To to je ze článku který pojednává úplně o něčem jiném, ale je to zajímavé shrnutí Biblických textů na téma Petr a Jakub.

Protože v ŘKC neustále chřestí Petrovými klíčky, (ikdyž to nebyly nějaké jedinečné mystické klíče, ale klíče, které dal Pán všem věřícím jak to jinde učí Bible, tedy zmocnění Duchem svatým ke službě lidem) dávám sem tyhle úvahy. Porovnejte si ty první "Papeže" s těmi dnešními a bez ohledu na nějakou touhu v posloupnost (tedy jakousi dědičnost duchovní funkce, což je nebiblické) utvořte si sami závěr, jestli chcete následovat spolu s Petrem, Jakubem, Pavlem, atd. Ježíše, nebo člověka, který následuje někoho a vy nevíte KOHO ?    

Tady to najdete celé: https://sites.google.com/site/nejotazky/antonin-uhlir/ostatni-clanky-od-tondy/kdo-odvalil-kamen

Důkazy hlavního rybáře.
Jsou tři konkrétní lidé, jejichž svědectví v této záležitosti, kdyby mohlo být získáno, by bylo absolutní a konklusivní. Prvním je rybář, který sám vedl útok na Jerusalém, a který byl po několik let, neodiskutovaným vedoucím hnutí. Druhým je bratr Vězně, Jakub zvaný Spravedlivý, který z nějakého zvláštního důvodu se připojil ke Křesťanům a nakonec pro to zahynul. Třetím je nějaký Saul z Tarsu, který se, s plným pověřením Státu snažil zničit hnutí, které jej na konec pohltilo.
Všichni tito tři muži tak přišli pod kouzlo křesťanských prožitků po Ukřižování. Všichni tři ztratili svůj život metodami barbarského věku ve kterém žili. Jakub v Jerusalémě, Petr a Pavel v Římě. (poznámka překladatele: Není žádný písemný důkaz současníků Petra - pouze tradice [Irenaeus AD 130 - 200], že by Petr kdy v Římě byl). Pakliže se nám podaří objevit, co každý z těchto významných a primárních svědků pro Křesťanství věřil a učil o Vzkříšení, mnoho nejasných bodů v našem pátrání by se objasnilo. Začněme nejprve s Petrem...
Když se zdvihne opona a opět spojená skupina Ježíše se objeví v Jerusalémě, člověk, kterého nalézáme ve vedoucím postavení, není ten člověk, kterého z čistě psychologických důvodů by jsme mohli očekávat. Není to nejbližší přítel Ježíše a důvěryhodný učedník Jan. Není to praktický Matouš. Není to ani idealista Natanael. Je to určitý rybář Šimon, později zvaný Petr... Naštěstí ranná historie tohoto drsného rybáře je nám známá více, než kteréhokoliv jiného člena skupiny. Mnoho skutečností kolem něj nejsou takové, jaké by napsali lichotníci - tím méně, že by si je někdo vymyslel. Vystupují z příběhu vlastní neobratností a nekompromisní věrností k pravdě.
Vezměte na příklad to velmi vážné pokárání z doby, kdy cestovali v blízkosti Caesarea Filipi: On se otočil a řekl Petrovi: "Jdi ode mne, satane, protože ty nemáš na mysli věci Boží ale lidské!". Toto není vzpomínka, která byl vylepšila pověst člověka, zvláště když se objevovala v polo-oficiálním dokumentu, který se četl neděli za nedělí velikému počtu křesťanských kongregací. Je zde jenom jeden srozumitelný důvod pro zařazení do příběhu a akceptování tohoto Křesťany. Byla to prostě historická část celé škály podivných zkušeností učedníků a musela v Písmu zůstat.
Nebo vezměte další - ještě slavnější epizodu, na kterou kruté světlo zveřejnění bilo po staletí - Petrovo zapření Krista. Tento příběh patří neomylně k historickým vzpomínkám zašlých dnů. Jaké možné vysvětlení bychom vynalezli pro tento ponižující záznam, který nalézáme ve zřejmě pro-křesťanském dokumentu, který nese jméno Petrova přítele a tlumočníka, než že je to nahá a drsná pravda? Pakliže kdy byla evidence potřebná pro vysoký standard pravdivosti - zde ji máme v nejpřesvědčivější formě!



