http://www.poutnici.com/jan-kalvin-hugenoti.html

Na jakých zásadách stavěl Jan Kalvín? Kdo to byli Hugenoti? Jak proběhla Bartolomějská noc? Kdy byl vydán a odvolán nanský edikt? Jak k tomuto ediktu přistupoval Kardinál Richelieu? Co učil Petr Jurieu ve svém výkladu Zjevení Jana? Jak zemřel Jacques Roger?

Jan Kalvín (1509-1564)

Ačkoliv Ženeva jako Neuchatel byla řadou vzrušujících událostí vysvobozena z nadvlády Říma, netrvalo dlouho a byly zavedeny takové vládní formy, které se hluboko dotýkaly církví, aniž plně odpovídaly Písmu. Olivetan byl jeden z prvních, který vedl svého příbuzného Kalvína, ke studiu Bible. Kalvínova neobyčejná schopnost mu od samého mládí zajišťovala vliv, kamkoliv přišel. Roku 1536 byla v Basileji vydána jeho knihy „Řády křesťanského náboženství“, ve které se prokázal jako nejschopnější teolog své doby. Do Basileji musel utéct, když byl vyhnán z Francie. Téhož roku, když byl na cestě do Štrasburku, byl Kalvín válkou přinucen putovat přes Ženevu, kde se zastavil v jedné hospodě s úmyslem, že ráno bude pokračovat. Farel, který uslyšel o jeho příchodu, jej vyhledal ho a ukázal mu, jaká podivuhodná práce byla v Ženevě i v celém širém okolí vykonána a stále ještě pokračuje, zdůraznil mu jaké boje je potřeba vést a jak jsou třeba pomocníci; on i ti, kteří byli s ním, byli zahrnováni voláním ze všech stran. Doporučoval Kalvínovi, aby zůstal a uchopil se práce s nimi. Kalvín se bránil, poukazuje na svou neschopnost, potřebu klidu ke studiu, na svou povahu, nevhodnou k činnosti, jaká od něj požadoval. Farel ho zaříkal, aby nepovoloval své lásce ke studiu nebo jinému druhu práce, jemu samému se líbící, ale aby se postavil na cestu poslušnosti, volá-li Bůh.

Přemožen prudkostí Farela a získán jeho výzvou, Kalvín souhlasil, že zůstane a s výjimkou období tří let vyhnanství strávil zbytek svého života v Ženevě. S tímto městem je navždy spojeno jeho jméno. Po mnohých bojích vnutil městu svůj ideál státu a církve, organizovaných většinou podle starozákonních vzorů. Městská rada měla absolutní moc, právě tak v záležitostech náboženských jako civilních a byla nástrojem Kalvínovi vůle. Obyvatelé města byli nuceni buď podepsat vyznání víry, nebo opustit město. Byla zavedena přesná pravidla, upravující mravy a zvyky obyvatelstva. Církve, které začaly povstávat na základě poslušnosti Nového Zákona, téměř zmizely ve všeobecné organizaci, neboť papežská nařízení byla nahrazena nařízeními reformovaných a svoboda svědomí byla téměř popřena.

Jedna forma převládajícího omylu, který se snažil Kalvín potřít svými přísnými pravidly, bylo unitářství. Bylo starého původu, podobalo se v mnohém ohledu arianismu, ale tehdy bylo nazýváno socinianismem na základě spojení s Leliem (1525-62) a Faustem Socinim (1539-1604), strýcem a synovcem, rodáky z italské Sieny. Faustus žil dlouho v Polsku od doby, kdy tam jakož i v Sedmihradsku bylo unitářské učení dovoleno a velmi rozšířeno. Spojil rozdělené unitářské církve v Polsku; jejich členové byli nazýváni „polští bratří“ a jejich názory byly vyjádřeny „rakovianským katechismem“. Socinianismus se od nich rozšířil jako z nějakého ústředí. Brzy zachvátil některé členy protestantských církví a později získal rozhodující vliv zejména v protestantském duchovenstvu. Záležel z veliké míry v kritice současné teologie a na této kritice zakládal svou výzvu, obracející se spíše k intelektu než k srdci a k mysli.
Španělský lékař Servetus, učící podobnému učení, dojel na svých cestách do Ženevy a za svého pobytu se dostal do sporu s Kalvínem a s radou. Poněvadž odmítal odvolat svůj omyl, byl upálen (1553). To byl logický výsledek systému, který byl v Ženevě zřízen.

