předchozí část: http://nejotazky.nazory.cz/2011/12/Proc-je-tohle-svedectvi-pravdive-cast-2.html

 

Když mne tam toho večera zase přivedly, polička byla prázdná. Z plechovky vytáhly veškerou
zeleninu a navršily ji na podlahu spolu s kouskem chleba, asi 5 gramů, a s plechovým hrnkem černé
kávy. Musela jsem sedět na po-dlaze a jíst z podlahy. Takto jsem byla přinucena jíst celé měsíce.

 

Jednoho dne jsem požádala o dovolení promluvit s matkou představenou. Řekla jsem jí, že když
nebudu donu-cena spáchat hřích, neporuším pravidla konventu. Povýšeně mi sdělila, že když budu
všechna pravidla dodržovat, jednoho dne mi umožní na dvoře krátkou rekreaci.

 

Už před lety jsem se naučila nevěřit ničemu, co v konventech říkají matky představené. Neměly žádné
skrupule. Byly to profesionální lhářky, manipulátorky plné sadistické krutosti. Ale v tom měla matka
představená pravdu – už dávno mi řekla, že můj život bude neustálé pokání a utrpení, protože jsem se
opovážila uniknout z konventu. Absolutně vše dělala z pomstychtivosti. Cílem bylo úplně mě zlomit, a
když vymýšlela tresty, nic pro ni nebylo dost kruté, bolestivé či nelidské.

 

Jednou ráno mě vzala ke dlouhému kovovému žlabu na napájení koňů, který sloužil jeptiškám jako
vana. Při-kázala mi, abych se svlékla, hodila na sebe mušelínovou noční košili a vlezla do žlabu s
vodou. Matka představená mě popadla za hlavu a strčila mě tváří do té špinavé vody – pak nahoru a
pak zase do vody. Stěží jsem mohla popadnout dech, a když to dělala pořád, dusila jsem se. Byla jsem
z toho tak vyčerpaná, že jsem se v té nádrži zhroutila. Už jsem nedokázala vzdorovat, ba ani bojovat se
strachem z udušení a utopení. Je těžké popsat, jak působí takové tresty na duši a tělo.

 

Dvě jeptišky mě vytáhly z nádrže, napůl při vědomí, lapající po vzduchu a zvracející. Pevně mě
držely, zatímco jiné dvě mě začaly systematicky bičovat ostrými důtkami, jejichž řetězy a ostré
kovové zuby strašně kousaly přes tenkou mušelínovou košili a trhaly ji na kousky. Brzy jsem byla
prosáklá krví, rozdrásaná po celém těle.

 

Stěžování a reptání je v konventu přísně zakázáno a má za následek rychlý a tvrdý trest. Tak se naučíte
snášet vše bez naděje na jakoukoli úlevu. Na prstu se mi vytvořil hnisavý bolák a den za dnem to bylo
horší. Prst byl nateklý a strašně bolel. Bolest v něm pulzovala tak, že jsem to už nemohla ignorovat. K
uvolnění toho tlaku by bylo třeba rozříznout ránu skalpelem. Toho dne jsem měla pracovat v kuchyni.
Věděla jsem, že celý den budu mít ruce v horké, mýdlové vodě a budu drhnout a čistit.

 

Když jsem požádala matku představenou o dovolení s ní promluvit, zlobně na mně civěla, ale svolila.
Položila jsem prst na pracovní stůl v kuchyni, aby ho viděla, a řekla jí, jak strašně to bolí, a požádala
ji, jestli bych si nemohla vyměnit službu s jinou jeptiškou, aby se prst nedostal do vody, dokud se to
nezlepší. Letmo se na prst podívala a rychlostí blesku chňapla sekáček na maso. Než mi došlo, co se
děje, barbarsky mi infikovanou stranu prstu odsekla.

 

Milosrdně jsem upadla do bezvědomí a sesula se na podlahu, ale rychle mě vzkřísily. Matka
představená na mne zlostně štěkla: „Přestaň se flákat a pusť se do toho drhnutí!“ Nemohla jsem než
poslechnout a celý den jsem odedřela v horké, mýdlové vodě. Několikrát jsem přitom bolestí omdlela.

 

A tak šel život dál, jeden ponurý den za druhým, přičemž nám byl udílen jeden děsivý trest pokání za
druhým. Jejich krutost byla limitována jen ďábelskou představivostí a nápaditostí bezcitné matky
představené. Tyto hrozné ženy musí být totálně démonicky posedlé.

 

Jednoho dne jsem byla znovu vzata do kotelny. I kotelna sloužila jako mučírna. Jako obvykle mi
stáhly šaty až do pasu. Byla jsem přinucena obejmout velké potrubí s horkou vodou a za ruce a nohy
mne k němu pevně připoutaly. Matka představená pak strčila do žhavých uhlíků v peci pohrabáč a
rozžhavila jej do červena.

Pak pomalu a pečlivě vypalovala do mých zad tři kříže, vracejíc vždy pohrabáč do uhlí, když vychladl.
Hrozné výkřiky se draly z mého hrdla a znovu a znovu jsem mumlala a kňučela žalostné úpěnlivé
prosby o milost, ale marně. Do chřípí se mi znovu vtiskoval odporný štiplavý pach pálícího se těla.
Zmítaly mnou hrozné křeče hněvu a nenávisti.

 

Po 28 měsících zajetí, plných zoufalství a trápení, se těmto zlým lidem téměř podařilo mě podruhé
zničit. Totální beznaděj, kterou jsem prožila, se stěží dá vyjádřit slovy člověku, který tím nikdy
neprošel.

 

Jednoho dne matka představená vyzvala osmnáct z nás, abychom ji následovaly. Jako obvykle jsme se
obávaly, protože když nás vyvolala, nikdy jsme nevěděly, co nás čeká. Tiše jsme šly za ní. Vedla nás
do kuchyně v příze-mí. Podala nám sedm sáčků na fazole a odemkla dveře vedoucí do vnějšího dvora,
který se rozkládal za vysoký-mi zdmi. Doopravdy nám umožnila malou rekreaci!

 

Stěží jsme skrývaly radost a úžas, když jsme poprvé vykročily na čerstvý vzduch a do slunečního
světla. Těm, kteří nikdy nebyli připraveni o tak obyčejné věci, se to může zdát divné, ale sešly jsme
jen pár kroků z vnitřní terasy a nedočkavě jsme padly tváří do bujné zelené trávy a dychtivě jsme ji
svíraly a čichaly.

