předchozí část: http://nejotazky.nazory.cz/2011/12/Proc-si-myslim-ze-je-tohle-svedectvi-pravdive.html

.......................Třebaže je plný smilstva, perverze a neřesti, jedná jako bůh!

Dokážete si představit, co se mnou toto odporné a bolestivé zneužívání dělalo? Nechápala jsem, jak vůbec někdo v sobě může chovat takovou nenávist, zášť a hořkost. V mysli jsem si znovu a znovu přála a osnovala smrt matky představené a dalších trapičů. Jak jsem si tyto slastné myšlenky nenávisti a pomsty vychutnávala! K tomu mne dovedl konvent. Když jsem tam vstupovala, rozhodně jsem taková nebyla.

Kněží se velice zlobili, jestliže jsme jim v čemkoli odporovaly. Často nás podrážděný opilý kněz bil přes ústa. Já sama měla od úderů do tváře uvolněné přední zuby. Často nás hodili na podlahu a kopali nás do břicha. Když jsi byla těhotná, to neznamenalo žádnou ochranu, protože kněz věděl, že dítě bude ihned po porodu zavražděno. Pro zkorumpovanost tohoto hnusného systému, oděného do náboženského roucha, se v konventech rodí mnoho dětí. Není divu, že Babylon je určen k úplné zkáze. Je tak nevýslovně odporný!

 

Viděla jsem v konventech mnoho novorozeňat. Většinou byla znetvořená a zřídka bylo některé
normální. Vlastní-ma rukama jsem jich přiváděla mnoho na svět, takže vím. Na vlastní oči jsem viděla
hrůzu toho všeho a světu se musí říci, co se děje v těchto hrůzných komorách.

 

Mnozí tvrdí, že to tak není a že přeháním. Musejí mne dotáhnout k soudu, abych tato obvinění
potvrdila. Museli by ovšem otevřít kláštery a k tomu se neodváží. Poté, co jsem na dvaadvacet let
uvázla v osidlech tohoto prohnilého systému, vím, o čem mluvím.

 

Za normálních okolností nastávající maminky dychtivě vyhlížejí příchod svého drahého dítěte. Vše je
připraveno, dětský pokoj, kolébka, oblečení a všichni jsou šťastní spolu s ní. Naproti tomu sestřička v
konventu se chvíle, kdy porodí, děsí. Dítě je plodem hanebného, nezákonného sjednocení, k němuž
byla přinucena opilým knězem. Ví, že dítěti bude dovoleno žít nanejvýš čtyři nebo pět hodin. Nikdy
nebude umyto ani zabaleno do teplé přikrývky, neboť matka představená mu zacpe ústa, stiskne nosní
dírky a jeho život uhasí.

 

Proto jsou ve všech konventech jámy na vápno. Do těchto jam házejí tělíčka dětí. Modlete se, aby
vláda přinutila konventy otevřít své dveře, propustit vězněné a umožnit celému světu vidět, jaké hrůzy
jsou skryty za dveřmi krutého náboženského pokrytectví.

 

Jestliže k tomu dojde, ujišťuji vás, že sami katolíci budou souhlasit se zavřením konventů, tak jak se to
stalo v Mexiku v roce 1934. Ani nemají představu, co se tam děje, jinak by nikdy nevystavovali své
dcery takovým barbarským orgiím a surovému týrání.

 

Konventy ve starém Mexiku byly přeměněny na vládní muzea, která můžeš za mírný poplatek
navštívit. Měli byste tam zajít a přesvědčit se na vlastní oči a vlastníma rukama se dotýkat všech těch
věcí, o kterých mluvím. Sejděte dolů do těch kobek, projděte tunely a mučírnami a vizte všechna ta
ďábelská zařízení, vzniklá z popudu démonů, aby působila utrpení na těle bezmocných jeptišek. Sami
se podívejte na ty cely, v nichž byly jeptišky každou noc uzamčeny, a prohlédněte si lože a modlitební
stolky.

 

To by vás mělo přimět k tomu, abyste přijali břímě modliteb za stovky drahých sestřiček, které
římskokatolický systém podvedl a nalákal ke vstupu do těchto bezbožných věznic, aby tam žily v
trápení a naprostém zoufalství. Pamatujte, že jsem měla matku a otce, kteří mne velice milovali. Když
souhlasili s mým vstupem do konventu, neměli představu, že budu podrobena takovému ponížení. Byli
ujištěni, že dát svou dceru do takovéto služby je to nejvyšší povolání, nejlepší výraz jejich víry a lásky
k Bohu.

 

Uzavřeny v konventech do smrti, nemohly bychom odtud nikdy odejít a dát lidem venku vědět, co se
vlastně děje uvnitř. Při naprostém odříznutí veškerých kontaktů jsme byly mimo ochranu zákona,
drahých i přátel. Žádné zoufalství není tak ničivé, jako když vám tohle začne docházet. Když konec
ani úleva nejsou v dohledu a víte, že únik není možný, je to šílené.

 

Katolíci tvrdí, že do kteréhokoli kláštera může každý vstoupit. Je tu vnější kaple a místnost, která se
nazývá hovorna. Ani tam vás nepustí bez doprovodu. Když s sebou berete jídlo pro určitou jeptišku,
vejdete do přední části místnosti a stisknete zvonek. To aktivuje vrátka, která se otevřou k přijetí

vašich darů pro jeptišku uvnitř. Když zazvoníte, můžete si být jisti, že za těžkým černým závěsem sedí
matka představená.

 

Nedovolí vám vejít dál, ale přes závěs můžete mluvit s matkou představenou. Kdybyste požádali o
dovolení mluvit s určitou jeptiškou, mohli byste dostat souhlas k rozhovoru s ní, ale jen přes závěs.
Pokud se jí zeptáte, zda je šťastná, zdravá, jestli má dobré jídlo, jeptiška vždy odpoví kladně.
Koneckonců, sedí tam matka představená a každé slovo monitoruje.

