Albert Stefan Uli Martin Jürgen Thorsten Bernd

Zkřesťanského www.adulam.cz

http://www.adulam.cz/%C4%8Cl%C3%A1nky/tabid/831/articleType/ArticleView/articleId/64/Sluba-bratra-Korneliuse-Nowaka.aspx

Křížem – krážem

Na scéně

20 strhujúcich životných příběhu.

Životně duležité zamyšlení o Bohu a světě.

Janovo evanjelium.

Na těchto stránkách seke slovu dostává 20 mýchznámých z nejrůznějších scén, kteří budou vyprávět o svýchbouřlivých životech. Zčásti půjde o holé přežití. To nejvícstrhující mají všichni společné: mohou podat zprávu o tom, jakJežíš Kristus obrátil jejich život vzhůru nohama - znamení azázraky zaručeny! K tomu jsem dopsal životně důležitéodstavce, které ti pomohou lépe porozumět Bohu i světu.

Naším hlavním světlemje Janovo evangelium! Zde přichází ke slovu sám Bůh. Najdi siklidné místečko a začti se ...

Tatoknížka probudí, povzbudí a podpoří tvou víru!

KorneliusNovak

Zdravíme tě,čtenáři!

Těší nás, žejsi vzal do rukou tuto malouknížku. Na scéněbudou vystupovat křížem krážem mnozí lidé, kteří prožiliživot nahoře i dole, a budouvyprávět hodně zajímavého.Tonejvíc strhující mají všichni společné: svědectvío tom, jakpoznali na vlastní kůži živého Boha a jakédůsledky to proně má dnes.Ne, tady nejde o náboženstvía církev(!), nýbrž oskutečné představitelnézážitky, zčásti o holépřežití a o novýživot, který lze najít u Ježíše Krista. "Já v nicnevěřím" nic neznamená. Patříš ještě stále kvymírajícímu druhu ateistů? Pak mám pro tebe geniální příběh.Pořádně se do nějzačti!

„Věříš na život poporodu?“

V břiše jednétěhotné rockerky – motorkářky žila dvě embrya. Jedno sejmenovalo Skeptik a druhé se jmenovalo Křesťan. Jednoho dne semezi nimi odehrál následující rozhovor.

Malý Skeptik se zeptal:"Opravdu věříš na život po porodu?"

Na to Křesťan: "Ano,jasně že věřím na život po porodu! Náš život tady je přecejenom přípravou na život, který nás po porodu čeká."

Malý Skeptik s tímnesouhlasil. Namítl: "Blbost, to přece nejde! Život poporodu, to je směšné, jak by to asi tak mělo vypadat?"

Na to malý Křesťan:"Všechno bude světlejší. Svýma očima budeš moci vidětnádherné věci, které si teď ještě neumíš ani představita svýma nohama budeme běhat po nám ještě neznámém světěabudeme jíst ústy ..."

Malý Skeptik hopřerušil: "Jíst ústy? To jde? To mi ukaž! K čemu myslíš,že máš tady tuhle pupeční šňůru. A navíc je moc krátká,kam bys jí chtěl s sebou tahat? A čím bys chtěl běhat? Nohama?Kdo by věřil na chodce!"

Malý Křesťan mínil:"Ale to by klidně mohlo jít, vždyť po porodu bude přecevšechno jiné."

Ale malý Skeptik sedomníval: "Teď poslouchej. Je to tak, že žádné "poporodu" nepřijde. Porodem všechno končí. Konec, finito,pryč. Není žádný život po porodu. Smysl života spočívá vtom, udržet se tu tak dlouho a tak dobře, jak jen to bude možné."

Pak si dal Skeptik velkýdoušek z pupeční šňůrý a zakřičel: "Nechte nám pupek ašňůru, vždyť zítra jsme mrtví!"

Malý Křesťan říká:"Pojď sem ještě. Pupek a šňůra jsou důležité, alemnohem důležitější je život po porodu. Potom uvidíme našimámu!"

Malý Skeptik na to:"Mámu? Ty věříš na mámu? Kde tady je prosím tě ta tvámáma?"

Křesťan se vesele smál,když odpovídal: "Za prvé je to také tvoje máma, ať tomuvěříš, nebo ne, a je tady všude okolo. Jsme a žijeme v ní askrze ní. Bez ní bychom nemohli nic."

Na to Skeptik: "Achpřestaň! O mámě jsem ještě nikdy nic neslyšel. Proč náspotom tady nechává samotné? Kde tady je? Věřím jenom tomu, covidím!"

Malý křesťan řekl:"Tvoje oči ještě ani pořádně nefungují. Vidět jí budešpotom, dnes musíš věřit. Ale, když jednou zavřeš pusu a budešúplně potichu, pak jí někdy můžeš slyšet zpívat, nebo můžešcítit, když pohladí ten náš malý svět. Já v každém případěvěřím, že život bude po porodu pokračovat. Máminu lásku cítímuž dnes a to mi dodává“

Skeptik se domníval:"Zítra bude bezpochyby náš den smrti. Nemáš tedy vůbecžádný strach

ze smrti?"

Křesťan mínil: "Zítrabude náš den narození a nato se šíleně těším. To přijdeopravdu doba, kdy změníš názor a přijdeš do reality.

Jak to vypadá? Všímášsi, jak jsou neudržitelné argumenty typu: "Ještě se nikdo zmrtvých nevrátil zpátky" nebo "Kde je tedy Bůh? Věřímjen tomu, co vidím!" Jen tak mimochodem, já věřím takéjenom tomu, co vidím! Co vidím v Bibli, tomu věřím, protože prokaždého je pochopitelné, že Bůh dodržuje důsledně své slovo.Ale promiň, ještě jsem se vůbec nepředstavil. Rád bych tivyprávěl svůj příběh:

Moje vlastní story

Ve školnich časech semi nevedlo vždycky klidně. Kvůli několika stěhováním jsemneměl vybudované vztahy, nebyl jsem přijímán a musel jsemse často bránit. Proto docházelo stále znovu ke rvačkám. Měl jsem také hodně problémů pro své agresivní chování.

S mým bratrem jsme sepořád hádali. Možná to byl důvod k tomu, že mě můj otec,který byl pastorem, tak často brával na cesty.

Mnohokrát jsem seděl narůzných shromážděních a (více nebo méně) pozorně munaslouchal. Přitom jsem se naučil mnoho zajímavého z Bible, aleco by to všechno mělo mít společného s mým životem, to jsemúplně nepochopil.

Když mi bylo 14 let,přijel do našeho společenství hostující kazatel. Připadalo mi,jako by mluvil o mém životě.

Nedařilo se mitenkrát nějak zvlášť špatně, ale najednou mi bylo jasné, žepotřebuji Boha. A když jsem pak slyšel, že mě Bůh milujetakového, jaký jsem, jako by vedle mě udeřil blesk a já jsemnechtěl a nemohl dělat nic jiného, než vložit celou svoudůvěru v Ježíše Krista. Pochopil jsem totiž: PokudBůh v Ježíši Kristu zástupně trpěl za mou vinu, tak tomusí se mnou myslet jenom dobře. Kazatel mi potom ještěřekl: "Mám ti od Boha vzkázat, že se jednou staneševangelistou." Byl jsem skeptický, ale ukázalo se, že mělpravdu.

Největší chybamého života

Trávil jsem nyní hodněčasu ve společenství. Můj život byl klidnější. Když mi bylo16 let, začal jsem práci se skauty a současně jsem učinil jakolaik své první zkušenosti s kázáním. V té době jsem začal skulturistikou a trénoval jsem jako posedlý v posilovně.

Krátce před mýmosmnáctým rokem jsem udělal velkou chybu. Sedl jsem za volantauta, ačkoliv jsem neměl řidičák, a způsobil nehodu. Naraziljsem do jednoho známého, a to přímo před mým domem. Tehdy se mizhroutil svět. Celé okolí o tom mluvilo a všechny moje plány,které jsem pro svůj život měl, byly pryč.

Od vedoucíhomládeže k vyhazovači

Náklady na léčenínezaplatilo žádné pojištění, a tak jsem musel o víkendu sámvydělávat peníze. Poté, co bylo ukončeno soudní řízení, mibyla nabídnuta práce vyhazovače na diskotéce a já ji přijal.

Mezitím jsem se stalvicemistrem v kulturistice a měl jsem tak potřebnoukvalifikaci pro tenhle "job". Pak to nabralo přímý spád.Skoro každý večer se vyskytly rvačky a výměny názorů. Mnozímí kolegové se prali, došlo na nože i jejich použití. To užčlověk začne přemýšlet o smyslu života, když si lidékvůli každé hlouposti drtí kosti hevery, sekerami a tyčkami zplotu, a ty jsi sám uprostřed všeho. Měl jsem tolik otázekna Boha. Ještě dnes se přesně vidím, jak jsem tehdy volal kehvězdám: "Bože, co to má znamenat!?" Nesmyslnost tohotonásilí mě sžírala. Ale takový byl život. Zdrhnout nešlo, tojsem ani nechtěl. Do svatého světa, který zavírá oči předpravdou, jsem utéct také nechtěl. Tak jsem dělal dál. Byl jsemstále agresivnější a to mi způsobovalo další problémy. Mojetehdejší snoubenka to všechno už nevydržela a dala mi kopačky.Tím jsem se dostal úplně na dno. Hlásila se existenční krizea nervy jsem měl na dranc. Byl jsem v koncích a nevěděl jsem, codál. Bojoval jsem se svým osudem, svědomím, vinou a Bohem. Takto nemohlo jít dále. Pouze jedna myšlenka mě držela ještě přivědomí:

"Pokud je Bůh, pakz toho musí být nějaká cesta ven." A obojí platí.

Chtěli nás udupat

Vzpomínám si zvlášťdobře na jednu příhodu. Skupina asi 30 lidí se vynořila předdiskotékou a chtěla se pomstít za to, že jsme několik z nich vnoci vyhodili. Byli vyzbrojeni baseballovými pálkami, noži ajinými zbraněmi. V tu chvíli tam nebylo moc členů ochranky ajeden z nich řekl: "Teď je to v háji, to nezvládneme!"Naše diskotéka byla často napadena a zdemolována. Ale tentokrátto vypadalo hodně špatně také pro nás. Když tě jednou mají nazemi, podají si tě všichni.

Hluboko v sobě jsemcítil, jakmi Bůh řekl: "JájsemBůh pokoje, důvěřuj mi"

Najednou jsem věděl, ženejlepším řešením by bylo jít jim naproti a s těmi hochypromluvit. A to bylo to nejméně rozumné řešení, protože oničekali jenom na to, aby se jim jeden z nás dostal do rukou. Mojikolegové mě pevně drželi, když jsem odkládal své zbraně, aříkali: "Pokud tam půjdeš, ubijí tě k smrtí." Jakobych to sám nevěděl. Ale dokázal jsem se uvolnit a šel jsemnaproti gangu. Nevím, co se potom dělo. Mluvil jsem s nimi a po 20minutách si spakovali svoje zbraně a jednoduše odtáhli. Kdyžjsem se vrátil zpátky ke kolegům, řekl jeden z nich: "TvůjBůh opravdu žije!" O tom jsem musel potom sám přemýšlet.Víckrát ve svém životě jsem byl v nebezpečí života, alepokaždé jsem směl prožít, že Bůh je při mně.

Z diskotéky nakazatelnu

Obrovská zoufalost, sekterou jsem se v pracl setkával, mě vedla k aktivitě. Stáleznovu jsem potkával lidi, kteří byli v koncích a nevěděli codál, kteří dělali všechno možné i nemožné, jen aby nemuselimyslet na včerejšek ani zítřek. Vzpomněl jsem si na to, co říkalkazatel: "Budeš evangelista." Moje víra v tomto obdobírostla a sílila. Četl jsem si zase více v Bibli a dostávalpřesvědčivé odpovědi na otázky, které mě zaměstnávaly.Nechtěl jsem propásnout bohoslužby v neděli dopoledne, a takjsem často jel z diskotéky rovnou na bohoslužbu. Několikrát jsemtam také kázal. Tématem byla nezřídka velká nouze lidí, sekterými jsem se v práci potkával. Tehdy ke mně přicházelilidé, které jsem předtím nikdy neviděl, a říkali mi přibližněto stejné:

"Mám ti od Bohavyřídit, že se staneš evangelistou." Byl jsem tímšokován. Ale jednoho dne jsem se musel rozhodnout, jestli chci dálepracovat na diskotéce, nebo nastává čas, abych úplně důvěřovalBohu - se všemi důsledky.

Poslední núž

Při jedné rvačce udveři ke mně přiskočil chlap s vytaseným nožem. Bylo přílišpozdě na to za reagovat. Uvnitř všechno zařvalo: "Bože,pomoz mi!" V tu chvíli zůstal ten týpek stát jako solnýsloup. Chtěl jsem hned zaútočit svým boxerem, ale nemohl jsem.Pak jsem slyšel vnitřní hlas: "Udeř, obhájíš se předkaždým soudem." Instinktivně jsem věděl, že tyto myšlenkymi dal sám satan.

Jiný vnitřní hlasříkal: "Když mi ted' nebudeš důvěřovat, tak tadychcípneš." Poznal jsem jasně Boha. Nechtěl jsem udeřit,věděl jsem, že ten druhý by to nepřežil. Něco se ve mněstalo. Tak jsme tam nějakou chvíli stáli. Všechno proběhlo takrychle a přesto to byly jen okamžiky, ve kterých jsem si ve vířemohl říci: "I kdyby mě zapíchnul, věřím, že JežíšKristus zemřel za moje hříchy. Vím, že tak nebo tak všechnokončí na věčnosti - já mám věčný život. Raději půjdu jánež on." Byl jsem jako ochromený, když jsem toho týpkavyzval, aby mi odevzdal nůž. Myslel jsem si, že blouzním, kdyžmi ho dával. Vysvobodil se ze své strnulosti, nůž mi skutečněvydal, otočil se a odešel. Od této chvíle jsem věděl zcelapřesně: "Bůh je tady." Tohto Boha, který mě bezevší pochybnosti zachránil od jisté smrti, tohoto Boha musím lépepoznat, všechno ostatní pro mě ztratilo význam.

Moje otázka zněla:"Jak si můžu být jistý, že se v Bibli zjevuje tenpravý Bůh?" A odpověď jsem brzy našel, neboť Bibleje důkazem Boha sama o sobě! Přesvědčí tě sama,vysvětlím ti to.

Logický důkaz Boha:

Musíš vědět, žeBible nebyla napsána pouze jedním autorem, ale že Bibli tvoří 66knih od 40 autorů.

Samozřejmě jeoprávněná otázka, jak může být nějaká kniha "Božímslovem?!" Odpověď je prostě bomba! Neboť těch 66 knihnení jenom seřazení na sebe navazujících příběhů, nýbržmáme prokazatelně co dělat s božími proroctvími.odvíjejícími se jako červená nit, a jejich naplněním.

Stále znovu Bůhvzkazuje:

"Říkám vámto již nyní předem,

aby ste potom, ažse to stane,

uvěřili, žejá jsem to."

(Jan 13,19nebo Izajáš 42,9)

Těch 66 knih Bible jetvořeno 1189 kapitolami, neboli 31176 verši. Z tohoto počtuobsahuje 6408 veršů prorocké předpovědi. Z toho se již vícenež 3800 prorockých předpovědi do detailu naplnilo. Právě vtěchto dnech se naplňují mnohá proroctví v přírodě, politice,hospodářství a evangelizaci světa. Uvědom si to, neboť některélidi to naprosto mine, protože nechtějí (znát) Boží slovo.Stačí číst pouze Bibli a noviny, a pak nebude pochyb, že Bibleje aktuálnější než jakékoliv noviny, nenech jí proto mlčet.To je ten jasný logický důkaz Boha, který můžeš vědeckyzkoumat. Tím je dokázáno, že se Bůh zjevuje ve Svatém Písmu.Víra v Ježíše Krista se zakládá na potvrzeném přesvědčení.Ježíš prorokoval následující:

"A totoevangeliumo královstvíbude kázáno po celém světě, na svědectví všem národúm, ateprve potom přijde konec."

(Matouš 24:14)

Tato předpověď bylavlastně neproveditelná, protože tehdy neexistovala žádná média,vozidla a podpůrné prostředky, které by tuto předpověďzrealizovaly. Tehdy nebyl na světě ani žádný křesťan (!) - alejeden "Kristus" a to, co on předpověděl, se naplňuje. Atak Boží slovo zasahuje téměř všechny národy a kultury amilióny lidí všech generací přijali skrze Ježíše Kristaodpuštění svých hříchů a nový

věčný život. Božíkrálovství na zemi se rozšiřuje a současně se nebe zalidňuje.Ještě jednou: Tady nejde o mrtvou církevní politiku, nýbrž oBoží království a o reálný život s Bohem! Bůh ti nechaltaké vzkázat:

"Kdo měhledá celým svýmsrdcem, tomu se dámnalézt. " (Jeremjáš 29,13)

Není nikdo, kdo byhledal Boha celým svým srdcem a koho by Bůh zklamal. Jak toprožil Alex z rockerské – motorkářské scény, o tom vám podázprávu sám.

Zákonulice:

Bezohledněbojuj za své ideály

Narodil jsem se v roce1961 ve městě Kiel. Moji rodiče se řídili tzv. přesnýmplánováním rodičovství, k nemuž patřilo, že měli naprostopřesný, vysněný a vytoužený plán – mít dvě děti. Mojematka podle onoho plánu otěhotněla, měla to být dvojčata. Jenžeobě zemřela během porodu. Ať už to zni jakkoliv tvrdě, častojsem o tom přemýšlel, a jsem Bohu vděčný za to, že se to takstalo. Jinak bych neměl šanci poznat ten nádherný život na tétozemi. Můj život probíhal způsobem, který byl všechno jiné, jenne normální. Jako kojence mne trápily silné bolesti žaludku, cožvedlo k tomu, že se mnou moji rodiče museli každý druhý den donemocnice.

Až jeden ošetřujícílékař zjistil, že mám ve střevech jakousi nezvykle velkouodchylku, která způsobovala silné bolesti. Kromě toho řekl lékařmým rodičům, že v důsledku této odchylky bude můj tělesnývzrůst buď velmi malý, nebo, jak se lékař vyjádřil, ze mnebude pořádný klacek. Jsem Bohu

vděčný, že jsemnezůstal liliputem. Také jsem vděčný své matce, která mnetehdy důkladně kojila - aby chlapec rostl.

Mluvit o šedesátýchletech, jakoby ještě patřily do poválečné doby, je samozřejměúsměvné, ale přesto se mi zdá, že se ty dvě časové epochypodobaly. Shodovaly se v nedostatku a zkušenostech plných utrpení.Patřil jsem, jako mnoho dalších, ke generaci zvané v Německu"klíčové děti".

Naši rodiče měli malýobchůdek s potravinami. Ráno v pět hodin odcházeli z domu avraceli se teprve pozdě večer, když už jsme většinou spali. Nakrku jsme měli klíče od domu, většinu dne jsme byli odkázánisami na sebe. Na jednu stranu to bylo dobré, protože jsem se naučilbýt samostatný a sám se prakticky rozhodovat. Na druhou stranujsem postrádal faktory, které jsou pro zdravý vývoj osobnostidítěte nepostradatelné. K těm patří láska, péče,výchova a společně s rodiči strávený čas.

Rychle jsem poznal, jakto venku chodí. Zákon ulice zněl:nenech si nic líbit, bud' silný a nemějstrach, bezohledně bojuj za své ideály,žij svůj sen, svou vizi,a jdi za tím, dokud toho nedosáhneš. Když se žije s Ježíšem,některé věci fungujíúplně stejně.

Setkání srockery - motorkáři

Moje první setkání smotorkáři z MC klubů jsem měl vevěku kolem sedmi let. Veměstě Kiel byla dvě kina,kde se dalo v neděliza marku dívat nafilmy jako např. "King Kong versus Godzila". V jednom kiněse scházeli Wild Dogs, vedruhém MC Black Panther.Rychle jsem tím byl okouzlen. Pocitmoci, volnosti a dobrodružství se vpálil do mého srdce. Byljsem fascinován dlouhými vlasy,koženými bundami pobitýmicvočky, tetováním,těžkými mašinami, jejich většinou dobře vypadajícími ženami,a jejich hlasitým, drzým vystupováním. V tom okamžiku jsemdospěl k rozhodnutí, které mělo vevelké míře ovlivnitcelý můj život.Sice jsem věděl,že chci být jako oni, aleještě jsem nevěděl, jaktohoto cíle mohu dosáhnout. Kradl jsem peníze z peněženky svýchrodičů a také jsemchodil krást na objednávku. V devíti letech jsem tajně začal skouřením. Od svýchdvanácti let jsem pilpravidelně alkohol a večtrnácti letech potomzačala moje výstřední drogováetapa. Vyzkoušel jsemhodně a byl jsem nadšen z toho, jaký požár v méhlavě různé drogy způsobovaly. Abych se o něco přiblížilsvému cíli,nechal jsem se ve třináctiletech poprvé tetovat. Jakopředloha posloužila šablona Asterixe ze skleničky Nutely. Mojematka se nervově zhroutila, když uviděla svého třináctiletéhopotetovaného syna. Našeljsem zalíbení v tom,šokovat druhélidi. Zdálo se mi nudné, když jsem viděl lidi ležet na plážijen s přirozenou barvou kůže. Následovalo ještě mnoho dalšíchtetování, většinou satanských, démonských nebo obscénníchmotivů. Odčasného dětství pro mne byla existence ďábla faktem, měl jsemvíce okultních zkušeností. Líbilose mi být zlý. Cítil jsem v soběsilnou agresivitu, která mne často zapletla do pustošivých,ničivých rvaček. Vyvolávaloto vemně velkou vlnu hněvu,zpočátku jenom ve škole.

Cesta do vězení

Nakonec jsem brzy museldo vězení kvůli těžkému ublížení na zdraví. Vpozdějším stádiu nabývaly mé návaly agrese takových rozměrů,že to vypadalo následovně: krční tepna a ostatní tělesné žílyjsem měl zduřené do velikosti tlustého elektrického kabelu, očimi lezly z důlků, vyrážel jsem zvířecí zvuky.

To obyčejně způsobilo,že se moji protivníci dali na útěk. V takových situacích setaké jednou stalo, že jsem vytrhl ze zdi kuchyňskou dvoudveřovouvisací skříň plnounádobí i s hmoždinkami, a mrštil jsem jí napříč kuchyní,kde se rozbila na tisíc kousíčků. V roce 1976 došlo vKielu k velkému hnutí punku,vyvolanému kapelou "Sex Pistols".

Líbilo se mi býtsoučástí tohoto hnutí, ve kterém se míchali punkeři,motorkáři, rváči a freaks. Denně jsme se scházeli, abychompili, brali drogy, poslouchali hudbu, potom řádili ve městě, cožbylo místním tiskem všechno detailně dokumentováno, jelikožpravidelně docházelo k těžkým výtržnostem a střetům. Mouoblíbenou hudbou nebyl ani tolik punk, raději jsem poslouchal"AC/DC" a "Judas Priest". Pomalu ale jistě jsemsi hledal nový kruh přátel, nechtěl jsem se věčně bezcílněpoflakovat. Nakonec jsem našel cíl - chtěl jsem se stát rockerem,motorkářem.

Netrvalo dlouho a objeviljsem legendární "Bali Pompös", obchod, kde se hrálohodně "AC/DC" a další tvrdé věci.

V "Bali Pompös"se stala další cestu určující událost v mém životě. Seznámiljsem se tam se svým přítelem Martínem (dříve zvaným "Tygr").Okamžitě mne upoutalo, jak se vpředu nedbale opíral o podium.

Člověk měl dojem, žeje mu jeho džínová bunda o dvě čísla menší - nebo to snadbylo tím, že velmi mnoho trénoval a posiloval s činkami? Co mneale ovlivnilo nejvíce, byl netopýr, kterého měl ve velkémprovedení vytetovaného na ruce. Velké množství barevnýchtetování sice bylo cool, ale vytetovaný netopýr na ruce byl ještěo stupeň lepší. Rychle jsme se dali do hovoru, naším společnýmtématem byl "AC/DC". I v jiných věcech jsme objevyilispolečnou řeč. Vyvinulo se mezi námi až neobvyklé přáteIství,které trvá až do dnešního dne. Od nějaké doby nebyli v Kielužádní motorkáři, a tak jsme se s Martinem rozhodli, že tomutozoufalému stavu uděláme konec.

Založili jsme "Asgard",náš první motocyklový klub. Aniž by nám někdo řekl, jak setakový MC (Motorcycle Club) organizuje - v té době bylo v severnímNěmecku jen málo klubů, chtěli jsme ho vést pomocí autoritya trochy psychologie k velkému cíli. Jsem přesvědčen, žejsme ve své době byli skuteční vizionáři a průkopníci a stáloby za úvahu zjistit, jak by se asi motoscéna ve spolkovém státě

Schleswig-Holsteinvyvíjela bez nás. Relativně rychle jsme poznali, že s většinoulidí z našeho klubu našeho cíle nedosáhneme. Pro ně totiž bylorockerství – motorkářství volnočasovou nebo víkendovouaktivitou. Nebylo to pro ně, tak jako pro nás, postojem k životu,který nekončí dosažením pětadvacátého roku života.

Založili jsme "SteelBrothers MC" a shromáždili jsme kolem sebe řadu tvrdýchmužů, kteří měli jednu společnou věc: všichni chtěli hrát vprvní lize. Pro Martina, Ericha a mně se nicméně mělyvěci vyvinout tak, jak se nám o tom nikdy ani nezdálo. Po letechjsem opět potkal svého starého kámoše Hauckeho, jehož jsem znalještě z punkového hnutí. Jako mnoho dalších mých starýchznámých, není už dnes ani Haucke· mezi živými. Vyprávěl mi osvém bratru Henningovi, o němž jsem už slyšel. Býval ve městěznám rváčem, rád občas brával drogy.

Hauck mi vyprávěl,že se jeho bratr změnil k nepoznání. Prý vypráví, žeexistuje nějaký život po smrti, každý člověk musí mít osobnívztah s Ježíšem Kristem potřebuje odpuštění hříchů.Myslel jsem si nejdřív, že ten Henning asi špatně snášínějaký typ drogy. Krátce nato jsem měl příležitost ho osobněpoznat. Přišel jsem jedné noci totálně zpitý z jisté Kielskédiskotéky.

Napřáhl jsem sek ráně

Na parkovišti stálaskupina mladých lidí, měli kytary, a zpívali něco zbožného. Jájsem takovému jásavému ruchu nevěnoval pozornost, jelikož bylochladno a já chtěl domů.