 

Takhle tam ležet – to bylo jako nebe – neuvěřitelně nádherné. Uspokojovalo to naše zanedbané
smysly, které byly tak dlouho vězněny v pustých zdech a slujích konventu. Ležely jsme tam jedna
vedle druhé a kochaly se vzduchem, trávou a slunečním svitem. Určitě na nás musel být zvláštní
pohled. Byly jsme tím vším úplně opojené.

 

Jak jsme tam ležely, k těžké železné bráně dvora přihrčelo nákladní auto s uhlím. Z náklaďáku
vystoupil muž, sundal z něj kolečko a začal je nakládat. Pak bránu odemkl, zatlačil do ní, až se
otevřela, aby mohl navážet uhlí kolem rohu budovy k násypnému žlabu, který vedl do suterénu.
Všechny jsme stále tiše ležely, i když jsme vrhaly kradmé pohledy, abychom zjistily, co se děje. Vždy
jsme rychle odvrátily hlavy, neboť dívat se na muže, který nebyl knězem nebo biskupem, byl
trestuhodný hřích.

 

Hlavou mi probleskla divoká myšlenka. Kdybych to stihla, mohla bych vystřelit otevřenou branou,
když pomalu znovu a znovu zajížděl k tomu násypnému žlabu. Ochromila mě však nerozhodnost.
Nedokázala jsem se ani pohnout, tak velký strach jsem měla, že bych porušila pravidla. Muž
absolvoval několik jízd a nakonec kolečka naložil na nákladní auto a vnější bránu zavřel. Ztratila jsem
odvahu, když jsem slyšela zvuk zavírající se brány. Z ticha konventu jsem měla tak citlivý sluch, že se
mi zdálo, že při zavření brána zněla jinak. Mohlo se stát, že se západka zasekla a brána se nezamkla?
To se zdálo nemožné, ale co kdyby?

 

Takové myšlenky mi vířily hlavou. Zdálo se mi, že srdce mi buší tak hlučně, že jsem vrhla obezřetný
pohled na ostatní jeptišky, jestli to neslyší. Dosud se však kochaly ve svěží zelené trávě, slunci a
čerstvém vzduchu a ni-čeho si nevšímaly. Velmi opatrně jsem se postavila a tiše se pohybovala, abych
je nevyrušila a vyrazila jsem k bráně.

 

Kradmo jsem se pohlédla zpátky ke konventu, jestli mě nesledují. Jak jsem se přibližovala k bráně,
propadla jsem panice a začala utíkat. Vrazila jsem do té velké brány. Rozletěla tak snadno, že jsem
ztratila rovnováhu a střemhlav jsem padla na škvárovou cestu. Odřela jsem si kůži na tváři, rukou a
kolenách. Rychle jsem vyskočila a strčila do otevřené brány, až se zavřela a západka zaklapla. Brána

byla bezpečně zamčená. Nechtěla jsem budit pozornost tím, že utíkám, ale nohy mi přímo letěly po
chodníku.

 

Neuvěřitelné! Opět jsem byla svobodná! Konečně jsem byla mimo vězeňské zdi konventu. Byl
nádherný den, ale vál silný vítr, takže hábit a závoj mi vlály kolem obličeje. Stěží jsem viděla, kam
jdu. Najednou jsem vrazila do ně-jakého muže a v zoufalství jsem ho chytla za ruku a ustrašeně
vyjekla: „Prosím vás, pomozte mi! Rychle mě ukryjte. Zrovna jsem utekla z konventu.“

 

To ho vyděsilo. Byl z toho úplně vyjevený, ale řekl: „Pojďte se mnou, dám vás do své stodoly.“ Právě
tam složil fůru čerstvého sena a já začala lézt po žebříku, že se ukryji v seníku. Ale zastavil mne, že
má pro mne lepší místo. Šla jsem za ním do jeho domu, kde rychle vysvětlil manželce, co se děje.
Otevřeli stropní příklop v rohu kuchyně a vysadili mě do podkroví.

 

Tito vzácní manželé, oba v třicíti letech, ke mně byli moc hodní. Posílali nahoru polštáře, přikrývky,
jídlo a vodu. Skrývala jsem se tam celou noc a celý následující den. Za soumraku jsem jim řekla, že
musím utíkat dál, ve tmě. Poskytli mi mapy. Když jsme se do nich dívali, zjistili jsme, že jsem byla
unesena více než 1000 kilometrů od do-mu strýce Johna. Mapy mi označili, abych našla cestu zpět.

 

Paní mi do krabice od bot zabalila jídlo, dala mi 75 centů a trvala na tom, abych se na cestu převlékla
do některých z jejích šatů a svoje že si mohu vzít s sebou. Pořád jsem neměla vlasy, a tak mi dala
kulich. Musela jsem jít bosá, neboť jsem neměla žádné boty ani punčochy. Moji přátelé neměli nic, co
by mi sedlo. Bezpochyby na mne byl zvláštní pohled – měla jsem o tři čísla větší šaty. Vyrazila jsem
na cestu s tím, že budu stopovat přes celou zemi, až se dostanu do bezpečí.

 

Šla jsem a šla, až jsem měla nohy tak bolavé a byla tak unavená, že jsem nemohla dál. Když jsem se
zastavila u jednoho domu a prosila o dovolení přespat v krytém vchodu nebo v garáži, paní se na mne
podívala a práskla mi dveřmi před nosem. Plahočila jsem se zpátky na cestu, deprimovaná, vyděšená a
úplně znechucená. Jen pomyšlení na hrůzy, které byly za mnou, mi bránily to vzdát.

 

Tihle pohodlní lidé s plným žaludkem, skrytí v bezpečí svých teplých domovů a příjemných postelí, si
ani v nejbujnější fantazii nedokázali představit, co se odehrává tak blízko nich. Pravda byla příliš
hrozná, než aby se jí dalo věřit. A proto normální lidé tyto zprávy prostě odmítají. Vyčerpána jsem
klopýtala a padla do příkopu. Když světla v domě zhasla, vyplazila jsem se a klopýtala podél domu a
uložila se k neklidnému spánku. Byla jsem ráda, že s sebou mám svůj těžký svatý hábit – omotala
jsem si jej kolem těla, abych zahnala ostrý noční chlad.

 

Když se rozednělo, v rozrušení jsem se probrala a znovu se vydala na cestu. Měla jsem strach, protože
jsem nevěděla, co mi mohou lidé udělat. Když jsem snědla vše, co jsem si nesla, zastavovala jsem se a
žebrala o jídlo po cestě. Někteří byli milosrdní a dali mi pořádné jídlo, jiní mne stroze odmítli.

