštní politickou situaci, která donutila židovské autority použít tak drastický způsob, jakého použili. Nemohu se ubránit pocitu, že Kaifáš chtěl vědět dopředu najisto, zda Pilát bude souhlasit s tím, co oni od něj potřebovali. Zdali u této příležitosti a potom co velekněz potvrdí, že tento Vězeň si smrt opravdu zasluhuje, Pilát bude ochoten schválit rozhodnutí Sanhedrinu, aby vše bylo skončeno před západem slunce. Kdyby však to muselo být odloženo, bylo by lépe odložit zatčení také. Skutečnost, že k zatčení došlo, poukazuje na pravděpodobnost, že Kaifáš v tomto směru kladné ujištění obdržel. Ale na co jsem připraven nebyl - co vlastně přišlo jako překvapení - byl objev, že záznamy o římském soudu samy potvrzují tento pohled. Je to záležitost, kde se vyplatí pečlivá studie: Kdokoliv se podívá na záznam všech čtyř evangelií o soudu Ježíše Pontiusem Pilátem, položí si je vedle sebe a pečlivě je srovná, shledá že jsou zcela totožné v jednom bodu a to, že Pilát oslovil Ježíše otázkou:"Jsi Ty král Židů?" ...Toto je významné, protože dva první evangelisté nedávají ani náznak toho, že by někdo řekl Pilátovi jaká byla obžaloba. Oba dva, Matouš i Marek s jejich obvyklou stručností a úplným nedostatkem druhořadých podrobností, popisují Piláta jak se ptá okamžitě hlavní otázku:

Marek Matouš
A hned časně zrána přední------- Když nastalo ráno, usnesli
kněží se staršími a učiteli---------- se všichni přední kněží a starší
Písma se poradili, Ježíše-------------lidu proti Ježíšovi, že Ho usmrtí.
spoutali, odvedli a vydali------------Spoutali Ho, odvedli a vydali vládci
Pilátovi. Pilát se otázal:--------------Pontiu Pilátovi. Vladař se Ho otázal:
"Jsi Ty král Židů?"------------------"Jsi Ty král Židů?"

Je zcela jasné, že toto nemůže být za žádných okolností počátek soudu! Oba tito Synoptičtí autoři přeskočili něco, co je pro nás hrozně důležité, na příklad co vedlo Piláta k této otázce. Naštěstí máme další dvě nezávislé verze na které se můžeme obrátit a já žádám čtenáře, aby je pečlivě prozkoumal:

Lukáš. Jan
Celé jejich shromáždění povstalo---------- Pilát vyšel k nim a řekl: a odvedli Jej k Pilátovi.
Začali Ho obviňovat: --------------------- - Jakou žalobu vznášíte proti-tomuto člověku?
Shledali jsme tohoto člověka---------------- Řekli mu: "Kdyby nebyl zločinec,
že rozvrací náš národ, brání---------------- nevydali bychom ti ho"
dávat daně císaři a říká že sám je---------- Pilát jim řekl: Vezměte si Ho
Kristus král. Pilát se Ho otázal:------------ a suďte Ho podle svého zákona"
"Ty jsi král Židů?" -------------------------- Židé mu řekli:"My nesmíme nikoho
usmrtit". Tak se naplnilo Ježíšovo
slovo které řekl, aby naznačil,
jakou smrtí má zemřít. Pilát tedy
vešel opět do paláce, zavolal si
Ježíše a řekl Mu: Ty jsi král Židů?.

Dvě skutečnosti vyvstávají z těchto záznamů. Za prvé nabízejí mnohem plnější a srozumitelnější popis toho co se stalo. Ale za druhé a to hlavně, Pilátova otázka přichází - jak je nám jasné že musí přijít, až po nějakou předběžnou dohodou se Židy. Je to ta úvodní fáze soudu, pro kterou chci zvláštní pozornost. Kdyby jsme měli pouze Lukáše, zdálo by se, že v okamžiku kdy kněží přivedli Vězně, spustili jejich hlavní obvinění takto: Shledali jsme tohoto člověka že rozvrací národ, brání dávat daně císaři a říká že je Kristus král." Řekněme si, že psychologicky, by to bylo dokonale přirozené a uspokojivé otevření případu - a pakliže nemáme jiné záznamy, byli bychom oprávnění, dokonce přinuceni předpokládat, že tomu tak bylo. Ale Janovo evangelium přitahuje pozornost, protože vrhá nové světlo na to jak Židé prezentovali ten případ...
Není to snad tím, že by Janova verze byla v kontradikci s ostatními Synoptickými autory - naopak, potvrzuje je. Ale zdá se, že začíná mnohem dříve a doplňuje to, co schází ostatním.. Nejdříve udává to, co musíme považovat jako pravděpodobné: To že když Ježíš byl přiveden k Pilátovi, Vězeň sám byl přiveden do paláce, zatím co kněží a ostatní žalobci zůstali venku... Po krátkém intervalu podle Jana, Pilát vyšel ven a zeptal se Židů: "Jaké obvinění přinášíte proti tomuto muži?" To bylo definitivní otevření římského soudu, protože to byla základní část římského systému, kdy nejprve bylo vznešeno "Accusatio," (obvinění) potom následovalo "Interrogatio," (výslech) a nakonec "Excusatio" (obhajoba) obžalovaného.


Odpověď kněží na tuto otázku je tak význačná - já se domnívám, že tomu nebyla dána patřičná váha. Kněží odvětili: "Kdyby nebyl zločincem, nepřivedli bychom Ho k tobě"... Než si rozvážíme co tato fráze znamená, podívejme se opět na záznamy Lukáše a Jana. Je zřejmé, že i při zběžném čtení je mezera v Janově verzi po slovech "není nám dovoleno někoho usmrtit". V žádném případě nemohl Pilát přejít přímo od vyhýbavé a nevrlé odpovědi k vedoucí otázce, kterou oslovil Krista:"Jsi tedy králem? Nějaká předběžná konverzace zde být musela... Naštěstí scházející byla dodána Lukášem a my tedy můžeme zaplnit mezeru jak je vidět v následujících záznamech:

Rekonstrukce líčení při otevření římského procesu.

Prezentace Vězně Pilátovi: Vedli proto Ježíše od Kaifáše do paláce a bylo časně ráno; sami do paláce nevešli aby nebyli znečistěni a mohli jíst Beránka. ....
Pilát požaduje "accusatio" (žalobu): Pilát tedy vyšel ven k nim a řekl: Jaké obvinění proti tomuto muži přinášíte?
Židé neochotní pronést žalobu: Kdyby nebyl zločincem, nebyli bychom Ho předvedli...
Pilát odpovídá: Vezměte si Ho tedy a suďte podle vašich zákonů....
Kněží odpovídají improvizovanou žalobou. Není nám dovoleno usmrtit člověka!" A počali Ho obviňovat, řka: My jsme shledali tohoto muže že rozvrací náš národ, brání dávat daně císaři a říká že je Kristus král"..
Pilátova otázka k Vězni: Pilát proto vešel do paláce, povolal Ježíše a řekl Mu: "Ty jsi král Židů?"
Tato rekonstrukce příběhu nejenom že obsahuje všechna důležitá fakta zaznamenaná ve všech čtyřech evangeliích, ale je to jediný záznam, který o tom jednání máme. Jak prozkoumání dokumentů ukáže, všichni čtyři jsou téměř jednohlasí, když dojdou ke svému bodu vstupu. Kromě toho se to čte jako autentická část historie.. S tímto popisem nyní před námi, můžeme učinit pokus o rekonstrukci události, která jak historicky, tak i psychologicky je pravděpodobně bez obdoby v análech světa... První definitivní akt tohoto dramatu, o kterém máme historický záznam, je přivedení Ježíše z místa kde byl uvězněný, (pravděpodobně v domě velekněze) na místo soudu. To mohlo zabrat tak dvacet minut, ale jelikož bylo velmi časně ráno, jen pár lidí zahlédlo malou skupinu lidí, jak rychle procházejí úzké uličky Starého Jerusaléma. Prokurátor vstal brzy a očekával delegaci. Při příchodu k bráně paláce počítejme krátký čas na přezkoumání pověřovacích listin, po čemž byl Vězeň sám odveden římskou eskortou do Pilátovy přijímací místnosti. Mezitím delegace a jejich eskorta zůstali venku. Nyní přicházíme k velmi zajímavému bodu. Po krátkém intervalu vyjde Pilát k delegaci a zeptá se: Jaké obvinění vznášíte proti tomuto muži? Jak už jsem se zmínil - toto byl neomylný náznak, že Pilát hodlá vyslechnout celý případ sám. To rozhodnutí zřejmě vyvolalo nevoli se strany kněží, protože jejich odpověď nevyjadřuje povinnou úctu vůči Pilátovi, který přece jednal plně v souladu s tím, co mu jeho úřad přikazoval. Dokonce se zdá, jakoby Židé měli proti Pilátovi nějaké stížnosti v tomto směru. "Kdyby to nebyl zločinec, nepředvedli bychom ho." Vezmeme-li tuto odpověď jako historickou, zdá se mi, že je možný jen jeden výklad: Židům se nelíbil Pilátův úmysl celý případ prošetřit. Zřejmě přišli pod dojmem, že Pilát nebude trvat na formálním otevřením případu proti Ježíši a zdá se, že ani řádnou obžalobu připravenou neměli. Kdybych mohl použít širokou ale zcela legitimní parafrázi, mohl bych promluvit za Židy takto: Nemůžeš se spokojit s nálezem našeho soudu, že tento muž je zločincem? Proč chceš znovu ten případ otevřít, když my jsme ho shledali hodným trestu smrti? Na to Pilát velmi důmyslně odpoví: Vezměte Ho tedy a suďte podle vašeho zákona! Jediná odpověď na jeho odmítnutí byla opětná žádost o ratifikaci: Shledali jsme toho muže jak rozvrací národ, brání dávat daně císaři a říká že je Kristus král.". Zmínka o "králi" dala Pilátovi něco, s čím mohl pracovat a tak se vrátil do paláce a dal Ježíši tu historickou otázku: "Jsi Ty král Židů?" V této epizodě jsou dvě skutečnosti, které si žádají zvláštní pozornost.


Za prvé se to čte jako kopie života. Za druhé ta vyjádřená nevole kněží, když se Pilát rozhodl přešetřit případ, ukazuje na předešlou dohodu. Ti lidé by sotva pronesli drzou poznámku, kdyby bývali neočekávali okamžité Pilátovo schválení nálezu jejich soudu! Ale když položíme vedle sebe tento fakt a zprávu Claudie manželovi, potom se pravděpodobnost zvyšuje. Počínáme chápat proč byla Claudia tak uspěchaná a ustaraná, aby Pilát zprávu dostal co nejdříve. Protože: Pakliže události nabraly směr, který jak se zdá nabrat musely, potom Claudia věděla nejenom totožnost Vězně před uložením se k spánku, ale také věděla že Pilát uvažuje o ratifikaci (pakliže ji už plně nepřislíbil) židovského rozsudku. To bylo to, co dalo podnět ke spěšné komunikaci. Claudia mu chtěla říci za každou cenu, aby tak neučinil.. Pakliže je to správné pochopení té pozoruhodné epizody, potom jedna věc je zcela jasná: Zpráva, kterou Claudia Procula poslala Pontiu Pilátovi to ráno před Ukřižováním, změnila v určitém smyslu běh historie. Pakliže Pilát tu zprávu skutečně obdržel, muselo se tak stát ihned po jeho příjezdu na místo soudu - protože rozrušené ženy mají lehký spánek a celý smysl zprávy poukazoval na to, že to poslala okamžitě jak se probudila.
Jedno se zdá být jisté a to, že Pilát přišel do přijímací místnosti s úmyslem ratifikovat židovský rozsudek. Než ale delegace dorazila, stalo se něco, co změnilo jeho rozhodnutí! A nejenom to. Psychologické stavy mají zvláštnost kdy - když dostanou výzvu - přeskočí do úplného opaku. Pilát ve svém jednání s Židy to ráno se zdál mít jediný zájem: Svrhnout odpovědnost za tuto záležitost na druhé. Tento fakt se nedá vymazat ze stránek tohoto příběhu. Vidíme to již v první fázi, kdy chce donutit Židy, aby vykonali svůj rozsudek sami. Vidíme to třikrát ve veřejném prohlášení o Vězňově nevině. Vidíme to, když posílá Vězně Herodovi, a vidíme to v té vrcholné chvíli, kdy už není schopen přesvědčit dav, umyje si ruce na znamení, že s tím případem nemá nic společného! A tak v členu Pilátovy vlastní rodiny objevujeme čtvrtý faktor v psychologickém rovnoběžníku osobních sil, které zapříčinily Ježíšovu smrt. Vliv Ježíšův na ženy Jeho doby byl hluboký a vzbuzuje pozornost. Vzal Marii Magdalénu z její rodné Magdaly a udělal z ní svého otroka provždy. Vzal syny a živitele od žen jako Salome a Mary ženu Kleofáše - a přesto by ochotně zemřely pro Jeho ideji, a později pro Něho mnoho vytrpěly. Byl blízkým přítelem kultivovaným ženám jako Marie a Marta. Měl v Joaně věrného a oddaného následovníka v domácnosti Heroda. Musíme přičíst Claudii do kruhu Jeho přívrženců? Ve smyslu skutečného učednictví, ne. Ale ve smyslu, že nějakou záhadnou cestou přišla pod Jeho morální vliv. Byla to ona, která zpevnila římský instinkt pro spravedlnost v Pilátovi v okamžiku, kdy byl pokoušen, pro osobní výhody, schválit předsudky židovské kliky a odsoudit Ježíše jen na jejich doporučení. Ona byla autorem toho zářícího momentu, kdy tyran se snažil zvážit pravdu do posledního gramu. Nezmenšujme tuto kapitolu v Pilátově pohnutém životě. Dokud tento podnět trval, jeho jednání v této těžké situaci byl téměř dokonalý. Spravedlivější přešetření nelze očekávat od žádného soudu té doby. Vliv toho, kdo byl přesvědčený o Kristově nevině, je v tom jasně viditelný. Teprve když ten vliv vyprchal, v rostoucí a unavující židovské opozici, s vyhrůžkami o císařově intervenci, Pilát skončil - jak měl na počátku v úmyslu - tím že vydal Vězně do rukou Jeho nepřátel. A tak bitva vůle skončila porážkou římského prokurátora a byl to pravděpodobně velmi podrážděný muž, který se vracel zpět do císařského paláce. Ale nemusíme čekat dlouho na odezvu.. Za několik hodin později byli Židé zpět. Ve spěchu, nebo z vnitřního přání odplaty, nechal napsat nesmrtelný nápis: "Toto je král židovský." Chtěli aby to pozměnil. Odmítl. "Co jsem napsal, to jsem napsal!" Ten pravý Pilát vyplul na povrch, když svrchovaná chvíle jeho osobní a individuální krize přešla....

5.
Situace v pátek odpoledne.
Chceme-li získat skutečný pohled na události, které následovaly po smrti Krista, budeme muset začít studovat pečlivě situaci, jak - pravděpodobně existovala kolem čtvrté hodiny po poledni.. Až do nyní jsme se přibližovali našemu subjektu výlučně z perspektivy z oficiálních a kněžských stanovisek. Tento pohled byl velmi důležitý v ranných fázích případu. Trestní stíhání bylo v rukou kněží a my jsme potřebovali vědět, kdo za tím stojí....


Ale po dosáhnutí hlavní odpovědi, zástupci Židů ustupují dočasně do pozadí, a nová skupina lidí zaujme jejich místo. Tato skupina - osobních přátel a přívrženců Ježíše - nás bude zajímat po příští dvě nebo tři kapitoly. Začněme zkoumáním, kdo ti lidé byli, a co nám o nich vypráví dokumenty... Když vynecháme Marii a Martu z Betanie a jejich bratra Lazara, o kterých - z určitých důvodů není slyšet ve spojení s konečnou tragedií, zůstává nám skupina šestnácti lidí. O těch všech se ví, že patřili do úzkého kruhu Ježíšových osobních podpůrců:
Jedenáct apoštolů, Marie, matka Ježíše, Marie, žena Kleofáše, Salome, žena Zebedea, Marie Magdaléna, Joana, žena Chuza, Herodova služebníka.. K těmto bychom snad mohli přidat dva muže vyššího postavení, kteří sice nedávali otevřeně najevo spojení s Ježíšem, ale zřejmě měli pro Něj velké sympatie - Josef z Arimatie a člen rady, Nikodém. Podle záznamů, každý z těchto osmnácti lidí byl v Jerusalémě, nebo v jeho blízkosti v tyto svátky. O všech máme dokumentované stopy. Toto je zvláště důležité v případě žen protože jak uvidíme, jejich evidence dodává váhu událostem, které se brzy měli odehrát. Otázka, nad kterou musíme nyní uvažovat je: Jak se projevila rána Kristova zatčení a ukřižování na tuto skupinu? Jaké byly přesně okolnosti, za kterých si tito lidé uvědomili co se vlastně děje, a jak se chovali pod tlakem událostí, které nejenom že přinesly smrt jejich Vůdci, ale zároveň hluboce ovlivnily jejich životy? Naštěstí, v případě učedníků můžeme odpovědět na tuto otázku okamžitě. Nejsou pochyby o tom, že plné uvědomění si situace přišlo ve čtvrtek pozdě večer. Zvláštní vážnost Jeho slov během Večeře v horním pokoji je jistě připravila pro nějakou nedefinovanou katastrofu. Ale teprve když Jidáš dorazil se skupinou ozbrojenců, ten odporný charakter zrady jim došel. Po krátkém a zbytečném odporu Petra se zdá, že většina z nich utekla. Noc přešla s Ježíšem v rukách svých nepřátel, a s Jeho nejbližšími přívrženci rozprchnutými v hrůze nad tím, co viděli.
Avšak ještě než nový den byl hodinu stár, dva z těchto lidí, Petr a Jan se objeví ve velmi kompromitujícím a nebezpečném prostředí - na dvoře velekněze. Zdá se být rozumné předpokládat, že ti dva vešli do města hned po skupině ozbrojenců s Ježíšem. Máme-li uvěřit záznamům o zatčení, zdá se že to byla velmi různorodá skupina. Jistě byl pro zatýkací skupinu předem ujednán rychlý průchod branou do města a v tom zmatku nemuselo být obtížné pro Petra a Jana proklouznout dovnitř aniž by byli poznáni. Jak už byli ve městě, zřejmě sledovali skupinu ozbrojenců až k domu velekněze, kde je Janova známá vpustila na dvůr.
Co se týče těch ostatních devíti učedníků, je velmi pochybné, že by někdo z nich spal ve městě tuto noc. Zřejmě zpanikovali a uprchli, aby se vyhnuli zatčení. I když připustíme, že během svátků byly předpisy u bran města jistě uvolněné, i tak se nezdá, že by se někdo z těch devíti, pokusil přespat ve městě. Je mnohem více pravděpodobné, že udělali něco zcela jiného, o čem budeme jednat později. Ženy z této skupiny byly, ve vší pravděpodobnosti, odříznuty od přímých informací, dokud ten noční soud s Ježíšem neskončil. Nesmíme zapomenout že, zatím co v době novin, rádia a televize zprávy letí neuvěřitelnou rychlostí, ve Starém Jerusalémě to bylo jiné. O zatčení Ježíše se dohodli když už většina obyvatel byla v posteli. Návrat ozbrojené skupiny byl veden po postranních cestách, kde v tuto dobu mnoho lidí nebylo.
Okolnosti pracovaly ve prospěch kněží. Ráno se otevřely brány a lidé počali proudit sem a tam. Zprávy o dramatické noční příhodě se jistě počaly rozšiřovat a stálý proud zvědavců se jistě dostal do horního města. Ale jak se zdají evangelia popisovat - nic zvláštního se neodehrálo až do doby, kdy tato veliká tragedie probíhala svou poslední fázi. Takže nebudeme daleko od pravdy když usoudíme, že ženy se o tom smrtelném zvratu událostí nedozvěděly až pozdě v pátek ráno, ať už skrze zprávy po ulicích, nebo - a to je pravděpodobnější - skrze uspěchanou návštěvu Petra či Jana. Pro ty, kteří Ježíše milovali, bylo také nutné uvědomit Jeho matku za každou cenu. Jestliže toto je rozumně přesný odhad, uvidíme že akceschopnost Ježíšovy skupiny v pátek ráno, se zmenšila ze šestnácti osob na sedm, z nichž pět byly ženy. Kdyby se některému ze zbývajících učedníků podařilo spojit se ať už s Janem a Petrem, nebo se ženami, zdá se být neuvěřitelné, že by o tom nebyl záznam! Pravděpodobnost že žádný se ještě nevrátil je posílená skutečností že lidé kteří jsou spojeni s konečnou scénou u kříže, patří do jedné nebo druhé skupiny těch sedmi lidí. A ti všichni tam jsou, vyjma dvou, jejichž nepřítomnost je ospravedlněna. (Domnívám se, že Petr byl někde zalezlý, dokonale ponížený, litující a zlomený - zatím co Joana, protože Herod byl ve městě, měla zřejmě povinnosti spojené s úřadem jejího manžela).


Žádný strach nemohl zabránit matce takového Syna, aby nebyla přítomná Jeho konečné agónii a tak ji nacházíme u kříže. Jan je tam také, v předvídání toho, že ji přijme brzy za matku. Marie, žena Kleofáše, Salome a Marie Magdaléna stojí opodál. To vše je v souhlase s očekáváním. I kdyby všech jedenáct učedníků bylo po ruce aby sdíleli odpovědnost a smutek toho strašného rána, stále bychom očekávali přítomnost žen. Ty nejkřehčí ženy jsou přitahovány neodolatelně k službě umírajícím dokonce i za podmínek, které trhají nervy silných mužů. Ale obraz těchto osamělých žen a učedníka Jana "stojících poblíž" v hodině vrcholné krize, a dělajících to co mohli - je velmi lidské a velmi podobné skutečnému životu. Pakliže byla někdy skutečná historie popsaná, je to zde. Uvažujte o událostech, které okamžitě následovaly. Že Ježíš Kristus zemřel na tom kříži v plném fyzickém smyslu slova - ještě než římské kopí probodlo Jeho bok - se mi zdá být jednou z jistot historie. Všechny záznamy to potvrzují a jestliže ten první (Marek) je důvěryhodný, Pilát sám si ověřil tento bod u centuriona dřív, než dal povolení k odstranění těla. Zdá se že v té době nebyl nikdo na pochybách a nebyl ani do konce života očitých svědků. Čekalo to na racionalistu Venturini-ho na počátku devatenáctého století, aby roznesl podivnou tezi, že Ježíš pouze omdlel a probral se v chladném hrobu. Tato teorie byla - úspěšně odpovězena Štrausem a my ji probereme v pozdější kapitole. Všichni čtyři autoři se shodují na tom, že krátce po smrti Ježíše, Pilát byl požádán Josefem z Arimatie o povolení pohřbít tělo. Ať už jak kdo o této tragedii pochybuje, zdá se že tento muž, muž vysokého postavení - dokonce oficiálního statutu - se odtrhnul od skupiny kněží a žádal o povolení dát Ježíši čestný pohřeb. Někdy se připisuje k Josefovu činu pohnutka jednat v souladu se židovským zákonem co se pohřbívání týče. Není možné toto přijmout ve světle evidence. Byla tam tři těla ten den - ne pouze jedno a není ani zmínky že by Josef měl také zájem o těla těch zbývajících dvou! Jeho jediným motivem a starostí bylo vzdát osobní a individuální počest Ježíšovým pozůstatkům.. Máme jen několik informací o Josefovi. Píše se že "nesouhlasil se Sanhedrinem," co se týkalo rozsudku nad Ježíšem. Lukáš píše, že "čekal Boží království." Jan píše jasněji že "byl učedníkem, ale tajným, pro strach ze Židů." Ale velké události vyvolávají v lidech hrdinské rysy jejich charakteru a když Ježíš byl již mimo moc svých nepřátel, Josef se zdál vystoupit až k hranici svých vlastních tužeb. Dostal odvahu a šel požádat Piláta o tělo. Kdyby jsme měli pouze záznamy Synoptických autorů, byli bychom nuceni uvěřit, že Josef z Arimatie jednal zcela sám. Jan ale, nám dává informaci která, i když nečekaná, není vůbec nepravděpodobná. Jan nás informuje, že když Josef obdržel povolení od Piláta, přivedl si Nikodéma- člověka, který - podle stejného autora přišel jednou v noci za Ježíšem. Jsem si vědom podezření které existuje v myslích některých i kompetentních kritiků, protože Jan je jediný, který se o tom zmiňuje, zatím co Synoptičtí autoři mlčí. Ale tento případ je vyjímečný. Apoštol Jan je jediným kanonickým autorem, který se o Nikodémovi zmiňuje. Kromě toho tito dva měli hodně společného. Oba byli příslušníky vládnoucí vrstvy. Oba měli tajnou ale upřímnou sympatii pro Krista. Bylo nevyhnutelné, aby ti dva se jednou dali dohromady a to právě v takovou hodinu, kdy zmrzačené tělo Toho, kterého obdivovali, mělo být vhozeno do hrobu pro zločince. Byla to jejich poslední a jediná příležitost prokázat Kristovi po smrti to, co mu odpírali v životě. Nyní je nutné si uvědomit, že jediní faktičtí křesťanští svědkové toho, co se odehrálo v této fázi, byly pravděpodobně tři ženy: Marie, žena Kleofáše, Salome a Marie Magdaléna. Že Marie, matka Ježíše se na konec zhroutila se zdá být jisté. Záznam evangelia to naznačuje. Její mučené srdce a mozek vypjaté do extrému úzkosti utrpením a agonií postavy na kříži už zřejmě nemohla vydržet. Totální fyzická slabost a vyčerpání bude pokuta kterou zaplatí za těch několik strašných hodin u nohou jejího mučeného a umírajícího Syna. Ona bude potřebovat veškerou láskyplnou pomoc od Jana, aby se dostala zpět skrze plné ulice do jejího přechodného obydlí.... Ale je zde ještě konsistentní a stálá zpráva v evangeliích, že ještě dvě ženy zůstaly až do konce. Synoptikové se o nich výrazně zmiňují a v každém případě se naznačuje jejich pozorování pohřbu z určité vzdálenosti, jako by určité okolnosti zabránily aby ženy mohly nabídnout při pohřbívání svou pomoc. Možná pro rozdílné společenské postavení - Josef byl bohatý a vážený člověk, právě tak Nikodém.... Další je třeba uvážit: Je nemyslitelné aby Josef sám vykonal vše, co vykonáno bylo. Musel mít pomocníky! Je významné, že Synoptikové se nezmiňují jak o Nikodémovi, tak i o pomocnících.... Zdá se být bezvýznamné zda Josef pomocníky měl, nebo ne - ale jak později uvidíme má to vliv na problém, který je před námi. Tak je - ze široka - načrtnuto jaká krize přepadla přátele Ježíš v Jerusalémě ten pátek navždy zaznamenaný v lidské historii.


Tak Ježíš v jednoduché ale v přesné řeči Apoštolského Créda "trpěl pod Pontským Pilátem, byl ukřižován, zemřel a byl pohřben..." Napsal jsem tečky na zakončení tohoto slavného textu, protože jako mladý muž, jsem se vždy na tomto místě zastavil a odmítl dál citovat. Čtenář jistě pochopí proč... Dnes se ale cítím jinak. Zápasil jsem s tím problémem a shledal jsem, že je obtížnější, než jsem si kdy představoval. Je snadné říci, že nebudete věřit ničemu co nehraje s rozumovým konceptem vesmíru. Ale co když fakta nesouhlasí s konceptem? Nejvíc, co poctivý člověk může udělat je prozkoumat fakta trpělivě a nestranně, aby viděl kam vedou. A to je to, co navrhuji udělat v příštích kapitolách....

6.
Třicet šest hodin později...

Podle všech norem lidského myšlení, záhada kolem osoby Ježíše Krista by měla skončit Jeho smrtí a pohřbením. Že On skutečně zemřel v tom plném fyzickém smyslu slova, jsme již zařadili mezi jistoty historie. Věděli jsme, jak jednotný, neměnný a přímočarý je popis snah dát tělu důstojný pohřeb. Nevidím nic v záznamech o ukřižování a pohřbu, co by nebylo tak hluboce a věrně k tomu, co lze očekávat. Celá ta zpráva dává dojem aktuálního, nezabarveného - dokonce naivního - přepisu ze skutečného života. A přesto, když obrátíme stránky popisující události následujících dnů dostaneme se do situace kdy - kdyby se nejednalo o vyjímečnost některých aspektů problému, byla by zcela neuvěřitelná pro studenta, který je obeznámený jak s historií, tak i se závěry moderního myšlení. Je to proto že věřím v existenci určitých věcí, ukrytých hluboko pod povrchem tohoto příběhu, které musí zcela změnit konstrukci, kterou na ní stavíme, z toho důvodu žádám čtenáře, aby se nejdříve zamyslel nad během událostí pátku, od šesti hodin večer až po malou skupinu žen v neděli ráno. Připomeneme si, že z devíti osob, sympatických vůči Kristovi, které byly v Jerusalémě pátek odpoledne, jsme byli schopní vystopovat sedm. Jan byl s Marií, matkou Ježíše u kříže a pakliže naše úvahy jsou správné, odešel krátce po konečné agónii, aby odvedl Marii na místo bezpečí a odpočinku. Tři ženy, Marie Magdaléna, Marie, žena Kleofáše a Salome, byly také objeveny v blízkosti kříže, zatím co pozdě odpoledne Josef z Arimatie a Nikodém se objevili na jejich dobrovolné cestě, aby důstojně pochovali Ježíšovo tělo.
A tak máme záznamy o sedmi z devíti lidí. Co se týče těch dvou scházejících, Petrův žal a hanba za jeho zbabělé zapření svého Mistra, vysvětluje jeho odchod do ústraní, zatím co další člen skupiny - Joana - se vynoří ve skupině, která jde v neděli ráno k hrobu. A tak jediná aktivní a mobilní skupina přátel Ježíše, uvnitř Jerusaléma byla omezena na tři ženy: Marii Magdalénu, Marii, ženu Kleofáše a Salome, podporovaná - pokud jí to povinnosti dovolily - Joanou. Teprve nyní si uvědomíme že tyto tři nebo čtyři ženy nesly na sobě celý ten dopad krize, která pojednou dopadla na Ježíšovu skupinu a dělaly, ze své svobodné vůle to, co se zdálo že situace vyžadovala. Zde počínáme vidět ty tragické události tohoto jedinečného týdne v celém holém realismu a rozlišovat význam toho,co by jinak zůstalo skryté. Tyto ženy utrpěly plný dopad krize, bez jakékoliv komunikace s přátelí - vyjma snad zničeného Petra a plně zaměstnaného Jana.
Pojďme zkusit rekonstrukci té scény při použití jako poradce ten nejstarší záznam - Marka. Pro to co hledáme nyní, je tato zpráva jasná a jednoznačná. Připomeneme si, že v popisu finální scény při Ukřižování, Marek píše: Z povzdálí se dívaly také ženy, mezi nimi Marie Magdalénská, Marie, matka Jakuba mladšího a Josese a Salome.... Posléze, když popsal - velmi stručně fakta pohřbu, Marek pokračuje: A Marie Magdaléna a Marie, matka Josese, pozorovaly to místo, kam byl uložen.. A když pominula sobota, Marie Magdaléna, Marie matka Jakubova a Salome nakoupily vonné látky aby přišly a pomazaly Ho. A časně ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházejí k hrobce. Jsou zde dvě zajímavé skutečnosti, které jakoby vyvstávaly z celé té povídky a vyžadují pozornost: 1) Přednost, kterou dostává Marie Magdaléna, jako by - v nějakém směru - byla uznávaným vůdcem a dominantní osobou skupiny. 2) Podivná nepřítomnost Salome během Ježíšova pohřbu ...


