Cheryl McGrath: Časově předchází Slovu Nevěstě


Poslouchej, buď tiše! Slyšíš to? Vítr nese píseň. Taková touha, toužení, nepopsatelná hudba – vystupuje k nebesům. Chvíli jemná a těžko rozpoznatelná, teď hlasitější, pronikavější, zvedá se a padá jako vlny moře. Takovou hudbu země po celé věky ještě neslyšela. Neuslyšíš ji v ruchu velkoměsta, ale je tam. Neuslyšíš ji v tichu pustiny ani v hukotu oceánu, ale zní tam úplně stejně. Neuslyšíš ji uprostřed vřavy sportovních stadionů, ani během zpráv o parlamentních sporech, a velmi zřídka ji uslyšíš v krásných zpěvech na objednávku nebo ve chválách při nedělní bohoslužbě. Ale je silnější a mnohem podmanivější než jakákoliv jiná. Je to Píseň Nevěsty. 

„Pospěš si, Moje Milovaná.“

Je nemožné tu píseň unést, je nemožné si jí nevšímat. Zpěváka/zpěvačku rozerve, trhá, zraňuje a skličuje. Přesto nemůžeš dělat nic jiného, než ji zpívat. Tuto Píseň sis vybral mezi všemi ostatními. Vybral sis ji v nejtemnějších hodinách, kdy byla tvoje víra zkoušena skoro za hranicemi snesitelnosti. Vybral sis ji v osamění, kdy se ti nepřítel posmíval a zesměšňoval tě, nepřestal jsi věřit, i když byla všechna naděje zdánlivě ztracena. Vybral sis ji, když byli tvými neustálými soudruhy žal a zoufalství, odmítl jsi účast na nabídkách světa otupit se pitím vína smíchaného s myrhou. Vybral sis ji pokaždé, když jsi sklonil svou hlavu a tiše zašeptal: „Ano, Pane, buď vůle Tvá, už ne moje,“ i když ti po tvářích stékaly slzy a do srdce se ti zabodla bolest. Tuto Píseň sis vybral někdy uprostřed zmatku, hořkosti a pochyb, když jsi zachytil záblesk něčeho většího než svou bolest. Něčeho, co bylo nade vší krásu, na-de všechny zázraky a nade vše, co jsi kdy viděl. I přes tvůj nesouhlas vyšel výkřik (vůně) růže z místa v tobě, o němž jsi nevěděl, že existovalo: „Ano, Pane, chci tě víc než samotný život, a z Boží milosti Tě budu hledat a nespustím Tě z očí“

A tak v tobě byla Píseň stvořena a zrozena. Duch se nadechl, semínko bylo zaseto cesta započa-la. Mnozí, kteří vyšli s tebou, upadli na kraj cesty, mnozí přestali zpívat, když se nechali zlákat jinou, svádivější hudbou. I ty jsi byl pokoušen, ale když bylo vše řečeno a uděláno, ty ostatní písně se všemi svými přísliby tě nikdy nemohly uspokojit jako ta Píseň, která tě povolala. Písně, které svedly tvé sou-druhy, brzy zvadly a upadly do monotónní disharmonie, kterou jsi mohl zpovzdálí poslouchat, ale ne-mohl jsi ji zpívat. 

Ta Píseň stále rostla, až jsi nedokázal rozeznat, zpíváš-li Píseň ty nebo ona tebe. Píseň a ty jste se stali jedním. A ty už nevíš, jak být někým jiným než zpěvákem Písně. Ti, kteří s tebou kdysi Píseň zpívali (byli uvnitř Písně), ale zpívat ji přestali, nyní stojí odděleně jako známí cizinci. Mohou se na tebe i usmívat a zdravit tě, ale rychle od tebe odejdou, protože musí zpívat své písně, a ty musíš zpívat svou Píseň, a ty dvě se už nikdy nepotkají. Ty sis vybral Píseň. Anebo si Píseň vybrala tebe?

„Pospěš si, Moje Milovaná.“

Píseň nemohou slyšet ti, kteří ji nezpívají, a kdykoliv by jen na kraťoučko zaslechli její ozvěnu, nebude pro jejich uši nádherná a brzy se od ní odvrátí. Ne vždy je Píseň melodická. Často a stále častě-ji se Píseň skládá z nevyslovitelných sténání a vzdechů. A i když jsi zpěvák této Písně, ne vždy jí ro-zumíš. Píseň někdy plyne bujně, dokonce vybuchuje z nejhlubších míst tvého bytí. Jindy se z tebe dere skrze slzy a muka. I přesto se Píseň nedá zastavit. Ostatním nemůžeš vysvětlit, proč tě Píseň nutí jít dál, ani jak hluboce je v tobě vrostlá, a proto jsi se přestal snažit Píseň vysvětlovat a ospravedlňovat. Prostě ji zpíváš dál v radosti i v hořkosti, ve vítězství i v porážce, v životě i ve smrti. 

I jiní zpívají Píseň, a zkříží-li se vaše cesty, poznáš je, protože rozeznáš Píseň. A ještě mnohem lépe rozeznáš Zdroj této Písně. A i když takových setkání může být málo, stanou se jednou z tvých největších radostí. Když se sejdou ti, kteří Píseň zpívají, Nebe se zastaví a naslouchá. Píseň se v Nebi zrodila a také se do něj vrací. A nejhlasitější a nejslavnější je, když se zpívá v jednotě (unisono) svými zpěváky. 

