poslal pastýř Napsal: Aleš Franc Motto: „Jestliže jsou mé spisy používány jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet váhu toho, co na něm musí být postaveno…, mé spisy nesmí být použity jako základ. Má vyučování musíš vidět skrze Pánova vyučování a nepokoušet se mu porozumět z mého pohledu. Jeho slova jsou základem.“ Duch apoštola Pavla vyučuje Ricka Joynera jak vykládat Pavlovy epištoly „Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ Kniha Leviticus, kapitola 19, verš 31 Historický spiritismus Když se řekne spiritismus, mnoho z nás si představí podhorskou chýši, kde v ponurém osvětlení svíčky sedí v kruhu několik starců a stařen zsinalých tváří, dotýkají se konečky prstů a mumlají jméno zemřelého, který s nimi komunikuje pomocí psacího stolečku, rotující lahve nebo kachektického média s očima v sloup. Tento druh spiritismu, spíše zpopularizovaného brakovou literaturou konce 19. století, však již dnes nemá s realitou mnoho společného. Jeho formy jsou mnohem „zbožnější“ a barvitější. Nenesou vždy stopy ponurosti, ale hýří pestrostí a lákají ke komunikaci se záhrobím pomocí těch nejlákavějších zážitků. Jak uvádí Heide: „Náboženský spiritismus se koná ve shromážděních, kde se lidé modlí a zpívají chorály.“ [1] A jak dále potvrzuje White: „Spiritismus se přizpůsobuje dnešnímu křesťanství, má větší moc, aby člověka podvedl a dostal do léčky. Satan sám se obrátil k novému řádu věcí… A protože tvrdí, že věří Bibli… je přijímáno jeho dílo jako zjevení Boží moci.“ [2] Podle Van Dama křesťanští spiritisté „zastávají názor, že Nový zákon obsahuje všelijaké spiritistické prvky… zjevení Mojžíše a Elijáše na hoře Proměnění lze považovat za zjevení mrtvých… Pokud jde o Starý zákon: Nezjevil se tam při seanci s mediem z Endoru duch Samuelův králi Saulovi?“[3] Katolickým křesťanům se zjevuje „Matka Boží“ a nejrůznější svatí a protestantům starozákonní proroci nebo apoštolé, aby jim udíleli rady týkající se zejména věcí budoucích, tedy eschatologie. Zacitujme tedy ještě jednou Van Dama, když se při svých studiích okultismu zaštiťuje výsledky badatelů v oblasti metafyziky: „Jeden z pionýrů „Society for Psychical Research“, Oliver Lodge se vyjádřil takto: „Jediné vysvětlení, které by se mohlo dát, by bylo představit si nadpřirozenou ďábelskou zlobu, která nám chce škodit a nás klamat.“ Je možné, že i ve spiritismu jsou ve hře duchové lži, vydávající se za zemřelé? Církevní otec Tertullian byl o tom přesvědčen. Předpokládají to i ex-media, např. Casson. Mají-li pravdu, pak se lze nadít, že tito duchové, i když si nasazují náboženskou masku, stojí v podstatě v nepřátelském postoji vůči osobě a dílu Ježíše Krista.“ [4] Taktéž akademicky seriózní a populární badatel Allan opatrně přikyvuje, když říká: „Některé jevy naznačují, že si s námi může zahrávat jakási tajemná bytost. V Bibli se o tom píše: „Bojujme proti zlým… duchovním silám v nebeském světě… vládcům, mocnostem a kosmickým silám tohoto temného věku.“ [5] Jak je ale možné, že tolik křesťanů je dnes hluchých k něčemu, před čím Bible tolikrát a tak jasně varuje? Jak je možné, že např. charismatici, kterým ještě před nedávnem sloužila studie Van Dama jako učebnice boje s okultismem, a kteří se okultismu protivili snad jako žádní jiní křesťané, dnes přijímají novodobé proroky typu Ricka Joynera a Bennyho Hinna, kteří s mrtvými běžně komunikují a jako důkaz oprávněnosti nekromantie používají právě texty, před jejichž spiritistickou interpretací Van Dam varoval? Jak je možné, že ti, kteří jsou nejen ochotni vidět duchy nad národy, městy, jedinci, ale dokonce i nad křesťanskými denominacemi [6] a učinit je středem své pozornosti při zvěstování evangelia, nejsou ochotni rozpoznat je v duších zemřelých, kteří se zjevují jejich prorokům? Jak to, že ti, kteří jsou schopni pořádat doslova hony na ďábly se zaníceností, pro kterou bychom jen ztěží hledali oporu v biblické ortodoxii, zůstávají v klidu, když jim duch zemřelého Adama, Ábela, Jonáše nebo Pavla, příp. mrtvého bezdomovce nebo mrtvé kontroverzní evangelistky radí, jak si počínat v dobách posledních? Na tuto otázku se snaží odpovědět následující studie. Dva kořeny historického spiritismu Spiritismem se v širším slova smyslu rozumí „víra v duchy, duše zemřelých a možnost komunikace s nimi“. [7] V užším slova smyslu je pak spiritismus hnutím, které se vyvinulo z pařížských magnetických seancí přírodního léčitele a doktora medicíny a filosofie, právníka a teologa Antonína Mesmera, který holdoval nekromantice a pomocí „živočišného magnetismu“ shromažďoval pacienty, kteří seděli v kruhu, dotýkajíce se konečky prstů, čímž dal později, podle Heida, vzniknout spiritistickým kroužkům. [8] Autor Mesmerova životopisu, spisovatel Stephen Zweig, popisuje magneto-spiritistické manifestace na Mesmerových seancích: „…jsou charakterizovány trhavými a nezvladatelnými pohyby všech údů i celého těla, stahy jícnu, škubáním v krajině břišní…, těkavým vytřeštěným pohledem, ječivým křikem, údery, pláčem a divokými záchvaty smíchu, po nich pak následují dlouhotrvající stavy únavy a zemdlenosti, sklíčenosti a vyčerpání… V každém případě je člověk ohromen klidem řady nemocných na straně jedné a na druhé zase jejich běsnění, různými průvodními příhodami, které se stále opakují, a náklonností, jež se mezi pacienty vytváří…“ [9] Dokládá se, že během jedné seance se z magnetizovaného média ozývali tři duchové zemřelých a Van Dam píše, že Mesmer odstartoval éru evropského spiritismu. [10] Jedním z Mesmerových žáků se stal i pozdější léčitel P. P. Quimby, jehož učení se v dalším století rozšířilo v Bostonu, původně puritánském městě východního pobřeží USA, a kde dalo podnět mnoha kultům jako je „Nové Myšlení“ nebo „Křesťanská věda“. [11] McConnell dokazuje, že E. W. Kenyon, duchovní otec hnutí Víry, byl pod přímým vlivem Quimbyho myšlenek a dostalo se mu průpravy ve škole Quimbyho následovníka R. W. Emersona. [12] Ke stejnému závěru došel i švédský religionista, profesor Aagaard z centra „Dialog“, když analyzoval učení hnutí Slovo života, které vzniklo pod přímým vlivem amerického hnutí Víry, ve švédské Uppsale. [13] Soudobé, moderní spiritistické hnutí se zrodilo v USA v roce 1848, a to na církevní půdě, kdy sestry Margaret, Leah a Kate Foxovy, členky metodistické církve, oznámily komunikaci s duchem zemřelého obchodníka, jehož kosti se později našly v suterénu místnosti. Hnutí se rázem rozšířilo po celém světě a nalezlo odezvu i v křesťanských kruzích, zejména v New Yorku. Sestrám Foxovým pak bylo duchy přislíbeno: „Bůh vás bude chránit, dobří duchové nad vámi budou bdít.“ [14] Křesťanští spiritisté ihned přispěchali s vlastním a svérázným výkladem: jedná se prý o oblak svědků z epištoly Židům, „Proto i my, obklopeni takovým zástupem svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo“ (Žd 12,1) s tím, že tímto oblakem není míněno výše popsané biblické svědectví starozákonních svatých, ale že jde o přebývání duchů těchto zemřelých ve světě živých. Tito spiritisté tak věřili, že vstupují do komunikace s duchy zemřelých svatých, od kterých získávají svá poselství. „Křesťanští spiritisté“ proto, podle Allana, „uznávají Krista jako Boha“, nicméně spiritismus „však není možno označit jako křesťanský.“ [15] Přesto má křesťanský spiritismus své duchovní, své biblické hodiny, své nedělní školy a okázale pohrdá „sekulárním“ spiritismem jako okultismem a klade důraz zejména na službu uzdravování. [16] Je zajímavé, že v historii se duchové zemřelých zjevovali médiím sami, údajně bez jejich snahy. Prostě „oznámili“ svoji existenci a dotyčnému médiu se buď za určitých situací dále zjevovali nebo jim udělili pokyn, ve kterém je obeznámili se způsoby, jak s nimi dále navazovat kontakt. Takovéto spontánní zjevení, kdy lidé tato zjevení nevyhledávali, ale přes to se jich tato přidržovala, popisuje např. probuzenecký německý farář a evangelista z 19. století Ernst Modersohn. [17] Katolický spiritismus I když má v katolickém prostředí komunikace s mrtvými dlouhou tradici, podívejme se blíže na genezi jednoho legendárního příběhu. 2l. června 1981 jugoslávská vizionářka Marjana Draičević Soldo ze Sarajeva, když se se svojí kamarádkou procházela po Medžugorje, spatřila na protějším kopci zjevení ženy v dlouhých bílých šatech s dítětem v náručí. Spolu s ní zjevení viděly další dvě děti, které strachy utekly. Na druhý den byla u kopce již polovina vesnice a děti s ženou, kterou dle fyziognomie identifikovaly jako pannu Marii, poprvé mluvily. Marie k nim mluvila o důležitosti rodiny a společné modlitby, půstu a vedla je k četbě Písma, úctě ke kněžím, mši a Církvi. [18] Následně na to kopec obsadila Titova komunistická policie, neboť se bála vzbouření. Soldo tvrdí, že od té doby se jim Marie zjevuje pravidelně, a tato zjevení trvají tři až osm minut. „Panna Maria bývá nejčastěji smutná, ale nikdy nejedná rozlobeně nebo nervózně. V její tváři je nejčastěji láska a bolest.“ [19] Marie se vizionářům zjevuje vždy v určitých časových intervalech: „Panna Maria mi řekla, že už nebudu mít zjevení každý den, ale pouze jednou do roka, 18. března, a to do konce života… Panna Maria mi řekla, že budou i mimořádná zjevení. Tak mám zjevení každého druhého dne v měsíci. Ta začala 2. srpna 1987 a trvají dodnes. Nevím jak dlouho budu mít tato zjevení“, pokračuje Soldo. [20] Jiná vizionářka, Marie Pavlovičová-Luneitiová, popisuje pravidelné zjevování „Panny Marie“ na svátky procesí: „Panna Maria ve výroční den přichází vždy ve velmi krásném šatu. Její příchod v takovém dni ukrývá v sobě vzácnou symboliku. Pro mne osobně je to znamení, že jde o významný a důležitý den. Vidět v takový den Pannu Marii je nesmírná milost. Je slavnostně a pěkně oblečená. Když my, vizionáři, zažijeme, že je Panna Maria v tento den zvlášť radostná, i nás naplní taková radost. Když Panna Maria děkuje, že žijeme podle jejích poselství, znamená to, že nikdy neztrácí naději. My jsme nesmírně rádi, když vidíme, nebo dokonce cítíme, jak spokojena je Panna Maria.“ [21] Římskokatolická církev nikdy pravost zjevení v Medžugorje neuznala, ani je nepopřela. I když do Medžugorje putují stovky tisíc poutníků ze všech zemí světa - záhřebský kardinál Josip Branćič i přes tuto masovost uvádí, že se jedná pouze o „soukromá zjevení“. O tomto církevním postoji, kdy na třiceti tisícových procesích koncelebruje až 800 kněží, a která jsou brána jako výsledek „soukromých zjevení“, mnoho vypovídá i výrok hlavy katolické církve, papeže Jana Pavla II, velkého ctitele Marie, když prohlásil: „kdybych nebyl papežem, již bych byl v Medžugorji. Vím o všem, všechno sleduji.“ [22] I přes tento dvojaký postoj katolické církve, řadí Allan zjevení Marie ve Fatimě resp. v Medžugorje a Lurdech mezi „záhady a mystéra“ a netají se jejich démonickým podtextem. [23] Nutno také dodat, že podobná zjevení, ke kterým došlo v roce 1930 ve Fatimě, římskokatolická církev za pravá uznala. Charismatický spiritismus Benny Hinn Charismatická zbožnost zatím ještě kouzlo Marie neobjevila. Avšak evangelista a uzdravovatel vírou Benny Hinn má soukromá zjevení jiné svaté, a to kontroverzní uzdravovatelky vírou Kathryn Kuhlmanové, která mu ve snu dává znamení o své smrti, poté Hinn nabírá moc Ducha svatého nad hrobem nejen Kathryn Kuhlmanové, ale i nad hrobem kontroverzní letniční kazatelky Aimee McPherson, která zemřela na předávkováni barbitalem. Nakonec mu Kuhlmanová i po své smrti zprostředkovává setkání s modlitební skupinou duchů zemřelých a přivádí jej ke Kristu, aby dosáhl nové, doposud nepoznané dimenze poznání a moci Ducha svatého. „V noci jsem měl vidění. Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti... Viděl jsem sám sebe vcházet do místnosti, kde stála Kathryn Kuhlmanová... ten den, když zemřela, to ráno, co zemřela, měl jsem sen, kdy jsem viděl truhlu s bílým šatem. Když jsem se vzbudil, v to ráno, věděl jsem, že zemřela a v to samé ráno to bylo ve zprávách. Je to již mnoho let.