»Když padl soumrak na dědinu, naložil řezník pan Švestka svoje necky, podal každému ruku plácl tetu Mařku na tu . . . - na rozloučenou, práskl bičem a vyjel ze dvorka. Po čuněti, které ještě včera nadzvihovalo rypákem dvířka, zbyl prázdný chlívek a plný dům. Kam se člověk podíval, tam byla prkna s ornamentem vyrovnaných jitrnic. Když si někdo nějakou vzal, zůstal na uprázdněném místě obrouček ztuhlého sádla a připomínal pusu smějící se od ucha k uchu. Na mísách byly dále srovnány krevní jelita a tlačenky, na zemi v síni a ve spíži stydla mísa sulcu a krajáče sádla a škvarků, na policích voněly kastroly s prejtem a hrnce masa, a regály ve spíži se za pár dní zaplnily desítkami sklenic se zavařeným odřezkovým masem. Stavení bylo plné potěšených lidí, sytých už od deseti hodin dopoledne, kdy se podával již první ovar. Oběd si dali všichni ještě s chutí, či spíše ze zvědavostí, ale přes moc. A na večeři neměl už nikdo ani pomyšlení. "Voči by jedli, ale huba nemůže. " říkávala maminka, a měla pravdu A dědeček se vypravil za pár neděl na trh nebo k sedlákovi, aby se poohlédl po novém růžovém podsvinčátku k zulíbání. «

(František Nepil:"Střevíčky z lýčí", úryvek z kapitoly, Práce Praha, 1982)