Robert L. Moyer, baptistický pastor z Minneapolis, někdy více než před šedesáti lety, dal tuto přednášku. Pokusím se, jak nejlépe umím, podat jeho myšlenky v jazyce konce dvacátého století. Pravda, občas jsem přidal kus vlastního srdce - ale jinak je to hlavně R. Moyer.....

Osamělý Spasitel.

"Přišla noc, a On byl sám".... (Matouš 14:23). Náš Spasitel není nikdo jiný než Immanuel - "Bůh mezi námi". Před více, jak devatenácti stoletími chodil po této Zemi Bůh, který stvořil vše co existuje, v osobě Ježíše Krista. Není pochyb o Jeho božství. O Něm píše Písmo:"On je ten pravý Bůh" (1 Jan 5:20, King James version). Ale On je také člověkem! "A to Slovo bylo Bůh" a "Slovo na sebe vzalo lidské tělo a žilo mezi námi" (Jan 1:1 1:14). Bůh vzal na sebe naší lidskou přirozenost, stal se jedním z nás. (List Židům, 2:14-18). Vtělení, či inkarnace se stala skrze pannu. Bůh poslal svého Syna aby se narodil ze ženy, ve stáji. Byl dítětem, chlapcem, mužem. Byl vystavený všem hříchům i nečistotám lidské rasy. Spal, chodil po prašných cestách, hladověl, jedl, žíznil, pil, pracoval, prožíval smutek - právě tak jako my.... V úvodním textu stojí: "On byl sám".. Tato poznámka poukazuje na situaci, kdy byl sám na hoře ale tento text by mohl být použit na celý Jeho pozemský život! Ano, On byl osamělý, sám, ve všech aspektech... Toto byla jedna ze zvláštností Jeho lidství. Někdo to kdysi komentoval: "On byl osamělostí královského cizince, který se zdržel přes noc". V této dnešní studii uvidíme, že On byl sám od té počáteční chvíle ve stáji, až po ten kříž - že skrze celý Jeho pobyt na Zemi se táhne Osamělost jako dlouhá červená nit od začátku až do konce. Osamělost Jeho jedinečnosti. Ježíš Kristus byl unikátní. On je jediný svého druhu. Nebylo nikoho, není nikoho, a nebude nikoho, jako byl On. Nikdy nebylo a nebude druhé vtělení! Je pouze jeden Bůh-Člověk. Není správné říci, že Ježíš Kristus byl "dobrým člověkem", "velkým učitelem" - jistě On byl všechno to, ale On byl víc! Byl člověkem, a přesto je Bohem. V Něm byla dualita přirozenosti a přesto singularita osobnosti! Nemyslete si, že v Něm žily dvě osoby!... Ano, dvě přirozenosti, ale jedna osoba. On spojil svou božskou osobnost s lidskou přirozeností, aby se stal tím Jediným, Osamělým Bohem-Člověkem, který nemá - a nikdy nebude mít - sobě rovného. On, Život, byl uprostřed Smrti, On, Světlo, byl uprostřed Temnoty světa, On, nekonečně čistý, svatý, byl uprostřed hříchu tohoto světa.... Je možné být obklopen lidmi - a přesto zůstat sám! Občas slyším: "Dobrá, když půjdu do Pekla, budu tam mít velkou společnost". Ano, budeš - a budeš tam zcela sám-sama! Ale představte si Krista: Obklopen lidmi - ano - ale zcela sám, protože jiná taková bytost v tomto vesmíru nikdy nebyla, a nikdy nebude! Byl osamělý ve své čistotě... Někdo kdysi popsal Ježíše z Nazareta jako "bílou růži na louce plné rudých máků"... Není to živý pohled na Spasitele mezi hříšnými tvory tohoto světa? On s námi neměl nic, zhola nic společného! Bylo to pravdou tehdy, jako je to pravdou dnes, že "celý svět je pod mocí Satana"... Dovedete si představit, jak Jeho citlivá, bezhříšná duše, musela trpět v přítomnosti urážek Boha, hříchu a pokrytectví doby? Jeho čistota nemohla přece mít nic, zhola nic společného se špatností, hříchem, nečistotou, hanbou této Země! Jeho vlastní učedníci mu působili denně bolest! V tom pravém smyslu slova, Ježíš neměl jediného společníka, přítele! Lidé to být nemohli - jsou nečistí - zatím co On je čistý, jejich cíle byly hříšné, zatím co Jeho svaté, jejich srdce byla - a jsou - naplněna nenávistí - Jeho plné lásky.... Zamysleli jste se někdy nad tím, jak osamělý by se cítil křesťan v Pekle? Ale ani taková osamělost se nedá srovnat s Jeho... Byl osamělý ve své lásce... Ježíš Kristus miloval lidi - lidé nemilovali Ježíše Krista. "Nenávidí mne bez příčiny" bylo Jeho prohlášení. Volal: "Přijďte vy všichni, kteří jste unavení - já vám dám mír, pokoj, odpočinek" ale "přišel ke svým, a ti Ho nepřijali". Vůdcové národa, ve kterém z vlastní vůle přišel na tento svět, se