 

Dny a týdny míjely a s bolestmi jsem kráčela krajinou. Nikdo mi nenabídl boty a s nohama jsem na
tom byla tak špatně, že jsem plakala a přála si umřít. Čtrnáct týdnů jsem šla a stopovala, žadonila o
jídlo a místo, kde bych mohla přespat. Konečně jsem byla – podle svých map – asi 70 kilometrů od
domu strýce Johna.

 

Na železniční stanici jsem se zeptala, jestli do toho města nejede nějaký vlak. Zjistila jsem, že pojede
za 5 hodin. Ze skrovné rezervy mincí, které jsem dostala, jsem odpočítala peníze, koupila lístek a
ulehla na nádražní lavici ke spánku. Měla jsem měla velký hlad, ale nikdo mi nic nenabídl.

 

Šťastně jsem se dostala až k domu strýce Johna. Překvapeně zvolal: „Můj Bože, Charlotto, odkud jsi
přišla?“ Pak mi ukázal dopis od tatínka, z něhož bylo jasné, že tím, kdo měl umístil zpátky do
konventu, byl můj vlastní otec. V dopise stálo, že vědí, kde jsem a že se nacházím v bezpečí. Otec byl
přestrašený, protože moje invalidní matka byla tak nemocná. Pokaždé, když se členové rodiny –
hlavně otec – šli zpovídat, kněz jim obřadně oznamoval: „Nedostanete rozhřešení, dokud Charlotte
nebude zpět v konventu.“

 

Kněz tatínkovi tvrdil, že matka nepůjde do očistce, ale přímo do pekla. To otce trýznilo. Děsil se
hrozného trestu, který dopadne na jeho milovanou manželku, a propadl zoufalství. Vydat mne do
konventu považoval za méně zlé než odsoudit mou matku do pekla. Když jsem se to dozvěděla, znovu
mne naplnil hněv, byla jsem bez sebe a strýci jsem důrazně řekla, že už nechci otce vidět. Byla jsem
hluboce zraněná a cítila se strašně osamocená.

 

Strýc John mi začal vyprávět o tom, jak se jeho sousedé, katolíci, změnili. Byli spaseni. Jejich život se
radikálně změnil (otec té rodiny byl před tím opilcem a mlátil manželku a dítě). Když zemřela teta,
projevili strýci takovou lásku a zájem, že s nimi navštívil letniční bohoslužbu. Do 67 let věku můj
strýc – římský katolík – nikdy nenavštívil jinou než katolickou církev. Bohoslužby se ho hluboko
dotkly a zejména na něj udělali dojem nadšení mladí lidé, kteří se tak lišili od římskokatolických
světáků..

 

Po několika návštěvách v té církvi jeden večer vyskočil ze své židle, běžel dopředu a křičel: „Můj
Bože, jsem ztracený, jsem ztracený, jsem ztracený!“ Byl obchodníkem, v místě jej všichni znali, a
když byl spasený, docela to vy-volalo rozruch. Později přijal křest v Duchu svatém. Jako bezdětný
vdovec slíbil, že dá sebe i všechen svůj majetek Pánu.

 

Když tento podivný příběh dovyprávěl, myslela jsem si, že se ten starý muž zbláznil. Ale neměla jsem
kam jít, a tak jsem mlčela. Tu noc jsem vyslechla, jak se za mne modlí, a ráno zase. Pokaždé prosil
Pána, aby mě spasil. Tak to dělal až do konce svého života.

 

Protože jsem byla tak nemocná, dal mě strýc do nemocnice, zaplatil moje účty, staral se o mne, živil
mne a odí-val. Když jsem se vrátila, strýc vážně onemocněl a lékař jej chtěl poslat do nemocnice.
Prosila jsem lékaře, aby mu dovolil zůstat doma, že ho budu ošetřovat. Mohla jsem se mu odvděčit za
jeho laskavost. Lékař souhlasil, se strýcem to však bylo stále horší.

 

Za několik dní mne strýc zavolal a řekl mi: „Drahoušku, jdu domů a budu s Pánem. Chci, abys
zavolala svému otci a řekla mu, že můj pohřeb bude tady v této církvi.“ Řekl mi, kterému majiteli
pohřebního ústavu mám zavolat, a také uvedl, co se má na pohřbu konat. Ohromilo mne to. Sotva jsem
byla schopna věřit tomu, co slyším. Usmál se, podíval se mi do tváře, pak zavřel oči a odešel.

 

Když jsem si uvědomila, že je mrtvý, zaplavil mne hrozný zármutek. Tento muž byl vším, co jsem v
životě měla. Celé mé nejisté bezpečí bylo to tam. Byla jsem ztracená. Zradili mě všichni – kromě
tohoto muže. Prožívala jsem, že jsem oloupena o vše, co jsem v tomto světě považovala za drahé a
vzácné. Padla jsem na jeho mrtvé tělo a hystericky křičela: „Jestli je nějaký Bůh, tak proč, proč mi ho
bereš? On je všechno, co mám. To není fér. To není fér.“

 

Konečně jsem se vzchopila a začala jsem plnit strýcovy pokyny. Zavolala jsem pastora, majitele
pohřební služby, vybrala truhlu, rozeslala telegramy a zařídila všechny záležitosti kolem pohřbu. Strýc
John příbuzným nikdy ne-řekl, že odešel z katolické církve, protože věděl, že by s ním přestali
komunikovat. A opravdu, když se to dozvěděli, na pohřeb nepřišel ani jeden příbuzný. Ani neposlali
květiny. Lidé ze sboru věděli, jak jsem ke strýci přilnula, a několik jich se mnou zůstalo v domě šest

týdnů. Když museli domů, řekli mi, abych jim pověděla, které potraviny potřebuji, a všechny účty mi
zaplatili.

 

Sedm měsíců po smrti strýce Johna jsem naléhavě prosila lékaře, aby mě pustil do práce. Strašně
nerada jsem byla na někom závislá a už jsem se nemohla dočkat, až budu zodpovídat sama za sebe.
Jela jsem do sousedního státu a složila zkoušku na zdravotní sestru. Během několika dnů mě přijala
jako zdravotní sestru velká římskokatolická nemocnice. Navzdory všem horlivým modlitbám strýce
Johna i navzdory svědectvím, která mi vydával, jsem dosud nebyla spasená.