 

Kdyby si stěžovala nebo prozradila nějaké nepříjemné detaily o životě uvnitř, po odchodu návštěvníka
by následovala rychlá a tvrdá akce k nápravě. Mají dobré důvody, když odmítají pustit příbuzné
k osobní návštěvě jeptišky. Při způsobu stravování a zacházení v konventu jeptiškám po určité době
zapadnou oči a tělo chřadne, je bledé a nezdravé, takže pouhý pohled na ně by vyvolal rozhořčený
protest.

 

Bylo mnoho nocí, kdy jsem byla krajně vyčerpaná a zoufale jsem potřebovala spánek, ale sžíravý hlad
mi nedovolil odpočinout. Snídaně, to byl jen kousek chleba a plechový hrnek černé kávy, a to neustálý
hlad ani nezmírnilo. Kdo mají dost jídla, těžko pochopí situaci těch, kteří jdou každou noc spát
hladoví. To je tragické v zaostalých zemích. Ovšem ještě mnohem horší je, když si uvědomíte, že věci,
které popisuji, se cílevědomě plánují a provádějí s vynalézavou a ďábelskou krutostí.

 

Není noci, kdy tyto sestřičky, uvězněné v chráněných konventech, nejdou spát hladové. Jsou nemocné,
zraněné fyzicky i duševně, tesknící po domově, skleslé, zastrašené a zcela zoufalé. Zatímco my v
naději vzhlížíme k Pánu Ježíši Kristu, tyto ubohé ženy nemají žádnou naději.

 

Svou zuřivost vůči řadě matek představených jsem neovládala. Pokaždé, když si mě Matka vybrala
pro nějaké skutečné nebo pomyslné porušení pravidel konventu, sadisticky mi přivodila nějaké
ďábelské a zvrácené utrpení, jehož cílem bylo zničit mé tělo a mysl. Měla jsem pak plnou hlavu toho,
jak se pomstít, že jsem žila jen pro ten den, kdy budu moci něco z toho trápení, které jsem přestála,
odplatit.

 

Veškerá tato hrozná zuřivost a nenávist byla ve mně vyvolávána nekonečným řetězem krutostí,
strádání a neuvěřitelného utrpení, jež vůči mně vršili moji podmanitelé. Často jsem si představovala,
jaká rozkoš by to byla zabít některého z těch brutálních, chlípných kněží, kteří nás pravidelně
znásilňovali.

 

Za dvaadvacet let, co jsem byla v konventu, jsem viděla umřít tři matky představené. A protože jsem
byla zdravotní sestra, jednoho dne pro mne přišly dvě jeptišky, abych ošetřovala matku představenou,
která byla nemocná a v kritickém stavu. Zavolali římskokatolického lékaře zvenku, aby ji vyšetřil. Dal
mi přísné instrukce ohledně určitého silného léku, který jí předepsal. Veškerá nenávist, kterou jsem
chovala proti této kruté ženě a proti bez-božnému systému, jehož byla představitelkou, teď ve mně
vyvřela na povrch. Budu mít svou odplatu, a tato žena zemře. Na to dohlédnu!

 

Den byl dlouhý, když jsem čekala na svou příležitost. Jeptišky byly zamčeny ve svých celách a v 9.30
zhasla světla. Čas se vlekl, až konečně skončilo půlnoční svolání k modlitbě a světla pro tu noc zhasla.
Sebrala jsem několik tablet a rozpustila je ve vodě – bylo to úmyslné silné předávkování.

 

Netrpělivě jsem vzbudila ženu, která byla napůl při smyslech. Přinutila jsem ji spolknout smrtící
dávku až do poslední kapky. Když jsem ji opatrně položila na polštáře, měla jsem škodolibou radost.
Brzy umře strašnou smrtí a moje pomsta bude sladká. Zkontrolovala jsem jí puls, který rychle stoupal,
stejně jako dýchání. Zakrátko začala úpět a zmítat se a nakonec ji popadly prudké křeče. Zlovolně

jsem se smála, neboť roky hrubého zacházení mne změnily v zahořklou, bezcitnou zrůdu,
soustředěnou na pomstu.

 

Najednou se mi rozbřesklo, co jsem vlastně udělala. Byla jsem v šoku. Došlo mi, že za její smrt
ponesu zodpovědnost. Ani jsem si nedokázala přestavit, co by mi za to mohli udělat. Zoufale jsem
popadla žaludeční pumpu a zuřivě pracovala, abych ji zachránila. Začala jsem ji masírovat studenou
vodou. Trvalo to dlouho, než dech a krevní tlak klesly na normální úroveň. Přešla do hlubokého
spánku. Znovu jsem si mohla oddechnout a přemýšlet o tom, jak jsem jen o vlásek unikla.

 

Věděla jsem, že v jedné části hlubokého tunelového systému pod konventem je místo, odkud jsem
často slyšela hrozné výkřiky. Vycházely z prostoru za těžkými zamčenými dveřmi. Matka představená
nás opakovaně varovala, abychom tam nešly. Toto napomenutí bylo bezpředmětné, protože žádná z
nás neměla klíče, ale moje zvědavost, pokud jde o to místo, byla velká.

 

Když moje pacientka byla konečně mimo nebezpečí a konvent spal, vzpomněla jsem si. Klíče měla
matka před-stavená na stole, a tak jsem je popadla a jako o závod běžela dolů. O dvě poschodí níže
jsem při mihotavém světle svíčky našla ty zakázané dveře. Nervózně jsem zápolila s velkým svazkem
klíčů, až jsem konečně našla ten pravý. Obrovské dveře se pomalu otevřely a odhalily chodbu
lemovanou devatenácti malými celami. Všechny měly ve dveřích zamřížovaná okna.

