http://www.rozumnavira.cz/apologetika/131-starozakonni-buh-kamenem-urazu-jak-nalozit-s-vyboji-izraelcu-v-kenaanu

Starozákonní Bůh kamenem úrazu? Jak naložit s výboji Izraelců v Kenaanu?

Jedním z nejoblíbenějších útoků na teismus je ten, který se soustřeďuje na údajně nemorální chování starozákonního Boha, které měl demonstrovat v příkazech zničit národy, se kterými se Izraelci při obsazování Bohem darovaných zemí na své cestě z egyptského zajetí setkávali. Jak k této kritice přistoupit?

Bůh na lavici obžalovaných. Bojovní ateisté moderního střihu sice nejsou jedinými rozhořčenými nad údajně nemorálním chováním Boha v Kenaanu, rozhodně ale věc dokáží výborně využít a prodat. Podívejme se například na mimořádně sugestivní popis Božího charakteru z pera anglického biologa Richarda Dawkinse. „Bůh ze Starého zákona je patrně ta nejprotivnější postava v celé beletrii. Žárlí a ještě je na to pyšný. Je to malicherný, nespravedlivý, nemilosrdný tvor posedlý ovládáním ostatních, pomstychtivý, krvežíznivý našeptávač etnických čistek, je to rozmarný, nenávistný tyran se zálibou v misogynii, homofobii, rasismu, infanticidě, genocidě, filicidě, šíření chorob, megalomanství a sadomasochismu.„ Tolik tedy laskavý pan profesor.

Pro mne osobně je záhadou, jak se může tak vzdělaný člověk jako je Richard Dawkins dopouštět takových logických lapsů. Nechtěl jsem o tom psát, tento článek má být o něčem jiném, ale nedá mi to. Dawkins je naturalistický ateista. Ve stejné knize, ze které pochází předcházející výkřik, je i následující pasáž, ze které je patrné, co nálepka „naturalistický ateista" znamená. „Ve vesmíru slepých fyzikálních sil a genetických replikací budou mít někteří lidé štěstí, jiní dojdou újmy a vy pro to nenaleznete žádný důvod, žádné ospravedlnění. Vesmír, který pozorujeme má právě takové vlastnosti, jaké se dají očekávat ve chvíli, kdy v posledku není žádný design, žádné zlo či dobro, nic jiného než nemilosrdná lhostejnost."

Z výše uvedeného je zřejmé, že Dawkins přijal světonázor, v rámci kterého je vše bez výjimky naprosto beze smyslu a etického rozměru. Je to mimochodem logické, svět (dle Dawkinse složený pouze a jenom z) neživé hmoty, zákonů fyziky, chemie a genetiky opravdu žádné takové charakteristiky mít nemůže. Takový postoj je veskrze smutný, je však zároveň plně legitimní a Dawkins na něj má samozřejmě právo. Aplikuje jej nicméně i na své vlastní myšlenky? Jestliže ne, bude nejspíš pan profesor v nějakém nepříjemném konfliktu s realitou.

Vše je tedy podle Dawkinse beze smyslu....tedy...zřejmě jenom kromě jeho oblíbeného dogmatu o tom, že je třeba eliminovat náboženství. V tom smysl nějakým kouzlem zdá se najednou bude že ano? Nebo jinde. Neexistuje dobro a zlo....tedy alespoň do té doby, než se přihodí něco, co se panu Dawkinsovi nelíbí. To je najednou oheň na střeše a pachatel (Bůh) je zahrnut snad úplně všemi negativními přívlastky, které pisateli přijdou na mysl. Dává to smysl? Proč se tak rozhořčuje nad tím, že je Bůh nějak popsán (viz nenávistná tiráda výše) když podle Dawinsova vlastního světonázoru nic takového jako „dobré" či „zlé" neexistuje? Proč by tedy vlastně mělo být špatné, kdyby byl Bůh kupříkladu nakrásně opravdu „pomstychtivý" či „krvežíznivý", jak se nás snaží rozvášněný profesor přesvědčit? Ještě jinak. Nad vším podle Dawkinse vládne lhostejnost,...jemu samému ale paradoxně rozhodně není vůbec lhostejné, když kdokoliv odplouvá z jeho „přístavu rozumu" na „moře víry".
Z pozice svého vlastního světonázoru jsou dle mého názoru páně Dawkinsovy výroky poměrně zvláštní. To ale nic nemění na tom, že je velice smysluplné zabývat se Kenaanem...

