Pojednání o papežově moci a prvenství

http://apologet.cz/?q=articles/category/31-duchovni-manipulace/id/525-pojednani-o-papezove-moci-a-prvenstvi

 

Napsali teologové shromáždění v Šmalkaldách

roku 1537

Toto pojednání si dnes mohou s užitkem přečíst nejen ti, kteří se hlásí k luterské reformaci, ale například i současní členové kongregací v čele s novodobými „apoštoly“, s pastory mnoha skupinkových sborů a megasborů nebo jinými autokraty.

Římský biskup si osobuje, že podle Božího práva je nad všemi biskupy a kněžími; také že podle Božího práva má oba meče, to je právo odnímat a udělovat království. A zatřetí tvrdí, že toto je třeba věřit pro spasení. Proto se římský biskup nazývá Kristovým zástupcem na zemi. Tyto tři články pokládáme a prohlašujeme za falešné, bezbožné a pro křesťanskou církev zhoubné. Avšak aby se naše prohlášení mohlo správně pochopit, vymezme předem, co označují být nad všemi biskupy podle Božího práva. Pod tím totiž rozumějí, že papež je obecným a, jak sami tvrdí, ekumenickým biskupem. To znamená, že od něj si mají žádat stanovení a potvrzení všichni biskupové a kněží celého světa a že on má právo volit, ustanovovat, potvrzovat a sesazovat všech biskupů. Přitom si osobuje pravomoc vydávat zákony o obřadech, o změnách svátostí, o učení a chce, aby jeho články, nařízení a zákony pokládali za články víry nebo za Boží přikázání, tedy takové, které zavazují svědomí, protože si nárokuje moc Božím právem, ba se usiluje povýšit jejich nad Boží přikázání. A ještě ohavnějšího je doložka, že toto všechno je nutné věřit pro spasení.

I. Předně tedy ukážeme z evangelia, že římský biskup nestojí nad ostatními biskupy a kněžími podle Božího práva. U Luk. 22,24–27 Kristus výslovně zakazuje panování mezi apoštoly. Šlo totiž o toto: Když Kristus oznámil své utrpení, hádali se mezi sebou, který z nich bude prvním a jakoby náměstkem nepřítomného Krista. Zde Kristus kárá tento blud apoštolů a učí, že mezi nimi nebude panování ani povyšování se, ale že apoštolové jako rovní budou posláni do společné služby evangelia. Proto říká: " Králové panují nad svými národy, vy však ne tak. Ale největší mezi vámi nechť je nejmenší". Z toho vidíme, že zakazuje panování. Stejně slyší i podobenství (Mat. 18, 2), když Kristus podobně jako při hádce o panování postavil mezi ně dítě, čímž naznačil, že mezi služebníky slova nebude panování, jak ani dítě netouží ani nechce panovat nad jinými.

II. U Jana (20,21) Kristus posílá apoštoly stejným způsobem bez rozlišování, když říká: „Jako mne poslal Otec, i já posílám vás". Říká, že celkem tak On je posílá, jak On byl poslán; proto ani jednomu nepřivlastňuje práva ani panování před ostatními.

III. Gal. 2,2 a 6. Pavel jasně svědčí, že Petr ho ani neordinoval ani nepotvrdil a ani neuznává Petra za takového, od kterého by si bylo třeba vyžádat potvrzení. A zejména odmítá, že by jeho povolání záviselo od Petrovy autority. Ale byl by musel uznat Petra představeným, kdyby Petr byl býval představeným podle Božího práva. Pavel říká, že i bez Petrovy rady zvěstoval vždy evangelium. Také: „Nezáleží mi, jací byli kdysi, vždyť Bůh není přijímačem osob“. Podobně: „Ti, co se zdají být něco, nic jiného mi vyřízeno od nich“. Když tedy Pavel jasně potvrzuje, že ani jen úmysl neměl ptát si Petrovo potvrzení i když se s ním sešel, učí, že vážnost služby závisí od Božího slova a že Petr nebyl povýšen nad ostatní apoštoly a že ustanovení nebo potvrzení netřeba požadovat pouze od Petra.

