»Jídlo v cizině je vždy riziková záležitost. Ostatně jako celá cesta a vlastně celý život. Člověk nikdy neví, co mu osud naservíruje, a věc na kterou se těší jako na lahůdku, se ukáže trpkým soustem, který pak dlouho leží v žaludku. Cizojazyčný jídelní lístek si s námi pohrává stejně jako potměšilý osud. Někdy na nás pod exotickým názvem číhá protivná banální krmě, které se doma vyhýbáme, jindy nás přepadne podivná kombinace chutí, nad kterou zůstává jazyk stát, a někdy prostě nevíme, jak se to podivné skupenství na talíři vlastně jí. Ale málo platné, chce-li poutník přijít jinému národu na chuť měl by poznat i jeho jazyk: tedy nikoli ten, kterým se mluví, nýbrž ten kterým se chutná. Národní chuť je stejně svéráznou složkou národní osobitosti jako národní řeč a svědomitý cestovatel by jí měl věnovat stejně pečlivou pozornost. Brzy zjistí, že poznávání cizí chuti není tak nezáživné jako studium cizí řeči; například anglický biftek je mnohem stravitelnější než anglická nepravidelná slovesa. Nechci povyšovat kulinární umění do sfér duchovní kultury, ale soudím, že repertoár jídel, který si národ vytvořil, je stejně charakteristickou součástí jeho života jako třeba repretoár lidových písní, které zpívá - pokud je ještě zpívá. Jídlo není báseň nebo symfonie, ale zato věc, kterou má každý denně na talíři.«

(Jaroslav Vácha, český spisovatel: Cesty a poutníci, Olympia Praha 1989)