A tak, když jsme nuceni přijmout tyto - méně hrdinné epizody z Petrova života jako přímý přepis ze života, jsme také jistě na historické půdě, když vezmeme i ty milosrdnější obrazy popisující tohoto člověka, jako pravdivý obraz. Shledáme ho, v celku jako velmi milou osobu, která má - možná - drsnější zevnějšek, ale velmi vřelé a věrné srdce. Spíše impulsivní, rychle se rozzlobí, ale také rychlý v poznání a přiznání své chyby. Je výhodou tohoto typu že je přístupný k racionalizaci, když ho přejde vlna náhlých emocí...
Kromě toho byl profesionálním rybářem, se zakořeněnou prostotou rolníka z Galileje. Evangelia nepodávají ani náznak nějakého daru intelektuální výtečnosti. Ta dialektická dilemata, kterými občas Kristus uváděl do rozpaků Farizeje, byla jistě méně pochopitelná Petrovi, než některým jiným členům skupiny. Zdá se, že byl vedoucím a mluvčím částečně z důvodů jeho seniority - ale hlavně pro jeho ryzí lidskou hodnotu.
Byl tak průhledně otevřený, upřímný a opravdový - tak instinktivně prostý všeho pokrytectví. Byl to tento muž, který za celou přežívající skupinu původních členů - a také s jejich souhlasem, udělal první prohlášení o tom že Ježíš vstal z mrtvých. Je nám řečeno, že tak učinil v Jerusalémě, několik týdnů po Ukřižování a to s určitou dávkou jistoty v řeči, která si vyžaduje bližší prozkoumání..
Pokud jde o svědectví Lukáše, tam není pochyb o smyslu Petrova učení. Řeč, která je mu připisována při té nezapomenutelné příležitosti, kdy se postavil a učinil to první historické prohlášení v den Letnic, je jasná a definitivní. Kromě toho je zde jakási primitivní kvalita ve slovech jeho řeči, která naznačuje mnohem časnější stratum víry, než ta která převládala v době, kdy ji historikové ve skutečnosti psali. (poznámka překlad.: K druhé polovině věty se vztahuje předešlá námitka ohledně datování evangelií). Ta přesná slova stojí za studii:
"Muži judejští a všichni obyvatelé Jerusaléma, toto ať je vám známo, vyslechněte pozorně má slova. Tito lidé nejsou opilí, jak se domníváte. Vždyť je devět hodin ráno..... Muži israelští, slyšte tato slova: Ježíše Nazaretského, muže od Boha schváleného a vám dosvědčeného mocnými činy, divy a znameními, které Bůh uprostřed vás skrze něho činil, jak sami víte. Bůh předem rozhodl, aby byl vydán a vy jste ho rukou bezbožných přibili na kříž a zabili. Ale Bůh ho vzkřísil; vytrhl jej z bolesti smrti a smrt ho nemohla udržet ve své moci... Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, a my všichni to můžeme dosvědčit".
Povšimněte si nejprve významných slov "Ježíš Nazaretský" a "od Boha schváleného." Ještě dlouho před tím, než byly Skutky poprvé napsány, (viz pozn.) přestala křesťanská obec na Ježíše tímto způsobem pohlížet. Stal se objektem uctívání. A tak Petrova frazeologie značí na ranný a primitivní zdroj. Vyzařuje druh atmosféry, kterou bychom očekávali sedm, osm týdnů po Ukřižování.... Ale když přijdeme k jednoznačnému poukazu na Vzkříšení, shledáme se s právě tak rannou a současnou poznámkou: "Tohoto Ježíše Bůh vzkřísil, čehož jsme my všichni svědkové." Tato fráze je přímá a bezprostřední. Hodí se na něco, co se stalo nedávno. Nehodila by se na událost z dávné minulosti. Kromě toho je opakována ve velmi podobných formách, ve třech oddělených událostech v ranných kapitolách Skutků.
Pakliže, jak někteří kritikové navrhují, tato tři různá opakování popisují stejnou událost, potom ta podobnost je významná. Navrhuje to, že zde máme bezvadně upamatovaný a aktuální přepis Petrovy řeči. Fakt že verze se tak široce rozlišují v detailech a pojednou přijdou k fundamentálnímu souhlasu pokud se týče této fráze, je cennou evidencí... A tak svědectví Skutků, napsané pochopitelně mnoho let po události (pozn.), je jednoznačné v tom, že rybář Petr, který byl v té době vedoucí osobou hnutí, učil o vzkříšení Ježíše, které s ohledem na kontext může být považované za vzkříšeni v plném fyzickém smyslu slova. A v tomto byl Petr zřejmě podpořen celou skupinou, za kterou mluvil. Ale je zde mnohem silnější a přesvědčivější evidence zakotvená v tomto starodávném záznamu než cokoliv řekl Petr. Je to něco, co podle Lukáše, Petr neřekl... Někdo si snad pamatuje, že podle Lake-ho teorie o těchto událostech, ženy které šly k hrobu časně v neděli ráno, neohlásily okamžitě svůj nález, protože se předpokládalo, že učedníci jsou buď poschováváni po tajných místech, nebo utekli do Galileje, kde prožívali podivné věci a že to bylo teprve po několika týdnech, kdy už se vrátili učedníci do Jerusaléma, potom to dobrodružství žen přišlo ve všeobecnou známost ... 