IV. 1. Kor. 3,4–8 a 22, Pavel služebníky slova pokládá za rovných a učí, že církev je nad služebníky. Proto se Petrovi nepřivlastňuje svrchovanost ani panování nad církví nebo ostatními služebníky. Takto totiž říká: „Vždyť všechno je vaše, zda Pavel, zda Apollo, či Peter“, to je, aby si ani Peter aniž který jiný služebník neosobní panování nebo výlučnou vládu nad církví nežádali, aby neobtěžovali církev tradicemi, aby ani jednoho autorita neplatila více jako slovo, aby nestavěli vážnost Petrovi proti vážnosti ostatních apoštolů, jak se někdy vysvětluje: Peter zachovává toto, a protože je prý nejvyšším z apoštolů, proto i Pavel a ostatní mají toto zachovávat. Pavel strhává z Petra tuto přikrývku a popírá, že by jeho vážnost a moc byla větší než ostatních nebo jako vážnost církve. 1. Petra 5,3: „Ne jako byste panovali nad dědictvím Božím.“

Z dějin

V. Nicejská synoda ustanovila, aby se alexandrijský biskup staral o církevní sbory na východě, římský zas o sbory ve svém okolí, to je o ty, které byly na západě, v římských provinciích. Zde poprvé podle lidského práva, to je na základě ustanovení synody, vzrostla vážnost římského biskupa. Vždyť pokud by římský biskup již tehdy byl měl svrchovanost Božím právem, synoda by mu nebyla mohla odebrat něco z jeho pravomoci a přenést na alexandrijského. Ba všichni východní biskupové by si museli nepřetržitě žádat stanovení a potvrzení od římského biskupa.

Nicejská synoda také ustanovila, aby si biskupů volili jejich vlastní církve v přítomnosti jednoho nebo více sousedních biskupů. Toto se zachovávalo i na západě v latinských církvích, jak svědčí Cyprián a Augustin. Takto totiž říká Cyprián ve 4. listu Kornelia: „Proto je třeba dbát a zachovávat co nejpečlivěji podle Božího ustanovení a apoštolského zvyku, co se i u nás a skoro ve všech zemích zachovává, aby se k řádnému ustanovení na úřad sešli biskupové ze sousední země k lidu, kterému má být ordinován představeným a biskup se vyvolí za přítomnosti lidu, který nejlépe zná život každého. Takto jsme to viděli i u vás při ustanovení Sabina, našeho kolegy, kterému se po odhlašování celého sboru a po schválení tam přítomnými biskupy odevzdalo biskupství a byl potvrzen i skládáním rukou“. Tento obyčej nazývá Cyprián Božím ustanovením a apoštolským obyčejům a tvrdí, že se zachovává téměř ve všech zemích. Když tedy ve větší části světa, v církvích řeckých i latinských, nežádali římského biskupa ani o ustanovení, ani o potvrzení, je dostatečně jasné, že církve nepřivlastňovaly římskému biskupovi ani nadřazenost ani panování.

VII. Taková svrchovanost je nemožná. Neboť je nemožné, aby jeden biskup byl správcem církve v celém světě nebo aby církve z nejvzdálenějších zemí žádaly ordinaci od jednoho. Je totiž známo, že Kristovo království je rozšířené po celé zemi a že mnohé církve na východě dodnes nežádají římského biskupa o ordinaci nebo potvrzení. Proto tedy, že taková svrchovanost je nemožná a nikdy nebyla a ani ji neuznávaly církve ve většině světa, je zcela jasné, že není stanovena.

VIII. Mnohé dávné synody svolaly a mše bez toho, aby na nich byl předsedal římský biskup, jako např. v Niceji a mnohé jiné. I toto svědčí, že tehdy církev neuznávala prvenství nebo svrchovanost římského biskupa.

IX. Jeroným říká: "Pokud jde o vážnost, tak svět je větší než město. Všichni biskupové, zda v Římě, či v Eugubiu, v Cařihradě, Regii a zda v Alexandrii mají stejnou hodnost a stejné kněžstvo.

X. Gregor v dopise alexandrijskému patriarchovi zakazuje, aby ho nazýval obecným biskupem. A dále říká, že na Chalcedonské synodě římskému biskupovi nabídli prvenství, ale ho nepřijal.

XI. Konečně: jak může být papež postaven nad celou církví podle Božího práva, když církev má právo volby a časem se ujal zvyk, že římských biskupů potvrzovaly císaři?

Podobně, když se už dlouho táhl spor o prvenství mezi biskupem římským a cařihradským, císař Jáchym konečně rozhodl, že prvenství patří římskému biskupovi. Kdyby tedy stará církev byla uznávala prvenství římského biskupa, nebylo by muselo dojít k této hádce a nebylo by bývalo třeba císařovo rozhodnutí.

