»Šedesátník Giuseppe vlastní v Bruselu malou italskou vyvařovnu s cukrárnou. Jeho podnik je klasickou domácí přípravnou jídel přes ulici. Je to ale jiný druh restaurace než na jaké jsou turisté zvyklí. Giuseppe je už celé věky fanatickým ctitelem autentické národní i regionální kuchyně Vaří úzkostlivě přesně, jak to dělaly generace Italů před desetiletími a staletími. Impulsivní Ital patří mezi přední stoupence hnutí, které má jediný cíl: sundat italské vlajky z restaurací a pizzerií, které si nezaslouží být spojovány s kulinářskými recepturami Apeninského poloostrova. "Některá pizza je ostudou Itálie. Těstoviny se často podávají nedovařené nebo rozblácené. namísto černých oliv cpou do receptů zelené a hlavně: restaurateři si často upravují recepty podle svého, což je urážka Italie", rozhorluje se Giuseppe. "Recepty jsou součástí naší kultury, není to jen návod k vaření. Je důležité ctít jejich originalitu". . . Giusepppe si toitž ještě pamatuje, jak na kuchyň dbala jeho rodina v Bari. Jak babička učila jeho matku kuchtit dokonalé pochutiny, správně přidávat koření, čerstvou zeleninu a pak servírovat na stůl. Vzpomíná si na chvíle, kdy mu děda vyprávěl o rozdílech ve zpracování lilku na jihu Itálie a na Sicilii, o chuti vína z Toskánska, Apulie a Lombardie. Pamatuje na láskyplné omývání plodů moře, vaření rýže na rizoto. Naučil se, že skutečný znalec si dá parmskou šunku s čerstvými fíky a nikdy nepřidá do rajčatové omáčky protlak, když je tak snadné a lahodné rozvařit skutečná rajčata a dochutit dle původních receptů. Ví, proč používat parmezán jako koření a mozzarelu naloženou v lázni po vyjmutí spotřebovat, jak nejrychleji jen to jde. . . . Italové rádi slyší, že vařením dobyli svět, a jejich recepty jsou dokonalou souhrou chutí a oslavou obžerství a něco tak banálního jako špagety se stalo symbolem země. Jídlo je totiž základem života a kdo ovládne a zvládne tak významnou věc, má o sobě oprávněné vysoké mínění. Italové moc a kulturu spatřují v dobré kávě a skvělém jídle. Giuseppe je pravým synem Itálie. Nemůže pochopit, proč někdo vylepí italskou zeleno-bílo-červenou vlajku na skleněnou tabulku restauračního okna nebo si ji připne na prsa jako trikoloru, a přitom nemá respekt k národní kuchyni. . . Pro Italy je kuchyň národní kulturní památkou, Stejně jako chráníme hrady a zámky. Giuseppe a jemu podobní brání recepty, vědí, že kuchyně může odumřít, stejně jako dobrá pověst. Vyhasnout.«

(Výňatek z fejetonu "Evropa Milana Fridricha", Hospodářské noviny - víkend, 7, 2006)