Mu vysmívali, nenáviděli Ho, plánovali Jeho smrt. "Ukřižuj!" "Jeho krev na nás, a na naše děti!" Kolikrát si představuji Krista, jako chodí po prašných cestách Palestiny a dychtivě se dívá do očí každého poutníka, kterého potkává, zdali uvidí alespoň záblesk porozumění! Ne! "Přišel na svět, který sám stvořil - ale tento svět Ho nepoznal, nepřijal"... Neznám nic depresivnějšího, nic co tak zatíží srdce, než toužit po těch které miluješ - a najít je daleko mimo tvůj dosah...... Byl jsem v domě starého člověka, který nedávno pochoval ženu svého života. Něco jako Abrahám Sáru. Byla mu opravdovou ženou - dům proměnila v domov; byla jeho životním přítelem a společníkem. Nyní už tu nebyla a on onemocněl. "Bratře, já tu nechci zůstat" řekl se slzami v očích. Věděl jsem, že chce být s tou, kterou tak miloval. Toužil po ní - byla však mimo jeho dosah. A přesto - nikdy v historii lidstva nikdo nemiloval tak intensivně, nikdo netoužil po té stejné lásce jako Bůh, který se přišel za lidstvo obětovat! Jaká hlubina osamění je zvolání: "Jerusaléme, Jerusaléme... kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla - a vy jste nechtěli!"......... Ti stejní lidé, které On tak miloval - namísto aby k Němu spěchali, namísto aby Mu projevili svou lásku... ti stejní lidé Ho poplivali, zbičovali, nasadili Mu korunu z trnů, vysmáli se Mu, a nakonec Ho přibili na kříž... Dovedeš si představit, jak byl osamělý??? A s tou stejnou láskou volá dnes: Přijďte ke mně" - a lidé stále odmítají... A co ty? Je i pro tebe tím osamělým, odmítnutým Spasitelem? Tím Bohem, který tak miluje a sám lásku nenachází? Byl osamělý ve svém poslání. Existovala a stále existuje tupost lidského intelektu, a kamenný chlad lidského srdce, co se týče poslání našeho Spasitele. On věděl jaký úkol před ním leží - ale nikdo jiný to nechápal. Když se narodil, dali Mu jméno Ježíš (Jošua = Bůh spasí) ale zdá se, že to neříkalo nic ani těm Jeho nejbližším - Jeho rodině. Po celý pozemský život měl oči upřené na ten kříž. Když řekl že musí dělat "záležitosti Jeho Otce", měl na mysli ten kříž. Když řekl "má hodina ještě nepřišla" - měl na mysli Golgotu. Od samého začátku viděl zcela jasně konec svého poslání:agónii, hanbu, bolest za hranicí našeho chápání. Kdyby kdokoliv z nás znal vlastní budoucnost, pochybuji že by v noci klidně spal - někdo by možná ztratil i rozum. Jediná naděje a útěcha - možná - by byla láska, pochopení a povzbuzení přátel, drahých. Ale On neměl nikoho, kdo by býval porozuměl - On byl zcela sám! Jeho srdce muselo toužit po sympatií - nikdy žádnou nenalezl... Nikdy Mu nikdo neporozuměl - Jeho vlastní rodina i učedníci byli slepí, co se týkalo Jeho poslání. Oni měli na mysli dočasnou slávu, úspěch - On měl na mysli vykoupení lidstva. Věděli, že Bible píše o Mesiáši, který "vezme vládu na svá ramena a rozdrtí železnou rukou své nepřátele" - ale On, Ježíš chodil v opáncích po prašných cestách zatím co jiní jezdili v pozlacených vozech."Bez místa, kam by složil svou hlavu", zatím co jiní spali v palácích. A tak se Mu pohrdavě vysmáli, potom Ho odmítli a nakonec přibili na kříž, jako falešného Mesiáše... Dokonce i Jeho učedníci byli nakonec zklamaní! Sdíleli naději lidu, že On porazí Řím a posadí se na Davidův trůn. Čekali rytíře na bílém koni a On jim řekl že musí trpět, že musí být vydaný vůdcům, kteří Ho zabijí. Oni Mu odporovali a volali: "To nesmíš, toto se nesmí stát!" Dokonce i Jeho matka, která znala Jeho nadpřirozený zrod a čistý život se zdála, že vůbec neporozuměla Jeho poslání! Zdá se, že stála na straně těch, kteří Ho považovali za šílence viz Marek 3:21... Všechno to nepochopení, odmítnutí, společně s tím křížem, inspirovalo jednoho básníka který napsal: " a On zemřel na zlomené srdce".... Byl osamělý ve svém utrpení Příteli, vrať se zpět v čase a jdi se podívat tu poslední noc v Getsemanské zahradě! Poslechni si, jak volá k Otci! Vidíš ten krvavý pot? Vidíš jak touží po sympatii právě v tuto noc? Jak si přeje, aby učedníci s ním sdíleli ty poslední hodiny - ti však spí!! Přišla noc a On byl