Uvádějí však některé výpovědi: například (Mat. 16,18n): „Ty jsi Petr, a na té skále vystavím si církev“. Také: „Dám ti klíče království nebeského“ Také (Jan 21,15): „Pas mé ovečky“, a jiné. Protože však celá tato otázka byla obšírně a důkladně projednána v jiných našich knihách, a zde nemáme místa vše rozebírat, odvoláváme se na tyto spisy, jako kdybychom byli všechno zopakovali. V krátkosti se však přece zmíníme o výkladu. Ve všech výpovědích Peter jako veřejná osoba představuje shromáždění všech apoštolů, jak vysvítá i z textu. Neboť Kristus se neptá jen Petra, ale říká: „A vy za koho mě pokládáte? "A co tu říká v jednotném počtu "Dám ti klíče království nebeského“ a „cokoli svážeš“, to na druhém místě (Mat. 18,18) říká zase v množném: „Cokoliv svážete“, atd.. a u Jana (20,23): „Kterýmkoli odpustíte hříchy,“ atd. Tato slova potvrzují, že všem apoštolům stejně dal klíče a že všech apoštolů stejně poslal. K tomu je třeba připojit, že klíče nepatří jednomu určitému člověku, ale církvi, jak potvrzují mnohé jasné a přesvědčivé důkazy. Protože když Kristus mluví o klíčích u Matouše (18,19), dokládá: „Kde se dva nebo tři shromáždili ve jménu mém“, atd. Tedy klíče dává zásadně a bezprostředně církvi, a proto církev zásadně má právo povolání. Proto nutno Petra v oněch výpovědích chápat v tom smyslu, že zastupuje shromáždění všech apoštolů. Takže nepřiznávají žádnou přednost, svrchovanost nebo nadvládu Petrovi.

A co se týče výpovědi „Na té skále vystavím si církev“, je jisté, že církev není postavena na lidské autoritě, ale na službě onoho vyznání, ve kterém Peter vyznal, že Ježíš je Kristus, Syn Boží. Proto jemu mluví jako služebníku slova: „na té skále“, to je „na té službě“, a dále: služba Nové smlouvy se neváže na místa a osoby jako levitická, ale je rozséváma po celé zemi a je tam, kde Bůh dává své dary, apoštoly, proroky, pastýře, učitele. A moc této služby nespočívá na autoritě jakékoli osoby, ale na slově, které dal Kristus. A tak ne na osobu ani na svrchovanost Petrovu vztahují mnozí svatí Otcové výpověď „na té skále“; např. Origenes, Ambrož, Cyprián, Hilarius, Běda. Takto praví Chryzostom: „Na té skále, ne na Petrovi“ (Super hane Petro, non super Petrum). Totiž ne na Petrovi – člověku, ale na Petrově víře vystavil si církev. Na které víře? „Ty jsi Kristus, Syn Boha živého“. Hilarius říká: „Petrovi vyjevil Otec, aby vyznal: "ty jsi Syn Boha živého“. Tedy na této skále vyznání je vystavena církev. Tato víra je základem církve".

Ani z výpovědí (Jan 21,15n): „Pas mé ovečky“ a „Miluješ mě více než tito?“ ještě nevyplývá, že by Petrovi byl dal nějakou zvláštní nadřazenost. Vždyť mu přikazuje pást, to znamená, učit slovo, čili spravovat církev slovem. A toto má Peter společně s ostatními apoštoly.

Jiná výpověď dokazuje ještě jasnější, že Kristus dal apoštolům jen duchovní moc, to je pověření učit evangelium, zvěstovat odpuštění hříchů, uctívat svátosti, exkomunikovat bezbožných bez použití tělesného násilí. Ale nedal jim moc meče právo ustanovovat, obsazovat nebo přenášet světské království. Kristus totiž říká (Mat. 28, 18n): „Jděte tedy… učte je zachovávat všechno, co jsem vám přikázal“. Vždyť je známo, že Kristus nebyl poslán, aby měl v ruce meč, ani aby vládl nad světským královstvím, jak to sám řekl: „Moje království není z toho světa“ (Jan 18, 36). I Pavel říká (2. Kor. 1,24): „Ne že bychom panovali nad vaší vírou“. Podobně (2. Kor. 10,4): „Zbroje našeho boje nejsou tělesné“, atd. Že Krista při mučení korunovali trny, purpurovým šatům na posměch obrátili, znamenalo, že duchovní království bude v pohrdání, to je, že po potlačení evangelia pod zástěrou církevní moci zřídí se jiné, světské království. Proto Ustanovení hlava „Omnes“, odstavec 22 Bonifáce VIII. A tomuto podobné jsou falešné a bezbožné, neboť tvrdí, že papež je Božím právem světských království.

