Nehledám a také nečekám, že takovou na této straně věčnosti najdu. Nekladu si za cíl dokonalost, jen se snažím najít lidi, kteří mají ve svém životě na prvním místě Pána. Jednou věcí je, že se lidé společně snaží o ideál, za který bojují, ale druhou věcí je poznání, že každý člověk pak spatřuje svůj ideál trochu v něčem jiném.

 

Neskrývám skutečnost, že mám velkou starost o další vývoj organizovaného křesťanství. Většina z toho, co dnes nazýváme církví, sestává většinou jen z dobře zorganizovaných setkání, při kterých mají věřící mezi sebou jen minimální vzájemný kontakt. Jsou utvrzováni v tom, aby se stále více spoléhali na systém nebo na vedoucí církve, než na Pána Ježíše. Vynakládáme více energie na to, abychom přizpůsobili naše jednání tomu, jak to vyžaduje instituce, než abychom pomáhali lidem na cestě tak, aby byli pod symbolem Kristova kříže proměňováni!

 

Mám už po krk sdílet společenství s takovými lidmi, kteří chápou církev jen jako dvě hodiny týdně strávené vyznáním hříchů, zatímco pak celý týden žijí čistě světskými záležitostmi.

 

Mám dost těch, kteří se spoléhají na vlastní spravedlnost, ale nemají soucit s trpícími lidmi ve světě. Také mám dost těch, kteří zneužívají slabých jedinců ve „své“ církvi a manipulují s nimi tak, aby uspokojili své egoistické potřeby. Rovněž mám dost všech kázání, ve kterých nejde o nic víc než o otrocké plnění jakýchsi náboženských povinností a jež zcela opomíjí svobodu Boží lásky. A nakonec mám dost všech míst, kde se zdůrazňují hlavně požadavky církve coby instituce, a kde se vztahy mezi věřícími a jejich přístup k Bohu stále více dostává na okraj zájmu.

 

 Celá kniha je zde: