»Dojedla hříbky a hluboce povzdechla. Pregrinovi bylo jasné, že na něho něco chystá a že to každou chvíli začne, ale pokládal za bezpečnější nic nechápat. "Copak už nemůžeš?" Žalostně zakroutila očima. "Je mi smutno, strýčku Pery." "Tak si vem kus pečeně". Zvedl víko stříbrné mísy. Stála na bronzové nádobě v podobě poloviny dýně s třemi nožičkami, v níž bylo žhavé dřevěné uhlí, aby mísa nevychladla. Ukrojil dva pořádné plátky a špičkou nože podal jeden dívce a jeden sobě. Jídelnou se rozlila vůně divočiny. "Když má být hovězí na způsob jelena opravdu dobré," řekl, "musí ležet den a noc naložené ve víně. Někdo k němu dává příliš mnoho koření; já jsem spíš pro trochu sušených jablek, pepře, hřebíčku a docela málo šafránu. Ale před pečením se maso ovšem musí dobře obložit větvičkami z jalovce. Tentokrát je výtečné; má přirozenou chuť pečeně."
"Nechápu jak vůbec někdo může mluvit o jídle," řekla Adéla a s chutí se zakousla do hovězí pečeně na způsob jelena.
"Proč ne? Myslím, že si k tomu vezmu kousek pórku."
"Protože na světě jsou ještě jiné věci. Ale tomu muži nikdy neporozumějí. A ty strýčku Pery, nezlob se, ty jsi muž." Já se nezlobím, já jsem rád."«
(Pavel Šoltézs - autor detektivek, 1924: "Případ dětinského dědice", Praha 1984)