Motto: 

            Čtenáři

            Každý tvor, dokonce i takový,který není obdařen rozumem, přirozeně tíhne k tomu, že si oblíbí příjemnéa pohodlné věci a touží je získat. Tím spíše člověk, do něhož byla vložena mocrozumu a probouzí v něm touhu po dobrém a příjemném. A nejen že probouzí,ale také ho vede, aby nacházel ještě větší zalíbení v tom, co je lepší, příjemnějšía pohodlnější, a dychtil po tom tím horlivěji. Z toho vyvstala už odedávnamezi moudrými otázka, kde a v čem by se mohlo nacházet nejvyšší blaho,s nímž by se lidská žádostivost plně spokojila, takže když by ho člověksvou myslí dosáhl, mohl a musel by v něm odpočinout a už by neměl co vícsi přát.

            Pokud bychom se tomu chtěli věnovatblíže, zjistíme, že pečlivé zkoumání, jak by měla být ona otázka vyřešena, probíhaloa probíhá nejen mezi filozofy, ale že i mysl každého člověka hledá, kde a jakdojít co nejplnějšího potěšení. A přišlo se na to, že téměř všichni lidé přitomutíkají ven ze svého nitra a to, čím by uspokojili a upokojili svou mysl,hledají ve světě a v jeho věcech, jeden v majetku a zboží, druhýv rozkoších a potěšení, jiný ve slávě a vznešenosti, další zasev moudrosti a v umění, jiný ve veselé společnosti atd., zkrátka všichnitouží po vnějších, viditelných věcech a v nich hledají své naplnění.

            Šalomoun, nejmoudřejší z lidí,který také hledal odpočinutí pro svou mysl a přitom prošel a prohlédl si celýsvět, je svědkem, že tam nalezeno nebývá, vždyť nakonec pravil: „Pojal jsem nenávist k životu, zošklivilo semi, co se pod sluncem děje. To vše je pomíjivost a honba za větrem“ (Kaz2:17). A když pak našel skutečný pokoj mysli, prohlašoval, že je v tom,aby člověk nechal svět takový, jaký je, hleděl si samotného Pána Boha, jeho sebál a dodržoval jeho přikázání. Neboť (prý)„na tom u člověka všechno závisí“ (Kaz 12:13). Podobně zjistil David, ženejšťastnější člověk je ten, který pustil svět z očí i z mysli, pevněse drží Boha, má ho za svůj věčný podíl a přebývá s ním ve svém srdci (Ž73).

            Buď pochváleno milosrdenství Boha,který otevřel i mé oči, abych spatřil mnohotvárnou marnost a bídný klam všudeskrytý pod vnější září a slávou toho na první pohled tak nádherného světa, anaučil se pokoj a bezpečí mysli hledat jinde. Když jsem si to pak chtěl sámjasněji předestřít před oči a odkrýt to i jiným, napadl mne příběh o pouti čivandru do světa. V něm jsem jakoby vykreslil to vše: kde jsem zahlédlpodivuhodné věci nebo se s nimi potkal a kde jsem nakonec nalezl to tak žádanéa ve světě marně hledané potěšení. Je mi jedno, jak vtipně je to putování popsáno,ale dej Bůh, aby to bylo ku prospěchu mému i mých bližních.

            Čtenáři, to, co budeš číst, není smyšlenka,ačkoli má její podobu, jsou to skutečné věci, a když jim porozumíš, sám pochopíš,že to není jen výplod fantazie, zvlášť víš-li něco málo o mém životě a příbězích.Z větší části jsem tu totiž vykreslil své vlastní příhody, jež jsem zažilv nemnohých letech svého života, některé jsem pak slyšel od jiných nebojsem o nich dostal nějakou zprávu. Nedotkl jsem se však všech svých zážitků, zčástiproto, že jsem se styděl, a zčásti proto, že jsem nevěděl, jak by mohly býtdruhým ku prospěchu.

            Moji průvodci, a také průvodci každého,kdo tápe ve světě, jsou dva: Všetečnost, která vše zkoumá, a v mnoha věcechzastaralý Zvyk, jenž dodává klamům světa jejich barvu. Budeš-li je následovat anenecháš svůj rozum spát, uvidíš společně se mnou bezcílné bloudění svéhopokolení, a kdyby se ti snad zdálo, že je to jinak, věz, že na tvém nose sedíbrýle mámení, skrze něž vidíš vše zkresleně.

            Co se týká vyprávění o radostném životěBohu oddaných srdcí, to je popsáno spíše jako vzor, než že by tomu tak skutečněbylo u všech vyvolených. Pán Bůh však nemá nedostatek ani takto přečištěných dušía kdokoli z upřímně zbožných lidí to bude číst, bude se cítit povinen toužitpo stejném stupni dokonalosti. Žij blaze, milý křesťane, a Průvodce světla,Duch svatý, ať ti ukáže lépe, než svedu já, jak marnost světa, tak i slávu, potěšenía radost vyvolených srdcí spojených s Bohem. Amen. 

            KapitolaI.

            Pročjsem se vydal do světa

            Když jsem dorostl do věku, vekterém začíná lidský rozum chápat rozdíl mezi dobrým a zlým, a když jsem spatřilvšechny ty stavy, skupiny, povolání, zaměstnání a způsoby myšlení, které semezi lidmi vyskytují, musel jsem začít vážně uvažovat, ke kterému houfu lidí sepřipojím a jak strávím svůj život.

            NESTÁLOST MYSLI. Častokrát jsem otom přemýšlel a radil se se svým rozumem, až má mysl nakonec usoudila, ženejlepší bude oblíbit si takový styl života, který by s sebou přinášel conejméně starostí a námahy, a naopak co nejvíce pohodlí, pokoje a dobré mysli.

            Jenže další potíž byla, jak mámtakové povolání poznat a s kým se o tom případně poradit? Sám jsem o tommnoho nevěděl a moc se mi nechtělo žádat o radu ostatní, protože jsem se domníval,že mi stejně každý bude chválit to své. Navíc jsem nechtěl jen tak po něčemukvapeně sáhnout, bál jsem se, abych toho pak nelitoval.

            Ačkoli – a k tomu se vám přiznám– jsem se občas tajně přidržel jedné, druhé nebo třetí věci, hned jsem je zaseopustil. Zdálo se mi totiž, že jsem u každé z nich zahlédl marnost a těžkosti,které ji provázely. Mezitím jsem se ale bál, aby se mi kvůli mé nestálosti lidénevysmáli, a tak jsem nakonec nevěděl, co mám dělat.

            Takto jsem se po nějaký čas trápil vnitru a přemítal, až jsem došel k rozhodnutí, že si nejprve prohlédnu všechnylidské činnosti, které jen pod sluncem jsou, a teprve poté, co je pečlivěporovnám jednu s druhou, si zvolím svůj stav a uspořádám své záležitosti,abych si mohl na světě užívat pokojného života. A čím víc jsem o tom uvažoval,tím víc se mi ta cesta líbila.

            Kapitola II.

            Poutníkdostal za průvodce Všudybuda

            A tak jsem vyšel ze své samotya začal jsem se rozhlížet a přemýšlet, odkud a jak bych začal. Když tu náhle,kde se vzal, tu se vzal, objevil se u mne jakýsi člověk s pružným krokem,pronikavým pohledem a tuze hbitým jazykem, až se mi zdálo, že mu nohy, oči,jazyk, ba úplně všechno samou rychlostí jen kmitá. Hned se ke mně přidal a ptalse, odkud a kam jdu. Já na to, že jsem právě odešel z domova a chtěl bychtrochu vandrovat světem a něco se přiučit.

            SVĚT JAKO LABYRINT. Neznámý mi můj úmyslschválil a hned se optal: „A kde máš průvodce?“ Já na to: „Žádného nemám, věřímBohu a svým očím, že mi nedovolí bloudit.“ „Tak by ses daleko nedostal,“ sdělilmi. „Už jsi slyšel o krétském labyrintu?“ „Něco jsem zaslechl,“ odvětil jsemmu. On na to: „Byl to jeden z divů světa, budova s tolika pokoji,zdmi a průchody, že kdo do ní vešel bez průvodce, nakonec se jen motal bludištěmsem a tam a už nikdy nevyšel ven. Ale i to je nic proti tomu, jak je – a zvláštěnyní – uspořádán labyrint tohoto světa. Neradil bych ti, aby ses tam vydal sám,to mi věř jako zkušenějšímu.“

            POPIS OPOVÁŽLIVCE. „Jenže kde mám vzíttakového průvodce?“ ptal jsem se. On mi odvětil: „Od toho jsem tu já – abychprováděl světem takové, kteří si chtějí něco prohlédnout a vyzkoušet, aukazoval jim, kde co je – proto jsem ti také vyšel vstříc.“ Tomu jsem se velmipodivil: „A kdo jsi, drahý příteli?“ otázal jsem se ho. Odpověděl mi: „Jmenujise Všezvěd, příjmením Všudybud. Procházím celý svět, nahlížím do všech koutů avyptávám se na slova a činy každého člověka. Co je zjevné, toho si hned všimnu,a co tajné, to vyslídím a prozkoumám, zkrátka, beze mne se na světě neděje nicdůležitého a mou povinností je na vše dohlížet. Budeš-li mne následovat, ukážuti mnohá tajná místa, kam by ses beze mne jaktěživ nedostal.“

            Když jsem slyšel takovou řeč, náramnějsem se zaradoval, že jsem našel takového průvodce, a poprosil jsem ho, aby senerozpakoval provést mne po světě. Na to mi řekl: „Rád ti posloužím tak jakojiným. Pojďme,“ dodal a vzal mne za ruku. Vyšli jsme tedy a já jsem poznamenal:„Skutečně se rád podívám, jaký je běh tohoto světa, a také zdalipak je v němněco, čeho by se člověk mohl bezpečně přidržet.“ Když to můj společník uslyšel,zastavil se a řekl: „Příteli, jestli přicházíš s úmyslem vynášet o našichvěcech soud podle svého uvážení, a ne je jen tiše obdivovat, pak nevím, jestlis tím bude naše královna, Její Milost, spokojena.“

            MARNOST, KRÁLOVNA SVĚTA. „A kdo jevaše královna?“ ptám se. Odpověděl mi: „Ta, která řídí celý svět i jeho běh, odzápadu až na východ. Jmenuje se Moudrost,ačkoli někteří mudrlanti jí říkají Marnost.Zavčas ti tedy kladu na srdce, abys moc nemudroval, když se budeme procházetjejím královstvím a prohlížet si ho. Jinak bys mohl tu a tam utržit nějakou ránua já s tebou.“

            KapitolaIII.

            Připojilose k nim Mámení

            A ještě se mnou mluvil, kdyžk nám kdosi (nepoznal jsem hned, jestli je to muž či žena, protože byl zvláštnímzpůsobem zahalený a dělala se kolem něj jakási mlha) přišel a ptá se: „Všudybude,kam pospícháš s tímhle mládencem?“ „Vedu ho do světa,“ odvětil, „chce siho totiž prohlédnout.“

            „A proč jdete beze mne?“ přihlásilse opět neznámý. „Víš, že tvoje povinnost je provádět, a moje ukazovat, co kdeje. Její Milost královna jistě nechce, aby si kdokoli, kdo vejde do jejího království,sám dle libosti vykládal, co vidí a slyší, a všelijak mudroval! Naopak je třeba,aby se mu vysvětlilo, co je která věc a k čemu slouží, a on se s tímspokojil.“

            Všudybud mu odpověděl: „Je snad každýtak drzý, aby se nespokojil s našimi řády jako všichni ostatní? Ale tuším,že tenhle bude možná uzdu potřebovat. Dobrá tedy, pojď!“ Tak se k nám připojila šli jsme dál společně.

            ZVYKLOSTI SVĚTSKÉHO MÁMENÍ. „Jen abymne nakonec nevedli špatně,“ pomyslel jsem si, „vždyť se domlouvají, že mi dajíjakousi uzdu.“ A tak jsem se optal svého nového společníka: „Příteli, neměj mito za zlé, ale rád bych znal tvoje jméno.“ Odpověděl mi: „Já jsem mluvčíMoudrosti, královny světa, a můj úkol je vyučovat, jak se čemu má ve světěrozumět. Všem lidem, jaké jen na světě potkáš, starým i mladým, urozeným ineurozeným, ukazuji vše, co se týká pravé světské moudrosti, aby tak byliradostní a dobré mysli. Beze mne by totiž králové, knížata i páni, ba i tinejskvělejší lidé žili v podivných úzkostech a svůj čas na světě trávili vzármutku.“

            „Jestli to je pravda, milý příteli,“opáčil jsem, „pak mi tě sám Bůh dal za průvodce. Já se totiž vydávám do světaproto, abych zjistil, co je v něm nejjistější a nejlepší, a přidržel setoho. Když v tobě mám takového rádce, budu si moci snáze vybrat.“ „O tomnepochybuj,“ řekl mi. „A třebaže zjistíš, že v našem království je všechnoznamenitě a ušlechtile uspořádané a že všem poslušným poddaným naší královny sedobře daří, je pravda, že některá povolání či zaměstnání přináší více pohodlí avýhod než jiná. Ty si budeš moci vybrat ze všeho, co uvidíš, a já ti u všehovyložím, jak to je.“ „A jak ti říkají?“ optal jsem se ho. Odpověděl mi: „Jmenujise Mámení.“

            KapitolaIV.

            Poutníkdostal uzdu a brýle

            Když jsem to uslyšel, zhroziljsem se, co jsem to dostal za společníky. První z nich (pokud si to dobřepamatuji) mluvil o jakési uzdě, druhý se jmenuje Mámení a svou královnu (ačnejspíš jen neopatrným přeřeknutím) nazval Marností. Co jsou vůbec zač?

            A jak jsem tak šel mlčky a sesklopenýma očima a mým nohám se vůbec nechtělo kráčet dál, ozve se Všezvěd: „Coty vrtošivče? Už máš chuť jít zpátky?“ A než jsem mu na to mohl něco odpovědět,hodil mi na krk jakousi uzdu a její udidlo mi vklouzlo do úst. „Nu, teď už půjdešpovolně,“ poznamenal.

            UZDA VŠETEČNOSTI. Podívám se na uzdua vidím, že je ušitá z řemenů Všetečnostia její udidlo je ze železa Tvrdohlavostiv předsevzetích, a tu jsem pochopil, že si nepůjdu svět prohlížetdobrovolně jako dříve, ale že budu násilně tažen roztěkaností a neukojitelnostísvé mysli.

            BRÝLE MÁMENÍ. Tu se ozval druhý průvodcez druhé strany: „A já ti daruji tato skla,“ říká mi, „skrze něž se budeš dívatna svět.“ A dal mi na nos brýle, skrze které jsem hned všechno viděl úplnějinak. Měly dokonce tu moc (jak jsem se mnohokrát přesvědčil), že člověku, kterýse skrze ně díval, se zdála daleká věc blízká a blízká daleká, malá veliká aveliká malá, ošklivá krásná a krásná ošklivá, černá bílá a bílá černá atd.Pochopil jsem, že Mámení nenosí své jméno nadarmo, když umí vyrobit takové brýlea dokáže je lidem nasadit na nos.

            VYTVOŘENÉ Z DOMNĚNEK A ZVYKU.Jak jsem později pochopil, čočky byly vytvořeny ze skla Domněnky, a obroučky, do nichž byly zasazeny, byly ze slonoviny jménemZvyk.

            Naštěstí mi je však nasadil nakřivo,takže mi nedoléhaly úplně na oči, a když jsem trochu zaklonil hlavu a očima sepodíval níže, mohl jsem věci vidět takové, jaké skutečně jsou. Za to jsem bylvděčný a říkal jsem si: „I když jste mi zacpali ústa a zastřeli oči, přesto věřímsvému Bohu, že rozum a mysl mi nesvážete. Půjdu a podívám se, co je zač ten svět,který nám chce paní Marnost ukazovat, ale nechce dopustit, abychom se na něj dívalivlastníma očima.“

            KapitolaV.

            Poutníkse dívá na svět z výšky

            MIMO SVĚT NIC NENÍ. Zatímcojsem přemýšlel, ocitli jsme se ani nevím jak na jakési náramně vysoké věži, ažse mi zdálo, že jsme se dostali nad mraky. A když jsem se z té věže podívaldolů, spatřil jsem na zemi jakési město, na pohled pěkné a výstavné a takévelmi rozlehlé, ale i přesto jsem na všech stranách dohlédl až k jehohranicím. Bylo vystavěné do kruhu, obklopené zdmi a valy a místo příkopu mělotmavou hlubinu, která, zdálo se mi, neměla ani břeh ani dno. Světlo bylo totižjen nad městem, za zdmi panovala čiročirá tma.

            ROZDĚLENÍ SVĚTA. Viděl jsem, žesamotné město je rozdělené na nesčíslné ulice, náměstíčka, domy a stavení, většíi menší, a všude bylo lidí jako hmyzu. Na východní straně jsem viděl jakousi bránu,z níž vedla ulička k druhé bráně, která už hleděla k západu; ateprve tou druhou branou se vcházelo do městských uliček. Napočítal jsem celkemšest hlavních ulic, všechny vedly městem vedle sebe z východu na západ, a úplněna západě stál na skalnatém příkrém pahorku vysoký a nádherný zámek, který se těšilnejvětší pozornosti obyvatel města.

            BRÁNA VÝCHODU A BRÁNA ROZCHODU. Tuse ozve můj průvodce Všudybud: „Nu, poutníče, tady máš ten milý svět, na kterýses chtěl tolik podívat. Vzal jsem tě nejprve do výšky, aby sis ho mohl prohlédnoutúplně celý a porozuměl jeho uspořádání. Východní brána je Brána života. Skrzeni prochází všichni, kdo přicházejí na svět, aby v něm přebývali. Druhá,bližší brána, je Brána rozchodu, u které se každý obrací k tomu či onomupovolání, podle toho, jak komu padne los.

            STAVY SVĚTA, ROZDĚLENÍ NA ŠEST ŘÁDŮ.Ulice, které vidíš, jsou rozdílné stavy, řády a povolání, ve kterých se lidéusadili. Jak vidíš, hlavních ulic je šest: v té směrem k polednístraně bydlí domovský stav, rodiče, dětia čeledíni, ve vedlejší řemeslníci avšichni, kdo mají nějakou živnost, v té třetí, co je poblíž náměstí, přebývástav učených, lidí, kteří pracujímyslí. Na protější straně je pak stav duchovní,k těm všichni chodí na pobožnosti. Za nimi je stav vrchností a správců světaa úplně nejdál k půlnoční straně stav rytířský,zabývající se válkou. Ó, jak je to ušlechtilé! U těchto se všichni rodí, tihlevšechny živí, tito všechny učí, další se za všechny modlí, tito všechny soudí achrání od všemožných neřádů a tihle zase za všechny bojují. Tak si všichni sloužínavzájem a vše je ve skvělé rovnováze.

            HRAD FORTUNY. Hrad na západě se jmenujeArx Fortunae, Hrad Štěstí. V němbydlí výjimeční lidé a užívají si tam bohatství, rozkoše a slávy. OBECNÍ NÁMĚSTÍA HRAD SVĚTA. Náměstí uprostřed pak patří úplně všem. Scházejí se tu totiž lidéze všech stavů a vyřizují, co je potřeba. Uprostřed náměstí je jako centrum všehorezidence královny světa, Moudrosti.“

            ZAČÁTEK KLAMÁNÍ. Takové pěkné uspořádáníse mi velice zalíbilo, a tak jsem začal chválit Pána Boha, že na světě stavytak dobře rozdělil. Ale nelíbilo se mi, že ty ulice byly na mnoha místechjakoby protržené a leckde vbíhala jedna do druhé, to mi přišlo jako jasná známkazmatku a poblouznění. Navíc, když jsem se díval, jak je ten svět kulatý, jasnějsem cítil, že se hýbe a otáčí dokola, až jsem se začal bát závratě. Jak jsempo něm totiž bloudil očima sem a tam, viděl jsem, jak se všechno až do těchnejmenších věcí hemží a hýbá, a když jsem nastavil uši, slyšel jsem, jak je všudeplno bouchání, tlučení, šustění, šeptání a křiku.

            A VTOM MÁMENÍ. Tu se ke mně naklonímůj tlumočník Mámil: „Vidíš, můj milý člověče, jak je ten svět rozkošný a jakje v něm všechno nádherné? A to se na něj díváš jen zdálky! Co teprve, ažho uvidíš zblízka i se všemi jeho rozkošemi! Komu by se na něm nechtělo žít?“Odpověděl jsem: „Zdálky se mi líbí, ale ještě nevím, jak se mi bude líbit zblízka.“„Určitě náramně,“ říká mi, „jen nám důvěřuj; a teď už pojďme.“

            ZPŮSOBY DĚTSKÉHO VĚKU. Náhle se ozveVšudybud: „Počkej chvíli, ještě mu odsud ukážu místo, kam se už potom nepodíváme.Ohlédni se nazpět k východu: vidíš, jak z té tmavé brány něco vylézáa míří sem k nám?“ „Vidím,“ odvětil jsem. A on na to: „To jsou lidé, kteří sezrovinka dostávají na svět, sami ani nevědí odkud. Ještě se ani pořádně neznajía moc neví, co to znamená být člověkem, je kolem nich jen tma a nic jiného,kromě trochy slz a pláče. Ale jak tak prochází tou ulicí, pomalu jim svítá atma se rozptyluje, až přijdou tam k té bráně pod námi; a co se děje tam,na to se teď pojďme podívat.“

            Kapitola VI.

            Osudrozděluje povolání

            OSUD, STRÁŽCE BRÁNY. Sejdemedolů po jakémsi tmavém točitém schodišti a hle, v té bráně je veliká síňplná mladých lidí a po pravé straně sedí přísný stařec a v ruce drží velikýměděný hrnec. A viděl jsem, jak k němu přistupovali všichni, kdo přišli odBrány života, každý si sáhl do toho hrnce, vytáhl si cedulku s nějakým nápisema hned se vydal do některé z městských ulic. A zatímco jeden tam běžels radostí a výskáním, druhý se na své určené místo šoural se zármutkem astýskáním a neustále se ohlížel zpátky.

            ROZDĚLUJE POVOLÁNÍ. Přistoupil jsemblíž a prohlížel si některé z těch cedulek a vidím, že jeden si vytáhl: Panuj, druhý: Služ, další: Rozkazuj,jiný: Poslouchej, tady ten: Orej, tenhle: Uč se, další: Kopej, jiný:Suď, další: Bojuj atd. Podivoval jsem se, co to má znamenat, a Všezvěd se mi tosnažil vysvětlit: „Tady se rozdělují povolání a práce, aby každý věděl, do čehose má na světě pustit. Správce losování se jmenuje Osud, a každý, kdo vchází do světa, si od něj musí tímto způsobemvyzvednout své instrukce.“

            POUTNÍK PROSÍ, ABY SI NEJDŘÍVE MOHLSVĚT PROHLÉDNOUT. Vtom do mne z druhé strany strčí Mámil a pobízí mne,abych si také vytáhl svou cedulku. Poprosil jsem ho, aby mne hned, bez předchozíhoprohlédnutí, nenutili něco si vybrat, abych tak nemusel svůj výběr svěřit dorukou slepého štěstí, padni komu padni. Na to mi odpověděli, že bez vědomí asvolení pana vladaře Osudu to není možné, a tak jsem před něj předstoupil apokorně jsem mu přednesl svou žádost: že jsem přišel s úmyslem nejprve sivšechno prohlédnout a až potom si vybrat to, co se mi bude zamlouvat.

            DOSTÁVÁ POVOLENÍ. On mi na to řekl: „Synu,vidíš, že to tak nikdo jiný nedělá, ale všichni se drží toho, co se jimnaskytne nebo přidělí. Ale protože po tom tak toužíš, tedy dobrá,“ a napsal micedulku Speculare, to jest Dívej se nebo Zpytuj, dal mi ji a propustil mne.

            KapitolaVII.

            Poutníksi prohlíží náměstí světa

            VIDÍ MNOŽSTVÍ LIDU. „Protožesi chceš prohlédnout úplně všechno,“ navrhne mi můj průvodce, „pojďme nejprvena náměstí.“ A hned mne tam také zavedl. Tam jsem uviděl nesčetné zástupy, přelévalyse sem a tam jako mlha. Byli tu lidé všech jazyků a ze všech národů, různého věku,vzrůstu, pohlaví, stavu, řádu a povolání. Když jsem se na ně poprvé podíval,zpozoroval jsem, jak zvláštně se motají sem a tam, jako když se rojí včely a ještěpodivněji.

            S RŮZNÝMI POVAHAMI A POSUNKY.Jedni totiž chodili, jiní běhali, další jezdili, tihle stáli, tamti seděli,jedni leželi, druzí vstávali a třetí se všelijak vrtěli. Někteří chodili sami ajiní zase ve větších či menších houfech. Měli různé oděvy a podobu, ba, někteříbyli úplně nazí, a všichni dělali zvláštní posunky. Když se dva potkali, byla utoho spousta vítání, rukama, ústy, nohama i jinak, vzájemného objímání a tulení,zkrátka různé pošetilosti. Tu se ozve můj společník: „Tady máš to ušlechtilélidské pokolení, zde poznáš toho rozkošného, rozumem a nesmrtelností obdařenéhotvora, který v sobě nosí obraz dokonalého Boha, tady ho poznášz rozmanitosti jeho činů, jako v zrcadle spatříš důstojnost svéhopokolení.“

            POKRYTECTVÍ U VŠECH. Podívám se na nětedy blíže a okamžitě si všimnu, že každý, kdo jde ve skupině s druhými, mána tváři masku, a až když od nich zase odejde někam, kde by byl mezi soběpodobnými, tak ji sundává; ale když se má zase vracet do první společnosti, opětsi ji dává na tvář. Ptal jsem se tedy, co to znamená. Odpověděli mi: „To je,synu můj, jen lidská opatrnost, aby člověk hned každému neukazoval, co je zač.O samotě se může chovat podle toho, jaký skutečně je, ale před lidmi se slušíukazovat se lidsky a přidávat svým věcem trošku zdání.“ Z takových řečíjsem ale jen dostal ještě větší chuť podívat se, jací jsou ti lidé bez svýchvyzdobených škrabošek.

            PODIVNÉ NESTVŮRNOSTI. Dával jsemtedy dobrý pozor a všiml jsem si, že jsou všichni nejen v obličeji, ale ina těle všelijak znetvořeni. Každý byl nejméně uhrovatý, prašivý nebo malomocnýa mimo to měl jeden sviňský pysk, druhý psí zuby, třetí volské rohy, další oslíuši, jiný baziliščí oči, tamten liščí ocas a onen vlčí pazoury, některé jsemviděl, jak natahují krky vysoko jako pávi, jiné s dudkovým naježenýmchocholem, další s koňskými kopyty atd., nejvíce se jich pak podobalo opicím.Tu jsem se zděsil a pravím: „Ale já vidím jakési příšery.“ „Co to říkáš, ty všetečko,jaké příšery?“ ptá se tlumočník a hrozí mi pěstí. „Dívej se jen skrze brýle auvidíš, že to jsou lidé.“ Někteří z kolemjdoucích ale zaslechli, že jsemje nazval příšerami, a tak se zastavili, reptali a všelijak se na mneutrhovali. Když jsem pochopil, že je zbytečné se s nimi nějak hádat, umlkljsem a pomyslel jsem si: „Když chtějí být lidmi, ať si jsou, já ale vidím, covidím.“ Bál jsem se také, aby mi můj společník nepřitlačil brýle na obličeja nezmámil mne, a proto jsem se rozhodl mlčet a raději se dívat na ty pěkné věci,jejichž počátek jsem tady spatřil. Dívám se znovu a vidím, jak umně zacházeli někteřís těmi maskami, v mžiku je sundávali a zase nasazovali, takže sipodle potřeby dokázali hnedle opatřit jinou podobu. To jsem už začal trochurozumět běhu tohoto světa, ale zatím jsem mlčel.

            VŠUDE VZÁJEMNÁ NEDOROZUMĚNÍ.Zpozoroval jsem také, že spolu hovoří různými jazyky, takže na kdejakém většímdíle jeden druhému ani nerozuměl, ani neodpovídal, nebo odpovídal na něco jiného,než o čem byla zrovna řeč. Někde jich stála velká skupina a všichni mluvili, každýmlel to své a nikdo nikoho neposlouchal, i když jeden i druhý žádali, aby jeostatní vyslechli. Toho se ale nedočkali, spíše vznikla pranice a rvačka. Tujsem prohlásil: „Ale proboha, copak jsme v Babylóně? Vždyť si tu každý pískásvoji písničku! Může snad někde panovat ještě větší zmatek?“

            ZABÝVÁNÍ SE NEUŽITEČNÝMI VĚCMI. Málokdyse tu našel někdo zahálčivý, všichni se obírali nějakou prací, ale tou (a tohobych se nikdy nenadál) nebylo nic než dětinské hříčky nebo spousta pachtění. Někteřísbírali odpadky a dělili si je mezi sebou, někteří se tahali sem a tams kládami a kamením, nebo je vytahovali kladkami kamsi vzhůru a zase jespouštěli dolů, někteří kopali zeminu a převáželi ji či přenášeli z místana místo, zbytek lidu se obíral zvonci, zrcadly, měšci, řehtačkami a jinýmitretkami a někteří si hráli se svým stínem, měřili ho, honili a chytali. To vševykonávali tak usilovně, až mnozí sténali a potili se, ba někteří se mohli málempřetrhnout. Téměř všude také byli jacísi úředníci, kteří jim takové věci nařizovalia vše horlivě rozměřovali, jiní je zase s nemenší horlivostí poslouchali.Nad tím jsem se podivil: „Ach, copak je člověk k tomu, aby břitkost svéhonebeského vtipu vynakládal na tak marné a špatné věci?“ „Jak marné?“ namítátlumočník. „Copak tu není jako v zrcadle vidět, jak lidé všechno přemáhajísvým důvtipem? Jeden dělá to a druhý ono.“ „Ale všichni,“ odpovídám mu, „dělajívěci neužitečné a nehodící se k jejich slavné vznešenosti.“ „Moc nemudruj,“opáčil, „vždyť ještě nejsou v nebi a na zemi musí zacházet s pozemskýmivěcmi. Mezitím si můžeš všimnout, jak se vše děje podle řádu.“

            HROZNÉ NEŘÁDY. Podívám se tedy znovua tu vidím, že snad nelze vymyslet nic méně uspořádaného. Vždyť když se jedens něčím pachtil a namáhal, tu přišel druhý a pletl se mu do toho, odtudpak povstávaly roztržky, rvačky a pranice. Pak se smířili, ale za chvíli užbyli zase v sobě. Někdy se jich víc chytilo jedné věci a pak ji všichni nechalia každý si šel svou cestou. Ti, kdo byli poddanými oněch úředníků a dohlížitelů,se sice jakžtakž drželi toho, co měli nařízeno dělat, protože museli, ale itady jsem viděl spoustu zmatků. Někteří vystoupili z řady a uprchli pryč,jiní odsekávali svým představeným a nechtěli dělat to, co jim poručili, dalšíse chopili kyjů a obírali ostatní a všechno se dělalo jaksi ledabyle. Ale protožese tomu mělo říkat řád, nesměl jsem namítat nic dalšího.

            PLNO POHORŠENÍ A ŠPATNÝCH PŘÍKLADŮ.Všiml jsem si také dalšího neřádu, slepoty a bláznovství. Celé náměstí (a i všechnyulice) byly plné jakýchsi jam, děr a výmolů, a také kamení a klád, které leželyporůznu napříč ulicemi, i jiných překážek. Nikdo však nic z tohoneodstranil, nenapravil ani neuspořádal, a nikdo se také ničemu z tohonevyhýbal a žádnou z překážek neobcházel. Chodili jen tak nazdařbůh, až seten či onen uhodil, upadl nebo zabil či potloukl, až mi srdce ustrnulo, kdyžjsem se na to díval. Nikdo ale nikoho nevaroval, až když padl, to se mu potomsmáli. Když jsem tedy viděl nějaký pařez, kládu nebo jámu, do níž někdo slepělezl, začal jsem lidi varovat, ale nikdo mne neposlouchal; někteří se mi smáli,jiní mi spílali a další mne chtěli zbít. A tak někdo padl a už nevstal, jiný sezvedl a zase šel, zase dělal kotrmelce jeden za druhým, mozolů a modřin měl každýdost a dost a nikdo na nic nedbal, takže jsem se nemohl vynadivit té hlouposti,že si tak málo hleděli vlastních pádů a úrazů, zatímco když se jich dotkl někdojiný (to jsem viděl zase jinde), hned povstali do zbraně a hotovili sek boji.

            LIDSKÁ NESTÁLOST A VRTKAVOST VE VŠEM.Spatřil jsem také, jak se shánějí po novinkách a vyhledávají změny, ať užv oblečení, stavbách, řeči, cestách nebo jiných věcech. Některé jsem viděl,jak nedělali nic jiného, než že se převlékali a brali na sebe každou chvíli jinéšaty, jiní vymýšleli nové způsoby stavby a po chvíli to zase bořili, přidávalise k dílu toho i onoho a pak všeho nechávali, a to všechno dělali spodivuhodnou neúnavností. Když totiž někdo opustil své břemeno, se kterým sepachtil, nebo zemřel, hned se našlo několik jiných, kteří se o ně hádali, přetahovalia rvali, až jsem se tomu divil. Mezitím se nenašel nikdo, kdo by něco řekl, udělalnebo postavil, aniž by se mu za to jiní nevysmáli, nepomluvili ho a dílo munepobořili. Někdo se značným úsilím něco vystavěl a měl ve svém díle veliké zalíbení,jenže vtom přišel jiný a všechno mu zbořil, zkazil a skácel, takže jsem nespatřil,že by někdo v širém světě udělal něco, co by mu pak jiný nepokazil. Někteří aninečekali na jiné a bořili své dílo sami, až jsem se podivoval nad takovou bláznivouvrtkavostí a marným lopocením.

            PÝCHA A VYPÍNÁNÍ SE JEDEN NAD DRUHÉHO.Také jsem viděl, že mnozí chodili na vysokých podpatcích, někteří si dokonce udělalichůdy, aby byli nade všechny vyvýšeni a mohli se na ně dívat z výšky, atak se procházeli. Ale čím je měl kdo vyšší, tím snáze se skácel, nebo mu někdojiný podrazil nohy (mám za to, že ze závisti) – s tím se potkal nejedenz nich a udělal tak ze sebe předmět posměšků; takových příkladů jsem kolemviděl dost a dost.

            NADÝMÁNÍ SE A ZALÍBENÍ V SOBĚ. Rovněžjsem si všiml mnohých, jak s sebou všude nosí zrcadla a v nich seprohlíží, ať už zrovna mluví s někým jiným, hádají se nebo perou, badokonce i když chodí na svých chůdách, dívají se na sebe zepředu i zezadu apovzdychávají nad svou krásou, vzrůstem, cestami a činy, a jiným podávají svázrcadla, aby se na ně také podívali.

            SMRT VŠECHNY BÍDNĚ HUBÍ. Nakonecjsem spatřil Smrt, jak se mezi všemi prochází s ostrou kosou, lukem a střelamia všechny napomíná, aby pamatovali na svou smrtelnost. Ale nikdo nevěnoval jejímuvolání sluchu, každý si hleděl svého bláznovství a neřádu. A tak vytáhla své střelya střílela je po nich na všechny strany, a když jimi zasáhla někohoz davu, tak ať už byl mladý, starý, chudý, bohatý, učený či neučený, všichnise bez rozdílu skáceli k zemi. Ten, kdo byl zasažen, křičel, sténal a řval, akdyž si toho všimli lidé, kteří šli okolo, prchali chvíli pryč, ale hned zasena nic nedbali. Někteří se přišli podívat na zraněného, a když vydechlnaposledy, svolali další, společně si zazpívali, jedli, pili a výskali, a někteříz nich se pak u toho trochu pošklebovali. Potom ho vzali, vyvlekli ven avyhodili přes zeď do oné temné jámy, která je kolem světa. A když se odtamtudvrátili, začali znovu hýřit. Nikdo z nich se Smrti nevyhýbal, jen si dávalipozor, aby se na ni nedívali, ačkoli se o ně otírala.

            ROZLIČNÉ NEMOCI. Také jsem viděl, žene všichni, které postřelila, hned zahynuli. Některé jen poranila, ochromila,oslepila, ohlušila nebo omráčila. Někteří se po její ráně nafoukli jako puchýř,jiní uschli jako tříska, další se třásli jako osika atd., takže po světěchodilo víc lidí poraněných a s krvácejícími a hnisajícími údy než zdravých.

            MARNÉ HLEDÁNÍ POMOCI PROTI TOMU. Azahlédl jsem nemálo takových, kteří přibíhali a na ony rány prodávali náplasti,masti a lektvary. Kupovali to od nich úplně všichni, radovali se z toho avzdorně se vzpírali Smrti. Ona na to ale nedbala a dál střílela a porážela,dokonce i samotné prodavače. To mi přišlo jako žalostné divadlo, dívat se nato, jak k nesmrtelnosti uzpůsobený tvor hyne tak bídně, tak nenadále a takrozličnou smrtí. Zvlášť když jsem si všiml, že téměř vždy, když se někdo cítínejvíce živ, nachází si přátele, hledá zaměstnání, staví dům, shání peníze a všelijakjinak se zařizuje a vystrojuje, přiletí náhle šíp Smrti a všemu učiní konec, akdo si na světě zařizoval příbytek, bývá z něho odvlečen a jeho přípravyjsou k ničemu. Když po něm přijde jiný, stává se mu totéž, stejně tak třetímu,desátému i stému. Neboť jsem viděl, že si té nejistoty života nikdo nechce všímata připustit si ji k srdci, ale chovají se, jako by si byli jistinesmrtelností, ač stojí v chřtánu smrti (a srdce mi nad tím lítostí divnepukalo). Chtěl jsem zvýšit hlas, napomínat a prosit, aby otevřeli oči,sledovali Smrt, jak si bere šípy, a nějak se jim snažili vyhnout. Pochopil jsemale, že když s nimi nic nepořídí Smrt se svým neustálým voláním, ustavičnýmchozením na oči a strašlivým vzezřením, má neumělá řeč nebude také k ničemu.Tiše jsem si ale povzdechl: „Ach, věčná škoda, že my bídní smrtelní lidé jsmetak slepí ke svému neštěstí!“ Tlumočník mne ale lehce pokáral: „Můj milý, copakby to bylo moudré trápit se pomyšlením na smrt? Zvlášť když každý ví, že jíneunikne, je lepší se na ni nedívat, ale hledět si vlastního života a být dobrémysli. Když smrt přijde, tak přijde, odbude se to za hodinu a někdy dokonce iza okamžik. Měli by se snad ostatní přestat veselit, protože někdo umře? Všakse jich místo něho zase dost narodí.“ Na to jsem mu odvětil: „Jestli je tohlemoudrost, tak já tomu špatně rozumím,“ a dál jsem už mlčel.

            LIDÉ JSOU SAMI STRŮJCI SVÝCH NEMOCÍA SMRTI. A nesmím zatajit, že když jsem viděl, jak nesčíslné množství střel vysíláSmrt do vzduchu, přišla mi na mysl otázka: „Kde ta Smrt bere tolik šípů, že jínikdy nedojdou?“ A tak jsem se díval a jasně jsem viděl, že neměla žádné vlastníšípy, jen luk. Šípy si brala od lidí, každý od toho, kterého s ním mělatrefit. A viděl jsem, že sami lidé takové šípy vyráběli a připravovali, někteříjí je dokonce drze a opovážlivě sami nosili, takže jí stačilo jen je brát,jakmile byly dokončené, a střílet jim je do srdce. Vykřikl jsem: „Již vidím, žeje pravda, že ‘i své smrti je každý strůjcem’. Teď chápu, že neumírá nikdo, kdoby si předtím nestřídmostí, nezdrženlivostí, opovážlivostí nebo zbrklostí sámnepřivodil boláky, vředy, vnější i vnitřní zranění (protože právě to jsou šípySmrti).“ Když jsem tak pečlivě pozoroval Smrt a její hon na lidi, zatřásl mnounáhle Mámil a říká mi: „Copak, ty nemoudrý člověče, hledíš si víc mrtvých než živých?Kdo umře, je ten tam, ty se měj k životu.“

            KapitolaVIII.

            Poutníksi prohlíží stav a řád manželský

            PRACNÉ A TESKNÉ VCHÁZENÍ DOTOHO STAVU. Vedou mne tedy dále a přivedou až do ulice, o níž mi řekli, žev ní přebývají manželé. A že mi tu ukáží všechny radosti tohoto rozkošnéhoživota. A hned tu byla brána, kterou nazývali Zasnoubení. Před ní bylo veliké náměstí a na něm se procházely davylidí obojího pohlaví, a jak se tak procházeli, jeden se díval druhému do očí, anejen to, ale zkoumali si navzájem uši, nosy, zuby, krky, jazyky, ruce, nohy ijiné údy. Také si jeden druhého měřil: jak je dlouhý, široký, tlustý nebo tenký.Takže jeden k druhému přistupoval a zase odstupoval, prohlížel si hozezadu i zepředu, zprava i zleva a všímal si všeho, co na něm viděl. Zvláštěpak, a to jsem viděl nejčastěji, každý zkoumal měšce, váčky a peněženky tohodruhého, díval se, jak je který měšec dlouhý, jak široký, jak naditý nebo jakprázdný, měřil ho a vážil. Někdy si jich několik ukazovalo na jednu, a když setak stalo, odháněl jeden druhého, hádali se, bili a prali a spatřil jsem tu ivraždy. Někdo odstrčil jiného a hned byl zase sám odstrčen někým dalším, někdoodehnal jiné a sám pak také utekl pryč. Někdo zase příliš neotálel se zkoumáním,chopil se toho, co bylo po ruce, a už se vedli za ruce kamsi do té brány.

            Takových věcí jsem tu viděl dost adost, a tak jsem se zajímal, co že to ti lidé dělají. Tlumočník mi odpověděl: „Tojsou ti, kdo by se rádi dostali do Manželské ulice, jenže skrze bránu tam nepouštějínikoho samotného, vpouští totiž jen dvojice, a tak si každý musí vybrat společníka.Právě to vybírání probíhá tady a každý tu hledá, co by se pro něj našlo příhodného.Kdo někoho najde, jde, jak vidíš, se svým druhem k bráně.“ „A copak to vybíránínemůže být jednodušší?“ řekl jsem. „Zdá se mi to tuze pracné.“ Odpověděl mi: „Tonení práce, to je rozkoš! Copak nevidíš, jak se při tom veselí, smějí se, zpívajísi a jásají? Věř mi, nikdo nemá veselejší život než tito lidé.“ Podívám se tedyznovu a vidím sice, jak se někteří smějí a jásají, ale vidím také jiné klopithlavu a chodit se zármutkem, pochybovat, přecházet sem a tam, zoufat si, trápitse, nespát, nejíst, ba i bláznit. Říkám tedy: „A co tito?“ „I to je rozkoš,“odvětil mi. „Ať si tedy je,“ řekl jsem, „pojďme se podívat, co se to děje támhleo kus dál.“

            VELKÁ NEJISTOTA, JAK SEDNE. Kdyžjsme se protlačili skrze davy lidí, přišli jsme až k samotné bráně a tam,před jejím vchodem, vidím jakési zavěšené váhy udělané ze dvou košů a okolonich zástup přihlížejících. Každý pár tu posadili na váhu do košů naproti soběa sledovali, jestli váží stejně. Při tom vždy došlo na několik schůzek a loučení,potřásání vahami a jejich ustalování. Do brány je pouštěli až ve chvíli, kdy jeuž zvážili dostatečně. Jenže ne každému se vedlo stejně dobře. Někteří propadlidnem koše, sklidili posměch a museli se s hanbou klidit pryč. K tomujim ještě nasadili na uši jakousi kuklu či pytel a tropili si z nich šprýmy.Když jsem to viděl, ptal jsem se: „Co to tu dělají?“ Odpověděl mi: „To jezasnoubení, když už to má být nastálo. Ukáže-li váha, že se k sobě hodí,pouštějí je do stavu manželského. Jinak se ti dva rozchází.“ „A co se tu považujeza rovnost?“ řekl jsem. „Vždyť vidím, jak u některých váha ukazuje, že jsou sipodobní věkem, stavem i jinak, a přesto jednoho vyhodí z koše ven. Jiní sizase vůbec nejsou rovni, jako kmet s mladým děvčetem, jinoch se stařenou,jeden je nahoře a druhý dole, a přesto říkají, že to může být. Jak to?“ Odvětilmi: „Nevidíš totiž úplně všechno. Je pravda, že někdo by si takového kmeta nebostařeny nevážil ani jako zlámané grešle, jenže někteří takoví u sebe mají naditýváček nebo nějaké postavení, před kterým se ostatní sklání, či něco podobného(protože na váhu jdou i takové věci), a kvůli tomu to někdy nedopadá podle tvéhoúsudku.“

            NEZMĚNITELNOST, AŤ UŽ SEDNE JAKKOLI.Vešli jsme tedy dovnitř za těmi, které pouštěli branou, a za branami vidím jakésikováře, jak k sobě každý pár připoutávají hroznými pouty a dál je pouštějíaž svázané dohromady. Při jejich zakovávání se vždy sešlo mnoho lidu, říkalimi, že je k tomu schválně sezvali, aby u toho byli svědkové. Ti jim hrália zpívali a nabádali je, aby byli dobré mysli. Když jsem se podíval blíže, spatřiljsem, že ta pouta nezamykali na zámek jako u jiných vězňů, ale rovnou jeukovali, svařili a zaletovali tak, aby se ti dva za svého života na světěnemohli ani rozepnout, ani roztrhnout. Toho jsem se ulekl a prohlásil jsem: „Toje to nejkrutější vězení! Vždyť když se do něj někdo jednou dostane, nemá na věkynaději na vysvobození.“ Tlumočník mi odpověděl: „Jistěže je to ten nejpevnějšíze všech lidských svazků, ale není proč se ho bát. Vždyť sladkost toho stavu rádato jho přijímá, sám uvidíš, jak je to příjemný život.“ „Pojďme tedy mezi ně, aťse na to podívám,“ řekl jsem.