Kalvínova pravidla v Ženevě

Ženeva se za Kalvínovy vlády stala slavnou a poskytla útočiště mnohým pronásledovaným uprchlíkům z různých zemí. Mnozí přišli až z Anglie a Skotska. Tyto velmi silně ovlivnila Kalvínova genialita, takže nesli jeho učení daleko do kraje. A tak nabyl kalvinismus mocného vlivu ve světě. Jeho přísná nařízení jistě vytvořila některé silné charaktery. Farel se podřídil Kalvínově nadvládě, ale odmítal všechny žádosti, aby se usadil v Ženevě nebo přijal nějaké postavení, k němuž se pojily čest a zisk. Svým střediskem si utvořil Neuchatel, oženil se, ale pokračoval ve svém tvrdém životě jako cestující kazatel. Dožil se v pokoji věku 76 let.

Mezitím byla ve Francii roku 1534 zasazena vážná rána vzrůstu křesťanských církví a kázání evangelia, které pokračovalo přes veliké útoky a pronásledování. Někteří věřící v Paříži, netrpěliví pro pomalý postup ve Francii ve srovnání s rozsáhlou mírou svobody, která byla získána ve Švýcarech, poslali tam jednoho muže ze svého středu, jménem Feret. Měl se poradit s tamními bratry, jak by měli postupovat, aby smělejším nasměrováním získali svobodu Slova. Výsledkem bylo, že reformovaní ve Švýcarsku sestavili prudký útok na mši, což vytiskli ve formě plakátů a traktátů a poslali do Paříže. Mezi věřícími bylo mnoho různých názorů, mají-li být plakáty vyvěšeny a traktáty rozšířeny nebo ne. Couralt, který mluvil za „lidi úsudku“, pravil:

„Chraňme se vyvěsit tyto plakáty! Tím bychom jen podpálili zuřivost našich protivníků a vyvolali rozprášení věřících“.

Jiní pravili:

„Hledíme-li z jedné strany na druhou, abychom viděli, jak daleko můžeme jít, aniž dáváme všanc životy, odříkáme se Ježíše Krista.“

Odvážnější většina zvítězila, záležitost byla pečlivě zorganizována a jedné říjnové noci byly plakáty přibity po celé Francii, ba dokonce jeden z nich byl upevněn na dveřích místnosti, ve které spal král, na zámku v Blois. Bylo to dlouhé pojednání, nesoucí nápis:

„Pravdivé důvody, ukazující strašné, veliké a nesnesitelné pohanění v papežské mši, která byla přímo vymyšlena proti svaté Večeři našeho Pána, jediného prostředníka, Spasitele Ježíše Krista“.

Druhý den ráno byly plakáty čteny; jejich účinek byl děsivý. Král byl vytržen ze své nerozhodnosti a získán k politice vyhlazení reformované skupiny. První den v parlamentě prohlásil, že bude odměněn každý, kdo oznámí ty, kteří vyvěsili plakáty, a rozhodl, že kdo je bude skrývat, bude upálen. Vězněni byli i ti, kteří byli jen v podezření, že se účastnili jejich shromáždění, nebo třeba jen skromně nakloněni k reformaci, počítaje v to i ty, kteří odmítali vyvěsit ony plakáty. Všeobecná hrůza nabyla vrcholu. Mnozí zanechali vše a uprchli za hranice. Po celé Francii hořely ohně, které obdržely své živé oběti, zejména pak v Paříži.
Konalo se procesí (1535) těch nesvětějších reliktů, které se daly sehnat, a kráčelo se pařížskými ulicemi. Shromáždili se král, jeho rodina, dvůr a veliký počet kněžstva a šlechty spolu s obrovským zástupem lidí. Hostie se nosila ulicemi a slavná mše byla sloužena v Notre Dame. Potom byl král spolu s velikými zástupy lidí svědky upalování nejdříve v ulici St. Honoré a potom u tržnice, kde umírali někteří z nejlepších obyvatel Paříže, a to takovým způsobem, že jejich utrpení bylo prodlouženo. Všichni bez výjimky až do konce osvědčili svou víru v Ježíše Krista s takovou odvahou, že přiměli k obdivu i své mučitele.