Toto učení vneslo do církve strašnou tmu a později i velký zmatek v Evropě. Zanedbaná je totiž služba evangelia. Vyhasla známost víry a duchovního království a myslelo se, že křesťanskou spravedlností je vnější správa, kterou ustanovil papež. Pak papežové začali uchvacovat světskou moc, přenášet království; nespravedlivými exkomunikacemi a válkami pronásledovali panovníků téměř všech národů v Evropě, ale nejvíce německých císařů; jedněch, aby dobyli italská města; druhých, aby dostali do své moci německých biskupů a vynutili císařem jejich schvalování. Ba i v Klementinu se píše, že „když se uprázdní místodržitelský stolec, právoplatným nástupcem je papež“.

A tak papež nejen začal vládnout navzdory Kristovu zákazu, ale jak tyran ještě se povýšil nad všechny krále. Nejen pro toto třeba tento skutek odsuzovat, ale ještě více je třeba to zatracovat, že skryt za Kristovu autoritu přenáší klíče království Božího na světskou vládu a spásu váže na tyto bezbožné a zločinecké domněnky, když učí, že lidé kvůli své spáse mají věřit, že papeži Božím právem náleží tato samovláda. Jelikož tyto bludy zatemňují víru a Kristovo království, nelze je zamlčet. Následky totiž ukázaly, že velmi poškodily církev.

Nutno doložit i třetí důvod. I kdyby římský biskup měl prvenství a nadvládu Božím právem, netřeba zachovávat poslušnost papežům, kteří zastávají bezbožné služby, modloslužbu a učení, protiřečící evangeliu. Ba nad takovými papeži a královstvím třeba vyslovit kletbu. Pavel jasně učí: „Kdyby vám anděl z nebe zvěstoval jiné evangelium místo toho, které jsme vám my zvěstovali, budiž proklet!“ (Gal. 1, 8)

A ve Skutcích: „Více sluší poslouchat Boha než lidi“ (5, 29). Ba i církevní zákony zřetelně učí, že „kacířského papeže netřeba poslouchat. Levitický velekněz byl Božím právem nejvyšším knězem, avšak bezbožným kněžím se přesto nemusela zachovávat poslušnost, jako např. Jeremiáš a jiní proroci nesouhlasili s velekněžími, apoštolé nesouhlasili s Kaifášem a nemuseli ho poslouchat. Je známo, že římští papežové se svými přívrženci obrňují bezbožným učením a bezbožnou službu. Ba i Antikristova znamení se úplně hodí na papežovo království a jeho údy. Pavel totiž v dopise Tesalonickým (2. Tes. 2,3n) popisuje Antikrista a nazývá ho "synem zatracení, který se bude protivit a povyšovat nade vše, co se jmenuje Bůh nebo je předmětem zbožného uctívání, takže se posadí do chrámu Božího a bude se vydávat za Boha“. Jde tedy o někoho, kdo panuje v církvi a ne o pohanské krále, a toho nazývá Kristovým protivníkem, protože vymýšlí učení, protiřečí evangeliu, a bude si osobovat Božskou autoritu. Především je známo, že papež panuje v církvi a že pod záminkou církevní autority a služby zřídil si tuto vládu. Skrývá se totiž za slova „Dám ti klíče“. A dále, papežovo učení na mnoha místech odporuje evangeliu a papež si přisvojuje trojnásobnou Božskou autoritu. Především přivlastnil si právo měnit Kristovo učení a služby, které Bůh ustanovil a žádá, aby se jeho učení a služby pokládaly za Božské. Pak si přisvojil nejen moc rozvazovat v tomto životě, ale také právo na duše po tomto životě. A dále, papež nedopustí, aby ho církev nebo kdokoli jiný soudil a staví svou autoritu nad soud sněmů a celé církve. Toto však již znamená, že se dělá bohem, když nedovoluje, aby církev nebo kdokoli jiný jej soudil. Konečně, tyto hrozné bludy a tuto bezbožnost brání s nesmírnou ukrutností a vraždí ty, co s ním nesouhlasí.