sám... Ani ti nebližší nechápali agónii, která bouřila v Jeho srdci. Byl sám.. Později, když vystoupil ze stínu olivových stromů, byl zrazen jedním z těch blízkých... zrazen polibkem! Potom všichni vzali nohy na ramena, utekli a On byl sám... Později Petr - Petr! přísahal, že Ho nikdy neznal! Jaká to scéna! Přítel - nejlepší Přítel jakého kdy lidstvo mělo - stojí v kritickou chvíli sám, bez přítele! Stál osamělý před veleknězem, aniž by alespoň jeden človíček vznesl jediný protest proti tomu, jak s Ním zacházejí! Stál před Pilátem aniž by jedna osoba promluvila na Jeho obranu! Kolik jich zahojil? Kolik uzdravil? Kolik jich přivedl zpět k životu? Už se to někdo pokusil spočítat? Kde byli všichni ti lidé, když On byl sám? Jistě, jeden nesl Jeho kříž - ale ne z lásky - byl k tomu přinucen! Když Ho přibili na kříž, všechny ty přátelské tváře - byly li tam jaké, se ztratily v nepřátelském davu a On viděl jen výsměch, nenávist, zlobu. Dav se rozestavil kolem kříže, kněží v pohrdlivé póze stáli vpředu, spodina davu se hlasitě posmívala - všichni čekali zvědavě na Jeho smrt. Nebyl tam slyšet sympatický hlas. Přišla Jeho hodina a On byl sám.... Kdyby tohle bylo všechno, snad by to nebylo tak hrozné. I jiní lidé prožili bolest, agónii, výsměch. Ale On byl opuštěn Bohem! To byl důvod toho strašného výkřiku, který jako nůž projel prostorem: Můj Bože, můj Bože - proč jsi mne opustil?" I Bůh Ho opustil. Žádný anděl Mu nepřišel na pomoc. Země vztyčila svou zaťatou pěst do Jeho obličeje - nebe zavřelo svou bránu. Nebylo tam teplo laskavého pohledu, slovo naděje, pomocná ruka ani ze země ani z nebe. Kolem Jeho nepřátelé plivali na Něj svou nenávist, nahoře Otec-Bůh se otočil k Němu zády. Ta temnota, která nastala v poledne, jakoby ještě více zdůrazňovala Jeho samotu. Byl ponechán sám sobě. Byl sám. Jeho osamělost byla jedinečná v historii lidstva. Když ti tři mládenci byli vhozeni do ohnivé pece, král uviděl, jak se s nimi v plamenech prochází Boží Syn. První křesťané byli mučeni a týráni neslýchaným způsobem. Nakonec z nich většinou zůstala krvavá směsice masa a kostí. A přesto to vydrželi bez zoufalých výkřiků. Když se jich později jejich drazí ptali: "Jak jsi to mohl vydržet?" Odvětil: "Ježíš byl se mnou"... Nebyli sami. Ale Ježíši na kříži byla odepřena i hojivá přítomnost Otce. On byl sám. On zemřel sám. Zápasil s bolestí, modlil se, trpěl, zemřel sám.... A kdo to všechno zavinil? Příčinou všeho byly naše hříchy.... Ten, který nikdy neudělal jeden jediný hřích, visel na tom kříži za hříchy naše. "Ale Kristus nás vykoupil z kletby zákona tím, že za nás vzal prokletí na sebe"... Stal se kletbou za nás. Nesl na sobě to, co jsme si zasloužili my. On jediný zemřel, protože jenom On sám to mohl udělat. Nikdo jiný - ani ti, kteří nás milují, by to nemohli vykonat. A to je ten důvod, proč byl sám! Už není sám!!! Věřím, že dnes náš Spasitel už sám není. "Odejít a být s Kristem" říká Pavel. A takových, kteří jsou doma kolem Krista je mnoho. Už není sám. Bůh vždy toužil po přítomnosti lidí. Mezi Bohem a člověkem byl velmi blízký vztah, do chvíle, kdy člověk odmítl Boha poslechnout. Bůh žil mezi svým lidem Israel ve stanu v poušti, později ve Chrámu a jednou bude opět žít mezi lidmi. Jeho účel- stvoření vesmíru, bude plně realizován až nová nebesa a nová Země zazáří s Bohem v jejich středu. Toto by se dalo popsat slovy Bible: "Hle, příbytek Boží je uprostřed lidí, Bůh bude přebývat mezi nimi a oni budou Jeho lid. Setře jim každou slzu s očí". Můj doslov Kdysi se jeden člověk zeptal Boha-Syna: Které je to největší přikázání? Bůh odpovídá:"Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou duší a celou svou myslí". Mohl by ses zeptat: A proč? Dovol, abych Ti za toho mého Boha odpověděl já sám: Protože Bůh tak miloval svět, že dal svého jediného Syna, aby žádný, kdo v Něj věří, nezahynul, ale měl věčný život... A pakliže ani tohle s Tebou nepohne, potom mi odpusť, když nebudu nijak truchlit, až jednou napochoduješ s velkou slávou do Pekla! Víc už nemohl udělat ani Bůh ! Konec. 31. 7.1996 Tonda.