»V Meščorském újezdu skolili jelena a přivezli mi ho. Podle parohů je zřejmé, že se ještě nestačil utkat se soupeřem o dámu svého srdce, tohle všechno ještě měl před sebou. Čelo hladké a vysoké. Oči s leskem dozlatova. Francouzi chválabohu rádi jedí jelení maso. Jsou to nejen nimrodi, ale i gurmáni. Okusil jsem jelení kýtu po francouzsku. Co udělá tohle jídlo s člověkem? Dech se mu tají z těžké vůně rozličného koření a bylin, kaštanů a dýmů ohniště, až už vůbec neví, co jí, jestli jelena nebo jakousi neznámou hmotu, pánembohem stvořenou jen za tím účelem, aby omamovala směsicí tisícerých božských vůní . . . Po vydatné porci člověku vystoupí na čele plot, roztaženým chřípím dál vdechuje oblaka vůní - a z otupělého pohledu se vytrácí vše - kromě sytého klidu . . . Paráda! . . . Jelení kýtou mně hostil jeden pruský major - dočasný spojenec. Jeho sluha, povýšený jako každý lokaj, na kterém jste závislí, měl splihlé kníry a hladový pohled, když napichoval mladého jelínka na dřevěný rožeň a opékal na dřevěném uhlí, pak obkládal nakládanou zeleninou a podával. Bylo to božské! . . .
(Bulat Šavlovič Okudžava, 1924: "Dostaveníčko s Bonapartem", Praha 1986)