 

Zírala jsem do těchto cel a hrůzou jsem lapala po dechu – spatřila jsem bílé zničené a dlouhé tváře
sestřiček, s nimiž jsem jídala, modlila se a pracovala. Všechny z ničeho nic bez jakéhokoli vysvětlení
zmizely. Zvláště jednu jsem poznala a ptala se jí, jak dlouho tu je apod. V tupých očích bez života se
zračila strašlivá hrůza, ale neřekla vůbec nic. Konventu vládne ochromující strach a tito vězňové
nevěděli, kde se snad skrývá matka představená. Žádná nepromluvila, aby na ni nepřišlo ještě něco
horšího. Šla jsem od jedné k druhé, ale odpověď byla vždy stejná – ustrašené mlčení.

 

Ke konci chodby z několika cel vycházelo příšerné sténání. Když jsem nakoukla dovnitř, udělalo se mi
strašně zle a zvedl se mi žaludek. Všechny zajatkyně tu měly kolem zápěstí dlouhé řetězy, které jim
bránily sednout si nebo lehnout. Byly zhroucené v řetězech, páchly vlastní močí a výkaly, neboť byly
odsouzené k pomalé smrti – s trochou vody a bez jakéhokoli jídla. Některé už byly mrtvé a byl tu
příšerný pach smrti.

 

Jejich „zločiny“ spočívaly v trvalém porušování pravidel konventu anebo neměly tolik štěstí a v tlaku
klášterního života se nervově zhroutily. Takhle se tyto věci vyřizovaly – skrytá odpadní skládka pro
trosky kláštera.

 

Bylo mi příšerně, měla jsem závratě a myšlenky mi vířily hlavou. Vypotácela jsem se z této komory
hrůz a opět zamkla dveře. Spěchala jsem zpátky nahoru ke svěřenému pacientu, který dosud poklidně
spal. Ulevilo se mi, když jsem zjistila, že její krevní tlak a dýchání jsou stále normální. Spala dlouho
do bílého dne a já s ní zůstala ještě tři dny.

 

Matka představená se cítila lépe, a tak jsem za odměnu dostala šestitýdenní práci v kuchyni. Byla to
vzácná výsada, protože kuchyň byla v přízemí. Stěny kuchyně byly lemovány průhledy, takže jsi
nemohl vědět, kdy se dovnitř dívá nějaká jeptiška nebo kněz. Při tomto neustálém dozoru mohlo být
odhaleno to nejnepatrnější porušení pravidel, zvláště krádež jídla, a následoval rychlý a tvrdý trest. To
přispívalo k všeobecnému pocitu, že jsi v nepřátelském vězení. Přesto jsem tu byla ráda.

 

Z kuchyně vedly do dvora dveře, které se zamykaly na dva západy. Na plošině u dveří bylo místo, kam
jsme dávaly nádoby na odpadky. Třetího dne nás bylo v kuchyni šest sester. Vtom někdo zarachotil s

nádobou na odpadky. Všechny jsme se vylekaly a vyskočily. Když žijete a pracujete v ovzduší, kde se
neustále vyžaduje ticho, stanete se velmi citliví i na obyčejné zvuky, jichž by si jiní ani nepovšimli.
Otočily jsme se a spatřily muže, který odstraňuje plnou nádobu na odpadky v rohu a nahrazuje ji
prázdnou.

 

Hned jsme se uklidnily, sklopily oči a vrátily se k práci, protože jsme se bály, že nás sledují. Učili nás,
že těla kněží a biskupů jsou posvěcená a svatá. Ale všichni ostatní muži posvěcení nebyli, a kdyby nás
přistihli, jak se na ně díváme, mohly bychom být za tento hřích přísně potrestány.

 

Náhle mne zaujala vzrušující nebezpečná myšlenka. Snad by se mi mohlo podařit propašovat tomuto
muži zprávu! To ovšem znamenalo řadu problémů – neměla jsem tužku ani papír, neboť ty nebyly
dovoleny, ale nad pracovním stolem v kuchyni visel bloček, k němuž byla řetízkem připevněna tužka.
Sloužil k pořízení seznamu položek, které se v kuchyni nedostávaly. Podařilo se mi uchvátit útržek
špinavého papíru a ve volných chvilkách jsem na něj tužkou načmárala pár slov. Ke konci dne se mi
podařilo napsat jen dva a půl řádku, kde jsem žádala o pomoc.

 

Zhrozila jsem se při pomyšlení, že by si toho někdo všiml a podal o tom zprávu. Ale už jsem zašla
příliš daleko, než abych mohla zpět. Na konci pracovního dne jsem proklouzla k nádobě na odpadky,
položila vzkaz nahoru na smetí a víko nechala otevřené. Potom jsem si sundala krucifix. I když to bylo
obtížné, podařilo se mi ho zlomit a uložila jsem ho na poličku.

 

Když práce v kuchyni skončily, vyšly jsme ven a na chvíli se zastavily, než přišla pravidelná
každodenní inspekce. Matka představená nám pečlivě prozkoumala sukně, aby se přesvědčila, zda
nějaké jídlo nevynášíme. Když při-šla řada na mne, řekla jsem: „Matko představená, zlomila jsem si
krucifix a položila si ho na poličku nad pracovním stolem. Můžu se prosím vrátit a vzít si ho?“
Vyptávala se mě, jak se to stalo, a nakonec mě podrážděně vy-zvala, abych pro něj rychle šla.
Koneckonců, bez krucifixu jeptiška být nemůže!

 

Utíkala jsem k zadním dveřím a podívala se pod nádobu na odpadky, kde mi měl onen muž nechat
vzkaz. Byl tam kousek složeného papíru – vzkaz! Ruka se mi třásla, že jsem stěží mohla číst. Lapala
jsem po dechu, vzrušení se mísilo se strachem. Když se mi podařilo rukopis vyluštit, srdce mi
poskočilo a bilo tak prudce, že v uších mi znělo jako hrom. Stálo tam, že venkovní dveře z kuchyně
nechává odemčené a také velkou mřížovanou železnou bránu ve vysoké hradbě kolem konventu!

