»Slečna nemluvila o přírodě jen tak. Měla velmi věcné cíle, a aby jich dosáhla mobilizovala do zbraně všechno, co během roku na zahradě vonělo a kvetlo. Předkládala panu Vichrovi své city přizdobené všemi krásami přírody, a dopouštěla se jediné chyby, že s nimi zacházela jako s hovězím, které se pro zvýšení požitku obkládá zeleninou. "Když kvete akát, jdu do zahrady a nastříhám si plný košík květů. Ach, to je vůně. . . A málokdo ví, že akát nejen voní, ale i výtečně chutná." Pan Vichr se na slečnu podíval trochu nechápavě, ale pak si vzpomněl, jak v dávném dětství trhal fialové kvítky jeteliny a sál z nich jako mlsný medák šťávu, a usmál se. "Celé hrozny květů namočím do slané vody a pak je obalím v těstíčku z vajec, mouky a mléka. Osmažím je na oleji a posypu cukrem, protože akát chce hodně cukru, víte? Ale pak je to báseň! Někdo dává přednost kosmatici. Není špatná. Je jí tu na zahradě moře. Tu nesladím. Je lepší slaná a chutná trochu jako květák a trochu jako mandle. Mám ráda kosmatici . . . Musím vás na ni příští jaro pozvat."«

(Jindřiška Smetanová - 1923 , česká prozaička:"Koncert pod platanem - Idealistka", Praha 1959).)