Jelikož je tak, všichni křesťané mají být chráněni, aby nebyli společníky papežova bezbožného učení, rouhání a nespravedlivé ukrutnosti. Proto papeže a jeho přívrženců mají opustit a proklít jako království Antikristovo, jako Kristus přikazuje: „Varujte se falešných proroků (Mat. 7,15). Pavel zase káže vyhýbat se bezbožným učitelem a dát je do klatby (Gal. 1,8: Tit. 3, 10). A v 2. Kor. 6,14 říká: "Nespřahejte s bezvěrci, protože jaké je společenství světla s tmou?)“

Je těžké rozcházet se s míněním tolika národů a dát se pojmenovat rozkolníkem. Avšak Boží příkaz přikazuje všem, aby nebyli společníky a obránci bezbožnosti a nespravedlivé ukrutnosti. Toto dostatečně ospravedlňuje naše svědomí. Vždyť bludy papežovy říše jsou zřejmé. A celé Písmo svaté velmi hlasitě volá, že ty bludy jsou démonickým a Antikristovým učením. Modloslužba je zjevná při znesvěcování mší, které vedle svých jiných chyb bezostyšně se zneužívají ještě i na nejpodlejší obchodování. Učení o pokání papež a jeho přívrženci načisto převrátili. Učí totiž, že hříchy se odpouštějí pro záslužnost našich skutků. Přitom kážou pochybovat o tom, zda se dosáhne odpuštění. Nikde neučí, že se hříchy odpouštějí zdarma pro Krista a že touto vírou dosáhneme odpuštění hříchů. Takto zatemňují Kristovu slávu, berou svědomitě bezpečnou útěchu a ničí pravou službu Boží, totiž cvičení víry, bojující se zoufalstvím.

Zatemnili učení o hříchu a vymysleli nauku o výpočtu hříchů, která plodí mnoho hříchů a zoufalství. K tomu vymysleli zadostiučinění a i jimi zatemnili Kristovu milost. Z toho povstaly odpustky, které jsou čirou lží, vymyšlenou pro výdělek. Dále, kolik zneužití a jakou modloslužbu zplodilo vzývání svatých? Kolikátá nemravnost povstala z učení o celibátu? Kolik tmy vylilo na evangelium učení o slibech? Zde vymysleli, že sliby jsou spravedlností u Boha a zasluhují odpuštění hříchů. Takto přenesli Kristovy zásluhy na lidské ustanovení a úplně odstranili učení o víře. Vymysleli, že nejhrubším ustanovení jsou službou Boží a dokonalostí a povýšili jich nad skutky v povolání, které Bůh žádá a které On ustanovil. Ani tyto bludy nesmíme podceňovat, protože urážejí Kristovu slávu, duším přinášejí záhubu, proto si jich nesmíme nevšímat. Konečně, k těmto bludům přistupují dva nesmírně hříchy. První, že papež brání tyto bludy s nesmírným útiskem a tresty. Druhý, že vytrhl soud z rukou církve a nedovoluje, aby se spory v církvi řádně rozsuzovaly, ba že usiluje postavit se nad sněm a mít moc zrušit ustanovení církevních sněmů, jak o tom bez studu říkají jejich kánony. A příklady svědčí, že papežové si počínali ještě mnohem nestydatější. Při 9. otázce 3. hlavy říká kánon: „Nejvyšší stolici nikdo nebude soudit, neboť soudce nebude soudit ani císař ani shromáždění kněžství ani králové ani lid“. A tak papež provádí dvojnásobnou tyranii: své bludy brání násilím a vraždami a zakazuje jich soudit. A toto poslední škodí jako veškerá zuřivost. Neboť když spravedlivým církevním soudem nelze odstranit bezbožné nauky a bezbožné služby, tak přes dlouhá staletí hyne nespočet duší.

Tolika bludů a tyranství papežovy říše by si tedy lidé měli povšimnout a uvážit čím dřív, že je třeba odstranit bludy a obnovit pravé učení pro Boží slávu a na spasení duší. Pak by měli ještě uvážit, jaký je to velký zločin podporovat nespravedlivou ukrutnost při mordovaní svatých, krev kterých Bůh nepochybně pomstí.

Především mají přední z údů církve, králové a knížata, poradit církvím a se postarat, jak odstranit bludy a uzdravit svědomí; vždyť Bůh zejména panovníků povzbuzuje: „Tak teď, králové, mudrujte; dejte se poučit, vy země soudci“ (Žalm 2,10). Prvním úkolem králů má tedy být dbát o rozšíření Boží slávy. Bylo by největší potupou, kdyby svou vážnost a moc použili k potvrzení modloslužby a jiných nesčetných zlořádů a na vraždění svatých.