 

Únik! Sotva jsem mohla popadnout dech, když jsem opatrně zkoušela vnější dveře. A opravdu,
otevřely se a já protáhla nohu ven na betonovou plošinu. Najednou jsem ztuhla, ochromena strachem a
stále víc se mi točila hlava, neboť mi bylo špatně od žaludku. Uskočila jsem dovnitř.

 

Pamatuji si ten hrozný zvuk bzučáku, který rozezněl alarm, když se nějaká jeptiška pokusila uniknout.
Třásla jsem se, když se mi vybavilo, jak rychle kněží bezmocného utečence chytí a přivlekou zpět. Pak
následovalo pokání: nekonečný řetěz trestů a nelidského mučení. Byla jsem připravena toto vše
riskovat?

 

Chvěla jsem se, zhluboka se nadechla a znovu vykročila ven. Dveře jsem za sebou zavřela a zamkla.
Teď už jsem se nemohla zpátky, a tak jsem jako šíp vystřelila k železné bráně. Za ní je už nádherná
svoboda od této hrůzné márnice, kde jsem byla uvězněna dlouhých dvaadvacet let! Za svobodu se
vyplatí riskovat. Tolikrát jsem si zoufala a stále jsem po ní toužila. Konečně byla na dosah, a když
jsem běžela k bráně, byla jsem vzrušením bez sebe.

 

Doběhla jsem k ní, jemně zatáhla a pak ze všech sil trhla. Hrozný strach mi sevřel žaludek. Brána byla
zamčená! Tiše jsem štkala a téměř jsem omdlela, když mi došlo, že jsem byla tak pošetilá, že jsem
nechala zaklapnout zámky dveří od kuchyně. Byla jsem zamčená v zakázané oblasti a neměla žádnou
přijatelnou omluvu. V panice jsem pomyslela na všechna ta muka, která na mi přichystá matka
představená, aby zlomila tuhle „rebelii“. Neovladatelně jsem se třásla a myslí mi vířily myšlenky.
Proč, proč jen byla ta brána zamčená?

 

V zoufalství jsem začala na vysokou kovanou bránu lézt. Drželi nás vyhladovělé a dřely jsme až téměř
k smrti, nemluvě o pravidelných zápasech v mučírně. Křehké vyčerpané tělo, kost a kůže, nemá
žádnou rezervní energii. Často jsem sklouzla a sedřela si kůži na rukou a bosých nohou o hrubé
kovové mříže.

 

Bylo to trápení, ale nakonec, těžce oddychujíc a krvácejíc, jsem se vyškrábala na plošinku nahoře,
která byla lemována dlouhými ostrými bodci. Zastavila jsem se, plíce byly tou námahou bolestivě
napjaté. Když jsem se s hrůzou podívala dolů z vrcholu té šestimetrové brány, ztratila jsem odvahu.
Váhala jsem jen chvíli, protože teď už nebylo možné jít zpět. Musím se dostat dolů na druhou stranu.
Překážely mi v tom tři dlouhé těžké sukně a závoj ke kolenům. Neobratně jsem položila jednu nohu
mezi bodce a rozhodla se riskovat skok.

 

Jednou rukou jsem si přetáhla těžké šaty přes hlavu, zhluboka se nadechla a skočila. Dvě z mých sukní
se zahákly na bodcích a já zůstala viset ve vzduchu a houpavým pohybem jsem narážela na bránu. Teď
jsem měla větší strach než předtím. Zoufale jsem se houpala sem a tam, až se mi podařilo zachytit se
mřížoví.

 

Volnou rukou se mi podařilo najít a uvolnit dva nebo tři prameny příze, které držely sukně omotané
kolem mě. Najednou jsem se zřítila. Byl to zlý pád s drtivým žuchnutím. Sukně se s třepetáním snesly
na mne. Později jsem zjistila, že na paži a rameni mám komplikované zlomeniny.

 

Protože jsem byla tak vychrtlá, rozbité kosti bylo vidět na těle zvenku. Zaplavily mne vlny bolesti a
milosrdně jsem upadla do bezvědomí. Nevím, jak dlouho jsem tam ležela, ale pravděpodobně jen
krátce. Když jsem znovu nabyla vědomí, do celého těla mi vystřelovala pronikavá bolest, zvláště přes
rozbité rameno a paži.

 

Tiše jsem sténala a se skousnutými rty jsem zápasila, abych se postavila na nohy. Hrůza z toho, že mě
chytí, ve mně překonala bolest a poháněla mě, abych se co nejrychleji belhala dál. Nacházela jsem se v
cizí zemi. Kam jít? Co dělat? Byla ze mne tělesná troska, neměla jsem peníze ani přátele, jen touha po
svobodě mne poháněla dál.

 

Šla jsem, pak běžela, pak znovu šla. Protože v konventu nás vycvičili k tichosti, pořád jsem si myslela,
že šustění listí za mnou jsou zvuky pronásledovatelů. Naprosté vyčerpání způsobovalo, že bylo stále
těžší jít dál. Bylo mi zle od žaludku, byla jsem celá prokřehlá.

 

Všimla jsem si malé budovy skladu, vlezla jsem dovnitř a snažila se trochu spát. Určitě jsem blouznila
a snad jsem si trochu zdřímla, ale nakonec jsem měla takové bolesti, že jsem se rozhodla jít dál. Když
jsem namáhavě vylezla a zbytek noci šla pěšky, bolestí jsem lapala po dechu.

 

S nesmírným odhodláním jsem se přinutila jít dál, pryč od konventu. Jednu věc nás v klášteře naučili,
a to bylo fungovat dál navzdory trýznivé bolesti a utrpení. Zázrakem bylo, že můj únik hned
neodhalili, což mi poskytovalo výhodu.