Najednou se odskupinky oddělil mladý muž, přišel ke mně, vzal mne pevně zaruku a zeptal se mě, zda mi jsou odpuštěny mé hříchy. Pocítiljsem nezkrotnou chuť mu jednu vrazit.Protože na něco tak drzého jsem v pozdníhodině už nebyl připraven. Už jsem se napřahoval k ráně, alenajednou mi bylo jasné, že tento člověk musí být bratr méhokámoše Hauckeho. Pozval jsem ho k sobě domů, ale s varováním,aby mně nezačal nervovats kostelem. Byl jsem šťastný, spokojený, a chtěl jsem vědět,co se s ním stalo, že se chovaltak zvláštně. Opár dní později ke mně přišel a vyprávěl mi, že Bůh totálnězměnil jeho život. Zajeho prostými a jednoduchými slovyjsem cítil neuvěřitelněmocnou sílu, pro kterou jsem však neměl žádné vysvětlení.Ani jsem neměl nic protitomu, že se Henning vždy znovupozval na příště. Chtěljsem vyzkoumat, co tím člověkem doopravdy hýbe. Vyprávělmi o nadpřirozených znameních a zázracích, čemuž jsem nejprvenemohl uvěřit. Ale mluvil také o tom, že Ježíše Krista jemožné skutečně zažít.Něco takového jsem přes tím nikdy neslyšel. Naše setkávánípokračovala dál a najednou už tomu byl rok, co jsem se jednouměsíčně scházel s křesťanem Henningem. Ale ani v těchnejvzdálenějších myšlenkách jsem nepřemýšlelo tom, že by semůj život mělv jakékolivpodobě změnit.

Jiné to bylo vokamžiku, když mi můj nejlepší přítel Martin vyprávěl, žetaké on reálně zažil Ježíše Krista. Byli jsme jako bratři,proto jsem to, co říkal, nemohl jednoduše odsunout stranou, museljsem se tím zabývat. Jenže já jsem svůj život, kterýse mi dost zamlouval, nechtěl měnit za jiný život, kterýjsem neznal. A tak jsem se dva týdny umrtvoval, ohlušovaldrogami a alkoholem, vyhýbal jsem se všem lidem, kteříměli co do činění s vírou. Nicméně vnitřně jsem byl totálněrozerván: musel jsem vědět, jak vypadá pravda.

Tak jsem se vydal zaHenningem, abych pravdu našel. Byl překvapen, že mne vidí. Jáho hned varoval: "Jestli nezažijiJežíše Krista stejně reálně jako vy, budu rozdávat rány!"

To jsem řekl proto, žejinak bych musel předpokládat, že mne celý rok vodil za nos.

Nevysvětlitelnýpokoj

Když jsem vstoupil dojeho bytu, okamžitě jsem ucítil nevysvětlitelnýpokoj, který jsem ještěnikdy předtím necítil. Posadili jsme se na pohovku a začali semodlit. Jáj sem řekl jednoduchými slovy:"Bože, jestliexistuješ, prosím dovol mi Tě poznat."Najednou se mi vnitřním zrakem bleskovou rychlostí odehrál můjdosavadní život. Nicménějen ty špatné věci, zkterých jsem už většinu zapomněl, a o kterých jsemnetušil, kde se najednou vzaly.S každým dalším obrazemjsem tělesně cítil, jak na mne padá špína. Byl jsem člověkbez skrupulí, který byl schopen bez mrknutí oka rozpárat člověkanožem. Ale v tomtomomentě mi bylo jasné, a nebylo to žádné namlouvání si něčeho,že Bůh je reálný. Věděl jsem, že kdybych zemřel, budu na věkyztracen.

Ve svém zoufalstvíjsem nyní volal, aby mi Bůh odpustil. Viděl jsem, jak se stropobýváku rozevřel, a tělesně jsem cítil, jak na mně někdovylil velkou vanu vody, která ze mne smyla všechnu tu špínu.Věděl jsem, že mi Bůh odpustil. Byl to úžasný pocit.

Dnes je to už přesdvacet letzpátky a nikdy jsem tohoto kroku nelitoval. Klaus Meine, zpěvákskupiny "Scorpions", jednou v jednominterview řekl: "Rock'n'Roll je poslední dobrodružství našídoby." Myslím si, že poslední dobrodružství naší doby jepoznat toho, který stvořil nebesa i zemi.

Mé srdce stále patříoutsiderům společnosti, protože Bůh říká, že vyvolil to, coje ve světě bezcenné. Chci něco urvat pro Ježíše a přidatk tomu svůj malý kousek, aby co nejvíce lidí poznalo svobodu,kterou mně daroval Ježíš.

S pozdravem Alex

Alexto myslel vážně, hledal Boha celým srdcem, aBůh senechal nalézt, odpustil mujeho hřích, a přijalho za své dítě.Mnozísi myslí, že toje příliš pěkné, než aby to mohla být pravda, totiž žejim Bůh opravdu chceodpustít. Říkají:

"Kdybys jenvěděl, co já mámvšechno na svědomí. .." Jistě (!),tvá vina tě odděluje odBoha. Toje věc, kterou je třeba vzít vážně. AleBůh přišel z láskyv Ježíši Kristu na tento svět a zemřelzástupně za tvouvinu. Ježíš Kristus zaplatil za tvouvinu. Krev Ježíšova může očistit i toho nejhoršíhoviníka.

700 let před tím,než přišel Bůh v Ježíši Kristu na tuto zem, byl už prorokemIzajášem oznámen důvod jeho příchodu.700 let bylo toto proroctví zvěstováno a 700 let čekali věřícílidé na naplnění zaslíbení. Máme tady výňatek z Božíhoprorockého prohlášení skrze Izajáše:

"Byl proklánpro naši nevěrnost,

zmučen pro našinepravost. Trestání

snášel pro nášpokoj, jeho jizvami

jsme uzdraveni.Všichni jsme

bloudili jako ovce,každý

z nás se dalsvou cestou, jej

však Hospodinpostihl pro nepravost

nás všech. Byltrápen a pokořil se,

ústa neotevřel;jako beránek vedený

na porážku, jakoovce před střihači

zůstal němý,ústa neotevřel. "

(Izajáš 53:5-7)

Kdyžpotom Bůh veřejně vystoupil v Ježíši Kristu, aby zvěstovalevangelium o království Božím, a aby za nás zástupně zemřel,upozornil poslední prorok Jan na Ježíše a zvolal nahlas, abys toslyšel i ty:

„Hled', beránek Boží,který snímá hříchy světa. "

(Jan 1:29)

Ježíš je středemvšech proroctví. Ježíšnepřišel z čistého nebe, nýbrž jeho příchod, život,smrt, zkříšení a nanebevzetí, všechno to bylo před tímoznámeno cca 330 biblickými proroctvími a Ježíš je všechnanaplnil! Jen na křížiJežíš naplnil 30 proroctví! Naplnění nejdůležitějšíchpředpovědí: Ježíš zástupně trpěl a pykalza tvou vinu, abys tymohl s jistotu přijmout odpuštění tvých hříchů, mohl přijítk Bohu a mohl začít novy životpodle Boží vůle. Napříběhu Frankyho můžeš vidět, že Bůh může odpustit úplněvšem lídem.

Příslušník cizinecké légieFranky:

„Smrt byla mým denním chlebem“

Narodil jsem se11.08.1959 v malé věsničce v Sársku jako druhý z dvojčatmých rodiču. Byl jsem jako dítě pokřtěn v katolíckémkostele, mé dětství probíhalo v domově nedotčeném vnějšímprostředím. Byl jsem dobře chráněn a vychovávánv rodinném prostředí klidu a míru, dokud nezačalaškola. V tom období se začal projevovat muj výrazný sklonk násilnostem – byl jsem naprostým opakem svého bratra jménem Uwe.

Čím jsem byl starší,tím více se zhoršovaly mé činy. Vedl jsem opravdovou válku aterorizoval jsem své okolí i spolužáky v takové míře, že jsembyl jen krůček od vyhazovu ze školy. V pubertě to bylo ještěhorší: jeden trestný čin za druhým, veškeré prostředky mibyly dobré, pokud se jími dal šířit teror a násilí. Nezalekljsem se před tím použít nůž a bodnout, pokud to k něčemuvedlo. City jako např. soucit mi byly naprosto cizí. Ani vůčisvému otci jsem nevykazoval žádný respekt a jednoho dne jsem hozmlátil. To byl začátek konce. Společnost mě srala a jámusel někam pryč, protože jinak bych skončil na krátko nebo nadlouho za mřížemi.

Z vyprávění jsemvěděl, že v sousední Francii je možné zašít se v cizineckélegii. Tak jsem jedné noci zmizel a vydal jsem se na hranice,abych svůj úmysl proměnil ve skutek. Tehdy mi bylo přesněšestnáct a půl roku. Přihlásil jsem se na stanovišti pohraničnístráže a řekl jsem svou školní francouzštinou: LegionEtrangeré. K mému překvapení se mě vůbec na nic neptali -žádná otázka kdo

jsem, odkud přicházím,a kolik let mi je. Dali mě do kasáren legie Strasbourg, kde jsempotom podepsal svůj první kontrakt na příštích pět let.Dokázal jsem to. Cítil jsem se jako muž, měl jsem ideály a chtěljsem změnit svět. Jaký to omyl. Brzo se mi otevřely oči.Základní výcvik v nejtvrdší armádě světa. Pokud nějakátaková byla, tak právě zde a ne jak je popisována někde na onomsvětě. Brzy následovalo to, na co jsem byl vycvičen a co jsem podepsal: "válka" a zabíjení.

V sedmnácti a půlletech jsem byl poprvé nasazen v tehdejším Zairu, dnešním Kongu.V roce 1978 jsem potom zažil jako parašutista to, co vždypopisovali staří účastníci světové války.

Realitu, co znamenáválka. Co znamená zabíjet, sám si zachovat život, ale druhému-nepříteli, život vzít. Vyzkoušel jsem si být sám zasažen,zraněn a zachovat si vůli pokračovat i přesto dál.

Když jsem musel zabitprvního člověka, ještě jsem nad tím přemýšlel: "Co jsito udělal?" Ale u dalšiho už to bylo jedno. Jennásledně v životě už nebylo nic tak, jako dřív. Tak to šlorok za rokem, ze Zairu přes půl Afriky až k první válce vPerském zálivu 1991 a Balkán - Sarajevo 1992. Dohromady jsem vté době zažil jedenáct válečných tažení.

Zabíjení se stalomým denním chlebem a také se mne to už nijak nedotýkalo. Neměljsem sebemenší úctu k lidskému životu, byl příliš jednoduchý.City jsem neznal. Ještě i tehdy, když se objevili dětštívojáci, jsem dále dělal svou práci a nepřemýšlel jsem nad tím.

Někdy po téměřdvaceti letech vojančení jsem se vrátil zpět do vlasti, a teďteprve nastaly problémy. Nedovedl jsem se správně zařadit..Chlast a drogy určovaly každý můj den. Jednoho dne se aleozvalo podvědomí. Letité zabíjení požadovalo svou daň. Stokráta stokrát jsem zabíjel a ted' se dostavila myšlenka proč! "Cojsi to udělal?"

Přeci jen jsem mělpocity, nebo jak by se to mělo nazvat. Pokoušel jsem se jepotlačit, dál jsem chlastal a utíkal jsem do motorkářského(rockerského) prostředí. Tam jsem se cítil dobře, byl jsemrespektován, a mohl jsem dočasně potlačovat své nejvnitřnějšísvědomí ve rvačkách a trestných činech. Byl to však jen útěk:jednoho dne jsem seděl v kavárně, kde jsem se úplně zhroutil.Má duše a tělo se hlásily o svá práva. Třásl jsem se po celémtěle, nemohl jsem se ani pohnout. Přepadly mne mdloby a strach.O tom jsem ale nic nevěděl, neznal jsem to slovo, neuměl jsem stím zacházet. Skončil jsem ve voze rychlé záchranné služby anásledně na jednotce intenzivní péče.

Tělesně jsem však bylv pořádku, po dlouhém sem a tam jsem musel na psychiatrii naterapii. Bylo mi řečeno:

"Jste vysocetraumatizován válkou. Skrze letité potlačování (skutečnosti)bylo vaší duši uškozeno." V té době ale ještěnebyly zkušenosti a poznatky o tom, jak pracovat s válečnýmitraumaty, a já musel žít a vycházet s ostatními nemocnými, tedyse schizofreniky, psychotiky nebo depresivními pacienty. Byl jsem naodvykačce, tu jsem zvládl- byl jsem opět čistý a trochustabilnější. Byla mi udělena rada spojit se s nějakýmpastoračním pracovníkem, který by mi mohl pomoci dál. Potompřišel Štědrý den, já jsem byl doma sám, a nevěděl jsem, jakdál.

Zavolal jsem našemukatolickému knězi a prosil jsem ho o pomoc. Co jsem se od nějdozvěděl, bylo jako facka přes obličej. Tenhle chlap se u mněobjevil, vyslechl si mou záležitost, načež mi odpověděl: "Milýpane, než se s Vámi budu dále bavit, měl by ste se nejdřívvyzpovídat ze svých hříchů." Jinak mi prý nemůže vícepomoci. Popadl jsem ho za límec a vyhodil ven. Ani tenkatolický sbor samotný se mnou nechtěl mít nic společného – spotenciálním vrahem, jak se ten kněz vyjádřil. Zase jsem byl sámse sebou a svým svědomím.

V této době jsempotkal Esther, děvče z vesnice. Zběžně jsem ji znal a věděljsem, že měla drogovou minulost a její rodiče mělikřesťanské knihkupectví. Blíže jsme se seznámili a ona mivyprávěla o svém životě. Jak žila život na ulici na okrajispolečnosti, jak jí z toho Bůh pomohl vystoupit. Dnes je od drogosvobozená a dala svůj život Ježíši Kristu. Poprvéjsem tak slyšel o Ježíši a hned jsem vypěnil. "Jen mě nechna pokoji, nevyprávěj mi ty zbožné řeči a vůbec se nepokoušejmně obrátit. Mám farářů a knězů plný zuby. Bůh neexistuje,a i kdyby, tak se ode mne odvrátil, stejně jako církev. Mněnemůže odpustit nikdo." V následujících dnech mi ale Esthernedala pokoj, zkoušela to stále znovu - a já jí přílišneodporoval, vlastně proto, abych měl svůj klid. V průběhu časuse mezi námi vytvořil vztah a ona mne pozvala na Jesus -Freak - Festival, kam se chystala. Já na to neměl náladu. Alekupodivu jsem v den odjezdu stál před jejími dveřmi a chtěl jsemjet s ní.

Namlouval jsem si, že tos Bohem nemá nic společného.

Jen jsem ji chtěl mítve své blízkosti. Šli jsem na Freakstock - festival a tam jsemzažil něco, co jsem měl za nemožné.Byla zde neagresivníatmosféra - nebylo to jako na jiných festivalech, kde je randál aodehrávají se výtržnosti, kde se chlastá a konzumují drogy. Ne,tady vládl klid a pokoj, žádné předsudky, ke každému zdepřistupovali jako k člověku. Cítil jsem se tady dobřejako už hodně dlouho ne. Vstoupil do mne vnitřní klid, kterýjsem už ani neznal, a vnitřní hlas ve mně říkal: "Pošlutě tam, kde jsi byl ty sám, a odkud jsi přišel. Tam budeš hlásatmé slovo, v mém jménu." Co to bylo? Byl to Bůh, který kemne mluvil, nebo to bylo jen zmatení smyslů? Nevěděl jsem a takéjsem o tom nemluvil. Jeli jsme domů a já se stáhl do sebe. Museljsem přemýšlet, ale zároveň jsem potřeboval s někým mluvit.Proto jsem se obrátil na Estheřina otce, který, jak jsemvěděl, byl zbožný člověk: křesťan, kazatel a člen vedeníbaptistického sboru. Člověk, který neznal předsudky, byldobrosrdečný a pro každého měl připravené ucho k naslouchání.Jemu jsem se svěřil. Pozorně si vyslechl můj příběh, ařekl: "Kristus, náš Pán, tě našel, a ty Jeho. Obrať se,protože k tobě mluvil Pán. Dal ti úkol a odpustil ti."Nemohl jsem tomu věřit. Mně, vrahovi, který neměl svědomí azabíjel lidi, který žil svůj život naprosto bezbožně? Apřesto - bylo to tak. Obrátil jsem se a bylo to jako by ze mněbylo sejmuto přetěžké břemeno. Ustaly moje noční můry, můjživot se změnil. Stal jsem se klidnějším, dovedu už vycházet slidmi a respektovat je.

Skrze pověření, kteréjsem dostal od Pána Ježíše, jsem založil skupinu, která sevěnuje lidem žijícím na okraji společnosti, tak jako kdysi jásám: motorkářům, drogově závislým a bývalým válečnýmkamarádům. Všem těm, kteří potřebují slovo našeho PánaJežíše více než kdy jindy. Naším pověřením je misijnípráce, evangelizace a streetwork v okrajových skupinách.

Nazýváme se Ucbones– Icanarmy podle Ezechiele 37: "Ty vidíš kosti, já alearmádu bojovníků."

V našich barvách jeruka kostlivce, písmeno J, které znamená Ježíš, a tři rudékapky krve, které symbolizují trojjedinost: Otec, Syn a Duchsvatý.

Já jsem zažilodpuštění, Pán Ježíš mi daroval nový život a druhou šanci.Chci mu za to děkovat! Amen

Frank Ucbones–Icanarmy

Není to bomba? Bůhodpustil vinu i Frankymu. Ovšem ne tak jednoduše smazal houbou,nýbrž Ježíš Kristus zemřel zástupně za naše hříchy. Trpěl,pykal, zaplatil.

„Víte přece, žejste z prázdnotysvého způsobu života, jak jste jej přejali od otců, nebylivykoupeni pomíjitelnými věcmi, stříbrem nebo zlatem, nýbržpřevzácnou krvi Kristovou. On jako beránek bez vady aposkvrny byl k tomu předemvyhlédnut před stvořením světa ..."

(1 Petrova 1:18-20)

Zpráva zní, Buh tiodpustil

Mužeš se obrátit naBoha, a začít s ním nový věčný život. Bohu nejde v prvnířadě o naše vlastní úsilí, se kterým bychom se mu snad chtělizalíbit, když si všimneme, že Boha je třeba brát vážně. Bůhnás přijímá ve své milosti, když věříme Ježíši Kristujako svému Pánu a Spasiteli a chceme začít nový život vírypodle Boží vůle.

"Milostí tedyjste spaseni skrze víru. Spasení není z vás,je to Boží dar; neníz vašich skutků,

takže se nikdonemůže chlubit. "

(Efezským 2:8-9)

To poslední, co by Bůhmohl potřebovat, jsou sebespravedliví, kteří se chválísvými dobrými skutky, a setrvávají ve svém náboženskémprostředí s falešnou jistotou. Tím ale nemůžešzakrýt svou vinu před Bohem, ani svůj pravý vnitřní stav. Nacestě k Bohu ti nepomůže žádná Maria ani mrtví, prohlášeníza svaté. Ani nucené navlhčování nemluvňátek, ani konfirmačnípokrytectví nebo zapalování svíček tě nedostane do nebe. Tojsou všechno lži náboženských tmářů, kteří sami důsledněnevěří slovům Ježíše, který říká:

"Já jsem tacesta, pravda, i život, nikdo nepřichází k Otci než skrzemne. "

(Jan 14:6)

Bůh neakceptuje žádnéhoBuddhu, Marii, Mohammeda, žádné biřmování ani nedefinovatelnéosvícení – nýbrž jedině a pouze pravou, nepředstíranou víruv Ježíše Krista z přesvědčení. Jen víra v Ježíše Kristaje vhodná ke spáse. Jen vírou v Boží výroky si uvědomíme,kdo je Ježíš, že potřebujeme odpuštění, že se musímeobrátit - a že to také smíme udělat! Pouze vírou v Boží slovose dostaneme zpět do společenství s Bohem a obdržímeveškerá požehnání, která On zaslíbil. Pouze v pravé víře jeobsažena důvěra v Boha, láska a odevzdání se, a důsledekpro nový život v požehnání. Není to obsaženo v náboženskýchorganizacích, tradicích, rituálech a prázdných slibech. Víradůvěřuje Božímu slovu prostě a úchvatně.

Můj kamarád Joop ježijícím důkazem pro to, jak může víra v Ježíše ukončitzačarovaný ďábelský kruh nenávisti, násilí a drog.

Joop: „Jak mne Buh osvobodil“

Můj život začal vnizozemském velkoměstě jménem Haag. Brzy v mém dětstvízemřel můj otec na těžkou nemoc. Protože jsme doma bylyčtyři děti, byla to pro nás tvrdá rána. Byl začátekšedesátých let a sociální systém ještě nebyl tak dokonalý.

Už jako malý klukjsem byl vzdorovitý. Když mi bylo asi 7 let, vstoupil do životamé matky nový muž. Ten byl velmi brutální a agresivní. Veškolce jsem byl nezkrotný. Což znamenalo, že po šesti měsícíchchození do školky pro mne toto předškolní zařízení přestaloexistovat. Nesměl jsem tam. To se mému otčímovi pranic nelíbilo.Mezi námi dvěma ocházelo k dosti silným třenicím. On nechápalmně a já nechápal jeho. Také jsem se pak cítil opuštěný svoumatkou, protože ona v takových situacích nikdy nezasahovala.

Potom přišla škola.Nedovedu si vzpomenout na školu, ze které by mne nevyhodili. Kvůlitomu docházelo stále znovu ke stresovým situacím a hádkám s mýmotčímem, který mne tehdy už opravdu dost silně tloukl.

Byl toho názoru, žeranami se všechno vyřeší. Problém ale byl, že já byl rok odroku agresivnější.

Na ulici jsem byl velmioblíbený chlapec, protože jsem vždy ochraňoval své přátele.Dodávalo mi to dobrý pocit moci a uznání. V naší čtvrtinebylo nikoho, koho bych nebyl zmlátil, a já jsem si užíval toho,jak se mně všichni báli. Problémem ale bylo, že užsamozřejmě neexistovala škola, do které bych směl chodit.Nikdo nevěděl, co si se mnou počít.

Ve dvanácti letech mnestrčili do domova pro obtížně vychovatelné děti. Po šestiměsících mně odtamtud ale vyrazili, protože mne nikdo nedovedlzkrotit, byl jsem nezvladatelný a strhával jsem s sebou ostatníchlapce. Musel jsem potom na nějakou dobu do továrny pro mládež.

To už se mi dost líbilo,protože tam bylo možné dělat praktické věci, např.zpracovávání dřeva nebo zahradnické práce. Jenže se tosamozřejmě nelíbilo mému nevlastnímu otci, který mne stáleznova slovně napadal, že jsem budižkničemu a na nic se nehodím.Při tom docházelo k ranám a rvačkám. Tak jsem po nějaké doběkvůli tomu skončil i v oné továrně pro mládež.

Moje první lod'

V mých čtrnácti letechdospěli rodiče k závěru, že to se mnou dál už nejde. Měl jsemza sebou už vícero soudních stání, vždy šlo o stejný delikt:rvačky. Došli jsme k rozhodnutí, že bych měl vyjet na moře. Promně to znamenalo něco zcela nového: volnost a dobrodružství.Aspoň jsem si to tak maloval. Taky jsem se chtěl dostat pryč zdomova, pryč z těch sraček. Moje první loď měla osazenstvo očtyřech lidech. Já jsem se tam dostal jako plavčík. To znamená,že člověk je tam takové "děvče pro

všechno". To byloale něco, co se mi vůbec nelíbilo, a po dvou dnech už došlok hádkám. Protože jsme byli na moři, bylo to samozřejmě prokapitána dost těžké se mne co nejrychleji zbavit. Takže jsemmusel na palubě zůstat ještě alespoň pět dní. Tehdy mněoslovil jeden námořník, který byl tohoto názoru: "Rozpářemtě a hodíme přes palubu."

Na to jsem mu odpověděl:'Tak si to hned vyjasněme, tu záležitost." Co on nevěděl,že jsem v té době u sebe kvůli hádkám neustále nosil v kapsenůž a neváhal bych ani minutu do něj tu věc vrazit. Z mojíreakce trochu znejistěl, otočil se a šel.

Následně jsem sedostal na obří tanker, který jezdil po celém světě. To byloto ono, co jsem chtěl. Na palubě byla dobrá parta. Námořnícisedávali často vzadu na zádi a člověk tak nějak patřil k nim.Sice to byly tvrdé časy, ale námořníci byli féroví. Bylo topoprvé v mém životě, kdy jsem se cítil být druhými lidmipřijímán. Byl tu ale problém, svou neustálou agresivitou jsem sito zmrvil i tady. Mým problémem také bylo, že jsem nenáviděllidi.

V roce 1979 jsem přistálve městě Kiel. Měli jsme vycházky z lodi, přistáli jsmev diskotéce. Tam jsem se seznámil s jedním děvčetem a řekl jsemsi: "Teď tu chvíli zůstaneš." Tak jsem z lodi odešel,zůstal jsem bydlet v Kielu. Protože jsem ale neuměl německy,nebylo to jednoduché. Bydleli jsme na sídlišti v paneláku; tam seneustále chlastalo a docházelo ke rvačkám. To byl můj živel.Takový život jsem miloval, protože se vyznačoval pocitem moci.

Odjakživa mě totáhlo na motorkářskou scénu, jelikož jsem častěji četl včasopisech reportáže o těchhle klucích. Vždycky jsem si myslel,že budu jako oni. Takže to netrvalo dlouho a dostal jsem se dokontaktu s klukama z Kielské motoscény. Protože mně znalidíky některým dřívějším rvačkám, dostal jsem se mezi něcelkem brzy a snadno jsem mezi ně zapadnul. To jsem vždyckychtěl: volně žít, hodně žen, alkohol. Všechno ostatní bylozcela nepodstatné a nezajímavé. Skrze neustále rvačky vhospodách, diskotékách a na motosrazech se člověk stal celkemrychle známým. Každý věděl, kdo jsem. Pro mne to byl velmidobrý pocit, jelikož jsem dokázal stát se někým, koho znají.

Basa

Po několika letechplných násilí, drog a jiných věcí přišel čas, abych šel dobasy. Já jsem to bral jako něco, co k mému životu prostě patří.Policie mě zatkla na ulici a dali mě do cely. Věděl jsem,že příjde krize. Ležel jsem celý týden sám na cele a pomalu midocházely tabákové papírky. Na stole ležela Bible. Vytrhávaljsem z ní stránky, abych si z toho mohl balit cigarety.

Několikrát jsem risknulkouknout se na to, co je v té Bibli napsáno. Byly to pro mnevšechno jen kecy. Pro mne nemohl existovat žádný Bůh, kterýdopustil, aby se toho v mém mládí tolik posralo. Po propuštěníse můj život ubíral týmž směrem jako před tím. Moje tehdejšížena chtěla, abych s tím přestal, ale já ten život miloval atak, jak byl, se mi líbil. A přece jsem po nějaké době stálevíce přemýšlel, jak to takhle půjde dál.