Každý bude jistě souhlasit, že - i když ženy skutečně držely své tajemství kvůli nepřítomným učedníkům, jejich mlčení každopádně muselo skončit v okamžiku, kdy se celá skupina sešla. Nedovedu si realisticky představit Petra a celou apoštolskou skupinu, kteří se vrátí do Jerusaléma plní přesvědčení, že viděli Krista aniž by jim - alespoň jednou - neřekly ženy o svém vlastním objevu. Tyto dvě události doplňují absolutně jedna druhou! A co více - svědectví žen přicházející jako nový a dosud neznámý fakt, by se zdál být korunním důkazem reality jejich vlastních zážitků. Nejenom že by to posílilo jejich vlastní přesvědčení, ale zároveň by to dodalo nejmocnější páku pro přesvědčování druhých.

Přirozeně, očekáváme že Petr bude publikovat tento další důkaz k posílení jeho tvrzení, že? Podává přece nedůvěřivému davu neuvěřitelný příběh! Petr chce zřejmě konvertovat tyto lidi na svou víru. Podle Lukáše, tyto ženy velmi pravděpodobně stály v té malé skupině obklopující Petra. A přesto v Petrově projevu není ani jediný náznak, jediné slovo o tom, co objevily ženy! A ve dvou dalších proslovech, které jsou plně uvedené ve Skutcích, vidíme to stejné! Je to možné vysvětlit - velmi povrchně, ovšem - že Petr o návštěvě žen u hrobu Ježíše nevěděl. Pakliže by to byla pravda, potom není nic jistějšího, než že ženy u hrobu nebyly!
Pakliže Kleofášova Marie, Salome a Joana nepověděly svým nejbližším přátelům - po sedmi týdnech nepřítomnosti, tuto snad nejzávažnější zprávu jejich života - už během prvních pěti minut jejich setkání - bylo to pouze proto, že nebylo co říci - a celý tento podivný a pohnutý příběh byl pouze výmyslem pozdějších let. Ale můžete prohledat Skutky skrz naskrz, a nenajdete ani slovo o tom, že by se pojednou tento příběh žen vynořil do známosti. Ani trocha kontroverze, která by z toho vznikla, se neobjevila na stránkách, dokonce ani toho nejrannějšího evangelia. Od okamžiku, kdy se tyto ženy naposledy objevily na stránkách historie, ztratily se, právě jako ten prázdný hrob, do mlhy zapomnění, kromě toho, že jejich nezapomenutelné dobrodružství je pevně zapuštěno v každém dokumentu a na každém útržku papíru v pokladnici Křesťanství...

Jak můžeme vysvětlit toto podivné ticho, které jde přímo skrz nejrannější písemnosti. až k k premiéře prohlášení víry v den Letnic? Je jedno vysvětlení, které je dost veliké, aby pokrylo všechny aspekty této komplexní situace. Leží v prostém předpokladu že evangelia podávají pravdu a že toto, tak daleko zasahující tajemství, nemohlo zůstat skryté po sedm týdnů v srdcích těch žen. Už navečer tu stejnou neděli musela být - ta základní fakta - známa po celém Jerusalému, a to nejenom na vysokých místech, ale také v úzkých uličkách města. Muži, kteří se vydávali ten večer na cestu do vzdálenějších vesnic, věděli jistě dost, aby mohli sdělit dál co slyšeli.