„Pospěš si, Moje Milovaná.“ 
Ztišíš-li se na dostatečně dlouhou dobu, uslyšíš tu Píseň. Uslyšíš ji v sobě, a uslyšíš, jak se zvedá ze všech koutů Země až k nejvyššímu Nebi. A i když tu Píseň zpíváš, budeš se nad ní podivovat, a budeš se divit tomu, jakou ses stal její součástí. Budeš to vědět, však sis ji vybral, a zároveň jsi byl vybrán ji zpívat. Ne proto, že by tvůj hlas byl krásný a silný, ale proto, že Píseň je drahocenná, a ty jsi řekl ano. Zaplatil jsi za ni cenu, a budeš ji i dál platit. Leč Píseň je pro tebe a pro všechny, kdo ji zpíva-jí, zdarma.

Hříšná žena zpívala Píseň, a ta Píseň byla hlasitější, než její hříchy. L 7,37-48: „A hle, jedna městská hříšnice se dozvěděla, že Ježíš stoluje v domě toho farizea. Přinesla alabastrovou nádobku s mastí, poklekla s pláčem zezadu u jeho nohou, začala mu skrápět nohy slzami a vlastními vlasy je utírala; líbala mu nohy a mazala je mastí... Tehdy jí řekl: „Tvé hříchy jsou odpuštěny.“

Petr zpíval Píseň a naučil se, že láska je drahocenná. J 21,15 Po snídani se Ježíš zeptal Šimona Petra: „Šimone, synu Janův, miluješ mě více než oni?“ Petrovi nestačilo jednoduše milovat Ženicha. Ženich má být milován víc.

Štěpán zpíval Píseň a ztratil pro ni život. S 7,55-60: „On však, plný Ducha svatého, upřel pohled k nebi. Uviděl Boží slávu a Ježíše stojícího po Boží pravici a zvolal: „Hle, vidím otevřené nebe a Syna člověka stojícího po Boží pravici!“ Vyhnali ho ven z města, kde ho kamenovali.“
Pavel zpíval Píseň a ztratil svou historii, svou reputaci, svůj národ a nakonec i svůj život. F 3,8: „Cokoli však pro mě bylo ziskem, to teď pro Krista pokládám za ztrátu. A vůbec všechno pokládám za ztrátu vzhledem k té nevýslovné hodnotě poznání Krista Ježíše, mého Pána. Pro něj jsem to všechno ztratil a pokládám to za hnůj, abych získal Krista!“

„Pospěš si, Moje Milovaná.“ 

Píseň byla zpívána nespočetnou armádou mužů, žen a dětí po celá staletí, jejichž jména a tváře jsou na této zemi většinou zapomenuta, ale v Nebi jsou oslavována. Mnozí se snažili tu Píseň zabít, ale Píseň se pouze stává líbeznější. Jsou mnozí, kteří se snaží Píseň napodobit, ale Píseň září jasněji. Je pouze jedna Píseň, a ti, kteří ji zpívají, se stávají jedním, protože je ta Píseň přitahuje a poutá neporuši-telným poutem.
Píseň je součástí největšího tajemství, jaké kdy bylo. Je zpívána na vrcholcích hor i v nejhlubších vězeních, zpívají ji sběrači rýže i vysocí úředníci. Je zpívána v noci a v každou denní hodinu. Je zpí-vána na nejneočekávanějších místech těmi nejneočekávanějšími hlasy.
A tak Píseň roste: je hlasitější, bohatší a vyšší. Navzdory všemu, co se na zemi děje, pozornost Nebe je upřena na ni. Je nebeskou prioritou. Existovala od počátku a čekala na to, až bude zpívána tak jako dnes. Tato neodolatelná Píseň roste, sílí, krásní a line se směrem k Nebi. Stvoření lká, zástupy v Nebi stojí připravené, a Ženich připravuje svou tvář. Ženich povstává, aby si za svou Milovanou pospíšil, tak jak to zaslíbil.

Nevěsto Kristova, poslouchej, co ti Duch říká: 

Zpívej Píseň a nikdy nepřestaň! Zpívej ji ve strastech a pod břemeny, v bolestech a ve vězení, jsi-li opuštěna a zrazena, ve ztrátě a zármutku, v radosti i v hořkosti, proná-sledována i trpící, na horách i v údolích. Zpívej tu Píseň a nepřestávej, dokud si Milo-vaný nepospíší a nestane se „gazelou na horách s vonným kořením“. Píseň stoupá a ne-dá se zastavit. Píseň je větší než temnota a nakonec ji přemůže. Kéž jsou ti dány uši k slyšení! Kéž je ti dána milost ji zpívat, dokud ti Milovaný neosuší slzy z tvých očí! 
A kéž můžeš zpívat navždy o Jednom, který zpíval první svou Píseň nad tebou. 

Ps 2,12 Čas zpívání nadešel.
Ps 8,14 Pospěš, můj milý! Srnci či kolouchu se podobej na horách koření!
Z 22,17 Duch a Nevěsta říkají: „Přijď!“ Kdo slyší, ať také řekne: „Přijď!“ Kdo žízní, ať přijde, a kdo chce, ať zdarma nabere vodu života.