Už jsem viděl a zažilvšechno, co se někomu nepodaří vidět ani prožít, a tak nějakto bylo stále dokola to stejné: chlast, ženy a násilí.

Byly chvíle, kdy jsem secítil velice osamělý. Byly to chvíle, kdy jsem si uvědomoval, žemoji kumpáni jsou mými přáteli jen proto, že jsem je "vyboxoval"z jejich těžkostí.

Tehdy mi cestu zkřížilHenning. Věděl jsem, že je to rváč, ve městě snad nejznámější,který ted' vypráví jen o Ježíši a neudělá jediný krok bezBible. Oslovil mně, a řekl mi, že si myslí, že také potřebuji JeŽíše. Řekl jsem mu, že nepotřebuji nikoho. Křížilmi potom cestu častěji, což se mi moc nezamlouvalo. Bylo mi toprostě trapné. Už také proto, že ho každý znal, a mohlo tobudit dojem, že se zajímám o víru - což mne mohlo ukazovat jakoslabocha. Takže jsem ho vždycky odpálkoval. Jednoho dne se mi opětpřipletl do cesty, bylo to na jedné velké diskotéce, a jáse ho zeptal, co tam hledá. Odpověděl, že tam misionaří, čemužjsem absolutně nerozuměl, načež jsem ho poprosil, aby mi tovysvětlil. A on se do vysvětlování skutečně pustil. Následněse můj život začal stále více zvrhávat. Stále více jsem secítil opuštěný a byl jsem den ze dne agresivnější.

Moji kumpáni se ode mnězačali odvracet, protože toho na ně bylo trochu příliš. Jednohovečera jsem si přivodil těžké dunění v hlavě alkoholem a LSD.Bylo to tak zlé, že jsem už ani nevěděl,kdo jsem a kde se nacházím. Moje tehdejší žena mně vidělaprávě v momentě, kdy jsem si něco začínal s jinou ženou. Jedenkamarád mi řekl: "Ty, hele, tamhle stojí tvoje žena."Ohlédl jsem se, ale už jsem jí ani nepoznal. Skončilo to tím, žeode mně odešla. Já jsem tak ztratil to, co jsem opravdumiloval, ale prostě jsem nebyl schopen dát tonajevo.

Krátce nato jsem mělrozhovor s Henningem, jenž byl názoru, že nutně potřebuji PÁNA,abych zas dostal svůj život do správných kolejí. Nechápal jsem,co to znamená. Pro mně se život tak, jak byl, už nedal nijakzměnit. Ještě proběhlo pár rozhovorů na toto téma. Já jsem sinakonec pomyslel: půjdeš si to obhlídnout, ztratit už nic nemůžeš- jelikož jsem už všechno ztratil.

Načež jsem mu řekl:"Když je to tak, jak říkáš, tak to hned udělejme."Myslel jsem tím předat svůj život JeŽíši. On mi ale řekl:"Ne, ne. Dneska večer se koná shromáždění, a já tětam vezmu." Pomyslel jsem si, zda není nemocný. Nejdřívchce, abych dal svůj život Ježíši, a pak říká ne, ne. Takjsem řekl OK. Bylo to těch nejdelších 5 hodin mého života,protože jsem neustále přemýšlel nad tím, co tam budu vlastnědělat. Každý se mi bude smát a já ztratím i ty svétakzvané kámoše. Co se ale stane, má-Ii Henning pravdu?Tak jsem seděl a čekal, dokud pro mne nepřijel. Když jsme dojelido sboru, jen jsem si pomyslel "Co to tady má být? Všechnotady jsou nějací blázni." Henning mne dovedl na místo a řeklmi, abych se posadil. Netrvalo dlouho a přidávalo se k nám stálevíce lidí, sedali si okolo mně. K mému údivu to byli samístarší lidé. V životě jsem měl ke starým lidem vždycky úctua respekt. Normálně bych se býval sebral a šel, ale to by semuselo zvedat také hodně těch starších lidí, tak jsem serozhodl zůstat raději sedět na místě.

Téma, na které tehdypastor kázal, bylo o marnotratném synu. Já jsem ve svém životěrozpoznával mnoho podobností s tímto příběhem. Po kázáníjsem věděl, že mám svůj život předat PÁNU. Akorát tu byljeden problém: Umí-Ii tento Ježíš opravdu uzdravovat, tak toho umně bude muset uzdravit skutečně hodně. Největší můj problémbyl zbavit té své vnitřní nenávisti. Když jsem kazateli říkal,že chci svůj život předat PÁNU Ježíši, řekl jsem mu:

"Existuje-Ii tenJežíš, tak ať udělá věc, která je úplně nemožná."Na to mi kazatel odpověděl, že pro Ježíše nic není nemožné.

Tak jsem pokleknul aon se se mnou modlil. Řekl mi, že se mám modlit po něm, cožjsem také udělal. Nestalo se nic. Pomyslel jsem si: "Všechnojen plané výmysly." Potom mi řekl, že se mám postavit. Vmomentě, kdy jsem vstával ze země, to bylo opravdu jako kdyby semě něco dotklo, a všechno, co bylo ve mně, ta neutuchajícínenávist, zmizela. Poprvé ve svém životě jsem se cítil opravduvolný a svobodný. Už nebyla žádná nenávist. To byl pro mne tennejlepší důkaz, že Bůh opravdu existuje. Konečně jsem bylschopen milovat a respektovat druhé lidi. V mém duchovnímživotě bylo mnoho vrcholů a údolí, ale jedno vím: BOH člověkanikdy nepustí.

Dnes jsem podruhéženatý, dohromady mám šest zdravých dětí. Bůh všechnospravil, obnovil a vybudoval znovu. Kdo se spolehne na Boha, můžejedině vyhrát - přesto, že před tím ztratil úplně všechno.

Ve svém křesťanskémživotě poznávám opravdové přátele. Momentálně jsem téžzpátky mezi motorkáři, ale tentokrát proto, abych lidem vyprávělovíře v Boha.

Joop

Bůh může pomoci i toběse všemi tvými problémy. A on ti chce pomoci. Pro něj není žádnýtýpek příliš šikmý nebo křivý. Sám se ze špíny nikdonevytáhne, ale Ježíš se sklonil do té největší špíny, abytě zachránil. Proto tě může vytáhnout z tvého začarovanéhokruhu, budeš –Ii mu věřit.

Satan tě ovlivňuje

Musíš si uvědomitjednu věc. Bůh existuje, jeho slovo je pravda. Proto je logickýmdůsledkem to, že existuje i satan, který chce tvůj životovlivnit zlým směrem. Satan je nazýván "anděl světla".Vždycky se "jeví" tak, jako by jeho návrhy byly dobré!Ale satan nás vede vždycky "za světlo". Býval kdysiBožím nejvyšším andělem, leč povyšoval se, protestoval,vzpíral se Bohu. Od té doby se pokouší přetáhnout lidi na svoustranu a vtáhnout je do věčného zatracení. Nesnese, když lidéžijí dobrovolně a z přesvědčení v harmonii s Boží vůlí.Satan chce, abychom vůči Bohu byli zlomyslní, měli k němu odpor,abychom žili svévolně a sobecky. Projevuje se v nás a skrzenás tak, že nám podsouvá své myšlenky. Tak se zmocňuje"bezbožné" touhy, aby vykonával svou moc nad lidmi askrze lidi (Efezským 2:1-3). Pokud člověk nežije dobrovolněpod vládou Boží, nebude se umět ovládat, tu a tam se satanovýmmyšlenkám a vášním podvolí - a zhřeší.

Co je vlastně hřích?

Hřích není předněpojem pro špatné skutky, nýbrž "hřích" předevšímznamená narušenost vztahu mezi člověkem a Bohem.

Bůh je zosobněnéměřítko všech věcí, proto bychom se měli orientovat osobně naNěj, na Jeho slovo, hodnoty a příkazy. Pokud ale Boha vírou"nevnímáme", staneme se sobeckými, sebespravedlivými anespravedlivými - což je potom hřích v akci.

Satan je nazýván též"diabolos", to znamená "působící zmatek".Všechno obrátil, zamotal a postavil na hlavu: Všechny hodnotya Boží meřítko pro spravedlivé jednání.

Všichni lidé jsousebespravedlivi a myslí si, ze jsou v právu. Přitom jsmevšichni nespravedliví, vinní hříšníci před Bohem; potřebujemeodpuštění, jinak budeme na věky ztraceni. Tak se stala celá zemězačarovaným kruhem, v němž se satan projevuje skrze nás lidi.

Důležité je: nejsmehříšníci proto, že hřešíme, nýbrž hřešíme, protože jsmehříšníci - náš vztah k Bohu je porušen. Bůh ve své láscenechce vyvíjet žádný tlak, aby upevnil svou vládu. Bůh ve svélásce očekává, že my lidé dobrovolně a z přesvědčenípřijmeme Boží právo vládnout, a tak budeme žít s Bohem a činitBoží vůli.

Všichni chtějí býtvolní, být si vlastním pánem, ale nikdo není sám sobě pánem!Bud' sloužíme Bohu dobrovolně a z přesvědčení, takže násvytáhne z každého začarovaného kruhu, nebo jsme chyceni podvládou satana v kruhu sobectví a nevíry. A to i tehdy, kdyžtomu nechceme věřit.

Následky jsou: zkaženéhříšné bytí a myšlenky, možná "dobré skutky", lečze zkažených motivů, hříchy všech možných způsobů,závislosti, bezesmyslnost, poruchy ve vztazích, samota, problémy sidentitou, pokrytectví, soběstřednost atd. Osvobodit člověkatady může pouze rozhodné obrácení se od satana a jeho lží kBohu a pravdě. Kdo se opravdu obrátí k Bohu, odvrací sezároveň od všeho bezbožného. Některým se to zdá těžké,protože jsou nedůslední a malověrní. Jenže který fanoušekSlavie bude zároveň zpívat hymnu Sparty? Něco takového se prostěneděje, neexistuje to. Kdo může sloužit Bohu a zároveň dělatvěci společně s bezbožným? Poloviční křesťan je jen celáhromada hnoje. Bud' se k Bohu obrať úplně, vydej se mu celý, nebose na to vykašli. Bůh chce uzdravit celý tvůj život, ale k tomupotřebuje všechny oblasti života.

Buh tě může zbudovat,ale pouze tehdy, chceš-Ii být opravdu upřímný. Řekne ti topřece logika sama:

Důvěřuj přecetomu, kdo tě stvořil.

Jen on ví nejlépe.jak se tvůj život může zdařit.

Důvěřuj tomu.kdo za tebe umírá, jen ten to s tebou může myslet dobře.

Nějaký bezbožnýhříšník se dostal vědomě třeba dokonce do okultismu, spustilse s duchy a démony a upsal jim svůj život. Ale ani to nemusí býtkonec! Ježíš je vítěz. Z pout ďáblových vysvobodil i Alberta. Jak se do těch pout dostal a jak byl následně vysvobozen,vám poví on sám:

Mělo ze mně být medium

Vyrůstal jsem v malévesničce nedaleko města Aachen, v jedné naprosto normálnírodině. V šesti letech jsem měl ve svém pokoji celou sbírkuobrázků, na nichž byl Ježíš. A přesto, že si moji kamarádimysleli, že "šílím", sbíral jsem všechny svoje dětsképenízky na to, abych je mohl dát v kostele do sbírky. Jakoosmiletý jsem dostal knihu o Ježíši a jeho životě. Každývečer jsem si v ní četl.

Má dětská víra seztratila

Netrvalo ale nijak dlouhoa dostavily se první pochybnosti o tom, zda se o mně Bůh vlastněstará, a nakonec zda Bůh vůbec existuje. Zamiloval jsem se dojednoho děvčete, šel jsem do kostela, abych se tam modlil azapálil svíčku. Získal jsem sice její zájem, ale vydrželo topouhé tři dny. To mi přineslo obzvlášť velké zklamání. Čímjsem byl starší a čím víc zklamání jsem zažíval, tímvíc z mé dětské víry se vytrácelo.

Řekl, kdy zemřel akde leží pohřbený

Když mi bylo 19 let,přišel za mnou jeden muj kamarád a vyprávěl mi, že začalvyvolávat duchy zemřelých. Nejdřív jsem si myslel, že je tojenom fantazie" ale on byl naprosto přesvědčený o tom, žeto funguje. Zda to u mne byl opravdový zájem, nebo jen zvědavost,nevím, každopádně jsme si my dva s pár dalšími přáteliřekli, že to nadcházející neděli vyzkoušíme. Tu neděli jsmeseděli okolo stolu a někdo potom začal vyvolávat ducha. Netrvalodlouho, najednou se nám jeden představil a vyprávěl, kdo byl, kdyse narodil, kdy zemřel a kde leží pohřben. Já jsem si všechnyty údaje psal na papír. O párdní později jsme se jako skupina vydali do toho města, o kterémduch říkal, že je tam pohřben. Našli jsme hřbitov i náhrobníkámen – a všechny údaje se shodovaly.

Byl jsem na cestěstát se médiem

Najednou jsem pronikl doúplně jiného světa. Nemohl jsem se nabažit informací o tétooblasti. Z knihoven a knihkupectví jsem si opatřil veškerouliteraturu o magii, kyvadle, čarodějnictví a dalších okultníchtématech, kterou jsem jen mohl najít. To jsem byl já: zcelanormální chlapec, vyrostlý normálně v normální rodině, a teďjsem se byl na cestě stát se opravdovým médiem. Když mi bylo 21let, lidé mně často zvali, abych unich vedl seance. Většinou byli skeptičtí a na začátku sidělali také trochu legraci, ale netrvalo nikdy dlouho a sedělibílí jako křída a strachy bez sebe. Já sám jsem během meditaceviděl otřesné věci, takže jsem na konci býval naprosto zničenýa "vyšťavený".

Stále víc se ze mněstával jiný člověk. Z mého života se stal chaos. Hodnoty, kteréjsem měl předtím jako dítě a jako dospívající, se mivšechny ztratily, a já jsem se dopouštěl věcí, za které jsemse musel stydět. Při praktikování magických sil jsem zašel ažtak daleko, že jsem ovlivňoval i nevinné lidi.

Bylo to víc než jenlidská moudrost

Tehdy vyprávěl jedenmůj kamarád o svém kolegovi v práci. Ten tvrdil, že našepočínání má co do činění s ďáblem. Rekl jsem: ''Tak muřekni, ať přijde, opravdu s ním o tom podiskutujeme." Kmému úžasu přišel a po dlouhém, mnoha hodinovém rozhovoru sevšechny mé pochybnosti vůči Bohu rozplynuly. Sešli jsme se potomještě víckrát, a já jsem zažil, že to, co mi ten mladýmuž říkal, bylo víc než jen lidské řeči. Byl jsem pozván nabiblickou hodinu, cítil jsem se však vtom prostředí nesmírněcize. Cítil jsem se špinavý a "zasviněný". Přestojsem směl zažít, že Bůh, který je čistota sama, mně vzal donáruče, bez nějakého co by kdyby. Setkal jsem se s Bohem a začaljsem zcela nový život. Samozřejmě pro mne nebylo jednoduchénásledovat Ježíše, ale s podporou svého kazatele a sboru jsem vevíře rostl. Moji kámoši si mysleli, že začínám šílet, azpozorovali, že se měním. Někteří si stěžovali na to, žejsem nemluvil o ničem jiném než o Bohu. Já byl plný toho, co Bůhv mém životě vykonal. Též moji rodiče si mysleli, že mne tobrzy přejde.

Po třech měsícíchpřišla krize

Po asi třech měsícíchkřesťanského života jsem zažil krizi. Ještě jsem stále mělsvé okultní knihy, přestože mi kazatel doporučil, abych tospálil. Když mi nebylo zrovna nejlíp a byl jsem deprimován braljsem ty knihy do ruky, abych se podíval co mi v mé situaci mohouříci. Teprve po tom, co jsem se rozhodl ty knihy opravdu vyhodit avymanit se z jejich vlivu, jsem se cítil opravdu volný. Až kdyžjsem to také opravdu udělal, tak se můj křesťanský život hnulz místa.

Prezidentem motorkářů

Patnáct let po tomtozážitku jsem začal jezdit na motorce. Následně jsem sezkontaktoval s dalšími motorkáři z MC klubů, kteří majístejnou víru jako já. Teď jsem už několik let prezidentem klubu.Jsem ženatý a mám čtyři děti. Bůh v mém životě vykonalmnoho. Nejdůležitějším se pro mne stalo vyprávět druhým lidemo Ježíši, žít tady a teď, a vychutnávat každý den jako Božídar.

Zdraví Albert

Satan je reálnáosobnost, která ze země udělala svým lhaním začarovanýďábelský kruh, a která tě zavleče do věčného zatracení.Uvědomuješ-Ii si, že ve tvém životě působí temné síly,volej k Ježíši Kristu. Ježíš na kříži zvítězil nadmocnostmi temnoty. Hřích, smrt a ďábel ztratili svou moc nad tím,kdo věří. Ježíš vstal z mrtvých a nyní má moc zasáhnout.Každý, kdo to zvolá ve víře, zažije svobození.

Nehraj si s ďáblem,začni být před Bohem upřímný. Víc než kdy dříve používásatan média, aby rozsíval do společnosti zavádějící praktikyjako vykládání karet, horoskopy a další svody. Dej od tohoprsty pryč a varuj ostatní! Odvrhni a znič všechny svojehoroskopy a všechny další okultní věci, též všechna cédéčka,časopisy, návykové látky a všechno možné další, čímtě satan ničí. Ježíš osvobozuje, pokud opravdu chceme býtsvobodní!

Také moje žena zažilajiž dříve, že okultní věci nejsou jen nějaká nevinnázáležitost. Naprosto vědomě se odvrátila od satana a přikIoniIase k Bohu. Jak, to vám teď bude vyprávět:

Co je smyslem mého života?

V dětství jsem bylacelkem nespokojená a věčně vynervovaná, nadávala jsem téměřna všechno! Moji rodiče se rozvedli, když mi bylo pět let, tosamo o sobě mi vzalo radost ze života. Zřídkakdy měl na mněněkdo čas, cítila jsem se často osamělá a opuštěná. Tak sestalo, že jsem velmi mnoho času trávila před televizí a ozbytku světa jsem nechtěla nic slyšet ani vědět. Život promne byl nesmyslný, a tak se mi do mysli často vloudila myšlenka:"K čemu vlastně žiji?!" Odpovědět mi na to nikdo nedovedl. Viděno z materiálního hlediska se mi vedlo velmi dobře,dostala jsem téměř všechno, co jsem si přála. Přesto jsem sevnitřně cítila velmi prázdná a ze života jsem měla pramalouradost. Nevědomky jsem hledala lásku, kterou mi sice mamka dávala,ale ne v takové míře, aby mne to uspokojilo.

Když mi bylo čtrnáctlet, moje mamka se podruhé vdala. Můj nový otec byl křesťan,přinesl s sebou do rodiny víru v Ježíše. Ale v Boha jsemvěřit neuměla a ani nechtěla, protože jsem kolem sebe vidělamnoho křesťanů, kteří vypadali smutně a znuděně, a takovájsem být nechtěla. Navíc jsem Boha nemohla vidět! Protožejsem ale měla velice dobrý a přátelský vztah ke své mamce,velmi mne fascinovalo, že věří v Boha .. Také měla těžkédětství, a teď, jak říkala, čerpá svou sílu, lásku a radostz Boha. Moje mamka opravdu vyzařovala lásku, kterou jsem vidělajen zřidka! Ta musela přicházet jedině od Boha! Často jsemna ni byla velice drzá, zejména v pubertě, nadávala jsem jí apodobné zlé věci.

Ona ke mně byla přestovždycky milá a přátelská. Když jsem měla problémy, pomáhalami. To mne přivádělo k úžasu a moc jsem to na ní obdivovala!

Moje tehdejšíkamarádka nevěřila v Boha a dala se na cestu okultismu. Chtěla,abych s ní "zaklínala duchy." Já jsem na tonepřistoupila, něco takového jsem považovala za blbost. Nicménějsem se dozvěděla, jak to dělá, a zjistila jsem, že to funguje.Tak mi došlo, že jsou na světě neviditelní duchové, kteřímohou vykonávat svou moc. To mi nahnalo strach, jelikož jsemněco takového nikdy dřív nezažila, ani jsem o tom nikdynepřemýšlela.

Věděla jsem z vyprávěnísvé prababičky, která velice silně věřila v Ježíše Krista,že věří v existenci satana, protože to tak četla v Bibli. I tojsem považovala za hloupý výmysl. Avšak po zážitku s kamarádkoujsem se nechala poučit. A tak jsem dospěla k závěru, že satanopravdu existuje.

Protože dovedu mysletaspoň trošku logicky, pochopila jsem souvíslost: "Kdyžexistuje satan, musí existovat i Bůh." A oba jsouneviditelní. V Bibli totiž stojí psáno např. o satanu: "Nemámeco do činění s tělem a krví, nýbrž se silami a mocnostmitemnoty!"

Tak jsem se rozhodlahledat Boha, abych mu svěřila svůj život. Satanu jsem patřitnechtěla a Bible celkem jasně říká, že buď jsme děti Boží,nebo děti ďáblovy. Buď patříme Bohu, nebo ďáblu, ale nejdenepatřit ani jednomu z nich. Já nechtěla patřit ďáblu. Že toje pravda (že lidé patří buď Bohu nebo ďáblu), to je jasněvidět, když se člověk podívá na lidské zlo a na svět vůbec.

Začala jsem chodit vneděli do sboru, do shromáždění se svými rodiči. Dříve jsemv neděli buď vyspávala, nebo koukala na televizi. Bůh ve svémslově říká:

"Nezanedbávejtespolečná shromáždění, mějte společenství s ostatnímikřesťany."

Připojila jsem se kmládeži, kde mne srdečně přivítali, a začala jsem hledatplán, který má Bůh pro můj život. Chtěla jsem být křesťan ajako křesťan žít!

Pomalu mi docházelo,že čím víc jsem se zabývala Ježíšem, neboli četla Bibli,modlila jsem se, a poznávala nové věci o víře, tím víc sevytrácela má nespokojenost se životem. Nalezla jsem smysl životav Ježíši Kristu! I dnes musím říct, že jsem spokojenější auž se víceméně nerozčiluji! Zmizela i vnitřní prázdnota,protože ji beze zbytku naplňuje Ježíšova láska!

Ježíš mi dalmanžela

Když mi bylo 15 let,prosila jsem v modlitbě Boha o manžela. Měla jsem strach z toho,že když si budu manžela hledat sama, manželství skončí dřívenebo později v troskách! V Bibli se mi líbilo, že si lidé vmanželství byli věrni až do konce života, když je dohromadysvedl Bůh, např. Abraham & Sára, Adam & Eva. Taky jsem takchtěla žít, protože dnes je věrnost spíš nedostatkovýmzbožím.

Lidé krachují napředstavě, že Bůh nemá co říci k volbě partnera. Já jsemchtěla důvěřovat Bohu, a tak jsem ho prosila za správnéhomanžela pro mne. Přemýšlela jsem takto: raději žádnéhomuže než špatného, protože špatný muž by mi celý můjživot zruinoval!

Prosila jsem tedy Boha,aby mi dal muže, který bude křesťanem, protože jsem věděla,že by Bůh nežehnal manželství s nekřesťanem! Tak jsemprosila Boha za muže, který mi bude umět vysvětlit a objasnithodně věcí z Bible, který bude starší než já, bude mít smyslpro humor, protože se ráda směji, a který mi zůstane věrný aždo konce života. Věřila jsem, že mi Bůh takového muže dá,pokud to bude jeho vůle! O 2 roky později jsem se dostala nabiblickou školu, abych si tam odbyla svůj dobrovolný sociálnírok (1), a abych se tak také dostala o něco blíž k Bohu - to bylmůj hlavní cíl. Tam jsem se seznámila se svým nynějším mužem.Je o 7 let starší než já, má smysl pro humor, je kazatelema biblickým učitelem, a jsme si věrni tak, jak to Bible říká.Nikdy bych si nebyla pomyslela, že to půjde tak rychle. Bůhvyslyšel mou modlitbu! Dnes jsem 5 let šťastně vdaná aspolečně sledujeme, jak Bůh žehná našemu manželství!

Haleluja, děkuji,drahý Pane Ježíši

S pozdravem Annika

Tak jednoduché to mužebýt. Pryč od satana, směrem k Bohu!

"... aby seobrátili od tmy ke světlu, od moci satanovy k Bohu, a vírou vemne dosáhli odpuštění hříchů a podílu mezi posvěcenými."

(Skutky 26:18)

Moje žena se dotklatématu "vyslyšené modlitby". Mnohokrát jsme zažili, žeBůh konkrétně vyslýchá modlitby, pokud se naše modlitebnípředměty shodují s jeho vůlí. Napsal jsem k tomuto tématuknihu, kde se důkladně zabývám tím, na co je třeba přimodlitbách pamatovat. Ta kniha se jmenuje: "Principyvyslyšených modliteb - modlítbami k probuzení", bylavydána v nakladatelství Lichtzeichen - Verlag, a to i v češtině.

(1)V některých zemích západní Evropy existuje model, kdy mladílidé po skončení střední školy či učení absolvují rok čidva jako dobrovolníci v sociálních službách, než nastoupí nadalší školu případně do práce (pozn. překl.).

Věčnost vydrží nejdéle!

Věčný život se máv tobě rozvíjet v celé své plnosti. Věčněneznamená jen „rajsky časově omezeně“, jde též o kvalituživota s Božím požehnáním tady na zemi, když konámeBoží slovo. Ježíš mínil přesně to, co říkal:

„Přišel jsem, abyměli život a měly ho v hojnosti“

/Jan 10:10/

Nevěř těm týpkum,kteří tvrdí, že život s Bohem je nudný, nebo že s Bohemnejde zažívat žádnou radost a legraci. Je totiž rozdílmezi srandou, která je vždy na úkor druhého nebo podmíněnásituačně, a pravou, vnitřní radostí , která závisí natom, zda žiješ s Ježíšem Kristem. Kdo jednou zažijeradosti Ducha, nechce už mít s tzv. radostmi hříchu nikdyvíce nic společného! To ví také Olli, který nenašel svénaplnění nikde jinde, než vteprve u Ježíše!

OLLI: BÝVALÝ HOOLlGÁN , PUNKER,SKINHEAD, A NEONÁCEK

Narodil jsem se vevýchodním Berlíně v bývalé NDR (Německá demokratickárepublika) jako první ze dvou dětí a vyrůstal jsem v městskéčásti Berlin-Kbpenick. Moje máma nás chtěla posílat už jakomalé děti na dětské bohoslužby, což ve východním Berlíněnebylo zvlášť vřele vítáno. Jediná věc, která mne zavěřícími dětmi do nedělní školy táhla, byly Kinder-vejce spřekvapením ze západu, které jsme tam vždy dostávali. MiléhoPána Boha jsem se tam znát nenaučil. Moje máma byla učitelkoucizích jazyků, angličtiny a ruštiny na vysoké škole (dosl. naLidové vysoké škole).

