Arnoštka Čermáková - moje babička z otcovi strany byla dcerou Karla Jedličky (*25. ledna 1841) a Alžběty rozené Pospíšilové.
Z HISTORIE RODU JEDLIČKU
Antonín Jedlička - solník a obchodník s moukou v Kroměříži je nejstarší známý předek. Byl ženat s Antonií, dcerou bohatého kroměřížského měšťana Cyrila Rypky. Když otec nevěsty si před svatbou zjišťoval finanční situaci svého nastávajícího tchána obezřetně si prohlížel jeho obchod a sklady, ale ke své spokojenosti shledal, že svou dceru provdává do prosperujícího obchodu. Sklady solníka Antonína Jedličky byly zaplněny sudy vrchovatě naplněnými solí. A tak bez váhání sňatku svolil a připsal velký majetek novomanželům. Již několik dní po sňatku se začali hlásit věřitelé a zanedlouho všechen majetek propadl zkáze, neboť obchod byl již v den svatby před úpadkem a věřitelé jen nedočkavě čekali na jeho uzavření a příchod bohaté nevěsty. Ty plné bečky se solí to byly jen obrácené sudy vzhůru dnem, na něž byly navršeny kopečky soli. Rodina pak žila v bídě, neboť navíc otec byl velmi lehkomyslný a snad i pijan. Kroměřížský rodák pan Šlosar, řídící obecné školy v Buchlovicích, mému tatínkovi vyprávěl, že prý snad potom ani nežil s manželkou a dětmi. Antonín a Antonie Jedličkovy měli dva syny Karla (otce babičky Čermákové) a Antonína.
Karel Jedlička - syn Antonína Jedličky se sice vyučil perníkářem, ale pak jako mnoho mladých Přerovanů té doby přijal zaměstnání u dráhy. Jednokolejná severní dráha císaře Ferdinanda měla vésti z Vídně do Bochni v Haliči, ale pro nedostatek finančních prostředků se roku 1842 stalo město Lipník dočasně konečnou stanicí této železnice.
Ve svých 24 letech se oženil s Alžbětou, dcerou přerovského maloměšťana a krejčího a Antonína Pospíšila (v matrice je psán Pospischil) a jeho manželky Josefy rozené Možné z Přerova, narozené v Přerově (*1843). Jejich manželství bylo požehnáno dceruškou Arnoštkou (*1865), mojí babičkou. Arnoštka měla svého otce velice ráda a byl jí vzácný, neboť jeho povolání jej vzdalovalo od rodiny. Že byl dobrým člověkem o tom nejpádněji svědčí příčiny jeho předčasné smrti. Zemřel roku 1889 na zápal plic, který si uhnal při obětavém hašení požáru. Byl pohřben na přerovském hřbitově. Jeho žena Alžběta žila jako vdova a penzistka v Přerově s posléze ovdovělou dcerou Arnoštkou. Alžběta zemřela roku 1912 a byla pohřbena.