Na svém putování z egyptského otroctví se Izraelci dostávají do kontaktu s národy obývajícími území Kanaánu, přičemž Bůh jim vydává jasné nařízení jeho obyvatele vyhubit. Na stránkách Bible se tedy setkáváme s velice těžce stravitelnými texty, jako je například tento uvedený níže:
"Až tě Hospodin, tvůj Bůh, uvede do země, kterou přicházíš obsadit, zažene před tebou početné pronárody, Chetejce, Girgašejce, Emorejce, Kenaance, Perizejce, Chivejce a Jebúsejce, sedm pronárodů početnějších a zdatnějších než ty. Hospodin, tvůj Bůh, ti je předá, abys je pobil. Vyhubíš je jako klaté, neuzavřeš s nimi smlouvu a nesmiluješ se nad nimi, nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil. Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte."

To jsou tvrdá slova, že? Nemá nakonec Dawkins pravdu? Může vůbec podobný příkaz vzejít z úst dobrého Boha, jenž má být dle Bible plný milosrdenství,Boha, který se v osobě Ježíše Krista z lásky k člověku nechal za hříchy světa ukřižovat?

Existuje více způsobů, jak se s tímto bolehlavem utkat. Jedním z nejzajímavějších je ten, který zvolil filozof Paul Copan.
Copan je toho názoru, že vážnost situace je pouze zdánlivá a prozrazuje naše nepochopení pro dobové užití jazyka při popisech vojenských výbojů. V době o které mluvíme se ve vojenské rétorice ve veliké míře používala nadsázka či zveličení, podobně jako když třeba novináři dnes napíší, že Němci na fotbalovém mistrovství světa „totálně zničili" Brazílii. Copan nabízí mnoho příkladů, kdy bylo reportování vojenských úspěchů ze strany místních dobyvatelů okořeněno pořádnou hyperbolou. Za všechny uvedené příklady zmíním to, když se nástupce velkého egyptského faraona Ramesseho II Meranptaha na jedné ze stél zhruba kolem roku 1230 před Kristem chvástá tím, že „Izrael byl úplně zničen, jeho sémě již není". To není úplně 100% správná informace že? Měl špatné zpravodajce a nebo chtěl pouze komunikovat velký vojenský úspěch spočívající v přesvědčivé porážce izraelských armád?
Příklady podobného zveličování Copan zdaleka nenachází pouze mezi písemnými prameny okolních národů, ale hlavně v Bibli samé. V knize Jozue se například píše o tom, jak právě Jozue „vybil celou zemi"..a..."nenechal vyváznout nic co dýchalo"...(Jozue 10:40-42). V knize Soudců, (která je s knihou Jozue úzce spjatá) se ale na několika místech setkáme s vyjádřeními, která jasně poukazují na to, že lidé, kteří měli být následkem Jozuových výbojů vyhlazeni, jsou nadále jednoznačně na scéně. Pro podobné rozdíly mezi rétorikou a realitou nemusíme nutně srovnávat dvě různé starozákonní knihy. Najdeme je jednoduše i v té samé knize a to pouze několik řádků za sebou. V Jozue 11:22 například čteme o tom, že „v zemi Izraelců nezanechal žádné Anákovce", což se týkalo i „pohoří Izraelského" (Jozue 11:21). Proč tedy později Káleb žádá o povolení Anákovce vyhnat právě z tohoto pohoří? Neměli by být vyhlazeni? Takových případů je skutečně celá řada.
Na námitku, že taková interpretace z Jozueho činí lháře Copan odpovídá rozhodným nesouhlasem. Bible mluví jazykem, kterému by v oné době každý perfektně rozuměl. Stejně jako jím mluví studovaný meteorolog, který ačkoliv dobře ví, že to co vychází v 6:20 je země, bude mluvit o východu slunce. Jozue se nesnažil nikoho podvést, chtěl jenom sdělit, že nepříteli pořádně zatopil.
Copan uvádí další příklady. Zajímavé například je, že ke konci knihy Jozue se setkáváme s větami, které jasně implikují pokračující existenci Kenaanců. Slyšíme například takovéto varování: „Jestliže však přece odpadnete a přimknete se ke zbytku těch pronárodů, které ještě zbyly mezi vámi, a jestliže se s nimi spřízníte sňatkem a budete se mísit s nimi a oni s vámi, tedy jistotně vězte, že Hospodin, váš Bůh, už před vámi ty pronárody nevyžene. Stanou se vám osidlem a léčkou, karabáčem na vašich bocích a trny v očích, dokud nevymizíte z této dobré země, kterou vám dal Hospodin, váš Bůh."(Jozue 23:12-13) Podobné napětí nalezneme i jinde. V Deutoronomium 7:2-5 na jedné straně slyšíme Boží příkazy k „zničení" Kenaanců, ale vzápětí Hospodin přichází s následujícím upozorněním: „Nespřízníš se s nimi, svou dceru neprovdáš za syna někoho z nich ani jeho dceru nevezmeš pro svého syna. To by odvrátilo tvého syna ode mne, takže by sloužili jiným bohům. Hospodin by proti vám vzplanul hněvem a rychle by tě vyhladil. Proto s nimi naložíte takto: jejich oltáře rozboříte, jejich posvátné sloupy roztříštíte, jejich posvátné kůly pokácíte, jejich tesané sochy spálíte."