O svém otci vím jen to,že byl obchodník a doma býval jen zřídka. Často sáhl po láhvia netrvalo dlouho a moji rodiče se rozvedli.

Tehdy mi bylo zrovnadeset, mému bratrovi sedm let. Nyní se musela matka sama postarat onás oba. Měla na nás málo času, můj bratr odkázáni sami nasebe. Následkem toho jsme vymýšleli spoustu hloupostí.

TŘíDNí ŠAŠEK,PUNKER, FOTBALOVÝ FANOUŠEKA RVÁČ

Ve škole jsem vynikalspíše jako třídní šašek než jako dobrý žák. Nejeden učiteltrpěl parodiemi, které jsem ve škole předváděl. Už tenkrátjsem toužil po tom, být nápadný, rýpat a působit nesváry aťuž přijde cokoliv. Ukončení základní školy jsem ještě jakžtakž zvládnul. Škola pro mne byla nejen nezajímavá, já jsem jiopravdu ze srdce nenáviděl. Ve volném čase, kdy ostatní žácidělali domácí úkoly nebo navštěvovali kroužky, mě to táhloven. Denně jsem jezdil na Alexanderplatz (veliké hlavní

náměstí bývaléhovýchodního Berlína), abych tam zažil nějaká dobrodružství.Tak jsem poznal několik punkerů. Tím jsem se stal v roce1978, ve svých 15 letech, spoluzakladatelem prvního hnutí punku vNDR.

"Nápadnost"byla nyní mojí devizou. Hodným občanům NDR a svazákům nahánělohrůzu, když jsme s navoskovanými barevnými vlasy a v rozdrbanýchstarých hadrech nadávali na stát.

My sami jsme sevnímali nejen jako hrůzostrašné zjevy, ale považovali jsme se zaskutečné nepřátele státu. Ve stejné době jsem se seznámils fotbalovými fanoušky jednoho v NDR a ve východním Berlíněneoblíbeného klubu. Hned jsem byl celý žhavý. Velice rychle jsemse seznámil s tímhle randál působícím uskupením kolem klubu ajako pankáč a nepřítel státu jsem se tam cítil jako ryba vevodě. Dostal jsem se do styku s násilím.

Byli jsme nepřátelikaždého jiného fotbalového klubu. O víkendech docházelok výtržnostem mezi

fanoušky. Většinoujsme vítězili my, ale stávalo se též, že jsem se domů vracel spřeraženým nosem nebo nateklým okem. Mé mládí sevyznačovalo rvačkami, alkoholem a nenávisti.

V 17 LETECH VE VĚZENí

Ještě mi nebylo ani17 let, když u mě našla Stasi (Státní Bezpečnost) přidomovní prohlídce protistátní texty, kazety a karikatury politikaHoneckera, které jsem vyráběl. Za to jsem byl poslán na rok dopasťáku. Říkali tomu "domov mládeže", To byl šok.Musel jsem přerušit učňák a seděl jsem, v rozkvětu svéhomládí, v base jako politický vězeň. Byla to vůbec ta nejhoršídoba. Ve vězeni pro mladistvé se šlo tvrdě na věc.Najednou už nebyli žádní kámoši - ani z fotbalu, ani pankáči.Byl jsem sám. Sám mezi vrahy, násilníky a devianty.

Toto vězení bylo hodněve vojenském stylu. Vypracoval jsem se v podobného týpka jako ti,kteří tam se mnou seděli. Stal jsem se tím, kdo nenávidílidi. Existuje takové jedno špatné přísloví: "Časvyléčí všechny rány." Myslím si však, že některéhluboké rány se otevřou a zanítí znova a znova, nevyléčí senikdy.

Z FOTBALOVÉHO KLUBU KNEJVÍCE OBÁVANÝM RVÁČŮM NDR

Také tato etapa přešla.Po tom, co jsem byl propuštěn z "domovu mládeže", jsemse přidružil opět ke svým starým přátelům. Mezitím se z násstali z fotbalových fanoušků ti nejvíce obávaní rváči NDR. Jána to byl pyšný tím více. Sám pro sebe jsem neviděl v NDRžádnou budoucnost, i když jsem mohl ve večerní škole dodělávatvýuční list. Byl jsem teď plný nenávisti. Nenávisti kestátu, nenávisti k ostatnim fotbalovým fanouškům, nenávisti kpolicii, dokonce i nenávisti k sobě samému. Dále jsem jezdilkaždý víkend na fotbal, a sice vždycky s nadějí, že přitomdojde k násilí a výtržnostem. Nepřátele představovala policie,jiní fotbaloví fanoušci a také "StB-bonzáci", jak jsemnazýval každého úředníka státní správy.

Na začátku devadesátýchlet došlo ve východním Berlíně kvůli pádu zdi u policie adalších úřadů k anarchistickým poměrům.

Východoberlínskápolicie v té době neměla pevné vedení. Byl tam zmatek, pátépřes deváté. Tuto příležitost jsem vnímal jako možnost sekonečně ukázat na scéně jako pravý hooligan. Teď jsem se mohlvyřádit. Můj obraz nepřítele, policie - tihle komunisté, mělinajednou strach z vlastních obyvatel. Fotbalové zápasy v nověvzniklých spolkových zemích se staly shromaždištěm všech hádkyhledajících násilníků. Bojovalo se zejména proti policii. Zevšech části Německa se na fotbale sešli i ti rváči z východu,kteří již byli považováni za mrtvé, aby dělali randál. Jájsem u toho všeho byl v první řadě. V letech 1990 až 1996jsem stál velice často před soudem. V této době jsem se přidalk pravicovým skinheadům. Líbila se mi hra na kočku a myšmezi skiny a policií.

STAL JSEM SENEONACISTOU

Nejzajímavější promne byly koncerty skinheadů. Bylo tam totiž možné dráždit státpozdravem "Heil Hitler". Že se nyní stát již nejmenovalNDR (Německá demokratická republika), nýbrž SRN (Spolkovárepublika Německo, již demokratické uspořádání všechněmeckých států - od 3.10.1990), mi bylo jedno.

Skrze kontakt a stykys pravicovými skiny se můj světonázor vyformoval skutečně dopodoby světonázoru neonacisty. Ze začátku jsem téměřnevynechával koncerty pravicových skupin. Pochodoval jsem s nimizvláště na akcích v Dánsku a Švédsku.Paralelně k tomuještě stále patřily i fotbalové řeže a alkohol. S koncemdevadesátých let se mí naskytla možnost otevřít si se starýmispolečníky hospodu. To mne nadchlo, byl jsem pro to celýzapálený. Stál jsem za výčepem a plnil jsem hordy fotbalovýchpříznivců alkoholem, řadu po řadě. Nejrůznější párty semnožily a trvaly stále déle. Ani já jsem netrpěl odporem vůčialkoholu. K množství vypitého alkoholu jsem později konzumoval idrogy. Ze začátku jsem nic nepostřehl, ale později mi už bylojasné, že jsem závislý.

Bylo mi čím dál tímhůř. Kára zajížděla stále hlouběji do špíny, stále vícejsem sklouzával do bažiny kriminality. Nebe se nade mnouuzavíralo. Byly noci, ve kterých jsem se ptal po smyslu života.Pokaždé. když jsem byl strašně na dně a vedlo se mi zle, jsemnějak cítil, že tam venku je něco, co mě může zachránit. Jemožné, že přece jen existuje Bůh?

DOSTAL JSEMBIKER·BIBLI

Bůh mi v mém životěvelice často podával pomocnou ruku, ale já ho pokaždé odmítal.Jenže On nepovolil. Staly se nej podivnější a nejúžasnějšívěci.

O jednom pěkném víkendujsem dostal pozvání na motosraz.Tam to probíhalo podobně, jako nafotbalové scéně či u skinheadů: hodně alkoholu, hlasitá hudba,atd. Když jsem tak seděl nalitý u jednoho pivního stánku, nemohljsem najednou uvěřit vlastním očím. Mezi všemi těmirozbitými troskami lidí přešla kolem mne hrstka motorkářů sobrovským žlutým křížem na vestě.

Oslovil jsem jednu zjejich děvčat a zeptal se, co to má znamenat s tím křížem.Odpověděla mi, že jsou křesťané, a pozvali mne do svého stanu.Tenkrát jsem ještě nevěděl, že toto setkání s motoklubem"TRIBE OF JUDAH" (česky: Kmen Judův) byla rozhodující aBoží rukou záměrně vedená věc.

Kluci z "Kmene"mi vyprávěli své osobní zkušenosti s Bohem. Byl jsem zmítánsem a tam. Byl to nezapomenutelně srdečný večer - vnímaljsem to i přes svou podnapilost, který skončil společnoumodlitbou. Jeden z nich mi dal na závěr "Biker-Bibli"(Biker-Bible, Nový zákon doplněný skutečnými příběhymotorkářů, kterým změnil Ježíš život). Doma jsem jípostavil ke svým ostatním knihám. Kdo mohl tušit, že se tatokniha stane rozhodujícím základem mého života?

Uplynuly další měsíce,kdy jsem byl hospodským. Bůh se mne dotýkal ve stále kratšíchčasových intervalech. Já se ho naopak snažil utopit v alkoholu adrogách. O některých nedělích jsem se - ještě s kocovinou -potuloval televizní krajinou. Střídal jsem jeden program zadruhým. A stále znovu jsem se zastavoval na kanále NBC. V neděli,ve 12:30, tam vysílali "Televizní kazatelnu" (křesťanskýtelevizní pořad typu "Sváteční slovo") s kazatelemWolfgangem Wegertem. Aniž bych si toho uvědomil, stalo se totovysílání mým povinným programem. Když jsem se vracel domů zpráce (hospody) teprve v časných ranních hodinách, dokonce jsemsi nastavoval budík, abych nezmeškal kázání.

ZAPOJENí MÉHOHERECKÉHO TALENTU

Knajpa nevynášelazrovna nejlépe, takže jsem se začal poohlížet po nějakémdalším zdroji příjmů.

Jeden prohnaný kámošpřišel s nápadem, který se mi dobře hodil do krámu: radil mi,abych se hodil marod a nechal se lékařsky uznat práce neschopným- potom získám peníze z nemocenského pojištění, protožese o mne jakožto nemocného občana bude starat stát a zdravotnípojišťovna. K tomu, abych dostával na ruku peníze od zmíněnýchinstitucí, bylo ale zapotřebí, abych byl na neschopence minimálnějeden rok. Objevili jsme, že to půjde pouze na základěpsychosomatického onemocnění.

Informoval jsem se oprojevech klasické deprese a vymyslel jsem si k tomu odpovídajícípříběh. U doktora jsem tedy předstíral neexistujíci depresi. Zezačátku šlo všechno hladce. Deset měsíců jsem navštěvovalrůzné terapeuty, kterým jsem s nasazením svého hereckéhotalentu úspěšně předstíral depresí.

Zdravotní pojišťovnami ale najednou udělala čáru přes rozpočet, když mi odmítlahradit jakékoliv další platby. Pro naše účely jsme ale nutněpotřebovali, aby uběhl ten požadovaný kalendářní rok. Do tohoještě chyběly dva měsíce. Můj ošetřující psycholog,o kterém dodnes nevím, zda moji hru prokoukl, mi doporučilzažádat o psychosomatickou léčbu, jejíž schválení byvyžadovalo nejméně šest měsíců. To bylo pro mé záměrysamozřejmě velice výhodné.

Komu je známo fungováníněmeckého byrokratického aparátu, ten pochopí šok, do kteréhojsem se dostal, když jsem oficiální schválení léčby ve svéschránce objevil už za týden. Teprve ted' mi došly důsledky méinscenace v plné šíři: musím do tohoto léčení takénastoupit!

To znamenalo, že nebuduminimálně šest měsíců schopen fungovat jako hospodský. Můjobchodní partner byl striktně proti mé nepřítomnosti, protožejsem byl v této chuligánské krčmě magnetem pro publikum a máabsence by vedla k finančním ztrátám. Ale já jsem si prosadilsvou a nastoupil do léčení. Byla to cesta, která měla od základůzměnit můj život.

Poprvé jsem začalčíst Bibli. Mezi četnými cédéčky s hudbou, knihami ačasopisy, které jsem si vzal s sebou, byla též ona motorkářskáBiker-Bible. Ve vlaku cestou tam jsem začal poprvé v životě Bibličíst. Měl jsem takové nejasné tušení, že události tohtoléčení nebudu mít pod kontrolou.

Z nádraží mě odvezlzaměstnanec zařízení. Jakmile jsem vystoupil z vlaku, byl jsem sivědom toho, že v příštích týdnech musím vklouznout do rolemaniodepresivního člověka.

Dvacet čtyři hodindenně jsem měl lékařům, terapeutům a předevšímspolupacientům předstírat lež. Bylo mi jasné, že k tomupatří víc než jen herecké nadání. V Bibli, kterou jsem četlve vlaku, stálo, že Ježíš zachraňuje. Aniž bych nad tímpřemýšlel, modlil jsem se k Bohu, aby převzal režii nadnásledujícími dny a týdny.

MODLITBA, KTERÁNEMĚLA ZŮSTAT NEZODPOVĚZENA

Přetvařoval jsem se takdobře, jak jsem jen uměl, a připadal jsem si jako na jevišti.Všichní mi mou depresi věříli. Ze začátku jsem z toho měldokonce legrací, že jsem vodil lékaře a terapeuty za nos.

Po dvou týdnech jsem senícméně začal ve své kůži cítít stále méně příjemně.Abych nějak zahnal čas, navštívil jsem v neděli ve městě tamnísbor. Byl jsem tam srdečně přivítán, ale bohoslužba byla hodněvleklá a ti lidé tam na mně dělali spíš smutný dojem.

V následujícíchtýdnech jsem provozoval nejrůznější sporty a chodil jsem hodněna procházky. A po večerech se stávalo, že jsem si listovalBibli.

Bylo mi stále jasnější,jak bezútěšný je můj život. Najednou jsem měl dostatek času aodstupu, abych poznal, co jsem to vlastně žil za život a jakhluboko jsem vězel ve špíně. Na mých osamělých procházkáchjsem si stále více uvědomoval, že základ mého života je složenze lží a sobectvi.

Bible mě zaměstnávalastále intenzivněji a já jsem na svých dlouhých procházkáchpřemýšlel čím dál tím upřímněji nad bezvýchodností svéhoživota.

TAK JSEM TEĎ VYZVALBOHA

Ve čtvrtek, 21.11.2002jsem kolem poledne opustíl kliniku, abych podnikl dlouhou procházku.Tento den jsem šel jiným směrem, než svou obvyklou trasou. Promne dosud neznámá cesta mne vedla do lesa. Teď jsem vyzvalBoha.

"Ježíši,jestli opravdu jsi, tak máš teď možnost se mi představit. Teď,tady, v tomhle liduprázdném lese, beze svědků." Rozhodljsem se chodit a běhat tím lesem tak dlouho, dokud se mi Ježíšneukáže - i kdybych musel chodit třeba dva dny. Jak jsem tak šellesem a zároveň stoupal do kopce, vyzval jsem Ježíše podruhé:"No tak, Ježíši, dělej, ukaž se mi," volal jsem donebe. A stále jsem přitom šel nahoru do toho kopce. "Kdejsi? Nebo věří snad miliony lidí v nějaký lidský výmysl?"Ano, vyzýval jsem Boha.

Takjsem došel navrcholek toho kopce. Uviděl jsem tam obrovskou usedlost, kterávypadala skoro jako zámek nebo panský dům.

Všechno se ve mněvařilo. Cítil jsem, že se brzy něco stane. Náhle jsem stál předvelikou ceduli, na níž jsem četl "Centrum víry".Nacházel jsem se na pozemku biblické školy. Třásl jsem se a ptalse sám sebe: "Je tohle odpověď?" Jako v tranzu jsem sívzal z dřevěného kastlíku upevněného na dveřích biblickéškoly letáček. Byl to sešitek od Reinharda Bonnkeho nazvaný "Odmínusu k plusu". Zatímco jsem pomalu odcházel směrem kměstu, začal jsem ten sešítek číst.

"TY JSI JEŽiŠ?"

Neslyšel jsem nic, anikrok, žádný tón, nic jsem nevnímal – četl jsem sešitek,doslova jsem ho inhaloval. Slovo za slovem, větu za větou. Anajednou se mne někdo dotkl. Zmateně jsem se otočil: a

tam stál on - Jörg.Už jsem počítal se vším, ale přesto mi následující otázkapodtrhla půdu pod nohama. "Hledáš někoho?"

Jaká to otázka v tomtookamžiku! Neodvažoval jsem se odpovědět, že hledám Ježíše.To by přece bylo k smíchu! Naprosto klidně se mi díval přímo doočí a řekl:

"Myslím, žehledáš Boha." Všechno se v tu chvíli zastavilo. To sedlo.Zcela vyjukán jsem se zeptal: "TY jsi Ježíš?" Jörgse usmál a odpověděl: "Nejsem, ale mám k němu dobréspojení."

Když si dnes vzpomínámna tento dialog, jsem rád, že u toho byli jen Jörg a Ježíš. Povzájemném představení mě Jörg pozval na "dynamické"shromáždění v příštím týdnu. Bez toho, aniž by se zeptal namé příjmení nebo číslo pokoje, rozloučil se se mnou se slovy:"Já si tě potom vyzvednu." Duchapřítomně jsem za nímještě zavolal: "Nechceš znát mé příjmení a číslo méhopokoje?"

"Bez starosti, Pánnás nějak svede dohromady, nemyslíš?"

KONEČNĚ JSEM DORAZIL

Nejdřív jsem se muselposadit. Seděl jsem na lavičce v parku mezi dvěmi klinikami adočetl jsem traktát Reinharda Bonnkeho do konce. Na poslednístránce byla modlitba odevzdání se Bohu.

Bylo mi naprostojasné, že stojím před životním rozhodnutím. Vědomě apřesvědčeně jsem se ve 14:55 hodin, 21.11.2002, modlil modlitbuodevzdání se Bohu. Ne jednou, ne dvakrát, nýbrž hned třikrát.

V těch několika málominutách mi před očima jako film proběhl celý můj dosavadníživot. Viděl jsem všechny lidi, které jsem zranil a kterým jsemublížil. Viděl jsem mnou zkopaného, zkrvaveného fotbalovéhofanouška na Alexanderplatz. Uviděl jsem zločiny, podlosti asprostoty, kterých jsem se dopustil. Přepadly mne pocity viny ahnusu. Tolik lidí muselo kvůlí mně trpět. Vězel jsem ve špíněaž po uši. Mohl mi Bůh to všechno odpustit? Mohl jsem tovšechno odhodit na "křiž z Golgoty"? Ano, mohl jsem.Ano, směl jsem. A já jsem to udělal. Brečel jsem jako želva.Konečně jsem dorazil domů. Nebe se otevřelo.

Děkuji, Pane. Každýkřesťan má své setkání s Bohem, každý má svůj dramatickýnebo méně dramatický příběh. U někoho trvá proces brácení a proměny déle, zatímco u druhého to probíhárychleji. V mém případě se světonázor změnil z minuty naminutu. Radikální obrácení.

Byl jsem znovuzrozenýčlověk.

Všechno, co se událopřed oním mezníkem 21.11.2002 ve 14:55 h, patřilo ke starémuOllimu. Najednou jsem měl smysl pro přírodu. Kopce, hory, stromy,louky všechno bylo Bohem tak fantasticky stvořeno. Nad to všechnojsem v sobě cítil touho ponořit se do Bible. Musel jsem tohoJežíše, kterému jsem právě předal svůj život, lépe poznat.

Olli

To bylo to nejlepší, comohl Olli udělal: přijmout Ježíše Krista do svého života askrze čtení Bible ho lépe poznat. Když vstoupí Ježíš do tvéhoživota, zcela ho přebuduje, pokud vezmeš vážně Jeho slovo:

"Kdo je vKristu, je nové stvořeni.

Staré pominulo,hle, je tu nové!"

(2 Korintským 5:17)

Ne vždy se stává, ženajednou z čistého nebe je všechno jinak. Je to totiž také otom, že se musíme rozhodnout konat Boží vůli. Sami si toztěžujeme chybějícími znalostmi Bible, nedostatečnou důvěroua nechutí vůči Bohu samotnému. Tím dáváme satanu stále znovuprostor, který by už ale dávno nemusel mít.

Stefan také dlouhobloudil a zle za to zaplatil. Přesto ho Bůh ve své milostinenechal padnout a dal mu sílu prolomit začarovaný kruh drog anenávisti.

Rozbili mi lebku a zapálilimne

Narodil jsem se vměstečku Eckernförde, vyrůstal jsem v severoněmeckém městěKiel - v nevěřící rodině, jako druhé dítě.

Už ve svých mladýchletech jsem byl hodně na ulici. Oba moji rodiče byli stále velicezaměstnaní. Ve svých 13 letech jsem měl poprvé zkušenost shašišem. To nebyla zas tak dobrá věc. Vyvažoval jsem to sportem.V roce 1987 jsem musel na vojnu a tam to na mě znovu všechnospadlo: alkohol, opět drogy - prostě celý program. Po vojně vroce 1989 jsem v Kielu poznal jiné lidi, se kterými šlo tentokráto heroin a kokain. Hodně rychle jsem se dostal do těžkézávislosti. Společník mého bratra, což byl můj kolega v práci,který byl znovuzrozený křesťan, mi vyprávěl, že mne Ježíšmůže osvobodit od drog. Smál jsem se tomu a říkal jsem, jakmě chce nějaký Ježíš osvobodit z mé závislosti, když vžádného Boha nevěřím. Má závislost byla čím dál tímhorší; už jsem nemohl ani pracovat a hrozil mi finanční bankrot.Kvůli tomu jsem se dopustil mnoha trestných činů.

Po určité době mě můjbratr Olaf vzal do shromáždění ("Sbor Boží") v Kielu.Tam se za mne modlili. Musím zmínit, že jsem v té době bylplně v absťáku v odvykací kůře, již tři roky jsem byl závislýna heroinu. Ale Pán mne osvobodil od tlaku těžké drogovézávislosti. Vůbec jsem tomu nemohl uvěřit, ale byla to pravda– byl jsem osvobozen. V roce 1990 jsem předal svůj životJeŽiši. A začátek byl dobrý, ale jen do té doby, nežjsem poznal člověka jménem Haucke. Dle svého vlastního tvrzeníbyl také křesťan; přesto jsme však začali opět brát drogy.Hráli jsme si s Bohem, což mělo své následky. Tak to šlo osmlet. Oba jsme obdrželi proroctví, že jestli si nepřestaneme sBohem hrát, tak nás odtud odvolá (tedy zemřeme). Neposlechli jsmea pokračovali jsme v našem nezodpovědném životě. Haucke vroce 1998 zemřel za obzvlášť drsných okolností. Já jsem sepotom přestěhoval do města Wismar a svůj život jsem tam vedldále bez Boha, neposlouchal jsem ho.

V roce 2000 na mněbyli poštváni 2 lidé, jejichž "úkolem" bylo mě zabít.Rozbíjeli mi ranami lebku a pokusili se mne zapálit; ale ačkolivjsem žil tak moc hříšným životem, držel nade mnou Ježíšsvou dlaň a já jsem zázrakem přežiI. Protože jsem mělnaprosto rozmlácené a zlámané obličejové kosti, ležel jsem 5týdnů v nemocnici ve městě Rostock. To, že jsem ještě na živu,je PÁNŮV zázrak. Před převozem do nemocnice jsem ležel ve svémbytě dva dny v bezvědomí. Operace mého obličeje trvala 7 hodin.Díky Bohu probíhalo uzdravení velice rychle. Následně po pobytuv nemocnici mi můj bratr v srpnu 2000 obstaral místo v Ittlingen vjižním Německu, kde jsem se stal jedním ze společných uživatelůbytu; všichni tam byli křesťané. Zde jsem znovu předal svůjživot Bohu. V této době se za mě hodně modlili. Došlo k soudus těmi lidmi, kteří mě chtěli zabít. Bůh mi dal vůlia silu k odpuštěni. Když jsem v soudní síni dostal posledníslovo, řekl jsem jednomu pachateli: "Odpouštim ti proto, abyspoznal Ježíše Krista!" Můj advokát si myslel, že jsemožralý, ale to jednal Bůh.

Od roku 2003 jsem šťastněženatý se svou ženou Annerose a vydal jsem se cestou zodpovědnéhoživota s JeŽíšem. Od té doby jsem se přiučil mnoho věcí zBible o Bohu a světě, což posílilo moji víru.

Jsem Bohu nesmírněvděčen, že mohu cítit a zažívat jeho milost a odpuštění a žemne a mou ženu používá k tomu, aby pomohl druhým.

Stefan

Nepochopitelné: rozbilimu lebku a podpálili ho! Bylo by nanejvýš pochopitelné, kdyby knim Stefan cítil nenávist - a on je nejdřív skutečně nenáviděl.Ale to je právě milost a síla Boží, která dokáže prolomitkaždý začarovaný kruh, když se člověk cele vydá Božívšemohoucnosti. To potom působí síla Boží! Co to máspolečného s tou silou, která chce druhé lidi odrovnat? To neníBoží všemohoucnost. Pravá Boží síla je ta, která dokážeodpouštět. Síla, která dovede prolomít začarovaný kruhnenávisti; síla, která by změnila celý svět, kdyby svět vzdalBohu čest a chválu. Ježíš nám tuto sílu zaslíbil:

"Dostanetesílu Ducha svatého, který na vás sestoupí,a budetemi svědky ... "

(Skutky Apoštolů1:8)

Na tom se pozná, zda jeněkdo k Bohu upřímný nebo ne. Kdo nechce druhým odpustit, tomuBůh také neodpusti.

"Neboťjestliže odpouštíte lidem jejich přestoupeni, ivám odpusti váš nebeský Otec; jestliže však neodpustfte lidem,ani váš nebeský Otec vám neodpustí vašepřestoupení. "

(Matouš 6:14,15)

Kdo to myslí s Bohemopravdu upřímně, ten bude ze svého začarovaného kruhuvysvobozen a Boží láska si prorazí cestu, aby mohli býtosvobozeni také další. To je svoboda Ducha: když už člověknemusí nenávidět, nýbrž když může odpustit; když už nemusíchlastat a kouřit, nýbrž má naplněnou spokojenost v Bohu. Ježíšopravdu osvobozuje!

"Když vásSyn osvobodí, budeteskutečně svobodni. "

(Jan 8:36)

UIi nám poví, jak hoBůh vysvobodil z těžké závislosti, když se nechal naplnit Božíláskou a Božím Duchem!

Osvobozen z extrémnízávislosti

Jmenuji se Ulisse Mozzi,je mi 46 let, mám ženu Gabi a pět dětí. Chci vám pověděto tom, jak mne Ježíš Kristus vysvobodil z těžké závislostiskrze přijetí Ducha Svatého.