            MÁLO ROZKOŠE, I KDYŽ SE ZADAŘÍ NEJLÉPE.Vejdeme tedy do ulice a tu spatříme množství těch lidí, všechny v páru,ale zdálo se mi, že mnoho z nich je spřaženo velmi nerovně, velcís malými, pěkní s ošklivými, mladí se starými atd. A když jsem se dívalblíže, co dělají a v čem tkví sladkost onoho stavu, vidím, jak se na sebedívají, povídají si, občas jeden druhého pohladí a někdy i políbí. „Tady vidíš,“říká mi tlumočník, „jak pěkná věc je, když se manželství zdaří!“ „Takže když seto podaří nejlépe,“ pravím, „tohle je všechno, co je na tom dobré?“ „Jistě,“odpověděl. Já na to: „To mi přijde jako dost málo rozkoše, ani nevím, jestli tostojí za ta pouta.“

            BÍDA A LOPOCENÍ VŠECH VČETNĚ MANŽELŮ.Mezitím se na ně dívám dále a vidím, jak mnoho okusili ti ubožáci práce alopocení. Měli kolem sebe množství potomků, kteří k nim byli připnutiuzdami, a ti křičeli, vřískali, zapáchali, hádali se, stonali a umírali. A toani nemluvím o tom, s jakými bolestmi a pláčem a za jakého ohrožení životaje přiváděli na svět. Když některé z dětí vyrostlo, byla s ním dvojípráce: jednak ho u sebe uzdou držet, a za druhé, ostruhami ho hnát tam, kambylo třeba. Jenže ony často nestrpěly ani uzdu, ani ostruhy a natropily spoustuneplechy, až své rodiče dočista unavily a dohnaly k pláči. Ať už to bylotak, že rodiče byli dětem příliš po vůli, nebo se jim děti utrhly z řetězu,leckdy jim to přineslo hanbu i smrt. Když jsem si toho tu a tam všiml, začaljsem některé napomínat, jak rodiče, tak děti. Jedny jsem káralza oslovskou lásku k dětem a bezmezné povolování jim, druhé jsem sesnažil vést ke všelijakým ctnostem. Měl jsem ale pramalý úspěch, jen se na mě škaredědívali, posmívali se mi a někteří mi vyhrožovali zabitím. Blahoslavil jsem tedyneplodné, když jsem některé z nich viděl, ale oni se rmoutili a stýskalisi, že jim v životě schází potěšení, a tak jsem pochopil, že ať užv manželství děti jsou, nebo nejsou, je to bída. K tomu měl každý párpři sobě a okolo sebe další cizí lidi, o které se často musel starat více než osebe a o své vlastní, a přitom s nimi zakusil mnoho nepohodlí. Nadto tustejně jako na onom náměstí bylo mnoho překážek a nástrah, dříví, kamení a jam.Když o ně jeden zavadil, klopýtl, spadl a zranil se, druhý, který se od něhonemohl odpoutat, křičel společně s ním bolestí, plakal a naříkal a muselmu pomáhat nést jeho trápení. Pochopil jsem tedy, že v tomto stavu má každýmísto jedněch starostí, pečování a nebezpečí, tolikanásobně víc starostí, pečovánía nebezpečí, s kolika lidmi chodí spjatý. A ten stav se mi velice znelíbil.

            HROZNÉ TRÁPENÍ V NEPODAŘENÉMMANŽELSTVÍ. Když jsem se pak podíval na další lidi v onom davu, uviděljsem spoustu trápení. Nejednou se stalo, že spolu byli spjati dva lidés rozdílnou vůli, jeden chtěl to a druhý ono, jeden sem a druhý tam, a tuse přeli, hádali a trápili navzájem. Ten žaloval kolemjdoucím to a druhý ono, akdyž nebyl, kdo by je rozsoudil, pustili se do sebe sami, bili se pěstmi a ošklivěsi ubližovali, a když už je někdo na čas smířil, po chvíli v sobě byli zase. Někteříse předlouho dohadovali, jestli hot nebo čehý, a když chtěl i přesto jít každýza svým nosem, vrhl se jeden vší silou na svou stranu a druhý udělal totéž. Paknastala tahanice a souboj o to, kdo koho přetáhne. Někdy vítězil muž, a ačkolise žena chytala země, trávy a čeho mohla, přesto ji táhl za sebou. Jindy byl taženmuž za ženou, čemuž se ostatní smáli, ale mně to přišlo spíš k pláči nežk smíchu. Zvlášť když jsem viděl, jak někteří v tom trápení plakali,vzdychali, spínali ruce k nebi a prohlašovali, že by se z toho svazkurádi i stříbrem a zlatem vykoupili. „Copak jim není pomoci?“ ptal jsem se svéhotlumočníka. „Není snad možné rozvázat a propustit ty, kdo se s tím stavemnedokáží vyrovnat?“ „To nejde,“ řekl mi. „Dokud jsou naživu, musí tak zůstat.“ „Toje ta nejukrutnější vazba a poroba,“ namítal jsem, „vždyť je to horší než smrt!“A on na to: „A proč se takoví lidé předem nerozmysleli? Jen ať se teď snaží.“

            DOBROVOLNÉ OTROCTVÍ. Vtom se podíváma hle, Smrt některé srazila a porazila svými šípy a pouta se hned každému rozevřela.Přál jsem jim to, myslel jsem si totiž, že i oni si to přejí a budou se srdečněradovat ze svého vysvobození. Namísto toho se téměř každý z nich daldo pláče a kvílení, jaké jsem jinde ve světě neslyšel, lomili rukama a naříkalinad svým neštěstím. U těch, které jsem spolu předtím viděl pokojně žít, jsem chápal,že se jim skutečně stýská po jejich druhovi, o těch druhých jsem si ale říkal: „Onito jen tak dělají před lidmi; ale určitě si to vezmou k srdci a ručil bychza to, že druhým poradí, jak se takovým poutům vyhnout.“ Ale oni si za chvilkuotřeli oči, běželi zase před bránu a vraceli se znovu v poutech. Když jsemto viděl, s hněvem jsem prohlásil: „Ó, vy podivní lidé, nejste ani hodnipolitování!“ a svému průvodci jsem řekl: „Pojďme odsud, já v tom stavu vidímvíce marnosti než čeho jiného.“

            POUTNÍK SE TAKÉ DOSTAL DO POUT.Mezitím (abych nezatajoval své příhody), když jsme se vraceli k Bráněrozchodu a já jsem měl přece jen v úmyslu prozkoumat svět, mne moji průvodci,jak Všudybud, tak Mámil, začali tuze přemlouvat, abych si ten stav vyzkoušeltaké sám, že lépe pochopím, co je zač, že jsem mladý, že mne jen vystrašily špatnépříklady, že jsem ještě všechno neviděl atd. Až mne nakonec přemluvili a jájsem se kvůli jejich nabádání dostal na váhu a odtud do pout, a tak jsem chodilspjatý se třemi jinými. K nim mi přidali (říkali, že prý aby nám posloužilia kvůli počestnosti) ještě další, že jsem je za sebou sotva vláčel, supěl jsempřitom a chroptěl. Vtom znenadání udeřil jakýsi vichr s blýskáním, hřměníma strašlivým krupobitím a všichni se mi rozprchli, kromě těch, kdo ke mně bylipřipoutáni. Navíc, když jsem s nimi utíkal do úkrytu, šípy Smrti zasáhly ity mé tři a já jsem náhle žalostně osaměl a hrůzou jsem nevěděl, co dělat. Mojíprůvodci mi radili, abych si toho v onen čas vážil, že se mi bude snáze utíkat.Já na to: „Proč jste mi tedy předtím tak radili?“ A oni, že není čas se hádat aabych sebou pohnul. A tak jsem si pospíšil.

            JEHO ÚSUDEK O TOM STAVU. Ale i kdyžjsem z oněch pout unikl, stále nevím, co mám o tom stavu říci, jestli jev něm více potěšení, když se zadaří (a domnívám se, že u mne tomu takbylo), nebo jestli přináší více žalosti z různých příčin. Pamatuji si jen,že teskno bývá bez nich i v nich, a i když se daří nejlépe, mísí se sladkés hořkým.

            KapitolaIX.

            Poutníksi prohlíží stav řemeslníků

            CO TU VIDĚL VŠEOBECNĚ. Jdemetedy dál a dojdeme až do ulice, kde se provozují živnosti. Ta se dělila naspoustu menších uliček a plácků a nacházelo se v ní mnoho různých síní, dílen,výhní, kováren, krámů a stánků s množstvím kdejakého nářadí. Okolo nich semíhali lidé a vše se tu dělo s velikým rachotem, boucháním, vrzáním, skřípáním,hvízdáním, pískáním, foukáním, houkáním, chřestěním a šustotem. Zahlédl jsem,jak se někteří hrabali v zemi a kutali v ní – někteří ji jen rozrylina povrchu a jiní se jako krtci prokopali až do jejích útrob. Další se máchalive vodě, na řekách i na moři, jiní se pálili v ohni, další se starali o počasí,další bojovali se zvířaty, jiní zase s dřívím a kamením a další převáželianebo přenášeli nějaké věci sem a tam. Tu se ke mně nakloní tlumočník: „Podívejse, kolik je tu pěkné a radostné práce! Pověz, co se ti tu nejvíc zamlouvá?“ „Můžebýt, že je tu i nějaká radost,“ opáčil jsem, „já u toho ale vidím i spoustu dřinya slyším nemálo sténání.“ „Všechno není tak těžké, jak se ti na první pohled zdá,“odpověděl, „podívejme se na něco z toho blíže.“ A tak mne popořadě vodili odjednoho místa k druhému a všechno jsem si prohlédl. Také jsem se tu a tamna zkušenou přidržel toho či onoho, ale na tomto místě se o všem nechci a aninemohu rozepisovat. Nezatajím vám však, čeho všeho jsem si tu všiml.

            VŠECHNA ZAMĚSTNÁNÍ JSOU NEBEZPEČNÁLOPOTA. Za prvé jsem viděl, že všechna ta lidská zaměstnání jsou jen námaha alopocení a každé má nějaké své nepohodlí a nebezpečí. Všiml jsem si, že ti, kdozacházeli s ohněm, byli osmahlí a očazení jako černoši, v uších jimstále zněl břinkot kladiv a připravil je o polovinu sluchu, v očích se jimvždy blyštěla zář ohně a dokonce občas mívali tím stejným ohněm popálenou kůži.Ti, kdo měli své zaměstnání pod zemí, se potýkali s temnotou a děsem anejednou se stalo, že je to zasypalo. Ti, kdo pracovali u vody, promokali až nakůži, třásli se zimou jako osika, zesyrovatěly jim vnitřnosti a nemalý díl jichpadl zaoběť hlubinám. Ti, kdo se zabývali dřívím, kamením a jinými surovinami,měli spoustu mozolů a nadbytek sténání a únavy. Také jsem si všiml, jak těžkouměli někteří lidé práci: Namáhali se v potu a bez ustání, až do úpadu čizranění, dřeli se a lopotili až do utahání, a svým bídným trápením si vydělalisotva na chleba. Viděl jsem také u jiných lidí, že se živili snáze a výnosněji,ale čím méně měli dřiny, tím více bylo v jejich řemesle nepravosti a lstí.

            USTAVIČNÁ NÁMAHA. Za druhé, pochopiljsem, že všechno lidské pachtění je jen pro ústa. Kdo co vydřel, všechno tonacpal sobě a svým blízkým do úst, s občasnou výjimkou takových, kteří siněco odtrhli od úst a uložili si to do váčků. Jenže ty, jak jsem také viděl, bývalyčasto děravé, a co se do nich nasypalo, zase z nich vypadávalo a sbíralito jiní, nebo někdo přišel a váček mu sebral, nebo ho člověk sám ztratil či seprotrhl, když někde zavadil, nebo své bohatství promrhal při nějaké jiné příležitosti.Pochopil jsem tedy, že se těmi lidskými zaměstnáními jen přelívá voda – penízese získávají a zase utrácejí, jen s tím rozdílem, že snáze mizí, než přicházejí,ať už se prohánějí ústy nebo truhlami. Proto jsem také všude viděl více nuznýchnež zámožných.

            TĚŽKÁ PRÁCE. Za třetí, všiml jsemsi, že každá taková práce vyžaduje celého člověka. Když se někdo ohlížel a počínalsi i jen trošku váhavě, hned zůstával pozadu, všechno mu padalo z rukou anež si to stihl uvědomit, ocitl se na mizině.

            NESNADNÁ PRÁCE. Za čtvrté, všudejsem viděl spoustu těžkostí. Než se kdo zaučil do řemesla, odplynul pořádný kusjeho života, a popravdě, pokud si na sebe nedával dobrý pozor, všechno se muzase hned pokazilo. Nadto jsem viděl, že i ti nejopatrnější utrpěli škodu téměřtak často, jako se domohli zisku.

            PRÁCE PŘINÁŠEJÍCÍ ZÁVIST. Za páté, všude,a zvlášť mezi obchodníky, jsem viděl plno závisti a nepřízně. Když měl někdo vícpráce, nebo se od něho více nakupovalo, sousedé se na něj hned dívali zle, skřípalizuby a jak mohli, dílo mu kazili. Tak vznikaly spory a hádky a páchaly se mnohénepravosti. Jiní v netrpělivosti zahazovali své nářadí a navzdory radámostatních se oddávali zahálce a dobrovolné žebrotě.

            HŘÍŠNÁ PRÁCE. Za šesté, viděl jsem všudespoustu podvodů a klamu. Cokoli kdo dělal pro někoho jiného, ledabyle to odbýval,a mezitím jak mohl zveleboval a vylepšoval své vlastní dílo.

            PRÁCE MARNÁ I ZBYTEČNÁ. Za sedmé, našeljsem tu spoustu nadbytečných starostí, dokonce mám za to, že většina těch zaměstnánínení nic než marnost a neužitečné bláznovství. Protože lidské tělo lze zachovatskrovným a prostým jídlem a pitím, odít skrovným a prostým rouchem, ochránitskrovným a prostým stavením, je zřejmé, že pro péči o ně je třeba jen malé anepatrné péče a práce, jak tomu bylo v dávných dobách. Zjistil jsem ale, žesvět si to nechce nebo nedokáže uvědomit, protože si k vycpávání svého břichazvykl používat tak mnoho a tak neobyčejných věcí, že kvůli jejich přípravě semusí velká část lidí lopotit na zemi i na moři a dávat v sázku svou sílu i život;k vystrojování pokrmu pak má svět dokonce zvláštní mistry. Podobně je tomuse sháněním šatů a budov. Nemalá část lidí se zabývá tím, aby jim dali kdejakétvary a podoby, což je vše zbytečné a marné a často i hříšné. Též jsem viděl řemeslníky,jejichž veškerým uměním a prací je vyrábět dětinské tretky a hračky pro zábavua marnění času. Navíc jsem viděl jiné lidi, jejichž prací bylo vytvářet arozmnožovat nástroje ukrutnosti, meče, dýky, palcáty, pušky atd., a to všechnose používalo na lidi. Nevím, jak si lidé mohou takových živností vážit a jak jemohou vykonávat s dobrým svědomím a potěšenou myslí. Ale vím, že kdyby sez jejich díla vyňalo to, co je v něm nepotřebné, zbytečné a hříšné,musel by rázem poklesnout objem všech lidských obchodů. I z tohoto důvodu,stejně jako díky těm zmíněným výše, zde má mysl nenašla v ničem zalíbení.

            PRÁCE SE ZDÁ BÝT SPÍŠ PRO ZVÍŘATA NEŽPRO LIDI. Zvláště se mi to všechno znechutilo, když jsem nakonec viděl, že setu pracuje jen tělem a pro tělo, zatímco by člověk, který má v nitru něcopřednějšího, totiž svou duši, měl zapojit do práce především ji a snažit se předněo její prospěch.

            Chtěl bych ještě zmínit jednu věc, ato jak se mi vedlo mezi formany amezi mořeplavci. Když jsem si tak prohlížel řemeslnické dílny a byl jsemz toho všeho velmi zarmoucen, řekl Všudybud Mámilovi: „Všiml jsem si, žeje něm cosi neposedného, co se chce pořád hýbat sem a tam. Proto mu taky nevonížádné místo a nechce se nechat nikde uvázat. Ukažme mu svobodnější život kupecký,kde se bude moci potulovat světem a létat volně jako pták.“ „Nejsem proti,“ řekljsem jim, „vyzkoušel bych i tohle.“ A tak jsme šli.

            PRÁCE FORMANŮ. A hned spatřím houflidí, jak se pohybuje různými směry a shromažďuje, sbírá, zdvihá a svazuje do nákladůvšelijaké věci, ba dokonce i třísky, zeminu a hnůj. Ptám se: „Co je to?“ A onina to, že „se chystají do světa“. „A proč ne bez těch břemen?“ otážu se a onimi tvrdí: „Ty jsi ale blázen. Jak by pak jeli? Vždyť to jsou jejich křídla?“ „Křídla?“divím se. „Jistěže křídla. Vždyť to dává jejich putování smysl a pomáhá jim tozůstat dobré mysli, právě tak jako to všude slouží za pas a glejt. Ty si snadmyslíš, že se můžeš jen tak nadarmo toulat po světě? Oni z toho přece majíobživu!“ Dívám se tedy a sleduji, jak si každý nabral tolik těch břemen, kolikmohl, navalil je a zvedl na jakési podstavce s přidělanými koly, pakk tomu přivázal dobytek a s tím vším se táhli a namáhali přes vrchy,hory, doly i výmoly, a libovali si u toho, jaký to vedou znamenitý život. Zpočátkuse mi to také zdálo skvělé. Jenže pak jsem je tu a tam zahlédl uváznoutv blátě, zašpinit se a vymáchat, namáhat se a lopotit a také snášet všelijakétrampoty kvůli dešťům, sněhu, plískanicím, metelicím, zimám a horku. Navíc na něvšude možně číhali, aby vybírali mýtné, všechno jim prohrabali a vyprázdnili váčky(a proti tomu nebyl nic platný ani hněv, ani vztekání se, ani rány). Také jsemviděl, jak na ně na všech cestách útočí tlupy loupežníků a jejich duše tak musívždy stát na stráži; a znechutilo se mi to.

            NEPOHODLÍ NÁMOŘNÍKŮ. Řekli mi tedy, žeexistuje ještě jiný a pohodlnější způsob létání po světě – při tom prý člověkani neuvázne, ani se nezašpiní, ale může putovat z jednoho kraje světa nadruhý a všude objevovat něco nového, nevídaného a neslýchaného. A tak mnezavedli až ke krajům země, kde jsme před sebou neviděli nic než nebe a vodu.

            POPIS LODI. Tam mi přikázalivstoupit do jakési chaloupky sbité z prken. Ta nestála na zemi, ani nebylapodezděná nebo podepřená nějakými trámy, sloupy nebo podpěrami, ale stála navodě a kymácela se sem a tam, takže si člověk musel dvakrát rozmyslet, než do nívůbec vstoupil. Ale když tam šli jiní, šel jsem také, abych u nich nebyl zazbabělce, protože mi říkali, že tohle je ten náš vůz. Myslel jsem si, že užhned pojedeme, nebo jak říkali, poletíme, jenže my jsme den, dva, i tři, ba ideset dní pořád stáli na místě. „Co se to děje?“ ptám se, „vždyť jste mi říkali,že poletíme z jednoho kraje světa na druhý, a my se nemůžeme hnoutz místa.“ Tvrdili mi, že pojedeme, až se dostaví tahouni, a vyprávěli mi, žemají takové, kteří nepotřebují žádnou hospodu, maštal, ani obrok, ostruhu nebobič, a že je třeba je jen zapřáhnout a jet, prý abych počkal, že uvidím. Amezitím mi ukazují své opratě, provazy, chomouty, postraňky a uzdy, oje, nápravya sochory; všechno bylo úplně jinak než u formanského řemesla. Jejich vůz byltaké postavený naležato, ale vzhůru nohama, a oj (udělaný ze dvou nejdelšíchjedlí) mu trčel vzhůru do povětří. Od jeho špice se rozbíhaly provazy k ráhnůma tvořily kolem jakési mřížování. Nápravu měl ten vůz vzadu a jediný člověk,který u ní seděl, se chlubil, že celou tu obludu povede, kam chce.

            POPIS PLAVBY. Náhle zavane vítr a našechasa začne okamžitě vstávat, pobíhat, skákat, křičet a výskat, jeden se přidržítoho a druhý onoho, někteří sebou kmitají nahoru a dolů po provazech jakoveverky, spouštějí bidla, rozpouštějí jakési svinuté plachty a ještě mnoho dalšího.„Co je tohle?“ ptám se. Řekli mi, že zapřahají. A tak se dívám dále a tu se náhlety plachty vydují jako stodoly (tvrdili mi, že to jsou naše křídla), nad námizačne všechno hučet a pod námi voda stříká a vlní se a než jsem se vzpamatoval,ztratil se nám z dohledu břeh i země. „Kam to jedeme?“ ptám se. „Co se teďbude dít?“ A oni na to, že letíme. „Tak tedy leťme ve jménu Božím,“ řekl jsem adívám se, jak rychle se pohybujeme, ne bez zalíbení, ale také ne beze strachu.Když jsem totiž vyšel ven, abych se podíval, jímala mne závrať, a když jsem seuchýlil na dno lodi, obklopil mne strach ze stěn vody, které kolem pořád hučely.Tu mi začalo přicházet na mysl: „Není to příliš velká opovážlivost, svěřit svůjživot tak vzteklým živlům jako vodě a větru a úmyslně lézt smrti do chřtánu, smrti,od které tu nejsme dále než na dva palce, vždyť právě tak je tlusté prkno mezimnou a strašlivou propastí?“ Umínil jsem si však, že na sobě nedám své obavy znát,a tak jsem mlčel.

            NECHUTENSTVÍ NA MOŘI. Vtom mne začneobtěžovat jakýsi odporný puch, pronikne mi všemi vnitřnostmi a povalí mne nazem. A tak se (stejně jako i další, kteří si na to ještě nezvykli) válím pozemi, křičím a nevím si rady, všechno se ve mně roztéká a pot se ze mne jenleje, až se mi zdálo, že se tu na vodě rozplyneme jako hlemýžď na slunci. Začnusi tedy stěžovat na sebe i na své průvodce, protože jsem nevěřil, že bych mohlzůstat naživu, ale místo politování jsem od nich sklidil jen posměch. Ze zkušenostitotiž věděli (což jsem nevěděl já), že ten stav nebude trvat déle než pár dní.Tak tomu také bylo a síla se mi zase pomalu vracela, až jsem pochopil, že mnetak jen přivítalo vzteklé moře.

            BEZVĚTŘÍ NA MOŘI. Jenže po chvíli přišlyi těžší zkoušky. Opustil nás vítr, splaskla nám křídla a my jsme stáli na místěa nemohli jsme se pohnout ani o píď. To mi opět nadělalo vrásky na čele a přemýšleljsem, co teď s námi bude: „Zaneslo nás to sem do mořských pustin, ach,vyjdeme z nich ještě? Uvidíme ještě země živých? Ó matko milá, země, země,matko milá, kdepak jsi? Voda přece patří rybám, nám dal Stvořitel Bůh tebe!Ryby se rozumně drží svého bydliště, my jako blázni to své opouštíme. Jestli námnebe nepřijde na pomoc, jistě v té smutné propasti zahyneme.“ Takovými myšlenkamijsem se v duchu trápil, až náhle začnou námořníci křičet. Vyběhnu a ptámse: „Co se děje?“ Oni na to, že se zvedá vítr. A tak napínám oči, ale nic nevidím,oni však přesto zvedají plachty. Až vítr nakonec přikvačí a znovu nás nese, cožvšem způsobilo velikou radost, radost, která nám ale hned zhořkla v ústech.

            MOŘSKÁ BOUŘE. Vítr totiž tak sílil, žezmítal nejen námi, ale i hlubinami pod námi, až z toho srdce jímala hrůza.Moře se na nás odevšad valilo s takovými vlnami, že to vypadalo, jakobychom chodili hned po vysokých horách a hned zase hlubokými údolími. Někdy násto vystřelilo nahoru, že to vypadalo, jako bychom mohli dosáhnout až na měsíc,a pak jsme zase sestupovali dolů jako do propasti. Tu se zdálo, že nás vlna valícíse zepředu nebo zboku zalije a na místě potopí, ale vždy nás jen vyzdvihla, takžese náš prkenný koráb odrážel sem a tam, vlny si ho podávaly jedna k druhé,nakláněl se na jeden i druhý bok, občas směřoval dokonce přídí kolmo vzhůrunebo přímo dolů. Nejenže na nás a i přes nás do povětří pořád stříkala voda,ale navíc jsme nemohli ani stát, ani ležet, zmítalo to s námi ze strany nastranu, stavělo nás to na nohy a pak zase na hlavu. Z toho nás jímala závraťa někteří začali zvracet. Když to trvalo den i noc, každému může být, jakou hrůzua strach jsme museli zažít. Myslel jsem si: „Ach, mezi všemi lidmi, co jich jenna světě je, právě tito mají především příčinu být zbožní, vždyť si nemohou býtani na hodinu jisti svým životem.“ Ale když se po nich dívám, jak jsou zbožní,vidím, že všichni žerou a pijí jako v krčmě, hrají, chechtají se, vedounemravné řeči, klejí a provozují kdejakou prostopášnost. Rmoutil jsem se nad tíma začal jsem je napomínat i prosit, aby pamatovali na to, kde jsme, přestalis takovými věcmi a volali k Bohu o pomoc a smilování. Ale k ničemu tonebylo: jedni se mi vysmáli, druzí se na mne osopovali, třetí mi chtěli dát pěstía čtvrtí mne hodlali vyhodit z lodi. Mámil mi radil, abych už jim nic neříkala snažil se být dobrým hostem v cizím domě, kde je nejlepší tvářit se jakohluchý a slepý. „Ale vždyť je nemožné,“ říkám mu, „aby to dopadlo dobře, kdyžse tak chovají.“ Na to se mi znovu začali smát. Když jsem viděl takovou nehoráznost,musel jsem mlčet, protože jsem se bál výprasku.

            POTOPENÍ LODI. Vtom bouře ještě zesílía zvedne se proti nám strašlivý vichr. Moře se vzedme až k nebi, vlny si náspodávají jako míč, hlubiny se otvírají, vyhrožují nám, že nás pohltí, a opět násvyhazují vzhůru, vítr nás bere do kola a hází s námi sem i tam, až všechnopraštělo, jako by se loď měla roztříštit na sto tisíc kousků. Úplně jsem strnula před očima mi nezůstalo nic než záhuba. Lodníci už také nemohli odolat té síle,a protože se báli, že by je bouře mohla vehnat na mělčinu nebo na skály,stahovali křídla a vyhazovali jakési veliké železné háky na tlustých provazcícha doufali, že by mohly loď udržet na místě, než bouře pomine. Ale všechno bylomarné. Někteří z těch, kdo lezli po provazech, byli prudkým větrem shozenia smeteni do moře, dalším se utrhaly kotvy a utonuly v hlubinách. Tu se našeloď, teď už bez vší ochrany, začala teprve zmítat jako tříska v peřejích.V té chvíli selhalo srdce i těm železným svéhlavým obrům, zbledli a trnulia nevěděli, co si mají počít, teprve teď si vzpomněli na Boha, vybízelik modlitbám a sami spínali své ruce. Náhle si naše loď sedla na mořské dnoa zachytila se o skaliska skrytá pod vodou, a kvůli tomu se začala naklánět apraskat. Trhlinami se k nám valí voda, kterou nám, ať jsme byli mladí nebostaří, přikázali vylévat čímkoli, co bylo po ruce, ale nebylo to nic platné,tlačila se k nám a obklopovala nás. Nastal pláč, křik a nesmírný nářek anikdo z nás před sebou neviděl nic než ukrutnou smrt. Ale protože nám byl životmilý, každý se chytal, čeho mohl, tabulí, desek i holí, aby se uchránil odutonutí a snad nakonec přece někam doplul. Až jsem se nakonec, když se loďnaposledy vzepjala a všechno se potopilo, něčeho chytil i já a s nemnohadalšími jsem se dostal na nějaký břeh; jiné pohltila ta strašlivá propast.Sotva jsem se probral z té hrůzy a zděšení, začal jsem vytýkat svým průvodcům,že mne sem přivedli. Oni na to, že mi to neuškodilo a abych byl dobré mysli,když jsme vyvázli. Věru, dobré mysli, ale do nejdelší smrti se už nenechám navéstk něčemu podobnému.

            Dívám se pak a vidím, že ti, kdobyli zachráněni spolu se mnou, už zase běží zpátky a znovu si sedají do korábů.„Jděte si tedy do neštěstí, opovážlivci,“ řekl jsem, „už se na to nechci ani dívat.“Na to se ozve můj tlumočník: „Ne každý je tak rozmazlený jako ty,“ říká, „stateka zboží je, milý brachu, tuze pěkná věc! A pro jeho získání musí člověk nasaditi život.“ Já na to: „Copak jsem zvíře, abych jen pro tělo a pro potěšení tělavydával svůj život všanc? Vždyť tak nejednají ani zvířata, natož člověk, kterýv sobě má cennější věc, svou duši, a měl by spíše hledat její prospěch ablaho.“

            KapitolaX.

            Poutníksi prohlíží stav učených, nejprve všeobecně

            Tu se ozval můj průvodce: „Užchápu, kam tě táhne ta tvá mysl. K učeným s tebou, mezi učené, to protebe bude ta správná návnada, tam je lehčí, pokojnější a pro mysl užitečnější život.“„Jistěže je tomu tak,“ dodává tlumočník. „Vždyť co může být rozkošnějšího, nežkdyž člověk zanechá a zbaví se vší tělesné námahy a věnuje se zkoumání všelijakýchušlechtilých věcí? Skutečně, taková činnost činí i smrtelné lidi podobnými a téměři rovnými nesmrtelnému Bohu, aby byli jako Vševědoucí, poznali a pochopili všechno,co je na nebi, na zemi nebo v propastech, co bylo i co bude, ačkoli jepravda, že ne všem se to podaří.“ „Tak mne tam zaveďte, proč ještě otálíte?“vybídl jsem je.

            NEJPRVE TĚŽKÁ ZKOUŠKA. A tak přijdemek bráně, kterou nazývali Učení. Brána byla dlouhá, úzká a tmavá, postávalov ní spousta ozbrojených strážných, kterým se každý, kdo chtěl do ulice Učených,musel zodpovídat a vyžádat si od nich doprovod. Také jsem viděl, jak tam přicházelydavy lidu, zvláště mladých, a hned byli různými nepříjemnými způsoby prozkoušeni.První zkouškou, kterou musel každý podstoupit, bylo jaký s sebou přináší měšec,jaký zadek, jakou hlavu, jaký mozek a jakou kůži. Když měl zkoušený ocelovouhlavu, mozek ze rtuti, olověný zadek, železnou kůži a zlatý měšec, pochváliliho a hned ho ochotně uvedli dále. Když někomu něco z toho scházelo, posílaliho zpět, nebo ho jen tak nazdařbůh přijali, ale dávali mu špatné vyhlídky. Tomujsem se podivoval: „Copak jim tu tak záleží na těch pěti kovech, že se na to všechnotak pečlivě vyptávají?“ „Ano, mnoho,“ říká mi tlumočník. „Když někdo nemáocelovou hlavu, pukne mu, nemá-li v ní tekutý mozek, nevytvoří se muz něho zrcadlo, pokud nemá plechovou kůži, nevydrží vzdělávání, jestliženemá olověný zadek, nic nevysedí a všechno roztrousí a kde by bez zlatého měšceasi vzal čas a mistry, ať už živé nebo mrtvé? Nebo si snad myslíš, že tak velikévěci může člověk získat zadarmo?“ Pochopil jsem tedy, kam to vede, že se tomustavu musí přinášet za oběť zdraví, důvtip, vytrvalost a trpělivost, a řekljsem: „Zde tedy opravdu můžeme prohlásit: Ne každému se podaří vejít doKorintu, města bohatého a nádherného. Ne z každého dřeva bude ozdobnádeska.“

            NESNADNÝ A BOLESTIVÝ VSTUP. UMĚLÁPAMĚŤ. Vejdeme tedy do brány a tu vidím, jak si každý z oněch strážnýchbere s sebou na práci jednoho nebo i více nováčků a jak s ním takjde, fouká mu něco do uší, protírá mu oči, čistí nos a chřípí, vytahuje mujazyk, skládá a rozkládá prsty a nevím, co dalšího s nimi ještě dělá. Někteřízkoušeli i provrtávat hlavy a něco do nich nalévat. Když tlumočník viděl, jakmne to vyděsilo, řekl mi: „Nediv se, učení lidé musí mít ruce, jazyk, oči, uši,mozek i všechny vnější a vnitřní smysly jiné než prostý lid, proto se tu taktoformují, a to nejde bez práce a nepříjemností.“ Dívám se dál a vidím, jak mnohomuseli ti nebožáci při onom formování vytrpět. Netýkalo se to měšce, ale jejichkůže, kterou museli nastavovat. Často se jim na tváři, na hřbetě či na pozadíoctla pěst, rákoska nebo metla, až někteří cedili krev a téměř neustále měliplno šrámů, pruhů od ran, modřin a mozolů. Když to někteří zpozorovali,couvali, jakmile nahlédli do brány, a nechtěli se k nim dát. Jiní sevytrhli svým vychovatelům z rukou a také utekli. Menšina jich všakvytrvala, až je nakonec pustili až na prostranství. I já jsem měl chuť dostatse do toho stavu, a tak jsem též prošel onou formací, třebaže ne bez těžkostí aobtíží.

            KAŽDÉMU UČENÉMU SE DÁVÁ CEJCH. Kdyžvycházíme z brány, vidím, že každému už přebroušenému mládenci dávajícejch, podle kterého se pozná, že patří mezi učence, za pas mu vkládají kalamář,za ucho pero a do ruky mu vloží prázdnou knihu na záznamy jeho umění – to všejsem dostal také. Tu mi říká Všezvěd: „Nuže, teď jsme na rozcestí a jsou tu čtyřicesty – k filozofii, medicíně, právu a teologii – kam půjdeme nejdříve?“ „Jakmyslíš,“ odpověděl jsem. „Pojďme tedy nejprve na náměstí, kde se všichni scházejí,aby ses na všechny čtyři podíval naráz,“ navrhl mi, „potom je projdeme jednu podruhé.“

            NEDOSTATKY MEZI UČENÝMI. Dovede mnetedy na nějaké náměstí, kde stojí zástupy studentů, mistrů, doktorů, kněží,mladíků i starců. Někteří z nich se drželi pohromadě, rozmlouvali spolu adiskutovali, jiní se stahovali do koutů a ostatním z dohledu. Někteří(toho jsem si dobře všiml, ale nemohl jsem jim do toho mluvit) měli oči a nemělijazyk, jiní měli jazyk a neměli oči a někteří měli jen uši, ale byli bez očí abez jazyka atd., takže jsem pochopil, že i tady se najdou nedostatky. Když jsempak viděl, že všichni, podobně jako včely v úlu, odkudsi vycházejí a zasese tam vracejí, pobídl jsem své průvodce, abychom tam také vešli.

            POPIS KNIHOVNY. Vejdeme tedy a zadveřmi byla tak veliká síň, že jsem jí ani nedohlédl na konec, a v ní bylovšude tolik polic, přihrádek, škatulí a krabic, že by je ani sto tisíc vozůnedokázalo odvézt, a každá měla svůj nápis a titul. „Do jaké jsme to vešliapatyky?“ zeptal jsem se. „Do apatyky,“ odpověděl mi tlumočník, „kde se přechovávajíléky proti neduhům mysli, vlastním jménem se nazývá bibliotéka, nebo takéknihovna. Jen se podívej, jak nesmírné skladiště moudrosti to je!“ Dívám setedy a vidím řady přicházejících učenců, jak se kolem toho všeho různě točí. Někteřísi vybírali ty nejhezčí a nejdůvtipnější kousky, vytahovali je jeden za druhýma pak je postupně žvýkali a zažívali. Přišel jsem k jednomu z nich aotázal se ho, co to dělá. Odpověděl mi: „Učím se.“ „A jakou to má chuť?“ ptámse. Řekl mi: „Dokud se to žvýká v ústech, je cítit nahořklost nebokyselost, ale potom se to změní ve sladkost.“ „A k čemu to je?“ vyzvídám dále.„Je jednodušší nosit si ty věci uvnitř a jsem si tím pak jistější,“ odvětil. „Ty v tom snad nevidíš žádný užitek?“ Podívám se na něj pozorněji a všimnusi, jak je tlustý a tučný, má krásnou barvu, oči se mu skví jako svíce a jeho řečje jasná a všechno jeho jednání bystré. Vtom se znovu ohlásí můj tlumočník aukazuje mi: „Ještě jsou tu tihle.“

            NEŘÁDY PŘI STUDIU. Podívám se tedyna ně a vidím, jak se někteří chovají velice chamtivě a cpou do sebe cokoli, cojim přijde pod ruku. Když jsem se na ně podíval blíže, nevšiml jsem si, že byjim snad přibývalo tělo, tuk nebo barva, jen břicho jim odulo a nafouklo se, ataké jsem viděl, že co do sebe nacpali, zase z nich vrchem i spodem lezlonezažité ven. Někteří z nich z toho měli dokonce závratě a občas se ipominuli, někteří z toho pobledli, seschli a umírali. Když to viděli jiní,ukazovali si na ně a vyprávěli o tom, jak je nebezpečné zacházet s knihami(tak totiž říkali těm krabicím); někteří utíkali pryč a jiní napomínali ostatní,aby s nimi zacházeli opatrně. Kvůli tomu ty věci ani nepřijímali do útrob,ale navěsili si na sebe zepředu i zezadu pytlíky a mošny a do nich si cpali ty škatule(na kterých bylo nejčastěji napsáno něco jako Slovník, Lexikon, Sbírka úsloví čicitátů, Výklady, Konkordance, Herbář atd., každý si vzal to, co si myslel, žese týká jeho oboru). Pak je s sebou nosili, a když měli něco napsat nebo říct,vytahovali je z brašen a brali z nich látku pro pero a pro ústa. Když jsemsi toho všiml, ptal jsem se: „Tihle nosí své umění po kapsách?“ Tlumočník miodpověděl: „To jsou pomůcky pro paměť, ještě jsi o tom neslyšel?“ Slyšel jsempak, jak někteří takové počínání velmi chválili, protože se tak prý vynášejíven jen všeobecně uznané pravdy. A může tomu tak i být, ale já jsem si všiml ještějiného problému. V mé přítomnosti se přihodilo, že někteří své škatulepoztráceli a jiným se stalo, že když je na chvíli odložili, náhle se vzňal oheňa spálil jim je. Ach, jaké tam v té chvíli nastalo pobíhání, lomenírukama, naříkání a volání o pomoc! Takoví náhle vůbec neměli chuť diskutovat,psát a kázat, ale jen chodili kolem se svěšenou hlavou, choulili se do sebe, červenalise a jak mohli, snažili se prosbami i koupí zase sehnat své nářadí; zatímco ti,kdo měli svou zásobu uvnitř, se takové příhody tolik nebáli.

            STUDENTI BEZ STUDOVÁNÍ. Mezitím spatřímjiné, kteří si ty škatule nedávali ani do kapes, ale nosili je kamsi do svýchpokojíků. A když jsem šel za nimi, vidím, jak si na ně dělají pěkná pouzdra,pomalovávají je různými barvami, někteří je i vykládají zlatem a stříbrem,srovnávají do polic a zase je vytahují a dívají se na ně. Pak je rozevírají azavírají, přichází a odchází, sobě i druhým ukazují, jak to všechno pěkně vypadá,ba někteří z nich se časem podívali i na tituly děl, aby je umělivyjmenovat. „Na co si tihle hrají?“ ptám se. Tlumočník mi odpovídá: „Milýbrachu, mít hezkou knihovnu je tuze pěkná věc.“ „A to i když se nepoužívá?“ říkám.On na to: „I ti, kdo milují knihovny, se počítají mezi učené.“ „Asi tak, jakose ti, kdo mají hromady kladiv a kleští a neví, jak je používat, počítají mezikováře,“ myslel jsem si. Nesměl jsem to ale říct nahlas, abych neutržil nějakouránu.

            NEŘÁDY PŘI SEPISOVÁNÍ KNIH. Vešlijsme ale zase zpátky do síně a tu vidím, že těch nádob všude a na všech stranáchpřibývá, a tak se dívám, odkud je nosí. A zpozoruji, že je přináší z nějakéhomísta za oponou, a když jsme tam také vešli, vidím tu spoustu řemeslníků, jakty krabice vyrábí ze dřeva, kostí, kamení a různého materiálu, jednu krásnějšía ozdobnější než druhou, a když je pak naplní mastí či lékem, dávají jek obecnému užívání. A tlumočník mi k tomu říká: „Tito lidé jsou hodnichvály a dobrořečení, protože svému pokolení slouží těmi nejužitečnějšími věcmi,pro rozmnožení moudrosti a umění nelitují žádné práce ani úsilí a dělí ses ostatními o své vybrané dary.“

            Dostal jsem chuť podívat se z čehoa jak se to, co nazval dary a moudrostí, dělá a připravuje. A uviděl jsemjednoho nebo možná dva, kteří vyhledávali vonná koření a byliny, řezali je,drtili, vařili, destilovali a připravovali různé léky, lektvary, sirupy a jinék životu užitečné věci. Naproti tomu jsem viděl takové, kteří jen vybíraliz jiných nádob a dávali to do svých, a těch bylo na sta. „Tihle jen přelévajívodu,“ ukazoval jsem na ně. Tlumočník mi odpověděl: „I tak se rozmnožuje umění.Copak se nemůže jedno a totéž podávat pokaždé trochu jinak? A také lze k původnímvěcem vždy něco přidat a poopravit je.“ „Nebo pokazit,“ opáčil jsem hněvivě,protože jsem jasně viděl, že se tu děje podvod. Některý totiž popadl cizí nádobky,a aby naplnil několik svých, rozředil je, jak mohl, a to tím, že do nich přilévalsplašky. Jiný zase přidával kdejakou špínu, třeba prach a smetí, a všechno tozahustil, jen aby to vypadalo, že zadělal na něco nového. Navíc na to pověsilikrásnější nápisy než původní autoři, a každý podobně jako nějací mastičkářinestydatě chválil to své. Také mi přišlo divné a k vzteku, že (jak už jsempodotkl dříve) málokdo zkoumal vnitřní podstatu věcí, ale všechno brali jako bynebyly žádné rozdíly, a když už si někteří vybírali, dívali se jen na vnějšíobal a na nadpisy. Náhle jsem pochopil, čím to je, že tak málo z nich mívásvěží mysl, vždyť čím víc do sebe někdo naládoval takových léků, tím víc se dávil,bledl, vadl a chřadl.

            Také jsem spatřil, že velká část těchléků se nikdy nedostala až k lidem, aby je mohli užívat, ale padla za oběťmolům a červům, pavoukům a mouchám, prachu a plesnivině, ukládaly sev zapadlých skříňkách a koutech. Toho se někteří báli, a tak hned jak dodělalisvůj lék (ba někteří i dříve, než ho vůbec začali připravovat), obíhali svésousedy a prosili, aby jim napsali předmluvu nebo doporučení, hledali sipatrony, kteří by jejich výtvorům propůjčili svá jména a měšce, vymýšleli si conejozdobnější titulky a nadpisy, zkrášlovali své knihy co nejvybranějšími obrázkya rytinami a sami je nosili lidem vstříc, dávali jim je a nutili téměř i protijejich vůli. Ale viděl jsem, že nakonec nepomáhalo ani to, protože všeho bylo přílišmnoho. A tak jsem nejedny litoval, že ačkoli si mohli dopřávat klidu a pokoje aneměli z takového jednání ani nejmenší užitek, stejně dávají své jménov sázku a ke škodě svých bližních se pouští do tohohle šarlatánství. Kdyžjsem však na to poukazoval ostatním, začali mě nenávidět, jako bych bránilobecnému dobru. A to ani nemluvím o tom, jak někteří ty své lektvary připravovaliz věcí, které byly prudce jedovaté, takže se prodávalo tolik jedů jako léků;tenhle neřád jsem nesl zvlášť těžce, ale nebyl nikdo, kdo by to napravil.

            SPORY A HÁDKY. A když zase vyjdemena náměstí Učených, strhly se mezi nimi rvačky, hádky, boje a války. Jen málokdyse tu našel někdo, kdo by neměl s druhým nějaké spory, hádali se nejenmladí (což by se dalo přičíst zbrklosti a nezkušenosti nedospělého věku), aleuráželi se navzájem i starci. Čím se kdo považoval za učenějšího, nebo čím vícejiných si to o něm myslelo, tím více začínal svárů, vrhal se na ostatní, šermovals nimi, sekal, házel a střílel na ně – hrůza šla už jen z tohopohledu – a tak si budoval svou pověst. „Ale co to má pro milého Boha znamenat?“zděsil jsem se. „Já jsem si myslel a i vy jste mi to tak slibovali, že toto jenejpokojnější stav ze všech! Já tu ale vidím tolik sváru a sporů!“ Tlumočník miodpověděl: „Synu, ty tomu vůbec nerozumíš, oni se tu jen ostří.“ „Cože si ostří?“řekl jsem. „Vždyť já tu vidím rány a krev, i hněv a vražednou nenávist jedněchk druhým. Nic podobného jsem neviděl ani ve stavu řemeslníků.“ „Nepochybně,“odvětil mi, „vždyť zaměstnání tamtěch jsou řemeslná a otrocká, tito jsou všaksvobodní. A proto co se nedovoluje tamtěm a netrpí se to u nich, tito majíplnou svobodu dělat.“ „Ale jak se něco takového může nazývat řádem?“ divil jsemse, „to mi opravdu nejde na rozum.“

            Jejich výzbroj se mi na první pohlednezdála vůbec strašlivá. Kopí, kordy a meče, kterými se sekali a bodali, bylyz kůže a nedrželi je v rukách, ale v ústech. Jejich střelnézbraně pak byly z per, nabíjeli je prachem rozpuštěným ve vodě a házeli posobě papírovými koulemi. Na povrchu se nezdálo, že by se dělo něco hrozného,ale já jsem viděl, že když někoho zasáhli, tak sebou škubal, křičel, svíjel sea prchal, a tak jsem jasně pochopil, že to není žádný žert, ale skutečný boj.Na někoho jich mnoho dotíralo, až všechno řinčelo, jak meče hvízdaly kolem ušía papírové koule na něj padaly jako krupobití. Jiný se statečně bránil a ubránilse a všechny své odpůrce rozehnal, další byl ranami přemožen a padl. A viděljsem tu i jinde nevídanou ukrutnost, že neodpouštěli ani poraženým a mrtvým,ale místo toho do nich tím víc sekali a bili je, a svou udatnost nejradějiukazovali na tom, kdo se jim už nemohl postavit na odpor. Někteří sice jednalimírněji, ale ani u nich nebyla nouze o hádky a nedorozumění. Sotva kdy totiž někdoněco řekl, aby se mu hned jiný nepostavil na odpor, hádky byly dokonce i o to,jestli je sníh bílý nebo černý, či zda je oheň horký nebo studený.

