»"A tu do kuchyně vešla ohromná kytka, kytice růží, a já jsem se polekala, protože tá kytice kráčela ke mně, a najednou ty růže se sesuly téměř k podlaze a tam nestál nikdo jiný, než doktor v kloboučku a režné zástěře, s roztrženou košilí a podával mi tu kytici, a všichni v kuchyni se na něj dívali jako na zjevení, jako by spad sem větrací věží.. . . A strnulí kuchaři u plotny se znovu rozhýbali, to že se tady zjevil tenhle mužský je ochrnulo taky. Jako kouzelný proutek v Šípkové Růžence, teď kuchaři míchali v kotlích jaterničky a kastroly, kde se vařila jelita, a lekali se, aby ty jaterničky nepřevařili. A doktor když je slyšel, pravil. . . Dovolíte? A všichni se na něj dívali a nebyli schopni toho chlapa vyrazit, tak je překvapil tady s tím kloboučkem a v režné zástěře, který teď přistoupil ke kotlům, zvedl ruku a řekl: . . . "Tak hele , jitrničky už vystoupily ode dna. A ty jitrničky jsou hotový, když prsty vezmeme za špejli a když ta špejle se dá otočit, tak jako když natahujete hodinky, tak už je hotovo!" A sám vzal za špejli jitrničky, která se varem vynořila pod jeho prsty a zaradoval se. Už to bude, jak by se jitrničky převařily, tak prasknou a máte po nich! A pak doktor v rozbitých škrampech přišel ke mně a pravil a klopil oči . . . Zejtra je sobota, přijděte zase do Libně, půjdeme se koupat. . . na šprlara, ano? Tak tam stál a zrudnul a mladí kuchaři vyndávali do džberu jitrničky, ze kterých teď vyrazil zápach zabíjačky a mastnota už kapala ze stropu, jak ze stěn stékala ta ztuhlá pára ze všech a doktor breptal . . . A tak stál, číšníci stáli v řadě s talíři s jitrničkami s křenem, rychle jsem namarkovala talíře a jeden z kuchařů vzal doktora za roztržený rukáv košile a optal se: "A kdy jsou hotovy jelítka, kdy jsou hotovy tlačenky?" A doktor vzal z válu dlouhou špejli, přišpičatil ji řeznickým nožem, a pak s kuchařem kráčeli ke kastrolům, kde se vařila jelítka a tlačenky, doktor se naklonil a píchnul do jelita a radil kuchaři. . . "Dokud vytryskne krev, tak to nic, ale až se vyhrne vzhůru čokoláda, tak už je všechno hotovo". A podal kuchaři špejli a uklonil se všemu personálu, zrudnul a omluvil se . . . "Promiňte". A rudla jsem ještě víc a rozletěly se dveře a tam stály rozjaření naši dva štamgasti a volali. . . "Tak dobrý jitrničky jsme ještě v Praze nejedli, metr plzeňskýho piva pro takovou kuchyni!"«

(Bohumil Hrabal: "Svatby v domě", Československý spisovatel, Praha, 1991)