Na okamžik zapomeňme na bod číslo jedna. Ale poukaz na Salome je významný a vrhá pravé světlo na situaci. Marek je velmi opatrný se jmény a místy. Jasně píše že Salome byla u Ukřižování. Také se o ní zmiňuje jako o jedné z žen, které navštívily ráno hrob. A přesto to byly pouze dvě Marie, které stály v povzdálí a pozorovaly kam uložili Jeho tělo... Toto neskrývané vynechání Salome nemůže být náhodné. Musí to znamenat, že Marek chce informovat čtenáře, že Salome někam odešla, pravděpodobně za nějakou nutnou záležitostí. Jaká záležitost to byla, se dá odvodit s velmi vysokým stupněm pravděpodobnosti - téměř s jistotou. Je třeba si uvědomit že Marie, žena Kleofáše a Salome byly sestřenice a během té tragedie, kdy přátelství a spolupráce tolik znamenaly, úzce spolupracovaly s Marií Magdalenou. Dále, obě ženy byly spřízněné s Marií matkou Ježíše, zatím co Salome byla matkou apoštola Jana. Tato oddaná skupina žen musela mít dvě nejtěžší břemena na mysli, během těch konečných hodin ukřižování. První byla starost a bolest pro Vůdce, který procházel strašným utrpením až do konce. To druhé bylo pro Jeho matku. Pokud se život držel v Jeho těle, celé pole emocí bylo plné myšlenkami a starostí o Něj. Ale když přišla úleva s tím posledním výkřikem umírajícího Muže - nastala starost druhá.
Nemáme tušení, jaké upřímné ale zbytečné pokusy byly činěny, aby udržely Marii od toho kříže. Už nebyla mladá a ta krvavá scéna trojnásobného ukřižování nebyla pro unavenou ženu se zlomeným srdcem. Osobně se domnívám, že zabránit její přítomnosti bylo hlavním cílem skupiny. Ale její mateřský instinkt byl příliš silný. Trvala na tom, že zůstane se svým Synem až do konce - kdo jí mohl toto její právo odepřít? Nedomnívám se, že kdokoliv mimo lékařů, by dovedl pochopit zdravotní riziko, které podstoupila, jak blízko byla smrtelnému srdečnímu záchvatu. Ta žena, kterou Jan odváděl od té hrůzné scény, byla jistě napůl v bezvědomí a v té poslední půl hodině by se byla jistě zhroutila.
V uctivé vzdálenosti od kříže stojí naše tři ženy a dívají se na celou scénu. Je slyšet to poslední zvolání a je jasné, že konec přišel. Zároveň vidí Jana odvádějícího Ježíšovu matku do úzkých uliček města. Okamžitě vznikne porada. Někdo prostě musí jít na pomoc Marii. Salome se přihlásí už snad proto, že její syn Jan, odvádí Marii domů ...A tak se domnívám, že se to událo. Dalo by se tak usoudit, i kdyby evangelia nic nenaznačila. Ale Markův příběh je - alespoň pro mně - velmi přesvědčivý. A tak ten nestarší ze všech záznamů, záznam, který je univerzálně posuzovaný jako časově nejbližší skutečné události, dostáváme živý obraz malého zbytku Ježíšovy skupiny, jak se potácí pod šokem ukřižování a nabízí své omezené síly - jak jen je možné - pro všechny případy v nouzi. Petr přemožený hanbou a výčitky zůstává v ústraní, Jan s pomocí Salome se stará o Marii. Marie Magdaléna a ta druhá Marie s pomocí Joany a Salome dělají přípravy - jak jen okolnosti dovolují - pro vykonání poslední projev lásce a přátelství svému mrtvému Vůdci... A taková, jak to já chápu, byla situace těsně po západu slunce v pátek, když počátek šábesu zarazil všechny další operace u hrobu Ježíše Krista. Je to velmi lidská a životu věrná situace, kterou každý z nás, obzvláště žena pochopí....
Je to jedna neomylná dedukce ze všech záznamů, že tato forma událostí zůstala prakticky nezměněny skrze následný šábes a že když ženy šly v sobotu večer na lůžko, jejich definitivním rozhodnutím bylo vstát brzy ráno a jít k hrobu.... Většinou, když se člověk snaží rekonstruovat situaci - po několika set letech, jako je to v tomto případu - se záznamy které jsou skutečně stručné - potom se musí spoléhat na kumulativní vliv mnoha podrobností, když chce odhalit klíčová fakta situace. Ovšem v této situaci jsou záznamy zcela jednoznačné. Všichni čtyři pisatelé svědčí o tom, že čas návštěvy byl za rozbřesku - to znamená dobu, kdy normální lidé jsou ještě doma. Markův výrok:"časně ráno, když vyšlo slunce". Matouš píše:"jak se začalo rozednívat".. Lukáš píše :"za časného rozbřesku"... Autor čtvrtého evangelia - v tomto případě velmi důležitý svědek - píše:"časně, ještě za tmy"..
Ve skutečnosti, že jsou nepatrné variace v těchto čtyřech popisech, já osobně nemohu najít žádný důvod pro pochybování o ústředním faktu těchto popisů. Nesmíme zapomenout že v těchto zeměpisných šířkách, vychází slunce velmi rychle, dále ženy mají tendenci se opozdit zvláště na společné výpravě a tak i když není pochyb o tom, že vstaly ještě za tmy, slunce již bylo na obzoru, když se dostaly k hrobu. V každém případě máme jednohlasé svědectví, že bylo brzy.... Natolik čas. Nyní se podívejme na složení výpravy.


Pakliže položíme všechny čtyři zprávy vedle sebe, a vybereme to, co je výrazně společné všem, shledáme kompletní soulad v tom že někdy, kdy slunce mělo vyjít, Marie Magdaléna vstala a odešla k hrobu. Toto minimální prohlášení, obsažené ve všech evangeliích je - možná - ta nejvíce zkoumaná a prodiskutovaná pasáž z celé literatury: Prvního dne v týdnu přišla Marie Magdaléna časně ráno, ještě za tmy ke hrobu a uviděla kámen odvalený od hrobu. Běžela tedy a přišla k Šimonu Petrovi a druhému učedníku, kterého Kristus miloval a řekla jim:"Vzali Pána z hrobu a nevíme, kam Ho uložili"..
Jaké závěry můžeme z této pasáže vyvodit? Šla Marie Magdaléna sama k hrobu? Tato otázka je rozhodující a je třeba si to dobře rozmyslet, než si budeme skutečně jistí s odpovědí! Pokud se mně týče, po přečtení této pasáže opět a opět, nemohu se zbavit pocitu, že kdyby si, autor čtvrtého evangelia uvědomil, že otázka žen se stane středem zájmu milionů čtenářů v dalších stoletích jistě by byl modifikoval literární stavbu této věty tím, že by odstranil - to zřejmě nehodící se - plurál "my". Jan neměl ve zvyku psát nesrozumitelně či zmateně, když popisoval aktuální události. Naopak, jeho dílo obsahuje příklady některých nejjasnějších a nejbarevnějších popisů v literatuře. On ovládal literární techniku schopnou vyjádřit ty nejjemnější nuance významu a téměř vždy ji používá, aby vytvořil dojem dokonalé jasnosti.... Ale v této pasáži - ať už z momentální nepozornosti - nebo proto že přátelé Marie Magdalénské se mu nezdáli být důležití - nevím - dosáhl jedné z literárních nejasností Bible. Jan začíná popisem odchodu Marie k hrobu v čase, kdy jen pár lidí by bylo kolem - kromě těch, kteří se s ní smluvili na návštěvě hrobu. Popisuje jí, jak utíká ve velikém stavu vzrušení, aby sdělila Petrovi a Janovi svou historickou větu:"Vzali Pána z hrobu a my nevíme, kam Ho položili!"
Proč to nepochopitelné "my," jestliže to nebyla část jeho chápání situace, že Marie nešla sama, a že šla ohlásit co našla - vlastně nenašla - ve společnosti druhých? Jasnější světlo na to vrhá studie slavného fragmentu tak zvaného "Petrova evangelia." Autor tohoto fragmentu dává také hlavní pozornost akcím Magdalény, ale přidává frázi, která by bývala okamžitě odstranila nejasnost v Janovi: Nyní, časně ráno na den Páně, Marie Magdalénská, učedník Páně, ze strachu vůči Židům, kteří planuli hněvem, nevykonala to co jsou ženy zvyklé konat pro své drahé kteří zemřeli - vzala sebou své ženské přátele a přišla k hrobu, kde byl položen.
Zde máme část, která je téměř jistě pravým obrazem: Marie Magdaléna jako hlavní činitel v tomto podivném počínání tajné návštěvy hrobu, ale je doprovázená jak z bezpečnostních důvodů, tak i z důvodu slušnosti, svými přáteli, ženami staršími a zkušenějšími. Když se obrátíme na záznamy ve třech Synoptických evangeliích, máme dojem solidarity v tomto bodu. Všichni tři píší s velikou jistotou, že Marie, žena Kleofáše, šla s Marií k tomu hrobu. Marek píše, že je doprovázela Salome a Lukáš se zmiňuje o Joaně jako o třetím členu skupiny. Když chápeme slavnostní a jedinečnost jejich konání, není alespoň možné, že šly všechny čtyři? Čím déle člověk uvažuje o zvláštních okolnostech toto historického okamžiku, tím víc se zdá být jisté, že kdybychom se mohli vrátit zpět v čase do tmavého rána v tu nezapomenutelnou neděli, potkali bychom Marii Magdalénu a druhou Marii, společně s Joanou a Salome, jak smutně kráčejí skrze úzké neosvětlené uličky dolního města na cestě, aby prokázaly poslední poctu svému Vůdci...
Je důležité abychom se zbavili veškerých pochyb o tom, kdo byl tím prvním návštěvníkem místa hrobu v neděli ráno, protože v okamžiku kdy dovolíme naší skupině žen aby přišly k hrobu, dostaneme se k překvapující abnormalitě. Totiž, podle jejich zprávy byl hrob prázdný. Tato skutečnost je uváděna nebo naznačena v záznamech tak definitivně, že nás to nutí, abychom se podívali tváří v tvář této fázi v historii, která musí stát na evidenci a na ničem jiném. První věc, která zaujme naší pozornost je to, že důvod, pro který se tyto ženy vydaly k hrobu, byl zcela přirozený. Právě tak doba, ve které tak učinily byla zcela konsistentní s účelem. Na Východě je všeobecně uznáváno, že rozklad mrtvé osoby počíná tak asi tři dny po smrti. Bylo proto nutné vykonat tyto rituály, které měly ženy na mysli, co nejdříve po šábesu. Ta doby byla nepochybně v neděli ráno. Zřejmě zvolily časnou hodinu, aby se vyhnuly publicitě ale sotva by šly za tmy když brány města mohly být ještě zavřené.. Jsme tedy velmi bezpečně a pohodlně v poli historické pravděpodobnosti, když si zobrazíme tuto malou skupinku třech nebo čtyřech žen, přicházejících k hrobu časně ráno v neděli.


Ale toto není ten jediný fakt zaznamenaný v evangeliích, který se nám velmi solidně a realisticky ukazuje skrze mlhový závoj času. Mám tím na mysli ten veliký kámen u vchodu do hrobu, který tak zaměstnal myšlenky žen, jak se tak přibližovaly k cíli cesty. Otázka, jak odvalit ten kámen, jim jistě působila starosti. Nejméně dvě z žen byly svědky pohřbu a tak věděly přibližně, co je čeká. Kámen, o kterém věděly že je veliký a velmi těžký, byl tou překážkou. Když potom najdeme v nejrannějším evangeliu Marka slova: "Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobky?" těžko se ubráníme pocitu že tato obava není jen psychologická nutnost problému ale také historickým prvkem situace až do okamžiku příchodu k hrobu.... Každému, kdo není poháněn touhou získat pár bodů, ale dopídit se pravdy bude jasné, že fragmenty vzpomínek, které se dostaly až k nám o tom, co se v příštích několika minutách odehrálo, ukazují na velmi neobvyklou událost. Není to proto, že by všechny záznamy souhlasily. Kdyby tomu tak bylo, museli bychom přistoupit k tomu problému z jiné strany. Ale ony se nepokoušejí, ani nepředstírají soulad, i když ta nejrannější verze toho, co se stalo už byla napsána, když se objevily záznamy Matouše a Lukáše. A všechna tři Synoptická evangelia byla už známa kdekomu, když Jan napsal svou práci. Jediná skutečnost, která se zdá být jistá je to že když dorazily k hrobu, dostaly šok na který byly zcela nepřipraveny. Podstata jejich objevu byla skutečnost, že hrob byl porušený a Ježíšovo tělo už tam nebylo. Lukáš shrnuje konsistentní svědectví Synoptiků v bodě, kdy píše:"Tělo tam nenašli". Ale jakoby chtěl podtrhnout hluboce zakořeněný charakter této tradice máme ohromně významnou pasáž v evangelium podle Jana - pasáž tak otevřená a odlišná od Synoptiků že dokonce i nekritický čtenář bude jí zaujat: "Ona proto běžela k Šimonu Petrovi a k tomu druhému učedníkovi, kterého měl Ježíš rád, a řekla jim "Vzali Pána z hrobu a my nevíme kam ho položili". Nepřeji si přílišně ovlivnit názor těch, kteří mají pocit, že kdyby došlo k volbě mezi Synoptiky a Janem, Matouš, Marek a Lukáš mají přednost, protože mají rannější záznamy. Ale já musím za sebe říci, že tato pasáž na mne udělala hluboký dojem. Je jako jasný paprsek světla uprostřed ranního šera v to nezapomenutelné ráno. A tak, pakliže se nerozhodneme odmítnout celý "corpus" literární evidence která přežila - a já jsem přesvědčen, že žádný poctivý a kritický čtenář tak neučiní - potom jsme donuceni k závěru, že když tyto ženy došly k hrobu, dostaly dojem, že tělo zmizelo. Dále považuji za rozumné usoudit: Bylo to za rozbřesku, za tak nějak tajuplných okolností, s myslí zcela nepřipravenou na cokoliv podobného, tento objev vyvolal něco, co bylo na hranici hystérie. Je to obzvlášť pravděpodobné když si uvědomíme, že alespoň dvě z těchto žen nebyly již mladé. Nemáme tušení o věku Joany ale Marie, žena Kleofáše a Salome, pakliže jim ještě nebylo padesát, daleko od toho nebyly. Tento bod se možná nezdá důležitým, ale jeho psychologický význam je značný. Tyto ženy musely cítit a jednat tak, jak by jednala podobná skupina žen ve tmě, na Olšanském hřbitově, která se setká s nevysvětlitelným jevem. První a okamžitý pocit by byl něco jako zmámení, který by následoval pocit potřeby okamžité rady a pomoci. Pakliže tedy - jak se zdá pravděpodobné - Marie Magdaléna jako nejmladší a nejaktivnější člen skupiny se nabídla že poběží a poví vše Petrovi a Janovi, ponechala druhé ženy aby se vrátily domů pomalejším tempem. Pakliže tomu tak nějak bylo, potom máme situaci, která odpovídá blízce verzi Jana. A to by také vysvětlovalo to Mariino "my." Zdali můžeme udělat tento závěr či ne, je oprávněná záležitost pro další studii, ale centrální fakt v této epizodě se nezdá být pochybný: Tyto ženy plánovaly vykonat určitou službu jejich mrtvému Pánu v nejrannější dobu s ohledem na šábes. V souladu s jejich plánem vstaly velmi brzy v neděli ráno a šly k hrobu. Ale ten nejdůležitější fakt je, že tato služba nebyla nikdy poskytnuta!! Ať už se stalo v Josefově zahradě to ráno cokoliv, fakt je, že ženy tělo nenašly. Podle jejich zprávy tělo zmizelo...
7.
O chování dvou sester a mužů, kteří v noci uprchli..
Než budeme moci zkoumat co tyto skutečnosti znamenají, a jakou platnost lze připsat různým vysvětlením, která se objevila aby je vysvětlila, je nutno dokončit historické pozadí, které až do nyní zaměstnávalo naše myšlenky...V předešlé kapitole jsme viděli jak náhlé a neočekávané zatčení Ježíše v Getsemanské zahradě pozdě ve čtvrtek, roztrhlo malou skupinu Jeho nejbližších přívrženců na dvě zřetelné části.


V posledních kapitolách jsme studovali dost detailně, co se odehrálo ve spojení s tou menší částí, ta která byla dočasně isolovaná v Jerusalémě. Zatím jsme nevěnovali dost pozornosti té větší části. A přesto právě chování té větší skupiny je jedním z hlavních faktorů problému. Je něco v dokumentech, co by vrhlo nějaké světlo na tuto důležitou otázku? Pomůže osvěžit si naší paměť když si uvědomíme, že jsou ve skutečnosti dvě chybějící skupiny, které musíme najít. Je tu devět učedníků, kteří se rozprchli při zatýkání, ale jsou zde ještě dvě sestry, Marie a Marta z Betánie, jejichž nepřítomnost u kříže a pohřbu je jednou z nejpozoruhodnějších skutečností příběhů. Zde máme dvě sestry, které byly srdcem i duší oddané Ježíši. Jejich klidný dům byl jedním z "luxusů," které si Ježíš dopřál. Bylo to pravděpodobně z jejich domu, odkud vyšel to poslední jitro jako svobodný člověk. A přece - když dopadlo neštěstí a každý gram potěchy od Jeho přátel byl zapotřebí, tyto dvě šlechetné a oddané ženy zmizí z obrazu! Proto přece musí být solidní a historický důvod. Naší povinností je, bude-li to možné, tento důvod najít.
Většinou je dobrý postup - když dva nebo více nezvyklých aspektů se vynoří v jinak normální a srozumitelné situaci - předpokládat, že je nějaká spojitost mezi nimi. V naší nynější situaci jsou zvláštní důvody k tomuto pohledu. Nesmíme zapomenout, že během těch pohnutých pěti dnů před Jeho zatčením, Ježíš a jeho společníci se ubytovali v Betánii. Kolikrát jsem uvažoval o tom, zdali domácí uspořádání v domě dvou sester dovolovalo ubytování třinácti osob, které tvořily skupinu. Pravděpodobně nedovolovaly a tak je možné, že Ježíš a možná ještě jeden či dva z Jeho starších apoštolů zůstal v domě a ti ostatní našli ubytování jinde... V každém případě je evidence, že celá skupina spala v Betánii celý týden, a vykonávala tu pětikilometrovou cestu tam i zpět každý den. Dále: s vyjímkou Jidáše, který asi už věděl, je pravděpodobné, že učedníci očekávali večerní návrat do Betánie ve čtvrtek večer. To podivné zdržování se v zahradě v čase, ve kterém už normálně odpočívali je muselo také mátnout. A jak se čas blížil k půlnoci, mysl těch dvou žen musela být naplněna úzkostí....
S těmito fakty na mysli, vraťme se zpět k té scéně v Getsemanské zahradě. Všechny čtyři údaje se shodují, že ozbrojená skupina poslaná k zatčení byla příliš veliká aby mohli pochodovat bok po boku. Dokonce i na cestě, která vedla od brány ke křižovatce do Betánie a horské stezce přes Olivetskou horu by museli utvořit nepravidelnou kolonu v délce tak dvaceti metrů. Musíme si představit tuto nepravidelnou a různorodou skupinu více méně vzrušených mužů docházející ke vchodu do zahrady a prodírající se mezi stromy tam, kde byl Ježíš. Nosiči pochodní s Jidášem uprostřed doprovázeným chrámovou stráží, a tito ještě doplnění o různorodé těleso složené ze "svědků" a zvědavců....
Zatčení se stane pochopitelně ihned po tom, co Jidáš identifikuje Ježíše a Petr už - pravděpodobně - poranil sluhu velekněze ještě než dorazil zbytek ozbrojenců, nebo než si uvědomil o co vlastně jde. Bylo tam jistě hodně pokřikování, hluku a zmatku, když za světla pochodní, ozbrojenci Sanhedrinu spoutali Ježíši ruce za zády. Mezitím zbytek expedice dorazil k mužům kolem Vězně... Není částí našeho úkolu se ptát, jak se stalo že Jen s Petrem se oddělili od svých přátel a dostali se do města nepoznáni. Je možné že se schovali do davu který přišel s ozbrojenci, a tak proklouzli skrze bránu. Pakliže se to tak stalo, potom máme přesně ty podmínky jak jsou popsané v Jerusalémě následující ráno.
Ale náš zájem je na ostatních devíti učednících. Ještě než začneme uvažovat o možnosti jejich útěku ze zahrady a potom do Galileje, (jak Kirsopp Lake navrhuje v teorii, kterou rozebereme později) musíme se podívat blíže na situaci a obzvláště na prameny jejich chování. Lidé obvykle utíkají v panice když nějaké hrozné osobní neštěstí je velmi blízko, a když není čas na klidnou úvahu. V tomto případě to nebezpečí - jednu dobu - bylo velmi blízké, ale učedníci by neběželi dlouho skrze husté keře, než by si uvědomili realitu situace. V prvé řadě: Pakliže Zahrada zaujímala místo, které ji tradice připisuje, ležela na úpatí Olivetské hory. Ozbrojená skupina musela vejít branou u hlavní cesty do Jericha. Každý, kdo by prchal, prchal by směrem jiným než tím, kterým přišli ozbrojenci - to znamená vzhůru po svahu hory směrem na Betánii. Každý krok by je přiváděl do vyššího a zároveň výhodnějšího postavení. Na štěstí pro učedníky, rozsah nebezpečí byl jasně viditelný. Kdyby po nich někdo pátral dole mezi stromy, tato skutečnost by byla rozeznatelná světly pochodní. Každý pohyb pronásledovatelů by byl vidět. Učedníci byli v ohromné výhodě. Těm stačilo jen pozorovat přibližující se světla a držet se v povzdálí.


Ale zdá se, že se nic takového neudálo. Po nějakém kratším čase se skupina ozbrojenců vracela zpět do Jerusaléma. Jakékoliv nebezpečí pro učedníky bylo, to zmizelo s pochodněmi v dálce. Nic víc se, až do rána stát nemohlo. Toto je pohled zdravého rozumu na věc a není žádný jiný důvod, že by tomu mělo být jinak.. Po tom, co dostali tento čas k oddechu, jaké budou psychologické stavy učedníků? Jak se budou chovat? Nikdo nemůže toto zodpovědět s plnou jistotou, ale můžeme se odvážit odhad a opravit jej později podle našeho pozorování. Zdá se mi, že když se prchající později zastavili aby přehlédli situaci, jeden fakt je musel zalarmovat: Jan a Petr chyběli! Učedníci z toho zkonstruují ten nejhorší pohled. Nemohli ovšem vědět, že se ti dva dostali do města. Z jejich pohledu to vypadalo že ti dva byli zatčeni s Ježíšem a jejich jedinou myšlenkou bylo vyhnout se tomu a uprchnout. Tento pohled jim bude bránit vrátit se do města. Na druhé straně, pakliže se to tak stalo, potom situace žen nechráněných a vystavených plnému hněvu kněžského nepřátelství by mohla být velice vážná. Toto je možnost, kterou musíme brát v úvahu. Kdyby nebyla žádná jiná data k dostání, těžko bychom mohli jít dále. Měli bychom nechat těch devět na hoře a doznat že k tomu, co se stalo potom, nemáme klíč.. Ale my máme ještě jedno k vysvětlení: Zmizení Marie a Marty z příběhů. Jsou snad tyto okolnosti nějak spojené? Dáme-li tomu správné podmínky, vysvětlí to obě skutečnosti? Jaká kombinace okolností by vysvětlila nepřítomnost těchto dvou žen, po dobu těch strašných hodin, které předcházely a následovaly Ukřižování? Jak to, že každá z žen Jeho kruhu se zdá být plně potopena do události a Marie s Martou, pro které tolik udělal, nápadně scházejí??
Velký kus světla na tu událost přinese, když si uvědomíme strategickou pozici Betanie. Tato malá vesnice, schoulená na druhé straně Olivetské hory, byla - jak by se řeklo - takovou hlídkou Jerusaléma na hlavní cestě do Jericha. Každý kdo přicházel ze severu strmou roklí od Jericha, zvěčnělou Ježíšovou povídkou o Dobrém Samaritánu, musel projít kolem Betanie. A naopak, každý cestující z Jerusaléma na sever, musel projít kolem Betanie. Tato skutečnost má řadu důležitých dopadů na náš problém. V první řadě to znamená, že pakliže se učedníci rozhodli jít do Galileje, museli procházet pár metrů od domu Marie a Marty. Předpokládáme-li že se dostali tak daleko, je možné uvažovat, že by se u sester nezastavili a nesdělili by jim poslední události? Ale jsou další důvody proč učedníci by - ve vší pravděpodobnosti - šli kolem Betanie:
1). Určitě měli nějaké svršky či cokoliv, co sebou nenosili do Jerusaléma.
2). Marie i Marta, jako blízcí přátelé Ježíše by určitě potřebovaly varování před možným nebezpečím Byl by to pro ně čas uprchnout také - kdyby útěk byl skutečně nutný..
3). Kdyby ženy ve městě si uvědomily co se děje a shledaly by moudrým uprchnout z Jerusaléma, utekly by nejdříve do Betanie, protože jejich cesta šla kolem vesnice.
Tak ta zvláštní pozice Betanie, spojená s faktem, že tam stál dům Marie a Marty, zajišťovala schůzky obou skupin pravděpodobných psanců vyznačovala ji jako místo, kam by učedníci šli už instinktivně. A tak, ať už se domníváme že učedníci uprchli do Galileje okamžitě, nebo že byli z odolnějšího materiálu a pokusí se varovat a zachránit ženy a nebo že to byla pouze situace devíti unavených mužů, kteří hledali odpočinek - vidíme tyto muže krátce po zatčení v Betanii.... Nyní se na to ještě podívejme v vnitřního pohledu toho malého domova v Betanii. Jak už jsme viděli, situace popsaná v evangeliích naznačuje, že ty dvě sestry očekávaly Ježíšův návrat ve čtvrtek večer. A jak tak čas utíkal a On nepřicházel, jistě byly plné starostí a obav. Kdyby bývala noc přešla bez jakýchkoliv zpráv, zdá se být jisté, že alespoň jedna by se byla vydala druhý den ráno do Jerusaléma, kde by se vše dozvěděla. V tom případě bychom zcela jistě slyšeli o Marii či Martě z Betanie (možná obou) jak jsou přítomné u kříže a posléze u pohřbu.
V evangeliích se to ani vzdáleně nenaznačuje! Totální ticho všech záznamů ohledně Marie a Marty - obzvláště potom ve spojení s návštěvou hrobu Marie, Marie, Salome a Joany je skutečně podivné a nutí k prozkoumání. Buď to znamená podmínky v Betanii zabránily proniknutí zprávy o tragedii a nebo že se - z dobrého důvodu - nepokusily se sejít s přáteli v Jerusalémě. Že se to tak stalo, se zdá být naznačeno zvláštní kvalitou a atmosférou záznamů. Kdyby alespoň jeden či dva z těch unavených mužů navštívil ve tmě ten malý domek v Betanii, nedalo by se představit, co by se stalo? Musíme brát v úvahu, domnívám se, otřesené nervy učedníků. Ježíš byl právě zatčen chrámovou stráží. Jan a Petr (podle jejich názoru) byli zatčeni také.


Nálada lidí byla vyloženě nepřátelská. Všechno to by bylo sděleno v takovou nepříhodnou a zlověstnou noční dobu. Na druhé straně ženy podléhají dojmům a když nevědí pravý stav situace, vytvoří si obraz mnohem ponuřejší, než situace vyžaduje. Ať už se dívaly na budoucnost jakkoliv, vyhlížela plná nebezpečí. Možná že Jidáš ráno přivede další ozbrojence a dokoná co začal... Zatím co údolí kolem Olivetské hory je možná prohledáváno, Betanii jistě nepřehlédnou. Mohou i třeba zatknout sestry, jako komplice v celé věci.. Toto jsou myšlenky a obavy, které jim mohly přijít na mysl. Ale byly další starosti. Matky tří z těch devíti mužů byly ještě stále v Jerusalému vystavené nebezpečí a možnostem, které sice byly nejisté, ale tím nebyly méně reálné. Budou varovány včas? Každým okamžikem mohou zaklepat u jejich dveří. Pochopitelně my víme, protože už známe historii, že situace ve městě byla úplně jiná. Víme že ani Jan ani Petr zatčení nebyli. Dnes už víme, že kněží se uspokojili se zatčením Ježíše, ze kterého měli strach. Ovšem když si uvědomíme panický úprk učedníků do Betanie, ať už jako první část jejich útěku do Galileje, nebo jako ten nejvhodnější asyl pro tu chvíli, psychologická atmosféra v tom malém domku byla jistě blízko toho, co jsme naznačili. Nejistota, úzkost a strach o osobní bezpečí každého, kdo byl spojený s Ježíšem musely být dominantním faktem..
Následující ráno nepřinese žádnou úlevu situace- spíš denní světlo to všechno ještě zvětší a zesílí. Cokoliv se mohlo stát v jakékoliv chvíli. Dalo se očekávat to nejhorší. Je podivné si pomyslet že celý ten čas, co Ježíš procházel finálním a bolestným stadiem svého procesu a zatím co Jeho předpokládaní nepřátelé se zabývali jinými věcmi, tato malá skupina lidí se pravděpodobně mučila tou největší tísní a obavami.. Je také zajímavé si uvědomit že ta sama povaha okolností je odřízne od všeho, co se dělo. V normální době a za normálních okolností byl určitý provoz mezi Jerusalémem a Betanií který dodával nové zprávy z Jerusaléma ve dvou až třech hodinách. Ale soudní poprava největšího Učitele, jakého kdy město poznalo, byla senzace nejvyššího druhu. Dvůr Pilátova soudu a cesta na Kalvárii byly největším magnetem dne a normální provoz mezi Jerusalémem a Betanií byl na čas velmi omezený. Teprve až zazněl ten poslední výkřik a davy se počaly valit zpět do města potom, pravděpodobně se dostaly ven zprávy o dnešní události do okolních vesnic. V tom čase slunce zapadalo a šábes byl už blízko... A taková, jak já to chápu, byla ta nepravděpodobnější situace během těch zmatených a dramatických hodin, když Ježíš zaplatil tu finální pokutu. Je to v souhlasu s jasným učením evangelií a rozmotává to, co by jinak zůstalo nevysvětlené a nepochopitelné. Předkládám to nesměle a s úctou jako možné řešení...
8.
Mezi západem a jitrem.
Je podivné, že není útěku před časovým faktorem v tomto záhadném příběhu o poslední fázi života Ježíše Krista. Viděli jsme už dříve, jak nesnesitelný tlak událostí urychlil zatčení, vynutil jednání autorit, prodloužil hodinu předběžného slyšení a zformoval zásadně charakter římského přelíčení. Bylo to jako kdyby všechno v této záležitosti bylo vykonáno pod bičem neviditelného Vedoucího, proti jehož rozhodnutí není žádné odvolání... A tak, ať už si to uvědomujeme nebo ne, shledáváme že problém se stále zužuje až do prozkoumání toho, co se stalo hned za hradbami Jerusaléma asi tak před 1960 lety mezi západem slunce v sobotu a jeho prvními paprsky druhý den v neděli. Začněme tím, že budeme uvažovat podrobně o různých hypotézách které byly nabídnuty jako vysvětlení známých skutečností... Je zde ovšem jeden názor, který bude jen několik lidí brát vážně. Mám na mysli názor, který byl v apoštolské době rozšiřován - že učedníci sami ukradli to tělo. Nehodlám věnovat příliš mnoho času a místa, abych prozkoumal historickou přesnost tohoto pohledu. Rozsudek nad touto hypotézou vyneslo lidstvo téměř univerzálně. Pokud já vím, není jednoho autora, jehož práce by měla jakoukoliv kritickou hodnotu, který by navrhoval, že je možná diskuse v tomto bodu. Známe těch jedenáct lidí dost dobře, podle jejich následných akcí a písemností. Ti nejsou z takového těsta. Není ani stopy po odvážném typu vůdce, který by měl dostatek představivosti provést něco takového a který by byl schopný to vykonat bez odhalení. A i kdyby to bylo možné, a učedníci takoví byli, následovná historie Křesťanství by byla zcela jiná. Dříve nebo později, někdo kdo by ta fakta znal, by nebyl schopný udržet je v tajnosti.