            JEJICH VELKÁ POMATENOST. Vtom se někteřízačali vkládat do jejich hádek a usilovali o pokoj, a když jsem to viděl,zaradoval jsem se. Dokonce se objevila i fáma, že se všechny rozepře majíurovnat, a vyvstala otázka, kde se bude takové jednání konat? Na to se odpovídalo,že se svolením královny Moudrosti se mají z každého stavu vybrat tinejschopnější a jim bude dána moc, aby si vyslechli soupeřící strany a u každévěci rozhodli, co je lepší, a vyhlásili to. Shromáždilo se nemálo těch, kdo sechtěli stát oněmi soudci, a především se shromáždilo veliké množství takových,kteří mezi sebou měli spory a hádky. Viděl jsem mezi nimi také Aristotela[2]s Platonem, Cicera se Sallustiem, Scota s Aquinským, Bartolas Baldem, Erasma se sorbonnisty, Rama a Campanellu s peripatetiky,Koperníka s Ptolemaiem, Theoprasta s Galenem, Husa, Lutera a jinés papežem a jezuity, Brentia s Bézou, Bodina s Wierem, Sleidanase Suriem, Šmidlína s kalvinisty, Gomara s Arminiem, rosenkruciánys lžimudrci a bezpočtu jiných. Když jim pak smírčí soudcové nařídili, abypodali své žaloby a stížnosti, důkazy i protidůkazy v co nejkratší možnéformě, přinesli takové hromady knih, že by k jejich přečtení nestačilo anišest tisíc let, a žádali, aby to přijali jako souhrnné vylíčení jejich názorů,dále pak chtěli, aby každému zůstala svoboda svou věc vysvětlovat a dokazovatpodrobněji podle toho, jak bude potřeba. Začali tedy pročítat ty knihy a kam sekdo podíval, odtud se napil a hned to začal zastávat. Tak vznikly mezi pányrozhodčími veliké hádky, kdy jeden bránil toho a druhý onoho. A tak nakonecnevyřešili nic, rozprchli se a učení se vrátili ke svým sporům. Když jsem toviděl, bylo mi až do pláče.

            KapitolaXI.

            Poutníkzavítal mezi filozofy

            VŠEOBECNĚ. Tu mi tlumočníknavrhne: „Nuže, teď tě zavedu mezi samotné filozofy, kteří mají za práci vyhledávat,v čem tkví pravá moudrost, a napravovat lidské nedostatky.“ „Tady se snadkonečně naučím něčemu spolehlivému,“ odtušil jsem. On mi řekl: „Jistěže ano, vždyťjsou to lidé, kteří znají pravdu o každé věci, a bez jejichž vědomí nedělá nicani samo nebe, ani propast jim nic neskryje, muži, kteří ušlechtile formujílidský život ke ctnostem, osvěcují obce i celé kraje, mají Boha za přítele asvou moudrostí dosahují až k jeho tajemstvím.“ „Pojďme tedy,“ řekl jsem, „prosím,pojďme mezi ně co nejrychleji.“

            Ale když mne tam dovedl a já jsemuviděl to množství starců a jejich podivné způsoby, strnul jsem. Bion[3]tu tiše seděl, Anacharsis se procházel, Thales létal, Hesiodos oral, Platonhonil v povětří ideje, Homér zpíval, Aristoteles diskutoval, Pythagoras mlčel,Epimenides spal, Archimedes odstrkoval zemi, Solon spisoval práva a Galenusrecepty, Eukleides měřil síň, Kleobulos zkoumal budoucí věci, Periandros rozměřovalpovinnosti, Pittakos válčil, Bias žebral, Epiktetos sloužil, Seneka seděl mezihromadami zlata a vychvaloval chudobu, Sokrates o sobě každému tvrdil, že nicneumí, Xenofon naproti tomu každému sliboval, že ho naučí úplně všechno,Diogenes vykukoval ze sudu a haněl všechny kolemjdoucí, Timon všem zlořečil,Demokritos se tomu všemu smál, Herakleitos naproti tomu plakal, Zeno se postil,Epikuros hodoval a Anaxarchos pravil, že to všechno není nic, že se to jen takzdá.

            Mnoho bylo také jiných, drobnějšíchfilozůfků, a každý dělal něco zvláštního, ale všechno jsem si nezapamatoval aani se mi na to nechce vzpomínat. Když jsem se na to všechno díval, posteskljsem si: „Tohle jsou ti mudrci, světlo světa? Ach, já jsem čekal jiné věci. Vždyťjsou jako sedláci v krčmě, každý vyje a každý jinak.“ Tlumočník mi vytýkal:„Sám jsi hlupák, nerozumíš těm tajemstvím.“ Když jsem uslyšel, že tu jsou nějakátajemství, začal jsem o nich pozorně přemýšlet a tlumočník mi je začal vykládat.Vtom ke mně přistoupil kdosi ve filozofském hábitu (jmenoval se Pavelz Tarsu) a pošeptal mi do ucha: „Domnívá-li se někdo z vás, že je v tomtosvětě moudrý, ať se stane bláznem, aby se stal opravdu moudrým. Moudrost tohotověku je bláznovstvím před Bohem, vždyť je psáno: Hospodin zná úmysly moudrých aví, že jsou marné (1 Kor 3:18-20).“ Protože jsem viděl, že ta řeč souhlasís tím, co vidí a slyší mé oči a uši, nechal jsem toho a řekl jsem: „Pojďmeněkam jinam.“ Můj tlumočník mi vynadal do bláznů, že utíkám od moudrých, kdyžjsem se od nich měl něco naučit, ale i přesto jsem mlčky odešel.

            NAVŠTÍVIL GRAMATIKY. Vešli jsme dojakéhosi auditoria, kde bylo plno mladých i starých lidí s pisátky amalovali písmena, čárky a háčky, a když někdo z nich napsal něco jinak neždruhý, tak se mu jednak smáli a jednak se s ním hádali. Mezitím rozvěšovalipo stěnách slova a přeli se o ně, jak se které k čemu hodí atd., a skládalije, rozkládali a různě přestavovali. Když jsem se na to dost vynadíval a neviděljsem kromě toho nic zajímavého, řekl jsem: „Tohle jsou dětinské věci. Pojďmejinam.“

            MEZI ŘEČNÍKY. Vešli jsme tedy do jinésíně, kde stálo mnoho lidí se štětci, a domlouvali se, jak by se měla slova psátnebo vypouštět z úst do povětří, jestli se mají barvit na zeleno, na červeno,na černo, na bílo, nebo jak kdo chce. „A k čemu by to bylo?“ ptal jsem se.Odpověděli mi: „Aby se posluchačům mohl tak i onak zabarvit mozek.“ A já zase: „Aužívají se ta líčidla k líčení pravdy, nebo lži?“ On na to: „Co je právě třeba.“„Potom je tu ale právě tolik falše a marnosti jako pravdy a užitku,“ odtuším ajdu odtud.

            MEZI BÁSNÍKY. Vstoupíme jinam a tamspatříme houf jakýchsi veselých mladíků, jak na vážkách odvažují a odměřujíslabiky a kolem toho jásají a poskakují. Divím se, co to je, a tlumočník mi říká:„Ze všech umění, která se sestávají z písmen, není žádné umělečtější aveselejší než toto.“ „A co to je zač?“ ptám se. Odpověděl mi: „To, co se nedávyspravit prostým nazdobením slov, dá se vylepšit právě takovým skládáním.“ Kdyžjsem pak zahlédl, že ti, kdo se učí tomu skládání, nahlížejí do jakýchsi knih,podíval jsem se tam i já a vidím v nich: de Culice, de Passere, de Lesbia,de Priapo, de Arte Amandi, Metamorphoses, Encomia, Satirae, zkrátka, frašky,smyšlenky, milostné pletky a všelijakou rozpustilost. Což mi celou tu věc jaksizošklivilo. Zvlášť když jsem viděl, že když někdo těm slabikoměřičůmpochleboval, vynakládali všechno své umění na jeho oslavování, ale jak jim někdonepřišel vhod, metali na něho odevšad posměšky, takže se to umění nakonec používalojen k pochlebování nebo k urážení. Když jsem pochopil, jak vášniví tilidé jsou, ochotně jsem jejich počínaní opustil.

            MEZI DIALEKTIKY. Jdeme tedy a vkročímedo jiného stavení, kde vyráběli a prodávali kukátka. Ptám se: „Co je to?“ a onimi řekli, že to jsou Notiones secundae,a kdo je má, prohlíží si věci nejen na povrchu, ale dívá se i dovnitř, a zvlášťže pak může jeden druhému nahlížet do mozku a prohlížet si jeho rozum. Mnozí přicházelia ty brýle si kupovali a prodavači je učili, jak si je mají nasazovat, a je-lito třeba, jak je mají správně pootočit. Na jejich tvorbu tu byli zvláštní mistři,kteří měli své dílny po koutech, ale všichni je nedělali úplně stejně. Někdo jedělal velké a jiný malé, někdo kulaté a jiný hranaté, a každý chválil ty své alákal kupující, a nesmiřitelně se u toho hádali i po sobě házeli věcmi. Někdosi koupil nějaké od každého a všechny si je posadil na nos, někdo si vybral jenjedny a ty si pak nasadil. Tu někteří říkali, že stejně nedokáží dohlédnout takhluboko, jiní tvrdili, že vidí, a ukazovali si až za mozek a za všechen rozum.Ale když pak měli postoupit dále, viděl jsem, že nejeden z nich padal přeskameny a špalky a do jam (o kterých jsem vám říkal už dříve, že jich bylo všudeplno). Ptal jsem se tedy: „Jak to, že když skrze ty brýle všechno vidí, nevyhýbajíse těm nástrahám?“ Bylo mi odpovězeno, že tím nejsou vinny brýle, ale ti, kdoje neumějí používat. Mistři pak tvrdili, že nestačí jen mít brýle dialektiky,ale že se zrak musí ještě pročistit oční mastí z fyziky a matematiky. Atak aby šli také do jiných sálů a vyčistili si zrak. Lidé tedy šli, jeden tam adruhý onam. I já jsem pobídl své průvodce: „Pojďme také.“ Neposlechli mne všakdříve, než jsem si na Všezvědovo vybízení také opatřil několikery brýle anasadil si je, a popravdě, zdálo se mi, že vidím o něco více a že některou věclze vidět i několika různými způsoby. Ale stále jsem naléhal, abychom šli dále,že chci vyzkoušet tu mast, o které mluvili.

            MEZI FYZIKY. Šli jsme tedy a dovedlimne na nějaké náměstíčko, uprostřed něhož jsem spatřil veliký rozložitý strom,na kterém rostlo všelijaké listí a ovoce (všechno ve skořápkách) – ten stromnazývali Příroda. Stál kolem něho zástupfilozofů, vzhlíželi k němu a ukazovali si navzájem, jak kdo říká kterératolesti, listu a ovoci. „Slyším, že tihle se učí věci pojmenovávat,“poznamenal jsem, „ale nevšiml jsem si, že by určovali jejich druh.“ Tlumočníkmi odpověděl: „To přece nemůže dělat jen tak někdo, ale podívej se na tyto.“ Tuvidím některé, jak ulamují větve a rozbalují listí i ovoce a kde našli nějaký ořech,kousali do něj zuby, až jim cvakaly o sebe, ale oni tvrdili, že to praskají skořápky,a jak se tím vším pak probírali, chlubili se, že našli jádro toho všeho a některýmho občas tajně ukazovali. Poté, co jsem jim chvíli pečlivě nahlížel pod ruce,jasně jsem viděl, že sice rozmačkali a rozbili vnější šupiny a kůru, ale tanejtvrdší skořápka, ve které bylo jádro, zůstala zatím celá. Když jsem viděl tuprázdnou honosnost i zbytečnou námahu (zahlédl jsem totiž, že si někteří ivykoukali oči a vylámali zuby), vybídl jsem své průvodce, abychom šli jinam.

            MEZI METAFYZIKY. Tak vstoupíme do nějakésíně a tam před sebou páni filozofové mají krávy, osly, vlky, hady a všelijakouzvěř, ptáky a plazy, a také stromy, kamení, vodu, oheň, oblaka, hvězdy aplanety, ba i anděly, a diskutovali, jak by šlo každému tvoru odejmout to, čímse liší od jiných, aby se nakonec všichni podobali sobě navzájem. Svlékaliz nich tedy nejprve formu, pak hmotu a nakonec i všechny nepodstatnéznaky, až zůstalo holé Ens.[4] UNUM, VERUM, BONUM.[5] Pak se hádali, jestli jsou všechnyty věci jedno a totéž, jestli jsou všechny dobré a jestli jsou všechny skutečnětím, čím jsou, a pokládali si i více podobných otázek. Když je někteřípozorovali, jímal je úžas a pak vypravovali o tom, jak vysoko dospěl lidský důvtip,že dokáže a umí přesáhnout veškeré bytí a oddělit tělesnost od všech hmotných věcí,až jsem sám začal mít v těch jejich řečech zalíbení. P. RAMUS.[6] Ale v tom vystoupiljeden člověk a volal, že jen fantazírují, a aby toho nechali. Některé přitáhlk sobě a jiní se proti němu postavili a považovali ho za kacíře, protožeprý chce filozofii sebrat její nejvyšší umění a hlavu. Když jsem se těch hádekdost naposlouchal, šel jsem odtud.

            MEZI ARITMETIKY. Jak tak jdeme,natrefili jsme na nějaké lidi, kteří měli plnou místnost čísel a hrabali sev nich. Někteří je brali z hromady a rozdělovali, jiní je dlaněmishrnovali a dávali na hromádky, další z těch hromádek ubírali a sypalijinam, další zase ty díly dávali dohromady a jiní to opět dělili a roznášeli, ažjsem se tomu jejich dílu podivoval. Oni mi mezitím vyprávěli, že v celéfilozofii není spolehlivější umění než toto, tady že nemůže nic chybět, nic seztratit ani přebývat. „A k čemu se to umění hodí?“ zeptal jsem se. Oni sepodivili mé hlouposti a hned mi jeden přes druhého začnou vyprávět o těchdivech. První že mi poví, kolik hus letí v hejnu, aniž by je počítal, druhýže mi řekne, za kolik hodin nateče kašna pěti rourkami. Třetí že zjistí, kolikmám v měšci grošů, aniž by do něho nahlédl atd., až se našel i takový,který hodlal spočítat mořský písek a hned o tom napsal knihu.[7] Jiný sepodle jeho příkladu (ale chtěl dokázat ještě větší věc) dal do počítání prachulétajícího na slunci.[8] Když jsem to viděl, užasl jsem, a protože mi všichnichtěli dopomoci k pochopení, ukazovali mi své předpisy, trojčlenku, součty,odhady a zkusmá řešení, kterým jsem ještě jakžtakž rozuměl. Ale pak mne chtěliuvést do zadní místnosti, která se jmenovala Algebra, kde jsem spatřil tolik jakýchsi divokých klikyháků, že mnez toho až jímala závrať, a tak jsem zavřel oči a prosil jsem je, aby mneodvedli pryč.

            MEZI GEOMETRY. Přijdeme do jiného sálu,na jehož průčelí bylo napsáno: Nikdonevcházej, kdo neznáš geometrii.[9] Zastavil jsem se a ptal se: „Budemetam smět vejít? Vždyť tam pouštějí jen geometry.“ „Jen pojď,“ řekl mi Všudybud.A tak jsme vešli a uviděl jsem tam množství lidu, jak kreslí čáry, úhly, kříže,kruhy, čtverce a body, každý potichu a sám. Pak chodili jeden za druhým aukazovali si své výtvory a tu jeden říkal, že to má být jinak, a ten zase, žeje to tak dobře, a tak se hádali. Když někdo vynalezl nějakou novou čáru nebo úhel,jásal radostí, svolal druhé a ukazoval jim to. Oni obdivně pomlaskávali, točilihlavami a prsty a pak každý běžel do svého kouta a udělal si také takovou věc –jednomu se to podařilo a druhému ne – takže nakonec byla síň plná čar, byly nazemi, po stěnách i na stropě, a nikoho nenechali, aby po nich šlapal, nebo sejich dotýkal.

            KVADRATURA KRUHU. Ti, kdo mezi nimibyli nejučenější, se shromažďovali uprostřed a o něco se tam velmi usilovněpokoušeli, přičemž jsem viděl, že všichni ostatní na něco s otevřenými ústyčekají. A bylo kolem toho všude spousta řečí, že kdyby se to vynalezlo, nebylby na světě nad to žádný větší div a nic už by nebylo nemožné. Chtěl jsem tedyzjistit, co to je, a tak jsem k nim přistoupil a uviděl jsem, že uprostředmají kruh a kladou si otázku, jak by se z něho dal udělat čtverec. A kdyžse na to po nějaký čas snažili s nezměrným úsilím přijít, zase se rozešlia nakázali si, aby o tom každý přemýšlel sám. SALIGER.[10] Po malé chvílipak náhle jeden z nich vyskočí a volá: „Mám to, mám to, tajemství jeodkryté, mám to!“ Všichni se u něho shromáždili a utíkali, aby to viděli, apodivovali se. On vytáhl tlustou knihu velkého formátu a ukazoval jim to. Abylo kolem toho spousta křiku a jásotu jako po vítězství. CLAVIUS. Jenže tomu jásáníhned učinil přítrž kdosi, kdo na ně hlasitě křičel, aby se nenechaliobalamutit, že to není kvadratura, sepsal ještě větší knihu a všechny ty domnělékvadratury zase proměnil v kruhy a přesvědčivě dokazoval, že i když se oto tamten pokoušel, není ta věc pro člověka možná. A tak všichni sklopili hlavya vrátili se ke svým čarám a úhlům.

            MEZI GEODETY. Odsud jsme šli do dalšísíně, kde prodávali palce, pídě, lokty, sáhy, váhy, míry, sochory, hevery, skřipcea jiné podobné nářadí a byla tu spousta lidí, kteří měřili a vážili. Někteří měřilisamotnou síň a téměř každý naměřil něco jiného. Pak se o to hádali a měřiliznovu. Někteří měřili stíny: na délku, na šířku a na tloušťku, jiní je zase vážili.Nakonec pravili, že v tomto světě není nic, dokonce ani s výjimkousamotného světa, co by nedokázali změřit. Ale když jsem se na to jejich řemeslopodíval trochu blíž, poznal jsem, že to bylo spíš chlubení než skutečnost.Proto jsem pokynul hlavou a šel jsem pryč.

            MEZI HUDEBNÍKY. Přijdeme do jinéhopokoje, kde bylo plno hudby a zpěvu, a také zvuku a rámusu od rozličných nástrojů.Kolem nich stáli lidé a seshora, zdola nebo ze strany se na ně dívali anastavovali uši a chtěli zjistit, co, kde, kudy a kam zní, a jak a proč cos čím zní nebo nezní. Někteří říkali, že už vědí, a jásali, protožetvrdili, že tu je cosi božského, tajemství nad tajemství, a tak tos velikou chutí a poskakováním rozebírali, skládali a rozkládali. Ale tose podařilo snad jednomu z tisíce, ostatní na to jen tiše hleděli. Kdyžchtěl někdo přiložit svou ruku k dílu, skřípalo mu to a vrzalo, stejně jako mně.A když jsem také viděl, že někteří, jak se zdálo slavní lidé, to mají za hříčkua marnění času, šel jsem odsud.

            MEZI ASTRONOMY. Všudybud mne pakodvedl po schodech na jakési pavlače, kde jsem spatřil davy lidí, jak si dělajížebříky a opírají je o oblohu. Pak lezli nahoru, chytali hvězdy a roztahovali přesně své provazy, pravítka, závaží a kružítka a měřili jejich cesty po obloze.Když se pak někteří posadili, sepisovali pravidla a vyměřovali, kdy, kde a jakse mají scházet nebo rozcházet. Podivil jsem se té lidské opovážlivosti, že sechtějí vypínat až do nebe a dávat hvězdám příkazy, a protože mi to slavné uměnítaké zachutnalo, sám jsem se ho nadšeně chopil. Ale když jsem se tím chvílizaobíral, jasně jsem viděl, že hvězdy tancovaly jinak, než jim tihle lidé hráli.Když si toho všimli i oni sami, naříkali nad nebeskou nepravidelností a snažilise vždy tak i onak znovu uvést hvězdy do řádu, až jim i měnili jejich místa, některéstrhávali dolů na zem a Zemi vsazovali vzhůru mezi ně. Zkrátka, vymýšleli takovéi onaké teorie, ale nepodařilo se jim nic dokonale trefit.

            MEZI ASTROLOGY. Někteří tedy užnelezli nahoru na žebříky, ale dívali se na hvězdy zezdola a zkoumali, k čemuse která připravuje. A když uspořádali trigony, kvadráty, sextilie, konjunkce,opozice a jiné aspekty, ohlašovali buď veřejně světu nebo soukromě některýmosobám štěstí i neštěstí, psali horoskopy a věštby a pouštěli je mezi lidi. Naněkteré z toho padla bázeň a strach, jiní se z toho zase radovali,zvlášť někteří. Další na to vůbec nedbali, házeli jejich spisy do kouta, nadávalijim do zhvězdlhářů a tvrdili, že oni se mohou dosyta najíst, napít i vyspat bezhoroskopu. Zdálo se mi ale, že na takový soud by se neměl brát zřetel, pokud jeto umění samo o sobě spolehlivé, jenže čím více jsem ho zkoumal, tím ménějistoty jsem v něm viděl. Když se předpovídání jednou trefilo, zase pak pětkrátúplně selhalo. Pochopil jsem tedy, že i bez hvězd není tak těžké uhodnout, kdozíská čest a kdo sklidí hanbu, a začal jsem považovat za marnění času zabývatse tím dále.

            MEZI HISTORIKY. Vyjdeme zase na jinénáměstíčko, kde jsem uviděl novou věc. Nemálo lidí tu totiž stálo s jakýmisikřivými a zahnutými rourami, jejichž jeden konec si dávali k očím a druhýsi posadili přes rameno na hřbet. Když jsem se ptal, co to je, řekl mi tlumočník,že to jsou kukátka, kterými se hledí za záda. Kdo chce být opravdu člověkem,musí prý vidět nejen to, co mu leží před nohama, ale má se ohlížet i na to, comá za zády, aby se z minulého i přítomného poučil pro budoucnost. Protožejsem měl tu věc za něco nového (nikdy předtím jsem podobná zakřivená kukátkaneviděl), prosil jsem jednoho z nich, aby mi je na chvíli půjčil, že sechci podívat. Podali mi jich hned několik a tu se přihodila zvláštní věc: skrzekaždé bylo vidět úplně jinak. Skrze jedno se zdála nějaká věc vzdálená a skrzedruhé byla ta stejná mnohem blíž, skrze jedno vypadala, jako že má tuhle barvua skrze druhé zase jinou, skrze třetí to dokonce vypadalo, že ta věc vůbec není,takže jsem zjistil, že se nelze spolehnout na to, že věci jsou skutečně takové,jak se jeví, ale že každé kukátko zabarví onu věc očím podle toho, jak jesestrojeno. U nich jsem ale viděl, že každý věří tomu svému pohledu, a proto seo leccos dost trpce hádali, což se mi nelíbilo.

            MEZI ETIKY A POLITIKY. Když mne pakchtěli vést jinam, ptám se: „Už bude těm učeným brzy konec? Je mi až smutno,když se mezi nimi musím trmácet.“ „To nejlepší nám ještě zbývá,“ těšil mne Všudybud.Vkročíme tedy do nějaké síně, která byla plná obrazů; na jedné straně byly ty pěknéa líbezné na pohled, na druhé straně škaredé a znetvořené. Kolem nich chodilifilozofové, a nejen že se na ně dívali, ale jak mohli, přidávali barvami jedněmna kráse a druhým na ošklivosti. „Co je to?“ ptal jsem se. A tlumočník mi říká:„Copak nevidíš ty nápisy vepředu?“ A jak mne tak vodil, ty nápisy mi ukazoval:Statečnost, Střídmost, Spravedlnost, Svornost, Řádná vláda atd. a z druhéstrany Pýcha, Obžerství, Zvůle, Nesvornost, Tyranie atd. Filozofové pak všechnypříchozí prosili a napomínali, aby ty pěkné milovali a škaredé měli v nenávisti,tamty chválili, a ty druhé co nejvíce haněli a zošklivili si je. To se mivelice líbilo a pravil jsem: „Nu, tady aspoň nacházím lidi, kteří dělají věchodnou svého pokolení.“ Mezitím jsem si ale všiml, že ti milí napomínající saminelnuli k těm pěkným obrazům o nic víc než k těm druhým, a ani senestyděli hledět si těch škaredých, ale často se kolem nich ochomýtali. Když toviděli ostatní, také se tam obraceli a připravovali si s těmi potvorami různékratochvíle a zábavu. Na to jsem s hněvem prohlásil: „Já tady vidím, želidé (jak to říkal Ezopův vlk) jinak mluví a jinak činí. Od toho, co chválí ústy,se jejich mysl odvrací, a co si svým jazykem oškliví, k tomu jim lnesrdce.“ „Ty mezi nimi snad hledáš anděly?“ osopil se na mne tlumočník. „Bude seti snad kdy vůbec něco líbit? Však ty na to dojedeš.“ A tak jsem zmlkl asklopil hlavu, zvlášť když jsem si všiml, že i všichni ostatní, kteří mi, jakjsem viděl, rozuměli, se na mne dívají s nelibostí. Nechal jsem je tedy tam a šeljsem ven.

            KapitolaXII.

            Poutníksi prohlíží alchymii

            A Všudbybud mne pobízí: „Aspoňteď pojď s námi, zavedu tě někam, kde uvidíš vrchol lidského důvtipu a takrozkošnou práci, že kdo se do ní jednou dá, nemůže ji až do konce životaopustit, protože v ní jeho mysl získá nesmírné zalíbení.“ Prosil jsem hotedy, aby neotálel a ukázal mi to. A tak mne uvedl do jakýchsi klenutých místností,kde stály řady ohnišť, pecí, kotlů a skleněných nádobek, až se všechno blyštělo.Kolem chodili lidé, přikládali pod ně a pak zase hasili a cosi všemožně přelévalia nalévali. „Co to je za lidi a co dělají?“ optal jsem se. Odpověděl mi: „Tojsou ti nejbystřejší z filozofů, kteří dělají to, co ani samo slunce svým žáremnedokáže v hlubinách země stvořit, aniž by uběhlo mnoho let, povyšují totižvšelijaké kovy na nejvyšší stupeň, totiž na zlato.“ „A k čemu to je?“ řekljsem, „vždyť se stejně používá víc železa a jiných kovů než zlata.“ „Ty jsi alehlupák!“ vyplísnil mne. „Vždyť zlato je ze všech nejvzácnější a kdo je má,nebojí se chudoby.“

            KÁMEN MUDRCŮ. „Navíc ta věc, která měníkovy ve zlato, má ještě další zvláštní schopnosti, jako například to, že zachováváčlověku úplné zdraví a nedopustí, aby zemřel dříve než po dvou či třech stechletech. A kdyby ji někdo uměl skutečně používat, mohl by se stát nesmrtelným.Ten kámen totiž není nic jiného než semínko života, jádro a prapodstata tohotosvěta, z něhož získávají své bytí zvířata, rostliny, kovy i samy živly.“Když jsem slyšel o tak podivuhodných věcech, ulekl jsem se a ptám se: „Tito lidéjsou tedy nesmrtelní?“ Odpověděl: „Ne každému se to podaří vynalézt. A i ti,kterým se to povede, s tím ne vždy umí zacházet.“ „Kdybych ten kámen měl,“řekl jsem, „tak bych se s ním snažil zacházet tak, aby ke mně nemohla Smrta abych měl dost zlata pro sebe i pro jiné. A kde se ten kámen bere?“ Odvětilmi: „Tady se připravuje.“ „V těchto kotlích?“ ptal jsem se. „Ano.“

            PŘÍHODY ALCHYMISTŮ. A tak jsem toužebněchodil okolo a sledoval, co a jak se tu dělá, a vidím, že se jim nedaří každémustejně. Jeden udělal příliš studený oheň a nedovařilo se mu to. Druhý ho měl přílišprudký, popukaly mu nádoby a cosi se vylilo ven; on tvrdil, že mu uletěl azoth[11],a plakal. Třetí přelil a rozlil, nebo si směs špatně namíchal. Jiný si tak vyčadiloči, že na své kalcinování[12] ani neviděl, nebo než si protřel oči napuštěnékouřem, azoth mu v tu ránu upláchl. Někteří se také nadýchali dýmu a umřeli.Nejvíc pak bylo takových, kterým se nedostávalo zásob v měšci, a tak simuseli odbíhat vypůjčovat. Jenže v tu ránu jim všechno vystydlo a zmařilose. To se tu dělo často, ba téměř pořád. I když mezi sebe nepouštěli nikoho bezplného měšce, každému velmi rychle tak splaskl, že v něm nakonec nezůstalovůbec nic, a on musel nechat svých pokusů a běžet si někam něco vypůjčit.

            Když jsem se na ně dosyta vynadíval,řekl jsem: „Vidím tu dost takových, co pracují nadarmo, ale nevidím anijednoho, který by získal onen kámen. A také vidím, jak ti lidé vaří zlato a škvaříživot, až oboje promarní a spálí. Kde jsou ti s hromadami zlata anesmrtelností?“ Odpověděl mi: „Ti se tobě určitě neukážou a ani bych jim toneradil. Taková vzácná věc se přece musí chovat v tajnosti. Vždyť kdyby seo tom dozvěděl někdo vysoce postavený, hned by chtěl všechno pro sebe a nebohývynálezce by skončil jako věčný vězeň, proto musí zůstávat v utajení.“

            Vtom vidím, že se někteří z těchuškvařených scházejí dohromady, a když jsem nastražil uši, slyším, že se snažízjistit příčinu svého nezdaru. První přičítal vinu filozofům, protože prý to uměnípopisují příliš nesrozumitelně, druhý naříkal na křehkost skleněných nádob, třetípoukazoval na nevhodné postavení planet, čtvrtý se hněval na špinavé příměskyrtuti a pátý vinil nedostatek prostředků. Dohromady bylo těch příčin tolik, žejsem viděl, že už neví, jak by tomu svému umění pomohli. A tak když jeden zadruhým vycházeli ven, šel jsem i já.

            KapitolaXIII.

            Poutníkse dívá na rosenkruciány

            FAMA FRATERNATIS, POVĚSTBRATRSTVA RŮŽOVÉHO KŘÍŽE. Hned na náměstí však uslyším zvuk trubky, a když sepo něm ohlédnu, vidím jezdce na koni, jak svolávají všechny filozofy. Jakmilese filozofové vyvalili v davu snad odevšad, začali jim pěti jazyky vyprávěto nedokonalosti svobodných umění a celé filozofie, a také jak někteří, Bohemvyvolení muži již všechny ty nedostatky odhalili a doplnili a dovedli lidskoumoudrost na tu úroveň, kterou měla v ráji před pádem. Dělat zlato je unich prý tím nejmenším ze sta kousků, celá příroda je před nimi totiž odkrytá anahá, a tak mohou každému tvoru dle libosti vzít i dát jeho podobu. Také žeznají jazyky všech národů, ví všechno, co se děje na zemském povrchu, ba iv Novém světě, a i když jsou od sebe vzdáleni třeba na tisíc mil, mohouspolu rozmlouvat. Kámen mudrců že prý také mají a s ním dokonale uzdravujívšelijaké nemoci i dosahují dlouhověkosti. Vždyť Hugo Alverda, jejich představený,má již 562 let, a jeho kolegové nejsou o mnoho mladší. A i když po tolik staletítajili svou existenci a na nápravě filozofie pracovali sami (je jich celkemsedm), nyní, když je již vše přivedeno k dokonalosti a nadto dobře ví, žesvětu nadchází čas proměny, nechtějí už déle zůstávat v utajení, ale hodlajíse ohlásit zjevně a jsou hotovi sdílet se o svých tajemstvích s každým,koho k tomu uznají za vhodného. Jestliže se jim přihlásí kdokoliz jakéhokoli národu a jazyka, přijmou ho, a žádného nenechají bez laskavéodpovědi. Když bude někdo nehodný, takový, který by je chtěl hledat jenz lakomství nebo ze zvědavosti, ten se nedozví nic.

            RŮZNÉ ÚSUDKY O FAMĚ. Jakmile posel všechnodovyprávěl, zmizel, a když jsem se pak díval po všech těch učencích, vidím je všechnyvyděšené tou novinou. Začínají dávat hlavy dohromady a jedni šeptem a druzínahlas o tom vynáší své soudy. I já tu a tam k někomu přistoupím aposlouchám, a tu jedni velmi jásali a nevěděli, co by samou radostí dělali.Litovali své předky, za jejichž věku se nic podobného neudálo, a blahoslavilisebe, neboť jim se bude podávat dokonalá filozofie. Těšili se, že každý bude vědětvšechno bez omylu, bude mít dost všeho a žádný nedostatek, bude moci žít tolikset let, kolik bude chtít, a to vše bez šedin i nemocí. A pořád opakovali: „Šťastný,přešťastný je náš věk.“ Když jsem slyšel takové řeči, začal jsem se z tohosám veselit a dělat si naděje, že i já dostanu to, na co se všichni těší. Aleviděl jsem také jiné lidi v hlubokém zamyšlení, kteří byli na velkýchrozpacích, když se jich ptali, co si o tom myslí. Říkali, že kdyby byla pravdato, co slyšeli, radovali by se, ale ty věci se jim zdají být příliš zatemněné apřevyšující rozum. Jiní se zjevně stavěli na odpor a tvrdili, že je to jenpodvod a klam: Když tu jsou už tolik set let, proč se neukázali dřív? A když sijsou tak jisti svými věcmi, proč nevystoupí směle na světlo místo toho, aby hvízdalijen odkudsi ze tmy jako netopýři? Filozofie že je prý dobře založená areformaci nepotřebuje, a když si ji nechají vzít z rukou, nebudou mítnakonec žádnou. Další na ně hrozně nadávali a prohlašovali je za věštce, čarodějea vtělené ďábly.

            UCHAZEČI O PŘIJETÍ DO BRATRSTVA. Zkrátka,na celém náměstí byl velký rámus a téměř každý hořel touhou ty lidi nalézt. Nemáloz nich tedy spisovalo žádosti (jedni tajně a druzí veřejně), posílali jimje a jásali radostí, že budou také brzy přijati do spolku. Ale viděl jsem, žekaždému se jeho žádost poté, co prošla snad všemi kouty země, nakonec bez odpovědivrátila, jeho veselá naděje se obracela v zármutek a navíc sklidil výsměchod oněch nevěřících. Někteří psali znovu, podruhé, potřetí i víckrát, prosili azaklínali se při všech bohyních vědy a umění, jak nejvíce uměli a mohli, aby právěoni, lidé tak žádostiví vědění, nebyli odmítnuti. Ti, kdo nechtěli déle čekat,osobně běhali z jednoho kraje světa na druhý a naříkali na své neštěstí, žety šťastné lidi nemohou najít. Vinu za to připisoval jeden své nehodnosti adruhý nevlídnosti oněch lidí, a tak si jeden zoufal a druhý se znovu trápil,když se snažil přijít na nové způsoby, jak je nalézt, až mi z toho, kdyžjsem se nemohl dočkat žádného rozuzlení, bylo velmi smutno.

            POKRAČOVÁNÍ FAMY ROSENKRUCIÁNŮ. Vtomznovu začne troubení a mnozí, a spolu s nimi i já, hned běží za tímzvukem, a tu uvidím kohosi, jak si rozkládá krám a zve lidi k prohlédnutía koupi předivných tajemství, která jsou prý vzata z pokladů novéfilozofie a všem, kdo jsou žádostiví tajné moudrosti, učiní zadost. Nastalaveliká radost, že svaté Růžové bratrstvo se už zjevně a štědře rozděluje o svépoklady, a tak mnozí přicházeli a nakupovali. Všechno, co se prodávalo, bylozabalené v pěkných krabicích, které byly pomalované a s všelijakýmikrásnými nápisy: Brána moudrosti, Tvrz vědy, Učiliště veškerenstva, Dobromakrokosmu i mikrokosmu (velkého i malého světa), Souzvuk obojího světa, O křesťanskétajné nauce, Jeskyně přírody, Hrad prvotní hmoty, O božské magii, Trojnásobnátrojice obecná, Vítězná pyramida, Aleluja atd. Každému, kdo si něco koupil, pakzakazovali, aby to otvíral. Moc té tajné moudrosti je prý taková, že působípronikáním, ale kdyby se krabice otevřela, že by zmizela. Někteří zvědavější seale neudrželi a otevřeli, a když zjistili, že jejich krabice jsou naprosto prázdné,ukazovali to ostatním. A když i oni pootevírali ty své, nikdo v nich nicnenašel. A tak křičeli: „Podvod, podvod,“ a hněvivě mluvili proti tomu člověku,ale on je upokojoval slovy, že to jsou skutečně ta nejtajnější tajemství a žety věci nejsou viditelné pro nikoho kromě synů vědy, což je ale tak jedenz tisíce, on že na tom nemá žádnou vinu.

            VÝSLEDEK FAMY. Z větší části setím dali všichni upokojit, on si mezitím sbalil své věci a diváci se s různounáladou rozcházeli jeden sem a druhý tam. Jestli se kdo z nich dozvěděl činedozvěděl něco o těch nových tajemstvích, to doposud netuším. Ale vím, že sepotom všechno jaksi utišilo, a ty, které jsem dříve viděl nejvíce běhat a pobíhat,jsem často zahlédl sedět někde v koutě s ústy jako na zámek – ať užje nakonec pustili k oněm tajemstvím (jak se někteří domnívali) a muselisložit slib mlčenlivosti, nebo že se (jak se zdálo i mně, když jsem se nedívalskrze brýle) styděli za svou marnou naději a vynaloženou námahu. Všechno setedy rozcházelo a utišovalo, jako když se po bouři trhají mračna bez deště. Jájsem se obrátil na své průvodce: „Nakonec z toho všeho nebude nic? Co budes mými nadějemi? Vždyť když jsem tu viděl tak slibné věci, těšil jsem se, ženajdu příhodnou pastvu pro svou mysl!“ Tlumočník mi odvětil: „Kdo ví, možná ještěmůžeš to vše získat, snad ti lidé znají hodinu, kdy se mají komu zjevit.“ „A nato mám čekat?“ řekl jsem. „Když jsem neviděl, že by se to podařilo jedinémuz tisíců lidí učenějších, než jsem sám? Nechci už u toho déle otálet, pojďmeodsud.“

            KapitolaXIV.

            Poutníksi prohlíží medicínu

            ANATOMIE. A tak mne provedliuličkami mezi fyzikálním a chemických sálem a přivedli na další náměstí, kdejsem spatřil hrozné divadlo. Vzali tu člověka, řezali mu jeden úd za druhým,vrtali se mu ve vnitřnostech a s chutí si navzájem ukazovali, co kde našli.„Co je to za ukrutnost, zacházet s člověkem jako se zvířetem?“ zhroziljsem se. „To tak musí být,“ říká mi tlumočník, „oni se tak učí.“

            ROSTLINOPIS. Mezitím toho ti lidénechali, rozutekli se po zahradách, lukách, polích a horách, a když tam našlijakoukoli rostoucí věc, utrhli ji a přinesli toho zpět takové hromady, žek jejich přebrání a prohlédnutí by nestačily ani stovky let. Z téhromady si každý vzal, co se mu líbilo nebo hodilo, běžel k tomu rozpáranémutělu, rozložil si vše nad jeho údy a poměřoval jedno s druhým na délku, našířku nebo na tloušťku. Ten tvrdil, že tohle se hodí k tomu, druhý, že seto nehodí, a pak se o to s velkým křikem hádali, ba i se samotnými jmény těchtravin byly veliké nesnáze. Tomu, kdo jich znal nejvíc a uměl je nejlépe měřita vážit, z nich upletli věnec, korunovali ho a nazývali ho doktorem tohoumění.

            LÉKAŘSKÁ PRAXE. Pak jsem viděl, jakk nim vodí a nosí lidi různě poraněné zevnitř i zvenčí, hnisající a hnijící,a oni k těm lidem přistupovali, dívali se jim na jejich rány, čichalik puchu, který od nich šel, vrtali se shora i zespodu v nečistotě, ažse mi z toho dělalo nevolno; a tomu říkali diagnóza. Teprve potom vařili,pražili, škvařili, pálili, studili, sekali, řezali, bodali a zase šili,obvazovali, mazali, ztužovali, změkčovali, zakrývali, zalévali a dělali nevímco všechno. Mezitím jim ale pacienti stejně hynuli pod rukama a nemáloz nich si stěžovalo, že umírají kvůli jejich neschopnosti nebo zanedbávání.Abych to shrnul, viděl jsem, že ačkoli těm milým uzdravovatelům přinášelo jejichumění nějaký zisk, přinášelo však také (pokud chtěl takový člověk vykonávat svépovolání poctivě) mnoho usilovné i odpudivé práce a v neposlední řadě takétolik nepřízně jako přízně. A tak se mi to příliš nelíbilo.

            KapitolaXV.

            Poutníksi prohlíží právní vědu

            ÚČEL PRÁVA. Nakonec mne ještězavedli do jednoho rozlehlého sálu, ve kterém jsem zahlédl více slovutných lidínež kde jinde. Ti měli všude kolem po stěnách namalované zdi, roubení, ploty,prkenné ohrady, mříže a závory a v nich byly takové a onaké mezery a díry,dveře a vrata, závory a zámky a k nim různé klíče, klíčky a šperháky. Nato si všichni navzájem ukazovali a rozměřovali, kudy a jak se může nebo nemůžechodit. „Co ti lidé dělají?“ zeptal jsem se. Odpověděli mi, že se snažízjistit, jak by si každý člověk mohl ve světě udržet své věci nebo na sebepokojně převést něco od někoho jiného, a při tom všem aby byl zachován řád asvornost. „To je pěkná věc,“ řekl jsem, ale když jsem se podíval blíže, zošklivilase mi.

            ČÍM SE ZABÝVÁ PRÁVO. A to předevšímproto, že jak jsem si všiml, nezavírá se do těch ohrad ani duše, ani mysl, anitělo člověka, ale jen majetek, u člověka jen okrajová věc, a nezdálo se mi, žeby stálo za to na ni vynakládat tolik obtížné námahy, jakou jsem tu viděl.

            ZÁKLAD PRÁVA. K tomu jsem sinavíc všiml, že všechno to umění stálo na momentální chuti některých lidí, akdyž se tomu nebo onomu zalíbilo to či ono ustanovit jako právo, ostatní tohned zachovávali, nebo jsem také zahlédl, že když se někomu něco zdálo dobré,hned vystavěl hradbu nebo vytvořil trhlinu. SPLETITOST PRÁVA. Proto si tu častoodporovalo jedno s druhým, a když to jiní lidé chtěli napravit a srovnat,museli si s tím mnohdy zdlouhavě lámat hlavu, až jsem se divil, jak serozvášňovali a potili nad nepatrnými věcmi, které se přihodí snad jednou za tisíclet a nejsou nijak závažné, a navíc to vše činili s nemalou hrdostí. Čím lépetotiž kdo uměl probořit hradbu, vytvořit leckde trhlinu a zase ji zahradit, tímvíce se sám sobě líbil a jiní se mu obdivovali. Někteří se jim však stavěli naodpor a volali, že tak se nemá zahrazovat či bořit, ale že je to třeba dělatjinak. Z toho povstávaly roztržky a hádky, a když se po chvíli rozešli,maloval jeden tak a druhý onak a každý se snažil přitáhnout diváky. Když jsemse na ty věci dosyta vynadíval, potřásl jsem hlavou a řekl jsem: „Pospěšme siodsud, je mi z toho smutno.“ Tlumočník se na mne obrátil s hněvem: „Jestlipakse ti na světě bude vůbec něco líbit, když i na těch nejušlechtilejších věcechnajdeš nějakou chybu, ty jeden nestálý člověče!“ Všudybud mu odpověděl: „Zdá semi, že mu mysl zapáchá nábožností, zaveďme ho tam, snad aspoň v ní najde nějakýpůvab.“

            KapitolaXVI.

            Poutníkse dívá na promoci mistrů a doktorů

            Ale vtom zazní zvuk trubky,jako když svolávají lidi na slavnost, a protože Všezvěd věděl, co se bude dít, říkámi: „Vraťme se ještě na chvíli zpátky, bude se tu nač podívat.“ „A co to bude?“ptám se. On: „Vysoká škola bude korunovat ty, kdo byli pilnější než jiní a dosáhlimistrovství v umění. Jak říkám, takoví budou korunováni jako příklad proostatní.“ Protože jsem toužil spatřit tak zvláštní věc a navíc jsem viděl davysbíhajících se lidí, vešel jsem za nimi také dovnitř a tam, u rektorskéhostolce, stál kdosi s papírovým žezlem a k němu zprostředka davu přistupovalilidé a chtěli pro sebe potvrzení od univerzity. Když schválil jejich žádost,poručil jim, aby mu napsali na cedulku, co umí a na co žádají potvrzení. A takjeden hlásil, že zná filozofii, jiný medicínu, další právo a přitom podmazávalměšcem, aby to šlo hladčeji.

            On bral jednoho po druhém a každémupřilepil na čelo titul: Toto je mistrsvobodných umění, toto je doktor medicíny, toto je licenciát obojího právaatd., stvrdil to pečetí a ve jménu bohyně Pallas Athény všem přítomným i nepřítomnýmnařizoval, aby jim na potkání nikdo neříkal jinak. A s tím je i celý zástuppropustil. „Bude se dít ještě něco dalšího?“ zeptal jsem se. „Tobě to snadnestačí?“ říká mi tlumočník. „Copak nevidíš, jak se před nimi teď všichnirozestupují?“ A skutečně tomu tak bylo!

