Převzatý článek:

V Alpách mi Bůh ukázal zajímavou věc. Když se z údolí rozhlížíte po krajině, snažíte se uhodnout, která hora je nejvyšší, ale nemáte šanci! Nejvyšší vypadá ta, co je na dohled nejblíže, ale ty skutečně nejvyšší hory vůbec vidět nejsou. Nebo třeba vykukuje jen vrcholek, kterého si na první pohled vůbec nevšimnete.

Když ale člověk začne stoupat na tu svou třítisícovku, o které mapa tvrdí, že je nejvyšší v okolí, pohled na věc se začne razantně měnit. Ještě nejste ani ve čtvrtině výstupu a najednou vidíte, že hory, které se vám zdály v údolí nejvyšší, jsou jen bezvýznamné skalky v mohutném horském masívu, který se před vámi postupně začíná otevírat. Představivost je bujná, ale musí se pokořit, jakmile se vaše obzory zase o kousek rozšíří a vy zahlédnete, co je za dalším kopcem. Je to neuvěřitelný zážitek.

Jak tak stoupáte začínáte mít stále jasněji v tom, jak jsou které hory vysoké. Díváte se směrem do údolí a pozorujete místa kudy jste prošli a vzpomínáte, jak jste o tom všem tehdy neměli ani páru – i když jste měli mapu s vrstevnicemi. Jak byl ten pohled a představy omezené a jak nyní všechno lépe zapadá do mozaiky celkového pohledu z té správné perspektivy.

Pohled z vrcholku vás úplně uchvátí. Máte dokonalý přehled, o co tu kráčí. Zřetelně vidíte všechny hory i údolí - jako na dosah ruky. Dokonce vidíte v údolí místo odkud jste vyšli! Všechny domečky jsou jako zrnka písku spojující se do měst a vesnic. V noci jsou jako hvězdy na nebi... Váš pohled se změní navždycky! O několik dní později se díváte znovu z údolí, ale díváte se jinak! Již vám neunikne ten sotva viditelný vrcholek nejvyšší hory schovávající se za masivně vypadajícími skalkami před vámi. Máte jasno.

V duchovním životě je to podobné. Když chceme mít jasno, kdo je tady nejvyšší, potřebujeme na výlet do hor. Většina lidí si zvykla v údolí, jelikož je tam tepleji, je tam voda, celkem rovinka, moc tam nefouká, jsou tam silnice, města a všechen přepych, tak co v horách? Spokojili se s mapou (Biblí), která tvrdí, že Ježíš je nejvyšší, ale zdá se, že škrábat se nahoru vlastně za tu námahu ani nestojí...

Z údolí je vidět jen malý vrcholek, kterého si člověk na první pohled ani nevšimne – vlastně ani nechápe, co právě na Něm všichni mají? Proč o Něm pořád básní?! Za to nás, ale děsí mohutnost, ve skutečnosti bezvýznamných, kopců důvodů proč to či ono nepůjde, hor problémů a skalek depresí, které údolí bezprostředně obklopují.

Víte, ale Nejvyšší je Ježíš Kristus! Bylo mu dáno Jméno nad každé jméno, před Ním se skloní každé koleno, kopec, hora i skála! Větší je Ten který je v nás, než ten, který je ve světě. Ale o kolik je vlastně větší?

Nestačí si přečíst Jeho výšku na mapě a oslňovat druhé svou znalostí. Potřebujeme sbalit spacák, stan, pohorky, pláštěnku, možná se bude hodit i lano, mačky a cepín... Potřebujeme vidět svět ze správné perspektivy. On musí růst a my se menšit. Potřebujeme na horu.

Čím více času budeme trávit v duchovních horách, tím více budeme skutečně svobodní, tím více budeme lidmi plnými milosti a pravdy. Jen tak budeme mít svědectví skrze, které vždy zvítězíme – víru, která přemáhá svět. Jen tak budeme mít jasno v tom, o co v životě jde a na čem záleží.

Tak vzhůru, máme skvělou mapu. Možná se zapotíme, možná nás bude bolet celé tělo, ale pohled z vrcholku nás změní navždycky! Je jasné, že hned nepolezeme na Mount Everest, ale léty se naučíme stoupat stále výš...

Bohdan

Tohle je moc pěkné a pravdivé. Jen bych dodal, že tam dole v údolí můžeš dostat (dostaneš) toho nejlepšího horského průvodce který všechno o té nejvyšší hoře ví. Ducha svatého :-) Pokud se vydáš s ním, tak On tě povede, a povede tě nejlíp a nejjistěji :-) Bez něho se tam nikdy nevyškrábeš :-)