Určitě jste si všimli. Proč je vůbec nutné mluvit o smíšených manželstvích nebo smlouvách, jestliže jsou tyto národy vyhlazeny? Z těchto textů je mimochodem myslím docela patrné, o co ve skutečnosti opravdu primárně šlo. Zdá se mi, že hlavně o škodlivost samotných náboženských systémů Kenaanu a sebezáchrannou potřebu se jich zbavit. Daleko spíše, než o apriorní nutnost někoho vyhladit..

V jedné z kapitol Copan argumentuje, že ženy a děti s největší pravděpodobností vůbec nebyly cílem vojenských útoků, neboť ty byly směřovány na městské pevnosti nepřítele a ne civilisty nacházející se ve vesnicích roztroušných v okolní krajině. Z dochované korespondence mezi egyptskými faraony a kenaanskými vůdci ze čtrnáctého století před Kristem je zřejmé, že v tehdejších městech byly téměř úplně pouze vládní budovy a prostory pro vojenské posádky. Jestliže se v biblickém textu (Jozue 8:25) mluví kromě mužů i o vyhlazení žen ve městě Aj, připisuje to Copan opět stereotypnímu blízkovýchodnímu dobovému žargonu, kterým se chce říci, že došlo k pobití posádky dané tvrze. Veškeré archeologické výzkumy ukazují totiž na to, že města jako Jericho či Aj byly v té době téměř zcela bez civilních obyvatel. Jednalo se o menší opevněné vojenské pevnosti, čítající podle odhadů archeologů například v případě Jericha nějakých maximálně 100 mužů. V tomto kontextu mi dává větší smysl známý příběh o tom, jak mohl celý Izrael sedmkrát v jednom dni Jericho obejít, a v tom samém dni jej ještě dobýt...

Copan na závěr ještě jednou cituje z knihy Jozue, kde se v 11 kapitole (v. 15) praví, že „Jak přikázal Hospodin svému služebníku Mojžíšovi, tak Mojžíš přikázal Jozuovi a tak Jozue učinil. Nevynechal nic ze všeho toho, co Hospodin Mojžíšovi přikázal." Máme tu situaci, kdy se Jozuemu, který původně dostal jasný příkazu vyhubit vše, co dýchá (v. 14), dostává v biblickém textu pozitivního svědectví navzdory tomu, že evidentně stále existují celé zástupy Kenaanců. Jestliže Jozue učinil vše, co se od něj očekávalo a přitom jsou Kenaanci okolo a hrozí, že si jednoho z nich vaše dcera vezme za muže, pak je podle Copana naprosto zřejmé, že příkaz k jejich naprostému zničení nebyl míněn zcela doslovně, ale v určitém módu zveličování, které byl dobově v podobných situacích očekávaný a plně srozumitelný. Jestliže tento argument obstojí, a jestliže tedy namísto nerozlišující destrukce životů mužů, žen a dětí, byl dán Jozuovým armádám úkol realizovat vojenskou operaci s cílem vyhnat nepřátele Izraele, pak je snad kritika našich oponentů ve velké míře bezpředmětná.

Ne všichni to ale vidí stejně. Kromě vysvětlení podaných výše se lze setkat i s jiným pohledem, který za dobýváním Kenaanu a represemi vůči tamějšímu obyvatelstvu nevidí tolik potřebu uvolnit místo pro nové nabyvatele území jako spíše Boží soud. Podívejme se na několik relevantních veršů.