Pokud by papež svolal sněm, jak by se církvi dalo pomoci, když nepřipustí žádné rozhodnutí proti sobě a dovolí mluvit pouze svým přívržencům, kterých si hroznými přísahami zavázal bránit své tyranství a bezbožnost, nevyjímaje ani slovo Boží? Protože však rozhodnutí církevních sněmů jsou rozhodnutími církve, a ne papežů, především panovníci mají krotit libovůli papežů a nedopustit, aby byla církvi odňata moc soudit a rozsuzovat podle Božího slova. A jako křesťané mají soudit i jiné bludy papežovy, tak mají trestat papeže, protože překáží pravé známosti a znemožňuje pravý soud církve Slovem. I kdyby římský biskup měl prvenství podle Božího práva, protože zastává bezbožné služby a učení odporující evangeliu, netřeba ho poslouchat. Ba třeba mu odporovat jako Antikristu. Papežovy bludy jsou zjevné a ne malé. Známá je jeho ukrutnost, kterou páchá na zbožných. A jisté je, že nám Pán Bůh přikazuje chránit se modloslužby, bezbožného učení a nespravedlivé ukrutnosti. Všichni zbožní mají tedy dostatečné, přesvědčivé a jasné důvody neposlouchat papeže. A tyto přesvědčivé důvody potěšují pobožných, když jejich pomluvy a obviňují z pohoršení, rozkolu a nesvornosti. Kdo však souhlasí s papežem a brání jeho učení a službu, ten se poskvrňuje modlářstvím a rouhavými výmysly, nese odpovědnost za krev zbožných, jichž papež pronásleduje, uráží Boží slávu a znemožňuje spásu církve, protože potvrzuje bludy a zneužívání pro všechny budoucí pokolení.

O moci a pravomoci biskupů

Ve vyznání a Obraně jsme přečetli, co je třeba říci o církevní moci. Že totiž evangelium dává mužům, postaveným na čelo církve, pověření učit evangelium, odpouštět hříchy, uctívat svátosti a navíc pravomoc, čili pověření exkomunikovat ty, zločiny kterých jsou známé, jakož i dávat rozhřešení těm, co se napravili. Podle vyznání je všem, i protivníkům, jasné, že tato moc je Božím právem společná všem, kteří jsou na čele církve, zda se jmenují pastýři, zda staršími a zda biskupy. Proto Jeroným ve svých apoštolských listech zřetelně učí, že všichni představení církve jsou i biskupy i staršími a cituje z Tita: „Na to jsem tě nechal v Krétě, abys uspořádal, co ještě nebylo a ustanovil po městech starší“ (1, 5 n), a pak dokládá ještě: „Biskup má být bez úhony“, „jedné manželky muž“. Podobně Petr a Jan nazývají se staršími (1. Petra 5,1; 2. Jana 1), a pak dokládá Jeroným, že později vyvolili jednoho, který byl ostatním postaven v čelo, a to se stalo proto, aby se zabránilo rozporům, aby nikdo netrhal církev, táhnouc ji na svou stranu. Neboť i v Alexandrii, počínaje od evangelisty Marka, až po biskupů Hérakla a Dionýsa, starší si vždy ze sebe vyvolili jednoho a postavili na vyvýšené místo; toho pojmenovali biskupem, jako když si vojsko ustanoví velitele. I jáhni si mezi sebe vyvolili, koho uznali za nejzpůsobnějšího a jmenovali ho arcidiakonem. Zda biskup koná něco, kromě ordinace, což by nevykonávali i starší?

Jeroným tedy učí, že jen z lidské moci jsou rozdíly v hodnosti mezi biskupy a staršími, čili pastýři. To ukazuje sama věc, vždyť moc je jedna, jak jsme výše řekli. Jedna věc však způsobila později rozdíl mezi biskupy a pastýři, a to ordinace. Rozhodlo se totiž, aby jeden biskup ordinoval kazatelů ve více církvích. Ale jelikož rozdíl v hodnosti mezi biskupem a pastýřem není podle Božího práva, je jasné, že podle Božího práva je platná i taková ordinace, kterou vykonal pastýř ve své církvi.

A tak, když řádní biskupové jsou nepřáteli evangelia nebo nechtějí ordinovat, církve si podrží své právo. Neboť kdekoli je církev, tam je i právo zvěstovat evangelium. Proto je třeba, aby si církev podržela právo povolávat, volit a ordinovat svých služebníků.

