http://www.reformace.cz/zod/proc-musime-o-bohu-smyslet-spravne-cislo-112


Co se nám vybaví, když pomyslíme na Boha jako toho, kdo je pro nás ze všeho nejdůležitější?

V dějinách lidstva pravděpodobně uvi­dí­me, že žádný národ nikdy nepovstal nad své náboženství, a v duchovní historii člo­věka bude jasně vidět, že žádné nábo­ženství nikdy nebylo větší než jeho před­stava o Bohu. Uctívání je ryzí, nebo bez­cenné – podle toho, zda uctívající smýšlí o Bohu vysoko nebo nízce.

Z tohoto důvodu je vždy tou nejzá­važnější otázkou, kterou si církev klade, Bůh sám a tou nejvýznamnější chara­k­te­ris­tikou člověka není to, co v danou chvíli řekne nebo udělá, nýbrž to, jak si v hloubi srdce představuje Boha. Na základě taj­né­ho zákona duše máme sklon směřo­vat ke svému myšlenkovému obrazu Boha. Neplatí to jen o jednotlivých křes­ťa­nech, nýbrž i o celém společenství křes­ťanů, které tvoří církev. O církvi toho vždy nej­víc vypoví její představa o Bohu, stejně jako její nejvýznamnější poselství je to, co o Něm říká nebo co zůstane nevyslovené, protože její mlčení je často výmluvnější než její řeč. Nikdy nemůže uniknout sebe­od­halení prostřednictvím svého svě­dec­tví o Bohu.

Kdybychom byli schopni získat od ně­ja­kého člověka úplnou odpověď na otáz­ku „Co se ti vybaví, když pomyslíš na Boha?“, mohli bychom s určitostí před­po­vědět duchovní budoucnost tohoto člo­věka. Kdybychom dokázali přesně poz­nat, co si dnes o Bohu myslí nej­vliv­nější náboženští představitelé, mohli bychom s jistou přesností předpovědět, kde bude zítra stát církev.

Bezpochyby nejmocnější myšlenka, kterou lze chovat, je myšlenka o Bohu a nej­závažnější slovo v kterémkoli jazy­ce je slovo, jímž se označuje Bůh. Myšlení a řeč jsou Boží dary dané bytostem stvo­ře­ným k Jeho obrazu; jsou s Ním důvěr­ně spjaty a jsou bez Něho nemyslitelné. Je vy­soce významné, že první slovo bylo Slovo.

Na počátku bylo Slovo, to Slovo bylo u Boha, to Slovo bylo Bůh. (J 1,1)
Můžeme mluvit, protože Bůh promluvil. Slovo a myšlenka jsou v Něm neod­dě­li­tel­né.

To, aby naše představa o Bohu co nej­věr­něji odpovídala tomu, jaký Bůh je do­opravdy. Ve srovnání s našimi sku­teč­ný­mi myšlenkami o Něm nemají naše formulace vyznání víry velký dopad. Naše skutečná představa o Bohu může ležet skry­tá pod smetím náboženských pojmů a její konečné odkrytí a odhalení si může žádat promyšlené a energické hledání. Až když absolvujeme muka bo­les­tivého se­be­zpytování, je pravděpo­dob­né, že odha­líme, co si o Bohu doo­prav­dy myslíme.

Správné pojetí Boha je základem ne­jen pro systematickou teologii, ale i pro praktický křesťanský život. Znamená pro uctívání totéž, co základy pro chrám; kde je nedostatečné nebo pokřivené, celá stavba se dříve nebo později nutně zhroutí. Myslím, že stěží existuje nějaká chyba v učení nebo selhání v uplatňová­ní křesťanské etiky, jejichž příčinu by nešlo nakonec vystopovat v nedokona­lém a nízkém smýšlení o Bohu.

Podle mého názoru je dnes, v polo­vi­ně dvacátého století, křesťanské pojetí Boha v takovém úpadku, že je zcela pod důstojnost Nejvyššího Boha a pro ty, kdo se považují za věřící, předsta­vu­je morální katastrofu.

