kliknutím na podtržené texty se dostanete k odkazům a odpovídajícím článkům na blogu i na netu

Podívejme se tedy na jev, který by se měl zásadně dotýkat i samotných katolíků. Tímto jevem je

svatokrádežné příjmání římskokatolických kněží.

Možná je to úsměvné, ale dle katolické nauky se jedná o jeden z nejvážnějších prohřešků. Zkrátka, katolík - který je ve stavu těžkého hříchu, nesmí ke svatému příjmání. Jinak je vinen svatokrádeží, což je další těžký hřích a závažná urážka samého Boha, přítomného v této svátosti.

Římskokatoličtí kněží vlastně mohou realizovat svoji fyzickou sexualitu jedině formou těžkého hříchu. Těžkým hříchem je i masturbace.

Pravidelný homosexuální styk mezi kněžími je mnohovrstevný těžký hřích. Ale podstatné je, že podle ekvivalence s předpisy pro sexualitu rozvedených tento hřích nelze v žádném případě rozhřešit.

A přesto se běžně rozhřešuje.

Stejně tak lze jednoznačně říci, že pod trestem okamžité exkomunikace nelze rozhřešit pedofilii kněze a řeholníka. Natož opakovaně.

A přesto se to děje. Současný papež - i ještě jako prefekt kongregace pro nauku a víru - tento jev zastírá.

Podmínkou platnosti sv. zpovědi je tzv. účinná lítost. V případě pedofilie kněží je jedinou přijatelnou podobou účinné lítosti veřejné vyšetření policií a justicí.

Opět se to neděje a kardinál Ratzinger se tomutio účinně snažil bránit. Tzn. církev jako celek naprosto neprojevuje účinnou lítost.

Chcete důkaz? Je jednoduchý. Už jste někdy viděli anebo slyšeli o případu, kdy kněz při mši svaté nepříjmal tělo a krev páně?

Já tedy ne a to jsem chodil do kostela docela poctivě cca 40 let.

Takže se dá jednoznačně říci, že

 

celá římsko-katolická církev má zálibu v těžkém hříchu svatokrádežného svatého příjmání kněží.

  

Dosti pikantní je fakt, že při zamlčení jediného těžkého hříchu jsou vlastně všechny následující sv. zpovědi neplatné. Kněží si se svatokrádežným sv. příjmáním rozhodně hlavu nelámou a tudíž se z něj nejspíše ani nezpovídají.

Můžeme  jednoznačně říci, že po několika letech kněžské služby je možno s obrovskou pravděpodobností konstatovat trvalý stav těžkého hříchu.

Pokud by to bylo jinak, tak má církev utajené předpisy pro kněze. Co je dovoleno pánům není dovoleno kmánům.

Ale dosti pochybuji, že by to někdo z nich byl schopen obhájit.

V této souvislosti pak zcela jednoznačně padá dogma o neomylnosti papeže a Magisteria učitelského úřadu.

Boží slovo k nám prý neomylně přichází skze Magisterium učitelského úřadu církve.

 

Ale jak to Boží slovo má vypadat, když se dá jednoznačně říci, že Magisterium je tvořeno

 naprosto převážně kněžími se zalíbením v těžkém hříchu -

minimálně svatokrádežného sv. příjmání?