A toto právo je dar, daný výlučně církvi, kterou žádná lidská moc nemůže církvi uloupit, jak svědčí Pavel v listě Efezským: „Když vstupoval na výsost… dal lidem dary“ (4, 8). A mezi dary, dány výlučně církvi, počítá kněží, učitelů a dodává, že je dal na správu a budování Kristova těla. Kde je třeba pravá církev, tam musí být i právo volit a ordinovat kněží: jako v případě nezbytné potřeby dá rozhřešení i laik a je služebníkem a pastýřem tomu druhému. Augustin vypráví příhodu o dvou křesťanech na lodi, z nichž jeden pokřtil katechumena, a když ho pokřtil, pokřtěný dal onomu rozhřešení. Sem patří i Kristovy výpovědi, které potvrzují, že klíče jsou dány církvi a ne jen některým osobám: „Kde se dva nebo tři shromáždili ve jménu mém, tam jsem mezi nimi“ (Mat. 18,20).

Konečně toto potvrzuje i Petrova výpověď: „Vy jste královským kněžstvem“ (1. Petra 2,9). Tato slova se vztahují na pravou církev. Vždyť když jedině ona má kněžství, jistě má i právo volit si a ordinovat kněží. Totéž potvrzuje i obecná obyčej církve. Neboť kdysi lid si volil pastýřů a biskupů. Pak přistoupil biskup buď téže, buď sousední církve, který vyvoleného potvrdil skládáním rukou a ordinace nebyla ničím jiným než takovým potvrzením. Pozdější vznikly nové ceremonie, z nich některé popisuje Dionýz. Toto je však novější spisovatel a k tomu vymyšlený, ať je již jím kdokoli, jakož i spisy Klementovy jsou podvržené. Nejnovější k tomu ještě přidali: „Dám ti moc obětovat za živé i mrtvé“. Ale toto není ani u Dionýsa.

Z tohoto všeho je zřejmé, že má církev shodné právo volit a ordinovat kněží. Proto, když biskupové jsou heretiky nebo nechtějí ordinovat, nutí církve, aby si samy Božím právem ordinovaly pastýřů a kněží. A bezbožnost a tyranství biskupů způsobuje roztržky a nesvornost. Proto Pavel (Gal. l,7n) za prokletých přikazuje pokládat biskupů, kteří učí a brání bezbožné služby.

Mluvili jsme o ordinaci, která jediná podle Jeronýma odlišovala biskupů od ostatních starších. A tak netřeba se hádat o ostatních povinnostech biskupů. Netřeba říkat o biřmování a o posvěcení zvonů, které si podrželi pro sebe. Třeba ještě říci něco o příslušnosti.

Je známo, že obecná pravomoc vyobcovat z církve pro zjevné zločiny, patří všem pastýřům. Ale oni si ji násilnický přisvojili a zneužili na obchod. Vždyť se ani neví, že „oficiální“, jak se jmenují, si počínali zcela bezohledně a buď z lakoty, buď z jiné svévole pronásledovali lidi a vyobcovali je z církve bez řádného soudního líčení. Jaké to tyranství, že „oficiální“ po městech mají moc svévolně bez řádného soudu vyobcovat lidí? A na co všechno zneužívali tuto moc! Totiž na k trestání opravdových zločinců, ale na přestupky v postech nebo pro znesvěcování svátků a podobné hlouposti. Jen cizoložství ještě i někdy stíhali; ale pro tento hřích často pronásledovali nevinných a počestných lidí. A i když je toto provinění velké, přece však nikoho by neměl odsoudit bez řádného soudního procesu. Jelikož si biskupové násilnicky přisvojili tuto pravomoc a ji bezostyšně zneužívají, netřeba je poslouchat, je třeba tuto pravomoc vrátit zbožným pastýřem a dbát, aby se právoplatně prováděla na napravování mravů a na Boží slávu.

Zbývá ještě pravomoc ve věcech, které, jak říkají, příslušejí kanonickým právem před církevní soud; jsou to zejména manželské otázky. Tuto pravomoc mají tedy biskupové lidským právem ani ne tak odedávna, neboť z Justiniánova kodexu a novel vysvítá, že tehdy o manželských otázkách rozhodovala světská vrchnost. A světské vrchnosti Božím právem jsou nuceny provádět tyto soudy, pokud je biskupové zanedbávají. Toto připouštějí i kánony. Proto ani pro pravomoc netřeba poslouchat biskupů. A protože utvořily i některé nespravedlivé zákony o manželství a jejich užívají při svém rozsuzovaní, třeba zřídit jiné soudy. Vždyť ustanovení o duchovní příbuznosti jsou nespravedlivé. Nespravedlivé je i ustanovení zakazující manželství nevinné stránce při rozvodu.

Nespravedlivý je i zákon, který schvaluje obecně všechny tajné a skryté sňatky proti rodičovskému právu. Také nespravedlivý je zákon o celibátu kněží. Jsou ještě i jiné léčky pro svědomí v jejich zákonech, které však nemožno zde všechny vypočítat.