Dále, žádná morální struktura jako ranná církev, charakterizovaná celoživotní perzekucí a osobním utrpením by nemohla vyrůst na prohlášení o kterém každý z apoštolů věděl, že je to lež. Sám sebe jsem se ptal mnohokrát: Byl by Petr ochotný stát se podílníkem na takovém podvodu? Jan? A co Filip či Tomáš? Ať už je vysvětlení těchto mimořádných událostí jakékoliv, můžeme si být jistí, že to není toto... Zůstali jsme s nerozřešeným problémem prázdného hrobu. Mohli bychom získat nějaké světlo tím, že prozkoumáme další vysvětlení která byla navrhnuta? Existuje šest nezávislých přístupů k této věci. Čtyři z nich přijímají prázdný hrob jako historickou skutečnost, zatím co zbývající dva, mají mnohem extrémnější pohled: Celý ten příběh je zcela apokryfální (falešný, vymyšlený), nebo že hrob nebyl prozkoumán za takových podmínek jak popisují evangelia. Krátce by mohly být shrnuty takto:
1). Josef a Arimatie tajně přenesl tělo do vhodnějšího hrobu.
2). Tělo bylo odstraněno z rozkazu římské moci.
3). Tělo bylo odstraněno židovskými autoritami, aby se
zabránilo uctívání hrobu.
4). Ježíš na tom kříži nezemřel a v chladném hrobu obživnul.
5) Ženy si ve tmě spletly hrob.
6). Hrob nebyl vůbec navštívený - historka o ženách vznikla později.
Toto je široké pole předpokladů a pokud já vím, zahrnuje v sobě každou vážnější alternativu záznamů evangelií. Podívejme se na ně krátce: "Josef z Arimatie tajně odstranil tělo." Na první pohled tento návrh, že člověk který vyžádal tělo od Piláta, jej mohl přemístit z osobních důvodů do jiného hrobu, má jistou váhu. Závěry které byly odvozeny mnoha autory ze skromných podrobností podaných v evangeliích jsou, že hrobka byla pravděpodobně zakoupená Josefem pro vlastní potřebu a že její blízkost k místu Ukřižování poskytla dočasné použití během šábesu. Potom Josef v nejkratší době si přál umístit tělo na trvalé místo odpočinku. Všechno toto je velmi srozumitelné a kdyby tato teorie stála sama o sobě, nabízela by zcela pozoruhodný a přesvědčivý pohled síly a soudržnosti. Nemůžeme však ponechat vážnou historickou hypotézu v tomto stavu. Musí být vypracována a promítnuta na situaci, kterou se snaží vysvětlit. Vzdálené, právě tak jako blízké důsledky musí být prozkoumány a teorie musí být posouzena podle síly uspokojit všechny tyto požadavky... Bližší prozkoumání této hypotéze odhaluje určité slabosti a nesrovnalosti, které vážně ohrožují její pravděpodobnost. V první řadě: Hodina vyžadovaná pro tento údajný akt (nutně mezi koncem šábesu a prvními paprsky slunce) je samo o sobě podivnou dobou, kterou by vážený vůdce lidu vybral pro zcela legitimní operaci, která mohla být provedena mnohem snadněji při příchodu dne. Nesmíme nikdy zapomenout, že v této teorii Josef z Arimatie a jemu neznámá malá skupinka žen, nezávisle na sobě plánují vykonání služby, která by je přivedla k hrobu v tu nejrannější dobu, která neporuší šábes. Z důvodů potíží, které přináší tma, tato doba by byla nepochybně těsně po rozbřesku dne. Teoreticky tedy, Marie Magdalénská a její skupinka by měla přijít k hrobu v době, kdy už skupina Josefa byla v plné práci..... Není ovšem žádný náznak toho, že se takové setkání uskutečnilo. Jsme proto nuceni odsunout údajné odstranění těla zpět do noci. Musíme si potom představit skupinu mužů, pracujících za světel pochodní nebo lamp. Musíme si je představit jak za velikých obtíží odstraňují látku do kterých bylo tělo zabaleno a pak cestují po temné stezce podél městské zdi. Nesou to těžké tělo - pravděpodobně na značnou vzdálenost - a ukládají je nahé na trvalé místo odpočinku. Potom dále musíme uvažovat o tom, že buď zapomněli přivalit zpět ten kámen, nebo s tím nechtěli ztrácet čas. Podívejme se na plnou sílu a váhu rekonstrukce celé scény. Dovedu si představit jak někdo praví:" A nejsme zde na stopě reality?" Dejme tomu, že rozbřesk mohl být ideální pro tu operaci, ale události to mohly změnit. Novinky se rozšiřují velmi rychle v blízkosti národní silnice a Josef se mohl oprávněně obávat, že úkol, který vyžadoval při nejmenším dvě hodiny, vzbudí pozornost velkého a nebezpečného davu, kdyby se přesun odehrál po východu slunce. Není možné, že to Josef skutečně vykonal pod pláštěm noci a že, když Marie Magdaléna a její skupina dorazila k hrobu, celá Josefova skupina již byla na cestě k permanentnímu uložení těla?


Tento pohled má v sobě pozoruhodný stupeň vyžadovaného souladu se záznamy v evangeliích. Vysvětluje překvapení žen když našly odvalený kámen. Vysvětluje proč byl hrob prázdný. Plně souhlasí se zprávou Marie Magdalény: "Vzali Pána pryč a my nevíme, kam Jej položili." Kdyby nebyly další podmínky, bylo by to dokonalé a přesvědčivé vysvětlení. Ale opět: Žádná teorie, ať už jakkoliv přesvědčivá, nemůže stát sama o sobě. Musí souhlasit jak s velkými, tak i malými skutečnostmi situace. A právě s těmi velkými fakty se tato teorie nedá sloučit. Jsou dva pohledy na Josefa z Arimatie, které jsou v souladu s příběhem. a) Byl buď tajným přívržencem Ježíše Krista, který si upřímně přál vykonat otevřeně tuto službu Tomu, k němuž neměl odvahu se přihlásit za Jeho života a nebo b) byl zbožným členem Sanhedrinu, kterého zajímalo pouze splnění židovského zákona, který požadoval pohřbení ukřižovaného člověka před západem slunce. Velká pravděpodobnost se připisovala té druhé eventualitě hlavně těmi, kteří chtěli ukázat případ ve světle Josefovy neochoty ponechat nadále tělo ve své vlastní hrobce. Ovšem máme zde opět jednu zřejmou nekonzistenci...
Židovský zákon, který přikazoval pohřbení před západem slunce, platil také stejně pro ty dva zloděje, a nikde není ani zmínka o tom, že by Josef vůbec kdy pomýšlel na těla těch dvou. Toto je pozoruhodné, protože všechny tři případy byly hrdelní rozsudky a tím spadaly pod římskou jurisdikci. A tak bylo třeba obdržet Pilátovo povolení ve všech třech případech. Není pochyb o tom, že kněží později dostali povolení k pochování těch dvou a jejich těla byla pravděpodobně vhozena do společného hrobu, ale to bylo jasně až potom, když Josef z Arimatie podal svou osobní a nezávislou žádost. Skutečnost, že Josef přednesl svou izolovanou žádost Pilátovi znamená, že nejednal v autoritě svého úřadu. Každopádně - proč by měl čestný rada a člen Sanhedrinu vykonat vlastní snahou něco, co příslušelo občanské gardě? Za druhé: Jsou velmi definitivní záznamy z nebiblických pramenů, že kněží byli velmi rozzlobení na Josefa z Arimatie a zavolali si ho před sněm. Nic takového by se nestalo, kdyby jednal v jejich pověření ale velmi dobrý důvod, pakliže potupil jejich kolektivní akci v očích lidu. Nakonec je zde jasné prohlášení Matouše a Lukáše, že Josef z Arimatie nesouhlasil s jednáním Sanhedrinu.
Tyto úvahy, dáme-li je dohromady, se snaží tvrdit, že Josef skutečně sympatizoval s Ježíšem který, pohnut do hloubky své duše tou nezákonností a fanatismem celého případu, rozhodl se otevřeně projevit úctu čestným pohřbením svého velikého Učitele. S tímto rozhodnutím šel za Pilátem a vyžádal tělo Krista a pro Jeho poslední příbytek zvolil svoji vlastní hrobku. Když přijmeme tento pohled na Josefa z Arimatie, připouštíme zároveň celý kruh idejí, které jsou od toho neoddělitelné. Na prvním místě je extrémně nepravděpodobné, že za takových okolností by si Josef vůbec přál tělo Ježíše přemístit. Pakliže učinil to, co o něm píší evangelia, jistě si zničil své sociální postavení u vládní kliky. Tím jedním činem se jasně postavil na stranu Kristových přívrženců a přátel. Velmi těžko by se býval rozhodl pro tuto cestu, kdyby neměl pro Ježíše hlubokou úctu a lásku.
Člověku v takovém postavení, když udělal oběť ke které neměl odvahu za života Krista - už jenom myšlenka, že jeho Pán odpočívá v jeho vlastním hrobu - by byla nádherná vzpomínka, která by hřála do konce života! Čím více zkoumáme chování Josefa z Arimatie, tím silnější je dojem člověka jednajícího podle vnitřního popudu, uchopit tu poslední příležitost spojit se se jménem Ježíš Kristus, dokud ještě nebylo pozdě. Byl by riskoval všechno nebezpečí spojené s jeho činem - pohrdání od svých vrstevníků, hluboké nepřátelství kněží, hanbu ze spojení s diskreditovaným a ukřižovaným Prorokem a potom za 36 hodin se s tím rozloučit? Celá psychologie je proti tomu!
Existuje ale další a ještě přesvědčivější důkaz pro to, že Josef tělo neodstranil. Nejpozději do sedmi týdnů byli učedníci zpět v Jerusalému a prohlašovali s plnou jistotou, že Ježíš vstal z mrtvých. Kdyby býval Josef udělal ten perfektně legální přesun těla do jiného hrobu, (a učinil tak v noci, aby se vyhnul zvědavcům) ta skutečná fakta by byla přístupná kněžím Vždyť by musel !být nalezen hrob jiný a nejméně dva nosiči najmutí, aby nesli tělo. Proč tedy, když celý Jerusalém vřel křesťanskou kontroverzí, neřekli pravdu, a tím uklidnili všechny ty pověsti o zmizení těla? Nakonec: Není možné najít ani jediný tehdejší záznam o nějakém hrobu, který by se stal středem uctívání z důvodu že obsahoval pozůstatky Ježíše Krista. Toto je nepochopitelné, pakliže se vážně uvažovalo, že byl pochovaný někde jinde než v tom prázdném hrobu....


Dále, pověsti by nepochybně označily nejméně sto předpokládaných míst, kde Jeho ostatky skutečně leží a nesčetná procesí by se objevovala každý den. Ať už se to zdá jakkoliv podivné, jediný způsob jak vysvětlit prázdný hrob je vysvětlení, které nabízejí evangelia a to je: Lokace hrobu byla známá, hrob byl navštíven a prohledán pár hodin po pohřbu a tělo tam nebylo.
Návrhy 2 a 3: "Autority," ať už římské nebo židovské - tělo odstranily. Obě prohlášení lze prozkoumat dohromady, protože situace, které vytvářejí, nejsou jedna od druhé příliš rozdílné. Jistě bylo by možné, aby tělo bylo odstraněno ať už tou či druhou autoritou, i když vnitřní pravděpodobnost takového opatření je strašně malá! Pilát byl tvrdohlavý člověk, jak ukazuje jeho strohé odmítnutí změny nápisu na kříži. Byl jasně potěšen z každé výmluvy, která by ho zprostila toho nepříjemného případu, a když vážený Žid požádal o tělo Ježíše, dostal povolení a tělo pohřbil, už nebylo nic více zapotřebí. V náladě, v jaké zřejmě Pilát byl, by bylo velmi obtížné přemluvit ho, aby změnil své rozhodnutí i na žádost židovských autorit.
Existuje jedna tvrdošíjná tradice, jak v evangeliích tak i v apokryptické literatuře, že Židé k Pilátovi s žádostí přišli. Budu jednat s touto jednotlivou ale velmi důležitou otázkou stráže v pozdější kapitole. Ale obsah této tradice je v tom, že Židé nežádali Piláta o povolení tělo odstranit, ale o něco co by zabránilo tělo unést či přemístit. Nikde není ani náznak toho, že by Židé kdy uvažovali o přemístění těla na jiné místo, zatím co máme několik jasných prohlášení, že měli obavy, aby nikdo tělo neukradl...
Ale celý ten případ pro předpokládané oficiální odstranění těla se hroutí v konfrontaci s přiznanými po-situačními fakty. Protože, kdyby kněží dokázali přemluvit Pilátam aby změnil místo pohřbu, nebo aby je pověřil tak učinit, museli by znát konečné a finální místo, kde tělo spočinulo a v tom případě by se nespokojili se zřejmě neuspokojivou a nepravdivou zprávou, že tělo ukradli učedníci! Nepochybně by stáli na mnohem pevnější půdě, že tělo bylo přemístěno na příkaz soudu, z Pilátova příkazu, nebo na jejich vlastní žádost. Takové prohlášení, provedené z moci velekněze by bylo konečné. Takové by bývalo - navždy - zničilo možnost tvrzení o fyzickém vzkříšení Ježíše, protože nakonec, i kdyby se vynořily pochyby, mohli vždy demonstrovat ostatky. Je to kompletní neschopnost ukázat pozůstatky, ukázat na hrob - oficiální nebo jiný - prokazuje lež a ničí totálně teorii, která je založena na lidském odstranění těla....
4). Ježíš vlastně na kříži nezemřel...... Připojuji tento názor vlastně jen pro kompletnost než proto že bych očekával někoho o tom vážně argumentovat. Je to skutečně něco, jako historická kuriozita. Postaven před ohromnou sílu a pádnost případu prázdného hrobu, německý racionalista Venturini navrhnul hypotézu, že Kristus na tom kříži nezemřel - pouze omdlel, a potom v chladném hrobu přišel k vědomí. Posléze vyšel z hrobu a ukázal se učedníkům... Tento pokus o vysvětlení, v pokuse nabídnout racionální vysvětlení zjevu po ukřižování, je v každém případě nejméně racionální ze všech! Zcela ignoruje smrtelnou povahu poranění, které Ježíš na kříži utrpěl, ty strašné rány na rukou a nohou, oslabení ztrátou krve, totální nedostatek pomoci od lidí v kritické době, tělo zabalené jako mumie, těžký kámen. Už jenom si představit co by se stalo s totálně zhrouceným tělem, které krvácí z pěti otevřených a zcela neošetřených ran, ležící na kamenném stole v dubnu, bez lidské pomoci - ukazuje na nesmyslnost hypotézy. Ale skutečně smrtelnou ránu tomuto pohledu zasadil uznávaný kritik, Straus v pasáži, kterou se vyplatí prostudovat: "Je nemožné, aby bytost, která byla polomrtvá ukradená z hrobu, která se plazila slabá a nemocná, která potřebovala lékařské ošetření a obvazy, posilu a trpělivost, která podléhala svému utrpení - by mohla dát učedníkům dojem přemožitele nad smrtí a hrobem, Prince Života - dojem, který leží u základu jejich evangelismu. Takové "vzkříšení" by jen oslabilo dojem, který na ně udělal za svého života a smrti a při nejlepším by v nich vyvolal elegický (truchlivý) pocit ale nemohl nikdy změnit jejich smutek do nadšené radosti, která se pozdvihla na skutečné uctívání".. (Strauss, "New Life of Jesus).
5). Ženy udělaly omyl.. Toto lze prodiskutovat plně až potom, kdy jsme prostudovali podrobně historické setkání u hrobu - ale určité široké důsledky se dají pohodlně probrat již zde. Hypotéza navrhuje že když Marie Magdaléna a druhé ženy přišly do zahrady v neděli ráno, světla bylo poskrovnu, rozbřesk právě přicházel. Věci mají zvláštní formy v pološeru a tyto okolnosti mohly zapříčinit omyl v rozpoznání hrobu.


Teorie tvrdí, že když došly k hrobu, tento neočekávaně našly otevřený a u hrobu mladého muže - prý zahradníka - který když poznal koho hledají se jim snažil říci že Ježíš tam nebyl. Ženy se vyděsily z toho co objevily, nečekaly až mladý muž dokončí větu, a tím vysvětlí jejich omyl, utekly ze zahrady... Poznáte, že i když tato teorie vypadá rozumně, má jednu slabou stránku. Pakliže byla taková tma, že ženy zabloudily k jinému hrobu, je zcela nepravděpodobné že by zahradník pracoval. Pakliže už bylo dost světla, aby zahradník pracovat mohl, potom by se ženy nezmýlily. A tak tato teorie závisí na synchronizaci dvou pochybných eventualit. Toto je ovšem pouze část nepravděpodobnosti a intelektuálních potíží, které se tvoří kolem této teorie. Ve snaze dostat věc do plného světla, navrhuji prohlášení jednoho z nejschopnějších - Dr.Lake - který vyvinul svou teorii v plnosti a jasnotě v knize "The Resurrection of Jesus Christ." Pokusím se podat jeho slova - pokud bude možné - jeho vlastními slovy pro otevřenost a přímost jeho stylu, který si vyžaduje stejné kvality od odpůrců. Zde není místo pro dialektiku. Jde o teorii, kterou chceme studovat a pochopit.
Lake začíná, a já se domnívám že správně s předpokladem, že návštěva žen u hrobu je autentický kus historie. Ať už zaujmete později jakýkoliv postoj k tomu co se odehrálo později, tato konkrétní epizoda je zakotvena příliš hluboko v ranné literatuře, než aby si nezasloužila respekt. Příběh ženského prožitku je v nejrannějším záznamu který máme, v evangeliu Marka. Je opakovaný v Matouši i v Lukáši.. Je potvrzený - co se Marie Magdalény týče, v evangeliu Jana. Je v apokryptickém evangeliu Petra, a ještě důležitěji je v tom nezávislém fragmentu, který zachoval Lukáš v kapitole 24:13-24 - cesta do Emaus. A tak historická autentičnost návštěvy hrobu ženami, není nyní brána v potaz. Ale Lake se kloní k otázce, zda hrob, ku kterému přišly, byl tím původním hrobem Ježíše Krista. Jsou dvě hlavní pasáže, ve kterých Lake vyvíjí své téma. Ve své kapitole "The Facts Behind the Tradition" říká: "Jsou vážné pochyby o tom, zda ženy byly skutečně schopné určit, zda ten hrob, který navštívily, byl skutečně ten, ve kterém viděly Josefa z Arimatie pochovat Pánovo tělo... Pakliže opravdu to byl jiný hrob, okolnosti začínají do sebe zapadat. Ženy přišly časně ráno k hrobu, o kterém se domnívaly že je to ten, ve kterém viděly jak byl Pán pochován. Očekávaly, že najdou uzavřenou hrobku ale našli otevřenou a mladý muž, který stál ve vchodu a tušil cíl jejich návštěvy se jim pokoušel říci že se zmýlily, a pravděpodobně ukázal k hrobu jinému. "On zde není" řekl "podívejte se kde ho položili," a pravděpodobně ukázal k jinému hrobu. Ale ženy dostaly strach proto, že někdo věděl proč přišly a utekly. Zřejmě pochopily nedostatečně, nebo vůbec ne, co slyšely. Bylo to teprve později když se dozvěděly že Pán vstal z mrtvých, a tak z jejich pohledu: Hrob musel být prázdný, ten mladý muž byl něco více než viděly a nemluvil o jejich omylu ale o tom, že Ježíš vstal z mrtvých a jeho účelem bylo poslat zprávu učedníkům"... Ta stejná idea je vyvinutá dále v následující pasáže z "Narrative in Mark": "Pohřeb byl pozorován - pravděpodobně z dálky - malou skupinou žen, které zůstaly, aby viděli poslední chvíle jejich Pána. Ani jeden z učedníků tam nebyl, protože ti se rozprchli po zatčení Ježíše (Petr trochu později než ostatní) a už se pravděpodobně vrátili domů, nebo se skrývali v Jerusalémě, než dostanou příležitost uprchnout.... Brzy byli učedníci zpět ve svých starých domovech a připravovali se na návrat ke starému životu. Ale k jejich překvapení se jim zjevil Pán. Nejdříve Petrovi, posléze druhým. Těm kteří žili v Judeji a právě tak těm v Galileji. Pod vlivem zjevení - jejichž podrobnosti nebyly zachovány v přesnosti - uvěřili že Ježíš vstal z mrtvých a je oslavený v nebi a že byli povoláni vrátit se do Jerusaléma a pokračovat v Jeho díle. V Jerusalémě našly ženy, které pozorovaly pohřeb a tyto jim řekly že šly ke hrobu hned časně ráno aby dokončily to, na co Josef z Arimatie čas neměl, ale když přišly k hrobu, namísto aby jej našly neporušený, a mladý muž je vystrašil když jim řekl že Ježíš, kterého hledaly, tam nebyl... A tak již v pevné víře ve Vzkříšení - víra ke které generace přidaly implikaci že hrob byl prázdný. Z toho všeho se potom přidalo - silou zprávy od žen, že Vzkříšení se událo třetího dne.... Podal jsem tyto konkrétní části, protože se mi zdá, že předkládají velmi jasně a vlastními slovy Dr.Lake-a základní prvky jeho teorie:
1). Ženy se pravděpodobně zmýlily.
2). Neoznámily svůj objev okamžitě, protože učedníci již v Jerusalémě nebyli.
3). Učedníci se o tom dozvěděli po návratu z Galileje až několik týdnů později.


Nechtěl bych se pokoušet o prozkoumání těch jemnějších bodů původních záznamů, které mohou být studovány pouze ve světle bližšího a detailnějšího zkoumání - což budeme dělat později. Ale jsou zde tři široké úvahy které jasně vystupují a žádají si zdůraznění:
Na prvním místě, důvod pro předpokládanou nepřítomnost nebo nepřístupnost učedníků v tu neděli , což je tak velmi důležité pro Lake-úv výklad případu, mají podle mně, velmi pochybný a nejistý charakter. Závisí úplně na zlomené, nebo částečně napsané větě v Markovi. Proti tomuto je zde pozitivní evidence mnohem přímějšího a demonstrativního druhu. Nejenom že Marek výslovně naznačuje přítomnost učedníků ("ale jděte a povězte učedníkům a Petrovi: On jde před vámi do Galileje; tam Ho uvidíte jak slíbil") ale celá Synoptická tradice to naznačuje také.
Pakliže je alespoň jedna skutečnost v příběhu evangelií, která nepřipouští pochyb, je to že i když Marek píše že učedníci Ježíše Krista uprchli, neuprchli všichni. Jeden muž z nich se alespoň odvážil do hrůzy města v tu noc a dokonce se dostal ke scéně půlnočního soudu. Tím člověkem byl Petr. Nevím jak se dívá čtenář na tuto věc, ale já osobně jsem si víc jistý s pravdivostí tohoto trapného pádu Petra a jeho pozdější lítosti, než jsem si jistý čímkoliv jiným v evangeliích. Je to historka, která je dostatečně srozumitelná jako přepis ze skutečného života, která jako fikce či výmysl, by byla zcela nepochopitelná. Jaké jiné možné vysvětlení bychom mohli nabídnout k povídce která tak odsuzuje a vrhá pohanu na pověst jednoho z vedoucích apoštolů, která se okamžitě objevila v prvních křesťanských záznamech - než že je to nesmazatelná vzpomínka na skutečnou událost? Pakliže tedy byl Petr jasně přítomný v Jerusalémě v pátek večer, kdo může říci s jistotou že on a jeho přátelé uprchli z města před nedělí?
Za druhé, chování samotných žen, podle této hypotéze, je podivně nepřirozené a podivné. Nezapomínejme kdo tyto ženy jsou. Nemáme co do činění s nějakými známostmi apoštolské skupiny, ale s jejich vlastní krví. Salome byla matkou dvou učedníků, Marie, žena Kleofáše, dalších dvou. Kromě toho nežily normálně ve městě, přišly na svátky. Pakliže byli v nebezpečí učedníci, potom v tom stejném nebezpečí byly i ženy. To je nemohlo nechat indiferentními k osudu žen. Nějaké pokusy zajistit jejich bezpečí a jejich rychlý odchod z města byly jistě vykonány. Vzájemná závislost žen a mužů uvádí do rozpaků celou teorii v tom hlavním bodu. Lake je nucený udržet ženy v Jerusalémě až do neděle ráno, protože on pevně věří, že skutečně šly k hrobu. Dále je nucený dostat učedníky ven z města před východem v neděli, protože trvá na tom, že ženy mlčely. Nakonec, aby zharmonizoval všechno s tím, že nakonec ženy všechno řekly se všemi nevyhnutelnými důsledky, ponechává ženy po několik týdnů v Jerusalémě, zatím co učedníci se vrátili do svých domovů, měli nějaká zjevení a potom se vrátili do Jerusaléma.
Co si Lake představuje, že ženy dělaly po celé ty týdny, v cizím městě, když každý instinkt a touha po domově je táhly na sever? Nechal by on sám, svou vlastní ženu či matku pod hrozbou a sám odešel do bezpečí? Shledávám to neuvěřitelným. Pakliže to bylo bezpečné pro ženy, zůstat v městě a jít k hrobu Ježíše, bylo to bezpečné také pro učedníky. Nebyl li Jerusalém bezpečný pro muže, potom Salome Marie Kleofáše a matka Ježíše by určitě odešly s nimi... Ale existuje mnohem hlubší a radikálnější potíž než toto. Ani Lake, ani P.Gardner-Smith, který zaujal stejný pohled - snad s malými reservacemi si neuvědomili ničivý charakter pro evidenci případu jejich teorie, který, pakliže teorie byla pravdivá, která byla v dosahu kněží. Dokonalá odpověď na ten veškerý nesmysl o prázdném hrobu by byla - najít zahradníka! Zde byl přece člověk, který mohl promluvit s kompletní a konečnou autoritou. Jeho jediné slovo by zcela zničilo celou tu chatrnou povídku. Kde jsou nějaké stopy po kontroverzi, která by byla určitě vznikla po takovém přímém zničení toho, co bylo považováno za fakt? Kde je to sebejisté prohlášení od kněží, že Ježíšův hrob nebyl prázdný, že Jeho pozůstatky se stále nacházejí uvnitř? Nevidíme ani jednu jedinou stopu po něčem podobném - jenom prázdnou ozvěnu, že "učedníci tělo ukradli".
Existují dva velmi pádné důvody proč - jako záležitost historické pravdy - ten mladý muž nikdy nebyl povolán aby svědčil ve prospěch nepřátel Křesťanství. Za prvé jak uvidíme, ten mladý muž nebyl žádným zahradníkem ale jeho přítomnost u hrobky v tom šeru v neděli ráno byla ze zcela jiných důvodů. Ale hlavní a rozhodující faktor leží ve skutečnosti, že během několika desetiletí ranného Křesťanství, fyzická prázdnota toho pravého Kristova hrobu nebyla nikdy na pochybách! Okolnosti tuto skutečnost postavily mimo jakoukoliv debatu...


6). Ženy hrob nenavštívily. To nás přivádí k teorii, která jako jediná by mohla být skutečnou alternativou k tezi, kterou udávají evangelia... Kdyby se dalo dokázat, že žádná návštěva k hrobu v tu neděli nepřišla, a ten že zůstal neporušený a možná i zapomenutý po měsíce, potom ten základ, ta skála na které všechny ty předešlé hypotézy spočívaly, bude odstraněn. Protože pakliže ženy neohlásily prázdný hrob, kněží nebudou pod tlakem formulovat nějakou teorii a město se vrátí do zcela normálního života - mimo nějakého dočasného vzrušení a diskusí po velkých událostech, jako bylo na příklad Ukřižování. A přesto musím prohlásit, že ani jedna z těch teorií, které jsme předvedli, není tak intelektuálně slabá, jako tato poslední. Jak pokračování ukáže, historie toho co se stalo potom, popírá tuto tezi na každém kousku cesty...

9.
Jádro problému.

Kdokoliv k tomu problému přichází, dříve nebo později bude konfrontován faktem, který nelze odstranit vůbec žádným logickým procesem. Bude se nám dívat do očí, jako jedna konkrétní a nepopíratelná jistota situace. Faktem je, že někdy mezi přibližně třiceti šesti hodinami a časovým obdobím, které nemohlo být delší než šest až sedm týdnů, hluboké přesvědčení uchvátilo malou skupinu lidí, lidí které jsme do nyní zkoumali - změna která potvrzuje fakt, že Ježíš vyšel z toho hrobu. Ta aktuální situace je velmi bizarní, a já věřím že v historii jedinečná. Nejde o to, že jedna nebo dvě emociální ženy, které jsou identifikované s konečnou scénou Ukřižování, dostaly předtuchu že Ježíš vstal z mrtvých a držely se toho tvrdošíjně i proti jak nepřátelské opozici, tak i napůl vyjádřeným pochybám přátel. Taková skutečnost by nevydržela pod tlakem historického zkoumání. Jde o to, že celá skupina, včetně devíti mužů, kteří od zatčení uprchli a určité osoby, které před tím v příběhu nevystupovaly, přišly k přesvědčení, že se stalo něco, co změnilo jejich celý pohled! A to něco změnilo jejich sklíčení a hluboký smutek v intensivní radost a nadšení...
Kdyby ta jediná evidence pro tento skutečně neobvyklý jev, ležela v jediné pasáži na počátku knihy Skutků, dalo by se uvažovat o historikovi s bujnou fantazií, kterému blízké konekce s celým hnutím, zformovaly jeho postoj. Ale to je přesně to, co nikdo tvrdit nemůže! Máme mnohem rannější a více autoritativní svědectví Pavla, Petra, Jakuba a také ovšem celou historickou síť křesťanských kongregací, táhnoucích se od Jerusaléma kolem Malé Asie až po římské katakomby. Jenom z intensivně žhavého centra hořícího nadšení, mohlo být tak veliké pole lávy vyvrženo z malé země jako je Palestina až po hranice římského světa. Nemůžeme trvat na přísné kauzalitě ve fyzickém světě, a popřít ji ve světě psychologie! Jev, kterým jsme zde konfrontováni, je to největší vykolejení událostí v lidské historii, a dá se vysvětlit pouze počátečním impulsem obrovského impaktu a síly...
A přesto tento původní materiál, odkud musíme odvodit takovou dynamickou sílu, se skládá z věčného pochybovače Tomáše, spíše nestatečného rybáře Petra, jemného snílka Jana, praktického výběrčího daní Matouše a několika rybářů, jako Ondřeje a Natanaela, nezbytných žen a dvou nebo tří dalších.... Nechci minimalizovat charakter historického jádra, ze kterého Křesťanství počalo, ale vážně lidi: Vypadá tato - spíše nesourodá skupinka prostých lidí, padajících pod šokem Ukřižování, totální degradací a potupné smrti jejich Vůdce - jako ta pravá hnací síla, kterou k tomu potřebujeme? Upřímně řečeno ani trochu a čím více přemýšlíme o rozpadu, který nastal z té krize, tím méně máme chuť si představit, že by se všechno dalo znovu tak nějak dohromady a dosáhlo známých výsledků!
A PŘESTO JASNÁ EVIDENCE Z HISTORIE NÁM DOKAZUJE, ŽE SE TAK STALO! Něco vešlo do života těchto velmi prostých a obyčejných lidí, co zcela změnilo skupinu zlomených a poražených lidiček, kterou jsme právě studovali, na něco zcela opačného! A co bylo příčinou této úžasné transformace - fyzické či psychologické, nebo nějaká transcendentní událost - to je jádrem naší nynější studie...


Ještě než přejdeme k plnému a podrobnějšímu studiu, je zde jeden bod který vyžaduje zvláštní pozornost. Podle oficiální historie těchto událostí - dokument, který nejenom že byl přijatý univerzálně hned od počátku, ale také napsaný člověkem, který měl vyjímečné schopnosti pro vyšetření, co se vlastně stalo. První veřejné prohlášení o vzkříšení Ježíše Krista, bylo učiněno v Jerusalémě, během svátků Letnic - to znamená svátků, které následují hned po těch osudových svátcích Velikonoc - jinak sedm týdnů po Ukřižování.... Proč tedy - v první řadě - ta mezera sedmi týdnů? Toto je případná a provokativní otázka! Lukáš začal svou knihu Skutků psát nejdříve třicet až čtyřicet let po uvedených událostech. (poznámka překladatele: S plným respektem pro dílo Franka Morisona - si dovoluji nesouhlasit s datováním knihy Skutků. Důvod: Druhá polovina této knihy se věnuje převážně biografií apoštola Pavla. My víme z historických pramenů, že Pavel byl popraven v římském vězení Marmora za Neronova pronásledování Křesťanů, buď v roce AD. 54 nebo 55. Ale na konci knihy Skutků Pavel ještě žije - viz poslední dva verše knihy. Kdyby býval Lukáš psal svou knihu po Pavlově smrti, nemám žádných pochyb o tom, že by se o jeho smrti zmínil - smrt je v biografii velmi důležitá - tam vše končí! Lukáš pravděpodobně [soudím podle posledních veršů], dokončil knihu Skutků v roce AD 54.). Pokračuje Morison: Už nastal čas, aby legenda Vzkříšení (byla li to legenda) přijala plně rozvinutou formu. Mnozí z očitých svědků již zemřeli a široký odstup let ležel mezi těmi, kteří ještě žili a událostmi samotnými.
Příběh, který budou lidé vyprávět v roce 65, bude buď úplná pravda, která se nedá napadnout, nebo bude tak dokonale rozvinutý, že bude působit pravdivě na mysl současníků. Ten příběh se časem nestane méně přesvědčivým. Spíše ztratí ty slabé a nevhodné prvky a shodí ze sebe nepohodlné rysy. Ovšem podíváme li se na všechno s pohledu čisté legendy, mezera sedmi týdnů je velmi nepohodlným rysem, anachronismem prvního řádu! Vůbec nenapomáhá tvrzení apoštolů, spíše působí trapně. Poskytuje zbytečný - a vlastně nepochopitelný kámen úrazu pro víru. Nechává dveře otevřené pro všechna možná podezření. Lidé si řeknou: Jestliže Ježíš vstal z mrtvých v neděli Velikonoční a ukázal se svým učedníkům, proč to okamžitě nerozhlásili po celé zemi? Proč čekali sedm týdnů, až lidé začnou na tu celou aféru zapomínat a potom najednou vyskočili s celou zprávou na svět?
Je obtížné si vymyslit verzi o tak monumentální události jako je Vzkříšení, která by v sobě obsahuvala tolik důvodů pro pochyby. Pakliže ta povídka byla úplným výmyslem, potom dělá ostudu těm, kteří si jí vymysleli! Dá se pochybovat o tom že dokonale neomezená legenda, vyprávěná znovu a znovu, by se nevyhnula takové smrtelné slabosti a neumístila by vyhlášení Vzkříšení na ten den, kdy bylo objeveno? Jak se tedy potom máme dívat na tuto podivnou mezeru sedmi týdnů mezi událostí a její publikací? Nenalézám ve své mysli jinou uspokojivou odpověď, než že zde nejednáme s legendou nebo romancí, ale s faktem. Tvůrce romancí si může zformovat příběh tak, aby sloužil jeho představě - autor biografie musí vzít to, co mu nabízí život!
Domnívám se že mnoho čtenářů stálo někdy někde na velmi staré cestě - cestě, která sloužila potřebám lidstva po mnoho století - a diví se proč pojednou v určitém bodu dělá cesta náhlou zatáčku, náhlou obejíždku aby se vyhnula - jak se zdá - ničemu. Nevidíme žádný důvod, proč by bývala nemohla vést přímo k cíli. Objíždka cestu nezkracuje, prodlužuje ji. Neusnadňuje klesání, stěžuje jej. Proč taková nepochopitelná zatáčka či ohyb, když přímá cesta by byla mnohem snadnější?
Kdykoliv se podobná situace naskytne, stačí zajít dosti daleko zpět v historii do oné části země, a naleznete vysvětlení v nějakém starém mezníku, ohrazeném místě, nebo v nějakém starobylém právu, které stavitelé cesty nemohli ignorovat. Cesta se točí a ohýbá, protože tam kdysi bylo něco reálného, co se muselo obejít. Zdá se mi, že něco velmi analogického vzniká v problému který studujeme. Bylo by mnohem snadnější - mnoho roků po události, v době kdy Jerusalém byl už jednou velikou ruinou a posvátná místa ztracená v troskách křeče posledního zápasu, aby si někdo vymyslel příběh Vzkříšení, ve kterém by ten podivný prvek sedmi týdnů neexistoval. Znělo by mnohem důvěryhodněji cizím posluchačům, kdyby ohlášení následovalo těsně po objevení. V tom čase by už sotva kdo mohl efektivně argumentovat proti. Vypadalo by to jako přirozený a logický výsledek takové monumentální události.