Veškeré problémy nebe a země, i kdy­by na nás dolehly všechny najed­nou, by nebyly ničím ve srovnání se zdrcujícím problémem, který předsta­vu­je Bůh: že je, jaký je a co ve vztahu k Ně­mu máme jako morální bytosti dělat.

Člověku, který dospěje ke správ­né­mu smýšlení o Bohu, se uleví od tisíce do­čas­ných problémů, protože najednou uvidí, že ty souvisí s otázkami, které ho nemo­hou příliš dlouho znepokojovat. Ale i kdy­by z člověka bylo sňato množ­ství časných starostí, jediné mocné bře­me­no věčnosti na něho začne doléhat silou drtivější než všechny strasti světa, navršené jedna na druhou. Tím těžkým břemenem je náš závazek vůči Bohu. Za­hr­nuje okamžitou a celoživotní povin­nost milovat Boha veš­ke­rou silou své mysli a duše, dokonale Ho poslouchat a při­jatelným způsobem Ho uctí­vat. Když člověku jeho lopotící se svě­do­mí sdělí, že nic z toho nedělal a nedělá, ale od dětství je vinen podlou vzpourou vů­či Majestátu v nebesích, vnitřní tlak se­beob­viňování se může stát nesnesitel­ným.

Evangelium může člověku toto niči­vé břemeno sejmout z mysli, dát mu na hlavu čelenku místo popela, oděv chvály místo ducha beznaděje. Pokud však tíhu tohoto břemene nepociťujeme, evange­lium pro nás nemůže nic znamenat. Do­kud Boha neuvidíme jako vysoko vyvý­še­ného, nepocítíme žádná muka a žádné břemeno. Nízké smýšlení o Bohu ničí evangelium pro všechny, kdo takové smýš­lení mají.

Stěží se mezi hříchy, k nimž je ná­chyl­né lidské srdce, najde Bohu odpor­nější než modlářství, protože modlářství ve své podstatě očerňuje Jeho charakter. Mod­lářské srdce předpokládá, že Bůh je jiný, než jaký je – což je samo o sobě obludný hřích – a nahrazuje pravého Bo­ha bohem vytvořeným podle jeho vlast­ního obrazu. Tento bůh bude vždy odpo­vídat obrazu svého tvůrce a bude podlý, nebo ryzí, krutý, či laskavý podle morá­lního stavu mysli, z níž vyšel.

Bůh zplozený v přítmí hříšného srd­ce se zcela přirozeně nebude v ničem po­do­bat pravému Bohu. „Domníval ses, že jsem jako ty,“ řekl Hospodin svévol­ní­kovi v žalmu (Ž 50,21). To jistě musí být vážná urážka Nejvyššího Boha, před nímž che­ru­bové a serafové bez přestání volají: „Sva­tý, svatý, svatý je Hospodin zástupů.“

Dávejme si pozor, abychom ve své pý­še nepřijali mylnou představu, že mod­lář­ství spočívá jen v klanění se před vidi­tel­nými předměty, a že tudíž civili­zo­va­ným ná­rodům už nic takového nehro­zí.Pod­sta­tou modlářství je takové smýš­le­ní o Bo­hu, které Ho není hodno. Začíná v mys­li a mů­že být přítomno i tam, kde k žád­nému zjevnému uctívání nedo­chá­zí. „Po­znali Bo­ha,“ napsal apoštol Pavel, „ale ne­vzdali mu čest jako Bohu, ani mu nebyli vděčni, nýbrž jejich myšlení je zavedlo do mar­nos­ti a jejich scestná mysl se ocitla ve tmě“ (Ř 1,21).

Následovalo uctívání model vytvo­ře­ných podle podoby lidí, ptáků, dobytka a plazů. Ale tento sled degradujících činů začal v mysli. Chybné představy o Bohu nejsou jen pramenem, z něhož tečou zne­čištěné vody modlářství; jsou samy o sobě modlářské. Modlář si prostě vy­tvá­ří určité představy o Bohu a chová se, jako by byly pravdivé.