 

Pracovala jsem tam tři roky a dokázala se sama živit. Jak skvělý pocit poté, co byl člověk tak dlouho
nemocný a závislý na druhých! Když do nemocnice přišla na větší chirurgický zákrok kazatelka z
Assembly of God, přidělili mne k ní, abych jí věnovala zvláštní péči. Po operaci se probudila a
chválila Pána, že ji zachoval při životě, a požádala mě, abych jí nahlas četla z Bible. Úplně jsem se
roztřásla, neboť jako katolická jeptiška jsem neměla do-voleno číst Bibli. Nicméně během její
hospitalizace jsem jí denně po deset dní četla. Pak mne pověřili, abych ji ošetřovala u ní doma.

 

Když už byla schopná, doprovázela jsem ji do sboru v centru města. Předtím mne učili, že všichni
nekatolíci jsou bludaři; proto jsem seděla jen na kraji. A protože jsem tam chodila každý večer, má
zaměstnavatelka mi věnovala Bibli, takže jsem měla svou vlastní. V domě jsem vždy sešla do suterénu
a četla si. Nakonec jsem klesla na kole-na a řekla: „Bože, jestli jsi, chci, aby ses mi ukázal.“ Hodně
nocí jsem čítávala Bibli až do časných ranních hodin.

 

Jednu noc jsem měla sen, že padám do ohnivého jezera. Probudil mně můj křik. Moje zaměstnavatelka
mě ujistila, že Bůh se mi snaží ukázat, že jsem ztracená. Řekla mi, že mám poprosit Ježíše, aby
vstoupil do mého srdce a vysvobodil mne z mých hříchů. Padla jsem na kolena a úpěnlivě prosila
Boha, aby mě nenechal umřít dříve, než budu spasená.

 

Jednou večer jsem šla do sboru. Bůh mne usvědčil, že jsem bídná. Kazatel povstal a chtěl přečíst text,
ale já to už nemohla vydržet. Vyskočila jsem ze sedadla a utíkala dopředu k oltáři. Vzlykala jsem a
znovu a znovu jsem křičela: „Já nechci do pekla! Ó Bože, smiluj se nade mnou, já nechci do pekla!“
Sesula jsem se tam a plačíc jsem vyznávala všechny své mizerné hříchy, nenávist, hořkost, zlé
myšlenky a činy. To vše jsem vylévala bez ohledu na to, kdo mne slyší.

 

Jaké osvěžení a očištění přišlo, když jsem prosila o odpuštění a přijala je. Do mého srdce vstoupil Pán
Ježíš a dal mi spasení – plné a zadarmo. Jen ti, kdo prožili znovuzrození a byli vykoupeni krví Ježíše
Krista z ruky nepřítele, dokážou pochopit onu nadpřirozenou slávu, úlevu a radost, jaká zaplavila mou
bytost toho nádherného večera. To se stalo v roce 1946.

 

Moje přítelkyně mě vzala na telegrafní úřad, odkud jsem poslala zprávu tatínkovi, že už nejsem
katolička, protože Bůh mne nádherným způsobem spasil, když jsem činila pokání ze svých hříchů a
přijala Ježíše Krista za svého osobního Spasitele.

 

Tři dny nato jsem seděla doma u okna. Vzhlédla jsem, když před domem se skřípotem zastavilo auto.
Můj otec se dvěma římskokatolickými kněžími vystoupili a šli po chodníčku nahoru. Vyděšená jsem
rychle utíkala do kuchyně a řekla přítelkyni, že po mně jdou. Klidně mi řekla, abych šla ke dveřím a
pozvala je dovnitř. Řekla mi, že se není čeho bát, protože jsem spasená.

 

Udělala jsem, jak mi řekla, a uvedla jsem je do obývacího pokoje. Tatínek okamžitě vyhrkl:
„Charlotto, přijeli jsme tě vzít domů.“ Nevěřícně jsem mu odpověděla: „Tati, já s tebou domů nepůjdu.
Zůstanu tady a tady budu dál chodit do církve, kde jsem našla spasení. Chci se dozvědět více o Bohu a

evangeliu Ježíše Krista.“ Opravdu si mysleli, že jsem stále tentýž mechanický robot, kterému v
konventu vymyli mozek!

 

Otec byl rozrušený. Řekl: „Charlotto, jeli jsme přes 1000 kilometrů, abychom tě vzali domů, kam
patříš.“ Znovu jsem tatínkovi velmi pevně řekla, že se s nimi za žádných okolností vrátit nehodlám.
Nato starší z obou kněží vyskočil. Zběsile na mě zařval: „Samozřejmě, ty víš, cos udělala! Ztratila jsi
svou duši a budeš trávit věčnost v pekle! Jednoho dne přilezeš na rukou a kolenou zpátky do svaté
římskokatolické církve a budeš žebrat, aby za tebe sloužili novény. Jednoho dne budeš chtít do
zpovědnice, abys dostala rozhřešení ze svých hrozných hříchů.“

 

Už jsem měla toho horlení a vyhrožování dost. Napřáhla jsem k němu svou Bibli a vyzvala ho: „Jestli
mi ukážete jediné písmo ve svaté Bibli, kde Bůh říká, že mám vyznat své hříchy nějakému člověku,
padnu teď na kolena ve-dle vás a polezu zpátky do římskokatolické církve!“

 

V prudkém hněvu cosi zadrmolil a zrudl. Mou krásnou Bibli mi vyrval z ruky a mrštil jí na podlahu.
Dupl na ni nohou a celou vahou se na ní otáčel, až ji rozbil na kusy a zničil vazbu. Kdyby mi kopl do
tváře, asi by mě to nebolelo tolik jako tohle. Prostřednictvím této Bible jsem našla pravdu a ujištění, že
jsem spasena.

 

Kdyby katoličtí kněží měli tu moc, vedli by od domu k domu kampaň, vzali by lidem všechny Bible,
polili je benzínem a všechny by je spálili. Když přijdou k moci, Bible nebudou povoleny.

 

Kněz na mne začal svolávat všechny kletby římskokatolické exkomunikace, neboť jsem nosila svatý
hábit a odvážila jsem se jej svléci. Nejprve proklel mé oči, aby shnily a vypadly mi z hlavy. Vyděšena
jsem hystericky plakala, protože jsem do té doby příliš nevěděla, co učí Bible. Když jsem unikla z
konventu, měla jsem v levém oku 4 procenta a v pravém 8 procent zraku. Byla jsem prakticky slepá –
to proto, jak neurvale se mnou démonicky posedlá matka představená zacházela. Proto mě tato kletba
vyděsila.

