»Mezi zvěřinu lze počítat i maso chobotnatců. Naši dávni předci lovili ke své obživě mamuty a mnohem později předci Afričanů čas od času také připravovali na ohni maso podobného tlustokožce - slona. K tomu, aby jeho maso změklo a dostalo správnou chuť, postačí jen jedno jediné slepičí brko. Slepičí brko se zabodne do masa a to se během vaření stále podlévá až změkne. Proč tomu tak je, k tomu se váže tato povídka: "Za dávných časů, kdy všechna zvířata žila pohromadě, chtěla slepice závodit se slonem v jídle. Cílem bylo za jeden den sníst relativně co největší množství potravin, ovšem s ohledem na tělesnou hmotnost jedlíka. Na náměstí bylo nasypáno zrní pro slepici a seno pro slona. Slon měl z počátku velký náskok. Ale jak rychle a především hodně jedl, byl brzy unaven a chtělo se mu spát. Ještě než zavřel oči a docela usnul říkal si, že jakmile se probudí slepici hravě předhoní. Slepice byla pilná a rychle zobala, zobala vytrvale jedno zrnko za druhým. Večer slon ještě spal a slepice už měla všechno sezobáno. Když se slon probudil, zaslechl už jen jak vyhlašují slepici vítězem. Slonovi nezbylo nic jiného než se odkulit z náměstí s ostudou. No a od těch dob africké hospodyňky zapíchovali při vaření a pečení do sloního masa slepičí brk, aby bylo maso chutnější a měkčí".»

(Nový Orient: "Jak uvařit slona", čís. 10 str. 337, 2001)