“[24] Hinn dále popisuje, jak se se zemřelou setkává i nyní: „A nyní stojí v tom pokoji a mluví ke mně, samozřejmě, byl to sen, ale ve skutečnosti vidění. Mnohdy jsou sny nočními viděními a Bible o nich tak mluví. Kdy - když vám to Bůh dá způsobem, jakým se to stalo mně. .... stejně jako v tomto vidění… jsem viděl slečnu Kuhlmanovou. A ona mi řekla: "Následuj mne." To bylo vše co řekla. Šel jsem za ní do druhé místnosti.“ [25] Tato setkávání pak způsobují nový rozměr Hinnova pomazání: „V této druhé místnosti stál Pán. Podíval se na mě a řekl: "Následuj mne"... Když jsem se vzbudil, když jsem vstal, když jsem procitl z vize, třásl jsem se a potil se od hlavy až k patě. Vím přesně co ta vize znamenala. Byla to Kathryn Kuhlmanová kdo mne vzala a představila mne Svatému Duchu. To je význam té první místnosti, kdy mi řekla "Následuj mne". Ale když Kathryn byla pryč, stál tam Ježíš. Kathryn udělala svoji práci a zmizela. Pán řekl, "Následuj mě do třetí místnosti... A právě teď cítím další platformu, další rozměr, další úroveň opravdu přichází“.[26] A nejen to, Hinn je také duchy zemřelých veden k tomu, aby s nimi vstoupil do modlitebního obecenství: „Pán mi dal vidění Kathryn Kuhlmanové sedící s něčím, co vypadalo jako skupina lidí... a každý z nich vypadal, že mě chce přinutit abych se modlil. Vím, já vím, že to zní bláznivě, ale je to pravda... Modlil jsem se nejméně hodiny. Přinejmenším padesát až sedmdesát z těch sedících ve skupině mi říkali: "Modli se! Žádej Pána, ať ti dá službu uzdravování, která se dotkne celého světa“. Náhle jsem slyšel hlas Kathryn a najednou zde stála, jako jasný krystal. Se svým širokým a krásným úsměvem řekla: "Žádej! Čekáme zde na tvé prosby. Budeme se s tebou za tvé žádosti modlit!" A vidění zmizelo.“[27] Hinn však nečeká jen na zjevení, ale pomazání Ducha svatého bere i z hrobu Kuhlmanové. „Ve čtvrtek jsem byl na TBN a v pátek jsem šel navštívit hrob Kathryn Kuhlmanové… Již jsem zde jednou byl, a tak často rád vzdávám úctu této velké Boží ženě, která se dotkla mého života. Ten hrob, kde leží, je uzavřen, obestavěn dokola zdí… Avšak nikdy nezapomenu na okamžik, kdy jsem viděl hrob Aimee… Ucítil jsem na tomto místě úžasné pomazání. Skutečně, slyšel jsem to, při návštěvě hrobu jsem se chvěl. Celý jsem se třásl. Boží moc mne celého zaplavila. Věřím, že to pomazání setrvává na těle Aimee. Vím, může to pro vás být šokující... To je neuvěřitelné. A Kathrynin hrob? To je udivující. Slyšel jsem o lidech, kteří byli uzdraveni, když tento hrob navštívili. Byli zcela uzdraveni Boží mocí. Říkáte, "Jak bláznivé jsou to věci". Bratře, zde jsou věci, kterým nikdy neporozumíme. Slyšíte to všichni?“[28] Není bez zajímavosti, že právě Hinn je považován za prominentního kazatele hnutí Víry a doktrinální i historické kořeny tohoto hnutí lze, podle McConnella i Aagaarda, nalézt v Quimbyho mesmerismu. Je sice pravdou, že Hinn činil ze svých doktrín i praktik nejméně třikrát veřejné pokání, ale –jak ve své knize „Matoucí svět Bennyho Hinna“ přesvědčivě dokazuje Goedelman- vždy se k nim po určité době vrátil. [29] Rick Joyner Je nasnadě, že pokud by charismatici něco podobného uviděli v řadách liberálních křesťanů, vedlo by je to k nebývalé ostražitosti a veřejné kritice. Pokud je však spiritismus provozován jejich oblíbenými proroky a učiteli, a tyto věci se označí jako dílo Ducha svatého, jako by nebyli schopni použít stejného metru. Duch svatý může jednat, jak on sám uzná za vhodné – říkají nejčastěji – a kdo mu bude přikazovat, co má dělat? Na jakém základě však vědí, že jde o Ducha svatého, to velkoryse přecházejí a ignorují tak četná varování Písem (Mt 7,21-23 a 1J 4,1). Není to jenom Hinn, kdo komunikuje s mrtvými. Bývalý „Kansaský prorok“ Rick Joyner se ve svých zjeveních, která popsal ve své knize Poslední bitva, dokonce setkává se zesnulým apoštolem Pavlem a duchy jiných zemřelých, jako například s jistým bezdomovcem. [30] Ve volném pokračování „Povolání do poslední bitvy“ pak mluví s Lotem (str. 27), Jonášem (str. 30), Ábelem (str. 44), Adamem (str. 45) aj. Tito mu pak potvrzují klasickou teonomistickou teologii [31] o panování Adama nad zemí a předání této autority ďáblovi, o sjednocení věřících, kteří spojeni láskou a poznáním skrze bitvy dobudou vítězně národy a vlastně tak ustaví Boží království na zemi, což je chápáno jako dílo obnovy všech věcí. „Boží soudy jsou prvním krokem do Božího království… Až přijde soudný den, budou znát krále všichni a také porozumí jeho soudům.“ [32] Nejdříve však bude nutné křesťany vyvést z jejich pevností a vězení, rozuměj z jejich „tradičních církví“ a vyzbrojit je charismatickými zkušenostmi a nechat je dorůst do „plnosti Krista“. [33] Joyner tak doktríny, které jsou již od padesátých let letničními a evangelikály odmítány, vložil do úst duchů zemřelých a svým tvrzením, že takto získané prorocké zkušenosti jsou přesnější než inspirace, která byla propůjčena pisatelům Bible. Tím, že mu sám duch apoštola Pavla potvrdil, že jeho epištoly (které se obvykle k rozsuzování nejvíce používají) jsou méně důležité než evangelia [34] se tak de facto vyhnul možnosti rozsuzovat věci Písmem. Druhým bravurním obratem, kterým si Joyner zajistil nerozsuzovatelnost, je jeho tvrzení, že církev poslední doby nebude současné bludy v budoucnu považovat za falešná učení: "...celé pravdy, na nichž se dnes rozlišují duchové, začnou pozbývat na významu". [35] Tato změna teologie se zřejmě projeví nejen v církvi, ale i v nebi. Zatímco Jan padl v nebi na kolena před andělem a ten Janovi vysvětlil, že klekat se má pouze před Bohem, před Joynerem padají andělé na kolena sami: „Když jsem začal procházet mezi těmito anděly, poklekli na jedno koleno, uklonili se mi a prokazovali mi velkou úctu.“ [36] Jak je vidět, nejen na zemi, ale ani v nebi nezůstal teologicky „kámen na kameni“. Joyner sám rozlišuje a odstupňovává několik druhů prorockého zjevení jako: 1)„dojmy“, 2) „vidění“, 3) „vědomý pocit přítomnosti Pána nebo pomazání Ducha svatého“ a 4) „otevřená vidění“ a 5) „vytržení“. [37] Když mluví o vědomém pocitu přítomnosti Pána, píše, že „toto asi zakoušeli apoštolové, když psali novozákonní epištoly. Na této úrovni už můžeme mít velkou jistotu, ale je to stále místo, kde nás ještě mohou ovlivnit naše předsudky, důrazy, učení atd. Právě z tohoto důvodu věřím, že Pavel v některých záležitostech říkal, že podává svůj názor, ale myslí, že má (souhlas) Ducha svatého.“ [38] Jako nejvyšší stupeň vidí Joyner vytržení a dokládá, že o čím vyšší stupeň prorockého zjevení jde, tím méně lidských příměsí se v něm nachází. Sám doznává, že jeho vidění –kam patří i komunikace s mrtvými- ve většině případů „byla přijata na určité úrovni vytržení.“ [39] Nejen, že zde Joyner připouští, že úroveň inspirace, při které byly psány epištoly, je nám dodnes přístupná, ale tím, že vytržení (neboli stavy, ve kterých se nacházel) staví nad tuto úroveň, uvádí tak i svá vidění de facto nad Písmo. [40] I když v předmluvě své druhé knihy mluví o "neomylnosti Písmaů [41], tímto svým vysvětlením staví své vize nad tuto „neomylnost“. Prorocké zážitky k Joynerovi přicházely jak ve snu, tak v bdělém stavu, např. i během telefonování. Joyner píše, že je sice neuměl „zapnout“, ale vždy je mohl „vypnout“. Jindy zjevení přišlo tak nevhod, že nestihl další číslo vydání svého bulletinu. Právě v těchto bdělých i snových stavech se setkával se zesnulými, kteří – ačkoliv jinde tvrdí, že zjevení nepatří k vytváření doktrín [42] – mu např. vykládali eschatologii. I když Joyner připouští, že „by podstata některých těchto zjevení mohla způsobit teologické problémy. Jedním z nich by mohl být i způsob, jakým jsem se setkal a mluvil s mnoha starozákonními i novozákonními postavami, stejně jako s význačnými, nyní již mrtvými lidmi církevní historie“ (str.13], uvádí, že neví o tom „že by Písmo takovou to možnost odmítalo…“ [43] Joynerovi je potvrzením pravosti zážitků i to, že po procitnutí nemizí: „…i nejrealističtější sny obyčejně začínají blednout a po několika hodinách bývají zapomenuty. Se skutečnými zážitky to tak není.“[44] Kdyby však tuto poučku Joyner aplikoval na své zjevení obecně, musel by dojít k závěru opačnému, neboť přiznal: „…ačkoli prorocké zážitky, které provázely toto poselství, byly v tu chvíli velmi skutečné, jen o pár hodin později se zdály jako nereálné.“ [45] Argumenty obhájců Nejde o doptávání Protože Joynerova a Hinnova zjevení nepřicházejí z jejich iniciativy a některé jsou součástí snů, někteří tvrdí, že tudíž nejde o aktivní doptávání se. Nejen, jak jsme již uvedli, že ve spiritismu nejde v takovém případě o nic neobvyklého, Joyner sám přiznává, že zjevení dostával na pokračování a na pokračování je také vydával. Skutečně se ale Joyner nedoptává? Nejen, že se doptává, ale mrtví mu dokonce rádi odpovídají: „Jiná cesta neexistuje?“ zeptal jsem se. „Ano je i jiná cesta,“ odpověděl Jonáš…[46] „Mluvíš o šelmě ze Zjevení 13?“ zeptal jsem se. „Ano…“ [47] „Prosím tě, řekni mi víc“, prosil jsem trochu překvapený tím, že vidím právě Adama…“ [48] Již Tischner definoval spiritismus jak „duchovní hnutí, které se zakládá na přesvědčení, že se lidé dostávají do kontaktu se zemřelými prostřednictvím zjevování se mrtvých… a hovořících médiích, které se nalézají ve stavu transu nebo spánku.“ [49] Stejně tak charismatiky velmi dobře přijímaný Van Dam píše o tom, že se mrtvý může zjevit ve snu a sdělit skryté informace: „Znám jeden případ… kde syn uviděl ve snu svého zemřelého otce, který mu řekl, kde je ukrytá druhá jím sepsaná závěť. Byla nalezena na místě udaném ve snu.“ Přesto, že se jedná o neiniciovaný sen, Van Dam popisuje tuto skutečnost jako spiritismus. [50] Přijatá zjevení jsou rovněž zcela unikátní. Joyner se např. od „bláznivých panen“ dozvěděl, že místo skřípání zubů je v nebi [51], že apoštol Pavel postavil své spisy níže než „autentická slova Kristova“ –tedy zcela v souladu s liberální teologií- [52] nebo, že se v nebi andělé klaní lidem pro jejich oblečení do pláště pokory. [53] Oba dva, jak Hinn tak Joyner, se dozvídají, že církev čeká nádherná doba probuzení, divů a zázraků a formování nových pravd. Písmo však i zde učí pravý opak a dobu poslední vidí mimo jiné jako čas odpadnutí, vychladnutí, příchod falešných učitelů a proroků a vzestup falešných doktrín. [54] Jestliže tedy Hinn i Joyner komunikují s mrtvými, a to jak ve spánku, tak i v bdělém stavu, pokládají jim otázky, na které dostávají odpovědí a ty poté sepisují a vydávají knižně, a jejich poselství odporuje biblickým učením, jedná se o fenomén, který plně odpovídá tomu, co Van Dam, Tischner, Allan, Anderson, Heide a jiní nazývají spiritismem. Nic na tom nezmění reklama, sloh, okázalost, libozvučnost ani hojná prosycenost biblickými verši. Jak říká jedno americké přísloví: jestliže to vypadá jako kachna, plave to jako kachna, kváká to jako kachna, létá to jako kachna a chutná to jako kachna, pak to musí být kachna… Jsou to tak milí lidé Při návštěvě Ricka Joynera v ČR byli někteří dotčeni jeho osobním kouzlem, pokorou, úctou a šarmem. [55] Zvláště citlivé jsou v tomto některé ženy, pro které je příjemné a laskavé vystupování mnohdy přijatelnější, než „nepřátelská“ a otevřená varování kritiků. Snad právě proto jsou v kruzích, které jsou křesťanskému spiritismu nakloněny, prosazovány ženy do vedoucích postavení a častěji působí i jako prorokyně. Proroctví zde pak není chápáno ve smyslu reformačním jako inspirovaná promluva (Sk 15,32), která přichází v návaznosti na kázané slovo (1 K 14,30-31), ale spíše jako promluva Jahve v „ich formě“, která následuje po bloku chval, který vytvoří patřičnou atmosféru (srv. Am 6,5). Předmětem takovýchto proroctví je obvykle přicházející probuzení. I když může mít konzervativní křesťan někdy problém s démonologií Neila T. Andersena, málokdo dokázal tak výstižně popsat kouzlo falešných proroků, jako právě on: „Co se člověku vybaví pod pojmem „falešní proroci“ a „falešní učitelé“? Mnozí mají sklon si představovat východní mystiky a guru, představitele nebiblických náboženství nebo výrazné vůdčí osobnosti různých sekt – lidi, kteří jsou viditelně mimo rámec křesťanské církve. Apoštol Petr celou kapitolu jednoho ze svých dopisů věnoval falešným prorokům a falešným učitelům, kteří působí uvnitř církve. „V Božím lidu bývali ovšem i lživí proroci, tak i mezi vámi budou lživí učitelé, kteří budou záludně zavádět zhoubné nauky a budou popírat Panovníka, který je vykoupil. Tím na sebe uvedou náhlou zhoubu“ (2 Pt 2,1). Tito lidé jsou v našich sborech právě teď, maskováni jako činitelé spravedlnosti. Všimněte si, že kouzlo falešných učitelů nespočívá především v jejich učení: „A mnozí budou následovat jejich výstřednosti a cesta pravdy bude kvůli nim v opovržení ( verš 2 NS). Co Pavel míní „následovat jejich výstřednosti“? Mluví o křesťanech, kteří si cení službu založenou na vnějším vzhledu a přitažlivosti těchto vůdců. Říkáme: „Je to takový milý člověk.