 

Pak proklel každý důležitý orgán v mém těle a přikázal, aby tyto orgány sežrali červi. Drmolil dál: „V
autoritě Boha všemohoucího, Otce, Syna a Ducha svatého a svatých církevních zákonů a všech
neposkvrněných, tj. Panny Marie, Matky Boží, a všech apoštolů, evangelistů a svatých nevinných,
kteří jsou před tváří Beránka shledáni jako hodní zpívat nové chvalozpěvy, a všech svatých mučedníků
a svatých vyznavačů a všech svatých služebnic Pána (to jsou jeptišky a sestry) a všech svatých spolu s
Božími vyvolenými – exkomunikujeme Charlottu od prahu římskokatolické církve, aby byla navěky
mučena věčným trápením a aby oheň, který plane, nebyl nikdy uhašen.“

 

„Ať ji prokleje Bůh Otec, který stvořil člověka; ať ji prokleje Syn Boží, který trpěl za člověka; ať ji
prokleje Duch svatý, který nám byl dán ve křtu; ať ji prokleje svatý kříž, z něhož Kristus sestoupil ve
vítězství nad svými nepřáteli; ať ji prokleje svatá Matka Boží, věčná Panna Marie; ať ji prokleje svatý
Michal, strážce svatých duší; ať ji proklejí všichni andělé, archandělé, knížectva a moci a všechna
nebeská vojska; ať ji prokleje chvályhodný šik patriarchů a proroků; ať ji proklejí svatý Jan,
předchůdce a křtitel Krista, a svatý Petr, svatý Pavel, svatý Ondřej a všichni Kristovi apoštolé, spolu s
ostatními učedníky i se čtyřmi Evangelisty, kteří svým kázáním obrátili celý svět.“

 

„Ať ji proklejí ti, kteří jsou na cestě, i vyznavači, v nichž se pro jejich dobré skutky zalíbilo Bohu. Ať
ji proklejí sbory svatých služebnic Pána (jeptišek a sester), které se pro Kristovu čest zřekly marností
tohoto světa jako věcí trestuhodných. Ať ji proklejí všichni svatí, kteří od počátku světa až do věčných
věků jsou nalezeni jako milí Bohu. Ať ji proklejí nebesa a zem a všechny svaté věci, které v nich
přebývají.“

Ať je prokleta, kamkoli půjde, ať bude v domě nebo na poli, ať na cestě nebo na stezce, ať bude v lese,
ať bude ve vodě nebo ať bude v církvi; ať je prokleta v životě, když bude jíst, ať je prokleta, když
bude pít, když bude mít hlad, když bude žíznit, v postu, ve spánku, v dřímotě, když bude vzhůru, při
chůzi, když bude stát, když bude sedět, když bude ležet, při práci, když bude odpočívat.“

 

To vše bylo řečeno latinsky a některé výroky byly tak ohavné, že se je ani nesluší opakovat. Toto vše
samozřejmě pochází z hlubin pekla. Ostatní ohavné partie – které tu vypouštím – snadno pronášel
římskokatolický kněz ve „svatém“ hábitu.

 

A proklínání pokračovalo: „Ať jsou proklety všechny schopnosti jejího těla; ať je prokleta zevnitř i
zvnějšku; ať jsou proklety vlasy její hlavy; ať je proklet její mozek; ať je prokleto temeno její hlavy,
její spánky, její čelo, její uši, její obočí, její tváře, její čelisti, její chřípí, její zuby – řezáky i třenáky,
její hrdlo, její rty; její zápěstí, její paže, její ruka, její prsty, její prsy, její srdce a všechny její vnitřnosti
až k samému břichu; ledviny, genitálie, stehna, kyčle, kolena, nohy, chodidla a mandle.“

 

„Ať je prokleta od vrchu hlavy až po chodidla nohou; ať v ní není nalezeno žádné zdraví; ať ji Kristus,
Syn živého Boha, prokleje celou mocí svého svatého úřadu.“ (To mě zranilo více než všechno ostatní.)

 

Během celé této tirády proklínání a denunciací tam můj ubohý otec stál jako bílá mlčenlivá socha. Byl
zcela svá-zán tradicemi, temnotou, pověrami, negramotností a nezákonným jednáním římského
katolicismu. Když kněz dokončil ten hrozný odsudek, chvěla jsem se strachem a hystericky jsem
vzlykala. Pamatujte, že jsem byla jen dítětem v Kristu, a stále jsem potřebovala vysvobození z
hrozných obav, které mi byly vštěpovány lety trýzně a nátlaku v římskokatolickém systému.

 

Otec vyšel s oběma kněžími ze dveří a já tam zůstala se zlomeným srdcem. Byla jsem ochromená, v
citovém šoku, ale toho večera jsem šla se svou pacientkou na shromáždění. Poselství se týkalo křtu
věřících ve vodě. Bylo to pro mne všechno nové, a tak jsem šla k pastorovi a vyžádala si seznam míst
v Písmu, které se týkají křtu ve vodě.

 

Chtěla jsem poznat pravdu, neboť jsem vyšla z tak hrubého omylu, a potřebovala se přesvědčit, co učí
Bible. Když jsme přišly domů, šla jsem rovnou do suterénu – zkoumala jsem verše Písma a modlila se,
aby mi Pán dal porozumění. Celou noc jsem studovala a modlila se. K ránu jsem věděla, že se musím
nechat pokřtít ve vodě, jak učí Písma.

 

Následující večer jsem šla do sboru. Zanedlouho jsem byla pokřtěna v ledových vodách řeky
Mississippi. Když jsem vycházela z vody, mnoho slabostí, nemocí a bolestí v mém těle zázračně
zmizelo.

 

Později jsem se v této církvi dozvěděla o křtu v Duchu svatém. Znovu jsem si vyžádala a také dostala
seznam veršů Písma, které o tom učí. Ponořila jsem se do dalšího studia v suterénu – chtěla jsem
zjistit, co učí Boží slovo.

 

Jednou se u mne doma objevilo sedm kněží – upřeně se na mne dívali a vyhrožovali mi. Chtěli mne
oklamat. Když odešli, plakala jsem celý den, až mi otekla tvář a oči jsem měla podlité krví. Poznala
jsem, jak silná a pevná mohou být pouta, jimiž byla duše vázána k démonskému náboženskému
systému. Mějte na paměti, že jsem byla obětí této náboženské léčky od narození a byla jsem skrz
naskrz prosáklá mocí živící tento zkažený systém.

