» To jsem zase jednou jel do Velhartic, taky bylo tak brzo po ránu, a pan Werich jen tak, jako by si dělal legraci, říkal: "Tak copak si dáte k jídlu"? A já taky jako bych si dělal legraci, jsem řekl: "No, já bych si dal pstruha." Protože jsem tam viděl ten pstruží potok a protože jsem tam viděl stát na verandě pruty. Tou chvíli pan Werich úplně oživl. Kázal, aby se dala vařit voda, vzal si holínky a pruty a šel k potoku. Já myslel, že bude dělat nějaký výstup klaunský, protože v mé předtsva žili rybáři z Posázaví, kteří přicházeli v pět hodin ráno k řece, hodili tam prut a večer odcházeli velice duševně vyrovnaní, leč bez ryb. Jenže pan Werich přišel k té vodě, ohlédl ji znaleckým okem, nasadil mušku, šlehl dvakrát, třikrát, najednou "lup" a na tom prutu vám byl pstruh, který měl určitě pět centimetrů nad míru. A znova. A v několika minutách měl pan Werich tři pstruhy. Přinesli jsme ty pstruhy domů a paní Werichová už měla vařenou vodu, ve které měla trochu octa, sůl, trochu citrónové kůry, ty pstruhy vykuchala (nevím jestli tam byly ještě nějaké zelené listy něčeho, to bych lhal, to bych si vymýšlel), ale za chvilku, asi po deseti minutách, možná později, ty pstruhy vyndala, položila je na mísu, obložila je zelenou petržilkou, aha, přece jenom myslím, že tam byl šnitlich v té vodě a petržel.. . . a dala do šálku rozehřáté máslo. V životě jsem takovou dobrotu nejedl, i když vím že je to recept téměř klasický. Ale to bude asi tím, že jsem celou tu dobu, co jsem pana Wericha pozoroval, viděl, jak on se taky těší na ty pstruhy. Jak chytá proto, že si zamanul mít pstruha a že si tak zvaně "připravil žaludeční šťávy". A to je to, co mně od té doby na jídle vždycky fascinuje, že se dokážu těšit a možná, že bych byl třeba zklamán, kdyby doma ráno řekli, že budu mít škubánky s tvarohem a já si celé dopoledne připravoval žaludeční šťávy na ně, těšil jsem se, a pak bych přišel a nebyly škubánky a byla třeba husa. To už není ono.«
(Vladimír Škutina: "Tak už jsem tady s tím vápnem pane Werichu", Curich 1981)