Ale my zapomínáme na lidi, kteří původně tu cestu postavili! Příběh Vzkříšení, který byl vyprávěn a prohlašován skrze starodávný svět, nebyl stvořen lidmi "z venku," ale tou původní skupinou následovníků Krista! Ti nečekali dvacet či třicet let, než by vyhlásili svou verzi světu. Ti lidé začali svou organizovanou kampaň během dvou měsíců po tom, co se to stalo. Během třiceti let z nich většina zahynula násilnou smrtí právě pro to, že tak silně lnuli k rozšiřování tohoto příběhu....
Je tudíž jasné, že od samého počátku ta mezera sedmi týdnů, se všemi nepříjemnými zákruty, zatáčkami a příležitostmi pro skeptika, byla nedělitelnou částí křesťanské verze toho, co se stalo. Oni vyprávěli příběh těchto sedmi týdnů, protože to byl ten jediný, který pravdomluvní lidé povědět mohli. Jinými slovy: Byla to historická skutečnost.... Jakmile si to uvědomíme, počneme chápat, že svrchovaně důležité datum, kdy toto křesťanské prohlášení poprvé zaznělo v Jerusalémě, nemohlo být jiné než svátek Letnic. Datum, které podává kniha Skutků a to jediné datum, které křesťanská tradice kdy přijmula... Uvažujme o způsobu, kterým toto závažné prohlášení bylo dáno na vědomí veřejně. Jerusalém procházel jednou ze svých periodických fází, vysoce emociální činnosti.

Opětně byly svátky a i když možná město nebylo tak přeplněné návštěvníky jako na Velikonoce, i tak bylo jistě plné poutníků. S tolika lidmi pohromadě, lidmi kteří nemají na mysli nic jiného než rituály svátků - úzké uličky a bazary Jerusaléma byly každopádně velmi živé s náboženským cítěním na vysokém stupni. Tak tedy podle Skutků to bylo právě za těchto okolností, kdy se staly události které zkoumáme a detaily, které byly přenesené až na nás, mají mocný dojem pravdivosti. Musíme si představit skupinu dvanácti až čtrnácti mužů a pravděpodobně tak šest žen, kteří se pojednou vynoří z jednoho domu v Jerusalémě, ve stavu vysokého emociálního vzrušení. Potom dav lidí, rychle se shromážďující kolem nich. Někteří jidé z davu se jim otevřeně vysmívají a obviňují je z přílišného pití vína. Jiní jsou dychtiví se dozvědět, o co zde vůbec běží. A představme si rybáře Petra, stojícího - možná na schodech domu, jak podává vysvětlení.

Zřejmě tak nějak se odehrálo první prohlášení křesťanského prožitku. Teď sledujte pozorně pravděpodobný běh událostí: Pokud víra v Kristovo vzkříšení byla sdílena v soukromí, prohlašována a vyprávěna pouze za zavřenými dveřmi, vnější situace v Jerusalémě se neměnila. Ale v okamžiku, kdy tvrzení učedníků vešlo v širokou známost, a počalo se o něm veřejně diskutovat, je zřejmé že dvě věci musely nevyhnutelně nastat: Za prvé, vášnivé kontroverze mezi přívrženci nového hnutí a jeho odpůrci. Toto nebyl nějaký běžný rozdíl názorů na náboženskou otázku, celkem malé důležitosti, tato záležitost se rovnala velkému veřejnému skandálu! Pakliže to, co učedníci tvrdili byla pravda, potom ta kněžská skupina, která se zasloužila o Ježíšovu smrt, byla vina tím nejodpornějším zločinem před Bohem! Pakliže to pravda nebyla a celá ta aféra byla jen předstírání a fraška, potom - už z morálních důvodů musí být celá lež okamžitě vyhlazena! Zde nebyla žádná střední cesta! Toto hnutí člověk buď miloval nebo nenáviděl...

Za druhé: Ať už by byly autority jakkoliv rozhodnuté nechat otázku jejich postupu vůči Ježíši spát - nemohly v žádném případě ignorovat kampaň, která jim přičítalo otevřeně morální vinu - přímo pod jejich okny v prostorách Chrámu. To by bylo pro ně příliš nebezpečné! Byli nuceni k nějaké represivní akci, jinak by to znamenalo přiznat vinu. Je jasné podle svědectví Skutků, že během prvních čtyřech roků, kdy křesťanská obec rostla mílovými kroky před prvním pronásledováním pod Saulem z Tarsu, obě předešlé podmínky se naplnily. Vedoucí apoštolové byli zavřeni nejméně jednou, pravděpodobně dvakrát. První případ byl zdánlivě kvůli uzdravení jednoho mrzáka, i když pravým důvodem bylo jejich učení o Ježíši! Je to jasné z výroků kněží, když apoštoly propouštějí. Nařizují jim, "aby už nikdy v tom jménu nekázali!" To byl ten první pokus vytrhnout "kopřivu", která se nakonec proti všemu očekávání rozrostla do celého světa......



Ale ruku v ruce s touto - tak nějak nerozhodnou akcí na straně židovského vedení - a možná tuto nerozhodnost vysvětlující - je neodiskutovatelný fakt, že Křesťanství získávalo přívržence ohromným tempem. To celé hnutí se šířilo daleko za hranice reálného očekávání. Nezdá se mi být důležité, zda je čtenář ochotný přijmout ten počet tří tisíc lidí, kteří přijmuli víru ten první den.
To strašné pronásledování Saula, na místech tak vzdálených jako je Damašek, ukazuje jak o čtyři roky později Křesťanství vzrostlo do alarmujících rozměrů. I kdyby ta kongregace, kterou se Saul snažil rozvrátit, neměla víc jak pět tisíc členů, (Skutky 4:4) znamenalo by to že víc jak tři noví Křesťané přibývali každý den po čtyři roky. Toto je překvapující růst tak revoluční doktríny - jen v samotném Jerusalémě - a počet pěti tisíců je určitě podceněný.
Zde máme jednu otázku, nad kterou se musí čtenář vážně zamyslet: Bylo by vůbec možné, aby se toto nadšení, v takovém konfliktu názorů, vyvíjelo tak jak se vyvíjelo - ve skutečné přítomnosti fyzických pozůstatků Ježíše Krista? Toto je konkrétní bod, ke kterému se budeme opětovně vracet, protože je životně důležitým a zcela základním faktorem, pro pochopení celého případu.... Primárně je to pochopitelně otázka evidence a stojí za to si uvědomit, že indikace které máme poukazují jasně na opačnou stranu. Uvažte nejprve okolnost o které jsme se zmínili krátce v předešlé kapitole. Mám tím na mysli nepřítomnost jakéhokoliv náznaku, že by se hrob Ježíše Krista stal předmětem zájmu Jeho současníků, během těch následujících kritických týdnů a roků po Ukřižování.
Je zcela nemožné číst písemnictví té doby a neuvědomit si jak hrob Ježíše Krista - pro Jeho přítele i nepřítele - zapadá do úplného neporušeného zapomnění.... Zdá se, že nikdo nepřicházel do Josefovy zahrady aby ukázal návštěvníkovi: "Toto je místo, kde pochovali našeho Pána." Žádné nepřátelské vyšetřování, které by prokázalo, že umučené pozůstatky Velkého Učitele stále leží tam, kde byly pohřbeny dny, týdny nebo měsíce dříve. Ještě nápadnější je to, že nikdo se nesnažil předstírat že ví přesně, kde ten hrob je, aby řekl:"Ne, tady neleží, On byl pochován támhle!" A namísto zcela přirozených důsledků, které by normálně vyplývaly z tak nezapomenutelné události, dostáváme dojem kamenně chladného nezájmu. Od okamžiku, kdy se ženy vrátily z Josefovy zahrady, hrob Ježíše upadl - historicky - do úplného zapomnění.
A toto je skutečně zcela mimořádné: Ať už se na to díváte z kterékoliv strany, je to impozantní fakt, který nás vyzývá k přešetření. Konec konců, počet lidí, které Ježíš během svého života na zemi znal blízko, a kteří by mohli - dejme tomu - podlehnout nějaké iluzi, bylo relativně velmi málo! Řekneme-li třicet, nejsme daleko od skutečnosti. Tato nepatrná skupinka byla zcela pohlcena ohromným množstvím poutníků z mnoha provincií a zemí, řádu tak několik set tisíc!

Člověk by se domníval, že z takového velikého a rozmanitého množství by nebylo málo těch, pro které by rozhodujícím faktorem byl stav hrobu. Jistě by vznikla kontroverze v případě že by byl hrob neporušený. Ale my nenalézáme ani stopu po něčem podobném! Domněnka že hrob byl prázdný, se zdá být univerzální. Tím jediným sporem, o kterém máme nějaký záznam - a byl to velmi horký spor - byla otázka, zda učedníci tělo tajně neukradli. Řekl bych, že toto je mocný fakt. Naznačuje totiž, že se něco stalo, co prázdnotu hrobu postavilo mimo jakoukoliv diskusi!!!
Ale skutečnost, že hrob upadl v zapomnění, není jedinou podivností. Je zde zajímavá skutečnost, že prázdnota hrobu se nedá popřít bez vytvoření neudržitelné pozice jak z racionálního, tak i logického pohledu..... Podívejme se na situaci v Jerusalémě po pár týdnech z negativního a radikálního pohledu. Skupina Ježíšových přívrženců se vrátila do města po neurčené časové délce pobytu v Galileji. Mohly to být tři týdny, mohlo jich být šest či sedm. Přesná délka té mezery ne nerelevantní, protože v každém případě ty intenzivní vášně způsobené Ukřižováním, měly již sestupnou tendenci. Během této doby měli jednotliví členové skupiny prožitky, které změnily celý jejich pohled.


Učedníci vzpomínali neustále na události posledních dvou let, obzvláště na některé výroky Ježíše které tenkrát nechápali, dostali se k přesvědčení, že Ježíš vstal z mrtvých a byl "oslaven," a sedí "po pravici Boha," Tato víra byla mocně posílena skrze určité prožitky některých členů skupiny, kteří byli přesvědčeni že vzkříšený Ježíš se jim zjevil se všemi znaky svého utrpení na těle. Tyto zkušenosti sdělili dalším, kteří již k uvěření nakloněni byli a velmi brzy - celá skupina - muži i ženy se vydali do Jerusaléma aby zvěstovali zprávu, že Ježíš byl v pravdě tím Mesiášem.. (Snažil jsem se předvést radikální případ poctivě a spravedlivě. Pakliže se čtenář domnívá, že způsob jakým je to napsané postrádá sílu přesvědčení, nechť se pokusí toto posílit. Pozná, jak strašně těžké je podat tento případ energičtěji - s ohledem na psychologickou pravděpodobnost).

Těžko bych našel větší omyl než se domnívat, že když jsme vysvětlili obrácení učedníků, máme s tím už také vysvětlení pro náhlý a neuvěřitelný růst Křesťanství. Ta hlavní zkouška teprve přijde.... Musíme tyto přesvědčené, ale (podle hypotézy) spíše víceméně oklamané lidi přivést do samého středu města, kde leží ten trapný a neodstranitelný hrob. Tam kde lidé chodili denně do práce ve víře, že hrob zůstal neporušený a kteří nyní přichází aby přijali tento filosofický převrat jako konečný výraz Boží vůle. A nyní se podívejme na tu malou skupinu, jak se chystá konvertovat toto ohromné a různorodé množství lidí na jejich pohled a víru.

Primárně a významně musel tento obrovský pokus o evangelizaci zaujmout formu výzvy - ne k emocím ale k intelektu. Židé byli velmi logičtí lidé - k poznání toto nám stačí přečíst si prohlášení Štefanovo, Pavlovu řeč na schodišti pevnosti, nebo zachované výroky ze Skutků, abychom viděli, jak se křesťanští vůdci snažili oslovit mysl a soudnost svých posluchačů. Jak uvidíme později, kontroverze vyvolaná prohlášením učedníků, byla krutá a vášnivá intelektuální polemika, která zuřila po mnoho měsíců v každé synagoze kde pretenze (nároky) Křesťanů byly vážně předneseny.

Kdybychom si mohli představit že se toto všechno odehrálo v Kapernaum, Tiberias či nějakém městě vzdáleném od scény soudu a Ukřižování, potom by se snad dalo uvažovat o nějakém úspěchu. Skutečně přesvědčení lidé, bez možnosti získat nebo přezkoumat údaje, by mohlo vést k většímu počtu konvertů, ovšem jinou otázkou je zda by je církev udržela.. Ale historie nás učí, že tato bitva musela být vybojovaná v Jerusalémě, kde nějaké iluze nemohly převládnout, kde každý se mohl zvednout a jít se podívat - ráno, v poledne, večer - na ten hrob! Ve městě, kde žilo významné množství oficiálních, autoritativních a konkluzivních svědků. A přesto, v tomto centru solidního a konzervativního realismu ne méně než tři tisíce konvertů bylo získáno za jeden den a později zvýšeno na pět tisíc!

Jaký byl ten rozhodující činitel v tomto stálém růstu, který se v několika krátkých letech stal tak vážným a rozšířeným nebezpečím, že Saul z Tarsu byl dohnán organizovat ohromnou kampaň na potlačení věřících v Krista? Odkud přišel ten impuls, který přesvědčoval jednu rozumnou osobu za druhou, že Křesťané mají pravdu a že kněží ji nemají? Mohli by učedníci mít úspěch, kdyby k popírání a hrozbám kněží a nerozhodnosti populace - se přidal ještě ten hrob a řekl svou neporušeností rozhodné "Ne!"?

Je zde však další pohled na tuto otázku, který nesmíme přehlédnout. Ptám se: Jak se to přihodilo, nebo co bylo důvodem toho, že sami učedníci počali věřit? My jsme prozatím pokračovali za předpokladu, že můžeme všechno postulovat (odvozovat) z učedníků. jestliže se to dá vysvětlit - alespoň povrchně - z jejich charakteru. Ale pro studenta, který se vyzná v lidské mysli, není zamotanější a záhadnější problém než tento. My známe těchto jedenáct lidí lépe, než kohokoliv jiného ze starověku. Jejich povahy jsou jasně popsány v příběhu a Ježíš sám, který si je vybral, byl pochopitelně dokonalým soudcem mentálních a spirituálních schopností.


V počáteční fázi našeho vyšetřování jsme odmítli názor, že učedníci ukradli to tělo z těchto důvodů: Bylo to odporné, nehrálo to s jejich známými morálními rysy a zároveň to neodpovídalo jejich prostoduché nepředstavivosti. Ale ještě větší potíže budeme mít, pakliže zaujmeme přesvědčení, že všichni do jednoho - bez vyjímky - byli ovlivněni nějakým klamem. Tak nějak - ten drsný rybář Petr a jeho bratr Ondřej, věčně pochybující Tomáš, ne příliš citový výběrčí daní Matouš, spíše nudný, věrný ale pomalu chápající Filip.
Tito lidé nezapadají do podmínek, které jsou požadovány pro kolektivní a neotřesnou halucinaci. Hrůzy a pronásledování, kterým tito museli čelit - a čelili bez zaváhání, nepřipouští nějaký napůl odvážný spolek, slepený dohromady tajemstvím, které je prolezlé pochybami... Ta víra musela být bezpodmínečná, veliké síly, aby uspokojila podmínky. A potom, dříve nebo později: Pakliže si tato víra měla prokousat svou cestu do všeobecného vědomí lidí musela nabízet přesvědčující argument a alespoň pokus o důkaz...
Zvláštní v tomto případě je skutečnost, že víru ve Vzkříšení nejenom rozšířili na všechny ostatní členy skupiny o kterých máme nějakou stopu, ale donesli ji do Jerusaléma s nepochopitelnou odvahou - rozšiřovali ji v tom nejintelektuálnějším centru Judeje, proti těm nejschopnějším dialektikům své doby, a přímo proti každé překážce, kterou velmi schopná a vysoce organizovaná vládnoucí klika mohla vymyslet! A oni zvítězili! Během příštích dvaceti let ta jejich zpráva rozvrátila židovskou církev (v originále "church") a vtiskla svůj znak na každé město východního pobřeží Středozemí z Césarie až po Troas. Do padesáti let počala ohrožovat mír Římského Impéria!
Když už jsme řekli všechno, co se dalo říci o ochotě některých lidí uvěřit v to, v co uvěřit chtějí, kteří se nechají unést city a přijmout jako fakt i to, o čem jen slyšeli - stejně stojíme před největší záhadou ze všech: JAK TO, ŽE TO VYHRÁLO ? Křesťanství přitahovalo stále více členů - nejenom z občasných svátečních shromáždění, ale také od obyvatel Jerusaléma. Mimo nadšení přátel Křesťanství, musíme k tomu připočítat také ochromení jeho nepřátel a pro stále se zvětšující počet nových konvertů.
Uvědomte si, co by někteří vysoce postavení Židé v Jerusalémě zaplatili za to, aby toto hnutí mohli zaškrtit, potlačit - ale nemohli. Ty zoufalé pokusy umlčit apoštoly, až použili to Velké Pronásledování - také se roztříštilo na kousky! Potom si začneme uvědomovat, že za všemi těmi triky a lstí musel stát tichý a nenapadnutelný fakt, fakt se kterým ani osud, ani zeměpis nemohl pohnout....
Uvědomujeme si také, proč - během těch celých čtyřech let, kdy se Křesťanství skutečně rozrůstalo v nebezpečnou veličinu v Jerusalémě, ani Kaifáš, ani Ananiáš nebo některý jiný člen saducejské kliky - jejichž prestiž a osobní pověst byly hluboce uraženy novou doktrínou - ani jeden z nich se nesnažil o ten samozřejmý způsob to všechno zastavit: Pakliže tělo Ježíše stále leželo v hrobu tam, kde jej Josef pochoval, proč tak neřekli? Klidná a nevášnivá prezentace skutečných faktů, prohlášená někým v autoritě a veřejně publikovaná v prostorech Chrámu, by byla jako kbelík studené vody na rozrůstající se ohníček křesťanské hereze. Bývalo by to ustálilo situaci v jejich prospěch a zpomalilo - když ne zastavilo stálý přítok nových konvertů.
Zřejmě nic takového nepodnikli z toho prostého důvodu, že nemohli! Ze všech těch útržků a ozvěn té tak vzdálené kontroverze, které se dostaly až k nám, nikde jsme neslyšeli že by jedna jediná osoba tvrdila, že Ježíšovo tělo bylo stále ještě v hrobě! Jsou nám dávány pouze důvody proč tam není. Ve všech těch starodávných dokumentech běží jako červená čára vytrvalý předpoklad, že hrob Ježíše Krista je prázdný. Můžeme toto popřít do tváře kumulativní, vzájemně se podporující evidenci. Osobně se domnívám, že nemůžeme. Shoda okolností je příliš přesvědčující. Když si uvědomíme ten přechod učedníků od panického strachu k totální jistotě, záležitost mezery sedmi týdnů - neuvěřitelně rychlý růst konvertů v Jerusalémě, podivný nedostatek argumentů na straně autorit až ta celá situace explodovala do zoufalých pokusů Saula z Tarsu o potlačení celého hnutí, uvědomujeme si, že jsme v přítomnosti něčeho hmatatelnějšího, než je psychologická reakce na sen jednoho rybáře!


Ten prázdný hrob musel být tím finálním, nezodpověditelným a objektivním svědkem. Ani jedna strana se ho nemohla zbavit! Ironií osudu byla skutečnost, že učedníci byli nuceni provádět svou kampaň tak čtvrt hodiny pohodlné procházky od místa kde, pakliže lhali, ležely rozpadající se pozůstatky jejich Pána. Ta praktická stránka věci mohla být vyřešena okamžitě, jakýmkoliv počtem svědků. Pakliže prohlášení žen bylo pravdivé, a tělo v hrobě nebylo, bylo by velmi lehké ověřit si ten fakt právě tak, jako to udělaly ty ženy, o pár týdnů dříve. Dokonce ani Josef by nezapečetil natrvalo prázdnou hrobku, kterou měl pro vlastní potřebu...
A tak jsme se, opačnou stranou myšlení, dostali opět k bodu, ze kterého jsme vyšli. Jakkoliv záhadně a znepokojivě se na první pohled zdá, evidence pro zásadní přesnost příběhu žen je ohromná ve své důslednosti a síle.. Je to takový druh evidence, která dělá dojem svou tichou nevtíravostí, stále ukazující jedním směrem. Přesto - jak uvidíme - směr zůstane nezměněný, když přezkoušíme pravdivost té stejné historické situace jiným a větším kritériem, osobním svědectvím určitých lidí, jejichž právo být slyšen je absolutní a jejichž autorita nemůže být popřena....

Důkazy hlavního rybáře.
Jsou tři konkrétní lidé, jejichž svědectví v této záležitosti, kdyby mohlo být získáno, by bylo absolutní a konklusivní. Prvním je rybář, který sám vedl útok na Jerusalém, a který byl po několik let, neodiskutovaným vedoucím hnutí. Druhým je bratr Vězně, Jakub zvaný Spravedlivý, který z nějakého zvláštního důvodu se připojil ke Křesťanům a nakonec pro to zahynul. Třetím je nějaký Saul z Tarsu, který se, s plným pověřením Státu snažil zničit hnutí, které jej na konec pohltilo.
Všichni tito tři muži tak přišli pod kouzlo křesťanských prožitků po Ukřižování. Všichni tři ztratili svůj život metodami barbarského věku ve kterém žili. Jakub v Jerusalémě, Petr a Pavel v Římě. (poznámka překladatele: Není žádný písemný důkaz současníků Petra - pouze tradice [Irenaeus AD 130 - 200], že by Petr kdy v Římě byl). Pakliže se nám podaří objevit, co každý z těchto významných a primárních svědků pro Křesťanství věřil a učil o Vzkříšení, mnoho nejasných bodů v našem pátrání by se objasnilo. Začněme nejprve s Petrem...
Když se zdvihne opona a opět spojená skupina Ježíše se objeví v Jerusalémě, člověk, kterého nalézáme ve vedoucím postavení, není ten člověk, kterého z čistě psychologických důvodů by jsme mohli očekávat. Není to nejbližší přítel Ježíše a důvěryhodný učedník Jan. Není to praktický Matouš. Není to ani idealista Natanael. Je to určitý rybář Šimon, později zvaný Petr... Naštěstí ranná historie tohoto drsného rybáře je nám známá více, než kteréhokoliv jiného člena skupiny. Mnoho skutečností kolem něj nejsou takové, jaké by napsali lichotníci - tím méně, že by si je někdo vymyslel. Vystupují z příběhu vlastní neobratností a nekompromisní věrností k pravdě.
Vezměte na příklad to velmi vážné pokárání z doby, kdy cestovali v blízkosti Caesarea Filipi: On se otočil a řekl Petrovi: "Jdi ode mne, satane, protože ty nemáš na mysli věci Boží ale lidské!". Toto není vzpomínka, která byl vylepšila pověst člověka, zvláště když se objevovala v polo-oficiálním dokumentu, který se četl neděli za nedělí velikému počtu křesťanských kongregací. Je zde jenom jeden srozumitelný důvod pro zařazení do příběhu a akceptování tohoto Křesťany. Byla to prostě historická část celé škály podivných zkušeností učedníků a musela v Písmu zůstat.
Nebo vezměte další - ještě slavnější epizodu, na kterou kruté světlo zveřejnění bilo po staletí - Petrovo zapření Krista. Tento příběh patří neomylně k historickým vzpomínkám zašlých dnů. Jaké možné vysvětlení bychom vynalezli pro tento ponižující záznam, který nalézáme ve zřejmě pro-křesťanském dokumentu, který nese jméno Petrova přítele a tlumočníka, než že je to nahá a drsná pravda? Pakliže kdy byla evidence potřebná pro vysoký standard pravdivosti - zde ji máme v nejpřesvědčivější formě!



A tak, když jsme nuceni přijmout tyto - méně hrdinné epizody z Petrova života jako přímý přepis ze života, jsme také jistě na historické půdě, když vezmeme i ty milosrdnější obrazy popisující tohoto člověka, jako pravdivý obraz. Shledáme ho, v celku jako velmi milou osobu, která má - možná - drsnější zevnějšek, ale velmi vřelé a věrné srdce. Spíše impulsivní, rychle se rozzlobí, ale také rychlý v poznání a přiznání své chyby. Je výhodou tohoto typu že je přístupný k racionalizaci, když ho přejde vlna náhlých emocí...
Kromě toho byl profesionálním rybářem, se zakořeněnou prostotou rolníka z Galileje. Evangelia nepodávají ani náznak nějakého daru intelektuální výtečnosti. Ta dialektická dilemata, kterými občas Kristus uváděl do rozpaků Farizeje, byla jistě méně pochopitelná Petrovi, než některým jiným členům skupiny. Zdá se, že byl vedoucím a mluvčím částečně z důvodů jeho seniority - ale hlavně pro jeho ryzí lidskou hodnotu.
Byl tak průhledně otevřený, upřímný a opravdový - tak instinktivně prostý všeho pokrytectví. Byl to tento muž, který za celou přežívající skupinu původních členů - a také s jejich souhlasem, udělal první prohlášení o tom že Ježíš vstal z mrtvých. Je nám řečeno, že tak učinil v Jerusalémě, několik týdnů po Ukřižování a to s určitou dávkou jistoty v řeči, která si vyžaduje bližší prozkoumání..
Pokud jde o svědectví Lukáše, tam není pochyb o smyslu Petrova učení. Řeč, která je mu připisována při té nezapomenutelné příležitosti, kdy se postavil a učinil to první historické prohlášení v den Letnic, je jasná a definitivní. Kromě toho je zde jakási primitivní kvalita ve slovech jeho řeči, která naznačuje mnohem časnější stratum víry, než ta která převládala v době, kdy ji historikové ve skutečnosti psali. (poznámka překlad.: K druhé polovině věty se vztahuje předešlá námitka ohledně datování evangelií). Ta přesná slova stojí za studii:
"Muži judejští a všichni obyvatelé Jerusaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova. Tito lidé nejsou opilí, jak se domníváte. Vždyť je devět hodin ráno..... Muži israelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, muže od Boha schváleného a vám dosvědčeného mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed vás skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolesti smrti a smrt ho nemohla udržet ve své moci... Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni to můžeme dosvědčit".
Povšimněte si nejprve významných slov "Ježíš Nazaretský" a "od Boha schváleného." Ještě dlouho před tím, než byly Skutky poprvé napsány, (viz pozn.) přestala křesťanská obec na Ježíše tímto způsobem pohlížet. Stal se objektem uctívání. A tak Petrova frazeologie značí na ranný a primitivní zdroj. Vyzařuje druh atmosféry, kterou bychom očekávali sedm, osm týdnů po Ukřižování.... Ale když přijdeme k jednoznačnému poukazu na Vzkříšení, shledáme se s právě tak rannou a současnou poznámkou: "Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, čehož jsme my všichni svědkové." Tato fráze je přímá a bezprostřední. Hodí se na něco, co se stalo nedávno. Nehodila by se na událost z dávné minulosti. Kromě toho je opakována ve velmi podobných formách, ve třech oddělených událostech v ranných kapitolách Skutků.
Pakliže, jak někteří kritikové navrhují, tato tři různá opakování popisují stejnou událost, potom ta podobnost je významná. Navrhuje to, že zde máme bezvadně upamatovaný a aktuální přepis Petrovy řeči. Fakt že verze se tak široce rozlišují v detailech a pojednou přijdou k fundamentálnímu souhlasu pokud se týče této fráze, je cennou evidencí... A tak svědectví Skutků, napsané pochopitelně mnoho let po události (pozn.), je jednoznačné v tom, že rybář Petr, který byl v té době vedoucí osobou hnutí, učil o vzkříšení Ježíše, které s ohledem na kontext může být považované za vzkříšeni v plném fyzickém smyslu slova. A v tomto byl Petr zřejmě podpořen celou skupinou, za kterou mluvil. Ale je zde mnohem silnější a přesvědčivější evidence zakotvená v tomto starodávném záznamu než cokoliv řekl Petr. Je to něco, co podle Lukáše, Petr neřekl... Někdo si snad pamatuje, že podle Lake-ho teorie o těchto událostech, ženy které šly k hrobu časně v neděli ráno, neohlásily okamžitě svůj nález, protože se předpokládalo, že učedníci jsou buď poschováváni po tajných místech, nebo utekli do Galileje, kde prožívali podivné věci a že to bylo teprve po několika týdnech, kdy už se vrátili učedníci do Jerusaléma, potom to dobrodružství žen přišlo ve všeobecnou známost ...


Každý bude jistě souhlasit, že - i když ženy skutečně držely své tajemství kvůli nepřítomným učedníkům, jejich mlčení každopádně muselo skončit v okamžiku, kdy se celá skupina sešla. Nedovedu si realisticky představit Petra a celou apoštolskou skupinu, kteří se vrátí do Jerusaléma plní přesvědčení, že viděli Krista aniž by jim - alespoň jednou - neřekly ženy o svém vlastním objevu. Tyto dvě události doplňují absolutně jedna druhou! A co více - svědectví žen přicházející jako nový a dosud neznámý fakt, by se zdál být korunním důkazem reality jejich vlastních zážitků. Nejenom že by to posílilo jejich vlastní přesvědčení, ale zároveň by to dodalo nejmocnější páku pro přesvědčování druhých.

Přirozeně, očekáváme že Petr bude publikovat tento další důkaz k posílení jeho tvrzení, že? Podává přece nedůvěřivému davu neuvěřitelný příběh! Petr chce zřejmě konvertovat tyto lidi na svou víru. Podle Lukáše, tyto ženy velmi pravděpodobně stály v té malé skupině obklopující Petra. A přesto v Petrově projevu není ani jediný náznak, jediné slovo o tom, co objevily ženy! A ve dvou dalších proslovech, které jsou plně uvedené ve Skutcích, vidíme to stejné! Je to možné vysvětlit - velmi povrchně, ovšem - že Petr o návštěvě žen u hrobu Ježíše nevěděl. Pakliže by to byla pravda, potom není nic jistějšího, než že ženy u hrobu nebyly!
Pakliže Kleofášova Marie, Salome a Joana nepověděly svým nejbližším přátelům - po sedmi týdnech nepřítomnosti, tuto snad nejzávažnější zprávu jejich života - už během prvních pěti minut jejich setkání - bylo to pouze proto, že nebylo co říci - a celý tento podivný a pohnutý příběh byl pouze výmyslem pozdějších let. Ale můžete prohledat Skutky skrz naskrz, a nenajdete ani slovo o tom, že by se pojednou tento příběh žen vynořil do známosti. Ani trocha kontroverze, která by z toho vznikla, se neobjevila na stránkách, dokonce ani toho nejrannějšího evangelia. Od okamžiku, kdy se tyto ženy naposledy objevily na stránkách historie, ztratily se, právě jako ten prázdný hrob, do mlhy zapomnění, kromě toho, že jejich nezapomenutelné dobrodružství je pevně zapuštěno v každém dokumentu a na každém útržku papíru v pokladnici Křesťanství...