“. „Má velké osobní kouzlo“, „Je strhující řečník“, „Je tak milá a působí tak upřímně“. Je však tělesná přitažlivost biblickým měřítkem pro hodnocení služby učitele?“ [56] Bůh si může použít co chce Mnoho křesťanů dnes sice zná varovné verše z Bible, ale když jsou pak konfrontováni se skutečností, která je zastřena ve zbožném hávu a vypadá pravdivěji než sama pravda, ztratí svoji obezřetnost. Pokud je navíc autor uctíván jako velký prorok, jehož vize kolují již v samizdatech, dovolává se velkých probuzení a oslavnými souvětími vzývá éru vítězného křesťanství a nekonečných obrácení celých národů ke Kristu, jsou lidé zahlceni tímto triumfalismem víry. Tyto knihy navíc mnohdy varují před racionalismem, strohým biblicismem a opěvují spíše jakýsi druh osvícení, úžasného zjevení běžnému člověku nedostupného, skýtajícího doposavad nedostupné prameny poznání, před kterými běžný smrtelník trne v zbožném údivu. Joyner proto mluví o těch, kteří "znají Písmo" a těch, co "znají Boží moc". [57] Ježíš sice mluvil o obojím, ale nevylučoval jedno druhým a ani neviděl tyto věci nutně odděleně. Písmo naopak mluví o tom, že Boží Slovo je již samo o sobě mocné (Žd 4,12) a jeho znalost může dát moudrost ke spasení (2 Tim 3,15). Ve svých čtenářích tak Joyner navozuje přesvědčení, že ke znalosti Boží moci nevede známost Písma, ale spíše duchovní zkušenost. Kritikou tohoto Joynerova tvrzení bychom se mohli dostat do konfliktu s těmi, kteří nás budou považovat za pouhé znalce litery, kteří pro svoji uchvácenost textem odmítají reálnou zkušenost nabízeného. Nicméně poctivý písmák bude vždy tím, kdo bude hledat moc, kterou mu Písmo skrze víru v Krista nabízí, ale přesto jeho zkušenost povede skrze Písmo a její zdroj na něm nebude nezávislý. Na druhou stranu ten, kdo bude duchovně experimentovat, může podcenit, že zkušenost musí vycházet z Písma a nikoliv naopak. Tedy, že se může stát, že lidé pro své experimenty a prožitky budou používat –stejně jako Joyner- Písmo pouze k jejich ospravedlnění. Ve skutečnosti se jedná o účelový antiintelektualismus, zabraňující možnosti dostat se zjevení „pod kůži“ a na místo vybízení k rozsuzování, vedou tato zjevení k údivnému následování. Rozsuzování by mohlo být pokládáno za projev nevěry, snad i rouhání, možná dětinskosti a nedůvěry v mocného Boha, jenž se zjevuje v éře formování nových pravd a zjevení před posledním velkým a celosvětovým probuzením, které má provázet a předcházet příchodu Krista. Joyner proto –jak jsme již uvedli- chytře uvádí, resp. vkládá Bohu do úst, že to, co církev považuje za blud, bude v budoucnu zcela normální. [58] Že by se to týkalo i spiritismu? Že tato profetická teologie nestojí na solidní exegezi je již podružné. Přání je zde otcem myšlenky, a to zbožné myšlenky a případný kritik, který by na místo triumfálního očekávání miliónů spasených duší varoval před odpadlictvím a dovolil si tyto vznešené vize zpochybňovat, musí být buď nahlížen jako úzkoprsý fundamentalista nebo rovnou jako Boží nepřítel. Pokud však přeci někdo vznese možná i zprvu nesmělou námitku, že tyto pravdy, či způsoby jejich získávání odporují Písmu, dostane odpověď, že vítr –Duch – vane kam chce, že Bůh je předivný, že je svrchovaný, což je chápáno jako nevyzpytatelný, a že může konat úplně jinak, než si omezený člověk může představit nebo vyčíst v Bibli. Avšak, je tomu skutečně tak? Křesťanský Bůh, na rozdíl od římského panteonu, muslimského Alláha, či přírodních, či primitivních božstev je Bohem smlouvy. Vždy navazuje s člověkem smluvní vztah a zavazuje jej i sebe závazkem. Pisatel listu Židům o tom svědčí slovy: „Když Bůh chtěl účastníkům zaslíbení přesvědčivě prokázat nezměnitelnost svého rozhodnutí, potvrdil své zaslíbení ještě přísahou. A tak tyto dvě nezměnitelné věci, v nichž Bůh přece nemůže lhát, jsou mocným povzbuzením pro nás, kteří jsme nalezli útočiště v naději nám dané.“(Žd 6,17-18) Pán Bůh se dobrovolně a neodvolatelně zavázal, že svá zaslíbení, které mají pro člověka samozřejmě své podmínky, které je nutné naplnit, sám splní. Jinými slovy Bůh se zde sám omezil v tom, aby nemohl od této smlouvy jednostranně odstoupit. Součástí smlouvy o spasení, která stojí na zaslíbení dané Abrahamovu potomstvu, a která je stvrzena touto přísahou, jsou však podmínky a těmi jsou mimo jiné i jasné zákazy. Jednou z nich resp. nejpodstatnější z nich je podmínka milovat Hospodina. Bůh se totiž rozhodl mít s člověkem vztah a součástí tohoto vztahu je samozřejmě i komunikace. Starý Zákon znal povícero způsobů komunikace. Např. modlitbu, doptávání se proroků, andělské poselství a ve specifických případech spojených s vykonáváním kultu urim a turim, los nebo různé vyšetřující obřady atd. Kultické obřady, zakotvené v Zákoně, jsou vyprázdněny skrze kříž, jiné platí dodnes. Ačkoliv bychom mohli nalézt mnoho individuálních a až bizarních způsobů, jak Bůh mluvil k lidem, např. hlas oslice, šelest kroků v korunách stromu, hřmění, vlhké, či suché ovčí rouno atd., několik způsobů komunikace je přímo zakázaných. Můžeme se s nimi setkat např. v knihách Mojžíšových: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,10-12) Jednoho dne toužil král Saul znát v životní tísni Boží vůli ve chvíli, kdy s ním pro jeho hříchy již Bůh nekomunikoval, a tak, aby se dozvěděl Boží vůli, rozhodl se doptat mrtvého proroka, který mu za jeho života Boží vůli oznamoval: „I doptával se Saul Hospodina, ale Hospodin mu neodpovídal ani skrze sny ani skrze urím ani skrze proroky. Tu řekl Saul svým služebníkům: "Vyhledejte mi ženu, která vyvolává duchy zemřelých. Půjdu k ní a dotážu se jí." (1S 28,6-7) Ačkoliv měl za to, že mluví se Samuelem, který mu dokonce řekl pravdu, Bůh to však za doptávání se jeho nepovažoval: „Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha. Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil a převedl království na Davida, syna Jišajova.“ (1Pa 10,13-14) Přesto, že se Saul doptával na Hospodinovo slovo, zde se píše: „Hospodina se nedotazoval, proto jej Hospodin usmrtil“. Spiritismus se tedy stal Saulovi léčkou k smrti. Jestliže Hospodin člověku zakázal tento způsob komunikace, nebude tímto způsobem s člověkem mluvit. Jestliže Bůh člověku zakázal cizoložit, nebude tímto způsobem žehnat lidskému plození. Jestliže svým dětem zakážeme v noci hrát si s počítačem, pak jim určitě nebudeme nechávat o půlnoci e-mailové vzkazy, zvláště, pokud je můžeme navštívit osobně. Pán Bůh s námi prostě nebude komunikovat způsobem, který nám předem zakázal a kterým s námi mluví duch věští. I on je v tomto – dobrovolně a ze svého rozhodnutí - vázán smlouvou. Proto ať Benny Hinn nebo Rick Joyner umí sebelépe mluvit a sebebarvitěji psát, ať jim časopisy dělají sebevětší reklamu, ať jsou uznáváni sebevíce populárními vůdci, pokud jim tuto inspiraci dávají duchové zemřelých - a řekněme to na rovinu - pokud píší pod pomazáním ducha věštího, už nás nemusí zajímat, co píší. Chesterton, který se snažil spiritismus zkoumat z vědeckého pohledu, učinil závěr, že jediné, co může o dané věci spolehlivě prohlásit je, že duchové lžou. [59] Přes tyto skutečnosti, které již přinášejí své hojné ovoce, je nutné si uvědomit to, co napsal děkan korejské letniční univerzity, profesor Stetz: „Možná, že většina charismatických vůdců, kteří uvedli falešná učení do charismatických kruhů, tak učinila nikoli s úmyslem svést lidi, ale protože oni sami byli nevědomky svedeni – v přesvědčení, že jde o nové zjevení poslední doby.“[60] Dnes, po dvaceti letech, co byla tato slova pronesena, je potřebné je v plné míře vztáhnout i na původně konzervativní hnutí letničních. Analýza spiritismu Co říká Bible o spiritismu Izrael měl přísně zakázáno, dokonce pod trestem smrti, obracet se k duchům zemřelých: „Neobracejte se k duchům zemřelých a nevyhledávejte vědmy a neposkvrňujte se jimi. Já jsem Hospodin, váš Bůh.“ (Lv 19,31), neboť stál ve smlouvě s Bohem, kterého se měl doptávat především: „Řeknou vám: "Dotazujte se duchů zemřelých a jasnovidců, kteří sípají a mumlají." Což se lid nemá dotazovat svého Boha? Na živé se má ptát mrtvých?" (Iz 8,19) Spiritismus, spolu s ostatními formami okultismu, byl léčkou, do které se nechali polapit ostatní národy, které odpadly od Boha. Proto jsou Izraelité varování: „Ať se u tebe nevyskytne nikdo, kdo by provedl svého syna nebo svou dceru ohněm, věštec obírající se věštbami, mrakopravec ani hadač ani čaroděj ani zaklínač ani ten, kdo se doptává duchů zemřelých, ani jasnovidec ani ten, kdo se dotazuje mrtvých. Každého, kdo činí tyto věci, má Hospodin v ohavnosti.“ (Dt 18,10-12) Nejen, že bylo zakázáno doptávat se duchů, ale i ten, kdo se stal médiem, tzn. že v něm byl duch zemřelého, propadl smrti. „Muž či žena, v nichž by byl duch zemřelých nebo duch věštecký, musejí zemřít. Ukamenují je. Jejich krev padni na ně." (Lv 20,27) Z toho plyne, že takový člověk byl za svůj stav zodpovědný a musel se k němu zřejmě dopracovat praktikováním nekromantie. Odpovídá tomu i varování, které daným veršům předchází: „Nebudete jíst maso s krví, nebudete se obírat hadačstvím ani věštěním.“ (Lv 19,26) Zdá se, že věštění vždy nějak souvisí se spiritismem neboť obě praktiky bývají obvykle jmenovány vedle sebe a jsou spojeny s těžkými Božími soudy. Tento hřích také vedl k rozdělení jednotného izraelského království: „Prováděli své syny a dcery ohněm, obírali se věštěním a hadačstvím a propůjčovali se k činům, které jsou zlé v Hospodinových očích, a Hospodin se na Izraele velice rozhněval a odvrhl jej od své tváře, nezůstal nikdo, jenom kmen Juda.“ (2Kr 17,17) Vedl i k smrti prvního izraelského krále: „Tak zemřel Saul pro svoji zpronevěru; zpronevěřil se Hospodinu, protože nedbal na Hospodinovo slovo. Dokonce se dotazoval věštího ducha.“ (1Pa 10,13) Příběh z knihy Skutků nám pak dále ukazuje na skutečnou identitu věšteckého ducha. „Když jsme šli jednou do modlitebny, potkala nás mladá otrokyně, která měla věšteckého ducha a předpovídáním budoucnosti přinášela svým pánům značný zisk.“ (Sk 16,16) Jednalo se o kněžku, pythiu, neboli věštkyni z nedaleké věštírny v Delfách, kde se pythie pomocí vdechování kouře získaného spalováním rostlin čeledi Solanaceae, obsahujících alkaloidy jako je skopolamin, uváděly do změněného stavu vědomí. Je zajímavé, že tato žena říkala „čistou pravdu“: „Chodila za Pavlem a za námi a stále volala: "Toto jsou služebníci nejvyššího Boha. Zvěstují vám cestu ke spáse." (Sk 16,17). Pavel se však nedal, na rozdíl od mnoha dnešních křesťanů, unést mocným a libozvučným obsahem poselství, nevyužil reklamy osvědčené a uznávané ženy, ale postavil se na odpor: „Pavlovi to bylo proti mysli, obrátil se proto na toho ducha a řekl: "Ve jménu Ježíše Krista ti přikazuji, abys z ní vyšel!" A v tu chvíli ji ten zlý duch opustil.