Antonie Jedličková - rozená Rypková manželka Antonína Jedličky měla bratra - kněze, který byl literárně zvěčněn v povídce Jiří Sumín " Dědictví" zařazené do knihy "Příčina rozvodu a jiné povídky". Pod pseudonymem Jiří Sumín publikovala svá díla česká spisovatelka Amálie Vrbová (1863 v Uhřičicích u Kojetína, + v Praze 1936), česká prozaička naturalistického zaměření. Je autorkou řady povídek i rozsáhlých spisů, jako byl např. román "Spása". Námět spisovatelce ke zmíněné povídce "Dědictví" poskytlo setkání s mojí babičkou Arnoštkou Čermákovou. Spisovatelka se ve svém díle tak držela skutečnosti, že po vydání knihy ji navštívili význační kněží z Kroměříže a řekli, že oni vědí o kom píše. Kniha byla na jejich popud konfiskována pro rušení náboženství. Pravdivost vyprávění potvrdili mnozí současníci. V povídce je "páter Rypka" takto charakterizován: "On je knězem. Je znám daleko široko, má mnoho titulů, řádů a jiných vyznamenání. Ale on o nic nestojí, žije velmi prostě. Má dva velké domy, zahrady, pole mlýn, statek a mnoho, mnoho peněz. . .", avšak jeho služebná sloužila zadarmo, vlastně jen za slib, že po farářové smrti něco zdědí. Všichni, i ti nejvzdálenější příbuzní jej navštěvovali a nosili mu dary. On je vítal slovy: "Cos mi donesl(a)?". Sloužil mše i před polednem, jen aby získal co nejvíce peněz". Nikomu nikdy nic nedal, a svou nejbližší příbuznou, sestru Antonii, jak již víme nešťastně provdanou za zbankrotovaného solníka, nechal žít bez pomoci i s dětmi v bídě. Když jeho služebná zemřela, byla u něho nějaký čas (než zemřel) tatínkova teta Tóny - hrdinka povídky se jménem Eliška. Údajně farář Rypka sbíral po ulicích Kroměříže i koňský trus a dával do šosu kabátu. Zda mu pak změnilo ve zlato jako v báji o kovářovi v blanických rytířích, nevíme. Všichni čekali na smrt lakotného boháče. Když umíral, přispíšili si však kněží z Kroměříže, kteří číhali jak ohaři, aby pod výhružkou pekelných muk jej přiměli, aby vše, zahrady a pole, dal na spásu své duše. Dotírali na něj umírajícího a nepřipustili ani, aby teta Tóny, jeho neteř, mu byla příliš na očích. Vylíčení těchto konců je v knize velmi autentické, jak bylo možno porovnat s nezávislým vypravováním tety Tóny. Přes to, že velkou část dědictví vymámila církev a zbytek přece jen zdědili i ti nejvzdálenější příbuzní. Universálním dědicem se stal syn farářova bratrance pernikář Rypka z Kroměříže.
Toto dědictví způsobilo "zpanštění" pernikářovi rodiny, ale významné bylo, že mohli dát svého syna Jana studovat, který se tak mohl do světové vědy tak významně zapsat.
Jan Rypka (*28.5.1886 Kroměříž, +29.12.1968 Praha.) - se pak stal se významným orientalistou a
profesorem turecké a novoperské filosofie Karlovy univerzity v Praze. Studoval islámskou kulturu ve Vídni a po vzniku první republiky se stal krátce technickým ředitele České grafické Unie. Brzy se stal docentem na základě svých tureckých studií. Byl jedním z našich předních orientalistů, zakladatelem moderní české iranistiky a jedním z nejznámějších světových iranistů vůbec. Pilně překládal, napsal knihy "Iránský poutník" a hlavně "Dějiny perské a tádžické literatury". Za Rakouska byl konzulem v Cařihradě a pak žil v blahobytu v Praze. Psala o něm do Přerova bývalá slečna Kuželová, jakási jeho vzdálená příbuzná své kamarádce: . . " představ si, byl u nás perský princ.... byl u nás indický radža . . . jak jest to báječné, sedět vedle. . ."Byl-li profesor Rypka posledním z rodu Rypků se neví, ale snad měl dva syny. V rodině Jedličků zůstalo jen mnoho hořkosti pro nenaplněnou touhu po báječném dědictví.
Z HISTORIE RODU POSPÍŠILŮ
Nejstarší známý předek rodu Pospíšilů je Václav Pospíšil, který se narodil kolem roku 1770. Byl domkařem v Přerově a oženil se s Marianou Charbutovou taktéž z Přerova.
Antonín Pospíšil (*1805 v Přerově) - jejich syn, byl krejčovským mistrem a maloměšťanem přerovským. Oženil se s Josefou Možnou, dcerou přerovského maloměšťana Jiljího Možného a Anny rozené Kutálové (* 1813). Měli několik dětí z nichž zůstalo naživu jen pět: Karel, Václav, Amálie, Alžběta a Josef.