Moje závislost bylajaksi podnícena jíž v mém dětství. Byl jsem nechtěné dítě,byl jsem těžce týrán a zvykl jsem si spoléhat se sám na sebe.Když jsem v pěti letech utrpěl (vlastně) smrtelný úraz,lékaři mě dostali zpátky do života a já potom ležel čtyřitýdny v komatu. Jako mladistvý jsem se stával stále vícekriminálníkem.

Pro své kriminálnímachinace jsem využíval i samotnou přípravu na budoucí povolání:byl jsem v učení u italské policie. Následně jsem se dal nadráhu pojišťováka a během dvou let jsem úspěšně vybudovalsvou vlastní pojišťovací agenturu se 60 spolupracovníky.

Od té chvíle jsemměl hodně peněz, skvělá auta, skvělé ženy a skvělé drogy.Na konci cesty: žádné peníze, žádné ženy a závislost nadrogách a alkoholu. Všechno vyzkoušené,po uši ve špíně. Mojetehdejší partnerka byla podruhé těhotná, ale také tento vztahse rozpadl. Potom jsem byl delší dobu pro svět vyřízený azničený drogami.

Později jsem seseznámil se svou ženou Gabi, která mne znovu postavila nanohy. Já jsem se tedy zvedl a začal úspěšně budovat vlastníautomobilový obchod. Jenže hra se opakovala: hodně peněz, skvěláauta, skvělé ženy a skvělé drogy, alkohol, hráčství,investice, kriminální organizace ... až se to mé ženě přestalolíbit a rázně se proti tomu postavila. Přišel den rozhodnutí:buď ona a moje tehdy 2 děti nebo pád. Když jsem se rozhodl protisvé ženě, odešla. A u mně to šlo dál na plný plyn. V době,kdy byla moje žena pryč, objevila ve svém životě JeŽíše.Nevzdala to se mnou a šla se svou nově objevenou láskou(Ježišovou láskou) do modliteb za mně. Tahle nová láska umně vypůsobila velikou zvědavost. Šlo to tak daleko, že jsem serozhodl navštívit ji během jedněch nedělních bohoslužeb.Fascinovalo mně láskyplné jednání, kterým tam ti lidé jednali.Pro mne to bylo zcela cizí, a já jsem si jen pomyslel: "Tadyje o mou ženu a naše děti dobře postaráno" - a opět jsempřidal plyn. Ale nějak jsem o tom dni neustále přemýšlel - ojejich legračním mluvení, zpěvu a chování.

Bez mého vědomí se zamne další tři měsíce modlili obzvlášť usilovně - byl jsemjejich abnormálně těžký případ.

Protože jsem Ital,nevěděl jsem, co je to za jazyky. Pocítil jsem touhu po něčem,co jsem ještě neznal. Apřesně tato zvědavost mne jednoho večera roku 1994hnala cestou ke shromáždění,kde na mne k mému úžasu čekalo pět starších jako naobjednávku. Při svémpříchodu jsem zvědavě řekl, že chci přijmout tohle jakésiNěco, co se jmenuje Duch Svatý.

Ten večer byl již Bohempředem naplánován, protože moje vnitřní přání a voláníbyly Bohem vyslyšeny. Starší seza mne modlili a jáočekával Boží jednání. V tom na mne sestoupil Svatý DuchBoží a celého mne zaplavil! Při tom jsem zažil uzdravení svéhoživota a mohl jsem zpívat v novém jazyku Ducha. Celé to trvaloasi 2 hodiny v slzách, smíchu, radosti, radostném pokřikování.Stručně řečeno naplnila mne Sláva Boží a osvobodila mne zevšech závislostí a návyků. S touto novou zkušeností, žejsem potkal Ježíše a že jsem obdržel jeho lásku, kteroujsem nikdy před tím neměl, jsem překvapil svou ženu. Našli jsmek sobě navzájem novou cestu a také novou společnou cestu životem- naštěstí pro mne.

Pro všechny mé kamarádybylo moje obrácení děsivým okamžikem, jelikož si o mě mysleli,že jsem buď spadnul do spáru nějaké sekty nebo jsem se zasekl nanějaké droze. Já totiž stále dokola vyprávělo svém setkánís Ježíšem v onen večer. Někteří moji známí přijali téžJežíše do svého života, další jsou na dobré cestě k tomu.Společně se svou ženou a několika přáteli, kteří taképrožili Ježíše každý svým způsobem, jsme se nechali pokřtítvodou. Stále více a hlouběji jsem zažíval lásku Ježíšovu vemně a byl jsem osvobozen od všech břemen. To jakési Něco,které jsem hledal celé roky, jsem dnes nalezl v Ježíši Kristu.Ježíš mi dává tuto lásku a naplnění, jež jsem stále marněhledal na nesprávných místech.

UIi

HALELUJA!

Máš svobodu Božíhodítěte? Není to žádná falešná svoboda, ve které rozbíjímsebe a druhé, nýbrž je to hojivá čistá plnost života skrzeJežíše Krista!

Nikdo nemusí zůstattakový, jaký je! Neschopnost náhledu, sobectví, nevíra,sebespravedlnost, svévole a touha po moci nás samé a druhé lidiokolo nás ničí, ale Bůh může uzdravit! Martin Hacker otom může vyprávět:

Mým životem byla moc

Narodil jsem se roku1958, vyrůstal jsem v normální poválečné rodině; měli jsmemálo peněz a rodiče většinu času pracovali. Vesměs nelze říci,že by se mi bývalo vedlo špatně. Ale v pubertě, ve věkudozrávání, jsem měl obrovský problém: byl jsem opožděný,malý a vyzáblý, teprve v šestnácti letech jsem začal mutovat.Za to jsem se nenáviděl a začal jsem pohrdat všemi malými aslabými lidmi. U děvčat jsem tehdy neměl šanci, a mikámošové mně nepovažovali za plnohodnotného. V patnáctiletech jsem vzal žezlo do ruky a začal jsem se vyprošťovat zvězení slabostí. Vyšší a větší jsem byl automaticky -díky růstu, ale silným jsem se stal skrze usilovný, železnýtrénink.

Ve věku osmnácti letjsem potkal lidi, kteří mě dříve ponížili. Teď jsem ponížiljá je. Nechtěl jsem aní drogy, ani alkohol nebo snad peníze,ale chtěl jsem moc. Na to jsem vydával všechen svůj čas asílu. Tenkrát, v pozdních sedmdesátých letech, jsem sledoval svelkým zájmem vývoj scény rockerů, jak se tenkrát jmenovalimotorkáři. Dlouhovlasí, silní, postavu po vzoru vikingů - tobylo stále více projevem motorkářů. Na vojně jsem navázalkontakty s lidmi, kteří se stali mými kamarády, s nimiž jsmepozději v našem městě založili motoklub. Po odpadnutítěch, kteří se s námi pouze vezli, vykrystalizovalo silné jádro,které sestávalo z devíti lidí. Cítil jsem se jako Robin Hood.

Teď to s námi šlostrmě "vzhůru". Respektovali nás, my se stávali stáleznámější, samozřejmě také u policie. Obzvlášť když jsmedorazili na "turné" do jiných měst ke spřátelenýmklubům, to na sebe nepotěšující styky s bílo-zelenou frontou(1) nenechaly dlouho čekat. Navenek jsem byl umírněný, vnitřněvšak zocelený.

Svůj úkol jsem viděl vkrocení horkých hlav. Například jsem na jedné divoké párty vjižním Německu rukama obemkl jednoho člena klubu, který vožralosti dělal binec, odnesl jsem ho a nedal jsem mu při tomsebemenší příležitost se pohnout. Jinému jsem odebral dlouhoukudlu, kterou v hádce namířil na kohosi dalšího. V oboupřípadech jsem zamezil něčemu mnohem závažnějšímu. Cítiljsem se trochu jako Robin Hood našeho klubu. Přesto jsem však bylvšechno jiné než anděl.

(1)Německá policejní auta a motocykly mají na sobě bílou a zelenoubarvu ... (pozn. překl.)

Po více zklamáních seženami jsem s nimi zacházel, jako by byly volná lovná zvěř.Pěkně jsem je nalákal, dobyl a pak nechal opět padnout. Hráljsem si s city druhých tak, jako si dříve druzí hrávali s citymými. Pár mých kumpánů se dalo na pasáctví. Ani já jsem setomu po počátečních skrupulích nebránil.

Jedna odpovídajícídáma se přímo nabídla, že pro mne půjde obstarávat peníze(tedy šlapat). Já o ní ale vůbec nestál. Tak jsem si pomohljinak, přesto jsem byl ale i nadále otevřen pro tento způsobpříjmu peněz. Celkem zbytečně dodávám, že jsme všichnijezdili na těžkých mašinách, které stály mnoho peněz. Životbyl cool, my jsme byli úspěšní a ve městě na nás pohlíželi súctou. Někteří z mých kumpánů nezůstali jen u příležitostnéhochlastání,ale obrátíli se i k drogám. Já jsem akceptovalnanejvýš anabolika.

Viděl jsem,jak drogy měnily mé přátele. Z hloubi duše jsem tím pohrdal anikdy jsem se nechtěl stát takovým otrokem drog. Sám jsem se alestával otrokem stále nových sexuálních dobrodružství apornografie, což má často na psychiku podobné účinky jakodrogy. Stále častěji to však za sebou zanechává po krátkémsuperpocitu zející prázdnotu.

Zlé ve mně bylostále zřetelnější

Na počátku osmdesátýchlet jsem v sobě zpozoroval silnou změnu. Hodně jsem poslouchaltvrdý rock, byl jsem čím dál víc agresivnější a přestal jsembýt "Robínem Hoodem". Zlé ve mně bylo stálezřetelnější; začal jsem vidět jako svou povínnost trestatlidi, kteří dělali chyby. Například jeden kumpán okradlmého bratra a svůj skutek zapíral. Potrestání jsem vykonal hnedna otevřené ulici. Mlátil jsem ho cíleně do obličeje, dozadnice a žaludku tak dlouho, dokud přede mnou neklečela neškemral o milost. To mi dělalo dobře, leč moje hodnotymizely velice rychle. Nebyl jsem typ rváče, ale chuť po stálevětší moci mě nenechala na pokoji. Kromě toho ve mně zuřilboj. Žena, kterou jsem miloval, mě nechtěla, a ty ženy, kteréchtěly mně, jsem nemiloval a nechtěl já. Toužil jsem po hřejivémteplu a lásce, ale mé hledání mě vedlo pořád dál a dál dotemnoty. Později se staly špatné věci, za které se dnes hodněstydím. Dopustil jsem se věcí, u kterých je mi dnes velicezatěžko pochopit svůj tehdejší způsob jednání. Odkud se vemně vzala všechna ta zlá energie? Byl jsem stále temnějšía měl jsem radost z toho, když se lidem, které jsem nemohl vystát,vedlo zle. Naše párty byly divočejší a divočejší. Protožejsem zažil tolikeré zklamání, byly pro mne ženy teď už jenobjekty rozkoše, ke kterým jsem neměl žádnou úctu.

Silní muži

Měl jsem v té doběvelice jednoduchý obraz světa. Na jedné straně jsem viděl zástupslabochů, kteří selhali, kteří si nevěří, hryžou si nehty, ajen se válí v posteli. Těm jsem přenechával ošklivé ženy,tihle týpci se museli ohýbat a dřít pro dobro ostatních. Nadruhé straně stálo těch nemnoho vítězů, kteří byli jako já:ti, kteří si z koláče ukrajují veliké kusy, teče jim med pobradě a nechají si druhými sloužit. Tak se mi svět líbil.

Mezitím jsem byl občaszkroušen nemocemi. V těch chvílích jsem se sebekriticky ptal, zdato přeci jen trochu nepřeháním. Ovšem takové rozjímánízmizelo vždycky v momentě, když jsem se cítil opět silný. Kdyžpotom zas bylo vše v souladu s mými výše uvedenými představami,sedli jsme s dobrým kamarádem na mašiny a jeli jsme za slunečnízáře do jiného města. Vychutnávali jsme si naše cool charisma,pohybovali jsme se jako králové a tak jsme se také cítili.Lidé nám prokazovali respekt, vyhýbali se nám. Ženy se na násvyzývavě dívaly. Byli jsme silní, mladí a nad ostatnímiměli převahu. Takový měl být život stále. Když jsem potom bylzase doma, ve svém nejhlubším nitru jsem si myslel, že jsem natom maximálně dobře. Pochybnosti, které se někdy objevily vkonfliktech, jsem už nevnímal. Nechtěl jsem žít nijak jinak.

Opojný pocit moci

O den později jsem najedné slavnosti vypilo něco víc než jsem měl žízeň. Při tomdošlo k fyzické výměně názorů, v níž jsem navzdory svémualkoholovému opojení zvítězil. To bylo zase znovu ono - mezitímuž to pro mne byla závislost, opojný pocit moci, který jsempociťoval obzvlášť tehdy, když jsem viděl strach v očíchdruhého. To jsem prožíval i přes to, že jsem nebyl rváč. Bylato moc, která mne opojila, ne cesta k ní. Bylo mi jedno, zda jídosáhnu násilím, agresívním pohledem, nebo slovně. Důležitábyla totální moc - o tu jsem usiloval. Léta po tom jsem četlv příslušné dějepisné literatuře, že Hitler a zejména takéStalin postupovali naprosto podobně - totiž aby získali více avíce moci. Nikdy jsem neměl pocít, že bych už byl naplněn a žeby mi to stačilo. Ne, můj chtíč ovládat druhé se stálezvětšoval. Ani občasné ponižování, kterému jsem byl vystaven,když jsem narazil na lidi mně nadřazené, mně nezmátlo anineodradilo.

Kde je tvůj Ježíš?

Zpátky na onuzmíněnou slavnost. O pár hodin později jsem potkal jednoho svéhostarého známého. Býval obávaným rváčem a fyzicky mně dalecepřesahoval. Teď byl křesťanem a svým bližním dával místokopanců naději. Přátelsky mne pozdravil. Já byl tehdyponěkud dost ve stresu, protože všichní moji kumpáni seděli vhospodě, chlastali a kňourali po svých ženských. Můj vztah sekvůli mé neustálé nevěře rozpadl. Hluboko uvnitř jsem chtěllásku a byl jsem vynervován. A ted' tady tenhle křesťan. Jo, jo,vím, že mně Ježíš miluje. Jo, už jsem to všechno jednouslyšel. Ale co já s tím mám dělat? Kde je ten tvůj Ježíš? Dámi už konečně tu správnou ženskou? Kde je při těch válkách,při zneužívání dětí, kde byl při křižáckých taženícha upalování čarodějnic? Zaplavil jsem ho otázkami. On bylale trpělivý a zeptal se mne, zda s ním chci jít domů.Pomalu, v průběhu noci, jsem byl stále lačnější po tom, coříká.

Vysvětlil mi, žeLucifer, nejvyšší anděl, rebeloval proti Bohu, a společně střetinou padlých andělů se kvůli rebelii stali démony. On sámse stal ďáblem. Od začátku sváděli lidi ke zlému, aby jedovedli na místo potrestání, které bylo určeno jim samým: věčnámuka v ohnivém jezeře. Bůh, který níkdy nezhřešil a je bezviny, musel potrestat zlo. Vymyslel tedy a vytvořil jistou cestu,aby lidem toto kruté potrestání, když to bude možné, ušetřil.Proto se Bůh sám stal člověkem; uzdravoval, miloval, povzbuzovala bez oddechu činil dobro.

Nejsilnější,nejvážnější věc na tom všem: skrze zradu byl vydán Rímanům,a Bůh-Člověk Ježíš Kristus byl nevinně ukřižován. Ne proto,že musel být. Bez problémů by býval byl schopen rozložit vjedné jediné chvilce lidi na atomy.

Dobrovolně připustilsvé ukřižování a krutou, velmi bolestnou a násilnou smrt. Zlásky k tobě vzal na sebe tvou vinu, pykal a trpěl za tebe.Protože byl Boží Syn zcela nevinný, nemohla ho smrt - tahlehrozivá, hrůzu nahánějící moc - zadržet. Ježíš byl a jesilnější než smrt a po třech dnech vstal z mrtvých. Později vystoupil do nebe, kde sedí na trůnu po pravíci Boží. DuchSvatý, třetí osoba Boží, je nyní tady na zemi, aby proměňovallidí. Každý člověk, který poprosí Ježíše o odpuštění,dostane život věčný a tady na zemi do srdce smysluplný směrdalšího bytí. Bíble toto nazývá znovuzrození ducha. Znamenáto bud' všechno nebo nic. Bud' věčná radost s Bohem, nebo věčnézatracení v pálicích plamenech ohnivého jezera.

Potřeboval jsemodpuštění

Nevím, jak se mi tostalo. Byl jsem přece tak cool, tak nesmírně v "pohodě".Najednou jsem věděl, že jsem od Boha oddělený.

Potřeboval jsemodpuštění. Vnitřně jsem volal k Bohu. Ten muž se se mnoumodlil a do mého srdce začal vtékat hluboký pokoj jakotekuté zlato, což jsem tělesně vnímal jako příjemné teplo.Tento text píšu v době, kdy od mé modlitby uplynuly téměř dvaroky. Jako motorkář jsem měl život plný napětí a dráždivýchpodnětů - stále akce, ale jako křesťan mám život daleko vícvzrušující a akčnější. Můj život se změnilo 180 stupňů,je napínavý, naplněný úžasnou mocí a silou, a nádherný.Obzvláště na začátku jsem měl mnoho vnitřních bojů, přestobyla Boží síla a milost tak silná, že už nechci zpět.

Jsem náročný,žádostivý člověk: chci hodně, nejlépe všechno, co se dávyzískat. Nikdy nejsem spokojen jen s průměrem. Hlavní rozdíloproti dřívějšku vedle toho, že se místo do pekla díkyJežíšově odpouštějící milosti jednou dostanu do nebe, je ten,že dnes nemůžu být spokojen s ničím menším, než s tím, comůžu dostat a dostávám od Boha. Dříve mí stačily svalnatéruce, hezké ženské, těžké motorky a moc. To už by midneska nestačilo. Zisk slastí, který jsem tím vším vyjmenovaným získával, je nesrovnatelně menší, když člověknajde odpuštění vin a pokoj v srdci. Jakákoliv nuda čidlouhá chvíle teď z mého života zmizela. Jak už bylo řečeno,dříve jsem býval častěji nemocný, kvůli tvrdému tréninkujsem měl opotřebené klouby a bolesti zad. Navzdory tomu, na jakévýši jsem si žil, jsem se v osamělých hodinách cítil prázdnýa vyhořelý.

Bůh mi dal hezkouženu a tři dětí

Dnes, ve svých 43 letech(1), cítím, jak se moje vnitřní a vnější síla obnovuje. Bůhmi dal hezkou ženu a tři děti. Mé bolestivé, opotřebovanéklouby byly nadpřirozeně uzdraveny, má malátnost a unavenostzmizela. Bůh mě pokořil, ponížil, srazil mi hřebínek, alehned mě zároveň bohatě obdaroval. Naučil jsem se vtěžkostech důvěřovat už nikoliv sobě samému, nýbrž Bohu.Dnes vím, že nezkrotná síla, kterou cítím uvnitř i vně,pochází od Ježíše - vynálezce moci, a vzdávám mu všechnučest. Dnes pracují na stavbě, tvořím, a je mi velikým potěšenímstavět nové věci - být kreativní. Rád vyprávím druhým lidemsvědectví o úžasné, bezvadné proměně mého života, která semohla stát jedině a pouze díky milosti Ježíše Krista. Svýmbratrům ze scény přeji z celého srdce, aby také oni osobnězažili odpouštějící, proměňující sílu samého Boha. Možnáse někdy setkáme a možná se za vás budu moci modlit.

Takzdar a Boží požehnání!

MartinHacker

(1) Tento časový údajautora svědectví je v době, kdy dochází k překladu textu, užopět sedm let minulostí (pozn. překl.)

Martin se pokoušel svouvnitřní prázdnotu naplnit mocí, tak žil ve své vlastníseberealizaci, kde ale není místo pro Boha. Kdo by si byl tenkrátpomyslel, že Bůh může změnit tak nemocného týpka?

Dneska už Martin nenínástrojem ďáblovým, nýbrž naopak byl 7 let pastorem a dnesvede 4 skupiny mládeže v severním Německu.

Co Bůh vykonal v jehoživotě, se stalo požehnáním pro druhé.

Christina si četlaMartinův životní příběh a rozpoznala v jeho dřívějšípovaze povahu svého exmanžela, který byl v pravém slova smyslustejného ražení, jako kdysi Martin. Jeho brutální, touhou pomoci řízený způsob jednání a chování zničil Christininuduši. Ale Ježíš pomohl i jí!

Christina: "Bůh mne uzdravilz deprese"

Od svých šestnácti letse Christina pohybuje mezi motorkáři; žila s partnerem, kterýpatří do jednoho z nejpověstnějších MC klubů Evropy. "Tentomuž rozcupoval mou duši na kousičky, totálně mně zničil."Christina se dostala dopéče psychiatra, musela brát pravidelně antidepresiva. V jednomobchodě ji oslovila perská křesťanka, protože Christina byla vočividně špatném duševním stavu. Od té chvíle se potom vždyscházely v polední přestávce a mluvily o Bibli, Christina všakničemu nerozuměla. Přesto se nechala pozvat do shromáždění.Tam našla na stolku s knihami Biker-Bibli,motorkářskou Bibli. "Vůbecjsem netušila, ženěco takovéhoexistuje. Bibli jsem nerozuměla, ale ty životnípříběhy v ní uvedené mne oslovily.“

V jednom ze svědectví,uvedených v motorkářské Bibli, kde se psalo o v minulosti mocíposedlém a brutálně se chovajícím motorkáři, poznalacharakterové vlastnosti svého bývalého partnera. Napsala tomumezitím už obrácenému motorkáři dopis, kde se ptala: "Pročtak jedná muž se ženou?" Následovala výměna dopisů.Bůh začal s Christinou jednat. Jednoho večera, když četlaknihu "Přislovi" (část Bible), otevřelo se jeji srdcepro Boha a od toho okamžiku začala Christina vnimat Božípřitomnost.

"Do méhoživota vstoupila radost! V té chvílí jsem věděla, žeje Bůh se mnou."Christina se o Bohu učila stále víc, stále víc ho poznávalaa vložila na něj všechnu svou důvěru. Perská křesťanka jíjednoho dne dodávala odvahy: "Důvěřuj Bohu a vysaďprášky." Christina důvěřovala Bohu a od tédoby žije bez antidepresiv. Lékař nemohl pochopit, že ty práškyprostě vysadila: "Spadnete do hluboké jámy!Musíte brát tabletky pravidelně!"

Stal se však pravýopak. Christina je přesvědčivě uzdravená. Nyní je pokřtěnáčlenka sboru a svědčí o zachraňujícím a uzdravujícímBohu, kde jen může. Jedna její známá z dob terapie to nemohlapochopit, jak skvěle se jí mezitím vede: "Pročse nám všem ostatním daří tak blbě atobě tak dobře?" I tato známá jeteď ve sboru a zažívá Boží pomoc. Christina se stala členkouHoly Riders, účastní se mnohých akcí. Kde jen může, stará seo "vyřízené" a "padlé". Ona sama to vínejlíp: "Bůh může vytáhnout z hlubokéjámy každého." Dokázala odpustit svémuexpřiteli. Ráda dnes rozdává na motosrazech Biker-Bíble,protože ví, že svědectví se neminou účinkem.

Bohu nebylo jedno, co ses Christinou stane. Ani ty nejsi Bohu ukradený! Bůh může pomoci itobě, když budeš věřit jeho slovu, a nikoliv už všem lžímtvého dosavadního života! Ježíš má všechnu mocna nebi i nazemi!

"Když nastalvečer, přinesli k němu mnoho posedlých; i vyhnal duchy svýmslovem a všechnynemocné uzdravil, aby senaplnilo, co jeřečeno ústy proroka Izajáše: ,On slabostinaše na sebe vzal a nemocinesl .. "

(Matouš8:16-17)

Ježíšto řekl zcela jasně a zřetelně také pro tuto dobu: "Nachoré budou vzkládat ruce a uzdravíje." (Marek16:18)

Někteří moji známíby dnes už se stoprocentní jistotou nežili, kdyby nebyliuzdraveni jasným Božím zázrakem! Např. Jens:

"Chtěl jsem žít"

Můj příběh jerelativně jednoduchý a začíná malou modlitbičkou: "Jájsem malý, mé srdce je čisté, nikdo jiný než Ježíš v němnemá přebývat." Tuto modlitbičkou jsem se modlil jako úplněmalý chlapeček před spaním, dřív než jsem večer zalezl dopostýlky pod peřinu. Léta později mi Ježíš při jedné rannímodlitbě připomenul, že tuto malou dětskou modlitbičkunepřeslechl.

Motorkářské(rockerské) prostředí

Prvních 37 let méhoživota bylo velmi převratných. Ve věku tří let jsem byl umístěnke svým prarodičům, u nichž jsem žil deset let. Ve věkutřinácti let jsem se dostal zpět ke své matce a otčímovi. Užv té době jsem obdivoval muže v koženém oblečení namotorkách. První kontakty s motorkářskou, resp. tzv. rockerskouscénou, jsem měl v první polovině sedmdesátých let. Následovalodeset let, kdy jsem žil relativně celkem solidně, pracoval jsem,než jsem se koncem osmdesátých let znovu ocítl v motorkářskémprostředí. Rychle se objevovaly další kontakty, např. se "Čtvrtíčervených světel". Velmi brzo jsem se v tomto prostředípropracoval na špičku a na vrcholu své kariéry jsem bylprezidentem jednoho populárního motocyklového klubu.Zároveň jsem měl ale otevřené dveře u jednoho aktivníhokřesťana, který se měl později stát mým pastorem. Mé pozdějšíobrácení má mnoho co do činění s tím, co mi ten muž vyprávělo Bohu, Ježíši a o Bibli. Všechno se mi to líbilo a jájsem začal přemýšlet o svém životě.

Předávkování

V létě 1991 jsem sedostal do depresí a předávkoval jsem se drogami. Rouhal jsem seBohu, chtěl jsem ho vyprovokovat, vyzvat. Celý víkend jsmeslavili bez přestávky a třetí den mi bylo tělesně takšpatně, že jsem musel zavolat pohotovost. V tom momentě užbylo mé tělo od pupku dolů až k nohám bez jakéhokoliv citu a jácítil, že spěji ke konci. Potom jsem slyšel, jak pohotovostnílékař říká mé tehdejší přítelkyni, že moje šancepřežít příštích 60 minut jsou velmi mizivé. Tehdy jsem sivzpomněl na to, co mi bylo řečeno o Ježíši, Pánu života asmrti.

Cítil jsem, že někdosahal po mém životě, a věděl jsem zcela jasně, že se ted'musím rozhodnout. Chtěl jsem žít!

