»Někteří lidé pijí celý život pouze z jednoho pramene. Nejenom vodu. I nekteří čeští turisté si takto počínají. Vodu na čaj sice čerpají z místních zdrojů, protože je zadarmo, ale potraviny si vezou z domova; ne proto, že si mohou dovolit, nýbrž proto, že si myslí, že jinak by si to dovolit nemohli. A tak ve stínu pyramid, na úpatí ledovců či na břehu oceánu pojídají své lečo s klobásou nebo hovězí na divoko. Bouillabaisse, minestrone či gaspacho nemohou soutěžit s jejich hrachovkou ze sáčku. Oni sami cestují, ale jejich jazyk zůstává doma. Je to cestování stylově nedůsledné, a celkem zbytečné, protože právě místní lidová jídla bývají levná. Často je to jen maličkost, talíř polévky, trochu sýra, zákusek, co nám vždycky zanechá v ústech nezapomenutelnou chuť tamního kraje.«

(Jaroslav Vácha, český spisovatel: Cesta a poutníci", Olympia praha 1989)