            Ale protože jsem vždy chtěl vědět,co se s nimi bude dít potom, dívám se, jak jednomu takovému novopečenémumistru umění uložili něco spočítat a on to neuměl, poručili mu něco změřit, takéneuměl, nakázali vyjmenovat hvězdy, nevěděl ani to, přikazovali udělat si úsudek,ale ani to nedokázal, chtěli po něm, aby mluvil cizím jazykem, ale on ho neovládal,když mu přikázali, aby řečnil ve svém jazyce, nesvedl to, a když mu nakonec nakázaličíst a psát, nezvládl ani to. „To snad není neřád, říkat si mistr sedmera uměnía přitom žádné neumět?“ rozhořčil jsem se. Tlumočník mi odpověděl: „Když toneumí jeden, umí to druhý, třetí nebo čtvrtý, každý nemůže umět všechno.“ „Rozumímtomu tedy správně,“ řekl jsem, „že i po letech strávených ve škole, vynaloženímajetku a po navěšení titulů a pečetí je ještě nakonec třeba se zeptat, jestlise takový člověk něčemu naučil? Bůh pomáhej takovému pořádku!“ „Ty s tímmudrováním nepřestaneš, dokud za to něco neschytáš,“ říká mi. „Jen žvaň dál a přísahám,že se ti něco zlého přihodí.“ „Dobrá tedy,“ opáčil jsem, „ať jsou to pro mne zamne třeba mistři a doktoři sedmdesatera sedmera umění a ať si umí všechno nebonic, nechci k tomu už nic víc dodávat, jen pojďme rychle odsud.“

            KapitolaXVII.

            Poutníksi prohlíží náboženství

            POHANÉ. Provedou mne tedy jakýmisiprůchody, až vyjdeme na náměstí, kde stálo množství různě postavených chrámů akapliček, a z nich a do nich vcházely a vycházely zástupy. Vejdeme donejbližšího a tam vidím na všech stranách rytiny a sochy mužů a žen, všelijakýchzvířat, ptactva, plazů, stromů a rostlin, také slunce, měsíce i hvězd, ba bylotam i plno ošklivých ďáblů. Z těch, kdo přicházeli dovnitř, si každý vybral, cose mu líbilo, a před tím klekal, líbal to, pálil tomu kadidlo a přinášel oběti.Ačkoli mi bylo divné, jak tu jsou všichni svorní – že i když téměř každý dělalsvou věc úplně jinak, snášeli se navzájem a každý ponechával druhému pokojnějeho názor (což jsem jinde neviděl) – pospíšil jsem si přesto ven, protože mnetu zarážel jakýsi smrdutý puch a jímala hrůza.

            ŽIDÉ. Vejdeme tedy do jiného chrámu,čistého a bílého, ve kterém nebyly žádné obrazy kromě těch živých. Ti alejednak pokyvovali hlavami a tiše si cosi drmolili a jednak se čas od času vztyčili,zacpali si uši, otevřeli hubu dokořán a vydávali jakýsi zvuk ne nepodobný vlčímuvytí. TALMUDI FIGMENTA.[13]Pak se scházeli dohromady a nahlíželi do jakýchsi knih, ve kterých jsem, kdyžjsem také přistoupil blíže, zahlédl jakési podivné obrazy. Například pernatou aokřídlenou zvěř, ptactvo bez křídel a bez opeření, zvířata s lidskými alidi se zvířecími údy, jedno tělo s mnoha hlavami a jinde zase jednu hlavus mnoha těly. Jedna příšera měla místo ocasu hlavu a místo hlavy ocas,druhá měla oči pod břichem a nohy na hřbetě. Třetí měla bezpočet očí, uší, ústi noh a čtvrtá zase nic z toho a všechno to bylo nějak divně přeskládané, pootočené,zohýbané, pokřivené a všelijak odlišné – jeden úd byl dlouhý píď a druhý celý sáh,jeden byl tlustý jako prst, druhý jako sud, zkrátka, všechno bylo znetvořené víc,než by se dalo uvěřit. Oni ale říkali, že to jsou dějiny, pochvalovali si, jakje to vše ušlechtilé, a starší to mladším ukazovali jako veliké tajemství. Jájsem na to řekl: „Kdo by se toho nadál, že jsou i lidé, kteří dokážou obdivovattak nechutné věci. Nechme je a pojďme jinam.“ A když jsme vyšli ven, viděl jsemje také procházet se mezi ostatními, ale všem byli na obtíž a lidé siz nich tropili žerty a smáli se jim. Což mne ponouklo k tomu, abychjimi také pohrdal.

            MOHAMEDÁNI. Vešli jsme tedy do jinéhochrámu, který byl kulatý a o nic méně krásný než ten předchozí. Uvnitř neměl žádnéozdoby kromě nějakých písmen na stěnách a koberců na podlaze. Lidé se tuchovali tiše a počínali si nábožně, byli bíle přioděni a velmi milovali čistotu,neboť se vždy umývali a dávali almužny, až jsem k nim začal pro jejich myšlenkychovat náklonnost. „Jaký základ mají pro takové věci?“ ptal jsem se. Všezvěd miodpověděl: „Oni ho nosí schovaný pod sukní.“ Přistoupím tedy blíže a chci tovidět. Ale oni mi řekli, že se nesluší, aby to viděl někdo jiný než vykladači.Ale protože jsem to chtěl vidět i přesto, předstírám povolení od samotnéhoOsudu.

            SOUHRN KORÁNU. A tak vytáhli a ukázalimi jakousi desku, na které stál strom, jehož kořeny se vypínaly do vzduchu a ratolestise zarývaly do země. Okolo něj ryla v zemi spousta krtků a jeden velikýkrtek chodil okolo, svolával je a přidržoval je při práci. Tvrdili mi, že podzemí, na ratolestech toho stromu roste všelijaké chutné ovoce, které ti tiší apracovití živočiši dobývají. „A to je souhrn toho náboženství,“ říká mi Všezvěd.Pochopil jsem tedy, že se zakládá na větru domněnek, jeho cíl a ovoce je rýpatse v zemi, utěšovat se neviditelnými rozkošemi, které neexistují, a slepěhledat, nevěda co.

            MOHAMEDÁNSTVÍ STOJÍ NA NÁSILÍ. Kdyžjsme odtamtud odešli, ptám se svého průvodce: „A jak si mohou být jisti, že právětoto je spolehlivý a pravý základ náboženství?“ „Pojď se podívat,“ řekl mi. Vyšlijsme tedy za kostel na náměstí a tam si ti bílí a umytí lidé vyhrnovali rukávy,jiskřili očima, hryzali si rty, strašlivě řvali, běhali sem a tam a kohopotkali, do toho sekali šavlí a máchali se v lidské krvi. Toho jsem sepolekal, utekl jsem pryč a tázal jsem se: „Co to ti lidé dělají?“ Odpovědělimi: „Diskutují o náboženství a dokazují, že Korán je ta pravá kniha.“

            ROZEPŘE O KORÁN MEZI TURKY A PERŠANY.Vejdeme znovu do kostela a tam se mezi těmi, kdo nosili onu desku, také strhlahádka týkající se, jak jsem pochopil, toho hlavního krtka. Jedni totiž tvrdili,že se o ty drobnější krtky stará sám, druzí zase, že má dva pomocníky.[14]O tu věc se hádali tak nesmiřitelně, že spolu nakonec diskutovali podobně jakos ostatními ohněm a železem, až z toho šla na mě hrůza.

            KapitolaXVIII.

            Prohlížísi křesťanské náboženství

            Když můj průvodce uviděl, jakjsem se zděsil, vybídl mne: „Nuže pojďme dále, ukážu ti křesťanské náboženství.To je založené na spolehlivých Božích zjeveních, vyhovuje jak těm nejprostším,tak nejrozumnějším, nebeskou pravdu staví jasně na světlo a poráží všechnyodporné bludy. Jeho ozdobou je svornost a láska a přes nespočetná pronásledovánístále zůstává neporažené a pevně stojí. Z toho můžeš jasně vidět, že určitěmusí pocházet od Boha a že tu jistě dojdeš pravého potěšení.“ Nad těmi slovyjsem se velmi zaradoval, a tak jsme šli.

            KŘEST. Když jsme k nim přicházeli,vidím, že tam mají jakousi bránu, skrze niž musí projít každý, kdo sek nim chce dostat. Ta brána stála u vody, kterou musel každý přebrodit aumýt se v ní a přijmout jejich znamení, bílou a červenou barvu, s přísahou,že chce zachovávat jejich práva a řády a věřit, modlit se a držet se týchž nařízeníjako oni. To se mi velmi líbilo. Vypadalo to totiž jako počátek nějakého ušlechtiléhouspořádání.

            KÁZÁNÍ SLOVA. Když jsem prošel skrzebránu, uviděl jsem veliké zástupy lidu a mezi nimi některé, kdo se od druhýchlišili svým oděvem, jak stojí na vyvýšených místech a ukazují ostatním jakýsiobraz namalovaný tak umně, že čím víc se na něj člověk díval, tím víc se měl načdívat. Ale že ten obraz nebyl ozdobený zlatem ani zářivými barvami, nebyl zdálkypříliš patrný. Všiml jsem si, že právě proto byli ti, kdo stáli daleko, jen zřídkakdyuchváceni jeho krásou, zatímco ti, kdo byli blíže, se pohledů na něj nemohlinasytit.

            KRISTŮV OBRAZ. Ti, kdo nosili tenobraz, ho velice chválili, nazývali ho Synem Božím a tvrdili, že v němjsou zobrazeny všelijaké ušlechtilosti a že byl poslán z nebe na zem, abysi z něho lidé vzali příklad, jak mají žít ctnostný život. A byla mezinimi veliká radost a jásání, padali na kolena, pozvedali ruce k nebi a chváliliBoha. Když jsem to viděl, také jsem pozvedl svůj hlas a chválil Pána Boha zato, že mi dal přijít na toto místo.

            DUCHOVNÍ HODY KŘESŤANŮ. Mezitím slyšímrůzná a mnohá napomínání, aby se každý přizpůsoboval tomu obrazu, a vidím, jakse lidé scházejí dohromady a ti, kterým byl svěřen obraz, z něho dělajímaličké obrázky, v jakémsi obalu ho rozdávají lidem a oni ho s nábožnouúctou berou do úst. Ptám se tedy, co se to tu děje? Odpověděli mi, že se nestačína ten obraz dívat jen zvenčí, ale že aby se člověk mohl proměnit do jeho krásy,musí se mu dostat do útrob. Pak totiž tomu nebeskému lékařství musí ustoupit ihříchy. Po této odpovědi jsem se upokojil a chválil jsem křesťany, jací jsou toblažení lidé, že mají k zahánění zlého takové prostředky a pomoc.

            NEVÁZANOST KŘESŤANŮ. Mezitím se aledívám po některých, kteří jen chvíli předtím (jak tvrdili) přijali Boha, a vidím,jak se jeden za druhým pouští do pitek, svárů, nepravostí, krádeží a loupeží.Nevěřím svým očím, a tak se dívám pozorněji a skutečně vidím, že pijí a zvracejí,hádají se a bijí, lstí a mocí jedni druhé odírají a obírají, nevázaností řehtajía poskakují, výskají a zpívají, smilní a cizoloží víc, než jsem viděl kdejinde, zkrátka, že všechno dělají přesně opačně, než jak byli napomínáni a jakslibovali. Zarmoutil jsem se nad tím a s lítostí jsem si posteskl: „Alepro Pána Boha, co se to tu děje? Já jsem tu hledal něco jiného!“ „Nediv setolik,“ odpověděl mi tlumočník. „To, co se lidem předkládá k následování,je stupeň dokonalosti, na který lidská slabost nenechá každého vystoupit. Ti,kdo vedou jiné, jsou dokonalejší, ale těm nemůže obyčejný člověk žijícív těžkých poměrech stačit.“ „Pojďme tedy mezi ty vůdce,“ řekl jsem, „ať sena ně podívám.“

            JALOVOST KAZATELŮ. Přivede mne tedyk těm, kdo stáli na vyvýšených místech a napomínali lidi k milováníkrásy toho obrazu; zdálo se mi však, že to dělali jaksi slabě. Když je totiž někdoposlechl a následoval, bylo to dobře, a pokud ne, pak také. Někteří chřestilijakýmisi klíči a tvrdili, že mají moc a že kdo je neposlechne, tomu zavřou bránu,kudy se chodí k Bohu, ale žádnému ji nezavřeli. A když už to dělali, takjakoby z legrace. Jinde jsem viděl, že většinou ani nemohli směle mluvit.Když chtěl totiž někdo kázat trochu ostřeji, spílali mu, že útočí najednotlivce. Někteří tedy kárali hříchy písemně, když to nemohli dělat svými ústy,ale i na ty křičeli, že roztrušují pomluvy, odvraceli se od nich aneposlouchali je, nebo je shazovali ze stupňů a ustanovili si někoho mírnějšího.Když jsem to viděl, řekl jsem: „To je ale bláznovství, že tito lidé chtějí mítze svých vůdců a rádců jen pochlebníky.“ „Takový je běh světa,“ řekl mi tlumočník,„a není to ke škodě. Kdyby se těm vyvolávačům trpělo cokoli, kdo ví, co všechnoby si nedovolovali. Musí se jim přece vyměřit nějaká hranice.“

            TĚLESNOST KŘESŤANSKÝCH DUCHOVNÍCH. „Pojďmetedy,“ řekl jsem, „ať se podívám i na ně samotné, jestli mají kromě své katedryuspořádané věci i u sebe doma, kde jim aspoň nikdo jiný nepřekáží a nic jimnevyměřuje.“ Vstoupíme tedy tam, kde bydleli kněží. Myslel jsem si, že jenaleznu, jak se modlí a zkoumají tajemství, ale pohříchu jsem je našel, jak sejedni rozvalují na postelích a chrápou, druzí sedí na hostině, hodují, nacpávajíse a nalévají až do němoty, třetí provozují tance a zábavy, další si vycpávajíměšce, truhly a komory, jiní chodí na zálety a chovají se chlípně, další si připínajíostruhy a učí se zacházet s dýkami, kordy a ručnicemi a někteří se honí sepsy a zajíci. Nejméně času pak trávili s biblí a byli i takoví, kteří jisotva kdy vzali do ruky, ale i přesto si říkali učitelé Písma. Když jsem to viděl,zvolal jsem: „Ach, běda nám, toto mají být ti vůdcové na cestě do nebe a příkladyctnosti? Najdu na světě vůbec něco, v čem by nebyl klam a podvod?“ Někteříz nich to zaslechli, a když pochopili, že si stěžuji na jejich nepořádný život,šilhavě se na mne zadívali a začali reptat, že jestli hledám nějaké pokrytce apovrchní svatoušky, abych je hledal jinde. Oni že vědí, jak mají v kostelekonat svou povinnost i jak se doma mezi lidmi chovat lidsky. A tak jsem muselzmlknout, i když jsem jasně viděl, že je špatné mít na rouchu pancíř a naklobouku přilbu, v jedné ruce Zákon a v druhé meč, nosit vepředuPetrovy klíče a vzadu Jidášův měšec, mysl mít vybroušenou v Písmu a srdcev nepravostech, mít jazyk plný zbožnosti a oči naplněné smyslností.

            SLOUŽÍ NEBESKÝMI DARY JINÝM, ALE NESOBĚ. Zvlášť když jsem pak viděl některé, kteří při kázání skvěle a nábožně řečnili,připadali sami sobě i jiným téměř jako andělé, jež sestoupili z nebe, alejejich život byl stejně nevázaný jako životy ostatních lidí, to jsem se užnemohl udržet, abych nepoznamenal: „Hle, potrubí, skrze které plynou dobré věci,ale v něm samotném se neuchytí!“ Tlumočník opáčil: „I to je dar Boží, kdyžněkdo umí pěkně mluvit o Božích věcech.“ „Je to dar Boží,“ říkám mu, „ale mámesnad zůstávat jen u slov?“

            NEŘÁDY BISKUPŮ. Mezitím jsem si všiml,že všichni ti lidé nad sebou mají nějaké starší (říkali jim biskupové,arcibiskupové, opati, probošti, děkani, superintendanti, církevní dozorciatd.), muže vzácné a vážené, jimž všichni prokazovali čest, a tak jsem sipomyslel: „Proč aspoň ti neudržují pořádek mezi těmi nižšími?“ A protože jsemchtěl pochopit, čím to je, vešel jsem za jedním do jeho pokojíku, pak za druhým,za třetím, za čtvrtým atd., a vidím, že jsou tak zaměstnaní, že nemají kdy dohlížettam na ty. Kromě některých věcí, které měli společné s těmi prvními, sejejich zaměstnání týkalo – alespoň jak tvrdili – knih církevních důchodů apokladů. K tomu jsem poznamenal: „To je omyl, když jim říkají duchovní otcové, měli by se spíš nazývatdůchodní otcové.“ Tlumočník mi odpověděl:„Je přeci třeba pečovat o to, aby církev nepřišla o věci, které jí pán Bůh nadělila jež získala od svých zbožných předků.“ Vtom vystoupil jeden z nich, člověk,který měl u pasu zavěšené dva klíče a říkali mu Petr, a prohlásil: „Bohu senebude líbit, jestliže my přestaneme kázat Boží slovo a budeme sloužit přistolech. Bratří, vyberte si proto mezi sebou sedm mužů, o nichž se ví, žejsou plni Ducha a moudrosti, a pověříme je touto službou. My pak budeme inadále věnovat všechen svůj čas modlitbě a kázání slova (Sk 6:2-4).“ Když jsemto slyšel, zaradoval jsem se, protože podle mého mínění to byla dobrá rada. Alez nich tomu nechtěl nikdo rozumět a dál sami přijímali a vydávali peníze,zatímco modlitbu a službu Slovem svěřili jiným nebo ji jen zběžně odbývali.

            Když někdo z nich umřel a péčeo úřad měla přejít na jiného, zahlédl jsem u toho nemálo obcházení, prohlíženía shánění přímluv a každý se na to místo tlačil, ještě než stačilo vychladnout.Ten, kdo chtěl obsadit uprázdněné místo, pak získával hlasy mnoha rozličnými způsoby.Jeden o sobě tvrdil, že je pokrevním příbuzným zemřelého, druhý, že je příbuznýmjeho ženy, třetí, že už dlouho slouží jako starší, čtvrtý se dušoval, že mu touž předem slíbili, pátý očekával, že ho dosadí na poctivé místo, protože hozplodili poctiví rodiče, šestý předstíral, že má schválení, které si vyžádalodjinud, sedmý podstrkoval dárečky, osmý požadoval místo, kde by mohl rozprostřítsvé vysoké, hluboké a široké smysly a nevím co ještě. Když jsem to viděl,zvolal jsem: „V tom snad není žádný řád, když se tu lidé tlačí na taková místa!Vždyť by se tu mělo čekat na povolání!“ Tlumočník mi odpověděl: „Co by povolávalitakové, kteří se nesnaží? Kdo má o to zájem, musí se přihlásit.“ „Ale já jsemsi skutečně myslel,“ říkám mu, „že se tu musí čekat na Boží povolání.“ On nato: „Ty si snad myslíš, že Bůh na někoho zavolá z nebe? Boží povolání je přízeňstarších a každý, kdo se připravuje na povolání, si ji může získávat.“ „Teď chápu,“dodal jsem, „že pro církevní službu není třeba nikoho hledat a shánět, spíš jenutné je odhánět. Ale pokud si má člověk získávat přízeň, měl by se ji snažit získattak, že bude církvi milý pro svou pokoru, tichost a pracovitost, ne tak, jakvidím a slyším tady. Ať je to však, jak chce, tohle jsou neřády.“

            SPOLÉHÁNÍ KŘESŤANŮ NA VÍRU BEZ SKUTKŮ.Když můj tlumočník viděl, že na tom trvám, řekl mi: „Je pravda, že v životěkřesťanů i samotných teologů je o něco více nesrovnalostí než jinde. Ale jezase pravda, že i když jsou křesťané zle živi, dobře umírají. Lidské spasenítotiž nezáleží na skutcích, ale na víře, a když ta je pravá, nemůže minoutspasení. Nepohoršuj se tedy nad tím, že křesťanský život není vždy příkladný,když je v něm víra, stačí to.“

            I O VÍRU JSOU SPORY. „Shodují se všichniaspoň na té víře?“ zeptal jsem se. Odpověděl mi: „Je tu pár neshod, ale co natom? Základ mají všichni stejný.“ Zavedou mne tedy za nějaké mříže uprostředtoho velikého kostela a tam jsem uviděl jakýsi veliký kámen visící na řetěze; říkalimu prubířský kámen. PÍSMO SVATÉ, PRUBÍŘSKÝ KÁMEN. K němu přistupovali lidéa každý z nich něco nesl v ruce, například kus zlata, stříbra, železa,olova, písku, plev atd. Pak každý to, co přinesl, otíral o ten kámen apochvaloval si, že to obstálo ve zkoušce. Jenže jiní, kteří tomu přihlíželi,tvrdili, že neobstálo. A tak na sebe křičeli, nikdo z nich nechtěl nechatpohanět svou věc ani potvrdit druhému tu jeho, pak na sebe nadávali, proklínalise, chytali a tahali se za kápě, za uši a kde jen mohli. Jiní se přeli o samotnýkámen a o jeho barvu. Někteří tvrdili, že je modrý, jiní, že je zelený, další, žeje bílý, a zase jiní, že je černý, až se našli i takoví, kteří říkali, že jehobarva je proměnlivá a že záleží na tom, jaká věc se k němu přiloží, podletoho že mění svou barvu. Někteří radili, aby ho rozbili a rozdrtili na prach apak se podívali, jaký bude, jiní to ale nechtěli dopustit. Někteří navíc říkali,že ten kámen působí jen sváry, aby ho sundali a dali pryč, že se pak snázeshodnou. S tím jich souhlasil velký počet, a dokonce i těch nejváženějších,ale jiní jim odporovali a říkali, že raději položí svůj život, než aby todopustili, a když se pak strhla hádka a rvačka, skutečně byli někteří zbiti, kámenvšak nakonec stejně zůstal na svém místě. Byl totiž kulatý a velmi hladký a kdona něj sáhl, nemohl ho uchopit, hned mu vyklouzl a točil se zase uprostřed mříží.

            ROZTRHÁNÍ KŘESŤANŮ NA SEKTY. Kdyžjsem odešel od oněch mříží, spatřil jsem, že ten kostel má kolem sebe spoustukapliček, do kterých se rozešli ti, kdo se nemohli shodnout u prubířskéhokamene, a každého z nich následuje určitá část lidu, kterým pak dával příkazy,jak a čím se mají lišit od ostatních. Jedni aby se označili vodou i ohněm, druzíaby měli vždy v kapse nebo v dlani znamení kříže, třetí aby u sebekromě toho hlavního obrazu, ke kterému mají všichni vzhlížet, nosili pro většídokonalost co nejvíc dalších drobnějších obrázků, čtvrtí aby neklekali přimodlitbě, že to tak dělají farizeové, pátí aby mezi sebou netrpěli žádnouhudbu, protože to je rozpustilost, a další aby se nenechali od nikoho učit a řídilise jen podle vnitřního zjevování Ducha. Zkrátka, když jsem si prohlédl všechnyty kaple, všude jsem viděl nějaká zvláštní nařízení.

            NEJKRÁSNĚJŠÍ KAPLIČKA ZE VŠECH.Jedna z nich byla nejvyšší a nejvyzdobenější, třpytila se zlatem a drahýmkamením a byl z ní slyšet veselý zvuk nástrojů. Do té jsem byl uveden nejdřívea pobízeli mne, abych se tu pořádně rozhlédl, že tu mají krásnější bohoslužbynež kde jinde. Uvnitř stálo u stěn spousta nejrůznějších soch a obrazů, kteréukazovaly, jak se dostat do nebe. U nich postávali někteří lidé, vyráběli si žebříky,přistavovali je k nebi a lezli po nich nahoru. Jiní snášeli věci nahromadu a dělali z nich vršky a kopce, aby po nich vylezli vzhůru, dalšísi dělali křídla a připínali si je, jiní si nachytali okřídlené tvory, sepjalijich několik dohromady, přivázali se k nim a chtěli spolu s nimivyletět do oblak atd. Bylo tu také mnoho kněží v různých oděvech, kteřílidem ty obrazy ukazovali a schvalovali a vyučovali je přitom různým obřadům,kterými se mají lišit od ostatních. Jeden z nich byl oděný zlatem a šarlatem,seděl na vysokém stolci a těm, kdo byli poslušní a věrně zachovávali ona nařízení,rozděloval znamenité dary. Zdálo se mi, že je tu celkem pěkný řád a že se tu žijeradostněji než jinde. Ale když jsem pak viděl, jak přibíhají lidé z jinýchsekt, strašlivě na ně dotírají a všechny jejich věci haní a odsuzují, pojaljsem je v podezření. Zvlášť když jsem viděl, jak nesměle odpovídají a hájí se,a místo toho k sobě vábí lidi na jedné straně kamením, vodou, ohněm a mečem,a na druhé straně je lákají podvodně zlatem. I mezi nimi samotnými jsem vidělmnohé roztržky, hádky, závist, přetahování o místa i jiné neřády, a tak jsem sešel podívat mezi ty druhé, kteří si říkali obnovení.

            JINÍ SE NEÚSPĚŠNĚ DOMLOUVAJÍ NASJEDNOCENÍ. Tam vidím, že některé ty kaple (dvě nebo tři, které stály blízko usebe) se snaží domluvit a sjednotit se. Jenže nemohli přijít na to, jak sespolu srovnat, a každý stál na tom, co si ve své hlavě předsevzal, a snažil seto vtlouci do druhých. Někteří hloupější se chytili toho prvního, co jim přišlopod ruku, jiní chytřejší přistupovali a odstupovali podle toho, jak jim kdekynul zisk, až jsem se nad tím mizerným motáním a blouděním milých křesťanůvelice rozzlobil.

            SKUTEČNÍ KŘESŤANÉ. Mezi nimi alebyli lidé, kteří se do těch hádek nechtěli zapojovat, chodili mlčky a tiše,jako by hluboce přemýšleli, vzhlíželi k nebi a chovali se mile ke všem.Nebyli vážení, ale bývali chudí, vyschlí postem a žízní. Jiným byli jen pro smích,volali na ně a prozpěvovali si o nich, haněli je a bili, ukazovali si na ně,podráželi jim nohy a zlořečili jim. Oni to všechno strpěli a chodili mezi nimi,jako by byli slepí, hluší a němí. Když jsem je viděl vcházet za jakousi oponu azase odtud vycházet, chtěl jsem tam jít také a podívat se, co tam mají. KTERÉPOUTNÍK NEPOZNAL. Ale tlumočník mnou zacloumal. „Co bys tam chtěl dělat? Copakchceš být také všem pro smích? Proč bys tam chtěl chodit?“ a tak jsem tohonechal. Ale ach, tu jsem něco přehlédl, když mne zmámil můj nešťastný Mámil,minul jsem tu střed nebe i země a cestu k plnosti potěšení a opět jsemvkročil do spletitých zákoutí labyrintu světa, dokud mne můj Bůh nezachránil aneuvedl zpět na správnou cestu, kterou jsem na tomto místě nenásledoval. Kdy ajak se to stalo, vám povím dále. Ale tehdy jsem o tom tak nepřemýšlel, alehledal jsem jen vnější pokoj a pohodlí, a tak jsem pospíchal podívat se jinam.

            JEHO PŘÍHODA V TOM STAVU. Nepřejdumlčením, co mne ještě potkalo v oné ulici. Všudybud mne totiž přemlouval,abych se dal mezi duchovní, že je jistě mým osudem, abych náležel do toho stavu.Přiznám se, že mi to bylo po vůli, jakkoli jsem neměl zalíbení ve všech jejichobyčejích. Dal jsem si tedy říct, vzal jsem si kápi a kuklu a vystoupil jsemvedle jiných na jejich vyvýšené místo, až mi nakonec dali i mé vlastní. Ale kdyžjsem se po nich díval, viděl jsem, že se ke mně jedni obrací zády, druzí kroutíhlavami, třetí na mne mrkají okem, čtvrtí mi hrozí prstem a pátí si na mne posměšněukazují. Nakonec se na mne někteří obořili, vyhnali mne, ustanovili si jiného ahrozili, že mi udělají ještě něco horšího. Lekl jsem se toho, utekl jsem pryč astěžoval jsem si svým průvodcům: „Ach, ten bídný svět! Vždyť se tu na mne každýhned sápe!“ „Jistěže ano,“ řekl mi tlumočník. „Proč se tedy nemáš na pozoru,aby sis lidi nepopudil? Kdo chce být s lidmi, musí se jim přizpůsobit anepočínat si tak hloupě jako ty.“ „Já už si nevím rady,“ zoufal jsem si, „mámtedy všeho nechat?“ „Ne, to určitě ne,“ říká mi Všudybud. „není třeba ztrácetnaději. Když z tebe nebude tohle, bude z tebe něco jiného. Pojď, půjdeme,“vzal mne za ruku a vedl mne dál.

            KapitolaXIX.

            Poutníkse dívá na stav vrchností

            RŮZNÉ STUPNĚ VRCHNOSTÍ. Došlijsme tedy do jiné ulice, kde vidím na všech stranách plno vyšších i nižšíchstolic, a na nich seděli lidé, kterým ostatní říkali „pane rychtáři, panepurkmistře, pane úředníku, pane regente, pane purkrabí, pane kancléři, pane místodržící,páni soudcové, milostivý králi, kníže, vládce“ atd. „Nu, tady máš ty lidi,“ říkámi tlumočník, „kteří rozsuzují spory a stanovují rozsudky, trestají zlé a chráníspravedlivé, a tak udržují ve světě řád.“ „To je ovšem pěkná, a mám za to, žev lidském pokolení i nevyhnutelná věc,“ odvětil jsem. „Odkud se ale takovílidé berou?“ „Někteří se pro to už narodili,“ vysvětloval, „a jiní bývají vybránisvými předchůdci nebo od obce; volí se takoví, které všichni ostatní uznávajíjako nejmoudřejší, nejzkušenější a nejlépe obeznámené s právem.“ „I to jedobré,“ opáčím.

            Jenže vtom zahlédnu, jak si někteřímísta na těch stolicích kupují, jiní si je vyprošují, další kvůli nim pochlebujía další se na ně ustanovují sami, a když to vidím, hned zvolám: „Hleďte, neřád!“„Mlč, ty všetečko,“ říká mi tlumočník, „když tě ti lidé uslyší, se zlou se potážeš!“„Ale proč nečekají, až budou zvoleni?“ ptám se. Odpověděl mi: „Mají bezpochybydojem, že se na tu práci hodí. A když je ostatní přijímají jako vrchnosti, coje tobě do toho?“

            Zmlknu tedy, narovnám si brýle abedlivě je pozoruji a zahlédnu věc, které bych se nenadál, a to že málokterýz nich měl na těle všechny údy, téměř každému chybělo něco potřebného. Někteříneměli uši, kterými by vyslýchali stížnosti poddaných, jiným chyběly oči, jimižby viděli neřády, které se dějí kolem nich, dalším scházel nos, kterým by vyčenichaliúklady kdejakých šibalů proti právu, dalším jazyk, kterým by mluvili za něméutištěné, dalším ruce, kterými by vykonávali spravedlivé rozsudky, ba mnozí neměliani srdce, aby dělali to, co si žádá spravedlnost.

            A také jsem viděl, že ti, kdo všechnyúdy měli, bývali velmi utrápení, protože k nim neustále přibíhalo toliklidí, že si ani nemohli v klidu pospat nebo se najíst. Kdežto ti ostatnívedli více než zahálčivý život. „Ale proč se svěřují soudy a právo takovým, kdok tomu nemají potřebné údy?“ zeptal jsem se. Tlumočník mi odpověděl, že totak není a že se mi to jenom tak zdá. Vždyť prý platí, že „kdo se neumí přetvařovat,neumí vládnout“. „Kdo spravuje ostatní, musí často nevidět, neslyšet a nerozumět,a to i kdyby viděl, slyšel i rozuměl. Jenže to ty, v politických věcechnaprostý nevzdělanec, stejně nepochopíš,“ dodal. „Ale vždyť já na mou věru vidím,“řekl jsem, „že zkrátka nemají to, co by mít měli.“ „A já ti radím, abys mlčel,“říká mi on. „Když nepřestaneš mudrovat, slibuji ti, že se octneš někde, kde bysskončil tuze nerad. Ty snad nevíš, že pomlouvat soudce je hrdelní zločin?“ Atak jsem zmlkl a díval se dál na všechno potichu. A protože nevidím za potřebnévypisovat, co jsem viděl zvláštního u každé stolice, dotknu se jen dvou věcí.

            ČASTÉ ZLOŘÁDY A KŘIVDY U OBECNÍCHSOUDCŮ. Nejdéle jsem se zdržel u obecního soudu, kde byli soudci tito pánové: Bezbožník, Svárurád, Sluchosud, Stranobij,Osobolib, Zlatomil, Darober, Nezkus, Malověd, Nedbal, Kvapil a Ledabyl. Nad nimi pak byl jejich předsedaa nejvyšší soudce jménem pan Takchcimít.Z některých jmen jsem se hned dovtípil, jací že to tu sedí soudci, navícse v mé přítomnosti udál tento případ: Upřímnostbyla obžalována od Donašeče, že haníněkteré dobré lidi: že spílá lichvářům do lakomců, pijanům do ožralů a roznášíještě nevím jaké další drby. Byli přivedeni svědkové, pan Pomluva, Lež a Podezření,obhájcem byl na jedné straně pan Pochlebníka na druhé straně pan Darmotlach; o nich ale Upřímnost řekla, že je nepotřebuje.Když se jí pak otázali, jestli se přiznává k tomu, z čeho je obžalována,řekla: „Přiznávám se, drazí páni soudcové,“ a dodala: „Zde stojím, nemohumluvit jinak, Pán Bůh mi pomáhej!“ Pak dali soudcové hlavy dohromady, aby spočítalihlasy.

            Bezbožník řekl: „Je to sice tak, jakta ženská tvrdí, ale co ona má o tom co tlachat? Když ji to necháme dělat,nakonec se pokusí svou hubou utlouct i nás! Přimlouvám se, aby byla potrestána.“Svárurád prohlásil: „Zajisté. Vždyť kdyby to prošlo jednomu, brzo by chtěli idalší, aby se jim takové věci promíjely.“ Sluchosud dodal: „Já sice vlastně nevím,jak to bylo doopravdy, ale protože pan Donašeč přikládá té věci takovou váhu,chápu, že ho to opravdu bolí. Ať je to tedy potrestáno.“ Stranobij řekl: „Už předemjsem věděl, že ta drbna vyžvaní všechno, co ví! Je jí třeba zacpat hubu.“Osobolib se přidává: „Uražený je můj dobrý přítel, už kvůli tomu ho měla ušetřita nepošpinit ho tak, jistě je hodna potrestání.“ Zlatomil říká: „Však víte, jaknám tamten štědře ukázal, že je hoden toho, abychom se ho zastali.“ Darober: „Jeto tak, byli bychom nevděční, kdybychom měli jeho při zanedbat.“ Nezkus říká: „Siceneznám žádný podobný případ, ale ať dostane, co si zaslouží.“ Malověd: „Já tomunerozumím, ale jak usoudíte, tak jednejte, dávám vám k tomu své svolení.“Ledabyl: „Ono to nějak dopadne.“ Nedbal: „Co takhle tu při odložit? Snad se topozději nějak ukáže samo.“ Kvapil: „Ba ne, vynesme ortel, dokud jsme při chuti.“Pan sudí: „Ovšemže ano. Máme snad zapotřebí brát na někoho ohled? Co je podlepráva, to se musí stát.“ Pak povstal a učinil prohlášení: „Protože se ta povídaváženská pustila do tak neslušného jednání, že se všelijak otírá o dobré lidi, aťse jí ke zkrocení jejího nerozvážného jazyka a na výstrahu pro ostatní vysází čtyřicetran bez jedné.“

            Donašeč s prokurátorem a svědkyse poklonili, poděkovali soudu za spravedlivý nález a Upřímnosti bylo nařízenoudělat totéž. Ale ona se dala do pláče a spínala ruce, a tak protože neuctilaprávo, trest jí ještě zostřili a vedli ji k potrestání. Když jsem viděl,jak se jí děje křivda, nemohl jsem se už udržet a hlasitě jsem vykřikl: „Ach,jestli jsou všichni soudci světa takoví, pak mi, Bože, pomoz, abych nebyl anisoudcem a abych se ani s nikým nesoudil!“ „Mlč, ty potřeštěnče!“ varovalmne tlumočník a strčil mi dlaň před ústa, „nebo přísahám, že na svou hlavuuvedeš to stejné, ne-li něco horšího.“ A skutečně, Donašeč s Pomluvou užproti mně začali shánět svědky! Když jsem to zjistil, lekl jsem se a vyletěljsem odtud ani nevím jak, i dech jsem jen stěží popadal.

            PŘEVRÁCENOST OBHÁJCŮ. Když se pak předsoudní budovou vydýchávám a protírám si oči, vidím, jak mnozí přicházejík soudu se svou pří a každému hned běží vstříc obhájci (Darmotlach,Pochleba, Křivoved, Právotah a jiní) a nabízí mu své služby, ale nedívají sev první řadě, jakou má kdo při, ale jaký váček. Každý měl u sebe svůj zákon(což jsem u teologů neviděl) a nahlížel do něho. Na některých jeho exempláříchjsem zahlédl nápis: „Žravá hryzání zemská“[15]a na jiných zase: „Dravá šizení zemská“.Víc už jsem se na to nechtěl ani dívat, a tak jsem šel se vzdycháním odsud.

            ABSOLUTNÍ VLÁDA KNÍŽAT A LSTI JEJICHÚŘEDNÍKŮ. Všezvěd mi říká: „To nejlepší nám ještě zůstává. Pojď, podíváš se nakrále, knížata a další, kdo dědičně panují nad poddanými, snad se ti to zalíbí.“Vejdeme tedy opět kamsi a tam seděli lidé na tak vysokých a širokých stolicích,že k nim jen málokdo mohl přistoupit a dosáhnout na ně bez patřičných nástrojů.Každý z nich měl místo uší na obou stranách jakési trubky, do kterýchmusel člověk pošeptat to, co chtěl říct. Ale ty trubky byly různě zakroucené ataké děravé, takže mnoho slov z nich uteklo ven ještě dříve, než sedostaly až k hlavě, a ta, která došla, bývala většinou pozměněná. Takéjsem si všiml, že hovořícímu se ne vždy dostalo odpovědi: někdo se nemohldovolat až do mozku, jakkoli úpěnlivě volal, a jindy člověku sice dali nějakouodpověď, ale vůbec nebyla k věci. Podobně tak měli ti lidé místo očí ajazyka trubky, skrze které byla věc vidět jinak, než jaká skutečně byla, aodpovídalo se jinak, než sám ten pán ve skutečnosti chtěl. Když jsem topochopil, divil jsem se: „Proč ty trubky neodloží a jako jiní lidé se prostěnedívají vlastníma očima, neposlouchají vlastníma ušima a neodpovídají svýmvlastním jazykem?“ „Takové okolky je třeba dělat kvůli váženosti toho místa,“ říkámi tlumočník. „Tobě se snad zdá, že to jsou sedláci, aby se jim každý otíral ooči, uši nebo jazyk?“

            JAK NEPOHODLNÁ NUTNOST JE MÍT RÁDCE.Vtom vidím, jak kolem trůnu obchází nějací lidé a někteří z nich tomu pánucosi foukají do uší vedle oněch trubek, jiní mu dávají na oči brýle té i onébarvy, jiní mu něco kouří pod nos, další mu skládají a překládají ruce, dalšízase kříží a znovu narovnávají nohy, někteří pod ním opravují a upevňujístolici a tak dále. Když to vidím, ptám se: „Co je to za lidi a co to dělají?“Tlumočník mi odpovídá: „To jsou tajní rádci, kteří informují krále a veliké pány.“„Kdybych já byl na jejich místě,“ řekl jsem, „nenechal bych si to od těch rádcůlíbit, ale chtěl bych se nechat vést svými údy a činy.“ „Jediný člověk si nasobě nemá tak zakládat,“ opáčí mi, „a ani se mu to nemá dovolovat.“ „Ale pakjsou tito velicí pánové bídnější než sedláci,“ říkám mu. „Vždyť jsou tak svázaní,že se ani nemohou sami hýbat, mohou sebou pohnout jen podle vůle někoho jiného.“„Jenže oni jsou si tak jistější,“ říká mi. „Podívej se tady na ty.“

            A BEZ RÁDCŮ JE JEŠTĚ HŮŘE. Ohlédnuse a vidím, že někteří na těch stolicích na sebe nenechali nikoho dohlížet a tyinformátory od sebe odehnali pryč, což se mi moc líbilo. Ale hned jsem si tu všimljiného nepohodlí. Místo těch několika odehnaných totiž přicházelo mnoho jiných,kteří se mu pokoušeli cosi foukat do uší, nosu a úst, různě mu zakrývat a odkrývatoči a tahat nohy a ruce sem a tam, a každý, kdo přišel, ho chtěl přemluvitk tomu, co si vzal do hlavy, až někteří z těch nebohých pánů nevěděli,co mají dělat, komu mají dát svolení, komu jeho věc zakázat a jak se má všem těmlidem bránit. „Teď chápu, že je lepší svěřit se několika vybraným lidem, než býttakhle všem na dračku,“ řekl jsem. „Nedá se to ale udělat ještě nějak jinak?“ „Ajak by se to asi mělo udělat?“ říká mi. „Vždyť to povolání s sebou přinášípovinnost přijímat ode všech stížnosti, prosby, volání, důkazy a protidůkazy avšem učinit spravedlivě zadost. Jinak to jde snad jen tak, jak to dělají tihle.“

            LHOSTEJNÍ PÁNI. A ukázal mi několikz nich, kteří si k sobě nepřipouštěli nikoho kromě takových, kdo jimvymýšleli a připravovali rozličná potěšení. Kolem nich jsem viděl poskakovatlidi, kteří je hladili, podkládali jim pod zadek polštáře, nastavovali před tvářzrcadla, ovívali je, sbírali před nimi peří i smítka, líbali jim suknii střevíce, ba někteří lízali i sliny, které pán odplivl, a chválili je, žejsou sladké. To se mi ale také nelíbilo, zvlášť když jsem viděl, že téměř každémutakovému se jeho stolice začala brzo viklat, a když u sebe neměl své nejvěrnějšístoupence, převrátila se, než se nadál.

            POUTNÍKOVA NEBEZPEČNÁ PŘÍHODA.[16] V mé přítomnosti sestalo, že se jednomu takovému také začala viklat, až se rozpadla a on spadl nazem. Tu se hned shromáždil lid a když jsem se za tím davem díval, zahlédl jsem,jak si vedou někoho jiného, ustanovují ho a jásají, že teď bude jinak, než bývalo,a kdo mohl, pomáhal mu a jeho trůn upevňoval a utvrzoval. Protože jsem měl zato, že se sluší napomáhat obecnému dobru (tak mi to totiž říkali), také jsem přistoupila přistrčil jsem jeden či dva klíny, za což mne někteří chválili a jiní se namne dívali škaredě. Vtom se ale sebral ten první, vpadl mezi nás s kyjem abil do toho houfu, až se všechno rozprchlo a některým i hlavy spadly. Byl jsemstrachem tak předěšený, že jsem se málem ani nevzpamatoval, až mnou můj Všezvěd,když slyšel, že se ptají: „Kdo nejvíc pomáhal ustanovovat a upevňovat?“ trhl,abych také prchal. Mámil ale tvrdil, že to není třeba, ale když jsem se rozmýšlel,kterého z nich mám poslechnout, zavadím náhle o kyj šermující kolem mne, atu se teprve vzchopím a utíkám do kouta. A tak jsem pochopil, že sedět na těchstolicích, postávat kolem nich i se jich jen dotýkat je tím či oním způsobemnebezpečné. Proto jsem šel raději pryč a pochyboval jsem o tom, že bych se tamkdy měl vracet. To jsem řekl i svým průvodcům: „Ať se těch hor dotýká, kdochce, ale já to nebudu.“

            VŠUDE LIDSKÉ ZLOŘÁDY. Zvlášť jsemtak jednal proto, že jsem si všiml, že i když všichni ti lidé chtěli být jmenovánisprávci světa, bylo všude plno zlořádů. Ať už k sobě pán pouštěl poddané přímo,nebo po trubkách, poslouchal jejich výpovědi sám, nebo s pomocí rádců, viděljsem právě tolik práva jako křivd, slyšel tolik vzdychání a úpění jako veselí,a pochopil jsem, že se tu mísí spravedlnost s bezprávím a moc se soudem, žeradnice, soudy a kanceláře jsou jak dílny spravedlnosti, tak nepravosti, a ti,kdo se nechávají titulovat jako obhájci práva ve světě, přinášejí tolik řádujako neřádu, a často i víc. Podivil jsem se tedy nad tím, kolik marnosti a bídyv sobě ten stav skrývá, rozloučil jsem se s ním a šel jsem dál.

            KapitolaXX.

            Stavvojenský

            LIDSKÁ UKRUTNOST. A takvejdeme do poslední ulice, kde hned na prvním náměstíčku stojí nemálo červeně přioděnýchlidí. Když jsem k nim přistoupil, slyším, že se domlouvají, jak by šlo dátSmrti křídla, aby mohla přicházet v okamžiku jak zblízka, tak zdaleka, ataké, jak by se dalo za hodinu rozmetat to, co se stavělo po mnohá léta.Polekal jsem se takových řečí, vždyť až doposud, u všech lidských činů, kteréjsem viděl, se vedly řeči o zvelebování a vzdělávání lidí a zlepšování pohodlílidského života a na tom se pracovalo, zatímco tihle se radili, jak lidské životya pohodlí zahubit. Tlumočník mi odpověděl: „Tihle usilují o to samé, jen troškujinou cestou, jmenovitě se snaží odklidit to, co překáží. Potom to pochopíš.“

            VERBOVÁNÍ. Vtom přijdeme ažk bráně, kde místo vrátných vidím stát jakési lidi s bubny, kteří sekaždého, kdo by chtěl vejít, ptají, jestli má brašnu. Když jim ji ukázal a otevřel,nasypali mu do ní něco peněz a prohlásili: „Tato kůže budiž koupena,“ a pustiliho do jakéhosi sklepa, ze kterého ho pak vyváděli ven obloženého železem a střelnýmizbraněmi a přikázali mu jít dál na shromaždiště.