Jak můžeme vysvětlit toto podivné ticho, které jde přímo skrz nejrannější písemnosti. až k k premiéře prohlášení víry v den Letnic? Je jedno vysvětlení, které je dost veliké, aby pokrylo všechny aspekty této komplexní situace. Leží v prostém předpokladu že evangelia podávají pravdu a že toto, tak daleko zasahující tajemství, nemohlo zůstat skryté po sedm týdnů v srdcích těch žen. Už navečer tu stejnou neděli musela být - ta základní fakta - známa po celém Jerusalému, a to nejenom na vysokých místech, ale také v úzkých uličkách města. Muži, kteří se vydávali ten večer na cestu do vzdálenějších vesnic, věděli jistě dost, aby mohli sdělit dál co slyšeli.

Během 24 hodin musela být tato zpráva veřejným majetkem! Vysvětlení se střetala s kontra vysvětlením, obvinění s kontra obviněním.. A nad tím vším se vznášela ta zlá, zlověstná slina: "Učedníci to tělo ukradli!"
Pakliže je to správný předpoklad, potom lze pochopit proč sedm týdnů později, když - z iniciativy samotných učedníků - celá otázka Vzkříšení byla vynesena na to nejostřejší světlo až na úroveň národní a politické kontroverze, žádný uznávaný vůdce skupiny Křesťanů neuznal za nutné hovořit o objevu žen. Důvod pro toto významné ticho se zdá být jasný: Ten fyzický fakt, který mohly ženy dosvědčit, nepotřeboval žádný důkaz či obhajobu. Byl už každému notoricky známý po sedm týdnů!
Kdyby vyhořel na Václavském náměstí Baťa, tak ta skutečnost, že to jako první objevil městský strážník Josef Cibulka, by se mohlo objevit v příštích novinách, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, povolat toho strážníka, aby dosvědčil že Baťa vyhořel! Ano, kdyby nějaký historik v budoucnosti, našel zažloutlou Večerní Prahu, kde sedm týdnů po požáru u Baťi někdo cituje strážníkovo svědectví na důkaz že se to stalo, vzbudilo by to veliké pochyby o pravdivosti zprávy.


A tak ať už uvažujeme o zaznamenaných prohlášeních v knize Skutků, nebo o tom co bylo vynecháno, dojdeme každopádně k závěru, že svědectví rybáře Petra o prázdném hrobu je mimo pochyby. Ale přesto se ještě musíme podívat na jednoho nezávislého svědka, protože nade vším a za tím vším, stojí impozantní a strhující svědek Marek.... Plně souhlasím se vším co napsal Lake v té pečlivě napsané kapitole o primitivním charakteru a zásadní důvěryhodnosti Markova evangelia. Historicky je to unikátní dokument. Stojí jako vysoká skála daleko do moře, omývaná přílivem daleko dříve, nežli dojdete k pobřeží té typické křesťanské literatury. Vrhá svůj stín přes celé pobřeží. Rozděluje vody, které k ní plují.

Že tento drsný a nekompromisní starý dokument stojí ve zvláštním příbuzenství k učení Petra, bylo tradicí církve od samého počátku Křesťanství, a málokdo by chtěl argumentovat jinak. Je to ta jednoduchá, upřímná a objektivní mysl. Jasně jí schází ten hladký nátěr, který by tomu dalo literárnější a kulturnější pero. Je vyjímečně synoptický a připomíná přerušené výroky a vzpomínky...
Ježíš sám kdysi řekl: "Hledejte v Písmu, protože to o mně svědčí"... A tak ten drsný rybář by mohl povstat ze svého hrobu, jak ho kdysi zobrazil Mr.Chesterton - a říci: "Hledej v Markovi - protože tam najdeš jádro mého učení"...

Pakliže toto je pravdou, potom můžeme opustit jakoukoliv pochybu o tom, co Petr věřil a učil. Protože v samém srdci tohoto primitivního prastarého dokumentu, o kterém kdosi pravil že obsahoval pasáž, která byla tak kompromitující a přímočará, že byla zničena a tak navěky ztracená světu, v tom srdci stojí dvě nádherné a úchvatné věty. Čiré, průzračné ve své jasnosti jako měsíční krajina - a přesto chladné a objektivní jako jitro:

"Když pominula sobota, Marie Magdaléna, Marie matka Jakubova a Salome nakoupily vonné látky, aby přišly a pomazaly ho. A časně ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházejí k hrobu".....

Důkazy Vězňova bratra.
S jednou jedinou vyjímkou, o které budeme jednat později, nic na mně nedělá takový dojem jako role, kterou hraje v tomto podivném příběhu člověk, známý prvním Křesťanům jako Jakub, Pánův bratr, později nazývaný Jakub Spravedlivý..... Naše znalost Jakuba není závislá pouze na zdroje příznivé Křesťanství. Jako Pilát a určité jiné vystupující osobnosti, i o něm se zmiňuje Josefus Flavius, člověk, který notoricky pohrdal celým hnutím. (pozn. překlad.: Četl jsem celého Josefa Flavia a dostal jsem obraz zcela jiný. Možná že rozdíl spočívá v jazyku. Morison ho asi četl v latině, já v angličtině)... Kromě toho máme nějaké nezávislé detaily od Hegesippuse, otce církevní historie, ve fragmentech zachovaných Eusebiem.... Bude příhodné, pakliže prozkoumáme záznamy o něm pozpátku začínaje slavným odstavcem, ve kterém Josefus popisuje jeho smrt. Pasáž z Josefuse je:
Festus byl mrtvý, Albinus na cestách, a tak on (Ananiáš, velekněz), shromáždil Sanhedrin Soudců a přivedl před něj bratra Ježíše který byl zvaný Kristus. Jeho jménu bylo Jakub, a ještě nějaké druhé; Když sestavil proti nim žalobu, odsoudil je ke smrti ukamenováním.

Rok ve kterém se to stalo byl A.D. 62, kdy se již události daly do pohybu směrem k tomu osudnému povstání, které přivede Tita a jeho armády před hradby Jerusaléma. Tato pasáž, i když je velmi stručná, sděluje nám dvě věci. Za prvé, že Jakub byl dobře znán jako "bratr Ježíše". Za druhé, že byl umučený pro svou víru v Krista. Tak tyto dvě význačné skutečnosti zaručuje sám Josefus.


První datum, které nás zaujme, když se díváme opačně na jeho život, je rok A.D. 57. Pavel navštívil Jerusalém - jak se ukázalo, bylo to naposled. Jel na lodi společně s Lukášem a možná ještě s některými jinými lidmi, z Troas do Césareje, kde se k němu připojil Mnason z Kypru a jeli do Jerusaléma. Lukáš to popisuje s plností - byl přece očitým svědkem - a toto je jedna z těch jeho "my" částí, kdy píše v první osobě množného čísla. Potom najednou uprostřed popisování přijde tato pasáž:
Když jsme dorazili do Jerusaléma, bratři nás radostně přivítali. A na druhý den šel Pavel s námi navštívit Jakuba; byli tam také všichni starší. Pozdravil je a vyprávěl jim podrobně o tom, co Bůh mezi pohany vykonal skrze jeho službu.

Ta fráze "navštívil Jakuba a byli tam všichni starší" potvrzuje, že v tomto čase byl Jakub dominantní osobností křesťanského hnutí v Jerusalémě. Stal se hlavou mateřské kongregace. Jeho autorita měla daleký dopad. K němu, jako k představiteli Křesťanství v kolébce svého rozvoje, šel Pavel se zprávou o své misi.... Dojem který jsme právě získali, je potvrzen novými detaily, když půjdeme ještě sedm let nazpět do A.D. 50. Zde dostaneme ještě ostřejší obraz Jakuba než kde jinde. Je to příležitost slavného Jerusalémského Sněmu který byl svolaný, aby uvážil a rozhodl závažnou otázku velkého dosahu, která stála před mladým Křesťanstvem. Kampaň k Pohanům, tak energeticky vykonávaná Pavlem a dalšími v Antiochu se dostala před překážku: Speciální židovské rituály předepsané Mojžíšovým Zákonem se staly kamenem úrazu pro mnohé cizí konverty.
Právě kvůli odstranění této překážky byla z Antiochu poslána deputace, skládající se z Pavla a Barnabáše. Ti byli přijati s láskou i uznáním a potom co Petr pronesl něco jako souhlas s pohledem návštěvníků, vidíme Jakuba, jak dává - co je jasně něco jako rozhodující hlas:
Když domluvili, Jakub řekl: "Muži, bratří poslyšte mne! Šimon pověděl, jak se Bůh předem postaral, aby z Pohanů přijal lid pro své jméno. A s tím se shodují slova proroků.... Proto soudím, abychom nedělali potíže těm, kteří se z Pohanů obracejí k Bohu, ale napsali jim aby se zdržovali toho, co bylo poskvrněno modloslužbou, krve, smilstva, všeho co bylo zardoušeno. Neboť Mojžíš má ode dávných pokolení své hlasatele v synagogách, kde bývá čten každou sobotu. Potom apoštolové a starší, s celou církví rozhodli že pošlou s Pavlem a Barnabášem do Antiochu muže, které mezi sebou vybrali.....
Je nutné jít další 4 roky zpět do A.D. 44 a přečíst si další vynikající zprávu o Jakubovi. Vznikla za doby druhého uvěznění Petra. Mladá křesťanská obec procházela temnou a nebezpečnou dobou. Petr, jako hlavní mluvčí skupiny byl stále v osobním nebezpečí a již podruhé byl ve vězení. Skrze nadpřirozený zásah, o půlnoci z vězení unikl. Zřejmě si uvědomil, že by to bylo nebezpečné jak pro něj, tak i pro jeho přátele se s nimi spojit otevřeně a tak se nenápadně dostal k domu Jana Marka. Co se odehrálo, když Petr zaklepal každý jistě ve Skutcích četl - ale pro náš účel je významná věta, kterou řekl Petr před tím, než zmizel v temnu noci:"Oznamte to Jakubovi a bratřím". Zřejmě Jakub, v nepřítomnosti Petra byl tou vedoucí osobností a určeným vůdcem skupiny. Je zde ještě rannější známá reference k Jakubovi, tentokrát v nezávislém dokumentu. Je to dopis Pavla z Antiochu Galatským. Událost, o které se zmiňuje se stala v A.D. 36:
Potom po třech letech jsem navštívil Jerusalém, abych navštívil Kéfu (Petra) a zůstal jsem u něho patnáct dní. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, kromě Jakuba, bratra Pána.
A tak již v r. A.D. 36, tento muž Jakub byl prominentní osobností v ranné křesťanské obci, a sdílel s Petrem (a jak Galackým 2:9 ukazují, také s Janem) vedení ve skupině..... Jak se to stalo že tento muž, jehož chlad a dokonce i nepřátelství vůči Kristovi během Jeho pobytu na zemi, které je jasně napsané v ranném záznamu - jehož celé vzdělání a sympatie ho vedly spíše směrem ke kněžím - se pojednou objevuje ve vnitřním kroužku a shromáždění Křesťanů.


Neptám se tuto otázku, abych získal prázdný bod, ale proto že tato skutečnost je tak nápadně vyzývavá a neuvěřitelná. Člověk by očekával Jakuba kdekoliv jinde - než ve společnosti poblouzněných Nazarénců.... Je celkem dost pochopitelné, že Lukáš a pisatelé pozdějších evangelií, když uviděli Jakubovu věrnost by zmírnili mnohou kritiku Jakuba za dřívější nepřátelství vůči Ježíši. Žádná dobrosrdečná osoba nebude otevírat staré rány, když tyto se už hojí... Ale primitivní evangelium Marka nás nenechává na pochybách, že toto nepřátelství existovalo a je mnoho pozoruhodných výroků Ježíše, které byly zřejmě tímto vyvolány. Markovo svědectví v této záležitosti je definitivní a zevrubné. Zdá se, že v době, kdy se Ježíš vynořil z mlhy doby do prudkého světla své veřejné dráhy, Josef už asi nežil. Neslyšíme o něm nic. Je to matka Ježíše a "jeho bratři" kdo občas vyjde na scénu.
Kdyby byl i jen malý záblesk evidence, že nějaký skutečný vztah sympatie existoval mezi těmito bratry a revolučním (?) géniem Krista - kdyby jsme viděli alespoň trochu toho obdivu pro "hrdinu," jaký obvykle mladší členové rodiny mají pro staršího bratra - pak bychom mohli pochopit to, co se stalo v pozdějších letech..... Ale po tom není ani stopa a veškerá evidence která existuje, je vyloženě proti tomu. Máme dvě pasáže z třetí kapitoly Marka které je nutno číst dohromady za sebou, abychom dostali správný obraz, protože to jsou dvě části jedné příhody:
Přichází do domu a opět se hromadí množství lidí, takže nemohou ani pojíst chleba. Když to slyšeli jeho přátelé, vyšli, aby se ho zmocnili. Říkali: "On se pomátl". (verše 20-21)...
Tu přichází jeho matka a jeho bratři. Zatímco stojí veku, poslali k němu a volají ho. A kolem něho seděl zástup. Říkají mu: Hle, tvá matka a tvojí bratři a tvé sestry tě venku hledají." Odpovídá jim: "Kdo je má matka a mojí bratři?" (verše 31-33).

Je zcela zřejmé z pečlivého čtení této kapitoly, že "přátelé" z prvního příkladu znamená jeho příbuzní a celý účel jejich příchodu bylo odvést Ježíše pryč. (pozn. překladatele: všechny české překlady používají výraz "příbuzní ve verši 21. Řecké "para", zde použité, znamená přítel, ne příbuzný). Je nám prezentované vysvětlení, že podle jejich názoru se Ježíš zbláznil... Takový smysl tomu dává Marek a myslím že správný, když si uvědomíte Kristovu pohrdavou odpověď:
A rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl:"Hle má matka a mojí bratři. Neboť kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (verše 34-35).
Toto není jediná příležitost, kde cítíme jasný chlad a antipatii mezi Ježíšem a jeho rodinou. Tři kapitoly dále zaznamenává Marek to co je jistě historická vzpomínka na nezapomenutelnou příhodu v osobním životě Ježíše. Dříve nebo později, jednou musel na svých cestách navštívit Nazaret. Když přišel a kázal v místní synagoze, byl otevřeně diskreditovaný:
Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli byli překvapení a říkali: "Odkud to ten člověk má? Co je to za moudrost, kterou dostal? Jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi? A pohoršovali se nad tím.. (Marek 6:2-3).
Ježíšova odpověď zní dodnes po celém světě: A Ježíš jim řekl: Prorok není bez úcty - kromě své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě"... (verš 4).
Podtržená slova jsou zvláštní. Vyskytují se pouze v evangeliu Marka. Proč asi Matouš "změkčil" svou zprávu tím, že některá slova úplně vynechal? Proč Lukáš šel ještě dále a vynechal celý poukaz na "ve svém domě". Hlavně Lukáš měl jistě důvod pro své literární "úpravy". Není nejpravděpodobnějším důvodem že uznávaný a obdivovaný Jakub byl ještě naživu a nebo že vzpomínka na něj byla příliš čerstvá, než aby si Lukáš dovolil zbytečnou připomínku na jeho rannou nevíru? Co tomu říkáte? Co je na smrti Ježíše, že přivedla takové různorodé lidi na jednu úzkou stezku, která vedla k pronásledování, ponížení, a často i mučednické smrti? Proč tolik normálních a přece rozdílných lidí, krátce po té veliké Tragedii přešlo na druhou stranu a stali se totálně přesvědčeni, že Kristus vstal z mrtvých?


Je jednoduché vymyslet si důvody proč ten nebo onen člověk mohl upadnout pod kouzlo této neobvyklé události. Ale náš případ je jiný.... V celé té podivné realitě takovému množství konverzí tolika rozdílných a protikladných myslí - máme pocit, že se na nás dívá něco v pozadí - nějaká tichá ale nezodpověditelná skutečnost, která nesnese ani odpor, ani pochyby...
Vynesl jsem na světlo případ muže který se jmenoval Jakub, ne proto že je něčím ústředním, nebo že je ho vůbec zapotřebí pro naše zkoumání ale spíše naopak že není... Zázrak obrácení učedníků by stále zázrakem byl, přesto že nemáme ani zmínku o postoji Jakuba. Ten byl mimo původní kruh apoštolů a jejich přátel. On sám mohl mít pár - pakliže vůbec nějaké - iluze o svém bratru. Stál dostatečně daleko aby mohl být nestranným svědkem - a přesto tak blízko ke Kristovi, že kdyby kněží bývali byli schopní získat jeho věrnost a poslušnost, jeho vliv by byl mohl změnit tvář historie. Nepovedlo se jim to, a proto ho nakonec zabili.
Říká se, že Křesťané vytesali na jeho pomník tato slova: "Byl věrným svědkem jak Židům, tak i Řekům, že Ježíš je Kristus." S ohledem na to co on byl, dá se říci, že jeho svědectví je jedinečné. A bylo by unikátní, kdyby nebylo zastíněno jiným, mnohem nepřátelštějším svědkem, který přišel z Tarsu a jmenoval se Saul....

Důkazy muže z Tarsu.
Těžko bychom nalezli něco příhodnějšího a šťastnějšího z čistě historického pohledu než fakt že, v okamžiku kdy se Křesťanství počalo střetat se svými nepřáteli, přišel náhodou do Jerusaléma mladý muž, který i podle moderních měřítek, mohl o sobě tvrdit že je kompetentním a téměř nestranným pozorovatelem.
Jméno tohoto mladého muže bylo Saul. Byl to Hebrejec, velmi pečlivě vychovaný, extrémně horlivý v plnění svých náboženských povinností, ale s myslí rozšířenou o široké kontakty v životě a o spekulativní myšlení Řecko-Římského světa. Byl obeznámený - při nejmenším s některými spisy Aratusa, Epimeda a Menandera, jak to vyplývá z jeho proslovů. Pocházel z Tarsu v Cilicii. Bylo kolem A.D. 34.... Skutečnost, o které budeme v této kapitole hlavně pojednávat je, že tento mladý muž, přicházející s čerstvým vzduchem k problému počal tak, že se stal jednou z význačných osobností na straně kontroverze a končil na straně druhé. Pokusil se potlačit hnutí silou, ale nakonec byl sám hnutím potlačen a vstřebán...
A tak dlouhá řada singulárních konverzní - Petra, Matouše a Filipa; žen Salome, Marie a Joany. Nepřátelského Jakuba Matyáše, Barsabáše, a zbytku - musíme přidat tohoto nestranného pozorovatele. Jak každý poctivý student tohoto problému jistě souhlasí, že toto je jev, který se nedá obejít! Musíme se mu postavit tváří v tvář. Musíme zjistit co nejprve Saula vrhlo na stranu kněží, a co potom způsobilo jeho obrat. Navrhuji proto, v prvé řadě, přezkoumat situaci, která převažovala v Jerusalémě v době kdy přišel mladý Saul na scénu.....
Je jasné, že Saul z Tarsu vešel do světla historie jako hlavní hrdina tohoto příběhu veřejné kontroverze, která se táhla už po nějaký čas... Hnutí vzrostlo z malé buňky devatenácti či dvaceti lidí na veliký počet konvertů, kteří už měli sedm diákonů, k obstarání veškerých služeb. A jediná cesta, jak tento růst mohl pokračovat, bylo skrze přímou propagandu. To znamená veřejnou debatu a veřejné učení....
Sotva by bylo nutné vysvětlovat tuto zřejmou pravdu, kdyby nebylo skutečnosti, že Kirsopp Lake v široce rozšířené větě, zapůjčil své jméno tomu, co se zdá být přímým popřením toho že tomu tak skutečně bylo. Pasáž o které se zmiňuji, je z jeho knihy "The Resurrection of Jesus Christ," strana 195. píše:
Matouš a evangelium Petra nám dávají cenný náznak, že příběh prázdného hrobu a veškerý důraz na jeho důsledky, přišly na přetřes v pozdější době, ve spojení s kontroverzí mezi Křesťany a Židy. Že tato kontroverze nespadá do ranné doby je psychologicky jisté: S počátku nebyli Židé připraveni na diskusi, prostě prováděli pronásledování. Pouze později, když už Křesťanství vybudovalo silnou základnu, potom začala kontroverze.


Pakliže máme brát toto doslovně, může to jen znamenat, že nikdy před Velikou Perzekucí v A.D. 35., se Židé nedohadovali a že nějakou nepochopitelnou cestou hnutí rostlo bez jakékoliv debaty. Teprve jeho růst přinutil autority k pronásledování.... Toto je ovšem jasně absurdní, a je to proti veškeré evidenci! Nemohu uvěřit, že to Lake navrhnul. Já to vidím takto: Lake se domníval, že pouze vysoké židovské kruhy stály stranou kontroverze. V tom pouze sledovaly tradici své třídy a opakovaly taktiku, kterou používali proti Ježíši... Během celého toho dlouhého boje s Ježíšem tito vysoko postavení Saducejové - lidé, kteří vlastně kontrolovali situaci - se neobjevili. Ponechali to svým podřízeným - zákoníkům a Farizejům, aby oni debatovali a snažili se chytit Velikého Učitele. Teprve když Nepřítel číslo jedna byl v jejich moci, pak Annáš, se svým zetěm Kaifášem, a dalšími členy této bohaté Saducejské rodiny, odhodili masky a vyšli na otevřenou scénu.
A taková byla jasně historie křesťanského hnutí. Každou chvíli nalézáme velekněze a jeho společníky, jak oficiálně vystupují - na příklad proti Petrovi a Janovi - ale po většinu času zůstávali v pozadí. Byl zvykem rozšafné politiky vlády a oficiálních osob, vyhnout se hraní do rukou protivníka debatou, dokud je tlak okolností nedonutil jednat jinak..
Zatím co je docela možné, že vysoce postavení Židé zůstali mimo diskuse, skutečnost byla zcela jiná s druhými. Jinak to ani možné nebylo! Prakticky každý konvert na Křesťanství v prvních pěti letech, byl Žid! Nemůžete mít hnutí, které roste o přibližně dvacet nových konvertů týdně po celých pět let, bez nějaké kontroverze! A teď, když se posadíte a budete potichu přemýšlet o tom, jak malá skupina Ježíše Krista vyrostla - během čtyřech nebo pěti let do rozměrů, které si vyžádaly Velikou Perzekuci - budete stále víc a víc zmatený skutečností, že toto vše se odehrávalo v překvapivě krátké vzdálenosti od Josefova hrobu A ať už se stalo s Josefem cokoliv - jeho hrobka se odstranit nedala. Jestliže tedy negativní kritikové měli pravdu, potom zde máme velmi ironickou situaci: Po celou tu dobu, co učedníci získávali denně konverty ve stále vzrůstajícím míře, konklusivní důkaz proti jejich hlavnímu tvrzení ležel necelé dva kilometry od jejich debat v tom hrobě, kam byl položen to odpoledne po Ukřižování...
Toto skutečně mohla být zcela srozumitelná situace, kdyby se byli učedníci rozhodli pro jakýkoliv jiný směr, než pro který se rozhodli. Krátká úvaha ukáže, kolik věcí se dalo o Kristovi říci, během těch kritických týdnů po Ukřižování, bez jakékoliv zmínky - byť i jen vzdáleně - o stavu hrobu. Dalo se říci, že byl opravdu velikým člověkem, jehož krutá smrt na vrcholu jeho moci byla národní katastrofou - snad i národním zneuctěním. Dalo by se tvrdit, že jeho nádherné učení jako Kázání na hoře a podobenství, ho vynesly na nejvyšší místo mezi proroky Israele. Dalo by se - dokonce tvrdit (s určitým rizikem), že celý ten proces byl uvážená vražda a odporný hřích v očích Boha.
Dovedeme si představit, jak jsou takové a podobné názory vášnivě debatovány v soukromí či na veřejnosti v Jerusalémě, ve stylu židovské hlučnosti. Potom si každý debatující nasadí klobouk a jde domů, aniž by jeden jediný z nich pomyslel na tiché místo Josefova hrobu. Ale nedovedu si - ani v nejbujnější fantazii představit takové shromáždění diskutérů, kde se učí o vzkříšení Ježíše Krista, aniž by alespoň někdo z nich nezkontroloval ten osamělý hrob! Velice jemně, ale rozhodně, by se stav hrobu stal konečným rozhodčím sporu... Buď v něm spočívaly ostatky Kristova těla, nebo nespočívaly. Pakliže ne, jedna věc musí být zcela jistá: Saul si musel být toho vědom! Musel o tom vědět už od počátku, skrze celou dobu jeho sporu s Křesťany - a Veliká Perzekuce musela být vytvořena navzdory tomu...

Nedovedu si dobře představit velký počet lidí chodící po Jerusalémě a prohlašující otevřeně že Ježíš vstal z mrtvých, jak se to jistě odehrávalo, plus skutečnost prázdného hrobu, aniž by tyto dvě skutečnosti byly veřejně spojované. Autority mohly ignorovat tvrzení učedníků, ale fakt že tělo nejznámějšího politického vězně zmizelo za velmi záhadných okolností, jim nemohl být neznámý! A jestliže to věděly autority, Saul to musel vědět také... A tak, pakliže Markův příběh je pravdivý, Saul z Tarsu musel být dostatečně informovaný, co se týkalo skutečných faktů, nejenom ze strany oficiální o ukradeném tělu, ale také z disputací s křesťanským výkladem v synagoze.


Ale nás nyní zajímá pohled s předpokladem, že Markův příběh pravdou není: Jsme žádáni abychom věřili, že během celé té doby, kdy Saul vyzval celou křesťanskou skupinu k první a největší bitvě - a samozřejmě i mnoho let později - Ježíšovo tělo leželo v hrobě Josefa z Arimatie! Potom ovšem, když se - o tři léta později - Pavel vrací do Jerusaléma jako Křesťan, tělo bylo stále v hrobě a Pavel to věděl. Musíme si ho představit jak - po celých čtrnáct dní - konferuje s Petrem a Jakubem ohledně doktríny, ve které tělo nehrálo žádnou roli. Povídka o ženském dobrodružství (v tomto případě zcela vymyšlená další generací) ještě nevyšla ve známost. Pravdomluvnost těchto mužů je mimo pochyby. Ti měli už tak veliký úkol, aniž by to ještě komplikovali přímou lží nebo vymyšlenými zázraky. Jejich celým problémem bylo jak vyhlásit tuto unikátní zprávu světu. Musíme si je proto představovat, jak zcela seriózně diskutují o plánech a politice s vědomím., že jejich Pán stále leží v hrobě.

Byla toto ta historická situace? Domnívám se že ne, a nic by takovouto situaci nemohlo přizpůsobit a srovnat s fakty. Uvažte nejprve nepatrnou - a přesto vysoce důležitou pravdu: Neexistuje ani jediná stopa nebo náznak ať už ve Skutcích, epištolách nebo i v apokryfních dílech o tom, že by někdo chodil navštěvovat hrob Ježíše Krista! Je to pozoruhodné - takové neuvěřitelné ticho, co se týká toho nejsvětějšího místa v památce Křesťanství. Že by žádná z žen, pro které vzpomínka na Mistra byla byla šťastným okamžikem, si nepřála - alespoň jednou za čas - strávit pár chvil u Jeho hrobu kde On ležel? Co Petr, Jan či Ondřej? Neměli by nikdy touhu po návštěvě místa, kde ležel jejich Pán? A co sám Pavel, když si vzpomínal na svou dřívější aroganci a sebejistotu, nepřišel by - alespoň jednou - v lítosti nad tím, co kdysi proti Němu konal? Pakliže tito lidé věděli, že Ježíš v tom hrobě stále leží - potom je to velice podivné!
Zamyslete se jenom nad jednou věcí a to nad záznamy. Jejich obsah je podivně postavený na hlavu a dívá se zcela opačným směrem. Pakliže Křesťanství počalo tím, že vyhlásilo přežití Krista a přidávalo po malých dávkách k víře v prázdný hrob, potom ty nejstarší dokumenty by měly být v tomto směru nejméně důrazné. Jasné světlo původní normality by mělo zářit skrze starý, primitivní jazyk. Ale tak tomu není! Jsou to právě Marek a Matouš, kteří jakoby s univerzálním souhlasem, sahali hluboko zpět ke ztraceným původům, a kteří popisují prázdný hrob s tou nejchladnější objektivitou. Uvažujte také o velmi komplikované skutečnosti: Při nejmenším za dvěma autory synoptických evangelií stojí nepochybné historické spojení mezi pravděpodobnými (*) autory a Pavlem. Muž, který napsal 24 kapitolu Lukáše, strávil mnoho týdnů ve společnosti velkého apoštola. Byl víc než společníkem, byl jeho přítelem. V posledních letech svého života Pavel vzdává nesmrtelný hold Lukášově věrnosti: "Pouze Lukáš je se mnou"... (* pozn. překladatele: Morison píše tyto úvahy někdy ve dvacátých letech našeho století. Jeho "opatrnický" postoj je typický po devatenáctém století - které "vyniklo" skepticismem. V roce - 1859, vyšla Darwinova kniha "O původu druhů" a málokdo z Křesťanů té doby - se cítil dost fundovaný, aby se postavil proti. Nakonec si přečtěte "Hovory s T.G.M. od Karla Čapka a porovnejte jeho opatrnickou reakci na Čapkovu otázku: "A co je pravda?" Masaryk, byl-li Křesťanem, měl mít každopádně pouze jedinou odpověď! Tady poznáte, jaký zmatek nadělalo minulé století v oblasti jistoty ohledně základních pilířů Křesťanství a nakonec i samé existence Boha! Konec poznámky).
Člověk který psal prvních osm veršů šestnácté kapitoly Marka, byl se vší pravděpodobností Jan Marek sám. Mladý muž, který se pohádal s Pavlem, ale nakonec získal zpět jeho důvěru. Měli tito dva muži nějakou tajnou doktrínu, která byla v opozici tomu co učil Ježíš, jejich uctívaný vůdce? A tak dávno než dojdeme k misijním dopisům - epištolám - občas dostaneme hluboké pochyby. Ale když se potom obrátíme k dopisům samotného Pavla, a čteme je tím jediným způsobem jak se číst dají: Přijímat slova v jejich prostém a zřejmém smyslu, potom mizí poslední zbytky pochyb, co se týká Pavlova skutečného přesvědčení o Vzkříšeni. Vezměte na příklad izolovaný a téměř jakoby v uvozovkách napsaný verš z velmi ranného dopisu Galatských: Pavel, apoštol povolaný a pověřený ne lidmi, ale Ježíšem Kristem a Bohem-Otcem, který Ho vzkřísil z mrtvých...


Nebo tento, z ještě rannější první epištoly Tesalonským: Obrátili jste se od model k Bohu, aby jste sloužili živému a pravému Bohu, a čekali na Jeho Syna z nebe, kterého On vzkřísil z mrtvých, Ježíše, který nás vysvobodil od přicházejícího hněvu...
Nebo jeho slavný úvod k svědectví v 1 Korint. 15:3-4: Odevzdal jsem vám především to, co jsem přijal, že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písma, a byl pohřben. Byl vzkříšen třetího dne podle Písma...
A co tato reference ve stejné nádherné kapitole: Když tedy prohlašujeme o Kristu, že byl vzkříšen, jak mohou někteří z vás říkat, že není vzkříšení z mrtvých?

Je obtížné číst tyto verše - ať už s celým kontextem nebo bez něj, aniž bychom měli pocit, že autor má na mysli něco víc, než přežití spirituální. Ale máme jeden - grafický odstavec - v té stejné kapitole, který jistě na tuto otázku finálně odpovídá... Jako většina jeho křesťanských přátel, i Pavel věřil, že se Ježíš z Nazareta jednou ve slávě vrátí, a on to jasně očekával během svého vlastního života. Nemusíme se zde zastavovat a uvažovat jaké potíže tento koncept prezentuje pro moderní mysl, protože to není relevantní. Byla to víra rozšířená v Pavlově době během prvních padesáti let Křesťanství a Pavel ji sdílel.
Ale byla zde praktická otázka spojená s touto vírou. Někteří z věřících již zemřeli, druzí ještě žili. Co se stane až se Kristus vrátí? Pavel odpovídá na tuto otázku rozhodnou a přímou odpovědí: Hle, zjevím vám tajemství. Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni. Náhle, v okamžiku, při poslední trubce budou mrtví vzkříšeni k nesmrtelnosti a my všichni budeme změněni. 1 Kor.15:51.
Je nemožné číst tuto pasáž v tom zřejmém smyslu, který Pavel zamýšlel a neuvědomit si ten definitivní koncept transmutace fyzického těla do oslaveného spirituálního těla. Ano je pravda, jak Pavel učí, že pouhé maso a krev nemůže zdědit Království. Něco se musí stát jak mrtvým tak i živým, aby mohli existovat v transcendentní sféře. Pavel učil, že tato změna se odehraje v okamžiku vzkříšení. Ale je bez pochyb, že to chápal jako identické tělo procházející změnou.
Co je zaseto v poníženosti, vstává ve slávě. Co je zaseto v slabosti, vstává v moci. Je li tělo přirozené, je i tělo spirituální.
Jinde Pavel zaostřuje svou definici do jemného bodu, když píše Římanům že "Bůh obživne vaše smrtelná těla..."