Během 24 hodin musela být tato zpráva veřejným majetkem! Vysvětlení se střetala s kontra vysvětlením, obvinění s kontra obviněním.. A nad tím vším se vznášela ta zlá, zlověstná slina: "Učedníci to tělo ukradli!"
Pakliže je to správný předpoklad, potom lze pochopit proč sedm týdnů později, když - z iniciativy samotných učedníků - celá otázka Vzkříšení byla vynesena na to nejostřejší světlo až na úroveň národní a politické kontroverze, žádný uznávaný vůdce skupiny Křesťanů neuznal za nutné hovořit o objevu žen. Důvod pro toto významné ticho se zdá být jasný: Ten fyzický fakt, který mohly ženy dosvědčit, nepotřeboval žádný důkaz či obhajobu. Byl už každému notoricky známý po sedm týdnů!
Kdyby vyhořel na Václavském náměstí Baťa, tak ta skutečnost, že to jako první objevil městský strážník Josef Cibulka, by se mohlo objevit v příštích novinách, ale nikoho by ani ve snu nenapadlo, povolat toho strážníka, aby dosvědčil že Baťa vyhořel! Ano, kdyby nějaký historik v budoucnosti, našel zažloutlou Večerní Prahu, kde sedm týdnů po požáru u Baťi někdo cituje strážníkovo svědectví na důkaz že se to stalo, vzbudilo by to veliké pochyby o pravdivosti zprávy.


A tak ať už uvažujeme o zaznamenaných prohlášeních v knize Skutků, nebo o tom co bylo vynecháno, dojdeme každopádně k závěru, že svědectví rybáře Petra o prázdném hrobu je mimo pochyby. Ale přesto se ještě musíme podívat na jednoho nezávislého svědka, protože nade vším a za tím vším, stojí impozantní a strhující svědek Marek.... Plně souhlasím se vším co napsal Lake v té pečlivě napsané kapitole o primitivním charakteru a zásadní důvěryhodnosti Markova evangelia. Historicky je to unikátní dokument. Stojí jako vysoká skála daleko do moře, omývaná přílivem daleko dříve, nežli dojdete k pobřeží té typické křesťanské literatury. Vrhá svůj stín přes celé pobřeží. Rozděluje vody, které k ní plují.

Že tento drsný a nekompromisní starý dokument stojí ve zvláštním příbuzenství k učení Petra, bylo tradicí církve od samého počátku Křesťanství, a málokdo by chtěl argumentovat jinak. Je to ta jednoduchá, upřímná a objektivní mysl. Jasně jí schází ten hladký nátěr, který by tomu dalo literárnější a kulturnější pero. Je vyjímečně synoptický a připomíná přerušené výroky a vzpomínky...
Ježíš sám kdysi řekl: "Hledejte v Písmu, protože to o mně svědčí"... A tak ten drsný rybář by mohl povstat ze svého hrobu, jak ho kdysi zobrazil Mr.Chesterton - a říci: "Hledej v Markovi - protože tam najdeš jádro mého učení"...

Pakliže toto je pravdou, potom můžeme opustit jakoukoliv pochybu o tom, co Petr věřil a učil. Protože v samém srdci tohoto primitivního prastarého dokumentu, o kterém kdosi pravil že obsahoval pasáž, která byla tak kompromitující a přímočará, že byla zničena a tak navěky ztracená světu, v tom srdci stojí dvě nádherné a úchvatné věty. Čiré, průzračné ve své jasnosti jako měsíční krajina - a přesto chladné a objektivní jako jitro:

"Když pominula sobota, Marie Magdaléna, Marie matka Jakubova a Salome nakoupily vonné látky, aby přišly a pomazaly ho. A časně ráno prvního dne týdne, když vyšlo slunce, přicházejí k hrobu".....