            ZBROJNICE. Já jsem ale chtěl vidět,co je v tom sklepě, a proto jsem nejprve vešel tam. Uvnitř byly na všechstranách a i po zemi hromady a tak veliké hranice, že se téměř ani nedalo dohlédnoutna jejich konec a neuvezlo by je ani tisíc vozů, všelijakých ukrutných nástrojůze železa, olova, dříví a kamení určených k bodání, sekání, řezání, píchání,rubání, štípání, utínání a pálení, zkrátka k odebírání života, ažz toho na mne šla hrůza, a tak jsem se zeptal: „Na jakého divokého tvorase dělají takové přípravy?“ „Na lidi,“ odpověděl mi tlumočník. „Na lidi?“ ptámse. „Ach, já jsem si myslel, že to je na nějakou vzteklou zvěř a líté šelmy.Ale proboha, co je to za ukrutnost, když lidé vymýšlejí na lidi tak hrozné věci!“„To jsi tak choulostivý?“ říká mi on a směje se u toho.

            PROSTOPÁŠNÝ VOJENSKÝ ŽIVOT. Vyjdemeodtud a jdeme dál až na prostranství, kde vidím do houfu svázaná stáda těch železempřioděných lidí s rohy a pazoury, jak leží u jakýchsi koryt a džberů, dokterých se jim sypalo jídlo a lilo pití a oni jeden přes druhého chlemtali achlastali. „To se tu krmí vepři na jatka?“ divil jsem se. „Vidím totiž lidskoupodobu, ale sviňské činy.“ „To je pohodlí toho stavu,“ odpovídá mi tlumočník.Vtom ti lidé vstanou od koryt, dají se do tance, skákání, křepčení a výskání. „Užchápeš rozkoš toho života? Vždyť o co se ti lidé musí starat? No řekni, copaktu není veselo?“ říká mi tlumočník. „Já si počkám, co bude dál,“ odpověděl jsemmu. Oni se mezitím dají do pronásledování a vydírání lidí z jiných stavů,kteří jim přišli pod ruku. Potom se rozvalují a páchají sodomství a hanebnostibeze všeho studu a bázně Boží, až jsem se z toho ošíval a prohlásil jsem: „Tohleby se jim ale nemělo trpět.“ „Musí se jim to trpět,“ říká mi tlumočník. „Tenstav se totiž chce těšit úplné svobodě.“ Oni se pak zase usadili a znovuchlemtali, až se naprali a zpili až do němoty, skáceli se zem a chrápali. Potomje vyvedli na plac, kde na ně padal déšť, sníh, kroupy, mráz, vichřice, žízeň,hlad a různé jiné neřády, až se nejeden z nich třásl, drkotal zuby, chřadla zcepeněl a stalo se z něho žrádlo pro psy a krkavce. Ostatní na to ale vůbecnedbali a dál hýřili jako předtím.

            POPIS BITVY. Vtom kdosi zatluče nabuben a zazní zvuk trubky a tu se strhne hluk a křik, každý vstane, chopí se svýchřezáků, tesáků, bodáků a co kdo má po ruce, a bez lítosti tím do sebe navzájempíchají, až stříká krev, sekají a bijí se hůř než ty nejlítější šelmy. Tuhle sena všechny strany rozmáhá hřmění, támhle je slyšet dusot koní, třeskot pancířů,břinkot mečů, rachot děl, fičení střel a kulí létajících okolo uší, zvuktrubek, rány bubnů, křik těch, kdo povzbuzují k boji, hlahol vítězících asténání raněných a umírajících. Tu je vidět hrozné olověné krupobití, tam jezase slyšet strašlivé ohnivé blýskání a hřmění. Tu jednomu i druhému odlétnepryč ruka, hlava nebo noha, tam se kácí jeden přes druhého a všechno se barvíkrví. „Ach, všemohoucí Bože, co se to tu děje?“ sténal jsem. „To má už náš světzahynout?“ A sotva jsem se vzpamatoval, ani nevím jak a kam, ale utekl jsemz toho prostranství, trochu jsem si vydechl, a i když jsem se ještě celý třásl,vyčítal jsem svým průvodcům: „Kam jste mne to zavedli?“ Tlumočník se mi smál: „Tyjeden rozmazlenče! Když můžeš ukázat svou moc, pak jsi teprve člověkem!“ „Aleco si ti lidé provedli?“ otázal jsem se. „Páni se neshodli, a tak se ta věcmusela urovnat,“ odpověděl mi. „A oni to mezi sebou rovnají takto?“ ptám se. „Ovšemže,“odvětil mi, „vždyť kdo by jinak rozsoudil pány, krále a království, kteří nadsebou nemají žádného soudce? Musí si to tedy mezi sebou rozhodnout mečem. Kdo šermuježelezem a kouří ohněm lépe než ten druhý, ten zvítězí.“ „Jaké barbarství! Jakáukrutnost!“ říkám na to. „To by nebyly jiné cesty k míru? Takové smiřování sehodí spíš pro divoké šelmy než pro lidi.“

            POZŮSTALÍ PO BITVĚ. Vtom zahlédnu,jak z bojiště vedou a nesou lidi s uťatýma rukama, nohama, hlavounebo nosem, s proděravělým tělem, potrhanou kůží, zakrvácené a zohavené, akdyž jsem se na ně samou lítostí nemohl ani dívat, řekl mi tlumočník: „To se všechnozahojí, voják musí být otrlý.“ „A co ti,“ říkám mu, „ kteří tam nechali svojehlavy?“ „Ta kůže už byla zaplacená,“ odpověděl mi. „Jak to?“ ptám se. „Ty jsineviděl, jaké se jim předtím dopřávalo pohodlí?“ „Ale jaké nepohodlí pak muselisnést!“ namítal jsem. „I kdyby tomu všemu předcházely jen samé rozkoše, je topro člověka bídná věc, nechat se vykrmovat, aby hned šel na jatka. Ten stav jeošklivý a ať ho vychvaluje, kdo chce, já ho nechci, pojďme odsud.“

            KapitolaXXI.

            Stavrytířský

            ZA CO SE DÁVAJÍ ŠLECHTICKÉTITULY A ERBY. „Podívej se aspoň,“ říká mi tlumočník, „jaká je to sláva, kdyžse tu někdo chová hrdinsky a probije se skrze meče, oštěpy, šípy a koule.“ Atak mne dovedou k jakémusi paláci, kde jeden člověk sedí pod baldachýnem apovolává před sebe ty, kdo si v bitvě počínali nadmíru statečně. A přicházelik němu mnozí a nesli s sebou lebky, ruce, žebra, pěsti, měšce a váčky,které odťali a sebrali nepřátelům, za což se jim dostalo chvály a ten podbaldachýnem jim za to dal cosi namalovaného a jakési zvláštní výsady, a oni sito hned připjali na žerď a nosili to všem na odiv.

            TAKÉ JINÍ LIDÉ SE TLAČÍ DO TOHOSTAVU. Když to viděli ostatní, nejen válečníci, jak tomu bylo dříve, ale častoi řemeslníci a lidé od knih, také přicházeli, a protože neměli žádné šrámy nebomajetek odebraný nepřátelům, který by ukazovali tak jako ti první, vytahovali apředkládali své vlastní bohatství nebo literární činnost. A i jim se dávalataková odměna jako tamtěm, navíc obvykle dostávali nádhernější znamení a vpouštělije do honosnější síně.

            OZDOBY RYTÍŘŮ. Když jsem tam vešelza nimi, vidím, jak se jich spousta prochází s hlavami ozdobenými peřím,ostruhami na patách a ocelí opásanými boky. Já jsem k nim nesměl přistoupitblíž a také bylo dobře, že jsem to neudělal. Hned jsem si totiž všiml, že mnohýmz těch, kdo se mezi ně pletli, se nevedlo dobře. Někteří se jim totiž přiblížilimoc blízko k boku, jiní dost rychle neuhnuli stranou, další dost neohýbalikolena a jiní zase neuměli pořádně vyslovovat všechny tituly, a tak seseznamovali s pěstmi. Bál jsem se, že mne to také potká, a tak jsemprosil, abychom šli pryč. Ale Všezvěd mi řekl: „Podívej se ještě pořádněji, aleopatrně.“

            RYTÍŘSKÉ ČINY. Dívám se tedy zdálky,jaké jsou jejich činy, a vidím, že jejich práce (podle svobod toho stavu, jakmi tvrdili) je pochodovat po dláždění, přehazovat nohy přes koňský hřbet, honitchrty, zajíce a vlky, nutit sedláky do roboty, zavírat je do věží a zase jepropouštět, užívat si dlouhé a rozličnými mísami ozdobené tabule a držet podnimi své nohy co nejdéle, umět hýbat nohama a líbat prsty, hrát dovedně vrchcábya kostky, bezostyšně žvanit o oplzlostech a podobné věci. Výsadami pak měli,jak tvrdili, stvrzené, aby se všechno, co dělají, nazývalo šlechtictvím, a abyse k nim nemohl přidat nikdo kromě urozených lidí. Někteří si navzájem poměřovalištíty a porovnávali je jeden s druhým, a čím byl který zašlejší a starší,tím víc byl vážen, kdo nosil štít nový, nad tím jen kroutili hlavami. Zahlédljsem tu ještě ledacos jiného, co se mi zdálo divné a nesmyslné, ale všechnonesmím vyprávět. A tak řeknu jen to, že když jsem dost vynadíval na ty jejichmarnosti, prosil jsem znovu své průvodce, abychom šli, a oni mi vyhověli.

            CESTA K HRADU FORTUNY. Kdyžjdeme dál, říká mi tlumočník: „Nu, už sis prohlédl všechny lidské práce a zaměstnánía nic se ti nezalíbilo, snad proto, že si myslíš, že ti lidé kromě své prácenemají už nic dalšího. Ale věz, že všechna ta práce je jen cestou k odpočinutí,kterého nakonec docházejí všichni, kdo se na díle nešetřili. Když totiž získajístatky a zboží, nebo slávu a poctivost, či pohodlí a rozkoš, má jejich mysldost věcí, ve kterých může najít zalíbení. Proto tě teď zavedeme k hraduPotěšení, aby ses podíval, jaký je cíl všeho lidského snažení.“ Nad tím jsem sezaradoval a říkal jsem si, že tam jistě najdu potěchu a odpočinutí pro svoumysl.

            KapitolaXXII.

            Poutníknatrefil na novináře

            NOVINÁŘI SE LECČEMU DIVÍ. Kdyžse přibližujeme k bráně, spatřím po levé straně na prostranství spoustulidí a Všudybud mi říká: „Ejhle! Tyhle bychom neměli minout!“ „A co tu mají?“zeptal jsem se. On na to: „Pojď a podívej se.“ A tak přijdeme až k nim aoni tam stojí po dvou či po třech, jeden naproti druhému točí prsty, kroutíhlavou, tleská rukama a drbe se za uši, jedni výskají a druzí pláčí. „Co se totu děje?“ ptám se. „Co to tu ti lidé hrají za komedii?“ „Nepovažuj to jen zahru,“ opáčí tlumočník. „Mají totiž opravdové věci, kterým se diví, smějí nebose kvůli nim hněvají.“ „Jenže já bych rád věděl,“ řekl jsem, „co to je, čemu setak diví a smějí a na co se tak hněvají.“ Vtom zahlédnu, jak se obírají nejrůznějšímipíšťalkami, jeden chodí za druhým a píská mu do ucha, a když bylo to pískání příjemné,jásali, ale když jim v uších skřípalo, rmoutili se.

            PÍŠŤALY S RŮZNÝM ZVUKEM. Jednavěc mi ale byla divná, a to že jedněm se zvuk nějaké píšťaly tak líbil, že sinemohli pomoct a začali křepčit, zatímco druhým se zvuk té samé píšťaly zdáltak ošklivý, že si zacpávali uši a odbíhali pryč, nebo ji poslouchali a usedavěu toho plakali. „Na tom je něco podivného, když jedna píšťala zní jedněm taksladce a druhým tak trpce,“ řekl jsem. Tlumočník mi odpověděl: „To není tím, žeby se snad lišil její zvuk, ale sluchem. Vždyť stejně tak působí i lékařství narůzné pacienty různě, podle toho, jakou má kdo nemoc, a právě tak tady platí, žepodle toho, jakou má kdo uvnitř k dané věci náklonnost a jak se mu líbí činelíbí, takový mu o ní uvnitř hraje zvuk, sladký nebo hořký.“

            KULHAVÝ POSEL. „A kde se berou ty píšťaly?“„Přinášejí je odevšad,“ říká mi. „Copak sis nevšiml prodavačů?“ Hned se tedyrozhlédnu kolem a vidím, jak všude chodí a jezdí lidé, kteří mají za úkol roznášetty píšťaly. Spousta z nich jezdila na rychlých koních a mnozí u nichnakupovali, jiní zase chodili pěšky a někteří i kulhali o berlích; od těch si rádikupovali zprávy rozumní lidé a tvrdili, že bývají spolehlivější.

            KRÁSA NOVIN. Nezůstal jsem jen upozorování, ale když jsem se tu a tam zastavil, také jsem jim naslouchal, apochopil jsem, že je v tom opravdu jakási krása, slyšet odevšad tak rozličnéhlasy. Jen to se mi nelíbilo, že si v tom někteří lidé počínali dost nezdrženlivě,skupovali všechny píšťaly, co se jim dostaly pod ruku, trošku si na ně zapískalia zase je všechny zahodili. Takoví pocházeli z různých stavů, málokdy sedělidoma, zato stále číhali na rynku a nastavovali uši, aby slyšeli, kde co zapískalo.

            MARNOST NOVINÁŘSTVÍ. Znelíbilo se mito ale, když jsem poznal marnost té věci. Častokrát se totiž rozléhalo taksmutné volání, že se všichni rmoutili, po chvíli však zaznělo jiné a ze strachubyl hned smích. Zvuk jedné píšťaly zněl tak nádherně, že všichni jásali aradovali se, jenže se hned změnil, utišil nebo proměnil ve smutné skřípění, takžeti, kdo se takto nechávali informovat, se leckdy na ledasco marně těšili aledasčeho se děsili. Bylo tu tedy čemu se zasmát, když se lidé nechali ošálitkaždým zavanutím větru. Proto jsem chválil lidi, kteří nedbali těch šaškáren ahleděli si svého díla.

            NEPOHODLÍ BEZ NICH I S NIMI.Zahlédl jsem ještě jedno nepohodlí, a to že když někdo nedával pozor na to, cose kolem píská, leckdy na něj odněkud něco přiletělo a už to měl na krku.Nakonec jsem pak viděl i to, že zacházet s těmi píšťalami nebylo kdovíjakbezpečné. Protože se totiž ty zvuky jevily různým uším rozdílně, vznikaly kvůlinim nejednou rvačky a sváry, o čemž jsem se přesvědčil i na vlastní kůži.Dostal jsem totiž jednu pěkně znějící píšťalku a ukázal jsem ji svému příteli,ale jiní mi ji vzali, hodili ji na zem a pošlapali ji, a utrhovali se na mne, žeroztrušuji takové věci. Když jsem je viděl tak rozpálené vztekem, hned jsem seobrátil na útěk. A jelikož mne moji průvodci stále utěšovali vyhlídkou na hradFortuny, šli jsme k němu.

            Kapitola XXIII.

            Poutníksi prohlíží hrad Fortuny; nejprve přístup k němu

            CTNOST, ZAPADLÁ BRÁNA KE SLÁVĚ.Když dojdeme až k tomu milému hradu, spatřím zástupy lidí ze všech ulic města,jak se sbíhají, obcházejí kolem a obhlížejí, kudy by se mohli dostat nahoru. Nahrad dříve vedla jediná vysoká a úzká brána, ale teď byla pobořená, zavalená azarostlá trním, jmenovala se tuším Ctnost.O ní mi říkali, že v dřívějších dobách sloužila ke vcházení na hrad jenona sama, ale že se potom po jakési příhodě zbortila, a proto udělali jinévchody a tuto bránu nechali chátrat, protože byla příliš příkrá, nepřístupná a úzká,než aby skrze ni lidé chodili.

            POSTRANNÍ BRANKY. Prolámali tedy zdia na obou stranách udělali malé branky, a když jsem si je prohlížel, viděl jsemnápisy, které na nich byly: Pokrytectví,Lež, Lichocení, Nepravost, Lest, Násilí atd. Ale když jsem je tak nazýval ati, kdo tudy vcházeli, mne zaslechli, hněvali se na mne a reptali a chtěli mneshodit dolů, takže jsem musel zavřít ústa. Když jsem se díval dále, viděl jsem,že někteří se přece jen snažili vejít tou starou bránou přes rozvaliny a trní.Jedni prolezli a druzí ne, a ti se pak vraceli k oněm menším brankám a vcházelidovnitř jimi.

            KOHO SE NÁHODOU CHYTÍ ŠTĚSTÍ, TOHOPOVÝŠÍ. Vejdu tam tedy také a spatřím, že tu není hned hrad, ale nejprve jakésiprostranství, na kterém stojí množství lidí, dívají se vzhůru směrem k palácia vzdychají. Když jsem se ptal: „Co to tu ti lidé dělají?“ odpověděli mi, že tojsou čekatelé, kteří tu čekají na laskavý pokyn paní Fortuny a vpuštění dohradu. „Copak se tam nedostanou všichni?“ ptal jsem se. „Vždyť o to všichni upřímněusilovali.“ Odpověděl mi: „Každý se může snažit, jak ví a umí, ale nakonec záležína paní Fortuně, koho k sobě chce nebo nechce přijmout. Můžeš se podívat, jakto chodí.“ A vidím, že už tam nejsou žádné další schody ani brány, ale jen jakésineustále se točící kolo, ke kterému se člověk připnul a ono ho vyneslo vzhůrudo poschodí, kde ho teprve přijala paní Fortuna a vpustila ho dále. Dole se alenemohl kola chytit každý, kdo chtěl, ale jen ten, koho k němu přivedla úřednicepaní Fortuny jménem Náhoda a usadilaho na ně, každému jinému po něm jen sklouzly ruce. Úřednice Náhoda pak chodilamezi lidmi a toho, kdo se jí zdál vhodný, chytila a posadila na kolo, i když sejí jiní velmi tlačili na oči, podávali jí ruce, prosili a ukazovali jí svouvykonanou práci, pot, mozoly, šrámy i jiné zásluhy. Z toho jsem usoudil, žemusela být naprosto slepá a hluchá, neboť vůbec nehleděla na osoby ani nedbalaproseb.

            SMUTNÝ ŽIVOT ČEKATELŮ NA ŠTĚSTÍ.Byli tu mnozí lidé ze všelijakých stavů a u nich jsem poprvé viděl, jaknelitovali potu a práce ve svém povolání a při úsilí vejít branou ctnosti či seprosmýknout postranními brankami, ale štěstí se nemohli stále dočkat; zatímcojiného, který na to třeba ani nepomyslel, vzali za ruku a vynesli vzhůru.Z oněch prvních čekatelů se pak mnozí velmi rmoutili, že na ně pořád nepřicházířada, až z toho nejeden zešedivěl a někteří si začali zoufat nad svým neštěstíma vraceli se ke své práci. Z nich se ale někteří znovu roztoužili po slávě,lezli zpět k hradu a podávali své oči i ruce paní Fortuně; způsob života těchčekatelů jsem tedy shledal tak i jinak bídným a tesklivým.

            KapitolaXXIV.

            Poutníksi prohlíží život boháčů

            Řekl jsem pak svému průvodci: „Nu,teď bych rád také viděl, co je tam nahoře a jak paní Fortuna ctí své hosty.“ „Dobře,“opáčil a než bys řekl švec, vznesl se se mnou vzhůru, kde paní Fortuna rozdávalakoruny, žezla, místa, řetězy, náhrdelníky, měšce, tituly a jména, medy a cukrya teprve potom pouštěla lidi výš. Podívám se na hradní stavbu, která se skládalaze tří pater, a vidím, že některé uvádí do dolních, jiné do prostředních a dalšído horních pokojíků. „Tady dole bydlí ti, které paní Fortuna poctila penězi azbožím,“ říká mi tlumočník, „v prostředních pokojích jsou ti, které krmí rozkošemi,a v horních palácích přebývají ti, které přiodívá slávou, aby se na něostatní dívali a museli je chválit a ctít. Některým dopřává i dvě věci zaráz,nebo dokonce všechny tři, a ti pak mohou chodit, kam chtějí. Vidíš, jaké je to štěstí,když se sem někomu podaří dostat?“

            BŘEMENA A POUTA BOHATSTVÍ. „Pojďmetedy,“ vybídl jsem je, „třeba nejdřív mezi tyhle.“ A tak vejdeme do dolníchsklepů, ale tam bylo tuze neveselo a taková tma, že jsem nejprve vůbec nicneviděl, jen slyšel jakési řinčení, a ze všech koutů se na mne valil pachzatuchliny. Když se mi trochu přizpůsobil zrak, spatřil jsem plno lidí ze všelijakýchstavů, jak tu chodí, stojí, sedí nebo leží a každý má spoutané nohy a ruce svázanéřetězem a někteří mají navíc řetěz i na krku a na hřbetu nějaké břemeno. Vyděsiljsem se a ptám se: „Copak jsme, pro pána krále, přišli do nějakého žaláře?“Tlumočník se zasmál a odpověděl mi: „Co ty jsi za hlupáka? Vždyť tohle jsoudary paní Fortuny, kterými zahrnuje své milované syny.“ Ale když jsem sám obhlíželdary prvního, druhého i třetího, viděl jsem ocelová pouta, železné řetězy,olovené či hliněné břemeno. „Jaképak jsou tohle dary?“ říkám. „O takové bychneměl vůbec zájem.“ „Ale ty bloude, špatně se díváš,“ opáčí mi tlumočník, „vždyťje to všechno ze zlata.“ Dívám se tedy na to ještě jednou a pozorněji a říkámmu, že stejně nevidím nic jiného než železo a hlínu. „Poslyš, nemudruj tolik,“radí mi, „věř víc jiným než sobě a podívej se, jak si toho ti lidé váží.“

            MÁMENÍ BOHÁČŮ. Dívám se tedy akupodivu vidím, jak si ti lidé ve svých poutech nesmírně libují. Jeden počítal článkysvého řetězu, druhý je rozebíral a zase skládal dohromady, třetí si řetěz rukoupotěžkával, čtvrtý ho měřil, pátý zdvihal k ústům a líbal a šestý ho omotávalšátkem, aby ho ochránil před mrazem, horkem i nehodami. Někdy se sešli i dva čitři dohromady a poměřovali si je a potěžkávali a kdo zjistil, že jeho řetěz jelehčí, rmoutil se a záviděl svému bližnímu, zato kdo ho měl těžší, chodil kolemdokola, nadýmal se, vynášel a chlubil. Někteří z nich ale posedávali tišev koutě a velikostí svých řetězů a pout se kochali potají: nestáli o to,aby je jiní viděli, mám za to, že se báli krádeží a závisti. Jiní měli zase plnétruhly hlíny a kamení, které přendávali sem a tam, odemykali a zase zamykali, aaby o své poklady nepřišli, nesměli se od nich vůbec hnout. Další nevěřilidokonce ani truhlám, a tak toho na sebe navázali a navěsili tolik, že s tímnemohli ani chodit, ani stát, ale jen leželi, supěli a chroptěli. Když jsem toviděl, řekl jsem: „Toto mají, pro všechny svaté, být ti šťastní lidé? Vždyť anitam dole, když jsem si prohlížel lidskou práci a lopocení, jsem nespatřil nic bídnějšíhonež tohle takzvané štěstí.“ Všezvěd namítal: „Je sice pravda (proč bych ti to měltajit?), že jenom mít tyto dary Fortuny a nepoužívat je, je větší starost nežrozkoš.“ „Ale to není vina paní Fortuny, když je někdo neumí používat,“ dodávátlumočník. „Ona přece se svými dary neskrblí, to je jen některé držgrešle neumívyužít pro dobro své i ostatních. Ale nakonec, ať už se ti to zdá, nebo nezdá,přece je to veliké štěstí, když je člověk má.“ „Já o takové štěstí, jaké tu vidím,nestojím,“ řekl jsem.

            KapitolaXXV.

            Životrozkošníků světa

            ROZMAZLENÍ ROZKOŠNÍCI. Všezvědmne vybízí: „Pojďme tedy nahoru, tam uvidíš jinačí věci, to ti slibuji, samérozkoše.“ Vyjdeme po schodech do první síně a tam spatřím několik řad postelís měkkými peřinami, visutá lože i kolébky, a na nich se váleli nějací lidéa všude kolem sebe měli plno služebníků s plácačkami a vějíři i jinými nástrojike všelijaké službě. Když některý z těch lidí vstával, hned ho ze všechstran podepíraly ruce, oblékal-li se, nedávala se mu jiná než hedvábná roucha,a když se měl někam dostavit, přenášeli ho na stolicích vystlaných polštáři. „Nu,podívej se, tady máš to pohodlí, po kterém ses pídil!“ říká mi tlumočník. „Cobys chtěl ještě víc? Není to snad skvělá věc, mít takový dostatek všeho dobrého,aby se člověk nemusel o nic starat, nijak pracovat, měl hojnost všeho, co si dušežádá, a zlý vítr na sebe nenechal ani zavanout?“ Odpověděl jsem mu: „Jistěže jetu veseleji, než v těch dolních mučírnách, ale že by se mi tu všechno líbilo,to tedy ne.“ „Co zase?“ ptal se mne. Já na to: „Že ty lenochy vidíms napuchlýma očima, odulou hlavou, oteklým břichem a údy nateklými, jakokdyby to byl nějaký bolavý vřed, a když někde zavadí, někdo se o ně otře nebona ně zavane silnější vítr, hned je jim zle. Slýchával jsem, že stojatá vodahnije a zapáchá, a tuhle vidím, že je to pravda. Navíc ti lidé svůj život vůbecnevyužijí, protože ho prospí a prozahálí – to není nic pro mne.“ „Tys mi alepodivný filozof,“ kroutí nad mými slovy hlavou tlumočník.

            HRY A DIVADLA. A tak mne vedou dodruhé síně, kde spatřím plno vábniček pro oči a uši: okrasné zahrady, rybníky aobory, zvěř, ptactvo, ryby, všelijakou příjemnou hudbu a houfy veselého tovaryšstva,jak si poskakují, honí se, tancují, loví, šermují, hrají si a nevím co ještěnetropí. „Tohle není stojatá voda,“ říká mi tlumočník. „To je pravda,“ odpovídám,„nech mne ale, ať si to prohlédnu pořádně.“ Jakmile jsem se pak podíval blíže,prohlásil jsem: „Vidím, že žádný z nich se těch kratochvílí nenají aninenapije, ale když se unaví, odběhnou stranou a hledají si nějaké další povyražení.Zdá se mi to jako malá rozkoš.“ „Jestli hledáš rozkoš v jídle a pití,“ říkámi, „tak to pojďme támhle!“

            HODOVNÍCI. Vkročíme tedy do třetí síně,kde spatřím plné stoly a tabule pro hodovníky, kteří před sebou mají hojnost všehoa veselí se. Když přistoupím blíž, všimnu si, jak to do sebe někteří hází a lejí,až jim nestačilo břicho a museli si povolovat opasky, některým dokonce utíkalovrchem nebo spodem. Jiní si lahůdky jen vybírali, pomlaskávali a přáli si mítkrk tak dlouhý jako jeřábi, aby si tu chuť mohli pořádně vychutnat. Někteří sechlubili, že od svých deseti nebo dvaceti let neviděli vycházet ani zapadatslunce, protože když zapadalo, nebyli nikdy střízliví, a když vycházelo, ještěnevystřízlivěli. Ti lidé tam neseděli jen tak zasmušile, ale hrála jim k tomu všelijakámuzika, k níž každý připojoval svůj hlas, takže jste tu mohli zaslechnoutzpěvy všelijakého ptactva a zvuky různých zvířat: jeden vyl, druhý řval, třetíkvákal, čtvrtý štěkal, pátý hvízdal, šestý šveholil, sedmý lkal atd., a dělaliu toho též divné posunky.

            JAKÉ HODY MĚL POUTNÍK MEZI HODOVNÍKY.Tu se mne tlumočník zeptá, jak se mi ta hudba líbí. „Vůbec,“ řekl jsem. „Budese ti aspoň něco líbit?“ vyčítal mi. „Jsi snad takový morous, že tě nedokážerozjařit ani takové veselí?“ Vtom si někteří z nich všimli, že stojím předstolem, a jeden mi začal připíjet, druhý na mne mrkal očima, abych si přisedl,třetí počal zkoumat, kdo jsem a co tu chci, a čtvrtý se na mne obořil, proč jimnepopřeji Boží požehnání. Nato jsem se rozzlobil a řekl jsem: „Proč by měl Bůh žehnattakovým sviňským hodům?“ Ještě jsem to ani nedopověděl a už se na mne sneslotakové krupobití talířů, misek, šálků a sklenic, že jsem sotva stačil uhýbat, ajakmile jsem se vzchopil, utekl jsem pryč. Ještě štěstí, že mně střízlivému sesnáze utíkalo, než se jim opilým do mne trefovalo. Tlumočník mne vyplísnil: „Neříkaljsem ti už dávno, abys držel jazyk za zuby a nemudroval? Hleď, aby ses ty řídilpodle lidí, a ne aby si jiní museli hledět tvého rozumu.“

            ŠEL TAM ZNOVU. Všudybud se zasmál achytil mne za ruku: „Pojďme tam ještě jednou,“ vyzval mne, ale já jsem nechtěl.„Ještě se tam máš nač podívat,“ prohlásil, „a mohl bys, kdybys byl mlčel. Pojď,jen si počínej opatrně a stůj třeba o něco dál.“ Dám si tedy říci a znovu vejdua proč bych vám to zapíral, dal jsem i navést, abych si přisedl a hleděl popíjet.Chtěl jsem si totiž nakonec stejně vyzkoušet, jaké je v tom veselí, a takjsem začal i prozpěvovat, výskat a poskakovat, zkrátka, dělal jsem to, coostatní. Všechno ale jen jaksi nesměle, protože se mi zdálo, že se to vůbecnesluší. Když to však někteří spatřili a viděli, že se mi to nedaří tak jakojim, smáli se mi, a jiní se bouřili, že se k nim nehodím. Mne mezitím začaloněco bolet pod kabátem, cosi se mi dralo z hrdla, potácely se mi nohy,drkotal mi jazyk a hlava mi šla kolem, a to jsem se už konečně rozhněval na svéprůvodce a nahlas jsem volal, že to jsou způsoby zvířat, a ne lidí, zvlášť poté,co jsem se podíval trochu blíže na rozkoše některých dalších rozkošníčků.

            BÍDNÝ ŽIVOT ROZKOŠNÍČKŮ. Slyšel jsemtu totiž některé naříkat, že jim jídlo ani pití nechce chutnat, ba že jim aninejde do hrdla. Jiní je litovali a snažili se jim pomoct, takže kvůli nimmuseli kupci běhat po celém světě a hledat něco, co by takovým přišlok chuti, kuchaři všeho druhu hledali nové způsoby, jak by svým lahůdkámdodali zvláštní vůni, chuť a barvu, aby jim to šlo lépe do žaludku, a lékaři donich museli svrchu i zespodu leccos nalévat. Takže všechno, co do sebe mělivecpat a vlít, se získávalo těžkou prací a s velikými obtížemi, velikouchytrostí a vynálezy se to do nich vpravovalo a s velikou bolestí a svíránímjim to pak leželo v břiše a dostávalo se to ven. Navíc byli pořád plnínechutenství a říhání, špatně spali, chrchlali, slinili a smrkali, stoly i všechnykouty byly plné zvratků a lejn a oni v tom chodili a váleli se s hnijícímbřichem, podlomenýma nohama, roztřesenýma rukama, hnisajícíma očima atd. „Tohlemají být ty rozkoše?“ řekl jsem. „Ach, pojďme pryč, abych nemusel už nic říkata zase neutržil nějakou ránu.“ Odvrátil jsem od nich oči, zacpal jsem si nos a šeljsem.

            KRÁLOVSTVÍ VENUŠINO. V těchpokojích pak ještě přijdeme do další síně, kde spatřím davy lidí obojího pohlaví,jak se vodí za ruce, objímají a líbají a nebudu popisovat už nic vícz toho, co tam bylo. ŽÁR CHLÍPNOSTI. Vypovím jen, co jsem tu vidělk výstraze ostatním, že všichni ti, které tu paní Fortuna zavřela, mělinepříjemnou kožní prašivinu, jež jim působila takové ustavičné svrbění, že nemělivůbec pokoj a kam přišli a oč mohli, drbali se až do krve. Jenže tím drbáním seto svrbění nedalo zastavit, ale jen se více dráždilo. Oni se za to sice styděli,ale po koutech stejně nedělali nic jiného, než že se drbali. SYFILIS.Z toho bylo jasně vidět, že je to nějaká mrzutá a nevyléčitelná nemoc.Nejedněm z nich vyskákalo něco ošklivého i zjevně, takže se jedni štítilidruhých, byli si navzájem na obtíž a odporní, až bylo zdravé mysli a očím téměřnesnesitelné se na ně dívat a čichat puch, který od nich šel. CHLÍPNOST,PROPAST ZOUFALSTVÍ. Nakonec jsem si všiml, že toto byl v palácích rozkošejiž poslední pokoj, odkud se nedalo jít ani tam, ani zpět, kromě jakési jámyvzadu, do níž se propadali lidé, kteří se pouštěli do ještě větších nevázaností,a zaživa se tak dostávali do hlubin podsvětí.

            KapitolaXXVI.

            Životpovýšených světa

            NEPOHODLÍ POVÝŠENÝCH LIDÍ.Vyjdeme odtud do vrchního paláce, který měl otevřenou střechu a kromě oblohy užneměl žádné přikrytí. Tam stálo mnoho stolic, jedna vyšší než druhá, všechnykolem okrajů, aby je šlo vidět zespodu z města, na nich seděli lidé podletoho, jak byl kdo paní Fortunou posazen výše nebo níže, a všichni kolemjdoucíjim prokazovali čest, ukláněli se a pokyvovali hlavami. „Podívej se, není tosnad skvělá věc, být tak vyvýšený, abys byl odevšad vidět a všichni se na tebemuseli dívat?“ řekl mi tlumočník. A já jsem dodal: „A taky být na ráně, aby natebe padal déšť, sníh a kroupy, trápilo tě horko i zima.“ „No tak ať,“ odpovědělmi. „Ale stejně je to pěkná věc, být na místě, kde tě musí všichni respektovata ctít.“ „Je pravda, že si jich lidé váží,“ opáčil jsem, „ale to je spíš břemenonež nějaké pohodlí. Pozoruji totiž, že po každém z nich pase tolik lidí, žese nemůže ani nesmí pohnout, aby to všichni neviděli a neodsoudili ho za to,tak jaképak pohodlí?“ Navíc jsem viděl, že kolik se jim dostávalo váženosti veřejně,tolik měli po stranách a v koutech nevážnosti. Za každým z těch lidírozvalených na svých sedadlech stáli jiní, kteří se na něj dívali šilhavýmokem, potřásali hlavami a rty, dělali posměšné posunky a plivali mu na záda,jiní mu podrývali stolici a chystali jeho pád a nejeden z oněch lidí sev mé přítomnosti potkal s tou i onou příhodou.

            NEBEZPEČÍ POVÝŠENÝCH. Ty stolicetotiž, jak už jsem řekl, stály na okrajích, a když se do nich trochu strčilo,hned se převrátily, a ten, který se před tím tak nadýmal, letěl dolů. Byly totižpostavené tak, že když se jich někdo šikovně dotkl, zvrátily se, a ten, kdo napříslušné stolici seděl, se octl na zemi. Navíc čím byla která vyšší, tím snázese převrhla a člověk z ní vypadl. Všiml jsem si také veliké nenávisti,kterou chovali jedni k druhým, jak na sebe navzájem závistivě hleděli, jednishazovali druhé ze stolic, násilně se zbavovali vlády, sráželi si koruny avespolek si odebírali tituly, takže nakonec se měnilo jen to, že jeden nastolici lezl a druhý z ní buď sesedal, nebo letěl po hlavě. Když jsem sena to díval, poznamenal jsem: „Aj, to je špatné, že za tak dlouhou a trpkou námahu,jakou musí člověk vynaložit, aby se sem dostal, je tak krátká odměna! Vždyť někdosi slávu ani nezačne pořádně užívat a hned je jí zase konec.“ Tlumočník mi nato odpověděl: „Tak to musí paní Fortuna dělat, aby mohla podělit všechny, kteréchce poctít. Proto musí jedni ustupovat druhým.“

            KapitolaXXVII.

            Slávaslovutných ve světě

            „Navíc pro ty, kteří se tuchovají dobře nebo si to zaslouží,“ vysvětloval dále tlumočník, „má paníFortuna jeden prostředek, jak je poctít nesmrtelností.“ „A jak se to stane?“zeptal jsem se. „Vždyť to je konečně něco slavného, stát se nesmrtelným, hnedmi to ukažte.“ SLÁVA ZÁLEŽÍ NA MÍNĚNÍ LIDU. Všezvěd mne tedy obrátí a ukáže miv tom stejném paláci u jeho západní strany ještě vyšší výstupek, také pod širýmnebem, kam vedl z toho nižšího schodek, u kterého byla dvířka. U těch dvířekseděl kdosi, kdo měl na sobě ze všech stran plno očí a uší, až mi to přišlodivné (nazývali ho Soudem lidu, Všesudem).Tomu se musel každý, kdo se chtěl dostat na náměstí Pověsti, ukázat a předložitmu k rozvážení všechny své věci, kvůli kterým se domníval, že je hoden nesmrtelnosti.Pokud bylo na jeho činech něco zvláštního a neobyčejného, ať už to bylo dobré čizlé, byl puštěn nahoru, když v nich ale nebylo nic, byl ponechán dole. Jakjsem si všiml, dostávalo se tam nejvíc lidí ze stavu vrchnosti, bojovníků a učených,ze stavu nábožných, řemeslníků a domáckého jich bylo méně.

            DOSTÁVÁ SE JÍ TAKÉ NEHODNÝM,HEROSTATOS.[17] Velmi mne pakmrzelo, že tam pouštěli stejně tolik zlých (lupičů, tyranů, cizoložníků, vrahů,žhářů atd.) jako dobrých. Chápal jsem totiž, že to nemůže posloužit jinak nežjako posila převráceným lidem v jejich nectnostech. To se mi i potvrdilo,když přišel jeden takový a žádal nesmrtelnost, a když se ho tázali, conesmrtelné památky zasluhujícího vykonal, odpověděl, že zničil to, co bylo nasvětě nejslavnější, naschvál zapálil chrám, na kterém sedmnáct království třista let pracovalo a namáhalo se, a za jeden den z něj udělal trosky. Ten Soudlidu užasl nad takovou hanebnou opovážlivostía nechtěl ho pustit dál, protože ho považoval za nehodného. Ale přišla paníFortuna a přikázala, aby ho pustili. Jeho příkladem byli povzbuzeni další ahned začali vypočítávat, co hrozného spáchali: jeden, že prolil tolik lidskékrve, kolik mohl, jiný, že vymyslel nové rouhání, kterým by se mělo zlořečitBohu, další, že odsoudil Boha na smrt, jiný, že strhl Slunce z oblohy a vhodilho doprostřed propasti, další, že založil novou skupinu žhářů a vrahů, skrze něžbude tříbeno lidské pokolení atd., a ti všichni byli vpuštěni nahoru, což se mivelmi nelíbilo.

            MARNOST POVĚSTI. Vešel jsem však tamza nimi a hned za dveřmi je přijímal jakýsi úředník paní Fortuny jménem Fáma nebo Pověst, který neměl nic jiného než ústa. Tak jako byl ten dolní saméoči a uši, tak tento byl ze všech stran samá ústa a jazyky, od kterých vycházelnemalý hluk a hlomoz, a ten milý kandidát nesmrtelnosti z toho měl ten užitek,že tím křikem se sem a tam provolávalo jeho jméno. Ale když jsem to bedlivěpozoroval, spatřil jsem, že ten pokřik se u každého pomalu utišoval, až nakonecutichl docela a začal znít pokřik někoho jiného. „Jaká je tohle nesmrtelnost?“pravil jsem. „Vždyť téměř každý tu pobude jen na chvíli a pak zase lidem sejdez očí, úst i mysli.“ „Tobě není nic dost dobré,“ odpověděl mi tlumočník. „Podívejse ale aspoň na tyhle.“

            DOSTAT SE DO DĚJIN, JAKÁ VÝHRA? Atak se ohlédnu a spatřím sedící malíře, jak se na některé z nich dívají amalují jejich obrazy, a ptám se: „Proč to dělají?“ Odpověděl mi: „Aby tonezmizelo stejně jako zvuk toho hlasu – jejich památka už totiž zůstane.“ Dívámse dál a vidím, že každého toho vyobrazeného nakonec vyhodí jako všechny ostatnído propasti a nechají tu jen jeho obraz, který pověsí vysoko na stožár, aby sena něj všichni dívali. „Ach, jaká je to nesmrtelnost?“ stýskal jsem si. „Vždyťse tu nechává jen papír a černidlem napsaná jejich jména a sami bídně hynou takjako ostatní! Je to podvod, milý Bože, podvod. Co je mi po tom, že mnou někdopočmárá svůj papír, když se mnou samým se mezitím stane kdovíco? Nemyslím si, žeje to k něčemu dobré.“ Když to uslyšel tlumočník, vynadal mi do potřeštěncůa ptal se, co zůstane na světě po mně a ještě na další podobné nepříjemné věci.

            I V DĚJINÁCH JE MNOHO FALŠE. Mlčeljsem tedy a vtom jsem si všiml další falešnosti. Něčí obraz, člověka, kteréhojsem za jeho života viděl krásného a spanilého, byl ošklivý, a jinému na pohledohavnému ho udělali, jak jen mohli nejkrásnější. Některému namalovali dva, třinebo čtyři obrazy a každý byl úplně jiný, až jsem se na tu nedbalost anespolehlivost oněch malířů rozhněval. Uviděl jsem také i marnost toho všeho.Když jsem si prohlížel ty obrazy, spatřil jsem, že je mnoho z nich zašlých,zaprášených, ztrouchnivělých a shnilých a že na některých už nebylo téměř nicpoznat, některé byly na hromadě a pro jiné obrazy je skoro nebylo vidět, takžese na ně nikdo nedíval, a to že je prý ta sláva!

            VYVÝŠENÉ PAMÁTNÍKY TAKÉ HYNOU. Mezitímpřicházela Fortuna a přikazovala, aby některé z nich, a to nejen ty staréa vetché, ale i nové a čerstvě namalované obrazy házeli dolů, a já jsempochopil, že jak ta milá nesmrtelnost není ničím už sama o sobě, tak navíc projakousi bláznivou vrtkavost Fortuny, která na svůj hrad lidi jednak přijímala ajednak je z něj vykazovala, není jak si ji natrvalo zajistit. Tím jsem siFortunu i se všemi jejími dary ještě víc zošklivil. Procházela se totiž ipo hradě a zacházela úplně stejně i se svými ostatními syny: rozkošníkům rozkošea bohatství boháčům jak přidávala, tak odebírala, a leckdy jim všechno znenadánívzala a vystrčila je ven z hradu.

            SMRT STEJNĚ VŠECHNY HUBÍ.K tomu mi ještě přidávala hrůzy Smrt, kterou jsem viděl přicházet i sem nahrad a hubit jednoho člověka za druhým, každého ale jiným způsobem. Na bohatéstřílela obyčejnými šípy, nebo si k nim přiklekla a zaškrtila je azadusila jejich řetězy, rozkošníčkům sypala do lahůdek jed, slavné shazovala,aby si zlámali krky, nebo je proháněla kordy, ručnicemi a dýkami, a každého taksprovodila ze světa nějakým neobvyklým způsobem.

            KapitolaXXVIII.

            Poutníksi začíná zoufat a hádá se se svými průvodci

            Ulekl jsem se, že na celém světě,ani v samotném hradu Potěšení, není nic, čeho by se moje mysl mohla bezpečně,směle a cele chopit. Takové myšlenky mne čím dál tím víc naplňovaly smutkem, zekterého mne můj tlumočník Mámil i přes všemožnou snahu nijak nedokázal vytáhnout,takovým smutkem, že jsem až zvolal: „Ach, mé hoře! Copak nenajdu na tomto bídnémsvětě nic dobrého? Vždyť všude je jen plno lopocení a žalu.“ VRCHOLEM MOUDROSTIJE ZOUFÁNÍ NAD POZEMSKÝMI VĚCMI. Tlumočník mi říká: „A kdo si myslíš, že za tomůže, ty nevlídný mrzoute, když si ošklivíš všechno, co se ti má líbit? Jen sepodívej na jiné, jak je každý veselý a dobré mysli ve svém stavu a nachází dostsladkosti ve svých záležitostech.“ „Tak se buď všichni zbláznili,“ opáčil jsem,„anebo lžou, protože není možné, aby v tom nacházeli pravé potěšení.“ „Takse zblázni i ty,“ vybízí mne Všudybud, „aby sis ulehčil od svého smutku.“ „Anito se mi nedaří,“ odpověděl jsem mu. „Vždyť víš, že jsem se o to kolikrát snažil,ale pokaždé mne z toho dostalo, když jsem viděl, jak rychle se každá věc měnía jak bídný je její cíl.“

            LIDSKÁ MYSL VE SVĚTĚ NENALÉZÁ TO, COHLEDÁ. „Za to může ta tvá fantazie,“ ozve se tlumočník. „Kdyby ses v lidskýchvěcech tak nepřebíral a neryl, byl bys pokojné mysli jako jiní lidé a užíval bysis potěšení, radosti a štěstí.“ „Kdybych totiž tak jako ty dával na vnější věci,“namítl jsem mu, „považoval bych kdejaké náhodné, nemastné a neslané zasmání zaradost, přečtení hromady nějakých papírů za moudrost a kousíček štěstí zavrchol hojnosti. Ale kam se pak poděje pot, slzy, sténání, bloudění,nedostatky, pády a jiná neštěstí, jichž je ve všech stavech tolik, že je nelzespočíst a jejich konec jsem nikde neviděl? Ach, běda mi! Ach, ty můj bídný živote!Všude jste mne provedli a co je mi to platné? Znovu a znovu jste mi slibovalito samé – umění, blaženost a bezpečí. Ale co mám? Nic. Co umím? Nic. Kde tojsem? Sám nevím. Vím jen, že i po tak dlouhém bloudění, po takové námaze, potolika přestátých nebezpečích, po takové únavě mysli a zemdlení nakonec nenacházímnic než bolest u sebe samého a u jiných lidí nenávist ke mně.“

            ČÍM SE LIDÉ ŠÁLÍ A MÁMÍ. „Tohle si říkášprávem,“ plísní mne tlumočník. „Proč ses už od začátku neřídil mou radou, kterábyla: Nikoho nepodezírat, všemu věřit, nic neposuzovat, všechno přijímat, nicnehanět, ve všem mít zalíbení. To by byla cesta, po které bys býval šel pokojně,získal si přízeň u lidí a líbil se i sám sobě.“ Na to já: „Však jsem od tebebyl bezpochyby řádně zmámen, třeštil jsem jako jiní, bloudil jsem sem a tam a jásalu toho, sténal jsem pod jhem a přitom skákal radostí, stonal jsem a mřel a utoho si výskal. Viděl jsem, pochopil a poznal, že já sám nic nejsem, nic neumíma nemám, a stejně tak ostatní, jen že se nám něco zdá, chytáme stín a pravda námvždy uniká. Ach, běda mi!“

            KDO PROHLÉDNE, NEMŮŽE NEŽ SE TRÁPIT.Tlumočník: „Zopakuji ti ještě jednou, co jsem ti už řekl: Můžeš si za to sám,protože bys chtěl něco velikého a neobyčejného, něco, co nemá žádný člověk.“ „Aproto se trápím tím více,“ odpověděl jsem mu, „že nejen já sám, ale i celé mépokolení je bídné a ještě k tomu slepé, ani neví o své chudobě.“ „Já užnevím, čím bych tu tvou pomotanou hlavu uspokojil,“ stěžuje si na mne tlumočník.„Když se ti nelíbí svět ani lidé, práce ani zahálka, umění ani neumění, zkrátkavůbec nic, co s tebou mám dělat? Už nevím, co bych ti měl v tom světěještě ukazovat!“

            Všudybud na to: „Zaveďme ho ještě nahrad naší královny, který stojí tady uprostřed, tam snad přijde k sobě.“

            KapitolaXXIX.

