»"Stůl se rychle zaplňoval talíři s jídlem. "Tak nám ukažte ty svý podsvinčata!" zvolal dědeček. Vyšli jsme ven na dvůr a hned se k nám hnalo velikánské psisko. Selátka byla růžová a legrační. Děda přihmouřil oči a dlouho si je prohlížel. Všiml jsem si, že mu poskočil ohryzek: děda polkl slinu. "Pěkný zvířátka," řekl Bujalské, která radostí zčervenala jako mák. "To by bylo pochutnáníčko!" děda znova polkl slinu. "Takový sele se vyvrhne a hodinu máčí ve vodě. Když se vyndá, naplní se pohankovou kaší se smetanou, do ní se dají vařený vejce, cibule, všechno se to osolí a trošku opepří. Sele se může naplnit i rejží a drobama se špekem. Pak se strčí do pece a takový půldruhý hodiny peče. No a potom se všici jenom olizujou"«

(Valerij Ševčuk, 1939, ukrajinský prozaik: Zlatá tráva )