» Do Pekelce jsme přijeli až za tmy. V lednu bývá tma velice brzy. Babička na nás čekala a zatopila v druhém pokoji. "Děti moje, " radovala se, "to jsem ráda, že jste přijeli. Určitě máte po cestě hlad. Tak pojďte připravila jsem vám králíka. Na prasátku si pochutnáte až zítra. Ráno přijde řezník, pan Šedivý, však ho Bořík zná. V předsíňce jsme si vysvékli kabáta a boty, vzali si pantofle a šli do kuchyně. V babiččině kuchyni to vždycky pěkně voní majoránkou. A tentokrát to tam vonělo smaženými králičími řízky. Ovšem napřed jsme museli sníst nudlovou polívku. Babička žádné jídlo bez polívky neuznává. "Chutná ti Boříku"? Měl jsem řízku plnou pusu, takže jsem jen mohutně zakýval hlavou. Babička vaří líp než máma. Což říká i táta. Což mámu trošku štve. "Tak," řekla babička, když jsme dojedli, "a teď, jestli chcete tak se půjdeme podívat do chlívku na pašíka." Všichni jsme souhlasili a nejvíce táta, protože se na prase těšil z nás nejvíc. Pašík byl pořádně velký a radostně kvičel, když uviděl babičku. Až mi přišlo líto, že přijde pan Šedivý. Babička si toho všimla a řekla: No tak, pojďte děti, musíte se po cestě pořádně vyspat." Když jsme přišli do pokoje, táta si vzpomněl: "Něco jsme vám, maminko, přivezli." A poslal mně do přesíně pro lustr. Máma se pro jistotu dívala jinam, ale já rozbalil papír a dychtivě koukal babičce do očí. "Jemináčku," spráskla ruce babička, ten je krásný!" Babička řekla, že se jí moc hodí, že je škoda, že budeme muset čekat na elektrikáře, že neuvidíme hned a na vlastní oči, jak bude krásně svítit. "Ale to je maličkost, "mávl rukou otec, "já stejně zítra dopoledne nebudu mít co dělat. Prase zabije řezník, o kuchyni se budete starat vy, no tak já to vyměním. A Bořík mi bude pomáhat.. . . Ráno jsem vstal úplně první. Máma s tátou ještě spali, ale za to babička už byla vzhůru, a když jsem se podíval z okna, tak zrovna otvírala dveře řezníkovi. Pan Šedivý měl sebou pušku a na hlavě kulicha. Oblíkl jsem se a běžel do kuhyně. "Na plotně máš kafe a v kredenci vánočku," řekla mně babička, až se najíš, tak vzbuď maminku. Jdeme už zabíjet." Ale než jsem se stačil najíst, máma přišla taky. "Už je tu řezník," informoval jsem ji, už to zachvíli začne." A dívali jsme se oknem z kuchyně na dvůr, kam vběhl z chlívka pašík, a i když ze začátku vesel kvičel, jak uviděl pana Šedivého s puškou, honem hnal zpátky do chlívka. Pak ať někdo vykládá, že zvířata nemají rozum. Museli jsme jít s mámou babičce a panu Šedivému na pomoc. Když jsem podrbal pašíka za ušima, dal si říct, a znovu vylezl na dvůr. Pak k němu řezník přiskočil, přitiskl mu pušku na čelo a vpálil mu jehlovou nábojnici do hlavy. Honem jsem se koukl stranou a i máma byla trošku bledá, takže začátek musela obstarat babička sama a taky samozřejmě pan Šedivý. Krev vytékala do velikánského pekáče, pašík byl už docela mrtvý nohama nahoře a já běžel za tátou. "Tak co, už začali?" "Jo", řekl jsem. To je dobře, radoval se táta" to už budou jelítka k obědu a dali jsme se do práce. Táta vylezl na štafle a začal odmontovávat starý lustr. "Je to děsně jednoduchá práce," řečnil přitom táta, "ty se to taky naučíš. Jeden pól, druhý pól, uzemnění, víc než tři dráty nikde nejsou." Když byl hotov prohlásil táta "Tak a teď půjdu zapnout pojistky, " a ještě se zaklonil , aby své dílo so mohl pořádně prohlédnout. Což neměl dělat. Táta si zlomil nohu a když sanitka s tátou odjela , šel jsem sám zapnout pojistky. A skutečně, jak říkal táta, už v poledne byly jitrničky a jelítka. Napřed jsem snědl porci smažené krve a dva talíře polévky. K večeři bylo úplně čerstvé vepřové, knedlík a zelí. A jako moučník zase jitrničky a jelítka. Jak nám táta za čtrnáct dní smutně sdělil, tak on v té době polykal kroupovou polévku a guláš. Vůbec mu to nechutnalo, těšil se přece na zabijačku. . . .«
(Vojtěch Steklač: Pekelná třída výňatek str.135-138, Albatros Praha, 1987)