 

Druhého dne jsem se skryla v hromadě prken a plechů. Sálající slunce vytápělo mou skrýš. Zmítala
jsem se a horečně převalovala ve snaze získat aspoň trochu odpočinku pro své vyčerpané a rozlámané
tělo. Do celého těla mi vystřelovala bolest. Měla jsem hlad a žízeň. Pravděpodobně jsem v tom
dlouhém horkém dni několikrát upadla do bezvědomí. Když přišla noc, vysoukala jsem se ven a
podařilo se mi pokračovat dál.

 

Měla jsem hrozný strach zaklepat na dveře nějakého domu, aby mne nějaká oddaná katolická rodina
neohlásila knězi, který by mne odtáhl zpátky do konventu. Myšlenka na tuto možnost posilovala mé
bolavé nohy, aby mne nesly dál na venkov a snad i do bezpečí. Rozhodla jsem se raději zemřít, než
abych se vrátila ke svým nemilosrdným mučitelům a žalářníkům.

 

Třetího dne jsem cítila, že určitě zemřu. Měla jsem vysokou horečku, bylo mi zle od žaludku, otekly
mi ruka, paže a rameno a divoce v nich bušil tep. I konečky prstů mi zmodraly. Jako raněné umírající
zvíře jsem podlezla pod plotem a zoufale se zahrabala do stohu sena.

 

Tam jsem ležela většinu dne, ale bolest, hlad a žízeň mne znovu vyhnaly ven. Narazila jsem na malý a
zřejmě velice chudý domov. Obezřetně jsem dávala pozor na všechny strany a zaklepala. Nějaký muž
otevřel a já ho skřehotavě prosila, aby mi dal napít vody.

 

Musel na mne být příšerný pohled, ale nic neřekl. Zavolal manželku, ta okamžitě otevřela a vzala mě
dovnitř. Bylo to poprvé po letech, co jsem viděla v lidských očích opravdový soucit. Když se na mne
dívala, slzy jí začaly téci z očí a jemně řekla: „Pojďte dál a posaďte se tady, má drahá.“ To byla ta
nejkrásnější hudba, jakou jsem kdy slyšela.

 

Posadila mne za stůl a odběhla pro hrnek studeného mléka. Plnotučné mléko jsem roky neviděla a
měla jsem přímo zuřivý hlad. Jako divoké zvíře jsem popadla hrnek a nenasytně mléko do sebe do
poslední kapky obrátila. Když narazilo na žaludek svíraný hlodavými bolestmi, ihned jsem je vyvrátila
a udělala pěkný nepořádek. To se dalo ostatně čekat. Automaticky jsem sebou trhla a skrčila se, neboť
mne naučili, že po každé chybě musí přijít trest.

 

Ta laskavá žena nic neřekla, ale jak čistila tu spoušť, v očích se jí leskly slzy. Pochopila, co je třeba, a
o chvíli později zamíchala do hrnku teplé vody trochu cukru. Tentokrát mě krmila pomalu polévkovou
lžící, hlt po hltu. To mě oživilo a chutnalo tak dobře! Později mi ohřála něco mléka a dala mi jen
trošku.

 

S hlubokým znepokojením zíral muž na moji bezmocnou, krví potřísněnou paži, která spočívala na
stole, a zeptal se, jak jsem se tak škaredě zranila. Sotva mohu vyjádřit, jaká úleva byla mluvit s někým,
kdo o mně měl ryzí starost. Vysvětlovala jsem, jak jsem lezla přes bránu a spadla na zem.

 

Když mi muž oznámil, že budeme muset k lékaři, divoce jsem vyrazila ke dveřím. Hystericky jsem
křičela: „Ne, ne! Já nemám žádnou rodinu, nemám peníze, nemůžu lékaři zaplatit účet. Já uteču,
musím pryč!“ Tento výbuch mne tak vyčerpal, že jsem ztratila rovnováhu, zapotácela se a téměř jsem
z toho omdlela. Stařec mě opatrně a jemně posadil do židle a konejšivě mě ujišťoval: „No tak, no tak,
potřebuješ pomoc a musím pro lékaře. Ale ne-musíš mít strach, lékař ani my nejsme katolíci.“ Celé ty
roky v konventu jsem byla obklopena zradou, podvodem a lží všeho druhu. Moc jsem mu chtěla věřit,
ale třásla jsem se strachem.

 

Nakonec jsem se usadila zpátky a čekala. Byla jsem příliš slabá. Neměla jsem na výběr, neměla jsem
vůbec sílu a neovladatelně jsem se třásla. Paní domu mne uklidňovala. Bylo to před mnoha, mnoha
lety, co ke mně byl ně-kdo laskavý a ohleduplný. Propukla jsem v pláč. Slzy mi tekly proudem, neboť

mé nervy byly tím vším, co jsem vystála, napjaté k prasknutí. Zdálo se, že tito cizí lidé mi rozumí, a
byli ke mně nesmírně laskaví.

 

Starý pán zapřáhl svého koníka k malému vozíku a jel se mnou do blízkého města. Lékař přijel svým
autem a po zběžné prohlídce dopáleně zakroutil hlavou. Byla jsem zděšená a odmítla jsem jim říci,
kdo jsem a odkud pocházím. Bála jsem se každého, neboť jsem se děsila prozrazení, které by mě
vrátilo do vězení konventu. Lékař nevěřícně zíral. Upřeně hleděl na něco, co mělo být lidskou bytostí.
Pak zlostně zaklel, až si všiml, že jsem se vyděsila. Byl rozzlobený – ne kvůli mně, ale pro to, jak
nelidsky se mnou zacházeli.

 

Nevrle, ale přívětivě pravil: „Musím vás bezodkladně vzít do nemocnice.“ Zmohla jsem se na slabý
protest. Vzlykala jsem, že do nemocnice nechci. Byla jsem si jistá, že mě tam moji nepřátelé najdou.
Bojovala jsem s ním, aby mě k tomu nenutil. Odpověděl, že mi nechce ublížit, ale musí se mi dostat
potřebné péče.

