„Vy vůbec nemáte představu, kdo Ježíš ve skutečnosti je, že?“

Mužova ústa tato slova pronášela s jemností vánku vznášejícího se v korunách stromů nad našimi hlavami. To vytvořilo ostrý kontrast k bouřlivé debatě rozvířené kolem něj. Bylo to řečeno tak jemně, že jsem to spíše zachytil z jeho rtů, než slyšel. Avšak účinek těchto slov na zástup byl působivý. Hlučné dohadování náhle umlklo. Na vzrušených tvářích se objevil zmatený výraz: 'Kdo to řekl?' Nechápavě se rozhlíželi kolem sebe.

V duchu jsem se smál, protože se na muže, který to vyslovil, nikdo ani nepodíval. A to z jednoho důvodu: byl tak malý, že  bylo snadné ho přehlédnout. Ale já a hlouček lidí kolem, jsme ho během několika posledních chvil pozorovali, zaujati jeho vystupováním.

Jak se lidé rozhlíželi kolem, pronesl znovu v tichosti. „Máte vůbec nějakou představu, kdo byl?“

Tentokrát své pohledy všichni směřovali dolů k hlasu a byli překvapeni vzhledem toho, kdo k nim mluví. Kde se tu vzal? Copak on o tom může vědět? Jeho otázku umocňovalo napjaté ticho.

„Copak ty o tom můžeš vědět, starochu?“ promluvil konečně jeden z nich a každé jeho slovo vyjadřovalo pohrdání. Nesouhlasné pohledy z davu ho však přinutily zmlknout. Přestal se vysmívat a v rozpacích odvrátil zrak. Díky tomu se jejich pohledy vrátily zpět k neznámému. Ale on s mluvením nepospíchal. Výsledkem mlčení bylo trapné ticho, které se stávalo nesnesitelným. Nervózní pohledy a krčení rameny v zástupu. Nikdo však nepromluvil a nikdo neodešel. Po celý ten čas si neznámý prohlížel tváře v davu, zastavil se vždy krátkým upřeným pohledem na každé z nich. Když se setkaly naše oči, vše uvnitř jakoby tálo. Odvrátil jsem své oči jinam. Po chvilce jsem se podíval zpět v naději, že už se na mě nedívá.

Po tomto nesnesitelně dlouhém tichu opět promluvil. Jeho první slova byla šeptem směřována muži, který druhým vyhrožoval peklem. „Vy ve skutečnosti nemáte tušení, co vás pohání, že?“ Jeho hlas zněl smutně a naléhavě. Nebylo v tom ani stopy hněvu. Muž rozpačitě rozhodil rukama a zkřivil rty na znamení, že nerozumí otázce. Což bylo vše, co si myslel, že může udělat, když se stal středem pozornosti.

Neznámý ho ponechal na krátkou chvilku zájmu davu, pak se rozhlédl kolem sebe a znovu promluvil. Jeho slova byla jemná a laskavá.

„Na první pohled na Něm nebylo nic zvláštního. Kdyby dnes procházel touto ulicí, nikdo z vás by si Ho ani nevšiml. Ve skutečnosti by člověk jeho typu tváře ve vás vyvolal nedůvěru, odmítnutí a určitě by mezi vás nezapadl. On však byl nejvznešenějším člověkem, jaký kdy žil. Uměl umlčet pomlouvače, aniž by zvýšil hlas. Nikomu nikdy nevnucoval své způsoby, nikdy mu nešlo o sebe samého a nikdy se nepřetvařoval. Byl opravdovým celou svou bytostí. Jeho podstatou byla láska.“

Neznámý se zastavil a pokýval hlavou. „Páni! To byla láska!“ Hleděl skrz dav do dáli a vypadalo to, že hledí kamsi daleko do věčnosti.

„Dokud jsme ji nespatřili v Něm, neměli jsme ani ponětí o tom, co láska je. Týkalo se to každého, dokonce i těch, kteří Ho nenáviděli a s opovržením přehlíželi. On však o ně stále projevoval zájem a doufal, že někdo z nich nalezne cestu ze zranění, které své duši způsobil, a pozná tak toho, kdo stál uprostřed nich.

A v té své lásce byl úplný a absolutně čestný. Když jednal nebo mluvil a odhaloval lidské nejtemnější vnitřní motivy, necítili se zahanbeni. Cítili se s Ním v bezpečí. V Jeho slovech dokonce nebyl ani náznak soudu, ale jednoduchá a naléhavá prosba: ‚Přijďte k Bohu a On vás vysvobodí.‘ Nebyl nikdo, komu byste tak rychle a s důvěrou svěřili svá hluboká tajemství. Kdyby se vás někdo chystal nachytat při vašem špatném činu, přáli byste si, aby to byl On.

Neztrácel čas zesměšňováním druhých ani jejich náboženskými nástrahami. Svůj pohled zaměřil na ty, kteří už tak jednali. Pokud jim měl co říct, řekl to a šel dál. A najednou jste si uvědomili, že tohle je láska, se kterou jste se dosud nesetkali.“ V tomto okamžiku se muž zastavil a jeho zavřené oči a sevřená ústa vypovídaly, že se usilovně snaží zadržet slzy pohnutí, které by ho mohly roztavit, kdyby jim to umožnil.

„Nemluvím zde o nějaké laciné přecitlivělosti. On miloval, a to opravdově. Nezáleželo na tom, zda jste farizej nebo prostitutka, učedník nebo slepý žebrák, Žid, Samaritán nebo pohan. Jeho láska objímala všechny. Když Ho spatřili, mnozí se té lásky chopili. A i když Ho později někteří přestali následovat, okamžiky setkání tak zasáhly a ovlivnily jejich život, že to již ani po mnoha letech nemohli popřít. Zdálo se, že nějakým způsobem o vás věděl vše, a přesto hluboce miloval všechno to opravdové, co v nás Bůh stvořil.“

Zastavil se a zkoumal zástup. V těch několika posledních chvílích se ke skupině připojilo dalších asi třicet lidí, kteří upřeně zírali s otevřenými ústy a s úžasem sledovali tohoto muže.

Mohl jsem přesně zaznamenat slova, která pronesl, ale nedokážu vylíčit ohromný účinek, jaký měla na posluchače. Nikdo mu nemohl upřít jejich moc a platnost. Vycházela ze samotné hloubky jeho duše.

„A když visel na tom potupném kříži,“ muž pohledem zavadil o stromy, které se tyčily nad námi, „Jeho láska se neustále rozlévala do všech směrů, na protivníky i na zklamané přátele. Jakmile se přiblížil k temné komnatě smrti, vyčerpán bitvou s hříchem, nastal ten nejdůležitější moment v dějinách světa. Jeho utrpení se stalo pramenem, kterým Jeho život proudí k nám. On nebyl blázen. On byl Boží Syn. Vydechl svůj poslední dech, proto, aby všem otevřel svobodný přístup k Bohu Otci.“

Jak dál mluvil, byl jsem zaražen důvěrnou známostí jeho slov. Mluvil jako někdo, kdo s Ním žil.

 

Celá kniha je zde: https://sites.google.com/site/nejotazky/tak-ty-uz-nechces-chodit-do-cirkve

 

Ze stánek: http://sotva.blogspot.cz/