Tuto noc jsem serozhodl pro Ježíše

V této noci jsem ve svémzoufalém stavu volal tomu aktivnímu křesťanovi. Přišel k mojíposteli a já měl dojem, že stojí v nějakém světle. Světlobylo výrazné, ale neoslňovalo, ani mne neoslepovalo. Zcelaklidně se mě zeptal, jestli se s ním chci modlit. Tu noc jsem serozhodl pro Ježíše, Pravdu a Život. A ještě tu stejnou noc jsemseděl na své posteli zcela uzdraven. Všechny symptomy zmizely. Vsrdci jsem cítil mocný pokoj a nadpřirozené bezpečí (viz 2K 5:17). Po tomto zázraku jsem potřeboval další tři měsíce,abych se důsledně a naprosto rozloučil se svým starým stylemživota (viz Efezským 2:8-10). První rok mého křesťanství jsemměl stále znovu a znovu jisté problémy s tím vzdát se starýchnávyků. Ale navzdory pokušením a díky náklonnosti drahýchvěrných bratří a sester ve víře se můj nový životstabilizoval.

Mnoho radosti

Tehdy jsem se ve svémsboru začal zapojovat do sborových služeb jako čištěnízáchodů a kuchyně, vaření kávy, nebo dohled nad parkovištěm,protože Boží Slovo mluví o tom, abychom si navzájem sloužili adělali dobré skutky. V roce 1992 jsem se seznámil se svou pozdějšímanželkou, vzali jsme se na podzim 1994. O dva roky později mě Bůhpovolal do mé nynější služby "Tribe of Judah".Řekl mi: "Jdi tam, odkud jsi přišel, a vyprávěj oJežíši Kristu těm, kteří budou chtít poslouchat."Dnes máme se ženou dvě dcery, které jsou naší velkou radostí.Takovou rodinu jsem si vždycky přál. Ježíš slyšel a vyslyšeli toto mé tajné vnitřní přání. Dnes jsem velmi svázán smotoscénou a mnozí motorkáři jsou mými dobrými přáteli.

JensErtel

PrezidentTribe of Judah Německo

Pro Jense se nejhlubšídno stalo bodem obratu. Tak daleko to ale zajít nemusí! Pročby měl člověk klesat ještě hlouběji do bahna, Boha ještě vícevyzývat a provokovat? On ti chce pomoci ted', když vezmeš Jehoslovo vážně a pokoříš se před ním.

Taky Jürgenbyl Bohem očistěn a

uzdraven skrze modlitbu a vkládánírukou

Jürgenvyrůstal jako druhý z pěti bratří. Jeho otec byl stále sněčím nespokojený. "Otecbyl velké zvíře a makalu stavby silnic akomunikací. Na měsi vybíjel vztek, jábyl jeho hromosvod. Pro měbylo víc facek nežchleba." Užv jedenácti letech se Jürgendostal na šikmou plochu, brzy se stal vůdcem vzpoury. Když dosáhlvěku patnácti let, měl už tolik vroubků, že ho soudce poslal nadva roky do vězení. Za ublížení na zdraví, vloupání atd. "Měchtěli potrestatexemplárně, ostatní si to odbylipouhou podmínkou. Jenže ve vězení to teprve pořádně začalo.Tam jsem se konečně,zdokonalil'. Popropuštění jsem byl horší než kdy před tím. "Výsledek:opět dva a půl roku vězení. "Kdyžjsem se dostalven na podmínku s probačnímdohledem, zkusil jsem sevzchopit azařadit sedospolečnosti.Předpokladem bylo najít si byt apráci, ale brzy jsemtoho měl plné zuby.Hašiš, marihuana a alkoholvedly k dalšímu uvěznění."

Probační pracovníci muvlastně chtěli doopravdy pomoci, ale Jürgenřekl jen: "Vyližte mi prdel" a šelna další tři roky za mříže. Během té doby se stal skupinovýmmluvčím 2 vězeňských skupin a pomáhal 40 vězňům, kde sedalo. Když se dostal po celkem 7 letech ven, znovu se zkusil nějakzačlenit do společností. Jeho matka se znovu provdala a "všimlasi, že jsem to myslel vážně." Nevlastní otec měl nějakékontakty se starostou, který bydlel v těsném sousedství, a takdostal Jürgen šanci v jednom truhlářství.

Léta před tím si připřekládání železa zranil záda a plotýnky. Ani v truhlářstvíto zdravotně moc dlouho nefungovalo. Po 9 měsících měl opětvýhřez plotýnek a proto musel v truhlárně skončil. Následněto zase nějakou dobu šlo, starosta mu obstaral místo "dohlížítele"na plovárně, protože tam pořád dokola docházelo k výtržnostem.Po dvou letních sezónách se začalo povídat o tom, že se Jürgendokáže postarat o klid a pořádek, což bylo nutně potřeba takéve vlastním městě. Tak se stalo, že se z Jürgena stal "městskýšeríf". On sám tomu nevěřil. "Takový člověkjako já a taková práce?" Někteří lidé měli jístéobavy, ale starosta stál za ním, a tak je Jürgen dodnes "městskýmšerifem" ve městě Neustadt v ulíci Weínstrasse, kde sepohybuje a stará o klíd a pořádek.

Roky před tím se alestaly věci, které jsou pro Jürgena tím nejdůležitějším. "PárNěmců původem z Ruska mě pozvalona bohoslužby." Jürgen tam šel a slyšel takpodivuhodné novinky o Bohu a světě. "Následně jsem seseznámil se svou nynější ženou avstoupil jsem s ní do svobodnéhoKřesťanského sboru, kde jsem dodnes doma. Chtěl jsem sí udělatčistý stůl, radikálně změnit svou životní cestu ajít dále už jen s Bohem."

Ato také udělal. Jeho sbor se dozvěděl o Jürgenových problémechs páteřovými plotýnkamí a začal se za něj modlit.

"Jsem sijistý, že Bůh použil tento čas ktomu, aby na mně pracoval."Každopádně po půl roce problémy s plotýnkami zmizely auž se nikdy neobjevily.

O pár let později bylau Jüjrgena diagnostikována hepatitis (žloutenka). "Celkemjistě to mám z toho, jakjsem se tetoval zašpiněnými jehlami."Když v jejich sboru kázal jeden hostující řečník, šeldopředu a nechal se modlit za své uzdravení. Ten hostujícířečník se ho zeptal, zda si je vědom nějakého hříchu, kterýby v poslední době neřešil a zůstával v něm. Najednou seJüjrgenovi rozsvítilo a vyznával: "Momentálně nemámdobrý postoj k cirkvi." Vté chvíli u něj stál také jeho pastor a po jeho vyznání se zaněj s hostujícím řečníkem modlili. Když šel potom ke svémulékaři na vyšetření, už se nenašla ani stopa žloutenky.

"Vim,že mne uzdravil Bůh -to je fakt bomba."

ZdraviJürgen

Co se odehrává vtobě, když čteš toto svědectví? Posouvá se tvé viděnísvěta někam? Svítá v tobě - pomalu Boží svatá přitomnost?Musíš být vnitřně úplně v křeči, když máš popřít vědomiBoží přitomnosti? Chceš potlačit skutečnost, že až dosudbylo všechno na kočku a že tě nyní volá Bůh? Proč by ses měluzamykat? Proč potlačovat pravdu a věčný život lehkovážněpropásnout, když je Ježíš Kristus tak blízko?

Přiznej si přece, žeBůh je stále Bohem, a že důsledně pracuje na své věci - ať toněkteří chtějí slyšet či ne. Proč bys měl věčně státna straně těch, kteří prohrávají? Proč žít, nač zůstávatv bezbožných nebo mrtvých tradicích, aniž by člověk žilopravdu s Bohem a jeho plností? Bůh tě vidi tady a teďs touto knížečkou v ruce a miluje tě! Chce pro tebe tonejlepší! Pro Boha neklesl nikdo příliš hluboko! Bůhzaslíbil, že nás vytáhne z té odporné jámy, když hobudeme hledat celým srdcem. To platí stejně pro tebe jako pro mužejménem Maze. Mohl ušetřit sobě a svému okolí hromadunepříjemností, kdyby býval poslechl své křesťanské rodiče.Po dlouhém bloudění sem a tam mu dal Bůh poslední šanci, kterouMaze uchopil.

Simone, jeho manželka,začíná s vyprávěním jejich příběhu:

Ježíš žehná našemu manželství

Co by bylo, kdyby ...?

Mé dětství neprobíhalozrovna harmonicky, přestože jsem si to velmi přála. Oba mírodiče byli závislí na alkoholu. Doma proto kvůli tomu byloplno hádek a sporů, náš rodinný život byl spíš tragédie. Veškole jsem byla spíš outsider. Děti sí na mně ukazovaliprstem kvůlí zanedbaným šatům a já se za to velice styděla.Kvůli méněcennosti jsem se vyhýbala Iídem a stáhla jsem sedo samoty. Také si vzpomínám na to, že nebylo nic pořádnéhok jídlu. V této situaci, ve stavu tísnivé nouze, jsem se modlila,i když jsem o živém Bohu nevěděla nic. Ve věku dospívání tose mnou bylo stejně chaotické. Pokoušela jsem se vydělat sinějaké kapesné roznosem novin. Za to jsem si potom kupovalaoblečení a tak. Hledala jsem lásku a myslela jsem sí, že jinajdu u mužů. Tak se stalo, že jsem jako velmi mladá šlapoprvé s chlapem do postele. Samozřejmě nezůstalo u jednoho -následovali další, a přesto jsem žádnou lásku nenalezla. Máduše byla velmi zraněná. Když jsem potom ve čtrnácti letechpoznala Matthiase, nedopadlo to se vztahem na první pokus dobře.Protože jsem byla často nevěrná, rozpadla se naše vzájemnádůvěra velmi brzo. Někdy jsem už pro lži nevěděla, copovídám - což bylo neodpustitelné. Párkrát jsme pak ještěbyli spolu a mne nesmírně udivovalo, že mne Matthias stáleještě hodně miluje.

Něco bylo jinak!? Tenpocit mě už neopustil. V šestnácti letech jsem měla ročníznámost s dalším týpkem.

V té době jsem secítila jako ve vězení, nebyla to žádná láska a vůbec jsme sek sobě nehodili. Ale neuměla jsem se od něj odtrhnout, protožejsem nechtěla být sama. Až jsem jednoho dne volala k Bohu aprosila ho o šanci. Na to jsem napsala Matlhiasovi dopis.Nepsala jsem zase tak mnoho, jen asi stokrát:

"Prosímodpusť mi, protože jsem nevěděla, co dělám."

Teď bude pokračovatMaze.

Vyrůstal jsem vkřesťanské rodině jako čtvrté ze šesti dětí. Můj táta bylpolicajt, máma byla žena v domácnosti. Rodiče to měli těžké,protože se na ně lidé často kvůli kupě dětí dívali jako naasociály.

Kromě toho nejsoupolicajti příliš oblíbení. Navíc ještě příslušnost k"sektě", jak se na to v převážně katolické vesnicidívali. Navzdory tomu nám rodiče dali to nejlepší, co měli amohli, do života nám předali lásku a zdravé sebevědomí. Jakodítě jsem s Bohem už leccos prožil a zažil, ale jako křesťanéjsme nesměli to a ono. Čemuž jsem ale nerozuměl, protože všichniostatní to přece směli a dělali. .. Vedlo to k tomu, že jsemve 14 letech odmítl chodit do shromáždění, vzpíral jsem seještě i proti mnoha dalším věcem. Od té chvíle jsem začalchodit na diskotéky, měl jsem svou první přítelkyni a brzo takésvou první zkušenost s alkoholem. Když jsem se potom dostal dostyku s prostředím heavy metalu a hledal jsem si tam kámoše, bylouž jen otázkou času, kdy vyhulím prvního jointa. Chlast,drogy a sex se staly mým hobby. Život jsem si chtělvychutnávat v plných doušcích. V 17 letech jsem potkal Simone(14). Bylo to jiné než s těmi ostatními, Simone jsem totižopravdu miloval. Po třech měsících jela se svými rodiči nadovolenou. Během té doby jsme si byli nevěrní, což vedlo krozpadu našeho vztahu.

V následujících dvouletech jsme se ještě dvakrát dali dohromady, ale pokaždé jsme sezase kvůli nevěře rozešli. Když bylo potom Simone 17 let aneslyšeli jsme o sobě tak zhruba rok, dostal jsem od ní dopis, vněmž mě prosila o odpuštění. Nato jsem odepsal, že jíodpustit nedokážu a nechci s ní už mít nic společného,přestože jí ještě miluji. Napsala mi znovu, ten večer jsem seza ní vydal a strávili jsme společnou noc - navzdory tomu, žejsme oba zrovna chodili s někým jiným. Když se to dozvědělamáma Simone, začala kvůli tomu dělat problémy, a tak se Simonenastěhovala ke mně - tehdy už jsem měl svůj vlastní byt.

Od toho okamžiku jsmespolu žili, leč všechny ty neodpuštěné věci tížily a ničilynaše duše. Denně jsme se hádali, dokonce jsme se začali ifackovat a fyzicky napadat. Krom toho jsme si celkem dopřávalialkohol a denně též nějakou tu dávku. Po así půl roce mělaSimone po tom, co jsme fetovali, dost děsivý zážitek v podoběhororových halucinací. Od té chvíle jsem (Maze) už žádnédrogy nekupoval. Ze své křesťanské minulosti jsem věděl, žedrogy a Simonin děsivý zážitek spolu souvisejí a že je todémonská moc, což mi nahánělo hrůzu. Když jsme bylipsychicky a fyzicky úplně vyřizeni, začal jsem se Simone mluvit ovíře. Věděl jsem, že Bůh může změnit jak lidi, tak situaci aokolnosti. Simone se o téma víry začala hodně zajímat,kladla mi mnoho otázek. Protože jsem jí neuměl všechnyzodpovědět, poslal jsem jí za svými rodiči. Ti ji spontánněpozvali na evangelizačni akci. Tam Simone osobně oslovil Bůha ona předala svůj život JeŽíši. Nyní v ní přebýval užjiný duch, a tak ji to táhlo na shromáždění. Já jsemtam s ní vlastně chodit nechtěl, jenže ona ještě nemělařidičák a tak mě přemluvila.

Když jí to změní,myslel jsem si, bude to stačit. Já jsem se nechtěl zase podvolovattěm křesťanským tlakům a omezením - ještě i později budu mítdost času na to něco dělat, abych neskončil v pekle ... Ale o4 týdny později ke mně během chval promluvil Ježiš a řekl mi:"Matthiasi, dneska máš posledni šanci." Bylo to takpřemáhajíci, že jsem ten den šel při modlitbách dopředu apředal jsem svůj život JeŽiši. A byl jsem volný· opravduvolný, už jsem nebyl pod nějakým tlakem. Kdyžjsme se tedy oba obrátili, rozhodli jsme se vzit. Řekli jsmesi totiž buď všechno nebo nic. Už jsme spolu žili a nechtělijsme dále setrvávat v hříchu. Tohle rozhodnutí Pán Bůhpožehnal, jak jsme později zjistili. Vzali jsme si čas naspolečnou rozmluvu, kdy jsme se vzájemně vypovídali. Při tom sedostaly některé dosud ukryté věci na světlo. Ale chtěli jsmebýt upřímní. O měsíc a půl později jsme měli svatbu.I přesto jsme se ještě často hádali a staré věci násještě občas dostávaly a přemáhaly. Nebyli jsme schopni tovyřešit. Po půl roce jsme se nechali pokřtít, jenže hádky zaseklepaly na dveře. Když jsme se ale v lednu 1994 nechali pokřtít,bylo to znamení před viditelným a neviditelným světem.

Satan nás chtěl i pokřtu rozeštvat, ale zvitězila Boží láska a odpuštěni. Trvalocelé tři týdny, než jsme se zase poprvé pohádali, což pronás byl zázrak - že jsme to vydrželi tak dlouho bez hádek.Staré, dávné, odpuštěné věci už jsme na sebe nevytahovali.Bůh náš vztah od té doby posvěcuje a uzdravuje, za což mu jsmenekonečně vděční.

Nyní, po 13 letechmanželství, máme 3 zdravé děti a prošli jsme hlubínami ivýšínamí vztahu, časy dobrýmí i horšími. Za celou tu dobunám zůstalo jedno: láska, odpuštěni a důvěra v Boha. Kletbu,kterou na nás chtěl ďábel uvalit, proměnil Bůh v požehnáníjak pro nás, tak pro druhé.

Maze to všechno mohlušetřit sobě i druhým, kdyby se býval byl rozhodl pro Boha aJeho cestu hned. Bohu buď dík za to, že využil a uchopil tuposlední šanci, kterou mu Bůh dal. Kolik lidí propáslo svoušanci k obrácení, kolik lidí ji bez povšimnutí přešlo, bezBoha na to žalostně dojelo a jsou teď nezvratně ztracení prověčnost! Takový konec je zbytečný, protože jsme viděli, žekletba ve vztahu byla ve víře v Pána Ježíše Krista proměněnana požehnání.

Bůh chce požehnatkaždému manželstvi.

Mnozí lidé jdou dokostela proto, aby si odnesli požehnání, diví se ale, proč ipřesto končí jejich život a manželství v troskách. A přitomřekl Bůh jasně a názorně, že veškeré požehnání je vázánona jednoho člověka.

"Pochválenbud' Bůh a Otec našehoPána Ježíše Krista, který nás v Kristu obdařil všímduchovním požehnáním nebeských darů"

(Efezským 1:3)

Kristus je zosobněnépožehnání, a bez víry, důvěry a poslušnosti v Něj nebude zpožehnání nic - i kdyby člověk obešel všechny kostely azapálil všechny svíčky. Manželství je mimochodem obraz provztah Ježíše k nám věřícím. Ježíš chce být takříkajícnaším ženichem - a my, shromáždění Boží, jsme jeho nevěsta.Svatební rituál, kdy si nevěsta obléká bílé šaty, pocházíz poslední knihy Bible - ze Zjevení. Bílé svatební šatysymbolizují skutečnost, že skrze Ježíše Krista máme odpuštěníhříchů, a tím se stáváme jeho nevěstou.

Kdo pozve Boha do svéhoživota, a převezme Jeho hodnoty do jednotlivých oblastísvého života, zažije (a prožije) plnohodnotný život. Bůh náslidi stvořil jako vztahové bytosti, tedy tvory, kteří potřebujívztahy s druhými lidmi. První vztah je můj vztah k Bohu,druhý vztah je můj vztah k sobě samému, a třetí vztah je vztahk mým bližním. Není proto divu, že nás Bůh chce pro vztahyznovu

uschopnit, když uvěřímev Ježíše Krista. Také proto pozval Bůh do věčného životasvou shromážděnou církev věřících, ke které patříme,když se upřímně, z celého srdce obrátíme a obdržíme BožíhoDucha. Musíme se ale velmi konkrétně rozhodnout, že chceme býtaktivní součástí tohoto Božího společenství, protože jinakse náš život dostane do stagnace.

Toho si všiml téžThorsten:

Sex & drogy &rock'n 'roll

Narodil jsem se v roce1968. Už v osmi letech jsem poslouchal AC/DC, Black Sabbath, Accept,celou paletu metalu. V 15 letech jsme chodili na disko pro mladé,před tím jsme na hřbitově vypili rum a pivo až se správně"vyrovnala hladina" a my se cítili extra skvěle. Bylato doba rockerských motoklubů, doba vzniku jak vesnických, takvelkých klubů. Každý pátek přicházeli kluci ze ShabrakkeSiegen, Old Germany nebo z Excalibru, měli na sobě džínovéoblečení, a nebyl jediný večer, kdy by nemuseli přijet policajtiči sanitka - rychlá záchranná služba. V té době jsem už mělostré střelné zbraně, nebo alespoň vždycky u sebe velký ostrýnůž.

Tehdy v té době to takholt bylo normální! V krátkosti k mému domovu: Matka pila odmých šesti, můj otec s pitím začal v mých 13 letech. Když mibylo 17, došlo na rozvod mých rodičů a můj táta šel naodvykací kůru. Já zůstal s mámou, bez táty.

Teď jsem měl mnohemvíce svobody. Jasně, moji kámoši na tom byli všichni stejně.Všichni moji známí, celé prostředí, všichni byli stejnéhoražení. Od alkoholu k drogám. Začal jsem tetovat, a sicedenně. Potom jsem se seznámil se svou první přítelkyní, kterána tom byla úplně stejně jako já, takže se k tomu ještě přidalsex. SEX, DROGYa ROCK'N'ROLL -to byl můj život.

V době, kdy jsem byl vučení, jsem se potom "chytil". Musel jsem, protože jinakbych už býval zašel. Žil jsem stále ještě excesivně, dokudjsem nepoznal svou exmanželku. Se svatbou přišel do mého životaklid. Stále jsme se ještě dobře nalívali, ale už to teď bylojiné: každý byl ženatý, tudíž příležitosti k pití bylyjiné a bylo jich méně.

Po šesti letechskončilo mé manželství rozvodem a tím se pro mne zhroutil svět:

Moje žena mně opustila.Mnohým z mých kumpánů se vedlo úplně stejně, a tak sestalo, že jeden z mých známých, už delší čas rozvedený aplnoprávný člen (1) velkého MC (Motorcycle Club) mě vzal s sebouna klubový večer. Tam jsem se cítil úplně skvěle, přemýšleljsem stylem "Fuck off the World". Tady byl můj svět, můjdomov, a při starém stylu SEX, DROGY a ROCK'N'ROLL jsem se rychleopět stal tím volným, divokým rockerem, motorkářem.

Myslel jsem si: "Týjo, to je skvělý!" Táboráky, párty, srazy, obrovskásvoboda. Když jsem se stal členem, rychle jsem zjistil: tady sepřece jen tancuje trochu jinak. Bylo mi do mysli vtlučeno: "myjsme tvoje rodina", to znamená musíš přijit, když tězavoláme, tvůj život je ted' klub - tvoje barvy. Protože jsemčlověk milující neomezenou svobodu a nedodržující pravidla,strašně rychle jsem se s klubem dostal do problémů. Šel jsem sisvou cestou. Stále ještě jsem však byl členem, když jsem napracovišti dostal nového kolegu, křesťana.

Byl zcela jiný než já- naprosto odlišný. V práci jsem ho záměrně provokoval, např.jsem na psací stůl maloval "666" a jiná zlá znamení.Já jsem motorkář a co tohle je za úleťáka? Nenechal sevyvést z klidu, modlil se před jidlem v kiosku a zval mně nashromážděni do svého sboru. To jsem si nedokázal představitani v nejmenším. Jednoho dne se mi vedlo opravdu blbě. Byl jsemve stresu kvůli neshodám v klubu, nic mi nešlo v práci ani vsoukromi; a tak jsem se jedné neděle zvědavě vypravil s tim mýmspolupracovnikem do toho jeho sboru. Co jsem tam cítil a zažil, tonezapomenu nikdy: Takovou lásku, s jakou tam ke mně lidépřistupovali, jsem nikde nezažil a neznal jsem to. Při chvalách auctívání jsem se sesypal a brečel.

Od toho dne jsem chodil vneděli na bohoslužby a v pátek do klubovny MC za bar. Tak to šlodelší dobu. Surfoval jsem na internetu z webové stránky jednohomoto klubu na druhou a narazil na Holy Riders (křesťanskýmotoklub, pozn. překl.). Dnes vím, že to bylo Boží vedení.

1. V "MC" motoklubech panuje velmi přísná hierarchie a struktura. Nováčci nemají zpočátku

všechna práva, musí senejprve osvědčit, ještě se jim úplně nedůvěřuje a nemohouhovořit do věcí při společných diskuzích. Plnoprávný členje nazýván "Vollcolouť' na kožené bundě nebo vestě můženosit plné označení klubu, nášivky, tzv. barvy - "colour".Stuha s vepsaným názvem klubu nad znakem se příznačně jmenuje"Rocker". (pozn.překl.)

Napsal jsem Mondovi maila ptal se ho: "Jak to u vás vypadá, jste rockeři? Pijetealkohol, pořádáte párty? Jako křesťané?" Mondo mněpozval na klubový večer, ale jižní Německo mi bylo trochudaleko. No jo, no, tak jsem si dál jel po svém: v nedělibohoslužby a v pátek chlastání a párty. Až do onohopamátného večera. Měl jsem zrovna službu v baru za pultem, kdyžse v pozdních hodinách otevřely dveře a dovnitř vešlo 5členů Holy Riders. Lidičky, rád bych býval viděl výraz vesvém obličeji . .. někteří se tomu smějí dodnes. Holy Riderstady u nás - ty bláho, mi běželo hlavou, a okamžitě jsem se snimi dal do řeči. Od toho dne jsem se s nimi setkával a pravidelnějsem navštěvoval jejich domácí skupinku.

Tak, teď jsem tedychodil do sboru na bohoslužby a na skupinku – a v pátek do klubuchlastat. Bylo to neustálésem a tam, dokud jednoho večera, velmi pozdě, nepřišli dva Mečlenové z jiného města, na bundě měli 666. Ještě jsem jimudělal něco k jídlu. Druhý den jsem seděl naprosto vyčerpaný aúplně unavený u snídaně a chystal jsem se do shromáždění.Četl jsem si v Bibli a přemýšlel: "Chlape, dneska vnoci jsi strkal satanovi do zadku karbanátky, ďáblu jsi sloužil,a teď chceš jít do shromáždění - s tím je konec! Tady JEŽIŠIMAŠ MŮJ ŽIVOT, VEZMI SI HO A ZMĚŇHO!" Takhle už tonemohlo jít dál. výstup z toho motoklubu, kam jsem patřil, bylvelmi těžký. Nedá se přecházet z jednoho Me do druhého jakotřeba v klubech kuželkářů. Odložit barvy klubu znamenástres, kterého jsem ale nikdy nelitoval. Dnes jsem už dva a půlroku u Holy Riders, vedu živý vztah s Ježíšem, chodím na domácískupinky, na bohoslužby, jsem zapojen ve sborové práci. Bylato dlouhá cesta, ale teď s Ježíšem je to nejlepší. Jen on můžeosvobodit od stylu života SEX, DROGY a ROCK'N'ROLL. Ježíš žijeve mně a já žiji pro něj.

Thorsten

Opravdovou lásku

zažil Thorsten vesboru zbožných lidí. To znamená, že člověk je přijat takový,jaký je; zažívá milosrdenství a slitováni a dostane přívětivěřečené, nerozkazovačné poučení, jak by to dál mohlo jit lépe.