 

Toho večera se mi nechtělo do sboru, ale pak jsem šla. Předmětem kázání bylo ukřižování Krista. To
mě odpuzovalo. Chtěla jsem počkat venku v autě, ale paní, u níž jsem bydlela, naléhala, abych šla.
Kříž byl pro mne něčím, co mne děsilo a co jsem nenáviděla.

 

S tím hrubým, krví prosáklým křížem v mučírnách konventu byly spojeny děsivé vzpomínky na
příšerná mučení a hrubé zacházení. Kolikrát jsem se krčila a sténala pod důtkami, když mi matka
představená nelítostně vrazila na lysou hlavu korunu s kovovými trny. Potom mi na rozdrásaná záda
naložily drsný, těžký 2,5 metru dlouhý kříž. Musela jsem ho nést a vrávorala jsem místností, až jsem
se zhroutila. Byla jsem tak slabá, že jsem se nikdy nedostala moc daleko.

 

Dvě podlaží pod zemí byla v konventu další mučírna, kde jsem byla několikrát přinucena ležet bez
hnutí na hliněné podlaze ve tvaru kříže tři dny a tři noci bez jídla nebo vody. Celou tu dobu tam byli
přítomni všichni kněží a jeptišky s matkou představenou a opakovaně chodili sem a tam po mém těle.
Tato bolestivá a pokořující zkouška mne měla naučit pokoře a měla rozdrtit mou pýchu. Není divu, že
při zmínce o kříži jsem se roztřásla. Byly to děsné vzpomínky.

 

Avšak když jsem naslouchala biblickému poselství o významu kříže, spatřila jsem kříž v úplně jiném
světle. Při výkladu veršů týkajících se kříže se mne zmocnila svatá bázeň. Když jsme se dostali až k
tomu, kdy římský voják probodl Ježíšův bok, teprve jsem porozuměla oběti krve, kterou za mne Ježíš
učinil, a plakala jsem. Při výzvě jsem padla na kolena a prosila o křest v Duchu svatém.

 

Ačkoliv jsem si pořád uvědomovala, jak vypadám, i to, že mám málo vlasů, toho večera mi nezáleželo
na vlasech ani na ničem jiném. Skončila jsem na podlaze a více než hodinu jsem tam plakala a
zpytovala své srdce. Při tom vycházelo najevo mnoho, mnoho bezbožných věcí. Bůh se mnou
důkladně jednal - kladla jsem na oltář celou svou rodinu, svého bratra – ordinovaného kněze, své
rodiče, sestry a další bratry. Prosila jsem Pána, aby je zachránil za každou cenu.

 

Když jsem přijela domů, sešla jsem do suterénu a znovu trávila čas s Pánem – tentokrát sama. Celou
noc jsem tam před ním tančila. Ráno se paní domu přišla na mne podívat. Zeptala se, jestli nemám
hlad. Vůbec jsem ne-měla chuť k jídlu. Pokaždé, když jsem jí chtěla odpovědět, promluvila jsem v
jazycích a nedokázala jsem mluvit anglicky. Tak to pokračovalo dva dny a dvě noci. Slíbila jsem
Ježíši, že půjdu všude, kam mě pošle svědčit o jeho slávě.

 

Jednoho dne mi byl doručen telegram, že můj otec zemřel a byla uvedena doba jeho pohřbu. Otec mě
vydědil, protože jsem odmítla jít s ním a se dvěma knězi domů. Bylo to téměř 1100 kilometrů a měla
jsem strach na ten pohřeb jít, ale poslala jsem květiny.

 

Když se moje matka dozvěděla, že mě otec vyloučil ze své závěti, přiměla svého osobního bankéře,
aby mi z je-jích peněz oddělil 12 000 dolarů. Řekla jsem Nile, sestře ze sboru, že dám inzerát na
prodej svého nábytku a vše-ho ostatního v bytě. První dopoledne přišli dva kněží – ne kupovat, ale
obtěžovat. Abych je přiměla k odchodu, musela jsem jim pohrozit, že zavolám policii. Další
dopoledne se objevil další kněz – provokoval a pokoušel se zastrašit bývalou jeptišku, která šla veřejně
k oltáři v letničním sboru.

 

Najala jsem jednu ženu, aby zůstala v mém bytě, dokud se vše neprodá. Sbalila jsem se a přestěhovala
do velké-ho hotelu v blízkosti. Majitele jsem znala osobně a přikázala jsem, aby do mého pokoje
nikoho nepouštěl. Já sa-ma mohla sejít do haly a tam přijmout jakoukoli návštěvu.

 

Jednoho rána zazvonil telefon, že prý mě přišli navštívit tři lidé. Když jsem sešla dolů, stál tam můj
bratr – kněz oblečený do svatého hábitu se dvěma mými sestrami. Ty se ke mně otočily zády, ale on
kráčel přes halu dlouhými kroky ke mně.

 

Moje matka zemřela dva týdny předtím na mrtvici. Zuřivě na mne plivl: „Myslím, že víš, cos udělala.“
Zašel až tak daleko, že mě ponižoval. Řekl mi, že jsem na věky zatracená a nepochybně se za to budu
věčně smažit v pekle.

 

Dále prohlásil, že jsem matku poslala předčasně do hrobu. Představte si, matku, která byla totálně
invalidní celých sedm let, zatímco já byla vězněm v konventu v zahraničí! Vztekal se a pronesl mnoho
ošklivých zraňujících tvrzení a hrubých obvinění. Poté, co si ulevil, otočil se a chtěl odejít.

 

Chytila jsem ho za paži a řekla: „Počkej chvilku, Chete. Kolik žen jsi zničil ve zpovědnici? Znám
kněze, kteří chodí za ženami, když jsou jejich manželé pryč.“ Zlostí vzplanul, civěl na mne s nenávistí
v očích. Pokračovala jsem: „Chete, byl jsi vůbec někdy v konventu? Připravils někdy sestřičku o
poctivost?“

 

Se syčením zaklel, vrhnul se na mě a udeřil mě pěstí. Byl to velký chlap, přes metr osmdesát, takže
jsem měla modřinu kolem oka a velkou bouli na hlavě. Muž v recepci byl svědkem toho útoku.
Vyskočil a šel mne bránit. Zle mu vynadal a přikázal mu, aby z hotelu vypadl a už se nevracel.

