»"V kuchyni se rozlila vůně kořenných přípravků a pach zpocených těl. Pereira rozložil na stole rajčata, oloupané bílé koule sladké cibule a zelené lusky papriky. Hleděl na to s nožem v ruce, jako by čekal rozkaz - do útoku. István vyndal z ledničky uzený bůček, nakrájel ho na proužky a hodil na pánev. Než se tuk rozpustil, vydloubal vnitřek papriky, vyklepal zrníčka, nakrájel ji nadrobno. Kuchař ho následoval, práce jim šla dobře, vypadalo to jako koncert pro čtyři ruce. Brzy se zelená směs pokryla cihlově červenými plátky rajčat, zabělala cibulí, shora obloženou kolečky klobásy. Zelenina pustila šťávu a pánev mile bublala. Přisolil a dodal špetku pálivé papriky. Teď čekal až zelenina změkne. "Jen se mi neopovaž nechat zčervenat cibuli," varoval kuchaře, "drž ji pod pokličkou. Před podáváním tam hoď dvě vajíčka a dobře zamíchej. Dej pozor, aby se to nepřipálilo. Podávej červené víno." Celou tu dobu se mu zdálo, že slyší za hustou síťkou, zakrývající okno, hrdelní šepot, přesto však nedokázal ve tmě, která se náhle udělala, rozpoznat příbuzné kuchaře. "Snad to netrvalo dlouho, Margit, nudila ses?" "Ne přemýšlela jsem," zvedla k němu oči. "Já se nikdy nenudím a není třeba mně bavit. Co jsi dělal?" "Lečo. Naše nejjednodušší jídlo. Když se stýkáš s Maďarem, musíš to ochutnat."«

(Wojciech Źurkowski, 1916, polský prozaik: Kamienne tablice" Varszawa 1966)