A tak všechno co víme o Pavlovi, je konsistentní s předpokladem že on pevně věřil v prázdný hrob o Velikonoční neděli ráno. Nic co o něm víme, nenasvědčuje že by býval byl přesvědčen opačně.... Na druhé straně nejsem schopen najít jednoho moderního spisovatele, který by zpracoval důležitost jevu prázdného hrobu na obrácení Saula z Tarsu. Každému, kdo tomu dá alespoň trochu uvažování, že celková Pavlova konverse se musela zakládat nejenom na souhlasu s tím, co tvrdili učedníci, ale na plné satisfakci, co se týče celé pravdy. (pozn. Jak později zjistíte, Morison nepokládá setkání s Kristem před Damaškem za ten rozhodující faktor v Saulově konversi; spíše tam staví - jak já to cítím, ten prázdný hrob. Ale já se domnívám, že Pavel musel o prázdném hrobu vědět již před cestou do Damašku!)

A přesto byly napsány svazky knih o psychologii této konverse, jako by to byl subjekt, který se dá zkoumat stranou Pavlových myšlenkových konkluzí ohledně prázdného hrobu. Tento problém leží v srdci celé kontroverze, a bylo zcela jasně nemožné, aby Pavel zaujal takové nepřátelské stanovisko vůči Křesťanům, aniž by si nejdříve udělal názor na příčinu prázdném hrobu. Pakliže náš závěr předchozí studie je oprávněný, potom ten hrob v neděli ráno byl prázdný. Dovoluji si tvrdit, že o tomto nikdo nepochyboval. Nikdy. Ale bylo to předmětem prudké výměny názorů z obou táborů. Křesťané tvrdili, že tělo bylo vzkříšeno. Židovské autority tvrdily, že tělo bylo ukradeno.


Nesmíme ovšem přehlédnout, že Saul vešel do sporu jako přívrženec Farizejců. Musel přece vědět co věděli oni, a přijal jejich pohled na celou tu věc. Když se čtenář pokusí vžít do situace Saula, pozná jak obtížné bylo pro logickou mysl, odporovat Křesťanům bez zaujmutí negativního pohledu na prázdný hrob. Ta celá záležitost vypadala jako skutečná "bouda." Čtenář by se těžko vyhnul pocitu, že i když tedy ti učedníci tělo sami neukradli, byli jistě s celým tím podvodem obeznámeni. A to posunulo celý ten příběh z oblasti legitimní diskuse, na pole úmyslného podvodu. To si žádalo pouze totální a bezohledné potlačení hnutí, pomocí plné moci Státu.
A tak začala Velká Perzekuce. Jejím prvním otevřeným aktem bylo ukamenování Štefana. Že ten bohorovný klid, se kterým šel Štefan na smrt, zanechal na Pavlovi - a jistě i jiných - určitý dojem, je zcela jisté. Ale tím se nezmírnilo ostří perzekuce. Spíše naopak. Domovy Křesťanů prožívaly systematické razie. Muži i ženy byli brutálně přiváděni do vězení, kde čekali na soud, který v mnoha případech končil absolutním trestem. Jiní uprchli do vzdálenějších obcí jenom aby shledali i tam, tu stejnou nenávist a pronásledování. Prohlásit příslušnost ke Křesťanství, bylo velmi nebezpečné počínání.
Bylo to v té době kdy Saul obdržel informace, zřejmě od vedoucích kněžské hierarchie v Damašku, že tam nebyla příliš dobrá situace. I tam už se ta hereze zakořenila a byla denně posilována o nové uprchlíky z Jerusaléma. Saul nemohl snést myšlenku na to, že by někde existoval nepotrestaný zbytek hnutí.. Žádal a také obdržel od židovské moci v Jerusalémě pověření pro synagogu v Damašku. Shromáždil malou skupinu podpůrců a vydal se na tu nejzávažnější cestu svého života.
Šest dní později, když se zaprášená výprava dostala před Damašek, něco se stalo - něco co mělo hluboký a daleko zasahující vliv na historii světa. Lze se domnívat že ti, kteří Pavla doprovázeli, uviděli světlo - jiné než jaké vydává polední slunce, a když Pavla zdvihli, byl přechodně osleplý. Je nám řečeno, že ho vedli za ruku krátkou cestu, která je oddělovala od města. Byl to podivný konec výpravy, ale nemám pochyb o tom, že byla historická. Každopádně Lukáš obdržel toto poznání od nikoho jiného než od samého Pavla...
Jak můžeme vysvětlit tuto příhodu, která má opravdu historické následky? Proč by člověk tak houževnatě odvážný a rozhodný, člověk zdravé a velmi silné mentálity byl vytržen v jednom okamžiku z kořenů mocného přesvědčení své víry - a jako smítko ve větru skončil v dogmatickém táboře jím tak nenáviděných nepřátel? Není to ten okamžitý efekt obrácení, co nás teď zajímá, i když je jistě pozoruhodný. Ale jak to přeorientování všech předpokladů přežilo samotu v Arábii, devět let trpělivého čekání v Tarsu, trpkou perzekuci a útrapy misionářských cest? Proč byl, jeden z největších mozků své doby přenesen a upevněn v jediném okamžiku od jednoho pólu dogmatické víry na druhý? Nevíme to a asi nikdy se nedozvíme všechno to, co Pavel zažil tam na té cestě před Damaškem. Je mnoho způsobů, jak se může neviditelná realita ukázat a být procítěna duší člověka. O jedné věci jsem však přesvědčený:
Skutečnost, která vedla k Saulově obrácení, byla ta stejná skutečnost, která modifikovala chování Petra, Matouše, Jakuba - ale podivně, k němu přišla v obráceném sledu... Učedníci začali s ohromujícím, ale zmateným faktem prázdného hrobu. Bylo to jedno z těch fyzických překvapení onoho jitra. Dá se domnívat, že byli z toho důvodu hledáni autoritou a když se setkali, bylo to za zavřenými dveřmi.....
Ale u Pavla bylo všechno podivně jiné. On přišel k tomuto případu z docela opačného konce. Pavel byl zcela naplněn pohledem kněží. Pro něj učedníci, právě tak jako jejich Pán, byli podvodníci rouhající se Bohu, a autoři hanebné a nebezpečné hereze. Byl odhodlaný zničit je do posledního. Vydal se s tím úmyslem do Damašku. Dorazil tam jako otřesený a litující člověk. Jeho zrak se mu vrátil. Jeho nenávist a skepticismus ne. Odebral se do Arábie, kde si to v samotě rozmýšlel. Vrátil se jako zcela změněný člověk. Byl připraven učit v Damašku, ale jeho jméno vzbuzovalo hrůzu jeho bývalým nepřátelům, a nějaké přátelské duše spustily Pavla v košíku přes hradby města. Měl odvahu se vrátit do Jerusaléma a čelit nenávist i pohrdání. Strávil patnáct dní s Petrem, který věděl o celé záležitosti víc, než kterýkoliv žijící člověk. A opět - byl vyveden tajně z města aby se vyhnul nebezpečí, a vrátil se do rodného Tarsu.


A přes to všechno, když devět let později, mladá kongregace v Antiochu si vzpomněla na Pavlovu horlivost, poslali Barnabáše, nalezli ho zcela nezměněného - stejná vyrovnanost, stejná víra. Když čteme jeho dopisy jak uprostřed, tak i ke konci jeho života, nenacházíme žádné stopy po jakékoliv mentální slabosti, naopak - vidíme jasně vyzrálý intelekt, velmi logicky uspořádanou mysl.... Úmyslně jsem popsal všechna fakta velmi střízlivě, protože ta fakta střízlivá jsou. Nemůžete vysvětlit celoživotní věrnost a oddanost jako byla Pavlova, nějakou "atmosférou," zahřměním Prozřetelnosti, nebo nějakým okamžitým hysterickým zážitkem... Když to budeme chtít takto vysvětlit, jsme na špatné stopě.
Je zcela možné, že ten aktuální zážitek na cestě před Damaškem byl tak nějak zformovaný Pavlovým temperamentem. Může být, jak Lake sám naznačil, že nějaká neviditelná Přítomnost u té cesty stála, a jak se Pavel přibližoval viděl něco. co občas zvířata se zdají vnímat - spíše než spatřit fyzickým zrakem. Je dokonce možné, že slyšel hlas. Copak jsme nikdy neslyšeli naše jméno vyslovit, a kolem nebyl nikdo? Není podivné, že podle jeho společníků, slyšeli Pavla mluvit, ale nikoho kolem neviděli.
V těchto otázkách se dotýkáme samé hranice našeho vědění. Ale na intelektuální straně tohoto jevu je pravda jasná. Když byl Pavel zcela přesvědčený, že viděl vzkříšeného Ježíše, potom ta nesmírná důležitost prázdného hrobu se poprvé usadila v jeho mysli. Bylo to jakoby veliký balvan prorazil poslední obrannou linii. Uvědomil si, že pakliže učedníci nebyli podvodníci, potom měli pravdu! Pravdu ve všem. Poznal proč nemůže spojit tak nádherného mučedníka jako byl Štefan, s nějakým nechutným únosem mrtvého těla... Počal chápat, proč si byl Petr tak jistý a proč každý v tom hnutí byl tak nepochopitelně radostný a zcela přesvědčený. A podivná věc je - vlastně je to hlavní okolnost celého příběhu - jak jednou bylo dosaženo přesvědčení, jeho vliv na normální mysl je trvalý. Prázdný hrob byl historickou skutečností - nehybnou, nevyvratitelnou, nezměnitelnou. Autorita prázdného hrobu spíše lety rostla - než aby se snižovala. Nikdy nebyla otřesena během Pavlova života, a podle soudu spisovatele zůstává neotřesena až podnes.

Svědectví hrobního kamenu.
Předpokládám, že čtenář nemůže číst ten nejrannější popis Vzkříšení jak jej podává Marek, aniž by nebyl zaujat zvláštním významem toho, co nám Marek říká o velikém kameni, který podle záznamů zakrýval vchod do hrobu.... My všichni známe ten pocit šoku, když se najednou střetneme s něčím, co jsme nehledali - jako třeba Robinson Crusoe, když pojednou spatří otisk bosé nohy v písku. Něco takového okamžitě nutí hledat vysvětlení. Domnívám se, že takový zážitek čeká na každého, kdo přichází poprvé k tomu příběhu, jak jej podává Marek, protože oproti očekávání, a bez hledání, jsme hnáni logikou faktů k vyšetření další části příběhu - případ stráže.

Živě si vzpomínám na překvapení, které tato skutečnost přinesla do mé mysli, protože jsem měl ve zvyku považovat ohlášený případ stráže jako druhořadý, něco co vzniklo asi později jako část křesťanské apologetiky. Všeobecná tendence kritického pohledu byla tenkrát, právě jako dnes, trochu nepříznivá to přijmout jako pravý historický fakt. Vznesená námitka tvrdila, že je neslýchané, aby vojáci - obzvláště vojáci římští, spali na stráži; že i kdyby tak prohlásili, nikdo by jim nevěřil a nakonec - důvod pro postavení stráže vůbec, byl velmi nepravděpodobný, a jistě ten příběh patří do pozdější epochy.
Přijmul jsem tato prohlášení okamžitě a pokračoval dále, za předpokladu, že nikdo se neobtěžoval navštívit hrob od západu slunce v pátek, až do chvíle, kdy se tam objevily ženy. Mělo to naznačit, že ani Římané, ani kněží neprojevili nějaký zájem o hrob Ježíše Krista poté, co se ujistili že zákon vyžadující pohřbení před západem slunce, byl dodržen.... K svému úžasu jsem shledal, že učení Markova evangelia (jediný ranný výčet Vzkříšení my máme [viz má dřívější poznámka]), vůbec tuto hypotézu nepodporuje - je spíše proti. ...... Abychom mohli blíže zkoumat co to naznačuje, je třeba mít plný text Markovy pasáže až do bodu, kdy se text láme:


Když uplynula sobota, Marie Magdaléna, Marie matka Jakubova a Salome nakoupily vonné masti, aby ho šly pomazat. Brzy ráno prvního dne po sobotě, sotva vyšlo slunce, šly k hrobu. Říkaly si mezi sebou:"Kdo nám odvalí kámen od vchodu do hrobu?" Ale když vzhlédly, viděly, že kámen je odvalen; a byl velmi veliký. Vstoupily do hrobu a uviděly mládence, který seděl po pravé straně a měl na sobě bílé roucho; i zděsily se. Řekl jim: " Nelekejte se! Hledáte Ježíše, toho Nazaretského, který byl ukřižován. Byl vzkříšen, není zde. Hle místo, kde jej položili. Ale jděte, řekněte jeho učedníkům, zvláště Petrovi: Jde před vámi do Galileje; tam ho spatříte, jak vám řekl." Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas. A nikomu nic neřekly, protože se bály....
Toto je ten jedinečný původní fragment, který se dostal až k nám. Je to zdaleka ten nejstarší s tou nejvíce autoritativním výčtem toho co se ženám přihodilo, a pravděpodobně sleduje ten příběh tak věrně, jak jej vyprávěly a jak byl rozšiřován v ranné době.... Nejprve slovo k celkové atmosféře. Je nemožné číst tuto pasáž nestranně a s otevřenou myslí, aniž by nedostal dojem - dobrý dojem - nekomplikovaného a objektivního charakteru. Marek je jedinečně upřímný, otevřený a přímý. Má velmi málo znaků - pakliže vůbec - přizpůsobení se pozdějším koncepcím...
Jeho charakter je primitivní a zdá se, že přibíjí tu původní verzi příběhu na stožár. Kromě toho - a to je velmi pozoruhodné: Je zcela prostý událostí nutně nadpřirozených charakterů. Vypráví o ženách, které časně ráno přišly k hrobu. Dále jak vešly dovnitř a nalezly mladého muže sedícího v bílém šatu. Jak jim dal určitou zprávu která - v jejich vynervovaném stavu - je přinutila k útěku.
Toto je ovšem velmi dramatické a nezvyklé - ale nakonec celý ten příběh je nezvyklý - od náhlého zatčení a ukřižování Ježíše, až po jeho uspěchaný pohřeb v hrobce bohatého člověka. Když k tomu připočteme tu časnou dobu, pološero a ten divný pocit spojený s veškerými kontakty lidí s mrtvým tělem a tu totální nepřipravenost - jejich chování za těchto okolností je nápadně realistické a věrné životu.
Ale, jak už jsem řekl, je to ten kámen sám, který nás zajímá. Tichý neklamný svědek celé epizody - a existují určitá fakta, kolem toho kamene, která stojí za vyšetření.... Začněme nejprve uvažováním o jeho rozměrech a pravděpodobném vzhledu. Pasáž, kterou jsme z Marka četli nás nenechává na pochybách, že kámen byl skutečně veliký a tudíž také těžký. Tento fakt je potvrzen nebo naznačen všemi kteří o tom psali. Marek píše že byl "velmi velký," Matouš píše "veliký kámen." Další svědectví v tomto bodě je zaopatřeno oznámenou obavou žen o to, jak s tím kamenem pohnou. Kdyby ten kámen nebyl skutečně veliký, kombinovaná síla těch třech žen by jím mohla pohnout. Z toho máme silný dojem, že ten kámen byl příliš těžký, než aby s ním tři ženy pohnuly.
Toto všechno hraje definitivní roli na celý případ, jak krátce uvidíme.... A teď: Skutečnost, která je zde jasně popsána právě tak, jako v těch druhých popisech je ta, že když ženy přišly k hrobu, kámen byl odvalen.... Obávám se, že ta fyzická implikace tohoto faktu nebyla nikdy řádně domyšlena. Najisto to znamená, že nebyly u hrobu první. Někdo tam byl před nimi. Někdo, kdo měl velmi určitý záměr na hrobu přišel dříve než ženy. To je jediný možný závěr pro ty kteří věří - jako já - že jsme na stopě skutečné historické události.
Pakliže nejsme připraveni zaujmout stanovisko, že ten kámen byl odvalen nějakou nadpřirozenou silou, odtlačen zevnitř, nebo že jej odvalilo zemětřesení (což se v Judeji vyloučit nedá), potom se to stává záležitostí velké historické důležitosti se dozvědět, která osoba nebo osoby měly příležitost a zájem pohnout kamenem, protože je jasné, že už velmi brzy v neděli ráno, byl kámen odvalen.... Toto je velké a těžké vyšetřování, které vyžaduje abychom znovu otevřeli otázky, které jsme již zodpověděli. Ale nevidím možnost jak se tomu vyhnout. Pakliže návštěva žen je historická, potom skutečnost, že kámen byl odvalen, je také historická. Proto ji musíme přijmout jako jednu z fyzických podmínek našeho zkoumání.



Uvažujme tři hlavní směry, odkud mohl zásah do situace hrobu přijít. Mohl se Josef z Arimatie přece jen vrátit - právo k tomu měl - aby to udělal někdy mezi koncem šábesu a chvílí, kdy vešly na scénu ty tři ženy? Odpověď na tuto otázku musí nevyhnutelně záviset na účelu jeho návštěvy. Pakliže si řekneme že přišel sám, řekněme, aby se ještě jednou podíval na mrtvého Vůdce, potom se domnívám, že tuto domněnku musíme zavrhnout ze dvou důvodů: Za prvé, je velmi nepravděpodobné, že by to udělal uprostřed noci. Za druhé, evidence ukazuje na to, že by to udělat nemohl. Když tři ženy věděly že nemohou kámen odvalit pro jeho tíhu, potom samotný Josef by sám to také nezvládl. Vyžadovalo by to alespoň dva muže... Potom nám zbývá názor, že Josef si přivedl sebou pomocníky a volil tmu noci, aby se vyhnul zvědavému davu, za účelem odstranění těla na vhodnější místo. Vždy jsem měl pocit že kdyby se nenašla jiná racionálnější odpověď, toto řešení by bylo - jako čistě racionální vysvětlení - na jednom z předních míst. Zapadá dvěma prvky do situace velmi dobře. Vysvětluje proč ženy našly otevřený hrob, a proč nikdy tělo nalezeno nebylo.... Ale zní falešně v jiném bodu. Nevysvětluje proč, když o pár týdnů později celým Jerusalémem běžela zpráva, že Ježíš vstal z mrtvých, a ukázal se svým učedníkům, proč ti muži, kteří pomáhali Ježíše exhumovat a pohřbít někde jinde, se neozvali a neřekli to co věděli.
Ten náhradní hrob nemohl být velmi daleko, a je dokonce pochybné, zda by se pře-pohřbení mohlo provést, bez nějakého oficiálního povolení..... Kromě toho je třeba podívat se na Josefa samého. Jestliže je pravdou, že Josef jednal za židovské autority aby byl splněn zákon o pohřbení těla před západem slunce, potom jaký by měl důvod pro nějaké tajné konání, které by bylo perfektně legální? Annáš i Kaifáš by o tom museli vědět právě tak, jako ostatní účastníci soudu. Proč potom to jejich ticho, když pouhé vyhlášení skutečného stavu věci, podpořené nevyvratitelným důkazem by byla zdrcující odpověď na lži Křesťanů? Ale je zde jiný, a mnohem vážnější bod, kde hypotéza odporuje zaznamenané evidenci. Nevysvětluje jakkoliv to tvrzení žen v tom nejrannějším záznamu, že se v hrobě s někým střetly. Kritici, kteří se zaměřili na tento fakt v Markově příběhu, že není v tom "mladém muži" nic nadpřirozeného, zdají se spíše pomáhati pravdě. Prohlášení tak skutečné a zevrubné jako je toto, by sotva klopýtlo o základní prvek situace. Pakliže je dosti silná evidence, že ženy přišly k hrobu a nalezly jej otevřený, potom se mi zdá, že je právě tak silná evidence pro to, že se tam s někým potkaly. A přesto - ani při té největší fantazii - bychom si mohli představit Josefa, že by udělali nějaké opatření a nechali za sebou někoho v prázdném hrobě! Jistě potřebovali každého muže, aby provedli celou tu operaci. Nechat jednoho z nich v hrobě - ať už pro jakýkoliv účel, je mimo potřeby situace. Potřeba nosičů már, pochodní a nějakých sochorů - i skupina třech mužů by měla plné ruce práce. Kromě toho ta zpráva, kterou podaly ženy, je úplně v rozporu s nějakou "hlídkou," kterou by Josef v hrobě zanechal... A tak je třeba tuto hypotézu zamítnout. Přicházíme ke druhé skupině v našem pátrání - přátelé a učedníci Ježíše Krista. Řekl jsem již v předešlé kapitole, že je téměř univerzální názor na to, že je zhola nemožné aby tito nervově přetažení a pronásledovaní lidé měli tu originalitu a odvahu něco podobného udělat. Od té doby jsme studovali chování těchto lidí a náš závěr stojí. Stojí už jen na morálních důvodech. Všechno ostatní je přijatelnější, než názor, že učedníci - až už všichni či pouze jednotlivci by se snížili k takovému podvodu a konverze Saula tomu dává "štempl". Saul přešel na druhou stranu, protože byl přesvědčený nejenom že učedníci jsou poctiví, ale také že mají pravdu! A tak jsme, eliminačním procesem došli až ke skupině třetí, samotné židovské autority. Zde se pole rozšiřuje, protože když se nad tím zamyslíme, existuje mnoho důvodů proč by oficiální orgány mohly mít zájem o hrob - speciálně během této doby o které jednáme. Moderní nedůvěra v příběh stráží se zdá být postavena na několika pochybách, které spadají do dvou pohledů:
1). Příběh nese známky apologetického charakteru a proto patří pravděpodobně do pozdější doby než té, ve které Křesťanství vyšlo do světa... 2). Je sám v sobě nepravděpodobný a nekonsistentní s jistými skutečnostmi situace..... Souhlasíme, že - kdyby v pozdějších letech byli Křesťané nuceni předložit skutečně neotřesitelný důkaz pro svá tvrzení, Takovýto příběh by velmi dobře zahnal pochyby a povzbudil víru mladé Církve. Ale mělo by to zcela stejný účinek, kdyby ten příběh byl pravdivý,nebo měl v sobě alespoň pravdivý základ. Ta celá věc závisí na dvou otázkách: Je sám v sobě nepravděpodobný? Je nekonsistentní s ostatními fakty situace? Na obě otázky musíme dát negativní odpověď.


Jak víme, existují tři verze o stráži zachované z ranné literatury, a tyto se liší v určitých podrobnostech. V Matouši, který je samozřejmě nejrannějším a všeobecně pokládaným za nejdůvěryhodnější dokument (pozn. překlad.: má na mysli dokumenty obsahující záznam o strážích, což je biblický Matouš, apokryfní Petr a Nikodém) stráž vypráví příhodu kněžím a jsou podplaceni, aby rozšiřovali falešnou zprávu. V Petrovi se hlásí přímo u Piláta a je jim řečeno, aby byli zticha. V Nikodémovi je sledován příběh podle Matouše.
Ale všechny dokumenty jsou v zásadním souhlase ve dvou bodech:
1). Pilát byl požádán a dal svolení k postavení stráže.
2). Stáž byla u hrobu během noci před příchodem žen.
Zmínka o požádání Piláta je velmi pozoruhodná. Pozice Židů ve vztahu k ostatkům Ježíše byla zvláštní, v určitém smyslu delikátní. Přesto že byl Židem a byl souzen v první instanci židovským soudem, trest a jeho vykonání patřilo Římu. Technicky, tělo Ježíše bylo římským majetkem a způsob pohřbení záviselo na římském rozhodnutí. Potom, co byl jejich protest ohledně nápisu na kříži zamítnut, nebyla právě vhodná chvíle přistoupit opět před Piláta - tím méně dělat dojem, že chtějí překročit Pilátovu autoritu. A proto, pakliže měli Židé skutečně nějaké starosti s Ježíšovým hrobem, zdá se jisté, že budou nuceni nejdříve sdělit své obavy Pilátovi a skrze něj získat povolení udělat to, co považovali za nutné...
Všechno toto se zdá poukazovati na pravdivost příběhu, protože v pozdějších letech bude tendence, tuto Pilátovu technickou svrchovanost nad tělem Ježíše, přehlížet. Je to sice jen detail, ale pro zkušeného studenta historie, synchronizace mezi malými podrobnostmi situace je velmi instruktivní. To nás přivádí k otázce: Měli kněží nějak podnět - pokud vůbec - zajímat se o hrob Ježíše Krista? Byl tento podnět dostatečný, aby opravňoval další možné trable návštěvou prokurátora? Pilát byl zřejmě ve špatné náladě a zdálo se být rozumné uhnout se mu z cesty. Bylo to skutečně tak důležité, aby riskovali nepříjemné střetnutí?
Ti, kteří tvrdí že ne, přehlížejí dva důležité prvky v situaci. V první řadě: Jsou silné důvody pro přesvědčení, že nějaká dočasná stráž musela, nevyhnutelně být vyslána pro tuto speciální zahradu. Kdyby Ježíšovo tělo bylo vhozeno do společného hrobu jak se dalo očekávat, oficiální ochrana pohřebiště by byla samozřejmě zajištěna. Jerusalém byl o svátcích stále plný lidí a toto nebyla jen nějaká obyčejná poprava. Nemůžete mít tělo - na jednu stranu tak uctívané, na druhou tak nenáviděné - ležící na místě každému snadno přístupném, bez nějaké zábrany. Je absurdní předpokládat něco takového ve vysoce civilizované vládě v Jerusalémě.... Bezpečnostní opatření vhodné pro okolnost, by byly zřízeny automaticky, aniž by se nad tím kdo pozastavil. ..Ale pakliže je pravdou to, co podává záznam o příběhu - Ježíšovo tělo neutrpělo tuto nedůstojnost. Všechna evangelia prohlašují, že Josef z Arimatie, Žid požívající vážnosti, šel a požádal Piláta o tělo a Pilát mu vyhověl...Použil k tomu tuto hrobku možná proto, že byla v blízkosti Golgoty, ale pravděpodobně proto, že mu patřila......
Nemyslím si, že si lidé plně uvědomují, jak tato jednoduchá okolnost - zdánlivě nedůležitá na první pohled - musela změnit celou legální pozici s ohledem na tělo, co se týkalo udržování pořádku a zákona v Jerusalémě. Odpovědnost za udržení klidu a udržování pořádku v tom úžasném davu, který přišel na svátky, ležela výlučně na bedrech civilní moci. Kdyby Ježíš byl býval odsouzen za jakýkoliv zločin, který nevyžadoval trest smrti, Jeho bezpečnost a žalářování by bylo na židovských autoritách. Ale římský císař výslovně odebral právo na odsouzení k smrti sektářským autoritám. A tak s vyslovením trestu smrti, Pilát odebral legální kontrolu nad Vězněm od Sanhedrinu a jeho výkonného orgánu. Technicky - alespoň - Pilát byl odpovědný za následky svého rozhodnutí...
To se jistě hodilo do hry veleknězi a jeho poradcům, protože jakákoliv demonstrace - ať už u kříže či v zahradě - by byla okamžitě potlačena ozbrojenou silou.... Historie šla jinou cestou. K velikému překvapení a i rozhořčení, jeden z jejich vlastních šel tajně k Pilátovi a požádal o tělo. To obrátilo celou příznivou situaci v pohledu kněží a přeneslo odpovědnost za pořádek a ochranu hrobky, definitivně zpět na Židovské autority. A proto taková bouře zloby na Josefa, jak jasně ukazuje apokryfní literatura.


I když není ani poznámka o tom v evangeliích že tomu tak bylo, jsme nuceni předpokládat že otázka zachování klidu za zcela vyjímečných okolností vytvořených soudem proti Kristovi, dávaly veleknězi i jeho rádcům důvod k znepokojení. Pilát jak nejlépe mohl, dal veřejně najevo svůj odstup od odpovědnosti za osud Nazaretského tím, že si symbolicky umyl ruce. Vydal tělo k pohřbení jednomu Židu, který je pohřbil (pravděpodobně z nutnosti) na překvapivě otevřeném a přístupném místě za branou města. Kdyby se odehrál jakýkoliv nepokoj či demonstrace kolem pohřbu, Pilát by rychle zdůraznil odpovědnost Židů....
Zřejmě ta nejjednodušší cesta byla požádat Piláta, aby vojenská složka zabezpečila zahradu. Toto bylo rozumné, protože Pilát měl jistě dost reserv pro takový účel - velekněz měl pouze chrámové stráže - zcela nedostatečná síla v případě nepokojů. Že Židé šli za Pilátem s tímto velmi přirozeným požadavkem, ale se zcela neočekávaným výsledkem, je jasné z Matoušova evangelia. Pasáž, ve které Matouš popisuje to co se odehrálo, je velmi poučná a bude dobré, mít před sebou přesná slova:
Nazítří, v den po Přípravách, velekněží a Farizejové se sešli u Piláta a řekli: " Pane, vzpomněli jsme si, že ten podvodník řekl ještě za svého života:"Po třech dnech znovu povstanu". Dej proto rozkaz, ať je po tři dny hlídán jeho hrob, aby nepřišli jeho učedníci, neukradli tělo a neřekli lidu, že byl vzkříšen z mrtvých; to by bylo horší než první podvod" Pilát jim řekl:" Máte stráž, dejte hrob hlídat jak uznáte za dobré". A tak šli, zapečetili hrob a postavili k němu stráž...
Taková je ta nejrannější a nepochybně nejčistější forma ve které tato vytrvalá tradice přišla až k nám. Pakliže se čtenář soustředí v první řadě na věci faktů zaznamenané v této pasáži, shledá že má čtyři definitivní prohlášení:
1). Schůzka se odehrála ne v den Ukřižování, ale o den později. To je nám dáno velmi explicitně.
2). Pilát byl výslovně požádán, aby zařídil ochranu hrobu: Nařiď proto, aby hrob byl zajištěn"...
3). Pilát odmítl:"Máte stráž, jděte a zajistěte hrob sami"..
4). Šli, zapečetili kámen a postavili k hrobu stráž...
Toto je dokonale rozumný a logický sled událostí. Souhlasí se situací okamžitých a tlačících obav kněží, souhlasí se známým charakterem Piláta, vysvětluje proč ženy neměly příležitost změnit plány.... Velmi často moderní kritici tvrdí, že "není možné najít místo" pro tuto událost v nejrannější tradici. Názor je takový, že kdyby ženy věděly o stráži, nebyly by se vydaly na tu jejich tajnou výpravu.... Pokud se na stráž pohlíží volně tak jako by byla postavena k hrobu - za plné vědomosti obyvatelstva - po celou dobu dočasného pohřbení, potom je samozřejmě nemožné najít místo pro návštěvu žen. Ale podle Matouše to nebylo uděláno nijak veřejně a nahlas. Potřeba stráže nebyla shledána až po téměř 24 hodinách po tom, co Josef položil tělo do hrobu. Bylo to teprve, když končil šábes a město se vracelo k normálnímu životu, kdy taková nutnost přišla na přetřes. Jak by mohly tři, nebo čtyři ženy vědět co se odehrálo tajně v Pilátově obydlí?
Za druhé: Námitka proti pravděpodobnosti toho, že by kněží začali nějakou akci, je velmi pochybná. Tato námitka říká, že návštěva kněží u Piláta s obavami "že by učedníci mohli tělo ukrást" je velmi nepravděpodobná; že i kdyby se dalo dokázat že Kristus své vzkříšení předpověděl, chování učedníků nasvědčovalo, že to nepochopili, nebo mu neuvěřili a tak postavení oficiální stráže pro nějakou mlhavou možnost, je při nejmenším velmi nejisté.
Osobně bych cítil závažnost této námitky velmi silně, kdybych souhlasil s popisem Procesu. Ale tak tomu není. Zdá se mi totiž velmi podivná věc a to že z těch nejrannějších a primitivních záznamech o procesu se zdá, že celý případ proti Ježíši visí na slovech "ve třech dnech..".... Nejednáme zde s nějakými prostými nevzdělanými lidmi v této politické sféry - ale s nejlepšími mozky té doby... Za tím vším manévrováním pro pozice, hledáním skutečných svědků, náhlém zrušením obvinění, když svědkové spolu nesouhlasili. Je historickým faktem že Ježíš, při nějaké příležitosti, použil tuto frázi. Fráze, která jasně rozohnila vedoucí Saduceje, která ale nemohla obstát v doslovném smyslu tak, jak ji svědkové popsali.


