Dadalova kuchařka

» . . . Něvěděli ovšem , že Missouřan nespal. Ležel pod stromem, sledoval Betty, jak se zabývá domácími pracemi, a hlavou se mu honily oplzlé myšlenky. "Mám hlad," prohlásil bojovně. "Kdy se bude jíst?" "Nepobědváte s námi?" otázal se pan Whipple se sarkastickým úsměvem, jehož význam však neotesanec stejně nepochopil. "Díky cizinče, to mi teda vadit nebude", opáčil muž z okresu Pike. "Žrádlo mi došlo, než jsem dorazil do vašeho tábora, neměl jsem se kde zásobit." Jedl s takovou chutí, že se na něho pan Whipple znepokojeně zadíval. V táboře se nedostávalo potravin, a kdyby se měl neznámý takhle krmit i nadále musel by pan Whipple ještě téhož dne zajet do města pro nové zásoby. "Vidím, že máte zdravou chuť k jídlu," poznamenal. "Obyčejně jo," na to muž z okresu Pike. "Akorát byste tu měli mít whisky, aby to bylo čím spláchnout." "My dáváme přednost kávě," mínil Lem. "Kafe je pro děcka, pro silný chlapi je whisky," namítl muž, před nímž se třásli lvi a orli. "Stejně mám raději kávu," trval Lem na svém. "Pcha!" zafrkal cizinec pohrdavě. "To už bych raději pil sbíraný mlíko. Jo takhle dobrá whisky nebo režná!" "Jediné, co mi tady v táboře chybí," nadhodil pak Whipple, "jsou pečený fazole a černý chléb. Už jste to někdy jedl, cizinče?" "Ne," odvětil muž z okresu Pike, "mě na tohle yankeeský žrádlo neužije." Jaké jídlo máte nejradši?" zeptal se Lem s úsměvem. "Solený vepřový bříška a kukuřičnou kaši, kukuřičný placky a pálenku." "Inu," pravil Lem to je věc výchovy, Já mám rád pečené fazole, černý chléb a dýňový koláč. Jedl jste někdy dýňový koláč?" "Jo". "A chutnal vám?" "Nic moc." Během tohoto rozhovoru do sebe cizinec nasoukal obrovské množství jídla, které zapil asi tak sedmi šálky kávy. Pan Whipple si uvědomil, že skutečně nemá jinou možnost, než zajet do Yuby pro čerstvé zásoby. Poté co muž z okresu Pike zhltl tři konzervy ananasového kompotu, pustil se do rozmluvy nad páně Whippleovým doutníkem, jejž si přivlastnil, aniž by se jen slůvkem optal na dovolení . . «

HOME