Alžběta Pospíšilová (1841 v Přerově) - naše prababička se provdala se za již zmíněného Karla Jedličku, narozeného v Kroměříži (*1841), který byl zaměstnán u dráhy v Přerově. Měli dceru Arnoštku (* 1865 - + 1935), moji babičku, později provdanou za mého dědečka Vojtěcha Čermáka, mlynáře v Dřevohosticích. Když jí zemřel manžel na zápal plic, který si přivodil při hašení požáru, žila jako penzistka se svou dcerou, mojí babičkou, v Přerově až do r. 1912, kdy zemřela.
Karel Pospíšil(1837 v Přerově) - nejstarší bratr prababičky se vyučil jirchářem. Jeho vnučka Marie Hanzalová-Andrášová si pamatovala z matčina vyprávění, že prý se zúčastnil v mládí válečného tažení proti Turkům a dostal se jako voják až do Jeruzalema. Na zpáteční cestě jeho loď ztroskotala a on se zachránil na plovoucím prámu, na němž se udržel tři dny. Své zachránění přičítal růženci, který koupil pro svoji pozdější manželku a který pak byl dlouhá léta chován v rodině jako památka. Karel Pospíšil byl prý velmi mírné až přejemnělé povahy. Jirchářské řemeslo neprovozoval a stal se hostinským. Zprvu byl nájemcem "Jeřábkova hostince" v Bratrské ulici v Přerově, později byla na tomto místě "Vítězova jídelna" a později za komunistů "Masna". Hostinec pojmenoval na památku účasti svého nejmladšího bratra Josefa účastníka rakouské výpravy k severní točně výstižně "U Nordpólu". Později si koupil v bývalé Židovské ulici na nynějším Žerotínském náměstí v Grunvaldově domě hostinec. Tam měl spolkovou místnost čtenářský spolek "Svornost" a "Sokol". Zde se pravidelně scházeli ruští studenti, kteří navštěvovali přerovskou vyšší hospodářskou školu. V tomto hostinci také mluvil profesor Masaryk na dělnické schůzi. Karel Pospíšil měl čtyři dcery Marii, Josefu, Julii a Alžbětu. Zemřel ve věku 46 let roku 1883 na rakovinu žaludku.
Václav Pospíšil (1839 v Přerově) - druhý a mladší bratr prababičky se vyučil se soustružníkem. Oženil se s Viléminou Neiszovou, dcerou přerovského zámečníka Josefa Neisze a Viktorie rozené Mackové ze Štemberku. V Mostní ulici měl dům a obchod s galanterním zbožím (později tam byl hodinář Hubálek a v domě měl obchod kožešník Smola). Měli dvě děti: Josefa, který zemřel jako 12-letý chlapec a Marii (1865). Jeho dcera Marie zvaná "Riči" se provdala začátkem roku 1888 v Přerově za obchodníka Viléma Krista z Krásna nad Bečvou. "Riči" měla dva syny Viléma (1888) a Alfréda (1892). O jejím sňatku se vyprávělo, že "Riči" byla původně zasnoubena s přerovským cukrářem Aloisem Palackým, který pozval k svatbě za mládence svého příbuzného Viléma Krista z Krásna. Ten se nevěstě tak zalíbil, že se do něho tak zamilovala, že odepřela jíti s ženichem do kostela k oddavkám a prohlásila, že za manžela chce jen Krista a nikoho jiného. Cukrář Palacký tak přišel o bohatou nevěstu, ale beztoho šlo dle tehdejších zvyků o tzv. "namluvenou" známost. Pospíšilovi koupili Kristovým v Krásné proti radnici dům a zařídili obchod s koloniálním zbožím.
Amálie Pospíšilova (1841 v Přerově ) - starší sestra naší prababičky byla provdána za Leopolda Charuzu s nímž měla osm dětí: Františka, Teklu, Františku, Josefa, Cyrila (strojník pivovaru v Kralupech), Janu, Julii a Marii.
