» Thomas Hudson vzpomínal, jak se ho majitel výčepu toho rána na Boží hod - byl to první válečný Boží hod - zeptal: "Chtěl byste pár krevet?" A přinesl velký talíř s horou čerstvě uavřených garnátů, položil ho na pult, nakrájel žlutý citrus a začal klást plátky na talířek. Garnáti byli obrovští s růžoví a jejich tykadla visela dobrých třicet centimetrů přes okraj výčepu; Thomas Hudson jednoho vzal, roztáhl jeho dlouhé kníry do celé jejich šířky a poznamenal, že jsou delší než fousy japonského admirála. Pak ulomil japonskému admirálovi hlavu, otevřel palci krunýř a vyklepl ho ven; chutnal v zubech tak čerstvě a tak hedvábně a měl takové aroma, protože byl uvařený v mořské vodě s čerstvou citrusovou šťávou a celým černým pepřem, že si Thomas Hudson pomyslel, že v životě lepšího nejedl; ani v Malaze, ani v Tarragoně, ani ve Valencii.«

(Ernest Hemingway, 1898-1961, americký spisovatel: "Ostrovy uprostřed proudu", Praha 1972)