» "V kerském lese jsme nařezali smrkových větví, nastříhali červené a zlaté větve dubových, krásně zbarvených ratolestí, celý valník parády jako na poslední leč jsme přivezli do restaurace Hájenky a vyzdobili jsme chvojím lokál, na dva prostřené dlouhé stoly jsme vedle talířů položili větvičky smrčí, za zrcadla jsme nastrkali to podzimně zbarvené listí z dubů a všichni jsme se s obavami těšili, jak dopadne ta divoká prasečí hostina. Tak nakonec došlo ke smíru, že se vyhovělo oběma stranám. Jedna kýta a půlka hřbetu se udělala nadivoko se
šípkovou omáčkou, tak jak jsme chtěli my, druhá kýta se zbylou polovičkou hřbetu se udělá tak, jak se dělá domácí vepřová se zelím a knedlíkem, jak chtěli sousední myslivci. A o zbytku divočáka jsme se shodli nakonec na tom, že se přikoupí šest kilogramů vepřovýho bůčku a udělá se z toho pro každého účastníka hostiny parádní lovecký salám v udírně. Tak ten slavnej večer jsme se dostavili všichni do restaurace Hájenka v parádních uniformách, raději bez střelné zbraně, bez loveckých tesáků. . .
. . . A pak předsedové mysliveckých společností dali znamení, a paní Nováková a pan Novák začali nosit divočáka s pálfyovským knedlíkem a šípkovou omáčkou, a našim sousedům tu jejich klasickou vepřovou se zelím, a zase když jsme jedli, tak jsme mlaskali a labužnicky vychutnávali svoje jídlo, a na vidličkách jsme nabízeli sousednímu stolu tu svoji specialitu, ale vždycky ten protivný stůl dělal grimasy a šklebil se, dokonce jeden druhému jsme ukazovali, že bysme se pozvraceli z toho co jedl ten druhý stůl, avšak každý nad svým jídlem dělal zamilovaný oči a blažeností nad naší úpravou divočáka jsme byli bez sebe. . .«