Učený a umírněný Sturm, profesor královské koleje v Paříži, napsal Melanchthonovi:

„Byli jsme v nejlepší a nejpěknější situaci, díky moudrým lidem. A nyní, hle, na radu nezkušených lidí jsme upadli do největší pohromy, do největší bídy. Psal jsem ti minulý rok, že vše pěkně pokračuje a jakou naději skládáme v královu spravedlnost. Blahopřáli jsme jedni druhým. Ale běda! Výstřední lidé nás vytrhli z těchto příznivých dob. Jedné noci v říjnu v několika okamžicích celá Francie, každý její koutek byl jejich vlastníma rukama polepen plakáty, které posuzovaly kněžské řády, mši, eucharistii... Ve své odvaze šli tak daleko, že jeden z nich upevnili na dveře králova obydlí, jako by si přáli tímto prostředkem vyvolat zcela jisté a strašné nebezpečí. Od tohoto unáhleného činu se vše změnilo. Lid je pobouřen, mysli mnohých naplněny strachem, úřady rozčileny, král podrážděn a strašlivý soud začal. Musí se přiznat, že oni nerozumní lidé, i kdyby nebyli příčinou, byli při nejmenším příležitostí k tomu, jen kdyby bylo možno u soudců zabezpečit spravedlivý úsudek! Někteří, kteří byli chyceni, propadají okamžitě trestům. Jiní rychle vyhledávají bezpečí a prchají. Nevinný lid trpí trestem pomsty. Udavači se ukazují veřejně. Někteří dovedou být obojími: žalobci i svědky.
Co ti píši, není zbytečné povídání, Melanchthone, buď ujištěn, že ti neříkám vše a při psaní neužívám tak silných výrazů, které by stav našich záležitostí vyžadoval. Osmnáct učedníků evangelia bylo již upáleno a totéž nebezpečí hrozí ještě většímu počtu. Každého dne se to nebezpečí šíří dál a dál. Není dobrého člověka, který by se nemusel bát pomluv udavačů a který by nebyl ztrápen smutkem při pohledu na tyto hrozné činy. Naši nepřátelé vládnou a to se vší možnou autoritou, neboť soudí, že bojují za spravedlivou věc a že uklidňují povstání. Uprostřed těchto velikých a nesčetných běd zbývá jediná naděje, že lid začíná cítit odpor k tak krutému pronásledování a že se král nakonec zardí, že žíznil po krvi těchto nešťastných lidí. Pronásledovatelé jsou podněcování divokou nenávistí a nespravedlností. Kdyby král mohl vědět, jaký duch oživuje tyto krvežíznivé muže, bezpochyby by pojal lepší rozhodnutí. A přece si nezoufáme. Bůh vládne, On rozežene všechny tyto vichřice, On nám ukáže přístav, kam bychom se uchýlili. On poskytne útočiště dobrým lidem, kde se budou moci odvážit volně vyjadřovat své myšlenky.“

Skupiny věřících se scházely na mnohých místech Francie ke čtení Písem a k chvalořečení bez nějaké zvláštní organizace.1 Říkal: V jedné skupině v Paříži bylo narození dítěte příčinou mnohých úvah, jak by mělo být pokřtěno. Otcovo svědomí nedovolovalo, aby je nesl do římského kostela, ale rovněž neměl možnost nést je ke křtu za hranice. To vedlo k vývoji nového systému. Shromáždění se sešlo, modlilo se za ten předmět a rozhodlo se utvořit církev samo ze sebe. Zvolili Jana de Macon, aby byl jejich služebníkem a označili též starší a diakony a dali tak základ organizované církvi, v níž sloužící byli pověřeni křtít a brali na sebe i takové funkce, které přináležely ordinovaným osobám. Od toho času, kdy právě totéž (1555) učinily mnohé ze sborů věřících po celé Francii, rychle rostl počet církví, které přijaly tento presbyteriánský řád. Veliký podíl na tom měli ženevští pastoři.

Zavedení presbyteriánského systému

Reformované církve v Holandsku a Skotsku byly více dotčeny příkladem tohoto francouzského hnutí než příkladem z Ženevy. Kalvín dával přednost vedení každého sboru vlastními služebníky nebo staršími, kdežto ve Francii církve brzy zavedly synody služebníků a starších, představujících sbory, které by měly autoritativní moc nad skupinou církví. Místní shromáždění vyslala delegáty, kteří vytvořili širší, provinciální synod. Roku 1559 byl konán v Paříži první národní synod církví ve Francii. Při této příležitosti bylo stanoveno vyznání víry, které každý služebník musel podepsat a byla sestavena „Kniha kázně“, upravující řád a kázeň církví a každý služebník ji musel přijmout a podřídit se jí.