 

Když mě v nemocnici přijímali, vážila jsem 40 kilogramů (což bylo více než 36 kg pod moji váhu v
roce 1968). Nejprve jsem kvůli hrozným otokům a infekci na ruce a rameni šla na chirurgii. Trvalo to
přes dva týdny, než otoky ustoupily a kosti začaly srůstat. Protože byly srostlé nakřivo, musely se
později znovu lámat a zase dávat do sádry – velice bolestivá procedura.

 

Lékař a celý nemocniční personál byli nesmírně chápaví a poskytovali mi opravdu tu nejlepší péči. Po
mnoha letech hladovění, muk, ponižování a zacházení jako se zvířetem, to bylo až neskutečné. Byla
jsem tam více než rok a jen pozvolna jsem se zotavovala na těle i mysli. Po šesti měsících můj laskavý
přítel lékař vešel dovnitř, přitáhl si židli a vzal mne za ruku. „Nuže, děvenko,“ řekl, „udělali jsme vše,
co bylo v našich silách, abyste se uzdravila a postavila na nohy. Teď musíme vědět, kdo jste a odkud
pocházíte, a já se pokusím zjistit, kde bydlí vaši lidé.“

 

Chtěl se spojit s mými rodiči. Jeho laskavost se mne tak dotkla, že v slzách jsem mu vše pověděla. O
deset týdnů později konečně zjistil místo, kde rodiče byli. Oba byli naživu, ale matka byla už více než
sedm let ochrnutým invalidou. Já o tom pochopitelně nic nevěděla, neboť – jak jsem zjistila později –
žádný z mých dopisů nedostali. Moji věznitelé nedovolili žádnou komunikaci s lidmi mimo konvent.

 

Pro tuberkulózu kosti jsem se musela podrobit operaci. Když jsem se zotavila natolik, abych mohla
sedět na vozíčku, lékař měl za to, že potřebuji změnu prostředí. Převezl mě z nemocnice do svého
domu na předměstí, kde mi jeho vlídná manželka koupila první civilní boty a oděv.

 

Celou tu dobu, co jsem byla v nemocnici, mě pravidelně navštěvovali ti milí staří manželé, kteří mě té
hrozné noci vzali k sobě. Přicházeli téměř každý den a přinášeli kytici polních květin, aby rozjasnili
můj nemocniční pokoj. Očekávala jsem jejich návštěvy a dychtivě sledovala jejich koníka a nákladní
vozík, jak přijíždějí k nemocnici. Když květiny přestaly kvést, vyráběla stará paní k mému povzbuzení
květy z barevného papíru. Milovala jsem tyto lidi jako vlastní tělo a krev.

 

Toho dne, když jsem byla propuštěna z nemocnice, byli tam a ptali se, zda bych nechtěla jít k nim.
Plakala jsem a řekla, že bych moc ráda, ale že půjdu s lékařem do jeho domu. Když lékař viděl, že
pláču, rychle mě ujistil, že to bude v pořádku, když půjdu k nim. Vzal mě tam autem a často mě
navštěvoval a přinášel čerstvé ovoce a zeleninu.

 

Zůstala jsem u nich šest týdnů a pak jsem se přestěhovala zpátky do lékařova domu. Po odchodu z
nemocnice jsem chodívala sem a tam mezi těmito dvěma rodinami po dobu asi jednoho roku. Protože
vlasy mi stále odmítaly růst, nosila jsem pokrývku proti prachu.

Přišel den, kdy jsem se zotavila natolik, že jsem mohla sbírat vejce, utírat prach, umývat a utírat
nádobí. Lékař se spojil se starými lidmi a dal jim šek, aby mne vzali koupit si kufr a oblečení. Jednou
mě vzal na výlet. Hodně lidí mi věnovalo peníze, které byly pečlivě zašity do mých šatů.

 

Když mě můj dobrodinec doprovázel k vlaku, varoval mne: „Charlotto, nejez ani sousto z jídla nebo
cukroví. Neber si nic, jedině to, co ti dá tento člověk, protože on se o tebe bude starat.“ Po cestě
vlakem mě ten člověk vzal na loď, kde jsem se dostala pod ochranu jiné osoby, která měla stejně
přísné instrukce. O dva týdny později loď přistála v USA. V přístavu mě přišli naproti jiní lidé, kteří
mě posadili do vlaku a svěřili péči průvodčího. Byl ke mně velmi laskavý a nosil mi jídlo, které jsem
mohla jíst. Tou dobou jsem už neměla ani cent a on mi dal několik stříbrných dolarů.

 

Tři dny jsem trávila ve vlaku, a když jsme byli 40 kilometrů od otcovského domu, byla jsem vzrušená.
Průvodčí mi přinesl sendvič, k tomu další dva stříbrné dolary a pomohl mi s kufrem vystoupit z vlaku.
Moje domovské město bylo malé, ale za 24 let se značně rozrostlo. Vlak odjel z nového nádraží a já tu
stála úplně sama na nástupišti. Měla jsem strach a byla jsem zmatená. Zhluboka jsem se nadechla,
vstoupila do budovy a zeptala se nějakého muže, jak se dostanu k domu svého otce.

 

Vychovávali mne v dřevěném domě, ale tento nový byl z cihel. Když jsem zazvonila, srdce mi bušilo.
Otevřel starý pán s šedinami. Uklonila jsem se a ptala se po mém otci. Když se zeptal, kdo jsem, řekla
jsem mu své skutečné, nikoli klášterní jméno. Do očí mu vhrkly slzy a s údivem a třesa se řekl:
„Hookie?“ Tak mi přezdívali jako děvčat-ku. Objali jsme se a plakali radostí z opětného shledání.
Když jsem se zeptala na matku, odpovídal vyhýbavě. Když jsem naléhala, řekl mi, že je velice
nemocná a nakonec mě vzal k ní do pokoje. Byla jsem šokována, myšlenky mi vířily hlavou, když
jsem ji spatřila, jak tam leží, úplně ochrnutá. Strašně zhubla (měla jen 31 kilogramů) a téměř všechny
její nádherné vlasy byly pryč. Vyhlížela jako křehká kostra a stěží jsem mohla uvěřit, že toto bledé, na
kost vychrtlé stvoření byla má krásná silná matka, kterou jsem si pamatovala.