Pakliže tedy, jak záznamy jasně ukazují, hlavní útok soudu se soustředil na tuto frázi, myšlenkový proces se zdá být jednoznačný. Nejenom že Ježíš udělal prohlášení, které je pravděpodobně plně popsané v Janovi, ale Židé věděli že to pronesl a úmyslně to zvolili jako nejslabší místo, které se dalo napadnout. Toto všechno dává situaci která je v úplné opozici k nějakému navrhovanému nezájmu o Ježíšův hrob. Nikdo v tom ranném období událostí nemohl předpovědět co se dělo v hlavě toho obrovského davu, který ještě nedávno prohlašoval Ježíše za politického osvoboditele.. Pomyšlení na nehlídaný hrob, když rozumná dohoda s Pilátem by zajistila bezpečnost, rozhodlo o tom druhém...
Uvádím tyto úvahy - ne jako důkaz o postavení stráží, protože v tak ohromném časovém odstupu je takový důkaz nemožný - ale že umístění hlídky u hrobu v tom dramatickém weekendu není právě nepravděpodobné, jak by se z počátku zdálo... Když ale přijdeme, abychom seriózně porovnali konzistenci příběhu s uvedenými fakty, pak se dostaneme na pevnější půdu. Proč? Protože největší a nejvíc potvrzená skutečnost této situace je, že někdy mezi dobou, kdy Josef a jeho skupina odešla od hrobu a prvními paprsky světla v neděli ráno, kámen byl odvalen... Jak už z předešlé studie víme, ženy měly obavy, zda budou moci kámen odvalit, zdá se že ta skupina odpovědná za ten čin, se musela skládat ze dvou nebo více osob. Časově to spadá někam mezi tmou po západu slunce v sobotu a rozbřesku v neděli ráno, protože nemámenic neobvyklého v sobotu večer a objev byl učiněn v neděli ráno... Tak jsme nuceni připustit přítomnost skupiny lidí, schopných odstranit kámen, během temných hodin v neděli ráno. Pakliže lidé kteří toto učinili, byli tak pověřeni židovskou autoritou, potom to musela být nějaká neobvyklá okolnost, která vedla k tomu, aby prohlédli hrob. Kromě toho, protože o nějaký čas později už tam nebyli, museli zřejmě odejít aby informovali své nadřízené..... Tyto úvahy jsou zcela provizorní, založené na předpokladu, že hlídači odvalili ten kámen.....
Je ovšem možné, navrhnout řešení jiné. Pakliže se čtenář domnívá, že evidence pro existenci stráže je nedostatečná, má svobodu uvažovat, zda nějaká jiná skupina lidí mohla přijít za nějakým více nekalým účelem. To je naše jiné řešení: Ukradení těla za účelem pomsty, se všemi dalšími důsledky. Když budeme sledovat tuto stopu, musíme se zeptat sami sebe, jaké osoby byly v té době v Jerusalémě, které by měly dostatečný podnět ke krádeži, co by tím získaly a kam asi tělo schovaly.... Ale já navrhuji ještě radikálnější zkoušku. Zdá se mi, že žádná z těch teorií nemůže být brána jako historicky platná, pakliže zároveň nevysvětlí - nejenom příchod žen v čase ve kterém přišly a otevřený hrob, ale také dramatické setkání s mladým mužem v bílém oblečení a zprávu, kterou podle Marka, ženy dostaly.... Není nic v pasáži z Marka 16:1-8, co by nasvědčovalo, že ženy považovaly přítomnost mladíka, jako nějaký nadpřirozený jev. Je to prostě mladý muž v bílém obleku. Ženy ho potkají v hrobce a on jim dal podivnou zprávu:
"Nelekejte se, hledáte Ježíše z Nazaretu, který byl ukřižován. Není zde; vidíte místo, kde jej položili. Ale jděte a vyřiďte učedníkům a Petrovi: On jde před vámi do Galileje; tam Ho uvidíte, jak vám řekl"..
Pokud čtenář dovolí, aby jeho mysl byla ovlivněná faktem, že v pozdějších a nepůvodních dokumentech tato, nebo podobná slova byla připisována andělské bytosti, slova ztratí většinu své síly. Anděl, pochopitelně bude považován za vševědoucího (?) a jeho znalost tedy mnoho nepřidá (?), ale jakmile jej budeme považovat za normální lidskou bytost, která je náhle překvapena při zkoumání hrobu příchodem žen, které obratem sama překvapí, začínáme dostávat světlo na celou scénu. (Pozn. překlad.: Zde mi logika Morisona uniká docela. Nikdy jsem neslyšel, že by byl anděl považovaný za vševědoucího! A kdyby, dejme tomu byl, proč by jeho znalost mohla předat jen málo? Doufám, že někde později toto vysvětlí). Uvědomit si tuto dramatickou situaci, je zapotřebí si živě představit, jak ženy náhle a neočekávaně přišly na scénu. Musíme si je zobrazit, jak přicházejí za polosvětla, zcela nepřipravené někoho potkat. Jejich mysl zaměstnává představa velikého kamene - jak ho odvalit a tak se dostat k milovanému rozbitému tělu jejich Pána... Nevíme jak daleko byly od hrobky, když si uvědomily, že se něco změnilo ale ve vší pravděpodobnosti byly blízko. V každém případě, ten kámen nebyl tam, kde ho viděly naposled. Byl odvalen na stranu a vchod do hrobky byl otevřený. Uvědomění si tohoto faktu je jistě na okamžik zastavilo a potom se opatrně přiblížily. K jejich hrůze spatřily sedící postavu v temném vnitřku, a ve strachu se již obracely zpět.


V tom okamžiku osoba v hrobce, upozorněna hlasy z venku a momentálním ztemněním vchodu, vybíhá ven, aby je uklidnil: "Nelekejte se! Hledáte Ježíše z Nazaretu. Není tu. Podívejte se na místo, kam ho položili"...Ale ženy jsou příliš vystrašené než aby se pustily do konverzace, a jak Marek graficky popisuje: Vyšly, utekly od hrobky a byly zcela bez sebe..
Pakliže se ta podivná scéna odehrála přibližně tak, jak je popisována, pak je jasné, že jsme v přítomnosti nové a důležité skutečnosti. Tato situace je komplikovaná nezávislým návštěvníkem hrobky, který z nějakého důvodu přišel ještě dříve než ženy, bez vědomí o jejich návštěvě.... Je tato osoba historická, nebo je to jen mýtus? Pakliže je historická, jak její přítomnost v této situaci hraje s dalšími známými fakty této scény?
Ještě než počneme uvažovat o tom, co Markovo svědectví skutečně vypráví o této otázce, je zde jeden bod, který si zaslouží naší pozornosti. Mám na mysli hrůzu těch žen, který je hnal od hrobky. Nedomnívám se, že tento psychologický prvek obdržel tolik pozornosti, jak si zasluhuje. Když už se ženy vypravily na výpravu, kde v konečné fázi budou obsluhovat mrtvé tělo, jejich mysl musela být připravena na takovou tajuplnou ne právě normální atmosféru. Nedomnívám se, že by tak byly vystrašeny otevřenou hrobkou, nebo tvorem, kterého si jen představovaly.... Ale když si představíme tři normálně odvážné ženy, jak se blíží v pološeru za účelem pomazat mrtvé tělo, jak vstupují - spíše váhavě - v očekávání že najdou ležící tělo zabaleno v plátně, a najdou bíle oblečenou postavu sedící, máte všechny přísady pro pořádnou hrůzu. Málokterá žena by neutíkala. A Markův popis nám říká že běžely, aniž by uvažovaly o plném významu zprávy, kterou na ně ten mladý muž volal. Tak alespoň tu událost vidím já. Odpovídá to něčemu velmi nutnému pro pochopení příběhu.
Ale za jakou cenu dostáváme letmý pohled na podivné skutečnosti toho rána? Totiž, pakliže ten mladík je historický, jeho přítomnost uvádí nový faktor do problému, jinou nit v pavučině okolnosti, která má svůj centr v hrobce Krista. Je nějaká hypotéza, která by vysvětlila současně všechny tyto nezvyklé a zřejmě nespojité události? ...Teď tu máme jeden ze zvláštních rysů tohoto problému, který se zdá správně odpovídat na tyto otázky. Je přímo v Markově vyprávění. Klíč je dodán posledními třemi slovy: "On jde před vámi do Galileje, tam ho uvidíte, jak vám řekl".
Kdy řekl Ježíš svým učedníkům, že se s nimi setká v Galileji? Vrátíme se v Markovi několik stránek zpět: A Ježíš jim řekl:Všichni ode mne odpadnete, protože je psáno °Udeřím pastýře a ovce se rozprchnou°. Ale až vstanu z mrtvých, půjdu před vámi do Galileje"...... Zvláštní věc na to je, že tento kus konverzace se udál při cestě do Zahrady. Bylo po večeři, Jidáš dávno odešel. Skupina jedenácti lidí s jejich Pánem, vyšla do ulic. A podle Marka to bylo právě v té době, kdy Ježíš tato slova pronesl. Pakliže byla ta slova pronesena, mohl je někdo zaslechnout? V prvním okamžiku by jsme řekli "Ne!" Víme, že místo večeře držel Ježíš v tajnosti, aby nedošlo k předčasnému zatčení, které by Ho oloupilo o poslední chvíle s přáteli.
Dovedeme si představit jak tiše a nenápadně vejdou do ulic a zamíří směrem Zahrada. Nezdá se že je zde místo pro cizince a snad ani pro přívržence, kdo nebyl členem úzkého kruhu apoštolů... A přesto - přesto - podle Marka, tam byla alespoň ještě jedna osoba, která šla do Zahrady v tu noc. Nedovedu si osobně představit, jak jinak by se dala vyložit věta, kterou Marek píše o této osobě. Marek 14:51-52) Jak jinak, než že ten mladý muž "šel s ním " vešel do Zahrady se skupinou učedníků a Ježíše. Zmínka o něm je bezcenná, pakliže není prvkem pravdy, epizodou která se tam nehodí, ale přesto je částí nesmrtelného dobrodružství té noci.
Řekl jsem něco v předešlé kapitole o tom, že Markovo evangelium stojí jako skála v moři, stojící daleko před typickou křesťanskou literaturou. Zachytí i nekritického čtenáře žulovou ostřím podrobností. A nikde tak necítíme jeho realismus více, než v tom podivně grafickém popisu poslední hodiny Kristovy svobody. Toto jistě není literární výtvor sekundárního věku. Kdo by si vymyslel tu povídku o učednících , kteří usínali z prosté únavy v tu nejvážnější hodinu jejich Mistra? Nebo o tom, jak je dvakrát vzbouzel, nebo Jeho slova tolerance, když Jeho krize přešla a mír rozhodnutí převládnul. Nejdříve "spěte a odpočiňte si" a brzy po tom: "Vstávejte a pojďme - přiblížil se zrádce"..


Toto je zřejmě pravá historie té nezapomenutelné noci. Nešetří žádné city, nejméně city učedníků. Vystupuje jako drsný a nezničitelný obraz jedné z hlavních epizod lidské historie. A když už by v tom nebylo nic, co by rozhodovalo a potvrzovalo pravdivost příběhu - je to nerelevantní epizoda mladého muže, který ztrácí své jediné oblečení v boji a prchá nahý do noci... Proč by nám to měl říkat kromě velmi pádného důvodu: stalo se to... Vzdalující se nahé tělo mladého muže je jasně jeden z nesmazatelných dojmů, které zůstaly v paměti každého přítomného. Ale je zde něco strašně podivného a zaslouží si to bližšího prozkoumání. Totiž ta "podivnost" leží v cestě, na které určité pevné a nezměnitelné rysy situace zapadají do sebe.
Pakliže kdokoliv vezme ten příběh žen, jak je napsaný Markem a nebude jej považovat za pouhou fikci ale jako poctivý kus historie, shledá stále větší dojem z něčeho, co se neukazuje v tradičním výkladu epizody. Zajímavá v tom příběhu není skutečnost že ženy šly časně ráno, nebo že objevily hrobku otevřenou, nebo že hrob byl prázdný. Je jasné, že nebyly první, které se k hrobce vydaly, a že byly předvídány někým, kdo měl stejný zájem o hrob, a kdo zřejmě vyšel z Jerusaléma o pár minut dříve než ženy.
To se zdá být zřejmý význam tohoto velmi starého, primitivního fragmentu. Není ani nejmenší náznak, že by přítomnost tohoto mladíka, poukazovala - podle Marka - na něco nadpřirozeného. Je prostě čtvrtým členem v tomto nezvyklém dobrodružství. Mladík byl právě tak překvapený příchodem žen, jako byly ženy jeho přítomností. Rychlost jejich odchodu vysvětluje stručnost zprávy, protože jak já vidím tu scénu, musel za nimi hlasitě volat, jak tak utíkaly od hrobky. Ale slova, která za nimi volal, byla dokonale srozumitelná a vhodná pro tuto příležitost. Více asi stejně říci nemohl, protože by se dostaly z doslechu.... V okamžiku kdy počneme pohlížet na mladého muže ne jako imaginárního návštěvníka z nebes, ale jako na solidní realitu toho nezapomenutelného jitra, dostáváme velmi zajímavou situaci. Víme proč ženy šly k hrobce tak časně ráno. Bylo to předem ujednané. Výprava byla zřejmě sjednaná v pátek odpoledne a připravená během soboty. Přesně, jak přišla určená hodina, malá skupinka se vydala za svým smutným cílem.. Ale co vedlo mladého Hebrejce, který předpokládaně strávil noc v Jerusalémě, aby vstal ještě dříve než ženy a vydal se na cesto k hrobu? Otázka stojí za přemýšlení, protože situace je velmi podivná. Kdyby byla evidence,že Ježíšův hrob byl neporušený v době kdy k němu přišly ženy, měli bychom těžký úkol najít inteligentní důvod pro to, aby před ním seděl mladý muž v chladném ránu. Ale evidence ukazuje právě na opak: Pakliže až k nám přišel jeden kus pravdy, je to to, že ženy přišly k otevřenému hrobu s balvanem odvaleným od jeho vchodu.
Tento fakt - je-li faktem - má v sobě určité nevyhnutelné implikace. V první řadě ten hrob musel být v tomto stavu už po nějaký krátký čas. Další evidence je, že kámen byl příliš těžký, než aby jej odvalily dvě ruce, a ženy nepotkaly žádnou skupinu mužů schopných kamenem pohnout. Kdokoliv tedy odvalil kámen, musel každopádně odejít od hrobu časně, ještě za tmy. Tak vypadá situace na povrchu. Ale implikace je mnohem širší, protože musíme najít nejen příčinu odvaleného kamene, ale také to, co vzrušilo mladého muže v Jerusalémě natolik, že neztratil ani minutu a odešel osobně k hrobu a došel tam několik minut před příchodem žen. Toto vše je velmi významné, protože jediná možnost, jak někdo v Jerusalémě mohl vědět, že se něco u hrobu událo ještě před příchodem žen, je přímou zprávou od někoho, kdo se právě vrátil. A jediní lidé, kteří se hodí tomuto popisu, jsou stráže z evangelií!
Kdyby byl býval hrob vypleněný bandou obyčejných zlodějů, nebo lidí, kteří měli zlé úmysly s tělem, vytratili by se tiše a záhadně, tak jako přišli. Jistě by to neroznášeli po městě! Kdyby Josef z Arimatie otevřel hrobku, aby tělo přemístil, byl by ještě někde u druhého hrobu zaměstnaný pohřbem. A každá zpráva od něho by byla vyhrazena pouze pro oficiální uši... Ale, pakliže - jak tak hustá tma počala pomalu řídnout přicházejícím světlem - skupina vzrušených lidí vpadla do úzkých uliček Jerusaléma, a nahlas hlásala, že se stalo něco podivného u hrobu Ježíše Nazaretského, potom by člověk chápal, že jeden spáč mohl být tím hlukem probuzený a objevit to, o čem v tomto zmatku běží. A pakliže mezi těmi kteří se vzbudili a poslouchali byl jeden mladý muž, který vykonal před tím tu nebezpečnou cestu do Getsemanské Zahrady a kromě toho slyšel podivné věty z úst Ježíše Krista, kdo by mohl nepředpokládat že tento mladík vezme na sebe ve spěchu cokoliv a poběží - jak to nejrychleji půjde - do zahrady ke zmíněnému hrobu?


Některé skutečnosti toho jitra.
Jaké je tajemství toho tichého a neproniknutelného hrobu? Je to otázka, která se neustále tlačí na mysl a žádá odpověď, a já navrhuji, aby jsme to prodiskutovali v této kapitole.... Jsou určité věci tohoto příběhu, které na mně dělají hluboký dojem. Není to druh věcí, které bychom mohli jednoduše odsunout jako malé nebo relativní důležitosti. Tyto patří k základním rysům problému. V první řadě: Nevěřím, že tělo Ježíše z Nazaretu odpočívalo v Josefově zahradě, v době , která je současná s dobou růstu Křesťanství. Kdyby existoval jediný dokument, který by tvrdil opak, přidal bych mu velikou váhu. Alespoň by ukázal známku nejistoty, které existují v jiných pohledech na problém. Ale dokumenty jsou neoblomné, co se týče tohoto základního rysu Velikonočního jitra...
Ať už se obrátíme na dvě příbuzná evangelia Matouše a Lukáše, k relativně nekonvenčnímu evangelu Petra, k evangeliu Jana, k Emauskému dokumentu zachovaného Lukášem, a nebo připuštěně primitivní evangelium Marka, shledáme to stejné, konzistentní svědectví: Tělo zmizelo! Kdyby situace byla opačná a kdyby se od nás žádalo, abychom uvěřili něco co bylo popřeno každým jednotlivým evangeliem, které přežilo staletí, potom bychom poznali, jak solidní a neotřesitelné by takové popření bylo!
Co by udělal kterýkoliv dialektik s faktem, že ani jedna možná klička, ani jeden otvor pro únik nezůstal nezakrytý - nic, žádné místo pro pochyby! Jistě že, (jak by někdo namítnul) ta skutečná pravda musí někde vylézt na světlo! A přesto - ve všech písemnostech z té vzdálené doby, napsaných pod různými oblohami, vytvořených muži různých povah a temperamentů, mající rozličné teorie o pravém průběhu těchto událostí, nepřišla ani molekule náznaku, že fakta o hrobu byla jiná, než jak jsou v podstatě popsaná v Markovi. Ať už je to jakkoliv znepokojivé, písemný verdikt je jednohlasný a musí se mu přiznat zasloužená váha nestrannou myslí...
Ale my máme něco mnohem zajímavějšího a významnějšího než souhlas všech literárních svědků a já nechápu, jak dokonce i kritici s tou největší sebedůvěrou se na to mohou dívat bez pocitu nejistoty a neklidu. Mám na mysli nepochopitelné ticho, které se týká historie hrobu Ježíše Krista.
Je to neskutečné, víc jak neuvěřitelné: Toto absolutní ticho ohledně místa, které muselo být svaté pro tisíce lidí mimo okruh samotných Křesťanů! Pakliže byli učedníci podvedeni v této záležitosti, nebo intenzita jejich víry v Zjevení Ježíše Krista je příčinou toho, že zcela ignorovali Jeho hrob, dobrá, chápu - co ale potom převážná část židovské populace, stojící mimo Křesťanství? Necítili oni úctu k poslednímu místu odpočinku jejich Velikého Učitele - snad největšího, kterého Israel měl od doby proroků? Neměl Josef z Arimatie a Nikodém nějaké jim podobné mezi množstvím lidí, kteří se tlačili v davech kolem lodě na pobřeží Galileje, plnili Kapernaum, Kánu i Nazaret hlučnými davy? Přece za každého muže či ženu, kteří přišli pod magnetický vliv učedníků, musely být stovky těch, kteří neměli sice žádné iluze o hrobu, ale byli naplnění zármutkem nad časnou smrtí Ježíše Krista!

A přesto marně hledáme nějaký náznak, šepot či znamení, že by ty první čtyři roky, kdy Křesťané učili jejich podivnou doktrínu uvnitř hradeb Jerusaléma, že by bylo vidět stálý proud poutníků k té tiché jeskyni za městem! Neslyšíme ani ozvěnu nějaké kontroverze mezi těmi, kteří tedy znali pravdu a těmi několika pomýlených, kteří věřili a učili opačně... Jak je možné, že právě ten nejméně pravděpodobný z křesťanských kultů přežívá, a nezůstávají žádné stopy po nějaké racionální formě, která by, podle rozumného očekávání, měla triumfovat a přežít ???
Nebo vezměte ten stejný centrální problém z jiného pohledu. Nechť si čtenář sedne, a v klidu svého pokoje či studovny se zamyslí nad touto otázkou: Proč to byl právě Jerusalém, který se stal střediskem tohoto šíleného nerozumu, který v přicházejících letech se rozrostl až po nejvzdálenější hranice římského světa? Proč Jerusalém, proč ne Kafernaum nebo samotný Nazaret?


Jsou stovky důvodů, proč tak prokazatelně křehký mýtus, jako víra ve fyzické vzkříšení Ježíše Krista, by měl kvést na přátelské půdě v Galileji, namísto Jerusaléma, kde měl tak jedině vyhlídky na uschnutí v blízkosti skutečného hrobu.....
Jerusalém byl vždy nepřátelský a bez sympatií vůči géniu Krista. Jeho domovem byla Galilea. Většina z těch, kteří Jej milovali nejvíc, a také nejvíc truchlili, pocházeli z této usměvavé provincie. Nikdo nepochybuje o tom, že během čtrnácti dnů po Ukřižování, Petr, Ondřej a další ze skupiny, stáli na břehu toho vnitrozemského moře a cítili opět volání svého rybářského řemesla.. Dejme tomu, že jeden z nich nebo všichni měli nějaké vise. Ale proč tato mystická církev věřících nepovstala do existence a nezachytila své nejhlubší kořeny právě v Galileji, ve spirituálním domově Ježíše Krista - v místech naplněných Jeho osobností a učením? Proč každý, kdo byl infikovaný touto jarní posedlostí byl tažen do Jerusaléma, jako ocel k magnetu? Proč by mělo - tak neracionální učení rozkvést nejmocněji a postavit se proti reakci nejpevněji právě v přítomnosti a v blízkosti toho, co je popíráno? Je pouze jediná odpověď na všechny ty otázky, která může uspokojit souhlasné literární svědky právě tak, jakož i požadavky historické okolnosti. Leží v předpokladu, že příběh žen u hrobu - jak je podáván Markem ve své primitivní a nahé prostotě - je pravda.... Byl tak podáván - ne pro svou apologetickou hodnotu - ale jednoduše proto, že se to tak stalo, byl to historický fakt....
Jakmile začneme uvažovat o příběhu žen - ne jako o legendě z pozdější doby - ale jako na historickou skutečnost, počneme rozpoznávat určité charakteristiky Markovy verze, které nesou pečeť evidence pravdy... Zamyslete se nejprve nad totožností žen, které hrob navštívily. Bylo by jistě velmi podivné, kdyby NIKDO nepřišel aby se poklonil památce přítele tak šlechetného a tak milovaného jako byl Kristus. Ještě podivnější by bylo, kdyby většina ve skupině truchlících nebyla složená z žen. A nejpodivnější ze všeho by bylo, kdyby se ta skupinka neskládala právě z těchto žen! Tyto čtyři se tam hodily jako rukavice na ruku! Konec konců, Ježíš byl jejich muž a ony byly Jeho ženy.
Kdyby se bylo vyprávělo, že to byli Claudia Procula, Lazar nebo dokonce Nikodém kdo k hrobu přišel, měli bychom, při nedostatku důkazů právo na pochyby. Ale kdo byl mnohem pravděpodobnější pokusit se o tuto hořkou poslední službu, než matky Jeho mužů a žena, jejíž život byl pod Jeho vlivem totálně změněn? ...Když tedy profesor Schmiedel nás žádá, abychom věřili, že příběh žen je nehistorický a že byl rozšiřován poprvé pravděpodobně ku konci apoštolské éry, musím za sebe říci, že mu nevěřím... Já zakládám své závěry na něčem mnohem větším, než kterýkoliv fakt profesor uvádí - mocné a neměnné instinkty lidského srdce, obzvláště ženského srdce. Tento příběh, když je považován za legendu, popírá tu nejpravděpodobnější věc v celé historii. Je to přesně právě když jej považujeme za skutečnost, tak shledáme, že je pevně založený na solidní a trvalé bázi lidské zkušenosti....
Tento pocit živé pravdivosti když považujeme příběh za pravdivý a pocit jakési neskutečnosti, když jej považujeme za fikci je ještě více zdůrazněný, díváme-li se zblízka na podrobnosti. Marek říká, že po jejich podivném setkání u hrobu ženy utekly. Výrazy, které Marek používá navrhují, že tak učinily ve stavu zmatku a zděšení. Jeho slova jsou:"Ženy vyšly a utíkaly od hrobu, protože na ně padla hrůza a úžas"... Přidává dále velmi významná slova: A nikomu nic neřekly, protože se bály"... Nevíme, co pisatel Marka chtěl ještě napsat, protože zde byl fragment odlomený. Ale ať už to byl závěr jakýkoliv, smysl celé zbývající pasáže je jasný.
Ženy, po tom co byly svědky pohřbu v pátek odpoledne (viz dřívější poznámka) se rozhodly vzdát poslední poctu a službu Ježíši v neděli ráno. Byla to zřejmě návštěva tajná: Za prvé, zahrada byla soukromým majetkem, za druhé, protože se bály kněží. Petrovo zlostné zapření ukazuje, že to bylo nebezpečné, když vášně planuly, být spojován - byť i jen vzdáleně se skupinou Ježíše z Nazareta.
Vydaly se na cestu podle plánu krátce před rozbřeskem, kdy poměrně málo lidí bude venku jak na ulici, tak i v zahradě. Zřejmě neměli nijaký pocit očekávání něčeho neobvyklého. Veškeré jejich myšlenky byly soustředěny na veliký hrobní balvan. Dívajíce se opatrně na obě strany, aby nebyly odhaleny, přišli k hrobce. Za krátkou chvíli už prchaly skrze vchod do zahrady na otevřenou cestu....


Takový je, v širokém pohledu Markův výčet toho, co se stalo. Čte se jako přepis ze života. Jeho nedostatky jako legendy, dávají ten nejsilnější důkaz jeho opravdovosti. Ta hrůza žen, jejich neschopnost udělat víc než letmou prohlídku hrobky, jejich rychlý útěk a jejich údajné mlčení - všechno tyto prapodivné "přísady" příběhu s apologetickým úmyslem nějakých třicet let později, by těžko pomohly k přesvědčení kohokoliv! Přijmeme-li je jako pravdu, jsou jako čerstvý vánek pravdy, který letí přes krajinu toho historického rána....
Dvě skutečnosti vystupují jako jasně patřící historické jistotě v této záležitosti. První, že jisté ženy z Ježíšovy skupiny skutečně šly k hrobu v ranném nedělním jitru. Za druhé: že za několik okamžiků utíkaly ze zahrady ve stavu zděšení a paniky. Zdá se mi tedy - i bez Markova fragmentu - že jsme nuceni předpokládat, že v hrobce někoho viděly. Jejich hrůza si takový závěr žádá. Kdyby byla zahrada opuštěná, kdyby byly přišli k prázdnému hrobu, možná že by se zastavily v překvapení, ale sotva by zběsile prchaly. Taková panika vyžaduje PŘÍTOMNOST aby vznikl pocit okamžitého zmatku a zděšený útěk. Zvláštní je, že se zdá, že to vyžaduje lidskou přítomnost Žádám čtenáře, aby o tomto uvažoval.
V přirozené sféře věcí nevíme a také vědět nemůžeme, jak by se člověk zachoval, kdyby byl konfrontován skutečným návštěvníkem z jiného světa. Je možná zcela zbytečné o tom uvažovat. Nemohu si pomoci, ale domnívám se, že kdyby taková vize způsobila podobný dojem, jaký spojujeme s pojmem "anděl", výsledek by přece nevyvolával hrůzu, ale spíše pomalu rostoucí pocit úžasu, uvědomění si blízkosti něčeho velkého a posvátného. A kdyby tato bytost měla schopnost mluvy, bylo by v tom tónu něco uklidňujícího co zahání strach a nutí k pozornosti. Není tedy snadné domnívat se, že by taková bytost vzbudila ve zbožných ženách hrůzu a zděšení... Ale přijít náhle a neočekávaně na cizí osobu bez jakéhokoliv varování, vnitřek jeskyně byl jistě tmavý - to je zcela jiná věc! Ta situace je saturovaná hrůznými možnostmi. Přináší přesně ten prvek mentálního a morálního šoku, jaký Markův popis situace vyžaduje. Nesmíme nikdy zapomenout, že celá ta výprava byla velmi riskantní. Není to náhodou, či nápad pozdějšího apologeta, že si tyto věrné přítelkyně Krista vybraly tu nejčasnější dobu rána. Byl to právě ten příhodný moment příležitosti. Každou minutou, která prošla, nebezpečí se zvyšovalo. V první řadě spáchaly nedovolený vstup na cizí pozemek - a ony to věděly. A to je, jak se domnívám, smysl fráze: "A bály se, aby je nikdo neviděl". Je to určitě základní prvek v psychologické atmosféře Marka. (Pozn. překlad.: Tuto frázi jsem nenašel ani v jednom z evangelií. Nechápu, proč ji tam Morison vložil. Jediná možnost je, že tu použil pasáž z nějaké apokryfní literatury, která není v Bibli zahrnuta..).
A tak přicházíme tváří v tvář zajímavé skutečnosti. Ať už ji zkoumáme jak chceme, tato má obzvláštní a skutečný zvuk pravdy. Nezní jako něco, co bylo napsáno ve vymyšleném příběhu mnoho let později aby to zabarvilo a podpořilo křesťanský příběh Vzkříšení. Vypadá spíše jako původní vzpomínka skutečného případu. A přesto, i když jsme toto řekli, pochybuji zda jsme si uvědomili jak blízko tento fragnent přichází k tomu, co Dr. Bartlet nazývá "absolutní historická fakta" (sheer historical facts). Ano, nemyslím si, že dosáhneme plného porozumění problému Vzkříšení, dokud nebudeme připraveni uznat, že příběh žen, tak jak je Markem zaznamenaný, není pravdou pouze v tom že ženy skutečně šly a potom uprchly když spatřily osobu v hrobce, ale že to místo, které navštívily, byl původní hrob Ježíše Krista....
Nechť si čtenář sedne na tichém místě a zamyslí se nad logickým důsledkem. Nechť se upamatuje na všechny ty hypotézy, které se dostaly až k nám ze vzdáleného věku, za účelem vysvětlit jev Vzkříšení a měly jako základní předpoklad fyzickou prázdnotu hrobu.... Toto je více pozoruhodné, protože kritika - z přísně racionálních pozic byla velmi hojná dokonce i v ranných časech Křesťanství. Každý možný posměch a výmysly byly vrhány na učedníky ze všech stran a vidíme to i v literatuře. Čteme na příklad obvinění, že Ježíš se narodil ze smilstva; že učedníci hrozili zapálením Chrámu; že Josef z Arimatie nebyl k nalezení, když ho bylo třeba; že ženy byly viděny u hrobu už o půlnoci; že tělo bylo objeveno Pilátem v sousední studni. Všechno toto a další narážky lze najít v apokryfech. Ale když se dostaneme k jádru kontroverze, neshledáme že prázdnota hrobu byla vášnivě popírána - ale že učedníci byli obviňováni z únosu těla. Je velmi podivná neschopnost těch nejbytřejších mozků Judeje prohlásit, že hrob je stále neporušený!