Hugenoti

Přívrženci těchto církví byli často nazýváni „evangelizátoři“ nebo „ti z náboženství“, ale postupem času jim bylo dáváno nejvšeobecněji jméno „Hugenoti“2 Říkal: . Není s určitostí známo, z čeho vlastně toto jméno vzniklo.
Jihovýchodní Francie, která po staletí byla tak ochotná přijímat evangelium a kde pravda byla potlačena jen opakovanými a nelítostnými masakry, ukázala nyní opět starou, nepřemožitelnou touhou po Slovu a v některých oblastech se stala převážně hugenotskou. V ostatních částech země byli hugenoti mezi lidem obvykle v mizivé menšině. Mezi oběma náboženskými skupinami byl stav napětí, až byla volnost bohoslužeb zajištěna hugenotské menšině královským dekretem. Z toho plynula naděje, že reforma a snášenlivost by mohly přinést mír. Státní sněm nebo parlament byly tomu nakloněny a tak královna matka Kateřina Medicejská napsala papeži:

„Počet těch, kteří se sami oddělili od římské církve, je tak veliký, že již nemohou být potlačeni přísností zákona nebo silou zbraní. Stali se tak mocnými pomocí šlechty a úředníků, kteří se připojili k jejich skupinám, jsou tak pevně spojeni a denně jim přibývá síly, že se jednoho dne mohou stát hrozivým živlem ve všech částech království. Zatím není mezi námi, díky Bohu, ani anabaptistů, ani prostopášníků, ani přívrženců ohavného smýšlení.“
Trvala na možnosti utvořit s nimi spolek a navrhovala, že by s prospěchem mohlo být reformována římské společenství.
Papež odporoval a obě strany se ozbrojily pro všechny případy. Admirál Coligny, vůdce hugenotů, prý řekl:

„Máme 2050 církví, 400000 mužů schopných nosit zbraně, mezi něž nepočítám naše tajné přívržence.“

Vévoda z Guise, vůdce katolické strany, rozptýlil všechny naděje v kompromis útokem na veliké shromáždění bezbranných modlitebníků v nějaké stodole, kde je spolu se svými vojáky obklíčil a bezmocné oběti pobili podle své libosti. Následovala občanská válka a pustošení krajů. Po letech vyčerpávajícího zápasu bylo sjednáno příměří tím, že byl smluven sňatek Jindřicha z Béaru, krále Nabarrského, tehdejšího vůdce hugenotské věci, a Markéty, dcery Kateřiny Medicejské a sestry francouzského krále. Sňatek byl slaven v Paříži (1572) s velikou nádherou a hugenoti se naň dívali jako na smíření uspokojující obě strany. Veliký počet z nich, počítaje v to i jejich hlavní vůdce, se shromáždil do města, aby se zúčastnili oslav.

Bartolomějská noc

Krátce potom, asi týden po oddavkách v Notre Dame, byl dán povel podle předem umluveného plánu a katoličtí vůdcové se spolu se svými tlupami vrhli na nic nepředvídající hugenoty a nastalo svatobartolomějské vraždění. Nebylo úniku. Hugenotské domy byly předem označeny. Muži, ženy, děti byli bez milosti zabíjení. Mezi prvními zavražděnými byl admirál Coligny. Po čtyřech dnech Paříž a Seina byly naplněny zmrzačenými těly místo zdatnými muži, ženami a skupinami šťastných dětí, které před týdnem naplňovaly ulice. Po celé Francii se děly podobné činy. Po prvním překvapení zbývající hugenoti za vedení Jindřicha z Navarry a prince z Condé zorganizovali odpor a nastala válka Ligy, která držela Francii v bídě více než dvacet let.

Nanteský Edikt, 13. Duben 1598

Roku 1594 nastoupil na francouzský trůn Jindřich z Navarry jako Jindřich IV. Byl to statečný a moudrý vládce, ne však nábožný muž a vedl hugenoty spíše jako politickou než jako náboženskou stranu. Jeho postavení protestantského vůdce, bylo obtížné v převážně katolické zemi, jejíž králové náleželi vždy k církvi římské. Rozřešil problém tím, že se sám stal katolíkem. Zabezpečil si tak trůn, zákonem pak dokázal svou přízeň hugenotům, využiv své nové pozice. Tak římskokatolická dynastie byla ve Francii upevněna, ale (1598) král vydal edikt nantský, kterým byla hugenotům dána svoboda svědomí a bohoslužeb.