            Poutníksi prohlíží hrad Moudrosti, královny světa

            A tak mne vzali za ruce avedou mne. A hle, ten hrad se zvenčí skvěl rozličnými překrásnými malbami ajeho bránu střežili strážní, aby dovnitř nebyl vpuštěn nikdo, kdo nemá ve světěnějaký úřad nebo vládu. Jen oni sami, jako královnini služebníci a vykonavateléjejí vůle, mohli vcházet i vycházet dle libosti; když se chtějí na hrad podívatjiní lidé, musí si ho prohlížet jen zvenčí. (Prý se totiž nesluší, aby vyzvídaliněco o všech těch tajnostech, podle kterých se řídí svět.) Takových zvědavců,kteří se dívali více ústy než očima, jsem tu zahlédl dost a dost, mne alenakonec zavedli až do brány, čemuž jsem byl rád, protože jsem přece jen chtělpochopit, jaká tajemství skrývá ta Moudrost světa.

            Ani tady jsem ale nevyvázl bez nepříjemnépříhody. Strážní mi zastoupili cestu a začali zkoumat, co tu chci, a tu mne chtělihnát zpět, strkali do mne a napřahovali se na mne. Ale Všudybud, který byl známýi tady, jim něco, nevím co, řekl, vzal mne za ruku a nakonec mne provedl až naprvní náměstí.

            Když se pak dívám na samotnou hradníbudovu, vidím běloskvoucí zdi, o kterých mi tvrdili, že jsou z alabastru.Ale když se na ně podívám blíže a ohmatávám je rukama, nevidím nic jiného nežpapír a ve škvírách tu a tam vylézající koudel. Z toho jsem usoudil, že tystěny jsou zčásti duté a zčásti vycpávané; tomu klamu jsem se podivil i zasmál.Pak jsme přišli ke schodišti, po kterém se stoupalo někam vzhůru, a já jsemnechtěl jít dál, neboť jsem se bál, že se zboří (a myslím, že i mé srdce tušilo,co mne tam má potkat). Tlumočník se mi vysmál: „K čemu ti, můj milý, jsou tytvoje fantazie? Radši se boj, aby se nezhroutilo nebe. Copak nevidíš množstvíjiných, jak vystupují vzhůru a scházejí dolů?“ Když jsem tedy viděl příkladyjiných lidí, šel jsem i já, vzhůru po tom vysokém, točitém schodišti, tak zatočeném,že mě z něho až jímala závrať.

            KapitolaXXX.

            Poutníkje v paláci Moudrosti obžalován

            POUTNÍK JE POSTAVEN PŘED KRÁLOVNUSVĚTA, MOUDROST. Zavedli mne do jakési veliké síně, kde mne nejprve ozářiloneobyčejné světlo. Neobyčejné bylo nejen proto, že síň měla plno oken, alehlavně kvůli drahému (jak mi tvrdili) kamení, kterým byly vykládané stěny.Podlahu pokrývaly vzácné koberce, které se též blyštily zlatem, a místo stroputu byl jakýsi oblak nebo mlha. Neměl jsem ale čas to všechno blíže prozkoumat,protože mé oči se okamžitě upnuly na onu vzácnou královnu. Seděla na nejvyššímmístě pod baldachýnem a okolo ní stály z obou stran její rádkyně a služebnice,družina tak vznešená, až jsem užasl. Vyděsil jsem se té slávy, zvlášť když simne jedna za druhou začaly prohlížet. Ale Všudybud mi řekl: „Nestrachuj se a předstupblíž, ať tě spatří i Její Milost královna. A buď statečný, jen přitom nezapomínejna zdvořilost a dobré vychování.“ A tak mne zavedl až doprostřed a přikázal mi,abych se poklonil. To jsem také udělal, ačkoli jsem moc nevěděl, jak na to.

            TAM JE OBŽALOVÁN. Potom můj tlumočník,který se jím sám prohlásil proti mé vůli, začal hovořit těmito slovy: „Nejjasnějšíkrálovno světa, přeskvělý Boží paprsku, Moudrosti vznešená, tento člověk, kteréhojsme přivedli sem, před důstojnost tvé tváře, dostal díky jakémusi štěstí odOsudu, regenta Tvé Milosti, svolení, aby mohl projít a prohlédnout si všechnystavy a řády tohoto přeslavného království světa, ve kterém nejvyšší Bůhpostavil tebe, abys v něm svou moudrostí řídila vše až do nejzazších končin.My, kdo jsme podle prozřetelnosti tvé vůle určeni za průvodce takovým lidem,jsme ho pak provedli všemi stavy. Avšak (což před tebou vyznávámes pokorou a bolestí) ani vší naší upřímnou a věrnou prací jsme u něhonedokázali dosáhnout toho, aby si oblíbil nějaký řád, pokojně se v němusadil a stal se jedním z věrných, poslušných a stálých obyvatel našíspolečné země, ale vždy a u všeho si nám stěžuje, nic mu nechutná a stále dychtípo čemsi jiném a neobyčejném. Protože jeho opovážlivé žádosti nemůžeme vyhovět,ani jí nedokážeme porozumět, přivádíme jej nyní před tvou velebnou jasnost aporoučíme tvé prozřetelnosti, aby s ním učinila, co uzná za vhodné.“

            VYDĚSIL SE. Když jsem slyšel takové řeči(které jsem nečekal), každý si lehce domyslí, jak mi asi v tu chvíli bylo.Náhle jsem totiž jasně pochopil, že mne sem přivedli k soudu, a proto jsem se bál.DONAŠEČ. Zvlášť, když jsem viděl u trůnu královny ležet ukrutnou šelmu (nevímjistě, jestli to byl pes, rys či nějaký drak), která se na mne dívala jiskřícímaočima, a bylo mi jasné, že postačí jen malý pokyn, a poštvou ji na mne. Stálitu také dva ozbrojenci, osobní stráž královny. Byli sice odění v ženskémrouchu, ale přesto byli hroziví, zvláště ten nalevo. MOC. Měl na sobě totiž železnýpancíř, pokrytý ostny jako ježek, že bylo nebezpečné se ho i jen dotknout, narukou a na nohou měl ocelové drápy, v jedné ruce třímal oštěp a meč av druhé luk a oheň. ÚLISNOST. Druhý se mi nezdál ani tak hrozný jako spíšsměšný. Místo pancíře měl liščí kožich obrácený naruby, místo halapartny drželv pravé ruce liščí ocas a v levé větev s ořechy, kterými štěrchal.

            PROMLUVA K NĚMU. Když domluvilmůj tlumočník (a také zrádce), pronesla ke mně sama královna (měla tvář zastřenounejjemnějším hedvábím) tuto vážnou a důstojnou řeč: „Ušlechtilý mládenče, tvůj úmysl,že sis chtěl ve světě vše prohlédnout, se mi celkem líbí. Každému ze svýchnejmilejších to jistě ráda dopřeji a pomáhám jim v tom skrze své věrné služebníkya služebnice. Ale nerada slyším, že právě ty musíš být tak vybíravý, a zatímcoby ses měl jako nováček a host ve světě sám učit, pouštíš se do mudrování. Užz toho důvodu bych tě mohla potrestat a udělat z tebe odstrašující příkladpro jiné, ale vzhledem k tomu, že spíše chci, aby byly známy příklady méshovívavosti a dobroty, než abych byla proslulá pro svou přísnost, budus tebou mít ještě trpělivost a dovoluji ti přebývat zde na mém hradě, abyslépe porozuměl sám sobě a pochopil, jak spravuji všechny věci. Važ si mémilosti a věz, že ne každý se dostane až do těchto tajných míst, kde se rodí právoa rozsudky pro celý svět.“ Když dohovořila, pokynula mi rukou a já jsem podlepokynu ustoupil stranou a bedlivě sledoval, co se bude dít dál.

            KRÁLOVSKÉ RÁDKYNĚ. Postavím se tedybokem a ptám se tlumočníka, jak říkají těm rádkyním, jaký je mezi nimi řád ajakou má která povinnost? „Ty, které stojí nejblíže u Její Milosti královny,jsou její osobní rádkyně,“ říká mi. „Po pravici je Čistota, Bedlivost, Opatrnost, Rozvážnost, Přívětivost a Mírnost, po levici pak Pravda, Horlivost, Opravdovost, Udatnost,Trpělivost a Stálost, ty všechnyvždy stojí u královského trůnu, aby jí mohly posloužit.“

            KRÁLOVSKÉ ÚŘEDNICE. „Ty, které stojív nižších lavicích, jsou její úřednice a místodržící. Ta v šedé suknije místodržící nad dolní stranou a jmenuje se Industria, Pilnost, a ta ve zlatem protkávaných šatech (však jsiji, mám za to, viděl už dříve) je místodržící hradu Blaženosti a jmenuje se paníFortuna. Obě dvě i se svýmipomocnicemi jsou někdy na svých místech a zabývají se svými záležitostmi, a někdyzavítají sem, aby dostaly nové příkazy a rozkazy a vydaly počet ze své služby.Každá z nich má i své podřízené: Industria má například Lásku nad stavem manželským, Pracovitost nad řemesly a živnostmi, Důvtipnost nad učenci, Nábožnost nad duchovenstvem, Spravedlnost nad vrchnostmi, Udatnost nad vojáky atd.“

            ŽENSKÁ VLÁDA NAD SVĚTEM. Když jsemslyšel ta krásná jména a navzdory tomu jsem ve světě viděl všechno úplně jinak,byl bych rád něco poznamenal, ale nesměl jsem, a proto jsem si jen pomyslel: „Toje ale podivná správa světa! Králem je žena, rádkyně jsou ženy, úředníci ženy,všechna vláda je ženská! Toho se máme bát?“

            OSOBNÍ STRÁŽCI. Optám se tedy ještěna ty dva strážce, kdo jsou a k čemu jsou dobří? On na to, že „i JejíMilost královna má své nepřátele, kteří jí ukládají o život, a musí se přednimi chránit. Ten v liščí zbroji se prý jmenuje Úlisnost a ten druhý v železe a ohni se jmenuje Moc. Kde nemůže pomoci jeden, chrání královnudruhý a oba se navzájem zastupují. Pes, který u nich stojí, je tam místo strážného,aby svým štěkáním hlásil, když se blíží někdo podezřelý, a odháněl ho. U dvoramu říkají Posel, ale ti, kterým sejeho povinnosti moc nelíbí, mu přezdívají Donašeč.Ty už ale nech lelkování a poslouchej a pozoruj samotné věci, které se tu budoudít.“ „Dobře,“ řekl jsem, „rád.“

            KapitolaXXXI.

            Dopaláce Moudrosti zavítal Šalomoun a s ním velký zástup

            PŘICHÁZÍ ŠALOMOUN A CHCE SI VZÍTMOUDROST ZA MANŽELKU. Když už se chystám poslouchat, co se tu bude dít, zazní náhlejakýsi zvuk a strhne se veliký hluk, a když se všichni ohlíží, dívám se i já aspatřím, jak kdosi vchází do paláce v jasné záři, s korunou a zlatým žezlema za ním se táhne tak veliký zástup služebnictva, až se z toho téměř všichnivyděsili. Okamžitě se k němu obrátily oči všech lidí včetně těch mých. Onpředstoupil a oznámil, že ho nejvyšší Bůh bohů poctil tím, aby si prohlédl světsvobodněji než kdokoli z těch, kdo byli před ním či budou po něm, a nadtoaby si vzal za manželku Moudrost, která je ředitelkou světa, a proto ji takéhledá. (A říkal o sobě, že se jmenuje Šalomoun a je králem Izraele, nejslavnějšíhonároda pod nebem.)

            CO MU ODPOVĚDĚLI A CO NA TO ŘEKL.Když mu na to skrze nejvyšší písařku Opatrnost odpověděli, že Moudrost je choťsamotného Boha a nemůže se oddat jinému, ale pokud chce získat její přízeň,nikdo mu v tom bránit nebude, Šalomoun odvětil: „Předsevzal jsem si, žepoznám, jaký je rozdíl mezi moudrostí a bláznovstvím, neboť se mi nelíbí nic,co se pod sluncem děje.“ KAZ 1:2,7

            POUTNÍK SE ZARADOVAL. Když jsem toslyšel, ach, jak jsem se zaradoval, že snad konečně dostanu jiného rádce a průvodce,než jsem měl doposud, a s ním obstojím lépe a prohlédnu si vše pečlivěji,a kam on půjde, půjdu i já, a začal jsem za to v nitru chválit Pána Boha.

            ŠALOMOUNOVA SPOLEČNOST. Šalomoun měls sebou nemalý zástup služebníků a přátel, kteří s ním přišliprozkoumat onu královnu světa, Moudrost. Mezi nimi byli po jeho boku počestnímuži s vážnými způsoby, které nazývali (když jsem se jich na to ptal)patriarchy, proroky, apoštoly, vyznavači atd. V jeho zadním houfu mi pakukazovali některé z filozofů: Sokrata, Platona, Epiktéta, Seneku a jiné.Ti všichni se usadili po stranách a já s nimi, s velikým očekáváním,co bude následovat.

            KapitolaXXXII.

            Poutníkse dívá na správu světa a na tajné soudy

            Brzy poté jsem pochopil, že setu spravují jen všeobecné věci, takové, které se týkají všech stavů světa; jiné,konkrétnější záležitosti se řeší v místech k tomu určených, na radnicích,v soudních domech, konsistořích atd. Co se tu událo v mé přítomnosti,vám teď krátce popíšu.

            STÍŽNOSTI NA NEŘÁDY SVĚTA. Nejprve předstoupilyúřednice světa, Industria a Fortuna, a přednesly oznámení o neřádech, které sedějí ve všech stavech, a to skrze všem společnou nevěrnost, úskoky, lsti a všelijaképodvody, a žádaly, aby se to nějak napravilo. Zaradoval jsem se, když jsem viděl,že i oni sami přicházejí na to, nač jsem přišel i já, totiž že ve světě žádný řádnení. Když to zaznamenal tlumočník, říká mi: „Podívej se, ty ses domníval, žejen ty sám máš oči a kromě tebe nikdo nic nevidí. Tady si všimni, jak bedlivoupozornost tomu věnují ti, kteří se o to mají starat.“ „To rád slyším,“ opáčiljsem. „Jen dej Bůh, aby se našel způsob, jak to změnit.“

            VYŠETŘOVÁNÍ PŘÍČIN TOHO VŠEHO. A viděljsem, že se shromáždily rádkyně, rozmlouvaly spolu a nejvyšší písařka Opatrnostse pak otázala, jestli by bylo možné zjistit, kdo za to všechno může. Po mnohémvyšetřování bylo oznámeno, že se do světa vloudili nějací buřiči a rozkolníci,kteří roztrušují zjevné i tajné neřády. Nejvíce pak dávali vinu (hned je tutotiž jmenovali) Obžerství, Lakotě, Lichvě,Chlípnosti, Pýše, Ukrutnosti, Lenosti, Zahálce a ještě některým dalším.

            VÝNOS O PŮVODCÍCH NEŘÁDŮ. Když se otom poradili, byl nakonec sepsán a přečten nález, aby se skrze otevřené dopisy(vyvěšené na veřejně dostupných místech a rozeslané po celé zemi) vyhlásilo, žeJejí Milost královna Moudrost si všimla, jak se skrze mnohé, pokoutně přicházejícícizozemce dějí mnohé nepravosti, a proto se ti, kdo jsou za to zodpovědní,vypovídají až na věčnost ze společenství i z celého království, zejménapak Obžerství, Lakota, Lichva, Chlípnost atd., a pod hrozbou trestu smrti se odté hodiny už nesmí v zemi ani ukázat. Když byl tento rozsudek zveřejněnskrze vyhotovené dopisy, ani byste nevěřili, jak veliký dav jásajícího lidu seseběhl a každý (i já) si dělal naděje na zlatý věk ve světě.

            NOVÝ NÁŘEK A NOVÁ NAŘÍZENÍ. Ale pomalé chvíli, když ve světě nebylo o nic lépe, začali mnozí přibíhat a stěžovatsi, že se žádná exekuce nekonala. Po zasedání rádkyň tedy královna ustanoviladva komisaře, Nedbala a Přehledu, ke kterým se pro větší vážnostpřidala z řad královských rádkyň ještě Mírnost,s rozkazy, aby pečlivě vyšetřili, jestli tu ti zlopověstní vyhnancinezůstávají i přes její výnos, nebo zda se někteří z nich opovážlivě nevrátilizpátky. Komisaři se tedy vydali na cesty, a když se po nějakém čase vrátili,vydali prohlášení, že sice nalezli nějaké podezřelé, ale ti tvrdí, že k těmvyhnancům nepatří, a také se jinak jmenují. Jeden že se podobá Opilství, alejmenuje se Rozjařenost nebo Veselost, druhý se podobá Lakotě, ale říkási Šetrnost, třetí je podobný Lichvě,ale nazývají ho Úrok, čtvrtý Chlípnosti,ale říkají mu Láska, pátý Pýše, alejmenuje se Vážnost, šestý Ukrutnosti,ale jeho jméno je prý Přísnost, sedmýLenosti, ale ten že se jmenuje Dobromyslnostatd.

            VYSVĚTLENÍ VÝNOSU. Když tov radě zvážili, bylo vyhlášeno, že Veselost není Opilství a ani Šetrnostse nemá nazývat Lakotou atd. A proto se mají dotyčné osoby propustit nasvobodu, neboť se na ně výnos nevztahuje. Když byl nález rozhlášen, všichni tipodezřelí se hned svobodně odebrali pryč a táhl se za nimi zástup prostých lidí,kteří se s nimi seznamovali a hovořili s nimi. Když jsem se podívalna Šalomouna a jeho společníky, vidím je kroutit hlavami, ale když i oni mlčeli,mlčel jsem také, jen jsem zaslechl, jak jeden z nich šeptá druhému: „Vypovědělijen jména; zrádci a zhoubci si jména změnili a mohli volně odejít. Z tohonevzejde nic dobrého.“

            STAVY SVĚTA ŽÁDAJÍ ZLEPŠENÍ SVOBOD.Vtom znovu přišli vyslanci všech stavů světa a žádali o slyšení, a když jevpustili, přednášeli s podivnými způsoby poníženou prosbu všech věrnýchpoddaných, aby se Její milost, nejjasnější královna, milostivě ráčilarozpomenout, jak upřímně a poslušně všechny stavy podporovaly až doposud jejívládu, věrně dodržovaly všechny její zákony a výroky a poslouchaly její správce,a že ani do budoucna nemají jiné úmysly, jen pokorně žádají, aby jim JejíMilost královna jako odměnu za již prokázané služby a pobídku k nové stálévěrnosti udělila nějaká nová privilegia a svobody (jakékoli by se prozíravostiJejí Milosti královny zalíbilo). Za to že slibují prokazovat jí vděčnost stáloua náležitou poslušností. Když domluvili, poklonili se až k zemi aodstoupili od trůnu. Já jsem si protřel oči a říkám: „Co má být zase tohle? Tosvět nemá už tak dost svobod, že chce ještě další? Uzdu na vás, uzdu a bič a trochuhelleboru[18]!“ To jsem ale pronesl jen v duchu. Rozhodl jsem setotiž, že už nebudu říkat nic dalšího, ani by se to neslušelo v přítomnostioněch mudrců a starců, kteří také vše bedlivě sledovali.

            ROZDĚLOVÁNÍ NOVÝCH PRIVILEGIÍ. Sešlase tedy opět rada a po dlouhém rokování dala královna oznámit, že vždy byla provzdělávání a zvelebování svého království a že je tomu sama nakloněná, a protokdyž slyšela žádost svých věrných a milých poddaných, nechce ji zamítnout.Rozhodla se tedy, že pro větší důstojnost pozmění tituly lidí ve všech stavech,aby se jimi zřetelněji a s větší slávou lišili jedni od druhých.Z toho důvodu nařizuje a poroučí, aby se odteď řemeslníkům říkalo slovutní,studentům osvícení a nejučenější, mistrům a doktorům nejslovutnější, kněžím důstojní,velební a veškeré cti hodní, biskupům nejsvětější, bohatším mezi měšťany velectění,zemanům urození a stateční rytíři, pánům dvakrát páni, hrabatům vysoce vážení páni,knížatům velkomocní a králům nejjasnější a nepřemožení. „Aby tato privilegiabyla ještě pevnější, nařizujeme, aby nikdo nebyl povinen ani přijímat dopis,pokud na něm bude nějaký titul scházet nebo bude chybně uveden.“ Vyslanci za topoděkovali a odešli a já jsem si myslel: „Máte to znamenitou kořist, čáry napapíře.“

            ŽÁDOST CHUDÝCH. Poté přednesli svou žádostchudí ze všech stavů a v ní si naříkali na velikou nerovnost, totiž že jinímají hojnost majetku a oni třou bídu s nouzí, a chtěli, aby se to nějaksrovnalo. Po zvážení té věci bylo chudým odpovězeno, že ačkoli by Její Milostkrálovna přála každému takové pohodlí, jaké by sám chtěl mít, sláva jejího královstvívyžaduje, aby se jedni skvěli nad druhými. Navíc kvůli řádu, který je ve světěustanovený jednou pro vždy, to nemůže být jinak, než že Fortuna má osazený svůjhrad a Industria své dílny. Ale že se každému dovoluje, aby nelenil a pomáhalsi z chudoby jakoukoli cestou může a umí.

            ŽÁDOST SNAŽIVÝCH. Když se rozneslaodpověď daná těmto žadatelům, přistoupili po malé chvíli další, kteří nesli žádostod snaživých. Ti prosili, aby odteď platilo, že to, po čem lidé dychtí a na čempracují, dostanou jen ti, kdo v kterémkoli stavu nelení a jednají pilněpodle svých předsevzetí, a aby žádný člověk nezískal nic jen díky slepému štěstí.Nad touto prosbou strávila rada mnoho času a pečlivě ji rozvažovala, z čehožjsem usoudil, že to byla nesnadná věc. Nakonec však bylo vyhlášeno, že ačkolinelze vzít svěřenou moc a správu z rukou úřednice Fortuny a její věrné služebniceNáhody, bude se na to nicméně pamatovat a ony úřednice budou mít nařízeno, abysi více všímaly snaživých než lenochů (nakolik to budou schopné posoudit), a tímže dojde k nápravě. Potom odešli i tito.

            ŽÁDOST UČENÝCH A SLAVNÝCH. Hned ponich přišli vyslanci některých významných lidí, jmenovitě Theophrastus aAristoteles, a žádali dvojí věc. Předně, aby nebyli poddáni takovým neštěstímjako jiní lidé. Za druhé, protože jsou z Boží dobroty na tomto světě poctěniznamenitějším vtipem, uměním, bohatstvím atd. (a když takoví lidé umírají, jeto škoda pro všechny), žádají tedy, aby měli před davem obyčejných lidí tu výhodu,že nebudou umírat. Když zvážili jejich první žádost, bylo jim odpovězeno, žeprosí o spravedlivou věc, a proto se jim povoluje, aby se před neštěstími chránili,jak nejlépe umí, umělci uměním, opatrní opatrností, mocní svou mocí a bohatí svýmbohatstvím. Co se týká druhé žádosti, královna Moudrost hned přikázala, abysvolali všechny nejznamenitější alchymisty a ti aby se vší pilností hledali nějakýprostředek, kterým by se dala způsobit nesmrtelnost. Alchymisté to přijali arozešli se. Když se pak dlouho žádný z nich nevracel a vyslanci dotírali,aby jim dali odpověď, řekli jim, že si Její Milost královna nepřeje, aby takovízvláštní lidé hynuli stejně jako ostatní, ale že v současné době ještě neví,jak to zařídit. Že jim však dává tu výsadu, aby tam, kde se prostí lidé pohřbívajíhned zčerstva po smrti, oni byli co nejlépe uchováváni mezi živými, a tam, kdese jiní dostávají po smrti jen pod zelený drn, je mají přikrýt kamením. Toto žese jim povoluje a k tomuto se jim uděluje privilegium, aby se lépe poznalrozdíl mezi jimi a obyčejnou chátrou.

            ŽÁDOST OD VRCHNOSTÍ. Když odešli ioni, předstoupili nějací lidé jménem vrchností a poukazovali na těžká břemenatoho stavu a žádali o ulehčení. Bylo jim tedy povoleno, aby si sami hověli a řídilivěci skrze místodržící a úředníky, s čímž byli spokojeni a odešli.

            A OD PODDANÝCH. Nedlouho potédorazili vyslanci od poddaných, rolníků a řemeslníků a naříkali, že ti, kdojsou nad nimi, nechtějí nic jiného, než pít jejich pot, protože je honí a štvou,až z nich tečou krvavé potůčky. A ti, které si k tomu používají, to dělajíještě ukrutnějším způsobem, aby z toho měli sami užitek. Na důkaz tohovysypali hromadu mozolů, modřin, jizev i čerstvých ran (které přinesli na ukázku)a žádali o milost. Zdálo se zřejmé, že se tu děje příkoří a mělo by býtzastaveno, ale vzhledem k tomu, že se vrchnostem dovolilo řídit věci skrzesvé služebníky, jsou tím prý vinni oni, a tak aby byli obesláni. Hned tedy bylyposlány obsílky ke všem královským, knížecím a panským rádcům, regentům, úředníkům,výběrčím, písařům, rychtářům atd., aby se bez odmlouvání dostavili ke královně.Jak poručili, tak se stalo. Ale když se dostavili, hned proti jedné žalobě nasebe postavili deset opačných, a stěžovali si na lenost, neposlušnost, vzpouru,pýchu a všelijakou prostopášnost svých poddaných, ke které sklouznou, když sejim jen maličko popustí uzda. Po jejich vyslechnutí se v radě celá věc zvažovalaznovu a nakonec bylo poddaným řečeno, že vzhledem k tomu, že si nechtějínebo neumí vážit lásky a milosti svých nadřízených, aby si tedy zvykali najejich zuřivost, protože ve světě to musí být tak, že jedni panují a druzí jsoujim poddáni. Je jim ale umožněno, aby si svou ochotou, povolností a skutečnoupoddaností dobyli u svých vrchností a místodržících co nejvíce přízně a abyz ní měli prospěch.

            STÍŽNOST POLITIKŮ A PROKURÁTORŮ. Pojejich propuštění zůstali v sále správní úředníci (královské a panské rádkyně,doktoři práv, prokurátoři, rychtáři atd.) a stěžovali si na nedokonalost psanýchpráv, že podle nich nelze rozhodnout všechny rozepře, které se mezi lidmi seběhnou(třebaže zákoníky již obsahují statisíce případů). A kvůli tomu prý nemohoumezi lidmi dokonale udržovat řád, vždyť když někdy pro vysvětlení práva a ukončenípře přidají nějaký svůj názor, nerozumní lidé to pokládají za převrácení práva,a tím roste nespokojenost a také vznikají roztržky. Proto že žádají buď radu,jak mají jednat, nebo ochranu proti všetečným lidským soudům. Když jim poručiliodejít, konala se porada, a tu by bylo dlouho co mluvit i jen o tom, jakmluvila která královnina rádkyně. Proto se budu věnovat až usnesení, jež jimbylo oznámeno po jejich opětovném předvolání. Jmenovitě, že Její Milost královnanevidí žádný způsob, jakým by mohla být sepsána nová práva, která by dokonalepopisovala všechny možné příhody, a proto mají zůstat u předchozích práv azvyklostí. JE JIM DÁNO PRAVIDLO: RATIO STATÛS.[19] Ale jako pravidlo a klíč ke všem právům se Její Milostkrálovna uráčila dát jim toto: aby svým výkladem práv a soudy vykonávanýmipodle nich vždy přispívali buď ke svému nebo k obecnému dobru. Tomu že sebude říkat ratio statûs a budou se tím moci krýt jako štítem před útoky obecnýchpomluv, řeknou totiž, že takové rozhodnutí si přece vyžádal ten a ten místnízvyk (kterému každý nerozumí), a proto to tak musí být. Politici pravidlo přijali,slíbili, že se podle něho budou chovat, a odešli.

            STÍŽNOST ŽEN NA MUŽE A MUŽŮ NA ŽENY.Moc času neuplynulo a přišly ženy se stížností, že musí zůstávat pod mocí mužůjako nějaké otrokyně. Hned se tu také našli muži, kteří hořekovali nad neposlušnostížen. Opět se královna a její rádkyně sešly k jedné nebo dvěma poradám, ažnakonec skrze kancléřku vyhlásili tuto odpověď: „Protože sama příroda dala přednostmužům, tak při tom také zůstane, pouze s těmito podstatnými výjimkami: Předně:poněvadž ženy tvoří polovinu lidského pokolení, nemají muži činit nic bez toho,že se s nimi poradí. Za druhé: neboť příroda častokrát vylévá své dary štědřejina ženy než na muže, má se ženě, která bude mít rozumu a moci jako muž, říkatmužatka a muž jí nebude smět upřít přednost.“ To byla první odpověď, ale ani muži,ani ženy s ní nebyli spokojeni. Ženy totiž chtěly, aby se s nimi mužirozdělili o vládu a aby tedy vládly po řadě jednou muži a jednou ženy. Našly sei takové, které nechtěly nic jiného než úplnou vládu, snažily se dokázat svou většítělesnou i rozumovou obratnost a také tvrdily, že když měli muži přednost potolik tisíc let, nastal čas, aby ženám konečně ustoupili. Výborný příklad něčehotakového je prý k vidění v anglickém království: že když vládla královnaAlžběta, všichni muži k její poctě podávali ženám pravou ruku a tento chvályhodnýzvyk trvá až dodnes. A protože jsou Její Milost královna světa Moudrost i všechnyjejí rádkyně Bohem stvořeny a postaveny do čela v jejich pohlaví, mají setedy spravedlivě spravovat (vždyť „podle králova vzoru se řídí celý svět“[20])i domy a obce ve světě. Domnívaly se, že touto řečí královnu Moudrost snadno přesvědčío svém názoru. Ale muži, kteří to nepřešli mlčením, se bránili takto: že i kdyždal Bůh vládu královně Moudrosti, předně ji však drží v rukou on sám, a tocele a vždycky, a proto že oni také chtějí atd.

            NAROVNÁNÍ MEZI MUŽI A ŽENAMI. Na tose opět konalo několik setkání, z čehož jsem usoudil, že jim tato záležitostpřijde tuze nesnadná. Když jsme pak všichni čekali na konečné rozhodnutí, nedočkalijsme se ho, jen Opatrnosti s Přívětivostí bylo nařízeno, aby potajíjednaly s jednou i s druhou stranou. Když ty se do toho vložily, nakonecnašly takové řešení, aby muži pro pokoj v domě a jeho svornost ženám aspoňtajně dávali přednost a řídili se jejich radami. Ženy aby se s tímspokojily a navenek vyznávaly poslušnost, protože tak aspoň podle zdání zůstanepři starobylém obyčeji a jejich domácí vláda bude zároveň dobře upevněna. Jenje třeba, aby nevyšlo najevo to veliké tajemství všeobecné vlády, že mužispravují obec, obec ženy a ženy zase muže, o to Její Milost královna prosí oběstrany, aby to nedopustily. To nakonec obě strany přijaly. SIR 26:29, EF 5:23.Když to viděl jeden ze Šalomounových společníků, řekl: „Žena, která ctí svéhomuže, bývá pokládána za moudrou.“ A druhý dodal: „Muž je hlavou ženy, jako jeKristus hlavou církve.“ Ale už zůstalo při tom přátelském narovnání a muži i ženyse ubírali pryč.

            KapitolaXXXIII.

            Šalomounvyjevuje marnosti a šalby světa

            KAZ 1:2, 15; MASKA SVĚTSKÉMOUDROSTI STRŽENA. Tu se Šalomoun, který až doposud tiše seděl a díval se, užnemohl déle udržet a začal volat velikým hlasem: „Marnost, samá marnost, všechnoje marnost! Není snad možné napřímit, co je pokřivené? To není možné sečíst, čehovšeho se nedostává?“ Povstal a i s celým svým zástupem se s velikým hřmotemubírá přímo ke královnině trůnu (aniž by tomu ten vzteklý Posel nebo osobní strážciz obou stran dokázali zabránit, protože tak jako sama královna se svými rádkyněmibyli zaraženi jeho křikem a rozhodností). Pak vztáhne ruku a sejme z jejíhoobličeje závoj, který se na první pohled zdál být čímsi skvostným, ale ukázalose, že to není nic než pavučina. A hle, ukázala se její tvář, bledá, ale odulá,mající něco červeně na lících, ale jen nanesené líčidlem (což se poznalo podleodlupování na některých místech), též vidíme, že její ruce jsou prašivé, celé těloje ohavné a i její dech je páchnoucí. Toho jsme se já i všichni přítomní tak zděsili,že jsme stáli jako zkamenělí.

            I JEJÍCH RÁDKYŇ. Šalomoun se pak obrátilk rádkyním té domnělé královny, strhl jim masky a pravil: „Vidím, že na místěSpravedlnosti panuje Nespravedlnost ana místě Svatosti Ohavnost. VašeBedlivost je Podezíravost, vašeOpatrnost Úskočnost, vaše PřívětivostPochlebování, vaše Pravda jen Přetvářka, vaše Horlivost je Vzteklost, vaše Udatnost Opovážlivost, vaše Milost Nevázanost, vaše Pracovitost Otroctví, vaše Důvtipnost Domněnka, vaše Zbožnost Pokrytectví atd. KAZ. 12:14. Vy že máte říditsvět na místě všemohoucího Boha? Vždyť Bůh přivede na soud každý skutek a každoutajnou věc, ať už dobrou nebo zlou. Já ale půjdu a vše vyhlásím celému světu, abyse nedali svést a omámit.“

            ŠALOMOUN ROZHLAŠUJE PO CELÉM SVĚTĚJEHO MARNOSTI. Pak se obrátil a s hněvem odešel a za ním jeho zástup, akdyž začal na ulicích volat: „Marnost, samá marnost, všechno je marnost,“ sbíhalyse odevšad národy, lidé a jazyky, i králové a královny z dalekých končin,a on hýřil výmluvností a vyučoval je. Jeho slova byla totiž podobná ostnům avbitým hřebům.

            PORADA PROTI NĚMU, ABY BYL PŘELSTĚN.Já jsem však nešel za ním, ale se svými průvodci, kteří se ještě probíraliz toho leknutí, jsem zůstal v paláci a spatřil jsem, co se tu dělo dále:jmenovitě, že když se královna probrala ze mdlob, začala se radit se svými rádkyněmi,co má dělat. Horlivost, Upřímnost a Udatnost radily, aby byla povolána všechnamoc a poslána za ním, aby ho zajali. Opatrnost naproti tomu tvrdila, že silouse nic nevyřeší, protože nejenže on sám je také mocný, ale navíc má již přívržencetéměř na celém světě (o čemž podávali zprávu jeden za druhým se vracejícíposlové). Aby za ním tedy vyslali Přívětivost s Úlisností, ty k soběpřibraly z hradu Fortuny Rozkoš, šly za ním a kdekoli bude, úlisně sek němu vinuly a ukazovaly mu a vychvalovaly krásu, slávu a nádheru království,tak snad bude uloven, o žádné jiné možné cestě že neví. Tu radu schválili abylo nařízeno, aby ty tři hned vyrazily.

            KapitolaXXXIV.

            Šalomounje oklamán a sveden

            ŠALOMOUN HÝŘÍ MOUDROSTÍ. Kdyžjsem to viděl, prosil jsem své průvodce, že bych se také rád podíval na to, cose tam bude dít. Všudybud hned svolil a šel a stejně tak tlumočník. Přišli jsmetedy a našli Šalomouna s jeho houfy v ulici Učených, kde k údivuvšech vypravoval o původu stromů, počínaje cedrem, jenž roste v Libanonu,až k mechu, který roste na zdech, také o zvířatech a ptácích, plazech arybách, o podstatě světa a moci živlů, o uspořádání hvězd, o lidském přemýšleníatd. A ze všech národů přicházeli lidé, aby naslouchali jeho moudrosti. Tím secítil nadmíru polichocen a začal si sám v sobě libovat, zvlášť když Přívětivosta Úlisnost, které se opatrně přitočily, začaly před tváří všech lidí vyvyšovatjeho slávu.

            ZDOKONALUJE ŘEMESLNÉ UMĚNÍ. Pak seodtamtud odebral a šel si prohlédnout další kouty světa, a když vešel do stavu řemeslníkůa díval se na jejich rozličné umění, sám v něm po chvíli našel zalíbení, anakonec jim svým vynikajícím důvtipem vymyslel neobyčejné věci sloužícík umnému zdobení zahrad, vinic a rybníků, ke stavbě domů a měst azdokonalování všelijakých rozkoší, které náležejí lidským synům.

            ZAPLETL SE V MANŽELSKÉM STAVU.Ale potom, když vcházel do Manželské ulice, přivedla mu lstivá Rozkoš vstříc tynejkrásnější dívky, co nejnádherněji ustrojené a za zvuků všelijaké libě znějícíhudby. Skrze některé význačnější z nich ho dala slavně přivítat a nazývala hosvětlem lidského pokolení, korunou izraelského národa a ozdobou světa, a prýtak jako stavu řemeslníků a učených přibylo díky záři jeho přítomnosti nemálorozumnosti a osvícení, tak že i stav manželský čeká na své zvelebení skvělostíjeho slávy. Šalomoun uctivě poděkoval a ohlásil, že si předsevzal poctít tenstav svou spoluúčastí. Vybral si tedy z celého zástupu dívek tu, která semu zdála nejkrásnější, dal se spolu s ní zvážit a zakovat (nazývali jifaraónovou dcerou), a když už ji měl po boku a její láska ho zajala, začal sihledět více zábav a vzhlížení k ní než své moudrosti. Navíc (a toho bychse nikdy nenadál) očima pokukoval po houfu jásajících dívek (když mu jich lstiváRozkoš vodila na oči stále víc a víc) a jímala ho krása a spanilost jedné zadruhou, a když se někde vyskytla nějaká výjimečná, nedal se s ní už ani zvážita povolal ji k sobě. Tak jich pro sebe za krátkou chvíli získal sedmset a kromě toho měl kolem sebe ještě tři sta svobodných a pokládal za slávu,aby i v této věci převýšil všechny, kdo byli před ním a budou po něm. Pakuž nebylo k vidění nic než rozličná laškování, nad čímž se i jeho vlastnílidé začali rmoutit a vzdychat.

            PAK DOKONCE KLESL DO STAVU NÁBOŽNÝCH.Když prošel onou ulicí, ubíral se i se svým doprovodem dál a vstoupil do uliceNábožných, kam ho vlekla ta nešťastná připoutaná společnost, a tam se nechal vtáhnoutmezi zvířata a plazy, draky a jedovaté hady, a s nimi zahájil dalšísmutnou kratochvíli.

            KapitolaXXXV.

            Šalomounovispolečníci jsou rozprášeni, pozatýkáni a strašlivou smrtí sprovozeni ze světa

            ŠALOMOUNOVI SPOLEČNÍCI SE ZLOBÍ.Když ho tak zmámeného uviděli ti, kdo byli v jeho družině nejpřednější,totiž Mojžíš, Elijáš, Izajáš a Jeremjáš, začali se tuze zlobit, před nebem azemí prohlašovali, že se takových ohavností nechtějí účastnit, a napomínali celýzástup, aby se oddělil od marnosti a bláznovství. Když se pak nejeden člověkstejně řídil Šalomounovým příkladem, oni tím více rozněcovali svou horlivost atím hněvivěji hřímali, zvláště Izajáš, Jeremjáš, Báruk, Štěpán, Pavel atd. NavícMojžíš poroučel, aby se každý opásal mečem, Elijáš přikazoval ohni, abysestoupil z nebe, Chizkijáš kázal všechny ty modly rozbíjet atd.

            NA ÚLISNÉ DOMLUVY NEDBAJÍ. Když toviděly ty, které byly vyslány, aby Šalomouna svedly, totiž Přívětivost, Úlisnosta Rozkoš, přibraly si k sobě filozofy, Mamona atd., obrátily se na ně aradily jim, aby se vzpamatovali a počínali si s větší mírností. Že když inejmoudřejší ze všech lidí, Šalomoun, poddal svůj rozum a zvyká si – jak můžekaždý vidět – na řády světa, proč se teď oni chtějí vytahovat a mudrovat kvůlitomu? Ale tady se jim nedostalo žádného vyslyšení a čím více si ti lidé všímali,že Šalomounův příklad mnohé svádí a mámí, tím více horlili, běhali, volali a křičeli,až z toho bylo veliké pozdvižení.

            JE PROTI NIM POŠTVÁNA VEŘEJNOST. Natokrálovna, které dali její lidé o všem vědět, vyhlásila rozeslanými listy všeobecnoupohotovost, generálem ustanovila Moc, svého osobního strážce, a nařídila, abyty buřiče pozatýkali a na výstrahu pro všechny potrestali. Zatroubili napoplach a seběhlo se množství lidí připravených k boji, nejen ze stavuvojenského, ale i vrchností, úředníků, rychtářů, soudců, řemeslníků, filozofů,lékařů, právníků i samotných kněží, také i žen v různém šatu či zbroji (říkalitotiž, že proti takovým zřejmým škůdcům světa si mají všichni, kdo na to nejsoupříliš mladí nebo staří, navzájem pomáhat). Když vidím valící se vojska, ptámse svých průvodců: „Co se bude dít?“ „Teď se dozvíš,“ říká mi tlumočník, „co sepřihodí těm, kdo svým mudrováním působí ve světě srocení a bouře.“

            BITVA, ZATÝKÁNÍ, VRAŽDĚNÍ, UPALOVÁNÍA JINÁ SOUŽENÍ. Vtom už se zástup oboří na jednoho, druhého, třetího i desátého,bijí, sekají, porážejí, šlapají, zatýkají, svazují a zavírají do vězení, jakkoho vedl jeho hněv, nad čímž mi srdce lítostí div nepuklo. Ale protože jsem sebál té ukrutnosti, nesměl jsem ani šeptnout a celý jsem se třásl. Dál vidím, ženěkteří z těch zajatých a zbitých spínají ruce a omlouvají se za své činy,zatímco jiní stáli na svém tím více, čím hůře s nimi bylo zacházeno. Přímopřed mýma očima proto některé vhodili do ohně, jiné do vody, další pověsili, sťali,přibíjeli na kříž, trhali kleštěmi, řezali, bodali, sekali i pekli na rožni.Ani nemohu vyjmenovat všechny ukrutné smrti, jakých se jim dostalo, a zástupysvěta nad tím jásaly a plesaly.

            Kapitola XXXVI.

            Poutníkchce utéct ze světa

            POUTNÍK UTÍKÁ ZE SVĚTA. Na touž jsem se nemohl dívat, ani déle snášet bolest srdce, a tak jsem prchl, chtěljsem utéct někam na poušť, anebo raději, kdyby to bylo možné, pryč ze světa.Ale moji průvodci se za mnou pustili, dostihli mne a tázali se, kam chci jít.Chtěl jsem je odbýt mlčením, a tak jsem jim na nic neodpovídal. Ale když na mneneodbytně dotírali a nechtěli mne pustit, řekl jsem: „Teď už chápu, že ve světěse mi lépe nepovede! Je veta po mé naději! Běda mi!“ Oni na to: „To nepřijdešk rozumu ani potom, co jsi viděl příklady, jak takoví lidé končí?“ Já: „Radějichci tisíckrát umřít, než žít tam, kde se děje něco takového, a dívat se nanepravost, faleš, lež, svody a ukrutnost. Smrt je mi milejší než život, jdutedy, abych se podíval, jaký je úděl mrtvých, které, jak vidím, vynášejí ven.“

            MÁMIL SE ZTRATIL. Všudybud hnedsvolil a pravil, že i na to je dobré se podívat a porozumět tomu, ten druhý minijak neradil, ale usilovně se mi snažil v tom zabránit. Nedbal jsem na něj,hnul jsem sebou a i přesto šel, a on zůstal tam, kde byl, a opustil mne.

            POUTNÍK SE DÍVÁ NA UMÍRAJÍCÍ A ZEMŘELÉ.Když se pak rozhlížím, dívám se ještě na jednání umírajících, kterých bylo všudekolem dost a dost, a vidím žalostnou věc, totiž jak každý pouští svou dušis hrůzou, naříkáním, strachem a třesením a neví, co se s ním bude díta kam se ze světa dostane. Ačkoli jsem se toho lekal, chtěl jsem vždy o všem vědětvíc, a tak jsem kráčel mezi řadami már a došel až na kraj světa a světla. Zatímcojiní tam zavřeli oči a mrtvé vyhazovali poslepu, já jsem si strhl brýle mámení,protřel jsem si zrak, vyklonil jsem se, jak jsem jen mohl nejdál, a tu vidímstrašlivý oblak temnoty, jehož dno ani konec nedokáže lidský rozum zahlédnout,a v něm nic než červy, žáby, hady, štíry, hnis a smrad, puch síry a smoly,zarážející tělo i duši, zkrátka nevýslovná hrůza. BEZEDNÁ PROPAST ZA SVĚTEM.

