»Jednoho dne jsem doprovázel dvě dámy na cestě do Melunu. Vyjeli jsme dosti pozdě ráno a přijeli do Montgeronu majíce tak velkou chuť k jídlu, že hrozila pohltit vše. Hostinec, ve kterém jsme vystoupili, dělal sice dosti dobrý dojem, neměl však vůbec žádné zásoby; tři dostavníky a dva poštovní vozy projely tudy před námi a pohltily vše jak egyptské kobylky. Tak nám sdělil šéf kuchyně. Já však zpozoroval, že na rožni se obrací pěkná kýta, na níž dámy vrhaly ze zvyku koketní pohledy. Bohužel, tentokráte se úplně zmýlili, neboť kýta náležela třem Angličanům, kteří si ji přinesli a nyní čekali na ni se zcela klidnou myslí, popíjejíce šampaňské. - "Nemohl byste nám alespoň připravit míchaná vajíčka na šťáve z této kýty?" řekl jsem polo žalostně a polo prosebně kuchaři. "Spokojili bychom se s vejci a se šálkem bílé kávy." - "Velmi rád," odvětil kuchař, "dle občanského práva patří šťáva z pečeně nám, vyplním ihned vaší žádost." - Načež jal se rozbíjet pozorně vejce. Zatím co se tím zaměstnával, přiblížil jsem se k ohni a vyňav z kapsy cestovní nůž, udělal jsem do nedostižné nám kýty asi tucet hlubokých zářezů, z nichž musela šťáva vytéci až do poslední kapky. Po tomto prvém výkonu soustředil jsem veškerou pozornost na přípravu vajec, z obavy, aby se nepřihodilo něco k naší škodě. Když byly hotovy, chopil jsem se jich a donesl do vykázaného nám pokoje. Tam jsme si na nich pochutnali a z plna srdce se dětinsky radovali, že vlastně používáme plnou sílu kýty, a ponecháváme svým anglickým přátelům námahu vylámat si zuby na šťávy prostem zbytku«
![[CNW:Counter]](http://counter.cnw.cz/invisible.cgi?juracermak&on)