“ (Sk 16,18) Tento příběh z knihy Skutků, spolu s ostatními verši, nám ukazuje na to, že věštecké schopnosti se zřejmě dají získat a že je za ně odpovědný „věštecký duch“ resp. „duch zemřelého“, kterého Pavel rozeznal jako démona, k jejichž vyhánění dal Ježíš apoštolům moc. Lukáš tohoto ducha nazval zlým duchem, což je z jiných míst Písma synonymum pro démony, padlé anděly, ďáblovy služebníky. Ti se pak vydávají za duchy zemřelých, kteří se buď médiu zjeví (1 S 28,11-20) nebo skrze médium mluví (Sk 16,17), pravděpodobně změněným, tlumeným a nezřetelným hlasem (Iz 8,19). Modersohn proto dokládá, že spiritisté byli někdy považování pouze za zdatné břichomluvce. [61] Ve všech případech se však jedná o protibožskou a Bohu odpornou činnost, jejíž praxe je spojena s těmi nejtěžšími Božími tresty. Okultismus v Bibli? Zde se podrobněji podíváme na několik příběhů, které jsou – Joynerem a jeho následovníky -obvykle vykládány k podpoře možnosti setkávání lidí s duchy zemřelých a ospravedlňuje se jimi, že mrtví lidé se mohou podílet na předávání poselství od Boha. Samuel a Saul Klasickým příkladem spiritismu v Bibli je zjevení ducha „Samuele“ v Endor. Popisuje situaci, kdy Pán Bůh k padlému králi -od kterého odstoupil Duch Boží a kterého Pán Bůh vydal do moci zlého ducha- již přestal mluvit. Nemluvil k němu ani skrze sny, ani skrze proroky ani skrze urím. Král si proto chtěl vyslechnout Boží slovo skrze toho, skrze kterého k němu Bůh dříve mluvil, skrze zemřelého proroka Samuele. Ačkoliv Saul předem vydal zákaz spiritismu, který měl oporu v Písmu, nečinilo mu problém vyhledat vědmu a skrze ní se doptávat. Přečtěme si podrobně, co o tom říká Písmo. „Žena se ho zeptala: "Koho ti mám přivolat?" Odvětil: "Přivolej mi Samuela." Když žena Samuela viděla, hlasitě vykřikla a obrátila se na Saula: "Proč jsi mě obelstil? Vždyť ty jsi Saul!" Ale král jí řekl: "Neboj se! Co vidíš?" Žena Saulovi odvětila: "Vidím božský zjev, jak vystupuje ze země." Řekl jí: "Jak vypadá?" Odpověděla: "Vystupuje starý muž, zahalený pláštěm." Saul poznal, že to je Samuel, padl na kolena tváří k zemi a klaněl se. Samuel se Saula otázal: "Proč rušíš můj klid? Proč jsi mě dal přivolat?" Saul řekl: "Jsem ve velkých úzkostech. Bojují proti mně Pelištejci a Bůh ode mne odstoupil. Vůbec mi neodpovídá ani prostřednictvím proroků ani skrze sny. Proto jsem zavolal tebe, abys mi oznámil, co mám dělat." Samuel odvětil: "Proč se ptáš mne, když Hospodin od tebe odstoupil a stal se tvým protivníkem? Hospodin učinil, co prohlásil skrze mne: Hospodin vytrhl království z tvé ruky a dal je tvému bližnímu, Davidovi. Žes neuposlechl Hospodina a nestal se vykonavatelem jeho planoucího hněvu proti Amálekovi, za to ti dnes Hospodin udělá toto: Spolu s tebou vydá Hospodin do rukou Pelištejců též Izraele. Zítra budeš ty i tvoji synové u mne. Také izraelský tábor vydá Hospodin do rukou Pelištejců." Saul se náhle skácel, jak byl dlouhý, k zemi; tak velice se polekal Samuelových slov. Nebylo v něm síly, protože nepojedl chleba celý den a celou noc.“ (1S 28,11-20) Většina církevních otců a reformátorů, včetně Luthera, byli přesvědčeni, že se nemohlo jednat o Samuela, neboť Bůh přeci nemůže dopustit, aby v Pánu zesnulí byli spiritisty rušeni ze svého spánku. Jiní navazují na dílo biskupa z 5. století Theodoreta ze syrského Cýru, který učil, že se zesnulý prorok skutečně zjevil, nikoliv však proto, že by byl vyvolán věštkyní, ale proto, že byl vyslán Bohem, což prý dokládá i výkřik ženy, která byla zjevením Samuela sama překvapena. Theodoretův postoj naznačuje, že žena byla podvodnice a že se jí duchové nezjevovali, neboť byla tímto jevem sama překvapena. [62] Také Anderson je v souladu s Theodoretovou tezí přesvědčen, že Bůh skutečně poslal Samuele a že tato zvláštní událost polekala ženu v Endor. [63] Ačkoliv by bylo bláhové domnívat se, že přijdeme na kloub věci, v které se rozcházejí významní církevní badatelé napříč staletími, přes to neuškodí, když se na příběh podíváme ještě z více úhlů. Povšimněme si, že „Samuele“ vidí pouze medium - žena, a nikoliv už král Saul. Její reakce je zvláštní. Polekala se a obrátila se na muže, v kterém poznala Saula. Nepolekala se Samuela, nýbrž polekala se skutečnosti, kterou náhle poznala, a to, že vedle ní stojí sám izraelský král: „Vždyť ty jsi Saul!" a uvědomila si, že ten, kdo stojí vedle ní je ten, který pod trestem smrti spiritismus zakázal. Možná se bála, že je to nyní od krále jen léčka. Nepolekala se tedy Samuela, jak se domnívá Theodoret a Anderson, nýbrž bála se Saula. Jak ale mohla žena poznat Saula ve chvíli, kdy hleděla na „Samuela“? Možná se zde muselo odehrát něco, co Písmo nepopisuje. Vzhledem k tomu, že kromě média ducha nikdo další neviděl ani neslyšel, je možné, že sám duch krále identifikoval a ženě jeho identitu sdělil, což pisatel Písma nemohl zaznamenat, neboť to sám neslyšel. Také je možné, že slova, která se králi dostala od „Samuela“ a byla zaznamenána v Písmu, byla řečena nejprve věštkyni a že když se „Samuel“ obrátil na Saula, žena si uvědomila kdo stojí vedle ní a teprve potom poselství králi tlumočila. Theodoretovu tezi by zde snad šlo ospravedlnit tím, že podle skutečného, a pro věštkyni překvapivého zjevení Samuela, usoudila na přítomnost samotného krále, v jehož službách prorok dříve stával. Teprve po králově ujištění, že se ji nic nestane: „Neboj se!“, seance pokračuje. Na otázku krále pak žena popisuje duchovní zjev. Samuel nemá žádné zářivě bílé roucho, jak je obvyklé pro obraz svatých v Boží přítomnosti (Za 3,4 a Zj 6,11), které bývá symbolem odpuštění hříchů (Zj 3,2-3 a Zj 7,14), ale měl jakoby pozemský plášť. Nejednalo se však o běžnou lidskou postavu, ale o „božský zjev“, vystupující ze země. Je zde proto nutné si povšimnout další důležité věci: Zatímco všichni Boží poslové sestupují shora, viz Jákobův žebřík a další andělská zjevení, příp. zjevení nebo Mojžíše s Elijášem na hoře Proměnění a taktéž i vytržení vzkříšených svatých vede směrem vzhůru; tento „božský zjev“ vystupuje „ze země“, stejně jako se do země propadají města Sodoma a Gomora nebo skupina Dátana a Kóreho. I vzhledem k ostatním místům Písma „ze země“ vycházejí démoničtí poslové. Za srovnání zde stojí verš z knihy Zjevení: „Vtom jsem viděl jinou šelmu, jak vyvstala ze země: měla dva rohy jako beránek, ale mluvila jako drak.“ (Zj 13,11) Vystoupivší „Samuel“ se poté ptá Saula, co požaduje, a ten si mu stěžuje na Hospodina a evidentně hledá radu u člověka. „Samuel“ mu odpovídá několik zajímavých věcí. Říká mu, že zemře kvůli neodsouzení Amáleka a že Saul i jeho synové budou zítra se „Samuelem“. Písmo sice uvádí, že neodsouzení Amáleka byl hřích, avšak trestem za něho bylo, že byl Saul zavržen „jako král nad Izraelem“ (1 S 15,23-26), nikoliv to, že by propadl časné, či dokonce věčné smrti. Písmo naopak říká, že trest smrti byl udělen až v souvislosti s hříchem spiritismu (1Pa 10,13). Dále „Samuel“ králi tvrdí, že on i jeho synové budou zítra se Samuelem. Pokud se zde nejedná o zevrubný přechod do říše mrtvých, což bývalo řečeno spravedlivým i nespravedlivým králům (avšak pozor na Iz 14,20!), pak příběh o boháči a Lazarovi nám ukazuje, že spiritisté rozhodně nebudou na stejném místě jako spravedliví Boží proroci. Proto ve slovech „Samuela“ buď můžeme –nejedná-li se o obecné vyznání- vidět krutou a ironickou pravdu, a to že se zítra král s jeho syny octne v království „ducha věštího“, nebo se zde naplňují slova Pána Ježíše o tom, že ten, kdo je otcem lži, nemůže jinak, než lhát. Pro variantu, která stojí na přesvědčení, že se v Endor skutečně zjevil „anděl světla“, posel satanův, svědčí i biblický text, který ztotožňuje „Samuele“ s „duchem věštím“ (1 Pa 10,13), a jak nám o tom nechal v knize Skutků zprávu Lukáš, apoštol Pavel v duchu věštím zřetelně rozeznal zlého ducha (Sk 16,18). Dále tuto variantu podporuje i „Samuelovo vzezření“ a v neposlední řadě i cesta jeho objevení se směrem „ze země“. Vezmeme-li v úvahu i ne zcela nekonfliktní obsah „Samuelových“ slov a to, že Bůh Saulovi již neodpovídal a nelze tedy předpokládat, že by po dalším Saulově hříchu svůj názor změnil, můžeme s velkou mírou pravděpodobnosti spolu s Lutherem konstatovat, že v tomto případě máme skutečně co do činění se zlým duchem. Pro variantu Theodoretovu naopak svědčí fakt, že duch je v knize Samuelově jednoznačně nazván „Samuelem“. Ať tak, či onak se tento text, stejně jako ostatní zmiňované texty, stává paradoxně důkazním materiálem proti „křesťanskému“ spiritismu, neboť může být –podle Andersonova výkladu Theodoretovy teze- maximálně považován za výjimku potvrzující pravidlo. Oba totiž jinak spiritismus považují za zjevování démonů a věří, že Saul byl za jeho praxi trestán. Chtějí-li dnes obhájci Joynerových vizí pro podporu jeho skutečného setkávání s mrtvými citovat toto místo, mimoděk tím dokládají, že Joyner musí stát pod hroznou Boží kletbou za přestoupení důrazného Božího zákazu komunikace s mrtvými, byť by se mu tito skutečně zjevili. Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův Mnohdy se někteří charismatičtí apologeti dovolávají Kristových slov, kdy Ježíš prohlásil, že je Bohem živých a interpretují je jako obhajobu přítomnosti Abrahama, Izáka a Jákoba ve společenství Mojžíše při Božím zjevení se na poušti v ohnivém keři. Když se na příběh, který nám konkordantně popisuje Marek, Matouš a Lukáš podíváme blíže, můžeme naopak zjistit, že tento text se dá proti „křesťanskému spiritismu“ použít jako důkazní materiál. „A pokud jde o mrtvé, že vstanou, nečetli jste v knize Mojžíšově, ve vyprávění o hořícím keři, jak Bůh Mojžíšovi řekl: 'Já jsem Bůh Abrahamův, Bůh Izákův a Bůh Jákobův'? On přece není Bohem mrtvých, nýbrž Bohem živých. Velmi se mýlíte!" (Mk 12,26 – 27). „On přece není Bohem mrtvých, nýbrž živých, neboť před ním jsou všichni živi."(L 20,38) Nejprve se musíme na dané texty podívat z hlediska celkového kontextu a vyznění. Za Ježíšem přicházejí saduceové, kteří věří, „že není zmrtvýchvstání a že nejsou andělé a duchové“ (Sk 23,8) a zkouší ho nachytat na příběhu otázkou, komu bude patřit při vzkříšení žena, která za svého života postupně patřila více mužům. Jelikož saduceové věřili pouze Pentateuchu, snažili se tímto dokázat, že Levitární zákon, podle kterého má ženu zemřelého pojmout ke zplození potomka bratr, stojí v rozporu s učením o vzkříšení zastávané farizeji na základě prorockých knih a žalmů. Saduceové tím, že nevěřili v možnost existence lidských duchů, logicky popírali i možnost jejich vzkříšení. Jak uvádí Novotný: „saduceové… nevěřili zejména ve vzkříšení z mrtvých a odplatu v záhrobí, protože věřili, že duše zemře s tělem.“ [64] Tohoto rozporu dokázal ke své obhajobě obratně využít i apoštol Pavel (Sk 23,9). Ježíš tedy tím, že poukázal na skutečnost, že Bůh je Bohem živých a že tedy Abraham, Izák a Jákob jsou před Bohem živí (srv. Rt 2,20), ukázal, že jednou musí být i vzkříšeni. Pointa celého příběhu je tedy důkaz vzkříšení, nikoliv možnost komunikace s mrtvými. Jinými slovy zde Ježíš poukázal na to, že Abraham, Izák i Jákob u Boha žijí, ačkoliv jsou u lidí mrtví. Teprve při vzkříšení –na rozdíl od Boha- s nimi budou lidé moci opět vstoupit do kontaktu, stejně jako přijdou do kontaktu zemřelá manželka zemřelých bratrů, o kterých tento příběh vypráví. Nesmíme zde proto zapomenout na celkový kontext resp. na to, že Ježíš odpovídá na otázku, která se týká vzkříšení, nikoliv kontaktů s mrtvými a že cílem saduceů bylo vyvrátit učení o vzkříšení, které Ježíš často učil. Oblak svědků Dalším z klasických míst, která bývají pro podporu možnosti komunikace s Bohem prostřednictvím duchů zemřelých Joynerem citována, jsou verše z epištoly Židům. „A ti všichni, ačkoliv osvědčili svou víru, nedočkali se splnění toho, co bylo zaslíbeno, neboť Bůh, který zamýšlel pro nás něco lepšího, nechtěl, aby dosáhli cíle bez nás. Proto i my, obklopeni takovým zástupem (oblakem K, P, KMS) svědků, odhoďme všecku přítěž i hřích, který se nás tak snadno přichytí, a vytrvejme v běhu, jak je nám uloženo.