"Přicházíš obsadit jejich zemi ne pro svou spravedlnost a přímost svého srdce. Hospodin, tvůj Bůh, vyhání před tebou tyto pronárody pro jejich zvůli"..(Deut. 9:5)

"Ničím z toho všeho se neznečišťuj, neboť tím vším se znečišťují pronárody, které před vámi vyháním.....Nesmíte jednat podle ohavných zvyklostí, které byly páchány před vámi." (Lev. 18:24, 30)

"Až vstoupíš do země, kterou ti dává Hospodin, tvůj Bůh, neuč se jednat podle ohavností oněch pronárodů...Právě pro tyto ohavnosti Hospodin, tvůj Bůh, před tebou vyhání ony pronárody." (Deut. 18:9,12)

Je zřejmé, že Bůh byl rozlícený. Obyvatelé Kenaanu byli i na svoji dobu morálně mimořádně pokleslí. Jejich do kořenů nemorální kultura se točila kolem agrárních kultů plodnosti. Kromě věštění, čarodějnictví, provozovávání magie či chrámové prostituce se po vzoru svých božstev dopouštěli prakticky všech myslitelných sexuálních perverzí od sexuálního zneužívání chlapců přes incest po pohlavní styk s celou škálou zvířat.

To nejodpudivější na náboženské praxi obyvatel Kenaanu však byly určitě dětské oběti. V knize Leviticus (18:21) se setkáváme s explicitním Božím příkazem, ve směru k zákazu této zrůdnosti. Bůh například praví: „Nedopustíš, aby někdo z tvých potomků byl přiveden v oběť Molekovi. Neznesvětíš jméno svého Boha. Já jsem Hospodin." Kdo měl být onen zmíněný Molek? Molek (či Moloch) byl starověké božstvo Blízkého východu reprezentované nejčastěji bytostí s hlavou býka a lidským tělem. Vizáží něco na způsob mínotaura. Socha takového božstva byla často velmi veliká, vyrobená z bronzu s rukama roztaženýma před sebe. Její střed byl dutý, rozžhavený silným ohněm hořícím zespodu. Právě na roztažené rozpálené ruce této zrůdy byly vkládány živé děti, jejichž ohořelá torza posléze padala do Molekova nenasytného břicha. Starořecký historik Plůtarchos popisuje tyto pekelné scény ve svém díle O pověrách. „Lidé kupovali nemluvňata ubožáků a vraždili je....matka stála opodál, bez jediné slzy či zaúpění, neboť kdyby plakala, kdyby zasténala, přišla by o svou odměnu (za prodané dítě) a k obětování by stejně došlo tak jako tak. Celé to místo bylo prosyceno nesmírným hlukem bubnů a píšťal, který byl vyluzován proto, aby nebyl slyšet šílený křik obětí.". Jiný dávný historik Kleitarchos vysvětluje důvod. „Féničané a především Kartaginci tak činili kdykoliv chtěli získat nějakou velkou přízeň, nebo velmi toužili po nějakém úspěchu. Pro jeho získání slíbí upálit jedno z jejich dětí jako oběť božstvu." Děti byly obětovány také ve snaze získat vojenská požehnání, Diodorus Siculus zmiňuje, že po jedné konkrétní porážce bylo takto najednou upáleno 500 dětí. Molek byl nenasytný. Každé větší město mělo vlastní místo kde byly děti „prováděny ohněm". Ve třicátých letech minulého století nalezl německý badatel a teolog Otto Eissfeldt na jednom jediném místě blízko Kartága tisíce ohněm strávených těl zvířat a malých dětí. Většinou nemluvňat, ale byly mezi nimi i ostatky dětí kolem šesti let.

Obyvatelé Kenaanu praktikovali tyto zvrácenosti po staletí, zatímco je Bůh trpělivě snášel a oddaloval soud dokuď se definitivně „nedovrší míra jejich nepravosti" (Gen. 15:16). Stovky let bez Božího zásahu snad jen kvůli tomu, že „Bůh nemá zálibu ve smrti svévolníka?" Najednou tu už možná nemáme tolik co do činění s „nespravedlivým, nemilosrdným tvorem posedlým ovládáním ostatních, pomstychtivému, krvežíznivému našeptávači etnických čistek" (jak nás přesvědčoval profesor Dawkins na začátku tohoto článku), ale s Bohem, který je na jiném místě ochoten ušetřit nechvalně proslulou keenanskou Sodomu kvůli pouhým deseti spravedlivým lidem (Gen. 18:32). Bohem, který je pomalý k hněvu a rychlý k odpuštění, jak o tom například vypravuje kniha Jonáš.