 

Zaplavila mne nevolnost a téměř jsem omdlela. Tatínek mne jemně vyvedl a pomohl mi do vedlejší
místnosti, kde jsem se vzlykajíc zhroutila do postele a brzy tvrdě usnula. Vzrušení z příchodu domů
znásobené šokem z toho, že jsem našla rodiče zlomené věkem a nemocí – to bylo pro mne příliš.

 

Ve 2.30 odpoledne jsem se vzbudila hroznou bolestí. Otec mě nechal prohlédnout zdravotní sestrou.
Poradila mu, aby okamžitě zavolal rodinného lékaře. Byl to můj kmotr a při porodu mi pomáhal na
svět. Nechtěl uvěřit, že jsem opravdu Charlotte, dokud mi na zádech neuviděl mateřské znaménko.
Ihned mne dopravili do nemocnice, kde jsem byla čtrnáct týdnů. Otec byl bohatý a všechny účty
zaplatil. Můj kmotr uhradil účty těm lidem v zámoří, kteří mě zachránili a stali se mými přáteli. Otec
jim z vděčnosti také poslal dary.

 

Při hospitalizaci jsem prodělala druhou operaci na levém kyčelním kloubu pro kostní tuberkulózu.
Když mne sanitka dovezla domů, umístili mne do sklápěcího křesla a tatínek mě nabádal, že mám jíst,
spát a zotavovat se. Dali mi knížky, abych si četla, ale ať jsem se snažila sebevíc, nic jsem si
nedokázala zapamatovat. Byla jsem krajně rozrušená a došlo to tak daleko, že po dvou týdnech lékař
zavolal rodinného lékaře a sdělil mu, že jsem prodělala totální nervové zhroucení a že by mne měli dát
do sanatoria. Otec odmítl, protože nechtěl, abych znovu odešla, když jsem byla tak dlouho pryč.

 

Byla jsem tak vyzáblá a neměla žádné vlasy, že moji příbuzní se za mne styděli. Vždy mě odvedli do
zadního pokoje, abych nebyla na očích, když jim přišli na návštěvu přátelé. Bylo to pro mne zdrcující
a velice mě to rmoutilo. Byla jsem kvůli tomu velice nejistá a ostýchavá.

 

Všem mým bratrům a sestrám se dostalo univerzitního vzdělání, zatímco já byla zamčena daleko v
cizím konventu, kde jsem se modlila za ztracené lidstvo a prolévala krev za hříchy tohoto světa. Jaksi
se mi to nezdálo férové.

 

Když jsem se pak už dokázala udržet zpříma v kolečkovém křesle a mohla trochu chodit, jedna z mých
sester mi objednala v kosmetickém salónu kúru na ošetření pokožky hlavy. Když mi dali na hlavu
horké ručníky a olej, omdlela jsem - tak jsem byla nemocná. Měsíce ošetřování byly nakonec úspěšné
a jednoho dne mi zase začaly růst vlasy. Když už jsem vypadala o něco lépe, příbuzní mi začali
kupovat drahé šaty a já se musela úplně znovu učit, jak vystupovat, jak se chovat ve společnosti, jak
nosit šaty atd.

 

Můj zdravotní stav se začal zase zhoršovat a otec nakonec souhlasil, abych jela přes celou zemi skoro
1 000 kilometrů a bydlela u strýce Johna. Bydlela jsem tam rok, ale stále jsem měla málo vlasů. Bylo
to pro mne zdrojem hanby a potíží a stala jsem se poněkud samotářem. Jednoho dne mne strýc
požádal, abych s ním navštívila sou-sedy, ale já se zavřela v ložnici, protože jsem měla strach být s
cizími lidmi. Když jsem si však uvědomila, že bych ho tím zranila, rozmyslela jsem si to, oblékla se a
šla s ním. Pár dní na to mě požádal, abych od těchto sousedů vyzvedla nějaký balíček, a poprvé jsem
vyšla ven sama.

 

Když jsem minula několik bloků, pocítila jsem, že něco není v pořádku. Kdosi mě sledoval. Když
jsem se otočila, těsně za mnou byli čtyři velcí muži. Jeden na mě zavolal mým jménem v konventu a
varoval mne, abych se ne-hnula a nevydala ani hlásku. Hrůza mě ochromila tak, že jsem se nemohla
ani pohnout. Rychle mě obklíčili, sebrali mě a hodili do auta mezi přední a zadní sedadla.

 

Přinutili mě ležet na podlaze a auto prudce vyrazilo. Když jsem prosila o milost, přikryli mě špinavou
rohoží. Drželi mě pod nohama. Jak jsem poslouchala, došlo mi, že to vlastně jsou čtyři katoličtí kněží
v civilním oblečení. Jeli jsme celou noc a celý další den a noc. Ráno jsme přijeli na předměstí
nějakého velkoměsta a přirazili k chodníku. Bolelo mě celé tělo a byla jsem ztuhlá z toho, jak jsem
musela při této divoké jízdě ležet tváří na podlaze.

 

Netušila jsem, kde jsme, ale pak mi dovolili posadit se zpříma. Pomalu jsem si protahovala křečí
sevřené svaly a bolavá záda. Ztuhla jsem hrůzou, když jsem uviděla, že jsme zaparkovali před
nějakým konventem. Třásla jsem se hrůzou. Kéž bych vůbec nevstala! Zoufale jsem se modlila k
Panně Marii, abych dostala infarkt, a potom jsem volala sv. Judu, sv. Bartoloměje a všechny svaté, na
které jsem si dokázala vzpomenout.