            POUTNÍK SE HROUTÍ STRACHEM.Z toho mi strnuly všechny vnitřnosti a celé mé tělo se třáslo, byl jsemtak zděšen, že jsem se samou slabostí zhroutil k zemi a žalostně zvolal: „Ach,ubozí, bídní, nešťastní lidé! Toto je vaše poslední sláva? To je výsledektolika vašich nádherných činů? Toto je cíl vašeho umění a rozličné moudrosti,kterými se tak pyšníte? To je ten tolik chtěný pokoj a odpočinutí po tolikanespočetných pracích a lopocení? Tohle je ta nesmrtelnost, kterou si stáleslibujete? Ach, kéž bych se nikdy nenarodil! Kéž bych nikdy neprošel branou života,pokud mám po všech marnostech světa padnout za podíl těmto temnotám a hrůzám!Ach, Bože, Bože, Bože! Bože, jestliže nějaký jsi, smiluj se nade mnou bídným!“

            KapitolaXXXVII.

            Poutníkpřišel domů

            PRVNÍ OBRÁCENÍ JE BOŽÍM DÍLEM.Když jsem domluvil a ještě jsem se celý třásl hrůzou, uslyším za sebou temnýhlas, jak říká: „Navrať se!“ Pozdvihnu hlavu a dívám se, kdo to volá a kam mi přikazuje,abych se vrátil, ale nevidím nic, ani svého průvodce Všezvěda. I ten mne jižtotiž opustil.

            Vtom hle, znovu zazní hlas: „Navraťse!“ Nevěda, kam se mám navrátit, ani kudy vyjít z té mrákoty, začnutruchlit, a hle, hlas volá potřetí: „Navrať se, odkud jsi vyšel, do domu svéhosrdce, a zavři za sebou dveře.“

            DRUHÉ VYŽADUJE TAKÉ NAŠI SNAHU. Téradě jsem porozuměl a jak jsem uměl, tak jsem ji i poslechl, a dobře jsem udělal,že jsem poslechl rady Boha, ale i to byl jeho dar. Jak jsem jen dokázal, sebraljsem své myšlenky, zavřel jsem oči, uši, ústa, nos a všechny vnější otvory avstoupil jsem do nitra svého srdce a hle, byla tam tma. Ale když se, mžikaje očima,trochu porozhlédnu, spatřím skrovné, skulinami sem vnikající světlo a všimnu sinahoře v klenbě toho pokojíčku jakéhosi velikého, okrouhlého, skleněnéhookna, bylo však čímsi tak zašpiněné a zamazané, že jím neprošlo žádné světlo.

            POPIS POKAŽENÉ PŘIROZENOSTI. Když sev tom tmavém, nedostatečném světle rozhlížím sem a tam, spatřím po stranáchobrázky jakéhosi díla, kdysi, jak se zdálo, celkem pěkného, ale dnes se zašlýmibarvami a některými částmi uraženými nebo ulomenými. Když k nim přistoupímblíže, všimnu si nápisů: Opatrnost,Pokora, Spravedlnost, Čistota, Střídmost atd. Uprostřed pokoje pak spatřímjakési žebříky, rozházené, polámané a rozbité, také rozštípané a rozmetanékladky a provazy, dále veliká křídla, ale se vším peřím vyškubaným. Nakonec ozubenákolečka s ulámanými nebo zkřivenými válci, zoubky a osami, vše rozházenésem a tam.

            LIDSKÝM UMĚNÍM JI NELZE NAPRAVIT. Adivím se, co je to tu za nástroje, kdo a jak je mohl zničit a jak by se to dalozase spravit. Když jsem o tom přemýšlel a díval se na to, nedokázal jsem nicvymyslet, ale získal jsem naději, že se mi ten, který mne sem přivedl svýmzavoláním, ať už je to kdokoli, ještě ozve a poučí mne i o dalších věcech. To,co jsem tu pro začátek viděl, se mi totiž začalo líbit, jednak proto, že tenpokojík nesmrděl tak, jako místa, kterými jsem předtím procházel ve světě, ataké proto, že jsem tu nezaslechl žádné šustění a chřestění, vřískot a třeskot,nepokoj a zmítání, přetahování a násilí (čehož je ve světě vždy dostatek). Všudebylo ticho.

            KapitolaXXXVIII.

            Dostalza hosta Krista

            NAŠE OSVÍCENÍ PŘICHÁZÍ SHŮRY.V nitru o tom přemítám a čekám, co se bude dít dál. A hle, shora se zaskvíjasné světlo, a když k němu pozdvihnu své oči, spatřím to vrchní okno plnésvětla a v něm se ke mně dolů někdo spouští, postavou je sice podobný námlidem, ale slávou je skutečný Bůh. Jeho obličej, ačkoli se neobyčejně skvěl,byl však přesto snesitelný pro lidské oči, ani z něho nešla hrůza, ale jakásiláska – podobnou jsem ve světě nikde neviděl. A on, samá vlídnost a ochota, kemně nejprve promluvil těmito převzácnými slovy:

            KDE JE STUDNICE VŠEHO SVĚTLA A POTĚŠENÍ.„Vítej, vítej, můj synu a bratře milý!“ A když to řekl, přívětivě mne objal apolíbil. Z toho mne prostoupila jakási přelíbezná vůně a byl jsemprodchnut nevypravitelnou radostí, že mi až slzy tekly z očí. Ani jsem nevěděl,co mám říct na tak nenadálé přivítání, a tak jsem si jen zhluboka povzdechl avzhlédl k němu pokornýma očima. Když viděl, jak jsem samou radostí celý předěšený,promluvil ke mně takto dále: „Kde jsi byl, synu můj? Kdes byl tak dlouho? Kudyschodil? Co jsi hledal ve světě? Potěšení? Kde jsi ho měl hledat jinde nežv Bohu? A kde jinde Boha než v jeho chrámu? A jaký je chrám Boha živého?Copak to není chrám živý, který si pro sebe sám připravil, tvé vlastní srdce? Dívaljsem se, můj synu, jak jsi bloudil, ale už jsem se na to nechtěl dívat dále, přivedljsem tě k sobě a tebe uvedl do sebe sama. Toto místo jsem si zvolil za palác,kde budu přebývat, a chceš-li tu bydlet se mnou, nalezneš zde, co jsi marněhledal ve světě: pokoj, útěchu, slávu a hojnost všeho. A slibuji ti, synu můj, ženebudeš zklamán tak jako tam.“

            CELÉ ODDÁNÍ SE PÁNU JEŽÍŠI. Kdyžjsem slyšel tu řeč a pochopil jsem, že to je můj Spasitel Ježíš Kristus, o němžjsem i dříve ve světě něco zběžně slyšel, s velkým potěšením a naprostou důvěrou(ne jako ve světě, s bázní a s pochybováním), jsem sepjal ruce, vztáhlje k němu a řekl jsem: „Zde jsem, Pane můj, Ježíši! Vezmi si mne, chci býttvůj a zůstat tak na věky. Mluv ke svému služebníku a dej, ať poslouchám, řeknimi, co chceš, a dej, ať v tom najdu zalíbení, ulož mi, co se ti líbí, adej, ať to nesu, obrať mne, k čemu chceš, a dej, ať na to stačím, poruč,co chceš, a co poroučíš, dej, ať se já stanu ničím, abys ty sám byl vším.“

            KapitolaXXXIX.

            Jejichspolečná domluva

            I NAŠE BLOUDĚNÍ ŘÍDÍ BOŽÍMOUDROST. „Přijímám to od tebe, synu můj,“ řekl mi. „Stůj na tom, buď, nazývejse a zůstávej mým vlastním. Byl jsi sice můj a jsi jím od věčnosti, ale dřívejsi to nevěděl. Já jsem pro tebe to potěšení, do kterého tě uvedu nyní, připravovaljiž dávno, ale tys tomu nerozuměl. Vedl jsem tě k sobě podivnými cestami aoklikami, tys to ale nevěděl, nechápal jsi, co tím já, vůdce všech svýchvyvolených, zamýšlím, ani jsi nezaznamenal mé dílo, které se na tobě dělo. Alevždy jsem byl s tebou a oklikami jsem tě po nějakou dobu vodil jen proto,abych tě k sobě nakonec uvedl ještě blíže. Svět, tvoji průvodci, ani Šalomountě nemohli ničemu naučit, ničím obohatit, ničím nasytit, ničím uspokojit žádosttvého srdce, neboť neměli to, co jsi hledal. Ale já tě naučím všemu, já těobohatím, já nasytím.“

            VŠECHNO SVĚTSKÉ SNAŽENÍ VLOŽIT NABOHA. „Žádám od tebe jen tolik, abys cokoli, co jsi viděl ve světě, jakákolilidská usilování při pozemských věcech, vložil a složil na mne, dokud budeš živ,to bude tvá práce a zaměstnání, a toho, co lidé ve světě nenacházejí, pokoje aradosti, ti dám dostatek.“

            SPOJIT SE SE SAMOTNÝM KRISTEM, VĚČNÝMMANŽELEM. „Viděl jsi v manželském stavu, jak ti, kdo v sobě najdouzalíbení, opouští všechno, aby byli svoji. Učiň tak i ty, opusť všechno, i sebesama, a plně se mi odevzdej a budeš můj a bude to tak dobře. Dokud to neuděláš,slibuji ti, že nedojdeš žádného upokojení mysli. Ve světě se totiž všechno mění,a když se budeš chtít svou myslí a zalíbením držet čehokoli jiného než mne, všechnotě bude zaměstnávat a znepokojovat samo sebou i jinak a nakonec tě to opustí, azalíbení, které jsi v tom nalezl, se obrátí v žal. Proto ti věrně radím,synu můj, upusť ode všeho a chop se mne, buď můj a já tvůj! Zavřeme se spoluzde v tomto útočišti a zakusíš opravdovější rozkoš, než lze naléztv tělesném manželství. Snaž se líbit jen mně, mít mne za rádce, průvodce,svědka, druha a společníka na všech svých cestách, a kdykoli ke mně budešmluvit, říkej: Jen já a ty, Pane můj; není třeba, aby ses staral o někoho třetího.Drž se jen mne, hleď na mne, mile se mnou rozmlouvej, objímej mne, líbej mne aode mne zase to vše očekávej.“

            ZA SVŮJ ZISK MÍT SAMOTNÉHO KRISTA. „Viděljsi v druhém stavu, jakou nekonečnou námahou se obírají lidé hledající svůjprospěch, jaké lsti spřádají a do jakých nebezpečí se odvažují. Ty měj všechnoto lopocení za marnost a věz, že zapotřebí je jen jednoho: Boží přízně. Protostřež to jediné povolání, které jsem ti svěřil, věrně, upřímně a tiše vykonávejsvou práci a konec a cíl všeho svěř mně.“

            UČIT SE ZNÁT SAMOTNÉHO KRISTA. „Meziučenými jsi viděl, jak se všechno snaží vystihnout, pro tebe však buď vrcholemumění zkoumat mne a mé skutky, jak vše včetně tebe předivně řídím. Tam najdeš víclátky ke zkoumání než oni a bude ti to neskutečným potěšením. Místo všechknihoven, které je neskonalá práce pročítat, je z toho malý užitek a častoi škoda, a vždy únava a zármutek, ti dávám tuto knížku, v níž najdeš uloženávšechna umění. BIBLE. Tvá Gramatika bude rozvažování mých slov, tvá Dialektikavíra v ně, Rétorika modlitby a vzdychání, Fyzika rozjímání o mých skutcích,Metafyzika kochání se ve mně a ve věčných věcech, Matematika počítání, vážení aměření mých dobrodiní a naproti tomu nevděčností světa, tvá Etika bude má láska,která ti bude dávat pravidla pro všechny tvé činy vůči mně i tvým bližním. Všechnoto umění pak nebudeš hledat, abys byl viděn, ale aby ses tak přiblížil ke mně.A čím prostší ve všem tom budeš, tím víc toho budeš umět. Mé světlo se rozsvěcujenad prostým srdcem.“

            POZNÁVAT KRISTA JAKO SVÉHO NEJLEPŠÍHOLÉKAŘE. „Mezi lékaři jsi viděl, jak hledají rozličné prostředky k ochraněa prodlužování života. Proč by ses ale ty měl trápit tím, jak dlouho budeš živ?Copak je to ve tvé moci? Nepřišel jsi na svět ze své vůle a také z něhoneodejdeš, kdy bys chtěl, ale řídí to má prozřetelnost. Ty tedy hleď, abys dobřežil, a já se budu starat o to, dokdy máš zůstat naživu. Žij prostě a upřímněpodle mé vůle a já budu tvým lékařem a nejen tím, ale i tvým životem a tvoudlouhověkostí. Vždyť beze mne je i lékařství jedem, a když to přikážu já, i jedse musí stát lékařstvím. Svěř tedy svůj život a zdraví jen mně a sám v tomměj naprostý pokoj.“

            JAKO SVÉHO RÁDCE, PRŮVODCE A OBHÁJCE.„V právní vědě jsi viděl podivné a složité lidské tahanice, jak se lidé učípřetahovat se o rozličné věci. Pro tebe buď právním uměním, abys ani cizí, anisvé věci nikomu nezáviděl, každému nechával to, co má, když bude někdo potřebovatněco tvého, nebránil mu v tom, dával každému to, čím jsi mu povinen, komumůžeš prospět i nad rámec své povinnosti, tomu prospěl, pro svůj pokoj i pokojvšech ustupoval a bere-li ti někdo košili, přidal mu i plášť, bije-li tě do tváře,nastavil mu i druhou. To jsou má práva, která když budeš zachovávat, zachovášsi pokoj.“

            JAKÉ JE KRISTOVO NÁBOŽENSTVÍ. „Takéses ve světě díval, jaké obřady a hádky tropí lidé při provozování náboženství.Tvé náboženství buď v tichosti sloužit mně a nenechat se svázat, neboť já tějimi neváži. A když mi tak, jak tě naučím, budeš sloužit v duchu av pravdě, s nikým se kvůli tomu nehádej, i kdyby tě nazývalipokrytcem, kacířem a čímkoli jiným, ale dál si tiše hleď mne a mé služby.“

            JAKÁ JE SPRÁVA JEHO KRÁLOVSTVÍ. „Mezivrchnostmi a správci lidské společnosti jsi poznal, jak se lidé vždy cpou na přednímísta a ke spravování jiných. Ale ty, synu můj, dokud jsi živ, hledej vždy nižšímísto a přej si raději poslouchat, než rozkazovat. Je zajisté snadnější, bezpečnějšíi pohodlnější stát za jiným než v čele. Pokud chceš přesto spravovat arozkazovat, spravuj sám sebe, místo království ti předávám duši a tělo; kolikje v něm údů a v duši rozličných hnutí, tolik budeš mít poddaných,které hleď spravovat, aby se jim dobře dařilo. A bude-li se mé prozřetelnosti líbitsvěřit ti ještě něco mimo to, jdi poslušně a vykonávej to pilně, ne pro svéchoutky, ale kvůli mému povolání.“

            A JAKÉ VÁLKY. „Ve stavu válečníkůjsi spatřil, jak se tam hubení a plenění vlastního pokolení pokládá za hrdinství.Já ti ale vyhlašuji jiné nepřátele, na nichž si od této chvíle hleď dokazovatsvou udatnost: ďábla, svět a žádosti tvého vlastního těla. Těm se braň a jak můžeš,ty první dva od sebe odháněj, posledního pak bij a morduj, a když to budeš věrněvykonávat, jistotně ti slibuji, že dojdeš slavnější koruny, než má tento svět.“

            V SAMOTNÉM KRISTU JE VŠEHODOSTATEK. „Viděl jsi také, co lidé hledají na hradě toho domnělého Štěstí av čem si libují: ve zboží, v rozkoších a slávě. Ty se ale o takové věcinestarej, vždyť nepřináší pokoj, ale nepokoj, a jsou jen cestou k zármutku.Proč bys stál o množství zboží? K čemu bys ho chtěl? Život stojí jen máloa je má věc zaopatřit každého, kdo mi slouží. Ty tedy hleď shromažďovat vnitřnípoklady, moudrost a zbožnost, a já ti vše ostatní přidám, nebe i země ti budounáležet dědičným právem, tím si buď jist. A ani tě to nebude trápit a tížitjako tamty, ale nevýslovně rozradostňovat.“

            I PŘEVZÁCNÉ SPOLEČENSTVÍ. „Lidé vesvětě si často hledají nějaké společníky. Ty se však společnosti straň azamiluj si samostatnost. Společnost není nic než pomoc při hřešení, kdejakýchzbytečnostech nebo aspoň při zahálce a maření času. Však nejsi sám, nebojse, i kdybys sám byl, já jsem s tebou a zástupy mých andělů, s námi můžešhovořit. A pokud by se ti časem přece zachtělo i viditelných společníků, hleďsi takových, kteří by byli téhož ducha, aby vaše společenství přispívalok utvrzování se v Bohu.“

            I ROZKOŠ. „Tamti hledají radostv hojném pokrmu, jídle, pití a smíchu. Tobě ať je milé se mnou a pro mne –když toho bude zapotřebí – hladovět, žíznit a plakat a snášet rány i všechnoostatní. Pokud ti však dám nějaké užitečné věci, také se (ne však pro ně, alepro mne a ve mně) z nich můžeš veselit.“

            I SLÁVA. „Viděl jsi, jak tamti dychtípo slávě a cti. Ty nedbej na lidskou pověst; mluví-li o tobě lidé dobře či zle,ať ti na tom vůbec nezáleží, jestliže já jsem s tebou spokojen. Když víš, žese mi líbíš, nestůj o lidské zalíbení, vždyť lidská přízeň je nestálá, neúplnái převrácená, často milují, co je hodné nenávisti, a co je hodné milování, nenávidí.Ani se nelze zalíbit všem, když se chceš líbit jednomu, zošklivíš se jiným. Kdyžtedy všechny necháš a budeš si hledět mne samotného, učiníš nejlépe, když sispolu my dva budeme rozumět, lidský jazyk ti tak jako mně nic nepřidá aninevezme. Nesnaž se být známý mnoha lidem, synu můj! Slovutnost tvá ať je býtponíženým, aby o tobě třeba svět, kdyby to bylo možné, ani nevěděl, tak je tonejlepší a nejbezpečnější. Mezitím o tobě budou vědět a rozmlouvat moji andělé,budou se dívat na tvoji službu, a když to bude zapotřebí, buď si jist, že budourozhlašovat tvé činy na zemi i na nebi. A pak, když nadejde čas nápravy všech věcí,vy všichni, kdo jste se mi oddali, budete před zraky andělů i celého světa přivedenik nevypravitelné slávě, slávě, proti které je všechna sláva tohoto světa méněnež stínem.“

            ZDE JE VRCHOL VŠEHO. „A proto, synumůj, nakonec ti ještě říkám: máš-li zboží, umění, krásu, vtip, lidskou přízeň acokoli se ve světě nazývá dobrým, nijak se kvůli tomu nepovyšuj, nemáš-li,nedbej na to, ale ať už je máš ty nebo druzí, zanech všechny ty věci venku, takjak jsou, a sám se zde uvnitř zabývej mnou. Zbav se všeho stvořeného, zřekni sei sám sebe a nalezneš mne a ve mně plnost pokoje, to ti slibuji.“

            NEJBLAŽENĚJŠÍ VĚC JE ODEVZDAT SECELE KRISTU. Na to jsem řekl: „Hospodine, Bože můj, chápu, že ty sám jsi vším,a kdo má tebe, snadno může oželet celý svět, protože v tobě má víc, než oco dokáže žádat. Bloudil jsem, již tomu rozumím, toulal jsem se světem a hledaljsem odpočinutí ve stvořených věcech. Ale od této hodiny si již nepřeji žádnéjiné potěšení než tebe, tobě se hned teď celé oddávám, jen mne, prosím, ty sámposilni, abych od tebe zase neodpadl ke stvořeným věcem a znovu se nedopouštělté nesmyslnosti, jíž je svět plný. Milost tvá mne chraň, na ni se spoléhám.“

            Kapitola XL.

            Poutníkje jako proměněný

            POPIS NOVÉHO STVOŘENÍ. Když ještěmluvím, začne se dělat větší světlo a já spatřím ty obrázky, které jsem dříveviděl odřené a polámané, jenže teď už celé, jasné a krásné a před mýma očima sezačínají hýbat. Také ta rozházená a polámaná kola se spojila v jedno astal se z nich jakýsi ušlechtilý nástroj podobný hodinám, vyobrazující běhsvěta a předivnou Boží správu. Spravily se i ty žebříky a postavily se vzhůruk onomu oknu, kterým sem pronikalo nebeské světlo, takže se tudy, jak jsempochopil, dalo vyhlížet. Křídla, která jsem prve viděl s vyškubaným peřím,dostala nové opeření, a ten, který se mnou mluvil, můj Pán, mi je připjal a řekl:„Synu, já bydlím na dvou místech: v nebi ve své slávě a na zemi ve zkroušenémsrdci. A od tohoto dne chci, abys měl také dvojí obydlí, jedno zde doma, kdejsem i já slíbil zůstávat s tebou, a druhé u mne v nebi, a aby sestam mohl vznést, dávám ti tato křídla (což jsou prosby o věčné věci amodlitby). Kdykoli budeš chtít, budeš moci přilétnout ke mně, a tak budeme mítspolečnou radost, ty se mnou a já s tebou.“

            KapitolaXLI.

            Poutníkje odkázán do neviditelné církve

            „Mezitím tě pro tvé utvrzení apro skutečné porozumění tomu potěšení, k němuž jsem tě nyní povolal, odesílámmezi své další služebníky, kteří již dříve opustili svět a oddali se mně, abysviděl způsob jejich života.“ „A kde přebývají, můj Pane?“ ptal jsem se, „kde jemám hledat?“ Odpověděl mi: „Bydlí roztroušeni ve světě mezi jinými, ale svět jenezná.“ NOVÁ UZDA A BRÝLE. „Abys je poznal ty a navíc (protože ještě ve světěpobudeš, dokud tě odtud nevezmu), abys byl v bezpečí před jeho šalbami,vkládám na tebe místo brýlí a uzdy, ve kterých jsi byl dříve spoután, své jho(což je poslušnost mně), abys už nenásledoval nikoho jiného než mne. A přidávámti tyto brýle, skrze něž ještě lépe uvidíš marnosti světa – budeš-li se na nětedy chtít dívat – a také budeš moci spatřit potěšení mých vyvolených.“ (Vnějšíobroučka těch brýlí bylo Slovo Boží,vnitřní sklo pak Duch svatý.) „Teďjdi,“ dodal, „a běž na to místo, které jsi prve minul, a spatříš takové věci,jaké bys bez mé pomoci dříve nikdy nebyl spatřil.“

            SKUTEČNÍ KŘESŤANÉ MEZI DOMNĚLÝMI A ČÍMSE LIŠÍ. Tu jsem si vzpomněl, kde jsem to opominul, vstanu a jdu s touhoua chvátáním, takže ačkoli byl všude kolem mne hluk světa, já jsem si ho už aninevšímal. Vejdu do chrámu, který se nazýval Křesťanství,a když si na jeho nejvzdálenější straně, což je kůr, všimnu opony či zástěny,jdu přímo tam a vůbec nehledím na ty sekty hádající se po stranách. Tam jsemkonečně pochopil, co je to za kout, jmenovitě, že se jmenuje PraxisChristianismi, tj. Pravda křesťanství.Jeho zastření bylo dvojí: vnější, které se dalo spatřit svrchu, bylo tmavébarvy a nazývalo se Contemptus Mundi, Pohrdnutísvětem, druhé, vnitřní, bylo běloskvoucí, Amor Christi, Milování Krista. Viděl jsem, že tím dvojímse to ohrazuje a dělí od ostatních, ale to vnitřní nebylo svrchu vidět. Kdokolivešel za tu oponu, byl hned jiný než druzí lidé, plný blaženosti, radosti apokoje.

            SKUTEČNÝCH KŘESŤANŮ JE MÁLO A PROČ.Když ještě stojím vně a rozhlížím se, spatřil jsem zvláštní a úžasu hodnou věc,že kolem toho stánku chodí mnoho tisíc lidí, ale nevchází do něj, nevím, jestliho nevidí, nebo si ho prostě nevšímají, protože se jim zdá zvenku tak nevzhledný.I učené v Písmech i kněží, biskupy i mnohé jiné, kteří si o sobě mysleli, žejsou svatí, jsem viděl jen procházet se okolo. Někteří tam sice i nahlíželi, alenevcházeli, což mi bylo líto. Když někdo přistoupil blíže, viděl jsem, že buďzablesklo skulinkou světlo, nebo zavanula vůně a táhla ho k sobě, až nechtěldělat nic jiného, než hledat, kudy by se tam dostal. Ale i z těch se někteří,kdo začali hledat dveře a ohlíželi se nazpět, zase vraceli, když je znovuupoutal jas světa.

            NEZBYTNOST NOVÉHO STVOŘENÍ. Nejvážnějšípříčinu, proč se jich tam dostávalo tak málo, jsem spatřil, když jsem přistoupilke dveřím oné opony, jmenovitě přetěžkou zkoušku, která se tu konala. Kdo tamtotiž chtěl, ten musel dát pryč všechno své jmění i oči a uši, rozum i srdce,protože tam říkali, že kdo chce být moudrý v Bohu, musí se stát nemoudrýmve svých vlastních očích, kdo chce znát Boha, musí vše ostatní zapomenout, akdo chce mít Boha, musí opustit vše ostatní. A když někteří nechtěli pustit svéjmění nebo umění a hádali se, že je jim to nápomocné na cestě k nebi, zůstávalivně a dovnitř nevcházeli. A viděl jsem, že těm, kteří byli vpuštěni, nejenprohledávali šaty, aby se tam neukrývali nějaký schovaný kousek světskémarnosti, ale (což bylo jinde neobvyklé) rozebírali jim i samy vnitřnosti,hlavu i srdce, aby Boží příbytek neposkvrnilo něco nečistého. A třebaže se toneobešlo bez bolesti, dělo se to skrze nebeské lékařství tak zručně, že to životspíše rozmnožovalo, než aby ho to dusilo. Namísto krve, která vytékala kvůlitomu bodání a řezání, se v údech zažehával jakýsi oheň, který proměňoval člověkav jiného, takže se každý takový divil sám sobě, že se až doposud obtěžovals tak neužitečnou přítěží a bral na sebe to, čemu svět říká moudrost, sláva,veselí a bohatství (což ve skutečnosti není nic jiného než břemena). Tu jsemviděl, jak chromí poskakovali, koktaví řečnili, hloupí zahanbovali filozofy anic nemající se považovali za všechno vlastnící.

            CÍRKEV JE SVĚT OBRÁCENÝ NARUBY. Tojsem tu spatřil u dveří, a když jsem vešel dále za onu oponu, díval jsem ses nevýslovným potěšením na jejich věci (nejprve všeobecně na všechny a pakv některých povoláních) a spatřil jsem, že tu je všechno obráceně než vesvětě. Ve světě jsem viděl všude slepotu a temnotu, zde jsem spatřil jasné světlo,ve světě šalbu, zde pravdu, ve světě plno neřádů, zde jen ušlechtilý řád, ve světělopocení, zde pokoj, ve světě starosti a trápení, tady radost, ve světěnedostatek, zde hojnost, ve světě otroctví a porobu, tady svobodu, ve světě všenesnadné a těžké, tady vše lehké, ve světě ze všech stran žalostné příhody,tady samé bezpečí. O tom všem se zmíním trochu šířeji.

            Kapitola XLII.

            Světlovnitřních křesťanů

            DVOJÍ SVĚTLO SKUTEČNÝCH KŘESŤANŮ.Svět a kdokoli v něm tápe, se řídí téměř jen domněnkami, ve svých činechse chovají jedni podle druhých, všechno dělají jen hmatem jako slepí a stejnětak se tu i tam srážejí a odstrkují. Ale těmto svítí uvnitř dvojí jasné světlo,světlo rozumu a světlo víry, a oboje řídí Duch svatý.

            1) SVĚTLO ROZUMU. Ačkoli ti, kdo tamvcházejí, musí svůj rozum odkládat a zříct se ho, Duch svatý jim ho hned zasenavrátí, navíc přečištěný a vybroušený, takže jsou jakoby plní očí a kamkolijdou ve světě, cokoli nad sebou, pod sebou či kolem sebe vidí, slyší, čichajínebo okoušejí, všude si všímají Božích šlépějí a vše jim dobře sloužík tomu, aby měli Boží bázeň. Tak jsou jistě moudřejší než filozofové světa,které Bůh oslepil spravedlivým soudem, aby zatímco se domnívají, že všechno ví,nevěděli nic, nedokázali poznat, co mají, ani co nemají, co dělají, ani co nedělají,ačkoli by měli, ani kam a k jakému cíli dojdou. Jejich umění se obírá jenskořápkou, to jest vnějším pozorováním, avšak k vnitřnímu jádru, což je všuderozlitá Boží sláva, neproniká. Ale křesťan ve všem, co vidí, slyší, čeho se dotýká,co cítí či okouší, vidí, slyší, dotýká se, cítí a okouší Boha a je si vždyjist, že to není jen klam, ale spolehlivá pravda.

            2) SVĚTLO VÍRY. Navíc mu pak jasněsvítí světlo víry, aby viděl a znal nejen to, co vidí a slyší a co má kolemsebe, ale i všechno nepřítomné a neviditelné. Ve svém Slově totiž Bůh lidemvyjevil, co je nad nebesy na výsostech a pod zemí v propasti, i to, cobylo a bude před světem a po světě. Když tomu křesťan věří, je to pro něho takjisté, jako kdyby to měl před očima, kdežto svět to pochopit nemůže. Světnechce nic než ruce a oči, aby věřil tomu, co drží v hrsti, křesťan se alesměle spoléhá na věci neviditelné, nepřítomné a budoucí, tak směle, že si pro něoškliví ty přítomné. Svět chce jen samé důkazy, křesťanovi stačí prostá Božíslova. Svět vyhledává závazky, záruky, rukojmí a pečeti, křesťan namísto všechpojistek staví samotnou víru. Svět se různě podezírá, přezkušuje, zkoumá a honíse, křesťan sází všechno na Boží pravdomluvnost. A tak tam, kde svět má vždynad čím se pozastavovat, o čem pochybovat, dotazovat se a rozpakovat, křesťan mávždy důvod, proč cele věřit, poslouchat a pokořit se, protože mu svítí světlo víry,aby viděl a věděl, že ony věci jsou nezměnitelné a nemohou být jinak, i kdybynedokázal všeho dosáhnout světlem rozumu.

            DIVY BOŽÍ SPATŘENÉ V TOM SVĚTLE,BĚH SVĚTA. Tu jsem se i já ohlédl v tom světle a spatřil podivné, předivnévěci, více, než mohu vypovědět. Povím vám alespoň něco. Viděl jsem před seboutento svět jako jakýsi převeliký hodinový stroj, složený z různýchviditelných i neviditelných látek, celý však skleněný, průzračný a křehký. Mělna tisíce, ba na tisíce tisíců větších i menších sloupků, kol, háčků, zoubků avroubků a vše se hýbalo a hemžilo jedno s druhým, něco tiše, něco s rozličnýmšustěním a hrkáním. Uprostřed všeho pak stálo největší hlavní, ale neviditelnékolo, od kterého jakýmsi nevystižitelným způsobem vycházel pohyb všech ostatníchčástí. Duch toho kola vše pronikal a všechno řídil a třebaže nebylo možné přesněvystihnout, jak se to dělo, velmi jasně a zřetelně jsem viděl, že to tak skutečněje. Jedna věc mi ale byla divná, zároveň se mi však líbila: že i když se všechnata kola i sloupky samy od sebe často vysmekly a vypadly, běh všeho nikdyneustal, protože se vše jakýmsi předivným řízením toho tajného zařízení zase vždyusazovalo, doplňovalo a obnovovalo.

            JAK SE VŠE DĚJE TAJNÝM BOŽÍM ŘÍZENÍM.Ukážu to jasněji. Viděl jsem Boží slávu, jak jsou jeho božství a moci plnánebesa, země i propast i cokoli myslitelného mimo svět až do nekonečných hranicvěčnosti. Viděl jsem, jak jeho všemohoucnost prostupovala vše a všemu byla základem,a spatřil jsem, že cokoli se děje v celé světa šíři, děje se jenz jeho vůle, ve věcech nejmenších i v těch největších.

            ZVLÁŠŤ U LIDÍ. A když budu mluvitzvlášť o lidech, viděl jsem, jak jsou naprosto všichni, dobří i zlí, živi jenBohu a Bohem, v něm se hýbají a jsou, každý jejich pohyb a nádech se dějejen z Boží vůle a jeho mocí. Spatřil jsem, jak jeho sedm očí, každé tisíckrátjasnější než slunce, prochází celou zemi a vidí vše, co se děje na světle i vetmě, zjevně i tajně, i v nejhlubších místech, a všem lidem ustavičně nahlížído srdce. Zahlédl jsem také, jak jeho milosrdenství prostupuje všechny jehoskutky, a nejpředivněji tam, kde se dotýká lidí. Viděl jsem totiž, jak je všechnymiluje a usiluje o jejich dobro, snáší hřešící, provinilcům promíjí, bloudícívolá, navracející se přijímá, na prodlévající čeká, s bouřícími se má trpělivost,opovážlivým promíjí, nad kajícími se smilovává, kořící se objímá, neumělé učí,truchlící potěšuje, před pádem chrání, po pádu pozvedá, prosícím dává, neprosícímsám poskytuje, klepajícím otvírá a u neklepajících sám klepe, hledajícímse dává nalézt a nehledajícím sám chodí na oči.

            HRŮZA PRO ZLÉ. Ale spatřil jsem takéjeho hroznou a strašlivou přísnost ke vzpurným a nevděčným, jak je hněvivě stíhákamkoli se obracejí a dostihuje je svou prchlivostí, takže je pro ně nemožnéuniknout jeho ruce a upadnout do ní je nesnesitelné. Zkrátka, zde všichni Bohuoddaní vidí, jak nade vším panuje hrůza a velebnost Boží a jak se všechny největšíi nejmenší věci dějí jen z jeho vůle.

            Kapitola XLIII.

            SvobodaBohu oddaných srdcí

            PRAVÍ KŘESŤANÉ JSOUNEPOHNUTELNÍ. Odtud mají to, co všichni nejmoudřejší lidé světa nadarmo hledajíve svých věcech, jmenovitě plnou svobodu mysli, aby nebyli zavázáni a podrobenižádné věci kromě Boha a nebyli povinni činit něco proti své vůli. Ve světě jsemnaproti tomu viděl všude spoustu nátlaku, každému šly jeho věci jinak, než si přál,každý se vázal u jiných nebo sám u sebe více, než by se slušelo, a tažený násilímsvé vlastní vůle nebo jiných lidí, měl stále nějaké boje. Zde všude vládloticho. Každý z nich se totiž cele oddal Bohu, nedbal na žádnou další věc aza svého nadřízeného neuznával nikoho kromě Boha. Kvůli tomu neposlouchalirozkazy světa, jeho sliby odhazovali pryč, pohrůžkám se smáli a všechno vnějšípokládali za špatné, protože si byli jistí svými dobrými věcmi uvnitř.

            A NEÚSTUPNÍ. To způsobuje, že ačkolije křesťan jinak přístupný, povolný, ochotný a pohotový k službě,v privilegiu srdce je neústupný. Proto se ani přátelům, ani nepřátelům,ani pánům, ani králům, ani ženě, ani dětem, a nakonec ani sám sobě nezavazujetak, aby musel slevit něco ze svého úmyslu, jmenovitě z Boží bázně, ale vždykráčí přímým krokem. A cokoli svět dělá, říká, hrozí, slibuje, poroučí, prosí,radí a nutí, on sebou nedá nikam pohnout.

            JAK NEJVĚTŠÍ SVOBODA, TAK NEJVĚTŠÍPOROBA. Svět, který je vždy převrácený a místo pravdy chytá jen její stín, převracíi toto. Za svobodu pokládá stav, kdy ten, kdo je volný, se už nechce nikomu kničemu propůjčit, a tak slouží lenosti, pýše nebo svým choutkám. Ale křesťanjedná úplně jinak. Dobře ohrazuje jen své srdce, aby bylo ve své svoboděuchované pro samotného Boha, vše ostatní však obrací k potřebám svého bližního.Také jsem viděl a poznal, že nad člověka oddaného Bohu není ve světě nic ochotnějšíhosloužit, a ať třeba řeknu i otročit, vždyť se rád a ochotně pouští i do těchnejmenších služeb, za které by se člověk opojený světem jistě styděl. Když vidí,že nějak může prospět svému bližnímu, nerozpakuje se, neváhá, nelituje se, svouvykonanou službu nezveličuje, nevyčítá, neustává, a ať už vidí vděčnost nebonevděčnost, přece slouží pokojně a vesele.

            A JAK JE TO PĚKNÁ VĚC. Ó blahoslavenáporobo synů Božích, nad niž nelze vymyslet nic svobodnějšího, kde se člověkpodrobuje samotnému Bohu, aby byl všude jinde rozvázán! Ó nešťastná svobodo světa,nad niž nemůže být nic otročtějšího, kde si člověk nehledí samotného Boha a jinýmvěcem se dává bídně podrobovat do služby, jmenovitě, kde slouží tvorům, nadkterými měl panovat, a odporuje Bohu, jehož měl poslouchat. Ó smrtelníci, kéžtomu rozumíme, že je jediný, jen jeden vyšší než my, Hospodin, náš Učinitel abudoucí soudce, jediný, který má moc nám rozkazovat, nerozkazuje nám však jakootrokům, ale jako děti nás vyzývá k poslušnosti, a i když jej posloucháme,chce nás mít svobodné a nesvázané. Jistěže sloužit Kristu znamená kralovat. A býtslužebníkem Božím je větší sláva než být panovníkem celého světa, a co teprvestát se Božím přítelem a dítětem?

            KapitolaXLIV.

            Řádvnitřních křesťanů

            BOŽÍ PRÁVA JSOU STRUČNÁ. Pán Bůhchce mít svá dítka sice svobodná, ale nesvévolná, a proto je omezil jistými řády,lépe a dokonaleji, než to dokáže cokoli podobného, co jsem mohl vidět ve světě.Tam je totiž všude plno neřádů, někde proto, že nemají žádné jasné uspořádání,a jinde zase proto, že ho sice mají, ale nezachovávají ho. Ale tito ve skrytu přebývajícípřeušlechtilý řád jak mají, tak ho i zachovávají. Mají totiž práva vydaná jimsamotným Bohem, plná spravedlnosti, která jim nařizují: I. Aby každý, kdo jeoddaný Bohu, měl a znal jeho jako svého jediného Boha. II. Sloužil muv duchu a v pravdě bez vymýšlení nějakých tělesností. III. Neužívalsvůj jazyk k urážení, ale k oslavování jeho důstojného jména. IV. Časya chvíle nařízené k jeho službě nevyužíval k ničemu jinému nežk vnitřní i vnější službě jemu. V. Byl poddán rodičům a jiným svým představenýmdaným mu od Boha. VI. Neškodil životu svého bližního. VII. Střežil čistotu svéhotěla. VIII. Neosoboval si cizí věci. IX. Vystříhal se falše a lstí. X. Anakonec, aby i svou mysl udržoval v nařízených hranicích a mezích.

            JEJICH SHRNUTÍ JE VE DVOU VÝROCÍCH.Shrnutí všeho je, aby každý miloval Boha nade všechno, co si lze představit, abližnímu upřímně přál tak jako sám sobě. Toto ve dvou výrocích obsažené shrnutíBožích práv jsem slyšel lidi velmi chválit, i sám jsem zjistil a zakusil, ženejen stojí za všechny nespočetné světské zákony, práva a nařízení, ale že jetisíckrát dokonalejší než to všechno.

            PRAVÝ KŘESŤAN NEPOTŘEBUJE ROZSÁHLÉ ZÁKONY.Kdo skutečně z celého srdce miluje Boha, tomu není třeba příliš předpisovatkdy, kde, jak a kolikrát má Bohu sloužit, klanět se mu a ctít jej, protože samoto niterné spojení s Bohem a připravenost poslouchat je mu tou nejvzácnějšípoctou, a vede člověka, aby vždy a všude v nitru chválil jeho slávu ausiloval o ni všemi svými činy. Kdo také miluje bližního jako sám sebe, nepotřebujeobšírné nařizování, kde, kdy a v čem by na něj měl brát ohled, v čemmu nemá škodit a v čem mu má navracet povinný dluh, sama láska mu zajistépřesně poví a ukáže, jak se k němu má chovat. Znamení zlého člověka je všudevyžadovat oprávnění a co se má činit, chtít vědět jen ze zápisů, ale námv srdci Boží prst ukazuje, že co sami chceme, to jsme povinni udělat i probližního. Ale protože svět nedbá na vnitřní svědectví vlastního svědomí a staráse jen o vnější nařízení, není ve světě žádný skutečný řád, ale jen podezírání,nedůvěra, nedorozumění, zášť, rozepře, závist, nenávist, krádeže, vraždy aspousta podobných věcí. Lidé, kteří jsou skutečně oddaní Bohu, dávají pozorjedině na své svědomí a co jim ono zapovídá, do toho nejdou, a co jim ukazuje, žeje třeba činit, činí, a nijak se přitom neohlížejí na zisk, přízeň ani cokolijiného.

            MEZI PRAVÝMI KŘESŤANY JEJEDNOMYSLNOST. Z toho vyplývá jakási jednota či podobnost všech navzájem,jako by všichni byli odliti do jedné formy: všichni stejně smýšlejí, stejně věří,totéž chtějí a nechtějí, protože jsou vyučeni od jednoho a téhož Ducha. A je kupodivu (což jsem tu také se zalíbením pozoroval), že lidé, kteří se nikdy neviděliani neslyšeli a jsou od sebe třeba přes celý svět daleko, žijí, jako by jedendruhému z oka vypadl a jako by jeden v druhém přebýval, stejně mluví,stejně vidí i cítí. A tak ačkoli rozmanitost darů je veliká jako hudebníchstrun na nástroji nebo různých zvuků píšťal, harmonie, kterou hrají společně,je nádherná. To je veliké tajemství křesťanské jednoty, důkaz, že je to jednotabožská, a předznamenání věčnosti, kde se vše bude konat jedním duchem.

            A VZÁJEMNÝ SOUCIT. Z té jednotyvychází vzájemný soucit, že se všichni radují s jedním radujícím as jedním rmoutícím rmoutí. Ve světě jsem viděl strašlivou věc, která mnenejednou rozesmutnila, že když se někomu vedlo zle, jiní kvůli tomu jásali, kdyžbloudil, jiní se smáli, když utrpěl škodu, jiní v tom viděli svůj zisk, bamnohdy sami svého bližního pro svůj zisk, potěšení a kratochvíli přivedlik pádu a způsobili mu újmu. Mezi těmito jsem našel jiné věci: každý totižod bližního odháněl neštěstí a nepohodlí právě tak pilně a dobře jako sám odsebe, a když ho nemohl odvrátit, trápil se, jako by se to týkalo jeho samotného,a vskutku se i dotýkalo, protože všichni byli jedno srdce a jedna duše. Jako seželezné střelky v kompasech přitahované magnetem všechny obracejík jedné straně světa, tak se srdce těchto lidí přitahovaná duchem lásky všechnaobrací na jednu a tutéž stranu, ve štěstí k radosti, v neštěstík zármutku. A tu jsem poznal, že jen falešní křesťané se pilně starají osvé věci a nedbají na bližní, rychle se odvrací od té strany, ze které tvrdědoléhá Boží ruka, ohrazují jen své hnízdo a jiné nechávají venku na větru a nadešti. Zde jsem spatřil něco jiného. Když jeden trpěl, jiní nejásali, kdyžjeden hladověl, druzí nehodovali, když stál jeden v boji, druzí nespali,ale vše se dělalo společně, až bylo milé se na to jen podívat.

            A SDÍLENÍ VE VŠEM DOBRÉM. Co se týkámajetku, viděl jsem, že většinou byli chudí, měli málo toho, čemu svět říká zboží,a málo se o to starali. Přesto měl téměř každý z nich něco vlastního, aletak, že to neskrýval a neututlával před druhými (jak se to děje ve světě), aleměl to jako pro všechny, a když někdo něco potřeboval, pohotově a ochotně mu toposkytl a propůjčil. Takže všichni, kdo společně zacházeli se svým majetkem,byli podobní lidem stolujícím za jedním stolem s nádobím, které užívají všichnistejným právem. Když jsem to viděl, zastyděl jsem se, že u nás se to často dějeopačně, jedni si své domy naplní a přeplní nádobím, šaty, potravinami, zlatem astříbrem jak nejvíc mohou, jiní se mezitím, ač nejsou o nic méně Božími služebníky,mají sotva čím přikrýt nebo nasytit. Pochopil jsem, že Boží vůle taková není, žeje to způsob světa, převráceného světa, aby jedni chodili nastrojení a druzínazí, jedni říhali přesycením a druzí trpěli hladem, jedni pracně vydělávali adruzí marnotratně utráceli, jedni se bavili a druzí kvíleli. Odtud pochází pýchaa pohrdání jinými u jedněch a lítost a závist k oněm prvním u druhých, ijiné neřády. Zde však nic z toho nebylo, ale vše bylo společné, i ta duše.

            A VZÁJEMNÁ DŮVĚRNOST. Odtud taképlyne jejich vzájemná důvěra, otevřenost a svaté společenství, takže se všichni,jakkoli se mohou lišit dary a povoláními, považují za bratry. Říkají totiž, ževšichni jsme jedné krve, jednou krví vykoupení a obmytí, děti jednoho Otce,jeden stůl společně užívající, jedno dědictví v nebesích očekávající atd.,a že jeden nemá o nic víc než druhý, kromě nepodstatných věcí. Proto jsem viděl,jak jedni předcházeli druhé přívětivostí i počestností, ochotně si sloužilivespolek a každý využíval své místo ke vzdělání jiných. Kdo měl radu, radil,kdo znalosti, učil, kdo sílu, zastával se jiných, kdo moc, udržoval řád.Zbloudil-li kdo v něčem, jiní ho napomenuli, zhřešil-li, potrestali, a každýse rád dal napomínat i trestat, vše hotov napravit podle toho, jak mu řekli, itoho těla se vzdát, kdyby mu bylo ukázáno, že mu nepřináleží.

            KapitolaXLV.

