»Mezí řečí sedla kněžna ke stolu, Hortensie rozesadila děti okolo sebe a babička musela také přisednout. - Komtesa chtěla nalít jí kávy aneb čokolády, ale babička se děkovala řkouc, že nepije kávu ani to druhé. "A co snídáš?" ptala se kněžna. - "Jsem od malička naučena snídat polívku, nejvíc kyselo, na to my v horách držíme. Kyselo a brambory k snídaní, k obědu brambory a kyselo a k večeři jakby smet; v neděli kousek ovesného chleba. To je strava chudého lidu v Krkonošských horách celý rok a děkujou Pánubohu, když o to nouze není, ale bývá často, že se ani otrubů nenajedí. Více do kraje, to už má každý trochu hrachu, bělejší mouky, zelí a všelicos, také kousek masa do roka; těm už je hej. Ale na panská jídla se nesmí prostý člověk navykat, to by brzy ve psí byl. Také by mu ty lahůdky málo síly dodaly". - "To se mejlíš, stařenko, taková jídla jsou velmi silná, a kdyby lidé mohli mít každý den kus masa a dobrého napití, myslím, že by jim to více síly dodalo než všecka ta jídla, co za celý den snědí," řekla kněžna. - No vidíme, člověk se vždy něčemu přiučí; jáť vždy myslila, že jsou ti velcí páni jen proto tak bledí a mnohdy i suší, že jedí takové lahůdky, co nepřidá síly.«
(Božena Němcová: "Babička", Orbis Praha 1952)