Důkazy Vězňova bratra.
S jednou jedinou vyjímkou, o které budeme jednat později, nic na mně nedělá takový dojem jako role, kterou hraje v tomto podivném příběhu člověk, známý prvním Křesťanům jako Jakub, Pánův bratr, později nazývaný Jakub Spravedlivý..... Naše znalost Jakuba není závislá pouze na zdroje příznivé Křesťanství. Jako Pilát a určité jiné vystupující osobnosti, i o něm se zmiňuje Josefus Flavius, člověk, který notoricky pohrdal celým hnutím. (pozn. překlad.: Četl jsem celého Josefa Flavia a dostal jsem obraz zcela jiný. Možná že rozdíl spočívá v jazyku. Morison ho asi četl v latině, já v angličtině)... Kromě toho máme nějaké nezávislé detaily od Hegesippuse, otce církevní historie, ve fragmentech zachovaných Eusebiem.... Bude příhodné, pakliže prozkoumáme záznamy o něm pozpátku začínaje slavným odstavcem, ve kterém Josefus popisuje jeho smrt. Pasáž z Josefuse je:
Festus byl mrtvý, Albinus na cestách, a tak on (Ananiáš, velekněz), shromáždil Sanhedrin Soudců a přivedl před něj bratra Ježíše který byl zvaný Kristus. Jeho jménu bylo Jakub, a ještě nějaké druhé; Když sestavil proti nim žalobu, odsoudil je ke smrti ukamenováním.

Rok ve kterém se to stalo byl A.D. 62, kdy se již události daly do pohybu směrem k tomu osudnému povstání, které přivede Tita a jeho armády před hradby Jerusaléma. Tato pasáž, i když je velmi stručná, sděluje nám dvě věci. Za prvé, že Jakub byl dobře znán jako "bratr Ježíše". Za druhé, že byl umučený pro svou víru v Krista. Tak tyto dvě význačné skutečnosti zaručuje sám Josefus. 


První datum, které nás zaujme, když se díváme opačně na jeho život, je rok A.D. 57. Pavel navštívil Jerusalém - jak se ukázalo, bylo to naposled. Jel na lodi společně s Lukášem a možná ještě s některými jinými lidmi, z Troas do Césareje, kde se k němu připojil Mnason z Kypru a jeli do Jerusaléma. Lukáš to popisuje s plností - byl přece očitým svědkem - a toto je jedna z těch jeho "my" částí, kdy píše v první osobě množného čísla. Potom najednou uprostřed popisování přijde tato pasáž:
Když jsme dorazili do Jerusaléma, bratři nás radostně přivítali. A na druhý den šel Pavel s námi navštívit Jakuba; byli tam také všichni starší. Pozdravil je a vyprávěl jim podrobně o tom, co Bůh mezi pohany vykonal skrze jeho službu.

Ta fráze "navštívil Jakuba a byli tam všichni starší" potvrzuje, že v tomto čase byl Jakub dominantní osobností křesťanského hnutí v Jerusalémě. Stal se hlavou mateřské kongregace. Jeho autorita měla daleký dopad. K němu, jako k představiteli Křesťanství v kolébce svého rozvoje, šel Pavel se zprávou o své misi.... Dojem který jsme právě získali, je potvrzen novými detaily, když půjdeme ještě sedm let nazpět do A.D. 50. Zde dostaneme ještě ostřejší obraz Jakuba než kde jinde. Je to příležitost slavného Jerusalémského Sněmu který byl svolaný, aby uvážil a rozhodl závažnou otázku velkého dosahu, která stála před mladým Křesťanstvem. Kampaň k Pohanům, tak energeticky vykonávaná Pavlem a dalšími v Antiochu se dostala před překážku: Speciální židovské rituály předepsané Mojžíšovým Zákonem se staly kamenem úrazu pro mnohé cizí konverty.
Právě kvůli odstranění této překážky byla z Antiochu poslána deputace, skládající se z Pavla a Barnabáše. Ti byli přijati s láskou i uznáním a potom co Petr pronesl něco jako souhlas s pohledem návštěvníků, vidíme Jakuba, jak dává - co je jasně něco jako rozhodující hlas:
Když domluvili, Jakub řekl: "Muži, bratří poslyšte mne! Šimon pověděl, jak se Bůh předem postaral, aby z Pohanů přijal lid pro své jméno. A s tím se shodují slova proroků.... Proto soudím, abychom nedělali potíže těm, kteří se z Pohanů obracejí k Bohu, ale napsali jim aby se zdržovali toho, co bylo poskvrněno modloslužbou, krve, smilstva, všeho co bylo zardoušeno. Neboť Mojžíš má ode dávných pokolení své hlasatele v synagogách, kde bývá čten každou sobotu. Potom apoštolové a starší, s celou církví rozhodli že pošlou s Pavlem a Barnabášem do Antiochu muže, které mezi sebou vybrali.....
Je nutné jít další 4 roky zpět do A.D. 44 a přečíst si další vynikající zprávu o Jakubovi. Vznikla za doby druhého uvěznění Petra. Mladá křesťanská obec procházela temnou a nebezpečnou dobou. Petr, jako hlavní mluvčí skupiny byl stále v osobním nebezpečí a již podruhé byl ve vězení. Skrze nadpřirozený zásah, o půlnoci z vězení unikl. Zřejmě si uvědomil, že by to bylo nebezpečné jak pro něj, tak i pro jeho přátele se s nimi spojit otevřeně a tak se nenápadně dostal k domu Jana Marka. Co se odehrálo, když Petr zaklepal každý jistě ve Skutcích četl - ale pro náš účel je významná věta, kterou řekl Petr před tím, než zmizel v temnu noci:"Oznamte to Jakubovi a bratřím". Zřejmě Jakub, v nepřítomnosti Petra byl tou vedoucí osobností a určeným vůdcem skupiny. Je zde ještě rannější známá reference k Jakubovi, tentokrát v nezávislém dokumentu. Je to dopis Pavla z Antiochu Galatským. Událost, o které se zmiňuje se stala v A.D. 36:
Potom po třech letech jsem navštívil Jerusalém, abych navštívil Kéfu (Petra) a zůstal jsem u něho patnáct dní. Nikoho jiného z apoštolů jsem neviděl, kromě Jakuba, bratra Pána.
A tak již v r. A.D. 36, tento muž Jakub byl prominentní osobností v ranné křesťanské obci, a sdílel s Petrem (a jak Galackým 2:9 ukazují, také s Janem) vedení ve skupině..... Jak se to stalo že tento muž, jehož chlad a dokonce i nepřátelství vůči Kristovi během Jeho pobytu na zemi, které je jasně napsané v ranném záznamu - jehož celé vzdělání a sympatie ho vedly spíše směrem ke kněžím - se pojednou objevuje ve vnitřním kroužku a shromáždění Křesťanů. 