“ (Žd 11,39-12,1) Slovo oblak, kterého je zde užito, bývá v jiných místech Písma používáno pro vyjádření, či k popisu viditelného resp. zjeveného místa Boží přítomnosti. Obvykle se vztahuje k Bohu samotnému resp. k jeho a Kristově oslavené přítomnosti (Ex 19,9, Lv 16,2, Ez 1,28) do kterého člověk pouze vyjímečně vstupuje (1Kr 8,11, Zj 11,2). Oblak v tomto smyslu není vázán na místo výskytu samotných, ba dokonce zemřelých svatých, kteří by se stávali zprostředkovateli Božího poselství. Oblak byl místem přebývání a setkání Boží slávy (šekína) ve které se Bůh setkával ať už osobně, či prostřednictvím anděla Hospodinova s člověkem. Nikdy se tato sláva nevázala na člověka samotného neboť Bůh jasně praví „svou slávu nikomu nedám“ (Iz 42,8). Jestliže pisatel listu Židům mluví o oblaku „svědků“, nemá tím na mysli oblak, ve kterém přebývají duchové zemřelých svatých neboť ti „se již nebudou podílet na ničem, co se pod sluncem děje“ (Kaz 9,6), ale jde spíše o svědectví Boží slávy v pozemském životě těchto svatých, které nám pisatel klade před oči k povzbuzení naši resp. víry jeho čtenářů. Opět tedy nejde o žádnou formu komunikace s mrtvými, či účasti nebo pozorování našeho konání duchy zesnulých svatých. Tito svědkové nejsou tedy svědky našeho konání, ale jsou nám svědky o své víře v Boha, jak ostatně sám praví pisatel listu. Jsou proto těmi, kdo „osvědčili svou víru“. Jinými slovy: stávají se nám svědky své víry, nikoliv svědkynaší víry. Hora Proměnění Jedním z klasických míst, která jsou citována pro ospravedlnění možnosti komunikace s mrtvými, je událost, při které se Petrovi, Jakubovi a Janovi zjevují Mojžíš a Elijáš. Nejsystematičtěji tuto epizodu vystihuje Lukáš a částečně jí popisují i Matouš s Markem. „Za týden po této rozmluvě vzal Ježíš s sebou Petra, Jana a Jakuba a vystoupil na horu, aby se modlil. A když se modlil, nabyla jeho tvář nového vzhledu a jeho roucho bělostně zářilo. A hle, rozmlouvali s ním dva muži - byli to Mojžíš a Elijáš; zjevili se v slávě a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě. Petra a jeho druhy obestřel těžký spánek. Když se probrali, spatřili jeho slávu i ty dva muže, kteří byli s ním. V tom se ti muži začali od něho vzdalovat; Petr mu řekl: "Mistře, je dobré, že jsme zde; udělejme tři stany, jeden tobě, jeden Mojžíšovi a jeden Elijášovi." Nevěděl, co mluví. Než to dopověděl, přišel oblak a zastínil je. Když se ocitli v oblaku, zmocnila se jich bázeň. A z oblaku se ozval hlas: "Toto jest můj vyvolený Syn, toho poslouchejte." Když se hlas ozval, byl už Ježíš sám. Oni umlkli a nikomu tehdy neřekli nic o tom, co viděli.“ (L 9,28 – 9,36) Nejprve si povšimněme jedné podstatné věci, a to, že všichni evangelisté své vyprávění zažínají slovy „po týdnu“ (Lk 9,28) resp. „po šesti dnech“ (Mk 9,2 a Mt 17,1) od této události. Jaká událost je zde však myšlena? Jedná se o událost, při níž Ježíš pronesl teology diskutovaná a rozdílně vykládaná slova: „někteří z těch, kteří tu stojí, neokusí smrti, dokud nespatří Syna člověka přicházejícího se svým královstvím.“ (Mt 16,28), která citované větě předcházejí. Je tedy logické se domnívat, že manifestace přicházejícího království má co do činění s příchodem Božího království v moci. Snad by se mohlo jednat o předobraz příchodu oslaveného Syna člověka na Olivovou horu při svém slavném příchodu, jak nám jej předpověděl Zacharjáš (Za 14,4) a jak nám jej připomněli i andělé při Kristově nanebevstoupení z téže hory (Sk 1,11-12). Mohlo by se, v souladu s vírou dispenzacionalistů, jednat o předobraz příchodu Krista s jeho vzkříšenou církví při druhém příchodu z nebes na Olivovou horu, jak je názorně předvedeno např. v kdysi populárním Belottiho Biblickém panoramatu. [65] Mojžíš by zde mohl představovat ty, kteří zesnuli v Pánu a byli vzkříšeni (1 Tes 4,16) a Elijáš by mohl být předobrazem těch, kteří byli k Pánu vzati za svého života (1 K 15,51 a 1 Tes 4,17). Než se proto podíváme na synoptiky, prozkoumejme důkladněji, v jakém stavu se nacházejí Mojžíš a Elijáš na hoře Proměnění a jaký zde byl jejich úkol. Nejprve je třeba si, jak již bylo řečeno, uvědomit, že Elijáš nikdy nezemřel. Byl vzat k Bohu v těle (2 Kr 2,11), a proto se v jeho případě nemohlo jednat o ducha zemřelého. Když se podíváme na Mojžíše, můžeme vidět, že po jeho smrti se jeho tělo nenašlo. Podívejme se proto na tajemný popis jeho smrti: „I zemřel Mojžíš, služebník Hospodinův, tam v moábské zemi podle Hospodinovy výpovědi. Pochoval ho v údolí v moábské zemi naproti Bét-peóru. Nikdo až dodnes nezná jeho hrob.“ (Dt 34,5-6) Povšimněme si zde singuláru slova „pochoval“, který naznačuje, že tím, kdo skryl Mojžíšovo tělo byl sám Hospodin, což dokazuje i skutečnost, že pisatel tohoto úseku Písma i v době historického záznamu dané epizody, spolu s žijícími účastníky, neznal místo jeho hrobu, což by při pohřbu předáka lidu jistě bylo neslýchané. Ohledně Mojžíšova těla nám určité světlo vrhá Juda, když píše: „A přece sám archanděl Michael, když se přel s ďáblem o Mojžíšovo tělo, neosmělil se vynést nad ním zatracující soud, ale řekl: Potrestej tě Hospodin.“ (Ju 1,9) Jelikož Juda s největší pravděpodobností cituje nekanonizovaný pseudoepigraf „Nanebevzetí Mojžíšovo“ [66], tento citát, spolu se zjevením Mojžíše vedle nezemřelého Elijáše, nás opravňuje učinit smělou hypotézu, že Mojžíš je u Boha ve svém těle a stal se tak průkopníkem dalších biblických vzkříšení z mrtvých. Satan se zde, podle Midraše, údajně domáhal, aby Mojžíšovo tělo zůstalo v jeho sféře, jelikož se Mojžíš dopustil vraždy Egypťana. [67] Nyní se podívejme, jaký cíl mělo Mojžíšovo a Elijášovo zjevení se. O návaznosti jejich zjevení na Kristova slova o království, přicházejícím v moci, jsme již krátce pojednali a nyní se zaměřme na christocentrický aspekt jejich přítomnosti na hoře Proměnění. Synoptikové se shodují v tom, že „Mojžíš a Elijáš, … s ním (Kristem) rozmlouvají“ (Mt 17,3) „a mluvili o cestě, kterou měl dokonat v Jeruzalémě.“ (Lk 9,31). Pisatelé Nového Zákona i teologové se shodují v tom, že jak Mojžíš, tak Elijáš byli předobrazem služby Krista. Elijáš měl předcházet jeho příchodu [68] a Mojžíš byl předobrazem jako spasitelské služby. [69] S trochou exegetické smělosti, ne však biblicky nepodložené, by se dalo předpokládat, že Mojžíšův život předobrazoval aspekt Kristova ponížení. Královský syn se zde navrací ke svému lidu, aby jej vyvedl z Egypta, podobně jako Syn Boží vyvádí své bratry z království tmy do království svého otce. Elijášovo triumfální nanebevzetí pak předobrazilo aspekt Kristova triumfálního nanebevstoupení. Prorok je k údivu a s vědomím jeho učedníků vzat triumfálně do nebe, zatímco oni jsou povoláni dokončit jeho dílo, stejně jako Syn Boží je z Olivetské hory s údivem i vědomím jeho učedníků vzat vzhůru, zatímco oni mají dokončit Velké poslání. Je možné, že právě oni, Mojžíš s Elijášem –stejně jako později anděl v zahradě Getsemanské- jsou povolání dodat Synu člověka posilu k dokonání jeho pozemské pouti. Nikdy proto nezapomeňme na lidskou stránku pozemské přirozenosti Božího Syna. I on toužil sdílet se s někým, kdo by byl schopen mu porozumět a ke konci jeho pozemské pouti se mu dostalo posily dokonce od anděla (L 22,43). Zastavme se však ještě chvíli u Mojžíšova těla, která je pro tuto část klíčovou, neboť dokazuje, že ani v tomto příběhu se nejednalo o ducha zemřelého. Prorok Zachariáš, který popisuje podobnou událost jako Juda, a to spor anděla a satana o osobu kněze, napsal: „Potom mi ukázal velekněze Jóšuu, jak stojí před Hospodinovým poslem, a po pravici mu stál satan, aby proti němu vnesl žalobu. Hospodin však satanovi řekl: "Hospodin ti dává důtku, satane, důtku ti dává Hospodin, který si vyvolil Jeruzalém. Což to není oharek vyrvaný z ohně?" A Hospodin se obrátil k těm, kteří tu před ním stáli: "Svlékněte z něho ten špinavý šat." Jemu pak řekl: "Pohleď, sňal jsem z tebe tvou nepravost a dal jsem tě obléci do slavnostního roucha. Řekl jsem: Vstavte mu na hlavu čistý turban." Tu mu vstavili na hlavu čistý turban a oblékli mu šat. Hospodinův posel stál při tom.“ (Za 3,1-5) Ačkoliv nám tento úsek Písma zřejmě zůstane tajemstvím, ukazuje nám na několik důležitých věcí. Velekněz Ješua je zde předobrazem Krista, který má přijít (Za 3,8) a zároveň se o jeho tělo vede spor. Po jedné straně mu stojí satan, který žaluje na jeho hříchem poskvrněné tělo a na straně druhé mu stojí anděl, který jeho jménem uděluje satanovi důtku. Podobný princip vidíme u Michaela, který se rovněž odvolává na Boží jednání vůči satanu a nevystupuje ve své autoritě (Ju 1,9). Následuje oblečení velekněze do slavnostního obleku, což je předobrazem odpuštění hříchů pro zásluhy Krista, který má teprve přijít (Za 3,8). Podobný princip je zřejmě uplatněn při Mojžíšově nanebevzetí, kdy Mojžíšovo tělo je přijato s výhledem na Kristovu oběť, jeho hřích je překryt rouchem Kristovy spravedlnosti a stejně jako Ješuovi bylo umožněno přicházet na Boží dvůr (Za 3,7), i Mojžíš smí přijít do Božího domu. Oba příběhy také ukazují na princip Božího soudu, kdy satan vznáší proti svatým oprávněné námitky, které Kristova krev anuluje. Na tuto dramatickou stránku starozákonního soudu, kdy ještě není dokonáno, a na kterém se účastní andělé, satan a Pán Bůh, a kde Bůh jedná s lidskou tělesností skrze budoucí Kristovo vykoupení, poukazuje už kniha Jób. Na Jóba žaloval satan, který dostal právo napadnout jeho tělo a Elihů zde prorocky (pomineme-li Jóbovu spravedlnost a upřímnost) vysvětluje Boží princip soudu: „ Jeho tělo se očividně ztrácí, vystupují kosti, které nebývalo vidět. Jeho duše se blíží jámě a jeho život jisté smrti. Bude-li s ním anděl, tlumočník, jeden z tisíců, a poví-li, že je to přímý člověk, tehdy Bůh se nad ním smiluje a řekne: »Vykup ho, ať do jámy nesestoupí; mám za něho výkupné.« Jeho tělo bude svěžejší než v mládí, vrátí se do dnů dospívání.“ (Jb 33,21-25) A toto je i princip na jehož základě mohli Enoch, Elijáš a Mojžíš –navzdory slovům, že „tělo a krev nemůže mít podíl na Božím království“(1 K 15,50) - vejít do nebe. A je zde ještě jedna důležitá skutečnost, ve které se sice vykladači neshodují, ale která má hlubokou tradici v církevní věrouce. Příběh proroka Zachariáše z třetí kapitoly pokračuje v kapitole čtvrté a ukazuje –v duchu třetí kapitoly- na zajímavou skutečnost, a to na přítomnost dvou lidských synů před Bohem, které Zachariáš vidí jako dvě olivy a ptá se Boha na jejich identitu. Dostává se mu odpovědi: „To jsou ti dva synové nového oleje, kteří stojí před Pánem celé země.“ (Za 4,14) Rabínská tradice se zde shoduje v tom, že se jedná o Elijáše a Mojžíše, kteří stojí před Bohem, a kteří mají provázet Mesiáše, a pisatelé evangelií to potvrzují zjevením Mojžíše s Elijášem na hoře Proměnění. Tito dva průvodci se objeví ještě jednou, a to při druhém Kristově příchodu, kterému budou předcházet jako dva svědkové (Zj 11,3), a které Jan, stejně jako Zachariáš, popisuje jako „dvě olivy a ty dva svícny, které stojí před Pánem země“ (Zj 11,4). Někteří bibličtí badatelé však uvádějí namísto Mojžíše Enocha. K jejich tvrzení lze mít opodstatněnou námitku, a to, že oba svědkové musejí mít vztah k Semitům – Židům (Kristus je poslán k Židům) , a to jak na hoře Proměnění, tak při jejich dalším zjevení před druhým příchodem Krista. Tuto podmínku Enoch nesplňuje. Jejich veřejná služba bude trvat tisíc dvě stě šedesát dní, neboli tři a půl roku, což je délka služby veřejného Ježíšova působení. Podstatná jsou znamení, která je budou provázet, a která potvrzují jejich identitu: „Ti dva svědkové mají moc uzavřít nebesa, aby nebylo deště za dnů jejich prorokování, a mají moc proměnit vody v krev a sužovat zemi všemi možnými pohromami, kdykoliv budou chtít.