»"A pak byl konec a já pak seděl s těmi bohemisty a slavisty a rusisty a paní sekretářka byla Češka, emigrantka, a ta se mne vyptávala, co dělám v tom Kersku, a já jsem řekl, že pěstuju zeleninu, a ona, že taky, a zdalipak mi může dát semínka zucchini, má jich několik druhů a tak jsme pěstovali zeleninu a pili pivo, a pak jsme se vraceli. . . . A Dubenko ta semínka zucchini jsem vzal do hospody U Zlatého tygra, rozdělili jsme se s panem Hrejsou o ně, a mně zahynula ta semínka, mně všechno pod mýma rukama umírá, i brambory jsem vykopal a byly malé, jednou jich bylo míň než loni . . . ale pan Hrejsa mi nosil ty americké zucchini každé pondělí, a před deseti dny mi přinesl skleničku zavařených naložených v mrkvi a octě a bobkovém listu, sklenici, a na víčku bylo napsáno i datum . . . a ta sklenička je přede mnou, vedle pivo, a teď vejde žena, ptá se po mně, a zdali si ji pamatuji? . . . A já jsem si ji nepamatoval, nevzpomenul jsem si na její obličej . . . ona v v brejlích se naklonila ještě víc, odhrnula si i vlasy . . . . a pak, já jsem z Urbana, já jsem vám dala zucchini, ty semínka, ujmuly se? A já ji podal tu sklenici s naloženými krájenými zucchini a ona zvedla brejle na čelo a podívala se a; Ano! Povedly se. . . Tak mám vám poslat další semínka? . . . A já jí řekl, že ano, a dal jsem ji vybrat z mých fotografií tu, která se jí líbila, a podepsal jsem se jí na tácek U Zlatého tygra. . .a nikde nebylo místo, a tak jsem ji poprosil, aby si sedla tam pod okno, že jak se tady uvolní, tak si pro ni přijdu . . . a když jsem, Dubenko, za chvilku přišel, zmizela, a tak jsme na její počest korunou načnuli víčko a jedli jsme zucchini z Urbana a libovali jsme si . . . ještě, že má pan Hrejsa její adresu, napíšu ji a omluvím se, že jsem si ji neposadil na klín, když jinde nebylo místo . . ."«

(Bohumil Hrabal, český spisovatel: "Večerníčky pro Cassia", Labyrint Praha, 2006)