Katolická liga se mu nepodrobila, král ji však porazil, potlačil a vyhnal jezuity. Hugenoti byli státem uvnitř státu, měli svá vlastní města, v některých částech oblasti a všude svá práva. Dvanáct let po vydání nantského ediktu byl král zavražděn a brzy nastalo pro hugenoty opět trápení. Byli pobíjeni, což je nutilo vždy postavit se se zbraní v ruce na odpor. Kardinál Richelieu vedl však proti nim válku s takovou mocí, že byli nakonec zničeni. Jejich velká pevnost La Rochelle byla dobyta, a tím přestali existovat jako ozbrojená politická moc. Richelieu jim přece dal jakousi svobodu. Takže se smířili s vládou. Věnovali se se svou charakteristickou energií rolnictví, průmyslu a obchodu a stali se zámožnými, vlivnými a pramenem mnohého blahobytu pro Francii.

Když se Ludvík XIV. ujal po smrti Mazarinové vlády ve Francii, okamžitě začal potlačovat vliv hugenotů. Pod vlivem jezuitů jakákoliv záminka byla příčinou, aby byli donuceni připojit se k římské církvi. Ti, kteří se vzpírali, byli podrobeni vzrůstajícímu se pronásledování. Snášeli je trpělivě, čímž se jejich utrpení jen přiostřovalo. Děti jim byli odjímány a dávány do katolických klášterů. Sami byli znovu pobíjeni a jejich shromáždění zakazováno. Drsní vojáci byli ubytováni v jejich domovech a zůstávali tam, jak dlouho se jim líbilo – proslulý systém „dragonád“. Když lidé uprchli, byli honěni po lesech a jiných místech, kde brutální dragouny, kteří je jakýmkoli druhem týrání a urážek nutili k „obrácení“ nebo je uštvali k smrti.

Odvolání Nanského ediktu roku 1685 Ludvíkem XIV.

Roku 1685 vyšlo odvolání nantského ediktu a s ním zmizely poslední naděje hugenotů. Všichni jejich pastoři museli během 14 dnů opustit zemi. V několika týdnech bylo zničeno 800 míst, kde se scházeli. Bylo nařízeno, aby jejich děti byly pokřtěny a vychovány v římské církvi. Jakékoli zaměstnání bylo znemožněno těm, kteří se „neobrátili“, a ti, kdo se pokusili opustit zemi, byli-li to muži, byli posláni doživotně na galeje, byli- li to ženy, doživotně uvězněny. Přes všechna nebezpečí, že se sami vyhubí, opouštěli svůj majetek, putovali po skrytých cestách s malými dětmi, se starými i nemocnými, přes všechna zoufalá nebezpečí při přecházení silně střežených hranic. Uskutečňovali tak vystěhování nejlepší části francouzského národa, který tím byl trvale ochuzen. Zatímco země, které vyhnance přijaly, Švýcarsko, Holandsko, Branibory, Britanie a jiné, byly obohaceny příchodem mnoha schopných lidí, silného kalvinistického charakteru, kteří s sebou přinášeli dovednost v průmyslu a obchodu; zaujali vedoucí místa v životě politickém, vojenském i námořním, ale rovněž i v oboru věd a umění.

Ačkoliv po odvolání nantského ediktu opustilo velké množství hugenotů Francii, přece ještě větší počet jich buď nemohl, nebo nechtěl odejít. Trpěli pak dále neřestí dragonád. Největší jejich počet byl v Dauphiné a Languedoc a proto tam bylo pronásledování nejintenzivnější. V této době úzkosti mezi nimi vyrostl duch obzvláštního duševního zanícení a žáru. Petr Jurieu napsal roku 1686 výklad Zjevení Jana, ve kterém učil, že předpověď babylonského pádu se vztahuje na římskou církev a že se splní roku 1689. jeden z jeho žáků, Du Serre, učil prorockým náhledům svého mistra děti v Dauphiné a ty pak, vychovány v hrůzách dragonád, se procházely v houfech „malých proroků“ a chodily od vesnice k vesnici, citujíce hrozné soudy z knihy Zjevení a oznamujíce jeho brzké naplnění. Nejproslulejší z těch dětí byla dívka, známa pod jménem „krásná Isabella“. Tisíce těch, kteří byli přinuceni vstoupit do římské církve, se vrátili a odmítli účastnit se mše. V Languedoc bylo více než 300 takových dětí, které prorokovaly, uvězněno.
V cevennských horách muži i ženy upadli do vytržení, v němž mluvili čistou biblickou francouzštinou, ač jinak dovedli mluvit jen svým dialektem, a nadchli své posluchače hrdinnou odvahou. Přes všechna svá utrpení tito lidé zůstávali věrni králi. Roku 1683 jejich představitelé, pastoři, šlechta a vedoucí se sešli a poslali Ludviku XIV. prohlášení o své loajalitě. A právě v této době papež naléhal na jejich vyhlazení, nazývaje je „prokletým rodem starých albigenských“.