 

Vyvlekli mě z auta, z každé strany jeden, a místo abychom vstoupili do konventu, šli se mnou celé
bloky dál ulicí. Šla jsem tiše se sklopenýma očima. Nakonec mě přivedli ke krytému vchodu do fary,
hned vedle velkého katolického kostela. Nacpali mě dovnitř. Šli jsme chodbou, přes kuchyň, pak
dolů do suterénu. Tam se otevřely tajné uzamčené dveře a ukázal se tunel, který vedl hodně bloků pod
zemí přímo zpátky ke konventu! Jako obvykle mne dostali dovnitř tajně, aby nezůstala ani stopa v
případě, že by nás někdo sledoval. Jako vždy, vypravili se ven, aby oklamali svět a zakryli své temné a
zlé skutky.

 

Na konci toho dlouhého tunelu byly další dveře, ale nedaly se otevřít. Jeden z kněží ovšem věděl, kde
je tajné tlačítko, a když je stiskl, velké těžké dveře se tiše otevřely. Za nimi stála matka představená.
Její tvář byla zlo-věstná a tvrdá. Vyštěkla: „Sem s ní!“ Viděla jsem ty nemilosrdné pohledy mnohokrát
předtím a bylo to jako opa-kování tisíce můr bolesti a utrpení.

 

Matka mě beze slova zavedla do jiné místnosti a hrubě mi rozkázala, abych se položila tváří na
podlahu. Nemohla jsem nic dělat, jako mnohokrát předtím. Matka představená zazvonila na zvonec a
najednou se objevily dvě jeptišky. Jedna položila na podlahu vedle mě zvláštně vyhlížející předmět.
Podala sestrám kus provazu a pevně mně svázaly ruce a nohy. Pracovaly tiše a efektivně. Bylo zřejmé,
že s tím mají zkušenosti.

 

Tím předmětem na podlaze byla klempířská pájecí lampa. Nikdy jsem nic takového neviděla, takže
jsem nevědě-la, co to je. Matka vydala rychlý příkaz a jeptiška lampu rozžehla. Druhá jeptiška mi
vlezla pod ramena, popadly mne a zvedly. Přistoupila matka představená. Stála nade mnou a
vyžadovala, abych se omluvila za svou bezbožnost, zřekla se utíkání z konventu a slíbila, že už nikdy
neuteču.

 

Věděla jsem, že při první příležitosti uteču zas a nic takového neslíbím. Z četných zkušeností jsem si
byla vědoma, že budu čelit zraňování a mukám bez ohledu na to, co řeknu nebo neřeknu. Sliby by
nepomohly. Nebylo tu žádné milosti ani úniku. Byla jsem již mazák a rozuměla falši, lžím, pokrytectví
a věrolomnosti v konventu. Vše mělo sloužit k oklamání neopatrných a k jejich lapení do pasti.
Neexistovala žádná možnost, jak se domoci spravedlivého slyšení či soudu.

 

Když zemře matka představená, vždy mají tři nebo čtyři náhradnice, z nichž jedna zaujme její místo.
Pokaždé je vybírají pro jejich tvrdé, kruté a nelidské pohrdání utrpením a pro jejich bezcitnost. Musí
se osvědčit jako naprosto loajální k tomuto systému se vší jeho prohnilostí a dokonce si musí všechny
ty hrubé praktiky vychutnávat.

 

Matka vznesla své požadavky třikrát a já jim čelila pevným mlčením. Rozkázala, aby mě položily dolů
k lampě. Ve snaze uniknout neúprosnému ohni jsem pochopitelně křičela a zápasila, vzpínala se a
házela sebou. Když mi vzplanuly šaty a maso na mých zádech syčelo a puchýřovatělo, svíjela jsem se
a ječela v agónii. Bezcitné sestry mě neoblomně držely nad ohněm. Konečně se matka představená
rozhodla, že jsem se už spálila dost a obtočila mě špinavou hadrou, aby udusila plameny. Byla jsem
jako divoké zvíře, chvějící se neuvěřitelně palčivou bolestí.

 

Potom mnou jeptišky hrubě hodily na podlahu a já vykřikla, když sežehnuté a zpuchýřovatělé maso na
zádech se mi strhlo. Pak mě odnesly na ošetřovnu, kde mě položily na dřevěnou desku. Položily mě na
břicho, neboť záda jsem měla ošklivě sežehlá. Nesnesitelná bolest a muka způsobená spáleninami se
nedají ani popsat. Matka a jeptišky pak odkráčely, zavřely a zamkly dveře. Opět jsem byla vězněm
lidí, kteří neměli srdce ani svědomí. Žili, aby bezmocným obětem způsobovali utrpení a muka.

 

Prosila jsem a plakala, žadonila a hořekovala o vodu, když kolem míjely jeptišky, ale byli to roboti
naprogramovaní ignorovat utrpení, a nezastavily se. Mí krutí věznitelé si mysleli, že určitě umřu, a já
tomu věřila také. Když jsem ovšem přežila, matka představená zavolala lékaře. Často se ptám, co jim
nalhala, aby jim vysvětlila ty hrozné spáleniny slité v jeden celek na mém zpustošeném těle. Po dobu
několika týdnů přicházel ty spáleniny ošetřovat a obvazovat.

 

Měsíce trvalo, než jsem byla schopna chodit. Již toho dne, kdy jsem se mohla postavit, mne
doprovázely do refektáře, kde se podávala jídla. Jak bylo obvyklé, každá z nás měla své vlastní místo
u stolu, ale pro mne tu žádné nebylo. Matka představená mi přikázala, abych vždy šla do rohu v
místnosti. Tam byla polička, která se dala na-stavit podle výšky, a na ní byl můj plecháček černé kávy
a 30 gramů chleba. Při konzumaci svých hubených dá-vek jsem musela stát tváří do rohu.

 

Když mne tam toho večera zase přivedly, ........

pokračování zde: http://nejotazky.nazory.cz/2011/12/Proc-je-tohle-svedectvi-pravdive-cast-3.html