Je také podivné, že nikoho nenapadlo konfrontovat učedníky a i ženy s tím člověkem, který - nepochybně - věděl co se vlastně stalo. To ráno v zahradě byl přece svědek! ...Ironií okolností, na ten den, který přivedl ženy do zahrady k hrobu, ve stejnou dobu - a na tom stejném místě, které s hlediska hypotézy, je nesmírně důležité, byl a pracoval mladý muž. On nejenom viděl ženy jak se přiblížily a potom utíkaly ale také (jak je nám řečeno)rozpoznal jejich omyl a snažil se jim ukázat směr, kde správný hrob ležel. Tento mladík byl tedy zcela nezúčastněná osoba v celé té epizodě.
Pomyslíme-li na tak časnou hodinu, je rozumné předpokládat, že tento mladý muž byl buď oficiálním zahradníkem nebo správcem toho místa, nebo kopáč, připravující hrob pro blízký pohřeb. V každém případě jsme došli k situaci, která by měla okamžitě zničit případ žen a jejich výmysl. Pakliže to byl zahradník, bylo možné se ho otázat kdykoliv, aby podal tu pravdivou verzi příběhu. Je těžké uvěřit, že by se neupamatoval na ty vystrašené ženy které se vydaly na tak podivnou návštěvu. Pakliže to byl dělník, který připravoval hrobku pro pohřeb, potom nějaký židovský občan, tam musel být v několika hodinách pohřben.
A tak zde byl mladý muž na kterého se mohlo apelovat. Jistě tam přišli přátelé rodina a plačky za tu zemřelou osobu, kteří si později uvědomili, že jejich mrtvý byl pohřben blízko toho notorického Nazaréťana! Dovede si někdo představit, že by nepřátelé Krista - a bylo jich nemálo - nikdy na to nepřišli? Jistě že nemůžeme! A v této prosté odpovědi leží popření teorie o omylu žen. Protože, ať už řekly o svém nočním dobrodružství v příštích minutách, nebo týdnech, výsledek musel být stejný.
Myslete na ty čtyři roky vytrvalé propagandy, stále se prohlubujícího přesvědčení a velkého úspěchu. Myslete na ty týdenní diskuse a disputace v synagogách. Myslete na ty nespočetné soukromé konverzace na téma, zda tento Ježíš byl tím Mesiášem, či nebyl. Myslete na vysoce postavené Saduceje, kteří byli připravení udělat cokoliv, aby diskreditovali a zničili toto nové hnutí. A teď si představte, tuto opozici posílenou logickou a vytrvalou myslí Saula. Mysli na všechny tyto historické skutečnosti a pak si uvědom, že ta evidence, která by okamžitě splaskla tu křesťanskou bublinu, byla k mámí pro každého, kdo byl ochoten jít asi tak daleko jako z Václavského náměstí ke Karlovu mostu! Pomysli na další věc: Jaký impuls, jakou hybnou sílu, by takovému vyšetřování dalo soudobé uctívání skutečného hrobu Ježíše Krista - o kterém, jak už jsme viděli, není ani zmínka! ...Osobně se domnívám, že žádná skupina mužů či žen, by nemohla neustále a úspěšně kázat v Jerusalémě doktrínu, která byla vlastně založena na prázdném hrobu, kdyby ten hrob skutečně prázdný nebyl! Fakta byla příliš nedávná - hrob příliš blízko centru, který vřel orientální debatou. Žádné pohádky světa by si nemohly koupit totální starověké ticho, nebo dát všem záznamům impresivní jednohlasnost! Jedině pravda, ve své jednoduchosti, toho mohla dosáhnout.....
Chtěl bych aby si čtenář také povšimnul jednoho zvláštního, ale nápadného detailu v příběhu, kterému se až do teď, z různých důvodů, nevěnovalo mnoho pozornosti. Jde o toho mladého muže, který, podle Marka, překvapil ženy vcházející do hrobky. Tato podrobnost si zaslouží bližší zkoumání.... Marek nás nenechává na pochybách o tom, zda ten mladý muž stál blízko hrobky, nebo pracoval opodál. Říká jasně "Když vstupovaly do hrobky, nalezli ho, jak sedí na pravé straně". To znamená, že jeho přítomnost zůstala neobjevena, dokud nevcházely dovnitř. A proto jejich úlek a úprk. Kdyby byl normálním zahradníkem, pracujícím venku, ženy by jistě ani k hrobce nedošly. Pravděpodobně by se zastavily někde opodál, a po rozhodnutí odejít, by se vytratily tak, aby je nikdo nespatřil.
Ale to neodpovídá popisu Marka. Podle jeho dokumentu přišel na ženy šok až ve vchodu do hrobky. Šok, na který nebyly připraveny.... Pakliže tento prvek náhlého překvapení je v Markově obrazu podstatný, co si máme o tom podivném návštěvníku myslet. Vnitřek tmavé neobydlené skalní hrobky je velmi podivným místem odpočinku pro pracovníka, který má důležitý úkol k vykonání. Pakliže to byl zahradník, co vůbec dělal v hrobce, když mohl odpočívat venku na čerstvém vzduchu? Proč odpočívat v zatuchlé atmosféře hrobky, když se teprve rozednívalo? Nevidíme jediný důvod pro normálního člověka aby seděl v hrobce kromě možnosti, že měl o ní skutečný a vážný zájem.


A může to být pouze intenzivní zájem o obsah hrobky, který by vysvětlil dostatečně, proč tento mladý muž, který běžel celou tu vzdálenost z Jerusaléma sedí, o pár minut později, v tmavé hrobce. Muselo být něco zvláště lákavého v pohledu na prázdné kamenné lože, obzvláště když, jak dvě druhá evangelia učí, tam ležela plátna, ve kterých bylo dříve tělo zabalené. Dovedeme si představit jak tam sedí a přemýšlí nad tímto jevem, když náhle zaslechne hlasy. Postava mladé ženy na okamžik zatemní vchod a v okamžiku je pryč a s ní tři ženy zděšeně prchající směrem ven ze zahrady. Volal za nimi zprávu, kterou buď neslyšely, nebo byly příliš zděšené, než aby poslouchaly... Toto je pouze malý detail, který mohl být snadno přehlédnutý jiným pisatelem této epizody, jehož mysl je zamířena na "anděla", ale jinak velmi působivý, když je považovaný za nedělitelnou část původních skutečností..
Ale existuje jiný, velmi silný důvod k víře, že ten hrob, který ženy navštívily, nemohl být nic, než ten původní hrob Krista. Musí být jasné každému, kdo se nad tou věcí zamyslí, že Marie Magdaléna a její přátelé musely svůj příběh někomu říci v nejbližší době, kdy už to neohrožovalo bezpečnost jak jejich, tak i učedníků. Předpokládat že tři ženy, (dvě z nich už ve středním věku) by mohly projít takovým dobrodružstvím - událost, na kterou se nedá zapomenout - a nikomu to nepovědět, je zcela absurdní! Lake sice požaduje alespoň tři týdny zdržení na základě předpokladu, že učedníci nebyli v Jerusalémě. Dejme tedy tomu, ale více, než tento odklad, nikdo rozumný nepřijme. Je jisté, že to důležité setkání se neuskutečnilo později, než ve svátek týdnů, kdy se všeobecně věří, že už všichni byli zpět v Jerusalémě. A tak učedníci znali pravé skutečnosti před svátkem Letnic. Jestliže ženy jejich příběh neřekly do té doby, potom to nikdo z nich vypáčit nemohl....
A zde nacházíme velmi důležitý fakt: Je jasné, že učedníci nepoužili tento příběh jako evidenci pro Vzkříšení! V té slavné řeči na Letnice, která vypustila Křesťanství na jeho historický pochod, není ani slovo o dobrodružství žen! Ani v dalších zprávách knihy Skutků nevidíme jedinou stopu! A nakonec je zde zvláštní a pozoruhodné ticho skrze všechny Epištoly, včetně Pavlova slavného dopisu do Korintu kde, když už nikde jinde, bychom to očekávali. V celé té literatuře a korespondenci vypadá opomenutí evidence žen téměř jako potlačení. Přes to Lukáš, který udělal ne nepodstatnou práci pro rannou církev, a který byl po dlouhé měsíce nejbližším společníkem Pavla, zřejmě tento příběh znal, jelikož jej uvedl ve svém evangeliu. Tak také učinil Marek, který také strávil nějaký čas s Pavlem..... Jaké bylo vysvětlení toho velmi nápadného a zřejmého potlačení jedné fáze Velikonoc, která se později stala velmi vzácnou křesťanskou vzpomínkou? Proč tedy, když se počaly objevovat velké série napsaných biografií Krista, které ztělesňovaly ty tradice, které se dobou vyryly do srdce církve, v nich nacházíme příběh žen právě uprostřed celé věci? Existuje vysvětlení, které uspokojí nejenom tento, ale i další pohledy na tento mnohostranný problém.
Vraťme se zpět do těch ranných hodin Velikonoční neděle. Jak každý, kdo pečlivě studoval evangelia ví, jsou silné důvody věřit, že zpráva, kterou Marie Magdaléna přinesla zpět do města nebyla o tom, že Ježíš vstal z mrtvých, ale, že z nějakého důvodu, který se zdál být nevysvětlitelný, "tělo bylo odstraněno". Toto je jasné svědectví záznamu, který nám říká, co jedna z žen skutečně řekla několik minut po odhalení prázdného hrobu. Musíme si představit tyto ženy jak, po děsivém zážitku u hrobky prchají zpět na otevřenou silnici. Jejich věk se různil. Marie Magdaléna byla mladá žena dvě další byly matkami dospělých mužů. Když se dostaly na silnici, bylo jasné, že by jedna z nich měla běžet napřed a upozornit učedníky. Marie Magdaléna, jako nejmladší, se zřejmě nabídla a nechala ty dvě, aby ji pomalu následovaly. O chvíli později máme zadýchanou dívku, jak klepe na dveře jednoho domu v Jerusalémě a podává tu historickou větu: "Vzali Pána z hrobu, a my nevíme, kam Ho položili". Taková byla zpráva se vším tím primitivním zoufalstvím a urgencí, kterou Marie Magdaléna přinesla Janovi a Petrovi. Mezitím a to je velmi pravděpodobné, obě starší ženy dorazily domů a sdělily svým přátelům plný popis toho příběhu, v jehož středu byl jistě ten neočekávaný cizinec v hrobce. Je zcela možné, že už si počaly vytvářet přesvědčení, že tím mladým mužem byl anděl. Toto by vysvětlovalo velmi definitivní prohlášení dokumentu, zachovaném Lukášem: "Některé z našich žen nás však ohromily. Byly z rána u hrobky, a když nenalezly Jeho tělo přišly a říkaly, že měly vidění andělů, kteří jim řekli že On je živ".


A tak časné hodiny rána minuly ve směsici vzrušení a zmatených otázek na to, co se vlastně v té zahradě stalo. Kdyby bývaly věci skončily zde, běh historie by určitě byl zcela jiný protože není pochyb o tom, že když byli učedníci konečně přesvědčeni že Kristus vstal z mrtvých, příhoda žen by byla použita jako evidence, identita toho mladého muže by byla zjištěna a celá záležitost setkání u hrobky by se stala věcí veřejné diskuse. Ale jak já vidím tu situaci, události nabraly mnohem úžasnější kurs. Ještě než slunce vyšlo na východním obzoru, velmi definitivní pověst začala cirkulovat skrze úzké uličky a bazary města. Nepřišla však z těch "nezodpovědných" zdrojů, ale od členů chrámové stráže. Tato pověst neměla podporu přímého důkazu, ale zněla: "Učedníci to tělo ukradli"..
Rána padla. S veškerou hořkostí, nespravedlnosti a alarmující náhlostí - na skupinu, která se ještě plně nevzpamatovala od útěku z Getsemanské zahrady. Rána ohrožovala každého, kdo byl i jen vzdáleně spojený se jménem Nazaretského. Pozdě ten večer shledali že je nutné, aby se sešli v přísné tajnosti za zamčenými dveřmi. Tu stejnou noc, podle starodávné tradice, počala Zjevení, ty podivné projekce ze světa spirituálního, do světa smyslů....... Ať už byly tyto události jakkoliv zmatené a dezorientující pro toho, kdo jimi procházel, jedna věc je jistá: Fyzická prázdnota hrobu nebyla v pochybách. Ten okamžik, kdy uznáme toto, dostaneme opravdové světlo na historické důvody pro potlačení příběhu žen. Jejich příběh nebyl použitý jako důkaz ani jednou, po dobu ranné Žido-Křesťanské kontroverze pro dva jednoduché ale postačující důvody:
Za prvé to nedokazovalo vůbec nic, než fakt, na kterém se již obě strany shodly. Jediný fakt, který příběh mohl předložit byl ten, že kolem šesté v neděli ráno, Ježíšovo tělo nebylo tam, kam jej Josef s Nikodémem položili. Ale kdo by chtěl dokazovat něco, co bylo veřejně známé, když právě tato skutečnost byla používána jako vážné obvinění proti samým učedníkům?
Za druhé, tento příběh měl jednu velmi slabou stránku: Připouštěl, že určití členové křesťanské skupiny byli viděni v blízkosti hrobky za velmi tajných okolností a v podezřele časnou hodinu v den kdy tělo zmizelo. Toto byla velmi přitěžující okolnost k přiznání v té době! ...V každém věku, základ dobré obhajoby bylo a je alibi. Pakliže člověk, podezřelý z vraždy v Budějovicích, by mohl prokázat, že v tu dobu spal v Brně, je nanejvýš pravděpodobné, že bude obvinění zproštěn. Když ale, pod křížovým výslechem přizná, že byl skutečně v tu noc na Budějovickém náměstí krátce po vraždě, a skutečně hledal toho zavražděného člověka, zvýší se jeho trable mnohokrát.... A taková byla jak já to vidím, situace všech následovníků Krista. Byli otevřeně obviňováni z krádeže těla. Bylo to těžké obvinění i kdyby mohli vyjít na otevřené fórum a hájit se, ale my máme důvod se domnívat, že se schovávali za zamčenými dveřmi. Co by asi znamenalo pro ten malý zbytek Kristovy skupinky, kdyby otevřeně přiznali, že ženy byly u hrobu! Jaká zbraň pro jejich nepřátele, kteří by mohli dokázat, že Křesťané, podle jejich vlastního doznání, se potulovali po zahradě před rozbřeskem! Každý, kdo se podívá na tuto záležitost nestranně, uvidí že během toho týdne, který zůstane nezapomenutelný navždy, kdy nikdo neměl potuchy jaká nová nebezpečí, nebo alespoň posměšky na něj čekají, byla převládající tendence říci o prázdném hrobu co nejméně! A i když se to zdá být překvapivé, nechuť dávat jakýkoliv důraz na svědectví žen, o jejich ranní návštěvě v zahradě, zůstala mezi Křesťany po dlouhou dobu....
Je nemožné číst první kapitoly Skutků s jejich velmi podrobným popisem primitivního učení, aniž bychom nebyli překvapeni úplným mlčením o prázdném hrobu. Jestliže kdy někdo ještě vážně pochyboval o faktu prázdného hrobu, příběh žen a to, co tento naznačoval, by jistě přispělo každé křesťanské debatě. Zastínilo by to jakékoliv jiné úvahy, protože dokud otázka prázdného hrobu nebyla vysvětlena, nic základního v Křesťanství se postavit nedalo! ....Ale učedníci byli ušetřeni toho nekonečného a neplodného slovního zápasení. Ta fakta byla všem tak dobře známá, že jejich kampaň mohla být s úspěchem vedena přímo v Jerusalémě, kde prázdný hrob stál, než kdekoliv jinde na světě. Toto jim umožnilo soustředit se (a Skutky jasně dokazují, že tak učinili) na dva body sporu, které nakonec roztrhly Judaismus na dvě části: 1) Ježíš je tím slíbeným Mesiášem. 2) Byl vzkříšen přímým zásahem Boha. Učedníci by nikdy nemohli dosáhnout tohoto pokročilého stadia diskuse, kdyby fyzická prázdnota hrobu nebyla obecně přijmuta.


A tak vidíme, jako historickou skutečnost, že příběh žen zapadl do relativního zapomnění vedle větších a více důležitých problémů, které si události vybraly. Jejich vzpomínka jistě hřála ženy samotné, protože ony měly tu čest zamýšlet velmi lidskou službu pro jejich Pána, a to v době velkého nebezpečí a nejistot. Učedníci o tom věděli také. V klidných a více "usazených" dobách, byla tato příhoda jistě zahrnutá v učení církve. A z toho se potom rozšířil příběh v Evropě i Asii a vytvořily se všechny rozdílné a rozvinuté příběhy, z nichž Lukášův a Matoušův záznam jsou typické... A tak mladý muž v hrobce, který byl mladým mužem v původním vyprávění, se stal během doby velký anděl Matouše a dvě mocné a oslňující nebeské bytosti v Lukáši. A právě tak - odvalení kamene - jehož pravda byla známa pouze kněžím, se stala subjektem mnoha dohadů, někteří tvrdili že se odvalil sám, jiní že jej odvalil anděl. Ale za těmi dohady pozdějších verzí, stála prostá, historická fakta..... Teprve když to jasně poznáme, začneme chápat něco ze smyslu a důležitosti tohoto nádherného dokumentu, který jsem na těchto stránkách popsal jako Markův fragment. O mnoho let později, když už všechny naděje na bezprostřední Kristův návrat vybledly, a církev se usadila ke svému historickému dílu vyvstal pocit potřeby nějakých spojených záznamů významných událostí, v životě a smrti Ježíše Krista. Ta první zachovaná historie tohoto druhu je slavný Markův fragment. Pakliže pisatelem byl Jan Marek, byl obzvláště vhodnou osobou napsat takové dílo, speciálně poslední kapitoly. Byl z Jerusaléma a jako mladík žil skrze tyto bouřlivé a nebezpečné roky. Že měl přístup k informacím o posledním týdnu z první ruky je zřejmé z podrobností a téměř překvapující ostrosti a věrnosti detailů. Nikdo, jen pisatel který byl blízko k faktům, by byl schopen vykreslit ten nezapomenutelný obraz Getsemanské zahrady v měsíčním světle. Dále musím uznat, že jsou dotyky v jeho popisu dobrodružství žen, které naznačují podobný autentický zdroj.
Z nějakého důvodu Marek věřil že Ježíš předpověděl svou smrt právě tak, jako své vzkříšení. Věřil také, že krátce před svou smrtí, na cestě do Getsemanské zahrady, Pán toto vážné varování opakoval. S těmito koncepty na mysli a s informacemi z první ruky,,které jej dosáhly z jiných zdrojů, dal všechno dohromady a vytvořil jeden z nejnázornějších popisů v historii. Stojí vysoko nad svými společníky svou úplnou objektivitou, krystalickou jasností. Popisuje tu noc v zahradě a půlnoční zatčení slovy,které jasně leží na faktech. Dává nám srozumitelný výčet soudu před Kaifášem a Petrovo ponížení. Popisuje římský soud, cestu na Kalvárii a Ukřižování tak jednoduše a přesto tak palčivě že, jak řekl Chesterton "čtenář má pocit, jakoby nad ním přivalili kámen".. Popisuje jak, když ta hrůzná tragedie docházela ke konci, Josef z Arimatie šel za Pilátem, požádal ho o povolení tělo pohřbít, a jak Pilát svolil. Vypráví o ženách, které z povzdálí pozorovaly místo, kam Josef tělo uložil a jak, když už slunce toho hrozného odpoledne zapadalo, Josef s pomocníky rychle, ale s úctou přivalil kámen přes vchod do hrobky. Vysvětluje také, jak ženy během weekendu nakoupily koření, a v neděli ráno, před východem slunce vyšly k hrobu, aby vykonaly poslední službu svému Pánu...
Když uvažujeme o tom co následuje, nesmíme nikdy zapomenout že Marek dával na papír svůj příběh velikonočního prožitku pravděpodobně poprvé, a z určitých důvodů se původní fakta liší od těch, která se dnes v církvích učí ...Samotná skutečnost, že tak málo důrazu se kladlo na příběh žen ve veřejném učení a kázání původních apoštolů, nechala otevřené dveře pro nejrůznější dohady o tom, co se opravdu u hrobky odehrálo. V některých kruzích se učilo a věřilo, že anděl sestoupil a promluvil k ženám - v jiné verzi máme anděly dva. Rozšířený a různorodý charakter těchto věr je jasně vidět v prvním a třetím evangeliu. Matouš a Lukáš si tyto verze nevymysleli. Jistě poctivě napsali, co už se dávno věřilo a učilo v široce oddělených křesťanských střediskách.
Když Marek psal historii těchto událostí, přistupoval k obtížnému a choulostivému úkolu. Protože on sám byl v době Ukřižování pouhým mladíkem, byl jedním z mála těch, kteří přežili primitivní církev. Marek prožil ten nešťastný týden v Jerusalémě a znal jádro věci tak, jak jej znali původní učedníci. Ale nemohl uniknout faktu, že ten pravý příběh, vyprávěn v plné otevřenosti, přímočaře a prostě, bude jako studená sprcha na ty, kteří si v srdcích vytvářeli zářivější a nadpřirozenější popis... Těm, kteří byli vychováváni ve víře že ženy se potkaly u hrobky s andělem, se muselo zdát podivné, že ženy okamžitě neprohlásily Vzkříšení a nepřivedly celý Jerusalém k hrobu jako k svědectví. Byl to ten starý problém "mezery-sedmi-týdnů".


Ale protože Marek fakta znal a otázku předvídal, napsal větu, kterou buď nikdy nedokončil, nebo se její konec ztratil v neznámu: „ Neřekly nikomu nic, protože se bály".....
Bylo mnoho napsáno s úmyslem dokázat, že Marek těmito slovy myslí, že ženy zachovaly absolutní mlčenlivost. Připouští se, že je to pro ženy velmi nepřirozené, ale ta slova tam napsaná jsou, a podle některých kritiků, žádný jiný význam mít nemohou.... Odvažuji si navrhnout že ta slova připouštějí mnohem jednodušší a přirozenější vysvětlení. Na podporu mého tvrzení povolávám za svědka nikoho menšího, než Jana Marka samého! Náhodou je v kapitole první, verš 44 věta tak podobná jak stavbou tak i smyslem, že vytváří paralelu. Ježíš právě vyléčil malomocného. Nechtěl, aby se zprávy o Jeho hojení rozšířily.. Marek píše: Ježíš mu přísně domluvil a ihned ho poslal pryč. Řekl mu:" Hleď, abys nikomu nic neřekl". Povšimněte si blízké podobnosti mezi "abys nikomu nic neřekl" a "nikomu nic neřekly"... Obě obsahují bezvýhradné slovo "nic". Obě přicházejí ze stejného pera. Dejme tomu, že by Markovo evangelium v tomto bodu náhle končilo. Byli bychom potom oprávnění předpokládat, že to mlčení má být považované za bezpodmínečné, absolutní? Svazky by mohly být popsány v kladném smyslu. V přísné logice a odtrženo od kontextu, tato slova nemohou mít jiný význam. Ale neměli bychom pravdu, protože věta dále pokračuje tak, jak ji Marek napsal: A Ježíš mu řekl:"Hleď ať to nikomu neřekneš, ale ukaž se knězi, a nabídni oběť přikázanou Mojžíšem, jim na svědectví"..
V okamžiku kdy dostaneme celou myšlenku autora, je jasné že používá svá slova v tomto smyslu: Hleď abys to neříkal každému. Nerozhlašuj to všude. Nech si to pro sebe a tvé nejbližší". Protože on následuje s něčím, co by jinak byl přímé popření toho, s čím začal... Se vší úctou k Kirsopp Lake, Gardner Smith a jiní kritici kteří soudí, že Marek má na mysli absolutní mlčení žen, jsem přesvědčený že pravdu nemají - že ta slova nenesou extrémní smysl, jaký oni tomu připisují. Ta fráze, jak ji používá Marek ve vztahu k tomu dobrodružství žen, je vyloženě v očekávání otázky, která by vyskočila na mysl každého čtenáře, kterému tato nově napsaná biografie přijde velmi vhod. Nezapomeň, že evangelia Matouše a Lukáše, nebyla ještě zveřejněna. Lidé by si řekli: Pakliže ženy objevily Vzkříšení tak brzy ráno v neděli, proč nevzbudily celý Jerusalém a ukázaly jasný důkaz? Markova odpověď na to je: Neřekly nic nikomu, protože se bály...
A tak k dlouhé řadě svědků, jejichž svědectví jsme zkoumali na těchto stránkách - Šimona rybáře, který stál v přední linii původní bitvy v Jerusalémě, pisatelů Lukáše, Matouše a Jana; Jakuba Spravedlivého, Saula z Tarsu, autorů či editorů apokryfních knih jako evangelium Petra, a Nikodéma, dokonce i toho balvanu samotného - konečně ještě přidáme pisatele toho nejslavnějšího fragmentu v historii veškeré literatury - zlomenou větu Jana Marka....

Služebník kněze.
Kdo byl ten mladý muž, který - je-li tento výklad správný - očekával ženy a sdílel s nimi ten nejrannější zážitek toho nezapomenutelného rána? Pravděpodobně se to nikdy nedozvíme, protože když Marek zatajil jeho jméno, musel mít pro to dostačující důkaz. Ale je zde jedna myšlenka v tomto spojení, kterou považuji za hodnou hlubokého a opakovaného zkoumání. Pakliže si čtenář přečte posledních osm veršů Markova evangelia (16:1-8) a prostuduje je poctivě u vědomí, že tyto představují pravděpodobně ten nejrannější záznam těch událostí, bude jistě "pozvednut" jedním faktem: Nepřítomnost jakéhokoliv náznaku či domněnky o tom, JAK TEN KÁMEN BYL ODVALEN! Nepřekonatelná opona se snesla těsně po pohřbu a nezdvihla se až při rozbřesku v neděli. Proč tomu tak bylo? Cožpak ještě do roku AD 58 církev nevěděla nic o tom, co se stalo během té kritické doby, nebo psal Marek pod tlakem?
Tento bod stojí za prozkoumání, protože ta podivná neochota jednat o "případu kámen", je nápadně podobná v paralelních pasážích Lukáše i Jana. Lukáš: Prvního dne za časného jitra přišly k hrobce a nesly vonné látky, které připravily. Nalezly však kámen od hrobu odvalený. Vstoupily, ale tělo Páně nenalezly..... Janova verze není méně podivná: První den týdne přijde Marie Magdaléna časně, ještě byla tma k hrobu a vidí kámen odvalený. A proto běžela...


V každém případě ženy přijdou a shledají, že kámen je již odvalen, aniž by byla alespoň narážka na to, jak se to stalo! Pouze, když se obrátíme k evangeliu Matouše čteme o velikém anděli, který sestoupí a kámen odvalí. A teď přichází jedna zvláštní věc: Můžete projít všechna apokryfní díla i dílka a nikde nenajdete ani zmínku o tom "že sám Pán zlomil okovy svého vězení". Je nám řečeno že buď se kámen odvalil sám a nebo že nějaká nadpřirozená bytost sestoupila a kámen odvalila. Ale nikde nevidíme záznam zřejmého zázraku, a to, že Ježíš sám kámen odhodil...
Proč nikdo nikdy neřekl, že sám Pán - ze své vlastní moci a síle odhodil kámen aby se osvobodil? Proč každý dokument který se tím zabývá, předpokládá, že balvan byl odvalen z venku - ať už andělem nebo nějakou neviditelnou silou? ...Navrhuji že jsme v přítomnosti hlubokého a daleko zasahujícího faktu - faktu který položil svůj tlak na každého a odvedl tak finálně celý tok tradice. Pohnutí balvanu se nikdy nepřipisovalo Pánu, protože v Jerusalémě byli lidé, kteří znali ta skutečná fakta o tom, co se odehrálo během těch temných hodin před nedělním rozbřeskem. Tato fakta zabránila aby se rozvinula jakákoliv hypotéza a pro evidenci tohoto se opět musíme vrátit ke starému a podivně archaickému příběhu stráží.
Už jsem uvedl důvod pro víru, že v původní verzi kněží šli za Pilátem, aby se s ním domluvili o strážení hrobky. Něco, co se jim zdálo být potřebné vzhledem k nevypočítatelnosti obyvatelstva po vypršení šábesu. Pilát odmítl a Matoušova verze ukazuje, že kněží neměli jinou alternativu než použít vlastních stráží.
Existují dva dobré důvody, proč Matoušova verze této události, i když ne zcela v originální a primitivní formě příběhu, je tak blízko původní verze že představuje cennou bázi pro historická studia. Na prvním místě je to zdaleka ta nejrannější forma. Za druhé je zcela prostá všech těch nelogičností, které se tam v pozdějších letech dostaly ..Tato skutečnost je nápadně viditelná ve formulování záruky kněží: "Doslechne-li se o tom vladař, my ho uchlácholíme a vás zbavíme starostí". Pokud je ta stráž považovaná za římskou jednotku, poslanou Pilátem pod velením setníka (jak v pozdějších apokryfních popisech stálo), potom tato garancie je zcela absurdní. Každý věděl, že trest za usnutí na stráži byla smrt a žádný Ananáš či Kaifáš neměli moc ochránit jednoho jediného římského vojáka před hněvem Říma.
Ale Kaifáš, jako výkonný velekněz a vrcholný rozhodčí v civilních záležitostech Judeje, měl bezesporu moc ochránit kohokoliv ze své vlastní skupiny, kdyby se stalo to, co bylo velmi nepravděpodobné: Že by se Pilát počal zajímat o něco, co dal do pravomoci Židům. Už ta slova:"Kdyby se to doslechl vladař", ukazují jak vzdálená ta možnost byla. Zmiňuji se o tomto bodu pouze proto, že velmi častá povrchní kritika se zaměřovala na tento rys příběhu. Rys, který nemohl pocházet z původního primitivního záznamu.... Je zde ale hlubší a provokativní kus evidence pro historicitu příběhu, který je pevně usazený v dokumentech. Leží ve třech posledních slovech vysvětlení, které kněží podávali:"Zatím co jsme spali, učedníci tělo ukradli"..
Co dělají tato slova v pro-křesťanské literatuře, která obíhala celou Palestinou, pakliže nepředstavují něco velmi skutečného a aktuálního v původním obvinění? Dejme tomu, že ten příběh stráže u hrobky měl určitou apologetickou hodnotu pro ranné Křesťany, jelikož to stěžovalo, pro nezaujaté osoby, víru ve fyzickou krádež těla. Ale základem této obrany bylo, že stráž nemá spát. Stráž, která spala, neměla žádnou cenu pro Křesťany. Bylo zcela marné a nebezpečné ji použít v apologetice. Proč tedy, tento podivný poukaz na spící stráž, zůstal zachován nejenom ve formulaci obvinění, ale i v křesťanské verzi toho, co se stalo? Připouštím že ta trapná povaha situace nedala veliký výběr pro kněze, protože celou pravdu se neodvážili říci. Je skutečně možné, že stráž usnula. Když si uvědomíme, že tito byli vybráni ze služby, kterou vlastně měli už od zatčení, potom to není nepravděpodobné. Hlídání hrobky v noci je jistě velmi nudné. Návštěvníci tam jistě nebyli a tak není divu, že je přemohl spánek... Záznamy zmizely a tak se pravdu asi nikdy nedozvíme. Ale je zde jeden podivný dokument - fragment - z něhož se zachovalo pouze pár vět: "Evangelium k Židům". Jedna pasáž popisuje, jak se Ježíš po svém Vzkříšení, zjevil Jakubovi: Pán, když odevzdal lněnou látku služebníku kněze, odešel k Jakubovi (jelikož ten přísahal, že nebude jíst, dokud Ho neuvidí opět živého). Ježíš vzal chléb, požehnal jej a podal Jakubovi Spravedlivému řka:"Můj bratře, pojez chleby, neboť Syn člověka vstal z mrtvých"...


Co je tak zajímavého na té pasáži? Za prvé víme, že po počátečním nepřátelství vůči církvi, Jakub přešel na druhou stranu. Za druhé máme autentická slova Pavla:"A zjevil se Jakubovi".. Souhlas dvou svědků dává této pasáži autoritu..... Ale co uděláme s tou podivnou větou, která popisuje Ježíše, jak dává lněnou látku služebníku kněze? Je to úplný výmysl, fantazie, nebo jsme zpět u nějakého mlhavě pamatovaného detailu aktuální noci? Nepospíchejte s odpovědí!
Jestli je jedna skutečnost, která hrozí, že projde bez nebezpečí dnešním náboženským a intelektuálním zmatkem je reálný a objektivní charakter Zjeveních. Tento jev nemohl být produktem čisté představy. Spíše poukazují na nějakou neobjevenou vnější sílu. Nejjednodušší vysvětlení je, že jevy se udály tam, kde byl Ježíš. V evangeliích jsou náznaky, že jsou potíže pro skutečný a přísně vědecký druh komunikace mezi (jak pro nedostatek vhodných slov) musíme nazývat světem ducha a světem smyslů. V denních Zjeveních existuje jakási kvalita, která občas stěžuje rozpoznání - nebo jak by řekl meteorolog: "Viditelnost byla špatná".
Mám dojem, který nevyvolala pouze tato izolovaná pasáž z evangelia k Židům, že jak se tak přiblížil rozbřesk v té tiché zahradě, stalo se něco, co přimělo jednoho ze stráží aby rychle vzbudil své společníky aby prohlédli hrobku blíže. Možná že se jen pohnuly větve v nočním vánku, možná že to bylo něco mnohem definitivního a znepokojujícího, jako to, co později otřáslo a zcela pokořilo hrdou a bouřlivou mysl Pavla: "Ukázal se Kéfovi (Petrovi), potom těm dvanácti.. zjevil se Jakubovi...a nakonec, jako nedochůdčeti, se ukázal také mně". Zjevil se také, v první řadě, "služebníku kněze"?
Bylo-li tomu tak, potom jsme - zcela bezděky "zakopli" o tu pravou odpověď k jedné z těch nejhlubších otázek, které zaměstnávaly mysl církve od prvních Otců až podnes: Proč, navzdory různosti lokalit Zjeveních popisovaných v tradici, proč byli učedníci tak neotřesitelně přesvědčeni, že Vzkříšení se stalo v časných hodinách v neděli ráno....

Je možné že je - a jak se pisatel domnívá, určitě je - hluboká a naprosto historická základna pro - tak kontraverzální větu v Apoštolském vyznání víry:

„a třetího dne vstal opět z mrtvých.......


Konec.


19.12.1997