Camisardská válka 1703-1705

Abbé du Chayla zavedl v té době speciální nástroj k mučení a prováděl takové krutosti na uprchlících v Cevennách, že se zdvihli, zabili ho a zorganizovali vojenský odpor proti dragonádám. Mezi jejich vůdci byl Jan Cavalier, pekařský pomocník, který jako sedmnáctiletý vedl camisardy, nazvané tak podle bílých košil, které nosili přes oděv místo uniformy. Stál v jejich čele po tři léta (1703-1705) a s úžasnou schopností bojoval a porážel nejschopnější francouzské maršály, ačkoliv jeho malá armáda nikdy nepřesahovala 3000 mužů, kdežto jeho protivníci postavili proti němu i 60000 lidí. Měl možnost uzavřít čestný mír, ale někteří z jeho druhů, kteří pak pokračovali ve válce, byli vyhubeni.

Církve pouště

Camisardská válka byla výjimkou. V jiných krajích hugenoti trpěli bez odporu strašnou bídou, do níž byli uvrženi. Mnozí byli oběšeni nebo upáleni, mnohé ženy uvězněny, obzvláště v Grennoblu a Valence. Jedna žena, Luisa Moulin z Beaufortu (1687), byla odsouzena k oběšení před dveřmi vlastního domu proto, že se dopustila zločinu; navštívila totiž shromáždění. Prosila o milost, aby směla nakrmit naposled své dítě; potom zemřela s klidnou odvahou. Za takovýchto podmínek „církve pouště“ nebo „církve pod křížem“, jak byly nazývány, pokračovaly ve svém svědectví.

Jacques (Jakub) Roger a Antonín Court

Jakub Roger, jeden z uprchlíků z Dauphiné za časů odvolání nantského ediktu, vnitřně vyburcován utrpením bratrů z rodného kraje, srovnávaje jejich bídu s bezpečím, ve kterém se žilo v zahraničí, se rozhodl, že se vrátí do Francie. Nalezl věrný zbytek věřících, odolávající vší moci, násilí a protivenství. Viděl dále, že práce „proroků“, a to jak mužů, tak žen se zvrhla v některých krajích ve fanatismus a nepořádek. Soudil, že je nezbytně nutno nahradit pastory, kteří uprchli a znovuzřídit systém synodů, který zanikl.

K němu se připojili i ostatní. Při cestování se záhy setkal s Antonínem Courtem, mladým dvacetiletým mužem, který se již těšil velkému uznání a který se měl vyvinout v nejpřednějšího ze všech, kteří pracovali pro „církve pouště“. Court ukázal, že je muž bystrého úsudku a pohotové inteligence. Jako kazatel a odvážný cestovatel, neúnavný pracovník a organizátor směřoval svou prací k znovuzřízení církevní organizace s krajskými a dokonce národními synody. V Lausanne byla zřízena cvičná škola pro pastory a kazatele za jeho dohledu. Byla to škola mučedníků, neboť řada mužů, kteří ji opustili a šli pracovat do Francie, byla oběšena, a to mnozí z nich velmi mladí. Jakub Roger 3 Říkal: sám byl oběšen v Grenoblu ve věku sedmdesáti let. Životy těchto lidí se skládají z ustavičných útěků, kdy unikají jen o vlas smrti do hor a lesů, z návštěv vesnic a církví a služby Slovem. „Církve pouště“, místo aby byly vyhubeny, vytrvale vzrůstaly, až roku 1787 toleranční akt, vydaný Ludvíkem XVI., přinesl úlevu a roku 1793 revoluce, která zachvátila Francii, dala všem svobodu svědomí.

Putující církev - E.H.Broadbent
Přeložil: Dr. Jan Zeman

Redakčně upraveno