Neptám se tuto otázku, abych získal prázdný bod, ale proto že tato skutečnost je tak nápadně vyzývavá a neuvěřitelná. Člověk by očekával Jakuba kdekoliv jinde - než ve společnosti poblouzněných Nazarénců.... Je celkem dost pochopitelné, že Lukáš a pisatelé pozdějších evangelií, když uviděli Jakubovu věrnost by zmírnili mnohou kritiku Jakuba za dřívější nepřátelství vůči Ježíši. Žádná dobrosrdečná osoba nebude otevírat staré rány, když tyto se už hojí... Ale primitivní evangelium Marka nás nenechává na pochybách, že toto nepřátelství existovalo a je mnoho pozoruhodných výroků Ježíše, které byly zřejmě tímto vyvolány. Markovo svědectví v této záležitosti je definitivní a zevrubné. Zdá se, že v době, kdy se Ježíš vynořil z mlhy doby do prudkého světla své veřejné dráhy, Josef už asi nežil. Neslyšíme o něm nic. Je to matka Ježíše a "jeho bratři" kdo občas vyjde na scénu.
Kdyby byl i jen malý záblesk evidence, že nějaký skutečný vztah sympatie existoval mezi těmito bratry a revolučním (?) géniem Krista - kdyby jsme viděli alespoň trochu toho obdivu pro "hrdinu," jaký obvykle mladší členové rodiny mají pro staršího bratra - pak bychom mohli pochopit to, co se stalo v pozdějších letech..... Ale po tom není ani stopa a veškerá evidence která existuje, je vyloženě proti tomu. Máme dvě pasáže z třetí kapitoly Marka které je nutno číst dohromady za sebou, abychom dostali správný obraz, protože to jsou dvě části jedné příhody:
Přichází do domu a opět se hromadí množství lidí, takže nemohou ani pojíst chleba. Když to slyšeli jeho přátelé, vyšli, aby se ho zmocnili. Říkali: "On se pomátl". (verše 20-21)...
Tu přichází jeho matka a jeho bratři. Zatímco stojí veku, poslali k němu a volají ho. A kolem něho seděl zástup. Říkají mu: Hle, tvá matka a tvojí bratři a tvé sestry tě venku hledají." Odpovídá jim: "Kdo je má matka a mojí bratři?" (verše 31-33).

