»"Na druhý svátek svatodušní se slaví po celém slezském venkově starý národní zvyk. Venku v lesích nebo v hájích smaží se smaženka, míchaná vejce se slaninou. Slanina je vůbec podstatnou součástí venkovské kuchyně slezské. Sádlo se téměř vůbec neškvaří, všechno se jen udí a vše mastí slaninou. Jídelní lístek není rozmanitý a je výborně přizpůsoben slanině. Po venkově se jí skoro po celý rok zelí. Ráno, v poledne, večer, celý den. Vaří se ve velké hrnci, zahustí se jíškou a strouhaným bramborem a omastí slaninou. Nechá se v troubě, aby stále bylo teplé, přichystáno k jídlu. Po zabijačce přidá se do něho buď uzená nožka, klobása, nebo kousek uzeného. Čim déle je od zabíjačky, tím vzácnější stává se příchuť, až se jí zelí jen s bramborem. Jako chléb ani zelí se nikdy nepřejí. Je to nejoblíbenější národní jídlo. Vídala jsem u našich služebných, jak se jim po zelí stýská. Naše české zelí bez jíšek, bez strouhaného bramboru a bez slaniny nepovažovaly vůbec za zelí. Nosívaly si je v hrníčku z domova. Dokonce i naše babka mi opětovně vzkazovala své svrchované rozhořčení, že "či panička neumja zela navařič. To co ona vařa, to je zelovy šalat". Bo bez zasmažky a bez kobzola něni pořadneho zela, aby si člověk chutně pojedl."«

(Jarmila Glazarova, 1901-1977: "Roky v kruhu", Praha 1959)