»". . . Ano řekl doktor, správně, už padla Breslau a pan přednosta zabil prase, zabíjačku rozeslal ještě, ale ty kýty, na který se tak těšil, tak ty už nemohl jíst, jak býval zvyklej, každej večer, když jsem přišel do služby, když jsem měl noční, tak jsem slyšel, jak sestupoval z toho svýho bytu, přišel a nabídnul velký talíř ražniči, půl kila vepřových plátečků, rychle osmažených na sádle, nasekaná cibulka vedle, přinesl to opásán zástěrou, bílou řezníckou zástěrou, a nabídl mně tu pochoutku, kterou nemohl jíst, obrátil židli opěradlem k sobě, opřel si bradu do složených prstů a tak seděl a díval se na mne, s jak velkou chutí polykám ty horké, rychlé smažené plátky vepřového masa, díval se na mne a já jsem vlastně jedl za něj, protože polykal, jako by jedl on ražniči. Celej měsíc jsem o každé noční tak jedl, talíř za talířem mi nosil pan přednosta, až jsem obě ty kýty snědl za něj. . ."«

(Bohumil Hrabal: "Svatba v domě", ČS spisovatel Praha, 1991)