 

Auto i kožich jsem dala do úschovy a chytila vlak do Chicaga. Tam jsem si našla hotelový pokoj
blízko shromáždění, kde pracovala sestra Nila. Chodila jsem tam každý večer a pak, když mě pozvala,
šla jsem s ní navštívit její rodinu. Odtamtud jsme jely na shromáždění do Wisconsinu.

 

O několik dní později mi zavolal nějaký právník a sdělil mi, že jeden člen mé rodiny mne žaluje kvůli
těm penězům, které mi nechala matka. Po tahanici s právníky a soudy mi všechny ty peníze i auto a
kožich vzali. Plakala jsem nad tou chamtivostí a nad tím, že to bylo nefér, ale vlastně mě to přitáhlo
blíže k Pánu. Přijala jsem pozvání sestry Nily a dva a půl roku jsem s ní cestovala.

 

Když jsem se vrátila, dostala jsem telegram. Moje nejmladší sestra mě žádala, abych se vrátila domů,
že si mne žádá můj otec. Byl to pro mne šok. Před tím jsem mu na základě jejich oznámení poslala
pohřební věnec. Vlastní rodina mě chtěla oklamat, že umřel. Když jsem tam přijela, sestra mi řekla, že
otec je dosud naživu, je zajištěný a daří se mu dobře.

 

Čekala jsem, jak bude otec reagovat. Když mě spatřil, popadl mne a objímal se slovy: „Hookie, ty
vypadáš báječně.“ Já byla z našeho sjednocení velice šťastná. Pak odejel navštívit další své děti. Když
se po dvou měsících vrátil, telegrafoval mi, abych ho zase přišla navštívit. Když jsme ho se sestrou
Nilou navštívily, prosil mne za od-puštění za vše, co mi rodina způsobila. Rozhodně byl ke mně
mnohem vlídnější, ale dosud nechtěl mého Boha.

 

Později, když jsme přijely na západní pobřeží, jsem se modlila za svého bratra. Bůh mi dal milost k
tomu, abych mu zavolala. Potom mne poprosil, abych mu odpustila, že mne v tom hotelu udeřil. Pozdě
večer jsme jely asi 20 kilometrů k němu domů. Čekal mě na schodech před domem. Přispěchal k autu,
popadl mne a úzkostlivě se mne zeptal: „Ach Charlotto, odpustilas mi?“ Ujistila jsem ho, že ano.

 

Dozvěděla jsem se, že sedm let žil v cizoložství se svou hospodyní. Když slyšel zpovědi členů ze své
farnosti, měl stále větší pocit viny a cítil se jako pokrytec. Nakonec uvědomil papeže, že opouští
katolickou církev i kněžství. Přišel za ním biskup a naléhal na něj, aby odešel do kláštera v Jižní
Americe a znovu zvážil své rozhodnutí, ale on to odmítl.

Šest měsíců po exkomunikaci se oženil. Jednoho dne, když si prohlížel antikvariát, koupil si Bibli.
Četba Bible přivedla jej i jeho manželku ke spasení skrze víru v Ježíše Krista.

 

Vzal mě na návštěvu k mé sestře Connii, která hned zkraje řekla: „Nechci nic z toho, co máš ty. Jsem
katolička a jako katolička také umřu.“ Nepřijala mě. O osmnáct měsíců později byla hospitalizována a
měla podstoupit dvoji-tou operaci strumy. Měla poškozené hlasivky a ztrácela zrak. Šest týdnů nato
udeřila artritida a zkroutila jí obě ruce i nohy. Lékaři jí pomáhali napřimovat nohy, ale přesto nemohla
chodit ani mluvit. Rok se jí věnoval terapeut a učil ji znovu mluvit. Dala jsem jí Bibli, ale hned ji
zničila.

 

Dozvěděla se o nějakém očním lékaři v Mexiku a jela za ním. Série operací jí obnovila zrak, ale činit
pokání a hledat Pána odmítala. V roce 1964 se jednoho rána probudila s hroznými bolestmi břicha. Z
tlustého střeva jí odstranili velký nádor. Do desíti dnů byla zpět doma, ale k Bohu se obrátit nechtěla.
Minuly dva roky a znovu ji zachvátily hrozné bolesti. Tentokrát testy odhalily rakovinu, která byla
rozptýlená po celém těle.

 

V zoufalství mi zavolala, abych přišla a modlila se za její uzdravení. Šla jsem a radila jsem jí, aby
prosila Boha o odpuštění a připravila se na setkání s ním, protože bylo jisté, že umře. Plačící rodina se
shromáždila kolem ní a ona v hrůze křičela: „Ach ne! Já mám takový strach, já mám strach. Prosím,
pomozte mi, mám takový strach!“ Věděla, že umírá, a šla na věčnost se strachem a křikem plným
zoufalství. Jak tragické, když člověk tolikrát odmítne Pánovu milost! Šest týdnů po pohřbu šel její
manžel do jedné malé církve. Volal k Pánu, byl spasen a také naplněn Duchem svatým.

 

Za ta léta jsem dostala od rodiny mnoho nenávistných dopisů. Pokaždé, když jsem dostala další,
hrozně mě to rozhodilo. Nakonec jsem je přestala otevírat a ukládala je do krabice v sejfu. Přešly čtyři
roky a dostala jsem další dopis, od své nejmladší sestry. Tentokrát jsem cítila, že ho mám otevřít. Byla
vážně nemocná a psala mi, že věří, že kdybych za ní přijela, že by se uzdravila. Prosila mne, abych jí
odpustila všechny ty hrubé a utrhačné dopisy.

 

Když jsem tam dorazila, vyšli mne přivítat můj švagr a moje neteř. Bylo vidět, že švagr je zlomený a
jeho srdce bylo plné soucitu. Sevřel mne v těsném objetí a oba jsme plakali radostí. Diagnózu jejích
potíží stanovil jako rakovinu žaludku, kterou už nelze vyoperovat. Nebyla tu naděje.

 

Sestra nedokázala nic udržet v žaludku a byla velice vychrtlá a přepadlá. Ujistila jsem ji, že Bůh ji
chce spasit a uzdravit a že nemusí umřít. Vzali jsme ji na shromáždění ve Vandalii. Celý večer jsem
byla na nohou při své ubohé trpící sestře. Konečně jsme se dostaly do řady, kde se konaly modlitby za
nemocné. Ve jménu Ježíše Krista se tu dálo mnoho zázraků uzdravení. Po modlitbě padla na zem a
hlasitě plakala. Úzkostlivě jsem se ptala, co je, a ona vzlykala: „Ach Charlotto, Bůh mě uzdravil, Bůh
mě uzdravil!“

 

Měla hlad, a tak jsme zašly do restaurace. Snědla pořádné jídlo, krásně se vyspala a probudila se beze
stopy po předchozí bolesti či nemoci. Když jsem přijely domů, její manžel mohl stěží uvěřit, že se
opravdu stal zázrak. Ale když lékař udělal rentgenové snímky, oznámil: „Vaše manželka je úplně
zdravá. Uzdravila ji větší moc, než jsem já.“ O několik týdnů později byli sestra i její manžel spaseni a
stali se pracovníky v místní církvi.

