»Sebevětší vzájemné ovlivňování světových národních kuchyni nemůže potlačit domácí jídelní tradicionalismus. Přes veškerý import zahraničních potravin a receptur, přes dráždivé svody nových koření setrvává národní chuť neochvějně na svých generacemi vyžvýkaných pozicích. Cizí novoty jsou jen zpestřením, dočasným vyšinutím ze stereotypu a jazyk se po nich spokojeně vrací k starému osvědčenému domácímu jídelníčku, ke své chuťové mateřštině. Jenom ty, poutníku, který ses vydal do světa poznávat cizí kraj a mrav a naplňuješ své oči cizí krásou a své uši cizí řečí, naplň i svá ústa cizí chutí. Poznávej jak chutná svět! Někteří turisté odmítají přizpůsobit svůj jazyk cizí chuti; jsou to často ti, kteří svůj mluvený jazyk považují za jediný na světě. Britská královna si prý při návštěvách v zahraničí dává sebou letecky posílat vodu i čaj. Proč ne, královna si to může dovolit. Nikdy se však nedoví, jak chutná jiný čaj než anglický. Myslím, že mnoho vzájemných nepochopení ve světě vzniká z toho, že někteří lidí pijí vodu po celý život pouze z jednoho pramene. Nejenom vodu.«(Jaroslav Vácha, český spisovatel: Cesty a poutníci", Olympia Praha 1989)
nahoru
ZPĚT do kapitoly