»"Přeji dobrého chutnání"!, ozvala se hospodyně přívětivým svým zvonivým hlasem. "Děkuji Maruško, děkuji!" řek nabíraje sběračkou z misky oukropu na talíře. Na to odloživ sběračku, sáhl po lžíci a počal jísti. Z toho co bylo právě přicházelo, dalo se sice právem souditi, že rek náš zapomene, že pojídá jen trochu vřící vody posolené, omaštěné, s česnekem a pepřem, abychom tak řekli, zpikantnělé vody. Avšak rek náš nejen že na to pozapomněl, jemu právě tato prostá, přímo žebrácká krmě chutnala tentokrát jako nejvzácnější delikatesa. Nabralť si z misky ještě třikráte a snědl vše co v misce bylo obsaženo. Podobně chutnaly mu i míchané brambory. Když byl syt, musil sám sobě upřimně vyznati, že mu posud nikdy oběd tak nechutnal jako tentokráte. Netajil sice, že hraje při tom důležitou úlohu též duševní jeho stav a skutečný hlad, ale přesto musil dáti pravdě průchodu, že dovede hospodyně lacině a chutně, tudíž k úplné jeho spokojenosti vařiti. Byltě po ochutnání oukropu tak spokojen, že když hospodyně přinášela na stůl druhou misku s brambory, měl sterou chuť vyzvati ji, aby si zasedla k němu a pojedla s ním, ale připomenul si, že by to snad přece nebylo domácího pána důstojno, aby obědval se svou hospodyní za jednim stolem v parádním svém pokoji, potlačil tuto svou choutku násilně. Když však byl syt a hospodyně sklízela náčiní a příbor ze stolu, nemohl jinak, než ji pochváliti.«

(Jakub Arbes, (1840-1914): "Pražský domácník aneb Buď spořivý!," str. 115, Bystrov a synové, Praha 1995).