“ (Zj 11,6). Když Mojžíš prorokoval, resp. stal se faraónovi ústy Božími, sužovaly Egypt pohromy, kterých součástí byla i proměna vody v krev (Ex 7,17-20). Stejně tak za doby Elijášova prorokování bylo uzavřené nebe a nebylo dešťů (Jk 5,17). Tato dvě znamení nám tedy mohou s jistou přesvědčivostí potvrdit identitu Mojžíše (nikoliv Enocha) a Elijáše. I jejich další působení nám připomíná službu Krista. Budou zabiti tam, kde byl ukřižován jejich Pán, budou tři a půl dne mrtvi, po této době budou vzkříšeni a vzati v oblaku do nebe, stejně jako Mesiáš. Zde je opět nutné uvědomit si důležitou věc. Jelikož oba zemřou, musí být v přítomném čase, tedy i v době zjevení se na hoře Proměnění v lidském těle, a toto tělo ještě není proměněno, resp. ještě neobléklo nesmrtelnost, jelikož jinak by nemohlo v budoucnu zemřít. Jiní vykladači, kteří by namísto Mojžíše raději viděli Enocha, na základě Judovy epištoly sice připouštějí, že Mojžíš byl vzat v těle, ovšem mají problém s tím, že by Mojžíš zemřel dvakrát s poukazem na verš: „A jako každý člověk jen jednou umírá, a potom bude soud“ (Žd 9,27). Cílem tohoto verše je ale poukázat na dokonalé smírčí dílo Kristovo: „tak i Kristus byl jen jednou obětován“ (Žd 9,28). Tento verš ukazuje na zástupnou, dokonalou a jednorázovou Kristovu smrt, na rozdíl od nedostatečné a opakující se smrti obětních zvířat. Lidé, kteří byli vzkříšeni za Starého Zákona, během Ježíšovy služby i během služby apoštolů, také zřejmě „znovu“ a trvale zemřeli, a proto není důvod z principu nevěřit, že by stejným procesem nemohl projít i Mojžíš. Nyní se podívejme ještě na další důležité prvky příběhu z hory Proměnění. Mohli bychom se domnívat, že Ježíš, jakožto Syn člověka, který musel být ve všem podroben Zákonu, komunikoval se zemřelými, a proto tuto možnost ospravedlnil? Nikoliv. O tom, že ani Mojžíš ani Elijáš nebyli duchy, jsme již mluvili. Navíc Ježíš při rozhovoru s učedníky zřejmě přijal na chvíli podobu, která odpovídá popisu jeho oslaveného těla, neboť "jeho tvář zářila jako slunce a jeho šat byl oslnivě bílý.¨". Srovnej: „jeho vzhled jako když slunce září v plné své síle.“ (Zj 1,16). Podobu tohoto těla poneseme i my ve chvíli vytržení. „Ne všichni zemřeme, ale všichni budeme proměněni“ (1K 15,51) a na toto tělo se zákaz komunikace s mrtvými již nevztahuje: „potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi (zemřelými) uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu.“ (1Te 4,17) Dále je třeba si všimnout, že učedníci s Mojžíšem a Elijášem vůbec nemluvili. Spali, resp. na ně padla mrákota (L 9,32), po procitnutí byli zděšeni (Mk 9,6) a na to se Mojžíš s Elijášem ihned začali vzdalovat (L 9,33). Když Petr procitl a chtěl postavit pro Mojžíše a Elijáše stany, ještě než domluvil, zastřel učedníky oblak (L 9,35) a zatímco Petr ještě mluvil, z oblaku promluvil hlas: "Toto jest můj milovaný Syn, kterého jsem si vyvolil; toho poslouchejte." (Mt 17,5). Učedníci ihned nato umlkli (Lk 9,36). Sám apoštol Petr po letech naopak ukazuje, že tento příběh je pro nás potvrzením vážnosti a důležitosti psaného slova: „A ten hlas my jsme slyšeli s nebe pošlý, s ním byvše na oné hoře svaté. „A mámeť přepevnou řeč prorockou, kteréžto že šetříte jako svíce v temném místě svítící, dobře činíte, až by se den rozednil, a dennice vzešla v srdcích vašich, Toto nejprvé znajíce, že žádného proroctví písma výklad nezáleží na rozumu lidském.“ (2 P 1,18-20) Co tedy můžeme říci závěrem? 1) Mojžíš a Elijáš byli na hoře proměnění v těle, 2) učedníci během Kristova rozhovoru s nimi spali a s Mojžíšem a Elijášem nemluvili, 3) po jejich procitnutí Mojžíš s Elijášem mizí, 4) když chtěl Petr s Mojžíšem a Elijášem stanovat, Bůh jej ani nenechal domluvit a ihned jej upozornil, že učedníci mají poslouchat Ježíše, 5) sám Boží Syn s Mojžíšem a Elijášem komunikuje ve svém oslaveném těle. Dá se tedy toto setkání považovat za komunikaci člověka s duchy zemřelých? Ani náznakem se nedá mluvit ani o komunikaci s učedníky ani o duších zemřelých. Spoluslužebník bratří Když byl Joyner mnohými upozorněn na spiritistickou povahu svých zjevení, pak kromě citace obvyklých míst, která spiritistům slouží jako podpora k ospravedlnění jejich zkušeností, použil i místo z knihy Zjevení, které popisuje rozpravu apoštola Jana s andělem s tím, že se údajně možná jedná o zemřelého člověka [70]: „To jsem slyšel a viděl já, Jan. A když jsem to uslyšel a spatřil, padl jsem na kolena k nohám anděla, který mi to oznamoval. Ale on mi řekl: "Střez se toho! Jsem jen služebník jako ty a tvoji bratří proroci a ti, kdo se drží slov této knihy. Před Bohem poklekni!" (Zj 22,8-9). Když se však na celou záležitost podíváme blíže, uvidíme, že ani zde Joyner své zkušenosti s mrtvými neobhájí. Citace Zj 22,8-9 ukazuje na závěr zjevení, které Jan obdržel a nelze je vidět izolovaně od místa, jímž ono zjevení začíná: „Zjevení, které Bůh dal Ježíši Kristu, aby ukázal svým služebníkům, co se má brzo stát; naznačil to prostřednictvím anděla svému služebníku Janovi.“ (Zj 1,1) Knihu Zjevení lze chápat obrazně jako svitek, jehož děj je zapečetěn sedmi pečetěmi, vyhlášen sedmi polnicemi a vykonán vylitím sedmi nádob. Jinými slovy svitek je předán Janovi stejným andělem (Zj 1,1), k jehož nohám Jan po jeho „přečtení“, resp. po rozlomení první pečeti a dokonání prostřednictvím vylití sedmé nádoby, Jan padá (Zj 22,9). Tento anděl se zde stává nejen tím, kdo předává dané poselství, ale i tím, kdo se stává Janovi i jeho průvodcem. Takovéto obrazné předávání poselství zná i židovská apokalyptická literatura, kdy se anděl stává nejen doručitelem, ale i průvodcem. Jak uvádí Mitchell, andělé se v Písmu stávají prostředníky a průvodci v apokalyptické literatuře. Andělem je muž, který provádí Ezechiela při vidění budoucího chrámu a jeho protějškem se stává anděl v roli vykladače v Zacharjášově vidění. „V obou knihách je anděl pohotovým Božím mluvčím a je možné se ho ptát.“ [71] Ačkoliv slovo anděl se dá vztáhnout i na člověka, „posla“, teologové se obecně shodují v tom, že posly, kteří předávají apokalyptická vidění prostřednictvím svitků (Ez 2.9n; Za 5,2), jsou andělské bytosti. Andělské bytosti v těchto situacích mluví také jménem Hospodina, stejně jako anděl v Janově Zjevení (Zj 22,11-13). Tyto souvislosti nás opravňují k tomu dojít k přesvědčení, že andělem zde nebyl duch zemřelého, komunikaci s nímž Písmo na mnoha místech zapovídá, ale že se zde jedná o andělskou bytost, která se jako služebný posel Janovi, podobně jako Ezechielovi nebo Zachariášovi, zjevila. Jan a stařec ze Zjevení Posledním příběhem v Bibli, který představuje údajně místo, kterým by bylo, přes nespočet zákazů, zdánlivě možné ospravedlnit komunikaci s mrtvými, je jeden z dvaceti čtyř starců, se kterým si Jan ve vytržení ducha vymění v nebi několik slov. „Jeden z těch starců na mne promluvil: "Kdo jsou a odkud přišli ti v bílém rouchu?"Řekl jsem: "Pane můj, ty to víš!" A on mi řekl: "To jsou ti, kteří přišli z velikého soužení a vyprali svá roucha a vybílili je v krvi Beránkově.“ (Zj 7,13-14) Důležitý je zde také eschatologický pohled na knihu Zjevení. Pro amilenialisty totiž půjde o obraz současného pohledu na církev resp. na dobu konce. Pro postmilenialisty půjde nejspíš o popis epochy církve poslední doby a teprve premilenialista resp. dispenzacionlista zde může uvažovat o lidských bytostech v nebi, resp. o vytržených lidských, vzkříšených bytostech. Zastavme se tedy u poslední varianty. Abychom mohli kvalifikovaně tuto možnost posoudit, nejprve se musíme blíže podívat na identitu starců, a poté na situaci, v níž se apoštol Jan nachází. Kdo jsou tedy tito starci? Řecký originál zde používá slova „presbyteros“, tedy označení, kterým se běžně označují i církevní představitelé, „starší“. Podívejme se tedy na skupinu starců blíže. „Okolo toho trůnu čtyřiadvacet jiných trůnů, a na nich sedělo čtyřiadvacet starců, oděných bělostným rouchem, na hlavách koruny ze zlata. Od trůnu šlehaly blesky a dunělo hromobití; před trůnem hořelo sedm světel - to je sedmero duchů Božích; a před trůnem moře jiskřící jako křišťál a uprostřed kolem trůnu čtyři živé bytosti plné očí zpředu i zezadu." (Zj 4,4-6) "Vtom jsem spatřil, že uprostřed mezi trůnem a těmi čtyřmi bytostmi a starci stojí Beránek, ten obětovaný; měl sedm rohů a sedm očí, což je sedmero duchů Božích vyslaných do celého světa.“ (Zj 5,6) Zastavme se proto tedy na chvíli u popisu starců: Je vidět, že mají bílé roucho, koruny na hlavách a každý má svůj trůn. Bílé roucho je symbolem odpuštění hříchů, koruna je symbolem království a trůn symbolem vlády. Tyto atributy nejsou zaslíbeny andělům, ale lidem: „Já vám uděluji království, jako je můj Otec udělil mně, abyste v mém království jedli a pili u mého stolu; usednete na trůnech a budete soudit dvanáct pokolení Izraele." (L 22,29-30). Je tedy zřejmé, že zde máme co do činění s lidmi, kteří již zvítězili. Je však otázkou, zda se jedná o historické osoby nebo o určitý symbol, zastupující určitou skupinu svatých. Pokud bychom jejich počet brali doslovně, jak si pak vysvětlit sedmero Duchů Božích ve stejné skupině před trůnem, když víme, že Duch Boží je jen jeden? Spíše se zde jedná o symbolické číslo, které, stejně jako u „počtu“ Božích Duchů, ukazující zřejmě na Boží dokonalost (někteří zde vidí spojitost s Iz 11,2), i číslo dvacet čtyři ukazuje asi na zástupný symbol a charakterizuje určitou skupinu svatých. Víme, že číslo dvanáct v souvislosti s počty svatých může ukazovat na Izrael resp. jeho dvanáct kmenů, tak na církev, resp. dvanáct apoštolů. Obojí počty se vyskytují v knize Zjevení, a to jak směrem k Izraeli – dvanáct pokolení, představující Izrael, tak k církvi – dvanáct apoštolů ukazujících na společné město, církev svatých. „Město mělo mohutné a vysoké hradby, dvanáct bran střežených dvanácti anděly a na branách napsaná jména dvanácti pokolení synů Izraele. Tři brány byly na východ, tři brány na sever, tři brány na jih a tři brány na západ. A hradby města byly postaveny na dvanácti základních kamenech a na nich bylo dvanáct jmen dvanácti apoštolů Beránkových.“ (Zj 21,12-14) Jejich společnou existenci v nebi bychom v tomto případě mohli ospravedlnit verši, které popisují společné vzkříšení starozákonních, totiž zesnulých svatých, a současně žijících novozákonních svatých, k jejichž vzkříšení a vytržení dojde současně. „Hle, odhalím vám tajemství: „Zazní povel, hlas archanděla a zvuk Boží polnice, sám Pán sestoupí z nebe, a ti, kdo zemřeli v Kristu, vstanou nejdříve; potom my živí, kteří se toho dočkáme, budeme spolu s nimi uchváceni v oblacích vzhůru vstříc Pánu. A pak už navždy budeme s Pánem." (1Te 4,16-17) Jinou, avšak podobnou teorii zastával Steiger v jeho dnes jím již nedoporučované knize „Zápas o duši“. Podle ní se jedná o obraz církve: „24 starců (představuje) vzkříšenou církev po vytržení svatých: „Starci představují unesené svaté, protože mají koruny a sedí na trůnech. Koruny a trůny byly slíbeny všem spaseným.“[72], což je i v kontextu dispenzacionalistické teologie. Rovněž Boice, stoupenec kalvinismu, zde mluví o již „vykoupených svatých.“[73] Další a originální teorii zastává Bubik [74], který vidí ve 24 starcích vzkříšené starozákonní svaté, které popisuje Matouš. „Hroby se otevřely a mnohá těla zesnulých svatých byla vzkříšena; vyšli z hrobů a po jeho vzkříšení vstoupili do svatého města a mnohým se zjevili.