Zvrácené představy o Bohu brzy zač­nou rozkládat náboženství, v němž se obje­ví. Na dlouhé cestě Izraele to lze vidět dostatečně jasně, a dějiny církve to po­tvr­zu­jí. Vznešené pojetí Boha je pro církev natolik nezbytné, že když toto pojetí v ně­ja­kém ohledu upadá, církev se svou bo­ho­služ­bou a morálními měřítky upadá také. První krok směrem dolů dělá církev v okam­žiku, kdy se vzdává svého vy­so­ké­ho mínění o Bohu.

Než křesťanská církev dospěje v něk­te­ré oblasti k úpadku, musí nej­pr­ve dojít k narušení její nej­zá­klad­něj­ší teologie.Jed­noduše dostává chybnou odpověď na otázku „Jaký je Bůh?" a odtud pak pokračuje. Ačkoli se může dál držet zdravého formálního vyznání víry, její praktické, funkční krédo se pokřivilo. Většina těch, kdo se k ní hlásí, uvěří, že Bůh je jiný, než jaký doopravdy je – a to je hereze toho nejzákeřnějšího a nejvíce smrtí­cího druhu.

Nejzávažnějším úkolem pro dnešní křes­ťanskou církev je očistit a pozved­nout své pojetí Boha tak, aby Ho – i jí – opět bylo hodno. Tento úkol by měl mít první místo ve všech jejích snahách a modlitbách. Příští generaci křesťanů nejlépe posloužíme tak, když jí předáme nezkalené a nezmenšené vznešené poje­tí Boha, jaké jsme přijali od židovských a křesťanských otců minulých generací. Bude to mít pro ně větší hodnotu než cokoli, co může přinést umění a věda.

– Aiden Wilson Tozer –

Už před padesáti lety A. W. Tozer velmi přesně ukázal na problém současné evangelizace, která místo toho, aby odhalovala „Boha, který hledá člověka a osvobozuje ho od jeho ambic“, se soustředí právě na uspokojování ambic člověka (uspokojování okamžitých potřeb nevěřících jako základní teze marketingových sborů). Jak dále autor uvádí, tento koncept je ve své podstatě mylný a představuje vážné nebezpečí jak pro církev, tak i pro lidi, kteří se této evangelizace účastní:

„Chyba současné evangelizace je v jejím humanistickém přístupu. Je doslova fascinovaná velkým, hlučným, agresivním světem s jeho velkými jmény, obdivovanými hrdiny, jeho bohatstvím a výstředními a pompézními slavnostmi. Milionům zklamaných lidí, kteří touží po světské slávě, ale nikdy jí nedosáhli, nabízí toto moderní evangelium rychlou a jednoduchou zkratku k tomu, po čem touží. Pokojná mysl, štěstí, blahobyt (prosperita), společenské přijetí, pozornost veřejnosti, úspěchy ve sportu, v obchodě, v zábavě a možnost příležitostně sedět při slavnostní hostině u jednoho stolu se slavnou osobností – to všechno na zemi a potom ještě i v nebi. Žádná pojišťovna nemůže z uvedeného nabídnout ani půlku.

V tomto rádoby křesťanském schématu se Bůh stává Aladinovou lampou, která poslouchá každého, kdo přijme Jeho Syna a podepíše členský průkaz. Toto hrubé nepochopení (překroucení) pravdy je na pozadí mnoha současných evangelizačních aktivit. Určuje směr, určuje programy, rozhoduje o obsahu kázání, stanovuje kvalitu místních sborů a často i celých denominací, stává se vzorem (předlohou) pro náboženské spisovatele a formou vydavatelské politiky mnoha evangelizačních publikací.

Tento koncept křesťanství je chybný ve své podstatě, a když se dotýká duše člověka, představuje chybu smrtelně nebezpečnou. Ve své podstatě se jedná jen o mělký humanismus, který je spojený s nevýrazným křesťanstvím, aby mu tak byla přisouzena duchovní vážnost. Stále se začíná u člověka a u jeho potřeb a teprve potom se rozhlíží okolo po Bohu; pravé křesťanství odhaluje Boha, který hledá člověka, a osvobozuje ho z jeho ambic.“ (A. W. Tozer, Born After Midnight, Christian Publications, 1959)