To je Boži láska,která se v nás a skrze nás uskutečňuje, když se vydáme Bohu.Tato láska nás dovede k tomu, že milujeme lidi i navzdoryokolnostem. Navzdory tomu, že nám jsou třeba čistě lidskyviděno nesympatičtí nebo bychom si s nimi jinak třeba nikdynic nezačali, protože se třeba pohybují na zcela jiné scéněnebo v jiné společenské vrstvě. Taková láska není na prvnímmístě nějakým pocitem, nýbrž láska je dobrovolné rozhodnutíse z přesvědčení pro toho druhého a ne nejdříve pro sebesamého! Přijmout druhého, protože mu chci pomoci, to musímchtít. Pravá Boží církev má takovou lásku k Bohu a kbližním. Samozřejmě jsem narazil na hromadu náboženskýchtradičních spolků, které odsuzují lidi povrchně podle jejichvnějšího vzhledu a nechtějí s nimi (lidmi "jinými")mít nic společného. Nenechte se od nich zklamat, protože vevelkém klamu žijí oni sami, navíc klamou a zklamávají nejensebe, ale také druhé. Hledejte pravé shromáždění našeho Boha,kde je Bůh a bližní opravdu milován, protože tam Bůhopravdu přebývá uprostřed svého lidu.

Jedna žena mi jednouřekla něco ohromujícího: "Nejsem obrácená a také nevím,co to vlastně znamená, ale vím, že váš Bůh žije." Byljsem zvědavý, co tím myslí. Řekla: "Kdyžpřijdu do vašeho shromáždění, tak vidím motorkáře, technaře,hip-hopery, normální lidi, staré, mladé, Rusy, Němce ... anedokážu najít nic, cobyste měli společného nebo co by vás spojovalo. A to, co nedokážupochopit ani uchopit ani vidět, ale co vás přesto spojuje, to musíbýt Bůh." Atak to také je! Takový sbor je tennejvětší světový zázrak. Každá scéna (subkultura) má něco,co mají všichni její příslušníci společné. Motorka, oblečenínebo sport, hudební směr atd. V křesťanském společenství jetím společným Bůh. Společenství křesťanů je přímévyslyšení Ježíšovy modlitby!

"Neprosímvšak jen za ně, ale iza ty,

kteři skrze jejichslovo ve mne uvěří;

aby všichni bylijedno jako ty, Otče,

ve mně ajá v tobě, aby i oni byli v

nás, aby tak světuvěřil, že ty jsi mě

poslal."

(Jan 17:20-21)

V živém společenstvíse může Bůh projevovat, a sice tak, že lidé nalézají víru,spásu dokáží uchopit pevněji a zažívají celkovou obnovuživota. Největší div světa je živé společenství živéhoBoha! A tam patříš, pokud jsi Boží dítě.

Tři věci jsou vprobuzeném společenství Božim velice důležité: Za prvé:"jednoduché a podmanivé" & biblické zvěstováníslova Božího. Za druhé: upřímné uctívání a za třetí:atmosféra milosti a odpuštění, ve kterém je možné společněrůst v posvěcení.

V opravdovémspolečenství je konečně možné mluvit upřímně a býtpravdivý, je tam možné mluvit a vyjasnit ty věci, které bylonutné vždy utajovat. Ježíš je dveře z vězení pokrytectví!Samozřejmě musí taková důvěra nejprve růst a též se při tomstává, že dojde tu a tam ke zklamání, jelikož lidé sedostávají na hranice svých možností. Ale fantastické je, žesi vždy znovu můžeme odpustit a znovu se přijmout - protože námodpustil Bůh, a také nás přijal. Kdo poznal sám sebe u Boha, tenbude k druhým milosrdný!

Cesta do společenství: křest zesvobodného přesvědčení!

Boží vůle je, abychomse nechali pokřtít ve jménu Otce i Syna i Ducha Svatého, chceme -li přijmout odpuštění vin a dar Ducha Svatého. Ježíš k tomuříká:

"Kdo uvěřía přijme křest, budespasen;

kdo však neuvěří,bude odsouzen. "

(Marek 16:16)

Křtem jasně dávámenajevo Bohu, shromáždění věřících, satanu a celémubezbožnému světu, na čí straně stojíme a kterou cestou teďpůjdeme. Možná patříš k těm, kteří byli jako miminkonuceně pokropeni v nějaké církevní budově. Za to nemůžeš,ale je důležité, abys věděl, že takovýto praktikovaný rituáls pravým, Bohem chtěným křtem nemá nic společného. Že jsipotom o nějaký čas později možná složil v církevní budověpředstírané vyznání viry, abys za to získal slíbené věci, toje hřích pokrytectvi a rouhání. To bys měl uznat a vyznat anejlépe tak, že se necháš opravdově pokřtít - a sicedobrovolně, ze svobodného přesvědčení. Teologie a praxekřtu dětí, biřmování a konfirmace nejsou biblické a s Božívůlí nemají nic společného. Bůh chce, abychom udělalidobrovolné rozhodnutí z přesvědčení pro Něj a Jeho královstvía abychom se následně nechali pokřtít. Samozřejmě mě vodakřtu nemůže očistit vnitřně. Proto mluví Bůh o"znovuzrození", neboli "křtu Duchem Svatým".Jan, poslední prorok, k tomu říká:

"Já jsem váskřtil vodou, on (Ježíš)

vás bude křtítDuchem svatým."

(Marek 1:8)

Ježíš: "Amen,amen, pravím tobě,

nenarodí-Ii sekdo z vody a z Ducha,

nemůže vejít dokrálovství Božího."

(Jan 3:5)

"Křest vodou"znamená: smíš a měl by ses dobrovolně a z přesvědčeníposlušně nechat pokřtít, s potřebou a vírou, že ti Bůh vJežíši Kristu odpouští.

"Křest Duchem"znamená, že ti Bůh odpouští tvoje hříchy, osobně v toběpřebývá v Duchu svatém, a očišťuje tě. Špatné svědomí jeočištěno, nyní je bělejší než sníh, protože vina jeodpuštěna. To je okamžik znovuzrození, nového začátkutvého života - pokud se doopravdy obrátíš. "Obrácení"je to, co musíš udělat ty; "křestDuchem" je to, co Bůh koná v okamžiku tvéhoopravdového obrácení; a "znovuzrození" jeto, co se děje během tvého obrácení. Smíš začít znovu odzačátku. Skrze tělesné narození vstupujeme do vztahu se svýmirodiči, skrze znovuzrození začínáme nový život s Bohem, našímOtcem. Všechno se to děje vírou v Boží slovo.

Každý biblický sbor těna základě vyznání víry v Ježíše Krista rád pokřtí apříjme za svého člena. Každá náboženská církevní obecudělá pravý opak, tvou žádost o dobrovolný křest z přesvědčeníodmítne a bude ti to chtít vymluvil. Celkem jistě najdeš ve svémokolí nějaký Bibli věrný sbor, který tě rád pokřtí, přijmedo svého středu a pomůže ti v tvé další cestě.

Život s Ježíšem:

Tak mnoho lidí říká,že věří v Boha - a zatím nevěří konkrétně jeho slovu, nýbržpouze svým vlastním představám a interpretacím. Jenže to je kničemu! Boží slovo má mnoho detailů, které obnovují nášživot, proměňují ho a naplňují smyslem a radostí - jen mumusíme věříl. Jürgennám poví, jak ho víra v duchovní skutečnost osvobodila odkouření.

A sice bez nějakénámahy, bez nikotinových náplastí, nýbrž čistě jen vírou vBoží pravdu:

Před 3 roky jsem sevědomě přiklonil na stranu vítěze – Ježíše Krista. Předtímse můj život skládal z nenávistí, násilí, drog a všech"radostí" tohoto světa. Tenkrát jsem si chtělřídit svůj život po svém. Potom však jednou nastal okamžik,kdy jsem byl úplně na dně. Tehdy mi došlo, že tímto způsobem,budu - li tak dál pokračovat, bídně zajdu. Sám jsem hledalřešení, jak by se ta situace dala změnit, ale sklouzával jsemtak jen stále hlouběji. Potom jsem prostřednictvím rozhovorů aBible poznal Krále Králů: Ježíše Krista. Nyní jsou to přesně3 roky a za tu dobu mi "On" pomáhal a měnil mně. Jsempro něj jako člověk důležitý.

Během jednoho kázánína text z první Korintským 6:19- 20 jsem byl osobně osloven, mojevíra pocítila výzvu. Ten biblický text říká: "Čisnad nevíte, že vašetělo je chrámem Ducha svatého, který ve vás přebývá ajejž máte od Boha?Nepatříte sami sobě! Bylo za vászaplaceno výkupné. Proto svým tělem oslavujte Boha." Tatoslova mne vždy znovu hluboce zasáhla. Jednoho dne jsem seděl naterase, přemýšlelo mnoha věcech, přitom jsem si strčil do pusycigaretu - s požitkem jsem zatáhl. A v té chvíli se mi vhlavě ozvala slova z kázání, že mé tělo je chrámem DuchaSvatého - Boží Svatý Duch bydlí také ve mně. Okamžitě sedostavily myšlenky, jak se ve mně Duch svatý asi cítí. Následnějsem se rozkašlal až dávivým způsobem, musel jsem doslova lapatpo dechu. Najednou mi hlavou létaly myšlenky:

jak se cítí někdo, kdose nastěhoval do mého těla, kde je ale totálně zamlženo, anejde vůbec nic rozpoznat? Může ten, který ve mně bydlí,ještě vůbec působit v tom hustém čmoudu? Vědomí a

víra v to, že Bůhskrze Ducha Svatého ve mně osobně přebývá, mě od toho okamžikuaž dodnes od onoho břemena resp. závislosti na kouřeníosvobodila. Ještě další moje vlastností byly na mněa ve mně skrze působení Ducha Svatého viditelně změněny.Pochopil jsem, že jsem v Božích rukou surovým diamantem, kterýBůh ted' postupně brousí, aby zřetelně odrážel lesk jehoslávy. Jak dlouho to bude trvat, to nevím. Ale věřímtomu, že Bůh z mého života a těla udělá něco výborného.Opravdu je to tak, že nepatříme sami sobě. Nám všem byla nakříži golgotském skrze krev Syna Božího, Ježíše Krista, dánamožnost stát se Božími dětmi - pokud vědomě tento darodpuštění přijmeme, dáme své tělo k dispozici živému Bohu avzdáme mu tím čest.

Jürgenvěří v Boží svatost a Boží přítomnost v Duchu svatém. Vírav duchovní realitu a duchovní skutky by potopila celý průmysltabáku a nikotínových náplastí. Co všechno by se ve tvémživotě nezměnilo, kdybys opravdově věřil, že svatý Bůh jednáv přítomnosti?

Podíl víry

K čemu nám bude věřit,že existuje někde nějaký supermarket, když tam nepůjdemenakoupit? Vyhladovíme! A je možné vyhladovět také duchovně!Tam, kam chodím nakupovat, se vyznám. Vím, kde najdu sýr, mletémaso nebo ovoce, a podle toho, co chci a potřebuji, si nakoupím.Naprosto stejně musíme postupovattaké s Biblí.

Musíme vědět, copřesně Bůh v jednotlivých situacích nabízí, a musíme tove víře přijímat a uskutečňovat, jinak se nepohneme z místa.Ježíši nejde o tvé IQ, nýbrž o tvůj kvocient víry(podíl, úroveň víry). Se špatnými biblickými znalostmi,pochybnostmi a malověrností se vždycky znovu dostaneme do slepéuličky. Když ale bude me věřit tomu, co Bůh říká, zažijemeBoha úžasným způsobem!

Nezapomeň nanásledující! Mnoho z toho, co Bůh říká, nemůžeme nejprvevidět nebo cítit. Víra nemá co do činění ponejprv s pocity.Víra je jako neviditelná ruka, která uchopí a pevně drží to,co Bůh zaslíbil. Nečekej na to, že se situace nebo pocit změní,abys mohl věřit. Věř, a skrze víru se bude situace měnit.Nemůžeš hned vidět nebo cítit, že ti Bůh skrze Ježíšeodpouští. Ale skrze víru v tu skutečnost bude očištěno tvésvědomí a dostaví se pokoj Boží. Ani já nemůžu vidět nebeskékrálovství, ale skrze víru v Boží slovo vím, že už dnespatřím do společenství nebeských občanů a jsem jeden zobyvatel Božího domu (Efezským 2:19). Ve víře přijímám svénové postavení před Bohem, ve víře v nové postavení se měnítaké mé stanovisko. Když své stanovísko pevně uchopím ve víře,stane se to mým novým přesvědčením - a to bude vyznačovat méjednání. Celý život, ve všech oblastech, se vírouv biblické pravdy giganticky promění!

Proto je pro každéhotak důležité číst pravidelně Bibli, modlit se a budovatspolečenství s ostatními křesťany. Modlit se neznamená jensepnout ruce, nýbrž neustále žít ve vědomí Boží svatépřítomností, s Bohem mluvit, naslouchat mu a poslouchat ho. Tzn.věřit ducha přítomně a v tom jednat.

Někteří lidé simyslí, že dnes už není možné žít jako křesťan. Už jenomhospodářská situace to má znemožňovat. Taková blbost! Právěv naší době, v naší situaci může člověku Ježíš Kristuspomoci!

Víra patří dofirmy, do života - i do nezaměstnanosti, právě tam, kde jsi! Víraje orgán v nás, kterým dáváme vyhazov všem bezbožnýmmyšlenkám a pohnutkám v nás, a na místo toho vírou přijímámeBoží požehnání· tím, že ve všech oblastech života uvádímeBoží vůli ve skutek. "Nenalháváme si tím něco?"Když si budeš jen něco nalhávat, tvá nouze se tím jen zvětší!Buď ve víře důsledný!

Neznamená to, že budemeuchráněni nesnází. Znamená to, že v těžkostech bude Bůh snámi a posílí nás. Já už jsem také musel vírou projítkilometrovým "tunelem" • ale vlastně nikolivmusel, nýbrž mohl! Víra vede vždy na světlo, kesvětlu, zatímco nevíra mne zanechává v temnotě tunelu. Přečtisi pozorně Žalm 23. Potom budeš vědět, o čem mluvím.

Smrt je poslednítěžkostí, skrz kterou musíme projít. Konfrontováni jsme s tímneustále. Každý z nás je od věčnosti vzdálen pouze jedenjediný srdečni tep. Právě tváří v tvář smrti máme skrzevíru útěchu a jistotu, že budeme věčně žít s Bohem.Dramatickým způsobem se o tom mohl přesvědčit Holle:

... na břehu stál muž...

Stalo se to jednou večtvrtek před pár lety, na začátku června. Obě mé nevlastnídcery byly u svého biologického otce, moje manželka ve vysokémstupni těhotenství byla s naším společným synem u své matky vKarlsruhe. Všichni jsme byli velice šťastní z toho, že se námmá brzy narodit dalši člen rodiny. Už jsme na to taképodnikli některé přípravy. Auto bylo příliš malé, tak jsme sipořídili dodávku se vším potřebným.

Děti se těšily a užsi plánovaly, kdy bude kdo dávat na to miminko pozor a tak dále.Věděli jsme, že to bude holčička a pojmenovali jsme ji EmmaLynn.

Ten čtvrtek jsem tedypřišel z práce, otevřel jsem si konzervu ravioli - nikdo nebyldoma. Po jídle jsem ještě telefonoval s jedním člověkem znašeho motoklubu. Byl to radostný a povzbudivý rozhovor.Během telefonického hovoru mi na mobil přišla sms.

Kdyžjsem dotelefonoval,popadl jsem mobil, abych si sms přečetl. Myslel jsem si, že mižena přeje dobrou noc, nebo tak něco jako vždy - co taky jiného.Když jsem sms-zprávu otevřel, stálo v ní:

PROSÍMOKAMŽiTĚ MI ZAVOLEJ ZPĚT, NAŠE EMMA JE MRTVÁ!!

Jako v tranzu jsem volalsvé ženě, ani jeden jsme nemohli pořádně mluvit. Už celý denměla manželka takový divný pocit, šla proto potom v Karlsruhe donemocnice na gynekologii. Tam pak potvrdili smrt našehonenarozeného dítěte! Na příští den byl stanoven termín vnemocnici diakonie Schwäbisch Hall. Naše mrtvá Emma se tady narodípřirozenou cestou!

Tu noc jsem nespaljedinou vteřinu! Bylo mi asi tak jako králi Davidovi, když umíraljeho syn. Brečel jsem, křičel jsem k Bohu. Modlil jsem se, aby tocelé byl jen omyl, aby naše Emma ještě žila! Obžalovával jsemBoha· proč já? A tak to šlo celou noc. Nepřestal jsem se modlit,volat a plakat, až nakonec přišlo ráno.

Když se konečněrozednilo, vstal jsem. Byl jsem vnitřně uklidněn, vyrovnán. Pošálku kávy jsem se oblékl do motorkářského klubovéhooblečení, včetně bundy. Upřímně řečeno jsem byl trochunejistý - co se v takové situaci vlastně nosí? Nakonec jsem seale pro bundu rozhodl, protože na ní je totiž napsáno "JežíšŽIJE". Nebudu li umět toto dosvědčit v tak těžkéhodině, tak už toho nebudu schopen nikdy! Když přijela žena,naše kroky bez nějakých řečí šli do o nemocnice Tam sekonala ještě jednou přesná a důkladná vyšetření, alevýsledek zůstal stejný:

naše Emma je mrtvá!Moje žena dostala přípravek na rychlé vyvolání děložníchstahů a odvedli nás na sál.

Teď si to představte,muži a otcové! Stojíte před svou ženou a musíte se divat nato, jak ve velikých bolestech přichází na svět vaše mrtvédítě! Tam nepomohou dobrá slova těch nejlepších přátel! Nictam nepomůže skupinová dynamika Me klubu nebo podobného spolku!Všechno, co jsi až dosud postavil, padá! Všechno je prázdné aplané. Jsi naprosto sám! Padáš do něčeho bezedného! Můžešse stavět na hlavu nebo mlátit hlavou do zdi, můžeš proseděthodiny před bednou, můžeš skočit na mašinu a lítat okolímjako smyslů zbavený! Všechno to je k ničemu! Stejně ti zůstanepouze vzduchoprázdné místo v srdci!

Povede se ti stejně jakoPetrovi a jeho přátelům na Tiberiadském jezeře. Bylismutní, zdeptaní, zlomení nad smrtí Ježíše – svého přítele.Ježíš zemřel hroznou, strastiplnou smrtí! Petr a jehopřátelé bylí rybáři, tedy lidé, kteří dělali tvrdou práci- takže to určitě nebyly žádné měkoty! Abyse odreagovali, šli rybařit, a sice na jezeře trávili celou noc.Nechytili jedinou rybičku! Kdyžpluli ráno unavení a vyčerpani zpět k břehu, stál tam muž avolal na ně: "Máte něco kjídlu?" Odpověděli: "Ne, nemáme jedinou rybu!“

Ten muž jim dal radu,aby ještě jednou vyhodili síť - a hle, síť se naplnila! Teprveted' toho muže poznali! Byl to jejich přítel a pomocník Ježíš,ukřižovaný a vzkříšený! Když potom naše Emma přišla nasvět, byl navzdory všem slzám a smutku v sále blahodárný klíd.Jsme pevně přesvědčení o tom, že tento pokoj přišel od saméhoBoha: "Svůj pokoj vám dávám, svůj pokoj vám zanechávám!"

Pro mne a mou rodinu byloa je jisté, že pouze čistá víra nám pomohla projít toutosituací! Jistěže jsme někdy smutní a představujeme si, jaké byto bylo, kdyby Emma byla tady s námi. Ale také víme, kdo násutěšuje a uzdravuje. Ježíš ŽiJE! Vědomí, že někdo stojína "břehu" a čeká na mně, aby mi pomohl, to je víra!Všechno ostatni je jen náboženství! A náboženství je kničemu. Žijeme ve víře a v naději - a to je to, co nás dělásilnými! V tomto smyslu vám přeji Boží požehnání a vždydostatek cesty pod koly!

Holle

Ježíš se s tebou chcesetkat ve tvé tísni!

Království Boží užnastalo!

Pro lidi, kteří seomezili na život v tomto světě, je zdraví a materialismus tímnejdůležitějším. Je to pro ně totiž to jediné, co tady vesvětě zřetelně platí. Když ale člověk pochopí, že na násčeká buď nebe nebo peklo, a my jsme na světě proto, abychom serozhodli pro nebo proti Ježíši Kristu, tak to celé najednouvypadá jinak. My všichni tady, co o sobě pišeme v tétoknižce, jsme jen malou částečkou z miliard dalších lidi pocelém světě a ve všech generacich, kteří se rozhodli proživot s Ježíšem Kristem· a Bůh dodržel své slovo ukaždého z nás. Odpustil nám naše hříchy, přijal nás dosvé lásky, a začal v nás své posvěcující dílo. Obdrželijsme a přijali Božího Ducha Svatého a tím pro nás začal věčnýživo!. Plni radosti očekáváme druhý příchod našeho PánaJežíše Krista a těšíme se na Boží nový světse všemi těmi,kteří Boha milují.

"Podle jehoslibu čekáme nové nebe a novouzemi, ve kterých přebývá spravedlnost. Proto, milovani,očekáváte-Ii takové věci, snažte se, abystebyli čistí a bezposkvrny a mohliten den očekávat bezestrachu před Božímsoudem. A vězte, že vesvé trpělivosti vám Pán poskytuje čas ke spáse" (2Petrova 3:13 - 15)

Královstvi Boží mádvě poschodí. My jsme ještě v přízemí a už mámečestné poslání zvát vás do Božího království! Smrt pro násdávno ztratila svou hrůzu a děs. Těšíme se na věčnost u Boha.Ale jsme na hony vzdáleni tomu, abychom chtěli utéci z tohotosvěta, abychom se na věčnost dostali už teď a za každou cenu.Nýbrž již zde na zemi se radujeme z nového života s Bohem.Samozřejmě to jinak vypadá s těmi lidmi, kteří zůstávajínerozumní a nechtějí vidět věci tak, jak jsou.

Kdo promarní svůjčas k obrácení a upřednostni tzv. "radosti" životapřed věčným životem s Bohem, ten nemůže očekávat nic jinéhonež posledni soud a věčné zatracení v pekle. Tuhle skutečnostmůžeš potlačovat a vytěsňovat jak chceš a čím chceš, alevěčnost tě nakonec stejně dostihne. Můžeš se snažitkličkovat jako zajíc, ale stejně neunikneš.

Můžu ti to jen ještějednou položit na srdce: obrať se k Bohu, království nebeské jeblízko.

Na závěr ti chcipoložit otázku, která je trefou do černého:

"Kdo tě zná skrz naskrz apřesto tě miluje?"

V našem povrchnímzdánlivém světě se zdá, že známe velmi mnoho lidí. "Jasně,znám George Bushe", ale známe lidi opravdu osobně nebo jenpouze podle vnějšího vzhledu?

Existuje nebetyčnýrozdíl mezi tím někoho znát od vidění a opravduznát!

...skrz naskrz?

Buď teď upřímný sámk sobě. Kdo zná tvé nejtajnější sny, myšlenky, fantazie,touhy? Kdo zná tvé návyky, vášně, chtíče? Kdo rozpozná tvépravé motivy a záměry? Kdo zná tvá selhání v minulosti, tvé

nejistoty,obavy, nenávist a temná zákoutí tvé duše, tvá provinění -skrz naskrz ...

...apřesto tě miluje?

Jedno víme naprostojistě: Kdyby někdo mohl prohlédnout naši masku, a tak nás skrznaskrz poznat, pak bychom pro něj byli ztraceni. Toplatí v každém vztahu: k tvým rodičům, partnerovi, přátelům,k šéfovi. ..

Jsme si jisti, žebychom prohráli u všech, kdyby onás byla známa pravda.

Proč nám je s vědomímtéto pravdy tak zatěžko přistoupit na skutečnost, že jsmeztraceni? Bůh nás zná skrz naskrz, se všemi nejhlubšímizákoutími duše a třináctými komnatami, a jasně a zřetelněnám říká, že jsme ztraceni! Bůh nám nedává žádné falešnénaděje.

Coje vlastně ztracenost?

Ztratili jsme vztah kBohu a jsme bezbožní. Tím jsme ztratili duchovniživot a omezili se pouze na tento viditelný svět. Vzdáleni odBoha jsme ztratili plnost Ducha Božiho, jsme nenaplnění anespokojení. Odděleni od Boha jsme ztratili Boži lásku,teď jsme bez lásky. Bez orientace na Boha jsme ztratili iměřitko, smysl pro spravedlnost, stali jsme sesebespravedlivými a nespravedlivými. Tím jsme ztratili svounevinu, jsme před Bohem a před lidmi vinni. Tak jsme ztratilivěčný život, a jsme na věky ztraceni. Jsme totálně, skrznaskrz ztraceni!

Pod vlivem satana

Bez Boha jsme vydánivlivu satana, který nás ovlivňuje z temných zákouti naši duše.Satan chce věznit tvé pravé já na samotce za fasádou pokrytectvía čeká na přiležitost, kdy se bude moci projevit skrze tvá slovaa skutky. Mluvíš o svobodě, a zatim jsi svázán veztracenosti a vnitřní prázdnotě. Jak dlouho ještě chcešzůstat pod vládou satana? Bůh tě chce osvobodit z tohozačarovaného kruhu. Jen na tobě záleží, zda chceš vyjít vendo pravé svobody Božího dítěte.

Vzdorující Bůh

Něco předstirat můžemeleda tak druhým lidem, ale ne Bohu.Apřesto. ženás Bůh zná skrznaskrz, navzdory tomu nás miluje! Bůh nás nemiluje proto, žeby v nás snad chtělvídět jen to dobréa zavíralby oči před pravdou. On nás miluje navzdory našemu hříchu. Toje vzdor Boží· žetě navzdory všemumiluje.

Možná jsi o Bohupochyboval, provokoval a vyzýval ho k souboji, možná jsi hodokonce proklínal! Jenže tím nemůžeš prolomit Boží vzdor -Bůh tě miluje navzdory tomu všemu! Těžce jsi zhřešil, a teďse ti to jeví jako neodpustitelné. Ale i navzdory tvému vlastnímuodsouzení sebe sama tě Bůh miluje. Skrze svou ničivou rebeliivůči Bohu jsi se Bohu tak odcizil, že se ti teď zdá nemožné,že by tě Bůh mohl přijmout a udělat z tebe nového člověka -ale vzdor tvým pocitům je právě k tomu Bůh připraven. Bůh těmiluje a čeká na to, že si svou ztracenost uvědomíš a přiznáš,a že se obrátiš od moci satana k Bohu.

Boži láska nenižádná slepá potřeba harmonizace, nýbrž Bůh tě milujenavzdory všemu:

"Bůhvšak prokazuje svou lásku k nám tím, žeKristusza nászemřel, když jsme ještě byli hříšní." (Řimanum5:8)

Naše vina nás oddělujeod Boha. Přesto Bůh přišel v Ježíši na tento svět, aby násusmířil se sebou. Ježíš Kristus nám zjevil Boha, a zástupnězaplatil na kříži za tvoje hříchy. Ježíše kvůli tvémuhříchu zmlátili, zbičovali, hřeby ho přibili na kříž. On seod toho nedal odradit, udělal to navzdory všem bolestem, výsměchua potupě světa· z lásky k tobě! Jen v tom můžeš vidět,jak Bůh najedné straně nenávidí tvůj hřích a ztracenost, a nadruhé straně jak tě ten samý Bůh navzdory tomu miluje, aby tivěčnou ztracenost ušetřil.