“ (Mt 27,52-3) Autor, dispenzacionalista, tyto svaté vidí jako součást resp. ranou etapu prvního vzkříšení, resp. vzkříšení spravedlivých, přičemž předpokládá, že tito svatí dále nezemřeli, ale byli vzati do nebe. Tato teorie mimo jiné předpokládá, že tito svatí museli stát v úřadu starších Izraele, což nám tuto možnou skupinu z řad vzkříšených starozákonních svatých poněkud zužuje, nikoliv však diskvalifikuje. Ať už se tedy přikloníme k jakémukoliv názoru – většinovému obraznému, či menšinovému doslovnému, v každém případě zde máme vzkříšené a oslavené svaté, kteří usedli s Kristem na své trůny a stali se účastníky Království a nejde tudíž o duchy zemřelých. Komunikaci s nimi –jde-li o historické osoby- je proto nutné brát na stejné úrovni, jako když lidé mluvili se vzkříšeným Lazarem nebo s Tabitou. Komenský a Bunyan Je s podivem, že zastánci možnosti legální komunikace s duchy zemřelých se odvolávají na díla protestantské křesťanské klasiky. Tato přirovnání se objevila v jednom křesťanském časopise, když se začaly ozývat hlasy poukazující právě na Joynerův spiritismus, a od této doby je toto neadekvátní srovnání dokola citováno těmi, kteří Joynera respektují když už ne jako velkého proroka poslední doby, tak alespoň jako Bohem obdarovaného literáta. Pomineme-li Joynerův občas pokleslý sloh, vykreslující např. „zvracející supy“ a „supí zvratky“ jako falešné požehnání, a který se tudíž nedá srovnat s brilantní Komenského a Bunyanovou alegorií, všimneme si něčeho zvláštního: Joyner zde vsunul do obrazů donedávna široce odmítaný křesťanský teonomismus, neboli učení o vítězné církvi posledních časů a armádě Vítězů (Přemožitelů), která přemůže, vysvobodí a sjednotí satanovu armádu odpadlých křesťanů a podmaní svět Kristu. Komenský i Bunyan však ukazují na naprostý opak, a to pouť věřícího člověka nástrahami světa, který nachází vítězství v Bohu, nikoliv v křesťanské dominanci. Avšak je-li Joynerovo učení předmětem „božího zjevení“, troufnete si ho snad někdo zpochybnit? Pro toho, kdo by o této problematice chtěl vědět více, nechť si přečte kapitolu „Paul Cain, svědek k výstraze světa“ z e-knihy Cizí oheň, popisující setkání R. Joynera s P. Cainem, prorokem heretického hnutí Pozdního deště a detailně rozebírající jejich učení.[75] Zde je analyzováno podrobněji i Joynerovo učení. Zatímco Joyner prezentuje své spisy jako nadpřirozená zjevení a věří, že se setkal se skutečnými zemřelými, Komenský a Bunyan vědomě píší alegorie a přiznávají, že si je vymýšlejí, ačkoliv v nich zpracovávají své autobiografie. Bunyan ve své rozsáhlé obhajobě Cesty poutníka přiznal, že psal pro „sebeuspokojení“ a myšlenky obsáhle rozvíjel a dopracovával během svého více než desetiletého žalářování. Jak uvádí Davies, šlo o vědomě inscenovanou a rozsáhlou autobiografii. [76] Komenský taktéž přiznává, že jde sice o skutečné příběhy jeho života, ale i života jiných, navíc alegoricky zpracovaných. V žádném případě nejde o setkávání s mrtvými, byť jeho román obsahuje biblické postavy: „Ne báseň, čtenáři, což čísti budeš, ačkoliv básně podobu má: než jsou věci pravé, jímž vyrozuměje sám poznáš, zvláště kdo by mého života a příběhů povědom byl. Protože jsem tu na větším díle své vlastní příhody, s nimiž jsem se v nemnohých těch letech života svého již potkal, některé pak při jiných spatřil aneb o nich sobě návěstí dané měl, vymaloval.“ [77] I když Bunyan popisuje svoji fikci jako sen, nesnaží se ani náznakem o to vzbudit ve čtenáři dojem, že jde o skutečný sen skutečné postavy, nýbrž naopak ukazuje, že i tento sen je fikcí, podobně jako je fikcí i jeho postava poutníka. „Putujúc púšťou tohoto světa, prišiel na iste miesto, kde bola jaskyňa a tam som si ĺahol a spal. A jak som spal, sníval sa mi zvláštny sen.“ [78] Podle poznámky vydavatele je jeskyně obrazem Bunyanova bredfordského vězení a podle Daviese vyplývá, že „sen“ byl ve skutečnosti výsledkem promýšlení dané autobiografické látky získané během více let. Ačkoliv by zastánci Joynerových putování duchovním světem tato zjevení rádi viděli v intencích Poutníkovy cesty nebo Labyrintu, Joyner sám tuto možnost rázně vyvrací. Upřímně totiž přiznává, že nechce urážet ducha, kterého nazývá Duchem pravdy, a který mu jeho sny, vize a transy zprostředkoval: „Častokrát mi lidé radili, abych tuto knihu napsal jako fiktivní alegorii, protože by byla přijata širším okruhem lidí. To může být pravda, ale mým cílem není, aby tyto knihy četlo více lidí. Jednoduše chci zůstat věrný poselství, které mi bylo svěřeno a předat je co nejpřesněji. Kdybych tvrdil, že je to výsledek mé vlastní tvořivosti, byl bych neupřímný a urážel bych Ducha pravdy.“ [79] Ovoce spiritismu S vědomím historických přešlapů víme, že není bez problému dávat do souvislosti některé nedávno minulé jevy s tím, co následovalo bezprostředně po nich. Přidržme se ale některých proroctví, která vznikla buď přímo pod vlivem duchů zemřelých nebo pod vlivem jejich duchovního „pomazání“ a podívejme se na jejich naplnění v současnosti. Opravňuje nás k tomu i skutečnost, že doptávání se duchů v tomto případě bylo a bývá téměř vždy spojeno se zjevováním budoucnosti. Co tedy tato proroctví předpovídala a co se ve skutečnosti stalo v době, na kterou tato proroctví ukazovala? Ačkoliv se Saul doptával proroka, Pán Bůh to viděl jako „věštění“ a ačkoliv se dozvěděl pravdu, přimíchaná lež byla mnohem horší. Zemřel sice v souladu s předpovědí, ale nikdy se nedostal do míst, kde byl skutečný Samuel, jak mu bylo předpověděno. Uvedeme-li zde nyní pár historických souvislostí, pak jen proto, že to retrospektivně byli právě protagonisté hnutí, kteří prorokovali budoucnost. Proto zde v první řadě nejde o hledání souvislostí, ale především o rozsouzení proroctví: 1. Mesmerismus: Ačkoliv se Mesmer nepovažoval za proroka, jeho učením byla zaplněna celá Francie a mesmerismu se oddával i královský dvůr. Mesmer chtěl pomocí mesmerismu zasahovat i do politiky a jeho naturfilosofické ideje našly své uplatnění i ve formování pozdější Robespierrovy religiozity. Zanedlouho nato Paříž ovládlo vražedné běsnění Velké francouzské revoluce, které ukázalo odvrácenou tvář humanismu a osvícenství. Někteří zde vidí přímou souvislost s mesmerismem, resp. s vybudováním základů revoluce. [80] Je dobré si v této souvislosti uvědomit, že největší humanisté té doby, jako Voltaire nebo Napoleon, se ve svých plánech a úvahách nechávali ovlivňovat okultními praktikami, odvozovanými např. z křiku ptactva. [81] 2. Quimbyho mesmerické teorie naroubované na křesťanství zplodily svého času jednu z nejrychleji rostoucích sekt, Křesťanskou vědu M. E. Bakerové, a nakonec pronikly do srdce charismatického hnutí. Stalo se tak skrze E. W. Kenyona, kterému se dostalo průpravy v mesmerické škole R. W. Emersona, rozvíjejícího Quimbyho „teologii“, a jeho literárního plagiátora K. Hagina, který dal vznik hnutí Víry [82]. Duchovní syn hnutí Víry Benny Hinn pokračoval ve spiritistické tradici a další duchovní syn hnutí Víry, Rodney Howard Brown, rozvíjel mesmerické manifestace. [83] 3. V přímé souvislosti můžeme vidět Argentinské probuzení, resp. jeho transformaci do mesmerické podoby, a to vlivem jak Hinna, tak Browna. Ti zasvětili letničního pastora Assemblies of God Claudio Freidzona, jehož působení změnilo celou evangelikální scénu Argentiny natolik, že připomínala mesmerické běsnění Paříže předrevoluční doby. Argentinští letniční prorokovali obrovské probuzení a dalekosáhlou obnovu společnosti. Např. Carlos Annacondia ve své knize popisuje svědectví pastora, který tvrdí, že ďábel nad Buenos Aires byl přičiněním Annacondiovy služby spoután. [84] Namísto toho však Argentina prožila nejtěžší ekonomický krach své historie, prezident vyhlásil státní bankrot, stovky lidí napadlo Parlament a tisíce lidí emigrovalo. Přes tuto skutečnost jsou tito proroci, jejichž proroctví se ukázala jako falešná, dále ctěni a zváni zejména Apoštolskou církví, která chce zřejmě následovat Argentinskou cestu. 4. Těchto manifestací nezůstala ušetřena ani Anglie. Sandy Millar a Nicky Gumbel postavili na "mesmerických" zkušenostech i klíčovou část svých evangelizačních kurzů Alfa a spolu s pastorem Assemblies of God Kenem Gottem rozšířili manifestace do anglické evangelikální církve. Následovaly předpovědi o obnově Anglie. Namísto toho Anglie zanedlouho prožívala nejprve „nemoc šílených krav“ a posléze šílenství ohledně kulhavky a slintavky, kdy byla vybíjena celá mnohatisícová stáda. Dokonce i obdivovatelé probuzení se divili, že namísto očekávaného požehnání to vypadá jako Boží soudy. 5. Z Londýna přešlo toto „probuzení“ i do americké církve. Sbor Assembles of God v Pensacole prožil vlnu manifestací plnou silou. Když byl sbor kritizován apologety, pastor Kilpatrick prorokoval, že i kdyby někdo do sálu přinesl bombu, Boží moc modlitebnu ochrání. [85] Netrvalo však dlouho a modlitebnu zapálil blesk tak, že kompletně lehla popelem, od sboru se oddělila biblická škola vedená známým teologem probuzení D. Brownem. [86] Ačkoliv evangelista obnovy S. Hill prorokoval největší obnovu americké společnosti všech dob [87], 11. září 2001 ukázalo opět pravý opak a vytýčilo zcela novou světovou politiku na řadu let dopředu. 6. Také české církve se s velkou dychtivostí otevřely novodobému „probuzení“ a propagovaly jak Joynerovu nekromantickou část, tak argentinskou manifestační část . Např. nedlouho poté, co se Jednota bratrská otevřela těmto vlivům, prošla schizmatem, které se dodnes tyčí jako memento nad českou církví. Také Křesťanská společenství, jejichž představitel tyto věci ospravedlňoval, odstoupil kvůli osobnímu selhání a KS na svých stránkách přiznávají nelehkou situaci [88]. „Nejlépe“ z participujících církví skončila Apoštolská církev, která se otevřela pouze manifestacím, ovšem Joynerovy vize důrazně odmítla. Zde pouze redaktor Života v Kristu předpovídal na jaro 2001 probuzení [89], které ještě příštího roku, přes protesty některých, potvrdil. [90] Jiní však poukazují na varovné prvky a nejednotu v církvi, která se projevila na Nymburském synodu. [91] Ačkoliv je novodobý mesmerismus, mající kořeny ve spiritismu, obvykle spojován s proroctvími o obnově a probuzení, ještě nikdy obnova a probuzení nepřišly. Namísto tisíců obrácených přichází krvavé revoluce, teroristické činy, vybíjení dobytka nebo alespoň skandální rozdělení a narušené mezilidské vztahy. Přestože Hagin, Hinn i Kilpatrick své oponenty varují před kritikou tak svatých věcí, jakou novodobý mesmerismus podle nich je, máme se jejich výhrůžek zaleknout a věci nerozsuzovat, i když se nenaplňují? Sáhněme raději po Písmu: „Avšak prorok, který by opovážlivě mluvil mým jménem něco, co jsem mu mluvit nepřikázal, nebo který by mluvil jménem jiných bohů, takový prorok zemře." V srdci si asi říkáš: "Jak poznáme slovo, které Hospodin nepromluvil?" Nuže, promluví-li prorok jménem Hospodinovým a věc se nestane a nesplní, nepromluvil to slovo Hospodin. Opovážlivě je mluvil ten prorok sám; nelekej se toho.“ (Dt 18,20-22) Souhrn Jestliže mají bibličtí apologeti pravdu a zjevení duchů zemřelých je ve skutečnosti zjevením ďáblů, zkusme, tak trochu optikou C. S. Lewise, v duchu jeho knížky „Rady zkušeného ďábla“ [92], s trochou nadsázky odhadnout, jak by ďáblové učili eschatologii. Zřejmě by vydávali dobré za zlé a pravdu za lež. Proto se nejprve podívejme, co v krátkosti říká stará premileniální eschatologie, jak byla zastávána ještě v syrské Antiochii a později ranými církevními apologety resp. mnohými církevními otci. [93]: Ke konci časů přijdou falešní proroci a učitelé a svým falešným učením svedou mnohé (Mk 13,6), takže nastane doba velkého odpadlictví (1 Tim 4,1), což bude v důsledku vychladnutí lásky a rozšíření nepravosti (Mt 24,12). Tito antikristové budou předcházet Antikrista (1 J 2,18 ), který sjednotí celou zemi (Zj 13,3) pod vládu falešné církve, nevěstky Kristovy (Zj 17,3). Církev Kristova je na základě věrnosti Písmu volána k oddělení se a k vytrvalosti (Zj 18,4), avšak nakonec sama usne (Mt 25,1-13). Falešná církev však bude činit podvodné znamení, zázraky a divy (Zj 19,20), podmaní si svět a nakonec provolá Antikrista Kristem (2 Te 2,4). Konec učiní až slavný Kristův příchod (2 Te 2,8). A nyní si představme, že z hlediska satana a jeho andělů jsou falešní učitelé učiteli pravými, odpadnutí je vlastně probuzením, Antikrist je pravým Kristem a falešné divy jsou divy pravými. Jestliže měli církevní otcové ve svém pohledu na eschatologii a C. S. Lewis ve svém pohledu na démonologii pravdu, vypadalo by stanovo vyučování eschatologie takto: Ke konci časů přijdou novodobí apoštolé, proroci a učitelé, svým vyučováním sjednotí církev (Mk 13,6) a způsobí počátek obrovského církevního rozvlažení, jaké svět zatím nepoznal (1 Tim 4,1), což bude v důsledku obnovení ducha lásky a vřelosti v církvi (Mt 24,12). Tito pomazaní budou předcházet Krista (1 J 2,18 ) a zahájí celosvětové probuzení mezi pohany (Zj 13,3), což uvede obrácené pod vládu církve bez vrásky a poskvrny, nevěsty Kristovy (Zj 17,3). Odpadlá církev má odložit literu a je volána k jednotě s touto církví (Zj 18,4), čímž vyvrcholí obnova církve (Mt 25,1-13). Tato nová, sjednocená církev – Joelova armáda - plná nového poznání bude činit mocné skutky, zázraky a divy (Zj 19,20) a do podmaněného světa nakonec přivítá z nebe Krista (2 Te 2,4). Snad i ten nejliberálnější křesťan si musí nutně položit otázku, zda se nenaplňují tisíce let stará proroctví, jejichž princip je stále stejný: „Popouzeli mě lžibohem k žárlivosti, svými přeludy mě uráželi; já je popudím lžilidem, pobloudilým pronárodem jim urážky splatím. Mým hněvem se vznítil oheň, až do nejhlubšího podsvětí šlehá, pohltí zemi i to, co se z ní těží, sežehne základy hor. Samé zlo na ně shrnu, vystřílím na ně své šípy. Budou vysíleni hladem, stráveni nákazou, přehořkou morovou ranou. Vydám je zubům šelem a jedovatým plazům v prachu. Venku jim připraví sirobu meč, v komnatách zachvátí strach jinocha i pannu, kojence i muže šedivého. Řekl bych: Rozpráším je, vyhladím jejich památku mezi lidmi.