Josef Pospíšil (1850 v Přerově) - nejmladší bratr prababičky se narodil v Přerově v domě číslo 436 (nynější Blahoslavova ulice 26).
Vyučil se strojím zámečníkem a soustružníkem kovů. V dubnu 1879 vstoupil do válečného námořníctva (námořník 4. třídy). Z mladého věku lze soudit, že dobrovolně, protože vojenská prezenční služba se tehdy nastupovala až po dosažení 21. roku věku. Dle vídeňského vojenského archívu byl v roce 1871 povýšen na námořníka 3. třídy a v prosinci 1876 byl z armády propuštěn.Po návratu do civilního života získal zaměstnání u železnice. V listopadu 1877 se oženil v Přerově s Adolfinou Krpcovou (nar. 1858). V té době byl již dílovedoucím Alžbětínské dráhy ve Vídni, kde již s manželkou žil. Stal se strojvůdcem, avšak v roce 1858 utrpěl ve stanici Oberlaa pracovní ůraz, když pro špatně postavenou výhybku vjel do stojících vozů. Výsledkem četných zranění byla nevyléčitelná neuróza a jako trvale neschopný práce byl v září 1899 dán do penze. Z Vídně se s rodinou odstěhoval do Melku (Waberggasse 184), kde v prosinci 1906 zemřel na srdeční mrtvici. Ještě ve vídni se Pospíšilovým narodil 1882 syn Ota.
Prastrýc Josef Pospíšil byl veselé a dobrodružné povahy. V letech 1872-1874 se zúčastnil rakouské arktické výpravy k Severní točně během níž byly objeveny ostrovy nazvané "Země Císaře Františka" jako jeden z pěti Čechů. Byli to kromě něho: Julius Payer z Teplic,Ota Kříž z Pačlavic (zemřel během výpravy r. 1874 na TBC), Gustav Matouš Brosch z Chomutova, Eduard Orel z Nového Jičína.Jejich životní cesta na sever byla popsána v knize Julia Payera "V ledovém objetí". Rakouská výprava vedená c.k. důstojníky Carl Weyprechtem (1839) a Juliem Payerem byla financována Janem Vilčkem. Na lodi "Tegetthoff" vypluli z přístavu Bremerhafenu a začátkem června 1977 a dosáhli 79. stupně 30" s. š. V létě roku 1873 však byla loď nacházející se severně od ostrova "Novaja Zemlja" uzavřena ledy. Veškeré pokusy o její vyproštění byly marné a tak se nuceně, na podzim téhož roku, přiblížili spolu s celým ledovým masivem k neznámé zemi pokryté ledovými horami a vzdálené 200 mořských mil od ostrova Novaja Zemlja. Podruhé přezimovali na 79. stupni 83" s.š. V létě podnikl Payer cestu na saních a vyměřil tuto neznámou zemi až k 79. stupni 83 s.š. Když se v květnu 1874 Payer opět na loď, nezbývalo než ji přece jen opustit. V polovině května nastoupilo mužstvo se čluny na saních na zpáteční pochod. Devadesátšest dní pak trvala dobrodružná cesta, plná útrap než na 77. stupni 40 s.š. dosáhli volného moře. U břehu Novaja zemlja se ocitla posádka koncem srpna, kde byla vzata na loď "Nikolaj" ruského loďaře Voronina. Po devítidenní plavbě loď se zachráněnými trosečníky dosáhla přístav Vardö v Norsku a v březnu 1874 se vrátili přes Hamburk do Vídně. Tyto skutečnosti byly poprvé u nás vzpomenuty 17. července 1970 v televizním seriálu brněnské televize "Cesty za poznáním" v epizodě "Naši v Arktidě".
nahoru
DALŠÍ - na stránku 4 »»
Zpět do DDW