 

Když bylo otci 93 let, jela jsem jej navštívit. Slíbil mi, že půjde se mnou do sboru. Tři týdny předtím
přišel o zrak. Když jsme se vrátili z bohoslužby a seděli v obývacím pokoji, začal se najednou po
celém těle třást. Klekla jsem vedle jeho židle a mluvila s ním o přijetí Krista jako Spasitele. Četla jsem

verše Písma dokazující, že osvobození od hříchů může dát jedině Ježíš, ne kněží ani katolická
hierarchie. Padl na kolena, a když po mně opakoval modlitbu hříšníka, proplakal mnoho slz. Prosil
Ježíše, aby mu odpustil jeho hříchy. Potom plakal radostí, že nikdy v životě se necítil tak nádherně.

 

Můj bratr John byl na lůžku a umíral na leukémii. Řekl mi, že je katolík a jako katolík umře. Byla jsem
u něj a modlila se, když bez Krista odešel na věčnost. Můj starší bratr později odešel z římskokatolické
církve a začal chodit do jedné evangelikální církve a přijal Krista jako Spasitele. Napsal mi a
povzbuzoval mě, abych dál vydávala svědectví, a že se za mě modlí.

 

Moje starší sestra ležela ochromená Parkinsonovou nemocí v jedné nemocnici v Hollywoodu a
umírala na kornatění cév. I ona byla zapřisáhlá katolička, totálně uzavřená poselství evangelia.

 

Když jsme se sestrou Nilou sloužily katolíkům v Quebecu, můj i tak slabý zrak se zhoršil. Nemohla
jsem už číst Bibli ani nepoznala, kolik je hodin. Když jsme jely zpátky přes Maine a do Bostonu,
vyhledala jsem tam očního specialistu, jehož služeb využil můj otec, když mi chtěl zařídit brýle. Řekla
jsem mu, že úplně ztrácím zrak, a tak mi udělal testy. Zavrtěl hlavou a řekl, že mi nemůže nijak
pomoci. Měla jsem oslepnout a tolik jsem potřebovala číst a studovat Slovo.

 

Šly jsme na shromáždění, kde se za moje oči modlili. Poznala jsem, že Bůh dělá zázrak – můj zrak se
najednou zaostřil na hodiny, které byly na vzdálenější stěně. Vzrušená jsem vzala Bibli a otevřela ji. A
opravdu, snadno jsem z ní četla. Toho dne jsme jásaly a vzdávaly chválu Pánu Ježíši – to vám mohu
říci!

 

Na zpáteční cestě jsem se ještě jednou zastavila u toho očního lékaře a požádala ho, aby mě znovu
vyšetřil. Představte si jeho šok, když jsem byla schopná snadno přečíst drobná písmena dole na
tabulích místo těch velkých nahoře. Díky tomu později začal chodit do církve, hledal a přijal křest
Duchem svatým.

 

Přijala jsem spasení v roce 1946. Od té doby jsem se každý den modlila k Bohu, aby zavál na
katolické biskupy, papeže, preláty, kněze, jeptišky i prostý lid. Ti všichni zoufale potřebují Pánův
dotek a zachraňující krev Ježíše Krista k obmytí hříchů. Pracují pod hrozným jhem klamu, podvodu,
temnoty a náboženských skutků. Nemají ponětí o osvobozující pravdě, která vede k životu v Pánu
Ježíši Kristu.

 

Když si vzpomenu na své nádherné spasení a osvobození z neuvěřitelného démonického otroctví,
dodnes za to ze srdce chválím Boha. Díky Bohu, v mém životě už nejsou katoličtí kněží, zpovědnice,
uctívání Panny Marie ani modlitby k ní a ke všem ostatním „svatým“, už tu není oplatkový bůh.

 

Díky Bohu! Už tu není očistec. V USA je listopad měsícem očistce a v tomto období kněží nasbírají
téměř 22 mi-lionů dolarů za vysluhování mší za mrtvé. Mnozí platili 20 let nebo více pravidelně za
tyto mše a kněží jim říkají, že jejich drazí dosud nejsou v nebi. Toto hrozné učení nutí věrné do
nekonečna platit a platit, aby jim tak zajistili propuštění z očistce. Je to jedna z nejkrutějších
náboženských mystifikací zosnovaných démony. To hrozné otroctví a strach vyvolávaný tímto učením
jsou neuvěřitelné.

 

Už žádné škapulíře, díky Bohu! Nosí je všichni kněží, biskupové, jeptišky v otevřených nebo
uzavřených řádech a všichni preláti. Je to kousek hnědé tkaniny s otvorem uprostřed. Vaše hlava
projde dírou a škapulíř vám padá dopředu a dozadu. Nosila jsem jej stále od chvíle, kdy jsem vstoupila
do konventu.

 

Měla jsem jej na sobě i toho večera, kdy jsem slyšela evangelium a utíkala k nohám Ježíše. Potom
jsem běžela domů, svlékla se, škapulíř strhla a spálila ho. Tento relikt otroctví a temnoty jsem už
nepotřebovala, neboť jsem věděla, že patřím k Boží rodině.

 

Už žádná svěcená voda! Ta měla odehnat všechny zlé duchy a v konventech ji skladovali v sudech.
Poté, co budovy konventu navštívili kněží, rozdala matka představená šesti nebo osmi jeptiškám láhve
se svěcenou vodou a přikázala jim, aby jí kropily všude, kudy prošli kněží – pro případ, že by s sebou
přinesli nějaké zlé duchy.

 

Už žádné klanění se tváří k zemi ani bití se před němými modlami! Jen Bůh ví, kolik hodin jsem
strávila u nohou těchto model a kolik slz jsem tam prolila, když jsem procházela pohanskou tmou
náboženství bez pravdy. Nyní skláním kolena jen a jen před milým Synem Božím, mým Spasitelem
Ježíšem Kristem. Jemu buď sláva, čest i chvála – nyní i navěky!