            Bohuoddaným srdcím je vše lehké a snadné

            POSLOUCHAT BOHA JE SNADNÉ. Anijim nepřijde nějak trpké, že mají stát v takovém řádu, ale je to jejichpotěšení a rozkoš, zatímco ve světě jsem viděl, že každý plní, co musí, jenproti své vůli. Těmto však Bůh odejmul kamenná srdce a dal jim do těla masitá,ohebná a povolná k plnění rozmanité vůle Boží. A ač jim ďábel lstivýmivnuknutími, svět pohoršujícími příklady a tělo svou přirozenou váhavostí činitdobré působí nemálo takových i onakých potíží, oni na nic z toho nedbají, ďáblaodhání střelbou modliteb, světu se brání štítem nezměněného úmyslu, tělo nutík poslušnosti bičem kázně a svou věc konají vesele a duch Kristův, kterýv nich přebývá, je posiluje, aby jim nescházelo ani chtění, ani skutečné činění(podle míry zdejší dokonalosti). Tak jsem i já vskutku shledal, že sloužit Bohucelým srdcem není práce, ale rozkoš, a pochopil jsem, že ti, kdo se přílišvymlouvají, že jsou jen lidé, nechápou moc a sílu nového stvoření a snad ho aninedosáhli, v čemž by se měli mít na pozoru. Neviděl jsem, aby mezi těmitolidmi někdo chtěl povolení hřešit kvůli mdlobě svého těla nebo křehkostí své přirozenostiomlouval spáchanou špatnost. Ale viděl jsem, že když někdo oddal celé srdcetomu, který je stvořil, vykoupil a posvětil jako chrám, klonily se povolně aposlušně i ostatní údy tam, kam Bůh chtěl. Ó křesťane, kdokoli jsi, dostaň sez okovů těla, zjisti, zkus a poznej, že překážky, které si představuješv mysli, jsou příliš nepatrné, než aby mohly zabránit tvé vůli, jestližeje opravdová.

            MILÉ JE TRPĚT PRO KRISTA. Viděljsem, že snadné je nejen činit, co Bůh chce, ale i vytrpět, co Bůh ukládá.Nejedni tu totiž snášeli od světa políčkování, plivání i bití, a přitom plakaliradostí, vztahovali ruce k nebi a chválili Boha, že je uznal za hodnévytrpět něco pro jeho jméno, aby tak v Ukřižovaného nejen věřili, ale takébyli sami křižováni jemu ke cti. Jiní, které to nepotkávalo, záviděli tamtěm sesvatou závistí a obávali se, že bez kázně na ně dopadne Boží hněv a bez křížeje postihne odloučení od Krista, takže líbali i Boží metlu a hůl, kdykoli jenavštívila, i jakýkoli kříž.

            ODKUD PRAMENÍ TA OCHOTA. To vše pakpochází z toho, že se Bohu tak oddali celou svou vůlí, aby nechtěli dělatnic jiného a nesnažili se být ničím jiným, než chce Bůh. A proto cokoli je potkává,jsou si jisti, že to pochází od Boha z jeho prozřetelného úmyslu. Takovýmse již nemůže přihodit nic nenadálého, protože i rány, žaláře, muka a smrt počítajíza Boží dobrodiní. Mít se dobře i zle je pro ně totéž, kromě toho, že to prvnípovažují za podezřelejší, zatímco to druhé za bezpečnější, proto mají zalíbeníve svých nepohodlích, ranách a jizvách a chlubí se jimi. Zkrátka, jsouv Bohu tak otužilí, že pokud nějak netrpí, domnívají se, že zahálí a maří čas.Ale kdo můžeš, zdrž od nich svou ruku! Čím ochotněji totiž nastavují hřbet, tímtěžší je bít je, čím jsou podobnější bláznům, tím nebezpečnější je vysmívat sejim. Nepatří již totiž sami sobě, ale jsou Boží, a co se děje jim, přijímá Bůh,jako by se dělo jemu.

            KapitolaXLVI.

            Svatímají všeho hojnost

            SPOKOJIT SE S TÍM, CO KDOMÁ, JE SKUTEČNÉ BOHATSTVÍ. Svět je plný lidí podobných Martě, pobíhajících austaraných, namáhajících se a shánějících ze všech stran, ale nikdy dost nemajících.Tito však mají jinou povahu, každý má dost na tom, když může tiše sedět u nohousvého pána, a spokojí se s tím, co ho přitom potkává. Za nejlepší zbožípovažují Boží milost, která v nich přebývá a ze které se především těší.Vnější věci, kterým svět říká zboží, považují spíše za přítěž než za nějakýzisk, užívají je však pro naplnění potřeb, jen potřeb však pravím, svého života.A proto cokoli Pán Bůh někomu z nich udělí, ať už málo nebo mnoho, každý říká,že má dostatek. S jistotou totiž věří a cele se spoléhají na to, že jsouv Boží péči, a proto považují za neslušnost žádat něco nad to, co jimposkytuje Boží zaopatření.

            Viděl jsem tu zvláštní věc: jedni mělidost statků, stříbra, zlata, korun i titulů (i takové má totiž Pán Bůh mezi svými),jiní zase téměř nic, kromě napůl nahého, hladem a žízní vyschlého těla, ale tiprvní tvrdili, že nic nemají, a ti druzí, že vlastní vše, a jedni jako druzíbyli stejně dobré mysli. A tu jsem pochopil, že skutečně bohatý člověk, takový,kterému nic neschází, je ten, kdo se umí spokojit s tím, co má, pro kteréhoje mnoho, málo nebo žádné peníze, veliký, malý či žádný domek, nákladné, chatrnéi žádné šatstvo, mnozí, jeden i žádný přítel, vysoké, nízké nebo žádné místo, úřad,čest či pověst, zkrátka být něčím nebo ničím, jedno a totéž, a jakkoli ho Bůhvede a kdekoli ho chce mít, kde ho postaví či usadí, věří, že tak má jít, stát čisedět a že vše je dobré a připravené lépe, než tomu on sám rozumí.

            ZBOŽNÝM NIC NESCHÁZÍ. Ó blahoslavenáa chvály hodná hojnosti! Jak šťastní jsou ti, kdo jsou tak bohatí! Byť by pak někteříz nich byli v očích světa bídní a nuzní, ve skutečnosti jsou i co setýká pozemských věcí zaopatřeni tisíckrát lépe než kdejací boháči světa. Ti setotiž o sebe musí postarat sami a i se svým majetkem jsou vydáni napospas tisícerýmpříhodám, které je o něj mohou připravit – ohni, vodě, rzi, zlodějům atd. Tidruzí však mají za opatrovníka Boha a v něm živý sklad pro všechny své potřebya on je každodenně krmí ze své spižírny, odívá ze své komory a ze svépokladnice jim dává na útratu. Nemají-li úplný dostatek, pro slušné naplnění svýchpotřeb mají dost vždy, a není-li to dost podle jejich mínění, spoléhají se tisíckrátraději než na svůj rozum na jeho prozřetelnost.

            KapitolaXLVII.

            BezpečíBohu oddaných lidí

            ANDĚLSKÁ STRÁŽ. Ačkoli se zdá,že na světě není nic tak obnažené a vydané všelijakým nebezpečím jako skupinazbožných, na něž se ďábel i svět zle dívají, tlučou je a bijí, já jsem je všakviděl velmi dobře zaopatřené. Vždyť i samotná jejich společnost byla obehnánaohnivou zdí, a když jsem k ní přistoupil blíže, spatřil jsem, jak sepohybuje. Nebylo to totiž nic jiného než pohyb mnoha tisíců andělů, kvůli kterýmse nemohl žádný nepřítel ani přiblížit. Kromě toho měl každý z nichjednoho od Boha daného a ustanoveného anděla ochránce, který na něj měl dávatpozor a bránit ho a chránit před jakýmikoli nebezpečími a léčkami, jamami a úklady,pastmi a nástrahami. Poznal jsem a pochopil, že andělé skutečně milují lidijako své spoluslužebníky, když je vidí stát v povinnostech, ke kterým jsouBohem stvořeni. Takovým rádi slouží, střeží je před ďáblem a zlými lidmi i nešťastnýmipříhodami a kde je třeba, i na rukou je nosí, a tak je chrání před úrazem. A tujsem pochopil, jak mnoho záleží na zbožnosti, protože ti krásní a čistí duchovése drží jen tam, kde cítí vůni ctnosti, a smrad hříchů a nečistot je odhání.

            ANDĚLÉ JSOU NAŠIMI UČITELI. Viděljsem také (a nesluší se, abych to zatajil) jiný užitek, jaký máme z těchsvatých neviditelných společníků, jmenovitě, že slouží vyvoleným nejen jako strážní,ale i jako učitelé, a často jim dávají tajné zprávy o těch či oněch věcech, ije vyučují hlubokým a skrytým Božím tajemstvím. Protože totiž stále hledí na tvářvševědoucího Boha, nemůže před nimi být skryto nic z věcí, o které můžezbožný člověk žádat, a oni jim s Božím svolením zjevují, co sami znají aco poslouží k naplnění potřeb vyvolených. Právě kvůli tomu se srdce zbožných,což se děje i jinde, cítí v žalostných věcech smutně a v potěšujícíchje radostné. Díky tomu se jim někdy skrze sny a jiná vidění nebo i tajnávnuknutí vymaluje v mysli něco, co se stalo, co se děje nebo bude dít.Odsud plyne i jakékoli rozmnožování Božích darů v nás, bystré a užitečné přemýšlení,různé předivné vynálezy, jimiž člověk často převyšuje sám sebe a neví, odkud tovyšlo. Ó blahoslavená školo synů Božích! To je to, co často přivede všechnu světskoumoudrost k zaraženému úžasu, když vidí, jak někdy prostý človíček mluví opředivných tajemstvích, předpovídá budoucí proměny světa a církve, jako by sena ně díval, jménem nazývá krále a hlavy světa, kteří se ještě nenarodili na svět,a dopředu oznamuje a hlásá i jiné věci, kterých by se jinak nešlo dobrat žádnýmhádáním z hvězd ani žádným lidským důmyslem. To všechno jsou takové věci, žeza ně nemůžeme Bohu, svému opatrovníkovi, ani dost poděkovat, a ty své nebesképoučovatele nikdy nemůžeme dost milovat. Ale navraťme se k bezpečnosti zbožných.

            BŮH JE SVÉMU LIDU ŠTÍTEM. Spatřiljsem pak, že každý z nich byl ohrazen nejen andělskou ochranou, ale ivelebnou Boží přítomností, takže z nich šla hrůza na ty, kdo se jich chtělii přes Boží varování dotýkat. Viděl jsem zázraky u některých, které házeli dovody, do ohně, lvům a k sežrání divoké zvěři atd., že jim nic neublížilo.Na některé hanebně dorážela lidská vzteklost, zástupy tyranů a katů je obkličovalyi s množstvím jiných pohůnků, takže se s nimi někdy, když je chtělizničit, namáhali i mocní králové a celá království až do zemdlení. Jim se všaknic nestalo, dál stáli nebo chodili a vesele si hleděli svého povolání. A tujsem pochopil, co to znamená mít Boha za svůj štít, že když Bůh svým služebníkůmsvěří na světě k vyřízení nějaké věci a oni to zmužile vykonávají, on přebýváv nich a kolem nich, střeží je jako zřítelnici svého oka a nenechá jepadnout dříve, než dokončí to, proč byli posláni na svět.

            SVATÁ CHLOUBA ZBOŽNÝCH. Což oni takéví a na tu Boží ochranu se radostně spoléhají. Slyšel jsem, jak se někteříz nich chlubí, že se nebojí, i kdyby stáli ve stínu smrti, i kdyby sekolem kladly tisíce tisíců nepřátel, i kdyby se bouřil všechen svět a země se řítilado hlubin moře, i kdyby byl celý svět plný ďáblů atd. Ó přešťastné, ve světěneslýchané bezpečí, když je člověk tak zavřený a skrytý v Boží ruce, že jevyňatý z moci všech jiných věcí! Rozumějme tomu, ó všichni upřímníKristovi služebníci, že máme přebedlivého strážce, ochránce a obhájce, samotnéhovšemohoucího Boha. Blaze nám!

            Kapitola XLVIII.

            Zbožnímají vždy pokoj

            Jak jsem si předtím ve světě všímalspousty zmítání a lopocení, zármutku a starostí, hrůz a strachů všude ve všechstavech, tak zde jsem u všech Bohu oddaných lidí nalezl hojnost pokojné a dobrémysli. Neděsí se totiž Boha, protože jsou si vědomi jeho laskavého postojek nim, ani sami u sebe nenachází nic, co by je rmoutilo, když (jak jsem jižukázal) nemají v ničem dobrém nedostatek, ani nezakouší nepohodlí kvůlinepodstatným věcem, neboť na ně nedbají.

            POSMĚCH SVĚTA NEPOVAŽOVAT ZA NIC. Jepravda, že jim zlý svět nedopřává pokoje, a co jim může udělat na odpor či naposměch, to dělá, škube je, trhá, leccos na ně hází, plive na ně, podráží jimnohy a ještě ledacos horšího, co dokáže vymyslet. A z mnoha příkladů jsemviděl a poznal, že se to děje z nařízení nejvyššího Pána, aby ti, kdo zdechtějí být dobří, museli nosit bláznovský oděv, protože způsob tohoto světa vyžaduje,aby to, co je moudré u Boha, bylo světu pouhým bláznovstvím. Proto jsem spatřil,že mnozí s přeušlechtilými Božími dary byli světu, a často i svým vlastním,jen pro smích a opovržení. Říkám, že se to děje, ale také jsem viděl, že oni seo to vůbec nestarají, ale mají potěšení v tom, že svět si před nimi zacpávános jako před zápachem, odvrací od nich oči jako od něčeho ošklivého, pohrdájimi jako blázny a jako zločince je popravuje. Za své heslo, podle kterého poznávají,že jsou Kristovi, si vzali nelíbit se světu, a kdo neumí vesele snášet křivdy,ten ještě nemá plně Kristova Ducha – tak o tom mluvili a tím posilovali jednidruhé. Tvrdili také, že svět stejně neodpouští ani svým vlastním, své vlastní škrábe,šidí, olupuje a trápí, když tedy prý dělá to stejné nám, tak ať si. Nemůžeme-litomu trýznění uniknout, tu je chceme snášet, aby nám světem způsobené škodybyly vynahrazeny Boží štědrou dobrotou, a tak se nám jejich posměch, nenávist,křivdy a škody obrátí v zisk.

            PRO PRAVÉHO KŘESŤANA JE VŠE STEJNÉ.Ba i to jsem tu pochopil, že v tom, čemu svět říká štěstí a neštěstí,bohatství a chudoba, poctivost a potupa, nechtějí praví křesťané o takovém rozdílujmen ani slyšet a tvrdí, že vše, co přichází z Boží ruky, je dobré, šťastnéa prospěšné. Proto se nad ničím nermoutí, v ničem se nerozpakují a nekroutí,ať už je jim poručeno panovat nebo sloužit, rozkazovat nebo poslouchat, jiné učitnebo se od nich dát učit, mít hojnost nebo trpět nouzi, vše je jim jedno, půjdous toutéž tváří a starají se jen o to, aby se líbili Pánu Bohu. Říkají totiž,že svět není ani tak veliký, aby ho nešlo snést, ani tak vzácný, aby ho nemohlioželet. Proto se nijak nermoutí ani kvůli touze po něčem, ani tím, když je jimněco odňato. Dá-li jim někdo políček na pravou tvář, nastaví mu radostně idruhou, chce-li se s nimi někdo soudit o plášť, nechají mu i košili, a všepřenechávají Bohu, svědku a soudci, a jsou si jisti, že všechny ty věci budouve svém čase znovu otevřeny a spravedlivě rozsouzeny.

            I TO, CO VIDÍ KOLEM SEBE. Ani kvůlinárodům světa se Boží člověk nenechá připravit o pokojnou mysli. Nelíbí se musice mnohé věci, ale sám v sobě se pro ně netrápí. Ať si jde křivě to, conechce jít přímo, ať si padá, co nechce stát, ať si hyne, co nechce nebo nemůžepřetrvat. Proč by se tím trápil křesťan, který má spořádané svědomí av srdci Boží milost? Pokud se lidé nechtějí přizpůsobit našim obyčejům, přizpůsobímese my těm jejich, je-li to pro svědomí možné. Je pravda, že svět jde od zléhok horšímu, ale zdalipak to napravíme svým strachováním?

            NEDBÁ NA RVAČKY SVĚTA. Sváří-li se ahádají mocní světa o koruny a tituly, kvůli čemuž bývá prolévána krev a zpustošenakrajina, osvícený křesťan se ani z toho sám v sobě netrápí, myslí si,že málo nebo vůbec nic nezáleží na tom, kdo ve světě vládne. Stejně jako svět,i kdyby jeho žezlo držel sám Satan, církev nezkazí, tak kdyby nad ním seděl nějakýanděl s korunou, nepřestane být světem, a ti, kdo chtějí být skutečně zbožní,musí vždy mít, co by vytrpěli. Zdá se jim tedy jedno, kdo sedí na trůnu světa,snad jen že když je to někdo ze zbožných (a to zjistili ze zkušenosti), přidáváse k houfu věrných svatých mnoho pochlebníků a pokrytců a těmi příměsemichladne i jejich zbožnost, zatímco v čase otevřeného pronásledování sloužíBohu jen lidé zbožní a se skutečnou horlivostí. Zvlášť když se říká, že mnozíse v takových poklidných dobách přikrývají závojem obecného dobra, náboženství,poctivosti a svobod, zatímco kdyby se na ně pohledělo tak, jak jsou nazív kůži, zjistilo by se, že nehledají Krista, ale jen království, výsady aslávu pro sebe. Křesťanský člověk tedy nechává to vše jít tak, jak to jde nebojít může, sám má dost na Bohu doma v srdci a na jeho milosti.

            ANI NA ÚTRAPY PŘICHÁZEJÍCÍ NA CÍRKEV.Ani pokušení obkličující církev neznepokojí jejich nebeskou září osvícenou duši.Jistě totiž vědí, že nakonec bude triumf patřit jim, a ten nemůže nastat bez vítězství,ani vítězství nepřijde bez boje, ani boj bez nepřátel a těžkých střetnutís nimi. Proto udatně podstupují vše, co je nebo druhé potkává, a jsou sijisti, že vítězství patří Bohu, který věc dovede tam, kam chce, a i kdyby se mudo cesty stavěly skály, hory, pouště, moře i propast, nakonec musí všechnoustoupit. Vědí také, že to bouření nepřátel proti Bohu nakonec jen přispějek rozmnožení jeho slávy. Kdyby totiž věc započatá ke slávě Boží nečelila žádnémuodporu, říkalo by se, že ji začali lidé a dokončena je také lidskou silou,takto však, čím vztekleji se svět se všemi ďábly staví na odpor, tím jasněji seukazuje Boží moc.

            ZÁRMUTEK ZBOŽNÝCH SE SNADNO ZAHÁNÍDVOJÍM ZPŮSOBEM. Nakonec, kdyby i přišly takové příhody (a viděl jsem i příkladytakových), které by jim působily zármutek v srdci, smutek u nich nemůže mítdlouhého trvání a rychle se rozplývá jako obláček na slunci. A to dvojím způsobem:První je rozpomínání se na radostnou věčnost, která je čeká po všech zdejšíchpotížích. Že to, co se tu děje, je jen dočasné, přijde to a zase odchází, vytrácíse a mizí, a proto se nehodí toužit po takových věcech nebo se kvůli něčemutakovému trápit, protože je to jen záblesk okamžiku. Za druhé, v takovýchchvílích k nim domů vždy hned zavítá host, se kterým když si pohovoří,mohou od sebe odehnat všechen stesk, byť by byl sebevětší. Tím hostem je Bůh,jejich utěšitel, k němuž se vinou ve svém srdci a důvěrně a otevřeně mu předkládají,co je trápí. Taková je jejich smělá důvěra, že s každou věcí hned běžík Pánu Bohu, každý svůj přečin, každé zanedbání, každý nedostatek, každouslabost, každou bolest i každou touhu vysypou do jeho otcovského klína a vždyse mu se vším svěřují. Protože Pán Bůh nemůže jinak, než mít zalíbenív takové synovské laskavé důvěrnosti k němu, nemůže také než jim udělitsvé potěšení a dodat jim síly ke snášení těžkostí, takže čím více se jimobnovují a rozmnožují utrpení, tím více se také v jejich srdci obnovuje arozhojňuje pokoj Boží, který převyšuje veškerý rozum.

            KapitolaXLIX.

            Zbožnímají v srdci stálou radost

            ČISTÉ SVĚDOMÍ, NEUSTÁLÉ HODY.A nejen že v nich přebývá prostý pokoj, ale i stálá radost a jásání, kterése v jejich srdcích rozmáhá díky přítomnosti a vnímání Boží lásky. Kde jetotiž Bůh, tam je nebe, kde je nebe, tam je věčná radost, a kde je věčnáradost, tam člověk neví, co víc by měl ještě žádat. Žerty, smích i veškerý jásotsvěta jsou jen stínem této radosti, takže ani nevím, jakými slovy bych ji mělpopsat nebo nastínit. Viděl jsem, pochopil a poznal, že mít v sobě Bohas jeho nebeskými poklady je cosi mnohem slavnějšího, než aby k tomumohla být přirovnána všechna sláva světa, jeho záře a lesk, radostnějšího, nežaby z toho celý svět mohl něco ubrat či k tomu přidat, většího a vyššího,než aby to celý svět mohl pochopit nebo to obsáhnout.

            Jak by také nemělo být sladce a příjemněčlověku, který má v sobě takové božské světlo, od Ducha svatého má takové ušlechtilé uspořádání svých věcí,takové osvobození od světa a jeho otroctví, tak jisté a hojné Boží zaopatření,takové zabezpečení před nepřáteli a nehodami, a nakonec i takový pokoj ze všechstran, jaký, jak již bylo ukázáno, v sobě cítí a vidí? To je ta sladkost,jíž svět nerozumí, sladkost, kterou když někdo zakusí, musí za ní jít a dátv sázku vše, sladkost, od níž žádná jiná nemůže nikoho odloudit, ani žádnáhořkost odloučit, žádná lahodnost odvábit, žádná těžkost, ani sama smrt odvrátit.

            A tu jsem pochopil, co to je, comnohé z Božích svatých časem pudí, aby od sebe tak ochotně odhazovali čest,lidskou přízeň, statek i jmění, a byli stejně tak hotovi vzdát se celého světa,kdyby jim snad patřil. Jiní aby své tělo radostně vydávali do žalářů, pod bič ina smrt, hotovi podstoupit i tisíc smrtí, kdyby jim to svět mohl učinit, a vevodě, v ohni i pod mečem si ještě prozpěvovali. Ó Pane Ježíši, jak jsisladký srdcím, která tě zakusí! Blahoslavený, kdo rozumí tomuto potěšení!

            KapitolaL.

            Poutníksi prohlíží křesťany podle stavů

            Až doposud jsem vyprávěl příběhyspolečné všem skutečným křesťanům, když jsem však viděl, že mezi nimi jsoupodobně jako ve světě rozdílná povolání, toužil jsem se také podívat, jak sikdo váží toho svého. A našel jsem tam opět ve všem ušlechtilý řád, až bylo líbeznése na něj i jen dívat, ale o tom už nechci obšírně mluvit, jen se toho krátcedotknu.

            JAKÉ JE MANŽELSTVÍ KŘESŤANŮ. Viděljsem, že jejich manželství se moc neliší od panictví, protože v něm panujepořádek jak v žádostech, tak v pečování. Místo oněch ocelových poutjsem tu viděl zlaté náramky, místo trhání se od sebe radostné spojení těl isrdcí. A pokud se tomu jejich stavu nevyhnulo nějaké nepohodlí, vynahrazovalose to rozmnožením Božího království skrze ně.

            JAKOU MEZI SEBOU MAJÍ VRCHNOST. Komuz nich se dostalo té cti sedět nad jinými a nazývat se vrchností, ten seke svým svěřeným poddaným choval, jako se obvykle chovají rodiče k vlastnímdětem, s láskou i péčí, což bylo příjemné i jen pozorovat, a viděl jsem,jak mnozí za takovou vrchnost chválili Boha a pozvedali ruce k nebi. A kdozase patřil pod moc někoho jiného, ten se snažil, aby byl poddaný nejen slovem,ale i skutkem, a Boha ctil tak, že tomu, koho mu dal za představeného,prokazoval úctu a poslušnost slovy, skutky i myšlením, ať už byl jakékolipovahy.

            A JAKÉ UČENÉ. Když jsem mezi nimichodil dále, spatřil jsem nemálo učených lidí, kteří však oproti obyčeji světapředcházeli druhé pokorou právě tak dalece jako svým uměním, a byli samá vlídnosta přívětivost. Naskytla se mi příležitost mluvit s jedním, o kterém druzí říkali,že ve všech lidských uměních není nic, co by před ním zůstalo ukryto, on se všakchoval jako ten nejprostší člověk a vzdychal nad svou hloupostí a neumělostí.Umět cizí jazyky je u nich jen v malé vážnosti, jestliže se k tomunepřidá umění moudrosti. Jazyky totiž prý moudrost nedodávají, ale jsou jenk tomu, abychom mohli rozmlouvat s dalšími a dalšími obyvateli zemskéhopovrchu, živými nebo mrtvými, a proto, že učený není ten, kdo umí mluvit mnohajazyky, ale ten, kdo umí říkat užitečné věci. Užitečnými věcmi pak nazývají všechnyBoží skutky, k jejichž poznání vědy sice něco napomáhají, ale pravoustudnicí jejich známosti jsou svatá Písma a učitel Duch svatý, cílem všeho pakje Kristus, ten ukřižovaný. Proto jsem viděl, že ti všichni svým uměním směřovalike Kristu jako ke středu všeho, a pokud něco považovali za překážku na cestě zaKristem, opovrhovali tím, ať to bylo sebedůmyslnější. Viděl jsem, že z různýchdůvodů čtou všelijaké lidské knihy, ale váží si jen některých vybraných a vždyse snaží, aby lidské řečnění považovali skutečně jen za lidské řečnění. Samitaké píší knihy, ne však pro rozhlašování svého jména, ale jen když mají naději,že se mohou rozdělit o něco užitečného se svými bližními, napomoci v něčemobecnému dobru či zabránit něčemu zlému.

            JAKÉ KNĚŽÍ A TEOLOGY. Kněží akazatelů jsem tu viděl jistý počet podle potřeb církve, všechny v prostémoblečení, s mírnými a přívětivými tvářemi jak mezi sebou, tak i uprostředostatních. Trávili víc času s Bohem než s lidmi, modlitbami, čtením arozjímáním, a co jim z času zbylo, to vynakládali na vyučování jiných, buďna společném shromáždění, nebo jednotlivců v soukromí. Tvrdili mi to už jejichposluchači a i sám jsem zakusil, že jejich kázání nikdy nelze vyslechnout bezvnitřního pohnutí srdce a svědomí, protože z jejich úst plyne pronikavámoc Boží výmluvnosti. Když se mluvilo o Božím milosrdenství nebo o lidské nevděčnosti,spatřil jsem u posluchačů i slzy i radost, tak opravdově, živě a vroucně mluvía káží. Také by pokládali za hanbu učit jiné něco, co by předtím sami na soběneukazovali jako na příkladu, takže i když mlčí, je na nich čemu se naučit. Přišeljsem pak zvlášť k jednomu z nich, muži s počestnými šedinami,z jehož tváře hned zářilo cosi božského, a chtěl jsem si s nímpromluvit. Když se mnou hovořil, jeho řeč byla plná jakési přívětivé přísnostia všelijak bylo zřejmé, že je to Boží vyslanec, vůbec nepáchl světem. Když jsemho chtěl podle našich obyčejů poctít titulem, nechtěl a nazýval to světskýmifraškami, jemu prý jako titul a čest stačí to, když jej nazvu Božím služebníkema bude-li se mi líbit, pak svým otcem. Když mi dával své požehnání, tu vám aninemohu vypovědět, jaké jsem pociťoval potěšení a v srdci se rozmáhajícíradost, a vpravdě jsem pochopil, že pravá teologie je cosi mocnějšího apronikavějšího, než jak se obvykle zakouší. A zastyděl jsem se, když jsem sivzpomněl na nadutost, pýchu, lakotu, společné sváry, nepřízeň a nenávist,opilství a vůbec tělesnost některých našich kněží, jejichž slova a skutky jsouod sebe tak daleko, že se zdá, jako by o ctnostech a křesťanském životě mluvilijen z žertu. Po pravdě, tihle se mi moc líbili, muži vroucího ducha a mírnéhotěla, milovníci nebeských věcí, kteří nedbali o ty pozemské, pozorní nad stádema zapomínající na sebe, co se týká vína střízliví, ale opojení Duchem, skromnív řeči a hojní ve skutcích, a každý z nich se snažil být prvnív práci a poslední v chloubě, zkrátka, skutky, slovy i myšlením sesnažili o duchovní vzdělání všech ostatních.

            Kapitola LI.

            Smrtvěrných křesťanů

            POKOJNÁ SMRT KŘESŤANŮ. Kdyžjsem se pak mezi těmito křesťany dost naprocházel a vynadíval se na jejich činy,nakonec jsem spatřil, že i mezi nimi se procházela Smrt, ale již ne tak jako vesvětě, jako mrzutá, nahá a škaredá postava, ale pěkně ovinutá Kristovými prostěradly,která zanechal ve svém hrobě. Ta přistupovala k tomu i k onomu a sdělovalajim, že je čas odejít ze světa. Ach, jak se radoval a jak jásal, kdo dostaltakovou novinu! Jen aby to mohlo být dřív, podstupovali všemožnou bolest i meč,oheň i kleště a všechno možné. A každý usnul pokojně a tiše.

            JEJICH STAV PO SMRTI. A když se dívám,co se s nimi bude dít dále, spatřil jsem, že andělé podle Božího nařízeníkaždému vyhlédli místo, kde by mělo mít svůj pokojíček a odpočinutí jeho tělo,a když je tam jeho přátelé, nepřátelé nebo samotní andělé vložili, střežili tenhrob, aby byla těla svatých zachována v pokoji před Satanem a aby se z nich neztratila anihrstka prachu. Jiní andělé mezitím vzali jejich duši a vynesli ji vzhůruv jasu a za předivného jásotu, a když jsem si přiopravil brýle a pronikltam za nimi zrakem víry, spatřil jsem nevýslovnou slávu.

            KapitolaLII.

            Poutníkspatří Boží slávu

            Neboť hle, na výsostech sedělna svém trůnu Pán zástupů, okolo něhož zářilo světlo až do nebeských končin apod jeho nohama byl jeho trůn jako křišťál, smaragd, safír a jaspis a kolem něhose skvěla nádherná duha. Před ním stály tisíce tisíců a desetkrát tisíckrát stotisíců andělů a zpívali jedni druhým: „Svatý, svatý, svatý je Hospodin zástupů,plná jsou nebesa i zem jeho slávy!“

            Také čtyřiadvacet starců, kteřípadali na tvář před trůnem a kladli své koruny k nohám Toho, který je živna věky věků, hlasitě zpívalo: „Hoden jsi, Pane, přijmout slávu, čest i moc. Vždyťjsi učinil všechny věci a tvou vůli jsou stvořeny i přetrvávají.“

            Spatřím také před trůnem jiný velikýzástup, který nikdo nedokázal sečíst, ze všech národů i pokolení, lidí i jazyků,který díky tomu, že andělé stále přinášeli další Boží svaté zemřelé ve světě,stále rostl a jeho hluk sílil. A volali: „Amen, požehnání a sláva, moudrost a díkůčinění,čest, moc i síla patří Bohu našemu na věky věků. Amen!“

            Zkrátka, spatřil jsem světlo, jas,skvělost a nevýslovnou slávu, slyšel jsem zvuk a hluk, jaký vám ani nemohupopsat, vše radostnější a předivnější, než vůbec mohou zachytit naše oči, ušinebo srdce.

            A byl jsem tak předěšen hrůzou těchslavných nebeských věcí, že jsem sám padl před trůnem velebnosti, nesmírně jsemse styděl za svou hříšnost, že jsem člověk poskvrněných rtů, a zvolal jsem: „Hospodin,Hospodin, Hospodin, Bůh silný, slitovný a milostivý, dlouhočekající a hojnýv milosrdenství a v pravdě, prokazuje milosrdenství tisícům, odpouštínepravost, přestoupení i hřích! Hospodine, smiluj se pro Ježíše Krista i nademnou hříšným.“

            KapitolaLIII.

            Poutníkpřijat do Božího domu

            Když to dopovím, ozve se mizprostřed od trůnu můj Spasitel Pán Ježíš a promluví ke mně těmito vlídnýmislovy: „Neboj se, můj milý, já jsem s tebou, já, tvůj Vykupitel i Utěšitel,neboj se. Hle, tvá nepravost je z tebe sňata a tvůj hřích je zahlazen.Raduj se a jásej, protože tvé jméno je zde zapsáno, a když mi budeš věrně sloužit,budeš jako jeden z těchto lidí. Cokoli jsi viděl, užij toho k mé báznia časem uvidíš i větší věci než tyto. Drž se toho, k čemu jsem tě povolal,a jak jsem ti ukázal cestu ke slávě, tak po ní kráčej. Ve světě, dokud tě tamnechávám, buď poutníkem, nájemníkem, cizincem a hostem, u mne zde pak buď doma,dává se ti nebeské občanství. Proto hleď, abys zde také přebýval a měj mysl vždyco nejvýš pozdviženou ke mně a co nejníž skloněnou k bližním. Užívejpozemské věci, dokud jsi ve světě, ale měj zalíbení v nebeských, buďpovolný mně, ale stav se na odpor světu i tělu, střež uvnitř sebe moudrost,kterou jsem ti udělil, z vnějšku měj pak ode mne danou prostotu, hlasitésrdce a tichý jazyk, buď citlivý k bídám svých bližních a vytrvalý při snášeníkřivd, duší služ mně samému, tělem komu můžeš nebo musíš, co ti poroučím, to dělej,co ti ukládám, to nes, od světa se drž dál, ale ke mně se vždy viň blíž, ve světěbuď tělem, ve mně však srdcem. Když tak budeš činit, jsi blažený a bude se tidobře dařit. Nyní jdi, můj milý, a stůj ve svém údělu až do smrti, a potěšení,k němuž jsem tě sem přivedl, užívej s radostí.“

            KapitolaLIV.

            Závěrvšeho

            Vtom mi to vidění zmizeloz očí a já si klekl na kolena, pozvedl oči vzhůru a svému Slitovníku jsemtěmito slovy poděkoval, jak jsem uměl:

            „Požehnaný jsi, Hospodine, můj Bože,hodný věčného velebení a vyvyšování, a požehnané je jméno tvé slávy, důstojné apřeslavné na věky věků. Ať tě oslavují tví andělé a všichni tví svatí vypravujío tvé slávě. Neboť jsi veliký v moci, tvá moudrost je nekonečná a tvémilosrdenství je ve všech tvých skutcích. Budu tě oslavovat, Hospodine, co živbudu, a zpívat tvému jménu, dokud jsem, neboť jsi mne rozveselil svýmmilosrdenstvím, jásotem jsi naplnil má ústa, vytrhl jsi mne z prudkéhoproudu, z vírů hlubokých jsi mne vychvátil a mé nohy jsi postavil na bezpečnouzem. Byl jsem od tebe daleko, Bože, sladkosti věčná, ale ty ses nade mnousmiloval a přiblížil se ke mně, hřešil jsem, ale tys mne napomenul, bloudiljsem a nevěděl, kam jít, ale tys mne navedl na správnou cestu, byl bych od tebeodešel a ztratil tebe i sám sebe, ale ty ses objevil a přivedl jsi mne zpětk sobě. Byl bych došel až do hořkosti pekla, ale ty jsi mnou trhnul zpět adovedl jsi mne až k nebeským radostem.

            A proto dobrořeč duše má svému Pánua celé mé nitro jménu jeho svatosti. Mé srdce je připraveno, Bože, mé srdce jepřipraveno, budu ti zpívat a tančit. Neboť jsi vyšší než jakákoli výška a hlubšínež jakákoli hloubka, předivný, slavný a plný milosrdenství. Běda bláznivým duším,které od tebe odchází a myslí si, že naleznou pokoj, vždyť kromě tebe ho nemáani nebe, ani země, ani propast, jen v tobě samém je věčné odpočinutí.Nebe i země pochází od tebe, jsou dobré, krásné a milováníhodné, protože jsouod tebe, ale nejsou zdaleka tak dobré, ani tak krásné, ani tak milováníhodnéjako ty, jejich Učinitel, a proto nemohou nasytit ani naplnit duši, která hledápotěšení. Ty jsi, Pane, plnost plnosti, naše srdce se neupokojí, dokud nezakotvív tobě.

            Pozdě jsem si tě zamiloval, ó krásověčná, protože jsem tě pozdě poznal. Poznal jsem tě až tehdy, když jsi mi zazářila,ó jasnosti nebeská. Nechť tě nechválí ten, kdo nepoznal tvé slitování, ale ty,mé nitro, se vyznávej Pánu. Ó kdo mi dá, aby mé srdce bylo opojeno tebou, vůněvěčná! Abych zapomněl na vše, co nejsi ty, můj Bůh! Neskrývej se již mémusrdci, kráso nejkrásnější! Pokud mi tě zastíní pozemské věci, zahynu, já tě všakchci stále vidět a již nikdy tě neztratit. Drž mne, Pane, veď mne, nes mne,abych od tebe nezbloudil a neklesal, dej, ať tě miluji věčnou láskou a kromětebe nemiluji nic jiného, leda pro tebe a v tobě, ó lásko neskonalá.

            Co mám ještě dodávat, můj Pane? Teďjsem tvůj, tvůj vlastní, věčně tvůj. Odříkám se nebe i země, jen ať mám tebe,jen se mi neodpírej, spokojím se, na věky věků budu stále spokojený, že mámtebe samého. Má duše i tělo chválí tebe, živého Boha, ach, bude to už brzy, kdyse mám ukázat před tvou tváří? Vezmi mne, kdy chceš, Pane Bože můj, zde jsem,jsem připraven, zavolej, kdy chceš, kudy chceš a jak chceš. Půjdu, kam mi poručíš,budu dělat, co rozkážeš. Jen ať mne učí tvůj Duch a vede mne skrze léčky světajako po rovné zemi a tvé milosrdenství ať mne provází na všech mých cestách aprovede mne skrze tyto, ach, tak tesklivé temnoty světa až k věčnému světlu.Amen a amen.“

            Sláva na výsostech Bohu

            ana zemi pokoj lidem dobré vůle.

            [1] Cato (Kató): starořímskýstátník a spisovatel Marcus Porcius Cato Censorius (234-149 n. 1.), zastánce přísnýchmravů a kritik novot.

            [2] Předvádějí se zde dvojiceznámé svými rozpory: Aristoteles a Platon, také boj jejich škol v středověku,nominalistů a realistů; republikán Cicero a přítel Caesarův Sallustius; TomášAquinský, typický scholastik, a Duns Scotus, skeptik (XIII. st.); Bartolo deSassoferrato a Baldus de Ubaldis, odborníci v římském právu (XIV. st.), lišícíse mírou, v níž dovolovali další vývoj. Další jsou ze století XVI.: DesideriusErasmus Rotterdamský (1465 až 1536) byl trnem v očích zkostnatělým scholastikůmna Sorbonně; Petrus Ramus (umřel 1572) a Tomáš Campanella (1568 až 1639) seobraceli proti „peripatetickému“ omezování se na Aristotela a žádali příméstudium přírody; Mikuláš Kopernik - Nicolaus Copernicus (1473 - 1543) protiPtolemaiově (70 - 147) soustavě geocentrické vybudoval soustavuheliocentrickou; Theophrastus Paracelsus (umřel 1541) se pokoušel o nové způsobyléčení proti dosavad platnému léčení podle Galena (131 - 201). V ostatníchpřípadech jde o spory náboženské: Johann Brenz (1498 - 1570), švábský reformátor,luterán, proti Theodorovi de Bèze (1519 - 1605, nástupci Kalvínovu; Jean Bodin(1530 - 1596), obhájce středověkých názorů, proti Johannesovi Wierovi (1515 -1588), potírajícímu čarodějnické procesy; Johannes Sleidan (1506 - 1556), významnýdějepisec reformace, proti konvertitovi Vavřinci Suriovi (1522 - 1578); JakubAndreae, zvaný Schmiedlein (1528 - 1590) ve snaze o sjednocení evangelíků držels pravověrnými luterány; Frant. Gomar (1563 - 1641), holandský profesor theologie,nenávistně potíral svého kolegu Jak. Arminia (1560 - 1609) pro učení o potřebnostimilosti Boží; o Fratres Rosaei viz kap. XIII.;

            [3] Bion, kynický filosof učil,že klid je základem štěstí, Anacharsis, rovněž jeden ze sedmi mudrců, mnohocestoval, Thales je prvním z miletské školy, Hesiodos básník, autor díla „Prácea dnové“, kde básní také o orbě, adeptům pythagorského učení bylo prý nařízenocvičit se v mlčení, Epimenides byl básník a filozof, kněz Diův a Apollonův,který prožil více než 50 let ve spánku v jeskyni diktajské. Archimedes, slavnýmatematik a fyzik III. stol. př. n. l., když našel zákon o páce, prý prohlásil:„Dejte mi pevný bod, kde bych stanul a já pohnu zemí.“ Solon (VII. st. př. n.l.) byl athenským zákonodárcem, tvůrcem Solonovy ústavy. Galenus byl slavnýstarověký lékař, zakladatel lékařské školy, Eukleides (306 - 283) slavnýmatematik, zakladatel geometrie. Kleobulos, Periandros, Pittakos, Bias patřilik sedmi mudrcům. Epiktetos, stoik, byl otrokem, Seneca, rovněž římský stoik,patřil k největším římským boháčům, Timon byl známý misantrop v Athénách.Demokritos býval označován jako filozof „usměvavý“, Herakleitos jako „plačtivý“.Zeno byl filozof stoický, zakladatel tohoto směru, Anaxarchos byl filozofemdemokritovské školy.

            [4]             Ens je nejzákladnější znak věcí, totiž, že jsou; dalšími znaky jsou hmota, z níž věc je, a forma, v níž se hmota projevuje.

            [5]             jedno, pravda, dobro

            [6]             Petrus Ramus, Pierre de la Ramée, 1515 až 1572, byl ve svém mládí prudkým odpůrcemaristotelovské logiky; proti její umělkovanosti tvořil v „Dialecticaepartitiones“ (1543) novou, „přirozenou logiku“; o Rama byly dlouhé boje mezi učenci.

            [7]             Archimedes (287 - 212 př. Kr.) ve zvláštním spise, Psammités, vyvrátil názor, ženení možné spočítat počet mořských zrn.

            [8]             Eukleides (kol 300 př. Kr.) svými Elementa tvůrce geometrie.

            [9]             „Oudeis ageómetrétos eisitó“, „nikdo nevcházej, kdo neznáš geometrii“; nápisnad vchodem do filosofické školy Platonovy v Athénách.

            [10]            Jos. Just. Scaliger, filolog, pokusil se r. 1594 v „Cyclometriae elementa duo“o řešení kvadratury kruhu; jeho názory vyvrátil jesuita Christophorus Clavius.

            [11]            azoth, původně rtuť, u Paracelsa universální léčivo a prostředek k výrobě drahýchkovů

            [12]            kalcinování, převádění nerostů (kovů) na calx, tj. jejich essenci

            [13]            Talmudi figmenta, výmysly Talmudu, jde o mystické partie Talmudu.

            [14]            Pravověrní sunnité, Turci a Arabové, uznávají jen Mohameda jako proroka. Sektářišiité, Peršané, uznávají vedle Mohameda také čtvrtého kalifa Alího a jeho synaHusaina.

            [15]            Posměšný název pro „Práva a zřízení zemská“

            [16]            Jde o povstání proti Ferdinandovi II. a zvolení Fridricha Falckého.

            [17]            Herostratos z Efezu zapálil r. 356 chrám Artemidin v Efezu, jeden ze sedmi divůsvěta.

            [18]            helleboru, čemeřice (ve středověku užívané jako léku proti duševním nemocem)

            [19]            libovolné vykládání podle situace, ohled na nynější stav

            [20]            Regis ad exemplum totus componitur orbis,citát z Claudia Claudiana

            Obsah

            Motto

            Čtenáři

            Proč jsem se vydal do světa

            Poutník dostal za průvodce Všudybuda

            Připojilo se k nim Mámení

            Poutník dostal uzdu a brýle

            Poutník se dívá na svět z výšky

            Osud rozděluje povolání

            Poutník si prohlíží náměstí světa

            Poutník si prohlíží stav a řádmanželský

            Poutník si prohlíží stav řemeslníků

            Poutník si prohlíží stav učených,nejprve všeobecně

            Poutník zavítal mezi filozofy

            Poutník si prohlíží alchymii

            Poutník se dívá na rosenkruciány

            Poutník si prohlíží medicínu

            Poutník si prohlíží právní vědu

            Poutník se dívá na promoci mistrůa doktorů

            Poutník si prohlíží náboženství

            Prohlíží si křesťanské náboženství

            Poutník se dívá na stav vrchností

            Stav vojenský

            Stav rytířský

            Poutník natrefil na novináře

            Poutník si prohlíží hrad Fortuny;nejprve přístup k němu

            Poutník si prohlíží život boháčů

            Život rozkošníků světa

            Život povýšených světa

            Sláva slovutných ve světě

            Poutník si začíná zoufat a hádáse se svými průvodci

            Poutník si prohlíží hradMoudrosti, královny světa

            Poutník je v paláciMoudrosti obžalován

            Do paláce Moudrosti zavítal Šalomouna s ním velký zástup

            Poutník se dívá na správu světa ana tajné soudy

            Šalomoun vyjevuje marnosti a šalbysvěta

            Šalomoun je oklamán a sveden

            Šalomounovi společníci jsou rozprášeni,pozatýkáni a strašlivou smrtí sprovozeni ze světa

            Poutník chce utéct ze světa

            Poutník přišel domů

            Dostal za hosta Krista

            Jejich společná domluva

            Poutník je jako proměněný

            Poutník je odkázán do neviditelnécírkve

            Světlo vnitřních křesťanů

            Svoboda Bohu oddaných srdcí

            Řád vnitřních křesťanů

            Bohu oddaným srdcím je vše lehkéa snadné

            Svatí mají všeho hojnost

            Bezpečí Bohu oddaných lidí

            Zbožní mají vždy pokoj

            Zbožní mají v srdci stálouradost

            Poutník si prohlíží křesťanypodle stavů

            Smrt věrných křesťanů

            Poutník spatří Boží slávu

            Poutník přijat do Božího domu

            Závěr všeho