Je zcela zřejmé z pečlivého čtení této kapitoly, že "přátelé" z prvního příkladu znamená jeho příbuzní a celý účel jejich příchodu bylo odvést Ježíše pryč. (pozn. překladatele: všechny české překlady používají výraz "příbuzní ve verši 21. Řecké "para", zde použité, znamená přítel, ne příbuzný). Je nám prezentované vysvětlení, že podle jejich názoru se Ježíš zbláznil... Takový smysl tomu dává Marek a myslím že správný, když si uvědomíte Kristovu pohrdavou odpověď: 
A rozhlédl se po těch, kteří seděli v kruhu kolem něho a řekl:"Hle má matka a mojí bratři. Neboť kdo činí vůli Boží, to je můj bratr, má sestra i matka." (verše 34-35).
Toto není jediná příležitost, kde cítíme jasný chlad a antipatii mezi Ježíšem a jeho rodinou. Tři kapitoly dále zaznamenává Marek to co je jistě historická vzpomínka na nezapomenutelnou příhodu v osobním životě Ježíše. Dříve nebo později, jednou musel na svých cestách navštívit Nazaret. Když přišel a kázal v místní synagoze, byl otevřeně diskreditovaný:
Když nastala sobota, začal učit v synagoze. A mnozí, kteří ho slyšeli byli překvapení a říkali: "Odkud to ten člověk má? Co je to za moudrost, kterou dostal? Jaké mocné činy se dějí skrze jeho ruce! Není to ten tesař, syn Marie a bratr Jakuba Josese, Judy a Šimona, a nejsou jeho sestry zde s námi? A pohoršovali se nad tím.. (Marek 6:2-3).
Ježíšova odpověď zní dodnes po celém světě: A Ježíš jim řekl: Prorok není bez úcty - kromě své vlasti, mezi svými příbuznými a ve svém domě"... (verš 4).
Podtržená slova jsou zvláštní. Vyskytují se pouze v evangeliu Marka. Proč asi Matouš "změkčil" svou zprávu tím, že některá slova úplně vynechal? Proč Lukáš šel ještě dále a vynechal celý poukaz na "ve svém domě". Hlavně Lukáš měl jistě důvod pro své literární "úpravy". Není nejpravděpodobnějším důvodem že uznávaný a obdivovaný Jakub byl ještě naživu a nebo že vzpomínka na něj byla příliš čerstvá, než aby si Lukáš dovolil zbytečnou připomínku na jeho rannou nevíru? Co tomu říkáte? Co je na smrti Ježíše, že přivedla takové různorodé lidi na jednu úzkou stezku, která vedla k pronásledování, ponížení, a často i mučednické smrti? Proč tolik normálních a přece rozdílných lidí, krátce po té veliké Tragedii přešlo na druhou stranu a stali se totálně přesvědčeni, že Kristus vstal z mrtvých? 


Je jednoduché vymyslet si důvody proč ten nebo onen člověk mohl upadnout pod kouzlo této neobvyklé události. Ale náš případ je jiný.... V celé té podivné realitě takovému množství konverzí tolika rozdílných a protikladných myslí - máme pocit, že se na nás dívá něco v pozadí - nějaká tichá ale nezodpověditelná skutečnost, která nesnese ani odpor, ani pochyby...
Vynesl jsem na světlo případ muže který se jmenoval Jakub, ne proto že je něčím ústředním, nebo že je ho vůbec zapotřebí pro naše zkoumání ale spíše naopak že není... Zázrak obrácení učedníků by stále zázrakem byl, přesto že nemáme ani zmínku o postoji Jakuba. Ten byl mimo původní kruh apoštolů a jejich přátel. On sám mohl mít pár - pakliže vůbec nějaké - iluze o svém bratru. Stál dostatečně daleko aby mohl být nestranným svědkem - a přesto tak blízko ke Kristovi, že kdyby kněží bývali byli schopní získat jeho věrnost a poslušnost, jeho vliv by byl mohl změnit tvář historie. Nepovedlo se jim to, a proto ho nakonec zabili.
Říká se, že Křesťané vytesali na jeho pomník tato slova: "Byl věrným svědkem jak Židům, tak i Řekům, že Ježíš je Kristus." S ohledem na to co on byl, dá se říci, že jeho svědectví je jedinečné. A bylo by unikátní, kdyby nebylo zastíněno jiným, mnohem nepřátelštějším svědkem, který přišel z Tarsu a jmenoval se Saul....