Dadalova kuchařka

»Vzpomínky na neděle mého mládí voní po cibuli a česneku. Matka chodila v ten den vždy do kostela a otec ji často žádal, aby byla tak laskavá a vyřídila to za něj. Někdy se matky ptal, zda jde také k prověrce, maje tím na mysli zpověď. Jindy chtěl otec vědět, zda je možné, aby pánbůh odpustil matce všechny hříchy, zejména ty jichž se dopustila na něm a navrhoval ji, aby zůstala na ještě na druhou mši. "To by se ti tak hodilo!" říkávala matka, která věděla co má otec v plánu a varovala ho, aby nevstupoval do kuchyně. Otec nikdy nedbal zákazu, a sotva odešla, běžel do kuchyně vařit. Připravoval tam svoji oblíbenou polévku, o které léta prohlašoval, že je výživná a zdravá. Vařil ji podle vlastního receptu - z vody, tuku a nesmírného množství cibule a česneku. Polévku také vařil celá léta spoluvězňům za války. . . Otec byl po léta přesvědčen o tom, že matčina strava neobsahuje dostatek cibule a česneku a snažil se to v neděli svou polévkou vynahradit. Myslím si, že jsem v životě nejedl tak silnou polévku jako tu, kterou vařil otec. Byla to tekutina, která přinutila i necitlivého člověka k pláči. Po několika lžících se člověku zdálo, že mu hoří vnitřnosti. Později jsem míval dojem, že nevidím. Stůl, talíř celá místnost zmizela, i sourozenci se začali ztrácet v jakési bílé mlze, která posléze nabyla podoby česnekového háje, kde na cibulových jezírcích pluly pepřové labutě. Otec nás obvykle pobízel, abychom jedli a tvrdil, že po polévce budeme zdraví a odolní proti chřipce i jiným chorobám. Myslím si, že měl pravdu a že účinky polévky úplně nedomyslel. . . . Jan si chtěl kdysi zkusit, co vydrží, a proto si polévku přidal. Otce který si myslel, že Janovi chutná, to pochopitelně potěšilo. Tenkrát při obědě však náhle bratr nabyl barvy mechu a uchýlil se na záchod, kde setrval až do pozdních odpoledních hodin. Ještě dlouho potom se mu dělalo nevolno jen při pouhém pohledu na talíř. Obvykle jsme jedli polévku co nejpomaleji a dívali jme se přitom na hodiny, protože jsme věděli, že jakmile se matka vrátí, budeme zachráněni. Když se matka z kostela vrátila, začichala hned u dveří a pak spěchala do kuchyně, odkud vynesla hrnec s polévkou do koupelny, kde ji vylila do vany. Pak celou vanu čistila nějakým prostředkem a velmi dlouho ji sprchovala horkou vodou z obavy, aby polévka nezničila její hladký povrch. Jednou někdo vylil zbytky polévky do popelnice a bratr Jan pak vyprávěl, jak viděl popeláře nad nádobou plakat. Jediným, komu polévka vždy chutnala, byl její tvůrce. Proto také tvrdil, že jsme všichni hloupí, protože on tvrdil, že on nikdy neonemocní chřipkou. Myslím si, že měl pravdu. Nejen chřipku nikdy neměl, ale patrně si polévku tak ochočil, že mu držela dveře v kavárně a uvolňovala místo v tramvaji. Jednou pozřel bratr Jan opět několik lžic nedělní polévky a pak se náhle rozhodl, že půjde raději do kostela. Všechny nás tím velice překvapil a potěšil zároveň matku, která nám ho pak dávala za vzor. Ptali jsme se ho potom proč do kostela šel, ale marně. Teprve později, když si otec stěžoval, že nemůže polévku vařit, protože není potřebná zelenina, propadle Jan nepopsatelné radosti, pobíhal po bytě a volal: "Funguje to . . . funguje to!" Konečně jsme se dozvěděli, proč byl tenkrát v kostele. Prý se tam modlil za nedostatek česneku.

HOME