Protože za tebe Ježíšzástupně zemřel, máš možnost vstoupit zpět do obecenství sBohem. Bůh ti nechce uškodit! Bůh tě chce zachránit zeztracenosti a přijmout za své dítě. Bůh tě s radosti chcenaplnit svým Duchem Svatým a cele, skrz na skrz tě obnovit.

"Sám Bůhpokoje necht' vás cele posvětí a zachovávašeho ducha, duši i tělo bez úrazu a poskvrnydo příchodu našeho Pána Ježíše Krista ... " (1Tesalonickým 5:23)

Dovedeš si představit,jak se žije cele, plně život s Bohem? Jak takový život vypadá?Jde to z vnitřku ven! Víra v Boží slovo dává Ježíši možnosttě proměňovat k obrazu svému. Jen Ježíš tě může opravduosvobodit od hříchu, smrti a ďábla!

"Když vásSyn osvobodí, budete skutečně svobodni. " (Jan 8:36)

Svobodný od viny,svobodný od vazeb hříchu, svobodný od pokrytecké předstiravostia neupřímností. .. Je to tvé dobrovolné rozhodnutí. Bůhneignoruje tvou vůli, protože tě miluje • a pravá láska vždynechá druhému možnost pro svobodné rozhodnutí. Bůh od tebeočekává, že se ze svého vlastního svobodného přesvědčeníodvrátíš od satana a hříchu a obrátíš se k němu. Neříkej,že to nemůžeš či nedovedeš. Bůh tě nikdy nenutil konat dobro,tak neříkej, že ti v tom satan brání. Co děláme, to dělámeze svobodné vůle, ze vzpoury nebo zlých úmyslů - a neboděláme věci z přesvědčení pro Boha.

Obrať se teď vědomě kBohu a zřekni se vědomě satana. Vyznej Bohu vinu, kterou siuvědomuješ, a přijmí Pána Ježíše do svého života. Bůh natebe ve své lásce čeká - právě teď. Začni lépe poznávatBoží slovo (Bibli) a modlit se k JeŽíši. Nic lepšího se tinemůže stát.

Teď to teprve začínábýt zajímavé! Zařadili jsme tady ted' pro tebe Janovo evangelium.Jan sepsal své osobní zkušenosti s Bohem. Chceš -Ii poznat Boha,tak si Janovo evangelium pozorně přečti.

....a teď to začína pořádněsvítit:

Přeji ti, abys začalžít důsledný život víry s naším vzkříšeným Pánem JežíšemKristem a abys ten život aplnil Jeho požehnáním a Jeho moci.Přijmeš - li Ježíše jako svého Pána a Spasitele, setkáme senejpozději v nebi!

Hojné Boži požehnánipřeje:

Kornelius Novak

EVANGELIUM PODLE

JANA

Prolog

Na počátku bylo Slovo ato Slovo bylo u Boha a to Slovo bylo Bůh.

2 To bylo na počátku uBoha.

3 Všechno povstalo skrzeněj a bez něj nepovstalo nic, co je.

4 Vněm byl život a tenživot byl světlem lidí.

5 A to světlo svítí vetmě, a tma je nepohltila.

6 od Boha byl poslánčlověk jménem Jan. 7 Přišel kvůli svědectví,svědčit o tomSvětle, aby všichni uvěřili skrze něj. 8 0nnebyl to Svetlo, ale přišel, aby o Světle vydal svědectví.

9 Tento byl to pravéSvětlo osvěcující každého člověka přcházejícího na svět:

10 Byl na světě, a světpovstal skrze něj, a svět ho nepoznal.

11 Přišel do svéhovlastního, a jeho vlastní ho nepřijali.

12 Ale těm, kteří hopřijali, dal právo být Božími dětmi - všem těm, kdo věří vjeho jméno.

13Takoví nejsou narozeniz krve, ani z vůle těla, ani z vůle muže, ale z Boha.

14 To Slovo se stalotělem

Ještě pár poznámek k tématusex & drogy & rock'n 'roli

Bůh si přeje, aby senáš život vydařil a sex v tom má své řádné misto. Jsmebytosti stvořené pro vztah. Pro ten nejhlubší vztah, který Bůhvymyslel, totiž vztah mezi mužem a ženou, jsou důvěrnosti,něžnosti a sex korunou manželstvi! Na druhou stranu museli mnozíbolestně poznat, že ·sex· bez Božího požehnání pouze rozbíjía ubližuje. Schopnost vztahu s druhým člověkem a schopnostvytvořit s druhým vazbu se střídáním partnerů zničí. Mnozíjsou teď z tohoto důvodu izolováni ve své samotě. Jeden můjbývalý kolega - vyhazovač mi řekl: "Měl jsem přílišmnoho žen, už nejsem schopen navázat vztah a být v něm, budumuset zestárnout sám." Když si žijeme ve vztazích bezBožích měřítek, nemohou se nám tyto vztahy podařit.

Potom miliardy dětí,kterým chybí rodič, trpí následky žití vztahů bez Boha a jsouz toho psychicky nemocné. Homosexualita je též zvráceny následekjednostranné a nezdravé výchovy a bezbožného sexu. Sex se v našíbezbožné a sobecké společnosti už dávno stal sebeuspokojenímvlastní vášně a žádostivosti, kdy je každý prostředekpovolen. Pornografie, mimomanželský sex, nevěra, prostituce ahomosexualita jsou Bohu ohavností, Boži úsudek o těch věcechje jasný:

"Dobře sipamatujte, že žádný smilník, ani prostopášnik ...neuvidí království Boží."

(Efezským 5:5)

Není divu, že právě vtom prostředí, kde se o sexu nejvíce mluví, je sex naprostonenaplňující. Chybí tam předpoklad, porozumění, zodpovědnosti,věrnosti a jistoty, a v neposIedí řadě vědomí o Božímpožehnání. K dobrému sexu patří víc než jen pohlavní styk!Nenech si od satana namluvit, že sex je to nejdůležitější! Kdobrému vztahu patři mnohem víc- totiž Buh. Sexje emocionální korunovace manželstvl, ale korunovace bezkrálovského charakteru vede dokatastrofy. Nech si na sex čas.

Nejdřív se nauč znátBoží slovo o manželství. Počkej až ti Buh dá správnéhopartnera, který bude jako ty žit s Bohem.

Jako křesťanénesmime v žádném případě vstoupit do partnerského milostnéhovztahu s nekřesťanem. Nesmíme se nechat svázat stejným jhems nevěřícím /2Korintským 6:4/.

Do jha se zapřahovalavždy dvě zvířata, z toho dúvodu, aby za sebou táhla vůzstejným měrem.Tento obraz je pro manželství velice výmluvný ajasný. Jak by to mohlo fungovat, když jeden potáhne jedním směrem- s Bohem a druhý směrem jiný - opačným? Přečti si knihyEzdráše a Nehemiáše /zejména konce obou knih/.

Milostné vztahy

Žil byl jednou jedenmladý muž. Toužil po Iásce. Chtěl být milován. Měl aleproblém - jeho okolí si z něj vždy utahovaloa střílelo, měli ho za blbečka. Byl sám, neměl žádnépřátele. Když mu bylo tak 16 - 17 let, najednou se to stalo.Děvčata se na něj začala dívat jinýma očima. A protože v němbyla tak velká touha po lásce, "chňapnul po příležitosti".Líbilo se mu být najednou středem jejich pozornosti. Roky běželya on za sebou zanechával řadu zlomených srdcí.

On sám se cítil jakopyšný muž. Co se s ním stalo? Najednou už jeho život nebyl takjasný.

Už mu nebylo tak skvěle,potřeba lásky se změnila v závislost na sexu. Stal sezávislým na tělesné lásce. Při tom mu bylo zcela lhostejné,zda obelhával ženy, se kterými měl trvalejší vztah. Zda mělyjeho aféry následky, ho též nezajímalo. Jeho duše a srdcezkameněly. V dopisu Římanům 8:7 se píše: "Soustředěnína sebe je Bohu nepřátelské." Svým životem byl JežíšiKristu dalece vzdálen.

Zázraky se mohou dít.Jednoho dne byl tak zoufalý, že ho nenapadlo už nic jiného, nežjít za kazatelem Jednoho svobodneho křesťanského sboru apromluvit sí s ním. A zázrak se stal: Jeho dosavadni život sepřed ním zavřel jako časopis a po pastoračním rozhovorunašel jedinou pravou a opravdovou lásku: v Ježíši Kristu askrze Ježíše Kista. Ježíš ho přijal: odpustil mu jeho hříchya učinil ho svým dítětem. Vzal ho do své silné hřebemproražené ruky a řekl: "Chci s tebou nyní jít celou cestu,chci tě dovést do nebe. At' už se dostaneš do těžkostí nebo těbude sužovat strach, hned mi to řekni. Chci ti dát všechno, copotřebuješ, a dokonce i víc, každý den a každou noc; takdlouho, dokud budeš žít. A to bez toho, abych ti něco z minulostipřipomínal či předhazoval."

(Zknihy: "O modlitbě", Ole Hallesby.)

Bernd

To je láska, kteroupotřebujeme. Nemusíme mít tedy z ničeho strach, pokud jenaším nejhlavnějším vztahem ten k Ježíši Kristu. Kdyžvstoupíme a vybudujeme ten vztah k Ježíši, budeme schopní sezorientovat v našich současných i minulých lidskýchvztazích. Budeme též schopni, bude -Ii to nutné, na nich něcozměnit.

Obzvláštěnám je líto těch lidí, kteří jsou chyceni a zajati na scéněsexuálních služeb. I tam vám může Bůh pomoci.

MartinHacker vám vzkazuje:

Jasné slovo na scénu červenýchsvětel

Muži kteříposilají ženy na chodník nedělají nic hrdinského anižádoucího.

Žívotní stylvykořisťovatele sexuality mladých dívek, vydělávání nanenaplněných přáních frustrovaných chudákú, násilnévymáhání peněz a vyhružky, vybíránI výpalného a mocenskénaparování má co do činění s úděsnou vnitřni bolestí, sestrašlivým vakuem, které MUŽE naplnitpouze, slyšíš, POUZE JEŽÍŠ!

Nenamlouvej si, že dělášněco zvIášt' vítaného nebo žádoucího toto jednání jezvrácené a ani náhodou mužné nebo rozvážné Je tooslabující životní styl parazitú, kteří s pádem obětizanikají samí, namísto toho, aby se stali sliní a produktIvní,čestnou prací a přímostí, a aby dosáhli úcty sami k sobě.Vypracované paže, box a plemena bojových psú mohou vzbuzovatbázeň, ale nikdy nemohou utišit tvé šilené vnitřní pocitybezcennosti a volání po lásce, které nikdy nebude naplněnov posteli s lehkými děvčaty", nýbrž jen na modlitbáchv přítomnosti všemohoucího Boha.

A vy, dívky, máte -Iipocit toho, že jste pošpiněné a ponížené, tak máte správnýpocit. Nepotlačujte tenhle pocit, ale přineste všechnu vnitřníšpínu k Ježíši. On odpouští a dává člověku novýzačátek přesto že se říká: jednou dole, vždycky dole Existujedostatek příkladú, kdy odvážné prostitutky daly svůj život dopořádku s Bohem a dovedly skončit s hříchem, strachem,touhou po penězích a dobou, kdy se nechaly utlačovat. Za všechnoto děsivě temné, co prožíváte zemřel Ježíš na křížihroznou smrtí, odpykal to trpěl a teď miluje na věky. Nicménětato láska aktivně zasáhne, dotkne se, trvale proměnía udělášťastnými pouze ty, kteří si nechají odpustit hříchy, kteříjsou přípravení, s hříchem, špínou a celým tím bezcennýmživotním stylem skončit.

Nejpozději ve věčnémohni někteří pasáci a děvky poznaji, že byl omyl věřit, žesi člověk odžije peklo už na zemi. Někteří procházejíjen skrze taková pozemská pekla, aby poznali, co je na věčnostičeká za utrpení. Ale tak to být nemá!!! Nenamlouvejte si, žeživot, který vedete, je normální, volný a v pohodě. Veskutečnosti je nenormální, ani náhodou pohodový, je výrazemnejhlubšího otroctví a nesvobody. Je to život jen pro jedenokamžik, bez přemýšlení o možných následcích. Je to životve spárech ďábla. Ale Ježíš svou smrtí na kříži zvítězilnad satanem!

Proto je ještě časnapravit své cesty. Věř mi, nejsem žádný pámbíčkář, žijikreativní, radostný život plný síly, a i když někdy (i jakovedoucí sboru) selžu, Bůh mě miluje. Miluje i tebe. Ale nelíbíse mu tvé cesty.

Mnozí v naivní pýšeříkají, že si chtějí nejdřív užít, než se stanou zbožní"(říkají to s despektem, protože se nedovedou vyjádřit lépe).Já ale, ex - rocker a motorkář, který jsem se z toho močáludostal, říkám: když se obrátíš k Bohu, teprve poznáš, coznamená život. Já si už nedovedu představit život bez milostiJežíše Krista, která osvobozuje, vykupuje a dobře vede mékroky.

Říkáš-li, že totojsou příliš silná slova, tak dobře. Nejpozději po smrti, alespíše před ní zde na zemi, dospěješ k tomu, že hřích mávždycky hrůzné následky. Zapár let, až tvé paže nebudou tak svalnaté, zato budeš mítvětší břicho, vypadají ti poslední vlasy, tvoje tělo budeneúprosně zhuntováno letitým uživáním koksu, alkoholu, opia acigaret, až tě mladší generace zatlačí do pozadí, ty budešfrustrovaně dřepět na prázdném gauči před bednou –i potom sibudeš myslet, že ti patří celý svět?

Nebo ty, děvče,kolik znáš ex-děvek, kterým je přes 50 nebo přes 60 let, jsouštíhlé, šťastné, nezávislé na žádných návykovýchlátkách a žijí šťastný život? Co, ty neznáš žádnouex-děvku, až na tu jednu či dvě, které sami vedou nevěstinec apansky všechno ovládají - bez radosti a dobroty? Tak se jdi léčítze závislostí.

Zřídka někdovypráví o strastiplném bytí bývalých pornohvězd, které jsouteď tělesně vyřízené, nevzhledné, duševně naprosto zničené,závislé na alkoholu. Mají nadváhu, kruhy pod s námahounalíčenýma očima, ochablé vrásky pod tím, co dříve bývalahezká brada, často špatný chrup. Tak nějak přežívají zaneustálých hádek (které s oblibou vyvolávají) a dávajíza svůj mízerný život vinu celému světu.

A i kdyby existovalopár pasáků a ex-dívek, kteří by si nastřádali dost peněz nato, aby si mohli dopřát závěr života na slunečné pláži podpalmami, vinu z jejich duše to nesejme. A až potom bude jasněpřicházet smrt, bude to hrozivé probuzení: nebudou žádnépalmy, žádné slunce, žádné drinky aní mladí milovníci, kteřise sami ponižují kvúli penězúm. Budeuž jen temnota, dým, bolest, beznaděj, strach, plameny a trápení.

Ano musi TOBÝT ŘEČENO TAKHLE KRUTĚ JASNĚ . Ve vašichkruzích přece frčí jasné nabídky Teď víš, na jaké zlécestě jsi! Také ale víš, že existuje záchrana a vysvobozeniprotože Buh tě i navzdory tvým těžkým prohřeškum velmi velmimiluje. Jen rozhodnout se musíš sám. Tvé rozhodnuti nezávisí natvých kumpánech, tvém pasákovi, tvém prostředí, ne - to závisívýlučně jen a jen na tobě. Ty jsi tázán (tázána). Tvé jasnérozhodnuti je důležité. Žádné sem a tam. Ano nebo ne. Turnor burn. U Ježíše neexistuje žádná šedá střednícesta – bud' zánik nebo zářivé vítězství. Rozhodni se.Nečekej. Bud odvážny (odvážná) právě ted' se modli.

Možná se někdyuvidíme, možná si někdy popovídáme, možná tě tato slova teďzasáhla. A možná sa za tebe mohu modlit.

Tvúj Martin

Bez Boha je člověkbytostí, které cosi bytostně chybí.

Chybí-Ii Bůh, zůstávávnitřní prázdnota, touha po "něčem". Za dychtivostí,které říkáme "sklony těla" (tlak po návyku; Efezským2:1-3), vězí satan. To si musíš uvědomit. Za myšlenkami dát sicígo, nebo si přivodit něco jiného škodlivého, vězí satankterý chce kontrolovat tvé myšlenky a tak tě odrovnat.

Jakákoliv závislost jedrogou, za níž vězí satan. Múže to být též návyk hromaditnebo nutkavost mluvit o druhých za jejich zády, být bezdůvodněžárlivý atd, Závistlost je velmi individuální. Otočse k satanu a jeho útokům zády a přikloňsvou tvář kJežíši-Kristu, který o sobě říká: "KohoSyn osvobodí, ten bude skutečně svobodný“

Není otázkou, zda těBůh může osvobodit - otázka zní, zda to chceš a věříš tomu.Přečti si pozorně Římanům 6, Ježíš Kristus vzal "staréhočlověka", hříšníka se závislostí, s sebou na kříž.Bere hříšníka a dává sám sebe. Může-Ii v tobě přebývatvzkříšený Ježíš Kristus, má-Ii v tobě Jéžíš misto,nemuže se v tobě zakořenit závislost. Je-Ii v tobě Ježíš,není tam pro škodlivý návyk místo. Věř v Ježíše Krista.Odvrať se od. satana a začni život vydání se přítomnému PánuJeŽíši. On tě osvobodi. Jiné řešení neexistuje. Kdo beredrogy, má problémy. Určitě! Drogy jsou to nejlepšírozpouštědlo. Rozpouští tvé vztahy, rozpouští tvé játrové amozkové buňky, rozleptá tvůj řidičák - a tvé problémy sejedině zvětší. Ježíš Kristus je vykupitel. On tě uvoln zjakékoliv závislosti, když to s ním zkusíš. JežíšKrístus je "rozpouštědlo", ve kterém se rozpustívšechno zlo a nepravost. On je prostředník mezi Bohem a námi.Zprostředkovává veškeré požehnání, které potřebuješ, abysmohl žíl,svobodný a naplněný život ve všech tvých vztazích.. .

Hudba není nic :samo osobě zvráceného, nýbrž něco, čím můžeme ze srdce chválit Boha. Jenže co s tím dělají bezbožníci? Sami sestávají hvězdami, sami se stávají 'středem pozornosti a slávy.Tím berou čest a slávu Bohu. Zvýraznění sebe, .hledánívlastní slávy, prahnutí po penězích! Už to samo o sobě jehřích, nezáleží ani na tom, co vlastně zpívají.·Většinahudebníků, k tomu ještě nejsou nic iného než lháři -zpívají lži: o lásce, o věrnosti - a zatím zahýbají,a dychtípo tvých penězích. Otcem lží je satan.

. Jedno vám můžu říct:Už o tom celém nechci nic slyšet. Léta jsem pracoval jakovyhazovač na diskotéce a slyšel jsem to všechno nahoru a dolů.Samé lži, které tě ovlivní - tvou náladu, tvůj postoj, tvémyšlení. Už se tomu nehodlám vystavovat. Kromě toho se světhudby stal prostitucí na sluchové úrovni. Jde jen o svádění aneřest.

Nikdy nesmíme ztratitze zřetele: satan má zájem kontrolovat a ovládat naše myšlenky,emoce a vůlí. Dělá to celkem rád prostřednictvím hudby, kterápůsobí agresivitu, nebo textem obsahujícím lži či neřestnýmihlasy a záběry. Když jsem si to vyřídil s Bohem,zabil jsem všechny své "mouchy" jednou ranou. Zničiljsem všechny nahrávky od Abby po Rammsteiny - všechno! K tomu takyfilmy, které nevzdávaly Bohu chválu.

Nebyl jsem jediný.Všichni, kdo se důsledně obrátili, už nechtějí mít s tímhříšným materiálem nic víc společného.

Dříve jsem se stydělza "špatnou kvalitu" písní v našich "křesťanskýchkruzích". Jak úděsně mi to znělo v mých světskýchuších, když náš sbor pěl staré křesťanské písně! Tak jsemtehdy přemýšlel, protože jsem byl povrchní, ale Bůh se dívána srdce. Dnes jsem ve společenství nejraději s takovýmilidmi, kteří Boha chválí z upřímného srdce a pravdivými slovy- ať to zní jakkoliv!

Michl vám povi, jak sedostal do satanova metalového bahna, a jak ho z něj Búhvytáhl.

HEAVY MÖRTEL

Na začátku devadesátýchlet jsem objevil svou vášeň pro heavy metal. Nejprve jsem si albakopíroval, později jsem si je kupovál ve velkém.

Kupoval jsem si desky shudbou skupin lron Maiden, Motorhead, Slayer, Sodom a mnoho dalších,těmi jsem pak plnil skříň na cědéčka (vlastně to nebyla skříň...). Zdi mého kutlochu zdobily plakáty a vlajky se zkrvavenýmiksichty a téměř všemi běžnými motivy a okultními symbolytehdejší metalové scény. Na škole, do které jsem chodil, jsembyl jediný s metalovou bundou, na což jsem byl pyšný. Well hard.Jen ... neměl jsem žádné přátele.

Mohu žel jen potvrditjeden známý efekt: když jisté songy posloucháš stále znovua dokola a k tomu si je ještě prozpěvuješ, začnou těovlivňovat. To se děje při hudbě, ať je pravá nebo levá, aúplně stejně to je s hudbou satanskou: začal jsem pohŕdat Bohem,pomlouvat a hanit ho a satana ctít a vzdávat mu čest. Mémyšleni ovládala nenávist a smrt. Příliš silný byl vliv hudby,příliš ukradená a bezcenná mi byla moje duše, příliš velkábyla moje rebelie proti všemu, co jsem nemohl strpět. .. a to bylotrochu moc. Když už jsem neměl žádné přátele, měla být mojízásadou nenávist.

Až do okamžiku ... kdyžza mnou přišli dva chlapci o pár ročníků pode mnou a dali mi doruky kazetu řekIi něco ve smyslu: ,Je na tom křesťanskej metal,zkus si to poslechnout“

Sice jsem si myslel něcojako: „křesťanskej metal nemúže být o něčem“, ale tupásku jsem si přesto vzal a poslechl si ji. Na kazetě byloVengeance Rising ... Human Sacrifice ... šlo tam o JeŽíše ...

úplně mi to vyrazilodech, to byl ten nejtvrdší rock, který jsem do té doby vůbecslyšel. Když se mě ti dva kluci za pár dní zeptali, jestli se mito líbilo, žádal jsem od nich další. Tak se stalo, že Ježíšdal nohu do mých dveří. O něco později js se obrátil k Ježíši.

Pocit při mé prvnímodlitbě po dlouhých letech „abstinence“ byl ...skvělý. Cítiljsem se tak šťastný a svobodný...létání proti tomu neníhezčí! Věděl jsem: starouši, vězels v pěkném bahně, aleBúh ti právě odpustil! Žiješ! Jsi milován! Búh tě miluje!Ano, žiju, a navěky věkú nezemřu!

Potom ještě trvalo asitak 2 měsíce – už si to přesně nepamatuju-než jsemdefinitivně zlámal všechny desky a cédéčka a utopilje v rybníce. Zbytek, /plakáty, vlajky, obaly desek,bundu.../, jsem spálil.

Ono, hej, v jednuchvíli uctívat Boha a pak zase poslouchat Slayer a zpívatk tomu, to se vylučuje. Milovat Boha a zároveňposlouchat skupiny, které sa Bohu rouhají, to nedává smysl.

Vyjádřím to svatě:Búh mi položil na srdce ten šrot zničit. Nejdřív jsem se tomubránil, protože on ten šrot nakonec stál hromadu peněz, alepotřeba likvidování byla příliš silná. Udělal jsem to a nikdyjsem toho nelitoval, ani jednu vteřinu!

Evangelizační hnutí v Čechách-také u vás!?

Trochu z (nedávné)historie: před přibližně šesti lety jsme byli poprvé pozváni kevangelizaci do sboru v Chebu. Odtud jsme následně dostali pozvánído dalších, vzdálenějších sborů. Obzvláště srdečnýa intenzivní vztah se vyvinul k bratřím a sestrám v Teplé,častěji jsme tam potom jezdili, abychom sloužili tamním místnímsourozencům ve víře Slovem Božím. Z mnoha setkání, modliteb akontaktů se zrodilo přání provést tam místní evangelizaci.Před dvěma lety se nám podařilo uskutečnit v městském parku vTeplé první malou evangelizaci. Nabízeli jsme tam dětem amládežníkům (teenagerům) mnoho aktivit jako např. vplétánívidliček do vlasů, lukostřelbu, žonglování, vyrábění různýchvěcí, atd. Při tom jsme měli možnost zvěstovat jim evangelium.Ohlas byl tak dobrý, že jsme to celé o rok později v čassvatodušních svátků zopakovali a rozšířili. Tentokrát to bylove velkém stanu a program byl bohatší: výjezdy na motorkách,živá kapela a mnoho příležitostí ke zvěstováni. Zažili jsmeBoží požehnání tak úžasným způsobem! Pomáhalo a připojilose k nám mnoho bratří a sester z dalších míst. Více lidí setehdy obrátilo, tamní místní dva sbory byly z těch událostínaprosto přemoženy.

A stalo se to, co nikdoani neočekával: mnoho spolupracovníků z dalších míst vyjádřilopřání, aby i u nich, v jejich oblasti, proběhla takováevangelizační akce. Užasná věc na tom všem je: bratři a sestrypokračují tam, kde jsme posledně skončili, vzájemně sepodpírají a pomáhají si, společně připravují a následnětaké chtějí společně zorganizovat další akce - evangelizace,které ted' plánujeme. Pro rok 2008 plánujeme evangelizaci v Teplé,v Kraslicích, v Krnově, desetidenní stanovou evangelizaci v Chebu.Pro následující rok už vyjádřily zájem o evangelizace dalšísbory.

Možná máte také zájemo evangelizaci u vás? Nebo byste rádi, abychom zvěstovali SlovoBoží ve vašem sboru? Rádi vás navštívíme a bude-Ii to Bůhchtít, uskutečníme s vámi evangelizaci. Chcete-Ii náspozvat, prostě nás zkontaktujte!

Kontakt:

KorneliusNovak

0049(0)7353/248914

0049(O) 172/2348968

k.n@jf-kq.de

PetrNovotný (překladatel)

+420602 146 362

+420351150751

vinicecheb@cbox.cz