Zde uvedené stačí, aby se vědělo, že ve věcech manželských je mnoho papežských zákonů, a proto je třeba, aby světská vrchnost zřídila jiné soudy.

Jelikož tedy papeži věrní biskupové ochraňují bezbožné učení a bezbožné služby a neordinují zbožných učitelů, ba pomáhají papeži v jeho ukrutnosti a kromě toho ještě i uchvátili pastýřskou pravomoc a vykonávají ji násilnický, konečně, že v manželských otázkách se řídí mnohými nesprávnými zákony, úplně stačí, aby je církve neuznaly za biskupy. Sami by však měli pamatovat, že majetky dostali jako milodar na správu církví a na jejich zvelebení, jak říká pravidlo: „Dobrodiní je dáno kvůli úřadu“. Proto nemohou užívat tyto milodary s dobrým svědomím. A přitom okrádají církev, která má majetky na to, aby mohla uživit kněze, podporovat studia, podporovat chudé a zřizovat soudy, zejména manželské. Je totiž tak mnoho rozličných manželských sporů, že vyžadují zvláštní soudy a na jejich zřízení církev potřebuje majetky. Peter předpověděl, že budou bezbožní biskupové, kteří církevní almužny zneužijí na nádheru, zanedbávat přitom budou službu. No ti, co okrádají církev, ať pamatují, že Bůh potrestá jejich zločiny.

Seznam

doktorů a kněží, kteří podepsali Augsburské vyznání a Obranu atd. 1537

Na rozkaz najmilostivějších knížat a stavů a měst, které vyznávají učení evangelia, znovu jsme přečetli články víry, předložené císaři na augsburském sněmu a z Boží milosti všichni kazatelé, kteří byli přítomni na tomto Šmalkaldském sněmu, jednomyslně vyznávají, že ve svých církvích věří a učí podle článků vyznání a Obrany. Vyznávají také, že schvalují i článek o prvenství, moci a pravomoci papeže a o moci a pravomoci biskupů, který zde na konventu v Šmalkaldách předložili knížatům. A tak podepisují svá jména.

Já Jan Bugenhagen Pomořan D., podepisuji články augsburského vyznání, Obranu a článek o papežství, v Šmalkaldech přednesen knížatům. 
I já, Urban Regius D., superintendent církví ve vojvodství Lüneburských, podepisuji. 
Mikuláš Amadorff magdeburské, podepsal. 
Juraj Spalatinovi Aldenburský, podepsal. 
Alexander Osiander, podepisuji. 
M. Vitus Diethrieh Norimberský, podepsal. 
Štefan Agricola, kazatel kurský, vlastní rukou podepsal. 
Ján Draconites Marburské, podepsal. 
Konrad Figenbotz, podepsal se ve všem. 
Martin Bucer. 
Erhard Sehnepf, podepisuji. 
Pavel Rhodius, kazatel ve Štětíně. 
Gerard Oemcken služebník mindenskej církve. 
Brixius Nortbanus, kazatel susatský. 
Šimon Schneeweiss, farář v Crailsheim. 
Opět já, Pomořanech, podepisuji jménem mistra Jana Brenz, jak mi přikázal. 
Filip Melanchton, podepsal vlastní rukou. 
Anton Corvinus, podepsal jako svým jménem, tak i Adam z Fulda, vlastní rukou. 
Ján Schlachinhauffen, podepsal vlastní rukou. 
Juraj Helt Forheimský. 
Michal Caelius, kazatel mansfeldský. 
Peter Geltner, kazatel církve frankfurtské. 
Dionýz Melander, podepsal. 
Pavel Fagius Argentinský. 
Vendelín Faber, farář v Sebuggu a Mansfeld. 
Konrad Ottinger, kazatel Ulricha, wirtenberského vévody. 
Bonifác Wolfhart, služebník slova Augsburgském církve. 
Ján Acpinus, superintendent hamburský, podepsal vlastní rukou. Totéž dělá Ján Amsterodamský Brémské. 
Ján Fontanus, superintendent Dolního Hesenska, podepsal. 
Fridrich Myconius za sebe a Justus Mění, podepsal. 
Ambrozius Blauer.

Komentáře

Nikdo nekomentoval.
*
*
Překročil(a) jsi maximální délku komentáře o 0 znaků.
*  captcha

Poslední komentáře

CNW: Coutner

[CNW:Counter] Login:nejotazky
heslo:*****