Boží trpělivost ale naštěstí má a logicky musí mít své limity. Co bychom řekli Bohu, který by tváří v tvář takovým zvěrstvům napořád zůstával pasivní? Lidé jako profesor Dawkins si stěžují na „krvežíznivého tvora", mnozí jiní ale zase naopak staví argument o Boží neexistenci na jeho domnělé nečinnosti. Kde byl Bůh? Existuje vůbec?...
Také vám to zní schizofrenicky? Nespokojenost když jedná, nespokojenost když nejedná. Možná bude problém jinde.

Na co přesně si kritik stěžuje? Vadí mu opravdu, že si Bůh bere právo vzít život? Nebo že jej Izrael poslechl, když dostal příkaz být instrumentem k tomuto hroznému úkolu? Jestliže skutečně existuje nad veškerým stvořením plně svrchovaná Bytost a za předpokladu, že má morálně postačující důvody k rozhodnutí o zničení skupiny lidí, pak je obávám se již v zásadě lhostejné, jaký způsob k tomu použije. Jestli tedy Bůh zvolil hlad, nemoc, divokou zvěř nebo meč (Ezech 14:12-23) nehraje jinou nežli podružnou roli v případě, že disponuje autoritou k vydání takového příkazu. Jestliže byl tedy Bůh oprávněn přikázat zničení Kenaanu a takový příkaz vydal, pak se zdá být zcela v pořádku, že Izrael poslechl. Byl ale Bůh vůbec oprávněn takový příkaz vydat? Měl na to právo? Některé velice závažné důvody k případnému ospravedlnění byly právě uvedeny. Mě osobně se zdají být více než dostatečné. I kdyby nicméně žádné zřejmé důvody neexistovaly, je třeba si stejně uvědomit jednu věc. Jestliže je Bůh opravdu Bohem, nepotřebuje naprosto žádné důvody uvádět. „Hle, bořím, co jsem vybudoval, vyvracím, co jsem zasadil, celou tuto zemi", sděluje v biblické knize Jeremiáš Hospodin. Potřebuje Bůh něčí svolení, když vezme život byť by snad byl i nevinný? Jób nemluvil pouze pokorně ale i velice logicky, když po ztrátě téměř všeho co mu bylo milé přesto vyřkl slova o tom, že nahý přišel na svět a nahý se z něj zase vytratí. Že Bůh dal a zase vzal a ať je jeho jméno pochváleno. Apoštol Pavel se o mnoho století později opět velice logicky ptá, zda nemá hrnčíř zcela ve své moci co udělá nebo neudělá se svojí hlínou. Má nebo nemá?

Vzít život je svrchované Boží právo. Stejně jako jej dát. Intuitivně to ostatně i lidé cítí, když v debatách o oprávněnosti zavedení trestu smrti nebo otázkách týkajících se klonování často vyjádří názor, že bychom si „neměli hrát na Boha". Bůh jak nám jej popisuje Bible je svrchovaným vlastníkem všeho co stvořil, a má tak samozřejmě právo to co dává také vzít.

Číst o kenaanských výbojích je pro mě velice citlivé a to i navzdory tomu, že jelikož je v jeho biblickém podání evidentně použita dobově běžně užívaná mluva s určitou mírou nadsázky, nebyl jejich průběh natolik tvrdý jak by se mohlo zdát. Významnou roli ve zmírnění napětí které můžeme cítit bude určitě hrát uvědomnění si oné nesmírné zkaženosti a morálního zla, které produkovali obyvatelé Kenaanu. Měl-li Bůh záměr skrze Izrael přivést světu záchranu, musel jej také ochránit před zhoubným vlivem obrovsky dekadentních věrouk a přístupů k životu. Více či méně výrazná pachuť která možná po těchto vysvětleních stále ještě v našich ústech zůstane, pak jde nutně na vrub naší částečné indoktrinací humanismem. Do určité míry jsme stále byť podvědomě přesvědčeni o tom, že jsme zcela autonomní „kreslíři vlastních skic" když ve skutečnosti jsme z pohledu Boha spíše právě jenom těmi skicami. Je to pouze a jenom Bůh, kdo je tím naprosto svrchovaným malířem a majitelem pláten. Tyto může kdykoliv dle libosti roztrhat. Je dobré vědět, že to nečiní z rozmaru a s potěšením, ale se zřetelem ke konečnému dobru. K dobru které smí a může definovat jedině On. Ten jediný, který je dobrý.