“ (Dt 32,21-26) Dovolme si na závěrem ocitovat jednoho církevního představitele, který řekl: „když ďábel káže evangelium, vždy to smrdí peklem“ a posuďme, zda toto expresivní vyjádření je možné chápat i v kontextu s výše uvedenými skutečnostmi. Historia magistra vitae Historie nás učí, že církevní představitelé, kteří se podobnou cestou dali v minulosti a byli na podobné souvislosti upozorněni, někdy i opakovaně, měli v podstatě dvě možnosti: 1) upřímně a zřetelně se od těchto věcí oddělit a nazvat je pravými jmény a prosit Boha o odpuštění. Pak je možné mluvit o skutečném probuzení a s nadějí vyhlížet, že Pán Bůh tento postoj poctí. Tento princip vidíme v reformaci. 2) Kritiku nejprve ignorovat a není-li to již možné, pak se snažit kritiky umlčet a posléze zdiskreditovat, či odstranit, aby kritika byla nevěrohodná. Po těchto reakcích obvykle docházelo k rozdělení a devastaci církve, v horším případě k jejímu zesvětštění a početnímu růstu přílivem pohanů. Tento princip vidíme v církvích, které reformaci odmítly. Jestliže se církev rozhodne zvolit druhou variantu, nechť si zváží následující staré Modrsohnovo prorocké varování, určené křesťanům, kteří se okultním, potažmo spiritickým praktikám otevřeli: „Slyšíš? Bůh se staví proti tobě. Víš co to znamená? To znamená: Bůh ti přestane být přátelsky nakloněn, myslit na tebe milostivou láskou, žehnat ti a činit ti dobře. Staví svou tvář proti tobě jako nepřítel a soudce. Vyobcuje tě ze svého lidu! Troufáš si ještě tvrdit, že je to neškodné, co děláš?… Chtěl bych napsat nesmazatelnými literami do tvé paměti a do tvého svědomí: „Každý, kdo činí tyto věci se Hospodinu hnusí!“ [94] Chcete-li se dozvědět podrobnější informace o učení i historii věcí, které zde pro délku studie mohly být pouze okrajově zmíněny, naleznete je v e-knize: Cizí oheň. [95] Poznámky a literatura 1. Heide M., Bludné cesty ke zdraví, Jupos, 1982, str. 85 2. Tamtéž, str. 85 3. Van Dam W. C., Okultismus a křesťanská víra, Ichthys, Havlíčkův Brod, 1991, str. 76 4. Tamtéž, str. 78 5. Allan J., in: Víry a vyznání, Slovart, Praha, 1994, str. 197 6. Např. emeritní senior Křesťanských společenství k tomu říká: „Jestli se k tomu dostanu, napíši obsáhlejší studii o tom, co je to duch denominačnosti a co je to duch nad denominací." 5. pastýřský list květen 1999 7. Linhart J. a kol., Slovník cizích slov pro nové století, Dialog 2004, str. 348 8. Heide M., Bludné cesty ke zdraví…, str. 83 9. Zweig S., Léčení duchem, Mladá fronta, 1999, str. 62 10. Van Dam W. C., Okultismus a křesťanská víra…, str. 57 11. Barrett D. V., Sekty, kulty, alternativní náboženství, Ivo Železný, Praha, 1998, str. 98 12. McConnell D. R., Jiné evangelium, Křesťanský život, Albrechtice, 1996, str. 42-61 13. Seminář SSSNNS pořádaný dr. Zdeňkem Vojtíškem v modlitebně CB, sbor Soukenická, Praha, 1995 14. Van Dam W. C, Okultismus a křesťanská víra..., str. 29 15. Allan J. in: Víry a vyznání…, str. 185 16. Heide M., Bludné cesty ke zdraví…, str. 85-100 17. Modersohn E., V poutech pověry, ECM Praha, 1989 18. Zprávy z Medžugorje, 6/2004, ročník 16, Véríte, Praha, 25. 5. 2004, str. 1-2 19. Tamtéž 20. Tamtéž 21. Zprávy z Medžugorje, 4/2004, ročník 17, Véríte, Praha, 25. 3. 2004, str. 1-2 22. Zprávy z Medžugorje, 6/2004…, str. 2 23. Allan J., in Víry a vyznání..., str. 192-193 24. Hinn B., This Is Your Day, 11. června, 1997, videokazeta 25. Tamtéž 26. Tamtéž 27. Hinn B., Blaisdale Arena, Honolulu, HI, kázání, 28. února, 1997 28. Hinn B., Double Portion Anointing, část 3, Orlando Christian Center, Orlando, Fla., 7. duben, 1991, ze série: Holy Ghost Invasion 29. Fisher G. R., Goedelman M. K., The Confusing World of Benny Hinn, Personal Freedom Outreach, 1995 30. Joyner R., Poslední bitva, KMS Praha, 1998, str. 89-90 31. Franc A., Skrytá tvář teonomismu, http://mujweb.cz/www/apologet/knihy/Teonomismus.pdf 32. Joyner R., Povolání do poslední bitvy, Postilla, 2000, str. 27 33. Tamtéž, 48 34. "duch Pavla" v Joynerově knize říká: "Jestliže jsou mé spisy používány jako základ, nebude potom tento základ schopný udržet to, co na něm má být postaveno... mé spisy nesmí být použity jako základ." In: Joyner R., Poslední bitva..., str. 80 35. Joyner R., Vize o velké žni, Život víry, roč. 5, březen, 1994, str. 64-66 36. Joyner R., Poslední bitva..., str. 35 37. Tamtéž, str. 8-9 38. Tamtéž, str. 8 39. Tamtéž, str. 9 40. Tohoto si povšiml např. Bubik ve svém článku "O prorockém daru", http://www.apostolskacirkev.cz/view.php?cisloclanku=2003102701 41. Joyner se formálně k neomylnosti Písma hlásí a dokonce prohlašuje, že zjevení není určeno v vytváření doktrín, in: (Joyner R., Povolání do poslední bitvy..., str. 14-16), nicméně svými knihami tyto obecné proklamace podpírá. 42. Tamtéž 43. Joyner R., Povolání do poslední bitvy…, str. 14-15 44. Tamtéž, str. 14 45. Tamtéž, str. 16 46. Joyner R., Povolání do poslední bitvy…, str. 30 47. Tamtéž, str. 30 48. Tamtéž, str. 45 49. Tischner R., Geschichte der okkultistischen (metapsychischen) Forschung, Pfullingen, 1925 50. Van Dam W. C., Okultismus a křesťanská víra..., str. 27 51. Joyner R., Poslední bitva..., str. 55-56 52. Tamtéž, str. 80 53. Tamtéž, str. 35 54. Např.: Mk 13,6-9, Mt 24, 11-13, 1 Tim 4,1-3, 2 Tim 3,1-5, 1J 2,18-19, Ju 1,18-19, 2 Pe 3,3-4 55. Hanáková v Životě víry napsala: „Rozhovor amerického řečníka se zástupci jednotlivých církví, ze kterého vyzařovala Joynerova pokora, úcta ke křesťanům různých vyznání, k tradicím národům (např. českého a velmi výrazně také židovského), praktická osobní víra, humor. Joynerovy komentáře k jeho údajným tvrzením rozšiřovaným v našich krajích, jež byly často velmi zkreslené, chybně interpretované.“ Hanáková H., Jsem proti tomu…(Rick Joyner), Život víry, únor 2004, str. 24 56. Anderson N., Vysvobození z pout, Návrat Domů, 1995, str. 117 57. Joyner se zde snaží přesvědčit konzervativní evangelikály, že církev potřebuje proroky jeho typu: ""proročtí" lidé potřebují jejich pomoc stejně tak, jako konzervativní evangelikáni potřebují pomoc od těch, kteří mají nějaké zkušenosti s prorockými dary", In: Joyner R., Povolání do poslední bitvy… str. 12. Pokud by zde Joyner neměl na mysli sebe, jelikož za příklad dává kontaktování svého vydavatelství MorningStar, měl by jistě pravdu. 58. Joyner R., Vize o velké žni… 59. Chesterton G. K. in: Víry a vyznání…, str. 139 60. Stetz J., Svrablavé uši, Křesťanský život, Albrechtice, 1995, str. 8 61. Modersohn M., V poutech pověry..., str. 19 62. Tamtéž, str. 19 63. Anderson N., Vysvobození z pout…, str. 86 64. Novotný A, Biblický slovník, Kalich 1992, str. 843 65. Belotti E., Biblické panorama, Křesťanské sbory, Dillenburg, 1985 66. Soušek T., Knihy tajemství a moudrosti III, Vyšehrad, Praha, 1999, str. 141-151 67. Stewart R. A. in: Nový Biblický slovník, Návrat domů, Praha, 1996, str. 29 68. Osborne W., in: Nový Biblický slovník…, str. 632-636 69. Smith B. L., Tamtéž, str. 212-215 70. Joyner R., Povolání do poslední bitvy..., str. 13 71. Mitchel T. C. in: Nový Biblický slovník…, str. 29 72. Steiger P., Zápas o duši, Zápas o duši, Vydavatelství křesťanských sborů, Ostrava, 1991, str. 94 73. Boice J. M., Základy křesťanské víry, Návrat domů, Praha, 1999, str. 140 74. Bubik R., Slavná budoucnost Božího lidu, Křesťanský život, Albrechtice 2001, str. 82 75. Franc A., Cizí oheň, http://mujweb.cz/www/apologet/index_studie.htm 76. Davies G., Krehkí velikáni, Port Libri, Bratislava, 2002 77. Komenský J. A., Labyrint světa a ráj srdce, Odeon, 1984, str. 12 78. Bunyan J., Cesta Křesťana, podle Roháčkova překladu, Klasy, Bratislava 1922, str. 2 79. Joyner R., Povolání do poslední bitvy..., str. 9 80. Schott H., Kronika medicíny, Fortuna Print, Praha, 1994, str. 227 81. Modersohn M., V poutech pověry..., str. 14 82. srovnání několika kapitol z knih Kenyona a Hagina uvádí McConnel, in: McConnell D. R., Jiné evangelium..., str. 20-27 83. Riss R. M., History of Awakening, http://www.grmi.org/renewal/Richard_Riss/history/rhb.bg.html 84. Annacondia C., Satane poslyš!, Křesťanský život, Albrechtice 2000, str. 141 85. Kilpatrick řekl: Lord, there's so much glory and praise in this place that even if a bomb is brought on this campus, I make a proclamation, Lord, it shall never, ever go off, in the Name of Jesus. http://www.deceptioninthechurch.com/transcrp.htm 86. Butcher A., Major Rift Emerges at Heart of Brownsville Revival, http://www.banner.org.uk/brn/Changes.html 87. „Postupně mi začalo být zřejmé, že toto probuzení se rozrůstá do takových rozměrů, že se stane největším probuzením, jaké kdy Amerika spatřila.", in: Hill S., Na cestě za probuzením, Křesťanský život, Albrechtice, 1999, str. 93 88. Ondráček L., Mám rád svůj sbor, http://www.praha.kaes.cz/view.php?cisloclanku=2004071105 89. „…bratr John McFarlane měl proroctví, že přijde probuzení do českého národa, datum vychází na jaro 2001. To se shoduje s proroctvím, které jsem přijal“. in: Navrátil A., Život v Kristu, Slovo redaktora, 2001/4, str. 4 90. „Na počátku jsem spolu s některými prorocky sloužícími služebníky upozorňoval, že tento rok bude rokem zviditelnění probuzení v naší zemi. Když jsem se následně s touto vizí sdílel, byl jsem některými vyzván k pokání z falešného proroctví, jiní pouze odpověděli „prázdná slova“… Za sebe s klidným svědomím, a zároveň s radostí, prohlašuji: minulý rok se církev začala viditelně probouzet." in: Navrátil A., Slovo redaktora, Život v Kristu, 2002/1, str. 2 91. „Co mne velmi znepokojuje, je to, co se ukázalo na celocírkevní konferenci v Nymburce. A vidím, že už to také nese své nedobré ovoce. O co bych velmi stál, aby skončily ty nekonečné rozbroje, co kdo a jak vidí, kdo koho přijímá a nepřijímá. (Je to pro mne hrozné když vidím a slyším: „Tak to já toho bratra jako hlavního neberu, protože pro mne je hlavní tamten bratr).“ in: Sedláček J., Rozhovor s Jiřím Sedláčkem, Život v Kristu, 2004/9, str. 13-19 92. Lewis C. S., Rady zkušeného ďábla, Návrat domů, Praha, 1988: "V této knize je 31 dopisů zkušeného ďábla Zmarchroba svému synovci, začínajícímu pokušiteli Tasemníkovi. Lewis skrze Zmarchroba bravurně popisuje slabiny soudobé křesťanské společnosti. Zlo jde Dobro, Dobro je Zlo, a Peklo je veliká byrokracie" 93. Erickson M. J., A Basic Guide to Eschatology, Baker Book House, 1998, Michigan, str. 91 - 106 94. Modersohn M., V poutech pověry..., str. 21 95. http://mujweb.cz/www/apologet/index_studie.htm |