»Vzpomínám si, jak jeden můj přítel koupil v Liverpoolu dva sýry. Byly to nádherné sýry, uleželé a měkké. Jejich zápach měl sílu dvou set koní, táhl se zaručeně do vzdálenosti tří mil a byl schopen porazit člověka na dvě stě yardů. Byl jsem tehdy v Liverpoolu a přítel se mě zeptal, jestli bych ty sýry nevzal do Londýna, poněvadž on se vrátí až asi za den nebo za dva a sýry už není možno dlouho schovávat."Ale s radostí, milý příteli," odpověděl jsem, "s radostí."Došel jsem si pro sýry a odvezl je v drožce. Byla to stará rachota, tažená chromým, dýchavičným náměsíčníkem, o kterém se jeho majitel během rozmluvy zmiňoval ve chvílích nadšení jako o koni. Položil jsem sýry na střechu a vyrazili jsme klopýtavým krokem rychlostí, která by mohla být ke cti i nejrychlejšímu parnímu válci, jaký kdy byl vyroben, a všechno fungovalo vesele jako umíráček, dokud jsme nezahnuli za roh. Tam vítr zanesl zápach sýrů přímo na našeho oře. To ho probudilo, zděšeně zařehtal a vyrazil rychlosti tří mil za hodinu. Vítr stále foukal na něho, a než jsme dojeli na konec ulice, řítil se rychlostí skoro čtyř mil za hodinu, nechávaje lidi tělesně vadné a tlusté staré dámy v nedozírnu.Na nádraží ho museli držet kromě kočího dva nosiči, a jsem přesvědčen, že by ho byli neudrželi, kdyby jeden z nich nebyl tak duchapřítomný, že mu zakryl nos kapesníkem a zapálil kus balicího papíru. Koupil jsem si lístek a kráčel pyšně se sýry na nástupiště. Lidé se přede mnou uctivě rozestupovali. Vlak byl přeplněn a já musel nastoupit do oddělení, kde už bylo sedm cestujících. Jakýsi nevrlý starý pán měl nějaké námitky, já jsem však přesto vstoupil. Sýry jsem položil nahoru do sítě, s vlídným úsměvem jsem se vmáčkl mezi cestující a poznamenal, že je dnes horko. Za chvíli se starý pán začal vrtět. "Je tu velmi dusno," řekl."Přímo k udušení," pravil muž vedle něho. Potom oba začali čichat a při třetím čichnutí je to udeřilo přímo do prsou. Beze slova vstali a vyšli ven. Potom vstala tlustá dáma, řekla, že je hanba vyštvat takovým způsobem slušnou vdanou ženu, sebrala zavazadla a osm balíčků a odešla. Zbylí čtyři cestující chvíli seděli, až jeden zasmušilý muž v rohu, který podle obleku a celkového vzhledu měl cosi společného s pohřebním ústavem, pravil, že mu to připomíná mrtvé nemluvně. Nato se ostatní tři cestující hleděli dostat všichni najednou ze dveří a přitom se vzájemně zranili.Usmál jsem se na černého pána a poznamenal jsem, že teď budeme mít celé oddělení pro sebe. Také on se přívětivě usmál a podotkl, že někteří lidé se dovedou pro maličkost rozčílit. Ale sotva jsme vyjeli, i on začal jevit podivnou stísněnost, a tak když jsme dojeli do Crewe, pozval jsem ho na skleničku. Souhlasil. Protlačili jsme se do bufetu, kde jsme čtvrt hodiny křičeli, dupali a mávali deštníky, až konečně přišla mladá dáma a zeptala se, jestli si něco nepřejeme."Co si dáte?" obrátil jsem se na svého přítele."Za půl koruny koňak, ale nekřtěný prosím, slečno," odpověděl. Když ho vypil, klidně odešel a nastoupil do jiného vozu, což mi připadalo velice neslušné. Z Crewe jsem měl oddělení sám pro sebe, ačkoliv vlak byl přecpán. Na každé stanici, kde jsme zastavili, lidé, když viděli prázdný vůz, vrhli se k němu. "Sem, Marie, pojď sem, tady je spousta místa." "Dobře, Tome, jdem tam," křičeli. Utíkali po nástupišti s těžkými zavazadly a strkali se u dveří, každý chtěl být už vevnitř. První otevřel dveře, vystoupil po schůdkách a zhroutil se do náruče muže, který stál za ním. Ostatní přišli, začichali, seskočili a natlačili se do jiných vozů nebo si doplatili na první třídu.« ( na následující část ukázky ->>)

(Jerome Klapka Jerome: Tři muži ve člunu" Praha )