Štovík - byl jako zelenina sbírán už dávno. Tacitus se zmiňoval, že ho sbírali Germáni v 1. století našeho letopočtu a v době císaře Augusta se pěstoval jako zeleniny (Vergilius). Jako zeleninu používáme pouze čerstvé listy. Obsahují mnoho cenných látek, povzbuzují chuť k jídlu. Škodlivé účinky přítomné kyseliny šťavelové lze potlačit přídavkem mléka nebo smetany případně i sýra do pokrmu. V kuchyních šťovík používáme do zeleninových polévek, k okyselení zeleninových a bramborových salátů, do špenátu. Zahradní šťovík, který vyséváme co nejdříve z jara můžeme použít jako špenát. Rájem všech polévek byla a je kuchyně francouzská. Když pracoval Jaromír Trejbal v kuchyni pařížského hotelu Ritz tak během svého působení napočítal na provozním seznamu více než tři sta druhů polévek. Denně jich bylo na jídelním lístku uváděno kolem deseti. Ve Francii kraluje především polévka cibulová a to v několika variantách, Oblíbené jsou i bylinkové a ovocné polévky. Způsob, jak připravit skutečně chutnou polévku, je jen jeden: pečlivá příprava, stejná jakou věnujeme ostatním "dražším" pokrmům.

Vše povaříme asi 30 minut, rozmixujeme nebo prolisujeme přes jemné síto, zjemníme horkým mlékem a podáváme.

"Oblíbenou špenátovou rostlinou ve středověku i starším novověku byl šťovík. V pařížské tržnici se ještě roku 1895 prodalo podle M. Úlehlové-Tilschové dvacet milionů kilogramů pěstovaného šťovíku. V Čechách se však již v té době od jeho pěstování ustoupilo. Lesní šťovík se naproti tomu užíval v lidové kultuře donedávna. Na Slovensku se počátkem 20. století prodával na trhu a upravoval na sladkokyselou omáčku se smetanou. Na Rusi a Ukrajině byl zase zapotřebí na známé ščí, tj. zeleninovou polévku ze šťovíku, špenátu, smetany a vajec. Děti na jaře pojídaly s oblibou šťovík syrový, podobně jako šťavel a doplňovaly si tak potřebné vitamíny. Podobně se u nás asi využíval v pravěku. Ze šťovíku se mohly dělat i nápoje. Podle rukopisného sborníku "šlechtických" kuchařských předpisů z první poloviny 17. století se z něj vařil sirup.«

PhDr. Magdalena Beranová, CSc:"Jídlo a pití v pravěku a ve starověku", s. 145, Academia Praha, 2005)

ZPĚT do kapitoly

HOME